načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smrt mezi řádky - Petra Kůtová

Smrt mezi řádky

Elektronická kniha: Smrt mezi řádky
Autor:

Pětadvacetiletá Tamara Fieldsová dokončuje studia žurnalistiky a chce se stát redaktorkou deníku Washington Post. Vede obyčejný život, dokud si nezačne dopisovat s neznámým vojákem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 401
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pětadvacetiletá Tamara Fieldsová dokončuje studia žurnalistiky a chce se stát redaktorkou deníku Washington Post. Vede obyčejný život, dokud si nezačne dopisovat s neznámým vojákem v Iráku. Seržant Jeremy Sheppard tráví dlouhé roky na zahraničních misích a dopisy mu zpříjemňují stereotypní život. Slova, přání, touhy, strach či nevyřčené záležitosti mezi řádky je začnou sbližovat. Třebaže si to ani jeden z nich nechce přiznat, vznikne mezi nimi vztah, který však začne zamrzat na mrtvém bodě. V tu chvíli, kdy se zároveň začne vyhrocovat Tamařin vztah s matkou, se rozhodne odcestovat do Iráku. Ovšem nic není, jak si představovala. To, co Tamaru s Jeremym sblížilo, se zdánlivě hroutí. Nicméně situace nabere nové obrátky. Iráčani ve městě se bouří proti americkým jednotkám a jejich konflikt vše změní ze dne na den.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petra Kůtová

Smrt mezi řádky

freetim(e)publishing

(c) 2015


Obsah

1 .............................................................. 3

2 ........................................................... 17

3 ........................................................... 27

4 ........................................................... 38

5 ........................................................... 58

6 ........................................................... 68

7 ........................................................... 99

8 ......................................................... 127

9 ......................................................... 145

10 ....................................................... 173

11 ....................................................... 197

12 ....................................................... 209

13 ....................................................... 218

14 ....................................................... 237

15 ....................................................... 254

16 ....................................................... 270

17 ....................................................... 282

18 ....................................................... 306

19 ....................................................... 327


20 ....................................................... 354

21 ....................................................... 376

22 ....................................................... 392

23 ....................................................... 412

24 ....................................................... 435

25 ....................................................... 464

26 ....................................................... 485

27 ....................................................... 513

28 ....................................................... 535

29 ....................................................... 552

30 ....................................................... 571

31 ....................................................... 586

32 ....................................................... 620

33 ....................................................... 633

34 ....................................................... 646

35 ....................................................... 659

36 ....................................................... 674

EPILOG ............................................. 690


1

Rychlé kroky doprovázelo hlasité klapání

podpatků, které se v několikanásobné ozvěně

neslo dlouhou, prázdnou chodbou yaleské

univerzity. Pravá noha míjela levou o překot.

Mladá žena očividně chvátala. Při pohledu na

náramkové hodinky automaticky v duchu

zaklela. Okamžitě se dala do běhu. Mohla už

jenom doufat, že stihne odeslat hlavní článek

příštího čísla yaleského deníku včas. Ramenem

rozrazila těžké dveře do redakce. Sáhla po

vypínači a okamžitě nastartovala svůj počítač.

Další pohled na hodiny v ní vyvolal menší

paniku. Do uzávěrky zbývalo několik málo minut.

Kruci! Práci na poslední chvíli vyloženě

nesnášela, ale copak měla na výběr? Ne, neměla

jsem na výběr, ospravedlňovala v duchu své

černé svědomí. Musela jsem si ověřit pravost

veškerých informací a tvrzení a to jsem mohla

udělat teprve před pár hodinami. Než však

zkontrolovala celý článek, provedla v něm

nezbytné úpravy, přišla o zbytek času a


s nelibostí zjistila, že je ve velkém skluzu.

„No tak, dělej... nezlob mě,“ mumlala si pro sebe, zatímco zasunula flash disk do příslušného otvoru. Díky bohu bylo prozatím štěstí na její straně. Složku s články se jí povedlo otevřít rychle a příslušný soubor zkopírovala na plochu. Ve vteřině odeslala prázdný e-mail, pouze s příslušnou přílohou, rovnou do tiskárny. Opřela se o opěradlo, ruce překřížila na hrudi a namísto toho, aby si konečně vydechla, neustále těkala pohledem na náramkové hodinky. Vteřinová ručička několikrát oběhla kolem dokola, srdce uvnitř hrudi splašeně bušilo pod náporem adrenalinu. Každou chvilku střihla koutkem oka na černý telefon v rohu psacího stolu. Z nervozity si začala poklepávat nohou o podlahu.

„Zazvoň... dělej, zazvoň.“

Jako by tím snad mohla cokoli uspíšit.

Nic. Jenom ničím nerušené ticho. Nikdy to přece netrvá tak dlouho. Přisunula se blíž ke stolu. Užuž sáhla po sluchátku. V ten samý okamžik telefon pronikavě zazvonil. Okamžitě ho popadla a přitiskla k uchu.

„Tady tiskárna. Máme ten váš článek.“

„Konečně,“ pěkně si oddechla. Zaměstnanci na konci drátu nejspíš slyšeli, jaký obří kámen z ní spadl. „Díky, že jste mi chvilku počkali.“

„No to teda nemáte zač!“ Už jenom tónem hlasu se snažil dát najevo, jak moc je rozladěný a jak moc by mu za to strpení měla být vděčná. „Měla jste to pěkně na poslední chvíli. Příště už nám to raději nedělejte.“

S úlevou se lehce zasmála. „Ne, nebojte, taková věc už se nebude opakovat. Slibuju.“

„To jste nám tvrdila i posledně!“ odsekl pěkně nabroušený zaměstnanec tiskárny na druhé straně. „Tak dobrou noc.“

„Dobrou a díky.“

S úsměvem položila sluchátko zpět. Konečně se mohla pohodlně a s nepředstíranou úlevou opřít. Zaklonila hlavu a protáhla si ruce. Další novinové číslo zdárně dovedla do skvělého finiše. Ze samé radosti se otočila kolem dokola na jezdící židli. Na počítači si tiše pustila svou oblíbenou hudbu jako kulisu. Několika kroky přešla nevelkou univerzitní redakci – jednu velkou obdélníkovou místnost nacpanou psacími

stoly, stolními počítači a ozdobenou spoustou

nástěnek, které visely na všech volných

plochách. Chyběly akorát na záchodech. I tam si

redaktoři nosili práci sebou, ale jen ve svých

hlavách. V malé rohové kuchyňce s kávovarem,

neustále prázdnou dózou na kávu a

přinejmenším tuctem různých hrnků se jmény

redaktorů či hloupými, infantilními obrázky si

postavila vodu na čaj. Zatímco se voda v konvici

vařila, opřela se zády o linku. Když místnost

přejela pohledem, neubránila se uchechtnutí.

Žádný jiný blázen by totiž dobrovolně v redakci

v půl desáté večer netvrdl. Až na ni. Zbožňovala

ten neutuchající ruch, shon, povolávání jednoho

redaktora na druhého, tiché cvakání a klapání

kláves. Novinařina není jen psaní, ale znamená

mnohem víc. Zahrnuje pátrání, hru na detektiva,

interview s mnohdy obdivuhodnými osobnostmi,

fotografování a spoustu nevyzpytatelných

situací, které by kolikrát normální člověk ani

nevymyslel. Tohle všechno tvoří dohromady

jeden celek, mnohdy připomínající mraveniště

nebo úl. Každý má svou úlohu, svou cestičku a

během dne to uvnitř vře. Doslova snad bzučí. Přesně tohle na té práci milovala, třebaže se teď v srdci dění nacházela úplně sama, jen s vrčícím počítačem a bublající vodou.

Seznamte se s Tamarou Fieldsovou. Čtyřiadvacetiletou šéfredaktorkou yaleského deníku. Pozici, která je především hrozným žroutem času, zastává už druhým rokem. Obyčejně by v tomto věku měla mít studium dokončené. Ovšem jisté okolnosti ji donutily si poslední rok rozdělit na dva, aby mohla svou funkci vykonávat minimálně na sto deset procent.

