načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Smích - Henri Bergson

Smích

Elektronická kniha: Smích
Autor:

Proslulá Bergsonova esej Smích se zamýšlí nad otázkou zdroje a smyslu smíchu. Odpověď zní, že plní závažnou společenskou roli. Kriticky totiž reaguje na vše komické, tj. na to, co ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  49
+
-
1,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8%hodnoceni - 73.8% 83%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Naše vojsko
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 189
Rozměr: 20 cm
Název originálu: Rire
Spolupracovali: z francouzského originálu ... přeložili Eva Majorová a Ladislav Major
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-206-1249-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Francouzský představitel antiintelektualistické filozofie představuje smích jako činitele reagujícího na vše komické a strnulé v lidském konání. Proslulá Bergsonova esej se zamýšlí nad otázkou zdroje a smyslu smíchu. Odpověď zní, že plní závažnou společenskou roli. Kriticky totiž reaguje na vše komické, tj. na to, co vyjadřuje strnulé, mechanické stránky lidského myšlení a chování. Autor se zde projevuje nejen jako dobrý znalec literatury, ale též jako mistrný a vtipný pozorovatel každodenního života.

Popis nakladatele

Proslulá Bergsonova esej Smích se zamýšlí nad otázkou zdroje a smyslu smíchu. Odpověď zní, že plní závažnou společenskou roli. Kriticky totiž reaguje na vše komické, tj. na to, co vyjadřuje strnulé, mechanické stránky lidského myšlení a chování. Autor se zde projevuje nejen jako dobrý znalec literatury, ale též jako mistrný a vtipný pozorovatel každodenního života.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Henri Bergson - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Henri Bergson

SMÍCH



Henri Bergson

SMÍCH


Copyright © by Henri Bergson

Translation © by Eva Majorová, Ladislav Major

Cover & layout © 2012 by Jiří Pánek

Czech edition © 2014 by Naše vojsko, s. r. o.

All rights reserved

ISBN  


( 9 )

BERGSON A JEHO SMÍCH

Ladislav Major

Henri Bergson je nejvýznamnějším představitelem

francouzské filosofie života a nesporně jedním znej

větších myslitelů moderní doby vůbec. Studovalma

tematiku, přírodní vědy a filosofii. Vyučoval na École

normale supérieure, od roku 1900 byl profesoremfi

losofie na Collège de France, roku 1914 se stalčle

nem slavné Francouzské akademie a nakonec roku

1927 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Zemřel

v roce 1941.

Bergson velmi záhy získal značnou popularitu mezi

vzdělanou veřejností. „Chodit na Bergsona“ se vPa

říži dokonce stalo jakousi intelektuální módou. Jeho

věhlas pronikl i do ciziny, byl hojně zván kpřednáš

kám na zahraničních univerzitách. Bergsonovoroz

sáhlé dílo ve Francii vycházelo v mnoha vydáních

a také bylo překládáno do cizích jazyků, mimo jiné


( 10 )

Henri Bergson

i do češtiny. Bergson výrazně ovlivnil francouzské

myšlení 20. století. Inspiraci v něm nalezli především

antiintelektualistické a voluntaristické směry, např.

Blondelův aktivismus či Marcelův a Sartrůvexistencialismus. Hlásili se však k němu i myslitelé odjinud,

uznával ho např. významný představitel amerického

pragmatismu W. James. U nás se jeho dílu věnoval

zejména F. Pelikán, který ho překládal ainterpretoval; oceňoval ho však i Jan Patočka. Bergsonovopůsobení přesáhlo hranice filosofie – ovlivnil mimo jiné

i psychologa G. Dwelshauverse a literárníhohistorika Thibaudeta.

Z rozsáhlého díla jmenujme alespoň některé významné spisy: Esej o bezprostředních datech vědomí (1889, česky pod titulem Čas a svoboda, 1947),Vývoj tvořivý (1907, česky 1919), Dvojí pramenmravnosti a náboženství (1932, česky 1936). Esej Smích vyšel nejprve časopisecky v Revue de Paris (1899), poté následovala řada knižních vydání. Náš překlad se opírá o 28. francouzské vydání z roku 1929.

Filosoficky proslul Bergson hlavně svým novým a podnětným pojetím času. V Čase a svobodě rozlišil dva pojmy času, nepravý a pravý. Čas tradičnímetafyziky a moderní přírodovědy, který ovšem důvěrně

( 11 )

SMÍCH

známe i z každodenního života, protože ho měříme

na hodinách, nazývá Bergson objektivním, homo

genním a hodnotí ho jako nepravý. Tento čas je

sledem přetržitých, zcela stejnorodých okamžiků.

Není ovšem původní – byl zkonstruován již v an

tice na základě falešné analogie s prostorem. Jeho

konstrukce představuje nedovolený vpád vnějško

vého, abstraktního, kvantitativního do oblasti du

cha. S lidským vědomím se však něco takového

jen velmi těžko slučuje, neboť je svou povahouby

tostně tvořivostí, spontaneitou, zkrátka – svobo

dou. Jako takové je zakotveno v původnímhetero

genním čase, čase kontinuálně plynoucím,konkrét

ním, kvalitativním, stále se měnícím. Vtiskneme-li

však vědomí do cizího rámce objektivního času, jak

se o to pokoušejí např. některé modernípsycholo

gické teorie, proměníme je podle Bergsona v cosi

mechanického. Naše svoboda tím utrpí značnou

újmu.

Bergsonův nemalý myslitelský přínos tkví ale

i v tom, že jako jeden z prvních rozpoznal nebez

pečí, které přírodě a člověku přináší moderní civi

lizace. Tato hrozba spočívá v pokračující matema

tizaci a mechanizaci všeho jsoucího. Realita je tak

( 12 )

Henri Bergson

redukována na cosi pouze kvantitativního, mechanického, a proto snadno ovladatelného. Cílem této

dnes stále více sílící tendence je co nejúspěšnějšízužitkovávání přírody omezeným člověkem „vyrábějícím“ (homo faber).

Bergson první rozeznal v moderní instrumentální vědě a technice legitimní dědice evropskéfilosofické tradice. Již nejstarší řecká filosofie je podle něho zcela ovládnuta duchem jednostranného racionalismu, intelektualismu s jeho analytickými adeduktivními postupy, jež plodí pouhé abstrakce, tj. obecná, neměnná a prázdná schémata. Již vnejstarším řeckém myšlení je vše živé, individuální, neoakovatelné a měnící se podrobeno obecným, věčným, neměnným principům. Vůbec není náhodné, že ústředními kategoriemi se staly pojmy nicoty (le néant) a bytí (l’existence), jak to dokládá především učení Parmenidovo a Zénónovo. Lze říci, žeevropské myšlení se tomuto dědictví nikdy nezpronevěřilo. Dokonce i sám pohyb je v něm paradoxně pojatstaticky, schematicky, jako součet klidových momentů, fází – na způsob „kinematografie“.

Takováto filosofie si podle Bergsona sugeruje, že proniká veškerou skutečnost, že zprůsvitňuje všechny

( 13 )

SMÍCH

záhady světa. To je však hluboký omyl. Filosofie

a věda vězí v hlubokém sebeklamu. Věří totiž, že se

mohou nechat inspirovat neživou skutečností, učinit

svým vodítkem věci. To je však vede k tomu, ženeuvědoměle kloužou po povrchu, který mají za hloubku.

Jak překonat racionalismus filosofie a soudobé vědy s jeho panským, dobyvatelským postojem, jehož obětí se chtě nechtě stává nakonec sám člověk, ztrácející svou vnitřní svobodu? To lze podle Bergsona jen pomocí nové filosofie, která nevychází zintelektu, ale z intuice, a v tomto smyslu se podobá umění. Pouze nová, intuitivní filosofie a uměnídokážou zachytit skutečnost takovou, jaká opravdu je, neboť ji nevidí z vnějšku, z povrchu, nýbrž z vnitřku. Taková filosofie podle Bergsona umožňujeautentickou kontemplaci, jež neznásilňuje a nezužitkovává skutečnost, ale jen ji poklidně nazírá. Tím se stává i oporou vyšší otevřené mravnosti jako základu vyšší otevřené společnosti.

Podle Bergsonovy intuitivní filosofie je jádrem veškeré skutečnosti život, „životní vzmach“ (élanvital), tj. absolutně svobodné, spontánní, tvořivé kosmické vědomí, duch. Vývojový pohyb světa se děje jako stálý zápas dvou sice protikladných, avšakdo

( 14 )

Henri Bergson

plňujících se sil – na jedné straně rozprostraněné,

pasivní hmoty, podrobené nutnosti, jakéhosimecha

nismu, automatu, na straně druhé pak dynamického,

tvořivého životního vzmachu, kosmického vědomí.

Životní vzmach podle Bergsona proniká jako tvo

řivý proud hmotu a strhává ji k organizaci. Hmota

se však staví na odpor, který musí být opětovněpře

konáván. Hmota odporuje životnímu vzmachu tak, že

ho jaksi „obtáčí“, snaží se ho uzpůsobit vlastnímu

automatismu, uspat ho vlastním nevědomím. Je tedy

sice nástrojem životního vzmachu, ale, jak je vidět,

málo poddajným. Nutí životní vzmach k štěpení, vdů

sledku čehož v přírodě vznikají dvě samostatnévývo

jové linie. V první se kosmické vědomí rozvíjí formou

instinktu, který svého prozatím nejvyššího vrcholu

dosahuje v perfektně organizovaných společenstvích

blanokřídlého hmyzu. V druhé linii se vyvíjí jakoin

telekt, jehož nejdokonalejším nositelem je člověk.

Jak instinkt, tak intelekt jsou podle Bergsonaprak

tické schopnosti, jejichž úkolem je zajištěníindividu

álního a sociálního žití. Zásadně se však lišízpůso

bem provádění. Intelekt se zaměřuje na zhotovování

stále dokonalejších pracovních nástrojů a realitupo

znává jen proto, aby ji využil. Naproti tomu instinkt

( 15 )

SMÍCH

vytváří a užívá organické nástroje, tělesné orgány.

Člověk je v Bergsonových intencích především tvorem rozumným, v němž však instinkt ještě zcela nezanikl. Jeho zduchovněním, zniterněním se v člověku rodí schopnost intuice, jež je od počátkuzdrojem umělecké tvorby a má být i základem nové,autentické antiintelektualistické filosofie.

V rozsáhlém eseji Smích se Bergson zabývá rozmanitými aspekty fenoménu komična. V tomto rámci též pronikavě a zevrubně analyzuje humoristickou a satirickou literaturu – např. Cervantesova Dona Quijota. Nejvíce zaujat je však divadlem a jehorůznými veseloherními žánry. Čtenář má mnoho příležitostí přesvědčit se, že Bergson je skvělým znalcem především Molièrových komedií.

Teorie komična vychází z hlavních myšlenekBergsonovy filosofie, lze ji pokládat za aplikaci filosofie na speciální téma. Komické, tvrdí Bergson, tkví ve strnulosti, nehybnosti, tedy ve schematickém,mechanickém, automatickém. V obecné rovině tak odpovídá hmotě jako protikladu vědomí. Stroj, který jsme vyrobili a který používáme, však sám komický není. Komická je strnulost něčeho, co je svou bytostnou povahou spontánní, dynamické. Vzniká tehdy, když

( 16 )

Henri Bergson

strnulost proniká do života, přesněji: pouze do lid

ského života. Komický, směšný je podle Bergsonaje

nom člověk. Komično mimolidské je odvozené. Např.

směšnost opic má svůj pramen v jisté analogii, to

tiž že se opice podobají člověku. Směšnost klobouku

spočívá v tom, že patří člověku, atd.

Bergson citlivě zkoumá řadu variant lidskésměš

nosti, komiku výrazu, gest, jazykových frází,karika

tury, situační a charakterovou komiku – chceme-li se

zmínit o tom hlavním. Uveďme alespoň několikpří

kladů: Kdy je lidská tvář směšná? – Když se stáhla

ve strnulý, bezduchý úšklebek. Čím je směšnágesti

kulace rozohněného řečníka na tribuně? – Svoukře

čovitostí a pravidelným opakováním, jež navozují

představu běžícího stroje. Směšný je pedantský by

rokrat, který povyšuje úřední příkaz na přírodnízá

kon nebo osud. Chová se pak jako stroj. Můžeme se

snad nezasmát horlivému celníkovi, jenž se dotazuje

vysílených trosečníků, zda nemají něco k proclení?

Buďme však spravedliví, vhodné příklady se najdou

i jinde. V Molièrově hře Manželství z donucení vy

stupuje filosof Pancrace, perfektně ztělesňující„au

tomatický stroj na mluvení“. Ve Zdravém nemocném

se zase takto projevuje lékař Purgon atd.

( 17 )

SMÍCH

Zajímavý je Bergsonův postřeh o strojové,mechanické podstatě roztržitosti. Proč je např. komickálakota Molièrova Harpagona? – Protože je roztržitá a roztržitost je mechanická. Proč je směšnýCervantesův Don Quijote? – Protože je ovládán iluzemi, jež vytrvale promítá do okolní krajiny. Ta je zde (podle zvláštní snové „logiky absurdity“) vůbec jen proto, aby zhmotnila jeho iluze. Don Quijote je směšný,neboť jedná s jistotou náměsíčníka, který přes všechny překážky neochvějně kráčí za svým bláhovým snem. Je to komické a absurdní zároveň.

S pojmem komického úzce souvisí pojem smíchu. Smích je samozřejmě reakcí na komické – smějeme se směšnému. Podle Bergsona je však něčím víc. Má silnou funkci kritickou a nápravnou. Smíchpodtrhuje a chtěl by napravit vše ztuhlé, hotové,mechanické, vše, co je opakem pružného, proměnlivého, živého, svobodně tvořivého. V tomto smyslu představuje společenské gesto, činitel, který kárá,pokořuje a zahanbuje jedince, jenž je z důvodu své výstřednosti neschopný pružně se přizpůsobit sociálnímu životu. Tím, že ztrapňuje společenské krajnosti, smích ozdravuje běh společnosti, přispívá k jejímu zdárnému rozvoji. To usvědčuje z omylu běžné mí( 18 )

Henri Bergson

nění, že smích je cosi laskavého, dobrosrdečného,

zkrátka – dobrého. Jde tedy o chybné směšovánísmíchu a úsměvu. Smích prospívá, léčí právě proto, že je

chladně rozumový, bezcitný, ba zlý.

Komedie jako umělecký žánr se zabývá komickým. Bergson ji definuje jako umění typického. Je to jediný žánr, který se vědomě zaměřuje na obecné, a ostře se tak odlišuje od umění ostatního.

Umění podle Bergsona pochází z bytostné potřeby korigovat náš základní, každodenní prakticko-utilitární postoj ke skutečnosti, jemuž jde jen o to,zmocnit se věcí a zužitkovat je. V tomto postoji vidíme věci vždy zprostředkovaně a schematicky. Jelikož je vnímáme clonou užitečnosti, vidíme na nich jen to, co nám tak či onak prospívá. Věci se nám zkrátkaukazují jako abstraktní schémata, a tedy torza.

Kdybychom mohli věci vidět přímo, bezprostředně, nebylo by umění zapotřebí, říká Bergson. Umění je dar intuitivně nazírat věci nezištně a přímo, takže se nám ukazují takové, jaké opravdu jsou, totiž jako živé, v jistém smyslu duchovní jedinečnosti. Moc umění je však ještě větší: dovoluje, abychom sezbavili vlastní mechanické strnulosti a objevili své autentické, svobodné bytí.

( 19 )

SMÍCH

Předmětem umění – malířství, sochařství, hudby, poezie i tragédie – je vždy jednotlivé. Malíř např.zachycuje na plátně to, co viděl na určitém místě, vurčitý čas, barvami, které už nikdy více neuvidíme.Dramatik ukazuje, jak se rozvíjí duše, živé tkanivo citů, událostí, zkrátka to, co se stalo jen jednou – víckrát ne. Vidíme, že Bergson zde vystupuje jako ostrý odůrce tradiční estetiky, která zdůrazňuje typické. S komedií je to však podle Bergsona zcela jiné, jako by vůbec nepatřila do velké rodiny umění. Pro ni je charakteristické zaměření na typické, obecné,opakující se. Vykresluje vždy obecné charaktery, s nimiž se setkáváme znovu a znovu. Hrdinové Molièrovýchkomedií, např. Harpagon či Tartuffe, nejsou individuální osoby, ale ztělesněné typy. Autor komedie sipočíná jako přírodovědec studující rostlinné druhy.

Z toho plyne, že komedii a tragédii nelze řadit k sobě, jak je zvykem. Mezi nimi je přímo propastný rozdíl. Komedie, jak jsme již uvedli, se zabýváobecným, opakujícím se, tedy mechanickým, automatickým. Tragédie však zachycuje jedinečné a prchavé. Tragický hrdina nikdy není typ, je to autentickáindividualita, osoba, jak to dokazují postavy Racinových či Corneillových her.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist