načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Služebníci zla -- Pohled do zákulisí nacistických tajných služeb - Roman Cílek

Elektronická kniha: Služebníci zla -- Pohled do zákulisí nacistických tajných služeb
Autor:

Dýka a plášť... Symbolické označení pro špionáž, kontrašpionáž a vyhraněnou formu skryté diplomacie a rafinovaných intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  168
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 316
Rozměr: 22 cm
Úprava: 32 stran obr. příl. : ilustrace , portréty, faksim.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5033-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dýka a plášť... Symbolické označení pro špionáž, kontrašpionáž a vyhraněnou formu skryté diplomacie a rafinovaných intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná fronta rozhodovala v době příprav na druhou světovou válku a pak i během ní o všem podstatném. Stejně nepravdivý by však byl i názor, že toto zákulisní a v mnohém dodnes nezmapované dění zůstalo zcela bez vlivu na vývoj událostí. Známý spisovatel a publicista Roman Cílek nám v VIII. svazku Edice Český ČAS umožňuje nahlédnout za oponu nacistických tajných služeb. Toto „poodhrnutí“ je unikátní v tom, že v průběhu několika desetiletí osobně vyzpovídal celou řadu aktérů akcí, jež od nástupu Adolfa Hitlera k moci až do pádu „třetí říše“ změnily běh dějin, a navštívil mnohá „místa činu“. Cynicky chladnými, do posledního detailu připravenými činy nacistických zločinců nás bude provázet zejména Heydrichův špičkový agent Alfred Helmut Naujocks, jenž působil prakticky po celé Evropě. Tehdejší Československo ve smyslu dějiště, stejně jako jeho agenti, hrají v knize významnou roli, ať už se jedná o vraždu Ing. Formise, který svým vysíláním působil proti Hitlerovi, kompromitaci sovětského maršála Tuchačevského, ústící až v jeho popravu, zapojení do „případu Venlo“, který nechybí v žádné učebnici adeptů špionáže, stejně jako o působení sicherheitsdienstu před Mnichovským diktátem a v souvislosti s ustavením Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava. Rejstřík zbraní nacistických tajných služeb vyniká propracovaností i šíří, jen namátkou uveďme vraždy, únosy, vydírání včetně zapojení prostitutek, padělání dokumentů a bankovek… Nad ochotnými a všeho schopnými agenty Naujocksova typu zlověstně ční ti, kteří zlu sloužili nejhorlivěji: vůdce Adolf Hitler, zdánlivě žoviální „Reichsheini“ Heinrich Himmler a ďábel v lidské podobě Reinhard Heydrich. Ti všichni, stejně jako široká plejáda dalších osobností, před námi ožívají díky výjimečnému rukopisu Romana Cílka, jenž zasvětil desítky let hledání stop, zanechaných Hitlerovými služebníky zla.

Předmětná hesla
Německo. Geheime Staatspolizei
Nationalsozialistische Deutsche Arbeiter-Partei. Schutzstaffel. Sicherheitsdienst
Německo. Abwehr
* 1939-1945 * 1918-1945
Zpravodajské služby -- Německo -- 1918-1945
Druhá světová válka (1939-1945) -- Německo
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



BoboKing 2014-02-28 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Představovat Romana Cílka českému čtenáři je snad zbytečné, poněvadž tento spisovatel a publicista vydává knihy už od začátku 60. let, a dle národní knihovny je jeho autorství spojeno s téměř dvěma stovkami titulů a vydání. Už zběžný pohled na jeho bibliografii ukazuje, že středem jeho zájmu je především druhá světová válka, nejděsivější válečná událost v historii, která má na svém kontě životy více než padesáti milionů lidí.
Ve své knize „Služebníci zla – pohled do zákulisí nacistických tajných služeb“ nám dovoluje nahlížet pod plášť tajných a špionážních organizací hitlerovského Německa, které svými provokacemi a činy stály za samotným rozpoutáním tohoto válečného běsnění. Téma, ve kterém se autor cítí doslova jako „ryba ve vodě“, a jež využil i v jiných monografiích, např.:“Prst na spoušti“, „Osudové hry tajných služeb“, či „Krycí název Válka“.
Nosným tématem jeho knihy je organizace Sicherheitsdienst, známá pod zkratkou SD, což byla „dýka a plášť“ – tedy výzvědná služba obávané vojenské zločinecké organizace Schutzstaffel, neblaze proslulých jednotek SS. Zabývá se především dvěma postavami, které stojí za činností SD od jejího vzniku – tedy jejím vrchním velitelem a mozkem většiny akcí SS-Obergruppenführer Reinhardem Heydrichem, a pak hlavním agentem Alfredem Helmutem Naujocksem. Právě ten je označován jako člověk, který skutečně rozpoutal druhou světovou válku. V deseti kapitolách se seznámíme s pozadím Hitlerova nástupu k moci, s provokacemi vedoucí k stalinistickým čistkám v Rudé armádě, mnichovské dohodě, obsazení Československa, vznikem Slovenského státu, vypuknutím WWII. atd. Většinou nacistických tajných operací, které se zapsaly do análů špionáže, a jež dodnes skrývají některá svá tajemství.
Kniha je ukázkovým příkladem populárně naučné literatury, která díky autorově citu pro slovo dokázala přístupným a přesto odborným stylem přiblížit problematiku pozadí mnoha událostí, které i čtenáře více znalé této historické epizody určitě v mnohém překvapí. Osobně překvapivý byl onem (ne)mýtizovaný pohled na celou nacistickou mašinérii, kde postavy Hitlera a jiných jeho pohlavárů nebyli tak pevné ve svém šílenství a v jasném vítězství nacismu. Obsazení Sudet, či vypuknutí války v roce 1939 bylo noční můrou Hitlera a jeho štábu, kdy vůdce doslova tápal v nejistotě z výsledků, a vděčil spíše náhodě a omylům druhých stran za svoje úspěchy. Z českého pohledu je to pak využití československých tajných služeb a hlavně Benešova kladného vztahu k Sovětskému Svazu se Stalinem v čele, pro dezinformační operace směrem na Východ. Velmi kladně bych i hodnotil zdroje, kdy Cílek nevyužívá jen historických záznamů a publikací, ale mnohdy i jeho soukromých rozhovorů s přímými aktéry operací v poválečných dobách. Co mi v publikaci tohoto rázu naopak chybí, je rejstřík, či spíše slovník postav a událostí pro rychlejší orientaci.
V ediční řadě „Český čas“ vydalo knihu na počátku roku 2014 nakladatelství Čas.
P.S. text vychází z knihy „Muž, jehož řemeslem byl zločin“ (2006).
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Edice Český ČAS
Roman Cílek
SLUŽEBNÍCI ZLA
Pohled do zákulisí nacistických tajných služeb





Roman Cílek
SLUŽEBNÍCI ZLA
Pohled do zákulisí nacistických tajných služeb





Copyright © Roman Cílek, 2014
Editor © Josef Pepson Snětivý, 2014
Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2014
© Nakladatelství ČAS, 2014
ISBN 978-80-7475-034-2
Zl o, jež lidé páchají, je přežívá.
Dobro je mnohdy pohřbeno
spolu s jejich kostmi.
William Shakespeare





5
Prolog
Není to, nahlédnuto očima historie, ojedinělý příběh.
Že ten, kdo od úplného počátku až téměř do konce, do za pět minut dvanáct,
stál v první řadě a foukal do ohniště zla a válečné nenávisti, utekl v okamžicích,
kdy plameny začaly vyhasínat a v souvislosti se zítřky bylo třeba uvažovat
o odpovědnosti za spáchané činy. Také muž jménem Alfred Helmut Naujocks se tak -
to rozhodl. Mýtus neohroženého vůdcova bojovníka skončil spolu s létem l944.
Těžko říct, zda to ovlivnil katastrofálně rychlý postup sovětských a spojeneckých
vojsk, nebo snad malomyslnost nad osobními nezdary z poslední doby, či
sebezáchovná snaha vynést z  trosek alespoň základy životní stavby budoucnosti –
snaha typičtější téměř vždy spíš pro prominenty tajných služeb než pro běžné
nádeníky války. Anebo že by to byl obyčejný lidský strach? Ať tak, či onak,
Heydrichův úspěšný odchovanec, spolustrůjce i vykonavatel mnoha bizarních
operací, nositel Železného kříže, potenciální hrdina učebnic pro zpravodajské adepty,
dopodrobna seznámený s početnou řadou říšských tajemství, prostě dezertoval.
Jinak řečeno: utekl.
Přidržíme-li se jeho vlastní verze, tedy týden před koncem října l944 ukradl
z parkoviště u berlínského kina osobní automobil a rozjel se směrem na západ.
Po  dlouhých hodinách za  volantem ho zastavila silniční kontrola. Do  tváře mu
svítila baterka, ústí hlavně zahlédl ve výši svých očí. I tak se mu však podařilo
vytáhnout z kapsy pistoli, padly dva výstřely téměř naslepo – a auto znovu vyrazilo
kupředu.
Svítalo.
Zastavil, když už hlomoz fronty zblízka duněl do jeho uší, vystoupil z vozu,
oblékl se do armádní uniformy bez hodnosti a bez Železného kříže, do kapes
přendal z civilního obleku něco málo peněz a falešné dokumenty na jedno z krycích
jmen, které používal – Gunner Alfred Gerber. Šel za zvukem palby, stále blíž a blíž
k bojovým liniím. Několika civilistům, se kterými se při své pouti setkal, tvrdil,
že hledá mateřskou jednotku. I hlídka polních četníků, na kterou narazil, ho
pustila dál bez valného podezření. Vládl už zmatek, Němci stále ustupovali. Ve  tři
hodiny odpoledne objevil Naujocks veliký kráter, sedl si na jeho dno, přitiskl se
ke stěně – a čekal. Přes okolní pole se o chvíli později přemisťovali dva američtí
vojáci, kolem vybuchovaly granáty, muži skákali z  kráteru do  kráteru a  kryli se
za stromy, z nichž visely cáry kůry a polámané větve. Opět se zablesklo, detonace,
záchranný pád do jámy... Když se rozptýlil prach a Američané otevřeli oči, pozna-





6
⁄ Roman Cílek
li, že v úkrytu nejsou sami: seděl tam s nimi i chlapík v šedozelené uniformě
wehrmachtu. Ani se prý nenamáhal natáhnout ruku pro zbraň, která se povalovala
vedle něho. Podíval se z jednoho na druhého a řekl anglicky:
„Mohli byste být tak hodní a zajmout mě?“
Vojáci se zvedli a  přikývli. Považovali mužského, který se jim bez odporu
a za trochu směšných okolností vzdával, za běžného zajatce, jednoho z mnoha,
a  ani ve  snu by je nenapadlo, že zrovna tenhle člověk se před pěti lety
bezprostředně podílel na vypuknutí nyní už všemi proklínané války.
Úvodní výslech se konal hned v  bojové linii. Americký kapitán italského
původu si zřídil prvosledové zpravodajské stanoviště ve  sklepě napůl pobořeného
a spáleného statku. „Kdo jste?“ vyštěkl na zajatce.
„Smím sice dle předpisů oznámit pouze jméno, hodnost a služební číslo,“
odpověděl, „ale přešel jsem frontu dobrovolně a za určitých okolností jsem ochoten říci
mnohem víc. Nejsem Gunner Alfred Gerber, jak praví mé doklady, ale
SS-sturmbannführer Alfred Helmut Naujocks, příslušník berlínského sicherheits dienstu.“
Brzy poté postupovali Američané kupředu a  dezertéra převzali Angličané.
V  bombardováním těžce poškozené škole na  okraji francouzského městečka ho
postarší major-zpravodajec oslovil bezchybnou němčinou: „Dobrá, ověříme si
vaši totožnost. Ale nyní mluvte! Čím jste se zabýval u bezpečnostní služby SS vy
osobně a čím vaši kolegové? Podrobně!“
Trvalo pět hodin, než Naujocks skončil své vyprávění.
Mluvil o  Heydrichovi, Himmlerovi a  o  svém někdejším nadřízeném Jostovi,
vyprávěl o  tom, jakými pracemi se zabýval ve  svém technickém oddělení, o 
kamerách v cigaretových pouzdrech a neviditelných inkoustech, o výcvikových
školách agentů a čím dál vypjatější rivalitě mezi vojenským abwehrem a esesáckým
sicherheitsdienstem. Víc toho prostě pověděl o jiných než o sobě, víc obecně než
v přímé souvislosti s případy, na nichž se podílel. Spíš to tedy byla jakási
zpravodajská klasika než doznání. I tak si zřejmě z Naujocksova občas přerušovaného
monologu odnesl zpravodajec armády Jeho Výsosti pozoruhodný dojem. Soudě
aspoň podle toho, že již o osmačtyřicet hodin později se prominentní zajatec
nacházel v Richmond Parku a vůz, v němž seděl, mířil k bráně London Cage,
smetanově bílého domu v gregoriánském slohu. Vyšetřovací objekt zpravodajské
služby v Londýně. Vládl tu dobře informovaný plukovník, který neměl rád zbytečné
řeči. Přijal Naujockse s profesionální odměřeností, ale nikoliv nepřátelsky. Nabídl
mu kávu a vyslovil bezmála obchodní nabídku:
„Tady už nejsme na  frontě, Naujocksi. Již jsme si o  vás leccos ověřili, takže
zapomeňte na báchorky, kterými jste je tam krmil. Jste člověk, který nám může





7
SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄
svým způsobem pomoci. Pokud to chcete udělat, dostanete příležitost.
Nechceteli, dopadnete špatně, a pokud válku vůbec přežijete, jistě se najde několik zemí,
které o vás a vaši předchozí činnost projeví náramný zájem. Třeba Čechoslováci,
Poláci, Dánové... a jistě také Rusové. Uděláte tudíž nejlíp, když nám všechno, co
máte na srdci, dopodrobna sepíšete.“
Dopili kávu a stráž odvedla třiatřicetiletého Alfreda Helmuta Naujockse
do pohodlné cely ve  druhém patře. Měl tu dokonce i  koupelnu – ale nic, na  čem by
se mohl v případě potřeby oběsit. Na stole byl připraven psací stroj s německou
klávesnicí a dva balíky bílého papíru.
Nic jiného mu nezbývalo: usedl a začal psát.
Čím začít?
Chvíli váhal, ale poté přece jen podlehl ješitnosti a započal dobou, kdy se jako
jedinec v soukolí moci nejpodstatněji dotkl chodu dějin.
První zářijový den devětatřicátého roku. V deset hodin a sedm minut
dopoledne vstoupil do  berlínské Krollovy opery, prozatímního sídla Říšského sněmu,
muž oblečený do prosté uniformy v barvě polní šedi. Přivítal ho jásot, který
nebral konce. „Tak dlouho jsme čekali, náš vůdce!“ volali poslanci. Vskutku: celá dvě
desetiletí musela tato země čekat, než se naplní slova Hermanna Kriebela, člena
německé delegace na mírovém jednání ve Versailles. Tehdy, v roce 1919, se prý
Kriebel rozloučil s představiteli vítězných velmocí slovy: „Na shledanou, pánové.
Za dvacet let!“
Dvacet let uplynulo.
Mocenská mapa Evropy se za  tu dobu k  nepoznání změnila a  říšský kancléř
Adolf Hitler, který se krátce předtím dohodl s  diktátorem ovládajícím velkou
zemi na východě kontinentu (rozdělili si – byť dočasně – své mocenské cíle), mohl
vykřičet do sálu v sálu v Krollově opeře a současně do celého světa svá bojovná
rozhodnutí i své nikdy nenaplněné sliby:
„Diktát versailleský není pro nás, Němce, už žádným zákonem... Poslanci,
mužové Říšského sněmu, rozhodl jsem se mluvit s Polskem stejnou řečí... Německo
nemá na západě žádných zájmů, náš západní val je zároveň na věky věkův hranicí
Velkoněmecké říše. Nemáme také žádných cílů v budoucnosti, a toto naše
stanovisko se již nikdy nezmění... Polsko střílelo dnes v noci poprvé na našem území...
Od této chvíle se bude každá bomba splácet bombou!“
Bylo 1. září 1939: úvodní den druhé světové války.
Přes polské hranice se valily desítky moderně vyzbrojených divizí,
vzduchem roznášelo smrt dva tisíce letadel s  černými kříži na  trupech, příslušníci
wehrmach tu svírali spouště kulometů a pušek...





8
⁄ Roman Cílek
V  průběhu večera, který oněm historickým okamžikům předcházel, byl ještě
mír a  prst na  spoušti drželi jen nemnozí. Mezi nimi i  ten, který se v  Gliwicích,
patřících tehdy k Německu, postaral o osudný signál a pečlivě připravenou
provokační akcí odpálil načasovanou nálož. Ano, bylo to on: Alfred Helmut
Naujocks, jemuž bylo o pět let později v londýnském Richmond Parku uloženo, aby se
pomocí psacího stroje a dvou balíků papíru vyzpovídal ze svých činů.
A bylo z čeho se zpovídat. Naujocks se ve službách nacistických tajných
institucí stal člověkem, jehož řemeslem byl zločin. Zločin v  různé podobě, různého
ražení, ale vždy a všude zločin. Představoval jako vykonavatel především špinavé
práce pozoruhodnou symbiózu racionálně uvažujícího organizátora s 
gangsterem. Jeho jednotlivé „zvláštní akce“, podobající se souboji stínů, tvoří ve  svém
souhrnu průřez dramatickou historií jedné z nacistických tajných služeb,
především Heydrichova sicherheitsdienstu (bezpečnostní služby SS – SD), a to
od úplného počátku až do konce. Lze o něm říci, že „byl takřka u všeho“ a měl během své
kariéry občasnou příležitost ovlivnit i „velkou historii“ – byť to bylo samozřejmě
v negativním slova smyslu. A také mu osud málokdy dopřál ošidný luxus nudy.
Dýka a plášť, plášť a dýka...
Symbolické, z minulosti převzaté označení pro konání tajných organizací, pro
špionáž, kontrašpionáž a  vyhraněnou formu skryté diplomacie a  rafinovaných
intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná fronta rozhodovala
v  době příprav na  druhou světovou válku a  potom přímo za  války o  všem
podstatném i  nejpodstatnějším, co se událo. Stejně nepravdivý by však byl i  názor,
že toto zákulisní a v mnohém dodnes detailně nezmapované dění zůstalo zcela
bez vlivu na vývoj událostí. Pravda se nachází, jak to tak dost často bývá, někde
uprostřed. A právě hledání pravdy je přece to, co nás přitahuje. Použijme elitního
příslušníka SD Alfreda Helmuta Naujockse jako prostředníka k  tomuto
hledání. Umožní nám to nahlédnout do  mnoha tajností nacistického období. Navíc
se tu nabízejí i četná srovnání, jimiž nás Naujocksův osud a jeho počiny vtahují
do roků nedávno minulých. Protože každá z kloubů humanity a alespoň
základní čestnosti vymknutá doba vždy produkuje ovoce své nemorálnosti – pěšáky
a kaprály násilí a podlosti, rodí pochybné antihrdiny, kteří absurdními metodami
pomáhají uskutečňovat ještě absurdnější plány či sny svých vůdců a vládců. Ten,
jehož skutky nás budou v deseti kapitolách provázet pohnutým a dramatickým
dějem, byl prostě jen jedním z nich.





9
Kapitola I.
Zrod vševědoucích
Papa Naujocks vlastnil v severoněmeckém Kielu, Flensburgerstrasse 64, nevelký
kšeftík – drogistický sortiment a technické oleje. Jenomže obchody se
po skončení první světové války, kdy zemi svíral krunýř inflace a lidé měli hluboko
do kapsy, příliš nedařily, a  tak uživit čtyři děti, tři holky a  Alfreda Helmuta, přinášelo
Richardu Naujocksovi a jeho ženě Terese, rozené Pahlkeové, dost starostí. Alfred,
narozený ve znamení Panny, prošel osmi třídami reálky a v pětadvacátém roce, to
mu bylo čtrnáct, školu opustil a šel do učení. Vybral si jemnou mechaniku,
specializaci na výrobu lékařských instrumentů.
K patnáctinám dostal od otce motorku značky Hermes, na niž byl patřičně hrdý.
Proháněl se pak v příštích měsících a letech na plný plyn ulicemi Kielu a objevoval
nové světy. Bouřlivé politické schůze, průvody s prapory a nenávistnými výkřiky.
Richard Naujocks držel své děti zkrátka a doma se politika netrpěla. Jen občas,
snad ani pořádně nevěděl proč, si na ulici připjal k rukávu červenou pásku. „Ty jsi
rudý, tati?“ zeptal se pak Alfred po jedné své dobrodružné výpravě do kielského
přístavu. Odpovědí byl – asi – pohlavek. Rána, která rozhodla mnohé.
Druhého dne ráno si vzpurný syn na řídítka motorky připevnil praporek
s hákovým křížem. Kdyby měl vysvětlit význam této svastiky, nedokázal by to, dal si
ji tam ze vzdoru, natruc. Výměna politických názorů se tenkrát provozovala dost
jednoznačným způsobem, a  o  několik hodin později si tedy Alfred kapesníkem
otíral šrámy na obličeji, zamačkával boule a se vztekem se díval na poškozenou
motorku a roztrhaný, zašpiněný praporek.
V  těch okamžicích se učil nenávidět; v  té chvíli stál na  počátku dlouhé cesty,
jejíž konec jistě ani sám netušil a která mnohým přinesla tolik zla.
PŘÍSAHA PĚSTÍ
Vstoupil – a všichni zmlkli.
Tmavý, nehostinný lokál v zapadlé části přístavu. Kout města, kam hamburská
policie posílala své muže jen za trest. Odjakživa se tu držely pevně v sedle tlupy násilníků,
černých obchodníků, rozvětvené gangy ochránců prostitutek nejnižšího řádu... V po-





10
⁄ Roman Cílek
slední době se na  hamburské dlažbě, stejně jako třeba v  Kielu či Berlíně, čím dál víc
„dělala i politika“. Pěstmi, kameny, klacky, zabijáckými boxery, noži a pistolemi.
Skupiny mladých komunistů, socialistů a  stoupenců jiných politických stran se na  život
a  na  smrt nenáviděly s  bojůvkami vyznavačů Hitlera. Rvačky, krvavé bitky, odvetné
nájezdy, při nichž se – jako například krátce předtím v dělnické barákové kolonii
Felseneck – ničilo vše, co přišlo pod ruku, patřily k hamburským dnům a týdnům stejně
neodlučně jako fronty nezaměstnaných přístavních dělníků, bída, nouze a  pobledlá
nočňátka, odšlapávající v úzkých ulicích St. Pauli své nikde nekončící poutě za obživou.
Kouř příchozímu na chvíli oslepil oči.
„Koho hledáš?“ ozval se z modravé mlhy panovačný hlas.
„Chci se k vám přihlásit,“ odpověděl do ticha. Tušil však, ba skoro najisto věděl,
s kým mluví.
„Odkud jsi?“
„Z Kielu.“
„Kde děláš?“
„Vyučil jsem se jemným mechanikem, v poslední době dočasně makám u dráhy.“
„Kolik je ti?“
„Devatenáct... vlastně skoro už dvacet,“ přidal si trochu.
Konečně se mu podařilo rozhlédnout se kolem.
Hostinský sál byl plný mladých mužů v košilích s výhrůžným hákovým křížem
na  rukávech. Mlčeli a  dívali se na  něho. Někteří s  trochou obdivu v  očích. Byl
v tom opravdu kus odvahy, vypravit se za nimi až sem, a špatně by to s ním
dopadlo, kdyby ho považovali za špicla policie nebo rudých. Ostatní na něho hleděli
s  málo slibujícím úsměvem: Poznáš, chlapečku, do  čeho se hrneš. Mlčeli však,
právo mluvit měl jen jeden z nich, jejich místní vůdce. Idol a postrach. V hambur -
ském přístavu a okolních čtvrtích ho znal kdekdo a leccos už o něm slyšel i ten,
který nyní stál u dveří a čekal na rozhodnutí. Byl si jist, že otázky mu klade sám
Werner Götsch. O něco starší než on. Silný, nevybíravý, vyžadoval od svých lidí
bezpodmínečnou poslušnost a nekázeň tvrdě trestal.
„Jak se jmenuješ?“
„Naujocks. Alfred Helmut.“
„Proč se mezi nás cpeš?“
„Chci bít každého, kdo se postaví proti führerovi.“
„A umíš to?“
„Chodím boxovat,“ řekl, vyhrnul si rukáv košile, ohnul paži a  křečovitě zaťal
pěst. Pod kůží se pohnuly svaly. Z lokálu se ozvalo několik pochvalných výkřiků,
vzápětí však zase všichni ztichli.





11
SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄
„Dobré,“ připojil se k hodnocení Götsch.
„Vezmete mne?“ netrpělivě vyhrkl Naujocks.
Zavrtěl hlavou. „Moc pospícháš. Nebereme každého. Musíš složit přísahu –
a také splnit úkol, který ti dám...“
„Jaký úkol? Jsem připraven!“
Werner Götsch se zasmál a  protrhl tak hradbu ticha. Hamburská hospoda se
roztřásla hlukem, který nevěstil nic dobrého.
„To je on,“ ukázali mu urostlého chlapíka, zřejmě přístavního dělníka. Na 
první pohled bylo vidět, že mu každodenní „trénink“ s  bednami a  pytli na  zdraví
neuškodil, měl silné ruce a Alfredových sto dvaaosmdesát centimetrů o dobrých
deset převyšoval.
„Troufáš si?“
„Ovšem,“ řekl Naujocks, ale necítil se nejlíp.
Zkušební zadání pro nováčka bylo ve své podstatě nadmíru jednoduché:
napadnout a zmlátit někoho, s kým měla jejich parta nevyřízené účty. Alfred Helmut šel
do rvačky s vědomím, že bojuje o vše. Probudil se v nemocnici s tržnou ranou nad
pravým okem a přeraženým nosem. Na židli vedle postele ležely jeho zakrvácené
šaty...
Pustili ho domů až za několik dnů. Před branou nemocnice na něho čekal jeden
z pobočníků Wernera Götsche.
„Šéf ti vzkazuje,“ řekl, „že ses celkem držel. Dnes večer můžeš přijít mezi nás.“
Bylo rozhodnuto.
Alfred Helmut Naujocks se stal příslušníkem nacistické úderky v  Hamburku.
Zpočátku jen tak, jaksi nadivoko, později už zcela oficiálně. „V  červenci roku
1931,“ vlastní rukou napíše o sedm let později do svého životopisu, „jsem
vstoupil do strany a současně do SS.“ Podařilo se mu pak během času získat i lecjaké
boxerské vavříny mezi provazy amatérského ringu a  ve  volných chvílích se bil
za Adolfa Hitlera, jehož patetická slova mu zněla jako výzva k následování.
Werner Götsch – ještě než ho nacistická strana povolala do Berlína – se s Alfredem
skamarádil a začal mu svěřovat stále náročnější, samostatnější úkoly. Několikrát
ho pověřil: „Budeš mě při této akci zastupovat!“ Naujocks tak mohl poprvé
v životě okusit, jak chutná moc, jak opojné je vydávat rozkazy, rozhodovat o jiných
a chtít od nich kázeň. „Dotáhneš to daleko,“ říkal mu Götsch – a Alfred cítil, jak se
tato věta začíná stávat středobodem všeho, o čem uvažoval a po čem toužil. Z be-





12
⁄ Roman Cílek
zejmenného námezdního rváče se týden po  týdnu, měsíc po  měsíci rodil příští
„muž elity“, jeden z vůdců.
O jeho budoucnosti se však v témže létě, kdy podepisoval přihlášku do nacistic -
ké strany a oddílů SS, rozhodovalo jinde než v Hamburku.
SETKÁNÍ NA DRŮBEŽÍ FARMĚ
To místo se jmenovalo Waldtrudering. Rozkládalo se tehdy, v  červnu
jedenatřicátého roku, kousek od  Mnichova, dnes už dospělo rozpínavé velkoměsto až
sem. Zemědělská farma, která nevynikala ničím zvláštním, nebyla ani největší,
ani nejúspěšnější, jen šedý bavorský průměr. Jako majitel se za peníze své o osm
let starší manželky Margarety nechal na sklonku dvacátých let zapsat muž dosud
stejně bezvýznamného jména: Heinrich Himmler.
Od podzimu 1919, kdy se rozhodl studovat na mnichovské univerzitě
zemědělství, uplynula již řada let. Himmler však svůj vztah k této oblasti lidského činění
neztratil ani tehdy, když se rozhodl spojit svůj osud s  politikou, přibližující mu
zase jiné jeho vysněné perspektivy. Vychován v rodině učitele dějepisu, obdivoval
mladý Heinrich bajonety, které podle jeho názoru nejvíc ze všeho povznášely
Německo ke slávě. Jako válečný dobrovolník však zažil debakl své vlasti v roce 1918
a následné období německého ponížení. Přemýšlel o tom, jak vše odčinit. Chtěl
se stát důstojníkem infanterie.
Ani jeden z jeho ideálů se mu nesplnil.
Heinrich Himmler nevěnoval svůj život zušlechťování odrůd drůbeže či stád
bavorského skotu ani nevedl k tvrdému vojenskému drilu nováčky někde
v landshutských kasárnách. A přece nezůstal oběma těmito zájmy neovlivněn...
Šestého ledna 1929 jmenoval totiž Adolf Hitler svého věrného přívržence
říšským vůdcem rasově i politicky elitních oddílů SS. Do sídla vedení NSDAP
v mnichovské Schellingstrasse číslo 50 tak vstoupil muž, jehož jméno je dodnes právem
spojováno nejen s všemocnou organizací SS, postavenou na principech naprosté
podřízenosti, poslušnosti a  věrnosti zásadě, že „účel světí prostředky“, ale také
s koncentračními tábory, s gestapem, s miliony umučených a zavražděných lidí,
s plynovými komorami a absurdním „konečným řešením“ stejně absurdních
rasových teorií.
Nacistická strana stála na přelomu dvacátých a třicátých let před rozhodujícím
obdobím. Výmarské republice se ještě ani nepodařilo vybřednout z poválečné
mizérie, když vypukla světová hospodářská krize. Lidé ztráceli důvěru v  řád, který
nabízel jen nezaměstnanost, dluhy a někdy i hlad. Váhu získávala snaha řešit ne-





13
SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄
duhy společnosti smělým, vpravdě císařským řezem. Nacistická strana – zdálo se
mnohým, kteří nedokázali a  snad ani nemohli vidět dál a  hloub – by mohla být
tou vhodnou alternativou. Předkládá přece radikální ozdravný program a 
prosazuje nacionální zájmy pokořeného a  hrdosti zbaveného Německa. Řady NSDAP
rychle rostly, takže brzy již Hitlerova strana představovala masové hnutí, které
svými sice lákavými, leč v  podstatě velmi všeobecnými postuláty získávalo další
a další stoupence. Za těžko nahmatatelné cíle tak bok po boku bojovali lidé nejen
rozdílného původu, ale i se značně odlišnými představami o vysněné budoucnosti.
Všechny dohromady spojoval jediný tmel: oslepující vidina moci.
Stará garda strany, která stála v čele, ztrácela postupně přehled o svém
rozbujelém členstvu. A čím dál důrazněji si uvědomovala, že boj o vítězství v zemi nelze
už nyní rozhodnout pouze hospodskými schůzemi, pouličními rvačkami
a krásnými slovy. Že je třeba dát všemu formát, mnohé ostré hrany zaobalit do pozlátka,
více myslet na taktiku a strategii, znát dokonale názory nepřátel, odhalovat jejich
skryté záměry, vědět zkrátka víc, než vědí ti druzí. Jedenatřicátý rok přinesl
potom rozhodnutí, že v rámci organizace SS, výběrového sdružení nejvěrnějších, se
vytvoří samostatná zpravodajská služba a přivedou se tak k vyššímu stupni
kvality všechny dosavadní roztříštěné formy této práce. Nedalo se ovšem pochybovat
o  tom, že řídit špionáž a  kontrašpionáž je o  mnoho náročnější než rozplakávat
masy na táborech lidu či v postranní uličce do krve zmlátit politické odpůrce...
Koho tedy vybrat?
Himmlerovi, ještě nepříliš ostřílenému vůdci SS, se nabízeli dva kandidáti
na místo šéfa vznikající zpravodajské služby. Bývalý major bavorské politické
policie, zkušený, ale chladně nezúčastněný odborník – a mladý námořní důstojník,
o  němž nic nevěděl a  kterého doporučil člen Himmlerova štábu Friedrich von
Eberstein. Tímto oficírem od  mariny, který neměl zrovna co na  práci, byl muž
s dlouhým jménem:
Reinhard Tristan Eugen Heydrich.
Rodák z  Halle nad Sálou, někdejšího území Lužických Srbů, a  v  mládí téměř
zázračné hudební dítě. V roce 1922 bylo Heydrichovi osmnáct a přihlásil se
k námořnictvu. O  čtyři léta později sloužil již v  hodnosti poručíka na  vlajkové lodi
Schlesswig-Holstein, která se později zapíše do  historie prvními salvami druhé
světové války, vypálenými v gdaňském přístavu. Vytáhlého poručíka neměli pro
jeho panovačnou a  nesnášenlivou povahu v  oblibě ani jeho kolegové, natožpak
mužstvo, ve  služebních věcech si však vedl zdatně. Obstojně se naučil anglicky
a francouzsky, v osmadvacátém roce složil také zkoušku z ruštiny a stal se
nadporučíkem signální služby.





14
⁄ Roman Cílek
Svou pozornost rozděloval tento mladý muž mezi čtyři sféry zájmu: kariéru,
hudbu, sport a ženy.
A právě Heydrichova náklonnost k slabšímu pohlaví, jedna z mála přirozených
vlastností, které vůbec měl, nečekaně ovlivnila jeho další život. V posledních
týdnech roku 1930, kdy se již důvěrně znal se svou budoucí manželkou Linou von
Osten, devatenáctiletou nastávající učitelkou s výborným rodokmenem, se Hey -
drich zapletl s dcerou jistého průmyslníka. Zlomil srdce této dívky, snad ji i zbavil
počestnosti, leč odmítl si ji vzít. Pohněvaný otec snadno nalezl cestičku do štábu
admirality a v choulostivé záležitosti intervenoval sám admirál Raeder. Přes
všechen nátlak zůstal Reinhard Heydrich vůči požadavkům protestujícího děvčete
neoblomný, a  tak jeho námořní kariéra skončila ještě rychleji, než začala. Příliš
rád se o této své životní epizodě v budoucnu nešířil. V životopisné rubrice
dotazníku pro důstojníky SS o  tom později, a  jistě po  zralé úvaze, zaznamená pouze
velmi nekonkrétní větu: „Koncem dubna 1931 jsem byl ze zcela neslužebních
důvodů propuštěn ze služby.“
Sedmadvacetiletý mariňák zůstal na suchu.
Marně si lámal hlavu nad svým dalším osudem, když zasáhla snoubenka Lina
von Osten. Tato ctižádostivá a  až do  konce života tvrdá žena prominula
Heydrichovi jeho galantní dobrodružství a  přesvědčila ho, že by měl nabídnout své
služby hnutí Adolfa Hitlera.
„Jedině tím směrem,“ tvrdila, „povede v příštích letech cesta vzhůru.“
Heydrich, jako muž činu, nebyl sice nijak nadšen upovídanými partajníky, ale
uznal, jako muž reality, že akcie nacistů skutečně stoupají. Stal se tedy členem
NSDAP a současně příslušníkem hamburského oddílu SS, tedy v podstatě
Naujocksovým kolegou. Černé uniformy SS, na  rozdíl od  masových oddílů SA, již
tehdy představovaly elitní organizaci „lepších lidí“, ale někdejší důstojník nebyl
samozřejmě se svým řadovým postavením příliš spokojen. Toužil po moci – moc,
pokud možno nikým a ničím neomezovaná, byla tím, co ho po celý život snad až
patologicky lákalo a co ho dovedlo až tam, kam dospěl. Zatím stál teprve
na počátku. A znovu mu pomohla Lina von Osten, tentokrát návrhem, aby s prosbou
o  radu a  přímluvu napsal svému příbuznému a  příteli z  mladých let von
Ebersteinovi, který zastával důležité místo v bezprostředním Himmlerově okolí.
Po několika dnech Friedrich Karl Freiherr von Eberstein odpověděl, že sjednal
setkání s  říšským vůdcem SS na  půli června jedenatřicátého roku. Heydrich se
potom již chystal opustit Hamburk, když dostal od von Ebersteina telegram, aby
zatím nejezdil, protože Himmler se prý necítí zdravotně v pořádku. Lina von
Osten nemínila ale pustit z ruky příležitost a rozhodla:





15
SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄
„Uděláme to jinak! Sdělím Ebersteinovi, že jsi už na cestě. Nezbude jim, než tě
přijmout.“
Heydrich souhlasil.
Kamarád Eberstein se netvářil příliš nadšeně, když ho pak uvítal
na mnichovském nádraží. Nakonec se však nechal přesvědčit a telefonicky mu vymohl
mimořádné přijetí u šéfa.
„Reinhard Heydrich.“
„Heinrich Himmler.“
Svým způsobem to byl osudový okamžik. Dne 14. června 1931 si na  drůbeží
farmě ve Waldtruderingu poprvé pohlédli do očí dva lidé, kteří se pro novodobou
historii stanou symboly zla. Dva muži, kteří společně spáchají nekonečně mnoho
zločinů a později je rozdělí až předčasná smrt mladšího z nich.
„Slyšel jsem o vás samé vynikající zvěsti,“ řekl reichsführer.
Seznámil pak svého hosta, který na něho udělal dobrý dojem a o němž se
domníval, že byl snad u námořnictva zpravodajským důstojníkem, s úmyslem zřídit
v rámci oddílů SS oddělení špionážní a kontrašpionážní činnosti.
„Měl byste o vedoucí roli při takové práci zájem?“ zeptal se.
Heydrich bez váhání přikývl.
„Pokuste se tedy písemně nastínit výchozí program a základní zásady této
služby. Vycházejte z předpokladu, že byste ji měl za dané situace v zemi a ve straně
založit a řídit.“
„To mám učinit okamžitě? Tady na místě?“
„Ano. Tlačí mne čas.“
Působilo to zvláštně, ale stalo se cosi, co sám Himmler jistě ani nečekal. Během
dvaceti minut načrtl prý Reinhard Heydrich pozoruhodně promyšlený a 
cílevědomostí naplněný elaborát. Říšský vůdce si listy papíru jednou dvakrát přečetl
a nadchl se jejich obsahem. Zájemce o místo pak bez dalšího váhání přijal.
Započala tím spolupráce dvou mužů s nesouměřitelně rozdílnými povahami, jimž se
však během několika málo let podaří vybudovat nejbrutálnější sílu „třetí říše“.
Skvěle se, i přes všechny své pozdější spory, navzájem doplňovali. Himmler –
mytickým fanatismem zapálený měšťák, nejprůměrnější z průměrných, a Heydrich
– chladný a rychle myslící technokrat. Himmler měl smysl pro nacistický světový
názor, jehož podstatu si přes všechnu svou krutost idealizoval, v Heydrichovi se
zase skrýval cit pro taktiku. První z nich, žoviální „Reichsheini“, jak se mu v kru-





16
⁄ Roman Cílek
zích SS říkalo, získával lidi, druhý, věčný intrikán, který neměl přátel, je držel
v šachu. Bez Heydrichových schopností by Himmler pravděpodobně nikdy nevy -
tvořil z oddílů SS a návazných organizací obávaný „stát ve státě“, bez Himmlera
by Heydrich tak rychle nepostupoval po služebním žebříčku.
Vytvořili dvojici, které se později právem obávalo nejen Německo, ale i  celá
Evropa.
Přidržme se však ještě onoho přelomového léta jedenatřicátého roku. Opojen
trium fem, vrátil se úspěšný žadatel z  Waldtruderingu do  Hamburku, Lina von
Osten si od  něho vyslechla poděkování a  společně si užili posledních volných
týdnů. Pak dostal Heydrich písemný pokyn a opět se vydal napříč Německem ze
severu na jih: do bavorské kolébky nacismu. Tentokrát s kufrem.
Nadlouho.
Desátého srpna roku 1931 se totiž Reinhard Heydrich stal, jak je zaznamenáno
v jeho esesáckém kádrovém spisu, SS-sturmführerem a byl přeložen z Hamburku
k nově zřízenému I/c oddělení u hlavního štábu SS v Mnichově.
A o dva týdny později, 26. srpna, se uskutečnila jeho veřejná premiéra.
Do Hnědého domu svolali obvyklou poradu říšského vedení SS a přizvali na ni
také novopečeného šéfa zpravodajství. Necítil se asi ve své kůži, když si jeho
hubený, bledý obličej nedůvěřivě a s odstupem zkušenějších prohlíželi muži, kterým
měl prokázat své schopnosti. „Sturmführera Heydricha jsem vám již představil,“
uvedl ho Himmler. „Přednese referát o  rozkladné činnosti protivníka a  náplni
práce svého oddělení.“
Heydrich vstal a  urovnal si v  rukou poznámky, jimž věnoval celou uplynulou
noc. Zachoval se málo známý záznam o jeho tehdejším vystoupení a odkrývá se
jím pohled na zcela typický Heydrichův způsob uvažování.
„Nejen vláda, nýbrž také nepřátelé různých směrů,“ řekl svým pronikavým
hlasem, „nechávají sledovat NSDAP a při výskytu i méně důležitých událostí
protivníkův tisk straně těžce škodí. Jedná se většinou o maličkosti, které se ve straně
přihodí, ale tím, že soupeř všechno velmi nadsadí, strana trpí. Jinou útočnou
metodou politických nepřátel je to, že si najímají lidi a  dávají jim různé úkoly,
třeba popichovat proti sobě nacionálně socialistické vůdce, štvát lidi z SS
k neposlušnosti vůči vedení, podporovat neklid v organizacích. Tato činnost nepřátel je
přinejmenším stejně nebezpečná jako vlastní špehování strany.“ Potom věnoval
pozornost od hnutí odpadlému kapitánu Erhardtovi, který prý „shromažuje re-





17
SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄
negáty, aby mohl uskutečnit mocenský zásah proti straně“. Na závěr jednoznačně
prohlásil, že jeho slova nejsou žádné domněnky, nýbrž že se opírá o existující
materiály, jež se mu již nyní podařilo získat. A dodal důležité věty: „Připomínám, že
je nutno i před samotnými členy strany být velmi opatrnými při hovoru
o stranických záležitostech... Není to projev nedůvěry vůči kamarádům, nikdo však neví,
kdo je zrádce. Právě proto zamýšlíme vytvořit v SS malé oddělení, které bude mít
za úkol odhalovat špicly uvnitř strany.“
Takto hovořil sedmadvacetiletý Heydrich v roce 1931.
Po šestapadesáti dnech členství v NSDAP!
Po šestnácti dnech přítomnosti v hlavním štábu SS!
Není pochyb: Heinrich Himmler na farmě ve Waldtruderingu dobře zvolil šéfa
svých špiclů. Jeho nový spolupracovník hned na počátku své kariéry přímo
ukázkově vystihl, co potřebuje každá strana usilující o bezpodmínečnou, totalitní
diktaturu. Musí neustále rozsévat vzájemnou nedůvěru v  řadách členstva, hledat
i odhalovat zrádce a úchylkáře, potlačit jakoukoliv kritiku, permanentně
špehovat nejen u cizích, ale také mezi vlastními. Znepokojit, rozdělit, znejistět – a o to
důkladněji vládnout.
Několik dnů poté, 4. září 1931, vyšel tajný rozkaz říšského vedení SS číslo 43,
osobně podepsaný Himmlerem. Věc: výnos o zpravodajské službě. „Každý úsek,“
ukládalo se tu podřízeným velitelstvím, „zřídí s okamžitou platností referát I/c,
který bude shromažďovat zprávy z  celého úseku... Činnost této zpravodajské
služby je absolutně legální a  musí se omezit pouze na  nestátní organizace.
Návrhy na obsazení funkcí I/c u úseků je nutno osobním dopisem dodat k 1. říjnu
1931 přímo reichsführerovi SS.“
Rozkaz, který představoval položení základů.
Skromný zárodek pozdější všemocné bezpečnostní služby SS –
sicherheitsdienstu.
VZESTUP MUŽE S KAMENNOU TVÁŘÍ
„Musíte skoupit všechny dosažitelné výtisky!“
„Co s nimi?“
„Zničit!“ křičel Heydrich do telefonu – a diář na stole měl rozevřen u data 26.
listopad 1931.
Příčinou jeho rozčilení se stal sociálně demokratický list Münchner Post,
jehož všetečným redaktorům neušlo organizační rojení v SS, i když skrývané pod
pokličkou. Na stránkách ranního vydání o oddílech SS psali: „Je samozřejmé, že





18
⁄ Roman Cílek
k  takové instituci náleží také odpovídající zpravodajská služba. Princ Waldeck
von Pyrmont přijal úkol organizovat tyto Hitlerovy katany. Pravou rukou, nebo
lépe řečeno hlavou Jeho Výsosti, je námořní nadporučík Heyderich. To je muž,
který má velké princovy myšlenky namáhavou drobnou prací přenést na  papír.
Princovi agenti pilně připravují seznamy lidí navržených k likvidaci.“
Žurnalista se mýlil jen v drobnostech.
Tajemný „nadporučík Heyderich“, jak zkomolili jeho jméno, s princem Waldec -
kem, ve  skutečnosti tehdejším šéfem Himmlerova osobního štábu, doopravdy
spolupracoval. Do jeho rukou totiž až dosud docházely informační relace z celého
Německa, zprávy o politických protivnících, o poměrech v jednotlivých
organizacích SS a NSDAP, výstřižky z místního tisku... Nyní se této věci, na rozdíl
od tvrzení v Münchner Post, ujal sám Heydrich a nechal prince stranou. Pracoval však
dosud zcela sám a začínal z ničeho. Měl pouze stůl, psací stroj, pancéřovou skříň
– a své představy.
Sedl si a jal se došlé informace přepisovat na malé bílé kartičky...
Počátkem prosince 1931 se Reinhard Heydrich dočkal prvního povýšení
ve svém novém úřadě. Stal se SS-hauptsturmführerem, což byla už hodnost
zhruba o jeden stupínek vyšší, než s jakou kdysi neslavně opustil námořnictvo.
Ale i nadále zůstával generálem bez vojska.
Před Vánoci se rozjel do severního Německa a na ostrově Fehmarn, kde vdova
po  něm bude ve  vlastním penzionu trávit svůj poválečný život, uzavřel rychlý
sňatek. Nevěstou byla pochopitelně Lina von Osten, jíž ženich vděčil za mnoho,
ne-li zcela za vše. Svatební dar od Heinricha Himmlera měl ryze praktickou
podobu. Byl jím povyšovací dekret na SS-sturmbannführera.
Slečna Victoria Edrichová, majitelka domu v mnichovské Türkenstrasse číslo
23, získala brzy poté nové nájemníky. Do  bytu ve  čtvrtém poschodí se
nastěhoval vysoký mladý muž árijského vzezření s půvabnou manželkou
a s příjmením podobným jejímu: Heydrich. Blízkost jmen Edrich-Heydrich vedla zpočátku
k omylům a u paní domácí často zvonili návštěvníci, kteří přicházeli
za nájemníky – neboť příbytek ve čtvrtém poschodí se stal nejen hnízdečkem lásky
novomanželů, ale zároveň i  pracovištěm zpravodajské služby SS. Himmler totiž
po  indiskreci, v  jejímž důsledku vznikl skandalizující článek v  Münchner Post,
opatrnicky rozhodl, že by nebylo vhodné, aby tato tajná složka působila přímo
v Hnědém domě.





19
SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄
S příchodem dvaatřicátého roku se potom Heydrich stal již skutečným šéfem.
Dostal k dispozici tři pracovní síly a určité, i když zatím dost omezené finanční
prostředky. V  jedné místnosti dvoupokojového bytu sídlila manželská dvojice,
v  druhé vznikalo to, co později vytvořilo základ Heydrichovy moci – kartičky,
kartičky, kartičky. Informace o všech, o nepříteli i spolubojovnících,
o protivnících v současnosti i potenciálních odpůrcích v budoucnu.
Leden, únor, březen 1932.
Heydrichova „domácí kancelář“ učinila značný pokrok, pravidelně již také
docházely zprávy od  I/c-důstojníků z  jednotlivých velitelství SS. Stále to však
nebylo ono. Heydrich toužil po výhradním postavení své tajné služby:
po monopolu. A ten zatím nevlastnil. Převážné množství informací o politických soupeřích
získávala nacistická strana jako celek stále ještě odjinud. Zpravodajské oddělení
bývalého námořního důstojníka nebylo totiž bez předchůdců – a ani bez
souběžné konkurence.
Už koncem třicátého roku zřídil Ernst Röhm, štábní šéf masové organizace SA,
zvláštní pododdělení, které bylo vlastně skrytou špionážní agenturou. Do  jeho
čela postavil mladého šlechtice, právníka Moulin-Eckarta, který si začal velmi
energicky vytvářet síť informátorů. Pak se však tato zpravodajská složka
esamanů zapletla do aféry se sociálně demokratickým tiskem a její kurz již nestoupal.
Možná však právě existence Moulin-Eckartova pododdělení přiměla
Himmlera k  rozhodnutí vybudovat podobnou instituci i  v  rámci SS. Stalo se – ale ještě
na jaře 1932 měl Moulin-Eckart před Heydrichem nejen roční předstih
v budování sítí, ale také v  početnějších esamanech mnohem širší základnu pro výběr
spolupracovníků.
Tím však seznam není vyčerpán.
Přibližně ve  stejné době, kdy Reinhard Heydrich přebíral oddělení I/c v 
Mnichově, vznikla i  v  říšském organizačním vedení NSDAP zvláštní skupina s 
podobným úkolem: nachrichtendienst – zpravodajská služba. Její činnost patří
k nejméně zmapovaným stránkám historie nacismu. Pouze udivujícím způsobem
dobře informovaný deník Münchner Post, statečně bojující s  hnědým
nebezpečím, vynesl v  listopadu 1931 část tohoto tajemství na  světlo. Uvedl především
jméno vedoucího nachrichtendienstu, je jím prý „soukromý detektiv nejvyššího
vedení“ pan Schumann. Také další pasáž tohoto výsměšně laděného článku stojí
za zaznamenání:
„Podléhá samotnému Hitlerovi. Schumann je po stránce osobních hodnot
absolutně bezbranný mužíček, který se ke zpravodajské službě hodí asi jako
hysterická panna pro roli loupežného rytíře. Dodává každé čtyři týdny... tlustou zprávu





20
⁄ Roman Cílek
s ještě silnější složkou příloh svému nejvyššímu pánu a jeho zástupci panu
Gregoru Strasserovi... V každém případě prosíme pana Schumanna, aby i nadále
s navýsost byrokratickou pečlivostí tyto čistopisy připravoval a zejména aby nešetřil
průklepovým papírem. Uspoří nám tím čas a peníze...“
Ironie, pod níž se skrývalo dost zrníček pravdy.
Teprve dlouho po pádu „třetí říše“ se potvrdila slova mnichovského listu.
Západoberlínská čtvrť Zehlendorf, slepá ulička Wasserkäfersteig číslo 1. Původně
selský dvůr, později odposlechová centrála gestapa a ještě o něco později objekt
obehnaný ostnatým drátem a hlídaný až donedávna americkými vojáky. Sídlí tu
Berlínské dokumentační středisko – Berlin Document Center. V  jedné z 
desetitisíců složek se v  tomto archivu materiálů, ukořistěných Američany, zachovala
i tajná zpráva o výstavbě nachrichtendienstu NSDAP, datovaná rokem 1931.
Přináší podrobné údaje o formách práce a lze z ní vyčíst i rámcový přehled činnosti.
Něco jako pohled do kuchyně pana Schumanna.
„Vnitřní zpravodajská služba,“ píše se tu mimo jiné, „je budována podle
zeměpisného hlediska, v  podstatě dle členění NSDAP od  žup až k  ,pozorovate-
lům‘ v  malých jednotkách... Zahraniční zpravodajská služba má dnes spojení
do Anglie, Itálie, Holandska, Kalifornie, Polska, Španělska... Československa.
Zpravodajská místa v cizině se soustřeďují zejména na dodávání zpráv
o tamním smýšlení vůči našemu hnutí a  o  proudech antisemitského, antimarxis -
tického a  nacionálně socialistického charakteru. Zvlášť vítané jsou zprávy
o ,Němcích‘, kteří rozsévají nedůvěru ke své vlasti, nebo se stali cizími
státními příslušníky... Materiál, který dojde o protivnících, se rozděluje podle
politických stran. Každá zmínka o jejich vůdcích či jednotlivých institucích se
zapisuje na kartičky, ty se zařazují do kartoték. Podobným způsobem se evidují
i vlastní zpravodajští spolupracovníci... Podklady vhodné k podvratné práci se
propagandisticky zpracovávají do letáků, jimiž se budí dojem, že je připravuje
sám nespokojený soupeř. Rozšiřují je zvlášť k tomu účelu vybraní lidé...
Zásada: Ani jedno pracoviště nepřítele bez informátora naší zpravodajské služby!
Používají se krycí adresy, šifry. Vedoucí činitelé zpravodajské služby musejí být
staří příslušníci strany, agenty se mohou stát také nestraníci, ženy, a dokonce
i  vyslovení soupeři, kteří jsou donuceni dodávat zprávy na  základě určitých
specifických podnětů.“
Je přirozené, že Heydrichovo minioddělení v obsazení jeden plus tři nemohlo
na  jaře 1932 této rozvětvené zpravodajské organizaci NSDAP – a  ani podobné
službě SA – úspěšně konkurovat.
Poměr sil se však rychle měnil.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.