Proč práce na víc než sto procent? Protože nesnesla polovičatě odvedenou práci. Protože ji matka vychovávala ke spolehlivosti a ctižádosti. Vštěpovala Tamaře morální zásady s velikou pečlivostí, aby je později mohla slovně degradovat a rochnit se v jejich nedostatečném dodržování. Sice to nijak nesouviselo s prací novinářky, ovšem s valnou částí Tamařina života ano. Vždyť dokázala naštvat i samu sebe, pokud nepodala dostatečně dobrý výkon. Každou věc, kterou si zamanula, dotahovala až do konce. Pyšnila se i tím, že znala jméno každého člověka v redakci, což ostatně nebylo tak těžké, když mezi nimi předchozí roky pracovala a spousta z nich si svá místa udržela. Snažila se o osobnější, přátelský přístup. Sebevědomě může tvrdit, že se jí to daří.

Teprve nedávno se starý rok překlenul v nový. Stále si nemohla zvyknout psát na konci místo devítky desítku. Celé číslo vypadalo tak podivně. 2010. Neustále dvě poslední číslice přehazovala a psala 2001. Což v některých situacích mohlo způsobit nemalé problémy. Každopádně Tamaře táhlo pomalu, ale jistě na dvacátý pátý rok jejího života. Krátce po něm by měla dokončit své studium a složit závěrečné zkoušky. Takový byl její plán, možná nudný a strohý, ale účelný.

Právě upíjela horký čaj, zatímco si v duchu promítala, kam se dostala z malého domku z předměstí, z hloupého vidlákova. Urazila pořádný kus cesty, třebaže si to tak úplně nemyslela. Považovala se jenom za obyčejnou holku, která od malička zbožňovala příběhy a měla velké sny. Stát se novinářkou a získat Pulitzerovu cenu. První část se zdařila, od druhé si nic neslibovala. Jenom se zkrátka zamilovala

do své práce, která ji naplňovala. I kdyby byla

schovaná v archivu mezi lepenkovými krabicemi,

stejně by byla šťastná. Stále by totiž patřila do

toho velkého celku.

Neexistovalo prakticky nic, co by na povolání

novináře nesnášela. Vlastně... jedna maličkost

se našla. E-maily. Což byl spíše problém

moderní doby, ale i tak. Elektronické dopisování

připadalo Tamaře tak šíleně neosobní, chladné a

odtažité. Klepání, cvakání kláves, klikání myší...

dalo se to snést, avšak nejraději by

nejmodernější počítače vyměnila za psací stroje.

Bohužel se s technickým pokrokem musí smířit.

Něco takového nelze zastavit. Její vnitřní já si

pokaždé radostně zatleskalo, když mohla něco

napsat v ruce. Jako jedna z mála se uchýlila

k psaní nanečisto do poznámkového bloku.

Dávala větší průchod myšlenkám i své fantazii.

Ráda škrtala, mohla zmuchlat papír, když se

naštvala. Počítač rozhodně nenakopete za

špatně napsanou či vymyšlenou větu. Jen ji

smažete. Papírové koule, které se po čase vršily

kolem počítače, mohla později házet do

odpadkového koše a psát si imaginární skóre svého novinářského basketu. V průměru se dokázala trefit jednou z pěti pokusů. Byla pěkně mizerná hráčka.

I se svými rodiči si vyměňovala pouze elektronickou korespondenci. Doufala, že v jejich věku budou přece jenom zastávat trochu staromódnější způsob konverzace. Jenže dopisu se od nich nedočkala. Ani hloupé pohlednice k narozeninám či k Vánocům. Od nikoho. Samá elektronická přáníčka. Ať s tím jdou všichni k čertu. Vždyť dopis je mnohem osobnější! Jenže zkuste o tom někoho v dnešní době přesvědčit, natož najít někoho, kdo by si rád dopisoval.

Tamara dopila poslední doušek čaje. Opláchla hrnek, vypnula počítač a přešla k věšáku. Zabalila se do teplého kabátu a silné šály. V redakci pozhasínala, pak zamkla dřevěné dveře s prosklenou vrchní částí. Teď se mohla chodbou vracet pomalu, s klidem a rukama zasunutýma v kapsách. Nemusela se obávat, že na těch podpatcích spadne. Ze zvyku si prohlížela okolní nástěnky. Na chodbě fakulty se spíš vyskytovaly výsledky testů, sportovních turnajů nebo se vypisovaly různé soutěže či

akce. Zato na koleji nesly kompletně odlišný

obsah. Inzeráty, brigády, hledám tohle,

potřebuji tamto, doučuji, pozvánky na kolektivní

večírky u někoho na pokoji a jiné podobné

hlouposti, které ignorovala. Přesto si je z nudy

občas přečetla, aby se pobavila nebo zjistila, že

se tu či onu noc nevyspí, protože se sousedi ve

vedlejším pokoji rozhodli uspořádat super

hlučný večírek.

Jako obvykle se zastavila u přeplněné

korkové nástěnky vedle dveří svého pokoje.

Rychlostí blesku prolétla profesionálně tištěné

plakáty i amatérsky vyráběné letáčky. Kupodivu

ji zaujal jeden velký jednobarevný plakát. Lépe

řečeno černý text na tyrkysově modrém papíru,

který vyčníval jak svou formou, tak i obsahem.

TYPEWRITER

Patříte k těm, kteří rádi píší a ještě mnohem

raději dostávají klasické dopisy? Udělá Vám

psaní v obálce mnohem větší radost, než e-mail?

Tak jste na správné adrese!

Agentura TYPEWRITER Vám nabízí desítky tisíc

různých adres. Stačí si jen vybrat a můžete začít

psát!

Registrační poplatek 15 dolarů.

Více na www.typewriter.com nebo na čísle 555

03 68

Přesně něco pro ni! Něco takového hledala. Její

upracovaný mozek v mžiku zaplavila vlna otázek:

Jak to, že jsem si toho plakátu nevšimla dřív?

Visel tady vůbec? Visel vůbec tady? Třeba jsem

jenom slepá, pomyslela si a zabořila bradu

hlouběji do šály. Asi by měla dávat možná

trošku větší pozor na to, co se děje v okolním

světě a ne se uzavřít pouze do své práce.

Rozhlédla se kolem sebe. Deset večer, nikdo

nikde. Dokonce ani žádný hluk, což se stávalo

jen zřídkakdy. Třebaže ji nikdo neviděl, srdce se

jí rozbušilo rychleji pod vlivem nepatrné dávky

adrenalinu, když strhávala leták z nástěnky a

přehnutý si ho strkala do kapsy. Nikomu určitě

chybět nebude. Nejspíš není jediný v celé škole.

Alespoň v to doufala.

Tichým, temným pokojem se rozlilo žluté

světlo. Tamařina spolubydlící si vzala volno,

takže měla kolej jenom pro sebe. Tváře jí

horkem zrůžověly hned mezi dveřmi. Pokoj byl

jako obvykle přetopený. Odmotala šálu a při

svlékání kabátu si automaticky zapnula

notebook. Plná očekávání se usadila ke stolu.

Modrý leták rozložila před sebe a několikrát po

sobě očima přejela černě tištěný nápis. Činnost

agentury, o které nikdy před tím neslyšela, se jí

velice zamlouvala. Už několikrát v minulosti

uvažovala, že se prohrabe internetem, aby našla

podobného zoufalce či odpůrce elektronické

pošty, ale pokaždé to hodila za hlavu nebo jí do

realizace nápadu vlezlo něco jiného. Jak se říká:

Když nemůže Mohamed k hoře, přijde hora

k Mohamedovi. Příležitost si Tamaru vyhledala

sama. Ale dřív, než se do čehokoli pustí,

proklepne si jejich stránky. Nerada by svěřila

adresu podvodné firmě, která by ji mohla tisíci

různými způsoby zneužít. K čertu s těmi

patnácti dolary, škoda na jméně by byla

nevyčíslitelná.

Kupodivu webové stránky Tamaru mile

překvapily. Vkusný design, na první pohled

věrohodné. V úvodu stál ten samý text jako na

plakátu. Rozklikla tedy záložku O nás.

Agentura TYPEWRITER v posledních letech stále více nabývá na popularitě. Rok od roku přibývá registrovaných účastníků a lidí, které baví psaní dopisů či jen nacházejí svou utajenou chuť k dopisování.

Naše agentura nabízí nepřeberné množství možností. Náš zákazník si může vybrat, s kým si bude dopisovat. Nepřímo tak rozvíjíme komunikaci i dovednosti v cizích jazycích. Můžete si vybrat z více než 50 různých zemí světa.

Pro využívání našich služeb je však nutná registrace. Zaregistrovat se můžete buďto online na našich webových stránkách, nebo osobně na příslušné adrese.

Tamaře se mnohem více líbila osobní registrace. Sice by mohla všechno udělat v klidu ze svého teplého místečka, ale distancovala se od neosobního přístupu internetové komunikace, kterou používala jako každý jiný. Jen s tím rozdílem, že vnímala e-maily jako nutnost. Internetu jako takovému se nebránila, protože bez toho by se práce novináře v dnešní době vykonávala opravdu jen velmi těžko.

Sáhla po malém lístečku. Opsala si příslušnou adresu, kterou si vzápětí vyhledala v mapách za pomoci vševidoucího vyhledávače. Kupodivu, sídlo agentury se nacházelo kousek od parku, kde si několikrát do týdne kupovala tu nejlepší kávu. V tom případě nebude těžké Typewriter najít.

„Registrovat se můžete každý pracovní den od 9:00 do 16:00,“ přečetla si nahlas a souhlasně pokývla. Skvěle. Nahlédla do diáře. Dopoledne měla volno, takže to zařídí hned zítra. Kdyby to neudělala hned, jistě by si zase našla výmluvu, proč se tomu vyhnula nebo proč to nevyšlo. Pro jistotu zkontrolovala, zda má v peněžence dost peněz. S podivem zjistila, že ano. Později ještě soustředila svou pozornost k počítači. Prohlédla si hodnocení, vesměs kladné a spokojené komentáře. Málem všechno zavřela, když si náhle všimla titulku, který Tamaru více než zaujal.

Zúčastněte se akce DOPISY PRO NAŠE VOJÁKY.

Pousmála se. Dopisy pro vojáky. Ti v tom šíleném prostředí uvítají malé rozptýlení.

Drobnost, která jim udělá radost, připomene

domov. Mezi nimi se spíš najde někdo, kdo

dopis ocení. Dostane se jim pozornosti od jiných

lidí a věcí, než od kulek a nepřátel. V tomto

případě má Tamara naprosto jasno. Začátek února s mrazivě ledovým vzduchem, který zalézal pod kabát, ale bez trošky sněhu. Chodníky se třpytily pod nánosem jinovatky, lidé klopili hlavy proti zimnímu větru a zároveň kontrolovali, jakého místa se příště dotkne jejich podrážka.

Tamara si choulila tvář do šedé šály a začínala litovat, že se do Typewriter vydala pěšky. Zkřehlé ruce se snažila zahřát v hloubi kapes. Zase si zapomněla rukavice, jak mívala ve zvyku. Když dorazila k parku, vyhledala stánek s kávou. Ztuhlé konečky prstů vybíraly z peněženky drobné, kterých se chtěla zbavit. Vzápětí se ty promrzlé články pálily o horký voskový kelímek kávy. Zpod víčka stoupal proužek páry s vůní karamelu, který nasávala do nosu dychtivě jako houba.

Ceduli agentury s příhodným názvem zahlédla už z dálky. Až teď si uvědomila, že si poutače všimla již několikrát, ale myslela si, že uvnitř prodávají jenom psací stroje, proto tomu nikdy nevěnovala větší pozornost. Malý kovový zvonek ohlásil její příchod, jakmile se její ruka dotkla dveří. Uvnitř seděla žena s blond mikádem, zhruba ve středním věku. Automaticky vzhlédla od pultu ke dveřím. Černá sluchátka s mikrofonem kolem krku prozrazovala, že funguje i jako servisní služba s číslem 555 a kdo ví, co dál.

„Dobrý den,“ pozdravila Tamara nejistě zdánlivě jedinou zaměstnankyni, která si ji měřila od hlavy až k patě už přinejmenším potřetí. Teprve pak vydolovala ze škatulky předem naučených profesionálních výrazů milý a přívětivý úsměv.

„Přejete si?“

Pro dovršení příjemného dojmu zamávala žena slepenými řasami.

„Ráda bych se... zaregistrovala.“

Několika váhavými kroky přistoupila blíž k recepčnímu pultu. „Nevadí vám ta káva? Na dveřích máte zákaz.“ Zvyklá gestikulovat, poukázala prstem k zákazové nálepce. Nejspíš proto si ji tak podivně prohlížela, napadlo ji.

Natalie, jak hlásala firemní jmenovka připnutá na blůze, nad tím jenom mávla rukou. „Když to nevylijete...“ Automaticky sáhla na příslušný štos papírů. Vytáhla dvě stránky a podávala je Tamaře.

„Tady do formuláře A vyplníte vaše osobní údaje a adresu. Kolonku o registračním poplatku nevyplňujte. Pak mi papír odevzdáte, a než vyplníte formulář B, zanesu vás do naší databáze.“

„Díky. Víte, ráda bych se zúčastnila té... akce Dopisy pro naše vojáky, jestli to není problém.“

„Jistěže není.“

Natalie pouze vyměnila formulář B za C. S drobným úsměvem pak rukou pokynula k malému stolku s křeslem.

Tamara se usadila a vytáhla z kabelky vlastní propisku. Byla na ni zvyklá, s nabízenou, erární propiskou většinou protrhla papír. A vzhledem k tomu, že si ji peroxidová Natalie při příchodu nepříjemně skenovala, by ji vskutku nerada žádala o nový formulář.

Jméno: Tamara Fieldsová

Datum narození: 6. 5. 1985

Národnost: US

Místo bydliště: Branford College, Yale, PO Box 208222, New Haven, CT 06520-8222

Povolání: novinářka

Záliby: čtení, hudba, cestování, psaní Doplnila svou e-mailovou adresu, do rohu dopsala datum a podepsala se. Zaškrtla i souhlas s nakládáním s osobními daty. Vyplněný list papíru odevzdala Natalii. Chybělo vypsat částku patnácti dolarů, které Tamara ihned uhradila. Na oplátku za to obdržela potvrzení s registračním číslem. Ujistila se, že je možné změnit adresu místa bydliště. Nebyla si sama jistá, jak dlouho ještě bude bydlet na koleji, a vůbec, kam se později odstěhuje. Druhý papír pak vyplňovala přímo u pultu.

U políčka s národností zvolila z nabízených americkou. S věkem lehce zaváhala. Měla nejdřív v úmyslu vybrat od 25 do 40. Ovšem při vzpomínce na bývalého přítele ji velice rychle přešla chuť se bavit s někým mezi dvaceti pěti a třiceti lety, proto věkovou skupinu pod třicet vypustila. Překvapilo ji políčko, kde se musela rozhodnout mezi vojákem v terénu, v aktivní službě mimo terén či mimo aktivní službu. Ke zvláštním požadavkům napsala, aby byl svobodný. Nemělo by cenu ani smysl si psát se zadaným nebo ženatým. Tomu totiž píše vlastní žena. Na to nepotřebuje cizí holku z New Havenu. Záliby a ostatní položky vedoucí k eliminaci možných kandidátů vynechala. Chtěla se tyto informace dozvědět z dopisů, ne z počítače.

„Už to máte?“

„Jistě,“ přikývla krátce. Papír přisunula pracovnici agentury.

„Dobře, jakmile údaje vyhodnotíme, pošleme vám na váš e-mail možné kandidáty. Vy si pak vyberete.“

„A nešlo by to udělat hned?“

Natalie vypadala tímto požadavkem trochu zaskočená. Jako kdyby každý, kdo tudy prošel, chtěl čekat dva dny i víc. Koneckonců nepůsobila jako vytížená pracovnice. Pod hromadou formulářů totiž vykukoval roh módního časopisu, který se snažila v rychlosti zakrýt, nemluvě o několika koblihách na talířku, schovaných pod pultem. Tamara však taktně mlčela a jen se na Natalii pousmála.

Ta se nejdříve trochu ošívala. Nelíbilo se jí, že by musela udělat velice jednoduchou práci, která zabere pouze několik minut, hned teď. Nakonec ale přikývla. Tamara totiž nebyla někdo, kdo by se nechal snadno odbýt. Zkrátka a dobře si její souhlas doslova vykoukala.

„Dobře, ale musíte počkat. Můžete se zatím posadit.“

Hrozně ji rozčiloval fakt, že jí zákaznice vidí pod ruce a nejspíš zkoumá obsah její práce.

Tamara místo odpovědi jenom s úsměvem pokrčila rameny. Měla svou kávu, nic jí nechybělo. Proč si pár minut nepočkat? Stačilo se zaposlouchat do tiché hudby z rádia ke zpříjemnění atmosféry.

Po dvaceti či třiceti minutách zarachotila tiskárna. Vyplivla několik papírů s asi dvaceti možnostmi, respektive vojáky: „Slečno Fieldsová, můžete si klidně vybrat.“

Že to ale trvalo, pomyslela si Tamara. S téměř vypitou kávou přistoupila k pultu. Nahlédla do hustě potištěných papírů se jmény a daty. U některých bylo červené kolečko.

„Co znamená tohle?“ ukázala prstem na jedno jméno s podivnou značkou.

„Ten si již s někým dopisuje. Nevylučuje se více korespondentů.“

Pokývala spíše sama pro sebe. Propiskou několikrát poklepala do pultu. Zkoumavě a nanejvýš soustředěně prohlížela papír. U každého jména byla adresa jednotky, u které sloužil, oblast a stát, kde vykonával svou službu, rasa, náboženství, věk, hodnost a jak dlouho je u armády. Nejdříve vyškrtala čtyři vojáky s červenými kolečky. Chtěla někoho, kdo si s nikým nepíše. Poté majory, kapitány a poručíky. Ze zbytku vyhodila černochy, Hispánce i jiné míšence. Není rasistka, ať si mají svá práva, bude je respektovat, ale přece jenom...

Paní Natalie jen zaraženě sledovala její rapidní škrty. Tamaře zbyli dva vojáci. Zakroužkuje si pozitiva. První byl u armády teprve pět let, v terénu podruhé. Druhý kandidát bude sloužit u armády už dvanáctým rokem, v terénu je podvanácté. Zakroužkovala

jeho. První slouží u jednotky Echo Victor. Druhý

Bravo Charlie. Znala pouze začátek vojenské

abecedy. Takže z naprosto subjektivního názoru

si vybrala Bravo Charlie. Oba dva byli seržanti.

První slouží blízko Bagdádu, druhý v provincii

Majsán. Sice nevěděla, kde to je, ale Bagdád

zněl příliš nebezpečně. Začnu si psát se

seržantem z Bagdádu a on brzy zemře, napadlo

ji. Ne, ne. Zakroužkovala neznámou provincii

válečné oblasti. Prvnímu je třicet jedna let,

druhému třicet čtyři. Mladší je možná... lepší,

ale ten druhý je mnohem zkušenější, není

rozhodně na frontě poprvé. Na každý pád,

i kdyby Tamara zakroužkovala číslo 31, tak by

to ten první voják projel na celé čáře.

„Beru si tohohle,“ usmála se na paní Natalii.

„Pana...“ podívala se znovu na papír, „seržanta

Jeremyho Shepparda.“ O vteřinu později jí

úsměv poněkud ztuhl na tváři, protože si

uvědomila, že s neznámým vojákem nakládá

jako s neživou věcí, jako by si ho vybrala

z dovážkového katalogu a jen čekala, až jí ho

pošta doručí před dveře. Rychle ten pocit

zahnala, ještě by si svůj záměr mohla rozmyslet.

„Dobře, vytisknu vám jeho adresu. Zatím vám, slečno Fieldsová, vysvětlím vaše možnosti. Můžete posílat dopisy přímo přes poštu, anebo přes nás. Přes nás je to mnohem rychlejší. Zaplatíte jen za známku, klasicky, jako na poště. Jen z naší agentury mají dopisy přednost před obyčejnými. Budeme jen takový zprostředkovatel mezi vámi a panem Sheppardem. Můžete dopisy zanést na jakoukoli naši pobočku osobně nebo poslat. Pokud by nastala jakákoli změna ve vašich údajích, stačí nás kontaktovat e-mailem s registračním číslem. Ano?“

„Ano, jistě,“ Tamara se mile pousmála. Na jednoduchých pravidlech, která se většinou u všech společností opakovala, neexistovalo nic, čemu by nerozuměla. „Ze začátku budu posílat dopisy přes vás. Uvidím, co bude později. Takže... teď můžu začít psát kdykoli?“

„Zajisté, slečno Fieldsová. Od nás je to teď všechno. Příjemné psaní,“ předala Tamaře adresu a ta se s ní zdvořile rozloučila.

Lidé si dělají běžně radost malými hloupostmi. Jen tak si koupí tričko, které vůbec nepotřebují,

jídlo, které snědí a nic jiného kromě rostoucí

váhy a vymetené peněženky nepřinese. Tamara

si udělala radost adresou člověka, kterému bude

moci psát dopisy. Třebaže neměla tušení, zda

o to dotyčný vůbec stojí, naděje, že mu tím

udělá alespoň malou radost, ji neopouštěla.

Upřímně se nemohla dočkat, až zasedne

k prvnímu dopisu, i když absolutně nevěděla,

o čem v něm bude psát. Tamara si nepřála oddělenou kancelář speciálně jen pro šéfredaktora. Chtěla být mezi ostatními a být nedílnou součástí celého shonu. Měla tak neustálý přehled o dění kolem. Kdyby se od ostatních izolovala, jen těžko by mohla praktikovat přátelský a osobní přístup, ale navíc by jím dala najevo, že se nad nimi povyšuje. To, že je jejich studentský šéfredaktor, neznamená, že je někým víc. Pořád jsou jen studenti, kteří se stále učí.

Na rohu stolu se těsnala kupa barevných plakátů na křídovém papíře. Klouzaly po sobě, kroutily se a jejich obsah Tamaru upřímně ani nezajímal.

„Co je zase tohle?“ nadzvedla růžek vrchního plakátu, a jak už předem tušila, týkal se další z mnoha pitek obří studentské alkoholové ligy. V duchu jenom protočila oči.

„Stavil se tady Howard, jestli bychom...“

Tamara zvednutím ruky přerušila Joaninu řeč. Horlivá prvačka nastoupila do deníku teprve před několika měsíci a myslela si, že když bude všem vycházet vstříc, stane se tak lepší redaktorkou.

„Ať si to Howard roznese sám. Už jsem mu několikrát říkala, že nejsme poslíčci. Tobě myslím taky, Joan.“

Prvačka se na Tamaru nepřestávala sladce usmívat. Ten výraz ji začínal znervózňovat.

„Víš, je hezké, že se snažíš vyhovět všem, ale za chvíli si z tebe udělají hadr na podlahu.“

„Takže to mám odnést?“ ptala Joan se Tamary jako tříleté dítě, které poprvé v životě vidí slona. Tamara se zmohla jen na křečovitý úsměv a souhlasné kývnutí. Ve chvílích jako jsou tyto, má dojem, že z ní zešílí. Nikdy z ní nebude dravá novinářka, ustrne na úrovni stážistky anebo bude psát sloupek o miminkách a roztomilé výbavičce pro nastávající maminy. Hravě si v té pozici dokázala Joan představit. Občas se přistihla, že ji pozoruje se skeptickým výrazem a v duchu si říká, že nejspíš v duchu přemýšlí nad jmény svých dětí, vnoučat nebo dokonce i koťat, kterých má na stole snad tisíc.

Když se konečně zbavila Joan i té hromady na

svém stole, zjistila, že nemá přehled, kdo na

čem dělá. Což se stávalo málokdy. Respektive

nebyla si příliš jistá. Měla v hlavě zmatek a

navíc neustále přemýšlela nad obsahem dopisu,

který ještě nezačala psát. Proto byla donucena

svolat malou poradu. Ta spočívala v tom, že si

všichni přisunuli židle blíž, aby na sebe

nemuseli tak křičet, a sdělovali své návrhy či na

čem zrovna pracují. Do bloku si zapisovala

jednotlivá jména včetně toho, co na sebe

prozradili. Redaktoři, který pro Yaleský deník už

nějakou dobu psali, měli dobrou intuici, proto je

nechala pracovat na tom, co si zvolili. Vesměs

nepotřebovala dělat žádné změny, přehazovat

články z jednoho na druhého nebo jim

rozdělanou práci jednoduše smést se stolu. Dalo

se říct, že je se svými ovečkami spokojená.

Bez výhrad během dne střádala hotové

články na hromádku, kterou může překvapivě

včas poslat do tisku. Když si po několika

hodinách opravování udělala přestávku, vytáhla

ze stolu linkovaný blok. Koncem propisky

poklepávala do papírů. Proklatý dopis, zaklela

v duchu. Neměla sebemenší tušení, jak začít.

Sednout si k nepopsanému listu a začít tvořit

novinový článek bylo oproti obyčejnému dopisu

tak strašně jednoduché. Špatné oslovení by ho

mohlo urazit, následující obsah unudit, na konci

uspat a veškerá snaha, včetně těch patnácti

dolarů, by přišla vniveč. Na chvilku zvažovala,

zda se na to přece jenom nevykašlat. Včerejší

euforie z ní vyprchala, zbyla po ní jen nejistota a

nervozita. Ten dopis nahrazoval osobní kontakt.

Představovala si, jak by se na ni cizí muž

zmateně díval, kdyby ho jen tak oslovila na ulici

a snažila se s ním zapříst hovor. Jenže svědomí

jí něco takového nedovolovalo. Ona je přece

Tamara Fieldsová, ta, která neodvádí

polovičatou práci, ta, která dotahuje všechno do

konce. Když už se rozhodla, udělá to.

Oslovení byl opravdu velký problém. Drahý?

Hloupost, pomyslela si. Milý? Pitomost! Všechno

znělo příliš osobně a důvěrně. Urazí se,

opakovala si, zatímco nepřestávala klepat

koncem propisky o blok. Nakonec vzteklá sama

na sebe odhodila sešit na stůl. Naštvaná proto,

že nedokáže nic vymyslet. Její tvůrčí stránka ji

zklamala ve chvíli, kdy se to nejméně hodilo. Ani se na to nedokázala soustředit.

S dlouhým povzdechem otevřela e-mailovou schránku, zvědavá, co nemilého ta zapeklitá Pandořina skříňka skrývá. Oči se Tamaře obrátily v sloup. Tři zprávy od její matky, od „drahé“ Virginie Fieldsové. První obsahovala klasické otázky: Jak se máš, co děláš, nepřepínáš se, učíš se, jíš pořádně? Nechápala její přehnanou starost. Nebylo to nic jiného než předstíraná péče o jediné dítě. Druhé dvě nesly dodatky toho, na co zapomněla.

Jo, skoro jsem zapomněla. Tvá sestřenice se bude vdávat! Budou mít svatbu až v létě. Doufám, že do té doby budeš mít přítele, se kterým tam přijdeš.

Takže sestřenice Julie si nakonec vezme Matta, který šilhá na obě oči. Každým jinak, každým jindy. Člověk nikdy nedokázal plně odhadnout, kam se dívá, když s ním mluvil. Ovšem dokázala si představit, jaké veselí u nich doma propuklo. Julie se přece bude vdávat, bude mít svatbu. Nicméně i v těch několika řádcích od její matky byla skryta tichá, nevyřčená výčitka: Vidíš?! Julie bude mít svatbu!

Ty ses ale měla vdávat první! Prvotním

Virginiiným záměrem nebylo oznámit Tamaře

radostnou událost, ale upozornit na její

nedostatky a vmést jí do tváře, jak moc

nemožná je. Jako by jednou z podmínek pro

harmonickou rodinu stanovených Tamařinou

matkou bylo, že se musí vdát.

Ode dne, kdy se Tamara rozešla se Sydem,

byly tyhle připomínky, ať už tiché či teatrálně

vykřičené, na denním pořádku. Zvykla si,

obrnila se proti nim a házela je za hlavu. Přesto

však na ni jejich význam někdy dolehl v podobě

jisté formy deprese nebo jen obyčejné

melancholie. A o to šlo. Tyhle pocity měly

v Tamaře probudit černé svědomí, měly ji

přimět zvednout zadek a najít si nového přítele,

kterého by konečně mohla představit svým

rodičům. Nejenom že neměla náladu si někoho

hledat, ale nechtěla před Virginií přiznat prohru.

Beztak by nebyla spokojená ani s novým

přítelem, ani s přiznanou porážkou Její matka

nebyla žena, která by narovinu řekla, co chce,

očekává či co si snad myslí. Byla jako aprílové

počasí. Když si Tamara přivedla Syda, nenáviděla ho. Odsuzovala mladého muže, který se k její dceři choval slušně, a o pár let později si jeho trosku zamilovala. Smiř se s tím, Tamaro, je to jenom tvoje chyba, říkala si v duchu pokaždé, když se v myšlenkách vrátila o dobrý rok a půl zpátky.

Tamara zatřásla hlavou, jako by ty myšlenky mohla vyklepat ven. Nechtěla myslet na matčiny poznámky, nechtěla myslet na Syda. Nechtěla ve své hlavě ani jednoho. Ne teď.

Jo a taky k nám před týdnem přišla kočka. Už u nás zůstala.

Velice dlouhý povzdech zakryl otrávené: proboha. Virginie, rozhodla ses mě zničit nepodstatnými zprávami, řekla si Tamara v duchu. Na okamžik zavřela oči, promnula si kořen nosu a přemáhala chuť všechny zprávy bez odpovědi smazat. Nakonec se donutila odpovědět na to nejnutnější.

Vždyť mám přece své rodiče ráda, připomínala si zoufale, aby přece jenom přehlušila pár vlezlých výčitek svědomí. Nejsem krkavčí dcera! Ale některé jejich zažité zvyklosti ji zkrátka vytáčejí. Nechtěla žít v téhle době, neměla však na výběr. Někdo povolanější určil, že bude žít teď a tady a mít tyhle lidi za rodiče. Dva jedince, kteří si libují ve staromódních přežitcích z minulého století. Existují jisté hranice. Ovšem Virginie je nehodlala respektovat. Když si umínila, že to či ono bude pro její dceru nejlepší, tak to tak jednoduše bylo. Nikdo neměl šanci něco na jejím tvrzení změnit. Tamara se od toho jenom chtěla distancovat. Držet se stranou přežitků, žít podle sebe a milovat své rodiče, ne se řídit podle jejich sto let starého manuálu.

Hodina do uzávěrky. Tamara se zhluboka nadechla, aby se zbavila posledních zbytků matčina vlivu, který dosáhl i na východní pobřeží. Opět si promnula kořen nosu. Začínala ji bolet hlava. Definitivně usoudila, že teď už se k dopisu nedostane. Blok s adresou schovala do kabely a pustila se do práce. Článek a uzávěrka nepočkají.

V prázdném, přetopeném pokoji na Bradfordské koleji se v ničím nerušeném tichu vznášel slabý odér odpadků. Ignorovala ho. Obešla přeplněný odpadkový koš, odkládala jednotlivé vrstvy oblečení a pro zmírnění bolesti hlavy vypila sklenici vody. Obklopená jídlem a pitím si před sebe položila linkovaný blok, vedle papír s adresou a jeho osobními údaji. Pohled jí padl opět na provincii Majsán – stát Irák. Třebaže netušila, kde přesně se vyznačená oblast nachází, dokázala si až příliš barvitě představit všelijaké hrůzy, kterým tam jsou vojáci vystavováni. Prsty si dala za ucho kratší prameny vlasů. Do pusy vhodila čtvereček mléčné čokolády a sáhla po oblíbené propisovací tužce.

Zdravím Vás, pane Shepparde.

Nejlepší způsob, jak oslovit cizího muže a neurazit ho. Určitě teď sedíte a nestačíte se divit. Možná o to vůbec nestojíte, v tom případě se omlouvám, ale stejně jste vlastně zvědavý, kdo jsem a proč Vám nějaká cizí ženská píše. Upřímně doufám, že nezuříte, ale máte radost, a i kdybyste ji neměl, tak mi to taky přece nebudete říkat... Moc mluvím. Měla bych jít k věci. Dostala jsem Vaši adresu od agentury TYPEWRITER. Lidé, kteří rádi píší dopisy, tam chodí vyhledávat jiné zájemce se stejným koníčkem. Chtěla jsem si s někým vyměňovat klasickou, línou šnečí poštu. Připadalo mi, že dělám správnou věc, když jsem si vybrala adresu vojáka. Moc rozptýlení tam asi nemáte, tak... proto.

Asi by neuškodilo něco o sobě říct. Takže... jmenuji se Tamara Fieldsová, letos mi bude dvacet pět let, studuji Yale a vedu redakci univerzitních novin. Doufám, že Vás můj věk neodradí.

Upřímně... myslela jsem si, že bude snadné jen tak si sednout a napsat dopis neznámému člověku, že prostě jenom napíšu pár vět. Je to ale hrůza! Absolutně nevím, o čem bych měla psát, abych se neztrapnila nebo nepůsobila jako pomatená ženská, která mluví z cesty. Ovšem jak se na to dívám, tak se mi to zatím daří. Vždycky takhle strašně melu, když jsem nervózní.

Jestli jste přežil šok z toho dopisu, snad se teď nebudete zlobit, když se zeptám, jaký je Irák? Víte, nikde jsem kromě Louisiany, odkud pocházím, a New Havenu nikdy nebyla. Cestovala bych, jenže nemám za co. Tak se ptám čistě jenom ze zvědavosti.

Myslím, že po dnešku na nic lepšího stejně nepřijdu, takže mi nezbývá než doufat, že jsem Vás tím neodradila. Na druhou stranu by taky nevypadalo dobře, kdybych na Vás hrnula jednu otázku za druhou. Na každý pád budu ráda, i když si můj dopis jenom přečtete. Zbytek už záleží jen na Vás.

Přeju Vám hodně štěstí,

Tamara Fieldsová

P.S. má adresa je na druhé straně dopisu, kdybyste se přece jenom rozmyslel. 14. 2. 2010, vojenská jednotka Bravo Charlie, provincie Majsán, Irák

„Pošta!“ křičel desátník v pískovém triku s propocenými kruhy u krku a podpaží. Na krku se mu houpaly kovové psí známky jako každému. Držel v ruce pytel s dopisy pro jednotku Bravo Charlie v táboře Nezávislost. Nejlepší způsob rozdělování pošty byl v jídelně a v poledne. Velitel tábora zkoušel zavést všemožné cesty. Bohužel žádný plně nevyhovoval. Obcházet každého zvlášť bylo velmi zdlouhavé a neefektivní. Dělat skupinové shromáždění jen za účelem rozdělování pošty... úplně zbytečné. Tenkrát se dostavilo pouze pár jedinců, kteří čekali dopis od manželky. Když náhodou dostal dopis i někdo jiný, jednoduše ho díky tomuto způsobu nedostal. A ne každý byl tak ochotný, aby převzal dopis za kolegu a posléze mu ho donesl.

„Tak dělej, rozdávej!“ zakřičel někdo z davu. Vojáci seděli u stolů. Na nich podnosy s armádní stravou, která postrádala nejdůležitější aspekt. Chuť. Několikrát si o ni žádali kuchaře. Vždy bez pozitivních výsledků. A tak se jen s apatickými výrazy, otupělí horkem rýpali vidličkou v něčem, co připomínalo kaši.

„No jo,“ vyndal desátník balíček, který byl hned nahoře. „Davis!“ křikl přes celou jídelnu – bílou místnost vybavenou pouze stoly a velkým počtem židlí. „Nejspíš ti žena zase posílá ten tvrdý koláč.“

„Nikdo ti tenkrát nenabízel!“

Davis vyrval balíček z rukou provizornímu poštovnímu doručovateli, který se vždycky rád probíral cizími zásilkami, aby pak mohl roznášet drby po táboře nebo si něco vyžebrat k dobru, ať už se jednalo o tvrdý domácí koláč, sušenky nebo cigarety. Především ty byly v táboře silně nedostatkovým zbožím.

„Ben, Frank... John, Bill...“ za každým jménem letěl dopis k příslušnému vojákovi. Desátník měl dobrou mušku. Navíc si moc dobře pamatoval jména i obličeje, třebaže v uniformě a krátkém vojenském sestřihu vypadali všichni skoro stejně.

„Andrew!“

Nikdo se neozval, ani nezvedl ruku.

„Kde je do prdele Andrew?“

„Na hajzlu...“ ozvalo se od jednoho stolu. Sálem zašuměl smích, který se zase rychle rozplynul v cinkání hliníkových příborů.

Desátník popadl další dopis. Překvapeně povytáhl obočí: „Jeremy!“

„Cože?“ zvedl Jeremy pohled od nechutného jídla. I ostatní u stolu zpozorněli.

„Jak, cože? Máš dopis.“

„Já?“ nemohl se přestat divit.

„Ne asi! Tvoje babička!“

„Ty, hele, Waltere, neser mě!“ podíval se na něj Jeremy. Desátníkův humor nebyl zrovna jeho šálek čaje, v téhle díře spíš brandy nebo whisky. Navíc neměl poslední dobou vůbec náladu na vtipy. Ale Walter nelhal, nedělal si z něho srandu. Vskutku držel dopis. Užuž po něm chtěl sáhnout, ale Mark, sedící po jeho levici, ho pošťákovi vytrhl z ruky mnohem rychleji.

„Hele, copak to tu máme? Maminka?“ otočil obálku na druhou stranu. Čekalo na něj ale zklamání. Lidé většinou napíšou zpáteční adresu na zadní stranu obálky. Jenže tahle zela prázdnotou. Škoda.

„Nech toho, dej to sem, není to tvoje,“ natáhl se, ale jeho povedený kámoš mu ucukl.

„Počkej! Jen se podívám, kdo ti píše.“

Ryan, měřící bezmála dva metry, se jenom koutkem oka podíval Markovi pod ruce. „Není tam zpáteční adresa.“

Konstatováním faktu Marka zesměšnil. Udělal z něho pitomce, který nepoznal, že zírá na prázdný papír. S odfrknutím dopis odhodil na stůl do mezery mezi tácy.

„Tak vidíte, vy idioti,“ ukořistil si konečně Jeremy svou poštu. Sjel je přísným pohledem. Pod touhle kamennou maskou byl naprosto zmatený. Neví o nikom, kdo by mu psal. S největší pravděpodobností matka, která nad tím dopisem brečela, a uvnitř nenajde nic jiného než jen zoufalé prosby, ať se vrátí domů. Pořád si myslí, že ho přesvědčí, aby kvůli otci vystoupil z armády. Jen zběžně prohlédl obálku. V rohu razítko pošty v Connecticutu. Vždyť tam kruci ani nikoho neznám, pomyslel si. Přesto si však dopis strčil do zadní kapsy maskáčových kalhot.

„Kam jdeš?“ ptal se zvědavě Ryan. „Snad ses neurazil?“

„Vyhodit ten blaf. Kdo to má jíst...“ zvedl se i s podnosem a zpola nesnědené jídlo seškrabával do kontejneru vzadu za jídelnou. Zbytky od snídaně se uvnitř už začínaly kazit. Kolem se vznášel pomalu, ale jistě nesnesitelný zápach hnijícího jídla. Tak to dopadá, když někdo postaví popelnici na zbytky někam, kde většinu dne svítí slunce. Poté se Jeremy odebral k sobě do pokoje. Musel přejít několik desítek metrů po přímém slunci, na kterém bylo kolem poledne snad padesát stupňů. Bůhví kolik bylo ve skutečnosti, ale Jeremy si zkrátka připadal jak na rozpáleném rožni.

Dveře ubikace za sebou zabouchl. Nejdřív se napil balené vody. Samozřejmě, že zteplalé. Na nějakou klimatizaci mohl zapomenout a lednička zrovna nijak valně nechladila. Přes okno zatáhl závěs, aby se slunce alespoň částečně zbavil. Ze stolu sebral krabičku cigaret. Jednu si vložil mezi rty. Potřeboval si nutně zapálit. Nejenom pro vyrovnání hladinky nikotinu v těle, ale i pro spravení chuti po tom mizerném obědě. S dlouhým povzdechem vyfoukl sloupec kouře. Sice ho to moc neuklidňovalo, ale aspoň něco. Vzápětí padl s žhnoucí cigaretou v puse na záda do postele, aniž by si zul bagančata. Vytáhl ze zadní kapsy kalhot dopis.

„Tak se ukaž...“ roztrhl obálku, z níž vytáhl linkovaný papír přehnutý napůl.

Automaticky se podíval na spodní konec stránky na podpis. Tamara. Kdo je do prdele Tamara? Žádnou holku s tímhle jménem nezná. Ani neznal, alespoň co si vzpomíná. Začal číst od začátku. Už při oslovení se uchechtl.

„To si piš, že se divím,“ bavil se nahlas s němým dopisem. Jako kdyby jeho odpovědi mohla pisatelka slyšet. Ušklíbl se nad jejími omluvami. Proč by se měl kvůli dopisu zlobit? O agentuře TYPEWRITER asi slyšel, ale nevzpomínal si kdy ani od koho. Nejspíš jim někdo na školení nebo schůzi říkal, že budou mít seznam jejich adres. Pokrčil nad tím rameny. Přestal přemýšlet nad něčím, na co stejně nenajde odpověď, a i kdyby ano, stejně s tou věcí nedokáže nic udělat.

„Tak Tamaře ještě není ani 25? Páni – a prý, jestli mě to odradí,“ tiše se pro sebe zasmál. Pokračoval ve čtení dál. Studentka na Yalu? Kruci, asi bude zatraceně chytrá. Očividně ale i neskutečně užvaněná a svým způsobem chápavá. Nicméně si musel přiznat, že mu radost udělala. Kdy naposledy dostal dopis od normálního člověka, pokud nepočítá svou vlastní matku? Nemá tušení. Kdy naposledy mluvil s ženskou? To už bude taky pěkně dlouho. Jemná ženská slova byla v tomhle prostředí jako balzám. Zároveň i jako pěst na oko. Odpověděl by jí tak jako tak. Beztak neměl do čeho píchnout. Většinu týdne se v táboře nudí. Alespoň úplně neztratí kontakt s okolním světem.

Dopis složil zpět do obálky a schoval ho do šuplíku nočního stolku. Uhasil zpola vykouřenou cigaretu. Pak si dal ruce za hlavu a z toho horka usnul.

V sedm večer se rozešel do jídelny pro další servírovanou šlichtu bez chuti a se zápachem. U stolu už seděli ostatní z jeho jednotky. Lidi si na frontě dělají přátele velmi rychle. Nikdy nikdo nemohl tušit, co se stane zítra nebo za měsíc, kdy některý z nich zemře nebo je převelí. Jeremy se mezi nimi sice pohyboval teprve měsíc a půl, ale už teď mohl tvrdit, že členy svého týmu – Marka, Ryana, Simona a Williama – zná dost dobře. Už třikrát s nimi byl na rutinní akci v terénu. Při takových záležitostech zkrátka musel vědět, na koho se spoléhá a kdo mu kryje zadek.

„Tak kdo ti psal, Jeremy?“

„Nech si to...“ nejprve Marka okřikl. Pak se rozhodl, že raději bude lhát. Moc by se v tom vrtali a on jim nechtěl dávat příležitost k nahlédnutí do svého soukromí.

„Kvůli matce jsi dělal takový tajnosti? To sotva. Je v tom nějaká jiná ženská, co?“

„Marku dej mu pokoj. Spíš by mě zajímalo, jestli si večer zahrajeme poker...“

„Dneska beze mě,“ zamumlal Jeremy. Tupě zíral na maso bez šťávy, chuti a čehokoli dalšího, co by správný kus hovězího měl mít. Slušně řečeno, steak na prd. Ještě ke všemu páchl jako hadr na nádobí. Na okamžik podezíral kuchaře, že tu masitou překližku opláchl ve vodě, v níž myl polední nádobí.

„Co to? Že by tě přestalo bavit vyhrávat?“ rýpl si pobaveně Ryan.

„Musím si prostě něco zařídit. Ale příště vás oberu i o boty.“

Na dopis se ho pak už neptali. Ani se nezajímali, co si musí zařídit, třebaže někteří z nich hořeli zvědavostí. Většinou před sebou nemívali tajnosti, ale když už o něčem někdo z nich nechtěl mluvit, respektovali to. Zprvu se pokoušeli zlomit jeho rozhodnutí, avšak bez úspěchu.

Jeremy po hodině odešel z jídelny. Slunce se sklánělo nízko nad obzorem, přesto se mu zdálo, že je stále horko jako v peci. Zato až padne noc, ochladí se, táborem se přežene studený vítr z pouště a ráno zase udeří vedra. Jako na houpačce.

Prošel kolem pár místních prověřených trhovců. Zrovna sklízeli vystavované zboží z olámaných dřevěných desek. Kaftany se jim pleskaly kolem zaprášených sandálů, zatímco přenášeli hromádky pirátských filmů z provizorního prodejního pultu do vaků na dřevěných kárách tažených osly. Na nejstaršího z nich kývl na pozdrav. Ten se na oplátku mlčky uklonil. Nikomu z nich se nedalo věřit, ale tenhle z nich byl nejslušnější a nejférovější v rámci jejich omezených arabských možností. Snažili se na Američanech vydělat. Obchodovali s nimi, třebaže neuměli anglicky, a pomáhali si rukama i nohama. Oni jim na oplátku vydělat nechali. Většina z chlapů z tábora kupovala pirátské filmy, ať už normální nebo ty pro dospělé. Jiní zase sháněli hezké dárky, které by mohli poslat domů svým osamělým ženám a dětem.

Jeremy zapadl do své ubikace. Do okna vložil hustou síťku proti hmyzu. Malárie sice v Iráku nebyla úplně běžná, ale člověk si nemohl být vůbec ničím jistý. Chtěl si jen pojistit vlastní zdraví. Neměl zájem přivézt si nějakou hnusnou, vleklou chorobu, přestože před odjezdem dostal nespočet injekcí proti všemu možnému.

Přes okno zatáhl závěs. Ze šuplíku vytáhl dopis. Znovu přelétl očima úhledné písmo. Někde na dně našel jakýsi blok. Je to poprvé po šesti letech, co někomu píše z fronty. Naposled psal vlastní matce, kterou ubezpečil, že

z armády neodejde. Snažil se ji přesvědčit, že se

nemusí podřizovat jeho otci. Ten s matkou

manipuloval, jak se mu chtělo, jen se synem se

mu to nepodařilo. Chtěl z něho mít právníka.

Násilím ho držel na Harvardu. Jeremy tam

vydržel sotva dva roky, než zběhnul na West

Point. Stal se svým pánem a nikdy v životě nebyl

spokojenější. Doma nemohl volně dýchat.

Otcova povaha ho dusila. Matka se však při

každém rozbroji rozbrečela a slzami se snažila

Jeremyho přesvědčit, aby byl otci po vůli.

A Jeremy většinou ustoupil, protože nesnesl

matčino hoře. Postupem času zjistil, že ho jen

jistou formou citově vydírají.

Popadl první propisku, kterou našel. Zkusil

na okraj, zda píše. Černá. Nevadí. Do rohu

naškrábal datum 14/2/10. Tak proto chlapi

dostávali domácí sušenky a koláče od svých

manželek a proto byl taky Mark tak protivný,

protože se na něj jeho přítelkyně vykašlala.

Ahoj Tamaro,

tady Jeremy, voják, kterého sis vybrala. Za

celých šest let jsem nedostal, ani nenapsal dopis.

Takže si můžeš být jistá, že jsi mi tím udělala

radost. A zlobit se kvůli dopisu? Nejsem blázen,

i když normální taky ne, ale kdo z nás dneska je,

co?

Když ses představila ty, asi bych taky měl.

Jmenuji se Jeremy Sheppard, je mi osmatřicet a

jsem seržant. Do Majsánu jsem přijel teprve

před měsícem a půl. Budu tu do konce roku.

Tedy – zatím, pokud nenastanou nějaké změny.

Nejspíš si zažádám o prodloužení. Možná si teď

říkáš, že jsem doopravdy blázen. Zní to šíleně,

ale nějak mě to baví. Někdy se třeba dozvíš proč

(jestli budeš chtít). Nejsem zelenej mozek, jak

tomu říkají civilové. Fakt ne. Přiřadili mě do

jednotky Bravo Charlie. Bydlím v táboře

Nezávislost. Prý se to dříve jmenovalo Svoboda,

ale tohle se mi zdá lepší. Mám pod sebou čtyři

kluky – Marka, Ryana, Williama a Simona.

Vyrážíme na pravidelné mise. Jsou to takové

rutinní akce, jestli je kolem všechno v pořádku.

Snažíme se jen udržovat klid.

Slovo „klid“ do papíru vyloženě vryl. Dopsala

mu propiska.

„Do prdele!“ mrskl s ní o zeď. Odrazila se a zapadla někam za postel. Prohrábl šuplík, ale žádnou náhradní neměl. Sakra práce. Vytáhl z krabičky další cigaretu, kterou si zapálil až venku. Pomalou procházkou přes chladnoucí tábor se dotáhl za jejich povedenou bandou, která se zrovna věnovala pokeru.

„Hele, kdo se na nás nakonec přišel podívat!“ zajásal William s rukou plnou karet.

„Nevzrušuj se, jdu si jen půjčit propisku. Moje dopsala.“

Kouř vyfukoval pomalu a líně. Horko ho za celý den patřičně unavilo. Člověk se pohyboval jak zpomalený film, do ničeho se mu nechtělo a nejraději by se stočil někam do stínu a spal.

Mark si chtěl zase trochu rýpnout, ale když si Jeremy něco zařizuje, tak si něco... zařizuje. Výslechu ho podrobí jindy. I s kartami odešel ke svému stolu. Měl jich víc, a tak mu půjčil rovnou dvě, aby měl Jeremy pokoj.

„Dík. Kdo vyhrává?“ zeptal se automaticky mezi dveřmi.

„Ryan,“ zazněl otráveně Bill, protože ten ho obral už o několik dolarů.

„Tak hodně štěstí,“ zanechal je v jejich malém pokerovém klubu v mlze cigaretového kouře. Neznal snad nikoho, kdo v armádě takhle nehřešil. Byly dvě skupiny. Někteří spíš kouřili, jiní více pili. Vlastně tři. Ta poslední dělala obojí. Jeremy se řadil k první. Na chlast moc nebyl.

Na okraj stránky zkusil novou propisku. Modrá. „Prima, to bude vážně krása,“ zabručel si pro sebe. Pardon, dopsala mi propiska. Takže říkáš Yale? Práce v redakci? Krom toho, že jsi evidentně dobrá, protože to asi není jednoduchý se dostat na takový místo, je plno možností, jak to chápat. Takže se zeptám naprosto jednoduše, abych je nemusel vyjmenovávat: Co vlastně děláš? A co studuješ?

Odkud přesně z Louisiany jsi? Já jsem z Portlandu. Pak jsem byl nějakou dobu ve West Pointu a teď jsem tady. Mimochodem, tvůj věk mi vůbec nevadí. Nepůsobíš jako hloupá plastová Barbie. Kdyby jo, ten papír by byl růžový a nasáklý tvou voňavkou. Takže ne, vážně mi tvůj věk nevadí. Já jsem na dopisy nikdy moc nebyl, píšu, jak mě to napadne. Jsem trochu spontánní a snažím se být k ostatním přátelský, aspoň v rámci možností. Někdy mívám pocit, že se tu zblázním a určitě nejsem sám.

Teď k tvojí otázce. Irák je velmi zvláštní země. Provincie Majsán je na západě státu při hranicích s Jordánskem. Na rozdíl od jiných oblastí je tady docela klid. Co bych ti tak řekl... přes den je tu příšerné vedro, jak v peci, a v noci zase zima. Táhne sem z pouště. Jenže jakmile ráno vyjde slunce a zase je něco mezi třiceti a padesáti stupni. Samozřejmě, klimatizaci tu nemáme, zbytečné plýtvání. Jenom horko, sucho, samý písek. Arabové jsou divní. Všichni se na tebe usmívají, všechno odkývají, protože ničemu nerozumí, mávají ti, snaží se ti vnutit první poslední jen proto, že jim z toho může kápnout pár dolarů do volátka, a než se stihneš rozloučit, odpálí ti pod zadkem bombu.

Jeremy si vzpomněl na poručíka z předchozí mise v Bagdádu. Uměl arabsky a rád se družil. Největší chyba. Tenkrát však potřebovali

tlumočníka, protože hledali bombu u základní

školy. Museli evakuovat děti a uzavřít oblast.

Když už tam nikdo nezbyl, objevil se tam

vychrtlý, bezzubý stařík s turbanem na hlavě.

Neustále něco mlel arabsky a rukama

potaženýma pergamenovou kůží rozhazoval do

všech stran. Za chvíli jeho soukmenovec

přistrkal dřevěnou káru, že do ní musí naložit

jutové pytle, kterých si do té doby nikdo nevšiml.

Ležely srovnané u zdi. Poručík se s nimi

vybavoval, že jim s tím obilím pomůže na káru,

aby mohli co nejrychleji odjet. S každým dalším

pytlem mu pokorně děkovali, div, že mu ruce

nelíbali. Pak z ničeho nic zmizeli. Utíkali po

prašné cestě pryč od svého vozíku s obilím.

Ještě nezapomněli zavolat, že se brzy vrátí, že

jdou pro osla. Dřív než jim poručík stihl

odpovědět, dopadaly jeho zkrvavené údy na

suchou, zaprášenou dlažbu. Vyprahlá zem

nasávala jeho krev, prýštící ze zbytku trupu a

urvaných rukou. Víc z něho totiž nezbylo. Proto

Jeremy nikomu nevěří, proto se s nimi nechce

družit, a proto je všechny do jednoho považuje

za vyvrhele.

Jak je vlastně u nás? Tedy v Connecticutu?

Opravdu násilným způsobem změnil téma o sto osmdesát stupňů. Dostal se na půdu poskládanou ze žhavých uhlíků. Radši skončí dřív, než se spálí.

Asi budu končit, než vypíšu další propisku. Taky tě nechci nijak vyslýchat. Navíc tu už zapadá slunce, moc na to nevidím (vím, můžu si rozsvítit). Špatná výmluva. Když napíšeš, budu rád. Jestli jsem tě odradil, tak se s tím nedá nic dělat. Mimochodem, koukám na datum. Je čtrnáctého – Valentýn. Ber ten dopis jako valentýnku.

Hodně štěstí při čtení,

Jeremy Sheppard

Upřímně doufal, že zmínkou o Valentýnu zastřel

poznámku o Arabech. Ženská se přece zaměří

na valentýnku a ne na bombu.

Někde v kanceláři splašil obálku, na niž napsal na ni Tamařinu adresu.

„Tohle chci poslat,“ řekl desátníkovi za úřednickým stolem.

„Fajn.“

Laxně převzal zalepenou obálku a hodil ji mezi tisíce lejster.

„Waltere, neser mě,“ zavrčel Jeremy. Moc dobře věděl, že se Walter na dopis vykašle, zahrabe ho mezi formuláře a pokud ho neztratí, odešle ho s měsíčním zpožděním.

„Hele, řekl jsem, že ho pošlu. Pojede s příští poštou,“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist