načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Služebníci zla -- Pohled do zákulisí nacistických tajných služeb - Roman Cílek

Služebníci zla -- Pohled do zákulisí nacistických tajných služeb

Elektronická kniha: Služebníci zla -- Pohled do zákulisí nacistických tajných služeb
Autor:

Dýka a plášť... Symbolické označení pro špionáž, kontrašpionáž a vyhraněnou formu skryté diplomacie a rafinovaných intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4%hodnoceni - 72.4% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 316
Rozměr: 22 cm
Úprava: 32 stran obr. příl. : ilustrace , portréty, faksim.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5033-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na osudu - vzestupu a pádu - příslušníka sicherheitsdienstu (SD) Alfreda Helmuta Naujocka ukazuje autor prostředí a praktiky nacistických tajných služeb. V jednotlivých kapitolách líčí významné operace, na nichž se SD podílela. Rozebírány jsou mj. případ maršála Tuchačevského, podíl SD na rozbití Československa, přepadení vysílače v Gliwicích a počátek 2. světové války, případ únosu britských zpravodajců ve Venlo ad. Publikace přibližuje roli bezpečnostní služby vedené Reinhardem Heydrichem v důležitých dějiných momentech 30. let 20. století a za 2. světové války. Publikace popisuje některé významné operace z prostředí nacistické bezpečnostní služby ve 30. letech a v období 2. světové války.

Popis nakladatele

Dýka a plášť... Symbolické označení pro špionáž, kontrašpionáž a vyhraněnou formu skryté diplomacie a rafinovaných intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná fronta rozhodovala v době příprav na druhou světovou válku a pak i během ní o všem podstatném. Stejně nepravdivý by však byl i názor, že toto zákulisní a v mnohém dodnes nezmapované dění zůstalo zcela bez vlivu na vývoj událostí. Známý spisovatel a publicista Roman Cílek nám v VIII. svazku Edice Český ČAS umožňuje nahlédnout za oponu nacistických tajných služeb. Toto „poodhrnutí“ je unikátní v tom, že v průběhu několika desetiletí osobně vyzpovídal celou řadu aktérů akcí, jež od nástupu Adolfa Hitlera k moci až do pádu „třetí říše“ změnily běh dějin, a navštívil mnohá „místa činu“. Cynicky chladnými, do posledního detailu připravenými činy nacistických zločinců nás bude provázet zejména Heydrichův špičkový agent Alfred Helmut Naujocks, jenž působil prakticky po celé Evropě. Tehdejší Československo ve smyslu dějiště, stejně jako jeho agenti, hrají v knize významnou roli, ať už se jedná o vraždu Ing. Formise, který svým vysíláním působil proti Hitlerovi, kompromitaci sovětského maršála Tuchačevského, ústící až v jeho popravu, zapojení do „případu Venlo“, který nechybí v žádné učebnici adeptů špionáže, stejně jako o působení sicherheitsdienstu před Mnichovským diktátem a v souvislosti s ustavením Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava. Rejstřík zbraní nacistických tajných služeb vyniká propracovaností i šíří, jen namátkou uveďme vraždy, únosy, vydírání včetně zapojení prostitutek, padělání dokumentů a bankovek… Nad ochotnými a všeho schopnými agenty Naujocksova typu zlověstně ční ti, kteří zlu sloužili nejhorlivěji: vůdce Adolf Hitler, zdánlivě žoviální „Reichsheini“ Heinrich Himmler a ďábel v lidské podobě Reinhard Heydrich. Ti všichni, stejně jako široká plejáda dalších osobností, před námi ožívají díky výjimečnému rukopisu Romana Cílka, jenž zasvětil desítky let hledání stop, zanechaných Hitlerovými služebníky zla.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu



BoboKing 2014-02-28 hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%hodnoceni - 80%
Představovat Romana Cílka českému čtenáři je snad zbytečné, poněvadž tento spisovatel a publicista vydává knihy už od začátku 60. let, a dle národní knihovny je jeho autorství spojeno s téměř dvěma stovkami titulů a vydání. Už zběžný pohled na jeho bibliografii ukazuje, že středem jeho zájmu je především druhá světová válka, nejděsivější válečná událost v historii, která má na svém kontě životy více než padesáti milionů lidí.
Ve své knize „Služebníci zla – pohled do zákulisí nacistických tajných služeb“ nám dovoluje nahlížet pod plášť tajných a špionážních organizací hitlerovského Německa, které svými provokacemi a činy stály za samotným rozpoutáním tohoto válečného běsnění. Téma, ve kterém se autor cítí doslova jako „ryba ve vodě“, a jež využil i v jiných monografiích, např.:“Prst na spoušti“, „Osudové hry tajných služeb“, či „Krycí název Válka“.
Nosným tématem jeho knihy je organizace Sicherheitsdienst, známá pod zkratkou SD, což byla „dýka a plášť“ – tedy výzvědná služba obávané vojenské zločinecké organizace Schutzstaffel, neblaze proslulých jednotek SS. Zabývá se především dvěma postavami, které stojí za činností SD od jejího vzniku – tedy jejím vrchním velitelem a mozkem většiny akcí SS-Obergruppenführer Reinhardem Heydrichem, a pak hlavním agentem Alfredem Helmutem Naujocksem. Právě ten je označován jako člověk, který skutečně rozpoutal druhou světovou válku. V deseti kapitolách se seznámíme s pozadím Hitlerova nástupu k moci, s provokacemi vedoucí k stalinistickým čistkám v Rudé armádě, mnichovské dohodě, obsazení Československa, vznikem Slovenského státu, vypuknutím WWII. atd. Většinou nacistických tajných operací, které se zapsaly do análů špionáže, a jež dodnes skrývají některá svá tajemství.
Kniha je ukázkovým příkladem populárně naučné literatury, která díky autorově citu pro slovo dokázala přístupným a přesto odborným stylem přiblížit problematiku pozadí mnoha událostí, které i čtenáře více znalé této historické epizody určitě v mnohém překvapí. Osobně překvapivý byl onem (ne)mýtizovaný pohled na celou nacistickou mašinérii, kde postavy Hitlera a jiných jeho pohlavárů nebyli tak pevné ve svém šílenství a v jasném vítězství nacismu. Obsazení Sudet, či vypuknutí války v roce 1939 bylo noční můrou Hitlera a jeho štábu, kdy vůdce doslova tápal v nejistotě z výsledků, a vděčil spíše náhodě a omylům druhých stran za svoje úspěchy. Z českého pohledu je to pak využití československých tajných služeb a hlavně Benešova kladného vztahu k Sovětskému Svazu se Stalinem v čele, pro dezinformační operace směrem na Východ. Velmi kladně bych i hodnotil zdroje, kdy Cílek nevyužívá jen historických záznamů a publikací, ale mnohdy i jeho soukromých rozhovorů s přímými aktéry operací v poválečných dobách. Co mi v publikaci tohoto rázu naopak chybí, je rejstřík, či spíše slovník postav a událostí pro rychlejší orientaci.
V ediční řadě „Český čas“ vydalo knihu na počátku roku 2014 nakladatelství Čas.
P.S. text vychází z knihy „Muž, jehož řemeslem byl zločin“ (2006).
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Edice Český ČAS

Roman Cílek

SLUŽEBNÍCI ZLA

Pohled do zákulisí nacistických tajných služeb


Roman Cílek

SLUŽEBNÍCI ZLA

Pohled do zákulisí nacistických tajných služeb


Copyright © Roman Cílek, 2014

Editor © Josef Pepson Snětivý, 2014

Cover & Layout © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2014

© Nakladatelství ČAS, 2014

ISBN 978-80-7475-034-2

Zlo, jež lidé páchají, je přežívá.

Dobro je mnohdy pohřbeno

spolu s jejich kostmi.

William Shakespeare


5

Prolog

Není to, nahlédnuto očima historie, ojedinělý příběh.

Že ten, kdo od úplného počátku až téměř do konce, do za pět minut dvanáct, stál v první řadě a foukal do ohniště zla a válečné nenávisti, utekl v okamžicích, kdy plameny začaly vyhasínat a v souvislosti se zítřky bylo třeba uvažovato odovědnosti za spáchané činy. Také muž jménem Alfred Helmut Naujocks setakto rozhodl. Mýtus neohroženého vůdcova bojovníka skončil spolu s létem l944. Těžko říct, zda to ovlivnil katastrofálně rychlý postup sovětských a spojeneckých vojsk, nebo snad malomyslnost nad osobními nezdary z poslední doby, čisebezáchovná snaha vynést z  trosek alespoň základy životní stavby budoucnosti – snaha typičtější téměř vždy spíš pro prominenty tajných služeb než pro běžné nádeníky války. Anebo že by to byl obyčejný lidský strach? Ať tak, či onak,Heydrichův úspěšný odchovanec, spolustrůjce i vykonavatel mnoha bizarníchoperací, nositel Železného kříže, potenciální hrdina učebnic pro zpravodajské adepty, dopodrobna seznámený s početnou řadou říšských tajemství, prostě dezertoval.

Jinak řečeno: utekl.

Přidržíme-li se jeho vlastní verze, tedy týden před koncem října l944 ukradl z parkoviště u berlínského kina osobní automobil a rozjel se směrem na západ. Po  dlouhých hodinách za  volantem ho zastavila silniční kontrola. Do  tváře mu svítila baterka, ústí hlavně zahlédl ve výši svých očí. I tak se mu však podařilovytáhnout z kapsy pistoli, padly dva výstřely téměř naslepo – a auto znovu vyrazilo kupředu.

Svítalo.

Zastavil, když už hlomoz fronty zblízka duněl do jeho uší, vystoupil z vozu,oblékl se do armádní uniformy bez hodnosti a bez Železného kříže, do kapespřendal z civilního obleku něco málo peněz a falešné dokumenty na jedno z krycích jmen, které používal – Gunner Alfred Gerber. Šel za zvukem palby, stále blíž a blíž k bojovým liniím. Několika civilistům, se kterými se při své pouti setkal, tvrdil, že hledá mateřskou jednotku. I hlídka polních četníků, na kterou narazil, hopustila dál bez valného podezření. Vládl už zmatek, Němci stále ustupovali. Ve  tři hodiny odpoledne objevil Naujocks veliký kráter, sedl si na jeho dno, přitiskl se ke stěně – a čekal. Přes okolní pole se o chvíli později přemisťovali dva američtí vojáci, kolem vybuchovaly granáty, muži skákali z  kráteru do  kráteru a  kryli se za stromy, z nichž visely cáry kůry a polámané větve. Opět se zablesklo, detonace, záchranný pád do jámy... Když se rozptýlil prach a Američané otevřeli oči,pozna⁄ Roman Cílek li, že v úkrytu nejsou sami: seděl tam s nimi i chlapík v šedozelené uniforměwehrmachtu. Ani se prý nenamáhal natáhnout ruku pro zbraň, která se povalovala vedle něho. Podíval se z jednoho na druhého a řekl anglicky:

„Mohli byste být tak hodní a zajmout mě?“

Vojáci se zvedli a  přikývli. Považovali mužského, který se jim bez odporu a za trochu směšných okolností vzdával, za běžného zajatce, jednoho z mnoha, a  ani ve  snu by je nenapadlo, že zrovna tenhle člověk se před pěti lety bezprostředně podílel na vypuknutí nyní už všemi proklínané války.

Úvodní výslech se konal hned v  bojové linii. Americký kapitán italského původu si zřídil prvosledové zpravodajské stanoviště ve  sklepě napůl pobořeného a spáleného statku. „Kdo jste?“ vyštěkl na zajatce.

„Smím sice dle předpisů oznámit pouze jméno, hodnost a služební číslo,“odpověděl, „ale přešel jsem frontu dobrovolně a za určitých okolností jsem ochoten říci mnohem víc. Nejsem Gunner Alfred Gerber, jak praví mé doklady, aleSS-sturmbannführer Alfred Helmut Naujocks, příslušník berlínského sicherheits dienstu.“

Brzy poté postupovali Američané kupředu a  dezertéra převzali Angličané. V  bombardováním těžce poškozené škole na  okraji francouzského městečka ho postarší major-zpravodajec oslovil bezchybnou němčinou: „Dobrá, ověříme si vaši totožnost. Ale nyní mluvte! Čím jste se zabýval u bezpečnostní služby SS vy osobně a čím vaši kolegové? Podrobně!“

Trvalo pět hodin, než Naujocks skončil své vyprávění.

Mluvil o  Heydrichovi, Himmlerovi a  o  svém někdejším nadřízeném Jostovi, vyprávěl o  tom, jakými pracemi se zabýval ve  svém technickém oddělení, o kamerách v cigaretových pouzdrech a neviditelných inkoustech, o výcvikovýchškolách agentů a čím dál vypjatější rivalitě mezi vojenským abwehrem a esesáckým sicherheitsdienstem. Víc toho prostě pověděl o jiných než o sobě, víc obecně než v přímé souvislosti s případy, na nichž se podílel. Spíš to tedy byla jakásizpravodajská klasika než doznání. I tak si zřejmě z Naujocksova občas přerušovaného monologu odnesl zpravodajec armády Jeho Výsosti pozoruhodný dojem. Soudě aspoň podle toho, že již o osmačtyřicet hodin později se prominentní zajatecnacházel v Richmond Parku a vůz, v němž seděl, mířil k bráně London Cage,smetanově bílého domu v gregoriánském slohu. Vyšetřovací objekt zpravodajskéslužby v Londýně. Vládl tu dobře informovaný plukovník, který neměl rád zbytečné řeči. Přijal Naujockse s profesionální odměřeností, ale nikoliv nepřátelsky. Nabídl mu kávu a vyslovil bezmála obchodní nabídku:

„Tady už nejsme na  frontě, Naujocksi. Již jsme si o  vás leccos ověřili, takže zapomeňte na báchorky, kterými jste je tam krmil. Jste člověk, který nám může

SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄

svým způsobem pomoci. Pokud to chcete udělat, dostanete příležitost.Nechceteli, dopadnete špatně, a pokud válku vůbec přežijete, jistě se najde několik zemí,

které o vás a vaši předchozí činnost projeví náramný zájem. Třeba Čechoslováci,

Poláci, Dánové... a jistě také Rusové. Uděláte tudíž nejlíp, když nám všechno, co

máte na srdci, dopodrobna sepíšete.“

Dopili kávu a stráž odvedla třiatřicetiletého Alfreda Helmuta Naujocksedo pohodlné cely ve  druhém patře. Měl tu dokonce i  koupelnu – ale nic, na  čem by se mohl v případě potřeby oběsit. Na stole byl připraven psací stroj s německou klávesnicí a dva balíky bílého papíru.

Nic jiného mu nezbývalo: usedl a začal psát.

Čím začít?

Chvíli váhal, ale poté přece jen podlehl ješitnosti a započal dobou, kdy se jako jedinec v soukolí moci nejpodstatněji dotkl chodu dějin.

První zářijový den devětatřicátého roku. V deset hodin a sedm minutdopoledne vstoupil do  berlínské Krollovy opery, prozatímního sídla Říšského sněmu, muž oblečený do prosté uniformy v barvě polní šedi. Přivítal ho jásot, kterýnebral konce. „Tak dlouho jsme čekali, náš vůdce!“ volali poslanci. Vskutku: celá dvě desetiletí musela tato země čekat, než se naplní slova Hermanna Kriebela, člena německé delegace na mírovém jednání ve Versailles. Tehdy, v roce 1919, se prý Kriebel rozloučil s představiteli vítězných velmocí slovy: „Na shledanou, pánové. Za dvacet let!“

Dvacet let uplynulo.

Mocenská mapa Evropy se za  tu dobu k  nepoznání změnila a  říšský kancléř Adolf Hitler, který se krátce předtím dohodl s  diktátorem ovládajícím velkou zemi na východě kontinentu (rozdělili si – byť dočasně – své mocenské cíle), mohl vykřičet do sálu v sálu v Krollově opeře a současně do celého světa svá bojovná rozhodnutí i své nikdy nenaplněné sliby:

„Diktát versailleský není pro nás, Němce, už žádným zákonem... Poslanci,mužové Říšského sněmu, rozhodl jsem se mluvit s Polskem stejnou řečí... Německo nemá na západě žádných zájmů, náš západní val je zároveň na věky věkův hranicí Velkoněmecké říše. Nemáme také žádných cílů v budoucnosti, a toto našestanovisko se již nikdy nezmění... Polsko střílelo dnes v noci poprvé na našem území... Od této chvíle se bude každá bomba splácet bombou!“

Bylo 1. září 1939: úvodní den druhé světové války.

Přes polské hranice se valily desítky moderně vyzbrojených divizí, vzduchem roznášelo smrt dva tisíce letadel s  černými kříži na  trupech, příslušníci wehrmach tu svírali spouště kulometů a pušek...

⁄ Roman Cílek

V  průběhu večera, který oněm historickým okamžikům předcházel, byl ještě

mír a  prst na  spoušti drželi jen nemnozí. Mezi nimi i  ten, který se v  Gliwicích,

patřících tehdy k Německu, postaral o osudný signál a pečlivě připravenouprovokační akcí odpálil načasovanou nálož. Ano, bylo to on: Alfred Helmut Naujocks, jemuž bylo o pět let později v londýnském Richmond Parku uloženo, aby se

pomocí psacího stroje a dvou balíků papíru vyzpovídal ze svých činů.

A bylo z čeho se zpovídat. Naujocks se ve službách nacistických tajnýchinstitucí stal člověkem, jehož řemeslem byl zločin. Zločin v  různé podobě, různého

ražení, ale vždy a všude zločin. Představoval jako vykonavatel především špinavé

práce pozoruhodnou symbiózu racionálně uvažujícího organizátora s gangsterem. Jeho jednotlivé „zvláštní akce“, podobající se souboji stínů, tvoří ve  svém

souhrnu průřez dramatickou historií jedné z nacistických tajných služeb,především Heydrichova sicherheitsdienstu (bezpečnostní služby SS – SD), a tood úplného počátku až do konce. Lze o něm říci, že „byl takřka u všeho“ a měl během své

kariéry občasnou příležitost ovlivnit i „velkou historii“ – byť to bylo samozřejmě

v negativním slova smyslu. A také mu osud málokdy dopřál ošidný luxus nudy.

Dýka a plášť, plášť a dýka...

Symbolické, z minulosti převzaté označení pro konání tajných organizací, pro

špionáž, kontrašpionáž a  vyhraněnou formu skryté diplomacie a  rafinovaných

intrik. Vzdálena realitě je zjednodušená představa, že tajná fronta rozhodovala

v  době příprav na  druhou světovou válku a  potom přímo za  války o  všem podstatném i  nejpodstatnějším, co se událo. Stejně nepravdivý by však byl i  názor,

že toto zákulisní a v mnohém dodnes detailně nezmapované dění zůstalo zcela

bez vlivu na vývoj událostí. Pravda se nachází, jak to tak dost často bývá, někde

uprostřed. A právě hledání pravdy je přece to, co nás přitahuje. Použijme elitního

příslušníka SD Alfreda Helmuta Naujockse jako prostředníka k  tomuto hledání. Umožní nám to nahlédnout do  mnoha tajností nacistického období. Navíc

se tu nabízejí i četná srovnání, jimiž nás Naujocksův osud a jeho počiny vtahují

do roků nedávno minulých. Protože každá z kloubů humanity a alespoňzákladní čestnosti vymknutá doba vždy produkuje ovoce své nemorálnosti – pěšáky

a kaprály násilí a podlosti, rodí pochybné antihrdiny, kteří absurdními metodami

pomáhají uskutečňovat ještě absurdnější plány či sny svých vůdců a vládců. Ten,

jehož skutky nás budou v deseti kapitolách provázet pohnutým a dramatickým

dějem, byl prostě jen jedním z nich.

Kapitola I.

Zrod vševědoucích

Papa Naujocks vlastnil v severoněmeckém Kielu, Flensburgerstrasse 64, nevelký

kšeftík – drogistický sortiment a technické oleje. Jenomže obchody sepo skončení první světové války, kdy zemi svíral krunýř inflace a lidé měli hlubokodo kapsy, příliš nedařily, a  tak uživit čtyři děti, tři holky a  Alfreda Helmuta, přinášelo

Richardu Naujocksovi a jeho ženě Terese, rozené Pahlkeové, dost starostí. Alfred,

narozený ve znamení Panny, prošel osmi třídami reálky a v pětadvacátém roce, to

mu bylo čtrnáct, školu opustil a šel do učení. Vybral si jemnou mechaniku,specializaci na výrobu lékařských instrumentů.

K patnáctinám dostal od otce motorku značky Hermes, na niž byl patřičně hrdý. Proháněl se pak v příštích měsících a letech na plný plyn ulicemi Kielu a objevoval nové světy. Bouřlivé politické schůze, průvody s prapory a nenávistnými výkřiky. Richard Naujocks držel své děti zkrátka a doma se politika netrpěla. Jen občas, snad ani pořádně nevěděl proč, si na ulici připjal k rukávu červenou pásku. „Ty jsi rudý, tati?“ zeptal se pak Alfred po jedné své dobrodružné výpravě do kielského přístavu. Odpovědí byl – asi – pohlavek. Rána, která rozhodla mnohé.

Druhého dne ráno si vzpurný syn na řídítka motorky připevnil praporeks hákovým křížem. Kdyby měl vysvětlit význam této svastiky, nedokázal by to, dal si ji tam ze vzdoru, natruc. Výměna politických názorů se tenkrát provozovala dost jednoznačným způsobem, a  o  několik hodin později si tedy Alfred kapesníkem otíral šrámy na obličeji, zamačkával boule a se vztekem se díval na poškozenou motorku a roztrhaný, zašpiněný praporek.

V  těch okamžicích se učil nenávidět; v  té chvíli stál na  počátku dlouhé cesty, jejíž konec jistě ani sám netušil a která mnohým přinesla tolik zla. PŘÍSAHA PĚSTÍ Vstoupil – a všichni zmlkli.

Tmavý, nehostinný lokál v zapadlé části přístavu. Kout města, kam hamburskápolicie posílala své muže jen za trest. Odjakživa se tu držely pevně v sedle tlupy násilníků, černých obchodníků, rozvětvené gangy ochránců prostitutek nejnižšího řádu...V po⁄ Roman Cílek slední době se na  hamburské dlažbě, stejně jako třeba v  Kielu či Berlíně, čím dál víc „dělala i politika“. Pěstmi, kameny, klacky, zabijáckými boxery, noži a pistolemi.Skuiny mladých komunistů, socialistů a  stoupenců jiných politických stran se na  život a  na  smrt nenáviděly s  bojůvkami vyznavačů Hitlera. Rvačky, krvavé bitky, odvetné nájezdy, při nichž se – jako například krátce předtím v dělnické barákové koloniiFelseneck – ničilo vše, co přišlo pod ruku, patřily k hamburským dnům a týdnům stejně neodlučně jako fronty nezaměstnaných přístavních dělníků, bída, nouze a  pobledlá nočňátka, odšlapávající v úzkých ulicích St. Pauli své nikde nekončící poutě za obživou.

Kouř příchozímu na chvíli oslepil oči.

„Koho hledáš?“ ozval se z modravé mlhy panovačný hlas.

„Chci se k vám přihlásit,“ odpověděl do ticha. Tušil však, ba skoro najisto věděl, s kým mluví.

„Odkud jsi?“

„Z Kielu.“

„Kde děláš?“

„Vyučil jsem se jemným mechanikem, v poslední době dočasně makám u dráhy.“

„Kolik je ti?“

„Devatenáct... vlastně skoro už dvacet,“ přidal si trochu.

Konečně se mu podařilo rozhlédnout se kolem.

Hostinský sál byl plný mladých mužů v košilích s výhrůžným hákovým křížem na  rukávech. Mlčeli a  dívali se na  něho. Někteří s  trochou obdivu v  očích. Byl v tom opravdu kus odvahy, vypravit se za nimi až sem, a špatně by to s nímdoadlo, kdyby ho považovali za špicla policie nebo rudých. Ostatní na něho hleděli s  málo slibujícím úsměvem: Poznáš, chlapečku, do  čeho se hrneš. Mlčeli však, právo mluvit měl jen jeden z nich, jejich místní vůdce. Idol a postrach.V hamburském přístavu a okolních čtvrtích ho znal kdekdo a leccos už o něm slyšel i ten, který nyní stál u dveří a čekal na rozhodnutí. Byl si jist, že otázky mu klade sám Werner Götsch. O něco starší než on. Silný, nevybíravý, vyžadoval od svých lidí bezpodmínečnou poslušnost a nekázeň tvrdě trestal.

„Jak se jmenuješ?“

„Naujocks. Alfred Helmut.“

„Proč se mezi nás cpeš?“

„Chci bít každého, kdo se postaví proti führerovi.“

„A umíš to?“

„Chodím boxovat,“ řekl, vyhrnul si rukáv košile, ohnul paži a  křečovitě zaťal pěst. Pod kůží se pohnuly svaly. Z lokálu se ozvalo několik pochvalných výkřiků, vzápětí však zase všichni ztichli.

SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄

„Dobré,“ připojil se k hodnocení Götsch.

„Vezmete mne?“ netrpělivě vyhrkl Naujocks.

Zavrtěl hlavou. „Moc pospícháš. Nebereme každého. Musíš složit přísahu –

a také splnit úkol, který ti dám...“

„Jaký úkol? Jsem připraven!“

Werner Götsch se zasmál a  protrhl tak hradbu ticha. Hamburská hospoda se

roztřásla hlukem, který nevěstil nic dobrého.

„To je on,“ ukázali mu urostlého chlapíka, zřejmě přístavního dělníka. Na první pohled bylo vidět, že mu každodenní „trénink“ s  bednami a  pytli na  zdraví

neuškodil, měl silné ruce a Alfredových sto dvaaosmdesát centimetrů o dobrých

deset převyšoval.

„Troufáš si?“

„Ovšem,“ řekl Naujocks, ale necítil se nejlíp.

Zkušební zadání pro nováčka bylo ve své podstatě nadmíru jednoduché:napadnout a zmlátit někoho, s kým měla jejich parta nevyřízené účty. Alfred Helmut šel do rvačky s vědomím, že bojuje o vše. Probudil se v nemocnici s tržnou ranou nad pravým okem a přeraženým nosem. Na židli vedle postele ležely jeho zakrvácené šaty...

Pustili ho domů až za několik dnů. Před branou nemocnice na něho čekal jeden z pobočníků Wernera Götsche.

„Šéf ti vzkazuje,“ řekl, „že ses celkem držel. Dnes večer můžeš přijít mezi nás.“

Bylo rozhodnuto.

Alfred Helmut Naujocks se stal příslušníkem nacistické úderky v  Hamburku. Zpočátku jen tak, jaksi nadivoko, později už zcela oficiálně. „V  červenci roku 1931,“ vlastní rukou napíše o sedm let později do svého životopisu, „jsemvstouil do strany a současně do SS.“ Podařilo se mu pak během času získat i lecjaké boxerské vavříny mezi provazy amatérského ringu a  ve  volných chvílích se bil za Adolfa Hitlera, jehož patetická slova mu zněla jako výzva k následování.Werner Götsch – ještě než ho nacistická strana povolala do Berlína – se s Alfredem skamarádil a začal mu svěřovat stále náročnější, samostatnější úkoly. Několikrát ho pověřil: „Budeš mě při této akci zastupovat!“ Naujocks tak mohl poprvév životě okusit, jak chutná moc, jak opojné je vydávat rozkazy, rozhodovat o jiných a chtít od nich kázeň. „Dotáhneš to daleko,“ říkal mu Götsch – a Alfred cítil, jak se tato věta začíná stávat středobodem všeho, o čem uvažoval a po čem toužil.Z be⁄ Roman Cílek zejmenného námezdního rváče se týden po  týdnu, měsíc po  měsíci rodil příští „muž elity“, jeden z vůdců.

O jeho budoucnosti se však v témže létě, kdy podepisoval přihláškudo nacistické strany a oddílů SS, rozhodovalo jinde než v Hamburku. SETKÁNÍ NA DRŮBEŽÍ FARMĚ To místo se jmenovalo Waldtrudering. Rozkládalo se tehdy, v  červnu jedenatřicátého roku, kousek od  Mnichova, dnes už dospělo rozpínavé velkoměsto až sem. Zemědělská farma, která nevynikala ničím zvláštním, nebyla ani největší, ani nejúspěšnější, jen šedý bavorský průměr. Jako majitel se za peníze své o osm let starší manželky Margarety nechal na sklonku dvacátých let zapsat muž dosud stejně bezvýznamného jména: Heinrich Himmler.

Od podzimu 1919, kdy se rozhodl studovat na mnichovské univerzitězemědělství, uplynula již řada let. Himmler však svůj vztah k této oblasti lidského činění neztratil ani tehdy, když se rozhodl spojit svůj osud s  politikou, přibližující mu zase jiné jeho vysněné perspektivy. Vychován v rodině učitele dějepisu, obdivoval mladý Heinrich bajonety, které podle jeho názoru nejvíc ze všeho povznášelyNěmecko ke slávě. Jako válečný dobrovolník však zažil debakl své vlasti v roce 1918 a následné období německého ponížení. Přemýšlel o tom, jak vše odčinit. Chtěl se stát důstojníkem infanterie.

Ani jeden z jeho ideálů se mu nesplnil.

Heinrich Himmler nevěnoval svůj život zušlechťování odrůd drůbeže či stád bavorského skotu ani nevedl k tvrdému vojenskému drilu nováčky někdev landshutských kasárnách. A přece nezůstal oběma těmito zájmy neovlivněn...

Šestého ledna 1929 jmenoval totiž Adolf Hitler svého věrného přívrženceříšským vůdcem rasově i politicky elitních oddílů SS. Do sídla vedení NSDAPv mnichovské Schellingstrasse číslo 50 tak vstoupil muž, jehož jméno je dodnes právem spojováno nejen s všemocnou organizací SS, postavenou na principech naprosté podřízenosti, poslušnosti a  věrnosti zásadě, že „účel světí prostředky“, ale také s koncentračními tábory, s gestapem, s miliony umučených a zavražděných lidí, s plynovými komorami a absurdním „konečným řešením“ stejně absurdníchrasových teorií.

Nacistická strana stála na přelomu dvacátých a třicátých let před rozhodujícím obdobím. Výmarské republice se ještě ani nepodařilo vybřednout z poválečnémizérie, když vypukla světová hospodářská krize. Lidé ztráceli důvěru v  řád, který nabízel jen nezaměstnanost, dluhy a někdy i hlad. Váhu získávala snaha řešitneSLUŽEBNÍCI ZLA ⁄

duhy společnosti smělým, vpravdě císařským řezem. Nacistická strana – zdálo se

mnohým, kteří nedokázali a  snad ani nemohli vidět dál a  hloub – by mohla být

tou vhodnou alternativou. Předkládá přece radikální ozdravný program a prosazuje nacionální zájmy pokořeného a  hrdosti zbaveného Německa. Řady NSDAP

rychle rostly, takže brzy již Hitlerova strana představovala masové hnutí, které

svými sice lákavými, leč v  podstatě velmi všeobecnými postuláty získávalo další

a další stoupence. Za těžko nahmatatelné cíle tak bok po boku bojovali lidé nejen

rozdílného původu, ale i se značně odlišnými představami o vysněné budoucnosti.

Všechny dohromady spojoval jediný tmel: oslepující vidina moci.

Stará garda strany, která stála v čele, ztrácela postupně přehled o svémrozbujelém členstvu. A čím dál důrazněji si uvědomovala, že boj o vítězství v zemi nelze už nyní rozhodnout pouze hospodskými schůzemi, pouličními rvačkamia krásnými slovy. Že je třeba dát všemu formát, mnohé ostré hrany zaobalit do pozlátka, více myslet na taktiku a strategii, znát dokonale názory nepřátel, odhalovat jejich skryté záměry, vědět zkrátka víc, než vědí ti druzí. Jedenatřicátý rok přineslpotom rozhodnutí, že v rámci organizace SS, výběrového sdružení nejvěrnějších, se vytvoří samostatná zpravodajská služba a přivedou se tak k vyššímu stupnikvality všechny dosavadní roztříštěné formy této práce. Nedalo se ovšem pochybovat o  tom, že řídit špionáž a  kontrašpionáž je o  mnoho náročnější než rozplakávat masy na táborech lidu či v postranní uličce do krve zmlátit politické odpůrce...

Koho tedy vybrat?

Himmlerovi, ještě nepříliš ostřílenému vůdci SS, se nabízeli dva kandidáti na místo šéfa vznikající zpravodajské služby. Bývalý major bavorské politicképolicie, zkušený, ale chladně nezúčastněný odborník – a mladý námořní důstojník, o  němž nic nevěděl a  kterého doporučil člen Himmlerova štábu Friedrich von Eberstein. Tímto oficírem od  mariny, který neměl zrovna co na  práci, byl muž s dlouhým jménem:

Reinhard Tristan Eugen Heydrich.

Rodák z  Halle nad Sálou, někdejšího území Lužických Srbů, a  v  mládí téměř zázračné hudební dítě. V roce 1922 bylo Heydrichovi osmnáct a přihlásil sek námořnictvu. O  čtyři léta později sloužil již v  hodnosti poručíka na  vlajkové lodi Schlesswig-Holstein, která se později zapíše do  historie prvními salvami druhé světové války, vypálenými v gdaňském přístavu. Vytáhlého poručíka neměli pro jeho panovačnou a  nesnášenlivou povahu v  oblibě ani jeho kolegové, natožpak mužstvo, ve  služebních věcech si však vedl zdatně. Obstojně se naučil anglicky a francouzsky, v osmadvacátém roce složil také zkoušku z ruštiny a stal senadporučíkem signální služby.

⁄ Roman Cílek

Svou pozornost rozděloval tento mladý muž mezi čtyři sféry zájmu: kariéru, hudbu, sport a ženy.

A právě Heydrichova náklonnost k slabšímu pohlaví, jedna z mála přirozených vlastností, které vůbec měl, nečekaně ovlivnila jeho další život. V posledníchtýdnech roku 1930, kdy se již důvěrně znal se svou budoucí manželkou Linou von Osten, devatenáctiletou nastávající učitelkou s výborným rodokmenem, seHeydrich zapletl s dcerou jistého průmyslníka. Zlomil srdce této dívky, snad ji i zbavil počestnosti, leč odmítl si ji vzít. Pohněvaný otec snadno nalezl cestičku do štábu admirality a v choulostivé záležitosti intervenoval sám admirál Raeder. Přesvšechen nátlak zůstal Reinhard Heydrich vůči požadavkům protestujícího děvčete neoblomný, a  tak jeho námořní kariéra skončila ještě rychleji, než začala. Příliš rád se o této své životní epizodě v budoucnu nešířil. V životopisné rubricedotazníku pro důstojníky SS o  tom později, a  jistě po  zralé úvaze, zaznamená pouze velmi nekonkrétní větu: „Koncem dubna 1931 jsem byl ze zcela neslužebních důvodů propuštěn ze služby.“

Sedmadvacetiletý mariňák zůstal na suchu.

Marně si lámal hlavu nad svým dalším osudem, když zasáhla snoubenka Lina von Osten. Tato ctižádostivá a  až do  konce života tvrdá žena prominula Heydrichovi jeho galantní dobrodružství a  přesvědčila ho, že by měl nabídnout své služby hnutí Adolfa Hitlera.

„Jedině tím směrem,“ tvrdila, „povede v příštích letech cesta vzhůru.“

Heydrich, jako muž činu, nebyl sice nijak nadšen upovídanými partajníky, ale uznal, jako muž reality, že akcie nacistů skutečně stoupají. Stal se tedy členem NSDAP a současně příslušníkem hamburského oddílu SS, tedy v podstatěNaujocksovým kolegou. Černé uniformy SS, na  rozdíl od  masových oddílů SA, již tehdy představovaly elitní organizaci „lepších lidí“, ale někdejší důstojník nebyl samozřejmě se svým řadovým postavením příliš spokojen. Toužil po moci – moc, pokud možno nikým a ničím neomezovaná, byla tím, co ho po celý život snad až patologicky lákalo a co ho dovedlo až tam, kam dospěl. Zatím stál teprvena počátku. A znovu mu pomohla Lina von Osten, tentokrát návrhem, aby s prosbou o  radu a  přímluvu napsal svému příbuznému a  příteli z  mladých let von Ebersteinovi, který zastával důležité místo v bezprostředním Himmlerově okolí.

Po několika dnech Friedrich Karl Freiherr von Eberstein odpověděl, že sjednal setkání s  říšským vůdcem SS na  půli června jedenatřicátého roku. Heydrich se potom již chystal opustit Hamburk, když dostal od von Ebersteina telegram, aby zatím nejezdil, protože Himmler se prý necítí zdravotně v pořádku. Lina vonOsten nemínila ale pustit z ruky příležitost a rozhodla:

SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄

„Uděláme to jinak! Sdělím Ebersteinovi, že jsi už na cestě. Nezbude jim, než tě

přijmout.“

Heydrich souhlasil.

Kamarád Eberstein se netvářil příliš nadšeně, když ho pak uvítalna mnichovském nádraží. Nakonec se však nechal přesvědčit a telefonicky mu vymohlmimořádné přijetí u šéfa.

„Reinhard Heydrich.“

„Heinrich Himmler.“

Svým způsobem to byl osudový okamžik. Dne 14. června 1931 si na  drůbeží farmě ve Waldtruderingu poprvé pohlédli do očí dva lidé, kteří se pro novodobou historii stanou symboly zla. Dva muži, kteří společně spáchají nekonečně mnoho zločinů a později je rozdělí až předčasná smrt mladšího z nich.

„Slyšel jsem o vás samé vynikající zvěsti,“ řekl reichsführer.

Seznámil pak svého hosta, který na něho udělal dobrý dojem a o němž sedomníval, že byl snad u námořnictva zpravodajským důstojníkem, s úmyslem zřídit v rámci oddílů SS oddělení špionážní a kontrašpionážní činnosti.

„Měl byste o vedoucí roli při takové práci zájem?“ zeptal se.

Heydrich bez váhání přikývl.

„Pokuste se tedy písemně nastínit výchozí program a základní zásady tétoslužby. Vycházejte z předpokladu, že byste ji měl za dané situace v zemi a ve straně založit a řídit.“

„To mám učinit okamžitě? Tady na místě?“

„Ano. Tlačí mne čas.“

Působilo to zvláštně, ale stalo se cosi, co sám Himmler jistě ani nečekal. Během dvaceti minut načrtl prý Reinhard Heydrich pozoruhodně promyšlený a cílevědomostí naplněný elaborát. Říšský vůdce si listy papíru jednou dvakrát přečetl a nadchl se jejich obsahem. Zájemce o místo pak bez dalšího váhání přijal.Započala tím spolupráce dvou mužů s nesouměřitelně rozdílnými povahami, jimž se však během několika málo let podaří vybudovat nejbrutálnější sílu „třetí říše“. Skvěle se, i přes všechny své pozdější spory, navzájem doplňovali. Himmler –mytickým fanatismem zapálený měšťák, nejprůměrnější z průměrných, a Heydrich – chladný a rychle myslící technokrat. Himmler měl smysl pro nacistický světový názor, jehož podstatu si přes všechnu svou krutost idealizoval, v Heydrichovi se zase skrýval cit pro taktiku. První z nich, žoviální „Reichsheini“, jak se muv kru⁄ Roman Cílek zích SS říkalo, získával lidi, druhý, věčný intrikán, který neměl přátel, je držel v šachu. Bez Heydrichových schopností by Himmler pravděpodobně nikdynevytvořil z oddílů SS a návazných organizací obávaný „stát ve státě“, bez Himmlera by Heydrich tak rychle nepostupoval po služebním žebříčku.

Vytvořili dvojici, které se později právem obávalo nejen Německo, ale i  celá Evropa. Přidržme se však ještě onoho přelomového léta jedenatřicátého roku. Opojen trium fem, vrátil se úspěšný žadatel z  Waldtruderingu do  Hamburku, Lina von Osten si od  něho vyslechla poděkování a  společně si užili posledních volných týdnů. Pak dostal Heydrich písemný pokyn a opět se vydal napříč Německem ze severu na jih: do bavorské kolébky nacismu. Tentokrát s kufrem.

Nadlouho.

Desátého srpna roku 1931 se totiž Reinhard Heydrich stal, jak je zaznamenáno v jeho esesáckém kádrovém spisu, SS-sturmführerem a byl přeložen z Hamburku k nově zřízenému I/c oddělení u hlavního štábu SS v Mnichově.

A o dva týdny později, 26. srpna, se uskutečnila jeho veřejná premiéra.

Do Hnědého domu svolali obvyklou poradu říšského vedení SS a přizvali na ni také novopečeného šéfa zpravodajství. Necítil se asi ve své kůži, když si jehohubený, bledý obličej nedůvěřivě a s odstupem zkušenějších prohlíželi muži, kterým měl prokázat své schopnosti. „Sturmführera Heydricha jsem vám již představil,“ uvedl ho Himmler. „Přednese referát o  rozkladné činnosti protivníka a  náplni práce svého oddělení.“

Heydrich vstal a  urovnal si v  rukou poznámky, jimž věnoval celou uplynulou noc. Zachoval se málo známý záznam o jeho tehdejším vystoupení a odkrývá se jím pohled na zcela typický Heydrichův způsob uvažování.

„Nejen vláda, nýbrž také nepřátelé různých směrů,“ řekl svým pronikavýmhlasem, „nechávají sledovat NSDAP a při výskytu i méně důležitých událostíprotivníkův tisk straně těžce škodí. Jedná se většinou o maličkosti, které se ve straně přihodí, ale tím, že soupeř všechno velmi nadsadí, strana trpí. Jinou útočnou metodou politických nepřátel je to, že si najímají lidi a  dávají jim různé úkoly, třeba popichovat proti sobě nacionálně socialistické vůdce, štvát lidi z SSk neposlušnosti vůči vedení, podporovat neklid v organizacích. Tato činnost nepřátel je přinejmenším stejně nebezpečná jako vlastní špehování strany.“ Potom věnoval pozornost od hnutí odpadlému kapitánu Erhardtovi, který prý „shromažujereSLUŽEBNÍCI ZLA ⁄

negáty, aby mohl uskutečnit mocenský zásah proti straně“. Na závěr jednoznačně

prohlásil, že jeho slova nejsou žádné domněnky, nýbrž že se opírá o existujícímateriály, jež se mu již nyní podařilo získat. A dodal důležité věty: „Připomínám, že

je nutno i před samotnými členy strany být velmi opatrnými při hovoruo stranických záležitostech... Není to projev nedůvěry vůči kamarádům, nikdo však neví,

kdo je zrádce. Právě proto zamýšlíme vytvořit v SS malé oddělení, které bude mít

za úkol odhalovat špicly uvnitř strany.“

Takto hovořil sedmadvacetiletý Heydrich v roce 1931.

Po šestapadesáti dnech členství v NSDAP!

Po šestnácti dnech přítomnosti v hlavním štábu SS!

Není pochyb: Heinrich Himmler na farmě ve Waldtruderingu dobře zvolil šéfa svých špiclů. Jeho nový spolupracovník hned na počátku své kariéry přímoukázkově vystihl, co potřebuje každá strana usilující o bezpodmínečnou, totalitnídiktaturu. Musí neustále rozsévat vzájemnou nedůvěru v  řadách členstva, hledat i odhalovat zrádce a úchylkáře, potlačit jakoukoliv kritiku, permanentněšpehovat nejen u cizích, ale také mezi vlastními. Znepokojit, rozdělit, znejistět – a o to důkladněji vládnout.

Několik dnů poté, 4. září 1931, vyšel tajný rozkaz říšského vedení SS číslo 43, osobně podepsaný Himmlerem. Věc: výnos o zpravodajské službě. „Každý úsek,“ ukládalo se tu podřízeným velitelstvím, „zřídí s okamžitou platností referát I/c, který bude shromažďovat zprávy z  celého úseku... Činnost této zpravodajské služby je absolutně legální a  musí se omezit pouze na  nestátní organizace. Návrhy na obsazení funkcí I/c u úseků je nutno osobním dopisem dodat k 1. říjnu 1931 přímo reichsführerovi SS.“

Rozkaz, který představoval položení základů.

Skromný zárodek pozdější všemocné bezpečnostní služby SS – sicherheitsdienstu. VZESTUP MUŽE S KAMENNOU TVÁŘÍ „Musíte skoupit všechny dosažitelné výtisky!“

„Co s nimi?“

„Zničit!“ křičel Heydrich do telefonu – a diář na stole měl rozevřen u data 26. listopad 1931.

Příčinou jeho rozčilení se stal sociálně demokratický list Münchner Post, jehož všetečným redaktorům neušlo organizační rojení v SS, i když skrývané pod pokličkou. Na stránkách ranního vydání o oddílech SS psali: „Je samozřejmé, že

⁄ Roman Cílek

k  takové instituci náleží také odpovídající zpravodajská služba. Princ Waldeck

von Pyrmont přijal úkol organizovat tyto Hitlerovy katany. Pravou rukou, nebo

lépe řečeno hlavou Jeho Výsosti, je námořní nadporučík Heyderich. To je muž,

který má velké princovy myšlenky namáhavou drobnou prací přenést na  papír.

Princovi agenti pilně připravují seznamy lidí navržených k likvidaci.“

Žurnalista se mýlil jen v drobnostech.

Tajemný „nadporučík Heyderich“, jak zkomolili jeho jméno, s princemWaldeckem, ve  skutečnosti tehdejším šéfem Himmlerova osobního štábu, doopravdy

spolupracoval. Do jeho rukou totiž až dosud docházely informační relace z celého

Německa, zprávy o politických protivnících, o poměrech v jednotlivýchorganizacích SS a NSDAP, výstřižky z místního tisku... Nyní se této věci, na rozdílod tvrzení v Münchner Post, ujal sám Heydrich a nechal prince stranou. Pracoval však

dosud zcela sám a začínal z ničeho. Měl pouze stůl, psací stroj, pancéřovou skříň

– a své představy.

Sedl si a jal se došlé informace přepisovat na malé bílé kartičky...

Počátkem prosince 1931 se Reinhard Heydrich dočkal prvního povýšení

ve svém novém úřadě. Stal se SS-hauptsturmführerem, což byla už hodnostzhruba o jeden stupínek vyšší, než s jakou kdysi neslavně opustil námořnictvo.

Ale i nadále zůstával generálem bez vojska.

Před Vánoci se rozjel do severního Německa a na ostrově Fehmarn, kde vdova

po  něm bude ve  vlastním penzionu trávit svůj poválečný život, uzavřel rychlý

sňatek. Nevěstou byla pochopitelně Lina von Osten, jíž ženich vděčil za mnoho,

ne-li zcela za vše. Svatební dar od Heinricha Himmlera měl ryze praktickoupodobu. Byl jím povyšovací dekret na SS-sturmbannführera.

Slečna Victoria Edrichová, majitelka domu v mnichovské Türkenstrasse číslo

23, získala brzy poté nové nájemníky. Do  bytu ve  čtvrtém poschodí se nastěhoval vysoký mladý muž árijského vzezření s půvabnou manželkoua s příjmením podobným jejímu: Heydrich. Blízkost jmen Edrich-Heydrich vedla zpočátku

k omylům a u paní domácí často zvonili návštěvníci, kteří přicházeliza nájemníky – neboť příbytek ve čtvrtém poschodí se stal nejen hnízdečkem láskynovomanželů, ale zároveň i  pracovištěm zpravodajské služby SS. Himmler totiž

po  indiskreci, v  jejímž důsledku vznikl skandalizující článek v  Münchner Post,

opatrnicky rozhodl, že by nebylo vhodné, aby tato tajná složka působila přímo

v Hnědém domě.


19

SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄

S příchodem dvaatřicátého roku se potom Heydrich stal již skutečným šéfem. Dostal k dispozici tři pracovní síly a určité, i když zatím dost omezené finanční prostředky. V  jedné místnosti dvoupokojového bytu sídlila manželská dvojice, v  druhé vznikalo to, co později vytvořilo základ Heydrichovy moci – kartičky, kartičky, kartičky. Informace o všech, o nepříteli i spolubojovnících,o protivnících v současnosti i potenciálních odpůrcích v budoucnu.

Leden, únor, březen 1932.

Heydrichova „domácí kancelář“ učinila značný pokrok, pravidelně již takédocházely zprávy od  I/c-důstojníků z  jednotlivých velitelství SS. Stále to však nebylo ono. Heydrich toužil po výhradním postavení své tajné služby:po monopolu. A ten zatím nevlastnil. Převážné množství informací o politických soupeřích získávala nacistická strana jako celek stále ještě odjinud. Zpravodajské oddělení bývalého námořního důstojníka nebylo totiž bez předchůdců – a ani bezsouběžné konkurence.

Už koncem třicátého roku zřídil Ernst Röhm, štábní šéf masové organizace SA, zvláštní pododdělení, které bylo vlastně skrytou špionážní agenturou. Do  jeho čela postavil mladého šlechtice, právníka Moulin-Eckarta, který si začal velmi energicky vytvářet síť informátorů. Pak se však tato zpravodajská složkaesamanů zapletla do aféry se sociálně demokratickým tiskem a její kurz již nestoupal. Možná však právě existence Moulin-Eckartova pododdělení přiměla Himmlera k  rozhodnutí vybudovat podobnou instituci i  v  rámci SS. Stalo se – ale ještě na jaře 1932 měl Moulin-Eckart před Heydrichem nejen roční předstihv budování sítí, ale také v  početnějších esamanech mnohem širší základnu pro výběr spolupracovníků.

Tím však seznam není vyčerpán.

Přibližně ve  stejné době, kdy Reinhard Heydrich přebíral oddělení I/c v Mnichově, vznikla i  v  říšském organizačním vedení NSDAP zvláštní skupina s podobným úkolem: nachrichtendienst – zpravodajská služba. Její činnost patří k nejméně zmapovaným stránkám historie nacismu. Pouze udivujícím způsobem dobře informovaný deník Münchner Post, statečně bojující s  hnědým nebezpečím, vynesl v  listopadu 1931 část tohoto tajemství na  světlo. Uvedl především jméno vedoucího nachrichtendienstu, je jím prý „soukromý detektiv nejvyššího vedení“ pan Schumann. Také další pasáž tohoto výsměšně laděného článku stojí za zaznamenání:

„Podléhá samotnému Hitlerovi. Schumann je po stránce osobních hodnotabsolutně bezbranný mužíček, který se ke zpravodajské službě hodí asi jakohysterická panna pro roli loupežného rytíře. Dodává každé čtyři týdny... tlustou zprávu ⁄ Roman Cílek s ještě silnější složkou příloh svému nejvyššímu pánu a jeho zástupci panuGregoru Strasserovi... V každém případě prosíme pana Schumanna, aby i nadáles navýsost byrokratickou pečlivostí tyto čistopisy připravoval a zejména aby nešetřil průklepovým papírem. Uspoří nám tím čas a peníze...“

Ironie, pod níž se skrývalo dost zrníček pravdy.

Teprve dlouho po pádu „třetí říše“ se potvrdila slova mnichovského listu.Záadoberlínská čtvrť Zehlendorf, slepá ulička Wasserkäfersteig číslo 1. Původně selský dvůr, později odposlechová centrála gestapa a ještě o něco později objekt obehnaný ostnatým drátem a hlídaný až donedávna americkými vojáky. Sídlí tu Berlínské dokumentační středisko – Berlin Document Center. V  jedné z desetitisíců složek se v  tomto archivu materiálů, ukořistěných Američany, zachovala i tajná zpráva o výstavbě nachrichtendienstu NSDAP, datovaná rokem 1931.Přináší podrobné údaje o formách práce a lze z ní vyčíst i rámcový přehled činnosti. Něco jako pohled do kuchyně pana Schumanna.

„Vnitřní zpravodajská služba,“ píše se tu mimo jiné, „je budována podlezeměpisného hlediska, v  podstatě dle členění NSDAP od  žup až k  ,pozorovate- lům‘ v  malých jednotkách... Zahraniční zpravodajská služba má dnes spojení do Anglie, Itálie, Holandska, Kalifornie, Polska, Španělska... Československa. Zpravodajská místa v cizině se soustřeďují zejména na dodávání zprávo tamním smýšlení vůči našemu hnutí a  o  proudech antisemitského, antimarxistického a  nacionálně socialistického charakteru. Zvlášť vítané jsou zprávy o ,Němcích‘, kteří rozsévají nedůvěru ke své vlasti, nebo se stali cizímistátními příslušníky... Materiál, který dojde o protivnících, se rozděluje podlepolitických stran. Každá zmínka o jejich vůdcích či jednotlivých institucích sezaisuje na kartičky, ty se zařazují do kartoték. Podobným způsobem se evidují i vlastní zpravodajští spolupracovníci... Podklady vhodné k podvratné práci se propagandisticky zpracovávají do letáků, jimiž se budí dojem, že je připravuje sám nespokojený soupeř. Rozšiřují je zvlášť k tomu účelu vybraní lidé...Zásada: Ani jedno pracoviště nepřítele bez informátora naší zpravodajské služby! Používají se krycí adresy, šifry. Vedoucí činitelé zpravodajské služby musejí být staří příslušníci strany, agenty se mohou stát také nestraníci, ženy, a dokonce i  vyslovení soupeři, kteří jsou donuceni dodávat zprávy na  základě určitých specifických podnětů.“

Je přirozené, že Heydrichovo minioddělení v obsazení jeden plus tři nemohlo na  jaře 1932 této rozvětvené zpravodajské organizaci NSDAP – a  ani podobné službě SA – úspěšně konkurovat.

Poměr sil se však rychle měnil.

SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄

Za Heydrichem stál přece Himmler – a v pozadí pravděpodobně i führer.Nacistické hnutí v tom čase ani zdaleka nebylo tak jednotné a bez trhlin sváru, jak se jeho představitelé snažili předstírat na veřejnosti. Šéf oddělení I/c při říšském velení SS o  tom věděl a  snažil se ze situace těžit. Především mu už teď nahrávaly vnitrostranické snahy regulovat ohromný vliv Röhmových mužů SA, kteří se čím dál víc stávali „stranou ve straně“. A pomohly, jak to někdy bývá, i vnější okolnosti. Na základě důkazů, že formace SA připravují protivládní puč, zakázal říšský prezident 13. dubna 1932 činnost všech ozbrojených organizacínacistické strany včetně SA a SS. V polovině června byl sice zákaz odvolán, ale Moulin -Eckartovo pododdělení v SA nepřežilo dobu ilegality a již se na politickou scénu v původní podobě nevrátilo. Rovněž Schumannův nachrichtendienst postupně ztrácel půdu pod nohama. Strany se zmocnila ničivá rakovina vzájemné nedůvěry a  podezírání. Blížilo se finále boje o  moc v  zemi, názorové rozdíly vedly k třídění sil i uvnitř NSDAP, různí odpadlíci měli své příznivce také ve vedení. Je logické, že Hitler pociťoval obavy, aby jeho odpůrci nepronikli do zpravodajské služby, kde by mu mohli bolestně škodit. Čím dál víc se proto přiklánělk myšlence, kterou mu při každé příležitosti namlouval jeho věrný stín Himmler – že by bylo nejlepší vybudovat centrální zpravodajskou organizaci mimo lůnonacistické strany.

Příhodná konstelace hvězd pro Reinharda Heydricha.

„Přichází můj čas,“ svěřil se své ženě Lině.

„Využij toho,“ poradila mu.

Ze všech sil se o to snažil. Především přejmenoval své I/c-oddělení na PresseInformation-Dienst (PI-Dienst) neboli Tiskovou a  informační službu, aby mohl i v době zákazu SA a SS dál nerušeně pracovat. Potom se vydal na cesty. Počínaje dubnem 1932 projížděl celé území Německa, získával spolupracovníkya přiděloval jim konkrétní úkoly. Obzvlášť pečlivě postupoval při výběru osob, jimiž zamýšlel obsadit místa šéfů svých podřízených služeben u  jednotlivých úseků SS a  funkce v  zamýšlené centrále. V  těchto případech se jeho zájem soustřeďoval také na  manželky adeptů zpravodajské kariéry. Současně se zabýval i  základní změnou koncepce. Hodlal prosadit vytvoření sítě profesionálů, kteří by nebyli závislí ani na nacistické straně, ani na SS – a podléhali by přímo jemu. Jen taková služba, uvažoval, umožní získávat zprávy nejen o  nepříteli, nýbrž i  o  vlastních lidech a vlastním vedení.

Nová koncepce získala brzy i odpovídající vnější vyjádření.

Reinhard Heydrich, osmadvacetiletý SS-sturmbannführer a dosavadnívedoucí oddělení I/c, či na krátký čas Tiskové a informační služby, se dne 19. červen- ⁄ Roman Cílek ce 1932 – to už po zrušení zákazu SA a SS – stal hlavou organizace, která měla již zcela reprezentativní název: Sicherheitsdienst des Reichsführers SS –Bezpečnostní služba říšského vůdce SS.

Zkratka SD.

Dvě písmena, před nimiž se později třásly miliony. Jedenáctého září 1932 dopoledne se slečna Victoria Edrichová z Türkenstrasse 23 v duchu divila, kolik lidí se dokáže vejít do dvoupokojového bytu. Z celého Německa se totiž k Heydrichovi sjeli noví oblastní zástupci SD a lidé určení pro vznikající mnichovskou ústřednu sicherheitsdienstu. Značně nesourodá společnost. Vedle „mužů ulice“, k nimž patřil například zplnomocněnec pro Berlín Hans Kobelinski, tu zasedli i  mnozí vzdělanci. Dokonce se dá říci, že si Heydrich záměrně vybíral pro svou práci určité procento vysokoškoláků, od nichž čekal rychlou orientaci a logické myšlení. Uvítal tedy na prahu svého bytunaříklad dr.  Herberta Mehlhorna, devětadvacetiletého právníka, který ukončil studia s  predikátem „magna cum laude“, tedy s  vyznamenáním, a  po  krátké soudcovské éře se nechal získat pro špiclování v  rodném Chemnitzu. Anebo dalšího právníka, dr. Wilhelma Alberta, ten se později stal vedoucím oddělení v hlavním úřadu SD.

Nálada byla slavnostní.

Jednání se zúčastnil reichsführer SS Heinrich Himmler a spolu s Heydrichem rozehrávali před přítomnými strunu entuziasmu a poctivosti. Nikdo nepořizoval zápis. A tak zůstalo zachováno pro budoucnost jen to, co si zapamatovali a byli po letech ochotni vypovědět přímí účastníci. Například funkcionářsicherheitsdienstu Leffler:

„Stejně jako později při jiných příležitostech ujišťovali nás oba, Himmleri Heydrich, že z  SD se má vytvořit zpravodajská služba strany, která bude velkoleým a rozsáhlým způsobem shromažďovat a vyhodnocovat věrohodný a závažný materiál o cílech, metodách a úmyslech vnitropolitických soupeřů, a to po vzoru Intelligence Service a  francouzské tajné služby. Případně se měly zjišťovat i nesrovnalosti ve vlastních řadách a hlásit vůdci, stranickému vedení a pozdějinacionálně socialistickému státnímu vedení vše podstatné. Oba neustálezdůrazňovali, že podle jejich záměrů nemá tuto práci... vykonávat organizace placených agentů a spolupracovníků, nýbrž že mají v úmyslu zaměstnávat v SD pouzecharakterní a nekompromisní lidi. Říkali, že vedle sil na vedoucích místech, kterých

SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄

by mělo být co nejméně, se bude SD opírat zejména o síť čestných, jen a jenna základě ideových motivů působících důvěrníků.“

Sicherheitsdienst vykročil na  dráhu za  uchvácením moci. Všechna ujišťování Himmlera a Heydricha o čestné práci musela proto zůstat jen nesplněnými sliby. Sám Heydrich od počátku jednal právě naopak: intrikánsky, zákeřně, vypočítavě...

Mnichovská centrála se mezitím rozšířila na sedm osob a přemístilado pronajatého domu v Zucalisstrasse 4. Tady, v tiché čtvrti Nymphenburg, nedalekozámku bavorských králů, dostal Heydrich také služební byt. Mladý šéf, povýšený v té době již na SS-standartenführera, začal ihned zavádět jemu tak blízké pracovní metody. I na ně si vzpomněl někdejší muž SD Leffler:

„Hovořil s  jednotlivými pověřenci osobně a  téměř vždy mezi čtyřma očima, takže jsme se velmi málo dozvěděli o práci v ostatních oblastech. Nejméně jsme znali podrobnosti o záležitostech, které zpracovával on sám. Již tehdyvystupovala stále silněji do popředí jeho velká uzavřenost i vůči jeho nejbližšímspolupracovníkům.“ Předposledního lednového dne roku 1933 vstoupil Adolf Hitler do  paláce říšských kancléřů na  Wilhelmstrasse. Nacistická strana zvítězila ve  svém zápase o vládu v zemi, který trval plných čtrnáct let.

I sicherheitsdienstu se tak otevřela brána nových možností.

Úřadovny SD však dosud zápolily s počátečními těžkostmi. V boji se soupeři se soustřeďovaly na sledování levice, nezávislých intelektuálů, svobodných zednářů a Židů, ale výsledky neměly zatím nijak oslnivou podobu. Záporně seprojevovala také dočasná nepřítomnost nejvyššího šéfa a  zakladatele sicherheitsdienstu. Sedmadvacátého ledna 1933 povolali totiž Heydricha k  osobnímu štábu reichsführera SS a  poslali ho do  Berlína, kde zřejmě pomáhal při zákulisních jednáních, která krátce poté vynesla führera do  kancléřského křesla. Ani po  oslavě vítězství se však Heydrich do  Mnichova nevrátil. Jako „policejního odborníka“, a  zřejmě i  špicla svých kolegů, ho přidělili k  německé delegaci na  odzbrojovací konferenci v Ženevě. Vedoucí mise vyslanec Nadolny to s ním neměl lehké, samé konflikty, párkrát ztropil Heydrich výtržnost v ženevských barech – a nakonec se porval s majitelem hotelu, jenž odmítl vyvěsit vlajku s hákovým křížem...

Bez ohledu na tyto prohřešky se stal po návratu SS-oberführerem.

A  jen o  několik málo měsíců později SS-brigadeführerem, tedy vlastně generálmajorem. Uvážíme-li, že teprve asi třicet měsíců nosil tento ani ne třicetiletý ⁄ Roman Cílek muž v kapse legitimaci NSDAP a průkaz esesmana, je to kariéra, o jaké se vypráví jen v bohatýrských legendách. Postoupil i sicherheitsdienst: stal se jedním ze tří hlavních úřadů SS. Heydrich tak s  konečnou platností a  zcela oficiálně vstoupil do nejužšího kruhu Himmlerových spolupracovníků.

Během druhé poloviny třiatřicátého roku dokončil potom budování pevnékostry organizace, v  jejímž čele stál. Když si s  ženou Linou a  několika nejbližšími druhy připíjel na zdar nadcházejícího roku 1934, existovala již v hrubých rysech všechna tři oddělení SD, která známe z pozdější doby: vnitrozemskázpravodajská služba, zahraniční zpravodajství, vyhodnocovací oddělení s archivem. Začaly se také vytvářet dílčí, specializované skupiny spolupracovníků, do  běžných kolejí se zabíhal systém získávání a  předávání informací od  řadových důvěrníků, potulujících se třeba v hannoverských hospodách či mezi dělníky v Porúří, přes pobočky a oblastní velitelství SD až do mnichovského ústředí.

Ze sicherheitsdienstu se stávala perfektně fungující továrna na špiclování. „OD NÁS SE NEODCHÁZÍ...“ „Kolik prosím?“ zeptal se zdvořilý muž za okénkem spořitelny.

„Všechno,“ odpověděl dvaadvacetiletý mladík.

Ano, Alfred Helmut už nemínil čekat. Končil rok 1933, rok nacistickéhovítězství, ulicemi Kielu se proháněly vlny deště se sněhem a lidé postávali předvýklady obchodů, v  nichž se symbolika Vánoc bizarně proplétala s  vnějšími atributy „národního pozdvižení“: hákovými kříži a führerovými portréty ve všechvelikostech. Naujocks cítil, že už mu je tady na  severu, v  Hamburku i  Kielu, přespříliš těsno. Vydobyl si popularitu, získal zkušenosti, otrkal se, vyrostl. Musí jít dál, jinam, výš...

„Knížku zrušit?“ vstoupil mu do myšlenek hlas úředníka, s nímž jednal.

„Cože? Ano.“

Skromné úspory, které si vyzvedl, by stačily tak na cestu, několikatýdenníobživu, snad i na levný hotel. „Co budeš dělat?“ ptal se ho otec, když se doma stručně a bez dojetí loučil.

Odpověděl pokrčením rameny.

Sám nevěděl.

Snad Götsch, utěšoval se pak na kielském nádraží, když netrpělivě vyhlíželberlínský rychlík, snad Werner Götsch mi pomůže...

SLUŽEBNÍCI ZLA ⁄

Nadosmrti si Alfred Helmut Naujocks, těžko říct proč, zapamatoval zdánlivěbezvýznamnou maličkost: že velký starobylý dům v Eichenallee číslo 16 měl honosné

dveře, zdobené zvláštním ornamentálním kováním. Dům stál v odlehlé berlínské

čtvrti, tehdy stejně jako dnes obklopen zahradami, v těsném sousedství elipsovitého parčíku.

„Pospěš si,“ řekl mu Werner, „šéf nerad čeká.“

Naujocksův přítel a  podporovatel Götsch, který už mezitím získal slušné postavení ve  zdejší služebně Sicherheitsdienstu, ho skutečně nezklamal. Zdálo se dokonce, že má z  Alfredova příjezdu do  hlavního města radost. Pár slovy si zavzpomínali na hamburskou minulost, Götsch se poptal, co dělá ten či onen, a pak řekl větu, která Naujockse zbavila napětí:

„Neměj strach. Takové, jako jsi ty, tu potřebujeme.“

Přimluvil se za  něho... a  nyní ho vezl do  Eichenallee 16 představit náčelníkovi, SS-standartenführerovi Hansi Kobelinskému. Vstoupili do  kanceláře v  prvním poschodí a Alfred Helmut pocítil hluboké rozčarování. Představoval si v šéfovi stranické rozvědky v Berlíně skutečného chlapa, muže, jaké kreslili Goebbelsovi propagandisté na plakáty předvolebních kampaní. Hrdinu bez bázně a hany. Vlhkou dlaň mu však podával břichatý člověk vyhlížející na čtyřicet let – teprve později Naujocks zjistí, že Kobelinski se narodil v roce 1900. Měl narůžovělý obličej a žensky hladkou tvář.

„Vím leccos o tom, že na severu jste si vedl schopně, Naujocksi,“ řekl a pokynul jim, aby se posadili.

Po několika formalitách, kdy si na kus papíru poznamenal Naujocksovynacionálie, pronesl Kobelinski řeč, která byla asi určena každému, kdo sem přicházel s podobnými úmysly:

„Varuji vás, tady nikdo nemůže pracovat jen pro peníze. Dostanete devadesát marek měsíčně, z toho se vám patnáct strhne na stravu a ubytování. Ze zbytku si musíte pořídit uniformu a  zaplatit stranické příspěvky. Těžko tedy okamžitě zbohatnete... Ale je tu budoucnost. Brzy se značně rozšíříme a přijde dostodpovědných úkolů pro zkušené a zdatné. Je vám to jasné?“

„Ano!“ řízně odpověděl Alfred Helmut a jeho hlas skoro až neuctivěkontrastoval s tichým, nevýrazným proslovem Kobelinského.

„Když se však osvědčíte,“ pokračoval náčelník SD při SS-Gruppe Ost,„předpokládám, že nebudete zklamán svým postavením a svými odměnami. Jinak vám říkám už předem, že vedoucím jsem tady já, odpovídám za  vás, a  žádám tedy kázeň a zase jenom kázeň. A ještě něco, něco důležitého: počítejte s tím, že jestli u nás jednou začnete, nebudete mít v budoucnu jiné volby než pokračovat v práci tohoto druhu. Od nás se neodchází, Naujocksi! Jste s tím srozuměn?“

⁄ Roman Cílek

Naujocks se díval do  tváře muže, který mu od  první chvíle nebyl sympatický, a přikývl.

„Slyšel jsem, že jste trochu boxoval,“ poznamenal Kobelinski.

„Snažil jsem se. Ale šampion ze mne asi nebude.“

„Nevadí. I tak se vám to může hodit... Je ještě něco, co byste chtěl vědět?“

„Kdy mohu začít?“ zeptal se Alfred – a jeho otázka připomněla WerneruGötschovi, který mlčky seděl vedle, pár let vzdálený okamžik, kdy se ho Naujocks podobně zeptal v zakouřeném přítmí hamburské hospody.

„Třeba hned. Práce je tu pro každého dost. Tady Götsch vám zpočátku pomůže a zasvětí vás. Také vás představí ostatním. To je všechno.“

Hans Kobelinski skončil a ztěžka se zvedl ze židle. Snad bych měl ještě něco říci, napadlo Naujockse. Podíval se po Wernerovi, ale ten jen zvedl ruku k pozdravu. Učinil tedy totéž a společně vyšli na chodbu.

Teprve po chvíli si Alfred Helmut uvědomil, že vlastně nastoupil novou životní dráhu: stal se příslušníkem Himmlerova a Heydrichova sicherheitsdienstu.

Kapitola II.

Zrada a vavříny

Na  podzim 1933, tři čtvrtě roku po  jmenování Adolfa Hitlera jedenadvacátým

říšským kancléřem Německa, řekl Reinhard Heydrich své ženě Lině:

„Nyní už nepotřebujeme stranu. Ta svoji úlohu dohrála tím, že otevřela cestu k moci.“

Každodenní práce sicherheitsdienstu, Heydrichova dítěte, vzmáhajícího



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist