načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smlouva s osudem -- Cesty lásky - Jitka Volfová

Smlouva s osudem -- Cesty lásky

Elektronická kniha: Smlouva s osudem -- Cesty lásky
Autor:

Ve třetím pokračování oslaví Eva s Adamem šesté výročí svatby. Spalující vášeň mezi nimi už dávno opadla a nahradila ji rutina a stereotyp. Adamovi se blíží ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  195
+
-
6,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70% 76%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 346
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-3464-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Ve třetím pokračování oslaví Eva s Adamem šesté výročí svatby. Spalující vášeň mezi nimi už dávno opadla a nahradila ji rutina a stereotyp. Adamovi se blíží čtyřicítka a Eva se obává jeho krize středního věku, protože se chová čím dál podivněji a nejspíš před ní cosi tají. Našel si snad milenku a bude i pro ně sedmý rok manželství kritický, jak tomu často bývá? Nedorozumění mezi nimi se snaží využít had pokušitel. Uspěje se svým ďábelským plánem nebo je jejich láska natolik silná, že ji nic nedokáže narušit? Ani ostatní hrdinové nezůstávají stranou, jejich osudy se dál zaplétají a i mnozí z nich mají co skrývat.

Zařazeno v kategoriích
Jitka Volfová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

MladA fro nta

Jitka VOLFOVA

cesty lAsky

Smlouva

s osudem


Copyright © Jitka Volfová, 2014


I.

KVĚTEN

„D

obré ráno, Evičko! Jak ses vyspala?“ zajímal se Adam.

„Málo,“ odpověděla se zavřenýma očima.

„Tak to máš smůlu! Teď už tě spát nenechám.“

Přisunul se k ní blíž a vsunul jí ruku pod noční košilku.

„Teď mi dej pokoj, ještě napůl spím,“ protestovala Eva rozespale. „Na tohle jsem měla chuť večer! To jsi ale neměl zájem!“

„To není pravda, zájem byl, ale síly docházely,“ bránil se Adam. „Přece jsi viděla, že jsem toho měl včera dost. Přes noc jsem ale dobil baterky, teď ti ten včerejšek můžu vynahradit!“ zašeptal a zalechtal ji špičkou jazyka na lalůčku.

Eva zbystřila a  snažila se rychle probrat. Jestli se stal ten zázrak a  Adam má opravdu chuť na sex, nemůže to přece propást, toho by určitě hořce litovala! A opravdu, začínalo to vypadat slibně! Adam se k ní naklonil, chvíli ji líbal, pak jí vyhrnul košilku až ke krku a začal ji jazykem jemně šimrat na bradavce. Druhou bradavku chvíli jemně mnul mezi dvěma prsty a potom jí rukou zamířil mezi nohy. Sáhl pod kalhotky, než jí však stačil v klíně rozehrát virtuózní koncert, otevřely se dveře ložnice. Adam dopáleně zvedl hlavu a vrhnul přísný pohled na malého vetřelce.

„Martínku, co tady děláš!“ houknul.

Tříletý synek se polekaně zastavil.

„Chci maminku!“ odpověděl a neohroženě vykročil k posteli.

Adam v duchu zaklel, rychle přes Evu přetáhl přikrývku a převalil se zpátky na svoji polovinu postele. Eva se nadzvedla a honem si stahovala vyhrnutou košili dolů.

„Máš přece svoji postýlku, tahle je naše!“ snažil se Adam bránit svoje území před nevítaným vpádem. „Proč nejsi v pokojíčku se Sabinkou?“

„Sába hajá,“ vysvětlil syn.

Zvedl kolínko, vyškrábal se na postel a uvelebil se mezi rodiči. Adam zoufale obrátil oči v sloup.

To jsem teda pěkně prošvihnul, vyčítal si. Teď už se ho jen taknezbavíme! Kdyby mě to napadlo už večer, nastavil bych si budíka.

I Eva pochopila, že hrátky skončily dřív, než mohly začít, a vyčítavě se po manželovi ohlédla. S povzdechem nadzvedla přikrývku a Martínek pod ni hbitě zaplul. Teď se pro změnu zatvářil dopáleně Adam.

Ještě ho v tom podporuj, četla mu ve tváři.

„Já tam sama nebudu!“ ozvalo se od dveří.

Než se stačili ozvat, hupla k nim do postele i pětiletá Sabinka. Když viděla, že u maminky už je obsazeno, vklouzla pro změnu k tatínkovi.

Pořiď si dvě děti, a nepotřebuješ antikoncepci, povzdechl si v duchu Adam.

„Není nás tu nějak moc?“ ozval se.

„Ale tati!“ napomenula ho Sabinka a pohladila ho po tváři. „Copak nejsi rád, že nás máš?“

Šibalsky na něj zamrkala, přidala úsměv s chybějícím předním zubem a tatínek kapituloval.

„To víš, že jsem rád, jste moje sluníčka,“ zjihnul a pohladil oba po vláskách.

Malí nájezdníci se spokojeně zavrtali do polštářů a nijak si nevšímali pohledů, které po sobě maminka s tatínkem vrhali.

„Maminko, vypravuj nám pohádku!“ zaprosila Sabinka.

„A budete po ní zase spinkat?“ zeptal se tatínek s nadějí v hlase.

„Budeme!“ ujistila ho Sabinka, zatímco Martínek nadšeně přikyvoval.

„To chci vidět!“ prohodila pochybovačně Eva, která už s nimi měla své zkušenosti.

Nakonec se přece jenom pustila do vyprávění, brzy se však ukázalo, jak byla její nedůvěra opodstatněná. Dopadlo to přesně tak, jakpřepokládala. Zatímco ani jedno z dětí nemělo na spaní ani pomyšlení a oběs očima navrch hlavy držely palce udatnému princi v boji s dvanáctihlavým drakem, Adamovi byl zřejmě osud nebohé princezny úplně ukradený a uprostřed lítého boje tvrdě usnul. A než se princi a princezně rozezněly svatební zvony, dokonce nahlas pochrupoval.

„Slyšíš, jak tatínek chrochtá?“ smála se Sabinka a šťouchla loktem do bratříčka.

Martínek si dal ruku na pusu a začal se potichu smát.

„Nedělejte si z  tatínka legraci a  radši sypte odtud!“ okřikla je Eva a vstala. „Dneska má volno, necháme ho pořádně vyspat.“

Pomohla dětem z postele a všichni tři se tiše vyplížili z ložnice. Když po desáté hodině Adam konečně vstal, Eva toho hned využila a vytratila se od dětí do kuchyně.

Jen ať si je tatínek taky trochu užije, říkala si.

Adam byl sice rád, že může díky svátečnímu dni strávit celý dens rodinou, ale běhání za Martínkem na odrážedle ho tak vyčerpalo, že byl rád, když si večer mohl konečně odpočinout. Jeho ranní elán se během dne vytratil, v ložnici si důkladně natřepal polštář a vypadalo to, že se chystá ke spánku.

„Nechceš dokončit, co jsi ráno začal?“ ozvala se Eva.

„A ty bys chtěla?“ zeptal se bez valného nadšení.

„Proč ne, dneska jsem docela čilá,“ odpověděla.

„To já teda říct nemůžu, Martínek mě dost prohnal,“ povzdechl si Adam.

I Eva si povzdechla.

To se mi snad zdá! Ráno to vypadalo tak nadějně a večer zase nic! Kam se ksakru poděl ten erotoman, co chtěl souložit všude, kde se jenomtrochu dalo? Jsme svoji teprve pár let a jemu už snad sex vůbec nic neříká... Z práce chodí čím dál unavenější a podrážděnější, a když se náhodou přece jenom občas pomilujeme, mám kolikrát pocit, že se k tomu musí skoro nutit a chce to mít co nejdřív za sebou.

Adam zřejmě vycítil její rozladění, otočil se k ní a začal ji hladit.O nějaké velké vášni se však z jeho strany mluvit nedalo, a to Evu dopálilo ještě víc. Ze zkušenosti už věděla, že mechanické a stereotypní laskání ji ke kýženému cíli nedovede.

„Jestli se ti nechce, tak se nenuť!“ ozvala se.

„Ale chce se mi!“ odpověděl podrážděně. „Jenom potřebuju trochu času.“

Eva si znovu tiše povzdechla.

Ztrácí chuť na sex, protože stárne, anebo je to moje vina? lámala si hlavu už asi po sté. Možná ho po těch letech už vůbec nevzrušuju. Ale co s tím? Líčení ani účes nezanedbávám, v teplákách taky nechodím a postavu mám skoro stejnou jako za svobodna. Proč je to teda v poslední době taková hrůza? Vždycky jsem věděla, že naše sexuální hrátkynevydrží donekonečna, ale že se ani nám dvěma nevyhne tahle příšerná rutina, tomu bych nikdy nevěřila.

S manželským milostným životem to šlo opravdu od deseti k pěti, ale nedalo se říct, že by to byla výhradně Adamova vina. Po narození Sabinky respektoval, že pro Evu byl sex až na posledním místě,a poctivě se snažil nové situaci přizpůsobit. Ani za nic nechtěl řešit svoje potřeby nevěrou, nezbylo mu tedy, než se spokojit s málem. Viděl, jak je Eva unavená a nevyspalá, a byl jí vděčný, když mu alespoň občas vyšla vstříc. Obával se, aby ji dlouhé milování pro příště neodradilo, proto se většinou s ničím moc nezdržoval a směřoval rovnou k cíli.Předpokládal, že tak to unavené Evě vyhovuje, protože sama zájem o milostné sblížení téměř neprojevovala, ani žádné zvláštní vzrušení na ní obvykle nepozoroval. Uvolnit se dokázala jedině tehdy, když Sabinku hlídalababička, to si pak zařádili skoro stejně jako za starých časů. Jakmileotěhotněla s Martínkem, byl ale i s tímhle občasným zpestřením nadobro konec. Šátek i pouta tehdy uložil na dno nočního stolku a od té doby už je nevytáhl. Ke svému překvapení totiž mezitím zjistil, že mu poklidný manželský sex docela vyhovuje. Už si nepotřeboval nic dokazovat ani se honit za skvělými výkony a s přibývajícím věkem a starostmi ho kromě náruživosti pomalu opouštěla i touha po nejrůznějších experimentech.

Ani Eva už dávno netoužila po sexu třikrát denně. Vadilo jí ale, že se jejich milostný život stal tak zoufale fádním. Jak děti rostly, neměla s nimi už tolik práce jako dřív a pomalu se v ní zase probouzela touha po milostných radovánkách. Jenže ke svému zděšení zjistila, že mezitím přišla o parťáka. Obzvlášť v posledních měsících o ni Adam projevoval zájem jenom zřídka, a když už se konečně k něčemu rozhoupal, obvykle se zaměřil jenom na svoje uspokojení. Předehru zkracoval, jak to jenom šlo, a jakmile byl dostatečně vzrušený, šel hned na věc. Ze všech poloh už si zřejmě pamatoval jenom misionáře a ani zoufale stereotypní průběh aktu už mu zjevně nijak nevadil.

Ani tento večer to nebylo jiné. Tak dlouho líbal její levé ňadro, až byla v pokušení upozornit ho, že má ještě jedno. To vzdálenější totiž pravidelně zanedbával, což ji neskutečně vytáčelo. Stejně tak ji dohánělo k šílenství jeho rutinní laskání, při kterém mu ruka jen málokdyvybočila z naučené trasy. Mohla by mu klidně napovídat, věděla už dopředu, kam v příštím okamžiku sáhne. Pravé ňadro, bok, klín, po něm břicho a zase hezky zpátky nahoru a tak pořád dokola. Připomínalo jí to závody formule jedna v Monte Carlu, ale v téhle podobě o ně opravdu nestála. Po absolvování několika okruhů se na ni jako obvykle převalil a začal monotónně přirážet. Raději zavřela oči, aby si náhodou nevšiml, jak je zoufale obrací v sloup ,a odevzdaně čekala na jeho závěrečné spokojené zahekání.

„Bylo to moc prima, miláčku,“ zašeptal a políbil ji. „Krásně jsem se uvolnil.“

Překulil se vedle a okamžitě usnul. Eva vedle něj vytřeštěně zírala do stropu a už nejmíň po sté si kladla otázku, jestli ho ještě vůbec zajímá její orgasmus, nebo jestli už je mu i ona sama úplně ukradená. Z

 obavy, že by volný den o týden později mohl dopadnout podobně,

zavolala hned druhý den své kamarádce a bývalé spolužačcez gymnázia Heleně.

„Ahoj, Heleno, jak se máš?“

„Celkem to ujde. Včera si vzal holky na starost Roman, tak jsem se mohla v klidu učit.“

„Chudinko, ty teď vlastně finišuješ,“ politovala ji Eva. „Kdy máš ty státnice?“

„Až koncem měsíce, ale strachy nespím už teď.“

„A nepotřebovala bys trochu vypnout?“

„To bych potřebovala jako sůl, ale nemůžu si to dovolit.“

„Ale prosím tě, jeden den odpočinku ti rozhodně prospěje,“ dostalo se jí ujištění.

Helena zpozorněla.

„Do čeho mě to zase chceš uvrtat?“ zeptala se podezíravě.

„Neboj, myslím to s tebou jenom dobře,“ smála se Eva. „Chci se tě totiž zeptat, jestli bys nechtěla využít toho příštího svátku a někam společně vyrazit! Dětem se ty naše akce vždycky moc líbily a nechtějí si nechat vysvětlit, že na ně teď nemáš čas.“

V telefonu bylo chvíli ticho, Helena evidentně váhala.

„Vysadit potřebuju, to je fakt,“ uznala. „A  Roman bude tentokrát u Ireny, takže holky budu mít tak jako tak na krku. Dobře, jsem pro, ale nebude ta naše dámská jízda vadit Adamovi?“

„Neboj, ten bude jedině rád. Má toho teď v práci nad hlavu a jedině uvítá, když mu vyklidíme pole.“

„Tak fajn, domluveno,“ souhlasila Helena. „Ty máš víc času, tak najdi nějakou zajímavou akci a dej mi pak vědět, kam se máme dostavit.“

Sabinka s Martínkem přijali maminčin nápad s jásotem. Heleninu Denisu a Nikolku dobře znali a moc si s nimi rozuměli. Devítiletá Denisa mívala všechny na povel, její pětiletá sestřička Nikola se skoro nehnula od Sabiny, mladší jen o půl roku, a všechny tři jako starostlivé chůvičky pečovaly o malého Martínka. Kdo však žádné nadšení nejevil, bylpřekvapivě Adam. Když se mu Eva o domluveném výletě zmínila poprvé, nic nenamítal, ale dodatečně se mu to zřejmě rozleželo v hlavě. Zamračeně sledoval jejich přípravy a těsně před odchodem se ozval:

„To sis musela tu akci domluvit zrovna na dnešek?“

„Jinak to nešlo, víš přece, že Helena chodí do práce.“

„Já taky chodím do práce. Ale jak vidím, Helena je ti přednější!“

Ten má po ránu zase náladu, pomyslela si Eva.

„Ovšem že není,“ řekla. „Proč jsi něco neřekl dřív, zrušila bych to.“

„Myslel jsem, že takovou samozřejmost nemusím říkat,“ ušklíbl se.

„Příště na moji intuici radši nespoléhej a ozvi se včas. Teď už to zrušit nemůžu, Helena už je určitě na cestě. Ale jestli chceš, tak pojeď s námi!“ navrhla.

Žádnou radost by jí to neudělalo, nemohla se dočkat, jak si s Helenou podrbají, ale vadilo jí rostoucí napětí a chtěla zklidnit situaci. Adamovi ale došlo, že by byl navíc.

„Ne, děkuju, zůstanu doma,“ odmítl nasupeně.

Eva tedy popadla děti a bez dalších řečí s nimi pospíchala pryč. Helena s oběma dcerami už na ně čekala za městem na startu cesty Pohádkovým lesem. Denisa s Nikolou vzaly Martínka za ruku a spolu se Sabinouvyrazily na cestu. Eva s Helenou šly pomalu za nimi.

„Tak jak to všechno zvládáš?“ vyptávala se Eva kamarádky. „Máš toho hodně, viď?“

„To jsi uhodla, od rána do noci jsem v jednom kole,“ povzdychla si Helena. „Už se nemůžu dočkat, až budu mít z krku aspoň tu školu.“

„Nevyčítáš mi, že jsem tě do ní tenkrát uvrtala, že ne?“

„Párkrát jsem tě za to pěkně proklela,“ zasmála se Helena. „Ale teď už jsem samozřejmě ráda.“

„A co Roman? Pomáhá ti s něčím?“

Helena pokrčila rameny.

„Někdy jo, ale stejně si připadám spíš jako rozvedená, obzvlášťo víkendech,“ povzdychla si a rozhlédla se kolem sebe. „Jen se podívej, kolik je tady dneska otců. A Roman se na nás klidně vykašle, i když dobře ví, že by si tu s ním holky užily daleko víc než se mnou.“

„Já jsem ti říkala hned, že vám to nemůže fungovat,“ připomněla jí Eva. „Kdybys ho tenkrát poslala do háje, už dávno jsi mohla mít místo něj někoho mnohem lepšího!“

Helena sklopila hlavu.

„To se ti lehko řekne!“ bránila se. „Jak ho mám poslat do háje, když na něm holky tolik visí?“

„Aby taky ne, když ho mají jenom svátečně,“ ušklíbla se Eva a zavrtěla hlavou. „Já tě vážně nechápu! Copak v sobě nemáš žádnou hrdost? To ti nevadí, že se o něj musíš dělit s Irenou? Měla jsi s ním vyrazit dveře hned tenkrát, když na tebe přišel s tou svojí svéráznou střídavou péčí!“

Helena si znovu povzdychla. Ten nešťastný den před dvěma lety, kdy se jí v jediném okamžiku zhroutil sen o šťastné rodině, by nejradši navždycky vymazala z paměti. T

ehdy byl krásný dubnový den a ona si už od rána lámala hlavu, kam

by mohla s dcerami sama vyrazit. Denisa měla velikonočníprázdniny, s Nikolkou byla ještě na rodičovské dovolené a oběma chtělavynahradit tatínkovu častou nepřítomnost. Od té doby, co dal Roman v práci

výpověď a založil si vlastní společnost, byl totiž tak vytížený, že mu na

rodinu nezbýval téměř žádný čas. Evino zavolání ji potěšilo a hnednadšeně souhlasila s návrhem zajet si na Matějskou pouť. Teprve ročního

Martínka Eva tenkrát nechala u matky, vyzvedla kamarádku a její dcery

a všechny společně zamířily na pouť. Denisa, Nikolka i Sabinka se na

ní bavily náramně, ale obě maminky měly všeho toho rámusu už po

dvou hodinách docela dost. Helena se právě snažila Denise vysvětlit,

že autodrom je zábava spíš pro kluky než pro ni, když jí začala Nikolka

škubat rukou a křičet:

„Táta, táta!“

„Nech toho, Nikolko!“ napomenula ji Helena. „Kde by se tady vzal táta!“

Nikolka však nepřestávala volat a šermovat rukou. Helena se ohlédla, kam vlastně Nikolka ukazuje, a krve by se v ní nedořezal. Na druhéstraně autodromu její manžel Roman právě usazoval do autíčka asi tříletého chlapce. Pak se otočil k drobné blondýnce, objal ji kolem ramen, políbil ji a přisedl si do autíčka k dítěti. Heleně při tom pohledu vytryskly z očí slzy jako hrachy. Eva ji rychle chytla za ruku.

„Klid, Heleno, to se určitě nějak vysvětlí!“ snažila se ji uklidnit,samozřejmě marně.

Autíčka se mezitím rozjela a auto s Romanem se k nim začalonezadržitelně přibližovat.

„Tati, tati!“ rozkřičely se Denisa s Nikolkou.

Obě začaly skákat a mávat rukama nad hlavou, aby upoutaly otcovu pozornost. Ten se sice věnoval spíš řízení, jak se snažil co nejvíc vyhýbat srážkám, ale když se k nim dostal blíž, přece jen si jich všiml. Ztuhnul a udělal pohyb, jako kdyby chtěl z autíčka hned vyskočit. Jakmile ale ztratil nad řízením kontrolu, okamžitě do nich začala narážet ostatní autíčka.

„Jdeme pryč!“ zavelela rázně uplakaná Helena.

Popadla obě dcery za ruce a přes jejich odpor je táhla za sebou. Eva se Sabinkou se loudaly za nimi. Ani na zpáteční cestě nemělo Evinouklidňování velkou naději na úspěch a Eva šla raději zdrcené kamarádcez cesty, aby nedostala svůj díl za to, že Helenu na Matějskou pouť vytáhla. Nebýt jejich výletu, žila by Helena dál v blažené nevědomosti. Takhle proplakala celý zbytek dne a s přibývajícími hodinami propadala čím dál většímu zoufalství. Podvědomě totiž očekávala, že se Roman každou chvíli přižene s nějakým, třeba i za vlasy přitaženým vysvětlením, ten však evidentně zvolil metodu mrtvého brouka. Domů se vrátil jakoobvykle a nevypadalo to, že by se chystal cokoliv vysvětlovat. To byla pro Helenu poslední kapka.

„Hned ráno podám žádost o rozvod,“ procedila.

Roman stiskl rty.

„Rozmyslela sis to dobře?“ zeptal se. „Chceš připravit holky o tátu?“

„Jejich táta se o ně připravil sám!“ odsekla Helena. „Klidně mi jenechává na krku a sám se zatím stará o cizí dítě!“

Roman sklopil hlavu a chvíli přemýšlel, jestli snad nedozrál čas na to, jít konečně s pravdou ven. Nakonec usoudil, že pokud se nepřizná teď, nenajde k tomu odvahu asi už nikdy.

„Kde jsou holky?“ zeptal se.

„U našich.“

Když Helena viděla, jak si viditelně oddechl, loupla po něm očima. Roman už byl ale rozhodnutý a nic ho nemohlo odradit.

„Všechno je mnohem složitější, Helenko,“ řekl tiše. „Tomáš je totiž můj syn.“

Helena vytřeštila oči a bezvládně se svezla do křesla.

„Cože?“

„Bohužel je to tak,“ potvrdil Roman a pak jí s provinilým výrazem vylíčil, jak ho před několika lety na školení svedla bývalá kolegyně Irena a jaké důvody ji k tomu vedly. „Promiň, Helenko!“ řekl prosebně. „Ty jsi byla tenkrát těhotná a já se jí prostě neubránil. Nic pro mě neznamenala, byl to jenom úlet na jednu noc, vůbec mě nenapadlo, co z toho nakonec vzejde.“

Zdrcená Helena přes slzy skoro neviděla.

„A co pro tebe znamená teď?“ vzlykla.

Roman zase sklopil hlavu.

„Máme spolu syna,“ řekl tiše. „Nemůžu ji jen tak hodit přes palubu.“

„Aha, takže hodíš přes palubu mě, když spolu máme jenom dcery?“

„Ale ne!“ bránil se Roman. „Samozřejmě že ne, snažím se starat o vás všechny stejně.“

Helena ztuhla.

„Jak stejně? Chceš říct, že se s ní pořád stýkáš?“

Roman provinile uhnul očima a mlčel.

„Takže stýkáš!“ konstatovala omráčená Helena a vstala. „Jdu pustit počítač, a jestli to jde po internetu, podám tu žádost o rozvod hned teď.“

Roman ji chytil za ruku.

„Počkej, neblázni, nemůžeš přece jednat takhle zbrkle! Chápu, že tě to hodně zasáhlo, ale tyhle věci nejde řešit s horkou hlavou. Až trochu vychladneš, určitě se nám podaří najít řešení!“

„Já ale nechci hledat řešení!“ odsekla Helena a snažila se muvyškubnout. „Už ti nemůžu věřit a nebudu dál žít s člověkem, co mi tolik let lhal do očí.“

Roman vstal z křesla a přes její odpor se ji snažil obejmout.

„Ale já jsem neměl jinou možnost!“ řekl zoufale. „Mám tě totiž pořád moc rád, Helenko, a nechtěl jsem tě ztratit. Jinak bych přece požádal o rozvod už dávno sám a odstěhoval se k ní, nemyslíš?“

Na tom něco pravdy bylo, to musela Helena v skrytu duše uznat.Nakonec se nechala přesvědčit, že s žádostí o rozvod zatím počká. Roman slavil první malé vítězství a plný nadšení, že mu nemanželský syn prošel tak lehce, začal hned druhý den pečlivě promýšlet další strategii. Domů se přihnal s obrovskou kyticí a drahými náušnicemi a v dalších dnech a týdnech se proměnil v nejdokonalejšího manžela na světě. Chodil domů včas, pomáhal s domácností, věnoval se oběma dcerám, o víkendechvozil celou rodinu po výletech. Dělal zkrátka všechno pro to, aby v Heleně vzbudil dojem, že rozvodem by mnohem víc ztratila, než získala. A když usoudil, že už se s existencí Ireny a Tomáška jakž takž smířila, odvážil se dál.

„Helenko, co bys tomu říkala, kdybych se u  vás střídal?“ zeptal se opatrně.

„Jak střídal?“ nechápala Helena. „U koho střídal?“

„No, že bych třeba bydlel vždycky pár dní tady s vámi a pak pár dní u Ireny a Tomáška,“ vysvětloval.

Helena nevěřila svým uším. Když se vzpamatovala z nejhoršího,vstala a šla si do kuchyně pro tu největší pánvičku, kterou měla, protože usoudila, že takový návrh si zaslouží pádnější odpověď, než jsou pouhá slova. Když ji však vzala do ruky a zkusmo se s ní rozpřáhla, uvědomila si, že ani po tom, co jí provedl, ho stejně nedokáže praštit tak, jak by si zasluhoval, a pánvičku zase uklidila. Z kuchyně odešla rovnou do ložnice a kategoricky se v ní zamkla. Dva dny manžela přehlížela jako krajinu, nepromluvila s ním ani slovo a v ložnici se důsledně zamykala. Po týdnu jí však nezbylo než potupně kapitulovat. Mezitím jí totiž došlo, jak moc je na rodičovské dovolené závislá na jeho penězích i pomoci, a děsila ji představa, že by se od nich odstěhoval a platil třeba jen minimální výživné. Když jeho nestydatý návrh se skřípěním zubů nakonecodsouhlasila, byl Roman nadšením bez sebe. Sice by mu ještě víc vyhovovalo, kdyby se Helena s Irenou spřátelily a třeba na společné dovolené seseznámily i všechny děti, byl však natolik soudný, že si uvědomovalnereálnost takové představy. Utěšoval se tím, že člověk nemůže mít všechno, a hlavně byl rád, že mu konečně skončil život štvance. Už dlouhé tři roky žil v neustálém napětí a strachu z prozrazení. Dvě rodiny stíhal jen s vypětím všech sil a jen stěží si vybavoval všechny svoje výmluvy. Teď si bude moci konečně definitivně oddechnout. Svůj nápad uvedl do praxe hned příští pondělí.

„Ne abyste tady maminku zlobily,“ nabádal dcery při odchoduz domova. „Otevřel jsem novou pobočku, ale je moc daleko, takže se k vám nestihnu večer vrátit. Přijedu až za pár dní a pak vám všechnovynahradím, ale jedině tehdy, když na vás od maminky neuslyším žádnou stížnost! Rozumíme si?“

Obě dcery ho ujišťovaly, že budou hodné, a Roman s klidnýmsrdcem odešel. Z práce pak odjel rovnou za Irenou a Tomáškem. Když se koncem týdne vrátil domů, obě dcery ho nadšeně vítaly a nemohly se ho nabažit.

„Tati, tati, co nám vezeš?“ dorážely a věšely se na něj jedna přes druhou.

Helena jejich nadšení rozhodně nesdílela, a když ji v noci manželobjal, otřásla se odporem.

„To nemůžeš myslet vážně! Sotva vylezeš z Ireniny postele, hned se budeš cpát do mojí?“

„Buď klidná, s Irenou jsem teď ani jednou nespal!“ odsekl Roman.

Helena mu nevěřila ani slovo.

„Nelži!“

„Bohužel nelžu!“ ujistil ji. „Klidně ti můžu přísahat, že jsem si ani jednou nevrznul.“

Helena se na něj pochybovačně podívala.

„Vy jste se pohádali?“

„Ale ne.“

„Tak co se stalo?“

„Nestalo se nic, akorát jsem blbec a neumím počítat!“

„Počítat? Co počítat?“ nechápala Helena.

„Ty vaše cykly!“ ušklíbl se Roman. „Irena to totiž hned první dendostala.“

Helena se neubránila škodolibému smíchu.

„Dobře ti tak! To máš za to, že jsi od nás tak pospíchal.“

„Nikdy bych nevěřil, že jsi tak zlomyslná,“ řekl Roman. „Asi tě budu muset pořádně potrestat!“

Chtěl se na ni převalit, ale Helena se bránila.

„Nech mě na pokoji! Na tohle jsem tak akorát zvědavá! Nejdřívzdrhneš za jinou, a když ti to s ní nevyjde, budu ti z nouze dobrá já?“

„Ale ne, to není z nouze!“ ujišťoval ji Roman. „Přece víš, jak ohromně mě odjakživa vzrušuješ.“

„Na tyhle řeči ti neskočím,“ varovala ho Helena a odstrkovala ho.

Chvíli se spolu přetahovali, ale brzy zjistili, jak je tichý, ale o toúpornější boj oba vzrušuje. Když Roman ucítil, že Helenin odpor pomaluzačíná slábnout, hned se na ni přehoupl. Chytil ji za ruce a přimáčkl jí je do polštáře nad hlavou.

„Ty prevíte, zneužíváš toho, že máš větší sílu,“ zašeptala udýchaná Helena.

Tomu se však Roman mohl jenom zasmát. Už dávno věděl, že právě něco takového s jeho ženou dokáže udělat divy. Ani on sám ale nechtěl přijít zkrátka. Uvolnil si jednu ruku, vyhrnul jí košili až ke krku a jazykemzačal laskat její ňadra. Heleně to bylo příjemné, to ano, ale pořád na něj byla naštvaná a nechtěla mu dát nic zadarmo. Usilovně k sobě tiskla obě nohy, ale sílící tlak vycházející z jeho slabin ji brzy přiměl změnit názor. Jakmile Roman ucítil, že sevření povolilo, pustil její ruce, svezl se níž a stáhnul jí kalhotky. A pak udělal něco neočekávaného. Chytil ji pod pravým kolenem, nohu jí zdvihl ke stropu a s roztaženými stehny přikleknul k jejímu klínu.

„Neříkej mi, že ho tam nechceš!“ zašeptal a už do ní pronikal.

Helena místo odpovědi jen překvapeně vyhekla. Sice si nepamatovala, že by to někdy dělali takhle, ale líbilo se jí to, to nemohla popřít. Levou rukou jí Roman objímal stehno, pravou jí střídavě dráždil ňadra a klín a přitom pomalu přirážel. Chtě nechtě musela uznat, že proti dřívějšku se dost vypracoval, ale o tom, kde všude asi sbíral zkušenosti, radějinechtěla nic vědět. S blaženým výrazem ve tváři mu hladila stehna a boky a tiše vzdychala do rytmu. Jeho nadřazenost a hloubka spojenídoprovázená drážděním rukou, to byla fantastická kombinace, která ji přivedla k vrcholu nečekaně brzy.

„To tě naučila Irena?“ vydechla.

„Ne, to mám z netu,“ odpověděl Roman.

„Jenom jestli!“

Roman se k ní naklonil a políbil ji.

„Tomu věř!“ ujistil ji.

Helena si přesto tiše povzdychla.

„Romane, tohle příště nezvládnu. Když budu vědět, že ses teprvevčera miloval s ní, nedovedu se přes to přenést!“

„Ale dovedeš! Donedávna ti to přece nevadilo.“

„Jak mi to mohlo vadit, když jsem o tom nevěděla?“

„Časem si určitě zvykneš, nejsi přece jediná ženská, co se dělío manžela s milenkou.“

„To asi ne, jenže ty manželky to nevědí!“

„Ale ty milenky o manželce většinou vědí!“ argumentoval Roman. „A taky se s tím dokážou srovnat.“

„Protože se zapírají a doufají, že on se kvůli nim jednou rozvede.“

„To ale není Irenin případ,“ odpověděl Roman. „Od začátku ví, že se s tebou rozvést nechci. Tak buď rozumná a sama mě k ní nevyháněj. Nebo by ti snad bylo milejší, kdybych se k ní odstěhoval, a vy jste zůstaly samy?“

„To ne,“ uznala Helena.

„Tak vidíš!“ triumfoval Roman.

„Stejně tě nechápu! Jestli si myslíš, že budeš trvale zvládat práci, dvě domácnosti, manželku, milenku a tři děti, tak si troufám tvrdit, že se dost přeceňuješ.“

„Zvládám to už tři roky,“ zasmál se Roman. „Tak to snad ještě nějakou dobu vydržím.“

Helena byla přesvědčená, že dříve nebo později musí Romannevyhnutelně kapitulovat, protože takový zápřah nezvládne, bylo jí však jasné, že si musí počkat, až na to přijde sám. A do té doby se musí sama postavit na vlastní nohy. Jedině tak dokáže čelit všemu, co ji může v budoucnu potkat. Jak teď byla ráda, že dala na Evinu radu, aby si doplnila vzdělání. Díky jejímu neustálému přesvědčování, že v dnešní době pouhá maturita moc neznamená, už dokončovala první ročník dálkového bakalářského studia a jen doufala, že za nastalé situace zvládne i další dva.

Na podzim toho roku dala Nikolku do školky a vrátila se zpátky do práce. Tím okamžikem jí ale začala neskutečná honička. Často mělapocit, že státnice skládá dnes a denně. Chodit do práce, dálkově studovat a přitom zvládat péči o dvě malé děti vyžadovalo mimořádné manažerské schopnosti. Oba rodiče a mladší sestra Soňa jí naštěstí pomáhali, jak jenom mohli, a díky jejich obětavé pomoci všechno stíhala, i když často padala únavou. Ve svém úsilí však rozhodně nehodlala polevit, aby se v případě nutnosti dokázala o sebe a své dcerky postarat sama. Zatím si ale nemusela dělat starosti. Roman do rodinného rozpočtu přispíval stejně jako dřív a v rámci svých časových možností jí pomáhal i s domácností. A když si postěžovala, jak nic nestíhá, dokonce jí koupil i starší auto. Přesto už se nemohla dočkat konce studia a těšila se, jak si získáním titulu bakalářky pozvedne pošramocené sebevědomí. Teď jí k vysněnému cíli zbýval už jenom poslední krůček, zvládnout státnice a obhajobu. „A

 Roman vás celou tu dobu zvládá obě dvě?“ zeptala se Eva.

„Kupodivu jo, až se tomu divím,“ odpověděla Helena. „Byla jsem

přesvědčená, že mu brzo dojde dech, ale on je úplně v pohodě a podle

všeho mu to náramně vyhovuje.“

„Aby taky ne, vždyť si to uměl zařídit!“ ušklíbla se Eva. „Ostatnínevěrníci by mu mohli jenom závidět. Ale co když na něm Irena časem zapracuje a přesvědčí ho, aby s ní zůstal natrvalo? To se klidně může stát, nebyl by zdaleka první ani poslední. Myslíš, že bys to ustála?“

„Co bych mohla dělat,“ povzdychla si Helena. „Asi bych se muselautěšovat tím, že se Soňou mi to klape skoro víc jak s ním.“

„Se Soňou?“ užasla Eva.

„No jistě! Přece jsem ti říkala, že u mě bydlí, když je Roman u Ireny.“

„To jsi sice říkala, ale jak to myslíš, že vám to spolu klape? Vždyť jste proboha sestry!“

Helena obrátila oči v sloup.

„Ty máš v hlavě pořád jenom to jedno,“ povzdechla si. „Já jsem tomyslela jinak. Soňa končí v práci dřív než já, vždycky přivede Nikolku ze školky, udělá úkoly s Denisou, někdy nakoupí, jindy vypere nebo třeba uvaří večeři. A když si pak večer sedneme k seriálu, to je teprve paráda! Nikdo nám nic nevyčítá, nepřepíná programy, a hlavně neotravuje, že zrovna někde dávají fotbal.“

„Jo tak!“ usmála se Eva. „Celkem chápu, že se ti taková pomoc hodí, ale neříkej mi, že ti Roman nechybí v posteli!“

„Chybí,“ přiznala Helena. „Nejsem bohužel z těch, co jim to stačíjednou za měsíc. Za těch pár dní, co je vždycky pryč, jsem většinou tak nadržená, že si pak ani nedokážu hrát na uraženou.“

„To mu ovšem náramně nahrává,“ mínila Eva. „A to vás fakt zvládne obě?“

Helena pokrčila rameny.

„Zřejmě jo! Nemám sice ani ponětí, jak často spí s Irenou, ale se mnou většinou obden.“

Eva dopáleně zakroutila hlavou. Věděla, že Roman je jen asi o tři roky mladší než Adam, a tak propastný rozdíl si nedovedla vysvětlit.

„A jak tohle řeší Soňa?“ zeptala se. „Už konečně s někým chodí?“

Helena zavrtěla hlavou.

„Kdepak, mele si pořád to svoje. Od rozchodu s Honzou se mužským vyhýbá na sto honů, a když se dozvěděla, že se oženil, prohlásila, že chlapa už nechce do smrti ani vidět.“

Eva si povzdychla.

„Ale Honzovi nemůže nic vyčítat, ten měl přece neskutečnou výdrž. S tou frajeřinkou na lyžích to tenkrát pěkně zvoral, to je fakt, ale co měl pak dělat, když mu to ani po roce nedokázala odpustit?“

„Já mu to nevyčítám,“ povzdechla si i Helena. „Podle mě udělalvšechno, co bylo v jeho silách, a měl s ní svatou trpělivost. Ale když si pořád nedala říct, musel začít myslet taky na sebe. Kvůli její paličatosti přece nezůstane sám!“

Eva si znovu povzdechla. Pro svého bývalého přítele a kolegu měla ještě pořád slabost a bylo jí ho líto. Dobře věděla, jak moc Soňu miloval a jak těžce rozchod nesl.

„Nevíš něco o Šárce?“ zeptala se po chvíli na další bývalou spolužačku.

Ještě před pár lety se všechny tři každý měsíc pravidelně scházely. Když však Šárka přišla o práci a rozešel se s ní přítel, nedokázala se dál dívat na to, jak movitý Adam Evu rozmazluje a zahrnuje dárky. Tolik jí záviděla její štěstí, že Adamovi poslala anonymní dopis a fotografii, která měla dokazovat Evinu nevěru. Žárlivostí posedlý Adam tenkrát Evu zbil a znásilnil a ona od něj kvůli tomu odešla. Zapomenout na něj však nedokázala a po čase mu nakonec odpustila. Jejich usmíření bylo tak bouřlivé, že při něm Eva otěhotněla a události pak nabraly rychlý spád. Ještě před narozením Sabinky se vzali, ale Eva přesto nedokázala Šárce její zradu odpustit. Vyškrtla ji ze svého života a přestala se s ní vídat. Teď po šesti letech už ale byla mnohem smířlivější a zajímalo ji, jak se bývalé kamarádce daří. Od Heleny se toho však mnoho nedozvěděla.

„Skoro nic,“ odpověděla kamarádka. „Co se vdala, už mi zavolá jenom málokdy.“

„Kdybys s ní náhodou mluvila, pozdravuj ji,“ řekla Eva a Helena kývla na souhlas. D

omů se Eva s dětmi vrátila až navečer, ale nepřipadalo jí, že by je

Adam nějak postrádal. Jejich halasný příchod ho podle všeho vyrušil

z podřimování u televize.

„Ahoj tati,“ křičeli Sabinka s Martínkem a hnali se k němu.

„Vy už jste tady?“ divil se. „Tak povídejte, jak jste se měli?“

„Super, tati,“ odpověděla Sabinka a skočila mu na klín. „Podívej se, co jsem našla,“ chlubila se a strkala mu pod nos barevný kamínek.

„Já taky!“ ozval se Martínek, aby snad náhodou nezůstal za starší sestrou pozadu a drápal se za ní tatínkovi na klín.

„A nezlobili jste maminku?“ zjišťoval tatínek.

„Nezlobili, dostali jsme za odměnu zmrzlinu!“ hlásila Sabinka.

Adam je přitiskl k sobě a chvíli se s nimi mazlil.

Jsou to moje zlatíčka, říkal si, jenom kdyby pořád tolik nekřičeli.Doteď tu byl tak boží klid!

„A jak ses tu měl ty?“ zeptala se Eva, jako kdyby mu četla myšlenky. „Nehučelo ti tu z toho ticha náhodou v uších?“

„Ale ne, právě naopak,“ odpověděl Adam. „Všichni jste mi mocchyběli.“

Eva se na něj pochybovačně podívala.

„Vážně? Tak jestli ti to jejich brebentění tolik chybělo, tak na něprosím tě dohlídni při koupání, ať po nich zas nemusím vytírat koupelnu. Já zatím udělám něco k večeři.“

Když večer obě děti usnuly, vrátili se spolu do obývacího pokoje, ale místo klidného posezení začal Adam s výčitkami:

„To jsem si je teda dneska hodně užil,“ ušklíbl se. „Jeden den jsem doma a ty si to schválně zařídíš tak, abych je viděl sotva hodinu!“

„Minule sis stěžoval, jak ti dali do těla,“ bránila se Eva. „Tak jsemchtěla, aby sis odpočinul.“

„A to ses mě nemohla aspoň zeptat, než sis to s Helenou domluvila?“

„To jsem mohla,“ připustila Eva.

„Tak vidíš, nestojím ti ani za to, aby ses se mnou poradila,“ zlobil se Adam. „Rovnou mě postavíš před hotovou věc!“

„Ale to přece není pravda,“ bránila se Eva.

„Jak to, že ne?“

„Chceš se mermomocí hádat?“ zeptala se Eva unaveně.

„Nechci se hádat, ale pěkně mi to hnulo žlučí! Je svátek, konečně si můžu užít rodinu a místo toho tady trčím sám jako kůl v plotě!“

„Nevypadalo to, že bys nás zase tak moc postrádal,“ odsekla Eva. „Byl jsi určitě rád, že od nás máš pokoj.“

„Tak to se teda pěkně pleteš, náhodou jsem na dnešek připravil prima program.“

„To nemá cenu!“ vzdychla Eva a vstala. „Jdu spát.“

„Cože? Vždyť ještě není ani devět! To mi děláš naschvál?“

„Nedělám, jsem unavená. Já jsem od rána neležela u televize jako ty.“

Tuhle jízlivou poznámku si měla raději odpustit. Nespravedlivéobvinění totiž Adama rozčílilo ještě víc. Když ráno osaměl, nevěděl, co si počít s volným dnem, a z dlouhé chvíle si pustil počítač. Chvíli jenom brouzdal po internetu, ale pak se mu začaly honit hlavou pracovní problémy. Nakonec mu to nedalo a začal se naplno věnovat práci. Zabral se do ní tak, ženakonec u počítače strávil celý den a televizi si pustil až krátce před návratem rodiny z výletu. Najednou však vůbec neměl chuť to vysvětlovat.

„Tak si jdi. Dobrou noc!“ odsekl.

Eva se nasupeně otočila a odešla do ložnice. Z nočního stolku si vzala rozečtený román, aby se trochu uklidnila, ale nemohla se na čtenípořádně soustředit.

Co se to s námi sakra děje, běželo jí hlavou. Dřív jsme se přece k sobě takhle nechovali! Teď se každou chvíli hádáme a místo usmíření v posteli spolu kolikrát ani nemluvíme.

A tak to mělo dopadnout i ten večer. I když nad knížkou strávila skoro dvě hodiny, Adama se nedočkala. D

ruhou květnovou sobotu odjeli jako každý rok na Moravu zaAdamovou matkou a rodinou jeho sestry Jany. I když byl na dálnici jen

slabý provoz, cesta jim připadala nekonečná. Eva se sice poctivě snažila

obě děti zabavit, ty však neměly svůj den, obě byly jak z divokých vajec

a neustále se spolu pošťuchovaly. Když po hodině jízdy Martínekkonečně usnul, všichni si oddechli.

„Myslíš, že na tom budou Jana s Karlem už trochu líp?“ zeptal se Adam E v y.

„Bojím se, že ne,“ odpověděla. „Tahle léčba trvá vždycky roky a člověk nikdy nemá jistotu, že se to nebude opakovat. A to ani nemluvím o tom, co se stalo pak.“

„To mi vůbec neříkej,“ povzdychl si Adam.

Sotva dorazili do cíle, na první pohled bylo jasné, že Eva měla bohužel pravdu.

„Tak vás tu pěkně vítám,“ zamumlal Janin manžel Karel a šel dětem pomoci z auta.

Adamovi i Evě zatrnulo, když ho uviděli, a bezradně se na sebepodívali. Od posledního setkání švagr tak zestárnul a zešedivěl, že ho skoro nepoznali. Po jeho obvyklém vtipkování už dávno nezůstalo ani stopy, několikaleté trápení s jedinou dcerou Luckou ho připravilo o veškerou radost ze života. Ani Jana a její matka na tom nebyly o moc lépe, i v jejich tvářích byl vidět smutek a beznaděj.

„Lucka je doma?“ ptala se Eva Jany, zatímco se děti vítaly s babičkou.

„Ne, přestěhovala se ke Karlovým rodičům,“ odpověděla Jana. „Vyčetla nám, že nás má pořád v patách a že si tu připadá jako ve vězení. Chtěla odtud mermomocí pryč a náš názor ji vůbec nezajímal.“

„Musíte vydržet,“ utěšoval ji Adam. „Časem určitě přijde k rozumu.“

„Pochybuju,“ povzdechla si Jana. „Od chvíle, kdy to všechno začalo, si s ní už vůbec nerozumíme.“

„Zase se to zlepší, uvidíš, hlavně že jste ji tenkrát našli včas,“chlácholila ji Eva. „A jak to má s tou maturitou?“

„V pondělí jí začíná svaťák, ale už ani nevěřím, že konečněodmaturuje. Maturita je hlavně nápor na nervy.“

„Naděje umírá poslední,“ utěšovala ji švagrová. „Třeba jí profesoři trochu pomůžou, když vědí, co má za sebou.“

„Kéž by,“ povzdechla si Jana. „Jsme z ní všichni už úplně hotovía přiadáme si tu jak v márnici.“

Eva s Adamem si moc přáli, aby Sabinka s Martínkem přivedli tetu, strejdu a babičku aspoň na chvíli na jiné myšlenky. Malí caparti o tom sice neměli ani tušení, ale svůj úkol plnili na jedničku. Důma rozlehlou zahradu vzali útokem a všechno živé před nimi prchalo na všechny strany.

„Teda Evo, jak ty divochy zvládáš, když jsi na ně doma sama?“ zeptala se po hodině zchvácená babička.

„Doma tolik nevyvádějí,“ odpověděla Eva. „Ale teď si potřebujouvynahradit tu dlouhou cestu sem.“

Teprve po obědě si mohli dospělí u kávy v klidu popovídat.

„Nedělá vám Renata problémy s Dominikem?“ vyptával se Adam.„Dodržuje naši dohodu?“

„Možná se budeš divit, ale vycházíme s ní teď daleko líp než kdypředtím,“ odpověděla Jana. „A asi ti nemusím říkat, jak jsme rádi. Bez Domči by to tu bylo už úplně na zbláznění.“

„To jsem rád,“ řekl spokojeně Adam. „A jak často si ho berete?“

„Je tady každou chvíli, nejenom ty dva víkendy v měsíci, co jste si domluvili,“ odpověděla mu matka. „Renatě a tomu jejímu Pavlovi se totiž náramně zalíbily nejrůznější euro víkendy a wellness pobyty a kdovíco ještě. Jsou pořád někde po výletech a vždycky jsou rádi, že se o Domču postaráme.“

„Takže ho vidíte mnohem víc než já,“ posteskl si Adam.

„Buď rád, že má poblíž aspoň nás, když už to takhle dopadlo,“odpověděla mu matka.

Adam si povzdechl. Ještě pořád se nedokázal úplně vyrovnat s tím, že se svým prvorozeným synem z prvního manželství ztratil už před pěti lety pravidelný kontakt. Po neustálých sporech s bývaloumanželkou sice tehdy požádal o střídavou péči, než ale došlo navyřízení jeho žádosti, odstěhovala se Renata za svým novým partnerem Pavlem do Brna a Dominika odvezla s sebou. Při dvousetkilometrové vzdálenosti nepřipadala střídavá péče v úvahu a styk otce se synem se omezil už jenom na prázdniny. Adam se sice snažil vídat se s ním co nejvíc a využíval k tomu i svoje služební cesty, ale přesto s každou další Dominikovou návštěvou cítil, jak se pomalu odcizují. Smiřoval se s tím velmi těžce – i když se s jeho matkou rozešel ve zlém, na synovi odjakživa velmi lpěl. Když se pak dozvěděl, jaké problémy mají Jana s Karlem s dcerou Luckou, dostal nápad a své bývalé ženě zavolal:

„Poslyš, nechybějí náhodou Dominikovi tvoji rodiče? Dřív u nich byl přece dost často a teď už je asi moc nevidí, viď?“

„To ne,“ přiznala Renata. „Je to daleko, dostaneme se k nim už jenom občas. Co to, že se o ně tak staráš?“

„Nejde mi ani tak o ně, ale napadlo mě, jestli by si ho místo nichnemohli k sobě pravidelně brát Jana s Karlem a moje máti.“

Chvíli bylo ticho, Renata evidentně vyhodnocovala jeho návrh.

„Ale proč ne,“ řekla nakonec. „Je to odsud kousek a jemu jenomprospěje, když se občas dostane ven z města.“

Jak se brzy ukázalo, byl to mimořádně dobrý nápad. Všem třemzúčastněným stranám dohoda náramně vyhovovala, jenom jemusamotnému nijak nepomohla. Ztráta syna ho tak mrzela, že se nakonec po dlouhém váhání odhodlal podstoupit martýrium Evina těhotenství ještě jednou a pořídit si ještě jedno dítě. U Evy však nejdřív pořádně narazil.

„Ty ses asi zbláznil! Sotva jsem Sabinku vypiplala z nejhoršího, ty bys mě do toho uvrtal znova?“

„Nechci, aby byla jedináček, a sama víš, že Dominik sem teď skoro vůbec nejezdí,“ snažil se ji přesvědčit.

Eva měla ještě těhotenství a porod v živé paměti a do druhého dítěte se rozhodně nehrnula. Nakonec si však uvědomila, jak moc v dětství záviděla spolužačkám, které měly sourozence, a jak sama uvítala, když přišla na svět její nevlastní sestra Klára. Přestože se spolu vídaly jen sporadicky, odjakživa si dobře rozuměly. Teď to však vypadalo, žeSabinka se s nevlastním bratrem Dominikem uvidí ještě méně, a to se ani jí moc nezamlouvalo. Navíc viděla, jak moc se Adam kvůli Dominikovi trápí. Nakonec se nechala přesvědčit a nadšený Adam se hned pustil s plnou vervou do díla. Výsledek se dostavil velmi brzy a dva a čtvrt roku po Sabince přišel k Adamově radosti na svět malý Martínek, další pokračovatel rodu Svobodových.

„Proč s tím kafem tak pospícháš?“ zeptala se Jana, když uviděla, jak Adam opatrně srká ještě horkou kávu.

„Chci zajet pro Dominika,“ odpověděl jí.

Jana se podívala na hodinky a usmála se.

„To nebude potřeba,“ řekla.

A opravdu, uplynulo sotva pět minut a Dominik se objevil ve dveřích.

„Ahoj, tati!“

Adam na něj vyvalil oči.

„Kde ses tu vzal?“ divil se. „Právě jsem se pro tebe chystal zajet.“

„A proč? Už dávno sem trefím sám,“ zasmál se Dominik.

Eva s Adamem žasli, jak neuvěřitelně se od minulého setkání zase vytáhl.

„Teda Domčo, ty budeš jednou snad ještě větší než táta!“ konstatovala Eva.

„Ani mi nemluv, taky mi nikde nechtějí věřit, že je mi teprve čtrnáct,“ odpověděl Dominik.

Sabinka s Martínkem se hned po probuzení na velkého bratranadšeně vrhli a po dlouhé době byl celý dům plný veselí a dětskéhovýskání. Všichni domácí byli rádi, že je návštěva přivedla na jiné myšlenky, a když se hosté po nedělním obědě začali chystat k odjezdu, bylo jim těžko u srdce.

„To je škoda, že už musíte jet,“ litovala Adamova matka.

„Bohužel, mami, dál už zůstat nemůžeme, ráno musím do práce,“ odpověděl Adam.

„Nechte nám tu aspoň Domču!“ přimlouval se Karel. „Večer hoodvezeme.“

„Jak chcete,“ souhlasil Adam a  začal se loučit. „Mějte se tu hezky a pozdravujte od nás Lucku.“

Zpáteční cesta probíhala mnohem klidněji, jednotvárná jízda obě unavené děti naštěstí brzy uspala. Adam s Evou byli jedině rádi, oba byli myšlenkami u nešťastné Lucky.

Její problémy začaly brzy po nástupu na obchodní akademii v Brně. Nejdřív se do nové školy ohromně těšila a neodradilo ji ani varování starších kamarádek, že brněnská děvčata často nad spolužačkamiz venkova ohrnují nos. Sledovala pečlivě nejnovější módní trendy a díky tomu vplula mezi nové spolužačky v plné parádě. Žádné pohrdání tehdyz jejich strany necítila, ale po Vánocích nečekaně přišla studená sprcha.

„Teda Lucko, jak se můžeš pořád tak cpát?“ rýpla si do ní znechuceně spolužačka Tereza, když ji uviděla, jak se o přestávce bezstarostně láduje dvěma chleby se šunkou a sýrem. „Copak ti vůbec nezáleží na tom, jak vypadáš?“

Lucku její poznámka tak překvapila, že jí chvíli trvalo, než sousto spolkla.

„A jak podle tebe vypadám?“ zeptala se nechápavě.

„Jako bečka! Kolik vlastně vážíš?“

„Nevím přesně, asi šedesát kilo.“

„No to se teda styď! Jsi daleko menší než já, ty bys podle mě neměla vážit víc než tak padesát, a možná ještě míň.“

Lucce tehdy svačina přestala chutnat. Vstala a nedojedený zbytekvyhodila do koše. Z toho, co si právě vyslechla, se nemohla vzpamatovat. Nikdy předtím ji nenapadlo, že by snad byla tlustá. Pravda, odjakživa jí chutnalo, ale co snědla, to s kamarádkami ze vsi zase vyběhala, takže zůstávala pořád stejně štíhlá. Jenže když se večer prohlížela v zrcadle, zhrozila se. Její krásně formovaná postava byla opravdu pryč. A důvod nemusela hledat dlouho. Nástupem na střední školu se jí podstatnězměnil denní režim. Ve škole teď trávila mnohem víc času než dřív, dojíždění jí zabralo další hodinu a půl a po návratu domů si navíc často sedala rovnou k učení nebo k počítači. Na pravidelné procházky po vsi, natož sportování už jí nezbýval čas a vánoční svátky spolu se Silvestrem dílo zkázy dokonaly.

Vždyť ta Tereza má pravdu, říkala si omráčeně při pohledu na svůj obraz v zrcadle. Zadek mám jako stodolu, není divu, že o mě kluci nemají zájem. Nedá se nic dělat, musím okamžitě zhubnout!

Hned druhý den se odhodlaně pustila do realizace tohoto plánua roztočila tak kolotoč, který už nedokázala zastavit. Svačiny připravené pečlivou babičkou házela do koše už cestou do školy, aby ji o přestávce nesváděly, polévkám ve školní jídelně se vyhýbala velikým obloukem, pod palbou kritických pohledů spolužaček snědla obvykle sotvapolovinu hlavního jídla. Posedlá touhou být štíhlá jako vychrtlé modelky na obálkách časopisů statečně snášela celodenní půst. Po návratu domů však mívala problém. Babička ani matka, které se střídaly ve vaření, nechtěly pochopit, proč se Lucka najednou odmítá účastnit společné večeře. A tak nastalo období nekonečných výmluv a lží. Jednou jí bylo špatně, podruhé musela právě v době večeře nutně ke kamarádce a po návratu tvrdila, že už se u ní navečeřela, potřetí se zdržela v Brně až do pozdních večerních hodin, počtvrté si vymyslela nějakou záminku a odnesla si talíř s jídlem do svého pokoje. O víkendech se tak dlouho snažila vyhýbat společnému obědu, až časem dosáhla toho, že rodiče po ní přestali vyžadovat, aby jedla s nimi. Tehdy slavila malé vítězství a v soukromí svého pokoje se radovala, jak jí z těla mizí jeden kilogram za druhým. Najednou se vešla do kalhot, které nosila ještě jako dítě, pod svetr si mohla vzít nájemníka, ale pořád jí to nestačilo.

Jsem moc tlustá, říkala si před zrcadlem. Musím shodit ještě aspoň pět kilo. Teď už to ale půjde samo, naštěstí už vůbec nemám hlad, z jídla se mi dělá spíš zle. Jenom kdybych nebyla pořád tak unavená... To nic, hlavně že se budu konečně líbit klukům.

Období euforie skončilo těsně před koncem prvního ročníku.

„Lucko, jak to, že jsi to ještě nedostala?“ zeptala se jí znepokojeně matka.

„Buď v klidu, mami, vždyť je to teprve pár dní,“ uklidňovala ji.

Matka však klidná nebyla, desetidenní zpoždění dceřiny menstruace jí nedalo spát. Vyděšená z představy, že Lucka otěhotněla už v prvním ročníku střední školy, dlouho neváhala a po několika dnech ji odvlekla na gynekologii. Z toho, co se tam tehdy odehrálo, pak měla noční můry ještě hodně dlouho. Lucku odvezli rovnou do nemocnice a s ní zacházeli jako s nejhorší matkou na světě.

„Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že jste si nevšimla, že vaše dcera trpí anorexií?“ pustila se do ní lékařka.

„Není už přece dítě, od rána do večera je mimo dům,“ bránila senešťastná Jana. „Jak mám poznat, že ve škole nesnědla oběd?“

„Třeba podle toho, kolik jídla snědla doma,“ odsekla jí lékařka. „A že na ní oblečení jenom visí, toho jste si taky nevšimla? Staráte se o ni vůbec?“

Vyčetla jí toho tenkrát tolik, že Janu skoro udivilo, když ji poslali domů. Jednu chvíli si myslela, že ji na místě zatknou pro zanedbánípovinné péče. Domů se vrátila úplně vyřízená a až do noci se pak s Karlem a matkou navzájem obviňovali, kdo z nich nese větší díl viny. Luckatehdy strávila v nemocnici celé prázdniny a do druhého ročníku nastoupila až v polovině září. Všichni si hluboce oddechli, jenže netrvalo dlouho a situace se opakovala. Pravidelné pobyty v nemocnici se pak nadlouho staly běžnou součástí Lucčina života a kvůli velkému počtuzameškaných hodin musela druhý ročník opakovat. Teprve ve třetím ročníku konečně svitla naděje na zlepšení. Kromě lékařů se jí ujal i profesor, vyučující v její třídě informační a komunikační technologie.

„Taková hezká holka a takhle si ničí zdraví,“ vyčítal jí a ochotně s ní zůstával ve škole i po vyučování, aby jí vysvětlil látku, kterou zameškala.

Nastudoval si na internetu spoustu článků o anorexii a dlouhé hodiny jí trpělivě vysvětloval, že musí změnit svoje myšlení a naučit se mít svoje tělo ráda. Myslel to dobře, chtěl jí tím zvednout sebevědomí, jenžespolečně strávené chvíle plné čím dál důvěrnějších rozhovorů způsobily, že se mu situace vymkla z rukou. Netrvalo dlouho a jejímu mladému a už zase krásně žensky tvarovanému tělu podlehl sám.

„Lucinko, ty jsi přece tak nádherná!“ ujišťoval ji pak čím dál častěji ve vypůjčeném bytě.

Zakomplexované Lucce jeho zájem pochopitelně lichotil a v jehonáruči ochotně sbírala první milostné zkušenosti. Líbilo se jí všechno, co spolu dělali, a nebylo ani divu, když místo neohrabaného vrstevníka měla za partnera o dvacet let staršího muže, který už v milostnémživotě ledacos zažil a vyzkoušel. Z dřívějších rozhovorů věděl, že je Lucka ještě panna, a při jejich prvním sblížení byl tak něžný a ohleduplný, že nepocítila ani trochu bolesti. Trpělivě jí pak vysvětloval, jak je i pro ni důležité, aby mu vždycky dala najevo, co se jí právě teď nejvíc líbí a sám se učil na její náznaky správně reagovat. Jejich souhra byla čím dáldokonalejší a Lucka se jenom pobaveně usmívala, když si její spolužačky stěžovaly na své nemožné anebo sobecké partnery.

Tohle se nás dvou netýká, tetelila se blahem. Radek přece vždycky ví, jak mi to udělat co nejhezčí.

Po všech stránkách dokonalý Radek však jednu vadu přece jenom měl a na tu nakonec doplatil. Nejenom že byl ženatý, ale ještě ke všemu měl pořádně žárlivou manželku. Té začalo být časem divné, že manžel zničehonic ztrácí zájem o milostné hrátky a najednou tráví tolik času mimo domov. Pustila se do pátrání a brzy zjistila, jak se věci mají. Šla si postěžovat své matce, ale ta něčemu takovému odmítala uvěřit. Její údiv nad tím, že by zeť riskoval nejenom manželství, ale i kariéru poměrem s vlastní studentkou vnuknul dceři pomstychtivý nápad. Nic nedala na matčino varování, aby si nejdřív všechno pořádně rozmyslela, a jak byla v ráži, poslala do školy stížnost. Šokovaná ředitelka ihned zahájilavyšetřování a celá nemilá záležitost okamžitě vyplula na povrch. Skandální zprávy takového druhu se obvykle šíří rychlostí blesku, což se potvrdilo i teď. Zavrženíhodný poměr ženatého profesora s vlastní studentkou brzy probíralo celé široké okolí a leckdo si k tak šťavnaté zprávě ještě přidal nějakou pikantnost. Radkova manželka už sice hořce litovala toho, co rozpoutala, ale soucitné pohledy sousedů a spolupracovnic ji nakonec dohnaly k tomu, že podala žádost o rozvod. Ředitelka školy za nínezůstala nijak pozadu a nezodpovědného a zhýralého profesora propustila. Po skandálu takového druhu se nenašla škola, která by ho přijala, takže se stal ze dne na den nezaměstnaným.

Ani Lucie neměla na růžích ustláno. Nejdřív ji ničily nechutnévýslechy, při kterých se mělo zjistit, jestli snad profesor nezneužil její závislosti na něm, načež přišla i o těch několik málo kamarádek,které si v nové třídě stihla najít. Závistivé spolužačky, které původněpohlednému vyučujícímu samy nadbíhaly, se proti ní spikly a okázale ji ignorovaly. Také profesorky se na ni dívaly skrz prsty a při každépříležitosti jí dávaly najevo, že jejich oblíbenému kolegovi zničila život. Tak soustředěný nápor její křehká psychika neunesla. Jednoho dne se vrátila domů, pevně odhodlaná se svým zpackaným životem nadobro skoncovat. Babička naštěstí zasáhla dřív, než mohlo dojít k nejhoršímu, ale několikatýdennímu pobytu na psychiatrii se přiotrávená Lucie stejně nevyhnula. Zoufalí rodiče se zatím snažili dosáhnout toho, aby mohla opakovat ještě i třetí ročník. To se jim nakonec podařilo, ale vzhledem k okolnostem musela jejich dcera pokračovat ve studiu na jiné škole. „N

ad čím dumáš?“ zeptala se Eva Adama, když si všimla, jak za

volantem potřásá hlavou.

„Nad tím co ty,“ odpověděl. „Štve mě, že si Lucka hned na začátku takhle zkomplikovala život. Je jí jednadvacet, a teprve se chysták maturitě!“

„Snad se z toho všeho aspoň poučila,“ odpověděla Eva.

„Tomu bych taky rád věřil. Hlavně doufám, že se ten její profesorodstěhoval někam hodně daleko, aby jí už nepřišel do cesty.“

„A proč?“ divila se Eva.

„Ten přece všechno zavinil, jenom kvůli němu spolykala ty prášky!“

„To se teda pěkně pleteš,“ odporovala mu Eva. „Všechno začalo tou anorexií a za tu on přece nemůže. Naopak jí pomáhal, aby se z nídostala.“

„Z anorexie ji vyléčil a pak ji dohnal k sebevraždě. Tomu říkášpomoc?“ rozčiloval se Adam.

Eva se ohlédla dozadu, aby zkontrolovala, jestli se neprobudily děti.

„Ale k tomu ji přece nedohnal on, ale ti ostatní!“

„To je jedno, on na tom stejně nese vinu!“ trval na svém Adam. „Měl mít rozum a včas si uvědomit, do čeho se pouští.“

„Co ty víš, třeba se do ní zamiloval,“ nadhodila Eva.

„Zamiloval!“ pohoršoval se Adam. „Milovat měl především svoji ženu a neměl plést hlavu o polovinu mladší holce.“

„Z tebe se ale stal moralista!“ podivila se Eva. „Zapomněl jsi snad na svoji minulost, že jsi takhle radikálně změnil názor?“

„Na svoji minulost jsem samozřejmě nezapomněl, ale vidím to teď jinak, když mám sám dceru,“ odpověděl Adam. „Když si představím, že by jednou to naše dospívající neviňátko dostal do rukou jednou tak starý proutník, tak...“

„Tati, co je to proutník?“ vložila se nečekaně do rozhovoru Sabinka.

Adam se tak lekl, že málem narazil do auta před nimi.

„Ty už nespíš, Sabinko?“ zeptal se zcela zbytečně a vyděšeně sepodíval na polekanou Evu.

„Tatínek neříkal proutník, ale proutek,“ plácla Eva první věc, která ji napadla.

Sabinka však byla přesvědčená, že slyšela dobře, a rodičům pak dalo velkou práci, než ji společným úsilím tak dokonale popletli, že sekonečně přestala vyptávat. Ze svého místa naštěstí nemohla vidět, jak na sebe rodiče vyčítavě koulejí očima.

„Příště si takovou debatu necháme na doma,“ zašeptal Adam.

„To máš pravdu,“ souhlasila Eva a podívala se na hodinky. „Ještěnejsou čtyři,“ konstatovala spokojeně. „Zajeď rovnou k mojí máti, ať jí taky popřejeme.“

„To si zase něco vyslechneme,“ rozesmál se Adam při vzpomínce na prohřešky svého tchána. „Copak asi František spáchal tentokrát?“

„Radši nic nepřivolávej!“ povzdychla si Eva. „Docela stačí, co vymyslel doteď.“

„Já bych ho nepodceňoval, jeho vynalézavost zřejmě nezná mezí,“ smál se Adam.

Nářky a stížnosti Eviny matky Jiřiny na jejího druhého manželaFrantiška poslouchali už řadu měsíců. Jejich několikaleté harmonické soužití, které před čtyřmi lety dokonce stvrdili svatbou, vzalo totiž zasvé dnem Františkova odchodu do důchodu. Jako většina aktivních a činorodých lidí svou novou životní etapu psychicky nezvládnul. Odjakživa byl velmi pracovitý, nedokázal chvíli nečinně sedět a jako zručný domácí kutil neustále něco opravoval a vylepšoval. Dokud chodil do práce, ještě to šlo, každou chvíli se na něj obrátila některá z kolegyň s nějakou drobnou opravou a díky tomu měl pořád co dělat. Jakmile však zůstal doma, bylo zle. Ráno se budil brzy, a sotva otevřel oči, vždycky zoufale přemítal, co si počne s dalším nekonečně dlouhým dnem. Vařit neuměl, chodit na nákupy nemělo smysl, když manželka pracuje v supermarketu, televize ho nebavila a krmit ptáčky v parku už vůbec



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist