načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Služka - Hana Lasicová

Služka

Elektronická kniha: Služka
Autor: Hana Lasicová

Anna se narodila v Banské Štiavnici jako bastard. I proto musela brzy odejít z domu. Třináctiletou dívku matka poslala do služby ve Vídni. Anna začala tvrdě, leč velmi oddaně pracovat v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 189
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Slúžka
Spolupracovali: přeložila Miluše Krejčová
Skupina třídění: Slovenská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Motto, 2013
ISBN: 978-80-724-6931-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Anna se narodila v Banské Štiavnici jako bastard. I proto musela brzy odejít z domu. Třináctiletou dívku matka poslala do služby ve Vídni. Anna začala tvrdě, leč velmi oddaně pracovat v jedné vysoce postavené rodině. A službě zasvětila celý svůj život. Na konci života vzpomíná na staré časy. Příběh je inspirovaný osudem chůvy sester Vášáryových. Příběh nemanželské Anny z Banské Štiavnice, která pracovala jako služka ve Vídni.

Popis nakladatele

Příběh inspirovaný osudem chůvy sester Vášáryových.

 

Třetí kniha Hany Lasicové vypráví příběh nemanželské Anny z Banské Štiavnice, která odešla jako třináctiletá do Vídně, aby tam pracovala jako služka v jedné vysoce postavené rodině. Nezkušená dívka, vlastně ještě dítě, se musí vyrovnat nejen se spoustou povinností, těžkou otrockou prací bez volných dní či odpočinku, ale také se zájmem mladého pána. Sama ví, jaké to je být „bastard“, ale dokáže odolat naléhání mladého muže a touze svého srdce?

Zařazeno v kategoriích
Hana Lasicová - další tituly autora:
Pravdivý příběh lži Pravdivý příběh lži
Služka Služka
Všetko o mojom otcovi Všetko o mojom otcovi
Všechno o mém otci Všechno o mém otci
 (e-book)
Všechno o mém otci Všechno o mém otci
 (e-book)
Všetko o mojom otcovi Všetko o mojom otcovi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

motto



HANA LASICOVÁ

SLUŽKA

Praha 2013


Přeložila Miluše Krejčová

© Hana Lasicová, 2013

Translation © Miluše Krejčová, 2013

ISBN 978-80-7246-931-4


Tento příběh je inspirovaný vzpomínkami

na Annu M. (1895–1986), služku, chůvu,

starou Štiavničanku.



7

1. kapitola

1986

Byla jsem služka.

Jednou, kdysi dávno, jsem byla služka v šlechtickém domě ve Vídni.

Bylo mi třináct let, když se Citrony kišasonka dohodla s mamičkou a našla mi službu ve Vídni. Citronička měla ty nejlepší kontakty, nechala se prosit, to každý věděl, byla to velká čest, že mi zprostředkovala službu. Výhodnou službu, k tomu v hlavním městě monarchie.

Dobře jsme jí za to zaplatili.

Vídeň. Jak cize to zní, jako by to ani nebyla pravda. Jako by se to nikdy nestalo, že jsem tam žila, že to bylo hlavní město, i naše město.


8

Už nikdy neuvidím Vídeň.

Klopačka odbíjí šestou hodinu.

Slyším ten zvláštní zvuk. Hledím na město, vím, že to odbíjení je jen přelud. Hornická Klopačka kdysi bila pravidelně, bylo to každé čtyři hodiny, co se ozývala zpod čtvrti Resla. Teď už je němá. Nic nesvolává horníky fárat, je to jen můj výmysl, hornická sláva dávno upadla: město v údolí pode mnou je tiché, spící, ztracené pod hromadami sněhu. Je to ztracené město.

Téměř před stoletím jsem byla služkou ve Vídni. Byla jsem služkou, protože jsem byla bastard, dcera svobodné matky. Co na to říct? Tehdy to byla velká ostuda. Mamička se za mě styděla, chtěla, abych odčinila to, jak jsem se narodila.

Svět se od té doby změnil. Lidi všechno znají, chtějí vlastnit, sbírají zážitky. Láska a milování. A touha a žádostivost. Všechno má dnes naplnění. Bez naplnění jejich životy nemají smysl.

Ale nebylo tomu tak vždycky. Mojí mamičce se smáli kvůli tomu, kvůli těm chvílím, kdy to zažila: někdo se dotýkal jejího těla, hladil ho, převracel naruby. Vzal si ho, možná hrubě, možná naopak citlivě. A oni se jí smáli, měla si aspoň dát pozor, pávice, spustila se s prvním, kdo se objevil. I mně se smáli, tomu dítěti, tomu bastardovi, nic jiného si nezaslouží, když už přišel na svět takovým způsobem.

Tehdy to nebylo nic krásného, bylo to hnusné, odporné. Mamičce se smáli za cit, za to milování.

Nikdo se nikdy nedotkl mého těla.


9

Dneska v noci nepůjdu spát. Zvuk Klopačky probudil přízraky mého života. Spaly tak dlouho nerušené v zatuchlém prostoru, že v první chvíli ani nedokázaly rozeznat scvrklou stařenu od mladé dívky s bílou mašlí na hlavě, kterou si pamatovaly. Tou dívkou jsem kdysi byla.

Jednou se mě zeptali, někdo se mě zeptal, proč jsem se nezařídila jinak, nenašla si muže, neodpočinula si, neměla se dobře. Nemyslela někdy na sebe. Na sebe. Nikdy předtím mě nic takového nenapadlo, nemyslela jsem, nevěděla jsem, že mám na to nárok.

Nikdy jsem si nemyslela, že můžu být milovaná. Že i já můžu.

Až na jeden okamžik.

Je to zvláštní okamžik. Nemyslela jsem na něj už celou věčnost, a přitom na něj myslím stále. Nosím ho v hlavě, ale tak, abych se ho nedotkla. Je to něco, co tam zkrátka je, moje součást, jako kůže nebo mateřská znaménka.

I on tam je, ten mladý muž, kterým býval.

Když se mě na to zeptali, pochopila jsem, že svět se změnil. A potom už bylo pozdě. Nevím, kdy a jak se to událo, ta změna, možná to přišlo postupně, nenápadně, jako moje stáří. I dneska, kdy je mi devadesát jedna let, jsem pořád stejná: malá, útlá, s nevýraznou tváří. Jenom jsem se víc scvrkla, nějak spadla do sebe, jako by v mém středu byla propast, do níž se mé tělo nenápadně, po kouskách posouvá.

Neviděla jsem to tělo už léta, nedívala jsem se na


10

něj. Nenávidím to tělo. Je to staré tělo, scvrklé. Je jen na obtíž.

Svět se změnil a nevím, jestli ho ještě chápu.

Vždyť mně říkali, mamička mi vštěpovala, paní mě učila, Anko, musíš myslet hlavně na druhé, dát druhým, co potřebují, vyjít každému vstříc, sebe klást na poslední místo. Zbytečně nepřemýšlej, holka, věř.

A nezapomínej, že tě Pánbíček vidí.

Bylo to tak správné? Měli pravdu, nemýlili se?

Dneska je to jinak, dneska má každý svoje potřeby a nároky, vezme si, co potřebuje.

Možná kdybych věděla, že to tak má být, tak bych jednala jinak. Aspoň tehdy, jedinkrát.

Ale možná to tak není a pravdu měla mamička. Chtěla, abych odčinila tu ostudu, to, jak jsem se narodila.

Doufám, že On, nahoře, se celou dobu díval. Že pochopí.

Žít se mi už nechce a umřít se bojím.

Trošku se bojím, aby si pro mě nepřišel ďábel.

Dnes je poslední noc. Klopačka bude odteď odbíjet každé čtyři hodiny, až do rána.

A ráno umřu.

Je mi devadesát jedna let a dneska v noci už neusnu.

Byla jsem služka.

Jednou dávno, téměř před stoletím, jsem se stala služkou. Bylo to ten večer, kdy k nám přišla Citrony


kišasonka. Od rána jsem pásla krávy na loukách pod Horní Rovňou a večer je hnala dolů do města.

Na co jsem tehdy myslela?

Byla jsem víla, divoženka.

Bylo mi třináct let.



13

2. kapitola

1908

Slunce už zapadalo, bylo šero na východní straně,

kde se Tanád svažuje ke Klingeru. Bylo tam jedno

místo, úplně obyčejné místo: cestička a u něj pa

řez, letní podvečer, kdy se příroda na chvíli zasta

vila. Tam jsem to vždycky cítila, svět přízraků je

docela blízko, tady, hned vedle. Stačilo jen pohléd

nout na pařez a už zpod něj vykukoval permoník,

porozhlédnout se a v trávě: zástupy divoženek. Je

žibaby a čarodějové na rozbitých hrncích, bludičky,

skřítkové a víly, na dosah ruky.

Seděla jsem na pařezu, byla jsem víla, duch kvě

tin a stromů. Věděla jsem totiž: když budu pevně,

pevně věřit na víly, trpaslíky a skřítky, stanou se sku

tečností, musí se stát, protože opona, která oddělu

je naše světy, spadne. A my se uvidíme doopravdy.


14

Ten malý bastard, děvčátko, ještě dítě, chtěl být vílou.

To místo tam už není, zarostlo stromy, pařez se rozpadl, kouzlo pominulo.

A co ještě?

Ještě si vzpomínám, že jsem si na hlavu nasadila věnec z hvozdíků a z té trávy, takové dlouhé růžovo-žluté trávy, která ještě stále v létě roste na svazích nad Banskou Štiavnicí.

Tehdy jsem ho uviděla.

Podle toho si pamatuju, že to bylo tehdy. Možná jsem ho však viděla už někdy předtím a ty dva okamžiky se mi slily dohromady, protože oba v sobě měly něco konečného, byl v nich konec, a tak se přirozeně k sobě sdružily v mých vzpomínkách. Ale podle toho si to pamatuju, že jsem tehdy uviděla starého Jenőho.

Vidím ho i dnes, přesně tak, jak tam stál, napůl skrytý v propadlině po povrchové těžbě, pinze, roste tam vysoká tráva, stojí v ní po kolena. Je hnusný, odporný, je to obrovský hnusný starý muž, při pohledu na něj mě zamrazí, stojí tam a usmívá se, hloupě, zakrývá si velkou lopatovitou rukou shnilé zuby.

Jako miminko byl prý mimořádně hezký, ten Jenő, s plavými vlasy, prý jako andílek. Jeho matka, ubohé stvoření, mu, aby hodně spal a zbytečně nekřičel, dávala pít makový odvar. Vyrostl z něj pořádný podivín, velký, obrovský muž, který nikdy


15

nechodil přímo, vždycky se kradl podél zdí a keřů jako stín. A také nadával, neustále. „Lófasz, baszd meg.“

Štiavnica byla maďarské město.

Je však ticho, Jenő mlčí. Jen tam stojí, tichý letní podvečer, příroda se zastavila, tak i on stojí a dívá se. Uviděl mě jako první, to vím, protože když jsem si ho všimla, už na mě hleděl, šklebil se a strhl si z hlavy něco, co považoval za klobouk.

A potom si bez varování jedním pohybem rozváže provázek na kalhotách a stáhne je nad kolena.

Přimhouřila jsem oči, rychle je zavřela, okamžitě, ale stejně je na zavřených víčkách otisk: obrysy nepřirozeně velkého údu v hustém ochlupení. Byl velký jako kůň.

Dneska bychom řekli chobot.

Nevím, kdy jsem se zase odvážila podívat, myslím, že za hodnou chvíli, už tam nebyl, zahlédla jsem jen, jak vylezl z pingy, vydrápal se na úzkou cestičku a odtud si to šinul kdovíkam.

Nebála jsem se, neudělal to poprvé, to, že si stáhl kalhoty, dělával podobné věci často: ve městě, i za bílého dne, třeba i na trhu. Vytáhl ten úd a ukazoval ho, celý nadšený, pyšný. Potom se vyčural, vymočil jako kůň, přímo tam, uprostřed ulice. Néniky, štiavnické tetky, tak jsme je nazývali, néniky říkaly: „Je to ale smůla s tím Jenőm. Kdyby byl urostlý a krásně stavěný, že bychom na něm mohly oči nechat, nikdy by ho ani nenapadlo, aby se předváděl.“


16

Nebála jsem se, ale zůstal ve mně ten otisk, vidím ho ještě dnes, a zlá předtucha: kyselá chuť na jazyku, dokonce jsem se zpotila, přestože mě mrazilo.

Už jsem neviděla víly a skřítky, ale něco jiného: hornické domy na Resle. Bylo to blízko, hned za Klingerem, jejich střechy v trávě, a i nos to ucítil. Nebylo to tam bůhvíco, všechno chudé, maličké, páchnoucí přepáleným lojem, z něhož horníci připravovali své oblíbené jídlo štiarc.

Tehdy to bylo ještě stále tak: Banská Štiavnica byla hornickým městem, Klopačka odbíjela pravidelně, ozývala se zpod Resly.

Klap, klap, klap, je šest hodin.

Být horníkem, to bylo něco daného, povolání, které se v rodinách tradovalo, velká čest, něco, na čem se zakládalo, ačkoli kdoví proč. Ta bída a živoření ze dne na den, přičemž doly měly zisky, byly bohaté. Opravdu, nebylo co závidět: ještě děti zavřeli na celé dny pod zemský povrch, do tmy, mezi permoníky, kde celý život pracovaly ve zkroucených polohách, dokud se samy nezměnily v zakrslé, roztřesené trpaslíky. A poklady země nevydávala ochotně: zaplavovala vyhloubené štoly, zavalovala cestičky vytesané do skály.

Hrozná představa smrti: sama, v malé komůrce, hluboko pod zemí, odříznutá od světa zřícenou chodbičkou, zhasínající plamínek lucerny.

Naproti tomu vždycky ta skromnost a pokora v hornických rodinách, dokonce hrdost. Málokdy si někdo stěžoval. Asi neměl kdy a myslím to tak, že horníci umírali mladí, to si zem žádá zpátky, co


17

jí patří, tak se to říkalo, když do ní jednou vstoupíš a poznáš její tajemství, už tě nepustí.

Bylo to tak, když jste pásli krávy, a já jsem je pásla na loukách u Horní Rovně celé léto, bylo to tak, že krávy samy od sebe vyšly z dvorů a taky se do nich vrátily, bylo to docela snadné, věděly, kam patří.

Měly měkké kožíšky, kravské kožešiny jsou sametové, ráda jsem je hladila, opírala si o ně tváře, cítila tu něžnost.

Rádo se dotýkalo kravských kožíšků to malé děvčátko, ten zakrnělý bastard, ještě dítě. Je k smíchu, to dítě, ještě ani ne dívka, proč tolik dotyků? Vždyť to není zvykem, tehdy ještě ne, aby se lidé laskali, dotýkali se navzájem svých těl, hladili si kůži, vlasy, prsty. Aspoň tady u nás ne.

Tak tomu bylo i ten večer, kdy jsem se vrátila na Reslu, krávy samy zamířily do svých dvorů, já zase do našeho domku, stále ještě s tou korunou, tím věncem z trávy, na hlavě.

Ale potom musím zastavit na prahu dveří, nemůžu dál, musím tam zůstat stát, i dnes tam musím zůstat stát, protože přede mnou je tenhle obraz, místy jasný, místy zamlžený: tmavá místnost s malými okny, kuchyně i ložnice, všechno v jednom, v rohu pec, nad ní zídka. Kočka Mína. Sedí na zídce, v přítmí, lesknou se jí oči. A všude vůně mateřídoušky, bylinka roste v pingách na Paradajzi, vaříme z ní čaj, to odtud ta mlha, ten opar, vůně mateřídoušky zbarvuje vzduch došedivofi alovozelena.


18

U stolu ony, maminka a Citrony kišasonka. A ještě tohle: v jejich obličejích se zračí jakási souhra. Neumím to tehdy takhle pojmenovat, a přece pozoruji, je to docela jasné, že se obě na něčem dohodly a s tou dohodou jsou obzvlášť spokojené.

Maminka mě spatří, spatří mě tam stát na prahu, otočí se, vidím to i dnes, zcela jasně, otočí se a ukáže na kišasonku: „Anko, pojď sem. Chtěly bychom s tebou o něčem...“

Obraz se ztrácí, zamlžuje, protože nevím, kam se podívat, zmocní se mě chlad té zlé předtuchy. Za to může on, Jenő. Navzdory příkazu tedy zůstanu stát, kde jsem, zatímco kišasonka na mě hledí. Aspoň mám pocit, že to tak muselo být. Kam by přece hleděla, když ne na mě, přišla tam přece kvůli mně. A tak v mých vzpomínkách se na mě dívá svýma velkýma očima, jsou modré, takové, že za duhovkou vypadají ploché, úplně prázdné.

Citroničku kišasonku jsem znala, nešlo ji přehlédnout. Chodila po městě vždycky nesmírně vyparáděná, tak jsme tomu říkali a bylo to výstižné, s nabíranou halenkou, dlouhou sukní s volány a s velkým kloboukem, z něhož vlál závoj. Nikdy předtím ani potom jsem nic podobného neviděla. Ona se vždy oblékala prvotřídně, do věcí, které si objednávala z Vídně, podle katalogu. Také ten večer měla na nohou černé vyleštěné holínky, na rukou jakési náramky, které cinkaly. Tohle vím, že cinkaly téměř nepřetržitě, protože Citronička rukama pořád máchala. Do toho ještě klepání podpatku do podlahy, bylo to směšné, ty neobvyklé


19

zvuky v té místnosti, kde většinou byl klid, protože maminka pracovala dvanáct hodin v tabačce a mně přikázali, děti je třeba vidět, ne slyšet, hned jak jsem otevřela poprvé ústa.

Kišasonka znamená štiavnicky slečna, ale kde přišla ke jménu Citrony, netuším. Věděla jsem však, i tehdy jsem to věděla, povídalo se to po městě, s její postavou se pojil tajemný skandál: šeptá se, šeptá se po Štiavnici, že Citronička byla kdysi v Pešti společnice pro náročné pány, kurtizána, nabízela služby, na které si žádná jiná netroufl a. A zase ne, nemáte recht, bylo to jinak, ona dlouhá léta žila v utajovaném milostném svazku s jednou naší hraběnkou, tady ze Štiavnice, ta jí po smrti zanechala pohádkové bohatství.

Obojí se mohlo zakládat na pravdě. Ona vypadala i ve svém věku poněkud náruživě, to ta neposednost. Ochotná rozhoďnožka, mohla jí být, přestože tehdy tam u stolu seděla v módní halence s vysokým zapnutým límcem. A že má ráda ženy, inu, i to se stává, a snad proto se nikdy nevdala, bydlela sama ve svém domě.

Ale řeči o bohatství, ty musely být výmysl: Citronička se sice oblékala nákladně, ale jinak nežila na vysoké noze. Živila se tím, že zprostředkovávala dívky do služby. To jsem taky věděla, věděla jsem to, a to byl ten důvod, proč ještě stále stojím na prahu dveří, nejdu dál, hned vím, proč přišla a co mi chce říct.

Kočka Mína na peci se dívá, v zelenofi alovém oparu přivírá oči. Ví, co se bude dít, co za dohodu uzavřely ty dvě ženy.


20

Kišasonka se obtěžovala až k nám, to bylo nezvyklé, jinak se nechávala prosit, než svolila ke zprostředkování, teď však přišla až nahoru na Reslu, místo abychom ji přišly my prosit k ní a ona nás nechala postávat v předpokoji svého domu.

„Anko, už jsi dost stará na to, abys přemýšlela nad tím, co bude.“

Citrony kišasonka mluvila zvučným hlasem. Začala mluvit jako první, to si pamatuju, zatímco já jsem jen stála, pořád jen stála.

„Tvoje mamička má starost o to, aby sis našla dobrou práci.“

„Pasu krávy.“

Byla to pravda, nikoli nezdvořilost, pásávala jsem krávy celé léto. Slova ze mě vyletěla sama od sebe, vytvořila val, ochranu, za níž jsem se schovala. Dvě ženy si vyměnily pohledy: je potřeba to vyřídit, co se dá dělat, je to nepříjemnost, ale potom bude klid.

„Podívej, Anko,“ oslovila mě mamička. Oslovovala mě tak, bez úsměvu. Přitom se ráda smála, měla veselou povahu, na vlasech nosila vždycky vyšívaný šátek, zavázaný pod bradou do jednoduchého uzlu, a zpod něj se smála. Připadalo mi to moc hezké.

„Nemůžeš pást krávy celý život. Je nutné, aby ses přiučila taky něčemu jinému. Požádala jsem tuhle kišasonku, aby ti našla dobrou službu.“

„Slyšel jsem, že tvoje matka se bude vdávat, Anko. Tak co? Zatancujeme si spolu na veselce?“


21

To jsou věty, které jsem zaslechla před pár dny ve městě, předtím, než k nám přišla kišasonka, zaslechla jsem je, už ani nevím kde. Otázky. Ptá se Lacibáči, jeden z našich sousedů, vysoký a neduživý muž, shrbený z toho, že celý život vysedává na kozlíku vozu. On je zběhlý kněz, chodil do semináře v Nitře a utekl kvůli lásce k děvčeti, kvůli lásce, co se dá dělat? Později si ji vzal za ženu, tu dívku, ale umřela při porodu, hned při prvním dítěti.

Bylo to před pekařovým obchodem, teď si vzpomínám, muselo to být tam, protože tam byl takový roh, výklenek, zpoza něhož nebylo vidět na ulici.

Myslím, že tehdy jsem přikývla, jen tak přikývne to dítě, bastard, jen tak, bez rozmyslu, přestože o těch vdavcích a o tancovačce slyší poprvé. Do té doby ho ani nenapadlo, kdoví proč, že by se jeho mamička mohla vdát. Vlastně ne, je tam důvod, a tím důvodem je on, mamiččin bastard, nemanželská dcera.

A je to zvláštní, ale v tom prvním okamžiku mě novina, že se to přece jen může stát, že ty vdavky se můžou konat, že to je vlastně jisté už natolik, že mě sousedé zvou k tanci, ani moc nepřekvapí. Až později jsem se doslechla, že se to může stát tehdy, když je otřes ze zprávy příliš velký: mysl ji odmítne, chrání se, jako zem, která pohltí horníky a vydlabané cestičky. Uvnitř se celá uzavře, ačkoli zvenku vypadá všechno běžně, jako obvykle.

Lacibáči na mě mrkl, ale myslel tím něco jiného, nikoli žert, ale pochopení, možná i něco víc.

„Budeš mít otce, co na to říkáš?“


22

Nic, na to neřeknu nic, nikdy na to nebudu moct nic říct. Nevím, dodnes nevím, jaké to je, mít ho. Dlouho jsem ani nevěděla, kdo jím je, tím pravým otcem, jiní to možná věděli, Lacibáči to věděl, ale řekl mi to, až když byla mamička mrtvá. Ale to bylo až později.

A potom, věty, věty, věty, do našeho rozhovoru se přimíchají ztišené hlasy nedaleko stojících nénik. Stojí za rohem, za tím výklenkem, takže je není vidět, proto vím, že to muselo být právě tam, před pekařovým obchodem.

„Trochu pozdě, jestli se mě ptáte, ale lepší pozdě než nikdy.“

Hlas si to řekne jakoby jen sám pro sebe, ale jiný, který se směje, už to rozvíjí: „Táta! Ten už je opravdu tátou. Vdovec se šesti dětmi. Děkuju pěkně! Ale vždyť kdo jiný by si vzal takovou, která s prvním, kdo přijde...“

Lacibáči také zaslechne to šeptání, blouznivé, které se šíří zpoza výklenku, slyší ho dobře, protože pokračuje ve svém zpovídání hlučným hlasem, tak se mi zdá, že naschvál hlučným: „A zůstaneš doma nebo půjdeš někam sloužit, Anko?“

Ani na to neřeknu nic, nikdy na to nic neřeknu, vždyť co může říct to dítě, ještě ani ne dívka, na tu otázku, kterou mu nikdy nepoloží doopravdy, položí mu ji jen soused, jenom on, a i to jen proto, aby přehlušil hlasy nedaleko stojících nénik. Svatba, veselka, šest dětí, služba, to všechno už vypadá jako samozřejmost, a přitom ona, budoucí služka, nemá o ničem takovém tušení, na něco takového ještě ani jednou nepomyslela.


23

Proč nepomyslela? Měla na to myslet, bastardi mají myslet na takové věci.

Néniky na to myslí a tvrdí, že to určitě bude služba, jak jinak? Vždyť jak by si ji mohli nechat, když by každý den ženichovi připomínala, odkud přišla... Taková ostuda!

„Pravda! Kdyby se chudák vdovec začal porovnávat s tím druhým, tak by z toho vyšel mizerně. Jeden plešatý dědek, druhý boháč, krasavec s prstenem na každém prstu. Nedivím se, že mu neodolala, když na ni pohlédl.“

„Jenom aby to nebyla ona, kdo ho svedl, pávice. Teď už to není vidět, ale v mládí byla krasavice. To je za trest, že ta malá je tak ošklivá!“

„Říkám vám, když ta půjde sloužit, dlouho nevydrží. Taková slaboučká holka, je z té sorty, co umírají mladé...“

Věty, věty, věty. Myslela jsem na ně od toho dne mnohokrát, myslela jsem a nevěděla, co si myslet. Až když jsem uviděla Citroničku, jak sedí v našem domku, pochopila jsem.

A zatím stojím stále ve dveřích, protože už chápu, a tak tam stojím jako přibitá a ona na mě mává, kišasonka mává cinkajícíma rukama, ale zbytečně, nepřivolá mě, dneska ne. Ale ona se nezlobí, pochopí, něco musí pochopit, protože vstane a přejde ke mně na práh dveří. Už je hodně blízko, cítím její parfém navzdory silné vůni mateřídoušky, bylo to něco podle poslední módy, dráždivé, umělé.

„Je malá, ale silná,“ ozvala se mamička, když viděla, že Citronička si mě prohlíží od hlavy k patě.


24

Vím, zdálo se jí, že se pozastavila nad útlostí mého těla, hubených ramen, kotníků a zápěstí.

Kišasonka kývne hlavou, znamená to, věřím vám, je to v pořádku nebo také, nemluvte, nerušte nás. Prohlíží si mě, prohlíží si to malé děvčátko, ještě dítě, s věncem z trávy na hlavě, vyptává se ho na tolik věcí, až je dítě celé zmatené, neví, co říct, plete se, už ani neví, jak se jmenuje. Vyznala se Citronička ve své práci, byla důkladná, proto byla vyhlášená.

Nakonec se zahledí na ten věnec, tu korunu pro vílu, to se jí nezamlouvá, chce vědět, proč to má děvčátko na hlavě, jestli to tak běžně nosí, a když řeknu, že je to jen hra, ptá se hned, jestli si pořád hraju ve svém věku, jestli na to nejsem moc stará.

„Někdy, zvlášť takhle večer, se každému chce předstírat, že je někdo jiný.“

To jsem řekla, tak jsem odpověděla, a taky jsem se jí přitom dívala do očí. A tehdy se všechny víly, divoženky i skřítkové, kteří tam byli, na dosah ruky, rozplynuli. A od té doby už to dítě nebylo dítětem, bylo dívkou, služkou, vyrostlo takhle, v jediném okamžiku. A i když se později ta služka, která vyrostla z toho dítěte, občas bavila myšlenkami na přízraky, duchy z jiného světa, nikdy už nevěřila tomu, že je víla, nikdy nevěřila, že opona může spadnout.

Kišasonka je spokojená s odpovědí, vydává zvuky jako prasklý čajník: dalo se to vysvětlit tak, že se s chutí pochechtávala. Najednou je vulgární až odpudivá.


25

„Krásy jsi teda vskutku moc nepobrala, Anko, ale vidím, že hlavu máš na svém místě.“

Potom pohled na mamičku, nenápadně, ze strany, mrknutí: „Vždyť asi taky máš po kom, no ne?“

Vesele se natřásala a bylo jasné, že nemyslí, že bych mohla mít hlavu po mamičce. Vždyť mamička nebyla nikdo, jenom kdysi služka v měšťanském domě u váženého úředníka, fabrička poté, co jsem se narodila. Teď sedí u stolu, dívá se, červené fl eky na krku, proto vím, že slyšela Citroniččina slova.

Pohádala se s dědečkem. Bylo to dávno předtím, než k nám přišla Citronička, to byl už mrtvý. Tehdy se tak červenala, fl ekatě, když jí to připomněl, tu ostudu.

Dědeček byl zvláštní člověk, jeden z těch, kteří si neustále jen vedou svou, nenechají se ničím rušit. Přispívalo k tomu i to, že byl hluchý jako poleno. Jednou se před ním někdo zmínil, to si pamatuju, i když už nevím, kdo to byl, povzdychl si, že se mu něco smrti rovná. A dědeček na to hned: Co? Smrdí vám noha?

Zajímal se o druhé, velmi rád se zabýval myšlenkami na vdavky, bylo to jeho oblíbené téma, jímž byl téměř posedlý, pořád dokola opakoval svoje proroctví: že si mě nikdo nikdy nevezme, když... Za tím následoval výčet všemožných úkolů a domácích prací, které mi přikázal vykonat.

Nevím, jestli jsem mu rozuměla, byla jsem ještě maličká, nemohlo mi být víc než pět let, vždyť umřel, když jsem ještě ani nechodila do školy.

Jednou přistihl tu maličkou holčičku, jak se dívá na hezky oblečené děti, hrají si s míčem. Bylo to


26

ve městě, asi mě vzal na trh, prodával na trzích výrobky ze dřeva a ze šišek, byl kominík, ale při úrazu přišel o pravou ruku. Staral se o mě, zatímco mamička pracovala ve fabrice, byla fabrička, ačkoli předtím byla služka v nóbl domě. Nebral mě s sebou na trh pokaždé, jen tehdy, když šel někam blízko, jinak mě musel nechat doma, v ohrádce, tu mi vyrobil, s chlebem a s lahví mléka, tak se to tehdy dělalo, nějaké jesličky, to jsme neznali. Tam jsem na něj čekala, v ohrádce, dokud se nevrátil.

Ten den jsem však byla s ním a koukala se na děti hrající si s míčem. Zastavila jsem se a nedokázala se pohnout z místa, vynadívat se na to. Ještě nikdy jsem si nehrála s míčem a tahle hra mi připadala nesmírně zábavná. Tehdy jsem velmi zatoužila po tom, hrát si s míčem.

Ještě chvilku, ještě chvilku se chci dívat, žadonění, tahání ruky, která mě vleče směrem nahoru, na Reslu, k domácím povinnostem.

„Jenom taková dívka, která dokonale ovládá domácí práce, se vdá. Nezapomínej, Anko, že tě Pánbíček vidí, i císařpán. A ty i tak to budeš mít dost těžké, najít někoho, kdo by tě chtěl. S tvým původem. Kdybys byla aspoň hezká, ale takhle... Raději nepokoušet osud.“

„Jakou minulostí?“ ptala jsem se, protože mi bylo pět let, určitě ne víc, a nepamatovala jsem si víc než posledních pár měsíců.

„Jakou minulostí?“ ptala jsem se večer mamičky, když se vrátila ze šichty. „Jaká je to minulost, kvůli které si mě nikdo nebude chtít vzít za ženu?“


27

Pohlédla na něj, na dědečka, viděla jsem to: prozradila jsem ho. Až tehdy jsem pochopila, že to všechno mělo být naše tajemství, děti je potřeba vidět, ne slyšet.

„Prosím je, ať už přestanou s těmi svatbami!“

Prosba, ale zlostný hlas. Dost na tom, že je ona rozzlobená, žena by neměla, ale ještě takhle vůči vlastnímu otci, to už je příliš.

On se okamžitě rozkřičí, jako by šlápla do vosího hnízda: „To mi říká ta, která skončila jako obyčejná fabrička, protože ji žádný slušný dům nechtěl?! Ty mi nemáš co rozkazovat. Snad se u své vnučky ještě nemusím vzdávat naděje na svatbu. Snad ona nebude tak hloupá, že naletí hned prvnímu, kdo o ni projeví zájem. Když jsem tě posílal do služby, myslel jsem, že z tebe jednoho dne bude kuchařka v měšťanském domě, a místo toho mám doma poběhlici a její dceru! Ať vás obě vezme čert!“

Hádka je pohltí, zapomenou na dítě, tak se jen krčím pod stolem, aby nedošlo i na mě. Odtud je dobrý výhled, vidím, jak oba mění barvu: dědeček je zlostí celý promodralý, protože se nedokáže vzteky nadechnout, a mamičce vyskákaly stejné červené fl eky na krku jako potom mnohem později při slovech Citrony kišasonky.

„Tak co?“

Obě ženy se na mě dívají, pohled, náznak, že to, co bylo nepříjemné, nejnepříjemnější, bylo právě vysloveno. Neslyšela jsem, co to bylo, nejdřív jsem přeslechla tu novinu, kam půjdu sloužit, kde


28

to bude. Já jsem myslela, že někde ve městě, možná nejdál v Banské Belé, ony však vymyslely něco jiného.

„No! Co tomu říkáš?“

Mamičce na tom záleželo, muselo záležet, vždyť se snížila natolik, že zašla za Citroničkou, kdo ví, kdy za ní byla, možná už před týdnem, možná před měsícem. Také dnes přišla dřív domů, vždyť v tabačce končili v šest, a to už musely obě sedět u stolu, dohodnuté. Citrony kišasonka byla drbna, mamička se jí určitě svěřila se svým tajemstvím týkajícím se mého původu, vždyť jinak by se kišasonka neobtěžovala až k nám na Reslu, zavolala by nás k sobě a nechala čekat.

Potom jsem si to však musela uvědomit, asi mi to zopakovaly, musely zopakovat, že to nebude do jedné ze štiavnických vil ani do Belé, ale až do Vídně, do hlavního města monarchie, co nejdál, abych nebyla na očích snoubenci a novým dětem. Ale aby to bylo na úrovni, kišasonko, vždyť přece jen, jsou tu závazky vůči původu dítěte. I jistá úcta vůči nepřiznanému otci, vždyť víte, že on byl... Nakloní se a pošeptá jméno, do ucha, úplně tiše, a kišasonka se rozzáří, zadržuje radost, ráda by zatleskala, ale ovládne se.

A ten pocit: jako jednou na jaře, musel být duben nebo březen, když jsem nedávala pozor a spadla do vody na Klingeru, přímo z hráze. Voda se nade mnou uzavřela, byla studená, ledová a měla kovovou chuť. Ten kov mi vyrazil dech.


29

Do Vídně, vždyť se tam neztratíš, řeknou mi ještě, půjdeš do šlechtické rodiny, co ty na to, Anko! Je třeba poděkovat kišasonce, ale kdoví kolik si za to nechá zaplatit a kolik jí budeme dávat z budoucího platu děvčete.

Ženy jsou spokojené, přestože nic neříkám, ale to se ani neočekávalo, abych se vyjádřila, nedejbože nesouhlasila. Tvářily se spokojeně, tvářily se, jako bych už dávno chtěla do služby a nemohla se dočkat toho, kdy už konečně budu moct opustit rodné město. Ale možná jim křivdím, možná si opravdu myslely, že jsem oněměla samým štěstím.

„A co škola?“

Ráda jsem chodila do školy, měla jsem na podzim dokončit ještě jeden rok, ráda jsem se učila a četla, taky jsem doufala, jenom trošičku, že půjdu dál studovat, učitel mi dvakrát navrhl, abych o tom popřemýšlela, protože jsem bystrá, prý si o tom promluví s mamičkou.

Tedy ten bastard, to malé, útlé cosi, děvče, téměř dítě, by chtěl být nejen vílou, ale i krejčovou v módním salonu nebo úřednicí na poště, nebo dokonce učitelkou.

Věděla jsem, že mamička s tím nebude souhlasit, tehdy řekla, pro dívku je nejlepší školou služba, tam se naučí všechno, co jednou využije ve vlastní domácnosti. A teď bylo rozhodnuto, vychodím akorát základní třídy.

A to bylo všechno.

Vlastně ne, položila jsem ještě jednu otázku. Nebyla jsem zvyklá klást mamičce otázky, děti mají


30

být vidět, ne slyšet, a ona bývala často unavená, přestože doma se smála, když měla dobrou náladu. Neptala jsem se jí nikdy na nic, a snad proto jsem se od ní vlastně nikdy nic nedozvěděla, jen když sama něco řekla, prozradila.

Milovala jsem mamičku, byla to moje mamička.

Zeptala jsem se, to jsem se zeptala, tu jednu otázku jsem vyslovila, jestli se nenašlo něco blíž, zeptala jsem se něco v tom smyslu a myslela jsem tím: blíž než Vídeň.

Na to asi neodpověděla, škoda slov. Věděla jsem už všechno. Až mnohem, mnohem později jsem si uvědomila, že jsem jí vlastně vděčná za to, že aspoň předstírala. Že to nikdy neřekla nahlas, že se tvářila. Že neřekla, že to všechno bylo rozhodnuté už dávno, dávno předtím, než potkala vdovce se šesti dětmi. Že na tuhle chvíli čekala od mého narození.

Citrony kišasonka špatně skončila, ale to bylo až později, když jsem se znovu vrátila do Štiavnice, téměř o třicet let později. Všechno jí vzali, i ten dům, v němž bydlela, vystěhovali ji, i auto pro ni poslali. Prý spávala s cikány i se židy, to řekli na vysvětlení. Přitom tehdy už musela být tak stará jako já teď. To nevadí, prý nešlo o to, že to dělá, ale s kým.

Tu noc jsem si šla lehnout brzy, ale zdálo se mi, že jsem spala jen chvilku, když mě vzbudilo odbíjení Klopačky, která svolávala horníky na šichtu.

Klap, klap, klap, dvě hodiny ráno.


31

Opřela jsem si čelo o malou skleněnou okenní tabulku a dívala se na město. Všude byla tma, jenom svítilny horníků létaly jako svatojánské mušky.

Byla jsem služka.

Viděla jsem se taková, jakou jsem se později stala, v té chvíli jako by mi dovolili nahlédnout do budoucnosti, nakoukla jsem a tam se na mě dívala dívka, vážná i usměvavá, v černé uniformě s velkou bílou mašlí na hlavě.

Byla jsem tehdy ještě taková dětská, že jsem si myslela, že to potrvá navždy, to, jak se procházím po štiavnických kopcích, smáčím si nohy v Klingeru a spěchám domů za mamičkou.

Jestlipak mě Pánbůh uvidí i ve Vídni? Protože nebylo příliš zvykem u nás jezdit sloužit do Vídně, většinou se jezdilo do Pešti, tam se všichni znali, ačkoli i u nás si dávaly néniky, které uměly německy, do vídeňských novin inzeráty, nabízely se jako hospodyně a kuchařky, zpáteční adresa: Schemnitz, Ungarn.

A uvidí mě císařpán? Ten ano, ten mě jednou opravdu viděl, z dálky, ale nevěděl, kdo jsem, neznal dědečka a nevěděl, že se na moje skutky měl dívat každý den a soudit je. Možná mě však přece jen neviděl, dneska si myslím, že možná už nedohlédl tak daleko, byla jsem opravdu dost daleko od něj a on už byl hodně starý tehdy v parku v Schönbrunnu, když šel po cestičce vysypané štěrkem mezi skleníky.

Byla jsem tehdy tak dětinská, že to, co mělo přijít, přede mnou leželo jako sen, i ta poštovní úřednice, vždyť jsem musela vědět, že to byla hloupost, veskrze nemožné.


32

Nevím, jak to bylo potom, když jsem odjela. Tak se mi zdá, že to nemohlo být víc než za týden, možná za dva. Všelicos jsme chystali, ani si už nevzpomínám, co jsme tak pečlivě připravovali, vždyť do Vídně jsem nepřijela s ničím kromě malého ranečku.

A také jsem se loučila, se sousedy, rodinu jsme neměli. I s Klingerem a s Tanádem a s Paradajzem. Rostly maliny i malé lesní jahody, kterým jsme říkali truskavky.

Na Klingeru byly tehdy plovoucí bazény, dřevěné, jeden pro muže, druhý pro ženy, všichni se tam koupali od května do října. Jezera ve Štiavnických vrších nejsou, jenom tajchy, uměle vytvořené člověkem k odčerpávání podzemní vody z dolů.

Už dlouho jsem se nekoupala v Klingeru.

Loučila jsem se také s nénikami na Honvédě, kde stála socha maďarského domobrance, i se studenty jsem se loučila, protože Štiavnica byla tehdy studentské město, hornické, ale i studentské, předtím, než vysoké školy přemístili do Pešti, byli všude, ti studenti. Taky s morovým sloupem jsem se loučila na Trojičném náměstí, i s malou německou kalvárií nad Horní Rovňou.

Ale také ostatní mi bylo milé, i takové věci, že chlapci vždycky vybírali vhozené mince z pokladniček v kostelech, i cestička nad Červenou studní, kde na mě jednou pokřikovaly děti:

„Kde máš otce, bastarde? Lalala, matka se jí zapomněla!“

I ta ulice ve městě, kde jsem jednou viděla, jak hajduci vedou muže, nevím, čím se provinil. Někdo


33

zakřičel, třicet ran holí a nešetřit! I to jsem si zapamatovala, přestože to byla hrůza, ale stalo se to tam, ve Štiavnici.

I jak jsem jednou vylezla na strom na zahradě a odtud se vyčurala na dědečka, který dřímal pod ním. „Prší, Anko, schovávej peřiny,“ křičel.

I jak mamička ukazovala uložené věci v truhle, čepeček, „kapišónček“, tak jsme to nazývali, a korálky, náušnice, které dostala ve službě v měšťanském domě. Anko, Pánbíček tě vidí, nespekuluj, věř. Jinak si pro tebe přijde ďábel.

A co ještě?

Jenom tohle. V den odjezdu mi mamička řekla: „Dej mi pusu, Anko.“

Odjížděli jsme ještě za tmy, nic nebylo vidět, město nebylo. Jeli jsme spolu, Lacibáči a já, na voze, on byl povozník, nevím, jestli jsem se o tom zmínila, vozil do Prešpurku i na Záhorí, do Vídně, tam třeba zelí, hračky a pastičky na myši, nazpátek šaty, nábytek objednaný podle katalogu.

Vím, že poslední věc, kterou jsem kdy řekla mamičce, byla, jestli ji ještě někdy uvidím.

„Anko, nezapomeň, že máš vždycky říkat ‚ano, milostpane, ano, milostpaní‘.“

Tehdy to bylo tak, děti dělaly, co chtěli rodiče. Dneska je to jiné, dneska bych snad i řekla, že nejedu, postavila si hlavu, a potom bych nikdy nepoznala Vídeň a Kristýnu a ani jeho, mladého pána. Proto to tak je: někdy rodiče musí dětem přikázat, co je třeba.


Ale na to jsem tehdy nemyslela. Myslela jsem na mamičku. Milovala jsem mamičku, byla to moje mamička.

A to bylo všechno. Tak jsem odjela do Vídně, já, která jsem nikdy předtím nebyla dál než na Piargu.


35

3. kapitola

Na cestu do Vídně si nevzpomínám, nevím, jak jsme jeli a jak dlouho, ani kde jsme se zastavili. Nevím, koho jsme potkali cestou, nevím, co všechno jsme vezli, jestli pastičky nebo zelí, jestli i nějaké lidi, stavbaře nebo kominíky. Nevím. Je to zvláštní, ale zdá se mi, že město najednou jen tak vyrostlo kolem nás, vesničanů, kteří jsme přijeli takříkajíc z hor.

Stalo se to takhle: cesta, obyčejná silnice, vmžiku obrostla z obou stran vysokými vyzdobenými budovami se spoustou oken, byla tam ozdobná kování a vyřezávané obličeje, lesklé okapy a tepané balkony.

Odněkud se vynořily mosty, Marienbrücke, Mariánský most, a Stephaniebrücke, pojmenovaný po


36

dle manželky korunního prince Rudolfa. Potoky se změnily v řeku Dunaj a všude vyrostly sloupy a slavobrány a sochy na širokých podstavcích znázorňující rytíře a básníky, knížata i Marii Terezii na vysokém podstavci s korunou na hlavě.

Lesy se změnily v parky a pole v udržované zahrady. Byly tam Hofgarten, zahrada císaře, i Volksgarten, zahrada pro ostatní, i Stadtpark, městský park, i park Schönbrunn. Všechny byly obehnané zdmi a viděla jsem, že za nimi rostou růže na stoncích a keře zastřižené do elegantních oblouků.

Ale tolik vím, že Lacibáčiho jsem si během cesty oblíbila. Byl velmi zbožný, přestože byl zběhlý kněz, a mně se líbilo, jak vyprávěl, jak mi říkal, že z mrtvých dětí se stanou andělíčci a že On slyší každou moji modlitbu, a taky mi řekl, že se nemám bát, že potkám spoustu dívek z Moravy a Čech, i od nás, z Uherska, uvidíš.

A: „Doba se změnila, cestovat po světě, bydlet jednou tam, podruhé tam, je dneska už naprosto běžné. Vždyť víš, že i ve Štiavnici byli studenti z různých koutů monarchie, někteří z Chorvatska, někteří ze Sedmihradska...“

Ano, Lacibáči, ale ti přijeli do Štiavnice, zatímco já z ní odjíždím!

V tom však měl pravdu, že Vídeň se přímo hemžila českými a moravskými děvčaty, dokonce se potom říkalo, že správný Vídeňák má českou babičku.

I tohle si pamatuju, to bylo ještě ve Štiavnici, když žil dědeček, že mě Lacibáči jednou oslovil,


37

on byl náš soused odjakživa, oslovil mě: Anko. Dokonce mi podal perníkové srdce přes plot. To jsem měla potom dlouho uložené v nějaké skrýši, vůbec jsem se ho neodvážila dotknout, přestože jsem věděla, že se dá i sníst.

A ještě mi řekl: „Vždycky jsem byl toho názoru, že není důležité, jak kdo přišel na svět, ale kým se na něm stal a co na něm vykonal. Netrap se, Anko, ty se ještě vdáš jako královna.“

Nevěděla jsem, co tím myslel, dlouho jsem si myslela, že zaslechl, jak mi dědeček moc naděje v souvislosti se svatbou nedává, a že měl na věc jiný názor, o který se potřeboval z jakéhosi neznámého popudu podělit.

Až později mi vysvětlil, jak to bylo, že on ztratil přesně takové děvčátko, jako jsem byla já, a že byl u toho, když jsem se narodila, živá a zdravá.

A někdy se mu ta dvě děvčátka v hlavě pomíchala a zůstalo jen jedno děvčátko, bastard, služka.

A tahle dívka, tenhle bastard, byla ohromená, hleděla na to město kolem ní, které jen tak vyrostlo, z ničeho, a nemohla tomu uvěřit. A taky se dívala na ty budovy a parky a byla jako omámená, ale zároveň byla i nad věcí, neznámo, kde se to v ní vzalo, někde v koutku našla cosi, co jí dovolilo dívat se na tohle město jako na něco, co dávno zná. A z toho všeho jí bylo i trochu úzko.

Bylo to totiž tak, že ten bastard, ta služka, znal majestátnost i krásu, ale byla to krása přírody: kopců, luk a jezer. V jeho Štiavnici dokonce i domy a kostely a mosty byly poznamenané přírodou, jak se do nich zakusovala, ohlodávala jejich zdi, roze


Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist