načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sluneční cyklus - Radek Stavěl

Sluneční cyklus

Elektronická kniha: Sluneční cyklus
Autor:

Všechno se točí kolem Slunce. Od žen, které se rády opalují, přes solární byznys, jenž se díky němu stal podvodem století a kvůli němuž se i umírá, až po tajemství vesmírného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » DOKOŘÁN
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 252
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-3868-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Společensko-kritický napínavý román o obchodu s obnovitelnými zdroji. Přestože hrdinové příběhu jsou smyšlení, prostředí, události a další souvislosti jsou inspirovány skutečností. Autor se zaměřuje na jednu z největších zásobáren energie, Slunce. To se v dnešní společnosti stalo předmětem byznysu, který má podle autora za úkol obohatit hrstku vyvolených na úkor nic netušících spotřebitelů. Protagonista románu se rozhodne podnikat v oblasti obnovitelných zdrojů, která se podle autora často pohybuje na hraně zákona. Napínavý děj, v němž jde často i o život, nabízí ekonomické úvahy nad tímto v dnešní době hojně diskutovaným odvětvím energetiky. Román se snaží vést čtenáře k zamyšlení nad chybami dnešní společnosti a klade si otázku, co lidstvo v následujících letech čeká.

Popis nakladatele

Všechno se točí kolem Slunce. Od žen, které se rády opalují, přes solární byznys, jenž se díky němu stal podvodem století a kvůli němuž se i umírá, až po tajemství vesmírného počasí. Napínavý román prokládaný výpočty a ekonomickými úvahami vyzývá čtenáře k zamyšlení nad chybami, které člověk i společnost stále opakují. Čeká nás doba temna, nebo se vrátíme k osvícenství? Takovou otázku si klade hlavní hrdina, který se po manažerských zkušenostech v české energetice rozhodne sám podnikat v oblasti obnovitelných zdrojů. Ocitne se přitom až nebezpečně blízko legislativnímu procesu, který je nastaven tak, aby přes cenovou deformaci na trhu umožnil gigantický přesun peněz od spotřebitelů k výrobcům elektřiny z fotovoltaiky. Jeho projekt však provází řada problémů, a když nakonec vypadne ze hry, zjistí, že v ohrožení je nejen jeho postavení, ale i život...

Zařazeno v kategoriích
Radek Stavěl - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SLUNEČNÍ

CYKLUS

Radek Stavěl


Radek Stavěl

Sluneční cyklus

Cover picture designed by Freepik.

© Radek Stavěl, 2017

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být

rozmnožována a rozšiřována jakýmkoli způsobem bez předchozího

písemného svolení nakladatele.

Vydání druhé (první elektronické).

Odpovědný redaktor Marek Pečenka.

Redakce Tereza Kodlová.

Obálka, grafická úprava, sazba

a konverze do elektronické verze Michal Puhač.

Vydalo v roce 2018 nakladatelství Dokořán, s. r. o.,

Holečkova 9, Praha 5, dokoran@dokoran.cz, www.dokoran.cz,

jako svou 938. publikaci (278. elektronická).

ISBN 978-80-7363-876-4


Obsah

1. Předvolání do Prahy / léto 2014 7

2. Zima v Praze / leden 2005 15

3. Zeměkoule / 20. leden 2005 18

4. Rodinná oslava / květen 2005 21

5. Uhelný projekt / listopad 2005 27

6. Plán Amsterdam / říjen 2006 29

7. Slunce / říjen 2006 35

8. Severní Čechy / listopad 2006 37

9. Neviditelná ruka osudu / 1971–2010 40

10. Sluneční projekt / listopad 2006 43

11. Potřebujeme vědět Proč / leden 2007 47

12. Lanzarote, Kanárské ostrovy / jaro 2007 52

13. Hra na „Kdo je to“ / jaro 2007 60

14. Pražští lobbisté / 1989–2007 63

15. Mariánské lázně / léto 2007 66

16. Honička za sluncem / říjen 2007 71

17. Vize / 2007 76

18. Převrat / 2007 80

19. Nevěra / zima 2008 84

20. Konexe / zima 2008 88

21. Nevěra II / jaro 2008 92

22. Teta / léto 2008 96

23. Počasí / podzim 2008 101

24. Firemní ráje / zima 2009 106

25. Boj / jaro 2009 109

26. Louka / jaro 2009 117

27. Sluníčko na štrůdlu / léto 2009 124


28. Úřad / léto 2009 129

29. Erupce / déjà vu 134

30. Solární Klondike / podzim 2009 138

31. Kdo je tady šéf / podzim 2009 142

32. Telefonát / Vánoce 2009 147

33. Dopis s černým pruhem / zima 2010 150

34. Kruppovy závody / zima 2010 155

35. Vyúčtování (Solární Klondike II) / zima 2010 159

36. Slunce / 1607–2010 165

37. Miami Beach / březen 2010 170

38. Česko vs. Florida /2010 178

39. Vědkyně a vědec / 1607–2010 183

40. Rmutná hra 187

41. Business dinner / jaro 2010 190

42. Rozloučení a shledání / léto 2010 196

43. Observatoř / jaro 2011 199

44. Sluneční cyklus / léto 2010 204

45. Isabela / 2015 209

46. Matka / léto 2010 214

47. Novinářka / léto 2010 217

48. Rakovina společnosti / podzim 2010 220

49. Zpáteční jízdenka / podzim 2010 228

50. Praha / 2012 230

51. Dohra / 2015 235

52. Brusel / 2015 238

Příloha / Energiewende 2016 247


Příběh a jeho hlavní hrdinové jsou smyšlení. Naopak skutečná jsouuve

dená data, ekonomické a politické souvislosti i historické události. Proto

se příběh nevyhnul také skutečným vrcholným politikům, významným

firmám, uznávaným expertům a historickým osobnostem.

Tento příběh věnuji Německu, největší evropské ekonomice. Poté, co

se po druhé světové válce úspěšně rozvinula ve svobodný demokra

tický stát s tržním hospodářstvím, se koncem minulého století začaly

množit varovné signály o možné změně tohoto vývoje.Nejvýrazněj

ším odchýlením od tržní ekonomiky a svobody podnikání se stalare

gulace energetiky. To, co Německo, respektive jeho občané, zatímcel

kem bez větších obtíží absorbovali, mezitím napáchalo obrovské škody

menší ekonomice a mladší demokracii, kterou máme my v Česku. Pokud

se však z energetické politiky, označované „Energiewende“ – „Wende“

lze překládat jako „zvrat“ – má stát vzor pro „zvrat“ ve vývoji v dalších

oborech a vůbec ve společnosti, může přijít to, že Německo zažije otřesy,

které už neabsorbuje, a ty dramaticky dopadnou nejen na Němce, ale

i na jejich sousedy a vůbec celou Evropu. To, co se objevilo uenerge

tiky jako nová forma centrálně řízeného systému, může předznamenat

cestu k celkovému odklonu od základních hodnot západní civilizace.


7

1. Předvolání do Prahy / léto 2014

Vždycky když přeletěli řeku a blížili se nad příměstskými poli na to malé

letiště, kam nevede vlak ani metro, připadala si, že přijela na vesnici. Na

jednu stranu se pokaždé těšila, protože ta „vesnice“ měla pozoruhodné

historické jádro, kterým se mohla volně toulat hodiny a stále objevovat

nová zákoutí i celé čtvrti. To bylo z letiště přes kopec dolů. Na opačnou

stranu, z letiště po rovině ke vzdáleným horám, se ovšem nikdy mocnetěšila. Ale právě tam byl její cíl, na konci silnice vedoucí na severozápad.

To ošklivé severočeské město s velkou chemičkou a jejím svéráznýmředitelem, který neuměl žádný světový jazyk, ale všechno mu tam patřilo.

Sklapla knihu, letadlo šlo na přistání a její dva zvědaví sousedékonečně uviděli titul – Valpuržina noc, Gustav Meyrink. Dnes jí nebylo do řeči, tak se starším pánem, který vypadal jako manažer či byznysmen, ani s jeho mladou kolegyní (že by osobní asistentkou?) nezavedla řeč. Což jindy na trase mezi Londýnem a Prahou nebyl problém, téměřpokaždé se s někým seznámila a vícekrát tak načerpala zajímavouinformaci nebo tip o městě. I přes pracovní povinnosti si vždycky na Prahu vyšetřila čas.

Dělala to tak, že přiletěla večer před jednáním. Ubytovala sev hotelu u ruzyňského letiště a vyrazila do Starého Města. S fotoaparátem, s knížkou nebo jen tak. Povečeřela, někdy zašla i na drink a pak se vrátila do hotelu, většinou sama. Vadily jí otázky místních, proč chodí sama do baru, ale když narazila na příjemného muže ve středních letech, který jí tuto stupidní otázku nepoložil, ráda si pohrála s myšlenkou, žeponechá konec večera otevřený. Ale otevřený jen opatrně. Následující den totiž vstávala brzo. Čekalo ji celodenní jednání v chemičce, pak se v pronajatém voze vrátila do Prahy, odkud kolem devatenácté odlétala s British Airways zpátky do Londýna.

Teď viděla svou destinaci úplně jinak. Žádný hotel, ani středověké uličky kolem řeky. Vlastně už na letišti se cítila zvláštně. Byla zvyklá, že ji nikdo nečeká a ona si o všem rozhoduje sama, počínaje rychlostí kroku, jaký zvolí cestou do hotelu, až po program na večer. Teď ale vyhlížela někoho, vůbec vlastně nevěděla koho, kdo zřejmě na výstupu od příletů drží cedulku s jejím jménem. Bylo jí trapné po těch chlapech s cedulkami pokukovat, protože i oni na ni koukali – co koukali, civěli! Jako rybáři. A ona přece nechtěla být odchycena. Nikde její jméno. Už v lehké panice začínala přemýšlet, co vlastně bude dělat, vždyť nemá na nikoho kompetentního ani telefonní číslo! Když ji oslovil mladývysoký muž: „Miss Lopez?“ Sice bez cedulky, zato s jistotou, že je to ona.

„Já jsem Martin Plachý.“

V rozpacích se s ním vydala na parkoviště, taky ji mohlonapadnout, že si o ní zjistili informace, mají její foto a tak dále... Byla dokonce tak zmatená, že když jí dal kufr do auta, postavila se k zadním dveřím, jako by to byl taxík. Vlastně teprve tehdy si ho poprvé prohlédla.Vysoký, ale mírně shrbený, protože spíše než štíhlý byl vyloženě hubený. Úzké džíny, sportovní bunda, žádný suchar, překvapivě docela šik... až na ty přehnaně nablýskané polobotky s traktorovou podrážkou. Spíš poloboty, než polobotky, tak humpolácké! napadlo ji.

V kulaté drobnější tváři měl velké hnědé oči, v nichž se mupobaveně zablýsklo, když ji viděl stát u zadních dveří. Rychle ale nasadiltéměř prosebný výraz, aby ji požádal, zda by si mohla sednout dopředu, lépe se jim tak bude prý povídat.

Moc toho ale cestou nenamluvil. Na to, že se jednalo ovyšetřovatele ze speciálního útvaru kriminální policie, jí nekladl ani žádnézáludné otázky. Možná se mu nechtělo se stále prát se svouneprocvičovanou angličtinou.

„Kolikrát jste byla tady v Praze?“ zeptal se jí, když stáli na prvnímsemaforu směrem do centra.

„Šestkrát,“ vyhrkla, a pospíšila si dodat: „... nebo sedmkrát, taknějak,“ pokrčila rameny, jako by to chtěla zrelativizovat. Sama ale dobře věděla, že tu byla přesně šestkrát, každou svou cestu si dobřepamatovala. Přijížděla jednou ročně na audit environmentálních ukazatelů, které se klient rozhodl dobrovolně zveřejňovat spolu s výroční zprávou.

„Vaše firma tady má docela velké domácí zastoupení, proč tu práci nemohl dělat někdo odtud?“ zeptal se kriminalista u dalšího semaforu.

„Nemají tady specialistu na nefinanční reporting, podmínkou auditu je, že to supervizuje expert, který se na to globálně specializuje.“

Nebyla si jistá, zda jí rozuměl. Nic neřekl, pak zakroutil hlavou nad autem, co je myškou předjelo, něco zamumlal česky a zase jenmlčenlivě řídil.

„Moc si vážíme, že jste přijela až sem, abyste tady vypovídala,“konstatoval u dalšího semaforu.

Tak ne že by se jí zrovna chtělo. Ale právníci Audit Veritas jiupozornili, že se tomu případu v Česku přisuzuje velká pozornost. Bylazproštěna mlčenlivosti. Měla plnou podporu vedení, aby s  policií na příadu spolupracovala, a dokonce aby vyhověla žádosti o osobní výpověď v Praze. Jinak by zůstala v Londýně, kde byla v pobočce Audit Veritas zaměstnána, a byla by vypovídala tam prostřednictvím britských orgánů.

Za půl hodiny byli v centrále kriminálky a vyšetřování závažné trestné činnosti v Holešovicích. V místnosti byla ještě policistka a překladatelka. Přestože se výpověď natáčela na video, policistkazaznamenávala její výpověď na počítač, který každou chvíli chroustal data, a do toho pískal mohutný monitor, jaký si matně pamatovalaz devadesátých let z počítačové učebny ve své škole v Madridu.

Po zaznamenání osobních údajů a základních dat přešelvyšetřovatel Martin Plachý rovnou k věci a začal jí ukazovat snímky areáluSeveročeských Chemovodů, a. s.:

„Poznáváte to?“ Na obrázku byl letecký snímek celého areálu.

„Ano, jistě. To jsou Chemovody.“

„A toto?“ Na obrázku byla jakási kalná laguna.

„Ano, území určené k sanaci.“

„A toto?“

„Ano, to je také to území, jenom z jiného pohledu, byla tam inevyužívaná parcela ve stráni.“

„A toto?“

„To je to samé místo, jen už tam stojí fotovoltaická elektrárna.“

„Kdy jste ji tam viděla?“

Byla na otázku připravena, ale pro jistotu si otevřela svou pracovní složku v laptopu.

„V prosinci 2011.“

„Jste si jistá? Kdy přesně?“

Hledala to na stránce, cítila na sobě jeho upřený pohled, bylo jí to nepříjemné. Ba ne, nevadil jí jeho pohled, ale jak se k ní nakláněl,přikládaje této otázce značnou důležitost, ucítila jeho dech a v něm něco nepříjemného, snad pozůstatky česnekového jídla, možná piva.

„Byla jsem tam 15. prosince 2011.“

„A kdy jste tam byla naposledy před tímto datem?“

„To vám řeknu také přesně: 3. ledna 2011.“

„Co jste ten den viděla na místě a v okolí té laguny?“

„Jak jsem už uvedla v písemné odpovědi, na místě se stavěla solární elektrárna.“

„Stavěla? To znamená, že ještě nebyla hotová?“

„Ne, hotová nebyla.“

„Co se na stavbě dělo?“

„To si přesně nepamatuju.“

„Byly už instalované solární panely?“

„To nebyly, stavěly se tam konstrukce.“

Plachý vzal několik na počítači nakreslených obrázků a ukazoval jí jeden po druhém různé fáze výstavby fotovoltaické elektrárny.Vyadalo to jako z nějaké ilustrované učebnice pro děti – krásná zelená louka, potom systém prolézaček a bludiště konstrukcí, pak řadysolárních panelů, v nichž se zračilo nebe jako moře v zrcadlových brýlích, a nakonec trafo a hadovité propojení kabely.

Pousmála se: „Hezké omalovánky.“

Vyšetřovatel se zatvářil dotčeně.

„Nebyly by lepší snímky?“ věděla, že dráždí hnízdo plazů, ale nemohla si pomoct: „U nás – ve Španělsku – odhalili podvody snímáním z dronů nebo třeba z Google Earth. To si snadno porovnáte s datem pořízení.“

Místo aby vybuchl, uviděla v jeho očích záblesk pobavení – stejně jako když u jeho auta způsobně čekala, až jí otevře zadní dveře.

„V kolik odlétáte?“

„Nevím, musela bych se...“

„Asi kolem sedmé, viďte.“

Chabě přikývla a cítila, jak ji opouští poslední naděje, že aspoňodoledne stráví podle svého, touláním po městě. Bylo krásně, sluníčko a příjemné teplo.

„To bychom mohli stihnout,“ odtušil nahlas.

Cestou na sever Čech stále ještě pochybovala nad správností své reakce, vlastně nereakce, kdy poddajně souhlasila a nasedla do jeho mírně ojeté škody Octavie. Na druhou stranu, měla zadání vyjít české policii vstříc...

Rezignovaně se opřela do opěrky a čekala, co bude. A nakonecnelitovala. Ten kluk jí pár zajímavých věcí řekl. Vykresloval jí situaci s tím svým zvláštním pousmáním, které zopakoval vždy, když vyjmenoval některý z důsledků sluneční horečky, která před pěti lety v Českuvyukla. V její souvislosti se prý vyšetřuje už i vražda a k tomuvyhrožování vraždou předsedkyni Energetického regulačního úřadu. Zmínil také několik desítek obchodních sporů u soudů a arbitráží o miliardy vedených investory proti státu. A celá ta podpora stála jenom nadotacích výrobcům z obnovitelných zdrojů ročně přes 40 miliard korun, tedy kolem půldruhé miliardy eur.

„Částku, která v  malé desetimilionové zemi představovala ročně procenta celého státního rozpočtu a která mohla každoročně pomoci vyřešit zásadní ekologické a sociální problémy země,“ říkala si Isabel v duchu během dlouhých pauz mezi krátkými větami svého řidiče avyšetřovatele. „Obnovitelné zdroje jsou správná věc, tak proč to nabralo takovýhle směr?“

Stáli v  areálu chemičky, až úplně na konci, kde nebyly žádné provozy, jen jedna přízemní budova skladů. Proti nim se vedle vybagrované a zpola zasypané jámy po dehtové laguně zvedalav mírném svahu fotovoltaická elektrárna a táhla se daleko až k horizontu kopce, na rozloze asi tak tří fotbalových hřišť. Řady panelů vypadaly vyleštěně, kabely zapojené a všude bylo čisto, trávník kolem pečlivě sestříhaný.

„Představte si, že tu stojíte onoho 3. ledna,“ skočil jí do myšlenekvyšetřovatel Plachý, „popište, co jste tehdy viděla.“

„To je jednoduché,“ řekla Isabela. „Bylo hnusně, zima a bláto, alenesněžilo. Jezdily tu náklaďáky. Vozily pozinkované konstrukce a skládaly je na tu louku.“

„A to už dokončovali, nebo teprve s pokládkou začínali?“

„To nevím. Rozhodně to nevypadalo, že už mají po šichtě a můžou jít na pivo.“

Pokývnutím ocenil její humor, ale poněkud suše pokračoval:„Nevyadalo to tedy třeba jako oprava?“

„Jak to myslíte?“

„Jde o to, zda to mohli mít do 31. prosince hotové?“

„Vždyť jsem vám říkala, že jsem tu byla pak 15. prosince a elektrárna už stála a zřejmě vyráběla i proud.“

Z jeho výrazu vycítila, že je něco špatně, něco je velmi špatně...málem se jí zatočila hlava, došlo jí to dřív, než promluvil. Slunce sice už bylo pod mrakem, ale jí bylo najednou až moc horko. Nad elektrárnou kroužil nějaký pták a intenzivně pískal.

„Ale já se vás ptám na 31. 12. 2010.“ Už na ní viděl, že to mezitímpochopila, tak zkrátil svou minutku slávy a hned pokračoval: „Tedy zda už nemohla být postavena, zprovozněna dřív a pak se třeba zjistilo, žepanely jsou špatně instalované nebo se jim hroutí konstrukce a bylo třeba to znovu rozebrat.“

„No to nevím, jak říkám, vozili teprve konstrukce,“ konstatovala Isabel.

„Vidíte a dva lidé, revizor, stejně jako úředník stavebního odboru, kteří sem přišli provést kontrolu dne 31. prosince – roku 2010,“zdůraznil letopočet, „se podepsali pod potvrzení, že je vše v pořádku aelektrárna je zkolaudovaná a připojená,“ zasmál se Plachý, ale jeho oči se tentokrát nesmály, jejich hnědá barva tmavla do hořkosti: „Poslední den roku je i u nás pracovní den. Licenci dostala tato elektrárna na základě dokumentace z té kontroly od úředníka Energetickéhoregulačního úřadu na Silvestra ve 20 hodin 55 minut.“

„Je to vůbec ještě možné, že ten samý den...“

Plachý zavrtěl hlavou: „Udělali chybu, povolení stavby ještě nebylo pravomocné, i když razítko od stavebního úřadu už měli.“

„Ale...,“ rozhlédla se kolem, „to si toho nikdo...“

„Ne,“ teď už byl jeho úsměv spíš unavený. „Sem mají přístup jenzaměstnanci. Ti si to buď už nepamatují, anebo viděli hotovou, funkční elektrárnu... Ale pojďte, ještě vám něco ukážu.“

Šli kousek podél panelů k trafostanici, domku bez oken, zatos bohatým drátovím vycházejícím ze střechy, s odporně nahnědlou omítkou a dvěma kovovými dveřmi žabincové barvy. Nádheru rámoval stříbrně světélkující okap, téměř bez promáčklin a rzi, skoro jako nový.

„A na trafo si pamatujete?“

Chvíli se zamyslela, pak se rozjasnila. Snad jako by měla dokonceradost, že aspoň něco mohlo být v pořádku: „Ano, ta bouda tu stála.“

Plachý krátce přikývl: „A stálo tu ještě něco?“

Opět se zamyslela, ale ten skoro radostný pocit už se nedostavoval. Pokrčila rameny. Plachý se přehrabával v baťůžku, našel konečně fólii s vytisknutými fotografiemi různých dieselagregátů.

Přikázala si, že už se nenechá překvapit. Plachý si s ní alenepohrával, za což mu byla vděčná, hned totiž pokračoval: „Prověřujeme logicky i podezření, že elektřina dodávaná tehdy do sítě nebyla vyrobenasolárními panely, ale normálně naftovým motorem. Mohlo jich být i dokonce více. Těch agregátů.“

Další skříňovité ohavnosti v blízkosti trafa si nevybavovala, ale váhala.

„Jedná se o vážný korupční případ. Vy jste náš klíčový svědek.“

Vizuálně si jistá nebyla, ale jako by jí z tehdejšího blátivéhoseveročeského ledna v hlavě rezonoval vzdálený, ale hluboký zvuk běžícího motoru. Jako by úplně cítila závan pachu spalin. Ale ne, toto ti, milýdetektívku, nepotvrdím. Můžeš být rád, že jsem ochotná podepsat tusamotnou elektrárnu – ne-elektrárnu.

„Pojedeme?“ řekl opět tím suchým tónem, který neměl s jehopůvodní usměvavostí nic společného. Když nastartoval, s nepříjemným pocitem se tu ještě naposledy rozhlédla.

Mlčeli až k dálnici. Když se na ni dostali, řekl, že ji doprovodí až do odletové haly.

„Jsem v ohrožení?“ zeptala se znepokojeně.

„Tak bych to neřekl, ale bohužel se nám stává, že lidi z ničehonicodvolají svou předchozí výpověď.“

To už jí do řeči nebylo vůbec. Bylo jí sice milé, jak dvorně se k níchoval, podržel dveře, vzal tašku, ale uvnitř zůstávala hluboce skeptická. Rytířů na jeden den, na jeden večer, na jednu noc poznala dost. Když jí podával ruku, navzdory pevnému stisku, už živě viděla, jak se otočí, vše pustí z hlavy a odjede domů za úplně jiným programem. Jistě, možná bude zapáleně dál pracovat na komplikovaném případu nebývalých rozměrů. Ale než se případ po letech dotáhne do konce, může být už pětkrát přeložen, anebo sám odejde za lukrativnější prací a budenahrazen někým jiným, komu ona bude jako svědek lhostejná.

Koneckonců jsou to jen úředníci, pomyslela si Isabel ještě, kdyžv letadle usedala na své místo. Teprve nyní si uvědomila, že nemá místo u okna, nýbrž zbylo na ni jen neoblíbené prostřední sedadlo. Zalitovala toho, napadlo ji, že viděla Prahu možná naposledy. Po dnešku nějak ztratila chuť se sem vracet. Čeští muži jí nikdy nepřinesli nic dobrého, raději dál od nich, řekla si, když letadlo nabralo výšku. Mezi obláčky se pokusilo dohonit slunce, které směřovalo kamsi za Londýn, a ještě dále přes moře na západ, dole už zemi přikryl večerní stín a slunečníelektrárny se ukládaly ke spánku. 2. Zima v Praze / leden 2005 Na počátku ta vize tak tragicky, jak vyšetřovatel Martin Plachý jejínaplnění vylíčil Isabel Lopezové, nevypadala. Spíše kuriózně – země, která má v Evropě průměrné až podprůměrné množství slunečního svitu, se měla stát sluneční velmocí. Ne že by si uměla přičarovat více sluníčka, ale rozhodla se ho uctívat tak, že pro něj postaví nejvíce solárníchsvatyň v Evropě. Na počátku v tom ale všichni byli vlastně nevinně.

Za oknem nic moc, obvyklý kalný únor s deštěm a sněhem vpodmračeném povětří. Slunce se o nic ani nepokouší. Magda odvrátila pohled od okna k tomu svému domácímu sluníčku. Zkoumavě se na něj dívala, jako by na něm něco hledala.

„Co je?“ pobavilo Ondřeje poté, co vzhlédl od laptopu.

„Přemýšlím, kam si tě zařadit,“ řekla Magda a kočkovitě se protáhla, kolem ní na gauči leželo několik azurově modrých katalogů cestovních kanceláří s nabídkou letních dovolených. Seděla mezi nimi v pleteném hnědém roláku, nohy jí obepínaly domácí legíny, zakončené tlustými ponožkami.

Dřív než stačil zareagovat, vystrčila před něj stránku s  tabulkou: „Jednička ani čtyřka nebudeš, to jsou extrémy – buď mají bílou, nebo pihatou pokožku, vlasy hodně světlé nebo zrzavé a nikdy se neopálí, jen spálí. Druhý extrém je čtyřka, snědé až černé typy, kterým na slunci skoro nic nehrozí.“

„A já?“

„No právě,“ šťastně se usmála Magda. „Buď dvojka, nebo trojka.“

„A kde je ta hranice?“

Magda se mírně zamračila, jak luštila tabulku. Pak se opět takholčičkovsky usmála, když to našla: „10–20 minut, to je dvojka, a trojka je: 15–25.“

„Co ty minuty říkají?“

„Vlastní ochranná doba pokožky,“ odpověděla Magda.

„A co je to přesně?“

„Ježiš, Ondro, proč musíš všechno tak komplikovat,“ zamračila se na oko. „Na, podívej se sám.“

Ondřej si vzal populárně naučnou přílohu cestovního katalogunazvaného Léto stále a četl: „Vlastní ochranná doba pokožky – stanovuje maximální délku pobytu na slunci bez jakékoliv ochrany. Co je tomaximální délka pobytu na slunci bez jakékoliv ochrany?“

Magda svoje sluníčko pozorovala s  přimhouřenýma očima: „No přece než ti zčervená kůže, broučku.“

Ondřej nevěděl, co na to říct, tak se vrátil k textu: „Ochranný solární faktor je číslo, které udává, kolikrát déle můžeme být na slunci bezrizika spálení, než kdybychom opalovací přípravek nepoužili.“

„No, vidíš, jak ti to jde,“ pochválila ho.

Ondřej si ve tváři ponechal analytický výraz, vstal a z kosmetické skříňky přinesl opalovací krém a prostudoval si štítek: „To znamená, že ochranný faktor 20 mě bude chránit dvacet krát dvacet minut? To je 400 minut... skoro sedm hodin...“

Tázavě se na ni podíval: „To není možný.“

„Proč by ne?“

Nedovedl si představit, že by se – byť nakrémovaný – smažil na pláži jen tak sedm hodin a zůstal v pohodě. V jeho myšlenkách se objevil stín. Ale nic příjemně chladivého, žádný úkryt před spalujícím sluncem. Spíš těžká tlačivá clona, která rušila a zneklidňovala výhled do modrozlaté budoucnosti.

Věděl, co to je. Péťa a jeho strašně spálená záda po práci na zahradě. Po půl roce mu řekli, že má rychle postupující zhoubný kožní melanom. Péťa mu to řekl nedávno. Zrušil už nekolikátou hospodu, na kterou se spolu domlouvali, a Ondřej, už celkem rozmrzelý, na něj udeřil.Petrovo přiznání jím otřáslo. A mimo jiné se začal víc pozorovat. Jako by až s vážnou nemocí kamaráda, kterého znal od školky, pochopil, žebezstarostnost života se začíná rozplývat, když je člověku stále více přes třicet.

Ještě chvíli zamyšleně koukal do tabulky, pak si prohlédl pár azurově laděných fotek s krásnými opálenými těly – ty křivky! Fungovalo to však jen částečně. Lechtivý, až skoro vzrušující pocit stále kalil ten v pozadí rozmazaný stín.

„Počkej, já ti taky něco ukážu,“ řekl Magdě v náhlém hnutímysli a cítil se najednou jaksi lehčeji a inspirovaný zároveň. Jako by sekonečně od stínu osvobodil.

Naklonila se k němu, aby dobře viděla na displej, kde se načetla mapa Evropy, zbarvená od modré a zelené na severu přes okrovou a béžovou ve středu po oranžovou až rudou na jihu.

Ukázal na nanicovatou barvu zhruba uprostřed mapy: „Ve střední Evropě se pohybuje sluneční záření mezi 1 000–1 400 kilowatthodinami na metr čtvereční, v Evropě jižní je to tak 1 600–2 200.“ Pohodil hlavou nejprve směrem ke studenému akváriu za oknem: „Takže tady kolem Prahy máme asi 1 000 jednotek slunce,“ a pak zpět ke stolu, kdedominovaly azurovo-zlaté reklamní fotografie cestovní kanceláře, „zatímco na jihu Španělska nebo Itálie je to dvakrát tolik.“

Spočinul na jejím poněkud nezúčastněném pohledu. Jasně, musel to vzít trochu jinak a začal počítat: u nás připadá na den v průměru čtyři a půl hodiny slunečního svitu. Když se chceš opalovat ve Francii, máš na to o půlhodiny víc, ovšem v Portugalsku sedm a půl hodiny, a to denně po celý rok! Až do teďka žádné překvapení, viď. Jsme národ, co si pořád stěžuje na počasí. A právem. Jsme prostě v Evropě průměrně až podprůměrně sluncem obdařená země. Přesto, přesto tu vzniká něco... co z nás udělá sluneční velmoc. Věřila bys tomu?“

Podíval se do ohybu gauče. Magda stočená jako klubíčko vlny užpokojně oddychovala v zimním spánku nedělního odpoledne.

„Tak absurdní,“ dodal sám pro sebe, díval se na pruh umírajícího světla v přítmí svého holešovického bytu, utopeného ve čtvrti starých činžáků, které se krčily pod svahem, kde se Letná přes park dále zvedá k Pražskému hradu. Ve staré „dělnické“ čtvrti se od devadesátých letminulého století žilo zajímavě, pokud člověku nevadil deficit zeleně aslunečního světla. „To z nich nikdo nevidí, jak je to absurdní?“

18

3. Zeměkoule / 20. leden 2005

Praha zažívá běžný lednový den, padá déšť se sněhem, je kolem 3 stupňů.

Pět set kilometrů na severozápad od Prahy leží Hamburk, ten má na tu

dobu běžných 5 stupňů, větrno a déšť doprovázejí ještě kroupy.Tene

rife na Kanárských ostrovech jen kolem 15 stupňů, ovšem tradičněslu

níčko, v Sydney je léto a při 24 stupních Celsia tam zuří bouřkas prud

kým lijákem. Tokio zaznamenává 6 stupňů bez srážek. Prostě neděje se

na zeměkouli na tu dobu nic zvláštního. Vše se má změnit ráno krátce

po 6:30 univerzálního času GMT.

NASA sice už několik dní vyhodnocuje neobvyklé jevy na Slunci apo

zoruje vývoj kolem nových slunečních skvrn, ale doposud neměladů

vod k vydání varování. Doktorka Debora Katzová z monitorovacíhocen

tra vesmírného počasí Space Weather Prediction Centre v  Boulderu,

ve státě Colorado na úpatí Skalistých hor, má noční službu, upíjí kávu

z  kelímku a sleduje tři monitory před sebou. V  1 hodinu a 36 minut

dostává z automatizovaného počítačového dispečinku výstrahu stupně

X, tedy nejvyššího možného rizika z aktivit Slunce. Výstraha automaticky

spouští proces analýzy dat a alarmuje specialisty na sluneční erupce

a protonové bouře. Doktorka Katzová se dle pravidel nesmí spoléhat

jen na digitalizovanou cestu, zvedá telefon a volá na speciální linku do

NASA. Podle dosavadních poznatků a zkušeností je třeba na prvním místě

varovat kosmické stanice, astronauti musí setrvat v bezpečí vesmírných

stanic, nevykonávat žádnou práci a hlavně nevstupovat do vesmírného

prostoru. Dalším kritickým terčem je energetická infrastruktura. Rozjíždí

se krizová komunikace s operátory energetických přenosových soustav,

aby se rychle připravili na přechod na ostrovní režim. Podle dosavadních

zkušeností se mohou následky erupcí v podobě různýchelektromagne

tických jevů projevit už do dvou hodin, nejdéle do několika dnů.

Blesková analýza v NASA potvrzuje úroveň rizika X: obří erupcenastala ve skupině slunečních skvrn NOAA 720 na severozápadním okraji Slunce. V jejím důsledku se formuje kaskáda vysokoenergetických částic, takzvaná protonová bouře. Alarm! Debora se ohlédne na kolegyv dispečinku, Pedro už to také určitě vidí, obvyklý úsměv mu nehraje ve tváři a navzdory jeho pestrému oděvu s barevnými řemínky vyhlíží jeho tvář popelavě. Napadne ji, že v momentech, jako je tento, všichni skokovězestárnou a jestlipak i ona právě teď vypadá tak hrozně? Dva dalšíkolegové spěchají k jejímu stolu, protože ona má jen jako jedna ze dvou lidí na obrazovce i živý kanál s útvarem zvláštní krizové pohotovosti, který sice pracuje v rámci NASA, ale není zakreslen v žádné organizační struktuře.

Cítí, jak se kolegové za ní naklání k jejímu monitoru, nikdo nicneříká. Přesto jí to dává oporu. Přítomnost dalších lidí, kteří „vědí“, jípomáhá, aby se dokázala lépe soustředit a nezpanikařila. Napadne ji, že až přijde konec světa, lidé nejen že to nebudou předem vědět, ale možná si toho ani nevšimnou. Tak rychle všechno půjde.

Koncentrace protonů řítících se k Zeměkouli podle všeho dosahuje nejvyšších kdy změřených hodnot! První odhady pohybu kaskádyhovoří o rychlosti cirka 100 tisíc kilometrů za sekundu, tedy je oprotirychlosti samotné erupce ještě třistakrát rychlejší a dosahuje tak třetiny rychlosti světla... „Ale... to znamená,“ řekne nahlas doktorka Katzová a už to nedopoví. Všichni se nakloní blíže k monitoru, jako by tomunechtěli věřit.

Celým tělem jí projede strašlivý záchvěv. Do pracovní koncentrace se jí vkliňuje nezastavitelná myšlenka na rodinu, děti poklidně spící v domě na kraji města. „Nepanikař,“ přikazuje si a snaží seutřídit si kroky, jaké má nyní učinit. Je třicet minut od zaznamenání erupce a podle všeho protonová bouře už před pár minutami zasáhla Zemi. Rychleji než kdy jindy a zejména rychleji, než se člověk i s nejlepšítechnikou byl schopen na cokoli připravit.

Po návratu z této služby domů jako obvykle zkontrolovala spící děti a jako obvykle ulehla v ložnici k několika málo hodinám spánku.Tentokrát ale nespala. Plakala. Plakala dlouho obrovskou úlevou a cítila se nekonečně šťastná. Spát v tichém domě, v suchu a teple, slyšet, jak klidně oddechují vedle v ložnici děti a ráno si dát v pohodě spolusní

20

dani. Existuje dokonalejší definice štěstí? Plakala a vychutnávala sikaž

dou vteřinu svého života.

Následky protonových bouří jsou stále ještě neprozkoumanoukra

jinou. Ví se, že protony mohou způsobit nejen nepředvídatelnévý

padky v energetických sítích a svými magnetickými efekty zmástna

vigace GPS či počítačové a mobilní sítě, prostě ohrozit chod světa přes

techniku. Protony ale proniknou i lidským tělem, a mohou mu takzpů

sobit biochemické poškození. Mohou způsobit neviditelné a nevratné

změny v organismu, které se projeví později ve formě poruch, nemocí

či změn v chování. 4. Rodinná oslava / květen 2005 „Tak ten se mi povedl, sice není můj, ale povedl se mi.“ Ondřejova matka tím myslela zetě, který si v  podřepu prohlížel odmontovaná dvířka od kuchyňské linky. Natáčel je a s  jedním okem přivřeným zkoumal nerovnost jejich seříznutí. Vypadal, že neposlouchá, dvířka odložil ahledal ten správný šroubovák.

Matka u linky utírala skleničky a dvě položila vedle lahves domácím vaječným koňakem. Ostatní sledovali Káju od kuchyňského stolu, kde se všichni scházeli, když měl někdo svátek nebo narozeniny. A na ta křivá dvířka se už prostě nedalo dívat. Kája, muž činu, si skočil o patro výš, kde bydlel s Ondřejovou sestrou a dětmi, pro své nádobíčko a už na tom pracoval oslava neoslava.

„Už zase začínáš a to jsme si ještě nedali náš oblíbený tekutý dezert.“

„No, neboj, ty ses mi také povedla,“ ujistila matka dodatečně svou dceru.

Na velkém stole zbývaly z jídla už jen trosky po oslavě, nápoje zpola dopité, jen zákusků a ovoce bylo ještě dost.

„Už jsem se lekla, že na mě zapomeneš,“ zasmála se Hanka apřivinula k sobě obě děti, které už jen čekaly na povolení odskákat dopokojíčku: „Vy jste se ale povedly úplně ze všech nejvíc!“

„Zato ten se mi moc nepovedl,“ vystřelila matka, když dovnitřnakoukl nejmladší syn. Měl na hlavě podivný klobouček, na soběčervenou koženou bundu à la Michael Jackson a vyhlížel poněkud neklidně.

„Tak čau,“ řekl jen a otočil se k odchodu.

„Bertíku,“ zavolala na něj matka, „Bertíku! Kam jdeš, kdy se vrátíš?“

„To neřeš, mami, v pohodě, jo,“ netrpělivě pokývl. „Možná přespím u kamarádky, uvidím, buď v pohodě, jo.“

Ještě mrkl na Ondřeje, svého staršího bratra, a už razil ven, pryč z této domkové čtvrti na okraji sídliště k metru a do díry a do centra, kde to žije.

„Už mu není patnáct, mami,“ usměrňovala ji Hanka. „Dokonce už mu není ani osmnáct... To to letí...“

„No právě,“ posteskla si matka, „nestuduje, nepracuje, nic honebaví, nic ho nezajímá... příživníka jednoho.“

„A co ta nabídka od tety?“

Matka si odfrkla, jako by napodobovala odmítavé gestopostpubertálního syna. „Tam on přece nepůjde, do té díry na severu Čech. On,Pražák!“

„No, popravdě, dělat někde na úřadě v provinčním městě...“

„Ona není jen starostka,“ vložil se do tématu Ondřej. „Dana Petrová je v severních Čechách pojem. Má tam řadu konexí, spoustu vlivných přátel. Víc než kde jinde pro severní Čechy platí, že byznys a politika jedno jsou...“

„Dej si ještě dort,“ přikázala Ondřejovi matka, prohlížela si ho tím svým vážným pohledem, který byl snad ještě tragičtější, než kdyžsekýrovala toho nejmladšího. „Nějak jsi pohubl, nevím, jestli zrovna tobě ten tvůj severočeský... byznys, jak říkáš, nějak pomáhá.“

Ondřej si přidal dort a matka nalila sobě a Hance dvojitého panáka vaječňáku.

„Náhodou,“ ozval se Kája, který už měl dvířka hotová, „autíčko mu dali pěkný.“

Hanka i matka se ohlédly k oknu na ulici, kde mezi starými amalými auty zářil nový passat antracitové barvy. Až nepatřičně nablýskaný – Ondřej ho vzal cestou do myčky a obětoval tomu spoustu časučekáním ve frontě. Nic na to neřekl, ale napadlo ho, že působí nabubřele. Ale chtěl se přece před rodinou blýsknout – měl by to přiznat aspoň sám sobě. Matka auto nikdy neměla a Kája s Hankou si vždy pořizovali jen ojeté s nízkou spotřebou.

„Vypadáš unaveně, ustaraně,“ pokračovala matka ve veřejnýchúvahách.

Ondřej obrátil oči v sloup. „Všechno v pohodě, mami. Práce mám hodně, ale o tom to přece je,“ řekl a podíval se na Káju. „Člověk chce být užitečný, a když dostane dobrou nabídku, tak má po ní skočit. Trh je i v práci. Všichni soutěžíme.“

„Jo, když bys to bral takhle doslova, tak ve školství nezůstanejediný kvalitní učitel,“ pustila se s ním Hanka do polemiky, která tradičně probíhala u tohoto kuchyňského stolu už více než deset let.

„No, správně by to tak být nemělo,“ řekl Ondřej. „Efektivní tržníekonomika generuje dostatečné příjmy i pro veřejný sektor. Jinými slovy, když funguje podnikání, pak funguje i výběr daní a tím se najde i dost prostředků pro školy, aby si udržely ty nejlepší učitele...“

Kája zachrastil s krabičkou od nářadí, otočil se od dveří, jako by chtěl něco říct.

„Podívejte se třeba na Švýcarsko,“ nenechal se Ondřej přerušit, „jaký doslova pohádkový platy tam berou učitelé.“

Kája už nic neřekl, jen zakroutil hlavou, když stoupal s nářadím po schodech do prvního patra.

„Jo, pro nás pohádka,“ řekla lakonicky Ondřejova sestra.

„Ano, peníze se u nás ztrácí někde na trase mezi lidmi, co dělají vbyznyse, a lidmi, které z těchto peněz platí stát...“

„Ty sis měl dodělat ten doktorát,“ poznamenala matka a dopila svou skleničku tekutého dezertu.

Ondřej nepatrně zakroutil hlavou a pokračoval: „Je to kvůlinesmyslným politikám, zrovna se jednou takovou zabývám pro našepředstavenstvo.“

„Stále ti nevím, jestli ten se mi povedl, nebo ne?“ pronesla matka svůj oblíbený bonmot při pohledu na vážně se tvářícího – prostědůležitého – syna a obrátila se na Hanku, jako by jí měla pomoci s odpovědí.

Ta se jen usmála. „A kdy k nám vezmeš svou přítelkyni?“

„Až se vyléčíte z alkoholismu a neuděláte mi ostudu,“ řekl Ondřej. „Už musím, mami,“ naklonil se k ní a políbil ji na tvář.

„Počkej, zabalím ti ten dort!“ Informace k návrhu zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů energie (OZE) porada vedení, červen 2005, Ondřej Rajmond Se vstupem do Evropské unie k 1. dubnu 2004 se Česko zavázalo plnit cíle evropské energetické politiky. Ta si ve směrnici z roku 2001 stanovila, že do devíti let dosáhnou OZE více než pětiny (22,1 %) na spotřebě elektřiny EU. Závazek pro Česko zní tak, že do roku 2010 mají obnovitelné zdroje na spotřebě elektřiny dosáhnout 8 %. To je dvojnásobek stávající úrovně (4 % za r. 2004).

Klíčové je, jak se stanovují ceny, za které budou distributoři povinněvykupovat od výrobců z větru, slunce, vody, biomasy a bioplynu či z tepelných čerpadel. Regulátor (Energetický regulační úřad) je stanoví podle zákona „tak, aby byly vytvořeny podmínky pro naplnění indikativního cíle podílu výroby elektřiny z OZE 8 % v roce 2010“.

Úředníci Energetického regulačního úřadu (ERÚ) stanovili tedy ceny tak vysoké, aby i ty nejméně efektivní zdroje přinášely svým majitelům zisk.ZaElektřina – výkupní ceny vs. tržní cena

Zdroj: ERÚ, EEX


25

tímco tržní cena elektřiny se v tom roce pohybovala kolem 1 250 korun za

megawatthodinu, násobky této ceny měli dostat provozovatelé elektráren

z obnovitelných zdrojů. Nejvíce ti od slunečních zdrojů – neskutečných

13 200 korun, tedy více než desetinásobek tržní ceny.

Pro zajímavost, takovou disproporci plánu od reality si nedovolila ani komunistická Státní plánovací komise, která v Československurozhodovala, kdo bude kolik čeho vyrábět a za jakou cenu se to budeprodávat. Prezident sice zákon schválený parlamentem nepodepsal, ale ani nevrátil, zákon tedy začal platit od 1. srpna 2005.

Hlasování napříč stranami od komunistů přes demokratickou levici, střed, liberály, až po pravici ukázalo, že základní pravidla svobodnéhopodnikání a rovnosti před zákonem nejsou pro naše politiky tak podstatné, jako tyto okolnosti:

Pozn. Výpočet autora na základě dat z ČSÚ, ERÚ a energetické burzy EEX


26

• centrálně plánovité řízení evropské energetiky z Bruselu formoustanovení závazných podílů OZE na spotřebě elektřiny a v ČR aplikované

formou administrativně stanovovaných cen • mediálně líbivá zelená politika a životní styl na pozadí šíření strachu

z důsledků globálního oteplování • příležitost dostat se rychle k nadprůměrným ziskům z podnikání pro

skupinu vyvolených. 5. Uhelný projekt / listopad 2005 „Jinými slovy, je úplně jedno, že se jedná o nesmyslnou nerentabilnívýrobu, cena se prostě podle zákona musí nastavit tak vysoká, žesocialistický závazek z Bruselu bude splněn. A český zákon jde vlastně ještě dál, než si kdy dovolili jít komunisti,“ řekl s teatrálně optimistickýmúsměvem Ondřej na závěr svého příspěvku na poradě vedení. Ředitelé byli na jeho ironii zvyklí a většinou se po jeho politickém příspěvku rovnou vrátili k provozním otázkám těžební společnosti.

Šéf ale tentokrát nepřestával kroutit hlavou: „Hovadina. Když nebude slunce svítit a vítr foukat, nic se nevyrobí, pak je jedno, jak mají nastavenou dotaci.“

Technický ředitel Jásek si přisadil: „Mluvil jsem s Pavlem z První distribuční, nikdo ty soláry nepřipojí, je to bláznovství.“

„Ano, ale bláznovství odhlasované 103 poslanci ku 44 poslancům,“ namítl Ondřej.

Jásek po něm loupl pohledem zpoza tlustých staromódnězakulacených brýlí s pozlacenými obroučkami: „Přečtěte si, co všechno musí elektrárna splňovat, aby ji distributor mohl připojit. V podstatě ji má v hrsti, distributor najde tisíc důvodů, technických důvodů, proč tonejde. Nebo to aspoň dokáže roky zdržovat.“

Šéf se zavrtěl, bylo jasné, že už touto diskusí nechce ztrácet čas: „Chvála bohu, aspoň jednou bude byrokracie monopolistů užitečná a nahází těm zlatokopům klacky pod nohy.“

Ano, to je úzké hrdlo celého toho nápadu, pomyslel si Ondřej. A v tu chvíli se mu v hlavě začala rodit podivně přitažlivá myšlenka.

Do zasedačky vplula v béžových semišových kozačkách na vysokých podpatcích asistentka vedení. „Magdi, prosím ještě jedno dvojitýpresíčko,“ instruoval ji šéf.

Přikývla a s úsměvem opětovala pohledy ředitelů: „Pánové,přijímám poslední objednávky.“

Krátce přejela pohledem i Ondřeje. Hřál ho pocit jakési výjimečnosti, i když nic neřekl a ani s ní nezavtipkoval – na rozdíl odfinančního ředitele, který obdivně zakroutil svou nablýskanou plešatouhlavou a vydechl: „Proč my ve vedení nemáme žádnou ženu? Tím že jsme Uhelný projekt?“

„Jako myslíš, že kdybychom neměli ušpiněné ruce od uhlí, mělibychom tu ženy?“ zareagoval Jásek.

Magda se zastavila u dveří a čekala na pointu, vtipné přestávkyběhem úmorné porady vedení byly vítány, a když ne vítány, aspoň šéfem tolerovány.

„No, třeba kdybychom byli zelení a měli třeba sluneční projekt. To by se nám ženy do vedení jen hrnuly? Tak to myslíš?“ pokračoval Jásek v pokusu o ironickou vložku.

„Určitě,“ chytl se toho finanční ředitel a mrkl na Ondřeje: „Je čas, chlapče, abychom změnili image.“

Ondřej zavrtěl hlavou a snažil se nedívat směrem ke dveřím: „V tom případě bych ten rozpočet spíš investoval do team-buildingů a off-sitů, tam nebude o sympatické kandidátky nouze. Jistější, než barvit uhlínazeleno.“

„Na to vás užije, pánové, nejdřív si na takovou srandu musímevydělat,“ řekl šéf a mrknutím Magdu propustil z mužské společnosti. „Tak, čas letí, jdeme k dalšímu bodu: tendr na novou železniční vlečku.“

Ondřej už byl myšlenkami jinde. Hodně jinde. Opakovaně si četl SMS, která mu před chvilkou blikla na displeji: celkem sexy, v modré mezi těmi šedými. Tehdy si ještě košile vybíral sám, a přestože už žiliv jednom bytě, ještě je bavilo spolu flirtovat. Dlouho poté, když se vše začalo ubírat jiným směrem, se k této a dalším esemeskám z rané fáze vztahu vracel. 6. Plán Amsterdam / říjen 2006 Jeho plán získal životaschopnost o rok později, v říjnu 2006,v Amsterdamu. Město bylo polepeno plakáty Ala Gorea, hvězdě v boji proti globálnímu oteplování. Bývalý viceprezident USA byl hlavní personou konference o udržitelném rozvoji. Do luxusního kongresového hotelu Marriott se sjeli jak představitelé velkých průmyslových korporací, tak aktivisté z neziskovek nebo úředníci z Bruselu.

Ondřeje překvapila ta jednohlasnost, s níž se tam tyto skupinyrůzných zájmů přihlásily ke změně dosavadního pořádku, ke změně vzorců svého chování. To není jen módní vlna a krátkodobý politickýpopulismus, uvědomil si Ondřej, vyslanec české těžební uhelné společnosti, při pohledu na umělkyni, která na slavnostní večeři předvedla stvoření jakéhosi nového jazyka, zpěvu a tance na pódiu uprostřed sáluplného kruhových stolů pokrytých bílými ubrusy. Tělem mu projelzáchvěv husí kůže, připadal si najednou jak ve svatyni, kde probíhá rituál. Performance symbolizovala jednotu, s jakou se všichni, ať už manažerka penzijního fondu z Thajska, analytik italské energetické firmy, britskýlevicový novinář, německý člen hnutí Greenpeace či americký politik uvečeře propojili, a to doslova.

Na výzvu umělkyně utvořili kruhy, jak se drželi kolem stolů za ruce. Nejdřív si připadal trapně, když svíral drobné vlhké dlaně svých dvou sousedek u stolu. Stále více ho ale pohlcovalo pomyšlení, že konečně vidí, a tedy i chápe něco, co vede o tisíc kilometrů na východ v jeho malé zemi k absurdní politice produkující ještě absurdnější legislativu.

Je to takováto pospolitost a v ní zrozené myšlení, které dává oporu a zároveň záminku k zřejmě největšímu porušení tržního systému za dobu jeho krátké existence v post-totalitní Evropě po roce 1989. Akci, která nutně musí vést ke změně způsobu přerozdělování národníhodůchodu, hře, kde se soutěží o stovky miliard především schopnostíkorumpovat.

Před polednem pozornost v kongresovém sále opadala, ale mladý řečník to nechtěl připustit. Bystrýma očima projížděl obecenstvo, jako by se snažil všechny propojit svým pohledem a myšlenkou: „Starýzpůsob měření blahobytu je pryč. Naše hodnoty se mění, to je pravda, ale budete se mnou souhlasit, že to přece nestačí. Přijde nový řád, novýpořádek, nastal čas na změnu.“

Zdůraznil dopad své věty, až se mu rozvlnily tmavé vlasy spadající na ramena. Téměř dlouhé vlasy, intelektuálský střih a tmavý obleks bílou košilí, elegantní nízký límeček. Jeden z těch ambiciózních mladých mužů a žen z neziskového sektoru s tahem na branku.

Dlouhá odmlka, na plátně finální snímek s  titulkem „Time to Change“. Na pozadí titulku je fotografie ulice zaplavené vodou a na zídce s ohromenými tvářemi rodiny odněkud z východní Asie, kterým jako by se nechtělo uvěřit, co vše jim povodňová vlna odnáší...oblečení, nábytek, mopedy, auta, sloupy elektrického vedení, domy, jejich blízké... život jim mizí s velkou vodou. Není co dodat.

„Děkuji,“ končí svou prezentaci v potlesku, lidé jsou pohnutí, cosi nečekaného je najednou spojuje – stejně jako v případě umělkyně na večeři – zhluboka dýchají vzduch nabitý emocemi.

V lobby kongresového hotelu mezitím čeká raut z čerstvýchmořských plodů. „Přijde nový pořádek,“ zní Ondřejovi v hlavě ve frontě na krevety. Kdyby to mělo nějaký smysl, zeptal by se mladého aktivisty, co konkrétně ten nový pořádek má být. Ale mělo to smysl? Tytokonference o životním prostředí určené průmyslovým korporacím byly stále stejné: firmy lakující sebe narůžovo, pardon nazeleno, neziskovkynabízející svá razítka firmám výměnou za slib trvalé udržitelnosti. K tomu pár bruselských úředníků, poslanců a starosta města, kde se akce koná. Ti všichni zase slibují potřebné paragrafy, které zajistí, že náš svět bude udržitelnější.

A přece se tato konference něčím vymykala. Už cestou z letiště Schiphol do centra Amsterdamu Ondřej očima zavadil o plakát s velkoupovědomou tváří, která se podél cesty opakovaně vynořovala. V kapkáchpadajících z tmavě šedého nebe míjeli pomalu se sunoucí auta cyklisté civilně oblečení, Holanďanky v kozačkách a klidně i v sukni a stále vzpřímené i v poryvech větru a deště. Otužilá, pomyslel si obdivně při pohledu na jednu takovou amsterdamskou cyklistku. Ale zase ten plakát a na dalším city-lightu další.

Konečně taxi zastavilo přímo u reklamy a Ondřej si mohl přečíst text pod tváří: Al Gore – The Amsterdam Global Conference onSustainability and Transparency, 4–6 October 2006. Přijel slavný host.

Samozřejmě Ala Gorea si nemohl nechat ujít, ostatní uvažovali stejně a hlavní sál byl našlapaný už deset minut před příchodembývalého amerického viceprezidenta a autora filmu Nepohodlná pravda. Charisma a špičková dikce, myšlenka stejná jako u aktivisty, který ve jménu boje proti globálnímu oteplování volal po novém pořádku.Ondřej v myšlenkách zabloumal k povolenkám na emise oxidu uhličitého, kterým kritici říkali odpustky. Hřešíš? Tak se vykup a bude tiodpuštěno. Kdysi za odpustky inkasovala církev, ale kdo na povolenkáchvydělával dnes?

„Nastal čas činů. Nemějte žádné pochyby o tom, že i malá skupina lidí může změnit svět,“ dozvučel sytý hlas Gorea sálem. Ondřej seprobral ze zamyšlení a měl přitom nepříjemný pocit, že mnohé pohledy směřují k němu. Teprve nyní si uvědomil, že Gore má aplaus ve stoje, zatímco Ondřej sedí, jediný v hledišti, jako nějaký rebel, a vzbuzujepozornost lidí kolem. Připomnělo mu to, jak někdy před dvaceti lety, kdy zbývaly dva tři roky do pádu komunismu, vystoupil na školnímshromáždění Socialistického svazu mládeže jeden z hlavních papalášůKomunistické strany a učitelky dohlížely na to, aby potlesk po projevu proběhl ve stoje. Ze srandy a pubertálního vzdoru zůstal s kamarádem Péťou sedět. Všichni na ně koukali.

Pak v kabinetu dostali sodu od hysterické třídní a také hrozbuvyhazovu ze školy, která se však nevyplnila. (Tradovalo se, že staršíhospolužáka, co přišel na prvomájovou manifestaci v tričku z americké vlajky, za to ze školy vyhodili.)

Na bio obědě zapíjeném kávou fair trade, jak zdůrazňoval letákkonference, se Ondřej potkal s  dalším pravidelným obrážečem zelených konferencí, Hermannem Schutzem z D-Energie, energetické korporace, která byla jedním z hlavních německých spotřebitelů uhlí.

„Tak nám ten byznys s uhlím brzo odpískají, viď,“ začal Ondřej bodře, jak vzhlédl k urostlému Hermannovi s  malýma pichlavýma očkama v kulatém červenolícím obličeji. „Naši energetici mají ještě povolenky zadarmo, ale to je jen večírek před kocovinou. Uhelné elektrárny půjdou do šrotu a s ním i my všichni...“

Hermann zavrtěl hlavou: „Čísla říkají něco jiného. Stačí, když si srovnáš vývoj ceny elektřiny s vývojem ceny povolenky. Nepřekvapí, že velmi přesně korelují.“

„Jasně, víme, že elektrárny cenu povolenek zakomponovaly do ceny elektřiny ještě před spuštěním obchodování. A to ještě s nějakoupřirážkou,“ mrkl na něj.

Hermann se také usmál: „To je za riziko z nepředvídatelnosti jejich dalšího vývoje.“

„Ale takhle to přece nemůže jít do nekonečna,“ namítl Ondřej.

„Proč ne,“ opáčil uvolněně Hermann, rozhlédl se a trochu rozhodil rukama, jako by chtěl říct: vždyť se jen rozhlédni kolem sebe, tadylogika vůbec nefunguje.

Ondřeje napadlo, že je to jako za minulého režimu. Všichni musívědět, že jde o nesmyslné schéma, ale nikdo ze skutečnýchdecision-makerů se proti tomu nepostaví. Nikdo z nich neřekne: tak dost! Nejedná se o žádný skutečný trh, ale uměle vytvořený nástroj – povolenku – na uměle vytvořeném trhu, kde skupina úředníků z Bruselu vymyslela,kolik jich bude vydávat na trh a kolik přidělovat jednotlivým zemím. Aúředníci v jednotlivých zemích zase vymysleli, kolik jich komu z národního přídělu rozdají. Tak jaký trh? Jen kombinace direktivního rozhodování, lobbingu a korupce. A kdo ty dodatečné zisky těžařům, elektrárnám, různým poradcům a analytikům a samozřejmě úředníkům zafinancuje? Kdo jiný než spotřebitel v ceně elektřiny.

Uhelné elektrárny sice byly znevýhodněny proti jiným zdrojům, ale výroba nestačila poptávce, takže jely i v Německu naplno. V Česku, Polsku a dalších „nových“ zemích Evropy navíc měly výjimky adostávaly povolenky zadarmo v takovém množství, že vydělávaly jak naprodeji elektřiny z uhlí, tak na prodeji přebytečných povolenek právě třeba Němcům.

„Neboj, spotřebitel toho snese hodně, a nejen německý, ale i ten váš. To se budeš ještě divit, co všechno spotřebitel snese,“ konstatoval Hermann. „A revoluce nebude, protože to nejsou daně, co roste. Vlády budou ukazovat na ty zlé energetické společnosti, ale nebudou moct jakoby nic dělat, ruce jim přece svázal Brusel... Mezitím budeEvropská komise a vlády vymýšlet další projekty jako podporu obnovitelných zdrojů, budou tvrdit, že ji zaplatí z výnosů povolenek, ale ve skutečnosti bude opět cálovat spotřebitel...“

Procházely kolem nich dvě mladé velmi sebevědomě vyhlížejícíbyznyswomenky.

Hermann stále ještě pobaveně kroutil hlavou a olizoval si prsty od smažené krusty tygřích krevet: „Absurdní svět... Alexandro! Jsi to ty?“ Ohlédly se a jedna se rozzářila a padla Hermannovi do náručí. Druhá dlouhovláska se mezitím potkala s Ondřejovým pohledem.

„Jako vždy na lovu klientů, viď,“ pokračoval rozjařeně Hermann. Ona ho vzala v podpaží, evidentně s ním jela na stejné vlně: „A jednoho jsem právě ulovila.“

Ondřej i ta druhá žena se opět usmáli, přece jen už trochurozpačitěji. Věděl, že teď musí něco udělat a když to udělá dobře, mají předsebou společně strávený večer.

„Hádám, že jste také auditorka jako Alexandra,“ oslovil ji Ondřej azatvářil se tak vážně, jak to uměl snad jen on: „Já jsem z bohaté firmy a chtěl bych se také nechat ulovit, jako tady Hermann. Šlo by to, prosím?“

Přišel smích a do toho jim někdo začal dolévat víno. Nepamatoval si už, o čem byl dále hovor, ale věděl jistě, že tématem nebyly ani povolenky, ani obnovitelné zdroje, a dokonce ani udržitelný rozvoj v místním,natož globálním měřítku. Do toho všeho zněla kolem stále hlasitěji hudba.

Nestačili se už jít převléct, před hotelový portál předjely autobusy a účastníky konference odvážely na loď, kde neformální programpokračoval večerní party. Hudba měnila styl a rytmus, vše setransformovalo do taneční rytmiky a závratně blikajících stroboskopickýchsvětel. Auditorka odložila sáčko a její světlá košile na parketu zářila jako bílý měsíc za úplňku oslňující noční zvěř. Překvapila ho poměrně dynamickým vlněním, až skoro divokými pohyby v rytmu monotónní melodie. Rozepla si další knoflíček a tím jen malinko poodhalila to málo, co z  jejího těla bylo vidět vedle světélkujících nártů a kotníků nad vysokými podpatky. Pokusil se k ní v rámci rytmu přivinout a ona ho nechala, rukama ji sevřel ve štíhlém pase a pak ucítil, jak se svýmibyznysovými kalhotami tiskne k jeho byznysovým kalhotám. Vnořil se do těžké sladké vůně, kterou se před tím silně navoněla, nejspíš na toaletě, ze které přišla mnohem výrazněji nalíčená, vlastně skoro změněná. Pak si s ním dala další drink.

--Následující den v letadle dlouho čekal na povolení ke startu.Roztřesenou rukou si dělal do bloku náčrtek. Každá myšlenka, stejně jako každý tah

rukou ho vyloženě fyzicky bolel, takže graf se rodil ztěžka a krkolomně,

co chvíli navíc přerušovaný odklonem jeho očí od papíru kamsi zpátky

k uplynulé noci. Hlava mu drnčela stále stejnou otázkou: dá se něco

takového znovu prožít? I kdyby se ale zbláznil a rozhodl se jí posílatsrdceryvné zprávy, bylo by to zbytečné, věděl, že by na odpověď čekal marně.

Nakonec náčrtek přece jen vznikl, nadepsal ho „Čím více regulace, tím větší zisky“ a ukazoval, jak bič na producenty CO

2

– tedy povolenka,

kterou jsou majitelé velkých komínů povinni si kupovat za každouvyuštěnou tunu emisí – jde ruku v ruce s cenami elektřiny. Jak rostla cena

povolenky, tak rostla cena elektřiny a tím i zisky energetickýchkorporací, tedy právě majitelů těch největších komínů.

Jak nastoupil bolestný proces vytěsňování auditorky z hlavy,dostavoval se pro hlavu blahodárný proces objevování dalších dílkůpotřebných k dokončení plánu, který bude schopen na zlatém podnosepředložit svému šéfovi, investorovi schopnému posbírat miliardy do slušně návratného podniku bez rizika.

Kromě zkušenosti s povolenkami byla dalším stupínkem ke zlatému slunci ona fascinace Gorem, jíž byl svědkem – nejen aktivisti a novináři, ale i úředníci, politici, analytici... a hlavně byznysmeni, a to nejen drobní alternativní podnikatelé, ale i obří korporace se začínali předhánět v podpoře nastolování „nového řádu“. Je čas nahradit Uhelný projekt projektem Slunečním. 7. Slunce / říjen 2006 Debora Katzová sedí v aule Goddardova centra vesmírných letů při NASA v Marylandu. Návštěvnické centrum je dnes vyhrazeno pro pozvanéexerty, kterých se sjelo na sto, aby naživo sledovali vyvrcholení projektu, který má zkoumání Slunce posunout zas o úroveň výše, nebo spíše mu dodat další dimenzi, a to doslova.

„S předpovědí kosmického počasí jsme tam, kde byli pozemštímeteorologové v 50. letech minulého století,“ říká vysoký muž s brýlemi, které ještě víc zvýrazňují jeho jiskrný pohled a rámují nenápadný chlapecký úsměv, kterým jako by říkal ,no nebuďme tak dramaticky patetičtí, i když je toto opravdu přelomová chvíle‘. Moment, kdy senejspíš ukáže, že roky práce stovek vesmírných specialistů a půl miliarda dolarů byly investovány správně.

Debora si užívá ten společný chvějivý pocit. Napětí se mísí sevzrušením, jak se lidé v aule na sebe vzájemně významně i slavnostnědívají, být „právě při tom“ je tím společným přídavným motorem, který doprovodí družice do vesmíru. A aby toho adrenalinu nebylo málo, ještě Deboře probleskne hlavou otázka, zda je ten tak uvolněný a přitomsoustředěný manažer projektu svobodný. V týmu STEREO sice nepracovala, znala tam ale pár lidí a třeba bude pak příležitost s nimi prohodit pár slov a dostat se k některým zajímavým odborníkům blíž, pomyslela si, ale snažila se potlačit další rozvíjení této myšlenky, byla tu přeci kvůli vynesení družic na oběžnou dráhu.

Patřila mezi důležité uživatele informací o vesmírném počasí aupřímně ji těšilo, že se postupně zhmotňuje nápad, který povedek trojrozměrnému sledování Slunce v reálném čase a který tedy podá o jednudimenzi plastičtější obraz toho, co se děje na Slunci, kolem něj i na jeho odvrácené straně. Schopnost reakce lidstva na gigantickou protonovou bouři, která dokáže udeřit na Zemi za 15 minut od sluneční erupce, měla být nyní zásadně vylepšena.

STEREO neboli Solar Terrestrial Relation Observatory, spočívá ve společném vynesení a hlavně působení dvou téměř stejných družiczároveň. Každá z nich bude sledovat Slunce z jiného úhlu pohledu.Získaná data budou družice posílat sem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist