načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Smrt v justičním paláci - Daniela Kovářová

  > > > > Smrt v justičním paláci  

Elektronická kniha: Smrt v justičním paláci
Autor:

V budově Městského soudu v Praze je nahlášena bomba. Předseda soudu nechá budovu vyklidit, a když se po důkladné prohlídce zaměstnanci vrátí do svých kanceláří, objeví v kanceláři ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  127
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  159 Kč
20%
naše sleva
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3% 60%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 204
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4210-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V budově Městského soudu v Praze je nahlášena bomba. Předseda soudu nechá budovu vyklidit, a když se po důkladné prohlídce zaměstnanci vrátí do svých kanceláří, objeví v kanceláři předsedy mrtvého soudce. Vzápětí umírá další soudní zaměstnanec. Šlo v obou případech o sebevraždy, anebo o cizí zavinění? Komu smrt pomůže a komu uškodí? A jak je do ní zapleten předseda soudu? Detektiv Šimon Hájek zjišťuje, že pochopit vztahy a poměry v justici není jednoduché. Naštěstí mu s vyšetřováním pomáhá vnadná tisková mluvčí soudu Gabriela Rezková. Napínavý kriminální příběh z atraktivního prostředí, jehož rozuzlení má jako většina podobných vyprávění původ v mezilidských vztazích. Autorka - advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti - v něm ukazuje dobrou znalost justičního prostředí i pochopení pro lidské slabosti. Na stránky své desáté knihy opět přivádí dvojici hrdinů, kterou čtenáři znají z její poslední detektivky Mrtvá z golfového hřiště.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Text © Daniela Kovářová, 2016





Mladá fronta
Daniela Kovářová
Smrt v justičním paláci
Román o zločinu





Mému strýci Josefu Bulvovi,
světoznámému klavírnímu virtuosovi





5
NEŽ ZAČNETE ČÍST...
K obsahu románu o zločinu lze úvodem napsat jen nemnoho,
aby autor neprozradil podstatnou část zápletky, či snad do -
konce i rozuzlení. Dodám tedy jen pár slov k formě: román je
rozdělen do částí odpovídajících symfonii a jednotlivé
kapitoly jsou uvozeny hudebními termíny, které označují
hudební tempo, resp. tempo děje, protože hudba, zejména ta
klavírní, hraje v  příběhu jistou drobnou roli. Vysvětlení cizích
slov a pojmů, běžně nepoužívaných, najde čtenář
ve slovníku na konci knihy.
Román bych nebyla schopna napsat bez pomoci mnoha
přátel a řady odborníků. Na tomto místě proto děkuji všem,
kteří mi v mé roční práci ochotně a rádi pomohli:
– mým rodičům Evě a Jiřímu Šindlerovým
za všechny lékařské konzultace (a  že jich bylo tentokrát
zapotřebí mnohonásobně více než v kterékoliv mé
předcházející knize);
– mému manželu Martinovi za vše, co souvisí
s fyzikou, s automobily a s ochotou tolerovat mé útěky
do fantazie a k počítači;
– mé dceři Janince za  ochotu být zkušebním
čtenářem a  za  první opravu flagrantních mluvnických
i logických chyb;
– mému synu Honzovi za výpočty a diskuse
vztahující se k ději;
– mému strýci Josefu Bulvovi za  inspiraci, ochotu
přečíst rukopis, najít v nabitém programu několik





6
volných hodin a  strávit je se mnou v  Innsbrucku
opravováním hudebních nepřesností, to vše až
do časného rána;
– předsedovi Městského soudu v  Praze Liboru
Vávrovi za  seznámení s  budovou Městského soudu
v  Praze, s  jejími tajnými zákoutími a  prostorami
uzamčenými před veřejností a  za  neuvěřitelnou
toleranci, s níž přijal, že jsem existující reálie
upravila pro vlastní potřeby;
– kolegovi, partnerovi a  příteli Karlu Havlíčkovi
za každé slovo a každou myšlenku;
– docentu Petru Krtilovi za vše, co souvisí
s chemickými ději, a za příjemné debaty při ranních cestách
vlakem;
– doktorce Lydii Romanské za  upřesnění hudebně
terminologická;
– doktoru Dalimilu Mikovi za  povznášející diskusi
o významu jmen, zejména toho, které sám nosí;
– mé kamarádce Dáše za trpělivost, s níž snášela mé
rozbory, hlasité úvahy a stále se vracející
pochybnosti;
– mému dvornímu IT odborníkovi Oldovi Navrátilovi
za rady a upřesnění počítačových drobností;
– mému kolegovi, advokátu Karlu Brücklerovi
za nabídku stát se předobrazem jedné poměrně
negativní postavy;
– mým přátelům Květě a  Jardovi Nejdlovým za  tipy
a  podnětná automobilová doporučení v  průběhu
jedné golfové dovolené;
– mému švagru Míšovi a jeho ženě Blance za výklad
nikotinového opojení;
– farmakologovi Jiřímu Netočnému za  konzultace
k otázkám předávkování léky;





7
– pracovníku Záchranné služby hlavního města Pra -
hy, který byl ochotný za  plného provozu a  při
zachraňování života odpovědět na  všechny mé
všetečné dotazy;
– dvěma příslušníkům plzeňské Zásahové jednotky
Policie ČR, kteří přerušili svačinovou pauzu
a diskutovali se mnou o  odřezávání oběšených nebožtíků;
– mladému laborantovi Jiřímu Nechutnému
z lékárny Obchodního centra Olympia Plzeň za  váhové
upřesnění léku, který v ději sehraje jistou
nezanedbatelnou roli;
– mé kolegyni ze Střediska západočeských
spisovatelů Evě Válkové za  cenné psychiatrické informace;
– spisovateli a  šéfredaktorovi časopisu Ikarie XB1
Vladu Ríšovi za ochotu si rukopis přečíst a peprně
okomentovat;
– mé korektorce Heleně Šebestové za  opravu chyb
a návrhy elegantnějších slovních spojení;
– mému redaktorovi Antonínu Kočímu a  jeho
marketingové kolegyni Magdaleně Potměšilové Deiml
z vydavatelského domu Mladá fronta za péči,
kterou každé mé knize věnují;
– a konečně osudu, jenž mě vedl spletitými cestami
až k nápadu věnovat se právě tomuto žánru
literatury.
Věřím, že nic z  uvedeného se nestalo náhodou, stejně jako
na  tomto světě náhodně nedochází k  trestným ani jiným či -
nům. V  této souvislosti dodávám, že oba objekty –
Městský soud i  dům s  trojúhelníkovým půdorysem ve  Spálené
ulici v Praze, kde se podstatná část děje románu odehrává –
skutečně stojí. Vše ostatní jsem si vymyslela
a s výjimkami uvedenými výše jsou osoby popsané na  následujících





8
stránkách, jejich slova i činy smyšlenkami, které se zrodily
v mé bujné fantazii.
Pokud čtenáře tato knížka povede k  otázkám, úvahám
nebo pocitům s libovolným znaménkem, budu ráda, když mi
dá vědět. Navzdory rozličným široce sdíleným zkazkám totiž
při psaní myslím právě na něj.
Ve Štěnovicích 12. června 2016
Daniela Kovářová
daniela.kovarova@gmail.com





„Ke zlu nejvíc svádí naděje na beztrestnost.“
Marcus Tullius Cicero










11
Preludium
Balkon ve  třetím poschodí měl barokní zábradlí,
původně zakončené deskou z krystalického vápence, kterou před
několika lety odstranili, aby se nezřítila na  kolemjdoucí.
Zpovzdálí a proti zapadajícímu slunci ovšem rozlehlý dům
vypadal stále ještě majestátně.
Položila bosé chodidlo na  židli, kterou kdosi vystrčil
za skleněné dveře, a obě dlaně přimkla k zábradlí.
Z rozpraskané malty vyčníval oblý kámen, který jí zapadl do 
dlaně jako mušle a teď sál její teplo. Byl trochu větší než ostatní
oblázky, které dřív přidávali do  malty, a  možná právě jeho
velikost způsobila, že mramorová deska nevydržela bez
pohnutí bičování deštěm, mráz, sluneční paprsky i 
nedostatečnou péči, podobně jako popraskaná a na mnoha místech
chybějící šedivá omítka.
Postavila se na  židli a  rozhlédla se po  otevřené krajině.
Od příjezdové cesty studeně zafoukalo. Otřásla se zimou
a pohlédla pod sebe. O sedm metrů níže se leskly velké kamenné
dlaždice. Minulou noc trochu nasněžilo, ale během dne
teplota lehce nad nulou přeměnila sníh v kluzký koberec.
Další krok. Bosé chodidlo tlačilo na oblý kámen a ten se
pod jeho teplem znovu ohříval. Kdysi ho brali do dlaní a on si
jako každý kámen pamatoval ten příjemný dotek.
Rozpřáhla ruce. Bílá pokožka svítila v  mrazivém větru.
Prohlížela si ji, jako kdyby ji dnes spatřila poprvé, a to gesto
jí připadalo povědomé. Kdysi tak kdosi stál, s rukama
rozpaženýma, snad někoho vítal.





12
Netušila.
Přiblížila dlaně k sobě a zvedla je do výše očí. Viděla bílé
holé prsty a zatočila jimi v pradávném gestu jako dítě, kte -
ré objevuje samo sebe. Kámen pod její nohou už byl stejně
teplý jako celé ženské tělo. Když z něj kdysi sňali
mramorovou desku, vnímal tu chvíli jako osvobození, na které dlouho
čekal, ale teď si říkal, že jeho osud měl možná být v  lidské
dlani.
Hloubka pod ní ji přitahovala. Kdosi se na ni díval a někdo
jiný na ni volal, ale tváře nepoznávala a nerozuměla, co hlasy
říkají. Tam dole na ni někdo čeká. Věděla, co musí udělat.
Naposledy rozpřáhla ruce, snad aby zachytila odcházející
slunce. Usmívala se.
Konec, pomyslela si.
Konečně.
Zavřela oči a  vykročila. Kámen opět získal svobodu, ale
přišel o životadárné teplo.
O  pár vteřin později se její duše roztříštila o  žulovou
dlažbu.





Část I.
MODERATO










15
Interludium
Úterý 15. prosince – den první
„Klavírní virtuos položí prsty na klaviaturu. Je plně soustře -
děný, podobně jako já. Pak vydechne a  začne hrát Franze
Liszta. Je to ta melodie, co mě přitahuje, vzrušuje a inspiruje?
Nebo on sám? Přece nic není tím, čím se na první pohled zdá.
Můj učitel a vzor. Skoro jako můj otec.
Ta elegance. Ta lehkost.
Ta jeho vznosná chůze. Řady dirigentů světoznámých
jmen, s nimiž hrál. Tváře vlivných osob v publiku obráceny
jen na něj. A stovky krásných žen v jeho náruči.
A ovšem – není to vrah.
Ani já se za něj nepovažuju. Jsem spíš umělec. Jako on
vnímá hudební linku, já cítím harmonii vztahů. I mé ruce
dokážou být jemné, ale i  důrazné. To nejcennější je ovšem v  mé
hlavě.
A dnes započnu své velké dílo. Jako bych složil operu
anebo zahrál h-moll sonátu Franze Liszta.
A až dohraju a složím dlaně do klína, ozve se potlesk.“





16
Introduzione
Detektiv Šimon Hájek dostává nový, nepochopitelný
úkol. Domov aktivního stáří a  jedna stará mrtvá žena.
Otec, matka a dítě, tedy soud. A nakonec sen, který by
možná mohl něco naznačovat.
Budova Policie České republiky na  pražské Pankráci byla ne -
vzhledná šedivá krabice s dlouhými chodbami, s množstvím
špatně utěsněných oken a  s  nedostatečným vytápěním.
Policejní šéf před třemi lety zdědil kancelář po svém předchůdci
i s vybavením, a tak si mohli nově příchozí prohlížet vlaječky
spřátelených měst a  institucí, rozvěšené na  dvou stěnách,
za sklem zaprášené plakety a zlaté a stříbrné poháry ze
sportovních soutěží bezpečnostních složek.
Šimona nic z toho, co je obklopovalo, nezajímalo. Dusil se
znechucením a ani se příliš nesnažil nedat špatnou náladu
před nadřízeným najevo.
„Proč to proboha musím řešit zrovna já?“
Pitomá sebevražda kdesi na okraji Prahy, navíc dva měsíce
stará. Jako kdyby jednadvacet vyřešených vražd a dvě
desetiletí u kriminálky nic neznamenalo, pomyslel si a pohledem se
vyhýbal modrým deskám, které mu šéf hodil přes stůl.
„Vždyť jsme o tom mluvili,“ povzdechl si starší brunátný
muž a  otřel si krůpěj potu z  čela. S  podřízenými je to jako
s malými dětmi. Aby jim člověk pořád něco vysvětloval.
Zastesklo se mu po době, v níž mohl vydat rozkaz a očekávat,
že bude okamžitě splněn.





17
„V  posledních třech měsících nedošlo v  Praze a  v  jejím
okolí k žádné vraždě nebo k pokusu o ni. Přece po mně ne -
chceš, abych tě nechal sedět v kanceláři se založenýma
rukama. Nebo dokonce doma.“
Podívali se na sebe.
Přesně tak jsem si to představoval, pomyslel si Šimon
a přál si, aby byl dost silný a pohled vydržel. Letos v létě
dosáhl padesátky, vysoký, mohutný, ostříhaný na ježka,
rozvedený a ze všeho nejradši byl sám.
„Jen po tobě chci, aby ses koukl na ten spis, ať ho
můžeme s klidným svědomím založit. Technici, patolog ani kluci
z obvodní kriminálky neobjevili nic podezřelého.“
„Hlavně abys mohl vykázat do  konce roku další čárku,“
odsekl Šimon, shrábl ze stolu útlý spis v  modrých deskách
a hodil ho do tašky.
Šéf zareagoval na ironii útokem.
„Zajeď tam co nejdřív! Zítra!“ houkl na Šimona, který už
stál mezi dveřmi.
Oslovený se prudce otočil a zadržel dech.
Dva tři pohyby a  budu u  něj. Sedí, nebyl by schopen se
bránit. To všechno ta léta za kancelářským stolem.
Mlčeli a ticho mezi nimi zvolna tuhlo v kámen.
Nepochyboval, že by šéfa přepral.
Vydechl.
„Na zítra jsi mi dal volno,“ utrousil. „Mám ten soud o dceru.“
Možná nepřepral.
Otočil se na podpatku rychle jako kdysi.
Prásknutí dveřmi zaznělo kanceláří jako rána bičem.
Děti!
Policejní šéf si povzdychl. Detektiv bez práce je horší než
ten, který padá únavou. Skoro by si oba měli přát, aby se
do Vánoc v Praze ještě nějaká vražda stala.





18
Pustit si televizi byl ten nejhloupější nápad. Ze všech pro -
gramů zněly koledy a čišela vánoční idylka u stromečku. Ani
zpravodajské kanály neposkytovaly nic lepšího – rodiny
běženců s bosými dětmi střídaly záběry utonulých těl.
A Islámský stát vycvičil skupinu dětských bojovníků.
Zlostně televizi vypnul a zavřel oči. V každé dětské tváři
viděl dceru.
Ticho v  pokoji vydrželo jen chvíli. Oknem slyšel zvuky
noční Prahy a  za  levou zdí hádku slovenského páru.
Sousedka napravo se naopak se sténáním blížila k  vyvrcholení.
Napil se piva a cítil, jak ho doušky chladí v hrudi.
Nechtěl myslet na  zítřejší soud, i  když věděl, že se mu
o něm zase bude zdát. Třeba by mohl jeden problém
nahradit jiným. Práce mu přece vždycky pomáhala.
Otevřel modré desky. Hlavně aby v nich nebyly žádné děti.
Nebyly. O děti v tomto případě zjevně nešlo.
Protokol o ohledání místa činu. Fotky mrtvé ženy na dlažbě.
A ještě jiné z dob spíše minulých. Rychle přeletěl protokol
očima. Evženie Draženovská, rodné jméno, datum narození,
rodné číslo. 61 let, 160 centimetrů, 49 kg. Rozvinutá fáze
demence, poslední dva roky žila v  Domově aktivního stáří na  okraji
Prahy. Pohybově utlumená. Žádná agresivita, spíš rezignace.
Jediný příbuzný – syn, kterého stejně už nějaký čas
nepoznávala. Za poslední rok nepromluvila.
Zpráva patologa, z níž vyplynula příčina smrti –
polytrauma v důsledku vážného poškození vnitřních orgánů.
Zemřela prakticky ihned.
Několik fotografií mrtvého těla i ještě živé tváře. Zvláštní
úsměv, lemovaný dlouhými bílými vlasy.
Místo činu a na něm nic podezřelého. Žádné cizí
zavinění. V jejím pokoji nikdo jiný nebyl. Vyšla na balkon, vylezla
na zábradlí a skočila. Dva svědci ji viděli padat.
Padala beze slov.





19
Podíval se na datum – konec října. Dva měsíce stará smrt.
Všechno je na  hovno! Prudce od  sebe odstrčil spis. Jako
modrý pták sjel po desce stolu, pomalu plachtil k zemi a pak
zmizel pod válendou.
Povzdechl si a naráz dopil zteplalé pivo.
Potřeboval být na  místě činu a  ještě cítit smrt. Co nej -
dřív, nejlépe hned. Představovat si, jak zločin proběhl,
a vylučovat všechny eventuality. Věděl, že po  dvou měsících
stejně žádné důkazy nenajde. Dávno je odvál vítr, odplavil
déšť a  zasypal sníh. A  svědkové už na  podrobnosti dávno
zapomněli.
Navíc k čemu to všechno, když skočila sama, pokoj
za návštěvou zamkli zvenčí a nikdo jiný uvnitř nebyl.
Kurvadrát! Proč má tohle řešit zrovna on!
Zvedl se a šel do lednice pro další pivo.
Hádka dvou Slováků vedle utichla. Možná se usmiřují.
Jako kdysi my.
Před očima uviděl Vandinu tvář. Když spolu loni stavěli
sněhuláka, bylo jí devět. A její matka ji teď chce odvézt
kamsi za hranice.
Zavřel oči a zhluboka se napil.
Třeba by se s ní dalo ještě mluvit.
Vzal do  ruky mobil a  vyťukal zprávu: „Nechceš se zítra
před jednáním ještě sejít?“
Uvědomoval si, že je to zbytečný pokus. Stejně se jako
vždycky pohádají. Jenomže ona teď chce s  dcerou odjet
na Slovensko. To si nemohla najít chlapa z Čech?
Mobil neodpovídal. Třeba by jí mohl zavolat, ještě
koneckonců není tak pozdě.
Pamatoval si, jak si spolu v počátcích známosti
esemeskovali celou noc.
Jenomže to bylo v jiném světě.
Mobil na stole se rozsvítil a slabě zavibroval.





20
„Promiň, zítra k soudu nejdu. Přijde jen můj právník. Stejně
už jsme řekli všechno a soud rozhodl. Vždyť víš, že tvoje odvo -
lání stejně zamítnou.“
Věděl.
Ale věřil, že v každé situaci má člověk zabojovat.
Vstal, aby si z  ledničky vzal další pivo. Za  okny projela
tramvaj s výzvou Podpořte nadaci Naše dítě. V dětském
obličeji znovu viděl Vandu.
Zavřel oči. Byl si jist, že se mu o ní opět bude zdát.
Ten okamžik si dobře pamatoval.
Poprvé spolu pouštěli draka. Byl červený a  měl modrý
ocas z krepového papíru. Držel ji za ruku, Vanda v té druhé
svírala provázek jako psí vodítko a oba přivírali oči před
ostrým sluncem.
Najednou se obloha nad nimi zamračila a  začalo pršet.
Kapky ho pálily na pokožce jako rozžhavené hlavičky sirek.
Vzal dceru do náruče a snažil se její tvář ochránit před
horkým deštěm.
Rozbrečela se. Nejprve plakala mlčky, ale pak zahlédla
cosi nahoře a její křik se roznesl daleko po krajině.
Zvedl opět oči k obloze. Drak tam stále byl. Jedna z jeho
rudých hlav se rychle přibližovala.
„Dej sem dítě!“ křičela jako Polednice. Uvědomil si, že je
to tvář jeho ženy.
Pevně sevřel Vandu.
„Nikdy se tě nevzdám,“ šeptal a stále pevně svíral
dceřino drobné tělo. Do  paží se mu zarývaly dlouhé tvrdé drápy
a další dvě žhnoucí hlavy na něj útočily a kousaly ho.
To už věděl, že dceru neudrží. Drak mu ji vytrhl a unášel
do oblak.
Vandin křik slábl, až utichl docela. Z nebes na něho hle-





21
děla tvář bez výrazu, rámovaná cáry bílých vlasů. Nedokázal
ji nikam zařadit.
Zůstal na poli sám s rukama od krve.
S trhnutím se probudil.
Ležel na zádech ve svém pokoji a sporé světlo noční Pra -
hy dopadalo na  postel. Seprané tričko se jménem skupiny
Kabát se mu nalepilo na zpocené tělo a Vandin křik mu
dozníval v uších. Čtyři vteřiny mu trvalo, než si uvědomil, že to
byl jen sen.
Směšné. Dřív se mu přece nic nezdávalo!
Posadil se na  kraj postele a  přemýšlel, jestli má ještě
doma nějaké cigarety.
Tři hodiny ráno. Na  pivo příliš brzy. Anebo pozdě. Než
najde cigaretu a než ji vykouří, vzbudí se natolik, že už
nezabere.
Za okny přejela noční tramvaj a okenní tabulka
zavibrovala.
Znovu si lehl, ale obrazy ze snů se mu vracely. Ty dračí
hlavy byly tři: bývalá žena, soudkyně obvodního soudu
a sociální pracovnice. Napadlo ho, jak jsou sny nelogické – drak
měl mít ještě čtvrtou hlavu s tváří jejího právního zástupce.
Zavřel oči a  snažil se potlačit chuť na  státem povolené
drogy.
Do rána však už neusnul.










23
Interludium
Středa 16. prosince – den druhý
„Pianista přednese základní motiv, a když ucho zachytí me -
lodii, dotkne se srdce jako nabroušený nůž. I já se chystám
jeho kroky následovat.
Pak hudba dozní, v sále se rozhostí ticho a po tónech
zbude jenom vzpomínka. Moje hra bude dokonalejší – tělo
zůstane, ale podobně jako hudba očistí vzduch, i  můj čin narovná
vztahy a přinese osvícení. To budiž můj opus a moje velké dílo.
Byť jen ten, kdo porozumí, pochopí jeho velikost a dosah.“





24
Largo
Předseda soudu Dalimil Král a jeho nejbližší kroky Pra -
hou a budoucností. Spolužák z vysoké školy nemusí být
vždycky kamarád. Potkávací místnost zvaná Centrálna
jako stěžejní místo děje. Střídání stráží a  malé morální
dilema.
Těch tří lidí se prostě bude muset nějak zbavit.
Bylo sedm hodin.
Dalimil Král se prudce posadil v  posteli a  hřbetem ruky
přesně trefil horní hranu budíku. Agresivní zvuk se ještě
chvěl ložnicí i  tmavým ránem, ale čerstvému předsedovi
Městského soudu v Praze stačil první tón, aby se okamžitě
probudil. Nepamatoval si, co se mu zdálo, a ani ho nenapad -
lo o tom uvažovat. V každém případě ho sen utvrdil v tom, co
už několik týdnů zaměstnávalo jeho mysl.
A žádný z těch tří mu v tom nezabrání.
Prvním na řadě bude Bohdan Polesný, přemýšlel při holení.
Živě ho viděl v zrcadle před sebou. Zanedbaný
místopředseda, kterého zdědil po  předchůdci, se stovkou nepořádně
vedených spisů, neschopný dokončit spory v rozumné lhůtě.
Představil si ten sto let starý oblek, původně snad tmavě
zelený, a mastný plnovous se zbytky jídla.
Ne, nikdo takový nemá v  jeho blízkosti co pohledávat.
Téměř cítil přesný golfový švih, kterým by ho vyřadil z boje
jednou provždy.





25
Utřel si obličej do modrého ručníku a dával přitom pozor,
aby se na něm neobjevil zbytek zubní pasty. Helena to vždyc -
ky hlasitě komentovala.
Pootevřenými dveřmi koupelny nahlédl do  ložnice.
Venku ještě vládla noc, ale pouliční osvětlení vrhalo do  pokoje
nažloutlé světlo. Jeho žena ležela v  manželské posteli bez
pohnutí, byl si však jist, že nespí.
Potichu zavřel dveře. Po osmi letech manželství si s ním
nechce vyměnit ani jeden pohled nebo větu, dokonce ani
ranní rozloučení.
Do prdele!
Jedním rychlým pohybem utáhl windsorský uzel
na kravatě, až ho pod košilí přiškrtila, jako kdyby vězel v oprátce.
Festina lente, řekl by jeho otec. Spěchej pomalu!
Helenu bude muset zařadit na  seznam pod číslo čtyři.
V  uších mu ještě zněla její poslední poznámka včera před
usnutím: „Jo, a taky jsi v poslední době pěkně přibral.“
Podíval se na  svůj profil v  zrcadle a  pokusil se schovat
břicho. Bez úspěchu.
Za  pravdu v  manželství by se mělo věšet. Přinejmenším
několik let po  svatbě. Něco takového by mu Gábina nikdy
neřekla.
Vybavil si její úsměv s dolíčky a bezděky se usmál na svůj
odraz. Vysoký sportovec se světlými vlasy a sympatickým
obličejem, díky němuž neměl v minulosti nouzi o dámskou
společnost. S malým počínajícím bříškem a slušnou kariérou.
A s pečlivě zastřiženým plnovousem, kterým připomínal mušketýra.
Nahlédl do  dětského pokoje, v  němž panovala tma, ticho
a zatuchlo. Obě děti ještě spaly. Píchlo ho u srdce. Kvůli nim
by to ještě měl s Helenou vydržet.
Vyšel z domu do dalšího zamračeného rána, ale nanicovaté
předvánoční počasí téměř nevnímal. Vždycky chodil do práce





26
pěšky a své zvyky nebude měnit jen proto, že ho včera jmeno -
vali předsedou Městského soudu. Navíc si při chůzi čistí mozek
a tříbí myšlenky. Rychle minul podolskou vodárnu a přiblížil se
k  Vyšehradské skále. Kdysi se cestou do  práce bavil
představou, zda by se Šemíkem taky dokázal skočit až do Vltavy.
Ale to bylo kdysi. Dnes ho nohy poslušně vedly
každodenní trasou, jako kdyby věděly, že mozek je zaneprázdněn
řešením trojčlenky.
Druhým známým členem je totiž Inka Šilhavá, ředitelka
soudní správy a seschlá stará panna. Vypadá skoro jako
čarodějnice, s bradavicí na nose a s hrbem. To ovšem bude
těžší oříšek, ale způsob, jakým spravovala finanční toky
a ignorovala principy výběrových řízení, byl na soudě dostatečně
znám. Na něco se mu určitě podaří ji chytit. Do sítě jako
velrybu. A pak zatáhnout a nepustit.
Hluk probouzejícího se velkoměsta zesílil. Zatočil kolem
budovy Ministerstva zdravotnictví a ocitl se na rohu Karlova
náměstí.
Přesně věděl, kdo bude třetí na řadě.
Rozhlédl se a vkročil do vozovky. Temná kaluž se rozlévala
kolejištěm a zabírala část přechodu pro chodce. Doktor Král
ji chtěl přeskočit, ale pak si uvědomil, že má na sobě oblek,
který už je mu trochu těsný, a upnuté kalhoty by ten
sportovní výkon nemusely vydržet.
Obešel kalnou hladinu a minul výkladní skříně plné zboží
a vánočních ozdob. Jako kdyby nestačily pracovní problémy!
Ke  všemu budou za  pár dní Vánoce. Představil si neustále
puštěnou televizi, rolničky, jásání u  stromečku a  návštěvy,
které se u nich doma střídají jako svatí na orloji.
Děs.
A přitom klid na práci a na přemýšlení je přesně to, co by
právě teď potřeboval.





27
Především se musí zbavit těch tří lidí.
Bylo osm, ale olověná obloha naznačovala, že bude stejně
zataženo a šedivo jako v posledních několika dnech. Ideální
počasí pro sebevrahy. A  taky pro každého, kdo právě
nemiluje Vánoce. Právě teď ještě ke všemu slabě mžilo.
Přitáhl si tříčtvrteční kabát blíž k tělu. Všechny kroky už
přesně promyslel. Minul stanici tramvaje, propletl se mezi
čekajícími hloučky a zastavil se na červenou u přechodu pro
chodce. Předseda soudu musí dodržovat pravidla a správně
přecházet na semaforu je tím nejmenším, ale současně
nejviditelnějším.
Žlutou budovu Městského soudu už měl na  dohled a  s  ní
i třetího muže na odstřel – bude jím další ze tří
místopředsedů, nagelovaný panák a  manekýn, magistr Filip Augustýn.
Mladý muž s  finančními problémy, hráčskou vášní a  dluhy.
Musel se usmát. Kolega totiž právě vstupoval do soudní
budovy.
To bude nejlehčí úkol. Ještě dnes odpoledne zahájí
kárné řízení a  zbytek špinavé práce za  něj odvede Nejvyšší
správní soud. I když – na toho vystajlovaného měkkýše by
stačil kriketový míček. Nebo možná ještě lépe golfový.
Pěkně přímo do  čela. Přesnou mušku měl přece ještě docela
nedávno.
Než se otočil ke vstupu do budovy soudu, na okamžik se
zastavil a  pohlédl na  veliký dům s  půdorysem trojúhelníku
na protější straně Spálené ulice. Ta šedá budova v něm
budila naděje i obavy, lásku, vzpomínky a odhodlání.
Dům byl tichý a  nehybný, jako už mnoho let předtím.
Do  přízemí se přednedávnem nastěhoval nový nájemník.
A  jak včera Dalimil zjistil, právě v  minulých dnech v  něm
otevřela pobočku banka. V tuto chvíli ovšem ještě měla
zavřeno.





28
Polkl a zavrtěl hlavou a všechny pocity, které šedivý dům
navozoval, okamžitě vytěsnil z  hlavy. Přesně tak, jak ho to
před mnoha lety naučil jeho otec.
Za  branou šesti šedivých sloupů pevně stiskl mosaznou
kliku a vstoupil do svého nového světa.
„Dobrý den, pane předsedo,“ řekl mu na uvítanou nadpo -
ručík justiční stráže a rozverně zasalutoval.
Dalimil Král ho s  úsměvem pozdravil, prošel služebním
vchodem a pokračoval po schodech ke své kanceláři
do druhého patra. Nadporučík pokynem paže zastavil několik
advokátů a  účastníků soudního řízení, kteří se chystali projít
bezpečnostním rámem, a  pohledem ho několik vteřin
doprovázel. Nejmladší předseda Městského soudu v Praze,
pomyslel si s  uspokojením, jako kdyby se o  to čerstvé jmenování
sám zasloužil. Možná by si měl taky nechat narůst plnovous.
Koneckonců ho dnes nosí kdekdo.
Zvážněl.
K bezpečnostnímu rámu přistoupil starší pán ve světlém
balonovém plášti.
„Položte všechny věci z kapes na pás,“ vybídl ho
příslušník justiční stráže, otočil se zpět k čekajícím a pak už se opět
soustředěně věnoval své práci.
Budova Městského soudu měla čtyři nadzemní podlaží, sklep
a  půdu a  půdorys připomínající číslici osm. Byla protkána
mnoha chodbami, schodišti, spojovacími a 
mimoúrovňovými zkratkami, kterými se dalo ujít několik kilometrů. Čelní
část budovy, přístupná ze Spálené ulice, která by z ptačí
perspektivy vypadala jako trojka, byla veřejnosti volně
přístupná. Za bílými dělicími přepážkami se však skrýval uzavřený
soudní svět.
Doktor Král vyšel po schodech do prvního patra.





29
Chodby veřejné části se pomalu plnily účastníky soud -
ních řízení, kteří čekali na  začátek soudního jednání.
Některé doprovázeli právní zástupci. Vnímal jejich nervozitu
i  ztišené hovory. Během pracovní doby připomínal soud
hučící úl.
Zabočil k  jednací síni číslo třináct, jež tři dny v  týdnu
sloužila jako jeho jednací síň, určená pro hlavní líčení
v nejzávažnějších trestních věcech. Vraždy, drogy, hospodářská
trestná činnost velkého rozsahu byly jeho denním chlebem.
A  dnes se právě tam odehraje soud s  představiteli lihové
mafie – skupiny, která používala pro přípravu alkoholu metanol.
Na soudě a v médiích se pro jejich označení používala
zkratka Gojko Ševčič a spol. podle hlavního obžalovaného.
Sedm mrtvých, povzdychl si předseda, představil si
objemný soudní spis čítající dva tisíce stran a  doufal, že
přišel do  práce dost brzy, aby před třináctkou nečekal žádný
z předvolaných svědků, poškozených ani novinářů.
„Nazdárek, Dalíče,“ vyprskl na něj muž s advokátním
talárem přehozeným přes ruku. Předseda s odporem stiskl rty,
když ho spolužák oslovil starou vysokoškolskou přezdívkou,
kterou dokonce už tehdy za studií nesnášel. Naštěstí
v nejbližším okolí nestál nikdo, kdo by tu urážku zaslechl.
Samozřejmě, Karel Prückler.
Byl hojně vyhledávaný stíhanými představiteli podsvětí,
a jak si předseda při pohledu na něj uvědomil, pomalu se
začínal svým klientům podobat. Ulízané tmavé vlasy,
arogantní pohled, kožené sako a chování řeznického psa. V jednací
síni by si s ním Dalimil Král poradil lehce, ale náhodné
setkání na chodbě příliš mnoho možností neskýtalo.
Chvíli proti sobě stáli jako dva boxeři připravení na zvuk
gongu. Srdce se mu prudce rozbušilo, podobně jako kdysi
v  okamžiku těsně před startem. Prastaré bojové atavismy
zjevně nestačila vymazat ani tisíciletí lidské civilizace.





30
Namísto rány se obhájce nadechl a  řekl: „Měl bych na 
tebe, kamaráde, prosbičku.“
Předseda na něj mlčky hleděl a čekal, co bude následovat.
Spolužák si uměl vybrat vhodnou chvíli – na dohled nestál
nikdo, kdo by mohl jeho slova zaslechnout. A kamera na konci
chodby zachytí jenom obraz, na kterém justiční stráž dole
uvidí, jak se dva muži potkali na chodbě a nezávazně si povídají.
„Můj klient by potřeboval dnešní jednání odročit. Jak by
ses tvářil na takovou žádost?“
Uvědomil si, že se nechal nachytat.
Samozřejmě že nešlo o  žádný útok. Byla to vlastně prosba,
ale Karel Prückler ho jako mnohokrát předtím dokázal tím
pohrdlivým oslovením vyprovokovat.
To by se soudci stávat nemělo.
Věděl, že ho bude nesnášet o to víc.
Několik vteřin nechal obhájce čekat na odpověď. Pak se
nadechl a  s  veškerým sarkasmem, jakého byl schopen,
odsekl: „Pokud žádost podpoříš zákonnými důvody, pak o ní
budeme rozhodovat. Jinak hlavní líčení proběhne přesně tak,
jak jsem naplánoval.“
Otočil se na patě a rychle prošel na konec chodby.
Obhájce za  ním bez pohnutí hleděl a  myslel přitom
na  Gojka Ševčiče i  na  odměnu, kterou mu klient přislíbil.
Za odročení by určitě dostal i prémii. Předsedovu reakci
čekal, i když si možná měl to pitomé oslovení odpustit. Dobře
viděl citové pohnutí, které se soudci mihlo obličejem.
Možná mu měl nabídnout peníze. Anebo něco úplně
jiného. Tohle byla chyba, kterou už nesmí opakovat.
No, na tuhle story teď myslet nebude. Musí totiž
urychleně vymyslet náhradní řešení.
Vylovil z  kapsy mobilní telefon a  spustil šifrovací
program. Odeslal vygenerovaný unikátní kód, a  když dostal





31
odezvu a  zadal jednorázové heslo, mohl konečně zahájit
hovor.
„Zkusil jsem to, ale nechce o tom ani slyšet. Asi budeme
muset použít plán bé.“
Předseda prošel pravým křídlem chodby až na  její konec,
kde prudce zahýbala doleva. Malba na  stěnách zářila bělo -
bou. Nikde neviděl otisky prstů či vzor podrážek ani rýhy
od  opasků či tašek na  dokumenty, protože veřejnost sem
zabloudila jen výjimečně. Hluk účastníků řízení doléhal
do těchto míst tlumeně a doktor Král pamatoval doby, kdy si
tu připadal jako v nemocnici. A i když šel touto cestou
mnohokrát, dnes poprvé tudy mířil do své kanceláře. V pravém
úhlu byla chodba přepažena sádrokartonem. Dál než k 
bílým dveřím se prostý občan, svědek nebo advokát nedostal.
Pravou nohou, Dalimile, chtěl říct sám sobě, ale klid
kolem působil zlověstně. Nechápal, proč právě dnes.
Měl to přece být jeho velký den.
Možná to způsobil ten rozhovor s obhájcem. Anebo to, co
bude muset udělat.
Za  sebou zaslechl nějaký zvuk a  ohlédl se. Chodba byla
prázdná, z vysokého stropu na něj hleděla černá polokoule
bezpečnostní kamery.
Stres a nedostatek spánku. Možná měl včera odejít
od Gábiny dřív.
Otočil se zpátky ke  dveřím. Třeba si justiční stráž dole
jeho ustrašené obrátky na obrazovce nevšimla.
Ještěže tuhle známku strachu neviděl jeho otec. Určitě by
ho napadlo nějaké velmi přiléhavé latinské přísloví.
Pomalu vydechl, aby se uklidnil, a vylovil z kapsy
magnetickou kartu. Dveře se otevřely a  propustily ho do  justičního
světa.





32
Těch pár kroků a  pravidelné dýchání ho uklidnilo. Tak, po -
myslel si, ještě několik okamžiků a  pak to začne. Tři lidi
na  odstřel, hlavní líčení s  Gojkem Ševčičem a  manželka,
která mu nerozumí.
„Ale o to všechno jsi sám usiloval, že?“ připomněl si jednu
z častých Heleniných výtek, plných ironie a neporozumění.
Na  zdech chodby míjel podobizny bývalých předsedů
Městského soudu. Pod každou fotografií byla cedulka se
jménem a dvěma letopočty. Usmál se. Někteří jeho předchůdci
vydrželi ve funkci devatenáct let. A jiné velmi dobře znal.
Blížil se ke dveřím, na kterých už správa soudu
vyměnila staré jmenovky za nové. Stálo na nich: JUDr. Dalimil Král.
Předseda soudu. A o kousek níže druhé jméno: JUDr. Bohdan
Polesný. První místopředseda.
Zamračil se.
Dveře byly otevřené a z prostoru za nimi byl slyšet
několikahlasý hovor.
Místnosti se na  soudě říkalo Centrálna. Překypovala
spisy omotanými bílým motouzem, lidským teplem a  vlídným
přijetím. Soudci, vyšší soudní úřednice, asistenti i  čekatelé
se v ní rádi a často zastavili na kus řeči, pro nové
informace, denní porci čerstvých drbů, anebo jen tak si postěžovat
na  nepříjemného účastníka, zlotřilého právního zástupce
nebo dotěrného novináře. Předchozí předseda soudu doktor
Mrkvička totiž dával přednost potlachům s  kolegy a 
podřízenými před řízením instituce, která čítala několik stovek
zaměstnanců. V Centrálně se vždycky našla židle, na které se
dalo spočinout, šlo dostat hrnek horké ranní kávy na útraty
vedení a  potkat dva páry uší ochotné vyslechnout stížnost
i  nespravedlnost – sekretářky Toničky a  asistenta předsedy
soudu Jonáše Stoklasy.
I doktor Král měl to vlídné prostředí rád.





33
Až do dnešního dne.
Věděl, že Centrálna bude další z  mnoha věcí, které se
jeho jmenováním změní.
„Tak už ho tady máme.“
Doktor Mrkvička se na něho usmíval a tvářil se, jako kdy -
by se výměnou předsedy nic nezměnilo. Dalimil si opět
vzpomněl na svého otce a pravidla, která mu v dětství opakoval.
Například co nechceš sám, nečiň druhému.
Mohl přece tušit, že se neubrání gratulacím a  oslavám.
Tonička mu podala hrnek kávy a  asistent Jonáš Stoklasa
na  něj od  svého stolu obdivně hleděl, kousal si spodní ret
a vypadal, že nemá dost odvahy, aby něco řekl.
Dveře za jeho zády byly zavřené.
Předseda si uvědomil, že cítí úlevu. Gratulaci od Bohdana
Polesného by v tuto chvíli unesl jen s velkým sebezapřením.
„Děkuji vám všem, ale budeme se muset pustit do práce.“
Zdálo se mu, že Tonička změnu atmosféry pochopila.
„Pan předs... totiž pan doktor už je na odchodu, že?“
„Jen jsem vás chtěl vidět a  popřát vám štěstí,“ culil se
na něj Mrkvička. Pochopitelně – komu by se chtělo opouštět
židli předsedy soudu?
Obešel Toniččin stůl a zamířil přes Centrálnu do své
kanceláře. I její dveře byly otevřené.
Ne. Tohle se opravdu musí změnit. Kdoví, zda k ní vůbec
existuje klíč.
„Musím se ještě podívat do spisu. Za půl hodiny začínám
soudit. A až odpoledne skončím, svoláte vedení soudu
na poradu.“
Tonička na  něj udiveně hleděla, ale jeho slova byla
ve skutečnosti určena jiným uším. Mrkl na doktora
Mrkvičku, svého učitele, který ho kdysi na Městský soud přijímal,
po celou dobu ho vedl, chránil a podporoval. Tomu by přece





34
mohl a  měl rozumět, pomyslel si Dalimil Král. Každé nové
koště se chce předvést.
Mrkvičkův pohled žaloval a  žadonil současně. Jak jsi je -
nom mohl, synu?
Nevydržel hledět do  těch očí déle než několik vteřin.
A vůbec – nikdo mu nemá právo cokoliv vyčítat.
Vykročil do své kanceláře.
„Pane předsedo, Ševčičův spis máte u sebe na stole,“ řekl
polohlasně asistent, ale předseda už za sebou zavřel dveře.
Jonášův obličej byl posledním obrazem, který mu ještě chvíli
rezonoval myslí.
Ten kluk by se mu mohl hodit. Je dostatečně úslužný
a  změnu pozic pochopil okamžitě a  správně. Jak s  ním
nakonec Dalimil naloží, to si bude muset pořádně promyslet.
V Centrálně na sebe ti tři mlčky hleděli.
Je rozdíl něčeho se bát či něco očekávat, a zjistit, že
nejstrašnější očekávání se pomalu a nezměnitelně naplňuje.
S novým předsedou přišly na soud jiné pořádky.
Dalimil Král přistoupil k oknu, zavřel oči a opřel čelo
o chladné okenní sklo.
Srdce mu prudce bušilo. Dát najevo vážnost, přání
i autoritu bylo ve  skutečnosti obtížnější, než si v  myšlenkách
mnohokrát předtím představoval. A naprosto jiné než řídit hlavní
líčení. Nečekal, že ho to zasáhne tak osobně.
Ulevilo se mu, že za sebou zavřel dveře. Cítil v zádech ten
trojí pohled i mrazivé ticho, které se v Centrálně po jeho
odchodu rozhostilo.
Teprve teď si uvědomil, co všechno se v jeho životě
proměnilo. Ne včera, když ho ministr jmenoval předsedou
soudu, ale právě v  této chvíli, v  níž dal najevo, jak jinak bude
nové řízení soudu vypadat.





35
Už teď se mu stýskalo po  spikleneckém vztahu, který
spolu mají všichni zaměstnanci soudu, kteří nejsou soudní -
mi funkcionáři. Po společných obědech v kantýně a dvou
pivech po práci. Po občasném justičním fotbálku a přátelském
poplácávání a slovním provokování.
Srdce se pomalu vracelo do běžného rytmu.
Hleděl skleněnou tabulkou do parku a uvědomoval si
novou realitu. Přímo před jeho očima mladá maminka zlostně
peskovala dítě, ale Dalimil byl myšlenkami tak daleko, že
její pantomimu nevnímal. Změna situace totiž vyžaduje
i nový úhel pohledu. A na výraz doktora Mrkvičky teď
nebude myslet.
Otočil se zpět do místnosti.
Styl není podstatný, důležitější je pohodlí, myslel si nejspíš
architekt, který kancelář bývalého předsedy soudu
zařizoval. Byla to vysoká, rohová místnost s okny na dvě světové
strany a  podivnou kovovou trubkou, která vedla ze sousední
místnosti do Centrálny. Neosobní a obyčejná.
Na  poškrábaném stole pro šest osob ležel tlustý soudní
spis, na  jehož deskách se skvěl nápis Gojko Ševčič a  spol.
Vedle stála krabice s Dalimilovými osobními věcmi,
ze které vyčnívala fotografie jeho ženy s oběma syny. Žena se
tvářila podezíravě, jako kdyby už tehdy něco věděla o Gábině.
Dalimil vzal podobiznu do  ruky a  postavil ji na 
prázdnou polici. Předseda soudu by měl mít uspokojivý rodinný
život. Potlačil myšlenku na  Gábinu a  otočil se zpět ke 
stolu. Na  okraji vedle sebe ležely tři osobní složky jeho
podřízených. Ejhle, řekl si. Pět lidí a  pět úkolů pro nejbližší dny.
Ne trojčlenka, ale rovnice ještě složitější.
Obžalovaný Gojko Ševčič. Dokončí hlavní líčení, v  němž
ho uzná vinným a  uloží mu odpovídající trest, téměř jistě
nepodmíněný.





36
Místopředseda Bohdan Polesný. Toho navíc vyhodí z jeho
kanceláře a nástupci v ní zakáže kouřit.
Ředitelka správy soudu Inka Šilhavá. Šedá a  nemoderní
ježibaba.
Další místopředseda Filip Augustýn. Musí se ho zbavit
těsně předtím, než ho dluhy přivedou k likvidaci. A než po -
věst Městského soudu stáhne s sebou.
A konečně Helena.
Tento bod bude třeba ještě dořešit.
Znovu si vzpomněl na otce a najednou věděl, jak přesně
latinsky zní to české přísloví: co nechceš, aby ti jiní činili,
nečiň ty jim.





37
Improvisando
Šimon Hájek a  jeho příchod k  soudu. Poplašná zpráva
a její zákonitý následek. Zmatek spojený s vánočním mr -
holením a tisková mluvčí Gabriela Rezková. Oběd, který
nikdo nečekal. Moučník s informací předznamená další
vývoj.
Detektiv Šimon Hájek prošel sloupovím, hlavním vstupem
vešel do žluté budovy Městského soudu a zařadil se do malé
fronty, která se utvořila před bezpečnostním rámem.
„Položte všechny věci z kapes na pás,“ zopakoval mladý
člen justiční stráže každému, kdo se k němu přiblížil. Detek -
tiv postupoval ve  frontě kupředu stejnou rychlostí, jakou se
pohyboval bezpečnostní pás.
V  budově Městského soudu byl už poněkolikáté.
Detektivova práce končila usvědčením pachatele, přesto se občas
našel obhájce nebo státní zástupce, který požadoval jeho
výslech před soudem. V  takovém případě musel trestnímu
senátu popisovat, kde se nacházely příslušné důkazy, jak se
vyšetřování vyvíjelo a  zda pachatele k  přiznání nepřinutil
násilím.
Chápal to.
Byl jen malým kolečkem ve  velkém stroji zvaném v 
úzkém smyslu justice a v širším spravedlnost.
Sebejistý, klidný, padesátiletý chlap, bývalý voják
mohutné postavy s  ježkem šedivějících vlasů, se zamračeným
výrazem ve tváři a trvalou vráskou mezi očima.





38
Tak nejen on sám, ale i soudce, státní zástupce a obhájce
jeho roli pojímali a Šimon věděl, kde je jeho místo a jaké jsou
v tomto zadání jeho povinnosti.
Dneska bylo všechno nějak jinak.
Poprvé do této budovy vešel jako prostý účastník v rodin -
né a vysoce osobní věci.
„Položte všechny věci z kapes na pás.“
Šimon přistoupil až těsně k  pásu, a  zatímco beze slov
plnil lhostejně vyslovený pokyn, jeho detektivní mysl vše
v  okolí automaticky registrovala. Mladý příslušník justiční
stráže rutinně kontroloval vyložené věci, světla kolem
bezpečnostního pásu a skener, to vše v naději, že by byl schopen
odhalit podezřelý předmět, který by se útočník snažil vnést
do nitra budovy.
O pozorovaném však detektiv nepřemýšlel.
Soudit se o vlastní dítě je jiné než neosobně podat
výpověď v policejní záležitosti. K čemu je člověku dvacet let
u policie a vysoká objasněnost vražd, když chce zabránit matce
přestěhovat jedinou dceru za hranice?
Když prohraje, pak ji už neuvidí skoro nikdy.
Vstupní hala Městského soudu byla rozlehlá prostora,
navzdory počínání justiční stráže nepříliš dobře osvětlená.
Pravou část zabírala kukaň podobná vrátnici. Okupoval ji starší
příslušník vězeňské služby s  pohledem přilepeným k 
obrazovkám v řadě před sebou.
Šimon rychle televize spočítal. Minimálně osmnáct.
Osmnáct monitorů znamená nejméně osmnáct
bezpečnostních kamer.
Pochyboval, že jediné, byť vycvičené oko dokáže
najednou vstřebat všechny záběry.
„Něco jste si nechal v kapse kabátu,“ řekl mladší přísluš-





39
ník, když se bezpečnostní rám rozsvítil a zvuková signaliza -
ce zavřeštěla.
Detektiv vytáhl z  kapsy mobilní telefon a  položil ho
do  malého košíku. Mladý muž v  uniformě pokývl hlavou
a propustil ho do kontrolované zóny.
Šimon zvedl hlavu. Zleva i  zprava ho z  vysokého stropu
pozorovalo černé oko kamery.
Orientační cedule ho nasměrovala k  civilní jednací síni
ve  druhém poschodí rozlehlé budovy, na  opačný konec
od  míst, kde obvykle probíhalo hlavní líčení proti osobám
obžalovaným z vraždy.
Než položil nohu na první schod, cosi jej přimělo, aby se
ještě jednou otočil.
Možná něčí pozdrav.
Nebo jen návyk policisty.
Místo kolem bezpečnostního pásu se na  okamžik
vyprázdnilo. Mladý muž v uniformě zastavil pás, opřel se
o bezpečnostní rám a  prohlížel si nehty. Starší kolega se opřel
v křesle a na stůl před sebou rozprostřel noviny.
Řeč statistiky je neúprosná, pomyslel si Šimon. Nikdo se
nedokáže soustředit déle než pětačtyřicet minut. A po této
době následuje útlum.
Anebo – jako v tomto případě – pauza.
Do budovy soudu se zjevně mohl dostat kdokoliv.
A kdyby plánoval teroristický útok, dva členové justiční stráže by
mu nejspíš nezabránili.
Navzdory faktu, že by operace proběhla pod dohledem
bezpečnostních kamer.
Jednací síň byla mnohem menší než velké prostory, v  nichž
probíhaly trestní procesy. Působila téměř intimním dojmem,
možná proto, že architekt při jejím zařizování nepočítal
s místy pro veřejnost. Kdyby se Šimon předklonil, mohl se do-





40
tknout jedné ze tří soudkyň, které jeho odvolání projednávaly.
„Nerozmyslel jste si to?“ zeptala se ho prostřední žena
v taláru. „U nezletilých dětí dáváme vždy přednost rodičov -
ské dohodě.“
Chtěl s ní o tom ještě mluvit. Ale jak to měl udělat, když
se s ním nechce sejít, a ani neměla zájem přijít k soudu?
Posadili se a soudkyně začala polohlasně číst podstatný
obsah spisu.
Všechno, co četla, dobře znal.
Sňatek z  lásky. Dítě. Jeho lhostejnost, vysoké
pracovní nasazení. Noční služby, výjezdy do  terénu, osamělé noci
na služebně a odcizení. Její nevěra. Rozvod. Ještě předtím se
žena i s Vandou odstěhovaly. Chtěl se s ní přece vídat co
nejčastěji. A stejně mu to velmi často nevyšlo.
„Zase ta tvoje práce!“ vyčítala mu po  celé manželství
a vlastně i později.
Jenomže pak jí do  života vstoupil slovenský manažer
a  velký golfista. A  jeho žena se teď rozhodla se na  Slovensko
přestěhovat.
Vole, dávno už to není tvoje žena.
Litoval, že mu nerozbil ten jeho ředitelský úsměv, když
ho poprvé spatřil.
Přestal vnímat, co soudkyně říká, a otočil se k oknu.
Visely na něm šedivé záclony.
V jednací síni bylo teplo a čtení spisu ho navzdory
rozčilení uspávalo. Připadalo mu, že i obě krajní soudkyně
začaly poklimbávat. Advokát jeho ženy seděl za  stolem naproti
němu, upřeně hleděl na obrazovku mobilního telefonu
a vypadal, jako kdyby ho dění kolem ani trochu nezajímalo.
„Pane odvolateli, chcete ještě něco říct na závěr?“
Přemýšlel, jestli má význam vůbec odpovídat.
Pochyboval, že by pomohlo, kdyby padl na kolena a ty tři grácie pro-





41
stě a lidsky poprosil o pomoc. Třeba některá má taky dceru,
jíž je devět. Kousl se do rtu.
A i když na ni nemá moc času, má ji rád.
A taky by si jí někdy chtěl užít.
Ale co, pomyslel si odevzdaně, a najednou nevěděl, proč
vlastně podával odvolání a  proč své dávno bývalé ženě brání
se vystěhovat.
„Vždyť za námi můžeš kdykoliv přijet,“ slyšel její
uklidňující slova, která na něj měla účinek přesně opačný.
„Vždyť to není na druhé straně zeměkoule.“
Všechno je relativní, ale i Slovensko je někdy stejně
daleko...
Možná by jenom stačilo, kdyby celá ta věc definitivně
neskončila právě dnes. Kdyby všichni kolem něho zpomalili
a zastavili se. Kdyby třeba jenom...
„Počkejte chvíli venku,“ řekla unaveně prostřední
soudkyně.
„My se o vašem odvolání poradíme.“
Oba vyšli na chodbu.
Všiml si, že advokát má na sobě bílou košili
s monogramem na  špičkách límečku a  přes modrý vlněný oblek
přehozený dlouhý světlý plášť pravděpodobně z velbloudí srsti.
Šimon se chvíli bavil představou, jak z  něj ten superdrahý
kabát serve, praští s  ním o  zem a  pak na  něj srazí
advokáta, který se pořád usmíval s  oním chladným a  netečným
pohledem.
Podíval se na hodinky. Bylo pár minut po jedenácté.
Dlouhá bíle vymalovaná chodba byla poloprázdná, místy
na  lavičce seděl předvolaný účastník nebo advokát s 
modrým talárem na předloktí.
Pak se atmosféra v budově změnila.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.