načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Smolná sezóna - Moira Fowley-Doyleová

Smolná sezóna
-15%
sleva

Kniha: Smolná sezóna
Autor:

Pohřbený strach. Zakázaná láska. Z každého tajemství se může vyklubat nebezpečí a za kdejakým rohem číhá smůla. Smolná sezóna. Tohle je, co o ní víme: Přichází každý rok ve ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-03-16
Počet stran: 280
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 254 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Adéla Špínová
Vazba: vázaná s laminovaným potahem
Doporučená novinka pro týden: 2016-12
ISBN: 9788075440877
EAN: 9788075440877
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fatální kolotoč smolné sezóny se odehrává každý rok ve stejnou dobu. I když se Cařina rodina snaží držet od všeho dál a odstranit ze svého života nebezpečné "hrany", stejně koncem každého října dochází k několika dramatickým událostem. Tyto nenáviděné, s železnou pravidelností se odehrávající nehody vedou celou rodinu pozvolna na hranici obsesivního šílenství a neutuchajícího strachu. Je potřeba vypátrat, zda je možné se z tohoto děsivého osudového kruhu smůly vymanit. A zda je vysvětlení na straně nadpřirozena, či skutečných, ale dlouho skrývaných rodinných tajemstvích. Napínavý moderní creepy román s až detektivní zápletkou pro dospívající čtenáře. Rodina dívky Cary je snad prokletá. Drží se jí totiž pravidelná sezónní invaze děsivé a smrtící smůly, související možná i se světem duchů.

Popis nakladatele

Pohřbený strach. Zakázaná láska. Z každého tajemství se může vyklubat nebezpečí a za kdejakým rohem číhá smůla. Smolná sezóna. Tohle je, co o ní víme: Přichází každý rok ve stejnou dobu. Mojí rodině se stávají zlé věci. Děje se to jen nám. Nevíme proč. Smolná sezóna je součástí Cařina života tak dlouho, jak si jen pamatuje. Vždycky koncem října. Už spousta jejích příbuzných v tuhle dobu přišla o život. Cařina rodina je nevysvětlitelně náchylná k nejrůznějším nehodám. Proto schovávají nože, ostré hrany stolů omotávají vatou a vypínají elektrické spotřebiče – ale nehody je pronásledují na každém kroku a ze smolné sezóny se pomalu stává obsese a jejich největší strach. Ale proč jsou takhle prokletí? Mohou se z toho začarovaného kruhu vymanit? Opojný, zničující a intenzivní příběh s opravdu šokujícím závěrem.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Moira Fowley-Doyleová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9

1.

Elsie je na všech mých fotkách. Vím to, protože jsem seprobrala všemi fotkami se mnou a  s  mojí rodinou, které jsme

pořídili za posledních sedmnáct let, a ona je na každé z nich.

Všimla jsem si toho až včera večer, když jsem si mazala z  telefonu fotky za poslední půlrok. Je v  šatně, když máme pauzu na oběd. Je v  rozích obrázků ze školních výletů. Je v  každém školním představení. Pomyslela jsem si: Jaká náhoda, že na všech mých fotkách je Elsie. Pak jsem, poháněná zvláštní předtuchou, prošla všechny zbylé fotky, které mám v počítači. A všechny fotky nalepené v mých denících. A všechna rodinná fotoalba. Elsie je tam všude.

Je otočená zády k  foťáku na narozeninových oslavách. Prochází se po plážích na rodinných dovolených. Stopy Elsie se objevují dokonce i  v  odrazu v  oknech a  zrcadlech, když zvětším pozadí obrázků pořízených doma: tady je její loket, tam její kotník, jinde pramen jejích vlasů.

Existuje vůbec něco jako náhoda? Až takováhle náhoda?

Elsie není moje kamarádka. Elsie vlastně není ničíkamarádka. Je to zkrátka holka, která mluví moc potichu a  stojí moc blízko u vás, s níž jste se tak trochu kamarádili, když vám bylo osm a váš táta nedávno umřel, ale která víceméně zůstala odložená někde stranou spolu s hadrovými panenkamia jejich nádobíčkem a ostatními pozůstatky dětství.

Nahrála jsem si do telefonu reprezentativní vzorek dvaasedmdesáti fotek z posledních několika let, abych je mohla před vyučováním ukázat Bee. Chci se jí zeptat, jestli sinemyslí, že je na tom něco v nepořádku, nebo jestli svět opravdu je tak malý, že se někdo může objevit na úplně všech fotkách někoho jiného.

Samovi jsem ty fotky ještě neukázala. Nevím proč.

Na starších fotkách vypadá náš dům jako z  kresleného seriálu – žádná auta na příjezdové cestě, barevné závěsy ve tvaru přesýpacích hodin lemující po stranách okna, nakomíně nalepený obláček kouře jako bílá cukrová vata. Na silnici před ním já coby sedmiletá holčička, jak si soutěžím s  Alicí v běhání. A tady, na kraji obrázku, noha, lem kostkovanésukně a podrážka toho druhu praktických bot, jaké vždycky nosí Elsie.

Tyhle obrázky byly vyfocené před deseti lety. Dnes ráno z  komína nevycházejí žádné vatové obláčky a  silueta závěsů v obýváku rámuje obraz mojí mámy, která poskakuje najedné noze a  na druhou se pokouší nazout botu. Alice si venku svýma vlastníma nohama netrpělivě podupává. Připlíží se k  oknu a  zaťuká na sklo, aby mámě naznačila, že sebou má pohnout. Na chodbě se směje Sam, neviditelný v ranním slunci, které všechno za vstupními dveřmi vrhá do stínu.Strčím si pěsti hlouběji do kapes a vzhlédnu k nebi. Je na něm pár bílých chomáčků, nečinně tam visí, jako by nastavovaly zrcadlo mně, nečinně opřené o dveře auta.

Alice je moje sestra. Je o rok starší a o milion letrozumnější, nebo si to aspoň ráda myslí. (A možná má pravdu – jak to mám vědět? Sama moc rozumná nejsem.) Sam je můjbývalý nevlastní brácha, což je pěkně komplikovaný pojem, ale vzhledem k tomu, že se naši rodiče rozvedli, není už technicky vzato mým bratrem. Jeho táta byl ženatý s mojí mámou, než před čtyřmi lety zmizel. Utekl s nějakou biologickouantropoložkou a tráví čas zkoumáním gibbonů v pralesích na Borneu. Sam s námi žije už sedm let, takže je pro mě prakticky jako brácha, ale většinou je to prostě Sam, vysoký, postávající ve stínu chodby s tmavými vlasy padajícími do očí.

S  vědomím, že bude nějakou dobu trvat, než se podaří všechny naložit do auta, ruce z kapes vyndám a zase vytáhnu mobil. Už potřetí za dnešní ráno se probírám fotkami a hraju sama se sebou hru „najdi Elsie“.

Nikdy jsem si neuvědomila, že Elsie vždycky vypadáustaraně. Čelo má zamračeně svraštělé a pusu maličko našpulenou. Dokonce i její vlasy vypadají ustaraně, když má hlavu otočenou jinam. To je docela výkon. Zajímalo by mě, jak zezadu vypadají moje vlasy. Můj týl není něco, co bych vídala často – na rozdíl od Elsie pózuju, když se fotí, a usmívám se u toho.

Když je otočená zády Alice (jako například když podvacáté klepe na okno předního pokoje, aby popohnala mámu, která si něco zapomněla vzít – mobil, kabelku, hlavu –a vrátila se pro to zpátky nahoru), její vlasy vypadají přísně. Jsou odbarvené o dva odstíny z její přirozené blond barvy, vždycky až ke kořínkům, dokonale vyžehlené a pevně stažené doněkteré verze upjatého drdolu se dvěma zapíchnutými hůlkami. Aliciny vlasy jsou nekompromisní.

Moje máma má vlasy fi alové. Jak řídí, spadají jí na ramena v neučesaných vlnitých pramenech a pohupují se, když otočí hlavu. Pár pramínků se jí lepí na rtěnku a  ona je vyplivuje, když chce něco říct. Dneska si nalakovala nehty na stejnou barvu. Kdyby byla jakákoli jiná roční doba, při takové jízdě do školy by se natahovala k  Alici sedící na vedlejším sedadle nebo by si upravovala vlasy, olizovala by si konečkyprstů a dolaďovala jimi svůj make-up nebo popíjela z termosky kávu podobně, jako jiní lidé při řízení kouří. Jenomže se blíží konec října a Alice včera večer spadla ze schodů, takže máma svírá volant oběma rukama se zbělelými kloubky a fi alovými nehty a nespouští oči ze silnice. Neřídila by vůbec, kdybynebyla přesvědčená, že je pro nás pěší cesta nebezpečnější.

„Jak je na tom ta tvoje hlava, zlatíčko?“ zeptá se Alice. Je to dnes ráno po dvaatřicáté, co se na to ptá (po devětaosmdesáté od chvíle, kdy se včera večer vrátily z nemocnice). Sam sičerveným kuličkovým perem udělá na ruce další čárku. Pokaždé, když máma vysloví tuhle otázku, Alice o něco víc sevře rty.

Sam se nahne ke mně a  zašeptá mi do ucha: „Vsadím se s tebou o deset liber, že Alice do pěti minut zaječí.“ Podám mu ruku. Jeho stisk je pevný a hřejivý. V duchu Alici přemlouvám, aby vydržela, než se dostaneme do školy.

„Máte všichni rukavice?“ kontroluje máma. „A tobě, Same, napíšu omluvenku na chemii. Jste všichni dost teple oblečení? A brali jste si ráno vitamíny, že jo?“

„Jasně, Melanie,“ ujistí ji Sam. Pak se na mě zašklebí.Alice nemá nejmenší šanci tuhle palbu snést. Máma riskne ten nejrychlejší pohled na ni a okamžitě se podívá zpátky nasilnici. Alice si kolem hlavy pečlivě uvazuje hedvábnou šálu, aby schovala obvazy. Oči si podmalovala černými stíny, takže modřiny po straně jejího obličeje nevypadají tak hrozivě.Vyadá jako cikánka z pohádky oblečená do školní uniformy.

Dojedeme na křižovatku před školou. Máminy vlasy vlají všude kolem, jak se zběsile pokouší rozhlédnout na všechny strany najednou, než v mírném provozu křižovatku projede. Plazíme se kupředu šnečí rychlostí. Ostatní řidiči netrpělivě troubí.

Jakmile máma zaparkuje, prokřupe si kloubky a  vytřepe ruce. Sundá si sluneční brýle a  každému z  nás podá balíček s obědem. „A budete opatrní, že jo?“ Láskyplně pohladí Alici po rameni. „Jak je na tom ta tvoje hlava, zlatíčko?“

Aliciny rty zmizí. Potom krátce a beze slov vyjekne, aniž by se na mámu podívala, vystřelí z auta a zapadne do hlavní školní budovy. Já sebou žuchnu zpátky na sedadlo.

„Tak to vysol, sestřičko,“ zahihňá se Sam.

Když vylezeme z auta, neochotně mu dám desetilibrovku. Zamáváme mámě na rozloučenou a ona opatrně odjede.„Nejsem tvoje sestra,“ upozorním Sama.

Sam mě vezme kolem ramen. „Když to říkáš, petite sœur,“ odpoví.

Povzdechnu si a zavrtím hlavou. „Vím, že to znamenásestra, Same. Na hodiny francouzštiny chodíme spolu.“

Když Sam zamíří ke své skříňce pro učebnice, kterépotřebuje na první hodinu, vydám se do hlavní budovy hledat svou nejlepší kamarádku.

Bea sedí ve školní knihovně úplně vzadu a před sebou má na stole rozložené tarotové karty. Má ve zvyku si je vykládat každé ráno, aby věděla, jaký den ji čeká. Bea nemá ráda překvapení. Nijak by ji ale nepřekvapilo, že skupinka třeťáků o  pár stolů dál se pošklebuje a  šeptá si za jejími zády a  já ji na ně neupozorňuju. Jsem koneckonců přesvědčená, že Bea dokáže uřknout kohokoli, kdo ji urazí.

Svleču si jeden ze dvou párů rukavic ze svých nepříjemně přehřátých rukou (není počasí na čepice a  rukavice, ale máma nás bez nich odmítá pustit z domu) a přitáhnu si zpoza sebe židli, abych si mohla sednout naproti Bee k jejímumalému stolku. Otočím si židli opěradlem před sebe a  opřu si o něj bradu.

„Na všech mých fotkách je Elsie,“ oznámím jí.

Obě se automaticky podíváme k  oknu na druhé straně knihovny. Touhle dobou už má Elsie obvykle otevřenou svou sběrnu tajemství. Ti nejmladší za ní vždycky chodí jakoprvní, než poprvé zazvoní, než školník otevře šatny a nežknihovnice vyjde ze své kanceláře a řekne nám, abychom šli do třídy. Přicházejí po jednom, za zástěnou vyťukají svoje tajemství na Elsiině starožitném psacím stroji a odšourají se z knihovny se skloněnými hlavami, jako by byli naprosto pohrouženi doobsahu svých batohů. Elsiina truhla se postupně zaplňuje věcmi, které nemohou být vyřčeny. Dnes ráno tu ale Elsie není.Možná se opozdila.

Bea se otočí zpátky ke mně. „Co tím myslíš?“

Vytáhnu svůj telefon a ukážu jí svoje fotky. Upozorním ji na vlasy myší barvy, praktické boty, ustarané vrásky nakaždém čele každé Elsie z každé fotky.

Bea si fotky dlouze prohlíží. Nakonec zase vzhlédne.Obočí má stažené k sobě a rty sevřené do tenké čárky. „Caro, tohle je...“ Zlehka zavrtí hlavou.

„O něco divnější než obvykle?“ Opřu se čelem o konečky svých prstů a zavřu oči. Bea čte z tarotových karet a zapaluje svíčky duchům. Mluví o  tom, že magie je všude kolem nás a  směje se, když o  ní spolužáci říkají, že je čarodějnice. Ale tohle je něco jiného.

Bea se znovu zadívá na fotky, probírá se jimi, u některých se zastavuje, poklepává na displej a přibližuje si je.

„Myslíš si, že to je opravdové?“ zeptám se jí zpoza svých dlaní. „Nebo že jsem se zbláznila? Prosím, neříkej, že oboje.“

Bea neříká nic. Místo toho zamíchá karty a pomalu, jednu po druhé je vyloží na stůl mezi nás. Podívá se dolů na karty, pak nahoru na mě a pak zpátky na karty. Když nakonec zase vzhlédne ke mně, má ve tváři výraz, který jsem u ní už dlouho neviděla.

Všimne si mojí vlněné čepice, zbývajícího páru rukavic zpod těch, které jsem si právě svlékla, tlustých legín, které mám spolu se silonkami navlečené pod sukní školníuniformy, sádry na mém prstu, ortézy na mém zápěstí, slabé vůně echinaceových kapek a úzkosti, která se za mnou táhne jako podivný ponurý mrak.

Bea si povzdechne a přikývne. Ví, co se děje.

Je smolná sezóna, jako každý rok ve stejnou dobu. Lámou se kosti, trhá se kůže, naskakují boule. Před lety se nás všechny máma pokusila zamknout doma, ostré hrany a rohy obalila molitanem a  gázou, zabalila nás do několika vrstev svetrů a rukavic, zakázala jakékoli ostré předmětya manipulaci s otevřeným ohněm. Kempovali jsme společně v obýváku osm dní, než jsme z pečlivě vybraného jídla na objednávku – doručeného na zápraží a  potají vyzvednutého naší mámou, která nějak nedomyslela, jak bude vařit bez použití plynového sporáku – dostali otravu jídlem a  strávili následujících čtyřiadvacet hodin v  nemocnici. Teď před každým podzimem shromažďujeme zásoby obvazů a léků proti bolesti,připravujeme výzbroj a výstroj. Nikdy nevycházíme z domu bezalesoň tří ochranných vrstev. Máme ze smolné sezóny strach. Máme strach z toho, jak snadno se nehody mění v tragédie. Zažili jsme jich už příliš moc.

„Alice včera večer spadla ze schodů,“ řeknu Bee. „Ažúplně seshora. Rozbila si přitom hlavu o  zábradlí. Říkala, že to znělo jako výstřel ve fi lmu, jenom trochu víc tlumeně.“

„Panebože.“

„Nikdo v  tu chvíli nebyl doma. V  nemocnici nám řekli, že má otřes mozku a že ji musíme udržet vzhůru, chodit s ní pořád dokolečka.“

Bea vykulí oči. „Bude v pořádku?“

„Už je v  pohodě. Máma nechtěla, abychom dnes chodili do školy, ale Alice na tom trvala.“ Sundám si čepici, zatřepu hlavou a pokouším se urovnat si vlasy. Na rozdíl od Alice si je nebarvím (a taky na rozdíl od Alice nejsem blond) a mám je moc krátké na vyžehlení, takže kdykoli nosím čepice, trčí z mého neustále přerůstajícího skřítkovského sestřihuchundelaté hnědé špice.

Bea položí svoje ruce na moje. Malíček pravé ruky prostrčí okem v  pletenině čepice, kterou v  nich držím. „Proč jsi mi nezavolala?“ zeptá se. Pak, jako by si na tu otázku chtělaodovědět sama, zamíří pohledem zase dolů na vyložené karty. Odkašle si, jako kdyby se zdráhala promluvit. Potom tořekne. „Myslím... myslím, že ta letošní bude zlá, Caro.“ Pokouší se mi podívat do očí, ale já místo toho zírám do karet. Trvá mi minutu, než se zmůžu na reakci.

„Jak moc zlá?“

Bea mě zlehka pohladí po rukavici. Odpoví tichým hlasem. „Jedna z  nejhorších.“ Otočí jednu kartu ke mně. Je na ní postava ležící na posteli, probodaná meči. Zachvěju se. Narazím přitom kolenem do jedné z noh stolu a ucítímpronikavou bolest. Když se podívám dolů, vidím, že mám legíny a silonky roztržené o velký hřebík trčící ze dřeva. V trhlině se objeví několik kapek krve. Cítím, jak se mi oči zalévají slzami.

Bea vstane a  obejme mě. Je cítit po cigaretách a  kadidle. „Zvládneme to,“ zašeptá mi do ucha. „Postaráme se o to, aby se ti nic nestalo. Slibuju. Můžeme to změnit. A nemyslím si, že by ses zbláznila. S Elsie si promluvíme. Vypadá to, že dneska není ve škole, ale promluvíme si s ní zítra. Bude to v pohodě.“

Spolknu vlnu paniky, která mi stoupá hrdlem, a vytáhnu si z batohu papírové kapesníčky s pirátským potiskem. Setřu si krev z legín a snažím se přitom co nejmíň hýbat zápěstím. Nepřipomínám Bee, že už se mi něco stalo, i když je to jenom kůže natržená od hřebíku a  zápěstí vymknuté při včerejším vystupování z  auta. Vždycky je to takhle: Nehody se stávají a stávají se dál a je to horší a horší. Podívám se ještě jednou na opačný konec knihovny, kde bývá Elsiina sběrna tajemství. Ten prázdný stůl vypadá jako chybějící zub.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist