načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrt panenky -- výběr povídek o smrti - Viktor Dyk

Smrt panenky -- výběr povídek o smrti

Elektronická kniha: Smrt panenky -- výběr povídek o smrti
Autor:

Výběr Dykových povídek, jež spojuje téma smrti a lásky, zahajuje smrt z nedostatku lásky v titulní povídce Smrt panenky a uzavírá smrt z přílišné lásky, jíž ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Monika S. Benešová - Lama
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 100
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Výběr Dykových povídek, jež spojuje téma smrti a lásky, zahajuje smrt z nedostatku lásky v titulní povídce Smrt panenky a uzavírá smrt z přílišné lásky, jíž není možné naplnit ( Povídka o sentimentálním krokodýlovi ). V povídce Smutná láska najdeme smrt, díky níž je možné věčně milovat, zatímco v povídce Stud je kromě dlouhého umírání stářím popsána i myšlenka smrti, aby mohl jiný milovat. Autor je známější jako básník, ale i tyto povídky, které vybrala a uspořádala Monika S. Benešová a do současného jazyka citlivě adaptoval Karel Marek, jistě stojí za přečtení. Byť vznikaly před více než sto lety, city a pocity jsou stále tytéž, ať jsou vyjádřeny v jakékoli době.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

DOPORUČUJEME

Vojtěch Rakous: Doma – židovské obrázky

Soubor povídek Doma byl první knihou, která uvedla do českélitera

tury židovské obyvatele venkova a maloměsta jako jeho přirozenou

součást. S humorem i porozuměním vypráví, jak vesničtí Židépolo

viny 19. století se svými sousedy sdílejí běžné radosti i starosti

a zároveň ctí své tradice a svou víru.

Ignát Herrmann: Z pamětí starého mrzouta

Pobavte se příhodami mrzoutského úředníčka, poodhalte jehomi

lostné zážitky z mládí i trampoty s „kmotrem“ nebo s „českýmpeká

čem“, prožijte s ním nekonečné týdny s husou nebo strasti kolem

„vhodných vánočních dárků“ a nezapomeňte ani na kapitolu, v níž se

pan Cyrus stane „volebním agitátorem“.

Jiří Mahen: Rybářská knížka

Kniha, která je stále považována za „rybářskou bibli“, plnávzpomí

nek z rybářských výletů, postřehů ze života ryb a rybářů, dojmů

z nádherné přírody. Krásný jazyk, humorná nadsázka i porozumění

přírodě, rybám a rybaření uchvátí čtenáře i dnes. Začínajícího rybáře

jistě potěší rady a zkušenosti.

Vydání jako celek (obálka, grafická úprava, případnějazyko

vá adaptace, redakční poznámky, ilustrace, předmluva,

doslov, životopis autora apod.) je chráněno autorskýmiprá

vy. Nositelé těchto práv jsou uvedeni v tiráži.

Prosíme, používejte tuto elektronickou verzi knihy pouze

v souladu s platnou licencí. Žádná verze licence k této

e-knize neumožňuje rozšiřování jejich kopií (včetněpůjčová

ní) či sdělování díla veřejnosti (například umisťováním kopií

či extrahovaných částí na servery, ze kterých je možno tento

soubor nebo jeho část dále stahovat nebo jej prohlížet), a to

za úplatu či zdarma.


VIKTOR DYK

Smrt panenky

výběr povídek o smrti

dnešním jazykem


VIKTOR DYK

Smrt panenky

výběr povídek o smrti

adaptace do současné češtiny

Karel Marek

Praha 2014


Výběr a uspořádání © Monika S. Benešová, 2014

Jazyková adaptace © Karel Marek, 2014

Obálka © Marcela Strejčková - Nomzamo, 2014

© Monika S. Benešová – Lama, 2014

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-87959-12-1 (formát PDF)

ISBN 978-80-87959-13-8 (formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-87959-14-5 (formát ePub)

ISBN 978-80-87959-15-2 (formát MobiPocket)


6

SMRT PANENKY


7

Panenka byla velice krásná, útlá a bílá v růžových

šatečkách. Jmenovala se Edda a uměla pohybovathlavou i očima. Bylo jí v okně vidět z ulice a vzbuzovala

často závist dětí: tak veliká a krásná byla. Právě proto

s ní Otilka sedala u okna; těšilo ji, že jí přeci může

někdo něco závidět.

Nebýt té panenky, bylo by Otilce často smutno.Pokoj byl šerý a zamračený; nelíbilo se jí zde. Slunce sem nesvítilo: naproti byl vysoký dům. A ulice byla rovná a nepřívětivá. Věru, zbývala jí pouze Edda.

Bylo ovšem nutno sejití dvakrát po ponurýchschodech tam dolů a jít do školy. A to vždy Otilku mučilo. Bála se lidí a školy také. Nebyl tam nikdo, kdo by si s ní pohrál, kdo by ji pohladil; ty děti si sice hrály, ale to se jí nelíbilo. Byly to škaredé a hrubé hry a pak i ty děti byly tak škaredé a zlomyslné. Činilo jim potěšení, mohly-li jí učinit bolest; Otilka často plakala. To všechno bylo asi pro nepřízeň zlého čarodějníka, který ji zaklel mezi zlé lidi.

Ale také s matkou nic nebylo, poslední dobou zvlášť. Jindy si s ní občas hrála, říkala pohádky asmála se chvílemi, ale nyní jako by jí pro Otilku nezbylo ani čas ani úsměv. A přece byli tu jen tři.

Otec také přicházel málo domů. Mluvil málo a byl zamračený. Nebral si už Otilku na klín a nehoupal ji. Ovšem byla už veliká, bylo jí už sedm let. A přece bylo jí někdy až úzko, jak zamračeně se otec díval.

Někdy se také s matkou hádali a to Otilku bolelo, ačkoliv tomu dobře nerozuměla. Běželo o nějakou ženu, kterou Otilka neznala a která byla asi velmišpatná, soudě podle matčiných řečí. Pro ni byl otec tak málo doma a tak zamračený; a pro ni matka plakala a naříkala. Někdy se také oba rozzlobili a říkali siošklivé věci; a Otilka se třásla strachem za svou záclonou; i panenka byla vyděšena. Nakonec otec bouchl dveřmi a odešel z domu. Pak bylo ještě mnohem smutněji.

Skutečně tedy zbývala ze všeho jenom ta bílá a krásná panenka, které se říkalo Edda. S tou seděla Otilka u okna a tiše s ní hovořila; bála se už promluvit nahlas, tak bylo všechno zachmuřené.

Edda se nechala i líbat, třeba ne často; pohybovala hlavou i očima s dovedností, která uchvacovala. A Otilka slyšela ji i mluvit, ovšem docela tiše; ptala se panenky, má-li ji ráda, a ona řekla velmi srozumitelně ano. Toto blahé ano bylo Otilčino tajemství a bylo dobře, že aspoň někdo ji má rád.

Neboť matka i otec si jí už patrně nevšímali. Otilka nevěděla proč, ale cítila to. Matka i otec měli na mysli asi něco zcela jiného. Otilka by se byla ráda tohodoátrala, ale výraz jejich tváře ji odstrašoval; nezbylo než sedět za záclonou, aby nebyla nikomu v cestě. Mimo to bývali rodiče často mimo dům; a byli-lidoma, jako by doma nebyli; měli pro Otilku jen mrzutá a roztržitá slova.

Onoho dne, kdy umřela panenka, byl den, kterýnedal tušit tak smutnou věc. Byl to jeden z prvníchjarních dnů; okna byla otevřena a jimi vnikal do pokoje vlažný a svěží vzduch. Dole se jen hemžilo lidmi; a všichni jako by dnes byli mnohem čilejší a světlejší než jindy. Jediné, co Otilku rmoutilo, bylo, že si dnes nikdo nepovšiml její panenky; patrně lidi zaměstnávalo něco, čemu Otilka opět nerozuměla. Nerozuměla vlastně ničemu, kromě toho, že Edda ji má ráda. Toho bylo také dost.

Právě toho dne se zase matka s otcem pohádali a mnohem více, než jindy. Otilka se zděšena krčila za záclonou, polekána jejich vášnivým křikem a prudkostí jejich gest.

„Potkala jsem tě, když jsi šel s tou děvkou.“

„Líbila se ti, doufám?“

„Ničemo!“

„Komediantko! Co chceš vlastně?! Brala sis muže mladšího o dvanáct let – To jsi přece mohla vědět...“

Pak se ozval ostrý, ošklivý smích; otec odešel,pokloniv se matce posměšně.

Matka zuřila.

Běhala prudce po pokoji s tak zlostným výrazem v tváři, že ho Otilka nikdy neviděla; její pěsti byly křečovitě zaťaty, jen se chvěla zlostí a vyráželanesrozumitelná slova.

„Ať si jde... Ať jde všechno... Tak není možno... Ničema... Jde za běhnou. Všechno ať jde k čertu...“

Otevřela skříň a vyňala z ní dopisy a šperk.

„Ať to letí... a ten prsten, ven s tím, je to odněho...! Ta panenka je taky od něho, vid? Dej ji sem!“

Brutálně vytáhla panenku z náručí chvějící seOtilky a v záchvatu šíleného vzteku ji hodila na dlažbu. Pak sklesla vysílena na pohovku.

Otilka hleděla trnouc, jak letí Edda vzduchem... či se obrátila ještě za ní –? – a padá roztříštěná na tvrdé a špinavé kameny dláždění. Ubožák, bylo skutečně po ní; veta po její skvělosti a nádheře; zhynula v blátě ulice a umírajíc upřela ještě oči na Otilku, dvě ubohé hynoucí oči:

„Mám tě přece ráda!“

Ten pohled Otilku neodolatelně pudil. Vystoupila ze židle na otevřené okno a okamžik váhajíc azalekána šla pak za panenkou.

Lidé, kteří se namanuli k této tragedii jarního dne, tvrdili, že rozepjala ruce, jako by chtěla někohoobejmout...

Psáno počátkem 1902


11

STUD


12

I.

Kupé je poloprázdné.

U okna sedí jakýsi obchodní cestující; zdá se, že se

dívá na krajinu, ale možná také, že spí. Je jisté, že jeho

oči jsou apaticky upřeny na jeden bod..., a nehýbá se,

oddychuje pouze těžce. Jede asi už hodně dlouho.

Z doby, kdy ještě bděl, zbývá mu na tváři jakýsi náběh

k úsměvu na jeho červených rtech... ale ten úsměv

ustrnul.

Pak ještě tři osoby: dvě staré paní, které živěhovoří, tlumíce poněkud hlas. „Ubožátko,“ ukazuje jedna na malé, asi desetileté děvče, „umřela jí matka a otce už dva roky nemá; byla to moje dcera, a přišlo to na ni rychle... Přijela jsem do města a ani už jsem jinezastihla na živu; čeho se tak člověk dočká, žije-lidlouho.“

Děvče také spí – nebo má zavřené oči; nějaký ustrašený výraz dušičky, která se zastavila unesrozumitelného děje, má její drobná a hubená tvář. A stará paní opakuje hořekujícím hlasem... „čeho se takčlověk dočká!“ Römpler to všechno ospale poslouchá, jakoby z dálky..., nechápe však dobře.

Sedí v koutě, hlavu v dlaních; bolí ho trochu; a pak je nevyspalý.

Včera večer... vzpomíná.

Včera večer seděl v šerém pokoji na Dvorci, který se mu stával pomalu mučírnou. Seděl tam s bytostí, o níž se dalo předpokládat, že ji kdysi míval rád. Seděl tam, jako sedával celý ten čas, když byl právě doma. Zamklý, uzavřený. A ona bytost, kterou kdysi miloval, seděla doma jako on: zamklá, uzavřená.

Od kdy začala tato samota ve dvou? Karel Römpler, okresní soudce ve Dvorci, si nemohl přesněvzpomenout. Plížilo se to pomalu do té síně po dlouhý čas od oné chvíle.

To bylo v hlavním městě prvního večera.

Stmívalo se po pokoji; byla to chvíle, kdy sepředměty stávají cizími a nejasnými.

Marie otevřela okna. Dusila ji atmosféra?

Byl to kalný podzimní den, který dokonával. Svit svítilen se třásl v mlze, prodíraje se jí marně; tratily se v dálce jako neurčité body. Ulice – zde byly neživé, pusté – měly ono zvláštní zamžení podzimních večerů.

Karel Römpler v prvém okamžiku málem vybuchl, zjitřený a podrážděný. Potom se přemohl a mlčel.Vyčkejme chvíli, řekl si. Ale měl vědomí nespravedlivého obvinění... Co mohl činit? Mlčet!

Čekal-li tehdy, že pouhý okamžitý rozmar je vinen tímto odcizením, mýlil se. Toto se zarývalo stálehlouběji. Nic není nebezpečnějšího, než spolužití bytostí, z nichž každá se domnívá, že druhá ji křivdí.

To všechno se nezměnilo ani tehdy, když bylRömler přesazen do onoho zapadlého městečka, málem už v horách. Neměl předtím tušení o jeho existenci; bylo to skoro mimo svět. Co tam mohou činit dva lidé, kteří mlčí, než se stát zatvrzelými?!

Römplerova zdvořilost měla pro jeho ženu ironický hrot, a tak postupem času ustal od pokusu stačit sformami manželství, kde manželství nebylo. Nyní žili jako dva cizí lidé, kteří jsou si přítěží.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist