načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrt u archanděla - Petra Neomillnerová

Smrt u archanděla

Elektronická kniha: Smrt u archanděla
Autor:

Kdo spí v kostele Svatého Michaela archanděla? V okolí odsvěceného kostela umírají turisté a Tinu opouštějí přátelé. Horké léto v rozpálené Praze přinese mnohým netušenou bolest.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 222
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-0940-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Po vyřešeném případu medvědodlaka Béra se Tina nudí, a ani soužití se spoluupírem Kayem ji od toho nezachrání. Jako na zavolanou přichází případ úmrtí turistů v kostele archanděla Michaela - zdá se, že jim utrhlo hlavy něco, co v kostele přežívá, a že to není případ pro lidské detektivy. Český příspěvek do žánru oblíbených upírských ság se vyznačuje rysy pro autorku typickými - zálibným ponorem do temných stránek duše, sadomasochisticky laděným sexem, nevybíravým slovníkem i brutální akcí. To vše napsáno čtivě a s rychlým spádem. Upírka a detektivka Tina Salo se ve čtvrtém díle série opět dostává k případům temných vražd - tentokrát umírají turisté v kostele svatého Michaela.

Popis nakladatele

Kdo spí v kostele Svatého Michaela archanděla? V okolí odsvěceného kostela umírají turisté a Tinu opouštějí přátelé. Horké léto v rozpálené Praze přinese mnohým netušenou bolest. (Tina Salo, kniha čtvrtá)

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

– 1 –


– 2 –

Petra Neomillnerová

SMRT U ARCHANDĚLA

Copyright © ڇ̉䙧̉ by Petra Neomillnerová

Cover © ڇ̉䙧̉ by Koutmedia & Karel Kadlec

For Czech Edition © ڇ̉䙧̉ by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-86309-40-8 (tištěná kniha)

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧晷鐇ڇ ĊPDF束 䙧䙧땕颜 publikaceļ

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧땕鐇9 ĊPDF pro čtečky束 䙧䙧韋颜 publikaceļ

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧韋鐇 Ċepub束 䙧䙧颜 publikaceļ

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧鐇晷 Ċmobi束 䙧䙧㠜颜 publikaceļ


– 3 –

Petra Neomillnerová

SMRT

U ARCHANDĚLA

Tina Salo束 kniha čtvrtá

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

ڇ̉䙧̉


– 4 –

Petra Neomillnerová

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Tina Salo

Sladká jak krev **

Doušek věčnosti **

Past na medvěda **

Smrt u archanděla

Vlci Sudet *

Cyklus Zaklínačka Lota

Žár krve *

Samostatný román

Dítě Skály

* připravujeme na rok 2010

** připravujeme na rok 2011

http://www.alraune.cz

http://www.brokilon.cz


– 5 –

I.

„Kdes byla?“

Nikdy si nezvyknu, že tu Kay je, když se vracím domů. Tiše leží

v mé posteli, závěsy na oknech zatažené.

„Venku,“ vydechnu. Moje vzrušení pomalu vyprchává.

„Lovit?“ zeptá se hlasem toužícího notorika.

„Vždyť víš, že nesnáším studenou krev.“

Zvedne se z postele, obejme mě a jazykem mi rejdí po dásních.

Nelíbá, jen se snaží najít chuť krve. Upíři jsou někdy fakt nechutní.

~~~

„Piješ hodně,“ Kay mi položil dlaň na bedra a nehty slabě přejíždí po

kůži. Ošiju se.

„Vždycky piju, když nedělám.“

Sedím na posteli a zírám tam, kde obvykle bývá otevřené okno.

Teď je tam hadr, protože Kay samozřejmě na světlo nemůže. Cítím

neodolatelnou chuť pustit sem slunce, ne proto, že bych chtěla svému

souložníkovi ublížit, jen mi šero jde na nervy. Klimatizace běží

naplno. Povzdychnu si.

„Co si někam zajet? Zalovíme...“ Kay ví, že jsem podrážděná,

ale věren svému životnímu krédu to nechce řešit.

„Nechci,“ mávnu rukou a smetu Kayovu dlaň ze svých zad.

„Vadí ti, žes přišla o Béra?“

Uznale povytáhnu obočí. Snad jsme se opravdu sblížili, když je

dokonce schopen odhadnout i důvod mé chandry.

„Zvykla jsem si.“ Zvykla jsem si a teď jen těžko přijímám

myšlenku, že tu medvědodlak není, že tu není vůbec nikdo, kdo by

mi změnil datum v občance, zavolal, když se najde mrtvola s

ukousnutou hlavou, dal vědět, když se našinci příliš rozdovádí a

zbytky z jejich večírků naplní pražské nemocnice.


– 6 –

„Vrať ho do hry.“

„To je nemožný.“

„Protože se nesnažíš,“ obviní mě. „Protože nesnášíš Němce.“

„Ohňový pochody tu dělat nechceš?“ zaječím na něj a jsme zase

v sobě.

Možná jsem blbá já, možná ve mně zůstala válka, do které jsem

se narodila, možná jsem podlehla propagandě, možná jsem moc

dlouho trčela po druhé válce ve Francii a tady, třeba je to tím, že mě

jeden z našinců v dobré víře vzal do koncentráku, ale když přijde řeč

na sousedy, neznám bratra, ba dokonce ani milence, a to Kayovi

vadí. Ve skutečnosti by se Říši nejspíš ani nebránil, jediné, co by mu

vadilo, je původ těch, kteří by stáli v jejím čele. No, každý nemůže

být otcovrah jako on.

„Škoda, že jste nevyhráli, mohls dělat frajtra,“ vmetu mu.

„Frajtra, liebchen, máš nanejvýš tak ty v...“ zarazí se. „Jedu,

nechci se s tebou hádat.“

„Je světlo,“ připomenu mu škodolibě, „měls vypadnout nad

ránem.“

Vstane z postele a ve volných hedvábných kalhotách od pyžama

vypadá jako reklama na pěnu na holení.

„Jdu se najíst,“ řekne důstojně a přesune se k lednici. Padnu

obličejem do polštářů. Pohádali jsme se, on se teď nalije krví a já si

na obličej napatlám masku. Jsme tuctový pár, který nakonec usne

před televizí.

„Chceš taky?“ nabízí mi Kay pytlík s krví. Ještě že to nejsou

brambůrky.

~~~

Brousím na internetu a Thibaut uklízí, decentně šustí hedvábnými

povlaky a přehazuje cosi na mé toaletce. Nevšímám si ho, zvykla

jsem si na francouzský dar svého otce, nakonec, zvykla jsem si i na

horší věci, tak co. Ve svalech, v kůži, na jazyku, všude cítím drobné

nepohodlné napětí. Nepokoj, jaký nejspíš znají šelmy v zoo nebo

ustájení dostihoví koně. Varuje mě to, viděla jsem pár takových, co

po několika měsících podivného mravenčení vybili celé rodiny.


– 7 –

Přestanu vybírat parfémy a vezmu mobil. Stejně mi teď všechno voní

trochu jako... krev.

~

„Timo?“ zapředu do telefonu. Okamžitě si všimne, že něco není v

pořádku.

„Máš divnej hlas, holčičko,“ jeho bas naopak rezonuje ve

sluchátku, „stalo se zas něco?“

„Právě že nic. Nic se neděje.“

„Lovilas.“ Neptá se, konstatuje, zná mě dobře.

„Jo, ale proto nevolám. Bylo to bezpečný.“

„Nikdy to není bezpečný. Riskuješ.“

„V mezích.“

Mlčí a já vím, že zvažuje, jak moc jsem teď šílená. „Vypadni

odsud, jeď někam ven. Vezmi Kaye a...“

„Kay mi jde na nervy.“

„Dobře, vezmi jinýho chlapa.“

„Kay by ho odmázl, zřejmě.“

„Děvče...“

Nadechnu se. „Timoteji, mám strach ze tmy.“

„Přijeď sem, Týnko, okamžitě.“


– 8 –

II.

Praha je rozpálená, prašná a ucpaná, cítím, jak kolo zapadlo do díry,

a nesmyslně šlápnu na plyn. Blbneš, holka, okřiknu se, snad bych

opravdu měla utéct někam do přírody a tam... představím si stádečko

laní, špičáky mě zasvrbí, stádo laní v slunečném odpoledni, běh a

pak... zašlápnu to deset centimetrů od zadku oktávky před sebou. Do

prdele. V rozpáleném vzduchu visí pach gumy. Letní Karlín.

~

„Zdar.“

Dole slabý pach krve a bzučení tetovací pistole. Na lehátku chlap

s rozdělanou japoňárnou na zádech. Klid, chládek, drnčivé zvuky

nějaké etnokapely, co si ji Timotej pouští při práci, a taky lehké

napětí, které panuje kolem starých upírů. Na okamžik mi připomene

Dyreho, ale ten okamžik je naštěstí zatraceně krátký.

„Pěkný šortky,“ zazubí se Timotej a odloží tetovačku.

„Pokračování příště, už to moc teče.“

Pečlivě stírá tetovanému záda a pak na ně lepí folii. Čekám.

Vlastně teď pořád čekám, mám spoustu času, tolik, že bych mohla

„vést velký dům“, jak o tom sní můj megalomanický rodič. Nemám

do čeho píchnout, mohla bych pořádat zahradní párty se zabíjením

ovce a taky ples. Večírky u bazénu... Timotej vycítí, že moje

netrpělivost roste, a vede zákazníka pryč, slyším jejich hlasy, Timův

je nezřetelný, ale je v něm konejšivý tón. Pil z něj, napadne mě,

nejspíš z něj pil. Hned je mi líp. Nejsem sama, kdo porušuje pravidla.

~

„Piješ z něj,“ vpálím radostně Timovi, když se vrátí. Zamračí se.

„Změnila ses, Tino,“ řekne spíš smutně a já na okamžik zažiju

něco hodně podobného studu.

„Ale ne.“


– 9 –

„Bohužel jo. Jestli chceš lhát mně, prosím, ale nelži sobě. Ty víš,

že teď už tě můžu zastavit jen prosbami, a to je pro našince málo.

Roztáčíš to slušně, deset za měsíc, ani se neobtěžuješ hledat ty, u

kterých nehrozí, že budou někde blábolit.“

„Jak to víš,“ zachmuřím se. „Práská Thibaut, nebo...“

„Dobře víš, že to není možné. Slouží tvé rodině, za mnou

nepůjde, ale jiní se zmíní, občas.“

„Kay?“ Ušklíbnu se při té absurdní myšlence. „Nemáte se rádi.“

„On se drží, ty ne.“

Zhroutím se do křesla. „Fakt tu za tebou byl?“

Timotej stojí, potetovaná předloktí zkřížená na hrudi. „Byl.

Příznaky zná, tak co by si nepostěžoval, Tino.“

„Copak jste se všichni zbláznili?“ vyštěknu.

„To ti tak chybí ten medvědí gestapák?“ zeptá se chladně Timotej

a jsme doma.

„Potřebuju dělat,“ přiznám. „Už půl roku jen nakupuju. Doma

mám pět cyklámenových lesků na pusu, chápeš?“

Nejspíš chápe, protože na mě kývne a jde ke dveřím, které vedou

ze studia do bytu.

„Něco jsem sehnal. Možná že to není úplně naše věc, ale lepší

než nic. Je to divný.“

„Co je divný?“

Z naleštěné skleněné police vezme fascikl a podá mi ho. „Divná

vražda. Našli nějaký dva Italy...“

„Mrtvý?“ zaraduju se. Každý, kdo bydlí v Karlovce, by reagoval

stejně. Mrtvý Íčka, dobrý Íčka.

„Jo, dost mrtvý. Ošklivě mrtvý a navíc jen kus od tebe. U

Michaela archanděla.“

„V kostele?“ podivím se.

„Jo, v odsvěceném kostele. Podívej se na to, kotě, pořád je to

lepší než růžovej tlamolep.“

„Kdo to platí?“

Timotej povytáhne obočí. „Já. Zaplatil jsem za to, abych ti to

sehnal. Potřebuješ drobný?“

„No...“


– 10 –

„Na co?“ zpříma se na mě podívá světlýma očima. „Leccos se

změnilo a ty to nechceš přijmout. Nepotřebuješ stloukat peníze. Máš

prachy, tvůj chlap má prachy, tvůj otec má víc peněz, než kdy může

spotřebovat. Bojíš se hladu?“ cvrnkne mě ukazovákem do břicha.

„Piješ krev, za kterou neplatíš.“

Chytím ho za zápěstí. „Byly doby, kdy jsem umírala hlady.“

„Jsou pryč,“ ani se nepokusí ruku mi vzít. „Ty doby už jsou pryč.

Jsi bohatá ženská, Tino, mocná a bohatá. Co tě, kurva, pořád žere?“

„Nuda,“ odpovím po pravdě. „Nuda a strach ze tmy.“

~

„Bojíš se tmy?“ Timotej má jisté kvality, které ho předurčily k roli

hlavy české upírské party, a teď dokonale prokazuje jednu z nich.

Většina našich by mě s mými strachy poslala do prdele, Timo ne.

Rozlije do sklínek červenou a posadí se proti mně.

„Jo.“

„Bojíš se v noci?“ To je i na něj silné kafe.

„Ne,“ jsem docela ráda, že to můžu někomu říct, a snažím se to

vysvětlit co nejsrozumitelněji, „bojím se tmy ve dne, chápeš?“

„Chápu,“ zachmuří se. „Nechceš žít tak jako my ostatní. S

Kayem ti to došlo.“

„S Kayem, v malým bytě. Timo, je u mě věčně, jsme spolu v

malý kleci a on celý dny spí.“

Timotej se zašklebí. „To není tím, že je upír, kotě, to je tím, že je

lemra. Nikdy nepracoval, kromě zabíjení, ani zaživa ne. Co po něm

chceš?“

„Skoro nic,“ odpovím a sama se podivím své upřímnosti, „jen tak

nikdy nechci žít.“

Timotej tiše sedí v křesle a vypadá, jako by meditoval, prsty

propletené a uvolněnou tvář.

„Kdy to začalo?“ mluví trochu jako psychiatr.

„Mám si lehnout na gauč?“

„Tino, nikdys tyhle nápady neměla, teď je máš, chci vědět proč.“

„Sny? Upír v bytě? Víš, přemýšlela jsem...“

„Ale...“

Vycením na něj zuby. „Přemýšlela jsem o tom, jaká je to ztráta

a...“


– 11 –

„Mluvilas o tom s Mázou?“

Pokrčím rameny. Po pravdě řečeno, ani já nejsem tak necitelná,

abych rozdírala vyprávěním o slunných dnech někoho, kdo o ně

teprve nedávno přišel.

„Nemluvila jsem o tom s nikým. Když chceš politovat, že musíš

začít nosit brejle, nejdeš za slepcem, ne?“

Zachechtá se. „Tedy, nebereš si rukavičky.“

„Timo.“

„Nemá v tom zas prsty tvůj otec?“ zeptá se logicky.

Zavrtím hlavou. „To těžko, ale až ho potkám, zeptám se ho, jestli

se bojí tmy.“

~~~

Listuju spisem a je mi líp. Nemusím myslet na tmu, a tak mi ani

nevadí, že budu dělat zadarmo. Jsem bohatá a nebudu mít hlad, hlad,

lačnou touhu po kusu chleba, která ve mně zůstala ještě dlouho po

tom, co už jsem takové jídlo pozřít nedokázala. Přidržím dveře k

minulosti pevně zavřené, protože i odtamtud se může vyvalit něco,

co mě vykopne do noci. Sklapnu desky, natáhnu se po kabele a

rozběhnu se po schodišti. Den a obvyklý chaos v pražském centru

dokáží zahnat vzpomínky na pach hnoje, hnijícího masa a smrti.

~

Stojí pod orlojem s deštníkem s nápisem Ghost Tour a mně nedělá

žádný problém přesvědčit ho, že jsem turistka. Koneckonců, jsem.

Putuju po tomhle světě už pěkně dlouho. Po chvíli se k nám přidruží

ještě dva italské manželské páry, izraelská rodinka a čtyři nametení

oceláři ze Sheffieldu, takže můžeme vyrazit.

Couráme se pomalu ulicí, průvodce českou angličtinou (výrazně

horší, než je upírská angličtina) mystifikuje kafky a já přemýšlím,

který úchyl si vybral tenhle druh zábavy. Laciné zájezdové mystično,

které vrcholí v nasmlouvaných hospodách konzumací absintu.

Škoda, že na mě špiritus nepůsobí, při téhle procházce by se trocha

obluzení hodila. Italové štěbetají, izraelské děti se viditelně nudí a já

jejich pocity sdílím až do chvíle, kdy dojdeme k svatému Michaelovi

archandělovi. Průvodce důležitě odemyká a já zpozorním. Na řadu

totiž přichází, krom historky o strašící nešťastně zamilované jeptišce,


– 12 –

i podstatně strašidelnější zkazka o dvou turistech, které našli

roztrhané poblíž.

Zatvářím se vyděšeně, projevím děs i zájem, Italky začnou mlít

ještě rychleji, menší a tlustší z nich se pokřižuje a průvodce,

polichocený zájmem, konečně otevře kostel a propukne v projev.

Vypadne z něj, že to byli nějací dva kluci ze školní skupiny, vyprávěl

jim prý o jeptišce a je to zaujalo. Dovedu si představit, čím může

kostel a strašící jeptiška zaujmout dva puberťáky, ale dál oddaně

valím na průvodce oči.

„Kostel jsem samozřejmě důkladně zamknul a už jsme tu byli

několikrát, takže je dokonale bezpečný, ale v noci...“ no a začne s

jeptiškou. Dojemný příběh o nešťastnici, která se zamilovala do

krásného zpovědníka, zřejmě, jak odhaduju z vlastních zkušeností s

řeholnicemi, si s ním zavrzala, leč pučící vztah odhalila nepřejícná

abatyše a...

Bloumám po kostele a hledám, čeho bych se chytila, když cosi

chytne mě. Pocit tak nepříjemný, že se mi zježí vlasy na zátylku,

strach, který zažívá dítě, když na mýtinu v lese zničehonic padne

stín. Rozhlédnu se. Průvodce dál žvaní, rodinka se raději uchýlila

před kostel a pojídá košer bagety, Italové se už zjevně nudí a oceláři

si bez ohledu na průvodcovu snahu vyprávějí sprosté vtipy o

jeptiškách... a tučňácích. Strach tohle místo tedy evidentně nahnalo

jen mně, a to jsem upír, no, možná právě proto, že jsem upír.

Zvednu oči ke stěnám, ale vidím jen pouťové atrakce,

umělohmotné kostry, propletené v nápodobě kostnice, pozlacené

oltáře, před kterými nikoho ani nenapadne se modlit, po zdech

rozvěšenou sbírku tisků pochybného stáří. Reprodukce Tance smrti

od Dürera vedle obrázků, které se za mých mladých let prodávaly na

trzích.

Obrátím se k průvodci.

„Kde je ta jeptiška pohřbená?“

Vyvalí na mě oči.

„Tady asi ne, co?“ vypadne z role a já pokrčím rameny. Pokud

má bajka reálný podklad, klidně tu ležet může, ale to mu na nos

nevěším, a pokud jde o případ, rozhodnu se vycházet z pracovní

hypotézy, že tu kdysi někoho odkrouhli. Jestli to má, nebo nemá


– 13 –

souvislost se současným případem, to se smečkou ocelářů za zadkem

nezjistím. Pány zřejmě milostná historka a vtipy nažhavily natolik, že

se mi začali dvořit. Což o to, krevnatí jsou, ale já si přísahala, že si

dám oraz, takže mě iritují stejně jako rakvičky se šlehačkou ženu na

dietě, kouknu tedy na mobil, nasadím vyděšený výraz a prchnu s tím,

že mi jede autobus. Dlažba žhne, lidé do mě strkají a mně se znovu

vrátí vlna děsu a vidím Prahu tak, jak jsem ji znala dřív. Jiný pach,

tváře lidí jako by hleděly ze starého obrazu. Tahle je taky moje,

takhle ji znám, pomyslím si úlevně. Když zahnu kolem rohu, bude

tam caletník a... Promnu si oči a narazím do číšníka od Prince.

„Promiň, zlato,“ stisknu mu rameno a jdu dál. Zmateně na mě

kouká, ale to mi náladu nekazí. Calty nebudou, uvědomím si, že jsem

za to docela ráda. Horko mě pevně tiskne ve své náruči, a tak v

duchu ocením to, co by mi sedmnácté století nedopřálo, klimatizaci a

ledničky. Na zahrádce si pak u mírně zmatené obsluhy objednám

vodu bez bublin a přitisknu telefon k uchu. Po krvi je voda

překvapivě řídká.

~

„Byla jsem tam,“ hlásím Timotejovi, kterého jsem evidentně

probudila.

„A?“

„Divný místo. Ta vražda se stala před kostelem?“

„V papírech to není?“

„V papírech toho není víc. Dali ti to komplet?“

Timotej mlčí, ale vím, že v duchu nadává.

„Hele...“

„Kurva, kotě, co já vím, jak mi to dali? Zaplatil jsem dost, dál už

musíš sama. Jsi velká, teda skoro velká.“

Myslí to naprosto vážně, koneckonců je o pěkných pár stovek let

starší.

„Tak dík,“ zahučím, típnu hovor a pak nerozhodně civím na

telefon. Za normálních okolností bych zavolala Béra, takhle zaplatím

vodu a namířím si to zpátky k Michaelovi. Netěším se tam, ale je tam

něco, co mě dráždí, a navíc, od domu to mám kousek.


– 14 –

III.

„Do děr vodu nalej, naslouchej a čenichej,“ zpíval svého času Dunaj

a přesně to hodlám udělat já. Tedy ne zpívat, ale nalít vodu do děr.

Potloukám se kolem kostela a brzo vím, kde padli mrtví. I starší krev

zazpívá upírovi písničku, když na to přijde. Přecházím sem a tam a

hledám stopy, hledám rozstříknutou krev, a když ji najdu, zachmuřím

se. Možná to nakonec byl někdo z našich, krev jsem našla v okruhu

několika metrů, a to znamená, že kdosi s krvácejícími házel, točil,

přinejmenším že točil s jejich utrženými údy. Přízemní legrace,

uznávám, ale našinci to občas dělají, koneckonců i já, když jsem

někomu utrhla hlavu...

„Hledáte něco?“

Zvednu hlavu a koukám na podsaditou blondýnu s batohem na

rameni.

„Ani ne,“ zašklebím se na ni. „Proč se ptáte?“

Místo odpovědi vytáhne placku.

„Marie Brutáková, kapitán kriminálky. Vy jste slečna Salová?“

Vyslovuje to jako Sálová a tváří se, no, jako policajtka.

„Salo, jména se nepřechylujou, když končej samohláskou,“

poučím ji. „A jinak jo, jsem Tina Salo. My se známe?“

„Zprostředkovaně, slečno Salová, zprostředkovaně. Tohle není

věc pro... soukromníka.“

„Tohleto?“ zatvářím se nevinně. Brutáková vysune spodní čelist a

vypadá teď trochu jako vzteklý makak.

„Vážená, Konrád Bér už u nás nepracuje, jestli jste si toho

nevšimla.“

Zamávám na ni řasami. „Co to tady má s Konrádem?“

Zasupí a modré stíny na víčkách bizarně olemují rudnoucí oči.

„Nevím, pro koho děláš, princezno, ale časy, kdy stačilo zvednout

telefon, už skončily. Jestli tě ještě jednou uvidím u případu, obviním

tě z maření vyšetřování a dám tě zašít, jasný?“


– 15 –

Smutně potřesu hlavou.

„To nezní jako rozumná řeč.“ Uvažuju, jestli si říká o úplatek, ale

pak usoudím, že nejspíš ne. Moc mrtvých, pomyslím si a v jasném

letním slunci pozoruju, jak se jí nalévá žíla na spánku. Krev. Lov.

Zhluboka se nadechnu a policajtka si to špatně vyloží.

„Feťačka?“ zeptá se s převahou. „Kdo jiný by s Bérem tak...“

Zavrtím hlavou a ukážu na zem. „Chtěla jsem se zeptat,“

usmívám se na ni, jako bych toužila vyhrát soutěž Miss, „on tu někdo

točil s utrženou hlavou?“

Brutáková zezelená a já mám bod.

~~~

Mám sice bod, ale nemám kontakt. Ve spisu, který mi Timotej

velkoryse věnoval, nejsou pitevní zprávy, fotografie, není tam

vlastně nic, kromě prvního zápisu. Ať byl Bér jakýkoli, tohle

všechno dodal, pomohl do márnice... už se natahuju po telefonu,

abych mu zavolala, ale pak se zatvrdím. Dělal pro kdekoho, takže

nic.

Za oknem padá tma a všechno je najednou jiné, i vzduch má jiný

pach. Noc, přejedu si jazykem přes zuby a zničehonic se do mě dá

zimnice. Mám problém, uvědomím si a najednou je mi v místnosti

úzko. Vyjdu na terasu, položím dlaně na dlaždice, jenže kolem jsou

domy plné lidí, osvětlená okna, cítím pohyb, slyším tep krve, desítky

tepů... stisknu v ruce telefon a kousnu se do rtu. Vím, komu bych

měla volat, kdo je nejpovolanější, Dyre by jistě věděl, co se děje,

možná že je to jen jedna z jeho výchovných aktivit, ale možná teď

přišlo ke slovu to, čeho se Timotej bál, čeho se báli všichni kolem

mě. Pila jsem z lidí, z dlaků, z upírů a potřebuju krve čím dál víc.

Potřebuju lov, upírskou honitbu, kterou už jsme dávno opustili.

Ušklíbnu se. Když uklouznou jiní, jsem tu já, já a Kay. Když

uklouznu já, kdo po mně půjde? Zatnu ruce v pěst, sednu si na

zábradlí a pozoruju lidi za okny jako kočka, která hlídá akvárium. Je

mi bídně.

~

„Co tu sedíš?“ Kay nikdy nepřetékal empatií a nelepší se to.

„Tak.“ Ani se po něm neohlédnu.


– 16 –

„Máš hlad?“

Otřesu se. „Ne.“

„Chuť?“ Teď mi stojí za zády.

Obrátím se k němu. „Je mi blbě,“ přiznám. „Ty víš, jak to u

našinců začíná, když...“

Pátravě si mě prohlíží. „U našinců jo, u tebe ne. Jsi jiná, Tino.

Koneckonců, když občas někoho odděláš a nechytí tě, tak...“

Tohle jsem slyšet nechtěla.

„Mám práci,“ sklouznu ze zábradlí a prosmýknu se kolem Kaye

do bytu.

„Jakou?“

„Neplacenou,“ odseknu. Jde mi na nervy jeho vyptávání i jeho

parfém.

„Mám jít s tebou?“

Ještě pořád se snaží, uznám v duchu, ale nemůžu překonat své

podráždění. „Ne, leda že by tě zajímaly příběhy o jeptiškách.“

Mlaskne a já se natáhnu po tašce. Nechci slyšet nic o plenění

ženských klášterů, ne že by mě to pohoršovalo, jen mi ty historky po

těch staletích připadají stejné jako hospodské vyprávěnky o návštěvě

holčičího intru. Nic, co bych toužila poslouchat.

„Takže mě s sebou nechceš,“ konstatuje Kay. Ohlédnu se po

něm. Stojí tam, oholený a úhledný, ale já necítím ani náklonnost, ba

dokonce ani slabé zasvědění touhy. Zavrtím hlavou.

„Neber to osobně, ale radši to zmáknu sama.“

„Beru to osobně,“ oči se mu v tmavé chodbě blýskají, „co bys

čekala? Poslední dobou spolu ani nepícháme, a to bylo to jediné, co

jsme spolu ještě dělali. Přijdu, a ty nadskočíš. Tino... žízeň je někdy

jako nemoc.“

Ví, o čem mluví, on, který vyvraždil celé rodiny. Stisknu mu

rameno.

„Já vím, ale teď jdu dělat. Mně vždycky na všechno pomohla

práce,“ řeknu a je to to nejupřímnější prohlášení, kterého jsem

schopna.

„V tom případě jdu taky ven,“ upozorní mě a já vím, že nemluví

o lovu, aspoň ne o upířím. Na okamžik se pokusím představit si ho s


– 17 –

některou z mladých upírek, ale neklid, který mě žene ven, je silnější

než majetnické city, které snad ke Kayovi chovám.

„Užívej,“ popřeju mu a pak jen čekám, až vyjde z bytu. Zamknu

dveře a klušu po schodech po setmělém schodišti. Nesvítím. Tma

kolem mě je hustá a teplá jako zeď pece.


– 18 –

IV.

Kostely nemám ráda. Svírají mě, ne snad proto, že jsem upír, ale

vzpomínkou na jednu noc před stovkami let, kdy jsem se spolu s

hordou vyděšených ženských a brečících dětí schovávala ve zdech

venkovského kostelíka. Marodéři ho nezapálili, nakonec ne, ale od té

doby vždycky čekám, že za mnou dveře zapadnou a uvězní mě na

místě, které se snadno může proměnit v hořící peklo. Otřesu se a

zbytečně silně vrazím do chodce, který mě míjí. Odletí ke zdi.

„Co jé?“ křičí za mnou. Pokrčím rameny. Co by bylo? Jsem na

lovu.

~

Michael archanděl působí v pouťovém nočním nasvícení jako štětka,

která kvůli kunšaftovi navlékla hábit jeptišky, jakkoli by byl

spravedlivější opačný dojem. Tiše obcházím kolem, naslouchám a

sílí ve mně pocit, že tohle místo není v pořádku. Ostatně, místa, kde

stojí kostely a kaple, bývají málokdy klidná. Neumlčená stará

božiště, říká Timotej a má pravdu. Najednou se mi chce spát, zívnu,

zamračím se, potřesu hlavou, abych zahnala postupující malátnost,

která se na mě lepí jako propocená košile. Něco je špatně, pomyslím

si, všechno je špatně, skrz clonu podivné lhostejnosti vidím přicházet

pár středního věku, muž ženě cosi ukazuje na zdi kostela, ta se

znuděně odvrátí, poodejde... a její muž zamíří ke dveřím kostela, ke

dveřím, které by měly být zavřené, alespoň podle toho, co tvrdil

průvodce. Teď se však překvapivě rychle otevřou a cosi vtáhne muže

dovnitř. Přinutím se pohnout, už vím, že měl Timo pravdu, když

tvrdil, že je to záležitost pro mě, pokusím se otevřít kostelní vrata a

zevnitř zaslechnu ošklivé zvuky, které mohou znamenat jen jedno.

Opuštěná manželka se nechápavě rozhlíží kolem a hledá druha. No,

manželka, spíš opuštěná vdova.

~~~


– 19 –

Utéct se nedalo, zvlášť ne potom, co jsem rozrazila dveře kostela.

Ležel tam, to, co z něj zbylo, hlavu odtrženou těsně pod bradou a

všude krev. Zasténala jsem, ne hrůzou z toho pohledu, ale zoufalou

snahou neobsloužit stejně jeho zákonitou. Neulehčila mi to, protože

se sesula k zemi jako šutr a v tom šíleném opojném pachu zvrátila

hlavu dozadu.

Pěkně dlouho jsem kvůli zubům nemohla promluvit... pak jsem

zavolala policajty.

~

Blesky fotoaparátů, saniťáci odvádějí zhroucenou manželku,

otrávený vyholenec v bundě Umbro se mnou sepisuje protokol a pak

se mi za zády ozve nepříjemný ječák.

„Slečna Salová?“

Obrátím se. Brutáková se k nám žene a blonďatý ohon se jí

natřásá jako chochol lipicána v cirkuse.

„Já tu bydlím, paní Brutáková,“ zašklebím se na ni.

„Mimochodem, dělejte s tím něco, tady aby se člověk bál večer

projít.“

„Vezmu to za tebe, Martine,“ vyrve kolegovi z ruky blok, kde má

moje nacionále, a nakloní se ke mně.

„Je vám jasné, že jste podezřelá?“

Zavrtím hlavou. „Ale houby. Když ten chlap umřel, stála jsem

venku s jeho ženou. Paní Brutáková, na tomhle mě neuvaříte.“

Odfrkne si a já najdu její oči. Uvažuju, jestli tuší, že se mnou

něco není v pořádku, nebo jí jde jen o tu záležitost s Bérem. Je

neklidná. Někteří lidé jsou takoví, přirozeně nevěří na upíry, ale není

jim v naší přítomnosti zrovna volno.

„Zastavíte se zítra u nás na oddělení a sepíšeme to.“ Není to

otázka, ale to mi nevadí. Na tomhle místě se děje něco, čemu

nerozumím, a jsem ochotna i ledacos obětovat, abych tomu přišla na

kloub. Bezděčně se usměju a Brutáková si to vyloží jako výsměch.

„Asi vás mrzí, že u nás nemůžete přespat. Můžu u vás nechat

udělat domovní prohlídku, myslíte, že se nic nenajde?“

Obrátím se k ní. Jistě že by se našlo, pomyslím si. Plná lednice

transfúzních pytlíků. Stojíme proti sobě a obě přemýšlíme, co

pěkného té druhé ještě říct. Začnu já.


– 20 –

„Ono se u každýho něco najde, ne?“ Důraz dám na „každýho“ a

policajtka to pochopí.

„Vyhrožuješ?“ šeptne. „Na šupačky jsme tu taky připravený.

Martine,“ ohlédne se po kolegovi a vyholený se přišourá, „co kdybys

slečně prohlíd kabelku. Připadá mi, že je trochu... pod parou.“

„Jsem svědek,“ řeknu důrazně a pořád ještě s úsměvem,

„nepolezete mi do kabelky, nebo...“ vytáhnu z kapsy telefon a

Brutáková znejistí. Přitisknu přístroj k uchu a kývnu hlavou směrem

k policajtům.

„Uvidíme se zítra. Pomáhat a chránit, nezapomeňte,“ pozdravím

je zaťatou pěstí a úzkým průchodem zamířím pryč. Stačím si ještě

všimnout výrazu Brutákové. Je vzteky bez sebe.

~~~

„Vyjebe se mnou,“ sedím proti Timotejovi a vztekle klepu do desky

stolu. „Potřebuju vidět ty mrtvé.“

Timo je vážný. „Co tam je, Tino?“

Pokrčím rameny. „Něco se probudilo?“ nadhodím nejistě. Jsem

na světě dost dlouho, abych se nedivila bytostem, které courají nocí a

trhají hlavy.

„Našinec?“

„Spíš ne. Necítím...“ kousnu se do rtu. „Hele, našinců se

nebo jím, tohle je jinej pocit.“

„Horší než našinec?“ povytáhne Timotej obočí. Chápu ho. V

dobách, kdy byl mladý, se tu mohlo toulat leccos.

„Pojď tam se mnou,“ pobídnu ho, „třeba je to něco, co znáš.

Neumlčený božiště, říkáš to přece pořád.“

Dívá se na mě a v očích mu leží bolest. Proto ho mám ráda, proto

ho snáším. Natáhnu k němu ruku.

„Proč ne?“

Jeho prsty si hrají s tetovací pistolí. „Půjdu tam s tebou, ale platný

ti to moc nebude. I neumlčená božiště jsou už dnes hluchá, chápeš?

Dlouhá doba, jiní páni, tisíce lidí, co po nich denně dupou, a každý si

něco utrhne. Stará místa už nemají sílu... mluvit.“

„Ale zabíjet můžou, ne?“ vedu si svou.

„Zabíjet asi jo,“ připustí neochotně.


– 21 –

„A nevíš...“

„Nevím,“ vyskočí. „Nežil jsem tady, chápej. Tenkrát jsme se

nemotali po celé Evropě jako šílení. Dům a les... rodina, jako bys to

nevěděla.“

Mlčky ho pozoruju. Les, rodina a tetovací pistole, málokterý z

nás tak lpí na své práci, málokdo tolik potřebuje svou rodinu. Dyre

tedy rozhodně na rodině nelpí. Představím si Timoteje v nějaké

hliněné chajdě, jak přikládá do ohně, a mrknu na něj.

„Rodina, jo? Nikdy ses dětma nechlubil.“

Zamračí se. „Takoví jako já ženu nemaj...“

„Ale vrzaj,“ namítnu. Poprvé se usměje a já už vím, že bez

potomstva nezůstal. Stisknu mu stehno.

„Pojď tam se mnou, Timoteji.“

Podívá se na hodiny a vstane.

„Jdem.“

Srovnám s ním krok, obejme mě kolem ramen, otcovsky a bez

touhy. Vždycky to tak nebylo, ale známe se příliš dlouho, tak dlouho,

že pozná, když je mi mizerně, a na to jsou upíři většinou hodně tupí.

„Co je špatně s Kayem?“ zeptá se, když zamyká dveře. „Je stejnej

jako jeho máti?“

Zdá se, že mu jeho románek s Gothel pořád nejde z hlavy.

„Spíš ne,“ zahučím.

Vlastně rozhodně ne, pokud můžu soudit. Snažím se zjistit důvod,

proč teď Kaye nemůžu vystát, a Timotej mlčky šlape po mém boku.

Mrknu na něj.

„Možná se s ním nudím.“

Odkašle si. Vím, co tím myslí, neexistuje nikdo nebezpečnější

než Kay, kromě Dyreho, samozřejmě. Měla bych být se svou dávkou

adrenalinu spokojená.

„Otravuje mě žít pořád s tím samým chlapem.“

„Nejste spolu tak dlouho,“ namítne Timo, „a máš Darka a kořist

a...“

„Spí v mý posteli, Timoteji.“

„Uřízli by ti nos a uši,“ konstatuje spokojeně.

„Co?“

„Uši a...“


– 22 –

„No jasně, ale kdo?“

„Lidi... když jsem byl ještě mladej. Ženská, co neudrží nohy u

sebe...“

„V tom to není.“

„Co neudrží nohy u sebe,“ pokračuje nekompromisně, „je jako

džbán bez dna.“

Zasměju se, on taky.

„Ale chápu tě, Tino. Ono to každýmu nemusí svědčit.“

Přikývnu a otevřu dveře auta.

„Tak sedej, vezmu tě na návštěvu.“

~~~

Mám ráda horké noci, krev čpí ve vzduchu a lov je v tu dobu lepší

než sex. Timotej mě dloubne do žeber.

„Nekoukej na ně tak,“ zasyčí.

„Jak?“ ohrnu rty.

„Hladově.“ Vleče mě pryč od skupinky japonských turistek, z

horkého kotle noci do postranní ulice.

~

„Kde to je?“

Bradou ukážu k průchodu a pak jsme znova na prostranství před

kostelem.

„Tady.“

Timotej se rozhlédne, nakrčí nos.

„Tady se staly ty vraždy?“

„No jasně, cítíš přece krev, ne?“

Přikývne a přistoupí ke zdi kostela. Položí dlaň na kameny a stojí

tiše, jako by vrostl do zdi. Netrpělivě přešlápnu a rozhlédnu se,

odkud zas vyskočí Brutáková. Ta ženská je oddaná službě.

„Tak co?“

Timotej mlčí.

„Víš už něco?“

Ani se na mě nepodívá. Přejdu ke zdi a nakloním se k němu.

„Tino,“ řekne tiše a výhružně, „nenuť mě, abych ti jednu vrazil.“

~


– 23 –

„Co jsi protivnej?“

Sedíme spolu na lavičce naproti kostelu a hrajeme si na turisty.

„Nejsem. Pokoušel jsem se hledat.“

„Hledat co?“

Proplete prsty. „Cokoli. Něco známého, starého nebo...“

„Našels?“ Jsem podrážděná.

„Něco jo. Něco starého, ale ne zas tak... Neznámého, a Tino,

není to dobré. Mám z toho...“

„Strach.“ Vyslovila jsem to slovo, aniž jsem chtěla, a teď levituje

mezi námi jako nějaké nevzhledné médium.

„Jo, strach,“ Timotej mluví skoro nezúčastněně. „Ty se taky

bojíš, ne?“

Rozhodím rukama. „Spíš ne.“

Noc na mně leží jako vlhká deka a já cítím, oba cítíme, že něco

není v pořádku.

„Doprovodím tě domů,“ řekne Timotej.

„Ale,“ chci něco namítnout.

„Doprovodím. Lovila bys, Tino, poznám to na tobě a mrtvých je

tu teď v jedné čtvrti už dost.“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist