načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrtící byznys - Hana Hindráková

Smrtící byznys

Elektronická kniha: Smrtící byznys
Autor:

Ellen dorazí do Ugandy, země plné bídy, aby na zdejší klinice pomáhala trpícím dětem. Iluze o léčbě ji brzy přejdou. Děti, které dostaly falešné léky na malárii, totiž umírají. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 207
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3426-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ellen dorazí do Ugandy, země plné bídy, aby na zdejší klinice pomáhala trpícím dětem. Iluze o léčbě ji brzy přejdou. Děti, které dostaly falešné léky na malárii, totiž umírají. Když se Ellen obrátí na tamní Organizaci pro boj s falešnými léky, udělá osudovou chybu. Nemohla tušit, že za výnosným kšeftem stojí někdo s hodně dlouhými prsty… Ona teď musí zachránit jak děti, tak sebe.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Hana Hindráková, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Copyright © Hana Hindráková, 2017

Redakční úprava Otilie Grezlová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-578-1 (pdf)


Věnováno mužům mého života – Kájovi a Karlovi.

A také Janě Mezihorákové.

Zvláštní poděkování patří Nele Boudové,

Tereze Kostkové a Bobu Kleplovi

za jejich vstřícnost a za to, že i přes velké pracovní

vytížení si našli čas přečíst můj rukopis

a napsat hodnocení na obálku knihy.


Podle Světové zdravotnické organizace

je 25 až 60 procent léků

dodávaných do Afriky falešných.

Kvůli falešným lékům zemřou každý rok

v nejchudších zemích statisíce lidí.


9

Poděkování

Ráda bych poděkovala těmto lidem:

Lence Dobiáš Černé a Michalu Křístkovi za inspiraci.

Marku Šindelkovi, Zdeňku Jiráskovi, Janu Herčíkovi a Kateřině Karáskové za konzultaci.

Lence Pastorčákové, Honzovi Benschovi a OttuHuřťákovi za věcné připomínky k námětu knihy.

Janě Mezihorákové, mé úžasné tchyni, za hlídání syna, abych mohla pracovat na této knize.

Mému skvělému manželovi za podporu v psaní a za upřímné komentáře ke knize, ačkoliv ne vždycky mě potěší.

Luboši Kyselovi za to, že se na něj mohu s čímkolivobrátit a že mi vždycky pomůže.

Mgr. Lucii Šustkové Přinesdomové ze Státního ústavu pro kontrolu léčiv za velmi vstřícný přístup a zainformace o falešných lécích.

MUDr. Ellen Konečné, MUDr. Lukáši Malému, MUDr. Tomáši Březinovi, MUDr. Ivaně Kurcové, MUDr.Radimu Žaludovi, vedoucímu oddělení patologie vNemocnici Kolín, doc. MUDr. Alexandru Pilinovi, CSc.,přednostovi Ústavu soudního lékařství a toxikologie VFN v Praze a 1. LF UK, za odborné lékařské konzultace.

HANA HINDRÁKOVÁ

10

Jaroslavu Bílkovi ze společnosti Selectra spol. s r. o. za velmi vstřícný přístup ohledně informací týkající senámořní přepravy.

Michalu Balounovi ze společnosti LemitoMedia.cz za sponzorskou reklamní kampaň ke knize. Jeho skvělého přístupu si opravdu velmi vážím.

Fredericku Ssekyanovi z National Drug AuthorityUganda za informace o této organizaci.

Mým čtenářkám a čtenářům za jejich příznivé ohlasy a podporu. Prolog

Dubaj, Spojené arabské emiráty

Seděl v měkkém zebrovaném béžovohnědém křesílku vluxusní klimatizované restauraci ve dvacátém patře hotelu

Burdž al-Arab, za zvuku podmanivé orientální hudbypoíjel ayran, místní nápoj z čerstvého bílého jogurtu a vody,

ochucený solí, citronovou šťávou a drceným pepřem, adíval se do dálky za slunečními paprsky klouzajícími polehce zvlněných, kýčovitě tyrkysových vodách Perskéhozálivu. Na moři se pohupovaly luxusní jachty a na hotelové

pláži se zářivým bílým pískem se opalovaly desítky lidí.

Jeho asijský původ v záplavě turistů v restauraci nijak nevynikal. Zpod bílého trika s límečkem muvykukovala vytetovaná kobra. Ačkoliv nebyl venku, měl na očích sluneční brýle. Nosil je vždycky, protože neměl rád, když mu každý mohl vidět do očí. Téměř nepřetržitěkontroloval svůj telefon. Čekal důležitý hovor.

Nebe se zbarvilo do tmavočervena, sluneční kotouč sklouzl za obzor a z hotelu připomínajícího plachetnici se stala tmavá silueta. Z ochozů minaretů mešit se začaly ozývat hlasy muezzinů, svolávající k večerní modlitbě.

V tu chvíli mu zazvonil telefon a na displeji se ukázalo neznámé číslo.

„Ano?“ promluvil šeptem čínsky do telefonu.

HANA HINDRÁKOVÁ

12

„Vchod do Burdž Chalífa přesně za hodinu,“ ozvalo se a linka zmlkla.

Věděl, že přesně v tu dobu bude před nejvyšší budovou světa začínat představení Dubajská fontána. Uložil telefon do náprsní kapsy šedého saka, v klidu dopil a zaplatil.Potom si přehodil sako ležérně přes pravé rameno, usmál se na tmavovlasou servírku, došel k jednomu z osmnáctivýtahů a sjel dolů k recepci.

„Potřebuju taxi k Burdž Chalífa,“ houkl na recepční.

„Hned to bude, pane. Zatím se, prosím, posaďte.“

Po chvíli vedle něj zasalutoval obtloustlý pákistánskýřidič s knírkem a dovedl ho před hotel. Otevřel mu dveře a nechal ho, aby se posadil dozadu. Řidič nastartoval avyjel po silnici lemované palmami a exotickými kvetoucími stromy, která spojovala umělý ostrov s pevninou. Vrchol železobetonového mrakodrapu Burdž Chalífa zářil ve tmě. Dole u umělého jezírka se to hemžilo lidmi sfotoaparáty. Jakmile se ozvala skladba Sama Dubai, kterávzdávala poctu dubajskému šejkovi, v publiku to začalo vřít. Lidé v předtuše úžasné podívané ani nedýchali, a když se objevily první vodotrysky tančící do rytmu hudby,začali spontánně tleskat, hvízdat a fotografovat. Někteří z nich drželi nad hlavou na teleskopických držácích své chytrételefony a celé představení si natáčeli.

Číňana to nechávalo chladným, protože nyní musel zase pracovat. Za práci byl rád; jen díky ní si mohl dovolitodočinkový čas v exotických rájích. Posadil se na ocelovou lavičku u vchodu a vyčkával.

Vtom mu kdosi zaklepal na rameno.

„Neotáčej se,“ promluvil čínsky, položil vedle nějobálku a zmizel.

SMRTÍCÍ BYZNYS

13

Číňan ji otevřel a ve světle pouliční lampy si přečetlinstrukce. Potom se stáhl do ústraní pod palmu, vytáhl zkapsy u béžových kalhot zapalovač a vše spálil. Na okamžik ho zamrzelo, že už si nestihl udělat výlet do pouště, a pak si na telefonu zarezervoval noční let do Kampaly. Bylnejvyšší čas, aby se vrátil do hotelu, sbalil si věci a vydal se na letiště, protože podle předpovědi počasí se do Dubaje hnala písečná bouře ze Saúdské Arábie. Doufal, ženepostihne jeho let a on v Dubaji neuvízne.

Štěstí stálo při něm. V jednu hodinu ráno se jeholetadlo rozjelo po startovací dráze a on za sebou zanechal svět šejků, luxusních radovánek, umělých palmových ostrovů, svět tržišť a orientálních vůní. Letoun nabral výšku, otřásl se v nečekané turbulenci a zamířil nad černý kontinent.

Nyenga, Uganda, o tři dny později

Doktor Mark Ogoto si svlékl bílý plášť, zhasl a vykročil z ambulance. Jakmile zamkl a strčil klíče do kapsyplátěných kalhot, zaslechl tiché kroky. Jejich klapání znělo jako smrt. Intuitivně se přikrčil a kradmo se rozhlédl potmavé chodbě osvětlené jednou skomírající žárovkou. Ačkoliv nikoho neviděl, zalil ho náhlý, intenzivní pocit nebezpečí. Uvědomil si, jak moc je zranitelný.

Tak už mě našli a přišli se pomstít. Jenže potom, co jsem přikrýval prostěradlem další mrtvé dětské tělíčko,nedovedl jsem dál mlčet. Nemohl jsem v tom pokračovat. Prostě to nešlo. Do čeho jsem se to jen namočil? Proč jsem nedal na svou intuici? Na varovný signál, který mi blikal v hlavě jako noční světla v Kampale. Kdybych tak mohl vrátit čas... Čas a životy těch dětí.

HANA HINDRÁKOVÁ

14

Strachem se mu stáhlo hrdlo a začal přerývaně dýchat. Na čele mu vyskočily studené krůpěje potu. Měl dojem, že se najednou vypařil všechen okolní kyslík.

Nyní už byly kroky slyšet hlasitěji. A přibližovaly se.

Pane Bože, prosím, stůj při mně, odříkával si v duchustále dokola krátkou modlitbičku.

Kdosi byl blíž a blíž. Doktor si uvědomil, že jehoposlední hodinka se možná kvapem blíží. Jak asi zemřu?Zastřelí mě? Podříznou mi krk? Budou mě mučit? Pane Bože, prosím, jen ať je to rychlé. Ať dlouho netrpím. A ochraňuj mou rodinu. Ať se ženě ani dětem nic nestane, nemají s tím nic společného.

Náhle se nad ním ozvalo: „Pane doktore, jste v pořádku?“

Zvedl oči. Byla to zdravotní sestra Maureen Atieno.

„Kale, jsem OK,“ zhluboka si oddechl. „Co tady ještě děláte?“ zamumlal, jako by měl rty přilepené k sobě.

„Ále,“ zamávala divoce rukama, jak měla ve zvyku, a pohodila hlavou, aby dostala z očí dlouhou ofinu.„Zapomněla jsem si kabelku.“

„Ach tak,“ řekl a otřel si pot z čela.

Maureen starostlivě přimhouřila oči. „Opravdu jste v pořádku?“

Přikývl.

„Dobře. A nemám vám udělat test na malárii?“ zeptala se.

„Test byl negativní,“ odpověděl. „Zřejmě jsem jen přetažený.“

„Chápu. Je nás tady málo,“ přizvukovala. „Můžu pro vás něco udělat?“

„Jste hodná. Půjdu domů a pořádně se vyspím. Ráno mi bude určitě líp,“ prohlásil.

„Co kdybyste si vzal zítra volno? Pokusíme se to tady zvládnout.“

SMRTÍCÍ BYZNYS

15

„Uvidím,“ odpověděl a zamířil k východu.

„Počkejte, prosím, na mě, hned jsem zpátky,“ zavolala na něj, ale on už ji neslyšel. Rozhodně ji do toho nechtěl zatahovat. Stačilo, že šlo o život jemu a zdravotní sestře Lucy, která s ním pracovala.

Venku se mu zdálo, že zahlédl siluetu postavy, kterábezesporu patřila člověku s asijskými rysy.

Tak přece jsem se nespletl, tohle nemůže být náhoda, blesklo mu hlavou a vydal se do útrob tržiště, kterésousedilo s klinikou. Poslední sluneční paprsky ozařovalyplechové střechy a dodávaly krvavý ráz všudypřítomnéčervené hlíně. Na město se snášela tma. Prodíral se davem lidí v úzkých spletitých uličkách kolem stánků seslunečníky, pod nimiž byly na dekách rozprostřeny komínky rajčat, citronů, pomerančů, mang, avokád a batátů, vedle v budce stlučené z dřevěných latěk visely banány a na zchátralém pultu leželo několik zralých ananasů. Neustále se ohlížel, zda ho Asiat sleduje. Vypadalo to, že se mu ztratil vmumraji lidí, zvířat a věcí. Minul plátěné pytle s kořením, kde ho do nosu uhodila pronikavě ostrá vůně chilli.

Pro všechny starosti si nevšiml vysoké tělnaté ženy v černém tílku a dlouhé modré batikované sukni.Vykračovala si proti němu a v koši na hlavě nesla trs sytězelených banánů.

„Pane doktore,“ zamumlala neslyšně, když do ní vrazil a banány dopadly před ni na zem.

„Nsonyiwa, nezlobte se, moc se omlouvám,“zamumlal lítostivě a pokračoval dál kolem muslimsképrodavačky umělohmotných lavorů. Otočil se a spatřil svéhopronásledovatele u stánku s kořením.

Tak snadno mě nedostanou, prolétlo mu hlavou a dal se na útěk temnými uličkami. Doufal, že by mu neosvětlené spletité cestičky mezi hliněnými domky s rákosovýmistřeHANA HINDRÁKOVÁ

16

chami mohly zachránit život. Kličkoval sem a tam jakogazela prchající před lvem, až úplně ztratil orientaci.Zpomalil, aby se vydýchal. Vzápětí však zaslechl rychlé kroky.

Kdybych tušil, kam až ty nitky sahají, nikdy bych se do toho nenamočil.

Ve spáncích ucítil zběsilý tlukot srdce a nohy měl jako z gumy. Přesto se pokusil znovu rozběhnout. Šlo toztěžka, ale adrenalin v krvi a pud sebezáchovy zapracoval.Sebral všechny síly, které ještě měl, a udělal několik dalších kroků. Nevzdával se, ačkoliv si začínal uvědomovat, že mu nedokáže utéct.

Trénovaný asijský zabiják mu byl stále v patách.

Doktor neměl čas přemýšlet o tom, kudy běží, a prchal do nitra čajovníkové plantáže, která sousedila s tržištěm. Po chvíli se zastavil a s úlevou zjistil, že už ho nikdoneronásleduje. Pořádně se rozhlédl a posadil se na cestě. Zhluboka oddechoval a snažil se uklidnit splašenésrdce i mysl. Sundal si brýle a protřel si oči. Napětí v něm konečně trochu povolilo.

Vtom se ho zmocnila jakási vnitřní předtucha, že se něco děje. Pokusil se vstát, ale nohy ho neposlouchaly. Vzápětí se před ním objevila černá silueta postavy. Ve svitu měsíce zahlédl lesknoucí se čepel nože.

Ogoto pohlédl muži do očí a vytušil, co bude následovat. Sklopil hlavu a pozvedl ruce k modlitbě.

Pak se z plantáže ozval nelidský výkřik pronikající do morku kostí.

SMRTÍCÍ BYZNYS

17

1. kapitola

Mpogo, Uganda

Když Ellen Hradecká dorazila do Mpoga, krajinou svěže

zelených kopců se nesla vůně zralých mang, červenězbarvená obloha připomínala požár ženoucí se vyprahlousavanou a vdechla okolní přírodě mystickou atmosféru.

„Tukusanyukidde, vítej,“ usmála se na ni pastorovadrobná žena Barbara a dovedla ji na dvorek k připravenémustolu, kde čekala snad celá vesnice. Všichni se přišli podívat na bělošku, protože ji nikdy na vlastní oči neviděli. Ellen si hned všimla, že s ní jednají až s posvátným respektem. Jenže ona o tohle nestála. Chtěla tam strávit rok jako jedna z nich a netoužila po tom, aby měla jakákoliv privilegia.

„Osiibye otya nno, dobrý večer všem,“ pozdravilalugandsky shluk lidí a odpovědí jí byly překvapené výrazy. „Co se stalo?“ otočila se nechápavě k Barbaře.

Ta ji vzala stranou. „Víš, pozdrav je u nás velmidůležitý a skládá se z několika vět. Musíš pozdravit každého zvlášť a to pořádně, zeptat se na jejich den, jejich rodiny a jak se mají.“

„Ach tak,“ přikývla a vrátila se zpátky.

Vtom se před ní objevilo pět žen v bílých blůzkách s modrým žebrovaným vzorem a dlouhých žlutočervených

HANA HINDRÁKOVÁ

18

sukních. Hlavu, krk a zápěstí jim obepínala bílá stuha.Jedna z žen vystoupila z řady, tleskla rukama a štěbetavě se

rozezpívala. Přešlapovala z nohy na nohu a zlehka sepohupovala v bocích. Na konci sloky se otočila k ostatním

stejně oděným ženám, pokynula jim a ony píseňjednohlasně zopakovaly. Ačkoliv se Ellen uvítací představenílíbilo, nevěděla, kam s očima. Znervózňovalo ji, že všichni

místní upírali zrak jen na ni. Připadala si jako zvíře vnárodním parku a uvědomovala si, že si na to bude muset

zvyknout. Pak ženy daly na stůl tilápii v arašídové omáčce,

matooke

1

, kasavu, rýži a ugali

2

. Lžíce chyběla. Pastorova

žena přinesla hrnek s vodou a nalila Ellen trochu na ruce,

aby se mohla umýt. V druhé ruce držela oranžový lavor,

do něhož voda odtékala. Ellen by se byla ještěnejraději pod stolem otřela do navlhčených ubrousků, které měla

pro všechny případy v kapse, ale bála se, že si toho někdo

všimne, a nechtěla se hned po příjezdu dopustitkulturního faux-pas. O původu a obsahu vody raději nepřemýšlela,

ale byla si téměř jistá, že by ji lékař z hygienické stanice,

kterou navštívila před cestou kvůli očkování, nepochválil.

Během prvních hodin v Ugandě stihla porušit všechno, na

co ji před odletem upozorňoval. Jenže ona chtělazapadnout mezi místní, takže neměla na výběr. Prostě to riskla.

Po večeři přinesla pastorova žena coca colu. Ellen jípošeptala, že příště stačí jen převařená voda, a Barbaře se dost ulevilo. Později Ellen zjistila, že coca cola je vUgandě luxusní pití a kupuje se pouze pro návštěvy.

Když se vesnice zahalila do pronikavě tmavé noci,zavedla ji pastorova žena do jednoho ze dvou pokojíků tem- 1

Druh banánů na vaření

2

Kukuřičná kaše


SMRTÍCÍ BYZNYS

19

ného hliněného domku s vlhkými zdmi u dvoubanánovníků. Za nimi utíkal hlouček dětí a všichni čekali na její

reakci. Pro ně byl domek palácem, pro Ellen noční můrou.

Poprvé ji napadlo, zda se rozhodla správně, že vyjela na

rok do Ugandy jako zdravotní sestra.

Ne, já to vydržím. Zvládnu tady žít stejně jako místní, umínila si v duchu. Nikdy by nepřiznala porážku. Stejně se nemůžu vrátit. Vždyť co by tam na mě čekalo? Jenpřiomínka toho, že je mi pětatřicet a nemám za sebou nicjiného než jedno manželství na pokraji rozvodu a potom tu strašnou událost.

„Mzungu, mzungu, běloch, běloch,“ pokřikovaly za ní děti a fascinovaně zíraly na její téměř průhlednou bílou kůži a slámově žluté vlasy stažené do ohonu. Pakvyběhly se smíchem ven a Ellen osaměla. Na hřebíkpověsila moskytiéru, jedinou ochranu vůči všudypřítomné malárii, a rozprostřela ji kolem matrace. Zalezla dovnitř, natáhla se a stejně jako každý večer ji začalypronásledovat bolestné vzpomínky. Uvědomila si, že pro něneexistují hranice a jak moc se spletla, když doufala, že před nimi uteče na druhý konec zeměkoule. Ten večer však překvapivě rychle usnula a ve snu se ocitla vpardubické nemocnici.

Odevzdaně ležela na lůžku potaženém papírovýmprostěradlem ve změti hadiček a kolem pobíhalo několikzdravotních sester. Elektrokardiogram snímal zběsilý tlukot jejího srdce a zaznamenával ho do křivky. Tlak jí neustálestoual, ale Ellen to nezajímalo. Věděla, že v životě už se jínemůže stát nic horšího.

Pak bouchly dveře a ona zaslechla vyplašený hlassvého manžela:

„El, řekli mi, co se stalo. Musíš teď být statečná, ano? Spolu to zvládneme.“

HANA HINDRÁKOVÁ

20

„Nedokážu to. Já to nedokážu. Vždyť jsem přišla úplně o všechno,“ vzlykala tak, až ho z toho bolelo srdce. Potom se chytla za břicho a obličej se jí zkřivil bolestí. Po čele jí stékaly čůrky potu.

„Zvládneme to,“ pohladil ji po hlavě a ona na němviděla, že je také v koncích. Po osmi letech manželství hovelmi dobře znala a bylo jí jasné, že se snaží přesvědčit spíš sebe než ji.

Popotáhla nosem jako dítě a dívala se na něj dálnepřítomným pohledem. „Nemůžu, já už nemůžu,“ zamumlala.

Do místnosti rázně vkročil vysoký zavalitý lékař apromluvil na Libora: „Pane Hradecký, počkejte, prosím,venku. Potom vás zase zavoláme.“

„Můžu tu zůstat?“ požádal lékaře.

Lékař zakroutil hlavou.

„Nezlobte se, nejde to.“

Liborovy rysy o poznání ztvrdly. „Tak to zařiďte. Vždyť jsem také lékař!“

Museli zavolat primáře, aby to Liborovi vysvětlil.Nakonec rezignoval. Políbil Ellen na ústa, krátce jí stiskl ruku a odešel do čekárny. Lékař se k ní sklonil akonejšivě zašeptal:

„Za chvíli vám bude lépe, paní Hradecká.“

Mně už nikdy nebude lépe, prolétlo jí hlavou a znovu se hlasitě rozvzlykala.

„Nééé, nééé, nechte mě. Já nechci!“ zaslechla samu sebe, jak křičí. Posadila se na matraci a zalapala po dechu.Zmateně hleděla do okolní tmy a snažila se vzpomenout si, kde vlastně je. Srdce jí zuřivě tlouklo a měla pocit, že jí každou chvíli vyskočí z hrudi. Pak se jí před očima jako filmzačaly objevovat následující obrazy: odjezd z bytu bezrozloučení s Liborem, let letadlem, přistání v Kampale, cesta do Mpoga, přivítání s pastorem a jeho ženou.

SMRTÍCÍ BYZNYS

21

Jsem v Mpogu, v Ugandě, uvědomila si a vydechlaúlevou. Rukávem pyžama si otřela zpocené čelo a složilahlavu do dlaní. Kdy tohle jen skončí, pomyslela si zoufale, protože noční můry se jí uhnízdily v hlavě a obtěžovaly ji pokaždé během spánku. Několikrát si doma v průběhu noci převlékala potem zmáčenou noční košili a vařila si heřmánkový čaj nebo mléko s medem, aby se uklidnila.

Do reality ji vrátil podivný šramot. Rukou nahmatala baterku, kterou si připravila vedle hlavy, ještě nežusnula, a kužel světla ozářil temnou chýši. Nasměrovala ho na místo, odkud zvuk vycházel, a strnula. Kousek nad nípoletoval netopýr.

Vtom ucítila, že jí cosi přeběhlo po nohou přes tenkou látku pyžama. Zachvěla se a na zádech jí vyskočila husí kůže. Krysa doběhla na konec matrace, protáhla se pod moskytiérou a zmizela v tmavém koutě. Ráno Ellen probudilo kokrhání kohouta, kdákání slepic, mečení koz, křik dětí, halekání žen a nepříjemně sílící tlak v podbřišku. V rychlosti se převlékla do volného vínového tílka a dlouhé krémové sukně, vklouzla do žabkovýchsandálů a vyšla na dvorek lemovaný oranžově kvetoucí aloe verou a banánovníky. Slunce zářící vysoko na oblozepřiomínalo zralé mango.

„Wasuze otya nno, dobré ráno,“ pozdravila ji Barbara a věnovala jí široký úsměv.

„Wasuze otya nno,“ odpověděla Ellen. Základylugandštiny se naučila už v Čechách a doufala, že tady svou znalostjazyka vypiluje. Těžko by se totiž na ugandském venkovědomluvila jen anglicky. „Kde si můžu odskočit?“ zašeptala.

„Tamhle,“ rozmáchla se Barbara svou drobnourukou a ukázala na hliněnou boudičku. Vedle ní ležela hrst

HANA HINDRÁKOVÁ

22

podlouhlých, tmavě zelených listů, které se používalymísto toaletního papíru.

Poděkovala a vydala se tím směrem. Když odlepila oči ze země, zjistila, že ji sleduje dvacítka zvědavých očí. Rozpačitě se pousmála a otevřela dřevěné vrzající dveře. Při pohledu na páchnoucí díru obsypanou velkými šváby ztratila rovnováhu a opřela se o zeď. Jeden z brouků jípřelezl na rameno. Ellen ucítila, jak jí srdce vynechalo jeden úder. Zpanikařila a s jekotem vylétla ven, kde spatřila děti válející se na zemi smíchy.

„Nemáte nic na práci?“ Barbara po nich sekla přísným pohledem a ony poslušně zmizely. Pak se otočila k Ellen: „Neboj se, zvykneš si.“ Popadla koště a pokusila sešváby vymést.

Na druhý pokus se Ellen podařilo vykonat potřebu,ačkoliv tam dost švábů ještě zůstalo. Prozatím nemělaodvahu použít chlupaté zelené listy, a tak si s sebou tajněnosila toaletní papír.

Jedno z dětí jí podalo hrnek s vodou a lavor, aby simohla umýt ruce, a další jí mezitím vybalilo celý batoh. Když si prohlédla své věci, zjistila, že jí nějaká havěť sežralasušenky, které si přivezla z Čech.

„Ellen,“ zavolal na ni pastor Christopher, „pojď sem, chci ti někoho představit.“

A tak to probíhalo celé dopoledne.

V poledne jí začalo kručet v žaludku a dostala strašný hlad. Už věděla, že lidé na vesnicích nesnídají, a o několik hodin později zjistila, že ani neobědvají.

„Barbaro, mohla bych poprosit alespoň o kousekchleba?“ osmělila se a zeptala se pastorovy ženy. Vzápětí toho litovala.

Barbara zakroutila hlavou. „Chléb tu moc častonemíváme, musí se dovážet až z města.“

SMRTÍCÍ BYZNYS

23

Dál už se neptala a prostě si řekla, že vydrží do večeře. Stejně by si připadala divně, kdyby jedla jako jediná.

Barbara svolala děti, dala jim zažloutlé kanystry aposlala je pro vodu k prameni vzdálenému hodinu pěšky. Ellen užasle sledovala, jak děti vzaly na záda do šátků svémladší sourozence, na hlavu si daly nádoby na vodu a poslušně se vydaly na cestu.

Po chvíli zaslechla nějaký hluk ze své chýše a spatřila paviána. V ruce držel její hřeben.

Klinika Saint Anne, Nyenga, o dva dny později

Ellen překvapeně zírala na oplocený areál se třemizděnými budovami s oprýskanou omítkou a jednou hliněnou

chýší, který se nacházel na okraji městečka.Jednopodlažní domky byly propojené vzdušnou verandou, nad níž se

v záři slunečních paprsků leskla střecha z vlnitého plechu.

U zdi rostly šarlatovo-žluté ibišky, uprostřed dvorku sevyínal košatý mangovník a plot lemovaly netýkavkykonžské, častěji však nazývané papouščí stromy. Jejich květy

totiž svým bizarním tvarem a zářivými barvami ze všeho

nejvíc připomínaly zobáky papoušků kakadu.

Na nyengskou kliniku se Ellen vypravila pěšky.Vždycky ráda chodila, jen na to nikdy neměla čas. V nemocnici v Pardubicích, kde předtím pracovala na dětskémoddělení, byl nedostatek zdravotních sester, a tak jí nezbylo než dělat přesčasy. Kromě toho malé pacienty milovala a ráda jim pomáhala překonat stesk po rodičích.

Krajina žhnoucí vedrem jí nevadila. Často si říkala, že se měla narodit někde víc na jihu, protože zimu každý rokvíceméně přetrpěla a ve výsledku i protrpěla.

HANA HINDRÁKOVÁ

24

Vedle vchodu stála cedule s omšelým nápisem SAINT ANNE CLINIC. Vešla do areálu a skrze zamřížovaná okna zahlédla velkou místnost s bílými zdmi a postelemi, které sdílelo víc lidí najednou. S hrůzou si všimla, že někteřípacienti leží na dekách na zemi. Nad lůžky viselymoskytiéry a rozbitými okenními tabulkami létaly dovnitř otravné mouchy. Na dvorku před klinikou bylo živo. Ve stínumangovníku na sluncem spálené trávě sedělo několik žen, které vařily, další praly použité obvazy v lavorech a hlasitě utoho štěbetaly. Z četných ohňů stoupaly k nebi pruhy dýmu.

Ellen neměla vůbec tušení, co jsou ty ženy zač. Znovu si překontrolovala dopis od nadace Doctors and Nurses in Africa, aby se ujistila, že si nespletla místo. Bohužel to souhlasilo. Nejraději by hned utekla. Zhluboka senadechla, a když už se chystala vkročit dovnitř, s hlasitýmkvílením u ní zabrzdila boda-boda, motorka s rodiči abezvládným dětským tělíčkem. Vysoký muž seskočil a pomohl ženě v modrých šatech, která k sobě tiskla dítě vbezvědomí. Muž ho vzal do náruče a Ellen si všimla, že jehrůzou bez sebe.

„Co se stalo?“ vyhrkla a snažila se nedat najevo, jak ji pohled na dítě zaskočil.

„Vypil koncentrát na postřik dobytka,“ odpověděl muž zoufale.

Hubená žena přikyvovala a cupitala za nimi.

„Kdy?“ vyptávala se Ellen, zatímco spěchali dlouhou temnou chodbou. Vůbec netušila, kam jde, ale intuitivně předpokládala, že nebude až tak těžké najít ambulanci.

„Asi tak před dvanácti hodinami,“ řekl tichounce.

„Před dvanácti hodinami?“ vyjekla. „Proč jste hopřivezli až teď?“

„Nejdřív si Charlie stěžoval na bolesti hlavy, trochuzvracel a potil se, tak jsme mysleli, že dostal ,jen‘ malárii.JenSMRTÍCÍ BYZNYS

25

že najednou se přestal úplně hýbat. A pak jsme u nějnašli ten postřik,“ zamumlal provinile a hlava mu klesla na

hruď.

„Kolik je Charliemu let?“

„Šest.“

Ellen odkudsi zaslechla tenký vrnivý pláč a po chvíli se před ní objevila vydýchaná čekárna přeplněná lidmi.Seděli na vratkých dřevěných židlích, na zemi a postávali v koutech. Kašlali, sykali bolestí nebo vzlykali.

Konečně spatřila dveře s nápisem AMBULANCE.Krátce zaklepala, chytla za kliku, a aniž by čekala na odpověď, vtrhla dovnitř. Ambulance se zažloutlými zdmi páchlalevnou dezinfekcí.

Ellen šokovaně vydechla.

Přiskočila k ní žena v modrobílém stejnokroji.

Než Ellen přeběhla očima cedulku na jejím oblečení – Cynthia Buturo – zdravotní sestra, žena vychrlila:

„Vezměte ho na ošetřovnu, doktor tam teď, myslím, je. Stejná chodba o dvoje dveře dál.“

Ellen poslechla a vletěla na ošetřovnu.

Za stolem seděl mzungu, běloch v brýlích s výraznými lícními kostmi a do obličeje mu nedbale padaly prstýnky světle hnědých kudrnatých vlasů. Ručně zapisoval dokarty poznámky k předchozímu pacientovi. Vzhlédl odpapírů a nadechl se:

„Co...“

Ellen ho nenechala domluvit a překotně spustila:

„Šestiletý chlapec vypil před dvanácti hodinami postřik s velmi toxickými organofosfáty. Doma ho bolela hlava a zvracel. Je apatický a na nic nereaguje.“

Lékař svraštil široké obočí. „Před dvanácti hodinami?“ Vyskočil ze židle, ukázal na vyšetřovací lehátko a křikl:

„Položte ho tady.“

HANA HINDRÁKOVÁ

26

Vyhrnul mu triko a poslechl si stetoskopem srdce. Pak jeho pohled ulpěl na Ellen.

„Vy budete patrně ta nová zdravotní sestra, viďte?“

Přikývla. „Přesně tak.“

„Pojďte, rovnou mi pomůžete. Zaveďte mu do žílykanylu,“ požádal ji, zatímco připravoval atropin.

Ellen se rychle zorientovala v novém prostředí asplnila lékařův příkaz.

Vtom se chlapcovo tělo vzepjalo v prudké křeči.

„Rychle, přidržte ho, ať se nehýbe,“ houkl doktor na otce dítěte a píchl Charliemu injekci.

Ellen nespouštěla z chlapce oči. Jeho hrudník se zlehka pohyboval nahoru a dolů. Najednou znehybněl.

„Nedýchá! Zástava!“ křikla Ellen.

„Nééé,“ vrhla se k Charliemu matka a začala s ním třást.

Lékař nezaváhal ani vteřinu, odstrčil ji, přiložil chlapci zkřížené dlaně na hrudník. Dvakrát mu vdechl vzduch do úst a začal stlačovat srdce.

Hubená žena se zhroutila do náruče svému manželovi.

Po třiceti stlačeních přiložila Ellen prst chlapci na krk a změřila tep.

Nic.

Lékař znovu dvakrát vdechl chlapci do úst a pokračoval s masáží srdce. Mračil se a ze světle zelených očí mu přes brýle s tenkým sklem vyzařovala soustředěnost.

„Tak se konečně chytni. Nevzdávej to, chlapíku!“

Kontrola tepu.

Nic.

Další dva nádechy.

Třicet stlačení srdce.

Ellen cítila, jak jí po zádech stéká pot a neodvažovala se ani nadechnout. Ruce se jí začínaly mírně chvět. Na tohle nebyla zvyklá.

SMRTÍCÍ BYZNYS

27

Dva nádechy.

Kontrola tepu.

Nic.

Třicet stlačení srdce.

Ellen doktorovi jemně stiskla rameno a se zvlhlýmaočima zašeptala: „Zdá se, že je mrtvý.“

„Není a nebude,“ sykl zadýchaně lékař a dál zběsilepokračoval v masáži srdce.

„Pane doktore,“ připomněla se znovu Ellen.

Na okamžik stiskl rty a v hrudi se mu zvedla vlna zlosti.

„Zvládnu to. Nenechám tak malýho kluka umřít. Tenhle týden už by byl druhej, a to prostě nejde.“

Vtom se ozvalo zachrčení a doktorovi přejel po tvářivýraz úlevy. „Máme ho zpátky. Co jsem vám říkal?“ otočil se vítězoslavně k Ellen.

„Omlouvám se, pane doktore, a jsem moc ráda, že jsem neměla pravdu,“ řekla a zhluboka si oddechla.

„Bude v pořádku?“ zeptal se starostlivě pan Obey, když pomáhal přesunout syna na kolečkové křeslo.

„Prvních dvacet čtyři hodin bude kritických. Pokudpřežije, tak už to zvládne. Nedokážu vám říct, jestli z tohovyvázne bez poškození mozku. Víc pro něj teď nemůžuudělat,“ odpověděl tiše lékař. Vysvětlil Ellen, kde je dětské oddělení, a požádal ji, aby tam chlapce odvezla a vrátila se na ošetřovnu.

„Vítejte na naší klinice, paní Hradecká,“ zavolal za ní ještě, než zavřela dveře ambulance.

Uvědomila si, že se právě zřejmě seznámila sdoktorem Michaelem Lewisem. Projela přeplněnou čekárnou a vydala se do útrob kliniky. Ve vzduchu cítila směsici plísně, dezinfekce, krve a smrti. Vůbec netušila, jestli to tady po celý dlouhý rok zvládne. Ačkoliv tu prožilateprve hodinu, měla pocit, jako by během ní zestárla oněkoHANA HINDRÁKOVÁ

28

lik let. Vyjela ven a pod zastřešenou verandou sechvíli nadechovala čerstvého vzduchu. Kdybych kouřila, tak

teď je přesně ta chvíle, že bych si jednu cigaretuzapálila, pomyslela si.

Otevřela další dveře a vjela do prostorné místnosti splesnivými zdmi a rohy pokrytými pavučinami.

„Madam, vy jste...?“ ozvalo se jí náhle za zády.

Otočila se, zaklonila hlavu a uviděla vysokoučokoládovou dívku v modrobílém stejnokroji. V ruce drželaoranžové desky a rovné černé vlasy sestříhané do mikáda měla sponkami připevněné za ušima. Vpadla do místnosti, jako kdyby vstupovala na jeviště.

„Ellen Hradecká.“

Zdravotní sestra se vševědoucně usmála a živě u toho gestikulovala. „Aha, vy jste ta nová.“

Ellen přikývla.

„Jmenuju se Maureen. Už vám to tady někdo ukázal?”

Zavrtěla hlavou.

Maureen do ní zabodla obrovské hnědé oči a spustila: „To neva, od toho jsem tu já. Koho sem vezete?”

Je k nezastavení, prolétlo Ellen hlavou, a než stačila cokoliv říct, Maureen už zase jela pusa.

„Snad se klučina brzo probere. Je to neštěstí dívat se na takové děcko. Jenže tady se to bohužel stává často.Zaparkujte ho tamhle k oknu a pojďte se mnou.“

Ellen překvapeně povytáhla světlé obočí.

„Neměl by zůstat na jipce?“

„Na to nejsou peníze. Nejbližší jipka je v Kampale,“ uvedla ji Maureen do obrazu.

„Aha,“ zalapala po dechu.

„Vítejte v Ugandě,“ zaštěbetala Maureen. „Nebojte,zvyknete si. Klučina bude mít buď kliku, nebo smolíka. Doktor udělal, co mohl, a zbytek je na Bohu.“ To už se hrnulachodSMRTÍCÍ BYZNYS

29

bou a bylo jí všude plno. Jejích sto devadesát centimetrů se

nedalo přehlédnout.

Ellen musela natáhnout kroky, aby jí stačila. Maureen ji zavedla zpátky do první budovy, do úzkého kumbálu bez oken a z první plechové skříňky vytáhla úhledněsrovnané oblečení.

„Oblékněte si uniformu, ať jste k poznání. Určitě vám padne, Lucy měla stejnou postavu jako vy.“ Při vyslovení jména Lucy nápadně ztišila hlas.

„Kdo je Lucy?“ zajímala se Ellen.

„Psst,“ dala si Maureen prst před ústa. „O ní tadynemluvíme, stejně tak jako o doktoru Ogotovi, kterému občas vypomáhala na ošetřovně. Povídá se, že mají na svědomí několik dětských životů.“

Ze způsobu, jakým vyslovila Lucyino a Ogotovo jméno, jí přeběhl mráz po zádech. Raději se dál nevyptávala, ale myslet na to nepřestala.

„Můžu vám udělat kávu?“ změnila téma.

Zavrtěla hlavou. „Děkuju, ale já kafe nepiju.“

„Vážně ne? Ale bez ní to tady nevydržíte,“ ušklíbla se Maureen. Nalila vodu do zakouřeného hrnce, zapálilajednoplotýnkový plynový vařič a postavila na něj nádobu.Potom se natáhla k dřevěné poličce pro dva hrnky aplechovku kávy.

Ellen se mezitím převlékla do modrobílého pracovního obleku a blonďaté vlasy si vyčesala do hladkého drdolu, aby jí nepadaly do obličeje.

„Třeba vám zachutná,“ utrousila Maureen, když Ellen podávala hrnek s mléčnou kávou a cukrem.

„Kale, dobře,“ rezignovala a usrkla horkou tekutinu. Mile ji překvapilo, že vůbec nechutná špatně.

„Jste vdaná?“ vyptávala se Maureen.

„V zásadě už docela dlouho,“ zamumlala.

HANA HINDRÁKOVÁ

30

Maureen na ni vyvalila oči.

„Co tedy děláte v Ugandě?“

Nuceně se usmála. „To je dlouhá historie.“

„Třeba mi o tom jednou povyprávíte,“ prohodilaMaureen a dál se neptala, protože jí bylo jasné, že o tom Ellen nechce mluvit. „Teď se vrhneme zase do práce.“ Ellen znovu zaklepala na dveře ošetřovny a tentokrát vyčkávala.

„Pojďte dál,“ ozval se hluboký mužský hlas.

Vešla a zavřela za sebou dveře.

Doktor se zvedl ze židle, a aniž by se Ellen podíval do očí, pevně jí stiskl ruku:

„Zapomněl jsem se představit. Michael Lewis, jméno mé.“

„Ellen Hradecká.“

„Oslovujte mě, prosím, křestním jménem.“

Překvapeně se na něj podívala, protože nevěděla, co si o něm myslet. Když se při představení vyhnul zrakovému kontaktu, okamžitě v ní vzbudil pocit chladu anepřátelství. A pak najednou přišla přátelská věta.

„Dobře,“ odpověděla zmateně.

„Nevím, jak jste informovaná, ale jsme tady jedináklinika, další je v Lugazi a pak až v Jinje. Na tomtomístě původně byla zchátralá státní klinika, kterou částečně převzala nadace Doctors and Nurses in Africa apostupně ji zvelebuje. Nicméně i přesto válčíme s nedostatkem léků a fungujeme jako obvodní lékař pro děti i dospělé, částečně jako chirurgie, gynekologie, porodnice,neurologie, interna, ortopedie, ORL, infekční i toxikologie. Snad jsem na nic nezapomněl. Máme dvě oddělení – prodospělé a pro děti. V této budově je jedna ambulance,ošetřovSMRTÍCÍ BYZNYS

31

na, porodní sálek, laboratoř a sklad léků. Laborant Luke

Kwizera sem jezdí ve všední dny dopoledne, odpoledne

používáme rychlotesty. Porodní asistentka madam Annet

Mbazazi bydlí poblíž a funguje na zavolání. Dělá jenbezroblémové porody, žádné císařské řezy. Na to nejsmevybavení.“ Smutně se pousmál a pokračoval:

„Na oddělení pro dospělé, které má třicet lůžek, se po dvanácti hodinách střídají zdravotní bratr Jackson Moses, zdravotní sestry Cynthia Buturo a Veronica Battle. Nadětském oddělení s dvaceti lůžky se střídají MaureenAtieno a Olive Ebayu. Vy budete pro ně posila a současně mi budete pomáhat tady. Já řeším těžší případy na ošetřovně, zbytek nechávám zdravotnímu personálu, který doambulance odbíhá z oddělení podle možností. Přes noc slouží pouze sestry nebo bratr. Já bydlím hned vedle, takže pokud je něco akutního, zavolají mi nebo mě doběhnou vzbudit. Na jídlo a pití pro pacienty nejsou peníze, starají se o ně příbuzní. Co jim donesou, to mají. Určitě jste je užviděla venku na dvoře. Ještě tu pracuje Edwin Kasirivu,hlídač a údržbář v jedné osobě, a uklízečka Irene Namutebi. Máme tekoucí vodu i elektřinu, ale někdy se stane, žejedno nebo druhé třeba měsíc nefunguje.“

Ellen otevřela údivem ústa.

„Překvapená?“ prolomil ohromené ticho.

Pokývala hlavou.

„Zvyknete si.“

To už jsem dneska jednou slyšela, blesklo jí hlavou, ale nahlas nic neřekla.

„Víte, proč přivezli Charlieho až po dvanáctihodinách?“

Zavrtěla hlavou.

„Protože na lékaře nemají peníze.“

„A...?“ vyhrkla, ale Michael ji nenechal domluvit.

HANA HINDRÁKOVÁ

32

„A tak jsem jim nic neúčtoval. Pokud vidím, že je někdo opravdu chudý, dostane ode mě ošetření zadarmo.“

„Jak to poznáte?“

„Většinou podle jejich oblečení, chování avyjadřování,“ odpověděl a pak dodal: „Abych nezapomněl,děkuju za pomoc s Charliem. Je vidět, že jste zkušenáprofesionálka.“ Věnoval jí obdivný pohled a hlavou mu proběhlo, co ta krásná žena uvnitř skrývá za obrovskou bolest. Tušil, že to Ellen stojí spoustu sil, ale jeho nedokázala oklamat. Jestli se někdo dokonale vyznal v lidech, byl to právě on.

Vtom někdo zaklepal na dveře.

„Ano?“ houkl doktor Lewis.

Do místnosti vkročila zdravotní sestra Cynthia aspustila: „Pane doktore, můžete si vzít na starosti lidi v čekárně? Na oddělení je dneska šrumec a nechci ty chudáky poslat domů, protože někteří se sem táhli třeba i dva dny.“

„Dobře,“ přikývl. „Pošlete do ambulance prvníhopacienta a my tam hned přijdeme. A vy,“ podíval se přesrameno na Ellen, „dneska zůstanete se mnou a budete sezaučovat. Zdravotní sestra tu funguje zároveň i jako doktor.“

„Wasuze otya nno, dobré ráno,“ pozdravil doktora muž s prošedivělými skráněmi. A hned nato pozdravil zvlášť i sestru. Ačkoliv rtuť teploměru v čekárně by se jistěvyšplhala nad třicet stupňů Celsia, tlouštík oblečený v teplé bundě se třásl zimou.

„Vsadím se, že jde buď o malárii, nebo břišní tyfus,“pošeptal Michael Ellen a vzápětí dodal: „V Ugandě jsou to dvě nejčastější nemoci. Změřte mu, prosím, teplotu.“

„Třicet devět pět,“ informovala ho po chvíli.

„Otevřete pusu,“ požádal Michael muže a podíval se mu do úst. Oschlý jazyk byl pokrytý hnědým povlakem arovněž na zubech a na dásních našel hlenový povlak. „Teď si lehněte a ukažte mi břicho.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist