načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrťák Harry - Sonja Kaiblingerová; Fréderic Bertrand

Smrťák Harry

Elektronická kniha: Smrťák Harry
Autor: ;

Nejoblíbenější postavička ze světa duchů dobývá čtenářská srdce i prodejní žebříčky v Evropě. Člověče, řeknu ti, práce smrťáka je vážně děsná fuška! Věčně dřu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 233
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: s ilustracemi Fréderica Bertranda
překlad Eva Kadlecová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-0697-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Otu už jen tak něco nepřekvapí. Bydlí ve strašidelném domě a jeho domácím mazlíčkem je duch. Jednoho dne však zahlédne u sousedů podivnou scénu. Po zahradě poskakuje pozoruhodná postava kolem nehybně ležícího pana Olsena a síťkou na motýly se snaží chytit cosi svítivého. Když postava zmizí, je pan Olsen mrtvý a Oto "lehce" zaskočen. Setkání se smrtí vám navždy změní život. Pokud se však skamarádíte se samotným smrťákem, změní se život nejen vám. První díl humorně laděného příběhu o neobvyklém přátelství. Určeno dětem kolem 10 let.

Popis nakladatele

Nejoblíbenější postavička ze světa duchů dobývá čtenářská srdce i prodejní žebříčky v Evropě.

Člověče, řeknu ti, práce smrťáka je vážně děsná fuška!

Věčně dřu sám a bez ustání mi pípá mobil, na který mi chodí oznámení o skonaných duších. Ty všechny musím posbírat a odvézt na věčnost. A že jich je! Jak na běžícím pásu…

Otrava, že by z toho jeden umřel, to mi věř! Navíc nemám skoro žádnou dovolenou a ta almužna, co mi dávají místo výplaty! Vždycky si hned vzpomenu na přísloví: „Kde nic není, ani smrt nebere.“ Ještěže jsem se skamarádil s Otou a Emilkou. Sice jsou to obyčejní smrtelníci, ale na to, že jsou to jen lidi, jsou docela v pohodě. Máme teď smrtelně důležité poslání: zachránit svět před velkým zlem – nebo tak něco. Každopádně nutně musíme co nejrychleji vypátrat, kdo ukradl Otova domácího ducha.

Zařazeno v kategoriích
Sonja Kaiblingerová; Fréderic Bertrand - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Brno

2015

Sonja Kaiblingerová

S ilustracemi Fréderica Bertranda

1.díl


Smrťák Harry

Případ ztracených duchů

Sonja Kaiblingerová

Ilustrace: Fréderic Bertrand

Překlad: Eva Kadlecová

Jazyková korektura: Tereza Polášková

Odpovědná redaktorka: Zuzana Neubauerová

Technický redaktor: Radek Střecha

Title of the original German edition: Scary Harry – Von allen guten Geistern verlassen

© 2013 Loewe Verlag GmbH, Bindlach

Lic.: Agentur Dr. Ivana Beil, Schollstr.1, D-69469, Weinheim

Translation © Eva Kadlecová, 2015

Objednávky knih:

www.albatrosmedia.cz

eshop@albatrosmedia.cz

bezplatná linka 800 555 513

ISBN 978-80-264-0697-6

Vydalo nakladatelství CPress v Brně roku 2015 ve společnosti Albatros Media a. s. se sídlem

Na Pankráci 30, Praha 4. Číslo publikace 19 210.

© Albatros Media a. s., 2015. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoli formě či jakýmkoli způsobem

bez písemného souhlasu vydavatele.

1. vydání




Sonja Kaiblingerová

S ilustracemi Fréderica Bertranda

1.díl



Obsah

Noční dodávka okurek ......................................... 9

Krizová porada .................................................... 23

Třináctá hodina ................................................... 41

Pátrání .................................................................. 60

Falešné podezření ............................................... 72

Vítejte ve Scarylandu! ......................................... 84

Ztrapněný do morku kostí ............................... 101

Ošklivé překvapení ........................................... 110

Školní hon na ducha ......................................... 121

Smrťák ve Scarylandu....................................... 131

Operace Vysvobození ....................................... 141

Vražedné zařízení ............................................. 158

Kam se poděla Emilka? .................................... 169

Unesena!............................................................. 181

Krádež ve škole .................................................. 191

Bleuův hlavní stan............................................. 202

Velký prásk ........................................................ 209

Šok pro Stana ..................................................... 224



9

Noční dodávka okurek

Všechno začalo tím, že zemřel pan Olsen.

Že se život pana Olsena schýlil ke konci, nikoho z  obyvatel Ředkvičkové ulice zvlášť nepřekvapilo. Koneckonců nedávno oslavil již sté druhé narozeniny. Pan Olsen byl dost zapomnětlivý, trpěl častými problémy s močovým měchýřem a nepropásl jedinou příležitost, kdy by o  svých neduzích mohl vyprávět do nejmenších podrobností. A to i v případě, že se ho na ně nikdo neptal.

Vedle svých nemocí měl však pan Olsen i  další velký koníček: svou ředkvičkovou zahrádku. Jako by chtěl dostát názvu ulice, ve které bydlel, den co den se věnoval práci na své zahrádce, sázel semínka nebo


10

sklízel již zralé ředkvičky. Po západu slunce se potom

chápal kropicí konve a  své rostlinky ještě pečlivě

zaléval. Teprve potom vždycky zamkl dveře, zhasnul

světla a šel spát.

Pro pana Olsena to byl takový každodenní rituál. Ota ho při něm pozoroval den co den z  okenního parapetu v  domovním štítu, kde se po večerech vždycky pohodlně uvelebil s polštářem a krátil si čas čtením nějaké tlusté knížky.

Zatímco ostatní jedenáctileté děti se dívaly natelevizi nebo hrály počítačové hry, Ota si nejraději četl strašidelné příběhy. A  když pak po takovém čtení nemohl usnout, došel si pro dalekohled a  tajně nahlížel do zahrádky pana Olsena.

Většina obyvatel Ředkvičkové ulice považovala pana Olsena za svérázného podivína, ale Ota ho měl rád. Starý pán a jehoředkvičky mu pomáhali k  té správné únavě, aby se mu pak dobře spalo.

Ale tohoto večera Otu zarazilo, že bylo něco jinak než obvykle. Rituál pana Olsena neprobíhal jako vždycky. Soused pečlivě zkropil své rostlinky, položil kropicí konev a upřel pohled přímo na noční oblohu. Chvíli tak bez hnutí zůstal a potom, tak rychle, že si toho Ota sotva stačil všimnout, se pan Olsen svalil


11

naznak přímo do ředkvičkového záhonu. Tam zůstal

nehybně ležet, pohled stále upřený na noční nebe,

a  na rtech měl takový lehký, nepatrný úsměv. Skoro

jako by si říkal, že takhle nějak si svůj skon vždycky

představoval.

Ota ještě nikdy nikoho umírat neviděl. A  kdyby bylo na něm, milerád by se toho zážitku vzdal. Jeho život v  Ředkvičkové ulici mu už tak připadal dost nevšední.

Teď se Ota zamyslel. Mohl se snad mýlit a  pan Olsen ve skutečnosti nebyl vůbec mrtvý? Jak vypadají mrtvoly, věděl pouze z  knih, a  tedy dost přibližně. Dokonce ani v  televizi ještě žádnou neviděl, protože teta Sharon mu nikdy nedovolila dívat se na krimi seriály. Bylo proto jasné, že se o  tom bude muset s někým poradit.

„Vincente?“ zavolal Ota, svezl se ze svého místečka na parapetu a  zaťukal na dveře skříně z  dubového dřeva, která stála v  rohu jeho pokojíčku. „Pojď ven. To musíš vidět! Myslím, že s panem Olsenem je něco v nepořádku.“

V Otově skříni něco zarachotilo. Potom se levékřídlo dveří s vrzáním pootevřelo a ze skuliny vyklouzl tmavošedý netopýr.


12

I ve večerním přítmí si Ota povšiml, jak senetopýrovi zlatě zajiskřilo v očích. Jinak ale Vincent vypadal v  podstatě úplně stejně jako všichni ostatní netopýři. No dobrá, snad působil maličko sešle. Srst měl na pár místech lehce olysalou a notně opotřebovaná křídla se mu za letu nadouvala jako plachty staré pirátské lodi.

„S panem Olsenem je něco v nepořádku,“ zahuhňal Vincent a  znělo to, jako by se chtěl Otovi posmívat. Ospale se zvedl do vzduchu a přistál na sloupku Otovy postele. „Jako by to byla nějaká novinka! Co je totentokrát? Už zase zalívá ředkvičky moc často?“ uvažoval nahlas. „Anebo jde o jeho močový měchýř? Už si zase počůral nohu? Ne, už to mám! On se vyčůral doředkviček.“

Ota vážně zavrtěl hlavou. „Nic takového.“

„Hmmm,“ zabručel Vincent zklamaně. Lenivě svěsil chundelatou hlavičku. „A  proč mě teda budíš? Právě jsem měl prvotřídní sen.“

„Ty jsi spal?“ Ota se konečně otočil od nehybného pana Olsena a zadíval se na svého domácího mazlíčka. „Nemají být netopýři v noci aktivní?“

Vincent hrdě zvedl bradu. „Možná netopýři z tvého světa, ty chytrolíne.“

Ota si povzdychl. Někdy si doopravdy říkal, proč ještě pořád nechává bydlet Vincenta ve svojí skříni.


13

Byl to ten nejotravnější otrava, a  navíc ani trochu

normální netopýr. Ostatně Vincent vůbec nebylnormální zvíře. Nebyl původem z Anglie, nebyl dokonce

ani z  tohoto kontinentu, a  vlastně nebyl ani z  téhle

planety. Vincent totiž přišel ze světa, o jehož existenci

Ota sice věděl, kam ale dosud ještě nikdy nevkročil. A  v  tom světě platily i  pro netopýry docela jiné

zákony.

„Tak když už jsi tedy vzhůru, můžeš mi aspoň konečně říct, co se to panu Olsenovi stalo,“ navrhnul Ota a ukázal k oknu. „Já si totiž myslím, že...“

Ještě než stihl dokončit větu, roztáhl Vincent křídla a  doplachtil až na parapet. „... umřel,“ dokončil Otovu myšlenku. „Ten starý sýček je mrtvý. Dočista. Zdá se mi, že odteď bude na tu svou zeleninu koukat už jen zespod.“

Ota polkl. Ve svém předpokladu měl tedy pravdu. Mrtvý. Dočista, znělo Otovi v hlavě a chlapec cítil, jak mu z tváří mizí všechna barva. Dnes v noci zaručeně ani oka nezamhouří. Bezesná noc, a zrovna předtestem z  biologie. Jestli při té písemce usne, pan Walker na něm nenechá nitku suchou. O  známce ani nemluvě. A to je biologie Otův oblíbený předmět.

„A ty tak nezírej, Oto. Máš barvu jako ranní vajíčka na měkko tety Sharon.“ Vincent zavrtěl hlavou.


14

„Člověče, člověče, ty by ses měl naučit být trošku drsnější. Myslel jsem, že sis už na tenhle dům a jeho nájemníky trošku zvykl.“

Ota neodpověděl. Věděl dobře, že v  onom světě a  ve všem, co s  ním nějak souvisí, už by se měl trochu vyznat. Brzy nato, co se přestěhoval do vily k tetě Sharon, se seznámil se třemi zdejšími duchy, a  už s  nimi dokonce začal i  docela dobře vycházet. Teta Sharon ovšem o  jejich existenci neměla ani tušení. Nevěděl o  nich nikdo. Až na Otovu nejlepší kamarádku Emilku. Ta tetiny duchy sice neviděla, alenadřirozené jevy byly jejím velkým koníčkem, a  proto Otovi ráda věřila každé slovo.

„Duchové sem nebo tam. Tohle je ale něco jiného. Pan Olsen je mrtvý,“ zašeptal Ota znepokojeně. „Anebo brzy bude, pokud mu někdo nepomůže.“ Rukama si třel čelo a pokoušel se rozpomenout na to, co se ve škole učili o  chování v  podobných nouzových situacích.

„Kam běžíš?“ zakrákoral za ním ještě Vincent, ale to už Ota upaloval z místnosti. Prohnal sečernočernou chodbou a pak dolů ze schodů do prvního patra, kde se nacházel staromódní telefon tety Sharon. Kabel se jako vždycky zašmodrchal, a tak za něj Ota musel párkrát pořádně zatáhnout, než se mu poda>


15

řilo zdvihnout sluchátko k uchu. Kvapněvytočil telefonní číslo a se zatajeným dechem čekal,

až se ohlásí někdo na druhé straně.

„Já potřebuju pomoc.“ Ota drmolil tak rychle, že se málem zakoktal. „Ředkvičková ulice deset. Náš soused pan Olsen leží v  záhoně s ředkvičkami. A nepohnul se už...“ Ota mžoural na nástěnné hodiny na konci chodby. „Už asi pět minut.“

Čekal, jaká se ozve odpověď. Paní v  telefonu mu slíbila, že ihned pošle do Ředkvičkové ulice záchranku. Ota rychle zavěsil sluchátko do vidlice, vyběhl nahoru po schodech a znovu zaujal své místo na okně.

Neuplynula snad ani minuta, a Ota ve svémpokojíčku uslyšel hukot motoru a  skřípění brzd. Bylo jasné, že se sem velikou rychlostí blíží nějaké auto.

„Záchranka,“ pomyslel si Ota a  byl tak trochu pyšný, že se zachoval tak duchapřítomně. Rachot se přibližoval a  potom se za rohem objevila rozhrkaná bílá dodávka. Se skřípěním pneumatik zastavila před plotem zahrádky pana Olsena a  z  výfuku se jí valily obláčky špinavého kouře. Vypadalo to, že tohlevozidlo už nemůže ujet ani metr a místo toho touží už jen po věčném klidu někde na šrotišti.

Vincent přimáčkl nos na okenní tabulku. „Zbláznil jsem se, anebo tahle auta většinou pod modrouhoukačkou nejezdí? A nemělo by mít čtyři kola?“


16

Ota se podíval pozorněji. Vincent měl pravdu. To auto před domem pana Olsena, které bylo zralé leda tak do šrotu, jezdilo jen po třech kolech, a  kromě toho byla kabina řidiče tak maličká, že by se do ní mohl jen sotva vejít nějaký dospělý člověk. Zato však měla dodávka rozměrnou nákladní plochu, přes kterou byla natažená veliká plachta.

„A podívej na toho divného chlapa, co s tourachotinou přijel. Vždycky jsem si myslel, že doktoři ve vašem světě nosí bílé pláště,“ pokračoval Vincent a ukazoval přitom na řidiče, který se z autas námahou soukal. Měl na sobě černou pláštěnku s  kapucí a  ve venkovním šeru vypadal skoro jako stín. „Že by to byl Darth Vader? Anebo nějaký lupič?“uvažoval dál Vincent, zatímco postava se dlouhými kroky sunula přes trávník pana Olsena. „No jo, je to jasné! Teď, když ten starý špaček natáhl bačkory, ho někdo


17

přišel vyloupit. Určitě tam má schovanou spoustu

prachů. U  těchhle starých vrtošivých lidí je to tak

vždycky. Ti mají bankovky pod matracemi, zlaté

pruty v prádelnících, ...“

Ota však Vincentovo tlachání neposlouchal. Nad tělem pana Olsena, které leželo bez života v  záhonku, ho upoutalo něco, co ještě nikdy dřív neviděl. Nad stařečkovou hlavou se vznášela kulička jasně červeného světla, která Otovi připomínala hlášení o  ztrátě jednoho života v  počítačových hrách, o kterých se věčně vybavovali jeho kamarádi ze třídy.

„... starožitnosti z  války ve vitrínách, čínský porcelán ve skříních...“

„Pssst!“ přerušil ho Ota a uštědřil svému zvířátku šťouchanec loktem. „Podívej, co to létá nad hlavou pana Olsena. Takové to malé svítící... něco. Podle mě to vypadá jako...“

„Ohnivá kulička? UFO? Trpasličí kometa?“ radil pilně Vincent.

„Možná,“ zamumlal Ota zamyšleně a všiml si, že se zdá, jako by třpytivá světelná kulička přitahovala i pozornost podivného temného hosta. Jako vezpomaleném fi lmu se šinul po trávě zmáčené večerní rosou a  blížil se k  tělu pana Olsena a  k  ohnivé


18

kuličce. A náhle si sáhl pod pláštěnku, jako by chtěl

vytáhnout nějakou zbraň.

Ota ztěžka polknul. Co se to tu děje? Mezitím už mu bylo docela jasné, že se rozhodně nejedná o  městskou záchrannou službu. Záchranáři přece určitě nejezdí v  takových staromódních kutnách. A už vůbec pod oblečením nenosí...

„Síťku na motýly?“ zvolal Ota.

„He?“ Vincent evidentně nedával pozor.

„Ten chlap má s sebou síťku na motýly!“ nestačil se Ota divit.

„Máš pravdu,“ přisvědčil Vincent udiveně.

„A podívej, ten náš vykradač zahrádek má

políčeno na ten svítící tenisák!“

Strašidelná silueta v  pláštěnce nevytasila totiž žádnou zbraň, ale doopravdy vytáhla

jen obyčejnou síťku na motýly. A teď s ní šermovala

napříč předzahrádkou pana Olsena ve snaze polapit

svítící ohnivou kuličku, která s  sebou náhle začala

divoce házet. Červené cosi cizinci znovu a znovuunikalo, zvedalo se to do vzduchu a zase to padalo dolů,

jako by to chtělo neznámého návštěvníka pořádně

pozlobit.

Ota se musel chtě nechtě chechtat. Ten blázen, co poskakoval po předzahrádce pana Olsena, zkrátka


19

vypadal strašně legračně. Velikýma nohama přitom

několikrát přistál i v záhoně mezi zeleninou. Kdyby

byl pan Olsen ještě naživu, dozajista by ho zabil

pohled na ty rozdupané ředkvičky.

„A má to!“ zajásal nakonec Vincent a zněl přitom jako Otův kamarád ze třídy Stan, když jeho fotbalový tým střelí branku. „Dokázal to! Ten blázen tu kuličku chytil!“

Ota se zarazil. „A co s ní teď bude dělat?“

„Odnese si ji k sobě do auta,“ odpověděl Vincent. Ota se znovu chopil dalekohledu a sledoval, jakcizinec kráčí zpátky k dodávce, se síťkou zakrytourukávem, aby mu kulička zase neuprchla. A potomcizinec trhl černou plachtou, která zakrývala nákladní prostor rozhrkané dodávky, a  nabídl Otovi a Vincentovi volný výhled na to, čím je auto naložené.

Ota zaostřil dalekohled. Na kratičký okamžik si pomyslel, že si z něj jeho vlastní oči tropí žerty. Ve své fantazii si pod tou plachtou představoval celou spoustu hrůzyplných věcí. Tajný sklad zbraní. Nebo třeba nějakou mrtvolu. Ale určitě ne...

„Lahve od okurek?“ mžoural Ota ohromeně. „Na co ten chlapík pro všechno na světě vozí lahve od okurek?“

„Třeba je to prodavač okurek,“ vyštěkl Vincent, jako by to byla jediná logická odpověď.


20

„Bez okurek?“ odvětil Ota se zkrabaceným čelem.

„Ty lahve jsou prázdné.“ Zadíval se do nitra

dodávky ještě pozorněji. „I když...

ne tak docela. Jsou v  nich ještě

další takové ohnivé kuličky.“

Ota s  Vincentem sledovali,

jak noční návštěvník naklání

síťku na motýly k  jedné

z prázdných lahví od okurek

a vysypává do ní červenou

žhnoucí ohnivou kuličku

pana Olsena. Nakonec

zašrouboval víčko.

„To je ujetý,“ zamumlal Ota. Byl tak zaskočený,

že vůbec neslyšel, že se přibližuje zvuk houkačky.

Jen o  pár vteřin později zastavila před brankou do

zahrádky pana Olsena dodávka záchranné služby.

Z  vozu vyskákalo několik záchranářů, ze zadních

dveří vysunuli nosítka a honem s nimi běželik neži

vému tělu pana Olsena. Ale falešný prodavač okurek

se tím nenechal vůbec vyrušit. Jako by měl pro sebe

všechen čas na světě, postavil právě polapenouohni

vou kuličku až úplně nahoru na vratkou pyramidu

zavařovacích lahví a nakonec přes to celé zasepřeho

dil plachtu.


21

Mezitím se už lékař ze záchranky nakláněl nad tělem pana Olsena. Uplynulo pár vteřin, než se lékař rozpačitě otočil na své kolegy a zavrtěl hlavou.

„Mrtvý,“ potvrdil trochu zbytečně Vincent.

„Hm,“ odpověděl Ota duchem nepřítomně.Najednou ho totiž napadlo něco, co ho upřímně vyděsilo. „Vincente?“ zašeptal, aniž by přitom spustil oči z  dodávky a  podivné, černě oděné postavy. „Ta dodávka se sklenicemi od okurek tam pořád stojí.“

„No a?“

„Podívej se pořádně. Tomu člověku s kapucí právě upadl mobil do kaluže. A teď se rozčiluje a pokouší se otřít tu vodu do pláštěnky. Ale přijde mi divné, že si ho při tom nikdo nevšímá. Skoro jako by tam vůbec nebyl!“

Vincent chvilku uvažoval, než promluvil. „Tymyslíš, že ho jako můžeme vidět jen my? Má to znamenat, že ten chlap je duch?“

Ota zavrtěl hlavou. „Duchové vypadají jinak. Ti se vznášejí. A  nešlapali by panu Olsenovi po ředkvičkách. Tohle musí být něco jiného. Něco... mezi.“

Ota potřeboval celé dva roky k tomu, aby se smířil se skutečností, že duchové existují. A teď se najednou musí objevit zas něco nového – ani duch, ani člověk. Někdo, kdo nejspíš dokáže být pěkně nebezpečný.


Někdo, kdo má možná dokonce na svědomí pana

Olsena.

Otu zamrazilo v  zádech. Krev mu tepala ve spáncích, když přihlížel, jak cizinec nasedá do svého podivného auta a odjíždí.

Ještě o  hodinu později, když už zmizela i ambulance a  ulicí zavládl zase klid, Otovi vířily v  hlavě myšlenky na nočního návštěvníka. S  tlukoucím srdcem se uložil do postele, ticho rušilo jen Vincentovo pravidelné chrápání stoupající ze zavřené skříně.

Teď bylo jisté jen jedno: Z Otovy známky z biologie bude zítra jeho teta Sharon všechno, jen ne nadšená.


23

Krizová porada

„Z  tebe to leze jako z  chlupaté deky,“ postěžovala si Emilka a hodila si batoh na rameno. „Tak mi přece řekni něco víc o  tom chlapovi s  lahvemi od okurek, co byl včera u pana Olsena!“

„Vždyť už jsem ti to říkal. Nemám potuchy, kdo to byl. A  kromě toho se mi o  tom ani mluvit nechce,“ zabručel Ota a  cestou před sebou kopal kamínek, který měl stejně ohavnou šedou barvu jako školní budova za nimi. Ota měl náladu pod psa. Celý den byla jedna velká katastrofa. Při biologii nestihlodpovědět ani na polovinu otázek a  celou předchozí noc sotva zamhouřil oka. V  duchu se mu pořád dokola přehrávala scéna s tajemným návštěvníkem zahrádky pana Olsena. A když Ota nad ránem konečně usnul,


24

trápily ho zase noční můry o  svítících zavařovacích

lahvích.

„Ale mně to snad říct můžeš,“ naléhala na něj Emilka. „Vždyť jsem tvoje nejlepší kamarádka!“Trochu uraženě si shrnula z  tváře pramínek hnědých vlasů.

Ota si povzdechnul. Nechtěl, aby na něj byla naštvaná. Emilka i  ty její věčně zašmodrchané vlasy, každý jinak dlouhý, a  staromódní oblečení, co vždycky vyhrabala někde mezi věcmi své babičky, jí přirostly k  srdci od prvního školního dne. Což se o ostatních spolužácích bohužel říct nedalo.

„Ach, já ale nevím, Emilko. Mám prostě pocit, že ta bytost nebyla ani živá, ani mrtvá. Bylo to něco, co jsem ještě nikdy předtím neviděl.“

Emilka se zastavila. „Ani člověk, ani duch,“zašeptala s  úctou a  v  různobarevných očích jí zajiskřilo. Pravou duhovku měla modrou, levou hnědou. „Už jsem si říkala, že tentokrát to asi nebylo žádné obyčejné zjevení ducha! Takhle vyřízeného jsem tě ještě nezažila! Dokonce ani když ses sem přistěhoval a  poprvé jsi potkal sira Tonyho. Pamatuješ si ještě, jak si na tebe počíhal v šatní skříni, protože tě měl za nějakého tajného nájemníka?“

Ota vážně přikývl. Věděl, jak strašně Emilkufascinuje všechno nadpřirozené. Už mnohokrát sepokou>


25

šela dokázat existenci duchů vědeckými prostředky.

Zatím ale bez úspěchu.

„Neříkal jsi, že Vincent toho divného návštěvníka viděl také?“ vyzvídala dál. „A  ani on neměl tušení, co za stvoření by to mohlo být?“ Zaclonila si oči rukou a  poohlédla se po Otově zvířátku. Jakmile vyšli ze školy, Vincent vyklouzl z  Otovy školní tašky a  teď se třepotal od jednoho elektrického sloupu k  druhému. Střemhlav uháněl k posedávajícím vranám, které se s láteřením zvedaly ze svých míst.

Ota odmítavě mávl rukou. „Vincent nemá o  duchách ani ponětí,“ vysvětlil. „Za prvé je to duší netopýr jen napůl, takže ho vidí i normální lidi. I když by někdy bylo lepší, kdyby ho neviděli,“ poznamenal. „A za druhé ho z onoho světa vyhodili už před třemi stovkami let, a proto ho teď mám na krku.“

„Vincenta vyhodili?“

Ota se musel trochu ušklíbnout. „Mrtvým šly zřejmě Vincentovy nemožné způsoby pořádně na nervy.“

Nepěkné chování předvádělo Otovo domácí zvíře bohužel i  na tomto světě. Nedávno Vincent pláchnul Otovi ze školního batohu, protože na okněfyzikální učebny zahlédl svou oblíbenou lahůdku: velkou a tlustou masařku.


26

Holky z  6. A  z  toho dostaly hysterický záchvat a Ota zase vynadáno. A navíc měl všechno vysvětlit. Jeho výmluvu, že si netopýra v batohu nesl na projekt z biologie, by učitel fyziky podruhé určitě nespolknul.

Mezitím oba kamarádi dorazili do Ředkvičkové ulice číslo osm. Ota zůstal stát před špičatým železným plotem s  vykulenýma očima. Veliká houpací lavička se stříškou vrzala námahou. A  to i  přesto, že na první pohled by každému připadala prázdná. Každému kromě Oty.

„Sire Tony!“ Ota otevřel zarezlou zahradní branku a mezi chrastícím listím vyrazil na verandu. Skřípění ustalo a  houpačka se konečně znehybnila. „Čekáš snad na nás?“

Kdyby Ota nevěděl, jak se to má doopravdy, nejspíš by domácího ducha tety Sharon považoval za normálního, ač trochu plnoštíhlého pána středního věku. Tony neměl bledý obličej, ani nenosil chrastící řetězy, ani neměl žádnou díru v břiše. Jediné, čím se sir Tony odlišoval od ostatních lidí, byla skutečnost, že kromě Oty ho nikdo neviděl. Což bylo patrně tím, že byl už nějakou dobu mrtvý.

„Ne tak úplně,“ zakašlal sir Tony. „Musel jsem uprchnout. Posedlost čistotností, kterou trpí tvá teta, je den ode dne horší. Ten hluk je nesnesitelný!“


27

postěžoval si a rukou se podrbal na bradě. „Ta šílená

ženská vysává tenhle týden už potřetí. Toho zvířeného prachu mám věčně plný no... he... pčík!“

Otovi šla posedlost jeho tety čistotou taky pořádně na nervy, ale sir Tony byl donucen ji pravidelně zakoušet na vlastní kůži – bydlel totiž v  tetině vysavači.

Sir Tony si vytrhl pár vlasů, které mu rašily postranách pleše. „Teď už asi vím, jaké to je, když někdo bydlí vedle dálnice,“ pokračoval ve svém nářku.

Nejstarší duch v domě tety Sharon měl tak trochu sklony k přehánění. Přiznejme, že sir Tony bylnanejvýš náročným člověkem už za života. Neustále remcat považoval za své svaté právo. A skutečnost, že po svém skonu byl nedopatřením vcucnut do vysavače, celou situaci nijak zvlášť neulehčila.

Ovšem po nějaké době začal sir Tony oceňovat, že pobyt v sáčku od vysavače má i své přednosti. Místa tu sice nebylo mnoho, ale člověk měl zase své soukromí a  i  v  zimě tu bylo příjemné teplo. Bohužel se u  něj za ta léta kvůli všemu tomu prachu vyvinulo urputné astma. Zdálo se, že nemocí se člověk nezbaví ani po smrti.

„Copak je s  Tonym?“ přerušila duchův nářek Emilka a  šťouchla Otu loktem do žeber. Ota totiž


28

až moc často zapomínal, že Emilka sira Tonyho ani

nevidí, ani neslyší, a  on proto musí nedobrovolně

zastávat práci tlumočníka.

„Mám čím dál tím silnější pocit, že mi tu absolutně

nikdo nevěnuje pozornost,“postěžo

val si Tony uraženě. „A  v  mém

vlastním domě!“

Když byl sir Tony ještě

naživu, tato vila patřila jemu.

Tony ty staré zdi přímo milo

val – kamenné zdivo, tajuplné

vikýře, plazivý břečťan i  špičaté

věžičky. Po jeho smrti se dům

dostal do dražby, kde ho

zakoupila teta Sharon

a  Otův zesnulý strýček

Archibald. A  s  faktem,

že se pak teta Sharon jakoby nic zbavila

portrétu nad krbem, kde se sir Tony s  požitkem

zahryzával do obrovského pečeného stehna, senevy

rovnal dodnes.

„Kéž by mě tak tvoje teta mohla vidět. Každou

noc bych se připlížil k  její posteli a  z  plných plic na

ni zařval: Uaaaaaaa!“ vyhrožoval Tony a  pokusil se

o  strašidelnou grimasu. Jenže ani trochu strašidelně


29

nevypadal. Spíš se zdálo, jako by se mu chtělo nutně

na záchod. Jako strašidlo by se sir Tony rozhodně

neuživil.

„Teď zkus mou tetu aspoň na chvíli pustit z hlavy,“ požádal ducha Ota. „Potřebujeme, abys nám pomohl. Včera se po zahrádce pana Olsena potulovalo nějaké divné stvoření. Podle mě nebylo ani živé, ani mrtvé.“

„Ani živé, ani mrtvé?“ opáčil sir Tony a  chřípí se mu zachvělo rozčilením. Na své odhodlání začítstrašit tetu Sharon jako by rázem zapomněl.

„Ten... pán stál vedle těla pana Olsena a pokoušel se polapit takovou svítící věc. Síťkou na motýly,“ pronesla Emilka směrem k  háčkovanému polštářku. Zatím se jí nepodařilo určit, kde přesně sir Tony vlastně sedí.

Tonymu poklesla čelist i  s  bradami. „Sí... sí... síťkou... na motýly?“ vykoktal ze sebe.

Ota vážně přikývl.

„Krizová porada. Hned.“ Tonyho tělo se s  téměř neslyšným puf rozplynulo ve vzduchu a  vzápětí se objevilo vedle domovního zvonku.

Ota sebou polekaně trhnul. Z toho věčnéhozjevování mu několikrát denně padalo srdce do kalhot. Sir Tony i ostatní duchové měli takový nepříjemný zvyk zjevit se vám zčistajasna přímo před nosem. A pokud možno, když Ota vylézal ze sprchy. Nebo se v  noci loudal na záchod.


30

„Krizová porada?“ Otovi vyskákaly vrásky na čele. Opravdu je ta záležitost tak vážná? Kolem všeho, co se netýkalo přímo jeho osoby nebo vysavače, se sir Tony normálně choval jako ztělesněný klid.

Emilka okamžitě zaplála nadšením. „Krizová porada? Vzhůru do tajné knihovny!“ zavelela, popadla Otu za ruku a  už ho táhla přes rohožku. Jenže právě když Ota natáhl ruku ke knofl íkudomovních dveří, hukot vysavače utichl a dveře se otevřely samy. Vlastně ne samy: práh překročila teta Sharon a prošla přitom rovnou skrz Tonyho tělo.

„Ahoj Oto, ahoj Emilko,“ pozdravila obě děti a  pohladila Otu po tmavé, rozčepýřené kštici. „Však se mi zdálo, že vás odněkud slyším.“

V jedné ruce svírala ucho vysavače, druhou sesnažila zkrotit šedivé vlasy, které jí padaly do čela. Tetě Sharon by jen málokdo hádal pětašedesát let. S vlasy odvážně střiženými nakrátko a v kostkované košili na šlachovitém těle nepůsobila ani trochu staře. Otovi jeho teta připadala docela v  pohodě – kromě toho, jak neustále uklízela. A to ji to přitom ani nijak zvlášť nebavilo.

„Ahoj, teto Sharon,“ řekl Ota a  dal tetě pusu na tvář. Přestože Sharon ve skutečnosti vůbec nebyla jeho teta, patřila k  jeho rodině, kam až mu paměť


31

sahala. Dříve k  nim často chodila na

návštěvy a  on ji už tehdy míval moc

rád.

A  pak, před necelými dvěma lety, se teta Sharon rázem stala Otovi celou rodinou.

Otovi rodiče pracovali jako archeologové. Předloni v  zimě odcestovali společně s  výzkumným týmem do Mexika, aby tam pátrali po pozůstatcích prastarých kultur. Co se stalo pak, Ota ani přesně nevěděl. Ve zprávách se mluvilo o  tom, že tým zaskočilo obrovité tornádo. Zkrátka od té doby byli Otovi rodičepovažováni za nezvěstné. Po několika týdnech bezvýsledného pátrání je nakonec prohlásili za mrtvé. Teta Sharon, která na Otu tou dobou dohlížela, si ho bez okolků vzala k sobě.

„Nemáte chuť na horkou čokoládu?“ ptala se právě teď a vytřepávala prachovku.

„Ne, díky, musíme něco velmi naléhavě probrat,“ odpověděl Ota. „Na jeden referát,“ dodal ještě, když


32

spatřil tetin tázavý pohled. Rychle zatáhl Emilku

dovnitř, hodil školní tašku do rohu, a  už uháněl

napřed do podkroví. Sir Tony spěchal za nimi.

Nahoře v  Otově pokojíčku za sebou zamkli dveře a  kobereček před postelí posunuli ke straně. Ota rukou opatrně přejel po dřevěných prknech, až narazil na malý vroubek. Emilka mu podala lžíci na obouvání bot, kterou Ota nadzvedl sklápěcí dvířka v podlaze.

Pod nimi se objevily železné schůdky. Vedly do malého pokojíčku bez oken, který praskal ve švech samými knížkami.

Tuhle tajnou místnost objevil Ota už v prvním týdnu, co se ocitl u tety Sharon. Bylo mu podivné, že na některých místech podlahy vytvářejí jeho kroky podivnou ozvěnu, a při bližším prozkoumání objevil zářezy sklápěcích dvířek. Od té doby sem sestupovalpravidelně, vždycky když chtěl mít svůj klid. Anebo když si potřeboval nerušeně pohovořit se zdejšími duchy. Knihy zjevně fungovaly jako vynikající zvuková izolace, protože komůrka byla zvenčí dokonale zvukotěsná.

To Otovi připadalo nanejvýš praktické. Kdyby ho totiž teta Sharon někdy nachytala při rozhovoru


33

se sirem Tonym nebo dalšími duchy, určitě by ho

odvedla rovnou k psychiatrovi. Zřejmě by měla pocit,

že v jedenácti je člověk na vymyšlené přátele užtrochu starý.

Když Ota začal sestupovat dolů po schůdcích, zvenčí se ozvalo hlasité „Stáááát!“ následované neméně hlasitým plesk, jako by na okenní tabulce právě přistála vrchovatá naběračka omáčky.

„Vincente?“ podivil se Ota a  běžel k  oknu, na kterém byl zvenčí přilepený chomáček chlupů. Jeho zvířátko mu dosud vůbec nechybělo, ačkoli posledních pár minut bylo všude kolem až podezřelé ticho. Nikdo mu neseděl na rameni a nekrákal mu do ucha své přihlouplé komentáře jako praštěný papoušek.

„Omluvte mé zpoždění,“ zafuněl Vincent, když Ota otevřel okno a  vpustil ho dovnitř. „Měl jsem polapeno na pěknou tlusťoučkou mouchu. Už jsem jí byl v patách, ale když zamířila k té hromadě hnoje, radši jsem to vzdal.“

Sir Tony obrátil oči v sloup. „Už jsme všichni?“

Ota přikývl a  jako první sestoupil do tmavé komůrky. Emilka slezla za ním a  Vincent proletěl Otovi těsně kolem ucha.

Když byli všichni dole, Ota za nimi zavřel dvířka a  rozsvítil starou stojací lampu v  rohu, která zalila


34

strop kuželem matného světla. Z  pološera se vynořily obrysy vysokých knihoven, ošoupané pohovky,

glóbusu a  psacího stolu. Ota se domníval, že tajná

komora patřila jeho zesnulému strýci Archibaldovi,

úplně jistě to však nevěděl.

„Já dojdu pro Molly a  Berta. Hned jsem zpátky,“ oznámil sir Tony, který posedával na nejvyšší příčce knihovnického žebříku. V  dalším okamžiku se rozlynul ve vzduchu, aby se o pár vteřin později objevil zpátky na stejném místě.

Sir Tony však už nebyl sám. V  levém rohu se vzduch zahustil do mlhy, z  níž se po chvíli odleila vysoká, vychrtlá postava. V  jedné ruce třímala párátko s  napíchnutým kouskem sýra a  olivou, ve druhé krabici mléka.

„Nazdar, Berte,“ pozdravili Ota a  Vincent nového hosta.

„Nazdárek,“ zabručel Bert a  s  chutí se zakousl do sýra. Rozkousaná sousta putovala rovnou skrz jeho tělo a  vzápětí přistávala na parketách. „To jste s  tím svým malým čajovým dýchánkem nemohli počkat, až dojím oběd? Sharon dneska koupila čerstvý eidamský sýr. Má znamenité aroma.“

Bert žil v  Sharonině ledničce. Ze začátku ho nesmírně bavilo vypínat světlo, když Ota a tetaSha>


35

ron otevřeli dvířka. Mezitím mu však začalo činit

daleko větší potěšení pravidelně jim slupnout všechny

zásoby. Neustálá absence sýra, uzenin a čokoládového pudinku začala být brzy podezřelá, a tak to Ota

nakonec musel vzít všechno na sebe. A  protože Ota

byl ještě ve vývinu, tetu Sharon to naštěstí nevedlo

k žádným hloupým otázkám.

Jednoho dne Ota náhodou objevil, že potraviny zabalené do alobalu zůstávají v  lednici nedotčené. Kovové záblesky hliníkové fólie z  nějakého důvodu přiváděly duchy k  šílenství. Od té doby do ní Ota pečlivě balil všechny zvlášť chutné dobroty. Ale

u sýra byl Bert vždycky rychlejší.

„Tohle není žádný čajový dýchánek! Je to

naléhavé, Berte,“ uvedl sir Tony věci na

pravou míru a  vsedě na žebříku klátil ve vzduchu svými tlustými lýtky.

„Starý Olsen měl včera návštěvu. Chlapíka sesíťkou na motýly.“

„Síťkou na motýly? Jak roztomilé,“ zasmál se vysoký hlásek z  protějšího rohu. Patřil Molly, poslední z  trojice duchů v  domě tety Sharon. Ta seděla ve staromódní noční košili na glóbusu a otáčela se jak na nějaké disco kouli. Škytala přitomsmíchy a radostně vyhazovala rukama do vzduchu.


36

I  Molly si pro sebe uzurpovala jednu část domu: prádelnu. Jelikož ji fascinovalo všechno, co se otáčelo, učarovala jí tetina pračka. Nic ji netěšilo víc než vířit v  pracím bubnu při tisíci šesti stech otáčkách. Kromě toho ráda schovávala kousky prádla a  měla nesmírnou radost, když Ota zase nemohl najít jednu ze svých ponožek.

„Copak si nikdo z  vás bláznivých individuí vůbec neuvědomuje, co to znamená?“ zvolal sir Tonyrozzlobeně, vymrštil se do místnosti a trhavě zastavil rotující glóbus. Molly ztratila balanc a po pár kotrmelcíchpřistála na podlaze. „Nevíte, s kým máme tu čest?“

Molly, Bert, Vincent i Ota bezradně zavrtěli hlavou. S drobným zpožděním se k nim přidala i Emilka, které to Ota musel nejdříve přeložit.

Pro sira Tonyho bylo na první pohled nesnadné udržet si duševní rovnováhu. „Copak jste vůbecnevnímali, když jste umírali?“ huboval a jeho tváře nabraly nebezpečný tmavočervený odstín. „Copak jste u  toho všichni spali?“

Molly a  Bert po sobě hodili několik výmluvných pohledů. Na hrubý způsob vyjadřování byli od sira Tonyho zvyklí, koneckonců pro něj pracovali už za života jako kuchařský personál. Některé věci se prostě nikdy nezmění.


37

„Tahle síťka na motýly,“ pokračoval sir Tonya přitom rukama kreslil do vzduchu uvozovky, „není jen tak ledajaká síťka.“

„Ale vypadá tak,“ odporoval mu Vincent, který se uvelebil Otovi na rameni, a zkřížil si křídla nahrudníčku.

„To možná ano,“ sykl sir Tony. V rozčílení sevznášel sem a  tam kolem širší stěny místnosti. „Možná vypadá jako síťka, ale zdání klame. Ve skutečnosti se jedná o  vysoce technizovaný lapač duší. Sbírají se s  ním duše zemřelých a  pak se převážejí na onen svět. Ten tvor, který do něj polapil duši pana Olsena, ...“ sir Tony učinil významnou odmlku a zhluboka se nadechl, „to byla smrtka!“

Smrt. Zosobněná smrt. Ota cítil, jak mu z  tváří mizí všechna barva. Copak smrt se neobjevuje jen ve strašidelných historkách? Stvoření podobné kostlivci s  planoucíma červenýma očima? To prostě nemůže být pravda.

Jeho oči automaticky přeskočily na Molly a  Berta. Zdálo se, že na oba zbývající duchy měla slova sira Tonyho stejný účinek jako na něj. Molly samouhrůzou vyskákaly natáčky z vlasů a Bert se rozkašlal tak, že mohl vykuckat duši. Zaskočil mu doušek mléka


38

a právě teď se mu u nohou tvořila bílá loužička, která

postupně zalévala již rozžvýkaný sýr.

Ota si povzdechl. Nesmí pak ten nepořádekzapomenout uklidit. Kdyby ten fujtajbl prosákl mezi prkna a  začal plesnivět, teta Sharon by jejich tajnou místnost zaručeně objevila. Měla totiž pozoruhodně citlivý nos.

„Co se děje? Co říkal?“ naléhala Emilka.

„Ten chlap včera... odnesl pana Olsena na onen svět, Emilko,“ vydechl Ota a cítil, jak se mu pomalu ježí všechny chlupy na těle.

Emilka zalapala po vzduchu. Od špičky nosuzačínala povážlivě blednout. „Takže to byla... smrtka?“

„Přesně vzato jen jedna z mnoha,“ vmísil se dorozmluvy sir Tony a na tvář nasadil křivý úšklebek, který si Emilka bohužel nemohla vychutnat. „Dříve byl na světě opravdu všehovšudy jeden jediný smrťák. Ale znáte to, je to podobné jako s Ježíškem. Vzhledem k rostoucí světové populaci už jeden jediný přestal stačit. Vezměte si jen Čínu. Nebo Indii.“

Ota byl nasupený. Tony je pořádný blázen. Přirovnávat smrtku k  Ježíškovi mu připadalo naprosto nechutné. Nebylo divu, že Molly a  Bert se siru Tonymu obvykle dobrovolně klidili z cesty.


39

„Každopádně jediný smrťák už dneska nemůže zvládnout posbírat všechny duše,“ dobíral se Tony k pointě. „A proto existuje celá armáda smrťáků.“

„Armáda?“ Při představě nespočtu kostlivců v  černých kapucích se Ota otřásl hrůzou. Znělo to jako z hororového fi lmu.

Sir Tony přikývl. „Ale přesto to pořád ještě nestačí. Protože když nějaký smrťák prošvihne přesný termín něčí smrti, zapomenutá duše začne prostě bloudit po světě. Tak se rodí duchové, bytosti jako my.“ Úšklebek zmizel a  Tonyho výraz ztvrdl jako kámen. „Odsouzené k  životu v  pochmurném vezdejším světě.“

Bert zakoulel očima. „Když ty všechno tak strašně dramatizuješ, Tony! Vždyť to tu není zase tak hrozné,“ protestoval a  ústy stáhl z  párátka olivu. „Má to i svoje výhody.“

„A  co tady bydlí tohle zázračné dítě,“ dodala Molly a  ukázala na Otu, „nemusím se už navěky bavit jen s vámi dvěma tupci.“

Sir Tony však její urážku přeslechl. „Ale stejně. Zjevení smrťáka nevěstí nikdy nic dobrého. Vždycky je z toho neštěstí.“ Potom dodal: „Dobře, že ho Ota s  Vincentem hned odhalili. Smrťáky bychom měli vždycky bedlivě sledovat.“


40

Ota přikývl a  pokusil se uspořádat vlastní myšlenky. Jakkoli hrůzostrašně to celé znělo, pomalu mu do sebe začínalo všechno zapadat. Molly, Bert i  sir Tony byly také zapomenuté duše, které se zrodily díky výpadku v práci nějakého smrťáka.

A kolik takových ztracených duší se vůbec po světě potuluje? A  kolik dalších tajemství, o  kterých nemá Ota ani potuchy, se na onom světě ještě ukrývá? Třeba mu svět mrtvých jednoho dne nabídne odpověď na otázku, kde je vlastně konec jeho rodičům.

Zhluboka se nadechl. Dvě věci byly jisté. Za prvé: Ota byl pevně rozhodnutý odhalit všechna tajemství, i  když mu už teď jen při té představě kolena strachy klepala o  sebe. A  za druhé: Jak to tak vypadá, život v  Ředkvičkové ulici v  nejbližší době rozhodně nebude žádná nuda.


41

Třináctá hodina

„Co to s  tebou poslední dobou je, Oto? Takhle zamlklého tě vůbec neznám,“ mumlala si pro sebe teta Sharon a otočila jakýmsi šroubkem v hodinovém strojku. S lehkým pink z něj vyskočila dřevěná klapka a  z  nitra hodinové skříňky se ozvalo naříkavé kuku. Tetiny rty se roztáhly do spokojeného úsměvu. Staré hodiny už zase šly, i  když to znělo, jako by ten dřevěný ptáček měl své nejlepší časy už nějakou dobu za sebou.

„Nic se neděje. Vůbec nic,“ bručel Ota a pohupoval se na svém parapetu sem a tam. Pendlovky v salonu právě odbily deset hodin a  teta Sharon se už od večeře oddávala své druhé nejoblíbenější činnosti po uklízení: opravování starých hodin.


42

Otova tetička si totiž dříve vydělávala na živobytí jako hodinářka. Když potom zemřel její manžel a zanechal jí po sobě značný fi nanční obnos, svůj malý obchůdek zavřela a  jeho inventář si odnesla s  sebou. Od té doby Otův domov překypoval hodinami: pendlovkami, kapesními i  náramkovými hodinkami. Ve sbírce tety Sharon byly dokonce i  jedny hodiny, které vypadaly jako kočka, která s  každým tik zakoulela očima. V  některých místnostech byste pro samé hodiny marně hledali kousek volné zdi.

A  to ani nemluvíme o  tom nepřetržitém tikání. V hodinách dějepisu se Ota dozvěděl, že zlí panovníci kdysi mučili vězně nepřetržitými monotónními zvuky tak dlouho, až se nakonec na pokraji šílenství přiznali ke všemu, co provedli. Tak strašlivé to Otovi sicenepřiadalo, ale přesto už první večer ve svém podkrovním pokojíčku vyndal ze všech hodin baterky. Pro jistotu.

Zato tetu Sharon, jak se zdálo, to věčné tikání vůbec nerušilo. Naopak. Pořizovala si pořád další a  další hodiny a  pro každé hledala to nejvhodnější místo. Některé z  nich taky nepatřily přímo jí, ale jejím známým nebo sousedům, kteří jí hodiny dali k  opravě. To však bohužel nebyl případ těchto kukaček. Ty tady v  obýváku měly své pevné místo. Ota tu věc přímo nenáviděl.


43

„A  co ve škole? Co se teď vlastně učíte? Algebru?“ vyzvídala teta Sharon, zatímco odložila křížovýšroubováček.

Za normálních okolností by si s  ní Ota popovídal docela rád. Ale od chvíle, kdy sir Tony jemu a  Emilce vyprávěl o  smrťákovi, nemohl toho nočního návštěvníka už vůbec dostat z  hlavy. Večer co večer ho vyhlížel z  okna se směsicí strachu a  zvědavosti. Od smrti pana Olsena se však podivný auťák se třemi koly bohužel neobjevil.

„Ale, nic zvláštního,“ odvětil Ota nepřítomně. „Ve čtvrtek pojedeme na výlet do Scarylandu.“ Natáhl krk, aby viděl přes živý plot, který rostl před okny. V tu chvíli Ředkvičkovou ulicí projelo bílé auto a  zastavilo právě před zahrádkou jejich sousedů. Otovi se rozbušilo srdce. Ze všech sil mhouřil oči, aby rozluštil nápis na dodávce. Není to zase dodávka smrťáků?

„Scaryland? To je přece ten nový zábavní park, kde je to samý strašidelný dům a  hrůzostrašná atrakce,“ zkrabatila čelo teta Sharon. „Nejsi na to přece jen


44

ještě moc mladý? Co když potom nebudeš moci

usnout?“

„Teto Sharon, do toho parku se chodí od osmi let,“ odpověděl otráveně Ota a vkleče se narovnal, aby lépe viděl ven. Pár takových směšných duchů vyrobených z lepenky a drátů nebude jemu ani Emilce stát ani za znuděné zívnutí. Nemůže to být vůbec nic v porovnání s opravdickým smrťákem.Tím ale řidič dodávky před domem evidentně nebyl. E. T. Donahue, Nákup a prodej visavačů, stálo na dodávce velkým písmem. Přestože neměl nejlepší náladu, musel se Ota pousmát. Jak legrační! Pravopisná chyba v  nápisu na dodávce. V tu chvíli se otevřely dveře na straně řidiče a  vylezl z  nich holohlavý chlap, který s  nedávným smrťákem neměl společného absolutně nic.

Ota se zamračil. Ten člověk sice určitě nebyl smrťák, ale co dělá v  Ředkvičkové ulici prodavač vysavačů v tuhle divnou dobu?

Únava ho donutila zívnout. Ať se děje, co se děje, možná je čas nechat pro dnešek nadpřirozeno nadřirozenem.

„Jdu spát,“ řekl Ota tetičce a slezl z parapetu.

Teta Sharon si Otu krátce změřila pohledem, pak mu vtiskla pusu na tvář a zamumlala: „Dobrou noc.“ Pak se zvedla a odešla do kuchyně – snad aby si tam


45

vzala ten kousek sýra, co předtím spořádal Bert.Cestou po schodech Ota zaslechl, jak teta otevírá ledničku. „Ten kluk si žije ve vlastním světě,“ slyšel ji

říkat jen tak pro sebe. „Kdyby neměl takový zdravý

apetit, už bych si o něj začínala dělat starosti.“

***

Noc byla neobvykle tichá, přihlédneme-li

ke skutečnosti, že Otův domov v  celém

městečku platil za zakletý strašidelný dům.

Teta Sharon šla spát hned po Otovi. Vincent, který celý večer poletoval po zahradách a  hledal nějaký dobrý hmyz k  snědku, chrápal v  dubové skříni vyčerpáním a  přejedením. Dokonce i  Tony, Bert a  Molly dnes v  noci ani nemukli. Bert a  Molly nejspíš jako obvykle vysedávali na střeše a  klábosili o  starých časech, kdy jim ještě žilami proudila krev. A  sir Tony se zase zoufale snažil naučit tetu Sharon špetce strachu. Jenže na to měl zkrátka a dobře málo talentu – a teta Sharon zase příliš tvrdé spaní.

Ota vklouzl do pyžama, ještě jednou se posadil na

parapet a  pohledem se toulal po Ředkvičkové ulici,

která již pospávala pod závojem husté podzimní

mlhy. Široko daleko nebylo vidět živáčka. Dokonce

i prodavač vysavačů už se poděl někam do neznáma.


46

Ota si povzdechl a  lehl si do postele. Ještě pěkně dlouho ležel s  otevřenýma očima a  uvažoval, ale nakonec na něj padla taková únava, že se mu oči začaly zavírat. Už v  polospánku zaslechl stojací hodiny ze salónu. Když nemohl usnout, častopočítával údery kovového kyvadla, tak jako jiné dětipočítají ovečky.

Deset, jedenáct... Napadlo ho, že mu v polospánku utekl čas až k  půlnoci. Jenže když stojací hodiny konečně odbily dvanáctou, kyvadlo se zhouploa udeřilo ještě jednou. Jasně, zřetelně a tak, že se to nedalo přeslechnout. Ozvěna třináctého úderu se rozléhala mezi starými zdmi. Příliš hlasitě na to, aby mohla pocházet z Otovy fantazie.

Ota zprudka otevřel oči. Třináct úderů? To přece není možné! Teta Sharon vždycky pečlivě dohlížela na to, aby každé její hodiny šly na minutu přesně a  bezchybně. Přesnost jejích hodin by mohla jít příkladem i londýnskému Big Benu.

Ota si rozespale protřel oči a  posadil se. Jen ze zvyku došel ještě jednou k oknu a podíval se dolů. To, co tam uviděl, z něj vyhnalo i poslední špetkuospalosti. Pod okny stála smrťákova dodávka! Zvláštní vozítko se třemi koly bylo zaparkované přímo vesvětelném kuželu pouliční lampy, přesně před zahradní


47

brankou tety Sharon. Na korbě byly navrstvené lahve

od okurek, jejichž červený obsah svítil jako vyřezávané dýně o  Halloweenu. Tentokrát toho však

v  nákladním prostoru dodávky bylo naloženo mnohem, mnohem víc. Plný náklad mrtvých duší.Propánakrále!

Ota polkl. Od chvíle, co se k tetě Sharonnastěhoval, vlastně nikdy necítil opravdovský strach z duchů. Sir Tony, Molly a Bert pro něj byli prostě jen smečka střelených bláznů, kteří nedokážou nahnat strach ani malému dítěti. Zato ze všeho, co se týkalo této nové bytosti, tohohle smrťáka, Otu nepříjemně mrazilo.

V  tu chvíli uslyšel nějakou ránu z  obýváku. Znělo to skoro jako řinčení skla. Copak se snad smrťákovi podařilo vloupat do vily tety Sharon?

Rozhodl se probudit Vincenta. Rychle rozrazil dveře od skříně a  zalomcoval stříbrnou tyčí na šaty, na které se Vincent ve spánku obvykle pohupoval. „Vincente? Tak pojď, kde vězíš?“ volal Ota do černé tmy skříně.

Dnes však Vincent na obvyklém místě nespal. Místo toho se uložil do zimního kabátu tety Sharon, který byl celý prožraný od molů. Zdálo se, že sipředtím stihl nacpat břicho tak, že mu to zkrátka a dobře nedovolilo usnout hlavou dolů.


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist