načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrt v justičním paláci – Daniela Kovářová

Smrt v justičním paláci

Elektronická kniha: Smrt v justičním paláci
Autor: Daniela Kovářová

Druhý příběh čtivé a svižné detektivní série od české spisovatelky a advokátky, doplněný o praktický slovníček pojmů souvisejících s tématem. Česká spisovatelka se po zločinu na golfovém hřišti tentokrát vydává do prostor Městského soudu v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  159
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 70%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 204
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4210-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý příběh čtivé a svižné detektivní série od české spisovatelky a advokátky, doplněný o praktický slovníček pojmů souvisejících s tématem. Česká spisovatelka se po zločinu na golfovém hřišti tentokrát vydává do prostor Městského soudu v Praze, kde je za podivných okolností nalezena mrtvola soudce. Pátrání se opět ujme sympatický detektiv a bývalý voják Šimon Hájek, znovu za asistence atraktivní Gabriely Rezkové, která je nyní na pozici tiskové mluvčí soudu. Vyšetřování bude komplikované, stejně jako jsou komplikované poměry a vztahy v českém soudnictví a k odhalení pachatele nepovede schopné vyšetřovatele jednoduchá cesta. Napínavá detektivka ožívá i díky osobní znalosti poměrů v justičním prostředí, které autorka - sama advokátka a dříve ministryně spravedlnosti - dobře zná.

Popis nakladatele

V budově Městského soudu v Praze je nahlášena bomba. Předseda soudu nechá budovu vyklidit, a když se po důkladné prohlídce zaměstnanci vrátí do svých kanceláří, objeví v kanceláři předsedy mrtvého soudce. Vzápětí umírá další soudní zaměstnanec. Šlo v obou případech o sebevraždy, anebo o cizí zavinění? Komu smrt pomůže a komu uškodí? A jak je do ní zapleten předseda soudu? Detektiv Šimon Hájek zjišťuje, že pochopit vztahy a poměry v justici není jednoduché. Naštěstí mu s vyšetřováním pomáhá vnadná tisková mluvčí soudu Gabriela Rezková. Napínavý kriminální příběh z atraktivního prostředí, jehož rozuzlení má jako většina podobných vyprávění původ v mezilidských vztazích. Autorka - advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti - v něm ukazuje dobrou znalost justičního prostředí i pochopení pro lidské slabosti. Na stránky své desáté knihy opět přivádí dvojici hrdinů, kterou čtenáři znají z její poslední detektivky Mrtvá z golfového hřiště.

(román o zločinu)
Zařazeno v kategoriích
Daniela Kovářová - další tituly autora:
 (e-book)
Advokátka v šoku Advokátka v šoku
Mrtvá z golfového hřiště Mrtvá z golfového hřiště
 (e-book)
Mrtvá z golfového hřiště Mrtvá z golfového hřiště
Smrt v justičním paláci Smrt v justičním paláci
Jak se žije padesátkám -- aneb Čarodějnice neupalovat! Jak se žije padesátkám
Matkovražedkyně - Ironický román o zločinu Matkovražedkyně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Text © Daniela Kovářová, 2016


Mladá fronta

Daniela Kovářová

Smrt v justičním paláci

Román o zločinu


Mému strýci Josefu Bulvovi,

světoznámému klavírnímu virtuosovi


5

NEŽ ZAČNETE ČÍST...

K obsahu románu o zločinu lze úvodem napsat jen nemnoho, aby autor neprozradil podstatnou část zápletky, či snad dokonce i rozuzlení. Dodám tedy jen pár slov k formě: román je rozdělen do částí odpovídajících symfonii a jednotlivé kapitoly jsou uvozeny hudebními termíny, které označují hudební tempo, resp. tempo děje, protože hudba, zejména ta klavírní, hraje v  příběhu jistou drobnou roli. Vysvětlení cizích slov a pojmů, běžně nepoužívaných, najde čtenář ve slovníku na konci knihy.

Román bych nebyla schopna napsat bez pomoci mnoha

přátel a řady odborníků. Na tomto místě proto děkuji všem, kteří mi v mé roční práci ochotně a rádi pomohli:

– mým rodičům Evě a Jiřímu Šindlerovým za všech

ny lékařské konzultace (a  že jich bylo tentokrát

zapotřebí mnohonásobně více než v kterékoliv mé

předcházející knize);

– mému manželu Martinovi za vše, co souvisí s fyzi

kou, s automobily a s ochotou tolerovat mé útěky

do fantazie a k počítači;

– mé dceři Janince za  ochotu být zkušebním čtená

řem a  za  první opravu flagrantních mluvnických

i logických chyb;

– mému synu Honzovi za výpočty a diskuse vztahují

cí se k ději;

