načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Smrt a pohřby slavných - Marie Michlová

  > > > Smrt a pohřby slavných  

Elektronická kniha: Smrt a pohřby slavných
Autor:

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  140
+
-
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 150
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5168-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold. Domníváme se, že nezájem o tato témata dnes vede k zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako by se v mysli společnosti vypařili z povrchu zemského… Autorka si tedy dala za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit připomínkou toho, jak skončily životy čtyřiceti významných postav napříč českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. Jednotlivé osobnosti jsou řazeny chronologicky podle data úmrtí a kritérium spočívalo ve skutečnosti, že jsou pohřbeny na našem území. Defilují tak před námi pozoruhodné příběhy z posmrtného „života“ svatých, panovníků, šlechticů, umělců, vědců a politiků. Někde jako bychom i dnes mohli nahlédnout smrti do tváře (třeba v případě Františka barona Trencka), jindy pomyslně stojíme nad velmi poškozenými ostatky „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., jež nechal prozíravě označit možná sám Václav II., pak zase můžeme želet jezuitského nevděku, který nás chtěl připravit o náhrobek Viléma z Rožmberka, nebo se dozvídáme, jaké pozdvižení vyvolal v Čechách nezvyklý pohřeb Vojty Náprstka…  Náhrobky a pomníky těch, kteří se zapsali do českých dějin, by zejména dnes měly být častým cílem historických nadšenců i badatelů. Nechť je jim tato kniha inspirací a poučením.    Vydává Nakladatelství ČAS s.r.o., Slepá 246, 252 03 Řitka info@nakladatelstvicas.

Předmětná hesla
* 10.-20. století
Osobnosti -- Česko -- 10.-20. století
Osobnosti -- Úmrtí
Pohřby -- Česko -- 10.-20. století
Pohřební obřady -- Česko -- 10.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Marie Michlová - další tituly autora:
Smrt Múz Smrt Múz
Michlová, Marie
Cena: 355 Kč
Byli jsme a budem -- aneb česká každodennost 1914-1918 Byli jsme a budem
Michlová, Marie
Cena: 211 Kč
Protentokrát -- aneb česká každodennost 1939-1945 Protentokrát
Michlová, Marie
Cena: 149 Kč
Smrt a pohřby slavných -- aneb Poslední cesty osobností našich dějin Smrt a pohřby slavných
Michlová, Marie
Cena: 211 Kč
Byli jsme a budem -- (aneb česká každodennost 1914-1918) Byli jsme a budem
Michlová, Marie
Cena: 121 Kč
Smrt múz Smrt múz
Michlová, Marie
Cena: 251 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Edice Český ČAS
Marie Michlová
SMRT A POHŘBY
SLAVNÝCH
aneb Poslední cesty osobností našich dějin










Marie Michlová
SMRT A POHŘBY
SLAVNÝCH
aneb Poslední cesty osobností našich dějin





Copyright © Marie Michlová, 2016
Editor © Josef Pepson Snětivý, 2016
Cover & Layout © Nakladatelství ČAS,
Alena Šulcová Laňková, 2016
© Nakladatelství ČAS, www.nakladatelstvicas.cz, 2016
ISBN 978-80-7475-168-4





Smrt a pohřby slavných
─ 5 ─
Úvodem
Již odmalička jsem měla ráda životopisné příběhy a biografie, avšak
shledávala jsem na nich častý nedostatek – jen málokteré mi připadaly
dokončené, dopovězené do úplného konce... Jako kdyby snad mnohé
jinak vynikající české i světové životopisce práce omrzela těsně před
koncem, a tak knihu či článek uzavřeli jen holou větou o smrti či
pohřbu dané osobnosti. Nebo se záměrně chtěli tomuto tématu vyhnout,
protože smrt, a tím spíš pohřeb, podle nich není součástí života?
Separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická
– avšak v rámci celých lidských dějin unikátní.
Ještě v devatenáctém století každý poctivý životopisec podrobně
popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj.
zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté
společnost vzdala dostatečný hold, jak výrazně mu projevila svou úctu...
V dřívějších staletích se lidé na smrt pečlivě připravovali už od mládí,
někteří „jen“ psychicky, ale mnozí i materiálně, šetřili peníze na
vlastní pohřeb, sepsali poslední vůli s podrobnými instrukcemi, kde a jak
má smuteční obřad proběhnout... Pokud jim bylo jejich přání splněno,
pak by se to dalo považovat za dovršení jejich díla – a nezmínit se
o tom v biografii by bylo jistě nesprávné.
Způsob, jakým se naše současná západní společnost vyhýbá tématu
smrti, je podle mého názoru nešťastný. Zatímco dříve byli lidé
myšlenkou na smrt až posedlí, dnes je tomu přesně naopak. Dnešní
stereotypní představa o patologovi je taková, že je to cynický, bezcitný
člověk, zatímco každý zaměstnanec pohřebního ústavu musí být jako
z románu Spalovač mrtvol. Dříve se vycházky na hřbitov
doporučovaly rodinám, aby dětem připomněly konečnost života, dnes pro
„přílišný“ zájem o pohřbívání existuje i zvláštní výraz „taphophilia“, který
může evokovat jakousi zvrácenou úchylku.





Marie Michlová
─ 6 ─
Historik se tomuto tématu vyhne jen stěží – osobnosti, o které se
zajímá, jsou v drtivé většině případů již po smrti. Ovšem i tak se téma
„smrt“ badatelům často daří obejít, přestože smrt, respektive její
oddálení, představuje jeden z největších pokroků v dějinách. Máme šance
na dožití tak vysokého věku, o jakém se lidem ještě před sto lety ani
nesnilo. Úmrtnost dětí a rodiček a způsobená infekčními chorobami
klesla na minimum, dožít se šedesáti let již není bráno jako požehnání,
ale samozřejmost.
Průměrná délka života osobností, o nichž pojednává tato publikace,
je 54 let – a to nehledě na fakt, že velkou část z nich tvoří přední
představitelé státu a zámožní lidé, kteří si mohli dovolit tu nejlepší
lékařskou péči. Dnešní průměrná délka života obyvatel v České republice
je 78 let, tj. minimálně dvojnásobek průměrného věku dožití prakticky
v libovolném období dějin před začátkem 20. století. Ze všech
osobností této publikace zemřel nejmladší Ladislav Pohrobek (v sedmnácti
letech) a nejvyššího věku se dožil Tomáš G. Masaryk, který žil přesně
o sedmdesát let déle. Až do druhé poloviny devatenáctého století by
však byl téměř devadesátiletý stařec mnohem větší raritou než
umírající mladík. A přestože dnes umíráme čím dál později, jako kdyby se
spolu s tím stupňoval i strach ze smrti, která byla vytěsněna na samý
okraj společenského zájmu.
Dala jsem si za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit tím, že
připomenu, jak skončily životy čtyřiceti významných osobností napříč
českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. V kaž­
dé době lze vypozorovat společné rysy, podobné rituály, přístupy...
Pohřby totiž vypovídají o své době stejně dobře jako kterákoli jiná součást
každodennosti – na první pohled odlišíme středověký šat od oblečení
z 18. století, a stejně dramaticky se lišily i pohřební zvyklosti, o nichž
(na rozdíl od módy) laik ví většinou jen velmi málo. Kritérium výběru
pro mne spočívalo v tom, aby byla každá z osobností pohřbena na
našem území (nejsou tedy zahrnuty takové, které sice výrazně ovlivnily





Smrt a pohřby slavných
─ 7 ─
české dějiny, ale místo posledního odpočinku nenašly u nás – např.
František Josef I.). Jednotlivé medailony jsou řazeny chronologicky
podle data úmrtí.
Tato kniha nás může naplnit radostí, že žijeme v době, kdy by
moderní medicína jistě dokázala prodloužit či zachránit život většině zde
popsaných osobností. Tuberkulóza již nevévodí žebříčku „zabijáků“,
králové neumírají v bitvách, pacienti trpící rakovinou či kornatěním
tepen mají mnohem vyšší šanci na účinnou léčbu, poslední stádium
syfilidy léčitelné stále není, ale počet nakažených se dramaticky snížil...
Na druhé straně nezájem o pohřební témata dnes vede k
zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou
neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat
památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá
bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto
pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako kdyby se v
mysli společnosti vypařili z povrchu zemského. Ale jejich kosti stále leží
v české zemi a jejich náhrobky a pomníky by měly být častěji cílem
všech zájemců o české dějiny.
Nechť je jim tato kniha inspirací.





Marie Michlová
─ 8 ─
Svatá Ludmila
Datum smrti svaté Ludmily víme, zemřela 15. září roku 921. Ovšem
co se týče jejího narození, není toho mnoho známo – zřejmě přišla
na svět kolem roku 860. Zcela zřejmé není ani to, odkud pocházela
(možná až ze Srbska). Její příběh se pro nás začíná psát až v okamžiku,
kdy se svým manželem, prvním doloženým českým knížetem z rodu
Přemyslovců Bořivojem I., přijala křest. Křtil ji na Moravě roku 882
známý věrozvěst Metoděj. Tou dobou již měla jednoho syna
Spytihněva a s odstupem asi třinácti let se jí narodil ještě Vratislav, přičemž oba
se stali později knížaty – a Ludmila je oba také přežila. Po smrti
těchto dvou mladých knížat byla moc rozdělena mezi Ludmilu a její
snachu Drahomíru, což nebylo zrovna šťastné, protože ženy si politicky
(a zřejmě ani lidsky) nerozuměly a podporovaly různé strany. Ludmila
se starala o vnuky Václava (budoucího světce) a Boleslava, zatímco
jejich matka Drahomíra je zastupovala spíše mocensky. Ludmila měla
mnoho důležitých kontaktů a vlivných přívrženců, Drahomíra ji však
převyšovala po vojenské stránce.
Konflikt mezi těmito ženami skončil tragicky, Drahomíra zřejmě
nechala svou tchyni zavraždit. K tomuto činu došlo 15. nebo 16. září
921 na hradišti Tetín. Nájemní vrazi Tunna a Gommon pocházeli asi
ze severní Evropy (zřejmě to byli Vikingové) a rekrutovali se z řad
Drahomířiny věrné družiny. Jejich věrnost ale rozhodně nebyla
zadarmo, v českém knížectví disponovali obrovským vlivem a mocí. Tunna
a Gommon uškrtili Ludmilu její vlastní šálou, aby nedošlo k prolití
krve, čímž minimalizovali riziko, že Ludmilu jednou prohlásí za
mučednici a bude svatořečena – ona sama je však před smrtí údajně
prosila, aby ji raději sťali mečem. A aby jí nemohly být přičítány žádné
případné zázraky, nechala Drahomíra na místě Ludmiliny smrti
vybudovat chrám svatého Michala.





Smrt a pohřby slavných
─ 9 ─
Historik Dušan Třeštík přišel s hypotézou, že vrazi Ludmile
nesplnili její přání ne z krutosti, ale vlastně jí tím chtěli prokázat určitou
laskavost, dá­li se to v té situaci tak nazvat. V řadě zemí tehdy bylo poměrně
obvyklé, že ženy – mladé dívky nebo i starší vdovy – byly obětovány
například po smrti svého manžela. Oběti byly zabíjeny právě
nekrvavými, „čistými“ metodami, ideálně uškrcením. Tunna a Gommon tak
možná doufali, že tím pádem jejich čin nebude považován v očích
bohů za vraždu, ale za oběť, a Ludmila sama dostane to privilegium,
stát se obětí bohům. Ovšem hlavní odchylka od tohoto rituálu spočívá
ve faktu, že Ludmila nedala svůj souhlas stát se obětí, což se jinak
zpravidla vyžadovala.
Ludmilin první pohřeb proběhl velmi rychle a v nepěkné atmosféře
strachu, co bude v politicky nestabilní době následovat. Do hrobu ji
uložili v šatu zdobeném ornamenty. O čtyři roky později, roku 925, se
teprve sedmnáctiletý kníže Václav chopil moci a svou matku vykázal
Zavraždění sv. Ludmily na kresbě Jana Gotha





Marie Michlová
─ 10 ─
z knížecího dvora. V témže roce nechal exhumovat ostatky milované
babičky a přenesl je do kostela svatého Jiří na pražských Hradčanech.
Tímto aktem mimo jiné demonstroval, že je stále na její straně.
Zároveň tak mařil matčiny snahy, aby Ludmila byla zapomenuta – a hlavně,
aby nebyla prohlášena za svatou. Václav měl naprosto opačný názor
a domníval se, že pokud budou mít naše země vlastní světici, výrazně
to posílí jejich mezinárodní postavení. Její druhý, podstatně
honosnější pohřeb byl spojen se zasvěcením baziliky svatého Jiří. Odehrál
se za účasti dlouhého slavnostního průvodu, který zpíval žalmy. Před
oltářem byla vysekána do skály hrobová jáma, kam zřejmě umístili
Kaple sv. Ludmily u sv. Jiří
na Pražském hradě





Smrt a pohřby slavných
─ 11 ─
Ludmilino tělo – není to však jisté, protože zde nezůstalo (Václav IV.
později nechal její ostatky pohřbít v jí zasvěcené kapli v chrámu
svatého Víta a opatřil její hrob gotickým náhrobkem).
Pravost ostatků byla ověřena roku 1981, antropologicky
odpovídaly i jejímu stáří v momentě smrti (to činilo 61 let). Podle antropologa
Emanuela Vlčka byla 168 cm vysoká a měla výrazný předkus. Tělo
bylo obaleno pěti vrstvami textilií, spodní vrstvy přitom nejspíš
pocházely z doby prvního obřadu, protože nesly známky uložení v zemi
a obsahovaly zbytky půdy i hmyzu. Další vrstvu tvořilo hnědé hedvábí
asi z doby Ludmilina druhého pohřbu; jedná se o velmi drahou látku,
zdobenou motivy stromu života a ptáčků, kterou zřejmě dovezli kupci
až z dalekého Orientu.





Marie Michlová
─ 12 ─
Svatý Václav
Zavraždění knížete Václava bylo klíčovým okamžikem pro české ději -
ny, avšak tato událost zůstane navždy obestřena mnoha otazníky. Není
jistý ani rok, kdy se vražda stala, ani její přesný motiv. Kdybychom se
navíc ptali, co by bylo, kdyby k ní vůbec nedošlo nebo kdyby nebyla
dokonána, mohli bychom spekulovat o nekonečné řadě možností, jak
by se odvíjel osud Českého knížectví, potažmo jak by vypadaly dějiny
celé střední Evropy.
Kníže Václav se narodil asi roku 907 pravděpodobně mimo dnešní
hranice Prahy (v legendě je zmiňován hrad Stochov) a byl vychováván
svou babičkou Ludmilou; dostalo se mu na tu dobu velmi kvalitního
vzdělání. Po smrti jeho otce knížete Vratislava vypukly mocenské
spory, které na čas ukončila až vražda Ludmily a také Václavův faktický
nástup k moci. Politická jednota však nastolena nebyla, o čemž svědčí
i to, že se Václavův bratr postavil do opozice.
O povaze a chování svatého Václava můžeme čerpat informace
pouze z nepříliš věrohodných pramenů, které mají tendenci ho
popisovat jako asketického mnicha, ačkoliv tím ho do jisté míry také pasují
do role nepříliš schopného politika, který o světské záležitosti nejevil
náležitý zájem. Zmiňme i známý tribut, daň z míru, který se Václav
údajně zavázal platit východofranckému králi Jindřichovi. I to však lze
vykládat jako záchranu země před nepřátelským vojskem, zatímco jiní
v tom naopak vidí submisivní přístup, ba až „zaprodání se“ Němcům.
K Václavově smrti došlo v pondělí 28. září roku 929 nebo 935, když
mladý kníže přijal bratrovo pozvání do Staré Boleslavi, aby společně
oslavili den svatého Kosmy a Damiána. Václav vstal brzy ráno, aby
se zúčastnil pobožnosti, ale cestou ke kostelu ho Boleslav sekl mečem
do hlavy. Václav však byl zřejmě natolik fyzicky obratný, že bratrovi
vytrhl zbraň a zahodil ji. Boleslavovi komplici však nakonec Václava





Smrt a pohřby slavných
─ 13 ─
přemohli a zabili, ačkoliv před nimi chtěl utéct a schovat se v kostele;
to se mu nepovedlo, protože i místní kněz byl údajně Boleslavovým
spiklencem. Podobně krutý osud pak stihl také Václavovy
stoupence a jejich rodiny včetně dětí. Existuje předpoklad, že zavražděn byl
i Václavův nelegitimní syn Zbraslav, který mohl připadat v úvahu jako
možný nástupce místo vraha Boleslava.
Václav byl pohřben přímo v boleslavském kostele svatého Kosmy
a Damiána; později byly jeho ostatky slavnostně převezeny na voze
a pohřbeny pod oltářem v rotundě sv. Víta, kterou Václav založil. Toto
přenesení mělo obrovský vliv na rozvoj kultu svatého Václava. I kníže
Boleslav se prý na místě kál a litoval svého činu, o čemž sice
mnozí historikové pochybují, ale bylo nutné vylepšit Boleslavův obraz
Zavraždění sv. Václava na ilustraci z Velislavovy bible
(počátek 14. století)





Marie Michlová
─ 14 ─
v očích společnosti, aby jeho autorita nebyla ohrožená – a role
napraveného kajícníka byla pro tyto účely ideální. Dokonce sám Palacký
ocenil např. jeho odvahu postavit se Němcům...
Ve svatém Vítu byly Václavovy ostatky údajně poškozeny, části těla
utrženy pro „zázračné“ účely – to byl již jeho kult očividně na
vzestupu. Jeho lebka je součástí svatovítského pokladu a je dnes položená
na nádherném polštáři a ozdobena čelenkou, kterou věnoval
americký dámský klub v době první republiky. Uveďme také, že antropolog
Emanuel Vlček namítl, že lebka patřila mnohem staršímu, asi
čtyřicetiletému muži, avšak Václavovi bylo v době smrti maximálně třicet
let... Zbytek ostatků se nachází v relikviáři ve Svatováclavské kapli.
Přibližně o tři století je mladší tato
rytina na stejné téma





Smrt a pohřby slavných
─ 15 ─
Svatý Vojtěch
Ačkoliv na mnoha podobiznách z pozdějších století vypadá svatý
Vojtěch jako vrásčitý a šedivý pán, v době smrti mu bylo jen kolem
čtyřiceti let. Narodil se kolem roku 956 a roku 997 byl zabit.
Vojtěch pocházel ze slavné rodiny Slavníkovců, jeho otec kníže
Slavník sídlil v Libici nad Cidlinou. Po primárním vzdělání u
duchovních v Libici odjel studovat do Magdeburku – později působil jako
druhý pražský biskup. Víru šířil velmi zaníceně, sám žil asketicky
Zavraždění sv. Vojtěcha na kresbě
Mikoláše Alše





Marie Michlová
─ 16 ─
a kritizoval všechny pohanské a nekřesťanské přežitky jako otroctví,
mnohoženství, incest atp., ale jeho kroky nebyly příliš populární a
Vojtěch Prahu opustil, aby se na naléhání o několik let později vrátil a dal
rodné zemi ještě jednu šanci; přišel dokonce pěšky a bos jako pravý
kajícník. Roku 993 založil Břevnovský klášter, první mužský klášter
v Čechách, avšak štěstí mu opět nepřálo, navíc v září roku 995 byla
vyvražděna jeho rodina, což jistě jen podpořilo jeho úmysl odejít
nadobro.
Roku 997 odjel na misijní cestu do Pruska v Pobaltí, ale
protože vkročil na posvátné pohanské místo, byl zajat a 23. dubna zabit,
o čemž svědčili jeho společníci, které místní obyvatelé ušetřili.
Ostatky pak Prusové prodali za zlato Boleslavu Chrabrému, polskému
kníLebka sv. Vojtěcha ve Svatovítském chrámu





Smrt a pohřby slavných
─ 17 ─
žeti, který Vojtěcha slavně pohřbil v Hnězdně. Také se rozhodl
využít Vojtěchovy mučednické smrti, aby usnadnil a urychlil Vojtěchovo
svatořečení, což se skutečně podařilo již roku 999. Sám císař římské
říše Ota III. vykonal pouť k Vojtěchovu hrobu a část jeho ostatků (obě
ruce) zřejmě odvezl do Říma, aby tam nad nimi byl vybudován kostel
svatého Bartoloměje.
O několik desítek let později, roku 1039, se český kníže Břetislav I.
rozhodl při válečné výpravě do Polska odvézt zbylé ostatky svého
krajana zpět do vlasti – podle polské verze se však spletl a odjel s ostatky
dalších světců, ale Vojtěchovy kosti v Polsku omylem ponechal.
Břetislav uložil „Vojtěchovy“ ostatky v kapli přistavěné k rotundě sv. Víta
a roku 1143 měla být Vojtěchova lebka zvlášť uložena v relikviáři.
Klid ostatků (ať už patřily komukoli) ve svatovítské rotundě byl
opět narušen, když se stavba měnila na baziliku, a někdy ve druhé
polovině 11. století byly přeneseny do zrenovovaného kostela.
Počátkem 12. století byl hrob ozdoben zlatem, stříbrem a křišťálem,
zatímco ve 14. věku král Jan Lucemburský oblast Vojtěchova hrobu
prozkoumával v naději, že tam najde peníze
i
. Na výročí Vojtěchovy smrti,
dne 23. dubna 1396, byly ostatky přeneseny do hrobky v rozestavěné
svatovítské katedrále. V roce 1541 hrob poškodil požár, náhrobek poté
zakryla provizorní kaple a následně nad ním vyrostla nová kamenná
stavba. Tato kaple existovala až do roku 1880, kdy byla odstraněna,
a ostatky se dostaly do kaple sv. Jana Nepomuckého, zvané též
Vlašimská. Původní hrob v zaniklé kapli prozkoumali archeologové roku
1996; našli v něm zlomky kostí, ale dnes je již nelze identifikovat.
i
KROUPA, Jiří K., ed. et al. Po stopách svatého Vojtěcha. Praha: Státní
oblastní archiv v Praze - Státní okresní archiv Kutná Hora, 2014, s. 210.





Marie Michlová
─ 18 ─
Přemysl Otakar II.
Přemysl Otakar II., známý také jako „král železný a zlatý“, prakticky
ztělesňoval dobový ideál panovníka: byl chytrý a pohledný, atletické,
středně vysoké postavy, s dobrým vzděláním a rytířským vychováním.
Navíc si hlídal příjmy a výdaje, aby se jako mnozí jeho předchůdci
a následovníci nedostal do dluhů – odtud pochází i přízvisko „zlatý“,
zatímco „železným“ se stal díky silné skupině těžkooděnců, která se
vyznamenala v bitvě u Kressenbrunnu, v níž roku 1260 Přemysl
porazil početnější uherské vojsko. K jeho oblíbenosti jistě přispěla
úspěšná snaha o expanzi; rozšířil svou zemi do nebývalé rozlohy, hranice
Rudolf Habsburský u mrtvoly Přemysla Otakara II.
(kresba Josefa Führicha)





Smrt a pohřby slavných
─ 19 ─
sahaly až k Alpám a Jaderskému moři. A aby toho nebylo málo,
proslul také coby obratný diplomat, díky čemuž získal další tituly: vévoda
rakouský, vévoda štýrský, vévoda korutanský a kraňský... V Čechách
mj. založil město České Budějovice.
Přemysl Otakar II. se narodil asi roku 1233 jako syn krále
Václava I. a jeho manželky Kunhuty Štaufské, a to zřejmě v Městci
Králové. Původně pro něj byla vybrána kněžská dráha, ale po smrti staršího
bratra Vladislava se stal dědicem trůnu. Ještě za vlády Václava I. byl
Přemysl zvolen opozičními šlechtici za „mladšího krále“, a od té doby
byly vztahy s otcem napjaté, došlo i k vojenským střetům a krátkému
uvěznění tohoto ambiciózního kralevice.
Přemysla trápila otázka jeho vlastního následníka, s o tři dekády
starší manželkou Markétou Babenberskou logicky neměl potomky,
zatímco jeho nemanželské děti zplozené s Anežkou z Kuenringu
nedostaly nástupnické právo. Manželství s Markétou bylo nakonec
prohlášeno za neplatné, což Přemyslovi umožnilo získat mladší nevěstu. Tou
se stala šestnáctiletá Kunhuta, vnučka uherského krále, která
Přemyslovi dala několik dcer a po deseti letech manželství konečně i nástupce
Václava (budoucího krále Václava II.).
Smrt Přemysla Otakara dne 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském
poli (Dolní Rakousy) znamenala katastrofu. Rakousy a Štýrsko
definitivně připadly Habsburkům, České země se dostaly do politické i
ekonomické krize, byly pleněny a vypukl hladomor. Královo tělo bylo
odvezeno do Vídně, potom do kláštera minoritů, kde byly vyňaty
vnitřnosti, ostatky nabalzamovány a oblečeny do purpurových šatů. Byl
vystaven v kapitulní síni, aby se každý mohl podívat na jeho bojem
znetvořený obličej a přesvědčit se, že oblíbený panovník je opravdu
mrtev
i
. Utrpěl mnoho ran, vedených zejména do oblasti hlavy, takže se
alespoň před smrtí dlouho netrápil a skonal prakticky okamžitě.
Na jaře dalšího roku bylo konečně dovoleno převézt tělo Přemysla
Otakara II. do Čech a přestala platit církevní klatba, která
neumožňoMarie Michlová
─ 20 ─
vala jeho pohřeb do posvěcené půdy. Provizorně bylo uloženo ve
znojemském klášteře a teprve roku 1296 je Václav II. nechal pohřbít
v Anežském klášteře. Roku 1373 byly exhumovány Karlem IV. a
přeloženy do nového hrobu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, a to pod
krásný opukový náhrobek z dílny Petra Parléře.
Mnohočetná manipulace s ostatky znamenala, že tělo bylo znovu
a znovu poškozováno, takže do moderní doby se kosti Přemysla
Otakara II. dochovaly v horším stavu, než je tomu u jeho předchůdců či
současníků. V katedrále navíc poškodila ostatky pronikající voda.
Prozřetelně byly proto označeny už ve středověku (snad už Václavem II.)
nápisem na koruně a na zvláštní olověné destičce – ačkoliv tělesné
pozůstatky se v té době takto běžně neoznačovaly.
i
ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: NLN,
Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s. 475.
Hrob Přemysla Otakara II. v Saské kapli Svatovítského
chrámu





Smrt a pohřby slavných
─ 21 ─
Václav II.
Období Václava II. patří k nejznámějším epochám českých
středověkých dějin. Narodil se 27. září 1271, jeho otcem byl Přemysl Otakar II.
Avšak tatínka si malý Václav moc neužil, protože král „železný a
zlatý“ padl v bitvě na Moravském poli, když jeho nástupci bylo teprve
sedm let. V takovém věku se samozřejmě nemohl ujmout vlády,
příležitosti se tedy chopil nový královnin partner Záviš z Falkenštejna.
Jakmile Václav povyrostl, pokusil se v zemi obnovit pořádek – a úspěšně.
České země rozšířil o Chebsko a roku 1300 byl korunován i polským
králem; svého malého syna, pozdějšího Václava III., dosadil
symbolicky na uherský trůn. V témže roce u nás zavedl novou měnu – pražské
groše. Reformoval také hornická práva, takže byly zavedeny například
šestihodinové pracovní směny se zákazem jejich opakování. Ovšem
i tak zůstal Václav II. navždy ve stínu svého otce, který byl po dlouhá
staletí oblíbenější i mezi historiografy.
V prosinci roku 1304 se začala králova nemoc, tedy tuberkulóza,
ozývat naplno. Trpěl silnými bolestmi, které ještě zhoršoval stres
z komplikované politické situace. V posledním období svého života se
Václav snažil napravit všechny křivdy, jichž se dopustil, splatit dluhy,
vyrovnat se s každým a urovnat konflikty zejména s římským králem,
Pražský groš Václava II.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist