E-kniha: Smrtící bílá - Robert Galbraith

Smrtící bílá

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Robert Galbraith

Smrtící bílá – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Z angličtiny přeložil Ladislav Šenkyřík

LETHAL WHITE

First published in Great Britain in 2018 by Sphere.

Copyright © J. K. Rowling, 2018

Translation © Ladislav Šenkyřík, 2019

Cover photography:

Duncan Spilling © Little, Brown Book Group Ltd., 2018

Additional texture © Arigato / Shutterstock

Osobnostní práva byla uplatněna.

S výjimkou osob veřejně známých jsou všechny postavy a události v této knize smyšlené

a jakákoli podobnost se skutečnými osobami, ať už žijícími či mrtvými, je čistě náhodná.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část tohoto díla nesmí být kopírována, uchovávána ve vyhledávacím systému ani

přenášena v jakékoli formě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele ani být

dávána do oběhu v jakékoli jiné vazbě či obalu, než v jakých byla publikována, a bez

totožné podmínky (zahrnující tuto podmínku) uvalené na následného kupce.

ISBN tištěné verze 978-80-7473-866-1

ISBN e-knihy 978-80-7473-882-1 (1. zveřejnění, 2019)

Di a Rogerovi

a památce

milovaného bílého Spika

7

PROLOG

Štěstí – milá Rebeko – štěstí, to je především a hlavně tichá,

radostná a bezpečná jistota, že neneseš žádnou vinu.

Henrik Ibsen: Rosmersholm

Kdyby tak jen ty labutě na temně zelené hladině jezera vydržely plavat bok po boku. Ten snímek se mohl pro svatebního fotografa stát vrcholem kariéry.

Nechtěl měnit místo, kde stáli novomanželé, protože měkké světlo za klenbou stromů proměňovalo nevěstu s rozpuštěnými rudozlatými kadeřemi v prerafaelitského anděla a zvýrazňovalo ostře řezané lícní kosti jejího manžela. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposled si ho objednali k fotografování tak pohledného páru. S novomanželi Cunliffeovými nepotřeboval používat žádné diplomatické triky, nemusel si mladou paní nijak natáčet, aby zakryl tučné záhyby kůže na zádech (dalo-li se jí vůbec něco vytknout, pak byla možná trochu příliš hubená, to ale na fotografii bude vypadat jenom dobře). Ženicha vůbec nemusel nabádat, aby se snažil „usmívat se zavřenými ústy“, protože mladý pan Cunliffe měl zuby vzorně rovné a zářivě bílé. Jedinou věcí, již bylo potřeba skrýt, ale kterou bude snadné na vyhotovených snímcích vyretušovat, tak zůstávala ošklivá dlouhá jizva na nevěstině předloktí: purpurová a místy modrofialová, s dosud viditelnými stopami vpichů po šití.

Když to ráno fotograf dorazil do domu jejích rodičů, měla paži zavěšenou v návleku a ránu skrytou v obinadle. Docela ho zaskočilo, když si je na fotografování sundala. Dokonce si říkal, jestli se náhodou před svatbou nepokusila o sebevraždu, neboť mu to celé bylo jasné. Po dvaceti letech v téhle branži se už vyznal.

„Přepadli mě,“ řekla mu tehdy paní Cunliffeová – nebo spíš Robin Ellacottová, jíž ještě před dvěma hodinami byla. Fotograf byl přecitlivělý muž. Usilovně se snažil zapudit představu ocelové čepele zajíždějící do toho hebkého, bledého těla. Ošklivá rána se teď naštěstí skrývala ve stínu vrženém kyticí smetanově bílých růží, již paní Cunliffeová držela v ruce.

Labutě, ty zpropadené labutě. Kdyby se obě z pozadí odklidily, nevadilo by to, jenže takhle se jedna z nich pořád potápěla, načechraná pyramida jejího zadku trčela uprostřed jezera jako opeřený ledovec, a její rejdění čeřilo vodní hladinu takovým způsobem, že následné digitální odstranění by bylo mnohem složitější, než si představoval mladý pan Cunliffe, který už takové řešení navrhl. Její druh mezitím dál číhal u břehu: elegantní, klidný a rozhodně mimo záběr.

„Už to máte?“ otázala se nevěsta se zjevnou netrpělivostí.

„Vypadáš úžasně, holčičko,“ prohlásil ženichův otec Geoffrey, který stál fotografovi za zády. Zdálo se, že už je líznutý. Rodiče novomanželů, svědci i družičky scénu pozorovali ze stínu nedalekých stromů. Nejmenší z družiček, ještě batoleti, museli zabránit, aby házela do jezera kamínky, a teď si naříkavě stěžovala mamince, která k ní promlouvala jednotvárným, rozčilujícím šepotem.

„Už to máte?“ znovu se zeptala Robin a svého tchána zcela ignorovala.

„Skoro,“ zalhal fotograf. „Trochu víc se k němu prosím, Robin, nakloňte. To je ono. A teď pořádný široký úsměv. Usmívat se, teď!“

Mezi manželským párem vládlo napětí, které nešlo tak úplně připsat na vrub těžkostem při pózování. Fotografovi to bylo jedno. Nebyl manželský poradce. Poznal už manžele, kteří na sebe začali křičet, zatímco si chystal expozimetr. Jedna nevěsta utekla z vlastní svatební hostiny. Pro pobavení kamarádů stále uchovával rozmazaný snímek z roku 1998, na kterém ženich dává hlavičku svému svědkovi.

Cunliffeovi vypadali skvěle, ale on jim moc nadějí nedával. Ta protáhlá jizva na nevěstině předloktí jej od toho odrazovala hned od začátku. Celé mu to připadalo jaksi zlověstné a odpudivé.

„Už toho necháme,“ prohlásil ženich zničehonic a Robin pustil. „Máme toho už dost, ne?“

„Počkejte, ještě moment, teď tam pluje ta druhá!“ zaprotestoval fotograf naštvaně.

Ve chvíli, kdy Matthew Robin pustil, začala labuť od vzdáleného břehu brázdit zelenou vodní hladinu směrem ke své družce.

„Nemyslíš, že to ty lesby dělají naschvál, Lindo?“ otočil se Geoffrey s přitroublým smíchem k nevěstině matce. „Zatracený mrchy.“

„Na tom nezáleží,“ řekla Robin a povytáhla si dlouhou sukni nad kotníky, takže se ukázaly její boty s poněkud příliš nízkými podpatky. „Jsem si jistá, že něco se snad povede.“

Vyšla z podrostu pod stromy do pražícího slunce a zamířila přes trávník k zámečku ze sedmnáctého století, kde už bloumala většina svatebních hostů, popíjela šampaňské a obdivovala výhledy z hotelového pozemku.

„Myslím, že ji bolí ta ruka,“ obrátila se nevěstina matka na ženichova otce.

To je kravina, pomyslel si fotograf s jistým mrazivým uspokojením. Hádali se už v autě.

Když vycházeli z kostela, vypadali novomanželé pod záplavou konfet docela šťastně, po příjezdu do venkovského hotelu si však nasadili strnulé masky lidí, kteří se marně snaží potlačit svůj hněv.

„Bude v pohodě, potřebuje se jen něčeho napít,“ prohlásil Geoffrey spokojeně. „Běž jí dělat společnost, Matte.“

Matthew se už za svou nevěstou vydal, a jelikož ta cestou přes trávník na svých jehlových podpatcích jen namáhavě udržovala rovnováhu, snadno ji dostihl. Zbytek skupiny je následoval a nevěstiny mátově zelené krajkové šaty se třepotaly v horkém vánku. „Musíme si promluvit, Robin.“

„Tak mluv.“

„Zastav se na chvilku, prosím, počkej.“

„Když se zastavím, budeme mít za chvilku v zádech rodinu.“

Matthew se ohlédl. Měla pravdu.

„Robin...“

„Nedotýkej se mé ruky!“

V horku jí v ráně prudce tepalo. Robin se snažila najít tašku, v níž měla pevnou gumovou ochrannou ortézu, ta se však nacházela někde mimo dosah v novomanželském apartmá, což bylo bůhvíkde.

Blížili se k zástupu svatebčanů postávajících ve stínu a pomalu začínali rozeznávat jednotlivé hosty. Snadné bylo rozeznat ženy, protože měly na hlavách klobouky. Matthewově tetě Sue sedělo na hlavě ocelově modré kolo, Robinina švagrová Jenny se pyšnila originálním výtvorem ze žlutých per. Muži splývali v rozmazané konformitě tmavých obleků. Z této vzdálenosti nešlo s jistotou určit, zda je mezi nimi také Cormoran Strike.

„Jenom se na chvilku zastav, budeš tak hodná?“ požádal ji Matthew, jelikož teď o notný kus utekli rodině, která přizpůsobila tempo její batolecí neteři.

Robin se zastavila.

„Prostě mě jenom šokovalo, že ho vidím, to je všechno,“ prohlásil Matthew opatrně.

„A ty si snad myslíš, že já čekala, že vpadne uprostřed obřadu do kostela a pokácí květinovou výzdobu?“ zeptala se Robin.

Matthew by tu odpověď uměl přijmout, nebýt úsměvu, který se Robin snažila potlačit. Nezapomněl na radost v její tváři, když její bývalý šéf vrazil doprostřed svatebního obřadu. Přemýšlel, jestli jí vůbec někdy bude schopen odpustit, že své „ano“ řekla s očima upřenýma namísto na svého novomanžela na tu mohutnou, ošklivou, rozháranou postavu Cormorana Strika. Celé svatební shromáždění si muselo všimnout, jak se na něho rozzářila.

Rodiny je opět pomalu doháněly. Matthew jemně uchopil Robin za paži, s prsty několik centimetrů nad ranou po noži, a vedl ji dál směrem k hostům. Podvolila se a ochotně s ním šla, ačkoli ji podezíral, že jen proto, že doufá, že se blíží ke Strikovi.

„Říkal jsem ti už v autě, že jestli se chceš vrátit k němu do práce...“

„... tak jsem úplně blbá,“ skočila mu do řeči Robin.

Muže shromážděné na terase už teď šlo od sebe rozeznat, ale Strika Robin nikde neviděla. A to byl vysoký a mohutný. Měla by ho umět najít i mezi svými bratry a strýci, kteří také všichni měřili přes metr osmdesát. Její nálada, která se vznesla do takových výšin, když se Strike objevil, teď znovu prudce klesla jako deštěm zmáčené ptáčátko. Musel asi zmizet hned po obřadu a do minibusu jedoucího do hotelu zřejmě ani nenastoupil. Jeho krátká návštěva prozrazovala gesto dobré vůle, ale nic víc. Nevrátil se, aby jí nabídl návrat do práce, jen jí chtěl poblahopřát do nového života.

„Hele,“ pokračoval Matthew laskavěji. Věděla, že i on si pozorně prohlíží shromážděný dav, zjistil, že Strike mezi hosty není, a dospěl ke stejnému závěru. „Já chtěl v autě říct jenom jediný: záleží jen a jen na tobě, co budeš chtít dělat, Robin. Kdyby tě chtěl – jestli chce, aby ses vrátila –, měl jsem o tebe, proboha, jen strach. Pracovat pro něho nebylo přece tak úplně bezpečné, nebo snad ano?“

„Nebylo,“ přisvědčila Robin a v ráně na ruce jí zaškubalo. „Bezpečný to opravdu nebylo.“

Otočila se ke svým rodičům a ke zbytku rodiny, čekala, až k nim všichni dojdou. Chřípí jí zaplavila dráždivě sladká vůně rozpálené trávy a do odhalených ramen jí pražilo slunce.

„Nechceš jít k tetičce Robin?“ zeptala se Matthewova sestra.

Malá Grace ochotně popadla Robin za poraněnou paži, zavěsila se na ni, až Robin vyjekla bolestí.

„Jé, promiň, Robin... Pusť ji, Grace...“

„Šampaňské!“ vykřikoval Geoffrey. Objal Robin kolem ramen a vedl ji k čekajícímu davu. Pánské záchodky, přesně jak Strike u tohoto luxusního hotelu předpokládal, nijak nezapáchaly a zářily úzkostlivě udržovanou čistotou. Kéž by si tak mohl vzít s sebou do poklidného soukromí kabinky pivo, ale to by jen posílilo dojem, že jde o nějakého pochybného alkoholika, který se nechal na kauci propustit z vězení, aby mohl přijet na svatbu. Ostatně organizátoři recepce se jeho ujištěními, že patří k hostům na svatbě Cunliffeových a Ellacottových nechali přesvědčit jen se špatně skrývanou skepsí.

Dokonce i při plném zdraví naháněl Strike hrůzu, protože byl urostlý, snědý, s přirozeně nevlídným výrazem a boxerskou vizáží. Dnes však vypadal, jako by přišel přímo z ringu. Nos měl zlomený, fialový a naběhlý do dvojnásobné velikosti, oči měl podlité modřinami a opuchlé a jedno ucho zarudlé, lepkavé od krve a s dosud čerstvými začernalými stehy. Řezná rána táhnoucí se přes dlaň byla alespoň ukrytá pod obvazem, ale svůj nejlepší oblek měl pomačkaný a se skvrnami od rozlitého vína z doby, kdy ho měl na sobě naposledy. To nejlepší, co šlo o jeho vzhledu říct, bylo, že se mu před cestou do Yorkshiru podařilo popadnout odpovídající polobotky.

Zívl, zavřel bolavé oči a na chvilku si opřel hlavu o chladivou příčku. Byl tak unavený, že by tady na toaletě mohl snadno vsedě usnout. Potřeboval ale najít Robin a požádat ji – snažně ji poprosit, bude-li to potřeba –, aby mu odpustila, že ji vyhodil, a aby se vrátila do práce. Když se v kostele jejich oči setkaly, připadalo mu, že v její tváři zahlédl záblesk radosti. A když pak kolem něho z kostela vycházela, zavěšená do Matthewa, rozhodně a beze vší pochybnosti se na něho zářivě usmála, takže se rozběhl zpátky přes hřbitov a požádal kamaráda Kudlu, jenž spal na parkovišti v mercedesu, který si na cestu vypůjčil, aby ho ve stopách mikrobusů odvezl na hostinu.

Strike nijak netoužil zůstat na jídlo a proslovy: nepotvrdil účast odpovědí na pozvánku, kterou obdržel ještě předtím, než Robin vyhodil. Chtěl si s ní jen pár minut promluvit, prozatím se však zdálo, že to vůbec nepřichází v úvahu. Už zapomněl, jak to na svatbách chodí. Když hledal Robin na přeplněné terase, ocitl se sám středem nechtěné pozornosti stovek párů očí. Hodil do sebe šampaňské, které nesnášel, a vypařil se do baru, aby si dal pivo. Vzápětí tam za ním vešel tmavovlasý mladík, jehož ústa i čelo se podobaly těm Robininým, a spolu s ním chumel dalších mladých lidí, v jejichž tvářích se zračil podobný výraz potlačovaného vzrušení.

„Vy jste přece Strike, ne?“ oslovil ho mladík.

Detektiv přikývl.

„Martin Ellacott,“ představil se chlapec. „Robinin bratr.“

„Zdravím,“ odtušil Strike a pozvedl zabandážovanou ruku, aby ukázal, že mu ji nemůže podat, aniž by ho to bolelo. „Nevíte náhodou, kde je?“

„Fotí se,“ odpověděl Martin. Ukázal na iPhone, který svíral v druhé ruce. „Jste ve zprávách. Dopadl jste Shacklewellského rozparovače.“

„No jo,“ přisvědčil Strike, „už to tak bude.“

Navzdory čerstvým řezným ranám na dlani a na uchu měl pocit, jako by k těm násilným událostem, jež se odehrály sotva před dvanácti hodinami, došlo už strašně dávno. Kontrast mezi špinavou skrýší, v níž zahnal do kouta vraha, a tímto čtyřhvězdičkovým hotelem byl tak neskutečný, že působil dojmem dvou naprosto odlišných světů.

Do baru vstoupila žena, jíž se na platinových vlasech třepotal tyrkysový fascinátor. I ona držela v ruce telefon, oči jí přeskakovaly z přístroje na Strika a zase zpátky, bezpochyby porovnávala jeho živou podobu s obrázkem, který měla na obrazovce.

„Omluvte mě, musím se jít vyčurat,“ obrátil se Strike k Martinovi a zamířil pryč dřív, než by ho mohl oslovit někdo další. Když se cestou vymluvil podezíravému hotelovému personálu, našel nakonec útočiště na záchodě.

Znovu zívl a podíval se na hodinky. Teď už Robin jistě musela s tím fotografováním skončit. S obličejem zkřiveným bolestí, neboť analgetika, jež dostal v nemocnici, přestala už dávno účinkovat, Strike vstal, uvolnil zástrčku a zamířil zpátky mezi ty cizí lidi, kteří na něho neomaleně civěli. Na vzdáleném konci jídelny se mezitím usadilo smyčcové kvarteto. Hudebníci se pustili do hraní a skupina nejbližších příbuzných, která se právě vrátila z fotografování, nastoupila do řady ke gratulacím, s čímž Robin zřejmě musela v nějakém bodě svatebních příprav souhlasit. Zřekla se tak velkého dílu odpovědnosti za organizaci dnešního dne, že neustále zažívala podobná drobná překvapení. Zapomněla například, že se domluvili na fotografování po příjezdu do hotelu, a ne před kostelem. Kdyby jen tak nepospíchali s odjezdem v přistaveném daimleru hned po skončení obřadu, možná by dostala příležitost promluvit si se Strikem a požádat ho – snažně ho poprosit, bude-li to potřeba –, aby ji vzal zpátky. Jenže on odešel, aniž by s ní promluvil jediné slovo, a zanechal ji v nejistotě, zda má po tom všem dost odvahy či pokory k tomu, aby mu zavolala a o práci ho poprosila

V kontrastu se zářijovým slunečním svitem venku působila místnost temně. Byla obložená dřevem, na oknech visely brokátové závěsy a na stěnách olejomalby ve zlacených rámech. Ve vzduchu se vznášela těžká vůně květinové výzdoby a na sněhobílých ubrusech se blyštělo sklo a stříbrné příbory. Smyčcové kvarteto, které znělo hlasitě v prázdné dřevěné krabici místnosti, v níž se zvuk rozléhal ozvěnou, záhy utonulo v hluku hostů, kteří si při stoupání po venkovních schodech povídali, vesele se smáli a pomalu se shromažďovali na odpočívadle, všichni už plní šampaňského a piva.

„Tak jdeme na to!“ hulákal Geoffrey, který si podle všeho dnešní den užíval víc než všichni ostatní. „Přiveďte je!“

Robin pochybovala, že by Geoffrey dokázal tak naplno projevovat svůj entuziasmus, kdyby ještě žila Matthewova matka. Zesnulá paní Cunliffeová ustavičně vrhala po manželovi postranní pohledy a šťouchala do něj, neustále ve střehu před jakoukoli nevázaností. Sestra paní Cunliffeové Sue se jako jedna z prvních postavila do řady gratulantů a přinesla s sebou mrazivou atmosféru, protože chtěla sedět u hlavního stolu a ono privilegium jí bylo odepřeno.

„Tak jak to prožíváš, Robin?“ zeptala se a letmo políbila vzduch nedaleko Robinina ucha. Robin, která se cítila mizerně, zkroušeně a provinile, že nejásá štěstím, si náhle uvědomila, jak moc ji tahle ženská, její nová vyvdaná tetička, nesnáší. „Pěkný šaty,“ pochválila ji teta Sue, ale očima už spočívala na pohledném Matthewovi.

„Kdyby tak tvoje maminka...“ spustila a vzápětí s hlubokým povzdechnutím zabořila tvář do kapesníku, který už měla přichystaný v ruce.

Dovnitř se pomalu šourali další příbuzní a kamarádi, celí rozzáření se navzájem líbali a potřásali si rukama. Geoffrey udržoval řadu a všechny, kdo nedokázali klást aktivní odpor, častoval svým medvědím objetím.

„Takže přišel,“ prohodila Robinina nejoblíbenější sestřenice Katie. Kdyby zrovna nebyla v pokročilém stupni těhotenství, určitě by šla za družičku. Měla dnes termín. Robin žasla, že se Katie pořád ještě drží na nohou. Když se k ní naklonila pro polibek, její břicho bylo tvrdé jako meloun.

„Kdo přišel?“ zeptala se jí, když už Katie poodstoupila, aby se objala s Matthewem.

„Tvůj šéf. Strike. Martin do něho před chvílí hučel dole...“

„Myslím, že sedíš tamhle, Katie,“ skočil jí do řeči Matthew a ukázal ke stolu uprostřed místnosti. „Asi budeš chtít ulevit nohám, musí to být v tom vedru úmorný, ne?“

Příchod několika dalších hostů ve frontě Robin sotva zaregistrovala. Na jejich blahopřání odpovídala bezmyšlenkovitě a očima visela na dveřích, jimiž všichni vcházeli. Myslela tím snad Katie, že je Strike přece jenom v hotelu? Přišel za ní z kostela? Chystal se objevit? Kde se skrýval? Hledala přece všude – na terase, v hale, v baru. Na chvíli se v ní vzedmula naděje, jen aby vzápětí zase opadla. Neodehnal ho třeba Martin, který byl pověstný svým nedostatkem taktu? Potom si připomněla, že Strike přece není tak křehké stvoření, a naděje v ní opět začala narůstat. A zatímco její vnitřní já dál putovalo mezi očekáváním a obavami, bylo čím dál obtížnější předstírat všeobecně očekávané emoce svatebního dne, jejichž nepřítomnost, jak věděla, si Matthew dobře uvědomuje a nelibě nese.

„Martine!“ zvolala Robin radostně, když se objevil její mladší bratr v obklopení svých kamarádů a s třemi vypitými pivy, což rozhodně nebylo k jeho dobru.

„Asi už to víš, že?“ prohlásil Martin a bral jako samozřejmost, že musí být informovaná. V ruce držel mobil. Včera šel na noc ke kamarádovi, aby v jeho pokoji mohli přespat příbuzní z jižní Anglie.

„Co bych měla vědět?“

„Že včera v noci dopadl Rozparovače.“

Martin zvedl obrazovku mobilu, aby jí ukázal zpravodajství. Při pohledu na Rozparovačovu podobu zalapala po dechu. Rána po noži na jejím předloktí, kterou jí ten muž způsobil, divoce zapulzovala.

„Je ještě tady?“ zeptala se Robin a odhodila veškeré dosavadní předstírání. „Neříkal Strike, jestli zůstane?“

„Krucinál,“ zamumlal Matthew.

„Promiňte,“ řekl Martin, když si všiml Matthewova podráždění. „Zdržuju frontu.“

Odšoural se stranou. Robin se otočila k Matthewovi, a jako by se dívala termovizí, spatřila, jak z něho vyzařuje pocit viny.

„Tys to věděl,“ řekla a nepřítomně si přitom potřásala rukou s pratetou, která se mírně naklonila v očekávání, že ji políbí.

„Co jsem měl vědět?“ odsekl.

„Že Strike dopadl...“

Její pozornost si teď ale žádal Matthewův dávný kamarád z univerzity Tom a jeho snoubenka Sarah. Slova, která Tom pronášel, téměř nevnímala, protože neustále sledovala vchod a doufala, že v něm zahlédne Strika.

„Věděls to,“ zopakovala Robin, když Tom se Sarah odešli. Vznikla další pauza. Geoffrey se setkal s bratrancem z Kanady. „Ne snad?“

„Zaslechl jsem dnes ráno ve zprávách jen úplný konec reportáže,“ zamumlal Matthew. Když se přes Robin zadíval ke vchodovým dveřím, výraz jeho tváře ztvrdl. „No tak ho tady máme. Splnilo se ti přání.“

Robin se otočila. Strike právě vpadl do místnosti, nad hustým strništěm jedno oko šedivé a fialové, jedno ucho nateklé a sešité několika stehy. Když se setkali pohledem, pozvedl na pozdrav ovázanou ruku a pokusil se o posmutnělý omluvný úsměv, který skončil rozpačitým šklebem.

„Robin,“ oslovil ji Matthew, „poslyš, musím...“

„Za minutku,“ řekla s radostí, kterou jinak celý den nápadně postrádala.

„Než s ním budeš mluvit, musím ti říct...“

„Prosím tě, Matte, nemůže to chvilku počkat?“

Nikdo z rodiny nehodlal Strikovi bránit a z jeho zranění bylo zřejmé, že si nemůže s nikým podat ruku. Tu ovázanou držel před sebou a postavil se bokem do fronty čekajících. Geoffrey se na něj zamračil, a dokonce ani Robinina matka, která si ho při jejich dřívějším setkání oblíbila, nedokázala na tváři vykouzlit úsměv, když ji pozdravil křestním jménem. Zdálo se, že je všichni přítomní hosté pozorují.

„Nemusels z toho dělat až takový divadlo,“ prohlásila Robin a usmála se do jeho opuchlého obličeje, když konečně stál přímo před ní. Úsměv jí oplatil, i když ho to zjevně bolelo: ta třistakilometrová cesta, kterou tak nezodpovědně podstoupil, za to rozhodně stála, když viděl, jak se na něj usmívá. „Myslím vrazit takhle do kostela. Stačilo, kdybys zavolal.“

„Jo, promiňte, že jsem zboural ty kytky,“ řekl Strike a zahrnul do své omluvy i zasmušilého Matthewa. „Já přece volal, jenže...“

„Dopoledne jsem u sebe neměla telefon,“ řekla Robin, která si uvědomovala, že zdržuje frontu čekajících, ale vůbec jí to nevadilo. „Obejděte nás,“ prohodila zvesela k Matthewově šéfové, vysoké ženě se zrzavými vlasy.

„Ale ne, já jsem telefonoval už... budou to asi dva dny, ne?“ řekl Strike.

„Cože?“ opáčila Robin, zatímco Matthew vedl strojenou konverzaci s Jeminou.

„Několikrát,“ pokračoval Strike. „A poslal jsem ti textovku.“

„Já žádný zmeškaný hovory neměla,“ řekla Robin, „ani esemesku.“

Brebentění, cinkot sklenic, ševelení stovky hostí spolu s něžnou melodií vyluzovanou smyčcovým kvartetem se najednou zdusily do pozadí, jako by se ocitla v bublině šoku, jež ji obklopila ze všech stran.

„Kdyže jsi... cože jsi... před dvěma dny?“

Od chvíle, kdy přijela do domu svých rodičů, musela se bez přestání zabývat únavnými svatebními přípravami, ale přesto si stíhala potají často kontrolovat mobil, neboť doufala, že by jí Strike mohl zavolat nebo poslat esemesku. Když zůstala dnes ráno na chvilku sama v posteli, chtěla si zkontrolovat historii telefonátů v marné naději, že najde nějaký zmeškaný hovor, ale zjistila, že má historii vymazanou. Jelikož toho za poslední dva týdny moc nenaspala, dospěla k závěru, že se z únavy nejspíš uklikla, zmáčkla špatné tlačítko a záznam o hovorech neúmyslně vymazala...

„Nechci tady zůstávat,“ mumlal Strike. „Jenom jsem se ti chtěl omluvit a požádat tě, aby ses vrátila...“

„Musíš zůstat,“ skočila mu do řeči a popadla ho za paži, jako by se jí chystal utéct.

Srdce jí bušilo tak prudce, že si připadala jako bez dechu. Uvědomila si, že určitě celá zbledla, protože hlučící místnost kolem ní se najednou rozkymácela.

„Zůstaň, prosím tě,“ zopakovala, dál mu svírala paži a naprosto ignorovala naježeného Matthewa vedle sebe. „Musím... chci s tebou mluvit. Mami?“ zavolala.

Linda opustila místo v řadě, v níž vítali hosty, a přistoupila k Robin. Zdálo se, že na to zavolání čekala, a nevypadala příliš šťastně.

„Nemohla bys, prosím tě, najít pro Cormorana místo někde u stolu?“ řekla Robin. „Třeba bys ho mohla posadit ke Stephenovi s Jenny, ne?“

Linda bez úsměvu odvedla Strika s sebou. V řadě na blahopřání čekalo posledních pár hostů. Robin už ze sebe nedokázala vymáčknout další úsměvy a konverzační fráze.

„Proč jsem neměla v mobilu Cormoranovy telefonáty?“ zeptala se Matthewa, když se ke stolům v jídelně odšoural postarší muž, aniž ho kdo přivítal a přijal jeho gratulace.

„Chtěl jsem ti to říct...“

„Proč jsem tam ty telefonáty neměla, Matthewe?“

„Robin, nemohli bychom si o tom promluvit později?“

Poznání na ni dolehlo tak náhle, že jen přidušeně vyhekla.

„To ty jsi mi smazal historii hovorů,“ řekla a její mysl skákala od jedné dedukce k druhé. „Když jsem se vrátila ze záchodu na benzince, požádal jsi mě o heslo.“ Posledním dvěma hostům stačil jediný pohled na výrazy ve tvářích nevěsty a ženicha a pospíchali dál, aniž by se dožadovali nějakého uvítání. „Odnesl sis můj telefon. Tvrdils, že jde o naši svatební cestu. Poslechl sis jeho vzkaz?“

„Ano,“ přisvědčil Matthew. „Smazal jsem ho.“

Ticho, které ji obklopovalo a jako by na ni doráželo, se proměnilo ve vysoký pištivý tón. Měla pocit závrati. Stála tu v nadýchaných krajkových šatech, které se jí nelíbily, v šatech, které si musela nechat přešít, protože se svatba odkládala, přišpendlená na místě hostitelskými povinnostmi. Periferním viděním vnímala stovku rozmazaných tváří. Hosté měli hlad a netrpělivě čekali na oslavu.

Našla pohledem Strika, který k ní stál zády, čekal vedle Lindy, až mu číšník připraví místo u stolu jejího staršího bratra Stephena. Robin si představila, jak k němu přistoupí a řekne: „Vypadneme odtud.“ Co by na to asi řekl, kdyby to udělala?

Její rodiče utratili za tenhle den tisíce. Přeplněná místnost čekala, až nevěsta s ženichem zaujmou svá místa u hlavního stolu. Robin, bledší než její svatební šaty, následovala svého novomanžela ke stolu a jídelnou se rozlehl burácivý potlesk. Nabručený číšník se podle všeho rozhodl prodlužovat Strikovy rozpaky. Neměl na vybranou, musel zůstat stát všem na očích a čekat, než mu nové místo prostřou. Linda, která byla skoro o hlavu menší než detektiv, setrvala po Strikově boku, zatímco mladík prováděl sotva znatelné úpravy v naaranžování dezertní vidličky a natáčel talíř tak, aby byl jeho vzor ve stejné poloze jako u talířů sousedních. To málo, co Strike dokázal z Lindina obličeje pod stříbřitým kloboukem zahlédnout, vypadalo zlostně.

„Strašně moc děkuju,“ vypravil ze sebe, když číšník konečně odstoupil z cesty, ale jakmile uchopil opěradlo židle, Linda mu zlehka položila dlaň na rukáv saka. Její jemný dotek působil, jako by mu nasadila pouta, jako by z ní přímo čišelo pobouřené mateřství a uražená pohostinnost. Velice se podobala své dceři. Lindiny řídnoucí vlasy byly rovněž zlatočervené, jasné šedomodré oči zvýrazňoval stříbřitý klobouk.

„Proč jste tady?“ zeptala se sevřenými rty, zatímco kolem nich pobíhali číšníci roznášející předkrm. Příchod jídla alespoň rozptýlil pozornost hostů. Jejich zájem se stočil k dlouho očekávanému pokrmu a začali se mezi sebou bavit.

„Chci Robin požádat, aby se vrátila do práce.“

„Vždyť jste ji vyhodil. Úplně ji to vyřídilo.“

Mohl na to odpovědět spoustu věcí, ale rozhodl se je neříkat z ohledu na to, co si asi Linda musela vytrpět, když uviděla tu dvaceticentimetrovou řeznou ránu po Rozparovačově noži.

„Už ji při práci pro vás třikrát napadli,“ pokračovala Linda a pomalu jí rudly tváře. „Třikrát.“

Strike mohl Lindě popravdě říct, že odpovědnost přijímá pouze za první ze všech těch útoků. K druhému došlo, když Robin ignorovala jeho výslovné instrukce, a ke třetímu následkem toho, že ho nejen neposlechla, ale navíc ohrozila vyšetřování vraždy a celý jeho podnik.

„Nemohla spát. Slyšela jsem ji v noci...“

Lindiny oči se leskly. Už od něho odcházela, ale ještě zašeptala: „Vy nemáte dceru. Nemůžete pochopit, čím jsme si prošli.“

Než se Strike dokázal vzchopit k unavené obraně, odkráčela k hlavnímu stolu. Zachytil Robinin pohled nad předkrmem, kterého se ani nedotkla. Obličej měla protažený do zmučeného výrazu, jako by měla strach, že by snad mohl odejít. Pozvedl mírně obočí a konečně se zabořil do židle.

Mohutná silueta po jeho levici se zlověstně zavrtěla. Strike se otočil a spatřil další oči podobné Robininým, posazené nad agresivní čelistí a shora obtažené hustým obočím.

„Vy musíte být Stephen,“ řekl Strike.

Robinin starší bratr cosi zabručel a dál na něho upřeně zíral. Oba byli vysocí a rozložití. Jak byli namačkaní jeden na druhého a Stephen si sáhl pro pivo, loktem se otřel o Strikův rukáv. I ostatní hosté kolem stolu Strika upřeně pozorovali. Pozvedl pravou ruku v jakémsi rozpačitém pozdravu, a že na ní má obvaz, si uvědomil až ve chvíli, kdy pocítil, že k sobě přitáhl ještě víc pozornosti.

„Dobrý den, já jsem Jenny, Stephenova žena,“ představila se brunetka s širokými rameny sedící z druhé strany vedle Stephena. „Myslím, že byste mohl vzít zavděk tímhle.“

Podala mu přes Stephenův talíř netknutou pintu piva. Strike byl tak vděčný, že by ji nejradši políbil. Vzhledem ke Stephenovu zachmuřenému výrazu se omezil na srdečné „díky“ a půlku sklenice vypil jedním douškem. Koutkem oka zahlédl, jak Jenny něco šeptá Stephenovi do ucha. Stephen počkal, až Strike odloží sklenici, odkašlal si a odměřeně ho oslovil:

„Řekl bych, že se sluší vám poblahopřát.“

„K čemu?“ odtušil Strike zmateně.

Stephenův výraz ztratil něco ze své zavilosti.

„Dopadl jste toho vraha.“

„No jo,“ přisvědčil Strike, uchopil do levé ruky vidličku a zabodl ji do lososa, kterého měli jako předkrm. Teprve když si ho celého najednou strčil do pusy a všiml si, jak se Jenny směje, došlo mu, že měl asi k chodu přistoupit s větší úctou. „Promiňte,“ zamumlal. „Mám strašnej hlad.“

Stephen ho teď pozoroval s náznakem uznání.

„Nedává to žádnej smysl, co?“ prohlásil a pohlédl na vlastní kousek lososa ozdobený korunkou pěny. „Našlehaný nic.“

„Mohl byste zamávat Jonathanovi, Cormorane?“ obrátila se k němu Jenny. „To je druhý Robinin bratr – sedí tamhle.“

Strike se zadíval naznačeným směrem. Štíhlý mladík se stejně zbarvenými vlasy, jako měla Robin, na něho nadšeně mával od vedlejšího stolu. Strike mu pokynul krátkým rozpačitým posunkem.

„Takže ji chcete vzít zpátky, ano?“ vypálil na něho Stephen.

„Jo,“ přisvědčil Strike. „Chci.“

Napůl očekával naštvanou reakci, ale Stephen si místo toho dlouze povzdechl.

„Asi bych z toho měl mít radost. Nikdy jsem ji neviděl šťastnější, než když pracovala pro vás. V dětství jsem si z ní dělával srandu, protože pořád opakovala, že chce být policistkou,“ dodal. „Kéž bych to byl nedělal,“ řekl, poděkoval číšníkovi za čerstvě přinesené pivo, a než pokračoval, dokázal z něho úctyhodnou část vypít. „Když na to dnes člověk vzpomíná, chovali jsme se k ní jako kokoti, no a potom se jí... no, dneska už je na tom o poznání líp.“

Stephenův pohled se stočil k hlavnímu stolu a Strike, který k němu seděl zády, se necítil tak nepatřičně, když se také pokradmu na Robin ohlédl. Seděla tam tichá a zaražená, nejedla a nedívala se na Matthewa.

„Teď ne, kamaráde,“ uslyšel Stephena, a když se otočil, uviděl, jak jeho soused zvedá mohutnou paži, aby vytvořil bariéru mezi Strikem a jedním z Martinových přátel, který přišel ke stolu a užuž se chystal Strika na něco zeptat. Rozpačitě zase odešel.

„Tak na zdraví,“ pronesl Strike a dopil Jennyino pivo.

„Budete si na to muset zvyknout,“ řekl Stephen a spořádal svůj předkrm také na jeden zátah. „Dopadl jste Shacklewellského rozparovače. Teď budete slavnej, kamaráde.“ Lidé po prvotním šoku mluvili jeden přes druhého a jejich hovory se slévaly do nepřehledného šumu, ale Robin to tak nevnímala. Místnost kolem ní byla až příliš konkrétní, zřetelně z ní vystupoval každý detail: zářivé čtverce světla dopadající okny se zataženými záclonami, třpytivá glazura azurové oblohy za nimi, damaškové ubrusy plné opřených loktů a neuspo řádaně odložených sklenic, postupně se rozpalující tváře rozesmátých, popíjejících hostů, patricijský profil tetičky Sue neobměkčený hovorem jejích sousedů, Jennyin bláznivě žlutý klobouk, který se celý natřásal, když laškovala se Strikem. Pozorovala Strika. Její oči se neustále vracely k jeho zádům, jež by dokázala načrtnout s naprostou přesností, každý záhyb pomačkaného saka, husté tmavé kadeře na temeni, rozdíl v tloušťce uší kvůli řezné ráně na tom levém.

Ne, šok z toho, co zjistila, když vítala hosty a přijímala jejich blahopřání, nijak její smysly neotupil, ani neviděla svět rozmazaně. Naopak, zostřil její vnímání zvuků i času. V jednom okamžiku zaznamenala, že ji Matthew pobízí, aby se pustila do jídla, ale nijak na tu informaci nereagovala, až nakonec starostlivý číšník její netknutý plný talíř zase odnesl. Všechno kolem jí říkalo, že musí proniknout těmi tlustými stěnami, jež ji od Matthewova doznání zrady obklopují. Uvnitř neviditelné kobky, v níž vězela naprosto oddělená od všech ostatních v místnosti, jí lomcoval adrenalin a neustále ji pobízel, ať vstane a odejde.

Kdyby dnes Strike nepřijel, možná by se nikdy nedozvěděla, že ji chtěl vzít zpátky a že by mohla být ušetřena hanby, vzteku, ponížení, bolesti, jež ji trýznily od onoho ošklivého večera, kdy ji vyhodil. Matthew se jí snažil odepřít jedinou věc, která ji mohla zachránit, kvůli níž nad ránem brečela, když všichni ostatní spali: obnovení její sebeúcty, návrat do práce, která pro ni znamenala všechno, přátelství, o němž netušila, že patří k nejcennějším hodnotám jejího života, dokud o ně nepřišla. Matthew jí zalhal a ve lhaní pokračoval. Jen se usmíval a smál, když se v minulých dnech před svatbou sotva vlekla a snažila se předstírat, že je šťastná, že přišla o život, který milovala. Podařilo se jí ho oklamat? Skutečně věřil, že byla ráda, že její život se Strikem skončil? Pokud ano, vdala se za muže, který ji vůbec nezná, a pokud ne, pak...

Odnesli pudink a Robin se strojeně usmála na starostlivého číšníka, jenž se jí tentokrát zeptal, jestli jí nemůže přinést něco jiného, jelikož to byl už třetí chod, jehož se ani nedotkla.

„Nabitý revolver asi mít nebudete, že?“ zeptala se ho Robin.

Číšník, zaskočený jejím vážným tónem, se usmál a potom se zatvářil zmateně.

„To nevadí,“ dodala. „Nezáleží na tom.“

„Proboha, Robin,“ vyklouzlo Matthewovi a ona si se směsicí vzteku a radosti uvědomila, že Matthew začíná panikařit, bojí se, co udělá, má strach, co se bude dít dál.

V elegantních stříbrných konvičkách dorazila káva. Robin sledovala číšníky, jak ji rozlévají, viděla malé talířky se svatebním cukrovím, které roznášeli na stoly. Viděla Sarah Shadlockovou v přiléhavých tyrkysových šatech bez rukávů, jak před slavnostními projevy pospíchá přes celou jídelnu na záchod, sledovala těhotnou Katie, která ji následovala v botkách s nízkým podpatkem, oteklou a unavenou, s vystrčeným obrovským břichem, a potom se Robinin pohled opět stočil ke Strikovým zádům. Hltal cukroví a povídal si se Stephenem. Byla ráda, že ho posadila vedle Stephena. Odjakživa si myslela, že by spolu mohli dobře vycházet.

Potom se ozvalo volání po klidu, následované šustěním, vrtěním a všeobecným vrzáním židlí, jak se všichni hosté sedící zády k hlavnímu stolu otáčeli, aby viděli na řečníky. Robininy oči se setkaly se Strikovými. Nedokázala se v jeho výrazu vyznat. Neuhnul pohledem, dokud její otec nevstal, nenarovnal si brýle na nose a nezahájil svůj projev. Strike si toužil lehnout, ale kdyby to nešlo, tak se vrátit do auta ke Kudlovi, kde by si mohl aspoň sklopit sedadlo. Za posledních osmačtyřicet hodin si zdříml sotva na dvě hodiny a kombinace silných analgetik a teď už čtyř velkých piv u něj vyvolala tak silnou ospalost, že začal klimbat, rukou si podpíral bradu a s trhnutím se probudil pokaždé, když mu tvář sklouzla z dlaně.

Nikdy se Robin nezeptal, čím se živí její rodiče. Jestli se Michael Ellacott o své profesi někdy během projevu zmínil, Strike to prošvihl. Byl to přívětivě, téměř profesorsky vyhlížející muž s brýlemi s rohovinovou obroučkou. Děti po něm všechny zdědily vysokou postavu, ale jenom Martin také jeho tmavé vlasy a oříškově hnědé oči.

Projev napsal, nebo možná znovu přepsal, když Robin přišla o práci. Michael se zjevnou láskou a uznáním rozebíral Robininy vlastnosti, poukázal na její inteligenci, houževnatost, velkorysost a laskavost. Když začal mluvit o tom, jak je na svou jedinou dceru hrdý, musel se na okamžik odmlčet a odkašlat si, ponechal ale nezodpovězené, v čem by její úspěchy měly spočívat, nijak se nezmínil o tom, čeho opravdu dosáhla nebo co skutečně prožila. Pochopitelně, některé věci, které měla Robin za sebou, se nehodily do projevu před shromážděním v této velké místnosti plné hostí s opeřenými klobouky a s květinami v klopách, ale skutečnost, že to všechno přežila, znamenala pro Strika nejvyšší důkaz právě těch zmiňovaných vlastností a připadalo mu – navzdory tomu, jak byl otupený dřímotou –, že by se na to mělo v projevu poukázat.

Nikdo jiný si to ale zřejmě nemyslel. Zaznamenal mezi přítomnými dokonce jistou úlevu, když Michael dospěl k závěru své řeči a neučinil sebemenší narážku na nože, jizvy, gorilí masky nebo pletené kukly.

Nadešel čas, aby promluvil ženich. Matthew vstal do nadšeného potlesku, ale Robininy ruce zůstaly v klíně a ona dál zírala do protějšího okna, kde teď slunce na bezmračné obloze viselo dost nízko a vrhalo na trávník dlouhé tmavé stíny.

Kdesi v místnosti bzučela včela. Jelikož obava, že se dotkne Matthewa, mu dělala daleko menší starost, než tomu bylo v případě Michaela, uvelebil se Strike na židli pohodlněji, založil si paže a zavřel oči. Asi minutu poslouchal, jak Matthew vypráví, že se s Robin znali od dětství, ale jak si až před maturitou všiml, že se z té pohledné holčičky, která ho kdysi porazila v závodě s vajíčkem na lžičce, stala...

„Cormorane!“

S trhnutím se probudil a podle vlhké skvrny na hrudi poznal, že mu zřejmě z koutku úst tekly sliny. Kalným zrakem se ohlédl po Stephenovi, který do něho před okamžikem dloubl loktem.

„Chrápal jste,“ zamumlal Stephen.

Než stačil odpovědět, místností se opět rozlehl potlesk. Matthew právě usedal a neusmíval se.

Určitě to už musí co nevidět skončit... jenže ne, zrovna vstával Matthewův svědek. Když teď byl opět vzhůru, uvědomil si Strike, že má plný močový měchýř. Úpěnlivě doufal, že ten kluk bude mluvit stručně a rychle.

„S Mattem jsme se seznámili na ragbyovém hřišti,“ prohlásil a stůl v zadní části sálu propukl v opilecký jásot. „Jdeme nahoru,“ řekla Robin. „Teď hned.“

Byla to první slova, která ke svému manželovi pronesla od chvíle, kdy usedli k prostřenému stolu. Potlesk po svědkově projevu ještě ani nestihl utichnout. Teď vstal Strike, ale hned viděla, že jde jenom na záchod, protože si všimla, jak zastavuje číšníka a ptá se ho na cestu. V každém případě už teď ale stejně věděla, že ji chce zpátky, a byla si jistá, že zůstane tak dlouho, aby uslyšel její souhlas. Pohled, který si vyměnili během předkrmu, jí to dal jasně najevo.

„Za půl hodiny má začít hrát kapela,“ řekl Matthew. „Čeká se od nás, že...“

Robin už ale mířila ke dveřím a brala si s sebou svoji neviditelnou ochrannou komůrku, v níž zůstávala chladná, bez slz během projevu svého otce, během Matthewových nervózních žvástů, během nudných a únavných starých známých historek z ragbyového klubu, které bůhví pokolikáté odpapouškoval Matthewův svědek. Když se prodírala mezi hosty, matně si uvědomovala, že se ji zřejmě snaží odchytit matka, ale nevěnovala tomu pozornost. Vydržela poslušně sedět během jídla i projevů. Vesmír jí dlužil přestávku na trochu soukromí a svobody.

Rázně vystoupala po schodech, přičemž si přidržovala šaty, aby se nepřipletly do cesty jejím laciným lodičkám. Pokračovala chodbou vyloženou luxusním kobercem, aniž si byla jistá, kam vlastně jde, a Matthew za ní cupital drobnými krůčky.

„Promiňte,“ oslovila mladíčka v oblekové vestě, který právě ze skříně vytahoval plátěný koš na prádlo, „kde je novomanželské apartmá?“

Přejel pohledem z ní k Matthewovi a potutelně, opravdu nestydatě se zakřenil.

„Netvařte se jako debil,“ ucedila Robin studeně.

„Robin!“ okřikl ji Matthew, když mladík zrudl.

„Tudy,“ zachraptěl mladík a ukázal jim cestu.

Robin vyrazila ostrým krokem dál. Věděla, že Matthew má klíče. Přespal v hotelu už včera večer spolu se svědkem, byť samozřejmě nespali v novomanželském apartmá.

Když Matthew odemkl, vkráčela dovnitř, zaregistrovala okvětní lístky růží na posteli, šampaňské stojící v chladicí nádobě a velkou obálku nadepsanou Novomanželé Cunliffeovi. S úlevou spatřila cestovní tašku, kterou si měla v úmyslu vzít jako příruční zavazadlo na jejich tajemnou svatební cestu. Rozepla její zip, zajela do ní nezraněnou rukou a našla ortézu, kterou si sundala kvůli fotografování. Když si ji opět navlékla na bolavé předloktí se sotva zhojeným zraněním, strhla si z prstu čerstvý snubní prstýnek a praštila s ním na noční stolek vedle nádoby s šampaňským.

„Co to děláš?“ ozval se Matthew a znělo to vystrašeně a agresivně zároveň. „Znamená to snad, že to chceš zrušit? Nechceš být vdaná?“

Robin na něho upřeně zírala. Očekávala, že pocítí úlevu, až budou konečně sami a bude moct mluvit otevřeně, ale obludnost toho, co jí Matthew provedl, způsobovala, že veškeré pokusy ji vyjádřit vyznívaly směšně. V jeho těkajících očích i schoulených ramenou vnímala strach z jejího mlčení. Ať už to udělal vědomě, nebo ne, postavil se přesně doprostřed mezi ni a dveře.

„Tak dobře,“ pronesl nahlas, „já vím, že jsem měl...“

„Věděls, co ta práce pro mě znamená. Věděls to moc dobře.“

„Nechtěl jsem, aby ses tam vracela, jasný?“ zakřičel Matthew. „Vždyť na tebe zaútočili a pobodali tě, Robin!“

„To byla jen a jen moje chyba!“

„Vždyť tě hergot vyhodil!“

„Protože jsem udělala něco, o čem mi předem řekl, že to dělat nemám...“

„Já věděl, do prdele, že ho budeš hájit!“ zařval Matthew a veškeré zábrany šly stranou. „Já věděl, že když s ním budeš mluvit, připlazíš se k němu zpátky jako pejsek!“

„Nemáš právo o tom za mě rozhodovat!“ zaječela. „Nikdo hergot nemá právo odposlouchávat moje hovory a mazat mi je, Matthewe!“

Sebeovládání a přetvářka byly tytam. Slyšeli se navzájem jen náhodou, v krátkých přestávkách, kdy museli popadnout dech, ječeli jeden na druhého svou zlobu a bolest, vrhali ji proti sobě jako planoucí kopí, která shořela na prach dřív, než dosáhla svého cíle. Robin divoce gestikulovala, a vzápětí zapištěla bolestí, jak její paže ostře zaprotestovala, a Matthew s povýšeným vztekem poukázal na jizvu, která jí tam zůstane navždy, protože je úplně blbá a lehkovážná, když pracuje pro Strika. Ničeho nedosáhli, nikdo nikomu nic neprominul, nikdo se za nic neomluvil: všechny hádky, které jim v posledním roce ničily život, vedly k tomuto výbuchu, k hraničním sporům, jež věštily válku. Za oknem se odpoledne rychle rozpouštělo v nadcházejícím večeru. Robin třeštila hlava, dělalo se jí špatně od žaludku, hrozilo, že ji přemůže pocit, že se dusí.

„Nesnášels, že chodím do takové práce – bylo ti úplně jedno, že jsem v práci poprvé v životě šťastná, a kvůli tomu jsi mi lhal! Věděls, co to pro mě znamená, a přesto jsi mi lhal! Jak jsi mi mohl vymazat historii hovorů, jak jsi mohl vymazat hlasovou schránku...?“

Prudce dosedla do hlubokého křesla s třásněmi, hlavu v dlaních, přemožená silou svého hněvu a tlakem prázdného žaludku.

Kdesi v dáli, v kobercovém tichu hotelových chodeb, se zavřely dveře a nějaká žena se zachichotala.

„Robin,“ oslovil ji Matthew chraptivě.

Slyšela, jak se k ní přibližuje, a zvedla ruku, aby ho zastavila.

„Nedotýkej se mě.“

„Robin, neměl jsem to dělat, vím to. Nechtěl jsem ti znovu ublížit.“

Sotva ho slyšela. Neměla vztek jenom na Matthewa, ale taky na Strika. Měl jí zavolat znovu. Měl to zkoušet a vytrvat v tom. Kdyby to udělal, nemusela jsem tu teď být.

Ta myšlenka ji vyděsila.

Vdala bych se za Matthewa, kdybych věděla, že mě chce Strike zpátky?

Uslyšela zašustění Matthewova saka a domyslela si, že se dívá na hodinky. Třeba si hosté čekající v přízemí budou myslet, že se vytratili zkonzumovat manželství. Uměla si představit, jak Geoffrey v jejich nepřítomnosti srší oplzlými žerty. Kapela už musí hrát dobrou hodinu. Znovu si připomněla, kolik to všechno stojí její rodiče. Znovu si připomněla, že už přišli o zálohy na svatbu, kterou museli odložit.

„Tak dobře,“ prohlásila bezbarvým hlasem. „Vrátíme se teď dolů a budeme tančit.“

Vstala a automaticky si uhladila šaty. Matthew ji podezíravě pozoroval.

„Jseš si jistá?“

„Musíme to dneska nějak zvládnout,“ řekla. „Přijeli sem lidi z velké dálky. Máma s tátou za to zaplatili hodně peněz.“

Vykasala si znovu šaty a zamířila ke dveřím apartmá.

„Robin!“

Otočila se a očekávala, že řekne „Miluju tě“. Očekávala, že se bude usmívat, žebrat, naléhat na opravdovější usmíření.

„Radši si ho nasaď,“ řekl a podával jí snubní prstýnek, který si sundala, s výrazem stejně chladným, jako byl ten její. Jelikož měl Strike v úmyslu zůstat, dokud si znovu nepromluví s Robin, nedokázal vymyslet žádnou lepší činnost než pokračovat v pití. Vymanil se z ochotných ochranných křídel Stephena a Jenny s pocitem, že by si měli užít společnosti přátel a rodiny, a uchýlil se k vyzkoušeným metodám, jejichž pomocí obvykle odrážel zvědavost cizích lidí: ke svým odrazujícím tělesným proporcím a navyklému nevrlému výrazu tváře. Na chvíli se stáhl na konec barového pultu, kde si o samotě hýčkal sklenici piva, a potom se odebral na terasu, kde postával stranou od ostatních kuřáků a rozjímal nad vlahým večerem, nasával sladkou vůni louky pod korálově rudou oblohou. Dokonce ani Martin a jeho kamarádi, teď už rovněž trochu přiopilí a pokuřující v kroužku jako správní teenageři, v sobě nenašli dost odvahy, aby ho otravovali.

Po chvíli hosty opět obratně svolali a všechny najednou uvedli zpátky do dřevem obloženého sálu, který se mezitím v jejich nepřítomnosti proměnil v taneční parket. Polovinu stolů odnesli a druhou odsunuli ke stěnám. Kapela stála přichystaná u svých zesilovačů, ale nevěsta s ženichem stále nedorazili. Propocený, obtloustlý a rudolící muž, o němž se Strike dovtípil, že jde o Matthewova otce, už prohodil několik vtipů ohledně toho, co by mohlo být příčinou jejich nepřítomnosti, a Strika zničehonic oslovila žena v přiléhavých tyrkysových šatech. Když k němu přistoupila, aby mu podala ruku, zalechtala ho na nose ozdoba z peří, kterou měla ve vlasech.

„Vy jste Cormoran Strike, že?“ oslovila ho. „Moc ráda vás poznávám! Já jsem Sarah Shadlocková.“

Strike toho věděl o Sarah Shadlockové hodně. Na univerzitě spávala s Matthewem v době, kdy zároveň udržoval na dálku vztah s Robin. Strike znovu ukázal svůj obvaz, aby naznačil, proč si s ní nemůže potřást rukou.

„Panebože, tak to vás lituju!“

Sarah za zády se vynořil opilý proplešatělý muž, který byl pravděpodobně mladší, než vypadal.

„Tom Turvey,“ představil se a měřil si Strika rozostřeným pohledem. „To byla skvěle odvedená prácička. To se vám povedlo, kamaráde. Skvěle odvedená prácička.“

„Chtěli jsme se s vámi seznámit už dávno,“ řekla Sarah. „Jsme staří kamarádi Matta a Robin.“

„Shacklewellskej rozp... rozparovač,“ odtušil Tom s mírným škytnutím. „Skvěle odvedená prácička.“

„Jen se na sebe podívejte, jak jste zřízenej,“ pokračovala Sarah a dotkla se Strikova bicepsu, přičemž se zároveň usmála do jeho potlučené tváře. „To vám snad neudělal on, že ne?“

„Všichni to chtějí vědět,“ řekl Tom s unaveným úsměvem. „Sotva to v sobě dokážou potlačit. Měl jste mluvit místo Henryho.“

„Ha ha ha,“ odtušila Sarah. „To by asi bylo to poslední, co byste chtěl udělat. Určitě jste sem musel přijet přímo z akce. Teda, já to samozřejmě nemůžu vědět – bylo to tak?“

„Promiňte,“ omluvil se bez úsměvu Strike, „ale policie mě požádala, abych o případu nepodával žádné informace.“

„Dámy a pánové,“ ozval se vystresovaný konferenciér, jehož zaskočil nenápadný příchod Matthewa a Robin do sálu, „přivítejte, prosím, manžele Cunliffeovy!“

Zatímco se novomanželé bez jediného úsměvu přesouvali do středu tanečního parketu, všichni až na Strika se roztleskali. Frontman kapely si vzal mikrofon od konferenciéra.

„Tohle je písnička z doby, kdy spolu začínali chodit, a která pro Matthewa s Robin hodně znamená,“ oznámil zpěvák, Matthew objal jednou rukou Robin v pase a druhou uchopil její dlaň.

Ze stínu se vynořil svatební fotograf a začal opět fotit jeden snímek za druhým, trochu se mračil nad znovuobjevením ošklivé gumové ortézy na nevěstině paži.

Ozvaly se první takty akustické kytary z písničky „Wherever You Will Go“ od skupiny The Calling. Robin a Matthew se začali pohupovat na místě, tváří odvráceni jeden od druhého.

So lately, been wondering,

Who will be there to take my place

When I’m gone, you’ll need love

To light the shadows on your face...

31

Podivný výběr „naší písničky“, pomyslel si Strike, ale viděl, že se Matthew k Robin přiblížil, všiml si, jak dlaní pevněji stiskl její útlý pas a naklonil k ní svůj pohledný obličej, aby jí něco pošeptal do ucha.

Těžkým mrakem vyčerpání, úlevy a alkoholu, který Strika po celý den chránil před poznáním, co tato svatba ve skutečnosti znamená, prorazila někde v oblasti solaru plexu nečekaná rána. Když teď viděl, jak spolu novomanželé tančí na parketu, Robin ve svých dlouhých bílých šatech a s věnečkem růží ve vlasech, Matthew v tmavém obleku s obličejem přitisknutým k nevěstině tváři, musel si Strike připustit, jak dlouho a hluboce doufal, že se Robin nakonec nevdá. Chtěl ji mít svobodnou, natolik svobodnou, aby mohla být taková, jako bývala, když byli spolu. Svobodnou, aby v případě, že by se třeba změnily okolnosti... že by byla možnost... svobodnou, aby mohli třeba jednoho dne zjistit, co dalšího by mohli jeden pro druhého znamenat.

Je to v prdeli.

Jestli s ním chtěla mluvit, měla mu zavolat. Odložil prázdnou sklenici na okenní parapet, otočil se a začal se prodírat mezi ostatními hosty, kteří se rychle rozestupovali, aby mohl projít, tak temný byl výraz jeho tváře. Když se Robin odvrátila, aby se rozhlédla po prostoru, všimla si, že Strike odchází. Dveře se otevřely. A byl pryč.

„Pusť mě.“

„Cože?“

Vytrhla se mu, nadzdvihla si znovu sukni, aby se mohla volněji pohybovat, a potom napůl rychlou chůzí, napůl v běhu opustila taneční parket, přičemž málem vrazila do svého otce a tety Sue, kteří spolu usedle tančili waltz. Matthew zůstal stát sám uprostřed sálu a Robin si mezi vyplašenými přihlížejícími razila cestu ke dveřím, které se se zhoupnutím právě zavřely.

„Cormorane!“

Byl už v polovině schodiště, ale když zaslechl své jméno, otočil se. Líbily se mu dlouhé prameny jejích vlnitých vlasů pod korunkou z yorkshirských růží.

„Blahopřeju.“

Sešla dalších pár schodů a zápasila s knedlíkem v krku.

„Opravdu chceš, abych se vrátila?“

Přinutil se k úsměvu.

„Právě jsem sem dorazil po několika pekelných hodinách jízdy s Kudlou v autě, které je s největší pravděpodobností kradené. Samozřejmě že chci, aby ses vrátila.“

Zasmála se, přestože se jí do očí tlačily slzy.

„Kudla je tady? Měls přijít i s ním!“

„S Kudlou? Sem? Všem by prohrábl kapsy a nakonec by štípl z recepce pokladnu.“

Znovu se rozesmála, ale z lesknoucích se očí se jí už vyhrnuly slzy a pomalu jí stékaly po tvářích.

„Kde budeš spát?“

„V autě, až mě Kudla poveze domů. Napálí mi za tohle pekelnej účet. Ale mně to nevadí,“ dodal chraplavě, když se chystala otevřít ústa. „Jestli se vrátíš, tak to stálo za to. Víc než to.“

„Tentokrát chci smlouvu,“ řekla Robin, ale strohost jejího tónu zrazoval výraz jejích očí. „Řádnou.“

„Máš ji mít.“

„Tak dobře. Takže se uvidíme...“

Kdy se s ním uvidí? Následující dva týdny by měla strávit na svatební cestě.

„Dej mi vědět,“ řekl Strike.

Otočil se a pokračoval dolů po schodech.

„Cormorane!“

„Co je?“

Sestoupila k němu, až zůstala stát o schod výš. Oči teď měli ve stejné úrovni.

„Chci slyšet všechno o tom, jak jsi ho dopadl. Úplně všechno.“

Usmál se.

„To počká. Bez tebe bych to ale nedokázal.“

Ani jeden by neuměl říct, kdo z nich se pohnul jako první, nebo jestli jednali oba zároveň. Tiskli se navzájem v objetí, dřív než si uvědomili, co dělají. Robin si položila bradu na Strikovo rameno, on zabořil obličej do jejích vlasů. Voněl potem, pivem a chirurgickou dezinfekcí, ona růžemi a jemným parfémem, který mu tolik chyběl, když už nechodila do kanceláře. Její objetí bylo zároveň nové i důvěrně známé, jako by ji objímal už kdysi dávno, jako by mu to chybělo dlouhá léta, aniž by si to uvědomoval. Přes zavřené dveře sálu v patře bylo slyšet, jak kapela hraje dál:

I’ll go wherever you will go

If I could make you mine...

Stejně náhle jako jeden k druhému přistoupili, se teď od sebe odtrhli. Robin se po tvářích koulely slzy. Na jeden bláznivý okamžik Strike zatoužil říct: „Pojď se mnou.“ Jenže existují slova, která nelze odvolat ani zapomenout, a právě tahle, jak věděl, mezi ně patřila.

„Dej mi vědět,“ zopakoval. Pokusil se usmát, ale bolel ho při tom obličej. Zamával jí ovázanou rukou a vydal se opět po schodech dolů, aniž se ohlédl.

Dívala se, jak odchází, a horečně si utírala slzy. Kdyby jí řekl, ať jde s ním, jistě by šla: jenže co dál? Robin naprázdno polkla, hřbetem ruky si otřela nos, otočila se, opět si vykasala šaty a pomalu se vydala do schodů zpátky ke svému manželovi. O ROK POZDĚJI

1

A teď chce ten svůj podnik rozšířit, aspoň co jsem slyšel... prý

hledá šikovného spolupracovníka.

Henrik Ibsen: Rosmersholm

Touha po slávě je všeobecně tak silná, že ti, jimž se poštěstí jí dosáhnout, ať už náhodou, nebo proti své vůli, mohou jen sotva počítat s nějakým soucitem.

Mnoho týdnů po dopadení Shacklewellského rozparovače se Strike obával, že by jeho největší detektivní triumf mohl zasadit fatální úder celé jeho kariéře. Ta trocha publicity, kterou se dosud jeho agentuře podařilo přitáhnout, mu nyní připadala jako dvojí ponoření tonoucího před konečným klesnutím ke dnu. Podnik, pro který toho tolik obětoval a pro který tak tvrdě pracoval, stál do značné míry na jeho schopnosti chodit nepoznán ulicemi Londýna, avšak po dopadení sériového vraha se zabydlel v představivosti veřejnosti jako senzační atrakce, podobně jako celebrita televizních estrád, objekt zvědavého zájmu o to víc fascinující, že ho odmítal uspokojit.

Když noviny vyždímaly i tu poslední kapku zájmu o Strikovu vynalézavost při dopadení Rozparovače, rozhodly se vyhrabat jeho rodinnou historii. Označovaly ji jako „barvitou“, třebaže pro něho představovala jen neforemný balvan, který si s sebou nesl životem, a dával přednost tomu, že se jí příliš nezabýval: otec rocková hvězda, matka mrtvá groupie, kariéra v armádě, která skončila ztrátou poloviny pravé dolní končetiny. Zubící se novináři s šekovými knížkami v rukou se vrhli na jediného sourozence, s nímž prožil dětství, na jeho nevlastní sestru Lucy. Známí z armády trousili nepromyšlené poznámky, které – zbavené Strikovi tak důvěrně známého drsného humoru – skládaly jen obraz závisti a pohrdání. Otec, s nímž se setkal pouze dvakrát v životě a jehož příjmení nepoužíval, zveřejnil prohlášení naznačující neexistující přátelský vztah, jenž se měl odvíjet stranou zvídavých očí ve