– mému strýci Josefu Bulvovi za  inspiraci, ochotu

přečíst rukopis, najít v nabitém programu několik

volných hodin a  strávit je se mnou v  Innsbrucku

opravováním hudebních nepřesností, to vše až

do časného rána; – předsedovi Městského soudu v  Praze Liboru Váv

rovi za  seznámení s  budovou Městského soudu

v  Praze, s  jejími tajnými zákoutími a  prostorami

uzamčenými před veřejností a  za  neuvěřitelnou

toleranci, s níž přijal, že jsem existující reálie upra

vila pro vlastní potřeby; – kolegovi, partnerovi a  příteli Karlu Havlíčkovi

za každé slovo a každou myšlenku; – docentu Petru Krtilovi za vše, co souvisí s chemic

kými ději, a za příjemné debaty při ranních cestách

vlakem; – doktorce Lydii Romanské za  upřesnění hudebně

terminologická; – doktoru Dalimilu Mikovi za  povznášející diskusi

o významu jmen, zejména toho, které sám nosí; – mé kamarádce Dáše za trpělivost, s níž snášela mé

rozbory, hlasité úvahy a stále se vracející pochyb

nosti; – mému dvornímu IT odborníkovi Oldovi Navrátilovi

za rady a upřesnění počítačových drobností; – mému kolegovi, advokátu Karlu Brücklerovi za na

bídku stát se předobrazem jedné poměrně negativ

ní postavy; – mým přátelům Květě a  Jardovi Nejdlovým za  tipy

a  podnětná automobilová doporučení v  průběhu

jedné golfové dovolené; – mému švagru Míšovi a jeho ženě Blance za výklad

nikotinového opojení; – farmakologovi Jiřímu Netočnému za  konzultace

k otázkám předávkování léky; – pracovníku Záchranné služby hlavního města Pra

hy, který byl ochotný za  plného provozu a  při za

chraňování života odpovědět na  všechny mé vše

tečné dotazy; – dvěma příslušníkům plzeňské Zásahové jednotky

Policie ČR, kteří přerušili svačinovou pauzu a disku

tovali se mnou o  odřezávání oběšených nebožtíků; – mladému laborantovi Jiřímu Nechutnému z lékár

ny Obchodního centra Olympia Plzeň za  váhové

upřesnění léku, který v ději sehraje jistou nezane

dbatelnou roli; – mé kolegyni ze Střediska západočeských spisovate

lů Evě Válkové za  cenné psychiatrické informace; – spisovateli a  šéfredaktorovi časopisu Ikarie XB1

Vladu Ríšovi za ochotu si rukopis přečíst a peprně

okomentovat; – mé korektorce Heleně Šebestové za  opravu chyb

a návrhy elegantnějších slovních spojení; – mému redaktorovi Antonínu Kočímu a  jeho mar

ketingové kolegyni Magdaleně Potměšilové Deiml

z vydavatelského domu Mladá fronta za péči, kte

rou každé mé knize věnují; – a konečně osudu, jenž mě vedl spletitými cestami

až k nápadu věnovat se právě tomuto žánru lite

ratury.

Věřím, že nic z  uvedeného se nestalo náhodou, stejně jako

na  tomto světě náhodně nedochází k  trestným ani jiným či

nům. V  této souvislosti dodávám, že oba objekty – Měst

ský soud i  dům s  trojúhelníkovým půdorysem ve  Spálené

ulici v Praze, kde se podstatná část děje románu odehrává –

skutečně stojí. Vše ostatní jsem si vymyslela a s výjimka

mi uvedenými výše jsou osoby popsané na  následujících


8

stránkách, jejich slova i činy smyšlenkami, které se zrodily

v mé bujné fantazii.

Pokud čtenáře tato knížka povede k  otázkám, úvahám

nebo pocitům s libovolným znaménkem, budu ráda, když mi

dá vědět. Navzdory rozličným široce sdíleným zkazkám totiž

při psaní myslím právě na něj.

Ve Štěnovicích 12. června 2016

Daniela Kovářová

daniela.kovarova@gmail.com


„Ke zlu nejvíc svádí naděje na beztrestnost.“

Marcus Tullius Cicero



11

Preludium

Balkon ve  třetím poschodí měl barokní zábradlí, původně zakončené deskou z krystalického vápence, kterou před několika lety odstranili, aby se nezřítila na  kolemjdoucí. Zpovzdálí a proti zapadajícímu slunci ovšem rozlehlý dům vypadal stále ještě majestátně.

Položila bosé chodidlo na  židli, kterou kdosi vystrčil za skleněné dveře, a obě dlaně přimkla k zábradlí. Z rozpraskané malty vyčníval oblý kámen, který jí zapadl do  dlaně jako mušle a teď sál její teplo. Byl trochu větší než ostatní oblázky, které dřív přidávali do  malty, a  možná právě jeho velikost způsobila, že mramorová deska nevydržela bez pohnutí bičování deštěm, mráz, sluneční paprsky i  nedostatečnou péči, podobně jako popraskaná a na mnoha místech chybějící šedivá omítka.

Postavila se na  židli a  rozhlédla se po  otevřené krajině. Od příjezdové cesty studeně zafoukalo. Otřásla se zimou a pohlédla pod sebe. O sedm metrů níže se leskly velké kamenné dlaždice. Minulou noc trochu nasněžilo, ale během dne teplota lehce nad nulou přeměnila sníh v kluzký koberec.

Další krok. Bosé chodidlo tlačilo na oblý kámen a ten se pod jeho teplem znovu ohříval. Kdysi ho brali do dlaní a on si jako každý kámen pamatoval ten příjemný dotek.

Rozpřáhla ruce. Bílá pokožka svítila v  mrazivém větru. Prohlížela si ji, jako kdyby ji dnes spatřila poprvé, a to gesto jí připadalo povědomé. Kdysi tak kdosi stál, s rukama rozpaženýma, snad někoho vítal.

Netušila.

Přiblížila dlaně k sobě a zvedla je do výše očí. Viděla bílé holé prsty a zatočila jimi v pradávném gestu jako dítě, které objevuje samo sebe. Kámen pod její nohou už byl stejně teplý jako celé ženské tělo. Když z něj kdysi sňali mramorovou desku, vnímal tu chvíli jako osvobození, na které dlouho čekal, ale teď si říkal, že jeho osud měl možná být v  lidské dlani.

Hloubka pod ní ji přitahovala. Kdosi se na ni díval a někdo jiný na ni volal, ale tváře nepoznávala a nerozuměla, co hlasy říkají. Tam dole na ni někdo čeká. Věděla, co musí udělat.

Naposledy rozpřáhla ruce, snad aby zachytila odcházející slunce. Usmívala se.

Konec, pomyslela si.

Konečně.

Zavřela oči a  vykročila. Kámen opět získal svobodu, ale přišel o životadárné teplo.

O  pár vteřin později se její duše roztříštila o  žulovou dlažbu.

Část I.

MODERATO

Interludium

Úterý 15. prosince – den první

„Klavírní virtuos položí prsty na klaviaturu. Je plně soustředěný, podobně jako já. Pak vydechne a  začne hrát Franze Liszta. Je to ta melodie, co mě přitahuje, vzrušuje a inspiruje? Nebo on sám? Přece nic není tím, čím se na první pohled zdá.

Můj učitel a vzor. Skoro jako můj otec.

Ta elegance. Ta lehkost.

Ta jeho vznosná chůze. Řady dirigentů světoznámých jmen, s nimiž hrál. Tváře vlivných osob v publiku obráceny jen na něj. A stovky krásných žen v jeho náruči.

A ovšem – není to vrah.

Ani já se za něj nepovažuju. Jsem spíš umělec. Jako on vnímá hudební linku, já cítím harmonii vztahů. I mé ruce dokážou být jemné, ale i  důrazné. To nejcennější je ovšem v  mé hlavě.

A dnes započnu své velké dílo. Jako bych složil operu anebo zahrál h-moll sonátu Franze Liszta.

A až dohraju a složím dlaně do klína, ozve se potlesk.“

Introduzione

Detektiv Šimon Hájek dostává nový, nepochopitelný

úkol. Domov aktivního stáří a  jedna stará mrtvá žena.

Otec, matka a dítě, tedy soud. A nakonec sen, který by

možná mohl něco naznačovat. Budova Policie České republiky na  pražské Pankráci byla nevzhledná šedivá krabice s dlouhými chodbami, s množstvím špatně utěsněných oken a  s  nedostatečným vytápěním. Policejní šéf před třemi lety zdědil kancelář po svém předchůdci i s vybavením, a tak si mohli nově příchozí prohlížet vlaječky spřátelených měst a  institucí, rozvěšené na  dvou stěnách, za sklem zaprášené plakety a zlaté a stříbrné poháry ze sportovních soutěží bezpečnostních složek.

Šimona nic z toho, co je obklopovalo, nezajímalo. Dusil se znechucením a ani se příliš nesnažil nedat špatnou náladu před nadřízeným najevo.

„Proč to proboha musím řešit zrovna já?“

Pitomá sebevražda kdesi na okraji Prahy, navíc dva měsíce stará. Jako kdyby jednadvacet vyřešených vražd a dvě desetiletí u kriminálky nic neznamenalo, pomyslel si a pohledem se vyhýbal modrým deskám, které mu šéf hodil přes stůl.

„Vždyť jsme o tom mluvili,“ povzdechl si starší brunátný muž a  otřel si krůpěj potu z  čela. S  podřízenými je to jako s malými dětmi. Aby jim člověk pořád něco vysvětloval. Zastesklo se mu po době, v níž mohl vydat rozkaz a očekávat, že bude okamžitě splněn.

„V  posledních třech měsících nedošlo v  Praze a  v  jejím okolí k žádné vraždě nebo k pokusu o ni. Přece po mně nechceš, abych tě nechal sedět v kanceláři se založenýma rukama. Nebo dokonce doma.“

Podívali se na sebe.

Přesně tak jsem si to představoval, pomyslel si Šimon a přál si, aby byl dost silný a pohled vydržel. Letos v létě dosáhl padesátky, vysoký, mohutný, ostříhaný na ježka, rozvedený a ze všeho nejradši byl sám.

„Jen po tobě chci, aby ses koukl na ten spis, ať ho můžeme s klidným svědomím založit. Technici, patolog ani kluci z obvodní kriminálky neobjevili nic podezřelého.“

„Hlavně abys mohl vykázat do  konce roku další čárku,“ odsekl Šimon, shrábl ze stolu útlý spis v  modrých deskách a hodil ho do tašky.

Šéf zareagoval na ironii útokem.

„Zajeď tam co nejdřív! Zítra!“ houkl na Šimona, který už stál mezi dveřmi.

Oslovený se prudce otočil a zadržel dech.

Dva tři pohyby a  budu u  něj. Sedí, nebyl by schopen se bránit. To všechno ta léta za kancelářským stolem.

Mlčeli a ticho mezi nimi zvolna tuhlo v kámen.

Nepochyboval, že by šéfa přepral.

Vydechl.

„Na zítra jsi mi dal volno,“ utrousil. „Mám ten soud o dceru.“

Možná nepřepral.

Otočil se na podpatku rychle jako kdysi.

Prásknutí dveřmi zaznělo kanceláří jako rána bičem.

Děti!

Policejní šéf si povzdychl. Detektiv bez práce je horší než ten, který padá únavou. Skoro by si oba měli přát, aby se do Vánoc v Praze ještě nějaká vražda stala. Pustit si televizi byl ten nejhloupější nápad. Ze všech programů zněly koledy a čišela vánoční idylka u stromečku. Ani zpravodajské kanály neposkytovaly nic lepšího – rodiny běženců s bosými dětmi střídaly záběry utonulých těl. A Islámský stát vycvičil skupinu dětských bojovníků.

Zlostně televizi vypnul a zavřel oči. V každé dětské tváři viděl dceru.

Ticho v  pokoji vydrželo jen chvíli. Oknem slyšel zvuky noční Prahy a  za  levou zdí hádku slovenského páru. Sousedka napravo se naopak se sténáním blížila k  vyvrcholení. Napil se piva a cítil, jak ho doušky chladí v hrudi.

Nechtěl myslet na  zítřejší soud, i  když věděl, že se mu o něm zase bude zdát. Třeba by mohl jeden problém nahradit jiným. Práce mu přece vždycky pomáhala.

Otevřel modré desky. Hlavně aby v nich nebyly žádné děti.

Nebyly. O děti v tomto případě zjevně nešlo.

Protokol o ohledání místa činu. Fotky mrtvé ženy na dlažbě. A ještě jiné z dob spíše minulých. Rychle přeletěl protokol očima. Evženie Draženovská, rodné jméno, datum narození, rodné číslo. 61 let, 160 centimetrů, 49 kg. Rozvinutá fáze demence, poslední dva roky žila v  Domově aktivního stáří na  okraji Prahy. Pohybově utlumená. Žádná agresivita, spíš rezignace.

Jediný příbuzný – syn, kterého stejně už nějaký čas nepoznávala. Za poslední rok nepromluvila.

Zpráva patologa, z níž vyplynula příčina smrti – polytrauma v důsledku vážného poškození vnitřních orgánů. Zemřela prakticky ihned.

Několik fotografií mrtvého těla i ještě živé tváře. Zvláštní úsměv, lemovaný dlouhými bílými vlasy.

Místo činu a na něm nic podezřelého. Žádné cizí zavinění. V jejím pokoji nikdo jiný nebyl. Vyšla na balkon, vylezla na zábradlí a skočila. Dva svědci ji viděli padat.

Padala beze slov. Podíval se na datum – konec října. Dva měsíce stará smrt.

Všechno je na  hovno! Prudce od  sebe odstrčil spis. Jako modrý pták sjel po desce stolu, pomalu plachtil k zemi a pak zmizel pod válendou.

Povzdechl si a naráz dopil zteplalé pivo.

Potřeboval být na  místě činu a  ještě cítit smrt. Co nejdřív, nejlépe hned. Představovat si, jak zločin proběhl, a vylučovat všechny eventuality. Věděl, že po  dvou měsících stejně žádné důkazy nenajde. Dávno je odvál vítr, odplavil déšť a  zasypal sníh. A  svědkové už na  podrobnosti dávno zapomněli.

Navíc k čemu to všechno, když skočila sama, pokoj za návštěvou zamkli zvenčí a nikdo jiný uvnitř nebyl.

Kurvadrát! Proč má tohle řešit zrovna on!

Zvedl se a šel do lednice pro další pivo.

Hádka dvou Slováků vedle utichla. Možná se usmiřují. Jako kdysi my.

Před očima uviděl Vandinu tvář. Když spolu loni stavěli sněhuláka, bylo jí devět. A její matka ji teď chce odvézt kamsi za hranice.

Zavřel oči a zhluboka se napil.

Třeba by se s ní dalo ještě mluvit.

Vzal do  ruky mobil a  vyťukal zprávu: „Nechceš se zítra před jednáním ještě sejít?“

Uvědomoval si, že je to zbytečný pokus. Stejně se jako vždycky pohádají. Jenomže ona teď chce s  dcerou odjet na Slovensko. To si nemohla najít chlapa z Čech?

Mobil neodpovídal. Třeba by jí mohl zavolat, ještě koneckonců není tak pozdě.

Pamatoval si, jak si spolu v počátcích známosti esemeskovali celou noc.

Jenomže to bylo v jiném světě.

Mobil na stole se rozsvítil a slabě zavibroval.

„Promiň, zítra k soudu nejdu. Přijde jen můj právník. Stejně už jsme řekli všechno a soud rozhodl. Vždyť víš, že tvoje odvolání stejně zamítnou.“

Věděl.

Ale věřil, že v každé situaci má člověk zabojovat.

Vstal, aby si z  ledničky vzal další pivo. Za  okny projela tramvaj s výzvou Podpořte nadaci Naše dítě. V dětském obličeji znovu viděl Vandu.

Zavřel oči. Byl si jist, že se mu o ní opět bude zdát. Ten okamžik si dobře pamatoval.

Poprvé spolu pouštěli draka. Byl červený a  měl modrý ocas z krepového papíru. Držel ji za ruku, Vanda v té druhé svírala provázek jako psí vodítko a oba přivírali oči před ostrým sluncem.

Najednou se obloha nad nimi zamračila a  začalo pršet. Kapky ho pálily na pokožce jako rozžhavené hlavičky sirek. Vzal dceru do náruče a snažil se její tvář ochránit před horkým deštěm.

Rozbrečela se. Nejprve plakala mlčky, ale pak zahlédla cosi nahoře a její křik se roznesl daleko po krajině.

Zvedl opět oči k obloze. Drak tam stále byl. Jedna z jeho rudých hlav se rychle přibližovala.

„Dej sem dítě!“ křičela jako Polednice. Uvědomil si, že je to tvář jeho ženy. Pevně sevřel Vandu.

„Nikdy se tě nevzdám,“ šeptal a stále pevně svíral dceřino drobné tělo. Do  paží se mu zarývaly dlouhé tvrdé drápy a další dvě žhnoucí hlavy na něj útočily a kousaly ho.

To už věděl, že dceru neudrží. Drak mu ji vytrhl a unášel do oblak.

Vandin křik slábl, až utichl docela. Z nebes na něho hleděla tvář bez výrazu, rámovaná cáry bílých vlasů. Nedokázal ji nikam zařadit.

Zůstal na poli sám s rukama od krve. S trhnutím se probudil.

Ležel na zádech ve svém pokoji a sporé světlo noční Prahy dopadalo na  postel. Seprané tričko se jménem skupiny Kabát se mu nalepilo na zpocené tělo a Vandin křik mu dozníval v uších. Čtyři vteřiny mu trvalo, než si uvědomil, že to byl jen sen.

Směšné. Dřív se mu přece nic nezdávalo!

Posadil se na  kraj postele a  přemýšlel, jestli má ještě doma nějaké cigarety.

Tři hodiny ráno. Na  pivo příliš brzy. Anebo pozdě. Než najde cigaretu a než ji vykouří, vzbudí se natolik, že už nezabere.

Za okny přejela noční tramvaj a okenní tabulka zavibrovala.

Znovu si lehl, ale obrazy ze snů se mu vracely. Ty dračí hlavy byly tři: bývalá žena, soudkyně obvodního soudu a sociální pracovnice. Napadlo ho, jak jsou sny nelogické – drak měl mít ještě čtvrtou hlavu s tváří jejího právního zástupce.

Zavřel oči a  snažil se potlačit chuť na  státem povolené drogy.

Do rána však už neusnul.

Interludium

Středa 16. prosince – den druhý

„Pianista přednese základní motiv, a když ucho zachytí melodii, dotkne se srdce jako nabroušený nůž. I já se chystám jeho kroky následovat.

Pak hudba dozní, v sále se rozhostí ticho a po tónech zbude jenom vzpomínka. Moje hra bude dokonalejší – tělo zůstane, ale podobně jako hudba očistí vzduch, i  můj čin narovná vztahy a přinese osvícení. To budiž můj opus a moje velké dílo.

Byť jen ten, kdo porozumí, pochopí jeho velikost a dosah.“

Largo

Předseda soudu Dalimil Král a jeho nejbližší kroky Pra

hou a budoucností. Spolužák z vysoké školy nemusí být

vždycky kamarád. Potkávací místnost zvaná Centrálna

jako stěžejní místo děje. Střídání stráží a  malé morální

dilema. Těch tří lidí se prostě bude muset nějak zbavit.

Bylo sedm hodin.

Dalimil Král se prudce posadil v  posteli a  hřbetem ruky přesně trefil horní hranu budíku. Agresivní zvuk se ještě chvěl ložnicí i  tmavým ránem, ale čerstvému předsedovi Městského soudu v Praze stačil první tón, aby se okamžitě probudil. Nepamatoval si, co se mu zdálo, a ani ho nenapadlo o tom uvažovat. V každém případě ho sen utvrdil v tom, co už několik týdnů zaměstnávalo jeho mysl.

A žádný z těch tří mu v tom nezabrání. Prvním na řadě bude Bohdan Polesný, přemýšlel při holení.

Živě ho viděl v zrcadle před sebou. Zanedbaný místopředseda, kterého zdědil po  předchůdci, se stovkou nepořádně vedených spisů, neschopný dokončit spory v rozumné lhůtě. Představil si ten sto let starý oblek, původně snad tmavě zelený, a mastný plnovous se zbytky jídla.

Ne, nikdo takový nemá v  jeho blízkosti co pohledávat. Téměř cítil přesný golfový švih, kterým by ho vyřadil z boje jednou provždy.

Utřel si obličej do modrého ručníku a dával přitom pozor, aby se na něm neobjevil zbytek zubní pasty. Helena to vždycky hlasitě komentovala.

Pootevřenými dveřmi koupelny nahlédl do  ložnice. Venku ještě vládla noc, ale pouliční osvětlení vrhalo do  pokoje nažloutlé světlo. Jeho žena ležela v  manželské posteli bez pohnutí, byl si však jist, že nespí.

Potichu zavřel dveře. Po osmi letech manželství si s ním nechce vyměnit ani jeden pohled nebo větu, dokonce ani ranní rozloučení.

Do prdele!

Jedním rychlým pohybem utáhl windsorský uzel na kravatě, až ho pod košilí přiškrtila, jako kdyby vězel v oprátce. Festina lente, řekl by jeho otec. Spěchej pomalu!

Helenu bude muset zařadit na  seznam pod číslo čtyři. V  uších mu ještě zněla její poslední poznámka včera před usnutím: „Jo, a taky jsi v poslední době pěkně přibral.“

Podíval se na  svůj profil v  zrcadle a  pokusil se schovat břicho. Bez úspěchu.

Za  pravdu v  manželství by se mělo věšet. Přinejmenším několik let po  svatbě. Něco takového by mu Gábina nikdy neřekla.

Vybavil si její úsměv s dolíčky a bezděky se usmál na svůj odraz. Vysoký sportovec se světlými vlasy a sympatickým obličejem, díky němuž neměl v minulosti nouzi o dámskou společnost. S malým počínajícím bříškem a slušnou kariérou. A s pečlivě zastřiženým plnovousem, kterým připomínal mušketýra. Nahlédl do  dětského pokoje, v  němž panovala tma, ticho a zatuchlo. Obě děti ještě spaly. Píchlo ho u srdce. Kvůli nim by to ještě měl s Helenou vydržet.

Vyšel z domu do dalšího zamračeného rána, ale nanicovaté předvánoční počasí téměř nevnímal. Vždycky chodil do práce pěšky a své zvyky nebude měnit jen proto, že ho včera jmenovali předsedou Městského soudu. Navíc si při chůzi čistí mozek a tříbí myšlenky. Rychle minul podolskou vodárnu a přiblížil se k  Vyšehradské skále. Kdysi se cestou do  práce bavil představou, zda by se Šemíkem taky dokázal skočit až do Vltavy.

Ale to bylo kdysi. Dnes ho nohy poslušně vedly každodenní trasou, jako kdyby věděly, že mozek je zaneprázdněn řešením trojčlenky.

Druhým známým členem je totiž Inka Šilhavá, ředitelka soudní správy a seschlá stará panna. Vypadá skoro jako čarodějnice, s bradavicí na nose a s hrbem. To ovšem bude těžší oříšek, ale způsob, jakým spravovala finanční toky a ignorovala principy výběrových řízení, byl na soudě dostatečně znám. Na něco se mu určitě podaří ji chytit. Do sítě jako velrybu. A pak zatáhnout a nepustit.

Hluk probouzejícího se velkoměsta zesílil. Zatočil kolem budovy Ministerstva zdravotnictví a ocitl se na rohu Karlova náměstí.

Přesně věděl, kdo bude třetí na řadě. Rozhlédl se a vkročil do vozovky. Temná kaluž se rozlévala kolejištěm a zabírala část přechodu pro chodce. Doktor Král ji chtěl přeskočit, ale pak si uvědomil, že má na sobě oblek, který už je mu trochu těsný, a upnuté kalhoty by ten sportovní výkon nemusely vydržet.

Obešel kalnou hladinu a minul výkladní skříně plné zboží a vánočních ozdob. Jako kdyby nestačily pracovní problémy! Ke  všemu budou za  pár dní Vánoce. Představil si neustále puštěnou televizi, rolničky, jásání u  stromečku a  návštěvy, které se u nich doma střídají jako svatí na orloji.

Děs.

A přitom klid na práci a na přemýšlení je přesně to, co by právě teď potřeboval.

Především se musí zbavit těch tří lidí.

Bylo osm, ale olověná obloha naznačovala, že bude stejně zataženo a šedivo jako v posledních několika dnech. Ideální počasí pro sebevrahy. A  taky pro každého, kdo právě nemiluje Vánoce. Právě teď ještě ke všemu slabě mžilo.

Přitáhl si tříčtvrteční kabát blíž k tělu. Všechny kroky už přesně promyslel. Minul stanici tramvaje, propletl se mezi čekajícími hloučky a zastavil se na červenou u přechodu pro chodce. Předseda soudu musí dodržovat pravidla a správně přecházet na semaforu je tím nejmenším, ale současně nejviditelnějším. Žlutou budovu Městského soudu už měl na  dohled a  s  ní i třetího muže na odstřel – bude jím další ze tří místopředsedů, nagelovaný panák a  manekýn, magistr Filip Augustýn. Mladý muž s  finančními problémy, hráčskou vášní a  dluhy.

Musel se usmát. Kolega totiž právě vstupoval do soudní budovy.

To bude nejlehčí úkol. Ještě dnes odpoledne zahájí kárné řízení a  zbytek špinavé práce za  něj odvede Nejvyšší správní soud. I když – na toho vystajlovaného měkkýše by stačil kriketový míček. Nebo možná ještě lépe golfový. Pěkně přímo do  čela. Přesnou mušku měl přece ještě docela nedávno.

Než se otočil ke vstupu do budovy soudu, na okamžik se zastavil a  pohlédl na  veliký dům s  půdorysem trojúhelníku na protější straně Spálené ulice. Ta šedá budova v něm budila naděje i obavy, lásku, vzpomínky a odhodlání.

Dům byl tichý a  nehybný, jako už mnoho let předtím. Do  přízemí se přednedávnem nastěhoval nový nájemník. A  jak včera Dalimil zjistil, právě v  minulých dnech v  něm otevřela pobočku banka. V tuto chvíli ovšem ještě měla zavřeno.

Polkl a zavrtěl hlavou a všechny pocity, které šedivý dům navozoval, okamžitě vytěsnil z  hlavy. Přesně tak, jak ho to před mnoha lety naučil jeho otec.

Za  branou šesti šedivých sloupů pevně stiskl mosaznou kliku a vstoupil do svého nového světa.

„Dobrý den, pane předsedo,“ řekl mu na uvítanou nadporučík justiční stráže a rozverně zasalutoval.

Dalimil Král ho s  úsměvem pozdravil, prošel služebním vchodem a pokračoval po schodech ke své kanceláři do druhého patra. Nadporučík pokynem paže zastavil několik advokátů a  účastníků soudního řízení, kteří se chystali projít bezpečnostním rámem, a  pohledem ho několik vteřin doprovázel. Nejmladší předseda Městského soudu v Praze, pomyslel si s  uspokojením, jako kdyby se o  to čerstvé jmenování sám zasloužil. Možná by si měl taky nechat narůst plnovous. Koneckonců ho dnes nosí kdekdo.

Zvážněl.

K bezpečnostnímu rámu přistoupil starší pán ve světlém balonovém plášti.

„Položte všechny věci z kapes na pás,“ vybídl ho příslušník justiční stráže, otočil se zpět k čekajícím a pak už se opět soustředěně věnoval své práci. Budova Městského soudu měla čtyři nadzemní podlaží, sklep a  půdu a  půdorys připomínající číslici osm. Byla protkána mnoha chodbami, schodišti, spojovacími a  mimoúrovňovými zkratkami, kterými se dalo ujít několik kilometrů. Čelní část budovy, přístupná ze Spálené ulice, která by z ptačí perspektivy vypadala jako trojka, byla veřejnosti volně přístupná. Za bílými dělicími přepážkami se však skrýval uzavřený soudní svět. Doktor Král vyšel po schodech do prvního patra.

Chodby veřejné části se pomalu plnily účastníky soudních řízení, kteří čekali na  začátek soudního jednání. Některé doprovázeli právní zástupci. Vnímal jejich nervozitu i  ztišené hovory. Během pracovní doby připomínal soud hučící úl.

Zabočil k  jednací síni číslo třináct, jež tři dny v  týdnu sloužila jako jeho jednací síň, určená pro hlavní líčení v nejzávažnějších trestních věcech. Vraždy, drogy, hospodářská trestná činnost velkého rozsahu byly jeho denním chlebem. A  dnes se právě tam odehraje soud s  představiteli lihové mafie – skupiny, která používala pro přípravu alkoholu metanol. Na soudě a v médiích se pro jejich označení používala zkratka Gojko Ševčič a spol. podle hlavního obžalovaného.

Sedm mrtvých, povzdychl si předseda, představil si objemný soudní spis čítající dva tisíce stran a  doufal, že přišel do  práce dost brzy, aby před třináctkou nečekal žádný z předvolaných svědků, poškozených ani novinářů.

„Nazdárek, Dalíče,“ vyprskl na něj muž s advokátním talárem přehozeným přes ruku. Předseda s odporem stiskl rty, když ho spolužák oslovil starou vysokoškolskou přezdívkou, kterou dokonce už tehdy za studií nesnášel. Naštěstí v nejbližším okolí nestál nikdo, kdo by tu urážku zaslechl. Samozřejmě, Karel Prückler.

Byl hojně vyhledávaný stíhanými představiteli podsvětí, a jak si předseda při pohledu na něj uvědomil, pomalu se začínal svým klientům podobat. Ulízané tmavé vlasy, arogantní pohled, kožené sako a chování řeznického psa. V jednací síni by si s ním Dalimil Král poradil lehce, ale náhodné setkání na chodbě příliš mnoho možností neskýtalo.

Chvíli proti sobě stáli jako dva boxeři připravení na zvuk gongu. Srdce se mu prudce rozbušilo, podobně jako kdysi v  okamžiku těsně před startem. Prastaré bojové atavismy zjevně nestačila vymazat ani tisíciletí lidské civilizace.

Namísto rány se obhájce nadechl a  řekl: „Měl bych na  tebe, kamaráde, prosbičku.“

Předseda na něj mlčky hleděl a čekal, co bude následovat. Spolužák si uměl vybrat vhodnou chvíli – na dohled nestál nikdo, kdo by mohl jeho slova zaslechnout. A kamera na konci chodby zachytí jenom obraz, na kterém justiční stráž dole uvidí, jak se dva muži potkali na chodbě a nezávazně si povídají.

„Můj klient by potřeboval dnešní jednání odročit. Jak by ses tvářil na takovou žádost?“

Uvědomil si, že se nechal nachytat. Samozřejmě že nešlo o  žádný útok. Byla to vlastně prosba, ale Karel Prückler ho jako mnohokrát předtím dokázal tím pohrdlivým oslovením vyprovokovat.

To by se soudci stávat nemělo.

Věděl, že ho bude nesnášet o to víc.

Několik vteřin nechal obhájce čekat na odpověď. Pak se nadechl a  s  veškerým sarkasmem, jakého byl schopen, odsekl: „Pokud žádost podpoříš zákonnými důvody, pak o ní budeme rozhodovat. Jinak hlavní líčení proběhne přesně tak, jak jsem naplánoval.“

Otočil se na patě a rychle prošel na konec chodby.

Obhájce za  ním bez pohnutí hleděl a  myslel přitom na  Gojka Ševčiče i  na  odměnu, kterou mu klient přislíbil. Za odročení by určitě dostal i prémii. Předsedovu reakci čekal, i když si možná měl to pitomé oslovení odpustit. Dobře viděl citové pohnutí, které se soudci mihlo obličejem.

Možná mu měl nabídnout peníze. Anebo něco úplně jiného. Tohle byla chyba, kterou už nesmí opakovat.

No, na tuhle story teď myslet nebude. Musí totiž urychleně vymyslet náhradní řešení.

Vylovil z  kapsy mobilní telefon a  spustil šifrovací program. Odeslal vygenerovaný unikátní kód, a  když dostal odezvu a  zadal jednorázové heslo, mohl konečně zahájit hovor.

„Zkusil jsem to, ale nechce o tom ani slyšet. Asi budeme muset použít plán bé.“ Předseda prošel pravým křídlem chodby až na  její konec, kde prudce zahýbala doleva. Malba na  stěnách zářila bělobou. Nikde neviděl otisky prstů či vzor podrážek ani rýhy od  opasků či tašek na  dokumenty, protože veřejnost sem zabloudila jen výjimečně. Hluk účastníků řízení doléhal do těchto míst tlumeně a doktor Král pamatoval doby, kdy si tu připadal jako v nemocnici. A i když šel touto cestou mnohokrát, dnes poprvé tudy mířil do své kanceláře. V pravém úhlu byla chodba přepažena sádrokartonem. Dál než k  bílým dveřím se prostý občan, svědek nebo advokát nedostal.

Pravou nohou, Dalimile, chtěl říct sám sobě, ale klid kolem působil zlověstně. Nechápal, proč právě dnes.

Měl to přece být jeho velký den.

Možná to způsobil ten rozhovor s obhájcem. Anebo to, co bude muset udělat.

Za  sebou zaslechl nějaký zvuk a  ohlédl se. Chodba byla prázdná, z vysokého stropu na něj hleděla černá polokoule bezpečnostní kamery.

Stres a nedostatek spánku. Možná měl včera odejít od Gábiny dřív.

Otočil se zpátky ke  dveřím. Třeba si justiční stráž dole jeho ustrašené obrátky na obrazovce nevšimla.

Ještěže tuhle známku strachu neviděl jeho otec. Určitě by ho napadlo nějaké velmi přiléhavé latinské přísloví.

Pomalu vydechl, aby se uklidnil, a vylovil z kapsy magnetickou kartu. Dveře se otevřely a  propustily ho do  justičního světa.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.