načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrtící DNA – Franck Thilliez

Smrtící DNA

Elektronická kniha: Smrtící DNA
Autor: Franck Thilliez

Druhá část detektivní pentalogie, v níž se poručice Henebellová a komisař Sharko musí kromě vraždy studentky vypořádat také s fanatickými vědci, kteří se pokouší zaplavit svět ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 430
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: z francouzského originálu Gataca ... přeložil Jiří Žák
Skupina třídění: Francouzská próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5660-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhá část detektivní pentalogie, v níž se poručice Henebellová a komisař Sharko musí kromě vraždy studentky vypořádat také s fanatickými vědci, kteří se pokouší zaplavit svět třicet tisíc let starým virem. Postgraduální studentka Eva Loutsová byla zavražděna během svého výzkumu v Centru primatologie nedaleko Paříže. Zpočátku se zdálo, že jde o brutální útok šíleného zvířete, ale zdá se, že všechno je mnohem komplikovanější. Čeho se vlastně týkala Evina studie? Na to musí komisař Sharko a Lucie Henebelleová přijít dříve, než si TO, co zabilo Evu Loutsovou, přijde i pro ně...

Popis nakladatele

Postgraduální studentka Eva Loutsová byla zavražděna během svého výzkumu v Centru primatologie nedaleko Paříže. Zpočátku se zdálo, že jde o brutální útok šíleného zvířete, ale zdá se, že všechno je mnohem komplikovanější… Komisař Sharko a Lucie Henebelleová musí vyřešit případ, dřív než si TO, co zabilo Evu Loutsovou, přijde i pro ně.

Zařazeno v kategoriích
Franck Thilliez - další tituly autora:
 (e-book)
Syndrom E Syndrom E
Syndrom E Syndrom E
Smrtící DNA Smrtící DNA
Atomka Atomka
Krvavý anděl Krvavý anděl
 (e-book)
Krvavý anděl Krvavý anděl
 
K elektronické knize "Smrtící DNA" doporučujeme také:
 (e-book)
Plíseň Plíseň
 (e-book)
Povídky toaletní Povídky toaletní
 (e-book)
O fous líp O fous líp
 (e-book)
Syndrom E Syndrom E
 (e-book)
Má ji rád, nemá ji rád Má ji rád, nemá ji rád
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Smrtící DNA

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Franck Thilliez

Smrtící DNA – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


FRANCK

THILLIEZ

Mezinárodní bestseller od autora knihy Syndrom E

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:50 Stránka 3



Estebanovi a Tristanovi,

kteří se stejně jako sedm miliard dalších mravenečků

skromně podílejí na obrovské stavbě

zvané evoluce

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 5


Živé organismy existovaly na Zemi sedm miliard let,

aniž by věděly proč, dokud jeden z nich neodhalil pravdu.

RICHARD DAWKINS

Věda není jen poznáním toho, co máme a můžeme dělat,

ale i poznáním toho, co bychom měli dělat, ačkoliv bychom to

dělat neměli.

UMBERTO ECO, Jméno růže

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 6


SLOVO K âTENÁ¤I

âasto se mě ptají, odkud přicházejí nápady. Objevují se ze záhybů

nejrůznějších faktů? Při pohledu na krajinu? Na rohu ulice nebo na stránkách nějakého časopisu? Abych pravdu řekl, nevím. Neexistuje

žádné tajemství ani metoda. Víc věřím v představy nebo na shodu ná

hod, jako když vidíme strom, ze kterého všechno listí strhala bouřka,

a najednou spatříme vznášet se jeden list, který nám přistane na tváři.

A tak jsem se před dvěma lety, když jsem hledal nápad na druhý díl

svého diptychu věnovaného násilí, zúčastnil, řekněme ne zcela náhodou, konference o evoluci. Jistý vědec během svého projevu vyprávěl následující příběh: Charles Darwin jednou dostal od jednoho člověka, s nímž si dopisoval, orchidej z Madagaskaru, Angraecum sesquipedale, běžně nazývanou hvězda Madagaskaru. Tato rostlina má ostruhu dlouhou dvacet pět až třicet centimetrů, z níž vytéká nektar. Žádný z motýlů, které Darwin znal, nebyl schopen se svým sosákem dostat tak hluboko. Jak tedy může docházet k opylování, bez něhož by tato orchi

dej zahynula? Začal proto předpokládat, že na Madagaskaru žije motýl

s dostatečně dlouhým sosákem, jenž by mu umožňoval dostat se až

na dno ostruhy.

O jedenačtyřicet let později takového motýla skutečně objevili

a dali mu symbolické jméno Xanthopan morgani praedicta na počest

[ 7 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 7

Slovo k čtenáři


Darwinova předpokladu. Jeho sosák dorůstá do délky dvaceti pěti až

třiceti centimetrů...

Tento objev mi připadal tak výjimečný, že jsem si řekl, že by to bez

pochyby mohlo být téma nějakého příběhu. Začal jsem se zajímat

o biologii, evoluci a DNA a vymýšlet zápletku, kterou najdete v této

knize. Zbytek je jen alchymie slov.

Tento román přivádí znovu na scénu Lucii Henebelleovou a Francka

Sharka. Na konci románu Syndrom E jejich dobrodružství neskončilo,

protože na posledních stránkách došlo k nečekanému zvratu. Chci

ovšem zdůraznit, že postavy sice odpovídají psychologickým portré

tům z předchozí knihy, ale jinak se jedná o samostatný příběh, který si mohou přečíst i noví čtenáři.

Mně nezbývá než vám popřát příjemné čtení.

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 8


PROLOG

[ Srpen 2009 ]

Ten den nemělo být hezky.

Nikde na celém světě neměli mít lidé právo se smát, běhat po pláži

nebo si dávat dárky. Ne, neměli mít právo na štěstí, na bezstarostnost.

Protože na jiném místě, na konci odporných chodeb osvětlených zá

řivkami, byla v mrazicím boxu jedné holčičce zima.

Zima, která ji už nepustí. Nikdy.

Podle policejních orgánů bylo tělo neidentifikovaného děvčátka ve

věku sedmi až deseti let nalezeno poblíž hlavní silnice spojující Niort

a Poitiers. Lucie Henebelleová ještě neznala podrobnosti nálezu, ale

jakmile se zpráva dostala ke kriminální brigádě v Lille, okamžitě vyra

zila na cestu. Poháněná adrenalinem ujela bez zastávky víc než pět set

kilometrů a nedbala přitom na únavu, psychické utrpení ani si nepři

pouštěla strach znejhoršího, který ji neustále pronásledoval. Na rtech

měla jedinou větu: „Pro smilování boží, ať to není jedna z mých dcer,

panebože dej, ať to není žádná z nich!“ Nikdy se nemodlila a dávno

zapomněla na vůni kostelních svící, ale teď prosila o smilování. Snažila se samu sebe přesvědčit, že to je jiné dítě, jiná nezvěstná holčička, o níž dosud v policejních hlášeních nebyla ani zmínka. Třeba ji unesli včera večer nebo během dne. Nešťastní budou jiní rodiče, ne ona.

[ 9 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 9

Prolog


Ach ne, ona ne.

Znovu se ujišťovala: jedná se o jiné dítě. Relativně krátká vzdálenost mezi místem, kde zmizely Clara a Juliette Henebelleovy – Les Sablesd’Olonne –, a místem, na němž náhodní kolemjdoucí našli tělo, musí být jen čirá náhoda. Totéž platilo o krátkém čase – pouhých pět dní –

který uplynul od únosu do chvíle, kdy Lucie vystoupila na parkovišti

před Ústavem soudního lékařství v Poitiers.

Jiné dítě... Ale proč je Lucie tady, sama a tak daleko od domova?

Proč se jí svírá hrdlo a proč se jí chce zvracet?

Přestože už se blížil večer, asfalt na parkovišti byl ještě pořád roz

pálený. Ve vzduchu se mezi zaparkovanými auty policistů a personálu

vznášel ostrý zápach dehtu a spálené gumy. Léto roku 2009 bylo ve

všech ohledech pekelné. Vstup jen pro zaměstnance. To slovo jí ne

ustále tepalo v hlavě. To nejhorší však mělo teprve přijít: neidentifikovatelné.

Děvčátko ležící tam uvnitř není jedna z mých dcer.

Lucie se podívala na mobil a znovu zavolala do hlasové schránky, ačkoliv na displeji žádná žlutá obálka nesvítila. Možná jí cestou vypadl signál, možná jí nechali naléhavý vzkaz, že Claru a Juliette našli, že jsou v pořádku a že budou brzy doma u svých hraček.

Klapnutí dveří dodávky za jejími zády ji vrátilo zpátky do reality. Žádný vzkaz. Odložila mobil a vešla do budovy. Ústavy soudního

lékařství znala Lucie jako své boty. Všechny vypadaly stejně. Vrátnici

měla přímo před sebou, laboratoře se nacházely v prvním patře a v přízemí a márnice a pitevny byly symbolicky umístěné v suterénu. Mrtví už nemají na světlo nárok.

Policejní důstojník s propadlými tvářemi a s přimhouřenýma očima

si vzal od své asistentky dokumenty. Hlas měl váhavý a nejistý. Hla

sivky měl opotřebované od spousty pláče, křiku a bezesných nocí. Podle záznamu sem objekt – další příšerné slovo, po kterém se Lucii sevřelo hrdlo – dorazil v 18 hodin 32 minut. Soudní lékař už bezpochyby dokončil ohledání a určitě se právě teď chystá přečíst si příběh posledních okamžiků života holčičky pocházející z jejího těla.

Jiného děvčátka. Není to ani Clara, ani Juliette.

[ 10 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 10


Lucie se sotva držela na nohou, celá se třásla a všechno jí napoví

dalo, ať se otočí a uteče. Kráčela chodbou a rukama se musela přidržo

vat stěn. Vládla tu tma, zatímco tam někde venku bylo léto a lidé zpívali

a tančili. S tímhle kontrastem se vyrovnávala nejhůř. Všude pokračo

val život, jen tady...

O třicet vteřin později se zastavila u létacích dveří s malým kulatým

okénkem. Páchlo to tam smrtí a neexistovala žádná naděje, že by něco

dokázalo tento pach zmírnit. Lucie už v minulosti na taková místa, do

inkoustově temných tunelů, vodila rodiče a sourozence, aby provedli

„identifikaci“. Většina z nich se zhroutila ještě předtím, než spatřila tělo. Už v samotném vstupu do těchto míst bylo něco příšerně nelid

ského. Nepřirozeného.

V jejím zorném poli se za sklem objevila nějaká mužská tvář v masce

a se soustředěným pohledem. Muž zamířil ke stolu z nerezavějící oceli, který Lucie ze svého místa neviděla. Tuto scénu prožila už tolikrát

a vždycky ji vnímala neosobně, jen jako začátek nového případu a příslib vzrušujícího vyšetřování. Byla stejná jako patolog, který všechno bere jen jako další z mnoha případů, večer se vrátí domů, pustí si televizi a hodně pije.

Ale dnes to bylo tak jiné. Dnes byla policistkou a zároveň obětí.

Lovec i lovná zvěř. A taky matka stojící tváří v tvář mrtvému dítěti.

Není to jedna z mých dcer. Je to anonymní dítě. Místo mě budou trpět

jiní rodiče.

Tato slova jí dodala odvahu. Položila dlaně na dveře, zhluboka se

nadechla a strčila do nich. Vzadu na parkovišti před Ústavem soudního lékařství zaparkoval za dodávkou převážející lékařský materiál asi padesátiletý muž. Bylo to strategické místo, které mu umožňovalo sledovat, kdo do budovy vchází a kdo z ní vychází, aniž by na sebe upoutal pozornost. V tmavých brýlích

asněkolikadenním strništěm vypadal jako zločinec. Na čele se mu perlil

pot. To vedro, to zkurvené drtivé mastné vedro... Sundal si brýle, otřel si

víčka látkovým kapesníkem a přitom dál analyzoval situaci. Má jít do

vnitř a sehnat si předem informace o těle toho dítěte? Nebo má počkat,

[ 11 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 11


až vyjdou policisté z kriminálního oddělení, kteří se zúčastnili pitvy, a pak jim položit pár otázek?

Franck Sharko, zabořený do sedadla, si důkladně masíroval spánky. Jak dlouho už nespal? Kolik nocí se v posteli obracel pod tíhou výčitek? Hudba, tiše se linoucí z autorádia, a dusivý průvan, cirkulující mezi dvěma otevřenými okénky, ho uspávaly. Hlava se mu nekontrolovatelně kymácela ze strany na stranu a ten pohyb ho vždycky probral. Tělo chtělo spát a mysl mu v tom bránila.

Komisař z Ústřední jednotky kriminální policie si nalil trochu minerálky do dlaně, přetřel si s ní tvář a pak vystoupil z auta, aby si protáhl nohy. Venku se mu vzduch přilepil na propocené oblečení. V tu chvíli si připadal hloupě. Mohl klidně jít do budovy, ukázat policejní průkaz a asistovat při pitvě. Mechanicky a profesionálně shromáždit informace. Kolik za těch pětadvacet let u policie a dvacet na kriminálce viděl těl rozřezaných nástroji patologa? Dvě stě? Třikrát víc?

Ale na pitvy dětí se už dávno dívat nedokázal. Skalpely se nad jejich

holými bílými hrudníčky leskly až příliš. Připomínalo mu to polibek Zla.

Rád na pláži pozoroval obě malé Henebelleové, jak si hrají v písku. Pinkaly si s míčem a pod laskavým matčiným dohledem běhaly ve vodě. Byly prázdniny a děti byly bezstarostné a šťastné. Panebože, dvojčátka s krásnýma modrýma očima zmizela kvůli němu.

Od té doby neuplynul ani týden.

Ale byl to jeden z nejdelších a nejbolestnějších týdnů od chvíle, kdy přišel o svou vlastní rodinu.

Co zjistí pitva, biologické a toxikologické analýzy? Jaké peklo se v laboratořích otiskne na papír? Tento okruh smrti znal zpaměti, logiku skrývající se v nelogičnosti. Naprosto přesně věděl, že dokonce ani po smrti nedojde lidská bytost v rukách policistů a soudních lékařů definitivního míru, dokud nebude vyšetřování ukončeno. Toto absolutní hanobení těla zbaveného světla v něm vyvolávalo znechucení. A co se týkalo vrahů dětí... Komisař křečovitě sevřel ruce v pěst, až mu zbělaly klouby.

Ze zvuku motoru Sharko usoudil, že vedle něj zaparkovalo další auto. Ještě chvíli se schovával za dodávkou stojící na rozpáleném asfaltu.

[ 12 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 12


Klouby mu praskaly jako suché dřevo. Nakonec se vrátil do své staré

rachotiny, která neměla daleko k agonii, ale pořád ještě držela, držela...

A právě v tu chvíli ji spatřil a celé jeho nitro se rozpadlo na dalších

tisíc kousků. Měla na sobě džíny, šedivé tričko volně spadající přes kal

hoty a vlasy vzadu neobratně stažené do koňského ohonu. Jasné modré

oči její tvář nedokázaly rozzářit. Podobala se poškozenému obrazu starých mistrů, bezpochyby stejně jako on. Když viděl, jak se potácí po chodníku jako potápějící se loď, udělalo se mu špatně.

Takže Lucie Henebelleová to už taky ví. Zřejmě sledovala všechny

zprávy, případy, které vyšetřovaly všechny kriminální brigády, všechna hlášení o dětech, a pokud jí něco připadalo podezřelé, okamžitě volala a sháněla informace. A při prvním náznaku si to sama jela ověřit. Panebože, co bude dělat v téhle hrobce? Asistovat při pitvě jednoho ze svých

dětí? Dokonce ani Sharko tehdy nedokázal přihlížet posmrtné prohlídce

své malé Eloïse. Bylo to horší než spolknout odjištěný granát.

Ale jak v sobě matka, milovaná bytost, může najít tolik síly? Proč po

třebuje trpět a drásat si mysl nenávistí a vztekem? Jedná se o anonymní dítě? Je Lucie Henebelleová odsouzená toulat se po márnicích a hledat svoje dvě děti, dokud sama neumře vyčerpáním? Aco když najde jen jedno, a to druhé nikdy? Jak z něčeho takového nezešílet?

Sharko křečovitě svíral volant a dlouho váhal, co má udělat. Má jít

taky dovnitř? Nebo má zůstat tady a čekat, až Lucie odejde? Copak ji může nechat vyjít ven, zhroucenou, omámenou smutkem a neobejmout ji? Ne

může ji vzít do náruče, ze všech sil ji přitisknout k sobě a šeptat jí do ucha,

že jednou zase bude líp?

Ne, existovalo jen jediné řešení. Prchnout. Až příliš ji miloval.

Otočil klíčem v zapalování, nastartoval a rozjel se směrem na Paříž.

Když se obrys budovy Ústavu soudního lékařství objevil ve zpětném

zrcátku, Sharko pochopil, že Lucii už určitě nikdy neuvidí.

Nikdy v životě necítil takový smutek a vztek.

Vyrazila na zpáteční cestu a nevnímala bolest hlavy, horké slzy a dětské ručičky, které ji škrábaly v břiše. Toužila se co nejrychleji vzdálit od toho místa poznamenaného chladem smrti. Nejedla ani nepila.

[ 13 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 13


Jen zvracela. Její tělo fungovalo na adrenalin, poháněly ho nervy. Pře

kračovala povolenou rychlost a řítila se pod dálničním osvětlením na

sever. Co na tom, jestli skončí ve svodidlech? Jet až do vyčerpání, po

lykat kilometry asfaltu, aby nemusela myslet, aby už nikdy nemusela

myslet. Jenomže obrazy dál pršely a zaplavovaly jí mozek. Malé tělíčko,

které se na velkém stole skoro ztrácelo. Posměšný lesk chirurgických

nástrojů ve světle reflektorů...

Nevědět. Nezaobírat se tím, jestli to mohla být jedna z jejích dcer.

Jeden z pramenů jejího života, který ji ve dne v noci provázel osm let,

během nemocí a školních oslav, který znala i do těch nejskrytějších

detailů, do nejmenšího rysu tváře.

Krev její krve.

Musí být trpělivá, protože vteřiny budou od nynějška proudit její

krví jako jed a na konci ji bude čekat jen hrůza. Buď je jedna z jejích

dcer mrtvá, nebo se pořád ještě třese strachem v rukách svého muči

tele. Bude to jen horší nebo nejhorší z nejhoršího...

Jaká zrůda je mohla unést? Proč? Clara a Juliette zmizely na pláži

v Sables-d’Olonne, když si šly pro zmrzlinu. Stačila pouhá minuta, aby

se ztratily v davu. Unesli je nějakou příšernou náhodou? Sledovali je?

Proč? Lucie v duchu nepřestávala probírat všechny scénáře, všechny

možné varianty odporných příběhů, až jí z toho málem přeskočilo.

Jeden scénář střídal druhý, ještě mnohem horší. Cívka hrůzy se nepřestávala otáčet.

Příval temnoty, který ssebou přinesl Franck Sharko. Chtěla, aby byl

mrtvý, už nikdy ho nechtěla vidět. Tak to bude lepší, protože věděla, že je schopná skočit mu po krku a zabít ho.

Jaké budou následující dny, kdy bude čekat na výsledky analýz, vy

šetřování, na objasnění vraždy? Jaký ďábel dokázal zničit život dítěte?

Lucie ho bude pronásledovat po celé zemi, až do konce svých sil.

Není to ani Clara, ani Juliette. Není to ani Clara, ani Juliette. Dnes

večer... jsem viděla něco jiného.

Za oknem jejího bytu v centru studentské čtvrti v Lille zářilo slabé

světlo. Bylo to příjemné místo, obyčejné, kypící životem, plné diskuzí a lidského tepla. Teď byl bulvár pustý, semafory monotónně plivaly

[ 14 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 14


zelenou, červenou a oranžovou, jako kdyby měl nastat konec světa. Lucie se bála vrátit domů. Ty čtyři stěny jí bez Clary a Juliette připadaly stejně neútulné jako sarkofág.

Její matka, Marie Henebelleová, vypila spoustu kávy a spolykala spoustu prášků, aby se udržela vzhůru. Byly tři hodiny ráno a tahle dáma s odbarvenými blond vlasy, obvykle překypující nevyčerpatelnou energií, během několika dní zestárla o deset let. Kvůli Luciinu povolání vychovávala obě holčičky ona. Měnila jim plínky, připravovala kojenecké lahve a bděla u jejich postýlek, když byly nemocné nebo když Lucie uprostřed noci odjížděla do práce.

A dnes, ach bože, dnes...

Lucie zůstala stát ve dveřích se zaťatými zuby a hleděla na matku.

Kdyby tak odsud mohla uprchnout a už nikdy se nevrátit. Kráčet po

písečné ostruze, která by ji dovedla doprostřed oceánu. Už teď myslela na zítřek a na bolest každého probuzení, pokud by se jí vůbec podařilo

usnout na prázdných postýlkách v růžovo zeleném pokojíčku, mezi

plyšovými hračkami, čekajícími na pomazlení. Juliettin slon, kterého

vyhrála na pouťové střelnici. Hroch, kterého Clara tak ráda objímala.

Všechny vzpomínky se teď proměnily v hluboké rány.

Protože se Lucie nehýbala, matka ji přišla obejmout a beze slova jí

dlouze dýchala na šíji. Co v takových chvílích říkat? Že se dvojčátka nakonec najdou živá, že zase bude všechno v pořádku? Policistka, a tedy i matka policistky věděly lépe než kdokoliv jiný, že po osmačtyřiceti hodinách se naděje, že je najdou živé, rovná takřka nule. Realita a statistiky to potvrzovaly.

Marie si všimla průsvitného, hermeticky uzavřeného sáčku, který její dcera křečovitě svírala v ruce. Okamžitě pochopila. Byla v něm maska, průhledná trubička, pár latexových rukavic, štítek z tvrdého

papíru a tři tyčinky s vatou, používané k odběru DNA.

Lucie za matčinými zády zašeptala: „Jak teď budu žít, mami? Jak to mám vydržet?“

Marie Henebelleová vyčerpaně klesla na pohovku. Byla vysoká, elegantní a i po šedesátce byla pořád ještě přitažlivá. Dnes v noci však celé její tělo volalo o pomoc, ačkoliv se pořád ještě držela...

[ 15 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 15


„Budu tady. Vždycky budu tady.“

Lucie přikývla a potáhla.

„To dítě na pitevním stole... Proklela jsem ho, mami, proklela, protože ve mně vyvolalo pochybnost. Není to moje dítě. Někde hluboko v sobě vím, že to není moje dítě. Jak by se tam mohla ocitnout jedna z mých holčiček? Jak by jí... mohl někdo ublížit? To není možné.“

„Vím, že to není možné.“

„Jsem si jistá, že... ta zrůda tam byla... když se rozhořely plameny. Dívala se...“

„Lucie...“

„Možná ji chytí rychle. Možná unesla i jiné děti a moje holčičky...“

Marie odpověděla s rezignací v hlase, což byla podle Lucie známka

neúprosného fatalismu.

„Možná, Lucie, možná.“

Policistka už neměla sílu mluvit. V pološeru si zašla umýt ruce

a potom otevřela sáček, který dostala v policejní laboratoři. Každý její

pohyb jako kdyby vážil tunu a svědčil o tom, že připouští i nemožné.

Když si navlékla rukavice, vrátila se zpátky do obývacího pokoje. Po

dívala se na matku, která ucouvla, a přitiskla si ruku na ústa.

Jako policejní důstojník Lucie postup dobře znala. Strčila vatový tampon do úst a počkala, až vata nasákne jejími slinami. Tvář mokrou od slz si utřela o rameno, protože nic nesmělo kontaminovat vzorek, ani smutek matky. Věděla, že se dopouští něčeho hrozného a nereálného. Že ve své mateřské DNA hledá důkaz, že jedna zjejích dcerušek je mrtvá.

Potom přiložila vatu na označené místo na růžové kartičce – kar

tičce FTA, Fault Tree Analysis –, dokud nevstřebala její DNA, vložila ji

do plastového sáčku a pečlivě ho zalepila tlustou samolepicí páskou s nápisem: „Soudně zapečetěné. Neotvírat.“

Vzorek odejde hned brzy ráno do soukromé laboratoře, kde ho založí mezi ostatní. Její budoucnost – jejich budoucnost – bude záviset na jedné obyčejné molekule, která není dokonce ani vidět. Dědictví milionů písmen ATGa C, které tvoří jedinečný genetický vzorec,

[ 16 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 16


shodující se pouze v případě jednovaječných dvojčat, který mnoho

krát pomohl odhalit zločince.

Lucie sice pořád doufala, ale zároveň se nemohla ubránit, aby ne

myslela na to, že se bude muset možná brzy naučit žít bez svých hvěz

diček. Pokud by k tomu mělo dojít, jak se jí podaří přežít?

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 17


[

1

]

O rok pozdûji

Na místo činu dorazila jako první Manienova skupina z pařížské kriminální brigády. K tragédii došlo ve Vincennském lese, poblíž zoologické zahrady a nedaleko jezera Daumesnil, pouze několik kilometrů vzdáleného od slavného čísla 36 na Zlatnickém nábřeží. Modrá obloha a průzračná voda, ačkoliv teď, na začátku září, už žádné velké teplo nepanovalo. Chladnější proměnlivé léto s častými lijáky dovolilo hlavnímu městu vydechnout.

Mrtvé tělo našel brzy ráno nějaký běžec. Sportovec s mobilním tele

fonem v kapse nejprve zavolal na číslo 112. Za necelou hodinu se dostala informace od záchranářů na ústřednu policie a nakonec skončila ve třetím patře schodiště A na oddělení kriminálky a vytáhla od stolu několik důstojníků.

Za volantem zeleného Fiatu Polo seděl asi čtyřicetiletý muž, jenž

podle prvního ohledání dostal několik bodných ran do hrudníku. Ještě měl zapnutý bezpečnostní pás. Běžce přilákala zvláštní poloha hlavy. Bradou se opírala o hruď. Okénko na straně řidiče bylo stačené

až dolů.

Franck Sharko, dvojka ve skupině čtyř důstojníků, se držel pokud

možno vpředu. Rázným krokem mířil k místu činu, rozhodnutý do

[ 18 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 18

1


razit tam první. Asi dvanáct metrů za ním následovali jeho šéf a ostatní kolegové. Vstoupil do obvodu vytyčeného dvěma záchranáři a přistoupil k autu zaparkovanému mezi stromy, daleko od zvědavých pohledů.

Policisté ze Zlatnického nábřeží Vincennský les velmi dobře znali, zejména oblast kolem bulvárů, která byla rejdištěm homosexuálů, prostitutek atranssexuálů. Tohle místo však leželo poměrně stranou anemělo špatnou pověst. Jenomže právě proto, že z jedné strany se nacházela zoologická zahrada a z druhé jezero, to bylo ideální místo na vraždu.

Sharko, oblečený v nemoderních širokých džínách, černém tričku a obutý v ošlapaných teniskách, si navlékl latexové rukavice, otevřeným okénkem strčil dovnitř ruku, vzal mrtvolu za bradu a otočil ji obličejem k sobě. Kapitán Manien, padesátník, který sloužil u kriminální policie už dvacet let, se k němu rozběhl a vztekle chytil Sharka vzadu za tričko.

„Co to tu provádíš, do prdele?“

Sharko jemně vrátil hlavu do původní polohy. Pak se zahleděl na oblečení potřísněné krví, na mrtvé oči a sinalou tvář.

„Mám pocit, že ho znám... Tobě neříká nic?“

Manien pěnil vzteky. Přitáhl komisaře k sobě jako obyčejného zločince.

„A co procedurální postupy? Ty ti neříkají nic? Děláš si ze mě srandu?“

„Frédéric Hurault... Ano, je to Frédéric Hurault. Byl u nás asi před deseti lety. Tenkrát jsem jeho případ vyšetřoval já a ty jsi byl můj podřízený. Vzpomínáš?“

„Aktuálně mě zajímá jen to, co ty děláš teď.“

Sharko se upřeně zahleděl na šéfa, který měl nižší hodnost než on. Od chvíle, kdy požádal o opětovné zařazení do činné služby, už nezastával funkci komisaře, ačkoliv mu tak někteří pořád říkali: „Jak se vede, komisaři?“ Teď se jeho kompetence omezovaly na pozici obyčejného poručíka. Takovou cenu zaplatil za to, že opustil příliš čisté kanceláře v oddělení kriminální analýzy v Nanterre a vrátil se do terénu

[ 19 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 19


akvyšetřování odporných zločinů. Jenomže Sharko po přeřazení toužil, ačkoliv se musel stýkat s pitomci jako Manien. Jeho žádost překva

pila všechny nadřízené. Případy přeřazení do nižších hodností byly

ve francouzské policii raritou. Jako kompenzaci mu nabídli vedení skupiny v rámci kriminálního oddělení. Odmítl. Chtěl skončit tam, kde

začal – v první linii, s bouchačkou v ruce a tváří v tvář temnotám.

„Pamatuješ si, proč ho odsoudili?“ zeptal se suše. „Protože zabil dvě desetileté děti. Svoje dcery.“

Manien vytáhl z krabičky cigaretu, vzal ji do prstů s okousanými nehty a zapálil si ji. Byl to hubený nervózní muž, jehož tvář připomínala cigaretový papír – byla bílá, drsná a napjatá. Pracoval hodně, jedl málo a ještě míň se smál. Někteří se mu vyhýbali, jiní ho považovali za idiota. Sharko patřil k oběma stranám.

Bertrand Manien nikdy nešel pro silná slova daleko.

„Přijď ke mně do kanceláře. Sereš mě od chvíle, cos nastoupil k mý skupině. Nepotřebuju v ní chlapy, co si budou dělat, co chtěj. U Bellangera se uvolnilo místo, Fontès odchází do zahraničí. Vypadneš ode mě a ani nepípneš. Bude to tak lepší pro nás pro oba.“

Sharko přikývl.

„Tak jo.“

Manien labužnicky potáhl z cigarety a v oblaku kouře, který se rychle rozptýlil, přimhouřil oči.

„Hele, kdy ses naposledy pořádně vyspal? Myslím, že víc než dvě hodiny v noci nespíš.“

Sharko se podrbal na čele. Pod šedivějícími vlasy, které mu spadaly přes uši, se mu na čele vytvořily tři dokonale rovnoběžné vrásky. Celou policejní kariéru nosil vlasy ostříhané nakrátko, ale teď už u holiče pár měsíců nebyl.

„To nevím.“

„Ale víš to moc dobře. Nevěřil bych, že je fyzicky možný, aby někdo vydržel bez spánku tak dlouho. Já bych umřel. Vzpamatuj se, komisaři, nikdys neměl odejít z kanceláře v Nanterre. Sice si pamatuješ chlapa, kterýho jsi neviděl deset let, ale zaboha si nemůžeš vzpomenout, kam jsi odložil bouchačku. Tak teď se vrať domů a spi, dokud

[ 20 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 20


z toho nechcípneš. A čekej, dokud ti nezavolá Bellanger. Tak běž, vy

padni.“

S těmito slovy ho Manien opustil. Krok měl rázný jako voják. Zkur

vený hajzl, a navíc pyšný. Šel podat ruku technikům z policejní labo

ratoře a důstojníkovi, jenž měl na starosti procedurální postup, kteří

dorazili na místo se svými kufříky a dokumentací a tvářili se při

tom strašně vážně. Pořád totéž, roj nekrofágního hmyzu, chystající se vrhnout na mrtvolu, pomyslel si Sharko. Čas plynul, ale jinak se nic

neměnilo.

Se sevřenými rty se naposled podíval na tělo oběti, jejíž zrak se

už zakalil. Frédéric Hurault umřel s překvapením v očích a pravdě

podobně vůbec nechápal proč. Uprostřed noci, ve tmě, na místě, kde

nebylo žádné osvětlení. Někdo zaklepal na okénko a on ho otevřel.

Objevila se bodná zbraň a několikrát ho zasáhla do hrudi. Zločin trval

jen dvacet vteřin, neozval se žádný výkřik, nevytrysklo moc krve.

A na dohled nebyl žádný svědek. Teď policisty čeká zajišťování stop,

pitva a výslechy nejbližších. Okruh, který představuje 95 procent vy

řešených případů.

Ale pořád zůstává těch famózních 5 procent, jejichž spisy plní pod

krovní kanceláře kriminálky. Hrstka zákeřných vrahů, kterým se

podaří uniknout sítí vyšetřování. Takoví se hledají jen obtížně a jejich

zatčení si je třeba zasloužit.

Jako na truc nadřízeným Sharko ještě chvíli přešlapoval na místě

činu, a dokonce si dovolil znovu si prohlédnout auto, ale pak odešel asnikým se ani nerozloučil. Všichni kromě Maniena, který nepřestával nadávat, ho mlčky pozorovali, jak odchází.

Sharkovi to bylo fuk. V tuto chvíli už skoro neviděl a chtělo se mu

spát. Uprostřed noci stál Sharko v koupelně na nové elektronické váze, která vážila s přesností na desetiny gramu. Nedošlo k chybě ani nebyla špatně nastavená, ukazovala přesně sedmdesát kilogramů a dvě stě gramů. Tolik vážil ve dvaceti. Znovu se mu začaly na břiše rýsovat svaly a vystoupila mu klíční kost. Z výšky svých sto osmdesáti pěti

[ 21 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 21


centimetrů hleděl na své nemocné tělo se znechucením. Na papír pověšený na zdi si před několika měsíci zaznamenal graf váhy, který neustále klesal. Tímto tempem brzy opustí papír a bude pokračovat na obkladačkách.

Do půl pasu nahý se vrátil do pokoje, což byla místnost bez života. Postel, skříň, dvě hromádky rozložených kolejnic a miniaturní vláčky v koutě. Budík, jehož zvonění už celou věčnost neslyšel, ukazoval 3 hodiny a 7 minut.

Brzy bude čas.

Posadil se do tureckého sedu na matraci a čekal. Víčka se mu chvěla. Oči upřeně hleděly na rudé agresivní číslice.

3 hodiny 8 minut... 3 hodiny 9 minut... Sharko začal v duchu proti své vůli odpočítávat vteřiny. 60, 59, 58, 57... Rituál, jehož se nedokázal zbavit a ke kterému se vracel každou noc. Peklo v jeho vypáleném mozku.

Číslice na minutách se změnila.

3 hodiny 10 minut. Pocit exploze, konce světa.

Před rokem a šestnácti dny mu na minutu přesně zazvonil telefon. Tu noc taky nespal. Ještě teď si pamatoval mužský hlas přicházející k němu z laboratoře v Poitiers, který mu oznámil tu nejhorší zprávu. Slova přicházející ze záhrobí: „Výsledky jsou jasné. Porovnávací testy DNA Lucie Henebelleové a oběti spálené v lese jsou pozitivní. Jedná se buď o Claru, nebo o Juliette Henebelleovou, ale v tuto chvíli nejsme schopní zjistit víc. Je mi líto.“

Vyčerpaným pohybem vklouzl Sharko pod deku a přitáhl si ji až k bradě v bláhové naději, že se mu podaří na dvě nebo na tři hodiny usnout. Jen tolik, aby přežil. Jen lidé skutečně trpící nespavostí vědí,

jak jsou noci dlouhé a jak jsou přízraky neodbytné. Ozývaly se noční

zvuky... A taky myšlenky, které ho pálily v hlavě... Ostřílený policista

vyzkoušel všechno, aby s těmito mukami dokázal bojovat. Marně. Ležet bez pohybu, brát prášky na spaní, dechová cvičení, a dokonce sportovat do úplného vyčerpání. Tělo po spánku žadonilo, ale mysl nikoliv. Odmítal jít k psychologovi. Už měl plné zuby všech těch doktorů, kteří ho už dlouhá léta sledovali kvůli schizofrenii.

[ 22 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 22


Nikdy, nikdy se nedočká klidu.

Zavřel oči a představoval si žluté balonky houpající se na vlnách. Vyvolával si takové obrazy, aby usnul. Po jistém čase ucítil příboj, mumlání větru a skřípání zrnek písku. Ruce mu ztěžkly, tělo znehybnělo, a dokonce slyšel, jak srdce zásobuje krví vyčerpané svaly. Ale pokaždé, když se dostavil spánek, mořská pěna se zbarvila doruda a vlny vyplavily napůl vypuštěné balonky na pláž, po níž se pohybovaly černé stíny dětí.

A pořád myslel na ni. Na ni, na Lucii Henebelleovou, z jejíhož ob

razu zůstala jen tvář, úsměv a slzy. Co se s ní stalo? Sharko si nená

padně zjistil, že několik dnů po zatčení vraha a po tragédii, která by zničila kohokoliv, podala demisi. Podařilo se jí od té doby držet hlavu

nad vodou, nebo se potácela na dně stejně jako on? Jaké byly její dny,

její noci?

Jeho velké nemocné srdce policisty začalo bít rychleji. Až příliš rychle, než aby doufal, že usne. Sharko se obrátil na druhý bok a začal znovu. Vlny, balonky, teplý písek... V pondělí 6. září mu telefon zazvonil v 7 hodin 22 minut, ve chvíli, kdy u křížovky, jen z třetiny vyplněné, pil kávu bez kofeinu. Do „bůh

zla a násilí“ na čtyři vepsal Seth a pak papíry odstrčil, protože se nedo

kázal na nic soustředit. Dřív podobnou křížovku vyluštil za pár hodin,

ale teď...

Na druhém konci aparátu byl Nicolas Bellanger, jeho nový šéf. Požádal ho, aby se co nejrychleji dostavil do Centra primatologie vMeudonu,

ležícího čtyři kilometry od Paříže. Nějakou ženu tam našli vkleci. Zdálo

se, že na ni zaútočil a zmrzačil ji šimpanz.

Sharko znechuceně zavěsil. Blížil se konec jeho kariéry, už ho nechají vyšetřovat jen opice. V duchu naprosto jasně viděl, jak se jeho kolegové baví a jak si případ přehazují jako horký brambor. Představoval si všechny ty posměšky, postranní pohledy, otázky typu „Tak co, komisaři, teď si to rozdáváš s opicemi?“.

Přestože měl už dávno pocit, že se ocitl na dně, teď věděl, že lze spadnout ještě níž.

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 23


[

2

]

Když projeli kolem meudonské observatoře, zabočil Sharko na lesní cestu. Na vedlejším sedadle seděl jeho nový kolega z Bellangerova týmu, třiadvacetiletý Jacques Levallois. Tvář třídního premianta, svalnaté tělo. Na kriminálku přišel před rokem na základě vynikajících výsledků, kterých dosáhl při důstojnických zkouškách, a po přímluvách svého strýčka, zástupce velitele protidrogové brigády.

To ráno nebyl komisař moc upovídaný. Oba muži spolu nikdy nepracovali a Levallois znal pohnutou minulost svého nového parťáka stejně jako všichni. Nekonečné pronásledování těch nejtěžších zločinců... Vyšetřování těch nejhrůznějších případů... Věděl, že jeho žena a dcera zahynuly před několika lety za tragických okolností... Věděl ioté divné nemoci, která mu zasáhla mozek a pak zničehonic zmizela... Levallois Sharka považoval za veterána, za jednoho z padlých hrdinů, které člověk musí buď milovat, nebo nenávidět. V tuto chvíli ještě mladý poručík netušil, na kterou stranu se má přiklonit. Jedno však bylo jisté: Sharko byl vynikající vyšetřovatel.

Ačkoliv se místo, kam oba policisté přijeli, nacházelo tak blízko hlavního města, vypadalo jako úplně odříznuté od světa. Všude kolem se táhly lesy a skrz bujnou vegetaci pronikalo jen bledé světlo. Na nenápadném ukazateli stálo: „Centrum primatologie, UMR 6552 EEE.“

[ 24 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 24

2


„EEE znamená Etologie – Evoluce – Ekologie,“ řekl Levallois, aby

uvolnil atmosféru.

„A co přesně znamená Etologie – Evoluce – Ekologie?“

„Abych pravdu řekl, tak nevím.“

Sharko zahnul a zastavil na parkovišti, na němž stálo asi deset aut

zaměstnanců a jedno auto záchranářů. Centrum, stojící uprostřed

lesa, připomínalo izolovaný kruhový tábor chráněný vysokými dřevěnými palisádami, za nimiž se tyčily budovy. Vchod tvořila zamřížovaná brána, v tuto chvíli otevřená dokořán. Oba důstojníci, starý i mladý,

vešli beze slova dovnitř a zamířili ke skupince mužů a žen stojících

a diskutujících na konci uježděné cesty.

Na samotném centru nebylo nic mimořádného. Na obou stranách

se rozkládaly obrovské výběhy, v nichž zvířata působila svobodně, ale

ve skutečnosti byla uvězněná za nenápadnými mřížemi. V korunách stromů visely zelené sítě. Opice všech druhů a velikostí si hrály nebo

visely na větvích za ocasy a vřeštěly. Hlouček lemurů pozoroval ne

zvané hosty velkýma nefritovýma očima. Špatná kopie amazonské

džungle přenesená do Paříže.

Od skupiny se oddělila žena s hnědými vlasy a ostře řezanými rysy

a vykročila jim naproti. Mohlo jí být asi tak padesát a ani zdaleka se

nepodobala Sigourney Weaverové z filmu Gorily v mlze. Levallois jí pyšně ukázal svůj policejní průkaz s trikolorou.

„Kriminální policie, Paříž. Jsem poručík Levallois a tohle je...“

„Komisař Sharko,“ řekl Sharko.

Podali si ruce. Žena měla překvapivě pevný stisk.

„Clémentine Jasparová. Jsem primatoložka a zároveň taky ředitelka.

To, co se stalo, je hrozné.“

„Jedna z vašich opic zaútočila na zaměstnankyni?“

Jasparová se smutným výrazem přikývla. Tahle žena žije v bezpro

středním kontaktu s přírodou, pomyslel si Sharko, když si všiml jejích popraskaných prstů a opálené pokožky. Takové slunce ve Francii ne

svítí. Po předloktí se jí táhla dlouhá jizva, kterou tam mohla zanechat rána způsobená mačetou.

[ 25 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 25


„Nechápu, co se stalo. Shery by mouše neublížila. Není možné, že se dopustila tak příšerného činu.“

„Shery je...“

„Můj šimpanz. Samička ze západní Afriky, která mě doprovází už

velmi dlouho.“

„Ukážete nám místo, kde k tomu došlo?“

Přikývla a ukázala na moderní bílou přízemní budovu.

„Támhle jsou klece a laboratoře. Přijeli dva policejní záchranáři.

Jeden je uvnitř a druhý... nevím přesně, myslím, že šel na obhlídku

okolních cest a že telefonuje. Pojďte se mnou.“

Policisté pokývnutím pozdravili ostatní zaměstnance, kteří byli z toho, co se stalo, očividně v šoku. Bylo jich pět nebo šest, většinou mladí. Vrukách drželi kelímky skávou aživě spolu rozprávěli. Sharko si pozorně prohlédl obličej každého z nich a potom se vrátil k Jasparové.

„Co přesně vaše centrum dělá?“

„Hlavně se zabýváme etologií. Snažíme se pochopit, jakým způsobem se během ekologické evoluce měnil společenský život primátů. Proto studujeme jejich pohyby, způsob, jakým používají nástroje, jejich reprodukci. Na deseti hektarech tu chováme asi sto primátů deseti různých druhů. Většina z nich pochází z Afriky.“

Ani Sharko, ani jeho kolega si nedali tu práci, aby vytáhli zápisníky a udělali si poznámky. K čemu by to bylo dobré, vždyť případ je už předem uzavřený. Ve vrcholcích stromů se jako v synchronizovaném baletu přesouvaly z jedné větve na druhou dvě rezavé koule: rodinka orangutanů s mláďaty.

„A co oběť? Čím se zabývala?“

„Eva Loutsová studovala na univerzitě v Jussieu. Specializovala se na evoluční biologii a pracovala tady tři týdny v rámci přípravy na

diplomovou práci.“

„Co je biologická evoluce?“

„Nejdřív musíte vědět, co je genom. Víte to?“

„Ne.“

„Je to kompletní sekvence DNA složená z našich třiadvaceti chro

mozomů. Jde o řadu sestávající asi z miliardy dat, která svým způso

[ 26 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 26


bem tvoří jakýsi návod na fungování našeho organismu. A díky tomuto genomu rekonstruujeme historii života. Evoluční biologie nám pomáhá pochopit, proč a jak se objevují nové druhy a nové viry, jako je třeba HIV nebo SARS, a proč jiné zanikají. A taky se snaží odpovědět na spoustu otázek týkajících se evoluce života. Například proč stár

neme a umíráme. Už jste určitě slyšeli o přirozeném výběru, o muta

cích a genetickém dědictví.“

„Darwin a spol.? Ano, ale jen mlhavě.“

„Tak přesně tomu se tady věnujeme.“

Vešli do zvěřince. Minuli malou kancelář vybavenou pouze počítačem a došli do velké haly s klecemi nejrůznějších velikostí, z nichž většina byla prázdná. Sem tam tu gestikulovalo pár lemurů. Na poličkách ležela spousta gumových hraček. Geometrické tvary, puzzle svelkými dílky, formičky. Panoval tam nepříjemný zápach kůže aexkrementů. Očividně rozrušená Jasparová se zastavila a ukázala prstem: „Stalo se to tamhle. Můžete se jít podívat. Omluvte mě, že nepůjdu s vámi, ale necítím se moc dobře.“

„Chápeme.“

Sharko s kolegou přistoupili blíž a podali si ruce s kníratým policejním záchranářem, který hlídal místo, kde se tragédie odehrála. V poslední kleci, v obrovité kostce s třímetrovými mřížemi, ležela na slámě a pilinách oběť s rozpaženýma rukama, jako kdyby se opalovala. Ze zadní části lebky jí tekla krev. Velká rána – evidentně způsobená

kousnutím – se jí táhla od pravé tváře až k bradě. Dívka, které mohlo

být tak třiadvacet čtyřiadvacet let. Košili měla potrhanou a boty se

válely o kus dál uprostřed klece. V louži krve leželo velké kovové tě

žítko, vyrobené možná z bronzu nebo z mědi.

V pravém rohu téže klece se choulil šimpanz. Chlupy na předloktí, na rukách a na zadních nohách se mu leskly krví. Byl vysoký a černý, měl mohutná záda a dlouhé hubené chlupaté paže. Na příchozí okamžitě upřel zrak. V jeho očích Sharko na zlomek vteřiny spatřil výraz hlubokého zoufalství. Pak se velká opice Shery opět schoulila a obrátila se k nim zády.

Kníratý záchranář žmoulal v prstech nezapálenou cigaretu.

[ 27 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 27


„Nedá se nic dělat. Ten špinavej makak se už hodinu ani nepohnul.

Dostali jsme příkaz na vás počkat a teprve potom ho uspat.“

Sharko se otočil k Jasparové, která zůstala stát stranou.

„Kdo našel tělo?“

Primatoložka ho nevnímala. Rychle k nim vykročila a zamračeně se

podívala na kníratého policistu.

„Shery není makak. Je to šimpanz, o kterého se starám už třicet

sedm let.“

Policista pokrčil rameny.

„Makak nemakak, stejně se všichni nakonec obrátí proti nám. To

hle je důkaz.“

Poručík Levallois mu nenápadně naznačil, že může odejít nadý

chat se čerstvého vzduchu. Napětí se dalo přímo krájet, atmosféra

byla nabitá elektřinou. Sharko klidně zopakoval otázku: „Kdo našel

tělo?“

Jasparová teď stála vedle něj. Byla malá a podsaditá, nervózně si

mnula prsty a dělala všechno, aby se nemusela na nešťastnou oběť

podívat. Sharko věděl, že většina lidí poté, co ukojí svou zvědavost,

není schopná podívat se mrtvému do tváře. A navíc pohled na tuhle

polonahou dívku byl zvlášť nesnesitelný.

„Hervé Beck, náš ošetřovatel. Každý den v šest hodin ráno sem

chodí čistit klece. Okamžitě zavolal policii.“

„Takže při jeho příchodu byly dveře klece zavřené?“

„Ne, byly otevřené dokořán. Jakmile Hervé spatřil tělo, hned je

zavřel, aby Shery nemohla utéct.“

„Kde je Hervé?“

„Venku s ostatními.“

„Dobře. To těžítko ležící vedle těla... Víte, odkud je?“

„Z Eviny kanceláře.“

„Napadá vás, proč studentka otevřela klec a vešla dovnitř s těžítkem

v ruce?“

„Shery je maskot našeho ústavu. Na rozdíl od ostatních zvířat chodí

do klece jen spát a po zbytek času se tu pohybuje volně. Občas si

s sebou bere nějaké věci, zvlášť když se lesknou. Eva ji měla zavřít,

[ 28 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 28


jakmile skončí všechna pozorování. Protože přes den často chyběla,

pracovala dlouho do noci a odcházela poslední. Důvěřovali jsme jí.“

Primatoložka se upřeně zadívala na svou mrtvou kolegyni.

„Shery je naprosto neškodná. Znají ji všichni primatologové v celé

Francii kvůli její laskavosti, inteligenci, a hlavně vyjadřovacím schop

nostem.“

„Vyjadřovacím schopnostem?“

„Mluví znakovou řečí ameslan, kterou používají hluchoněmí v Ame

rice. Naučila se to před třiceti lety v Institutu pro komunikaci mezi lidmi a šimpanzi v Ellensburgu. Celý život jsem strávila pozorováním jejích pokroků, dělila jsem se s ní o každou její radost i bolest. Opakuji,

ona nemohla...“

Náhle zmlkla, protože si uvědomila, co bylo evidentní: opice pokrytá

krví a oběť ležící u jejích nohou, ubitá těžítkem a pokousaná. Co se

mohlo stát? Jak mohla Shery spáchat tak odporný čin? Clémentine se pokusila se zvířetem navázat komunikaci, ale navzdory jejímu povzbu

zování se skleslý šimpanz za mřížemi ani nepohnul.

„Nechce nám nic říct. Myslím, že je opravdu v šoku.“

Sharko si s kolegou Levalloisem vyměnil chápavý pohled. Mladý

poručík vyndal z kapsy mobil a odešel. Sharko si strčil ruce do kapes

svých příliš volných džínů. Necítil se dobře v přítomnosti toho ubohého zvířete, schouleného v koutě, a příliš mladé mrtvoly, která na něj zírala prázdnýma očima.

„Zahájíme vyšetřování a proběhne soud. Kolega šel zavolat techniky,

aby odebrali vzorky, a vyšetřovatele, kteří tu všechny vyslechnou.“

Zdálo se, že jeho slova primatoložku trochu uklidnila. Ale byla to

jen obvyklá procedura. I kdyby našli člověka oběšeného v místnosti

zamčené zevnitř, museli by vyšetřování zahájit. Bylo třeba stanovit, jestli šlo osebevraždu, nešťastnou náhodu, nebo zločin. Sharko upřeně hleděl na opici. Na okamžik ho napadlo, jestli lze zvířeti taky odebrat otisky prstů.

„Určitě chápete, že budou muset vejít do klece aodebrat vaší... chrá

něnkyni vzorky, zejména z čelisti a z nehtů, abychom si ověřili, že se

tam nachází krev oběti jako důkaz agrese. Budeme ji muset uspat.“

[ 29 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 29


Clémentine Jasparová ještě chvíli mlčky hleděla na mříže a potom ne zcela přesvědčeně přikývla.

„Chápu. Ale slibte mi, že jí neublížíte, až zjistíte pravdu. Tahle opice je lidštější než mnozí lidé vnašem okolí. Našla jsem ji umírající vdžungli. Zranili ji pytláci. Matku jí zabili před jejíma očima. Je jako moje dítě. Znamená pro mě všechno.“

Sharko věděl líp než kdokoliv jiný, co člověk cítí, když ho někdo připraví o milovanou bytost, i když se jedná třeba o zvíře. Pokusil se najít co nejneutrálnější odpověď.

„Nemůžu vám nic slíbit, ale udělám, co bude v mých silách.“

Clémentine Jasparová smutně vzdychla.

„Dobře. Zajdu pro hypotermickou pistoli.“

Mluvila docela potichu. Sharko přistoupil ke kleci, sedl si k ní na

bobek a přitom dával pozor, aby se nedotkl mříží. Neměl nejmenší po

chybnosti, otisk zvířecích čelistí na dívčině tváři byl naprosto zřetelný. Viníkem byla opice, to bylo zcela zřejmé. Zvíře na oběť zaútočilo těžítkem a kouslo ji do obličeje. Nepochybně se nikdy nezjistí, proč to udělalo. Komisař už slyšel o náhlém násilí primátů, kteří byli bez jakéhokoliv zřejmého důvodu schopní pozabíjet mláďata. Eva Loutsová se pravděpodobně zachovala neopatrně, možná opici nějakým nečekaným pohybem vyprovokovala. Jedno bylo jisté: budoucnost tohoto ubohého zvířete s odstátýma ušima a hezkým tvarem hlavy nevypa

dala dobře.

„Třicet sedm let stará samice. Je ti přesně tolik, kolik bylo mé mi

lované ženě... Víš to? Nikdy není pozdě, aby nám ruplo v bedně, viď? Proč nám prostě neřekneš, co se stalo?“

Jasparová se vrátila s nástrojem, který připomínal malířskou pistoli. Sharko se narovnal a podíval se na strop.

„Všude vidím bezpečnostní kamery. Myslíte, že...“

„K ničemu to nebude. Eva Loutsová měla nejprve zavřít dveře a pak teprve zapnout kamery spolu s alarmem.“

Ředitelka vzdychla a namířila pistoli na opici.

„Promiň, zlato...“

[ 30 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 30


Přesně vtu chvíli se Shery otočila azahleděla se ženě do očí. Na zemi sevřela ruce v pěst a pomalu se vydala k mřížím. Prsty Jasparové na kohoutku se roztřásly.

„Je mi líto, nemůžu...“

Sharko jí vzal zbraň z ruky.

„Ukažte. Udělám to já.“

Opice se přitiskla k mřížím, trochu se narovnala, spojila obě ruce, otevřela je dlaněmi dopředu, pak je zvedla k obličeji a kousek ustoupila. Sharko na ni namířil pistoli. Jasparová ho zastavila.

„Počkejte! Konečně s námi chce mluvit.“

Shery udělala další gesta. Zvedla ruce nad hlavu a zamávala dlaněmi dolů, jako by byla duch, který chce vystrašit děti. Pak přiložila pravou ruku ke rtům avzápětí sní udeřila do země. Třikrát nebo čtyřikrát tato gesta zopakovala, potom přistoupila k tělu Evy Loutsové a něžně ji pohladila po pokousané tváři. Nikdy v životě Sharko v očích živé bytosti neviděl tolik citu. Ze zvířete vyzařovalo něco nesmírně lidského. Shar

kovo velké srdce se proti jeho vůli sevřelo. Jak to, že ho ta opice dokáže

tak dojmout, sakra!

„Co říkala?“

„Pořád opakuje to samé: strach, zrůda, zlý... Strach, zrůda, zlý...“

Jasparové se vrátila naděje.

„Říkala jsem vám to. Shery je nevinná. Někdo sem přišel. Někdo

Evě ublížil.“

„Zeptejte se Shery, jestli tu ,zlou zrůdu‘ zná?“

Žena rukama a ústy ukázala pár znaků a opice ji přitom pozorně sledovala.

„Její slovní zásoba obsahuje asi čtyři sta padesát slov. Pochopí nás, když se budeme vyjadřovat naprosto jasně.“

Po chvilce Shery zavrtěla hlavou. Sharko se z toho nemohl vzpamatovat. Žena, která stála vedle něj, komunikovala s opicí, naší příbuznou na žebříčku evolučního vývoje.

„Zeptejte se jí, proč sem ta zrůda přišla?“

Další gesta, na která Shery zareagovala.

[ 31 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 31


Ukazováčkem a palcem pravé ruky vytvořila písmeno V a pak oba prsty zkřížila s levou otevřenou rukou. Vzápětí zcela jasným pohybem ukázala na mrtvolu.

„Zabít. Zabít Evu.“

Sharko si užasle promnul bradu.

„Co podle vás pro ni znamená pojem ,zrůda‘?“

„Někoho agresivního, nebezpečného, kdo chce způsobit zlo. Určitě se nejedná o člověka, protože v tom případě by použila slovo ‚člověk‘... Já... já tomu taky moc nerozumím.“

„Dokážou si opice vymýšlet nebo lhát?“

„V případě reflexu přežití občas ,podvádějí‘. Když mezi sebou bojují na život a na smrt a nějaká jiná opice je pozoruje, může vydat nějaký zvuk, který je upozorní na blížící se nebezpečí. Udělá to jen proto, aby

opice z jejího kmene mohly utéct a aby rvačka přestala. Jestliže Shery

tvrdí, že viděla zrůdu, tak skutečně zrůdu viděla. Možná to byla jiná, větší a agresivnější opice, kterou by mohla popisovat jako zrůdu.“

Sharko už opravdu nevěděl, co si o tom má myslet. Dolehla na něj

únava a myšlenky mu plavaly jako v mlze. Opice, klec, mrtvola po

kousaná v obličeji, a dokonce i vražedná zbraň, to všechno tu bylo,

takže to vypadalo jednoduše. Až příliš jednoduše. A možná sem přišla

„zrůda“. A v takovém případě se opice stala svědkem zločinu.

Potřeboval si dát nutně další kafe a dostat něco do žaludku. Zatímco přemýšlel, šimpanz se vrátil do svého rohu a otočil se k nim zády.

„Chci ti věřit, Shery, ale pro tuto chvíli nemám na výběr.“

Vystřelil. Šipka s červeným hrotem se zabodla zvířeti do zad. Opice

se ji pokusila vytrhnout, ale pak se zapotácela a nakonec se zhrou

tila jen pár centimetrů od mrtvoly Evy Loutsové. Jasparová sevřela rty.

„Neměli jsme na výběr... Odpusť, zlato...“

Sharko jí vrátil uspávací pistoli a zeptal se: „Proč by podle vás ta

,zrůda‘ chtěla ublížit Evě Loutsové?“

„Nevím. Ale předevčírem jsem oEvě zjistila něco zvláštního. Možná to má nějakou spojitost...“

„Co jste zjistila?“

[ 32 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 32


Jasparová naposled pohlédla na mrtvolu a potom na bezvládné tělo

Shery.

„Pojďte, dáme si kafe, pořád zíváte. Pak vám to vysvětlím. A mezi

tím to... oznámím jejím rodičům.“

Sharko ji chytil za ruku.

„Ne, to nedělejte. Když jim oznámíte smrt dítěte jen tak do telefonu,

život se jim rozpadne na kusy. Naši lidé se o to postarají. I to je bohužel součást naší práce.“

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 33


[

3

]

Začátek školního roku na základní škole je pro většinu dětí šťastným okamžikem. Po dvou měsících volna se opět setkávají se svými spolu

žáky, vyprávějí si o prázdninách, ukazují si nové batohy se Spider

manem nebo penál s Dorou průzkumnicí. Třpytivé tenisky, vůně nové

kůže, nepoužité tužky a gumy... Děti se porovnávají, zdraví se a baví.

Dětský svět hýří barvami a zní smíchem.

Když Lucie to pondělí došla k plotu, žáci se právě shromažďovali na

dvoře. Pískali, křičeli a občas i brečeli. Za pár minut je začnou vyvolávat a chlapci a děvčata se rozdělí do nových tříd, ve kterých společně stráví příští školní rok. Některé děti, hlavně prvňáčky, doprovázeli rodiče.

Soukromá škola svaté Heleny nebyla tou, do které Lucie před tra

gédií vodila Juliette. Dětský psychiatr jí vysvětlil, že neexistuje žádné pravidlo, jak se vyrovnat se smrtí sestry, a že v případě dvojčat je to ještě komplikovanější. Proto se Lucie radši rozhodla změnit školu. Noví spolužáci, noví učitelé a nové návyky malé pomůžou. I pro Lucii bude lepší přeříznout veškeré pouto s minulostí. Vyhne se tak po

stranním pohledům, nikdo jí nebude říkat: „Je mi líto, co se vám stalo.“

Tady ji nikdo nezná, nikdo se na ni nebude dívat... Bude jen jednou

z matek ztracených v davu.

[ 34 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 34

3


Stála těsně u plotu, pozorovala děti na dvoře a v pestrobarevném zástupu hledala Juliette. Konečně ji spatřila. Malá se usmívala, hořela nedočkavostí a zcela evidentně se těšila, až bude zpátky ve škole. Několik minut zůstala sama uprostřed lhostejného davu a potom se k někomu přidala a táhla za sebou úplně novou tašku na kolečkách. Ve skutečnosti si jí nikdo moc nevšímal, děti ji už znaly, povídaly si a smály se. Učitelka pohlédla k plotu směrem k rodičům, pohledem jim naznačila, že je všechno v pořádku, a potom se vrátila ke svým po

vinnostem. Země se nepřestala otáčet, všude kolem pokračoval život

jako dřív.

Když skončilo vyvolávání žáků a většina rodičů se rozešla, Lucie se

rozběhla na dvůr směrem ke třídám. Zatímco poslední děti mizely na

chodbě, zavolala na učitelku: „Promiňte. Zapomněla jsem se zeptat

na něco důležitého. Týká se to přestávek. Chodí učitelé ven na dvůr

a hlídají žáky? A tu bránu pokaždé zavíráte?“

„Ano, jakmile odejdou poslední rodiče. O dítě se nebojte. Jestli je někde v bezpečí, pak tady. Jak se jmenujete?“

„Henebelleová. Jsem maminka Juliette.“

Učitelka se zamyslela.

„Juliette Henebelleová... Nevím, která to je, nezlobte se, ještě ne

dokážu přiřadit jména k tvářím. Ale brzy to napravím. A teď, jestli do

volíte...“

Vyšla nahoru po schodech a zmizela v chodbě.

Lucie vyšla ze dvora s pocitem úlevy. Učitelka má pravdu, nemusí se bát. Tahle škola je v Lille proslavená svou bezpečností a starostí o děti.

Kráčela pomaličku sama po Vaubanově bulváru, hlavu měla vtaže

nou mezi ramena a ruce v kapsách. Byla to studentská čtvrť, protože

poblíž se nacházely fakulty vysokých škol, ekonomie, techniky, infor

matiky... Chodníky byly plné mladých lidí, úředníků v oblecích a všech možných zásobovatelů. Po dvou měsících prázdnin se do hlavního města francouzských Flander zase vrátil život. Lucie se pomyslela,

že byl nejvyšší čas.

Podívala se na hodinky. 8 hodin 35 minut. Musí zabít ještě víc

než hodinu do začátku pracovní doby v call centru Euralille, které se

[ 35 ]

001-219 Smrtici DNA_145x205 mm QXP 7.x 10.4.17 14:48 Stránka 35


nacházelo asi dva kilometry od jejího domova. Pracovala od 9.45 do

18.30 s pětačtyřicetiminutovou pauzou na oběd. Měla smlouvu jen na šest měsíců a byla to podřadná práce spočívající v tom, že si nechávala celý den nadávat, ale zároveň byla natolik ubíjející, že neměla čas přemýšlet. Vzhledem k okolnostem to byl vlastně ideální džob.

Zaváhala. Má zajít do kavárny a utratit pár eur, nebo zaskočit domů

a vyvenčit štěně labradora? Vybrala si druhou možnost, aspoň se vy

hne zbytečným výdajům. A pak, musí si příští dny dobře rozplánovat,

aby měla čas trochu si zasportovat a každé ráno se na půl hodinky pro

běhnout se psem k Citadele. Okysličení mozku a svalů jí udělá dobře.

Její tělo se musí probudit k životu.

Zabočila ke svému bytu v apartmánovém domě, v němž bydleli stu

denti i místní lidé. Budova se svou fasádou dobře zapadala do stylu

Vaubanova bulváru – tmavé cihly, střídmá funkcionalistická stavba.

Lucie dlouho zvažovala, jestli nemá změnit město, tváře, prostředí.

Jestli nemá začít od nuly. Ale proč by to dělala? Kam by vlastně šla? Kde by vzala peníze? Navíc opustit Lille znamenalo opustit matku. Lucie cítila, že by to v sedmatřiceti nedokázala.

„Lucie?“

Když uslyšela svoje jméno, zastavila se. Ten tvrdý, nekompromisní

hlas jako by přicházel ze záh



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist