načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Smrt a pohřby slavných - Marie Michlová

  > > > Smrt a pohřby slavných  

Elektronická kniha: Smrt a pohřby slavných
Autor:

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Nakladatelství ČAS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 150
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace, portréty
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5168-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mnohé současné biografie historických osobností z pera jinak vynikajících dějepisců jako by postrádaly zakončení – smrt či pohřeb jsou v nich pojednány jen velmi stručně až povrchně, jako by snad k životu té které postavy (či k životu obecně) ani nepatřily. Ano, separace smrti od (každodenního) života je ostatně pro dnešní dobu typická – avšak v rámci celých lidských dějin unikátní. Ještě v devatenáctém století totiž každý poctivý životopisec podrobně popisoval smrt svého protagonisty a jeho pohřeb, aby tak mj. zhodnotil, jestli mu byla dopřána klidná či dramatická smrt a zda mu poté společnost vzdala dostatečný hold. Domníváme se, že nezájem o tato témata dnes vede k zapomínání na hroby pozoruhodných osobností; historické náhrobky jsou neudržované, hřbitovní správy nemají dostatek financí či vůle uchovávat památku na zemřelé, významné hrobky se bortí, s ostatky se nakládá bez piety. Ti, kteří nedosáhli všeobecného věhlasu a slávy, a přesto pomáhali budovat náš stát a milovali náš národ, jako by se v mysli společnosti vypařili z povrchu zemského… Autorka si tedy dala za cíl tento deficit alespoň částečně vynahradit připomínkou toho, jak skončily životy čtyřiceti významných postav napříč českými dějinami a jak dramatické osudy čekaly jejich ostatky. Jednotlivé osobnosti jsou řazeny chronologicky podle data úmrtí a kritérium spočívalo ve skutečnosti, že jsou pohřbeny na našem území. Defilují tak před námi pozoruhodné příběhy z posmrtného „života“ svatých, panovníků, šlechticů, umělců, vědců a politiků. Někde jako bychom i dnes mohli nahlédnout smrti do tváře (třeba v případě Františka barona Trencka), jindy pomyslně stojíme nad velmi poškozenými ostatky „krále železného a zlatého“ Přemysla Otakara II., jež nechal prozíravě označit možná sám Václav II., pak zase můžeme želet jezuitského nevděku, který nás chtěl připravit o náhrobek Viléma z Rožmberka, nebo se dozvídáme, jaké pozdvižení vyvolal v Čechách nezvyklý pohřeb Vojty Náprstka…  Náhrobky a pomníky těch, kteří se zapsali do českých dějin, by zejména dnes měly být častým cílem historických nadšenců i badatelů. Nechť je jim tato kniha inspirací a poučením.    Vydává Nakladatelství ČAS s.r.o., Slepá 246, 252 03 Řitka info@nakladatelstvicas.

Předmětná hesla
* 10.-20. století
Osobnosti -- Česko -- 10.-20. století
Osobnosti -- Úmrtí
Pohřby -- Česko -- 10.-20. století
Pohřební obřady -- Česko -- 10.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Marie Michlová - další tituly autora:
Smrt Múz Smrt Múz
Michlová, Marie
Cena: 355 Kč
Byli jsme a budem -- aneb česká každodennost 1914-1918 Byli jsme a budem
Michlová, Marie
Cena: 211 Kč
Protentokrát -- aneb česká každodennost 1939-1945 Protentokrát
Michlová, Marie
Cena: 149 Kč
Smrt a pohřby slavných -- aneb Poslední cesty osobností našich dějin Smrt a pohřby slavných
Michlová, Marie
Cena: 211 Kč
Byli jsme a budem -- (aneb česká každodennost 1914-1918) Byli jsme a budem
Michlová, Marie
Cena: 121 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Marie Michlová
─ 20 ─
vala jeho pohřeb do posvěcené půdy. Provizorně bylo uloženo ve
znojemském klášteře a teprve roku 1296 je Václav II. nechal pohřbít
v Anežském klášteře. Roku 1373 byly exhumovány Karlem IV. a
přeloženy do nového hrobu v chrámu sv. Víta na Pražském hradě, a to pod
krásný opukový náhrobek z dílny Petra Parléře.
Mnohočetná manipulace s ostatky znamenala, že tělo bylo znovu
a znovu poškozováno, takže do moderní doby se kosti Přemysla
Otakara II. dochovaly v horším stavu, než je tomu u jeho předchůdců či
současníků. V katedrále navíc poškodila ostatky pronikající voda.
Prozřetelně byly proto označeny už ve středověku (snad už Václavem II.)
nápisem na koruně a na zvláštní olověné destičce – ačkoliv tělesné
pozůstatky se v té době takto běžně neoznačovaly.
i
ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: NLN,
Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s. 475.
Hrob Přemysla Otakara II. v Saské kapli Svatovítského
chrámu





Smrt a pohřby slavných
─ 21 ─
Václav II.
Období Václava II. patří k nejznámějším epochám českých
středověkých dějin. Narodil se 27. září 1271, jeho otcem byl Přemysl Otakar II.
Avšak tatínka si malý Václav moc neužil, protože král „železný a
zlatý“ padl v bitvě na Moravském poli, když jeho nástupci bylo teprve
sedm let. V takovém věku se samozřejmě nemohl ujmout vlády,
příležitosti se tedy chopil nový královnin partner Záviš z Falkenštejna.
Jakmile Václav povyrostl, pokusil se v zemi obnovit pořádek – a úspěšně.
České země rozšířil o Chebsko a roku 1300 byl korunován i polským
králem; svého malého syna, pozdějšího Václava III., dosadil
symbolicky na uherský trůn. V témže roce u nás zavedl novou měnu – pražské
groše. Reformoval také hornická práva, takže byly zavedeny například
šestihodinové pracovní směny se zákazem jejich opakování. Ovšem
i tak zůstal Václav II. navždy ve stínu svého otce, který byl po dlouhá
staletí oblíbenější i mezi historiografy.
V prosinci roku 1304 se začala králova nemoc, tedy tuberkulóza,
ozývat naplno. Trpěl silnými bolestmi, které ještě zhoršoval stres
z komplikované politické situace. V posledním období svého života se
Václav snažil napravit všechny křivdy, jichž se dopustil, splatit dluhy,
vyrovnat se s každým a urovnat konflikty zejména s římským králem,
Pražský groš Václava II.





Marie Michlová
─ 22 ─
aby svému nástupci, budoucímu Václavu III., usnadnil začátek vlády –
přece jen to byl teprve nezkušený chlapec. Oba muži, otec a syn, byli
z dnešního pohledu velmi mladí a jejich věkový rozdíl činil pouhých
osmnáct let. Umírajícímu králi Václavovi bylo necelých čtyřiatřicet,
jeho synovi patnáct – a tento syn měl před sebou pouhý rok života, než
byl zavražděn.
Na jaře se Václavu II. ještě přitížilo. Letopisec Petr Žitavský
popisuje, jak se král na konci života vzdal veškerého luxusu a majetek
věnoval na dobročinnost, a to včetně nákladného oblečení, které
vyměnil za skromné cisterciácké roucho z obyčejného sukna. Lože kázal
převléknout do laciné tkaniny a jako správný kajícník si nechal
ostříhat vlasy. Aby svou proměnu dovršil, vyslovil prý přání být pohřben
v oděvu konvrše cisterciáckého řádu na obvyklém místě, kde byli
členové řádu pohřbíváni, tedy „třebas pod nějakým okapem na
Zbraslavi“.
i
Do místnosti, kde ležel, nechal zabudovat několik oltářů a denně
poslouchal mše, což měl rád i v době, kdy byl ještě v plném zdraví.
Nyní to byla jeho jediná útěcha, jíst a pít mu nechutnalo, světské
záležiTakhle vypadal Zbraslavský klášter na konci 19. století





Smrt a pohřby slavných
─ 23 ─
tosti ho přestaly zajímat a obklopil se duchovními. Poslední pomazání
přijal od zbraslavského opata Konráda. Konrád krále zastoupil i během
velikonočních charitativních akcí, kdy za něj omýval nohy chudým,
rozdával peníze a jídlo... Také měl dle králova přání sloužit první mši
o Vzkříšení Páně, jakmile Václav zemře. I dalším duchovním rozdal
panovník instrukce, jaké mše mají sloužit, nábožensky laděné pokyny
sdělil rovněž svému následníku. Václav II. zemřel v pět hodin ráno
21. června 1305 na tuberkulózu.
Tělo bylo omyto a oblečeno do korunovačního hávu, na hlavu
nasazena koruna, do rukou vloženo žezlo a jablko. Duchovní vykonali
potřebné obřady; na druhý den davy lidí pozorovaly vynášení
králova těla. Máry nesli šlechtici a za nimi v průvodu kráčeli kněží a mniši.
Průvod se zastavil v mnoha kostelích, aby se tam společně
pomodlili. Na Zbraslavi bylo tělo přeneseno do úplně nového kostela,
zasvěceného Panně Marii, kde proběhly bohoslužby. Další den splnil opat
Konrád svůj slib: sloužil mši za zemřelé, načež bylo tělo s
pozlacenými korunovačními klenoty položeno do hrobky před oltářem. Hrob
přikryla kamenná deska se sochou (představovala nejspíš ležícího krále),
tu pak nahradila kovová.
i
JAN, Libor. Václav II.: král na stříbrném trůnu: 1283-1305. Praha: Argo, 2015,
s. 366.





Marie Michlová
─ 24 ─
Eliška Přemyslovna
Eliška Přemyslovna je z řady důvodů jednou z nejslavnějších žen
celého českého středověku, a to především proto, že se stala matkou
nejoblíbenějšího českého panovníka Karla IV. Věru nepocházela z obyčejné
rodiny: jejími dědy byli Přemysl Otakar II. a Rudolf I. Habsburský,
otcem pak Václav II. Byla zároveň poslední z Přemyslovců na českém
trůně.
Její život však nezačal nijak „slavně“: v pěti letech přišla o
matku, v sedmi i o otce. Z jejích devíti sourozenců se dožili alespoň rané
dospělosti jen tři – přičemž bratr Václav (jako král Václav III.) byl
v pouhých šestnácti letech zavražděn. Jak je dobře známo, Eliška se
provdala za Jana Lucemburského, ale tento sňatek nepatřil mezi ty
dlouhodobě plánované, dokonce se několikrát uvažovalo o Eliščině
odchodu do kláštera, případně byl na spadnutí její sňatek s Rudolfem
Habsburským, avšak nakonec volba padla na Jana, syna nově
zvoleného římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Eliška Jindřicha okouzlila
natolik, že neváhal a schválil její svazek s o čtyři roky mladším, teprve
čtrnáctiletým Janem. Svatba proběhla roku 1310 a korunovace přišla
o rok později.
Nic ovšem nebylo nakonec tak růžové, jak to původně vypadalo –
Eliška s Janem si příliš nerozuměli, on utrácel a České zemi se
nevěnoval, Eliška neustále zažívala konflikty s nevlastní matkou Eliškou
Rejčkou... Roku 1319 manželé řešili své spory dokonce vojensky,
načež se o dva roky později krátce sblížili po Janově zranění, avšak
celkově už bylo manželství v troskách (byť se z něj narodilo celkem
sedm dětí).
Eliška Přemyslovna, narozená 20. ledna 1292, zemřela o osmatřicet
let později (v den zavraždění svatého Václava) 28. září 1330 v Praze.
Příčinou její smrti se zřejmě stala tuberkulóza; stejné onemocnění
zaSmrt a pohřby slavných
─ 25 ─
bilo i jejího otce. U umírající byla z celé její rodiny přítomna jen
sedmiletá dcerka Anna (původně z dvojčátek, ale její sestra Eliška zemřela
už dříve). Manžel Jan Lucemburský dlel v té době v Tyrolsku a
nevrátil se ani na pohřeb; o čtyři roky později se oženil znovu. Po Eliščině
smrti se začalo vyzvánět, zpívaly se velebné zpěvy, její tělo několik dní
nosili šlechtici po pražských kostelech, až je nakonec pohřbili v
klášteře na Zbraslavi. Eliška měla zájem o náboženství a církev, založila
Eliška Přemyslovna prchá v přestrojení z Prahy
(kresba Věnceslava Černého)





Marie Michlová
─ 26 ─
klášter svaté Anny na Újezdě, snažila se o svatořečení Anežky České
a zejména v závěru svého života se zanícením sbírala ostatky svatých.
Zbraslavský klášter jako místo svého posledního odpočinku by
schvalovala, protože jeho dostavbu osobně podpořila.
Třetího června 1926 byly Eliščiny ostatky pohřbeny znovu na témže
místě do nové hrobky, kterou vytvořil sochař Jan Štursa. Předtím byly
ostatky všech pohřbených na tomto místě antropologicky zkoumány
a identifikovány – jednalo se o Václava II., jeho dceru Elišku
Přemyslovnu a její malou dceru Elišku. Roku 1991 byly exhumace, výzkum
a zpětné uložení ostatků zopakovány.
Karel IV. u hrobu své matky v klášteře Zbraslavském (kresba Stanislava
Hudečka)





Smrt a pohřby slavných
─ 27 ─
Karel IV.
Pohřeb Karla IV. byl stejně velkolepý jako panovníkova dodnes neutu -
chající sláva. Sloužil za jakýsi vzor velkého státního pohřbu nejméně
do druhé poloviny 19. století.
Karel IV., narozený 14. května 1316 a pokřtěný jako Václav, je
právem považován za výjimečného panovníka a význačnou osobnost
nejen českých, ale i světových dějin.
Ačkoliv za jeho vlády došlo v našich zemích k rozkvětu, postihly je
i špatné události; uveďme pro příklad, že když Evropou zmítala
velká morová epidemie (1348­1349) – a protože příčina nemoci nebyla
tehdy známá – někteří obviňovali Židy z otrávení vody ve studnách,
což posloužilo jako záminka k nechvalně známým pogromům, kdy
jinak osvícený Karel předem prominul zločiny proti židovské
menšině. Jemu samému se morová nákaza vyhnula, v říjnu 1350 jeho život
Busta Karla IV. z dolního triforia
Svatovítského chrámu





Marie Michlová
─ 28 ─
přesto visel na vlásku. Pravděpodobně při turnaji utrpěl zranění čelisti
a krční páteře, takže na nějakou dobu dokonce ochrnul. Nakonec se
sice zotavil, ale pohyblivost jeho krku byla omezená a ještě mladý král
začal chodit shrbeně. Později ho v pohybu omezovala také dna.
Na podzim roku 1378 si již dvaašedesátiletý Karel velmi nešťastně
zlomil krček stehenní kosti, byl upoután na lůžko a k tomu dostal zápal
plic. To už jeho organismus nevydržel, a císař zemřel v noci 29.
listopadu 1378. Tato zpráva se bleskově rozšířila po celé Evropě. Jeho tělo
bylo balzamováno a oblečeno do františkánského hábitu, jak si to sám
král kdysi přál. Tak bylo vystaveno po jedenáct dní v audienční síni
Rakev Karla IV. (uprostřed); nalevo vidíme rakev s ostatky jeho
manželek, napravo (s typickým ledňáčkem a točenicí) tu, která
patří Václavu IV.





Smrt a pohřby slavných
─ 29 ─
královského paláce, zatímco ve všech kostelích byly zpívány žalmy.
Smuteční obřady začaly 11. prosince a trvaly celé čtyři dny. Pohřební
průvod čítající asi sedm tisíc osob byl složený z téměř pěti set měšťanů,
oděných v černé barvě a nesoucích svíce. Za nimi následovali dvorští
služebníci, zástupci škol, studenti, duchovenstvo i heroldi nesoucí
symboly všech zemí, jimž král a císař vládl. Následovali je nejvyšší
šlechtici s márami, na nichž ležela rakev. Tělo Karla IV. bylo oblečeno
do purpurového pláště a na hlavě měl císařskou korunu, další
odznaky moci ležely vedle něj. Procesí pravděpodobně uzavíral nový král
Václav IV. Tento průvod se vydal směrem ke chrámu sv. Víta a po
pobožnosti se odebral na Malou Stranu. U dnešního Karlova mostu máry
převzali konšelé, od kláštera sv. Klimenta je pak neslo dalších třicet
měšťanů a jiných třicet od kláštera v Emauzích na Vyšehrad, kde byla
v noci rakev vystavena. Následně byla k vidění v kostele sv. Jakuba
na Starém Městě a kostele Panny Marie pod řetězem. Dne 14. prosince
se ostatky vrátily do chrámu sv. Víta. Některé předměty použité při
smutečních ceremoniích byly rituálně obětovány, například baldachýn,
císařův štít, prapory atp. Při mši spočíval mrtvý král ve zlatém plášti
v cínové rakvi. Následovaly smuteční řeči, v nichž poprvé padlo
označení Karla coby „otce vlasti“.
Dne 16. prosince bylo královo tělo opět převlečeno do prostého
roucha; na hlavě měl dřevěnou korunu a takto byl uložen do jednoduché
rakve. Ta byla umístěna do královské hrobky uprostřed chóru
svatovítské katedrály po boku Karlových tří dávno zesnulých manželek.
Později – není známo kdy – bylo tělo převlečeno do honosnějšího oděvu
a také rakev se dočkala zdobnější proměny. Z Karlova původního
náhrobku se bohužel nic nedochovalo.





Marie Michlová
─ 30 ─
Ladislav Pohrobek
Král Ladislav Pohrobek patří mezi panovníky, které jsou známi spíše
svým úmrtím než svou vládou. Nakonec i jeho jméno zní výmluvně
– narodil se čtyři měsíce po smrti svého otce Albrechta II.
Habsburského. Ten zemřel ve věku dvaačtyřiceti let na úplavici ve vojenském
táboře. Matka Alžběta byla dcerou kontroverzního českého krále
Zikmunda Lucemburského – ani toho však malý Ladislav nestihl poznat.
A jeho matka zemřela ve třiatřiceti letech v dnešním Maďarsku,
přičemž není jasné, zda nebyla dokonce otrávena. Chlapci byly tehdy
pouhé dva roky.
Ani začátky Pohrobkovy faktické vlády nebyly zrovna úspěšné, což
je celkem pochopitelné; sedmnáctiletý mladík si jen těžce získával
autoritu mezi věčně rozhádanými mocenskými stranami. Po
neúspěchu v Uhrách si zvolil za své sídelní místo Prahu a těšil se i na svatbu
s krásnou francouzskou princeznou Magdalénou... avšak onemocněl,
trpěl horečkami a po třech dnech záhadně zemřel (Magdaléna se
posléze dožila 51 let).
Ladislavovo tělo bylo poseto hematomy, modřinami, které
vypadaly jako morová nákaza nebo reakce organismu na jed, což rozvířilo
všelijaké spekulace. Pochopitelně nejčastěji byl ze smrti mladého
krále obviňován zemský správce Jiří z Poděbrad, který s ním měl dobrý
vztah, ale blízké přátelství prý mohlo být jen maskovanou záští. Byl
to právě Jiří, koho k sobě Ladislav povolal těsně před smrtí, aby se
mohli rozloučit. Lékaři zkoušeli nemocnému pouštět žilou, podávali
protijedy, ale nic nepomáhalo a král zemřel 23. listopadu 1457 mezi
třetí a čtvrtou odpoledne.
Smrt andělsky vyhlížejícího krále s dlouhými blond vlasy byla pro
poddané šokem. Jeho tělo s rakví bylo vystaveno v Královském paláci.
Mrtvého panovníka „zdobily“ maskované tmavé skvrny a podezřele





Smrt a pohřby slavných
─ 31 ─
nafouklé břicho. Obava z moru byla natolik silná, že lazebníci odmítli
tělo balzamovat, avšak návštěvníci zřejmě strach neměli, protože jich
dovnitř proudily obrovské davy. Jak dny plynuly, nikdo další morem
neonemocněl – a je krajně atypické, aby tak infekční nemoc dostal
pouze jeden člověk, který přicházel do styku se stovkami lidí. Verze otravy
se stávala čím dál populárnější. Jiří z Poděbrad prý nejen toužil po
trůnu, ale navíc mu byl velmi zbožný katolík trnem v oku. Dost vážně se
spekulovalo, že krále otrávila manželka Jiřího z Poděbrad řepou nebo
jablkem, které Ladislav skutečně jedl nedlouho před smrtí. Počátkem
dvacátého století se zrodila další teorie o tom, že zemřel na syfilis,
jenže tato nemoc byla do Evropy zavlečena pravděpodobně až o několik
Portrét Ladislava Pohrobka
(neznámý autor, 1457)





Marie Michlová
─ 32 ─
desítek let později. Ovšem pohlavní chorobou teoreticky trpět mohl,
protože i podle seriózních historiků navštěvoval nevěstince.
Pohřební průvod neabsolvoval typickou cestu od kostela ke kostelu;
rakev odnesli 25. listopadu přes Staré Město na Pražský hrad do jeho
oblíbeného chrámu svatého Víta. V čele průvodu kráčeli řemeslníci se
svícemi, za nimi žáci a studenti, mniši, představitelé univerzit, deset
mladíků v černém šatu s koňmi v černém suknu, dále kališničtí
duchovní a Jan Rokycana, rytíři oblečení jako mnichové a nakonec
staroměstští konšelé, nesoucí na márách královu mrtvolu. Král měl na hlavě
zlatý věnec. Za rakví šel Jiří z Poděbrad a další šlechtici. Pohřeb se
neobešel bez několika faux­pas: chudí dostali peníze, které měli odevzdat
coby poctiví věřící na církev, ale ponechali si je. Symbolicky měly být
zničeny odznaky moci, jenže královský meč byl tak odolný, že se jeho
lámání trapně prodlužovalo. Nad královým hrobem měl proslov Jan
Rokycana, ovšem řečnil tak dlouho, až musel být napomenut, aby již
skončil.
i
Ve dvě hodiny odpoledne byl obřad ukončen.
Rakev s Pohrobkovými ostatky byla od té doby mnohokrát otevřena
při nejrůznějších příležitostech – aby byla vyvrácena teorie s otravou,
Jan Škramlík: Ladislav Pohrobek na
smrtelném loži děkuje zemskému správci
Jiřímu Poděbradskému





Smrt a pohřby slavných
─ 33 ─
nebo kvůli výměně rakví. Pozoruhodné přitom bylo, že se jeho tělo
rozkládalo neobyčejně pomalu a obzvláště jeho krásné vlasy zůstávaly
dlouho dokonale zachovalé.
Nakonec byly roku 1985 ostatky prozkoumány modernější
technologií, a závěr je naprosto jednoznačný – král zemřel na akutní
leukémii, která zanechala stopy na jeho kostech. Také se zevně projevuje
zduřenými místy a hematomy, přesně tak, jak popisují svědci událostí.
Přitom průběh nemoci může připomínat pouhou chřipku – a skon je
neuvěřitelně rychlý. Zduřelou břišní dutinu lze vysvětlit postižením
sleziny, k němuž během akutní leukémie dochází. V důsledku nemoci
pak králi selhalo srdce.
i
PAPAJÍK, David. Ladislav Pohrobek: (1440-1457): uherský a český král.
České Budějovice: Veduta, 2016, s. 211.





Marie Michlová
─ 34 ─
Jiří z Poděbrad
Jiří z Poděbrad se odlišuje od většiny ostatních českých panovníků tím,
že se nenarodil do královské rodiny, ale byl do své funkce zvolen z řad
šlechticů, a ani po něm nenastoupili na trůn jeho potomci, ale nová
dynastie Jagellonců. Byl dvakrát ženatý a měl asi dvanáct dětí, z nichž
nejznámější je Hynek, spisovatel, který si často vybíral erotická témata
– jeho svatba se konala v únoru 1571, tedy jen pár týdnů před otcovou
smrtí; přitom na veselce král ještě hýřil energií.
Jiří z Poděbrad se narodil jen několik měsíců před známou bitvou
u Vítkova, v níž husité porazili křižáky – přišel na svět 23. dubna 1420
pravděpodobně přímo v Poděbradech. Jeho otec Viktorín Boček
z Kunštátu a Poděbrad působil jako vojenský hejtman. Zemřel, když
Jiříkovi bylo teprve šest let; kdyby však žil déle, jistě by byl na svého
Jiří z Poděbrad na kresbě Jana Vilímka





Smrt a pohřby slavných
─ 35 ─
syna pyšný – ten se už ve čtrnácti letech účastnil své první bitvy (u
Lipan). Během dalších let se stal jedním z vůdců kališníků, dobyl Tábor
a zlikvidoval radikální frakci husitů „tábority“.
Jako zemský správce pomohl dosadit Ludvíka Pohrobka na český
trůn, korunovace proběhla roku 1453, avšak mladý král zemřel o čtyři
roky později a 2. března 1458 byl na jeho místo zvolen všeobecně
oblíbený Jiří. Hlavní opozici představovali katolíci, a to hlavně na Moravě,
kde si roku 1469 zvolili za krále Jiříkova zetě Matyáše Korvína. Jeho
diplomatické schopnosti však budily respekt i v zahraničí.
I z dobových Jiříkových portrétů je zjevné, že ačkoliv byl poměrně
mladý (zemřel v padesáti letech), trpěl na tehdejší dobu neobvyklou
nadváhou – vyšší hmotnost byla dvojího původu, jednak to byly
nahromaděné tekutiny v těle a jednak tuk, který se ukládal asi v
důsledku metabolické poruchy. Podle moderního antropologického rozboru
ostatků měl také problémy s játry a velký žlučový kámen. Levá část
Colinovo královské mauzoleum ve sv. Vítu; pod ním se nachází
královská hrobka, v níž je pohřben i Jiří z Poděbrad





Marie Michlová
─ 36 ─
obličeje byla poškozená a zmenšená v důsledku nějakého úrazu v
dětství, ale to byl spíše kosmetický problém a patrně to nemělo vliv na
Jiříkovo zdraví v dospělosti.
Králově smrti předcházel skon arcibiskupa Jana Rokycany, kterého
s Jiřím pojilo přátelství. Jan byl podstatně starší, již dávno překročil
sedmdesátku, utrpěl mrtvici... Když se panovník dozvěděl o
přítelově stavu, okamžitě ho navštívil a utěšil. Dne 22. února roku 1571
Jan umírá, ale na pohřeb se král pro vlastní špatný stav nedostavil;
již nemohl chodit, nohy vypověděly službu, mozek ještě naštěstí ne.
O měsíc později, 21. března, naposledy podepisuje písemnosti,
projevuje zájem o státní záležitosti, avšak na druhý den, 22. března v deset
hodin dopoledne, umírá. Následuje pitva, při níž jsou potvrzeny jaterní
a žlučníkové potíže.
Královo tělo bylo dva dny vystaveno v paláci, odkud 25. března
vyrazil pohřební průvod přes Staroměstské náměstí a Karlův most až
na Hrad. Tento obřad nápadně připomínal pohřeb Jiříkova předchůdce
Ladislava Pohrobka: rakev byla nesena stejnou cestou, ceremonie
zahrnovaly symbolické rituály jako ničení meče, štítu, pečetě, praporců
atp., i pohřben byl v chrámu svatého Víta blízko těla katolického krále
Ladislava. Avšak srdce a vnitřnosti ve stříbrné schránce byly uloženy
vedle Jana Rokycany v kališnickém kostele Matky Boží před Týnem
v Praze.





Smrt a pohřby slavných
─ 37 ─
Vilém z Rožmberka
Vilém z Rožmberka se narodil 10. března roku 1535 do nesmírně
vlivné jihočeské dynastie. Otce ztratil ve čtyřech letech, a od té doby
spravoval rožmberské panství strýc Petr V. z Rožmberka, který se
pustil do konfliktu s Vilémovou matkou Annou z Rogendorfu, již oddělili
od dětí. Nakonec ale byly problémy zažehnány, Vilém úspěšně studoval
na internátní škole, strýc zbavil dominium dluhů a rodina se postupně
opět spojila. Vilém se stal rožmberským vladařem na jaře roku 1551.
Ve veřejném životě sklízel úspěchy; byl oblíbený u dvora, stal se
nejvyšším purkrabím a dokonce existovala šance i na polský trůn.
V osobním životě mu však štěstí nepřálo. Dvě jeho manželky zemřely
poměrně rychle po svatbě, aniž by zanechaly potomky, a jejich
předčasný skon způsoboval u Viléma těžkou depresi, takže se odmítal
Vilém z Rožmberka s řádem Zlatého
rouna na výřezu z portrétu z roku 1589





Marie Michlová
─ 38 ─
znovu oženit, ačkoliv zoufale potřeboval dědice – obzvláště proto, že
i jeho bratr Petr Vok byl bezdětný. Nakonec se odhodlal ke třetí svatbě
– a tragický scénář se opět opakoval. Až čtvrtá žena Polyxena z
Pernštejna ho přežila, ale potomka se Vilém ani v tomto případě nedočkal.
Vilémovo zdraví bylo již delší dobu před smrtí podlomené, trpěl
vodnatelností a zřejmě i tuberkulózou. Dne 27. srpna 1592 se mu
udělalo špatně a podle všeho zkolaboval. Snažil se dosáhnout úlevy
poslechem hudby a pitím vína, kterému jinak podle dobových zmínek
téměř vůbec neholdoval. Nakonec zemřel před polednem 31. srpna
roku 1592 ve věku padesáti sedmi let v Rožmberském paláci na
PražSloupy z původního mauzolea,
ve kterém byl Vilém z Rožmberka
pohřben v kostele sv. Víta
v Českém Krumlově





Smrt a pohřby slavných
─ 39 ─
ském hradě. Jeho tělo bylo nabalzamováno a vystaveno v blízkosti
Vilémova domova, v černě vyzdobeném kostele sv. Jiří, kde byly také
po čtyři měsíce slouženy zádušní mše. Skon Viléma z Rožmberka byl
pro obyvatele Českých zemí nepříjemnou novinou – nejen proto, že
patřil k umírněným a spravedlivým politikům, ale i z toho důvodu, že
se obávali, že po jeho odchodu nastanou pro zemi špatné časy.
Pohřeb – jeden z největších českých pohřbů století – začal až 26. října.
Velký slavnostní průvod, čítající tisíce lidí, směřoval do malostranského
kostela sv. Tomáše, odkud druhý den rakev v zeleném aksamitu
pokračovala na své cestě do Českého Krumlova, kam dorazila 3. listopadu.
V čele průvodu byli jezuitští žáci, připomínající rekatolizaci Čech a
Vilémovu konfesi. Zúčastnili se i významní čeští šlechtici. Do 10. listopadu
bylo tělo vystaveno v kostele Božího Těla, potom bylo přeneseno do
farního kostela sv. Víta, kde bylo pohřbeno v cínové rakvi vedle Vilémovy
třetí manželky Anny Marie Bádenské. Rakev byla zdobená krucifixem
a po stranách měla šest držadel. Mladší bratr Petr Vok nechal pro
Viléma zhotovit dnes již neexistující náhrobek se symbolem rožmberského
obrněného jezdce. Pomník se však paradoxně rozhodli zničit jezuité, jež
Vilém štědře podporoval, protože nabyli názoru, že náhrobek je příliš
skvostný na to, aby připomínal „jen“ světského vladaře. Záhadou je
dodnes i to, proč si vlastně Vilém pro místo svého posledního odpočinku
vybral právě tento kostel, a nikoliv rodinnou hrobku ve Vyšším Brodě.
V roce 1784, v souvislosti s přestavbami v kostele sv. Víta, byl
definitivně srovnán se zemí Vilémův náhrobek, ale ani jeho ostatky
nezůstaly nedotčeny – byly znovu pohřbeny ve dřevěných rakvích dost
nepietním způsobem, přičemž původní rakve byly prodány coby
kovový materiál. V dražbě byl rovněž zpeněžen Vilémův řád Zlatého rouna,
vyjmutý z rakve.
i
i
UBÍKOVÁ, Anna. Vilém z Rožmberka 1539-1592 [sic]. Český Krumlov: Okresní
vlastivědné muzeum, 1992, nestránkováno.






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.