načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slyším sirény v ulicích - Adrian McKinty

Slyším sirény v ulicích

Elektronická kniha: Slyším sirény v ulicích
Autor:

Druhý román ze série o inspektoru Seanu Duffym je plný napětí a nečekaných zvratů Inspektor Duffy se po dlouhé rekonvalescenci vrací do práce a je připraven čelit novým výzvám, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 329
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu I hear the sirens in the street ... přeložil Ladislav Šenkyřík
Jazyk: česky
Téma: irské, detektivní romány
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-9980-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý román ze série o inspektoru Seanu Duffym je plný napětí a nečekaných zvratů Inspektor Duffy se po dlouhé rekonvalescenci vrací do práce a je připraven čelit novým výzvám, které na něho čekají. A hned první je mrtvola bez hlavy a končetin, pohozená v opuštěné továrně. Indicie vedou do vysokých pater nadnárodního kapitálu, ke krásné mladé vdově v zapadlém koutě nehostinného severoirského venkova i ke špatně odvedené policejní práci . A zastání navíc detektiv nenachází ani u všemocné FBI. Ve hře jsou totiž ještě jiné, „vyšší“ zájmy.

Zařazeno v kategoriích
Adrian McKinty - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Slyším sirény v ulicích

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.vysehrad.cz

www.albatrosmedia.cz

Adrian McKinty

Slyším sirény v ulicích – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


ADRIAN McKINTY

SLYŠÍM SIRÉNY V ULICÍCH



VYŠEHRAD

SLY ŠÍM

SIRÉNY

V ULICÍCH


Adrian McKinty: I Hear the Sirens in the Street

Copyright © 2013 by Adrian McKinty

Translation © Ladislav Šenkyřík, 2018

ISBN tištěné verze 978-80-7429-980-3

ISBN e-knihy 978-80-7429-877-6 (1. zveřejnění, 2018)


MARTY McFLY: Počkejte, doktore, vy mi chcete říct,

že jste vyrobil stroj času... z deLoreanu?

DOKTOR EMMETT BROWN: No jistě. Když už přece

postavím stroj času, tak ať to má trochu styl.

Robert Zemeckis & Bob Gale: Návrat

do budoucnosti (1985)

Tak jsem se uložil ke spaní,

slyším sirény v ulicích,

všechny mé sny jsou z chrómu

a já už nemám jak se vrátit domů

Tom Waits: „A Sweet Little Bullet

From A Pretty Blue Gun“ (1978)

1

MĚSTO JMÉNEM ZÁŠŤ

Opuštěná továrna působila dojmem filmového traileru znejisté budoucnosti, kdy bude podobně vypadat celý svět. Z časů,

kdy už nebudou prostředky k opravě zkroucených plechů ani

spalovacích motorů nebo elektronek. Z planety rzi a světla

svíček. Stěny pokryté holubím trusem. Hromadyplesnivějících odpadků. Na podlaze, pokryté nánosy listí, oleje arozbitého skla a připomínající temný podrost dešťového pralesa,

se povalovaly podivné stroje. Hlavou se mi honila melodie

sestupného ostinata, pastiš z druhé Chopinovy etudy;nedokázal jsem tu hudbu nikam zařadit, ale věděl jsem, že jde

o slavnou skladbu, a jakmile střelba jednou ustane, hned mi

v duchu naskočí.

Výstřel z brokovnice rozběsnil ptáky, a když jsme seběželi skrýt za rozebranou parní turbínu, viděli jsme, jak se ze stropu střemhlav snášejí holubi skalní a zasypávají násjemnou sprškou bílého azbestového prášku, jako by to byl sníh v nukleární zimě.

Brokovnice opět štěkla a pět metrů nalevo od nás seroztříštilo okno. Muška toho chlapa z ochranky nebyla o moc lepší než jeho zdravý rozum.

Doběhli jsme do bezpečí za silným ocelovým plátemturbíny a sledovali, jak nad námi v sestupných spirálách krouží holubi. Pověrčivý člověk by mohl v jejich melancholickém letu vytušit zlé znamení, ale můj kolega, detektiv McCrabban, byl naštěstí z drsnějšího materiálu.

„Přestaneš už kurva konečně střílet, ty debile? My jsme od policie!“ zaječel dřív, než jsem já stačil popadnout dech.

Ozvěna posledního výstřelu z brokovnice zanikla vimpozantní ozvěně a nastalo snad ještě impozantnější ticho.

Azbestový prášek mi pocukroval koženou bundu a já si přes ústa přetáhl svůj černý rolák.

Holubi postupně začínali usedat.

Vítr lomcoval nosníky.

Kdesi v dálce odbíjel zvon.

Jako by se člověk ocitl v symfonii Arvo Pärta. Ten však nebyl autorem melodie, která mi dál zněla mezi ušima. Kdo to byl tentokrát? Nějaký Francouz.

Další rána z brokovnice.

Člen ochranky využil času k novému nabití a bylodhodlaný si to dál užívat.

„Přestaňte střílet!“ vyzval ho znovu McCrabban.

„Vypadněte odtud!“ ozvala se odpověď. „Mám už váschuligánů po krk!“

Byl to úctyhodný hlas z úplně jiného Irska, někdy zetřicátých let nebo možná ještě starší, ale věk mu nedodával na závažnosti ani na jistotě – čišely z něj jen křehké,netrpělivé a nebezpečné pochybnosti.

Jak dobře věděl každý policajt, takhle to obvykle končí – ne ve férovém boji, nýbrž při náhodném bombovém útoku, vpolicejní honičce, která se zvrtne, nebo člověka prostě zastřelí napůl senilní člen ochranky ve zchátralé fabrice vseverním Belfastu. Bylo prvního dubna. To není příliš dobrý den na umírání.

„My jsme od policie!“ naléhal McCrabban.

„Cože?“

„Policie!“

„Já zavolám policii!“

„My jsme policie!“

„Vy?“

Zapálil jsem si cigaretu, posadil se a opřel se o vnější plášť obrovské turbíny.

Vlastně jsme se nacházeli v rozlehlé turbínové hale. Vnesmírném prostoru vybudovaném pro výrobu elektřiny, protože inženýři, kteří stavěli textilní továrnu, se rozhodli, ževzhledem k nedostatečným a mizerným dodávkám elektrickéenergie v Severním Irsku bude nejlepší spolehnout se na vlastní zdroje. Rád bych to tady viděl v dobách největší slávy, kdy dovnitř čistými okny proudilo světlo a katedrála plná turbín bzučela na plný výkon. Celá továrna musela skýtatúchvatný pohled se všemi těmi chladicími věžemi, chemickými lisy a alchymisticky vyhlížejícími zaměstnanci v bílých pláštích, kteří se vyznali v tajemství, jak proměnit ropu v textil.

To už ale dávno neplatilo. Žádné textilky, žádní dělníci, žádné výrobky. A už nikdy se to nevrátí. Náročná průmyslová výroba byla v Irsku odjakživa přinejlepším nejistá aopouštěla ostrov ve stejném spěchu, s jakým přicházela.

„Jestli jste od policie, jak je možný, že nemáte uniformy?“ naléhal bezpečák.

„My jsme detektivové! Tajní, v civilu. A poslyš,kamaráde, už teď jsi v dost velkým průšvihu. Takže radši odlož tu zbraň,“ zakřičel jsem.

„Kdo mě k tomu asi přinutí?“ zeptal se člen ochranky.

„My!“ zařval McCrabban.

„Skutečně?“ zaječel v odpověď. „Vy a která asi tak armáda?“

„Zatracená britská armáda!“ vykřikli jsme sMcCrabbanem společně.

Po dalším asi minutovém jednání hlídač dospěl k závěru, že možná přece jen jednal trochu ukvapeně. Crabbie, který se stal nedávno otcem dvojčat, zuřil a já na něm viděl, že se mu chystá přišít nějaký paragraf. Hlídač byl však prostě jenpostarší chlápek s vodovýma očima a v modré polyesterovéuniformě, která byla zřejmě předzvěstí našich vlastních kariér, jež nás čekají po skončení aktivní služby u policie. „Nechme ho na pokoji,“ řekl jsem. „Jenom bychom s tím měli papírování.“

„Když myslíš,“ přisvědčil Crabbie zdráhavě.

Člen ochranky se představil jako Martin Barry a my mu sdělili, že jsme sem přišli vyšetřit krvavé stopy, které zde objevil noční hlídač.

„Jo tohle? Všiml jsem si toho při obchůzce. Moc jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl pan Barry. Zdálo se, že za posledníchtřicet let vůbec moc nepřemýšlel.

„Kde to je?“ zeptal se ho McCrabban.

„Venku u popelnic. Říkám si, proč mi asi Malcolm nenechal vzkaz, že to už hlásil,“ odpověděl pan Barry.

„Jestliže jde o krev, proč jste to nenahlásil vy?“ zeptal se Crabbie.

„Nějakej darebák se sem vloupe, pořeže se, a já mám kvůli tomu volat policajty? Myslel jsem si, pánové, že máte v tyhle dny důležitější věci na práci.“

Nevěstilo to nic dobrého, zřejmě to tedy nestálo za naši pozornost.

„Můžete nám ukázat, o čem mluvíte?“ zeptal jsem se.

„No, jak jsem říkal, je to venku,“ odvětil pan Barryzdráhavě.

Ještě pořád kolem sebe mával starožitnou brokovnicí ráže dvanáct, a tak mu ji Crabbie vzal z rukou, zlomil ji, vytáhl náboje a vrátil mu ji zpátky.

„Ale stejně, jak jste se sem dostali?“ zeptal se pan Barry.

„Brána byla otevřená,“ řekl Crabbie.

„No ba, ti chuligáni zase rozbili zámek, pořád sem lezou a rozkrádají to tady.“

„Co tady rozkrádají?“ zeptal se McCrabban a rozhlédl se po harampádí všude kolem nás.

„Chtějí zbytek té turbíny odeslat lodí do Koreje. Ona je velice cenná,“ vysvětlil pan Barry.

Dokouřil jsem a nedopalek odhodil do kaluže. „Nepůjdeme se podívat na ty údajné krvavé stopy?“ nadhodil jsem.

„No tak jo, pojďte.“

Vyšli jsme ven.

Teď už sněžilo.

Opravdový sníh, žádná azbestová imitace.

Na zemi byla půlcentimetrová pokrývka, což znamenalo, že se zastaví vlaky, dálnice bude zavřená a v dopravní špičce nastane chaos. Crabbie se zadíval na oblohu a zavětřil. „Ta stará bába dnes určitě škube husu,“ prohlásil zvučně.

„To bys měl napsat do nějaký knížky,“ podotkl jsem azakřenil se na něho.

„Mně stačí v životě jediná knížka,“ odpověděl Crabbie zarputile a poklepal si na bibli v náprsní kapse.

„No ba, mně taky,“ přitakal pan Barry a dva očividnípresbyteriáni na sebe významně kývli.

Mě podobné řeči doháněly k šílenství. „A co třeba telefonní seznam? Co když potřebuješ na někoho zjistit telefonní číslo? To přece v tý svý bibli nenajdeš,“ zamručel jsem.

„To byste se divil,“ řekl pan Barry, ale než mi stačilpodrobněji vysvětlit svou metodu, jak pomocí kabaly uhodnout neznámé telefonní číslo, zvedl jsem prst a zamířil k tuctu obrovských prorezavělých kontejnerů naplněných až po okraj odpadky.

„Tady o tom jste mluvil?“

„No ba, tady ti hajzlíci lezou přes plot,“ odpověděl a ukázal na místo, kde byl plot stržený a sešlapaný, že se zvedal jen pár desítek centimetrů nad zem.

„To není zrovna zajištěný objekt, že?“ prohodil McCrabban a zvedl si límec svého nepromokavého pláště.

„Právě proto mám tohle!“ vykřikl pan Barry a poplácal svou brokovnici, jako by to byl jeho hýčkaný plaz.

„Tak nám jen ukažte tu krev, prosím,“ řekl jsem.

„Támhle, jestli je to tedy krev. Jestli je to vůbec lidská krev,“ řekl pan Barry tak zlověstným tónem hlasu, že mě z toho zamrazilo.

Ukázal nám vyschlou, úzkou, rudě nahnědlou sérii stop, která vedla od plotu k popelnicím.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal jsem se Crabbieho.

„Já vám povím, co si o tom myslím! Kluci se hrabali vkontejnerech, jeden z těch mizerů, budiž nebe pochváleno, se pořezal a potom utíkali k plotu, přeskočili ho a běželi domů vyplakat se maminkám do klína,“ prohlásil pan Barry.

Zavrtěli jsme s Crabbiem hlavou. Ani jeden z nás nemohl s jeho výkladem souhlasit.

„Já panu Barrymu vysvětlím, o co jde, a ty zatímprohledáš ten kontejner,“ řekl jsem.

„Já mu to vysvětlím, zatímco ty prohledáš ten kontejner,“ opáčil Crabbie.

„O jakým vysvětlování je řeč?“ zeptal se pan Barry.

„Krvavá stopa se ztenčuje a zužuje směrem od plotu.“

„Což znamená?“ nadhodil pan Barry.

„Což znamená, že pokud nemáme mezi místními vandaly nějakého fanouška Jacksona Pollocka, pak někdo vlekl něco nebo někoho směrem k popelnici a vhodil to dovnitř.“

Zadíval jsem se na McCrabbana. „Tak dělej, pusť se do toho, kamaráde,“ pobídl jsem ho.

Zavrtěl hlavou.

Ukázal jsem si na imaginární pecky na ramenou, které by značily hodnost inspektora, kdybych nebyl v civilu.

Nijak jsem s ním ale nehnul. „Do toho nejdu. V žádným případě. Tyhle kalhoty jsou skoro nový. Stará by ze městáhla kůži zaživa.“

„Tak já hodím mincí. Panna, nebo orel?“

„Ty si vyber. Na můj vkus mi to dost připomíná hazard.“

„Takže panna.“

Hodil jsem mincí.

Všichni jsme samozřejmě věděli, jak to dopadne.

Vyšplhal jsem se do kontejneru, který byl konci krvavé stopy nejblíž, ale to by pochopitelně bylo pro našekriminalistické mozky příliš snadné, takže jsem nic nenašel.

Brodil jsem se rozmanitým továrním odpadem: mokrý karton, mokrý korek, břidlice, rozbité sklo a olověnétrubky. Pan Barry s Crabbiem mezitím začali filozofovat: „To je práce pro chlapy, že? Dneska si všichni jen hrají na četníky a na zloděje, nemám pravdu?“

„Někdo taky musí rozdělovat dávky v nezaměstnanosti, kamaráde,“ odpověděl Crabbie, což tedy byla naprostápravda. Zloděj, policajt, dozorce, úředník na úřadu práce: to byla zaměstnání, která se v Severním Irsku nabízela – ta nejhorší možná kakistokracie v Evropě.

Vylezl jsem z kontejneru.

„Takže?“ nadhodil Crabbie.

„Nic organického, až na nové životní formy, které věda dosud nezná a jež pravděpodobně zmutují do podoby viru hubícího náš živočišný druh,“ řekl jsem.

„Myslím, že jsem ten film viděl,“ odpověděl Crabbie.

Vytáhl jsem padesátipencovou minci. „Tak dobře, ještě je na řadě dalších pár popelnic, chceš o ně znovu losovat?“ zeptal jsem se.

„To není nutný, Seane, první hození mincí platilo provšechny kontejnery,“ odpověděl Crabbie.

„Chceš mi snad říct, že já je mám prohledat všechny?“ řekl jsem.

„Proto seš tak dobře placenej, šéfe,“ řekl a jeho slídivé, bezvýrazné oči se staly ještě slídivějšími a bezvýraznějšími.

„Prohrál jsem poctivě, ale budu si to pamatovat, až budeš chtít pomoct s těma svýma zatracenýma seržantskýma zkouškama,“ řekl jsem.

To zapůsobilo a já tím dosáhl kýženého účinku. Zavrtěl hlavou a odfrkl si. „Tak dobře. Rozdělíme si je. Já si vezmu tyhle dva. Ty druhý dva. A asi bychom sebou měli trochu hodit, jinak tady všichni umrzneme,“ zamručel.

Ve třetím kontejneru od plotu našel McCrabban kufr.

Zpod červeného plastového víka prosakovala krev.

„Tady to je!“ zaječel.

Navlékli jsme si latexové rukavice a já mu pomohl kufr vytáhnout.

Byl těžký.

„Běžte raději o kousek dál,“ řekl jsem panu Barrymu.

Kufr měl obyčejný mosazný zip. Rozepnuli jsme ho a kufr otevřeli.

Uvnitř bylo nahé mužské tělo bez hlavy, uřezané ukolen a ramenou. S Crabbiem jsme se pustili do předběžného zkoumání, zatímco pan Barry za našimi zády se začalnasucho dávit.

„Genitálie má na místě,“ prohodil Crabbie.

„A žádný stopy po násilí,“ dodal jsem já. „Cožpravděpodobně vylučuje, že by šlo o dílo nějaký paramilitární party.“

Kdyby to byl udavač, dvojitý agent nebo unesenýpříslušník druhé strany, určitě by ho napřed mučili.

„Žádný obvyklý tetování.“

„Takže si nic neodseděl.“

Stiskl jsem mu kůži. Byla ledově studená. Tuhá. Byl mrtvý přinejmenším už od včerejška.

Byl opálený a udržoval se ve formě. Jeho věk bylo obtížné odhadnout, ale vypadal na padesát, možná dokonce šedesát let. Na hrudníku měl šedivé chlupy a možná – jen možná – i nějaké blond, vyšisované doběla sluncem.

„Původní barva pleti je docela světlá, že?“ řekl Crabbie a prohlížel si oblast, kde neznámý míval plavky.

„Přesně tak,“ souhlasil jsem. „Určitě je dost opálený. Kde se asi mohl v tomhle kraji tak opálit, co myslíš?“

„To nevím.“

„Vsadím se, že to byl plavec, ta hranice opáleníodpovídá plavkám. Pravděpodobně se právě tímhle taky udržoval v kondici. Plaváním ve venkovním bazénu.“

V Severním Irsku pochopitelně nebylo moc plaveckých bazénů a venkovní snad vůbec žádný. Taky tu nebylo moc sluníčka, což pochopitelně vedlo Crabbieho k další úvaze:

„Asi nebude místní, co?“

„Asi ne,“ přisvědčil jsem.

„To nevěstí nic dobrýho, že?“ zamručel Crabbie.

„Ne, kamaráde, to teda ne.“

Podupával jsem a mnul si ruce. Sněžilo teď hustěji apochmurné předměstí severního Belfastu se pomaluvybarvovalo jako zašlá krajka. Od zálivu foukal studený vítr a v hlavě mi v nekonečné smyčce pořád zněla muzika. Zavřel jsem oči a na několik taktů se do ní ve vytržení zaposlouchal: housle, viola, violoncello, dva klavíry, flétna a skleněná harmonika. Flétna hrála melodii nad glissandovými běhy klavírů – první klavír hrál klesající ostinato ve stylu druhé Chopinovy etudy, zatímco druhý opakoval klidnější šestitaktovou frázi.

„Třeba budeme mít štěstí. Uvidíme, jestli nenajdeme vkufru nějaké dokumenty,“ řekl Crabbie a vyrušil mě tak z mého zasnění.

Kufr jsme prohlédli, ale nic jsme nenašli. Pak jsme se vrátili k land roveru, abychom případ nahlásili. Matty, náš forenzní odborník, přijel v pracovní kombinéze spolu s dvěma záložáky a pustil se do fotografování místa činu a odebírání otisků prstů a vzorků krve.

Nad zálivem létaly armádní vrtulníky, v hrabství Down kvílely sirény, z dálky se ozývalo temné duněníminometů a výbuchů. Město se halilo do závoje kouře z komínů a kameraman ho jako obvykle točil na osmimilimetrovýčernobílý film. Tak vypadal Belfast v čtrnáctém roce tlumené občanské války, jíž se eufemisticky přezdívalo „nepokoje“.

Den se vlekl. Šedivá sněžná mračna se zbarvila doindigova a poté zčernala. Jílovitě žluté moře se malátněpřevalovalo, zasněně přemítalo o zkáze a krveprolití. „Můžu už jít?“ zeptal se Crabbie. „Jestli nestihnu začátek Dallasu, tak už se nedozvím, o čem to bylo. Stará si věčně plete Ewingovy a Barnesovy.“

„V tom případě utíkej.“

Sledoval jsem při práci hochy z forenzního, kteří vpřestávkách postávali stranou a kouřili, až nakonec přijelazáchranka, jež neznámého odvezla do márnice v Carrickfergusské nemocnici.

Odjel jsem zpátky na carrickfergusskou policejní stanici a podal zprávu svému šéfovi, vrchnímu inspektoruBrennanovi, což byl mohutný, chaotický chlap se sklonem vykřikovat své repliky ve stylu Willyho Lomana ze Smrti obchodního cestujícího.

„Tak co si o tom takhle zkraje myslíte, Duffy?“ zeptal se.

„Mrzlo tam, pane. Podobalo se to Napoleonovu ústupu od Moskvy, museli jsme jíst koně, jsme rádi, že jsme topřežili.“

„A co si myslíte o oběti?“

„Mám pocit, že půjde o cizince. Možná to byl turista.“

„To jsou špatný zprávy.“

„Jo, taky si nemyslím, že by dal týhle zemi nejvyššíhodnocení v těch zákaznických dotaznících spokojenosti, který se rozdávají na letištích.“

„Příčina smrti?“

„Myslím, že se dá vyloučit sebevražda,“ odpověděl jsem.

„Jak umřel?“

„To ještě nevím – ale domnívám se, že když vám useknou hlavu, tak vám to moc neprospěje, že ne? Jinak si můžete být jistý, že na tom pracuje tým našich nejlepšíchodborníků, pane.“

„Kde je strážník detektiv McCrabban?“ zeptal se Brennan.

„Dávají Dallas, pane.“

„A mně tvrdil, že bohužel musí běžet, prolhanej mizera.“

Vrchní inspektor Brennan si povzdychl a ukazováčkem začal vyťukávat rytmus do desky stolu, přičemž nevědomky (nebo možná vědomě) morseovkou vysílal slovo „prdel“.

„Uvědomujete si, že jestli půjde o cizince, tak to budesložitý, že ano?“ zamumlal.

„To jo.“

„Předvídám spoustu papírování a dalšího papírování a spoustu řečí od velkejch šéfů a vás možná vymění zanějakýho šaška z Belfastu.“

„Určitě ne kvůli nějakýmu mrtvýmu turistovi, že ne, pane?“

„Uvidíme. Ale nehnete brvou, jestli vás opravdu nahradí někým jiným, že ne? Teď už jste dospělej, viďte, Seane?“

Ani jeden z nás nedokázal tak rychle zapomenout, jakého pitomce jsem ze sebe udělal, když mi naposled vzali případ vraždy...

„Já už se změnil, pane. Jsem týmovej hráč. Spíš Kenny Dalglish než Kevin Keegan. Jestli se ten případ posune do vyšších pater, poskytnu jim naprostou součinnost a budu poslouchat jejich příkazy. Budu se vás držet do posledního dechu, pane.“

„Doufejme, že na nic takovýho nedojde.“

„Amen, pane.“

Pohodlně se v křesle opřel a vzal si do ruky noviny. „Tak dobře, inspektore, můžete jít.“

„Ano, pane.“

„A nezapomeňte, že v pátek má Carol narozeniny a vy jste na řadě se zařizováním. Dort, kloboučky, znáte zvyklosti. Dobře víte, že mám rád polevu z máslovýho krému.“

„Včera jsem ho objednal v pekárně u McCaffreyových.Cestou domů to u Henrietty zkontroluju.“

„Výborně. Tak si dejte odchod do pakárny.“

„To jste měl předem připravený, že ano, pane?“

„Měl,“ připustil s úsměvem.

Otočil jsem se na podpatku. „Moment!“ zahřměl Brennan.

„Pane?“

„‚Neapol v Neapoli‘, třetí svisle, na šest.“

„Napoli, pane.“

„Cože?“

„V Neapoli, pane, je Neapol Napoli.“

„Aha, už chápu, dobře, tak padejte.“

Cestou zpátky do Coronation Road jsem se zastavil v pe - kárně u McCaffreyových a prohlédl si dort – šlo otypický irský narozeninový dort s vrstvou piškotů, šlehačkou, rumem, džemem a cukrem. Vysvětlil jsem preferencevrchního inspektora a Annie řekla, že to nebude žádný problém: jestli chceme, může udělat polevu tlustou dva centimetry. Řekl jsem jí, že to by bylo skvělé, a zároveň si vryl do paměti, že by bylo dobré mít po ruce externí defibrilátor.

Projížděl jsem kolem zničených carrickfergusskýchobchodních středisek, kolem prkny zatlučených obchůdků a kaváren, vandaly poničených parků a hřišť. Na zdi lemující železniční trať zasmušile posedávaly znuděné otrhané děti, jaké jsou často k vidění ve fotografických publikacích oceňovaných Pulitzerovou cenou, a čekaly, až budou moci házet všelijaké předměty na projíždějící vlak do Belfastu.

Zastavil jsem u silně opancéřované samoobsluhy Mace, která byla pomalovaná sektářským a paramilitárnímgraffiti a vybledlým a neuvěřitelným tvrzením, že „Ježíš miluje Bay City Rollers!“

Brouzdal jsem parkovištěm obvyklou podestýlkou zodhozených kornoutů od hranolků, igelitových tašek a sáčků od brambůrků.

Uprostřed nakupování se úryvek hudby, který mi hrál v hlavě, ozval z reproduktorů. Musel jsem ho slyšet, když jsem tu byl minulý týden. Nakoupil jsem kukuřičné lupínky, láhev tequilly a plechovku rajské polévky Heinz a zamířil k pokladně.

„Co je to za muziku? Celej den se mi honí hlavou,“ zeptal jsem se patnáctileté holky za pokladnou.

„Nemám potuchy, pane. Je to ale strašný, co?“

Zaplatil jsem a šel dozadu do kanceláře, kde jsem vyrušil zástupce vedoucího Trevora, který si s tesklivým výrazem ve tváři podobající se basetovi četl Nomády na planetě Gor. Ani on nevěděl, o jakou hudbu jde.

„Já žádný pásky nevybírám, dělám jen to, co se mi řekne,“ prohlásil na svou obranu.

Požádal jsem ho, jestli bych se nemohl podívat dopřehrávače. Nevadilo mu to. Probíral jsem se pásky a našel kazetu, která právě hrála. Hity lehké vážné hudby IV. Prošel jsem seznam skladeb a našel tu, o niž muselo bezpochyby jít: „Akvárium“ z Karnevalu zvířat od Saint-Saënse.

Byl to příležitostný, podivný hudební kus, oblíbený uposluchačů, ale ne mezi muzikanty. Melodii hrála skleněnáharmonika, opravdu zvláštní hudební nástroj, z něhož se údajně ti, kteří na něj hrávali, často zbláznili. Přikývl jsem a obal kazety odložil.

„Já už to nebudu hrát, jestli se vám to nelíbí, inspektore, nejste první, kdo si stěžuje,“ řekl Trevor.

„Ale vůbec ne, já mám naopak Saint-Saënse rád,“ chystal jsem se říct, ale Trevor už kazetu měnil za Nejžhavější hity!

Když jsem z Mace odcházel, nad zálivem od Bangoru plul kouř ze zápalné bomby a v šedivém, podivně rezonujícím vzduchu bylo slyšet houkačky hasičských vozů a sanitek.

Z reproduktorů zavěšených na zdi samoobsluhy začal Paul Weller zpívat pisklavým barytonem několik prvních taktů písničky „A Town Called Malice“ a já musel připustit, že výběr skladby s názvem „Město jménem Zášť“ je depresivně adekvátní.

2

UMÍRAJÍCÍ ZEMĚ

Stáli jsme tam a hleděli na pět kilometrů vzdálený severní

Belfast za vodou. Obloha měla hnisavě hnědou barvu, domy

na pochmurném horizontu vypadaly jako deštěm rozpité

obdélníky. Belfast nebyl hezké město. Byl postavený nabahnitém terénu mořského pobřeží a bez pevných základů se

pořádně stavět nedá. Architektura sestávala z užitkových

viktoriánských staveb z červených cihel a z brutalismušedesátých let, ale pak se oba styly bezhlavě ponořily do víru

nepokojů. Po bezpočtu bomb nastražených v automobilech

se poslední zbytky architektury krčily za betonovýmistěnami, ostnatým drátem a ocelovými bezpečnostními ohradami,

které měly stavby chránit před útočníky.

Tady na předměstí severního Belfastu jsme mívaliteroristické útoky jen sporadicky, ale hospodářský úpadek a válka zakonzervovaly architekturu do podoby zastaralých,utilitárních školních budov, jejichž hlavní účel zřejmě spočíval ve snaze zničit v lidské duši jakékoli sebevědomí.Optimističtí koloniální úředníci odjakživa sázeli stromy asponzorovali odstraňování graffiti, jenže stromy nikdy nerostly moc dlouho a odstranit paramilitární graffiti z vlastního domu, zvláště pak v městských částech s obecními byty, se odvážil jen hodně statečný člověk.

Zapálil jsem si druhou cigaretu. Přemýšlel jsem oarchitektuře, protože jsem se snažil nemyslet na Lauru.

Neviděl jsem se s ní už skoro celý týden.

„Neměli bychom jít dovnitř?“ zeptal se Crabbie.

„Klídek, kamaráde. Zrovna jsem si zapálil žváro. Tak mě ho napřed nech dokouřit.“

„Máš svou hlavu. Ona ale nebude ráda, že na sebenecháme čekat,“ prorokoval Crabbie.

Mrholení.

Zatoulaný pes.

Muž jménem McCawley v šatech své mrtvé ženy, tlačící po chodníku její prázdné kolečkové křeslo. Uviděl nás čekat u land roveru. „Zatracení policajti, vás by měli ukřižovat,“ prohlásil a sbíral po nás odhozené nedopalky.

„Vážně, Seane, tohle je důležitý. Je to schůzka spatoložkou,“ naléhal Crabbie.

Nevěděl, že se sobě s Laurou vyhýbáme.

Ani já jsem nevěděl, že se jeden druhému vyhýbáme.

Před čtrnácti dny odjela na pár dní do Edinburghu dělat nějakou prezentaci, a když se vrátila, řekla mi, že jezavalená zanedbanou prací.

Tak znělo oficiální vysvětlení. Ve skutečnosti jsem věděl, že se něco chystá. Něco, co viselo už měsíce ve vzduchu.

Možná něco, co viselo ve vzduchu už od našeho prvního setkání.

Tenhle rok šlo už o její třetí výlet do Edinburghu. Potkala někoho jiného? Intuice mi říkala, že ne, ale dokonce i detektiv se může nechat nepříjemně překvapit. Možná že detektivové především mohou být nepříjemně překvapení.

Už nějakou dobu jsem měl pocit, že jsem ji vehnal dopasti. Dostal jsem nás do situace, v níž jsme se ocitli na pokraji smrti, sám jsem se nechal postřelit. Co jiného mohla během dlouhé doby mého uzdravování dělat, než zůstat se mnou?Nemohla přece opustit muže, který upadl do kómatu, a když se vzbudil, zjistil, že obdržel policejní vyznamenání od královny.

Do jisté míry se chránila. Odmítla se přestěhovat ke mně do Coronation Road, protože protestantské ženy, jak tvrdila, na ni shlížejí svrchu.

Koupila si dům ve Straidu. Nikdy jsme spolu nemluvili o manželství. Ani jeden z nás tomu druhému neřekl:„Miluju tě.“

Až do její nedávné nepřítomnosti jsme se vídali dvakrát nebo třikrát týdně.

Co jsme vlastně byli? Přítel s přítelkyní? Moc to na něco takového nevypadalo.

Ale co tedy?

Neměl jsem sebemenší ponětí.

Crabbie se na mě zadíval těma svýma přivřenýma,podrážděnýma hnědýma očima a poklepal si na hodinky.

„Je čtvrt na deset,“ prohlásil hlasem morální autority,která nepramenila ani tak ze skutečnosti, že je policista, jako spíš z jeho prestiže člena staršovstva v irsképresbyteriánské církvi, v němž zasedal jako zástupce už šesté generace své rodiny. „Vzkaz zněl, Seane, abychom přišli na devátou. Jdeme pozdě.“

„Tak jo, tak jo, uklidni se. Jdeme dovnitř,“ řekl jsem.

Střih do nemocnice: vydrhnuté podlahy. Tlumenéhlasy. Chemický zápach dezinfekce a čističe koberců. „Tears“ Djanga Reinhardta linoucí se ze starožitného nemocničního rozhlasu.

Nová sestra na recepci si nás skepticky prohlédla. Byl to klasický exemplář rázné, půvabné a v žádném případěhloué irské zdravotní sestry.

„Tady se nekouří, pánové,“ řekla.

Típl jsem cigaretu. „Jdeme na návštěvu za paní doktorkou Cathcartovou,“ řekl jsem.

„A kdo jste?“

„Detektiv inspektor Duffy z carrickfergusské Královské ulsterské policie a toto je můj duchovní vůdce, strážníkdetektiv McCrabban.“

„Tak můžete jít.“

Zůstali jsme stát před lítačkami vedoucími do pitevnímístnosti a zaklepali na dveře.

„Kdo je to?“ zeptala se.

„Detektiv inspektor Duffy, strážník detektiv McCrabban,“ řekl jsem.

„Pojďte dál.“

Důvěrně známé vůně. Ostré světlo stropních zářivek.Misky z nerezové oceli plné střev a dalších vnitřních orgánů. Třpytivé nástroje určené k přesné práci a vyrovnané vúhledných řadách. A hlavní hvězda celého představení: náš starý kamarád ze včerejška položený na lůžku na kolečkách.

Laura měla obličej zakrytý rouškou, což mi připadalo jako nádherná metafora, nemohl jsem si pomoct.

„Dobré ráno, pánové,“ řekla.

„Dobré ráno, paní doktorko Cathcartová,“ odpovědělCrabbie automaticky.

„Ahoj,“ pravil jsem já zvesela.

Naše pohledy se setkaly.

Okamžik se mi dívala do očí a potom se pod rouškou usmála.

Těžko říct, ale nevypadalo to jako pohled ženy, která se vás chystá opustit kvůli jinému chlapovi.

„Takže co nám můžete povědět o naší oběti, paní doktorko Cathcartová?“ zeptal jsem se.

Vzala si do ruky psací podložku s poznámkami. „Jde o asi šedesátiletého bělocha s prošedivělými vlasy. Byl vysoký, sto pětadevadesát centimetrů, možná skoro dva metry. Na levé hýždi měl zhojenou jizvu odpovídající vážnému zranění,pravděpodobně automobilové nehodě nebo, vezmeme-li v úvahu jeho věk, zásahu šrapnelem. Na zádech měl tetování – ‚Žádná oběť není dost velk‘ –, což považuji zřejmě za nějaké motto nebo biblický verš. Ze slova ‚velká‘ zmizelo koncové ‚á‘ kvůli tomu, že se kůže přilepila k přihrádce v mrazničce.“

„K přihrádce v mrazničce?“

„Tělo bylo po nějakou blíže neurčenou dobu zmrazené. Když bylo tělo vytaženo a přeneseno do kufru, kus kůže zůstalpřilepený v mrazáku, proto ono chybějící ‚á‘ ve slově ‚velká‘.Nafotila jsem to, fotografie by měly být hotové během dneška.“

„Co jste to říkala o tom tetování?“ zeptal se Crabbie alistoval notesem.

Pokrčila rameny. „Možná biblický verš? ‚Žádná oběť není dost velká‘.“

Podíval jsem se na Crabbieho. Zavrtěl hlavou. Ani jeho nic nenapadalo.

„Pokračujte, paní doktorko,“ pobídl jsem ji.

„Hlava oběti, paže a nohy byly odstraněny post mortem. Také byl obřezaný, ale to bylo provedeno hned po narození.“

Odmlčela se a opět se na mě zahleděla.

„Příčina smrti?“ zeptal jsem se.

„Tak to je, inspektore, chvíle, kdy to začíná být zajímavé.“

„Ono to už zajímavý bylo,“ podotkl Crabbie.

„Pokračujte, prosím, paní doktorko.“

„Šlo buď o zabití, nebo možná o sebevraždu; ať tak či onak, smrt zřejmě způsobila nešťastná náhoda. Oběť byla otrávena.“

„Otrávena?“ vyhrkli jsme s Crabbiem současně.

„Opravdu.“

„Jste si jistá?“ řekl Crabbie.

„Docela jistá. Šlo o nesmírně vzácnou a smrtelně jedovatou látku známou jako abrin.“

„O té jsem v životě neslyšel,“ řekl jsem.

„Nicméně právě ta zapříčinila otravu. Našla jsem stopy po abrinu v jeho hrtanu i jícnu a krvácení v plicích mojidiagnózu potvrzuje,“ pokračovala Laura.

„To je nějaký druh krysího jedu nebo něčeho podobnýho?“ zeptal jsem se.

„Ne, jde o něco mnohem vzácnějšího. Abrin je přírodní toxin, který se nachází v soterku růžencovém.Pochopitelně je třeba semena rozemlít. Výhodou oproti jedu na krysy je, že zcela postrádá jakoukoli chuť. Jak říkám, je to velice nezvyklé, ale jsem si svým nálezem docela jistá...Toxikologický rozbor jsem dělala sama.“

„Omlouvám se za natvrdlost, ale co je to soterekrůžencový?“ zeptal jsem se.

„Je to název tropického bobovitého keře pocházejícího z Trinidadu a Tobaga, ale myslím, že původně pochází zjihovýchodní Asie. Tady u nás je extrémně vzácný, musela jsem si to sama vyhledat.“

„Otrávený... Kristepane,“ odtušil jsem.

„Mám pokračovat?“ zeptala se.

„Prosím.“

„Abrin byl požit orálně. Pravděpodobně s vodou. Možná byl přimíchaný do jídla. Nemá žádnou chuť. Během pár minut se rozpustí v žaludku oběti a dostane se do krve. Poté pronikne do jednotlivých buněk a velice rychle se utlumíproteosyntéza. Bez bílkovin pak buňky nedokážou přežít.“

„Co se stane pak?“

„Krvácení z plic, selhání ledvin, selhání srdce, smrt.“

„Příšerný.“

„Ano, ale aspoň je to docela rychlé.“

„Jak rychlé? Vteřiny, minuty?“

„Minuty. V tomto případě byl abrin získán podomácku. Byl nahrubo zpracovaný. Nebyl vyrobený v žádné vládnílaboratoři pro výrobu biologických zbraní.“

„Nahrubo zpracovaný, ale účinný.“

„To ano.“

Přikývl jsem. „Kdy k tomu všemu došlo?“

„To je další část hádanky.“

„Ano?“

„Nelze říct, jak dlouho bylo tělo zmražené.“

Přikývl jsem.

„Jste si tím zmražením jistá? Existuje spousta způsobů, jak může člověk přijít o kus kůže na zádech,“ řekl McCrabban.

„Jsem si naprosto jistá, detektive. Poškození buněkzpůsobené zmražením se důsledně nachází ve všech částech toho, co zbylo z jeho těla.“

„Takže nemáte žádnou představu, kdy se to stalo?“ zeptal jsem se.

Zavrtěla hlavou. „Není v mých možnostech stanovit, jak dlouho bylo tělo zmražené.“

„Takže nedokážete určit čas smrti?“

„Bohužel nejsem schopna určit čas smrti, ale ani datum smrti. Budu však na tom problému dál pracovat.“

„Otrávený, zmražený, rozčtvrcený, odhozený do popelnice,“ prohlásil McCrabban smutně a všechno si to zapsal do notesu.

„Ano,“ přisvědčila Laura a zívla. Usmál jsem se na ni. Byla už smrtí k smrti znuděná? Přihodí se to nakonec bezvýjimky všem patologům? Nebo byla jen znuděná námi? Mnou?

„Soterek růžencový. To je zajímavý,“ řekl McCrabban a dál si psal do notesu.

„Náš vrah není hloupý,“ řekla Laura. „Má jisté vzdělání.“

„Což víceméně vylučuje ze hry místní paramilitárnískuiny,“ zamumlal McCrabban.

„Ti nejsou tak chytří?“ zeptala se Laura.

„Jed je na ně moc komplikovanej. Vlastně příliškomplikovanej pro kohokoli zdejšího. K čemu by jim to vůbec bylo? V Severním Irsku si člověk může pořídit zbraň na každým rohu,“ řekl jsem.

McCrabban přikývl. „Pokud si dobře vzpomínám, kposlední otravě došlo v roce 1977.“

„Co se tenkrát stalo?“ zeptala se Laura.

„Manželka otrávila manžela herbicidem rozpuštěným v čaji. Případ byl rychle uzavřen,“ odpověděl McCrabban.

„Takže s kým tady máme podle tebe co do činění? Snějakým samotářem, s člověkem, který není napojený na žádnou paramilitární skupinu?“ zeptal jsem se ho.

„To by mohlo být,“ souhlasil McCrabban.

„Buď tak hodnej, kamaráde, obvolej pár zahradnickejch center a poptej se na soterek růžencový. A rozlušti ten nápis ‚Žádná oběť není dost velká‘, jo?“

Crabbie nebyl hloupý. Uměl číst mezi řádky. Dovtípil se, že si chci s Laurou promluvit v soukromí.

„Vrátíš se na stanici pěšky, že ano, Seane?“ zeptal se.

„Jo, půjdu pěšky, mně nevadí trochu se protáhnout.“

„Tak dobře,“ odtušil a obrátil se k Lauře. „Rád jsem vás zase viděl, paní doktorko Cathcartová.“

„Já vás taky, pane detektive McCrabbane,“ řekla Laura.

Když odešel, přistoupil jsem k ní a sundal jí roušku.

„Co je?“ zeptala se Laura.

„To mi pověz ty,“ opáčil jsem.

„Co ti mám povídat?“

„Pověz mi, co se děje.“

Zavrtěla hlavou. „Hele, Seane, na tohle já dneska nemám čas.“

„Na co přesně nemáš čas?“

„Na podobný hrátky. Na drama,“ odpověděla.

„To není žádný drama. Chci jenom vědět, co se děje.“

„O čem to mluvíš?“

„Co se děje s námi?“

„Nic se neděje,“ řekla.

Ale hlas se jí zachvěl.

Slyšel jsem, jak venku Crabbie startuje land rover.

Okamžik jsem čekal.

„Tak dobře, půjdeme do mé kanceláře,“ řekla.

„Dobře.“

Prošli jsme chodbou a vešli do její kanceláře. Byla to stále táž místnost vymalovaná nudnou béžovou barvou a sestejnými irskými akvarely na stěně. Posadila se do svéhokoženého křesla a rozpustila si rusé vlasy. Vypadala pobledle, křehce, nádherně.

Vteřiny se vlekly.

„O nic nejde,“ začala.

Zavřel jsem oči a opřel se do křesla pro pacienty. Doprdele, pomyslel jsem si, to znamená, že asi půjde kurva o všecko.

„Nabídli mi na přechodnou dobu místo asistentky naEdinburské univerzitě,“ řekla a její hlas zněl, jako by přicházel ze dna uhelné sluje.

„Gratuluju,“ odpověděl jsem automaticky.

„Nebuď protivný, Seane.“

„Nemyslel jsem to zle.“

„Je to lékařská fakulta. Učila bych základy anatomie na pitevně. Upřímně řečeno, potřebuju vydechnout,odpočinout si od... od...“

„Ode mě?“

„Od toho všeho...“

Nemuselo to být o mně. Každý, kdo měl trochu rozumu, odtud odcházel. Místo nebylo důležité. Anglie, Skotsko,Kanada, Amerika, Austrálie... nejdůležitější bylo vypadnout.

„Jasně.“

Vysvětlila mi, proč je to pro ni vzrušující výzva a proč to nemusí nezbytně znamenat konec mezi námi.

Přikývl jsem, usmál se a měl jsem radost, že bude šťastná.

Naprosto jsem to chápal. Opustí Severní Irsko a nikdy se nevrátí. Kdo by se chtěl vracet na palubu Titaniku?

Její sestry už navíc skončily střední školu a rodiče sechystali přestěhovat do ciziny. Jediné, co tady Lauru drželo, byla tahle pitomá práce a já a obojí bylo postradatelné.

„Kdy se chystáš vyrazit?“ zeptal jsem se.

„V pondělí.“

„Tak brzo?“

„Podepsala jsem nájemní smlouvu na byt. Potřebuju si ho zařídit.“

„Co tvůj barák ve Straidu?“

„Máma se o něj postará.“

„A co nemocnice? Kdo tě tady bude zastupovat?“

„O ambulanci na klinice se mohou podělit ostatní lékaři a o prozatímní záskok na pitevně jsem požádala jednoho ze svých bývalých učitelů, doktora Hagana. Vrací se kvůli tomu z penze, jenom kvůli mně. Je nesmírně zkušený. Pracoval léta pro Scotland Yard a učil na Royal Free v Londýně. Tvrdí, že mu bude potěšením mě na pár měsíců zastoupit. Bude pro tuhle práci mnohem lepší než já.“

„To pochybuju.“

Usmála se.

A pak nastalo ticho. Slyšel jsem až od recepce, jak tam pláče nějaké dítě.

„Půjdeš se mnou o víkendu na večeři?“

„Budu mít strašně moc práce. Všechno to balení a vůbec.“

Takže takhle to tedy je. No dobře, prosit se nebudu. „Kdyby sis to rozmyslela, zavolej mi.“

„Zavolám.“

Vstal jsem. Zamrkal jsem a zadíval se na ni. Její pohled byl klidný a vyrovnaný. Odhodlaný. Dokonce uvolněný. „Tak sbohem, Lauro.“

„Sbohem, Seane. Je to jenom na jeden semestr. Desettýdnů,“ řekla. Chtěla ještě něco dodat, ale rty se jí na okamžik zachvěly a pak ústa zavřela.

Přikývl jsem, a abych se vyhnul scéně, radši jsem se měl k odchodu. Lehce jsem jí kývl na rozloučenou, a když jsem odcházel z kanceláře, napůl jsem za sebou třískl dveřmi. Z nemocniční recepce jsem odcházel za zvuků písničky „Heart of Glass“ od Blondie.

Vyšel jsem na parkoviště a klel: „Do prdele! Do prdele! Do prdele!“ Pak jsem si zapálil cigaretu. Snažil jsem sevymyslet nějakou pořádnou kletbu, ale irské řečnické schopnosti od dob Wildea, Yeatse, Syngea a Shawa očividně upadly.Třikrát „do prdele“ a cigáro, to je všechno, co dokážeme v těchto ochablých časech vymyslet.

Šel jsem přes železniční most.

Prudký vítr přinášel od moře vodní pěnu, která šplíchala přes auta jedoucí po Belfast Road, a odtud až do Skotska se táhly bílé hřebeny vln. Ve Skotské čtvrti před protestantskou modlitebnou Gospel Hall bavil dav přihlížejících penzistů americký misionář s divoce rozcuchanými vlasy avycházkovou holí. Sliboval jim, že konec světa se blíží a umírající země se nachází v posledním tažení. Chvíli jsem hoposlouchal a připadal mi docela přesvědčivý. Dřív, než jsem mohl být „spasen“, mě však spolu s dalším pozdním příchozím celého zmáčela náhlá velká mořská vlna a staří lidé se tomu zvrhlému žertu Prozřetelnosti s chutí zasmáli.

V Royal Oak právě otvírali a hospoda už byla plnázdatných alkoholiků a policistů, kteří tady celí žhaví využívali nabízenou policejní slevu.

Výčepní Alex měl na sobě batikovanou košili, chlupaté kožené boty a dlouhou sametovou pláštěnku. Očividněobjevil časový portál do roku 1972 nebo navštívil koncert Eltona Johna. Ani jedno z toho mě zase tolik nezajímalo.

Pozdravil jsem a objednal si dvojitou skotskou.

„Ženský, nebo práce?“ zeptal se Alex.

„Je to vždycky jedno, nebo druhý?“ opáčil jsem.

„No ba, je,“ prohlásil zamyšleně.

„Tak teda ženský,“ řekl jsem.

„V tom případě, kamaráde, ti dám ještě jednu na účetpodniku,“ prohlásil soucitně.

3

VELKÁ ČERVENÁ JEDNIČKA

Byl jsem v pokušení objednat si další dvojitou whisky aguinnesse a pořádně to tady rozjet. Byl ovšem pátek, cožznamenalo, že polední menu sestávalo ze smažené pizzy, takže to

zavánělo koncem na kardiologii.

Pozdravil jsem seržanta Burkeho na recepci, složil mu kompliment za jeho zapatovský knírek a šel přímo nahoru do vyšetřovací místnosti kriminálky.

„Kristepane! Kde ses tady zjevil?“ vyhrkl Matty, přistižený při házení šipek na terč.

„V devatenácté úrovni zenbuddhismu se naučíš, jak seteleortovat – a teď už nech těch šipek, máme práci,“ prohlásil jsem podrážděně.

Matty hodil poslední šipku a posadil se k pracovnímu stolu.

Matty mi začínal lézt na nervy. Nechal si narůst vlasy a díky svým přirozeným kudrnám tak měl šíleně široký účes. Malíček ruky mu zdobil prstýnek a rozhodl se, že bude nosit bílá saka přes bílá trička. Nebyl jsem si jistý, jaký je přesně jeho záměr, ale nelíbilo se mi, jak vypadá, ani kdybych to měl brát jako ironii.

Spolu s McCrabbanem teď na mě zírali s pitomýmivýrazy ve tvářích.

„Hlášení pohřešovaných osob?“ zeptal jsem se.

„Zatím nic, Seane.“

„Nějaký pokrok ohledně toho motta?“

„Zatím ne,“ odpověděl McCrabban truchlivě.

„Nevzdávejte to! Nezapomínejte, jak Winston Churchill prohlásil, že ‚bude spousta času si ho vyhonit, až se lodě vrátí z Dunkerku‘, je to jasný?“

„Já si nemyslím, že by Churchill někdy řekl nějakoutakovou...“

„A ty, Matty, chlapče můj, zvedni sluchátko, obvolejzahradnická centra a poptej se na soterek růžencový.“

Následující hodinu jsme telefonovali.

Žádné zahradnické centrum v Severním Irsku nemělosoterek růžencový na skladě. Zatelefonoval jsem do Severoirské zahradnické společnosti, ale i to vyšlo naprázdno. Neznali nikoho, kdo by rostlinu vystavoval nebo pěstoval. Řekli nám ale, že by k tomu byl nutně zapotřebí skleník.

„Vrah má pravděpodobně skleník. Napište to na tabuli,“ řekl jsem.

Crabbie to připojil k našemu seznamu orámovanýchvýrazů a šipek na tabuli ve vyšetřovací místnosti.

„Telefonujte dál, já jdu do knihovny,“ řekl jsem.

Vrátil jsem se do Skotské čtvrti. Nějaký pobuda prodával z nákladového prostoru dodávky Ford Transit nebezpečně vyhlížející kozu. „Koza na prodej. Neváhejte. Nabídněte cenu dle vlastního uvážení,“ stálo na jeho plakátku.

„Ne, díky, kamaráde,“ odtušil jsem, a jelikož se spustila průtrž mračen, pospíchal jsem do carrickfergusské knihovny a pozdravil se s paní Clemensovou.

„Později odpoledne má prý být pěkně,“ dodal jsemkonverzačně.

„Kdo to říkal?“ zeptala se podezíravě.

Měl jsem paní Clemensovou moc rád. Táhlo jí napětasedmdesát let. Přišla kvůli rakovině o oko a namísto skleněné kuličky nosila přes oko klípec. To jsem oceňoval – dodávalo jí to pirátské vzezření. Bývala pochmurně nevrlá, knihovnu znala do posledního písmenka a nesnášela, když si někdo něco půjčoval.

„Rostliny, zahradničení, botanika?“ zeptal jsem se.

„581,“ odpověděla. „Pár dobrých encyklopedií je hned na začátku oddělení.“

„Děkuju.“

Šel jsem do oddělení 581 a vyhledal si heslo soterekrůžencový:

ABRUS PRECATORIUS, soterek růžencový, někdy

též sotorek, známý rovněž pod lidovým označením

in dián ská lékořice, je tropický popínavý keř spestrobarevnými semeny, která se především v Karibiku(Trinidad a Tobago) používají k výrobě růženců a šperků; jde

o bobovitou víceletou rostlinu pnoucí se po stromech,

křovinách, plotech a zdech. Soterek je luštěnina sdlouhými zpeřenými listy. Rostlina pochází z Indonésie

a dnes se vyskytuje také v dalších tropických asubtroických oblastech světa. Pro své agresivní šíření bývá

často považována za plevel. V Indii se semena soterku

růžencového často používají jako náplň do rytmických

hudebních nástrojů (perkusí).

„Zajímavé,“ řekl jsem si. Ofotil jsem si stránku a s pomocí paní Clemensové jsem vyhledal knihu o jedech. Heslo, které jsem potřeboval, se nacházelo pod názvem „semena soterku růžencového“:

Soterek růžencový obsahuje prudce jedovatoulátku abrin, blízce příbuznou známému jedu ricin. Jde

o sloučeninu dvou proteinových molekul označovaných

A a B. Řetězec B usnadňuje proniknutí abrinu dobuňky, neboť se váže na některé transportní bílkoviny

na buněčných membránách, které poté mohoupřenášet toxin do buňky. Uvnitř buněčné membrány řetězec

A brání proteinové syntéze, neboť deaktivujepodjednotku ribozomu 26S. Jedna molekula abrinu můžedeaktivovat až 1 500 ribozomů za vteřinu. Symptomy jsou

shodné se symptomy intoxikace ricinem, avšak abrin

je několikanásobně toxičtější. Krátce po požitívysoce toxického abrinu dochází k selhání jater, v plicích

se objeví voda a smrt nastává během několika minut.

Na otravu abrinem dosud neexistuje žádná protilátka.

I tuto stránku jsem si okopíroval a v krupobití běžel zpátky na stanici. Bylo tam pusto a prázdno až na obtloustlého,protivného rezervistu jménem McDowell, který za mnou první den své služby přišel a natvrdo se mě zeptal, jestli „jepravda, že jsem skutečně fenián“, takže jsem využil příležitosti, a jelikož zrovna pršelo, teatrálně jsem si stáhl kapucivlněné mikiny a vybídl ho, aby hledal rohy. Všichni se rozesmáli a inspektor McCallister se tak zajíkal, že si málem uhnal kýlu. McDowell se mi od té doby vyhýbal.

Všechny jsem našel v mlze cigaretového dýmu vkonferenční místnosti v druhém patře, kde vrchní inspektor Brennan prováděl instruktáž ohledně současné situace kolemteroristických útoků – šlo o informace, které získal na schůzce šéfů policejních stanic a divizních velitelů v Belfastu. „To jsem rád, že jste si našel čas za námi přijít, inspektore Duffy, posaďte se, prosím, tohle se týká i vás!“

„Ano, pane,“ odpověděl jsem a sedl si na židli v zadní části místnosti vedle seržantů Burkeho a Quinna.

Poslouchal jsem, ale moc velký pozor jsem nedával.Brennan nám vyprávěl, že se nacházíme v tom, čemu hoši zespeciálního oddělení říkají „období přeskupování sil azkoumání situace“. Problém IRA spočíval v nadměrném úspěchu. Nábor nových členů vyletěl loni prudce nahoru díkyhladovkám a především po mučednické smrti Bobbyho Sandse. IRA musela dobrovolníky odmítat a do organizace proudily peníze z výpalného, prodeje narkotik a ze sbírek z kasiček v irských barech v Bostonu a v New Yorku. Libyjcizásobovali IRA trhavinou Semtex, raketami a poloautomatickými puškami Armalite. Vedení IRA v současné době čelilopotížím a muselo řešit, co dělat se všemi těmi muži a zbraněmi, ale období klidu nevydrží věčně a my všichni se musíme mít na pozoru a připravit se na obrovskou bitvu, která nás čeká.

Brennanova metoda spočívala v tom, že nám předložilpouze fakta a neobtěžoval se žádným povzbuzujícím proslovem. Všichni jsme byli na něco takového příliš utahaní a on to dobře věděl. Dokonce ani neotevřel svou zásobu dobréwhisky, což vůbec nebyl jeho styl.

„Dával jste pozor, Duffy?“ zeptal se.

„No jistě, pane, ce n’est pas un revolte, je to pitomárevoluce, že ano?“

„Přesně tak. A nemluvte cizím jazykem. Tak dobře, máte všichni rozchod,“ oznámil stroze.

Mattyho s McCrabbanem jsem nasměroval zpátky dovyšetřovací místnosti, kde na naší bílé tabuli zářila jasně červená jednička nadepsaná nad seznamem dosud známýchskutečností o neznámé zavražděné osobě.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se Crabbieho.

Zašklebil se a podal mi ze stolu list papíru se svými poznámkami o 1. pěší divizi Spojených států amerických.

„Náš hoch je Amík. ‚Žádná mise není dost těžká, žádná oběť není dost velká.‘ Je to motto 1. pěší divize Spojených států. Trochu jsem se v tom hrabal. Pokud byl nášneznámý dospělý v době druhé světové války, zažila jeho jednotka ty nejhorší bitvy: Sicílie, Normandie, Hürtgenský les. Tam někde taky mohl přijít k tomu zranění šrapnelem.“

„Skvělá práce, Crabbie!“ řekl jsem opravdu příjemněpřekvapený. „To je úžasný! Od toho se můžeme odpíchnout.Američan! No toto.“

„Já pomáhal!“ protestoval trochu uraženě Matty.

„Tím jsem si naprosto jistej, kamaráde,“ uklidňoval jsem ho.

„Bejvalej americkej voják přijede do Severního Irska na prázdniny nebo možná na návštěvu starých míst a nějak se stane, že skončí chudák blbej otrávenej,“ prohlásil Crabbie zamyšleně.

„No jo,“ odtušil jsem a zamnul si bradu. „Telefonovali jste na pasový a na vnitro?“

„Telefonovali. Pracují na tom. Přinutili jsme je, aby nám vypracovali seznam všech Američanů, kteří za poslední tři měsíce navštívili Severní Irsko,“ odpověděl Matty.

„Proč za tři měsíce?“

„Jestliže byla mrtvola zmražená, mohl by to být v podstatě jakýkoli čas, ale kdyby to mělo být dřív než tři měsíce, určitě bychom tady měli oznámení o pohřešované osobě,“ řekl Matty s trochu přehnanou pečlivostí.

„Zavolej jim a požádej je, aby udělali seznam za celý rok,“ řekl jsem.

„Proboha, Seane, to by mohly být stovky jmen, možnátisíce,“ vyhrkl Matty.

„Jestli to bude nutný, půjdeme pět let dozadu.Potřebujeme v tomto ohledu nějaký výsledky. Slyšeli jste, co říkal šéf. Máme teď přepych jedinýho případu. Během dalších pár měsíců tady můžeme mít celou řadu vražd.“

Matty přikývl a pustil se do telefonování. Já se mezitím s McCrabbanem podělil o své poznatky týkající se povahy použitého jedu.

„Je to teda fakt výjimečnej ptáček,“ prohlásil.

„To je.“

„Musíme zjistit, kdo tady umí takovou rostlinu vypěstovat nebo kde se dají sehnat semena.“

„Takže zase zpátky k tomu pitomýmu telefonu?“ zeptal se.

„Zpátky k pitomýmu telefonu, kamaráde.“

Šel jsem na záchod a přečetl si Sun, jehož výtisk se tam vždycky povaloval. Musím Rupertu Murdochovi přičíst kdobru, že dělá prima noviny ke čtení na záchodě.

Když jsem se vrátil, Matty se tvářil vítězoslavně.

„Co říkali na pasovým ohledně těch jmen?“ zeptal jsem se.

„No, strašně se kroutili.“

„Zatlačils na ně?“

„Ti mizerové nenávidí představu, že by měli vůbec něco dělat, ale použil jsem na ně psychický vydírání a nakonec souhlasili s tím, že nám seznamy dodají do konce týdne.“

„Výborně. I když to v řeči státních úřadů znamená dokonce roku.“

„No jo, tak co chceš, abych dělal dál?“

„Máme pořád ten kufr?“

„Samozřejmě. Je v místnosti se zajištěnými důkazy.“

„Zjisti, jestli se ti nepodaří najít, odkud pochází, kolik se jich v Severním Irsku prodalo, všechny tyhle věci.“

„K čemu to bude dobrý?“ opáčil s očividnou skepsí.

„Matty, slovy Williama Shakespeara: prostě to kurvaudělej, ty mizero.“

„Provedu, šéfe,“ odpověděl, načež odešel do důkaznímístnosti vybalit kufr z fólie.

Po zbytek odpoledne jsme obvolávali zahradnická centra v celém Irsku. Ničeho jsme nedosáhli. Jen v několika z nich o soterku růžencovém slyšeli a v žádném neměli informaci o tom, že by rostlinu někdo pěstoval nebo se sháněl posemenech.

Zatelefonoval jsem na hlavní poštu v Belfastu a zeptal se jich, jestli vedou záznamy o zabavených semenech nebo třeba i o těch, která přicházejí poštou oficiálně. Odpověděli mi, že nemají ponětí a že mi zavolají zpátky.

McCrabban zavolal na celní úřad Spojeného království a položil jim stejnou otázku. Po překonání několika poskoků mu „úředník pro styk s policií“ oznámil, že import podobných semen není ilegální a nepodléhá clu, takže se celní úřad o nic takového nezajímá.

Z pošty zavolali se stejnou odpovědí.

Zatelefonoval jsem Dicku Savageovi ze zvláštního oddělení. Dick studoval chemii na Queen’s University přibližně vestejné době, kdy jsem tam studoval i já. Nebyl bůhvíjak úspěšný student, ale napsal několik překvapivě pronikavých oběžníků o sebevražedných metodách a o tom, jak rozpoznat skutečnou sebevraždu od vraždy, která se jako sebevražda jen tváří.

Dick o abrinu slyšel, ale nevěděl o žádném případu, kdy by byl na Britských ostrovech použitý k otravě. Slíbil mi, že se na to ještě podívá.

Šel jsem za vrchním inspektorem Brennanem a sdělil mu špatnou zprávu, že náš neznámý byl určitě Američan, ale že z imigračních záznamů máme velkou šanci zjistit, o koho šlo.

„Až zjistíme jeho jméno, měli bychom informovat americký konzulát. A zřejmě budeme potřebovat ze strany konzulátu pomoc ohledně křížové kontroly našeho seznamu jmen se seznamem veteránů z 1. pěší divize.“

Brennan přikývl. „Předpokládám, že chcete, abych tam zavolal já.“

„Bude lepší, když půjde o žádost z vaší strany, pane. Jste šéf stanice. Bude to mít úřednější punc a vůbec.“

„Vám se to prostě nechce udělat.“

„Mohl by to být poněkud obtížný telefonát.“

„A?“

„Cítím se dnes poněkud nesvůj, pane. Přítelkyně mi právě dost možná dala kopačky.“

„Ta pěkňoučká doktorka, co jste s ní chodil?“

„Už to tak vypadá.“

„Bylo mi jasný, že to musí přijít. Ta byla nad vašemožnosti, synku.“

„Zavoláte tam, pane?“

„Spustí se tím sračkostroj... mrtvej Američan – jako by - chom už tak neměli dost problémů.“

Stál jsem tam a díval se, jak jeho ošlehanou tvář postupně zalévá unavená rezignace, podobně jako rozpouštějící sesádlo zalévá dno litinové pánve. Dramaticky si povzdychl. „Tak dobře. Asi to pro vás udělám, jako tady ostatně dělám úplně všechno. Jste si jistí, že jde o Amíka?“

Pověděl jsem mu o tetování.

„No tak dobře, co se dá dělat. Zmizte. A připravte ten dort pro Carol. Bude tady za půl hodiny.“

Když Carol ve tři hodiny přišla, pustili jsme se do její oslavy.

Čaj, dort, kloboučky, dva druhy citronády.

Carol žila na planetě Zemi už šedesát let. Jedla dort, pila čaj, smála se a říkala, jak je to všechno báječné. Brennan pronesl přípitek a byl to on, nikoli Carol, kdo nám vyprávěl příběh o jejím prvním týdnu v práci v roce 1941, kdyněmecký bombardér Heinkel He 111 shodil na stanici várku 250 kilogramů bomb. Všichni jsme už to vyprávění slyšeli, ale nevadilo nám poslechnout si je znovu. Jediný zraněný toho dne byl jeden z vězňů v cele, který si zlomil ruku.Pochopitelně dál v Belfastu, kam letka heinkelů odletěla, už lidé tolik štěstí neměli.

Ukázalo se slunce a den se prozářil do té míry, že pár z nás skončilo na požárním schodišti a začali jsme si řezat coca-colu rumem. Pohledná rezervistka s útlým pasem a podivným přízvukem ze severovýchodní Anglie se mě zeptala, jestli je pravda, že jsem „holýma rukama zabil tři chlapy“.

Šla z ní na mě hrůza, a tak jsem se vypařil, dal pusu Carol, popřál dobrou noc klukům, zamkl kancelář a zamířil domů.

Coronation Road ve čtvrti Victoria se nacházela v jednom ze vzácných okamžiků naprostého klidu: uprostřed ulice spali zatoulaní psi, po břidlicových střechách se procházely zdivočelé kočky, ženy s natáčkami ve vlasech věšely prádlo na umělohmotné šňůry, muži s placatými čepicemi adýmkami ryli zahrádky. Děti ze tří ulic hrály komplikovanou verzi hry na schovávanou, jíž říkaly „1-2-3, plechovku nakopni“. Děti, které byly bosé a vypadaly roztomile jako kompars zfilmu z padesátých let.

Zaparkoval jsem BMW před domem, kývl na pozdravsousedům a šel dovnitř.

Udělal jsem si do sklenice koktejl z vodky a limetkovéšťávy, náhodně zvolil plechovku polévky a s nekonečně většípečlivostí vybral desky, které mě provedou večerem: Unknown Pleasures od Joy Division, Bryter Layter od Nicka Drakea a After the Gold Rush Neila Younga. Jo, právě v takovém jsem byl rozpoložení.

Uložil jsem se na koženou pohovku a pozoroval hodiny. Hra dětí skončila. Po celém Belfastu se rozsvěcela světla. Na oblohu vyletěly armádní vrtulníky.

Zazvonil telefon.

„Haló?“

„To je Duffy?“

„Kdo volá?“

„Zrovna jsem vás sháněl v práci, Duffy, ale vy jste užzřejmě odešel. To tak má někdo štěstí, co?“

Byl to úlisný Kenny Dalziel z účtárny.

„Co se děje, Kenny?“

„Je to hotová katastrofa. Naprostá katastrofa. Rvu si nad tím vlasy. Vy asi nebudete vědět, kdo s tím vším začal, že ne?“

„Gavrilo Princip?“

„Cože?“

„O co jde, Kenny?“

„Zase další problém s vaším oddělením, inspektore Duffy. Konkrétně s požadavkem detektiva Mattyho McBridea na proplacení přesčasů za poslední výplatní období. Hraničí to s podvodem.“

„To by mě nijak nepřekvapilo.“

„Strážník McBride nemůže požadovatstopadesátiprocentní příplatek za nebezpečnou akci a zároveň chtít příplatek za přesčas! To už by byl trojnásobek platu a věřte mi, Duffy, že nikdo, opravdu nikdo nedostane trojnásobek platu, dokud tady budu já...“

Přestal jsem tomu věnovat pozornost. Když rozhovor dospěl ke svému přirozenému závěru, řekl jsem mu, že jehoznepokojení rozumím, a zavěsil jsem. Pustil jsem televizi. Na jednom kanále kazatel, na druhém zam



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist