načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slunce mrtvých - Ivan Sergejevič Šmeljov

Slunce mrtvých

Elektronická kniha: Slunce mrtvých
Autor:

V roce 1920 probíhala za občanské války v Rusku všeobecná evakuace bílého Krymu. Šmeljov se k ní však nepřipojil a zažil krvavou hrůzovládu maďarského bolševika ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 213
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-5091-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V roce 1920 probíhala za občanské války v Rusku všeobecná evakuace bílého Krymu. Šmeljov se k ní však nepřipojil a zažil krvavou hrůzovládu maďarského bolševika Bély Kuna, který stál na Krymu v čele regionálního revolučního výboru a ze své pozice přikázal zabít bezpočet vojáků a důstojníků ruské armády, kteří uvěřili bolševickému slibu amnestie a zůstali ve vlasti. Společně s bělogvardějskými vojáky byly postříleny tisíce příslušníků etnických menšin, běženci, kteří se nestihli či nemohli evakuovat s bílými, představitelé podnikatelské, intelektuální a kulturní elity společnosti včetně starců, žen i dětí. Během těchto masakrů byl zastřelen i jediný Šmeljovův syn Sergej, pětadvacetiletý důstojník Dobrovolnické armády. Zlomený a vyčerpaný Šmeljov roku 1922 opustil Rusko a odjel do Paříže, kde vzniklo jeho nejlepší dílo, zčásti autobiografická novela Slunce mrtvých . Próza Slunce mrtvých je nářkem nad zánikem Ruska, Šmeljov v ní líčí zpustošený, mrtvý Krym, mašinerii zabíjení za občanské války, každodenní nerovný boj s hladem i pozvolné umírání těch, kteří přežili řádění rudých. Slunce mrtvých je rovněž nelítostnou obžalobou viníků této katastrofy. Viníci však nejsou jen krutí bolševici, zobrazovaní jako hloupí, obhroublí lidé, kteří mají hlavy popletené několika bolševickými frázemi. Viníkem je ve Šmeljovových očích i Evropa, která vydala Rusko napospas zkáze a sama si dál žila svým poklidným životem v blahobytu, zatímco mrtvé slunce spaluje poslední zbytky života starého Ruska. Slunce mrtvých záhy po svém vydání v roce 1923 vzbudilo velký ohlas a bylo přeloženo do osmi jazyků; česky vyšlo poprvé v roce 1926. V edici Pozdní sběr nyní vychází v novém českém překladu Jakuba Šedivého.   Ivan Sergejevič Šmeljov (1873–1950) byl významný ruský spisovatel a publicista, představitel konzervativně-náboženského směru v ruské literatuře. Patřil k nejpopulárnějším a nejznámějším spisovatelům Ruska počátku 20. století. Před válkou mu největší uznání přinesl román Sklepník (1911). Za občanské války se s rodinou dostal na Krym, kde napsal ceněnou novelu Nevysychající číše (1918) o mladém nevolníkovi s ikonomalířským talentem. Už v emigraci, ve které strávil zbytek života, vzniklo jeho nejvýše ceněné dílo – autobiografická novela Slunce mrtvých (1923). Z let občanské války načerpal ještě témata pro dvě knihy povídek O jedné stařeně (1927) a  Světlo rozumu (1928) a z části i pro román Chůva z Moskvy (1936). Od třicátých let nastupuje ve Šmeljovově tvorbě nová etapa, svědectví o zkáze Ruska nahrazují vzpomínky na Rusko jako na ztracený ráj, následují romány Cesty nebeské (1937––1948), Léto Páně (1933), Pouť (1935).   „Čtěte, máte-li dostatek odvahy.“ Thomas Mann   „To je taková pravda, že to ani nelze označit za umění. Jedná se o první opravdové svědectví o bolševismu v ruské literatuře. Komu jinému se tak podařilo zachytit beznaděj a všeobecnou zkázu prvních sovětských let vojenského komunismu?“ A. I. Solženicyn   „O čem je kniha I. S. Šmeljova? O smrti ruského člověka a ruské země. O smrti ruských rostlin a zvířat, ruských sadů a ruského nebe. O smrti ruského slunce. O smrti celého vesmíru – když umřelo Rusko – o mrtvém slunci mrtvých…“ L. S.

Zařazeno v kategoriích
Ivan Sergejevič Šmeljov - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Edice Pozdní sběr přináší v nových, neborevi

dovaných překladech díla cizojazyčných autorů,

se kterými se český čtenář mohl setkat vprů

běhu dvacátého století. Díla, dnes možnápoza

pomenutá anebo zapadlá, která však na vinici

času dozrála a prokázala svou trvalou hodnotu.

Svazek 4


3

Ivan Sergejevič Šmeljov

Slunce mrtvých

PROSTOR


4


5

PROSTOR | PRaha | 2017

Ivan Sergejevič Šmeljov

Slunce

mRT vých


6

Originally published under the title

СОЛНЦЕ МЕРТВЫХ

Copyright © Ivan Shmelev and the descendants, 2017

All rights reserved

Czech edition © PROSTOR, 2017

Translation © Jakub Šedivý, 2017

Afterword © Jakub Šedivý, 2017

ISBN 9788072603541

a Nadace Český literární fond

Knihu finančně podpořilo

Ministerstvo kultury České republiky


7

Jitro

Za hliněnou zdí slyším v úzkostném spánkutěžkoádné kroky a praskot trnitého chrastí...

To se zase o můj plot opírá Tamarka, krasavice simentálská, bílá s rezavými skvrnami – oporarodiny, která žije na vršku nade mnou. Každý den dává tři láhve mléka – napěněného a teplého,vonícího živou krávou! Když mléko přichází do varu, začínají se na něm objevovat zlaté krůpěje tuku a vzniká škraloupek...

Nač myslet na takové hlouposti – to jsou mináady!

Tak tedy, nové jitro...

Ano, zdálo se mi... měl jsem zvláštní sen, veskutečnosti se takové věci nestávají.

Všechny tyhle měsíce se mi zdají nádherné sny. Kde se vzaly? Moje bytí je tak ubohé... Paláce,zahrady... Tisíce komnat, komnat ne – zdálo se mi o přepychovém sálu z pohádek Tisíce a jedné noci, kde lustry vydávaly blankytné světlo – světlonadpozemské –, sálu se stříbrnými stoly, na kterých byly hory květin – nadpozemských. Procházímjednotlivými sály – hledám...

Nevím, koho tak trýznivě hledám. Zmítánsteskem a neklidem vyhlížím z ohromných oken: zanimi jsou sady s palouky, se zelenajícími se údolíčky – jako na starých obrazech. Jako kdyby tam svítilo slunce, ale není to naše slunce... – je to nějakábledá záře pod vodou. A všude kolem kvetou stromy, nadpozemské: vysoké, převysoké šeříky s bledými zvonečky květů, povadlé růže... Vidím podivné lidi. Tváře mají zmrtvělé, procházejí se sály vevybledlých šatech – jako kdyby vystoupili z ikon – a dívají se společně se mnou z oken. Cosi mi říkají – cítím to s mučivou bolestí: prošli si prý něčím strašlivým, cosi s nimi provedli, a oni se ocitli – mimo život. Už jsou tu cizí... A mě v těchto nesmírně přepychových sálech prostoupí nesnesitelný žal...

Měl jsem radost, když jsem se probudil.

Ovšemže je to ona – Tamarka. Když mlékopřichází do varu... Netřeba myslet na mléko. Chléb vezdejší? Mouky máme na několik dní... Je dobře poschovávaná ve skulinách – nechat ji někde na očích je dnes nebezpečné: přijdou v noci... Nazahrádce máme rajská jablíčka – jsou sice ještězelená, ale brzy zčervenají... asi deset kukuřic... a dýně už nasazuje plody... Dost, netřeba na to myslet!...

Jak se mi nechce vstávat! Jsem jako zpřelámaný, musím však v roklích odsekávat tyhle „kuťuki“,masivní dubové výmladky. Pořád to samé!...

Cože, Tamarka je u plotu!... Funění, praskánívětviček... okusuje mandloň! A teď půjde k vratům a opře se o branku. Snad jsem k ní přidělal kůl... Minulý týden ji vyrazila i s kůlem, vyhodila ji zpantů, když všichni spali, a sežrala půlku zeleninové zahrádky. Samosebou má hlad... Verba na vrškunemá seno, tráva dávno uschla na troud – zůstal jen okousaný habr a kamení. Tamarka se musí toulat do pozdní noci a prohledávat hluboké rokle anerostupné mlází. A tak se toulá a toulá...

Jenže stejně musím vstát. Co je dnes za den?Měsíc vím – srpen. Ale den... Dny jsou teď k ničemu, ani kalendář není potřeba. Doživotně odsouzenému je všechno jedno! Včera bylo slyšet vyzváněnízvonů z městečka... Utrhl jsem si jablko, zelený kalvil, a vzpomněl jsem si: svátek Proměnění Páně! Stál jsem s jablkem v rokli... přinesl jsem ho a tišepoložil na verandu. Proměnění Páně... Kalvil leží naverandě. Teď od něho můžu odpočítávat dny, týdny...

Je třeba začít den, vyhýbat se myšlenkám. Jetřeba být zavalený malichernostmi dne, aby si člověk mohl bezstarostně pomyslet: zase jeden zabitý den!

Jako trestanec odsouzený na doživotí si unaveně oblékám tyhle hadry – svoje hezké staré šatyrozedrané v houštinách. Každý den musím chodit po roklích, se sekyrou se drápat do srázů: připravovat otop na zimu. Proč – nevím. Abych zabil čas. Kdysi jsem snil o tom, že se stanu Robinsonem – a teď jsem se jím stal. Jsem na tom hůř než Robinson. Ten měl budoucnost, naději, že se na horizontu znenadání objeví bod! My na horizontu neuvidíme žádný bod, nikdy. A přesto musím chodit pro otop. Za dlouhé zimní noci budeme sedět u kamínek a dívat se do ohně. Z ohně vyvstávají vidění... Minulost vzplane a pohasne... Během těchhle týdnů zde vyrostlacelá hromada chrastí a vysychá. Je ho potřeba ještě víc. V zimě se bude skvěle štípat! Jen bude odsekery odskakovat! Práce je na celé dny. Je třebavyužít počasí. Teď je hezky, teplo – můžu chodit bos nebo v dřevácích, ale jakmile od Čatyr-Daguzaduje vítr a začnou deště... Pak se bude špatně chodit po roklích.

Oblékám si hadry... Vetešník se nad nimi ušklíbne a nacpe je do pytle. Čemu tak tihle vetešnícirozumějí! Ti i do živé duše zaseknou háček a potom ji

smění za pár šupů. Z lidských kostí navaří klíh do

zásoby, z krve uvaří „kostky“ do vývaru... Teďmají vetešníci, ti obnovitelé života, pré! Jezdí po něm

železnými háky!

Moje rozervané šaty... Poslední roky života,poslední dny – ulpěl na nich poslední něžný pohled... Vetešníci je nedostanou. Rozloží se na slunci,zpráchnivějí na dešti a ve větru, v trnitých křoviskáchroklí, v ptačích hnízdech....

Musím otevřít okenice. No tak, jaké je jitro?....

Jaké asi tak může být jitro začátkem srpna na Krymu, u moře?! Samozřejmě že slunečné. Taknádherné a plné oslepující sluneční záře, že dívat se na moře až bolí: bodá a pálí v očích.

Jen co člověk otevře dveře dokořán, vytryskne do přimhouřených očí, do zmačkané, povadlétváře sluncem prostoupený noční chládek horskýchlesů, horských údolí, plný zvláštní krymské trpkosti nahromaděné v lesních skulinách a sváté z luk od Jalty. To jsou poslední závany nočního větru: brzy začne foukat od moře.

Buď pozdraveno, milé jitro!

V rokli se svahy mírnými jako žlab, tam, kde se nachází vinice, je ještě stín, chlad a pošmourno;protější jílovitý svah je však už růžově červený jako chladná měď a vrcholky mladých hrušní podvinohradem jsou zalité rudou září. A jak jsou tymladice krásné! Vystrojily se, zezlátly, navěsily na sebe těžké korále hrušek Marie Louise.

Úzkostlivě si je prohlížím... Jsou všechny! Další noc tu zdárně přečkaly! To není chamtivost: todozrává náš chléb, chléb vezdejší.

Buďte pozdraveny i vy, hory!

K moři se sklání malá hora Kastel, pevnost nad vinicemi, proslavenými široko daleko. Roste tam jak nazlátlé salernské víno – průzračná krev hory –, tak plné bordó vonící safiánem, sušenýmišvestkami a krymským sluncem! – tmavě rudá krev. Kastel chrání své vinice před krutým mrazem, za nocí je zahřívá. S růžovou čapkou je nyní vespod tmavá, celá porostlá lesy.

Vpravo se tyčí svislá hradba, holá Kuš-Kaja,jakási vývěska hor. Ráno je růžová, k večeru modrá. Všechno do sebe nasává, všechno vidí. Kreslí po ní neznámá ruka... Je tak daleko, a přece se zdáblízko. Stačí natáhnout ruku, a dotkneš se jí: jenmusíš přeskočit, co je pod ní: údolí, pahorky avšechno v sadech, vinicích, lesích a roklích. Na cestě, kterou není vidět, se v nich zdvihá prach: do Jalty uhání automobil.

Ještě víc vpravo je huňatá čepice lesnatéhoBabuganu. Každé ráno se zlatě leskne; obvykle je však temně černý. Když za ním žhne a chvěje se slunce, jsou na něm vidět štětiny sosnového lesa. Přichází odtud déšť. A zapadá tam slunce.

Kdoví proč se mi zdá, že z temně černéhoBabuganu se snáší noc...

Nač myslet na noc, na klamavé sny, ve kterých je vše nadpozemské. V noci se vrátí. A ráno sezase rozplynou: objeví se holá pravda – pod nohama. Vítej ráno s modlitbou! Odhaluje dálky...

Nač se dívat do dálek: dálky jsou stejně zrádnéjako sny. Je v nich příslib, nikdy nesplněný. Je v nich spousta modré, zelené a zlaté. Pohádek není třeba. Pravda je tady, leží pod nohama.

Vím, že na vinicích pod Kastelí se neurodíhrozny, že v bílých domcích je prázdno a že polesnatých pahorcích jsou rozmetány lidské životy... Vím, že země je nasáklá krví a víno bude trpké aneposkytne radostné zapomnění. Děsivé věci vepsala do své zdálky viditelné šedé stěny hora Kuš-Kaja. Přijde čas, kdy to bude přečteno...

Už se nedívám do dálek.

Dívám se přes svou rokli. Tam jsou mé mladé mandloně a za nimi volné prostranství.

Kamenitý kousek země, který se ještě nedávno chystal k životu, je teď mrtvý. Černé jsou úponky révy: poničily je krávy. Zimní lijáky si vevinohradu hloubí cesty, prohlubují jeho vrásky. Trčí tu už uschlý nevěstin závoj: jen co zavane severák,rozletí se do všech stran. Stará tatarská hrušeň, dutá a ohnutá, celé roky kvete a usychá, celé rokykolem sebe rozhazuje medově žluté hrušky„baňatky“ a pořád čeká na vystřídání. To všaknepřichází. A ona tvrdošíjně čeká a čeká, nalévá se mízou, kvete a usychá. Skrývají se v ní jestřábi. A rády se

na ní za bouřky houpají vrány.

A tamto bílé před námi je hotový mrzák. Kdysi to bývala Jasná hůrka, letní vilkajekatěrinoslavské učitelky. Stojí – a naklání se. Dávno ji vyloupili zloději, rozbili okna, a ona oslepla. Omítkaopadává, vystupují její žebra. Ještě pořád ve větru vlají hadříky, které tam kdysi dávno pověsili, aby uschly – plandají na hřebících u kuchyně. Kde je konecstarostlivé hospodyňky? Kde asi? U verandy bez oken se rozrostla škumpa.

Letní vilka je prázdná, bez hospodáře, zabral ji páv.

Drůbež

Páv... Tulák páv, teď o něj nikdo nestojí.Přespává na zábradlí balkonu: tam na něj nemůžou psi.

Kdysi byl můj. Teď nepatří nikomu, stejně jakotahle letní vilka. Jsou psi, kteří nikomu nepatří, a jsou i lidé, kteří nikomu nepatří. S pávem je to podobné, ani on nikomu nepatří.

Nemůžu se o něj, tenhle skvost, starat. Pochopil to a zabydlel se na volném prostranství. Jsme sousedé. Nějak dokáže žít. Přežil zimu, dokonce munarostl nový ocas, třebaže ne takový, jaký měl předtím. Občas za mnou chodívá. Stoupne si pod cedr, kde býval zvyklý v parnu dřímat, pokukuje po mně,čeká a ptá se:

„Nedáš?“

„Nedám. Podívej, nic nemám, Pavko.“

Pohne hlavičkou s korunkou, někdy roztáhne ocas:

„Nedáš?!“

Postojí a odejde. Někdy se vznese a usedne na vrata, zavrtí se a zatančí:

„Podívej se, jak jsem krásný! Nedáš...“

A slétne na prázdnou cestu, blýskne zlatozeleným ocasem. Tu a tam zakřičí, zavolá do roklí – možná mu odpoví pávice! Za chvíli se už zase toulá kolem své opuštěné vilky. Nebo se vydá za vršek kTichému přístavu, k Pribytkovým: třeba mu jejich děti něco dají. Pravděpodobně ale ne: i jim se vede zle. Nebo zajde k Verbovi na vršek: tam mu občasděcka něco dají výměnou za pera. Anebo ještě výš, na samotný vrchol ke starému doktorovi. Tam se jim ovšem vede úplně zle.

Nedávno žil v blahobytu, spal na střeše a dnytrávil pod cedrem. Chystali jsme se, že mu najdeme partnerku.

Dívat se na něj je pro mě bolestivé.

„... É-ou-áááá!“ křičí páv a v jeho hlase zaznívá opuštěnost.

Naříká? Trápí se steskem?

Vzbudilo ho ráno. A nastává pro něj den –pracovní. Vstal, roztáhl stříbřitá křídla se světležlutým,dorůžova zbarveným okrajem, vzpřímil svou pyšnou hlavičku a rozhlíží se jako černooká carevna. Dívá se na starou hrušeň a vzpomene si, že „baňatky“ už obrali. Jen si křič! Křič, že i tebe okradli! Září ve slunci fialovou modří, hloubavě se prochází po balkonu, rejdí hedvábným ocasem – přivyká ránu... A jako blesk slétává do vinohradu.

„Kšá... nešťastníče!...“

Teď se neostýchá křičet: táhne za sebou ocas,který se mezi vinnou révou vine jako had, a oklovává dozrávající hrozny. Včera jich bylo hodněoklovaných. Co se dá dělat! Všichni chtějí jíst, slunce však všechno dávno spálilo. Krasavec s královskouchůzí se mění v drzého zloděje. Nepokrytě měokrádá, připravuje mě o chleba: vždyť vinohrad živí i mě! Házím po něm kameny, všemu rozumí, jako zeleno-modrý blesk rychle mizí mezi vinnou révou, vine se jako had po růžovém náspu a mizí za svou vilkou. Křičí opuštěně:

„... É-ou-áááá!“

Teď je na tom špatně i on. Žaludy se letosneurodily; ani na šípkovém keři nic nebude a ostružiní je uschlé. Klove a klove páv do suché země,vyklovává divoký česnek – je silně cítit česnekovou vůní.

V létě chodil do kotliny, kde Řekové zaselipšenici. Na pšenici, kterou hlídali, chodila také krůta s mláďaty. Pšenice je dnes bohatství! Řekové vkotlině dokonce nocovali, seděli u ohně,zaposlouchávali se do noci. Pšenice má hodně nepřátel, když vypukne hlad.

Moji ubozí ptáci! Hubnou, ztrácejí se předočima, ale... spojují nás s minulostí. Podělíme se snimi o poslední zrníčko.

Slunce už stojí vysoko – je čas vypustit slepičírodinu. Nešťastná krůta! Neměla partnera, tvrdošíjně však seděla na vejcích a vůbec nežrala. A dosáhla svého: vyseděla šest slepiček. Pečovala o cizípotomstvo. Naučila je hledět jedním okem na nebe, důstojně zvedat za chůze nožky, a dokoncepřelétávat rokli. Darovala nám radostnou starost, která ubíjí čas.

A tak za rozbřesku, hned jak pobledlo nebe,vyouštím disciplinovanou krůtu.

„No tak běžte!“

Dlouho stojí, poulí na mě chvíli jedno a hned zas druhé oko: musíš mě nakrmit! A její něžnéslepičky, bělounké jedna jako druhá, vzlétají na méruce, zachycují se za moje rozervané šaty, umíněně prosí očima, snaží se mě klovnout do rtů.Načechraná kuřátka den ode dne chřadnou, začínají být lehounká jako jejich peří. Proč jsem je přivolával k životu!? Abych oklamal jeho prázdnotu, naplnil jej ptačími hlásky?

„Odpusťte mi, drobečci. No tak, krůto... odveď je tam!“

Ví, co má dělat. Sama našla „pšeničnou“ kotlinu a chápe, že ji Řekové vyhánějí. Krade se za úsvitu habrovím a doubím, vede svá kuřátka za potravou až k samotnému okraji kotliny, kde je pšenicekeřům blíž. Rychle v ní se svým houfem zmizí, zavede jej až doprostřed – a začínají hodovat. Svým silným zobákem láme klasy a vylupuje zrna. Zůstane tam celý den, přestože ji trápí žízeň, a když se setmí, odvádí kuřata domů. Pít! Pít! Vody mám dost.Pijí velice dlouho, jako by tu vodu čerpaly z veliké hloubky, a pak je musím posadit na jejich místo: už nevnímají.

Trochu mě trápí svědomí, ale netroufnu si krůtě v cestě za potravou bránit. My dva za tenhle život nemůžeme! „Kraď, krůto!“

Páv tu cestu objevil také. Jenže z pšenice mu trčí ocas a Řekové ho chytnou. Křičí, honí zloděje apřicházejí k mým vratům:

„Sakra, proč je pouštíš?! Hned ty slepičky zabij!“

Jejich vyzáblé tváře se skobovitým nosem jsou rozezlené a lačné zuby jsou bílé tak, až z nich jde hrůza. Mohou i zabít. Dnes je všechno možné.„Zabij je! Okamžitě je zařízni, ty prokleté zloděje!...“

Je to trýznivá chvíle. Nejsem schopen je zabít, Řeky však ospravedlňuje hlad. Držet drůbež vtakové době!

„Nebudu je, přátelé, pouštět... Vždyť je to jen pár zrníček...“

„Sel jsi je snad ty!?... Já si vyrval z hrdla poslední zrna! Srazíme ti hlavu! Všichni chcípneme!“

Ještě dlouho křičí, holemi buší do vrat – vypadá to, že každou chvíli vpadnou dovnitř. Křičí divoce, nesrozumitelně, žíly jim vystupují na zpocených šíjích, vyvalují zářivá bělma a šíří kolem sebezáach česneku:

„Zabij slepičky! A žádný soudy... sami budeme soudit!...“

V jejich výkřicích slyším řev živočichů, řevprastarého jeskynního života, který se kdysi v těchhlehorách ozýval a teď se ozval znovu. Bojí se. Den ode dne je to příšernější – hrst pšenice má teď většícenu než člověk.

Dávno Řekové sklidili pšenici. V balících apytlích ji odnášeli do města. Odešli, a pšeničnákotlina se probudila k životu. Popelilo se v ní teď tisíce

holubů – skrývali se kdesi před lidmi, vyhledávali

vysypaná zrna; celé dny tu pobíhaly děti,vybíraly ztracené klasy. I páv a krůta se slepičkami se tu


19

nakrmili. Teď je vyháněly děti. Nezůstalo anizrníčko – a kotlina ztichla.

Pustina

A co Tamarka?...

Okousala už mandloně, rozžvýkala přes plotpřečnívající větvičky. Visí jako věchýtky z lýčí. Teďzkázu dokončí slunce.

Rachotí vrata. To Tamarka rohy vylamuje branku.

„Kampááák?!“

Zahlédnu ostrý roh: přece jen ho prostrčilaskulinou ve vrátkách, dere se do zahrady. Láká jišťavnatá zelená kukuřice. Skulina je čím dál širší,čouhá z ní růžový šagrén vlhkého nosu, lačně frká, vypouští slinu...

„Zpááátky!!!...“

Odtahuje pysky, odvrací tlamu. Nehybně stojí za brankou. Kam má ještě jít?! Všude je pustina.

Tady je ta naše žalostná... zahrádka! A kolikzběsilého úsilí mě stála tahle sypká břidlice! Tisícebalvanů jsem odstranil, z roklí jsem v pytlích nosil zem, nohy jsem si rozbil o kameny, jak jsem se drápal po stráních...

A k čemu to celé bylo!? Zahání to myšlenky.

Vylezeš na vrchol hory, shodíš těžký pytel sezemí, zkřížíš ruce... Moře! Díváš se a díváš skrzkrůěje potu – díváš se skrz slzy... Jaká je to modravá dál! A tam za černými cypřiši je nízký, prostý tichý domek s červenou střechou. Opravdu v němbydlím já? V zahradě není živé duše a kolem dokola je mrtvo: za celý den nikdo neprojde kolem. Povolném prostranství chodí páv, malý jako holubička – buší zobákem do kamenů. Jaký klid! Za jarních večerů na suchém jeřábu hezky zpívá kos.Zazpívá horám a obrátí se k moři. Zazpívá jak moři, tak nám, i mým rozkvetlým mandloním a domku. Náš

osamělý domek! Odsud je vidět, jak je poškozený.

Zadní zeď vymlely lijáky, z hlíny trčí kameny –musím ho opravit, než přijdou podzimní deště. Deště

přijdou... Nesmím na to myslet. Musím se naučitnemyslet! Musím motykou kopat břidlici, tahat vpytlích zem, zahnat myšlenky.

Bouře nadzvedla plech – musel jsem do rohůnavalit kameny. Potřeboval bych pokrývače... anipokrývač tu zřejmě nezůstal. Ne, je tady ještě starý Kaše: mlátí dřevěnou palicí za vrškem, blízkorokle – vyklepává ze starého železa sousedovakamna. Povezou je spolu do stepi vyměnit za pšenici a brambory... Mít staré železo je fajn!

Stojíš, díváš se a ofukuje tě vánek od moře. To je ale krása!

Daleko dole leží bílé městečko se starobylouvěží, která tu zbyla po Janovanech. Jako černá hlaveň děla míří šikmo do nebe. Přístav vybíhá do moře jako nějaká hračka, lavička na nožkách, a poblíž ní pluje loďka jako lasturka. Vzadu se jako pleš modrá náhorní planina Čatyr-Dag a hora Palat... Tamněkde je horský průsmyk... A ještě výš vykukuje kštice Demerdži. V jejích soutěskách žijí orli. A ještě oněco dál se ve slunečním oparu táhnou holé, světlé hřebeny hor kolem městečka Sudak...

Odsud vypadá městečko hezky – se zahradami, s cypřiši, vinicemi a vysokými topoly. Přeludněkrásné! Jeho skleněná okna se smějí! V přívětivých,pokorně vyhlížejících bílých domcích se žije poklidně. A sněhobílý dům Boží žehná svým křížempokojným farníkům. Každou chvíli zaslechneš večerní Světlo tiché...

Znám tenhle úšklebek dálek. Přistup blíž auvidíš... Tak se směje pouze slunce, pouze ono! Směje se i v mrtvých očích! Není tam blahodárné ticho: je to mrtvé ticho hřbitova. Pod každou střechouvládne jedna a táž myšlenka – chleba!

A to u kostela není fara, ale vězeňské sklepení... U dveří nesedí kostelník, vysedává tam chlap sprasečím ksichtem a rudou hvězdou na čepici,huláká a hlídá sklepení: „Hej!... jděte si svou cestou!...“

I na jeho bajonetu se třpytí slunce.

Z výšky je vidět daleko! Za městečkem je hřbitov. Září na něm skleněná kaple, celá průzračná.Taková krása... nerozeznáš, co je v ní: v jejích sklech se odráží slunce...

Klamně krásné jsou sady, klamně krásné jsouvinice! Zpustlé a zapomenuté sady. Zpustošené vinice. Vylidněné vilky. Hospodáři utekli nebo je pozabíjeli, do země zadupali! A nový hospodář, omezený, časem vytloukl okna, vytrhal trámy... z hlubokých sklepů postupně všechno vypil a vylil, v krvavé lázni sizalaval a teď se sváteční kocovinou sedí zamračeně u moře, dívá se na kameny. A hory hledí na něho...

Vidím jejich skrytý úsměv – úsměv kamene...

Pod Demerdži šedne skalní sesuv – kdysi tambývala tatarská vesnice. Věky do ní hora nahlížela.

A předvedla svůj úsměv – hodila kamenem. Nechť

nastane kamenné mlčení. Hle, už se rozhostilo.

Copak, Tamarko? I tys, chuděro, strčila hlavu do oprátky... Smířit se s tím ale nechceš: paličatě dupeš kopytem, hlavou vrážíš do vrat! Zhublas, chuděrko...

Tupě hledí na moji zdviženou ruku skelnýmaočima, v nichž je modř oblohy a větrného moře. Kam bych tak měla ještě jít?! Boky má propadlé, pánev ní kosti vystouplé, hřbet se jí zašpičatěl a celý jepoštíaný od krvežíznivých mušek a ovádů.

Z ran jí vytéká hnis: již se v nich hemží červípotomstvo, dospívá v teple vředu. Vemeno másvěšené a ztmavlé, struky seschlé a svraštělé: rucehosodyně z nich dnes nic nevydojí.

„Běž... nic nemám!...“

Nevěří. Zná přece obrovskou sílu člověka!Nemůže pochopit, proč ji hospodář nenakrmí...

Ani já to nemůžu pochopit, Tamarko... Nemůžu pochopit, kdo a proč musel přeměnit všechno vpustinu, zalít krví! A pamatuješ, ještě nedávno ti každý mohl dát kousek voňavého chleba se solí, každý se chtěl dotknout tvých teplých pysků, každý seradoval z tvého vemene, velikého jako vědro. Kdo tovyil i tvé šťávy? Každé jaro jsi byla březí, a teďchodíš jalová a na rozích ti nepřibyl jediný prstenec!...

V jejích skelných očích vidím slzy! Němé kravské slzy! Hladová prohnutá slina se táhne k pichlavému ostružiní, které žvýkala. S námahou odtrhuje oči od kukuřice, otáčí se od branky a... dívá se na moře. Modré a prázdné. Dobře ho zná: modré a prázdné. Voda a kamení.

Dívám se i já... Dívej se, co hrdlo ráčí – tak i onak.

Dívej se přímo: neviditelná Asie, Trabzon. Kemal Paša tam bojuje se všemi národy světa; porazil jak Řeky, tak Angličany, Francouze i Italy – všechnyporazil a utopil ve slavném tureckém moři.

Šeptají zaražení Tataři:

„To-to-to... Kemal Paša! Na Krym přijít... pušky střílet, bolševici prchat! Chleba bude, čurek ačeburek... jehněčí bude... Velký člověk Kemal Paša! Náš bude...“

Napravo je vzdálený Bospor, veliký Istanbul. Jsou tam hory chleba a cukru a brynzy a arabské kávy i spousta skopového...

Nalevo v ranním oparu je rodná zem, skropená svatou krví...

V modravé dáli nevidět ani obláček kouře, toky řek se lesknou jako stříbro... Úplný pomněnkový brokát – na slunci.

Moře je zde mrtvé: veselé parníky ho nemají rády. Neseženeš tu ani pšenici, ani tabák, ani víno, anivlnu... Snědeno, vypito, vše vybito. Všechno zmizelo.

A slunce kreslí své obrazy.

Fialová pláž, nějaký čas zbarvená dorůžova, teď bledne. Až se rozpálí – rozzáří se. Na noc se zbarví chladem domodra. Tady ji máme – blankytnoubělost: vybublává z vlnícího se moře. Na oblázcích není ani živáčka, ani poskvrnky. Sbohem, pestré barvy!

Není tu ani Tatar s měděnou tváří a s košitěhotnými úrodou na bedrech – hrušky, broskve, hrozny! Ani hlučný Armén, šejdíř z Kutaisi, člověk zvýchodu, s kavkazskými opasky a suknem, s vyrudlými čádory křiklavých barev k potěšení žen; ani Italky s francouzskými časopisy, ani zpocení fotografové, kteří víří nohama prach a vesele fotí u kamene,přičemž si rychle přehazují přes hlavu černý cársukna a ledabyle i důstojně protahují své merci! Jsou pryč uralské polodrahokamy, zmizely i preclíky za kopějku a mušle s Jaltou, nakreslenou čínskoutuší, i tatarští průvodci v rajtkách z modréhoplátna zvaného diagonál, s obarvenými kníry a bedry

Apollona z Korbeku, s jezdeckým bičíkem zalakovanou holínkou a s vůní česneku a pepře. Nejsou

tu ani lehké kočáry s nachovým plyšem, s bílým,

při rychlé jízdě se vzdouvajícím baldachýnem, srudými srpky posázenými perličkami a protkanými


25

zlatými nitkami, s koňmi pokrytými vlněnýmipřehozy s růžemi, s krymskými tetřevy ze stříbra,bachčisarajskými rolničkami – kočáry, které švihácky

měkce uháněly kolem probouzejících se ranních

vilek skrytých uprostřed vistárií a akácií, magnolií

a růží nebo vinné révy, odkud ve voňavémchladném ránu stoupala pára ze zálivky, kterou zručně

prováděl zahradník. Pryč jsou i početní Turci svelkými žílami a s promodralými faldy, kteřípravidelně klučili nové plantáže a za polední usínali na

zemi – u kamene. Nejsou tu na písku ani dámská

paraplíčka, ty žhavé květy poledne, není tu anilidský bronz vypálený sluncem, ani vyschlý tatarský

stařík s čokoládovou hlavičkou v bílém turbanu,

kymácivě se plazící po kolenou do Mekky...

Snad jsi to všechno nepohltilo ty, moře? Mlčí, třpytí se.

Kdo tu bude prodávat, kupovat, vozit se, líně balit nazlátlý lambatský tabák? Kdo se tu bude koupat?... Všechno zmizelo. Do země se propadlo – neboodešlo tam, za moře.

Vytlučenýma očima zírají vilky do osiřeléhopísku. Kormoráni táhnou na moře, poletují a plavou v řadách.

Na cestě podél pobřeží toho moc neuvidíš – belhá se tu bosá ušmudlaná ženská s otrhanou proutěnou brašnou – má v ní prázdnou láhev a tři brambory; její křečovitá tvář bez jediné myšlenky jezmožená útrapami:

„A říkali – všechno bude!...“

Za oslíkem tudy kráčí starý Tatar, pohání ho proutky – zamračený, rozedraný, v zrzavé ovčíčeici; pohlédne na vilku bez oken a s vyvrácenou mříží, na koňské kosti a pokácené cypřiše:

„Tse-tse-tse... ach, čert aby to vzal!...“

A vzpomene si, že sem v sezoně nosívalkohouty, třešně, hroznové víno a hrušky... to byly časy! A teď nemá ani za co koupit sůl!

Nebo se zde zvedne prach za podroušenýmrudoarmějcem na nevzhledném schváceném koni – je tu cizí, nic ho sem nepoutá, na hlavě másoukennou čepici s klapkami na uši a s pomačkanou rudou internacionální hvězdou, u břicha mu visí soudek velikosti vědra – veze v něm nadřízeným opojnou radost z dalekého sklepa, kde ještěnebylo všechno vypito.

Tak takováhle je to pustina!

Slunce se směje. Hory si pohrávají se stíny. Tváří v tvář horám je všechno jedno: ať už jde o růžové živé tělo, nebo promodralou mrtvolu s vypitýmaočima – víno, nebo krev.... I tomu s hvězdou, co přijíždí na koni, je všechno fuk. Zastaví se před pobořenou vilkou, vypoulí ospalé oči... – co je zas tohle?...Všimne si, že jedno sklíčko zůstalo celé! Zalící, namíří:

„K čertu...“

Znovu zamíří...

Kam ale půjde Tamarka?

Vysunuje dopředu tlamičku a táhle bučí – na moře. Modré a prázdné. Bučí ještě a ještě... Avydá se přes cestu do rokle. Váhá nad šťavnatýmpryšcem: nemá ho sníst? Frká a odchází: kravím čichem cítí tu ostrou bolest po pryšci – z vemene po něm prýští krev.

Tak co mám dnes udělat? To, co jsem dělal včera – pořád to samé: natrhat co možná nejmladší listí z vinohradu, drobounce ho nakrájet – a budepolévka. Je dobré přidat česnek – říká se, že povzbuzuje a dodává sílu, jenže všechen česnek došel. Potom... opět listím... je třeba obelstít jediná zvířata, která nám zbyla – naši drůbež. Spojuje nás sminulostí. Ptáky je třeba co nejdříve pustit, ať si chytítřeba kobylku. Dožijí do podzimu a pak... Nemá cenu na to myslet. Jen kdyby se nějak protloukli s námi! Splácejí nám naši něhu, usínají nám na klíně,zatahují blankami očka. Hlučně slétávají z trámů, jen co zaslechnou klamavý cinkot plechového hrnku – není v něm náhodou zrní?! –, dokonce s námirozmlouvají. Dobře rozumím Robinsonovi.

Tak tedy začínáme den.

Ve Viniční rokli

Viniční rokle... Je to strž? Jáma? Ne: od nynějška

je to můj chrám, pracovna i sklep sloužící jako


28

zásobárna. Sem chodím přemýšlet. Odsud beru

chléb vezdejší. Tady mám květiny – keř hledíku

nazlátle malinové barvy, obsypaný včelami. Nic

víc. Obrovské okno – moře. A vinná réva dozrává.

Od nynějška je to můj chrám?... Není to pravda. Nemám chrám.

Nemám Boha: modré nebe je opuštěné. Ale mám tu ochránce – pásy z jílovité břidlice: skrývají mě před pustinou. Roste na nich „zátiší“ – jabloně,vinná réva, hrušky...

Sestupuju po sypké břidlici, prohlížím si svézásoby. Jablůňky jsou na tom špatně: květy sežralizlatohlávci. Když jabloně kvetly, přilétali sem potisících, snášeli se do bílých kalíšků, sáli a hryzali zlaté tyčinky. Vybíral jsem je, když spali – usínali kpoledni. Tady je planá broskvoň s tvrdými drobnými plody a třešeň s peckami, dužinu oklovali drozdi. Neplodná kdouloň obalená pavučinovými kokony, houští z růží a ostružiní.

Krásný vlašský ořešák... Začíná sílit. Kdyžzačal loni rodit poprvé, daroval nám tři oříšky – pro kaž dého jeden... Děkuji za tvou lásku, drahý! Dnes jsme už jenom dva... a ty jsi teď štědřejší,urodilo se ti jich sedmnáct. Posadím se do tvého stínu, zamys lím se...

Jsi živý, mladý krasavče? Stojíš dosud v prázdném vinohradu, uděláš mi na jaře radost svěží zelení listů, průzračným stínem? Nebo už ani ty nejsi na světě? Zahubili tě jako všechno živé...

Je příjemné sedět v ranním tichu Viniční rokle, všemu vzdálený. Jenom vinná réva... tu v řádcích šplhá roklí vzhůru, na svobodu, kde rostou staré mandloně a poskakují modré sojky. Jak klidné je to koryto! Jeden svah je stinný, sluncem dosudnedotčený, druhý zlatý, ohnivý. Rostou na něm hrušně mladice, obsypané korálky.

Ohlédneš se a vidíš modravé okno, moře! Rokle se strmě svažuje a v její tmavé průrvě je modráčíše moře: vpíjej se do ní očima!

Je dobré takhle sedět, na nic nemyslet...

Opuštěně křičí páv:

„É-ou-á-ááááá...“

Nelze nemyslet: dveře jsou otevřené dokořán, pustina křičí. Až z hlubin svých útrob bučí kráva, v horách hřmí puška – kohosi hledá. Nad hlavou protahuje dětský hlásek:

„Chlé-é-é-ba-aaa... jen j-a-a-jako knoflí-í-í-ček... kousí-í-í-ček...“

Rachotí komínek samovaru. Někde pod naším domkem, u sousedů.

„Ach, Volodičko... prosím... Přece jsem ti řekla...“

Unavený, slabý hlas. Je to stará milostpaní,která se spolu s ostatními ocitla v úzkých. Má u sebe cizí, chůviny děti: Ljalju a Vovu. Daří se jimbídně – bojují.

„Kousí-í-í-í-ček...“

„Přece jsem ti řekla, že... hned zaleju lístečky,naijeme se růžového čaje...“

„Chci šp-e-e-e-k...“

„Proč mě tak trápíš!... Lja-ljo, odveď ho pryč, ať už ho nevidím!...“

Slyším drobný dupot a zadýchaný, vysokýLjaljin hlásek:

„Á-a... i ty chceš špek? Zachtělo se ti špeku? Já ti dám špek, že uvidíš!... Máznu ti špek na ucha!“

„Lja-ljo, nech ho na pokoji... A pak, neříká se... u-cha! Ale u-ši! A jak se to vyjadřuješ: máznout! Takhle by to nešlo! A to jsem tě ještě chtěla učit francouzsky...“

Francouzsky! Smrt na krajíčku... – afrancouzsky. Ne, má pravdu, ta stará, milá milostpaní: je třeba se učit jak francouzsky, tak zeměpis, každý den se mýt, cídit kliky u dveří a vyklepávatkobereček. Chytit se toho a nedat se. No tak, které jsou největší řeky? Nil, Amazonka... Proudí ještě někde? A města?... Londýn, New York, Paříž... Teď v Paříži...

Je to zvláštní... že tu tak sedím časně zrána v rokli a slyším, jak drnčí komínek u samovaru, avzpomínám na Paříž, kde jsem nikdy nebyl. V téhle rokli a – na Paříž! To je v nějakém jiném světě...Jestliak vůbec Paříž existuje? Jestlipak nezmizela ze světa i ona?...

Proč vlastně na Paříž vzpomínám? Moje sousedka vyprávěla, jak žila v cizině, jak studovala vBerlíně a v Paříži... Tak daleko odsud! Ona... a v Paříži! Toulá se v pleteném šátečku, skleslá a nemocná, ohmatává si hlavu, žvýká krupici... Viděla Paříž, projížděla se v Bouloňském lesíku, stála předVenuší a Notre Dame!... Proč žije tady, v nepohodlí, blízko rokle?! Trápí se s cizími dětmi, prodáváposlední lžičky a sukně, směňuje je za zatuchlý ječmen a sůl. Má strach, že jí vezmou kobereček... Každou noc se strachuje: teď přijdou a seberou jíkobereček a tenhle poslední šáteček a půllibru soli. To je pěkná hloupost!

Paříž?! Bouloňský lesík, kde se konají dopolední projížďky v kočárech – Maupassant o tom psal... – a kde se hrdě vypíná ocelová průhledná Eiffelova věž?!... Je slavná i dnes: plane celá světly?! A lidé se radostně a svobodně procházejí po ulicích?!...Paříž... – a tady kradou sůl, stavějí lidi ke zdi, chytají do pastí kočky, nechávají lidi hnít a zabíjejí je ve sklepích, ostnatým drátem obehnali domy astvořili „lidská jatka“! V jakém světě se tohle odehrává? Paříž... – a tady lidé chodí v okovech, tady požírají své děti... i zvířata chápou tu hrůzu!...

V jakém světě se to odehrává? V božím světě?!!!

Neexistuje žádná Paříž ani Londýn, Pařížzmizela, jako všechno ostatní. Tady je úkol pro filmaře, mohli by natočit film dlouhý milion metrů! Veliká města velikých! Zdalipak ještě stojíte? Díváte se tam na naše filmy? Naše krvavé filmy vystačí pro stovky velikých měst, pro miliony zevlounů na bulvárech i v salonech – ve smokinzích i žaketech, v sakách i dělnických košilích... i v komusi ukradenésobolí kožešině a s brilianty vytrženými z uší! Dívej se, Evropo! Přivážejí loděmi zboží, zboží z neznámých krajů: číše z lidských lebek – na bujaré hostiny,lidské kosti – hráčům pro štěstí, aktovky z „ruské“ kůže – práce severních mistrů, „ruskou“ srst na lenošky pro poslance, monstrance a kříže, na pouzdra pro cigarety, schránky na ostatky svatých, na kovové mince. Nakupuj, Evropo! Hlaholí opilý jarmarklidské krve... cizí krve.

Celá Evropo? Z Viniční rokle to není zřejmé. Jak je to tam – s „lidskými právy“? Zdalipak jsou ve Velikých knihách všechny stránky nepoškozené?...

Ó, Paříži!... Odsud z pusté rokle se mi tahlevzdálená Paříž zdá jako z jiného světa, přízračnépohádkové město. Je z nadpozemského světa jako moje sny – nadpozemské. Tam se kámen nesměje: je poslušně seřazen do pásů. Planou tam modré ohně a lidé jsou tam – nadpozemští. Zlaté trubky orchestrů vítězně hřmí a čirý zázrak z ocele zvědavě nakukuje až na kraj světa, loví všechny jeho hlasy... Slyší i tenhle hlas pustých polí, šramot krvavých podzemí?... To jsou vzdechy těch, kteří se u tebe kdysizachraňovali, průzračná Eiffelova věži! Prošedivělá stařena to zapsala do svých kamenných desek.

Neslyší. Zlaté trubky hřmí...

„Chle-e-ba-aaaa...“

A někde jsou otevřena veliká pekařství, za okny leží volně na policích bochníky chleba, leží tam do večera... Je to tak?!

„Bože, nemám víc sil... Ljaljo, odveď ode mne Voloďu! Hned přijde chůva... Dej mu na hryzání hrušku nebo něco... Kdy tohle trápení skončí!“

Skončí! Právě teprve nastává. Támhle je Bezruký, zámečník ze Suché rokle, včera snědl Mincovazrzavého pejska... A tenhle týden jsem viděl, že jeho žena pekla z mouky placky. My máme ještě trochu mandlí... A milostpaní, zdá se, má ještě kobereček a nějaký vzácný náhrdelník... náhrdelník z křišťálu – z Paříže! Neví, jak vypadají muka! A jak mohou skončit?! To slunce svou nádherou klame – ještě se dívá do duše. Slunce zpívá, že přijde ještě mnoho kouzelných svátečních dnů, že nastává „sametová“ doba vinobraní, že v koších ponesou zářivé hrozny, vinohrady rozkvetou barvami, podzimními ohni... Vždycky bude existovat svátečně modré moře se stříbrnými cestami.

Slunce se umí smát!

Brzy už ale zadují větry z Čatyr-Dagu, sněhová mračna se opřou do hory Palat, od černéhoBabuganu přitáhnou lijáky – a pak...

Avšak teď... – na výhoncích září rubíny, teplé,matně se lesknoucí... zlátne krymské víno, červenárůžová chrupka, voňavý muškát... jako černý rybízvyadá muškát černý, alexandrijský... Na celý týden vystačí lahodný chléb! Tmavý chléb!...

Jdu po řadách, vybírám lístečky na polévku,kontroluji hrozny. V noci tu byli psi – okousali je arozházeli. Hladoví psi? Sotva: psi každou noc hodují v rokli, kde pošel kůň. Slyšel jsem, jak tam vrčeli. Bezpochyby to udělaly slípky a páv – den za dnem ničí moje zásoby.

Aťsi je vína málo, zato je nádherné. Vždyť je to má práce, poslední. Na jaře jsem okopal každývýhonek, vylámal plané šlahouny, zatloukl kůly do břidlice a výhonky podvázal. Tehdy – jak je todávno! – jsem seděl u toho ohnutého kůlu, díval se na modravou hladinu moře, které prosvítalo vprůrvě. Moře planulo modrým ohněm. Stvořil jeVeliký: pij očima!

A já jsem je pil... skrz slzy.

Chléb vezdejší

Vylézám z rokle s hromadou révového listí.

Chléb vezdejší!

„Dobré ráno!“

Á, známý hlásek! Za cypřišem stojí bosá Ljalja –

je jí osm, dívá se na mě úkosem. Má na sobě svou

jedinou bílou halenku a červenou sukni, kterounosí od jara.

Je průsvitná, křehká a běloučká, i když je pořád na slunci. Jasnýma očima střílí na všechny strany – má chytrá ruská očka. Šlehla pohledem kBabuganu – a všimla si:

„Podívejte, do Jalty jede automobil! Včera přijely dokonce tři! To chytají zelené...“

„Ty všechno víš, co?! A co jsou zač ti – zelení?“

„To jsou ti, co se nevzdávají... Skrývají se v lesích v horách... vím to.“

Nad zalesněnými kopci se zdvíhá obláček,vzdaluje se. Doléhá sem drobné rachocení: to jedeneviditelný automobil.

Změnili jsme téma a začali mluvit o vinohradu:

„Podívejte, zase byl ve vinici páv! Ztratil tampeříčko... A dneska vám Tamarka rozžvýkalamandloň!...“

„Takže budeme mít mandlové mléko.“

Ljalja se slabě zasměje, ne jako dřív. Její oči se ale nesmějí – pátrají v dáli. A také jsou jako dálky jasně modré.

„Mincovým... včera ukradli krávu...“ zmíní senesměle Ljalja.

„Slyšel jsem to. A Bezruký prý snědl rezavého pejska.“

„Toho, co k vám pořád běhal, toho s tímrozčeýřeným ocáskem? Polák jeden... copak ten! Snědí všechno. I Mincovic kočku přivábil! Na mou duši!“ drmolí Ljalja. „Má klec s takovým závažíčkem... na noc do ní pověsí kousek koňského masa – a bum! Zámečník... Povídal, že se může na hlad vykašlat, díky kočkám ho přechytračí. Co myslíte, jsoukočky dobré?“

„Prý ujdou. A co ty... jedlas dneska něco?“

„Jedli jsme...“ nejistě odpoví Ljalja a zahledí se do rokle.

„Aha... Takže jste jedli... Opravdu?“

„Hnedka přijde chůva...“ začervená se a nohou kope do cypřišové šišky. „Dejte mi to, já to vezmu... Tolik listííí!“

Ani za nic neřekne, že nejedli, že chůva šlaprodat kobereček.

„A Rybačicha to nezvládla, prodali krávu Maňku! Mají moc velkou rodinu, hodně dětí...“

Mluví jako dospělá – vždycky rozvážně. Je tozvídavé děvče: ví o všem, co se děje v okolí, vměstečku i u moře.

„Co mi ještě povíš?“

Stojí zaraženě na prahu kuchyně, tře si nohu onohu, sleduje, jak nahrubo krájím listí.

„Vaše krůta byla včera nahoře u doktora, rozbila v kuchyni koflík!“ Ljalja po mně pošilhává očkem, jestli si s ní nepopovídám o krůtě, ale já mlčím. Co takhle něco zajímavějšího? „Verbu postihla velká pohroma!“

„Copak?“

Zbrunátní a zablýskne očima: je spokojená.Položí si ruce na prsa jako chůva, její matka, azkroušeně řekne:

„To se ví... v noci jim ukradli husu!“

„Ale jdi!“

„To se ví, že ukradli... nevydala ani hlásku. Jen se tam podívejte... jenom jedna husa se tam prochází!“

Od kuchyně je vidět celý Verbův vršek. Skutečně

se tam prochází jenom jedna husa. Za ní chodí páv

a klove do země.

„Ach, nebyl to nikdo jiný než strýček Andrej...“

šeptá a dívá se přes rokli: za prázdným pavímprostranstvím – za hřbetem – není Tichý přístav vidět.

„Takový zlý člověk! Nikdo jiný to nebyl. V noci voní

pečená husa, je cítit úžasná vůně, až se dech tají.

Přináší ji k nám větřík, v noci vane přece od nich, od Babuganu... Škvarky... a taky sádlo tolik voní... až hrůza!“

Vidím, že má Ljalja plnou pusu slin, jak polyká.

Musím ji rozptýlit.

„A co se to semlelo... učitelka prý včera hubovala

Verbeňonka? Neslyšelas o tom?“

„Jakpak by ne!“ ožívá Ljalja a opět zvedá ruce.„Učitelka Pribytka... šla z města. Šla přes Amidůvvinohrad, už byla noc. A ona špatně vidí, nosí skřipec...

To jsou psi, myslela si nejdřív... Ale to není štěkot,

spíš to zní, jako když někdo řeže pilou! Popošla blíž,

dívá se... a ono to byly Verbovic děti – rošťáci,krá-á-á-á-snou hrušku řezaly pilou! Hrušku v zahradě.

Máslovku... takovýhle má hrušky! Vůbec tu teď není

žádný pořádek, všechny proutěné ploty jsourozbořené, klidně se dá projít skrz... ,Co to tu děláte?!...

Copak se může kácet ovocný strom?!‘ Ta nadávala!

Vzaly do zaječích! Vždyť porážet ovocný strom se

přece nesmí! Kolik práce je kolem něj, než vyroste...

Učitelka ale nemá strach. Pěkně jim to vytmavila!...“

„To je mi novina... Tady máš placičku... rozděl se s Voloďou.“

Celá zbrunátní a couvá, ale oči nemůže odplacky odtrhnout. Dokonce kolem sebe v úleku máchá rukou.

„Ale co vás to... to není třeba, co to... Ale proč... to nemusíte. My přece máme...“

Musím ji chytit za ruku a dát jí placičku násilím.

„Proč to děláte... sám máte málo... ale děkuju vám... Moc vám děkuju! Móc...“ Ljalja se vrozacích zalyká, prohlíží si placku a couvá, couvá k cypřiši.

Nejdřív se vzdaluje pomalu, ovládá se – anajednou se dá do běhu! Za cypřiši se mihne červená sukýnka, u strže do rokle se zablesknou bosénohy s hladkou opálenou kůží – a zaslechnu tlumený hlas: „Voloďo! Voloďko!“ Vím, že se hned na hranici mého pozemku, za trnitým plotem, ukáže pětiletý bělovlasý Voloďa, aby poděkoval. Starámilostpaní, která žila v Paříži, je učí zdvořilosti... Hleďme, už se Voloďa objevil pod jejich doubky, za mojí zahradou, na sobě má bílou košili spestrobarevnými záplatami, kalhoty sešité napůl z hnědéhalenky milostpaní a napůl ze svých bílých, azvučně a zvonivě křičí:

„Mo-o-c-k-rát... děěkuju!... mo-o-ckrát!“

Ještě existují dětské hlasy, ještě existuje něha. Dnes se lidé jen utrhují, uhýbají očima. A někteří začínají vrčet.

Vypouštím drůbež, krůtu se slepičkami. Odnynějška až do... třebas až do zítřka! Jsou s námispřízněny, to jim otevíráme duši. Jsou svědky našeho umírání. Se vším se jim svěřujeme, dokážou tak naslouchat!

Když větracím otvorem nahoře vytáhnudrátěným háčkem kůl, který zevnitř zajišťuje dveře –vynalézavá závora hladové doby! –, hlučně se ke mně slétne přes noc ztuhlá drůbež.

Jste živí, moji drazí! Dobré ráno!

Hemží se mi pod nohama, nemám si ani kam stoupnout, dívají se mi do tváře a na ruce. Zrní! Zrní! Běhají za mnou v houfu, vykrucují si krčky a nevnímají, co mají pod nohama, klopýtají v běhu, poskakují jako psíci, pobíhají vzrušeně sem a tam: postavím před ně misky? Pobíhá tu vyzáblá,disciplinovaná krůta – lahvička na nožkách:

„... Puťa... puťa...“

Ach, ty ubohá drůbeži! Ty, bělounká Torpedko, jsi dočista zesláblá: stojíš a blankou zatahuješ očka... A ty, Perličko, jsi smutná. A ty, Chamtivko, sisvzpomněla na včera zapomenutou hlavičku cípala, kterou jsi přinesla z rokle všemi poklovanou, a přesto do ní zarputile kloveš. Sedni si mně na ruku, maličká, pošeptej mi do ucha... Á, ty nahlížíš do kapsičky, kde kdysi, jak si vzpomínáš, bývalo zrní... Kdysi tamležely i hodinky... Ale jo, trošku ho pro tebe mám... No? Jedno dvě... deset... dvanáct zrníček! Proč nekloveš do prázdné dlaně? No tak, co vám mám říct? Jakou novinu? Tak dobře. I na vás už došlo. Pod vrškem žijí „strýčkové“, kteří si rádi dávají do nosu... Akuřátka jim chutnají! Aby nakonec nepřišli za vámi, konfiskovat „přebytky“! Pět slepiček je ještědovoleno, jenže já vás mám víc. Takže mi „přebytky“patrně zkonfiskují... No, nebudeme na to myslet.

Dávám jim do misek spařené listí. Perou se o ně, cupují je na kousky, schovávají je, dusí se, cpou si je do volat. Stojí a klovou do prázdných misek. A nad roklí už vyčkávají jestřábi.

Dívám se, přemýšlím, vzpomínám... chcipochoit... Je to hrůzyplný sen? Jsem v zajetí divochů?... Tamti můžou všechno! Nedokážu to pochopit. Jánemůžu nic, ale oni můžou vše! Můžou mi všechno vzít, můžou mě zavřít do sklepení, můžou mě zabít! Už mě zabili! Nerozumím tomu (zdivočel jsem snad,zaomněl přemýšlet... zapomněl jsem myslet?!). Proč bych teď měl myslet! Myslím, a hle – jsem na tom stejně jako tamti...

Slyším signál, divoký Ljaljin hlas, jenom onadokáže tak křičet:

„Aj-ja-jaj!...“

Divoký, opuštěný křik podobající se křiku páva.

A ze vzduchu útočí jestřáb! Na podzim jsoujestřábi nemilosrdní.

Ljaljin křik je slyšet na kilometry daleko – i nad mořem, i v odlehlých roklích. Jestřábi ji dobřeznají, její červenou sukni, která je vidět už z dálky, její bystré oči, střílející pohledem po horách i po nebi – mají z ní strach a nenávidí ji. Číhají na ni vdubovém mlází, vpíjejí se do ní očima dravce: tak rádi by ji rozsápali! Rozumí jí drůbež a všichni ptáci... Sama se podobá bílé holubici. Spustí znepokojený křik – a křik a tleskání se ozve všude po kopcích: na svém vršku ječí Verbovy děti, vříská rodinaRybačichy v pšeničné kotlině, v Tichém přístavu, křik se nese i od Pribytkových daleko dole, po kopcích, nad mizejícími vilkami, tam, kde dožívá drůbež, která přežila. Tolik se o ni hospodáři strachovali, ukrývali ji, když tamti chodili konfiskovat „přebytky“ – onuce, vajíčka, rendlíky, ručníky... Tyhle věci ukryli. A teď mají strach z jestřábů, okřídlených mrchožroutů.

Nízko se vznáší nad roklí mrchožrout, krouží vletu. Slunce mu barví křídla do světležluta. Zmátl ho Ljaljin divoký křik. Letí směrem k doubkům, za rokli, schovává se v mlází.

Teď už dobře vím, jak se drůbež třese strachy, jak se schovává pod šípkovým keřem, u zdí, jak se tiskne k cypřišům – krůta a slepičky tam stojí atřesou se, natahují a zase zatahují krčky, trhají sebou, mají vystrašené oči.

Dobře vím, jak se lidé bojí lidí – opravdu lidí? –, jak strkají hlavy do skulin, jak oněměle si kopou hrob.

Jestřábům se to odpouští: je to jejich chlébvezdejší.

Jíme listí a třeseme se před jestřáby! Okřídlené dravce Ljaljin hlásek leká, ale ty, co chodí zabíjet, nevylekají ani dětské oči.

Ti, co chodí zabíjet

Někdo jede na koni... kdo je to?...

Vyjíždí zpoza pahorku k nám, na vršek... Á, to je

ten s drobnými zuby!... Muzikant Šura. Jak si sám

říká – Šura Sokol. Jaké udatné jméno si dal! A já

vím, že je to malý mrchožrout.

Kdo stvořil mrchožrouta? Kterého dne jsi,Hosodine, stvořil mrchožrouta, jestliže jsi ho ovšem stvořil? Stvořil jsi ho k obrazu svému... A proč je Sokol, když není ani Šura?! Poslušný koník ho vozí po kopcích – funí, ale vozí ho. Hlavu má hluboko skloněnou, hřívu přilepenou na očích, boky zvlhlé potem se třesou: je těžké někoho vozit po kopcích. Poslušný je ruský koníček: poveze i mrchožrouta – bude ho vozit z kopce do kopce, odveze ho třebas až na samotný Čatyr-Dag, třebas až na vrcholDemerdži, dokud nechcípne.

Otáčím se zády a skrývám se za cypřiš. Stydím se snad za své rozervané šaty? Za svou práci?

Jednou, také to bylo v parné poledne, jsem nesl pytel se zemí. A vtom – jak jsem se tak vláčel po kamení a měl i hlavu těžkou jako kámen – se na koníčkovi, jako kdyby ze země vyrostl, objevilmrchožrout a vycenil své drobné hadí zuby –bělounké v černé hlavičce. Radostně zakřičel, potřásaje přitom lokty:

„Bůh práci miluje!“

Občas i mrchožrouti mluví o Bohu!

Proto se skrývám: cítím, jak mrchožroutpáchne krví.

Je čistě oblečený, má pěknou kazajku, všichnikolem však mají rozedrané šaty. Zrůžověl, zakulatil se, dokonce zmohutněl, zatímco ostatní se ztrácejí, mají propadlé oči a zčernalé tváře. Jenom on jezdí na koni, ostatní se plazí po čtyřech. Takovýudatný jonák!

Znám ho dlouho, už tři roky. Bydlel v nejvýšepoložené vilce, které se říkalo Racek. Hrával na klavír. Ve vilkách žijí i pokojní obyvatelé – žijí tiše.Scházejí roklemi k moři, aby se vykoupali. Kochají se pohledem na hory – jak jsou nádherné! Uklánějí se svým sousedům: „Dobrý večer!“ A určitěspolehlivě platí. V Rackovi, nové vilce, bylo hlučno. Imladé ženy tam žily – lékařky, herečky – ty, copotřebují letní rekreaci.

A pak se doba změnila. Do městečka přišli lidé, kteří chodí zabíjet. Zabíjeli a pili. Herečky je bavily tancem a zpěvem. Ti lidé se nudili...

„Dodejte nám veselé ženy, které mají jiskru!“

Lékařky a herečky se nabídly samy.

„Dodejte... krev!“

Nabídli i krev. Krve, kolik je libo!

A teď, když je vše jako tráva zadusáno, projíždí se Šura Sokol na koníkovi. Ne nadarmo hrával na klavír, vyhlížel z té nejvyšší vilky – mrchožrouti se dívají z výšek! Mnozí již byli „deportováni na sever... do Charkova...“ – a na onen svět. Zato Šura pojídá mléčnou kašičku, dál hrává po večerech na klavír, přestěhoval se do pohodlnější vilky apřijímá ženské návštěvy. Platí moukou... solí... Takhle má vypadat šikovný muzikant!

Co teď... pro topivo, do roklí?... Nejlepší je vydat se do hluboké rokle se strmými stěnami... je tamdobře, není tam nikdo a nic. Je však třeba dávat pozor, aby drůbež nevtrhla do vinice. Sednout si na úbočí viniční rokle... jen tak sedět a přemýšlet... O čem přemýšlet? A kdepak je moje křeslo? V mé rokli je

možné přemýšlet jenom o... O ničem se nesmípřemýšlet, nesmí se myslet! Zítra se bude opakovat to

samé. A potom – zase totéž. Seď a dívej se naslunce. Dychtivě hleď na slunce, dokud se očinepromění v cínovou lžičku. Dívej se na slunce plné života!

Vždyť zakrátko – zavanou větry, začnou deště,zaburácí bouře... Venku se budou ženit všichničerti, budou bušit do zdí, třást domkem, tancovat po

střeše. Pak budeme sedět u ohýnku... Šťastní jsou

divoši! Žijí si klidně, nic nevědí, ničemu jeneučili. Jsou to šťastlivci: nemají o co přijít! Číst knihy?

Všechny jsou přečtené, a nadarmo. Píše se v nich

o tom a tom životě... a on je už zadupán do země.

A nový není... A nebude. Vrátil se starý život, život

jeskynních předků.

Knihy... Často o nich přemýšlím. Vejdu dodomku... leží támhle na opuštěné hromádce v tmavém koutě. Moje „cestovní“ knihy... Pohled na ně mne bolí. I ony byly už kamsi „deportovány“. I po nich se natáhla krvavá tlapa.

Kdy to bylo? Už skoro před rokem. Ten den bylo chladno. Lilo – z temně černého Babuganu padal zimní déšť. Na kopcích stáli opuštění koně,vrávorali. Teď se tam bělají jejich kosti. Ano, pršelo... a za těch dešťů přijeli sem do městečka ti, co chodízabíjet... Všude: za horami, pod horami, u moře – bylo hodně práce. Vysilovalo je to. Bylo třeba zříditjatka, zapisovat cifry kvůli bilanci, dělat závěry. Bylo třeba se předvést, dokázat svou horlivost těm,kteří je sem poslali, ukázat, jak „železné koště“dobře mete, a pracovat bez odmluvy. Bylo nutné zabít hodně lidí. Více než sto dvacet tisíc. Zmasakrovat je.

Nevím, kolik zvířat zabíjejí na chicagskýchjatkách. Tady to bylo lehčí – zabíjeli lidi a pak jezahrabávali naprosto jednoduše: zasypávali strže. A ještě jednodušeji: shazovali mrtvé do moře. Plnili vůlilidí, kteří odhalili tajemství, jak udělat lidstvošťastným. K tomu je třeba začít lidskými jatkami.

A tak – zabíjeli v noci. Ve dne... spali. Oni spali, ostatní ve sklepeních čekali... Celé armády na ně ve sklepeních čekaly. Mladých, dospělých i starců – se vznětlivou krví. Nedávno vedli otevřený boj.Bránili vlast. Na pruských a rakouských polích, vruských stepích bránili vlast a Evropu. Nyní se ocitli uštvaní ve sklepeních. Nemohli odtamtud uniknout, týrali je, aby je zbavili sil. Potom je ze sklepenívyváděli a zabíjeli.

Tak tedy. Jednoho zimního deštivého rána, když slunce zakryly mraky, byly do krymskýchsklepení uvrženy desítky tisíc lidí – čekali na svou smrt. A nad nimi pili a spali ti, co chodí zabíjet. A na stolech ležely svazky dokladů, na které večer psali rudá písmena... osudová písmena. Těmito písmeny začíná jedno drahé slovo: otčina. I slova „odstřelení“ a „odsouzení k smrti zastřelením“ tím písmenem začínají. Ti, co chodí zabíjet, svou otčinu, Rusko, neznali. Teď je to jasné.

Toho rána u mě zaklepali brzy. Nejsou to snad ti, co chodí zabíjet? Ne, přišel člověk mírumilovný – chromý architekt. Sám měl strach. A proto sloužil těm, co chodí zabíjet...

Takže teď sedím na kraji Viniční rokle a dívám se na sluncem zalité hory... Jsou to ty samé hory, které tu byly ještě zcela nedávno? Jsou na tomhle světě?!...

A potom vzpomínám...

„Musím i k vám...“ povídá rozpačitě architekt a hledí stranou. „Strašné počasí... žijete vysoko... Nařídili mi, ať udělám soupis knih a zkonfiskuju je... Shromáždí je a někam pošlou... Samozřejmě, chápu...“

Potí se, nešťastný architekt. Pracuje za půl libry slamnatého obilí, ze strachu.

„Jinak hrozí vydání... vojenský tribunál! Dokonce trest smrti zastřelením!!!...“

Dívá se kulatýma ptačíma očima – je v nich strach.

„Já vím. I šicí stroje, taky bicykly... Jenže já tady



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist