načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Smrt prokletých - Katarína Holetzová

Kniha: Smrt prokletých
Autor:

Obyvatelé horské vsi Terovce na slovensko-českém pohraničí žijí již staletí podle vlastních pravidel. Situace se změní během oslav letního slunovratu, kdy zaživa uhoří sestra ...
Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  236
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
21%
naše sleva
7,9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2017-09-05
Počet stran: 320
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 317 stran
Spolupracovali: přeložil Miroslav Zelinský
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2017-36
ISBN: 9788075057631
EAN: 9788075057631
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Obyvatelé horské vsi Terovce na slovensko-českém pohraničí žijí již staletí podle vlastních pravidel. Situace se změní během oslav letního slunovratu, kdy zaživa uhoří sestra místního podnikatele. Mrtvých těl v horkém létě přibývá a stopy vedou k prastarému pohanskému spolku, který má propojení na představitele vysoké politiky. Případ dostane na starost René Juhász, který nastoupil do kriminálky po sérii neúspěchů. Neprůbojný policista musí během svého vyšetřování bojovat nejen s vrahem, ale i s nevraživostí kolegů a vlastním strachem.

Kniha je zařazena v kategoriích
Katarína Holetzová - další tituly autora:
Smrť prekliatych -- Kto odhalí rituálne vraždy v horách Smrť prekliatych
Holetzová, Katarína
Cena: 314 Kč
Smrť prekliatych Smrť prekliatych
Holetzová, Katarína
Cena: 277 Kč
Svorka Svorka
Holetzová, Katarína
Cena: 338 Kč
Smrt prokletých Smrt prokletých
Holetzová, Katarína
Cena: 168 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
„Zní pochvalná píseň z Matčiných úst.
Matka je překrásný pták, který přinesl
našim prapředkům do domů oheň.“
(Velesova kniha)
1. kapitola
Na kopci přezdívaném Praška vzplály ve všech světových stranách
čtyři vatry. Zapálení každé z nich mělo svůj jedinečný význam.
Severní vatra vypuzovala zimu a mráz, západní lákala sluneční
paprsky, východní zajišťovala dostatek vláhy a jižní přivolávala nové
potomstvo, které mělo být počato v letních měsících.
Jejich příprava trvala téměř týden, samotnou stavbu však měli
muži hotovou v průběhu jednoho dne. Trámy naskládali křížem
přes sebe a pak je ručně odřezávali, aby se konstrukce postupně
zužovaly jako pyramida. Vnitřek vystlali suchými větvemi a odpadem
z místní pily, mezi to na závěr nastrkali hadry polité benzínem.
Když na ně dopadla velká zápalka, pohltil oheň výsledek jejich
náročné práce za pár vteřin. Plameny šlehaly k nebesům a svou
majestátností vzbuzovaly respekt.
První návštěvníci se na kopec začali trousit kolem čtvrté
odpoledne, ale dalším v brzkém příchodu zabránilo nečekané vedro. Jen co
začala teplota na teploměru klesat, lidí přibývalo a pod večerní
oblohou se záhy ozýval hlasitý křik i zpěv povzbuzený alkoholem.
Skupinka heligonkářů vyhrávala čím dál falešněji a získávala si stále více
nadšených fanoušků. Děti pod nenápadným dohledem úzkostlivých





10 11
katarína holetzováSmrt prokletých
matek pobíhaly po okolí. Deky a igelity zaplnily Prašku a zapalování
vater se rychle stalo pouhou záminkou k nevázané zábavě.
Oslavy letního slunovratu patřily k nejdůležitějším událostem
ve vesnici. Tradice přetrvávala po staletí a jen málokdo z místních
ji vynechal. Kdo nepřišel, jako by ani neexistoval. Byla to příležitost
potkat se se všemi sousedy na jednom místě, popovídat si, zasmát
se – jako za starých časů. Okolní svět se o obyvatele Terovců
nezajímal a oni si ten svůj snažili co nejdéle udržet v tajnosti. Vysoko
nad civilizací byli opět syny a dcerami svých předků, kteří přežili
uprostřed lesů navzdory těžkým podmínkám.
Praška byla pro takovou událost ideálním místem. Tvarem
připomínala klobouk, její hřeben byl široký a plochý, což ji odlišovalo
od zbývajících špičatých kopců, které obklopovaly vesnici. Byla k
domům nejblíže a přístup k ní byl téměř bezproblémový. Hustým lesem
vedla klikatá cestička pokrytá zaschlým bahnem a prachem, podle
nichž získal kopec své nelichotivé pojmenování. Trvalo necelou
půlhodinu, než se návštěvníci dostali k opuštěné pasece. Jehličnany na
vrcholu podivné hory zničil prudký vítr a seříznutý cíp se lety změnil
ve směs pařezů, divoce rostoucí trávy a hlíny rozryté traktory. Na
vypleněnou plochu se vešly mohutné konstrukce vater i desítky lidí.
Smrky vyrůstaly až ve strmém srázu o několik metrů níže. Lesy
na Prašce byly odjakživa tmavší a hlubší než kdekoliv jinde v okolí.
Na dutém pařezu, mimo hlučnou společnost, seděla útlá
dívka a bezděčně si prozpěvovala jednu z lidovek. Jemný dětský hlas
zanikal v radostném křiku a praskání ohně doznívajícím z dálky.
Linda chodila s matkou na slavnost každý rok, znala všechny tváře
na Prašce, a přesto měla pocit, že se jí situace kolem vůbec netýká.
Z bezpečné vzdálenosti sledovala malý zářivý předmět a
nedokázala vnímat nic jiného. Takový zvláštní kámen ještě neviděla.
Velikostí a tvarem se nelišil od ostatních, v průměru měl sotva
tři centimetry. Jeho nepřirozená načervenalá záře však vyzařovala
teplo, které ji hypnotizovalo. Kámen byl jiný a sám. Ten pocit dobře
znala. Musela se ho dotknout, musela ho držet v rukou a mít ho
u sebe. Ve skříňce se svými poklady by pro něj určitě našla vhodné
místo.
Přistoupila blíž k ohni a pohled upírala na jeden jediný bod.
Lidé okolo pro ni byli pouze zamlženou masou, jejíž jásot
připomínal rozladěný kompars v muzikálu. Jako duch procházela mezi
veselými obličeji spolužáků a jejich rodičů. Klekla si na špinavá
kolena, opřela se o zem a sklonila se co nejblíže ke třpytivému
předmětu. Ulevilo se jí, když zjistila, že jeho kouzlo nevyprchalo ani při
pohledu z těsné blízkosti. Stále byl stejně fascinující, přitažlivější
než drahokam.
Zhluboka se nadechla a pevně sevřela křehký kámen v dlani.
„Lindo!“ ozvalo se polekaně. „Okamžitě pusť ten uhlík, popálíš se!“
Černé zornice se rozšířily hněvem. Sevřela rty, a přestože ihned
po napomenutí začala cítit v dlani nepříjemné pálení,
přesvědčovala se, že kámen jen tak neodhodí. Tvář se jí zkřivila bolestí.
Spolužáci se během krátké chvíle seběhli kolem ní do kruhu, aby
si scénu vychutnali.
V ústech pocítila slanou chuť slz. Už to déle nevydrží.
Doutnající uhlík pomalu sklouzl z malé dlaně a při dotyku se
zemí se rozpadl na kousky. Samým studem nad vlastní hloupostí
zrudla. Pokřiky dětí potupu jenom znásobily.
Linda na rozdíl od většiny dívek v jejím věku nebyla ráda
centrem pozornosti. I popálená dlaň bolela méně než řeči, které
následovaly. Nedokázala si na ně zvyknout. Krasňanová sem,
Krasňanová tam. Bláznivá, hloupá, divná, prokletá. Její příjmení bylo jako
jizva vypálená na čele Harryho Pottera. Musela s ním žít a
neexistovalo nic, co by ji tohoto symbolu zloby a zkaženosti zbavilo.
Zklamaně svěsila hlavu a rychlým krokem se snažila prodrat
z nepříjemného obklíčení dětských těl. Nadávky ji
pronásledovaly až k osamělému útočišti na druhé straně Prašky. Dlaň jí zrudla
a na čáře života bublal ošklivý puchýř. Fyzická bolest ji na chvilku
uklidnila.





12 13
katarína holetzováSmrt prokletých
Ukazováčkem rýpala do popálené kůže a snažila se nevnímat
skutečný důvod svého strachu.
Hlouček opilců však překřičel i tóny heligonky a přitahoval
pozornost celé Prašky.
Vulgární shromáždění vedla její matka. Hlasitým smíchem
čněla z čistě mužské společnosti a v leopardích šatech přímo prosila
o aplaus nad každou nesrozumitelnou větou, kterou se jí podařilo
vypravit z úst.
Linda se k ní během celého večera ani nepřiblížila. Plechovky
piva pohozené na trávě a láhev domácí pálenky, kolující z úst do
úst, se jí hnusily. Ale pach alkoholu a cigaret byl silnější než
výrazná vůně ohně. Podle tohoto smradu vždy věděla, kde se její jediný
rodič nachází, mohla by chodit kolem dokola poslepu.
Matka přišla na oslavu v dobré náladě. Už ráno ji viděla nalévat
si víno do velkého hrnku na kakao. Iveta, jak ji pro sebe s odporem
nazývala, si pískala známý hit a nakrucovala se před zrcadlem v
nových šatech. Do kabelky, která byla údajně opravdu značky Louis
Vuitton, vložila malou lahvičku s alkoholem a dvě krabičky
Marlboro Light. Po chvilce přemýšlení dokonce sbalila ze spíže i balík
křupek a slaných tyčinek, což bylo neobvyklé. Na občerstvení pro
jiné většinou nemyslela.
Tuto pedantickou přípravu a veselost sledovala Linda s
podvědomou hrůzou. Vůbec se jí to nezdálo a nemohla se zbavit zlé
předtuchy.
Nebudu na to myslet, opakovala si a nutila se přijít na jiné
myšlenky. Nebýt bolavé dlaně, jistě by si ukazováčky strčila do uší, aby se
alespoň na chvíli zbavila opilého hlasu, který ji tak znervózňoval.
Nenápadně odkráčela dál od davu a zaměstnávala si hlavu
zkoumáním přírody, kterou považovala za svůj domov více než velký
prázdný dům uprostřed vesnice. Kopce byly zalesněnými výběžky
posety tak hustě, až se mohlo zdát, jako by byly obrostlé mechem.
Linda si představovala, že je obr, který přijde do země a hory
používá namísto postele. Myslela si, že pro takového obra musí být dotyk
se smrky a jedličkami příjemný. Lehne si a klidně usne uprostřed
hor, tam, kde to nejvíce miluje.
Způsob, jakým si opilý muž vynucoval pozornost, se
návštěvníkům Prašky nezamlouval již od začátku. Hromovým hlasem
přerušoval hudbu i zpěváky a vrážel do každého, kdo mu neúmyslně
zkřížil cestu. Nebrali ho na vědomí, dobře ho znali a věděli, že
přílišný zájem jen povzbuzuje jeho agresivitu. Zvuk řinčícího skla se
však nedal ignorovat.
„Cos to řekla? Cos to řekla?“
Hlavy se jako na povel otočily směrem k nejhlučnější skupince.
Mužův odulý obličej byl zdeformovaný hněvem, který dával
najevo zastrašujícími gesty. V jedné ruce držel za hrdlo úlomek
rozbité láhve, druhou tiskl hubené rameno ženy v leopardích šatech.
„Řekl jsem, opovaž se! Slyšíš mě vůbec, Iveto? Nikam nejdeš!“
Křičel na ni stále dokola a neustále třásl svou bezvládnou obětí.
Jeho partnerka se neobratnými pohyby snažila ze sevření
vymanit. Odevzdaně se potácela a nesouvisle mumlala cosi o věrnosti
a lásce. Pokleslá v kolenou visela na druhovi jako loutka pohozená
na poličce v divadelní šatně.
„Slyším! Vždycky tě slyším, vždycky. Jenomže když ty mě nemáš
rád.“
Rukama se snažila pohladit mužovo odhalené břicho hustě
porostlé tmavými chlupy. Bezvládně šmátrala do vzduchu, což jejího
společníka rozesmálo.
„Jsi nechutná a blbá, z pekla tě poslali, ty ohavo,“ odfrkl s
odporem.
Iveta se po chvíli neúspěšného dokazování své lásky svezla zpět
na trávu a ze země zvedla láhev slazené vody, aby zahnala sucho
v ústech. Tvářila se, že se každou chvíli rozpláče, ale muž v
rozepnuté košili se nenechal obměkčit.
„Nikam nepůjdu,“ uklidňovala ho mezi škytáním. Ale tato
odpověď ho vůbec neuspokojila. Z výšky zhnuseně sledoval svou se-





14 15
katarína holetzováSmrt prokletých
dící partnerku a nosem popotahoval hleny. Vypadalo to, že na ni
každou chvíli plivne. Nakonec se však rozhodl pro razantnější krok.
Rozehnal se k výkopu. Jeho tlustá noha ve vojenských botách se
nebezpečně přiblížila k Ivetinu spánku.
Celá vesnice sledovala hrozivý výjev se zatajeným dechem, i
heligonky ztichly.
Noha se však ve vzduchu zastavila, jako by si úder na poslední
chvíli rozmyslela. Muž se nahlas rozesmál, zjevně spokojen se svým
výstupem. Vylekaný pohled v milenčině tváři ho pobavil. Naklonil
se s úsměvem k opilé ženě a padající hlavu pevně sevřel v
mozolnatých dlaních. Její rozcuchané hnědé vlasy zakrývaly šokovaný
výraz.
Zatvářil se, že jí chce něco pošeptat, nakonec však na ruměnou
tvář vlepil nečekanou facku.
Hlava jí odletěla na stranu.
„Fero, přestaň. Jsou tu děcka,“ prohlásil klidně jeden z mužů,
který celý výjev pozoroval z těsné blízkosti. Byl to ženin bratr,
nejbohatší muž z vesnice.
Na Prašce to zašumělo. Publikum přestalo předstírat nezájem
a hořelo nedočkavostí po dalším dějství. Takové divadlo nikoho
z nich nepřekvapilo. Místní se mohli spokojeně uvelebit na svých
dekách a sledovat, co se děje. Kdyby to Fero přehnal, museli by
zasáhnout, ale nikdo z nich nechtěl riskovat vlastní zdraví. S každým
lokem vodky se mužova agresivita stupňovala.
Následoval další výkop a vystrašený křik. Iveta padla do trávy
a propukla v pláč.
Tři chlapi otráveně vstali z udusané trávy a rozhodli se před
očima celé společnosti dvojici oddělit. Nebylo zapotřebí moc síly.
Útočník chvíli předstíral souboj, ve skutečnosti však nedokázal
protestovat. Párkrát se zamotal kolem vlastní osy a nakonec se sám
nechal odevzdaně doprovodit z kopce. Jeden ze společníků ho objal
kolem ramen a doprovázel prašnou pěšinkou směrem do vesnice.
Iveta si lehla k dece a hlavu teatrálně zabořila do dlaní.
Hudebníci opatrně spustili první tóny známého šlágru.
Když už to vypadalo, že scéna dosáhla finále a život na kopci se
vrátí do zajetých kolejí, muž se znenadání otočil, popošel několik
kroků blíže k davu a zahučel mocným hlasem.
„Je to dcera děvky!“ spustil nahlas, aby ho slyšelo celé
osazenstvo. „Krasňanová, tvoje matka byla děvka, ty jsi taky děvka. Slyšíš
mě vůbec?“ Ukazováčkem hrozivě mířil na milenku.
Lidé na Prašce se dívali jeden na druhého a nespokojeně kroutili
hlavami. Nikdo neřekl ani slovo.
Fero zlostí kopl do nejbližšího kamene a setřásl ze sebe
pomocníkovu ruku. Masitá tvář se leskla v záři vatry. Bylo mu jasné, že
jeho představení pro dnešek skončilo. Ještě dvakrát zaklel a
potácející se zmizel mezi větvemi v hustém lese.
  
Obec Terovce se rozprostírá na slovensko-českých hranicích,
necelou hodinu cesty od nejbližšího krajského města. Je obklopená
zalesněnými kopci tak hustě, až to působí, jako by se v nich
ztrácela. Má sto třicet šest obyvatel, malé fotbalové hřiště, pohostinství
U Ferdina, hospodu Jelínek a hospodu v malém kulturním domě,
jejíž jméno nikdo nezná. Má školku i základní školu, dětí je však tak
málo, že se třídy každoročně spojují. Nejbližší pošta i malé
zdravotní středisko se nacházejí v Kalinově, vzdáleném přibližně dvacet
kilometrů jižně. Místní často říkají, že za Terovci je plot a za ním
konec světa. Ve skutečnosti vesnice končí zastávkou autobusu a dál
nevede větší cesta, jen úzké spletité cestičky do pustých údolí a
neobydlených osad. Severně od obce vytvářejí kopce půloblouk, takže
to vypadá, jako by byly poslední zábranou před státními hranicemi.
Když se protrhá ranní mlha, horizont odhalí vysoké skalní pohoří
rýsující se v dálce.
Pokud se v Terovcích ukáže někdo cizí, tak jen přes houbařskou
sezonu nebo náhodou. Zatímco v sousedním Kalinově za poslední





16 17
katarína holetzováSmrt prokletých
roky vzrostl turistický ruch a v okolí přibývají horské hotely i
rekreační chalupy, Terovce odolávají. Na mapě se totiž dají nalézt pouze
v případě, že je velmi pozorně hledáte. Vyrostly uprostřed ničeho.
Milce a Robovi Svačinovým toto prostředí zcela vyhovovalo.
Oba se zde narodili, chodili do školy, pracovali. Ani jeden z nich si
nedokázal představit, že by vesnici opustil. Svou pozornost místo
nadávání a brblání na nedostatek příležitostí obrátili ke zkrášlování
obce. Dbali o dodržování „ducha Terovců“, jak tomu říkali, a stáli
i za organizací oslav letního slunovratu. Nemuseli věšet plakáty ani
svolávat hosty. Znali všechny Terovčany i s jejich problémy a
životními osudy a jakákoliv událost se mezi pár desítek obyvatel rychle
roznesla.
Hádka Ivety a Fera je nepřekvapila. Scénu sledovali manželé
Svačinovi stejně znechuceně jako zbytek osazenstva, ale na rozdíl
od sousedů po odchodu Fera neváhali a přistoupili k opilé ženě.
„Iveto, vstaň, prosím tě,“ přesvědčoval ji Robo za všeobecného
veselí.
Podnapilí muži v okolí se předháněli v poznámkách o
odhalených stehnech vykukujících zpod leopardích šatů. Nikdo z nich,
ani Ivetin vlastní bratr, jim však nepřišel na pomoc.
Žena se bránila, mávala rukama ve vzduchu a popraskanými
rty protlačila několik nesouhlasných slov. „Jděte pryč, nechejte mě
tady, dejte mi pokoj.“
Chytili ji v podpaží a násilím zvedali, chodidla však měla stále
obrácená do stran.
„Musím jít, položte mě!“ rozkázala arogantně a přitiskla si k
ústům láhev.
Svačinovi bezmocně pokrčili rameny. Nechají ji tady, rozhodli
se svorně a bez výčitek. Není důvod, aby se cítili provinile.
„Vezmu Lindu s ostatními dětmi domů,“ navrhla Milka, ale
odpovědi se od ženy nedočkala. Osud dcery ji nyní nezajímal, po
doušku vodky ožila a představa nevázané zábavy ji opět začala
lákat. Po několika pádech se svépomocí zvedla ze země a dotrmácela
se až k nejbližšímu stromu na začátku lesa. Opřela se o kmen a
nohou si podupávala úplně mimo rytmus písničky.
Svačinovi se po neúspěšné snaze vrátit Ivetě alespoň zrnko
důstojnosti rozdělili. Milku čekala cesta do vesnice společně s hrstkou
matek a místních dětí, které měly být doma ještě před setměním.
Jako učitelka to považovala za svou povinnost, obávala se jen, že
vyrazili pozdě.
Cesta byla prudká, šlo o starou svážnici, kudy traktory po bouři
svážely do údolí popadané stromy. Ve tmě mohla být tato trasa
náročná, jinak netrvala ani půl hodiny. Oheň z hranic jim chvíli svítil
na cestu, jeho záři však postupně nechávali za sebou.
Najednou se jí zdálo, že se mezi nedalekými větvemi kdosi
pohnul. Lekla se, že některé z dětí uteklo pryč, zástup za nimi byl
roztroušený. Ale kdo by se odvážil jít rovnou dolů strmým svahem? Už
na rozbitou cestu kolem Prašky děti nadávaly. Popošla několik kroků
k lesu a zakřičela. „Haló? Je tam někdo?“ Šramot utichl. Vrátila se tedy
zpět ke svým svěřencům a zavelela k odchodu. Neměla chuť bloudit
hustým lesem, vyhýbala se mu stejně jako většina Terovčanů.
Po chvilce na svůj pocit zapomněla. Cestou se pustila do družné
debaty s matkou jedné třeťačky. Neměla šanci zaslechnout, co se
děje na konci zástupu.
„Lindo, víš, co dělá taková děvka?“
Dívka odvrátila pohled od svého trýznitele a dál mlčky kráčela
z kopce. Jako vždy zůstávala pozadu, byla příliš opatrná a příliš
pomalá.
„Ukážu ti to, chceš?“ zeptal se vtíravým hlasem.
„Vypadni, nebo zavolám paní Milku.“
„Ó, ty jsi dnes nějaká odvážná, Lindo. To se mi líbí,“ bručel
puberťák s poďobanou pletí a pevně ji chytil za popálenou dlaň. „Ale
nikoho nezavoláš, protože tě nikdo neuslyší. Všichni jsou už daleko
před námi,“ procedil s neupřímným úsměvem.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist