E-kniha: Složka 64 – Jussi Adler-Olsen

JUSSI ADLER ‑OLSEN

Složka 64

PROLOG Listopad 1985

1 ) Listopad 2010

2 ) Listopad 2010

3 ) Listopad 1985

4 ) Listopad 2010

5 ) Listopad 2010

6 ) Srpen 1987

7 ) Listopad 2010

8 ) Listopad 2010

9 ) Srpen 1987

10 ) Listopad 2010

11 ) Srpen 1987

12 ) Srpen 1987

13 ) Listopad 2010

14 ) Srpen 1987

15 ) Listopad 2010

16 ) Srpen 1987

17 ) Listopad 2010

18 ) Srpen 1987

19 ) Září 1987

20 ) Listopad 2010

21 ) Listopad 2010

22 ) Září 1987

23 ) Listopad 2010

24 ) Listopad 2010

25 ) Září 1987

26 ) Listopad 2010

27 ) Září 1987

28 ) Listopad 2010

29 ) Sprogø 1955

Kodaň, září 1987

SLOŽKA 64

Jussi

čtvrtý případ

carla mørcka

z oddělení q

JUSSI ADLER ‑OLSEN

SLOžkA 64

Kriminální román

SLOžkA 64

Jussi

Brno 2014

Jussi Adler ‑Olsen: Journal 64

Copyright © JP/Politikens Forlagshus, København, 2009

Translation © Magdalena Jírková, 2013

Cover design © Wildes Blut, Atelier für Gestaltung,

Stephanie Weischer using photographs from

plainpicture/Arcangel

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o.,

2013, 2014 (elektronické vydání)

ISBN 978‑80‑7491‑085‑2 (Formát PDF) ISBN 978‑80‑7491‑086‑9 (Formát ePub) ISBN 978‑80‑7491‑087‑6 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978‑80‑7491‑088‑3 (Formát MobiPocket)

Věnováno mé matce a otci, Karen‑Margrethe

a Henrymu Olsenovým, a mým sestrám,

Elsebeth, Marianne a Vippe.

9

PROLOG Listopad 1985

Na kratičkou chvíli se cítila dobře. Mezi prsty držela chlad‑

nou, jemnou sklenku šampaňského, kolem šuměly hlasy

a  manžel ji rukou lehce objímal kolem pasu. Podobně se

cítila, jen když bývala zamilovaná, a během desetin vteřin

prožitých ve vzdáleném dětství. Pocit jistoty při babiččině

tlachání. Tlumený smích, u  kterého se tak hezky usínalo.

Smích lidí, kteří už dávno nejsou na tomto světě.

Nete pevně stiskla rty, aby ten pocit nezmizel. Už se jí

to v minulosti několikrát stalo.

Narovnala se a rozhlédla se po paletě pestrobarevných

šatů a vzpřímených zad. Na slavnostní večeři pro dánské lau‑

reáty letošní Velké nordické ceny za medicínu se dostavilo

mnoho hostů. Vědci, lékaři, celebrity. Společnost, do které

se rozhodně nenarodila, ale ve které se během ubíhajících

let cítila čím dál tím lépe.

Zhluboka se nadechla a právě si chtěla spokojeně po‑

vzdychnout, když na sobě naprosto jasně ucítila něčí pohled.

Někdo ji pozoroval skrze záplavu vysoce vyčesaných vlasů

a  zástup mužů s  pevně utaženými motýlky. Takové nedefi‑

novatelné a zneklidňující elektrické výboje dokážou vyslat

pouze oči, které nepřejí nikomu nic dobrého. Instinktivně se

stáhla stranou jako štvaná zvěř, hledající úkryt v houštinách.

Položila manželovi ruku na rameno a pokusila se o úsměv,

zatímco její oči těkaly mezi slavnostně oblečenými těly a leh‑

kým oparem snášejícím se ze svítilen.

Náhle jedna z žen zaklonila v srdečném záchvatu smíchu

hlavu a tento pohyb odkryl Nete výhled ke stěně sálu.

Tam stál on.

Jeho postava vyčnívala nad ostatními jako maják. Na‑

vzdory nastupující tmě a křivým nohám připomínal číhající

10

šelmu, jejíž oči klouzaly po přítomných s přesností pátrací‑

ho světlometu.

Znovu pocítila jeho intenzivní pohled po celém těle

a  po chopila, že pokud okamžitě něco neudělá, celý její ži‑

vot se během několika málo vteřin zhroutí jako domeček

z karet.

„Andreasi,“ řekla a chytila se za krk, po kterém jí začí‑

naly stékat čůrky potu. „Mohli bychom už jít? Necítím se

moc dobře.“

To úplně stačilo. Její manžel povytáhl tmavé obočí, po‑

kývl ostatním na pozdrav, uchopil ji za ruku a vydal se na

cestu. Právě proto ho milovala.

„Děkuju,“ řekla. „Bohužel mě zase chytla hlava.“

Přikývl. Sám to moc dobře znal. Dlouhé, bezútěšné ve‑

čery v obývacím pokoji při atacích migrény.

I to měli společné.

Právě došli k masivnímu schodišti vedoucímu ke slav‑

nostnímu sálu, když vtom se odněkud vynořil vysoký muž

a zastoupil jim cestu.

Hned si všimla, že vypadá mnohem starší. Jeho oči, kdy‑

si tak zářící, zmatněly. Vlasy měl k nepoznání. Uplynulých

pětadvacet let odvedlo svou práci.

„Nete, co ty tady? Ty jsi ta poslední, koho bych v téhle

společnosti očekával,“ řekl krátce.

Rychle se s  manželem protáhla kolem něj, ale to její‑

ho pronásledovatele nezastavilo. „Ty si na mě nevzpomínáš,

Nete?“ ozvalo se zezadu. „Já myslím, že ano. Curt Wad. Mě

si přece musíš pamatovat.“

V půlce schodiště je dohonil.

„Možná jsi teď děvkou ředitele Rosena, ne? Kdo by si

kdy pomyslel, že se dostaneš takhle vysoko?“

Pokusila se manžela odtáhnout pryč, ale Andreas Ro‑

sen byl zvyklý stavět se k problémům čelem. Ani teď se ne‑

zachoval jinak.

„Byl byste tak laskav a  přestal obtěžovat mou ženu?“

řekl a jeho tichá slova doprovázel vzteklý výraz.

„Aha.“ Nevítaný host ustoupil o krok dozadu. „Povedlo

se ti vtáhnout Andrease Rosena do svých sítí, Nete. Dobrá

práce.“ Nasadil výraz, který by si jiní lidé vyložili jako pokři‑

vený úsměv, ale ona dobře věděla, o co jde. „To mi naprosto

uniklo. Pochop, nepohybuji se v těchto kruzích příliš často

a bulvární plátky nečtu.“

Všimla si, že manžel znechuceně potřásl hlavou. Ucíti‑

la, jak ji uchopil za ruku a táhne ji za sebou pryč. Na chvíli

nemohla popadnout dech. Jejich kroky pleskaly o zem jako asynchronní ozvěna sebe samých. Pospěšme si, ať už jsme

pryč, říkaly.

Podařilo se jim dojít až do šatny, ale vtom se za nimi

hlas ozval znovu.

„Pane Rosene! Možná tedy netušíte, že vaše žena je děv‑

ka. Chovanka z ostrova Sprogø, které je úplně jedno, před

kým roztáhne nohy. Asi ani nevíte, že její debilní mozek ne‑

pozná rozdíl mezi pravdou a lží a...“

Manžel se náhle prudce otočil, až ji zabolelo v zápěstí

ruky, za kterou ji držel. Několik hostů se pokoušelo vysokého

muže, který narušil slavnostní večer, zklidnit. Dva mladí lé‑ kaři, kteří se na místě také objevili, před něj výhrůžně před‑

stoupili, aby mu dali jasně najevo, že jeho další přítomnost je nežádoucí.

„Andreasi, nech toho,“ vykřikla, když manžel přistoupil

ke skupince okolo jejího mučitele. Ale manžel ji nevnímal.

Alfa samec vyrazil, aby si vyznačil své teritorium.

12

„Nevím, kdo jste,“ řekl. „Ale doporučuji vám, abyste

se neukazoval na veřejnosti, dokud se nenaučíte slušně cho‑

vat.“

Vychrtlý muž zvedl hlavu a pohlédl přes muže, kteří ho

drželi. Všichni v šatně mu viseli na popraskaných rtech. Šat‑

nářky u  pultu, za kterým schovávaly kožichy odděleně od

kabátů. Ti, co náhodně procházeli kolem. Soukromí řidiči,

čekající u létajících dveří.

A nakonec se ozvaly věty, které nikdy neměly být vyslo‑

veny.

„Tak se zeptejte Nete, kde ji sterilizovali, pane Rosene.

Zeptejte se jí, kolikrát potratila nebo jak se člověk cítí po

pěti dnech na samotce. Zeptejte se na to a nepoučujte mě,

jak se mám chovat ve společnosti. To nechte na jiných lidech,

lepších než vy, pane Andreasi Rosene.“

Curt Wad se vytrhl ze sevření a s očima plnýma nená‑

visti ustoupil stranou. „Jdu!“ zařval. „A  ty, Nete,“ ukázal

na ni chvějícím se prstem, „ty se vrať zpátky do pekla, kam

patříš!“

Ještě než se za ním zavřely létající dveře, po celé míst‑

nosti se rozezněly hlasy.

„To byl Curt Wad,“ šeptal kdosi za nimi. „Studoval spo‑

lečně s dnešním laureátem a tenkrát spolu kamarádili. To

je taky jediná dobrá věc, která se o něm dá říct.“

Přesto se dostala do pasti. Odhalená.

Oči ostatních ji pozorovaly. Hledaly známky, které by

pomohly odhalit její pravé já. Má příliš hluboký výstřih? Vy‑

zývavé boky? Nebo to snad jsou její rty?

Když si přebírali kabáty, šatnářčin teplý dech působil až

jedovatě. Bylo z ní jasně cítit — nejsi o nic lepší než já.

Tak málo stačilo.

Stočila pohled k zemi a zavěsila se do manžela.

13

Do svého milovaného muže, kterému se neodvážila po‑

dívat do očí.

Naslouchala tichému, pravidelnému chodu motoru.

Jeden druhému neřekl ani slovo. Oba dva tiše seděli

a zírali na pulzující stěrače a okolní podzimní tmu.

On možná čekal, že všechno popře a vyvrátí, ale tuhle

útěchu mu poskytnout nemohla.

Ona možná čekala, že jí vyjde vstříc. Že z  ní stáhne

svěrací kazajku, podívá se na ni a řekne, že ať už se stalo

cokoliv, nic to neznamená. Důležitých je těch jedenáct spo‑

lečně prožitých let.

Ne těch třicet sedm, které byly předtím.

Ale on jen zapnul rádio a nechal celý vůz naplnit ohlušu‑

jící hudbou. Sting je doprovázel při cestě ostrovem Sjælland

na jih, Sade a Madonna zase přes Falster a Guldborgsund.

Noc byla plná mladých, zvláštních hlasů. Jediné spojení, kte‑

ré jim zůstalo.

Všechno ostatní bylo pryč.

Byli několik set metrů před městečkem Blans a pár kilo‑

metrů od domova, když náhle zabočil na polní cestu.

„Tak mluv, řekni mi to,“ řekl, zahleděný do hluboké tmy

okolo nich. Ani jedno vřelé slůvko. Ani jménem ji neoslovil,

aby ji trochu utěšil. Jen strohé: Tak mluv, řekni mi to!

Zavřela oči. Prosila ho o pochopení. Vysvětlovala, že šlo

o zvláštní souhru náhod a že muž, který ji očernil, je také

zároveň strůjcem všeho zla v jejím životě.

Ale navzdory všemu musela přiznat, že vše, co bylo ře‑

čeno, je pravda. Tiše to připustila.

Všechno je pravda.

V  tomto náročném, bolestivém okamžiku slyšela jen

jeho dech. Nakonec se k ní otočil a podíval se na ni temnýma

14

očima. „Takže proto se nám nepodařilo mít spolu dítě,“

řekl.

Přikývla. Stiskla rty a řekla, jak to bylo. Ano, lhala mu

a vymýšlela si. Přiznala se. Jako mladá dívka byla umístěna

na ostrov Sprogø, ale byla v  tom nevinně. Šlo o  dlouhou

řadu nedorozumění, zneužití moci a podvodů. O nic jiného.

Ano, má za sebou potraty a je sterilizovaná, ale ten příšerný

chlap, kterého právě potkali...

Položil jí ruku na rameno. Jeho chlad ji omráčil jako

elektrický výboj a donutil zmlknout.

Zařadil rychlost, povolil spojku, projel městem a  nej‑

vyšší možnou rychlostí ujížděl podél luk a  temného moře.

„Je mi líto, Nete. Nedokážu ti odpustit, žes mě celé ty

roky utvrzovala v tom, že spolu můžeme mít dítě. To prostě

nedokážu. A co se týče toho ostatního, stačilo mi, co už jsem

slyšel.“

Na chvíli ztichl. Ucítila bodání ve spáncích a ztuhlý krk.

Zvedl hlavu. Stejně arogantně, jako když jednal s lidmi,

které nepovažoval za sobě rovné. Sebejistě, jako když igno‑

roval špatné rady.

„Sbalím si své věci,“ pokračoval a zřetelně artikuloval.

„Máš týden na to, aby sis našla něco jiného. Z našeho domu

Havngaard si můžeš vzít, co chceš. Nechci, aby ti něco chy‑

bělo.“

Pomalu se od něj odvrátila a zadívala se na moře. Ne‑

patrně stáhla okénko a vdechovala vůni mořských řas. Po‑

zorovala přehýbání černočerných vln, které jako by ji chtěly

odnést s sebou.

Vybavila si osamělé, zoufalé dny na ostrově Sprogø, kde

ji stejné moře lákalo, aby všemu udělala rychlý konec.

Řekl: Nechci, aby ti něco chybělo. Jako by na tom zále‑

želo.

15

Pochopila, že ji vůbec nezná a nikdy neznal.

Podívala se na hodinky a povšimla si dnešního data —

14. listo padu 1985. Pootočila hlavu, zadívala se na manžela

a roztřásly se jí rty.

Potom pomalu zvedla ruku směrem k volantu a rychle ho chytila. Manžel začal protestovat. Zatáhla ze všech sil.

Marně se mermomocí snažil udržet automobil na silni‑

ci, která se pod nimi začínala ztrácet. Manželovy úplně po‑

slední protesty přehlušilo skřípění kovu o větrolamy.

Náraz do vodní hladiny zněl jako návrat domů.

16

1 ) Listopad 2010

Hlášení o  událostech uplynulé noci si Carl vyslechl v  poli‑

cejním rádiu cestou z řadového domku v Allerødu. Za nor‑

málních okolností by se o  práci mravnostní policie nikdy

nezajímal, ale tentokrát tomu bylo jinak.

V bytě na ulici Enghavevej někdo přepadl a polil kyse‑

linou sírovou majitelku jedné z eskortních služeb. Lidé na

oddělení popálenin v Královské nemocnici měli plné ruce

práce.

Policie se pokoušela najít svědky, ale zatím bez valné‑

ho výsledku.

K  výslechu už předvedli partu ušmudlaných chlapíků

z Litvy, ale v průběhu noci vyšlo jasně najevo, že pachatelem

může být jen jeden z podezřelých. Bohužel se jim nepodařilo

zjistit který. Chyběl důkazní materiál. Hospitalizovaná oběť

prohlásila, že nedokáže útočníka přesně identifikovat, a pro‑

to museli zase všechny pustit.

Stará známá písnička.

Cestou z  parkoviště na policejní stanici potkal Carl

Bran dura Isaksena ze stanice City, kterému se říkalo Ram‑

pouch z Halmtorvu.

„Nazdar, vyrazils do světa naštvat pár lidí?“ zachechtal

se Carl, když se míjeli. Idiot se bohužel zastavil a  otázku

snad dokonce považoval za pozvání k rozhovoru.

„Tentokrát to schytala Bakova sestra,“ řekl ledovým

hlasem.

Carl se na něj zadíval zamlženým zrakem. O  čem to

sakra mele?

„Blbá smůla,“ odpověděl, tím nemůže nic zkazit.

„Slyšels přece o  tom přepadení na ulici Enghavevej?

Nevypadala vůbec dobře,“ pokračoval Rampouch. „Doktoři

17

z Královské se v noci rozhodně nenudili. Měl jsem pocit, že

se s Børgem Bakem dost dobře znáte, ne?“

Carl pohodil hlavou. Børge Bak? Jestli se s ním dobře

zná? Má na mysli vrchního policejního komisaře z odděle‑

ní  A, který si vzal neplacené volno a  pak nenápadně pře‑

šel do před časného důchodu? Toho pokryteckého bastarda?

„Byli jsme asi tak dobří kamarádi jako my dva,“ procedil

Carl koutkem úst.

Isaksen kysele přikývl. Ano, jejich vzájemnou náklon‑

nost by dokázala zatlačit do země i motýlí křídla.

„Neznáš náhodou Bakovu sestru, Esther Bakovou?“ ze‑

ptal se.

Carl se zahleděl ke  sloupořadí, odkud vytančila Rose

s ohromnou kabelou, přehozenou přes rameno. Co má sakra

v plánu? Strávit v kanceláři dovolenou?

Ucítil, že Isaksen sleduje směr jeho pohledu, a  stočil

zrak bokem.

„Nikdy jsem se s  ní nepotkal, ale pokud vím, tak má

bordel, ne?“ odpověděl Carl. „A to je spíš tvůj píseček, ne

můj, takže se držím stranou.“

Isaksenovy koutky úst se podle zákonů gravitace stoči‑

ly k zemi. „Počítej s tím, že Bak bude co nevidět zpátky na

stanici a začne se do toho míchat.“

Carl zapochyboval. Copak Bak nešel do důchodu, pro‑

tože nenáviděl svou práci a celou policejní stanici?

„Bude tady určitě srdečně vítán,“ pronesl. „Ale ne u mě

dole.“

Isaksen si prohrábl černé, spánkem přeleželé vlasy. „No

jasně, pochopitelně že ne. Ty máš tam dole dost práce s mi‑

lostnými hrátkami s tamtou, viď?“

Pohodil hlavou směrem k Rose, která právě mizela po

schodišti nahoru.

Carl potřásl hlavou. Ať se jde Isaksen s těmi svými na‑

rážkami sakra vycpat. Spát s Rose! To by radši vstoupil do

kláštera někde v Bratislavě.

O třicet vteřin později už procházel vrátnicí, kde ho za‑

stavil vrátný denní služby: „Carle, ta psycholožka Mona Ibse‑

nová ti tady nechala tohle.“ Dveřmi mu podal šedou obál‑ ku. Tvářil se u toho, jako by šlo o nejdůležitější událost dne.

Carl se na obálku zmateně podíval. Možná měl nako‑

nec i pravdu.

Muž se znovu posadil. „Zaslechl jsem, že Asad tady

dnes ka byl už ve čtyři ráno. Pěkně si tam dole ve sklepě dává

se svými záležitostmi načas. To tam plánuje teroristický útok

na policejní stanici, nebo co to tam vymýšlí?“ Krátce se za‑

chechtal, ale když spatřil Carlův výraz, rychle zmlkl.

„Zeptej se ho sám,“ odsekl Carl a vzpomněl si na ženu,

kterou zadrželi na letišti jen proto, že vyslovila slovo „bom‑

ba“. Zřejmě jedno přeřeknutí s fatálními důsledky.

V jeho očích bylo tohle mnohem horší.

Už na posledním stupni točitého schodiště poznal, že Rose

má dnes dobrý den. Uvítala ho těžká vůně hřebíčku a  jas‑

mínu, která mu připomněla stařenku z Øster Brønderslevu.

Tahle dáma chytala všechny kolemjdoucí muže za zadek

a  ne dala si pokoj. Když Rose použila tenhle parfém, kaž‑

dého rozbolela hlava a projednou to nebylo kvůli jejímu ky‑

selému výrazu.

Podle Asadovy teorie parfém zdědila, ale ostatní měli

jiný názor. Tvrdili, že tato odpudivá směs se dá stále ještě

sehnat v několika indických krámcích, kde nechtějí, aby se

k nim zákazníci vraceli.

„Ahoj, Carle. Pojďte sem na chvíli!“ zavelela ze své kan‑

celáře.

19

Carl polkl. Co teď?

Proplížil se kolem Asadova brlohu a strčil nos do Rosi‑

ny klinicky čisté kanceláře. Okamžitě zaregistroval obrov‑

skou tašku, kterou viděl už na nádvoří. Pokud mohl soudit,

dnes ho tu kromě parfému bude omračovat ještě něco jiného.

Šlo o ohromný štos papírů, které jí vykukovaly z tašky.

„Ach,“ řekl opatrně a ukázal na papíry. „Co to je?“

Pohled černě nalíčených očí věstil problémy.

„Několik starých případů, které se poslední rok povalo‑

valy na psacích stolech různých policejních expertů. Případy,

které se nám zatím nikdo neobtěžoval zaslat. Zrovna vám

snad o  podobných nepořádcích nemusím nic vysvětlovat.“

Poslední narážku doplnila hrdelním zavrčením, které

by se při troše snahy dalo vyložit jako smích.

„Složky se omylem dostaly do Národního ústavu vyšetřo‑

vání, a právě tam jsem si je před chvílí vyzvedla.“

Carl povytáhl obočí. Další případy navíc, tak proč se

Rose proboha usmívá?

„Jo, jo. Je mi jasné, na co myslíte: Nejhorší zpráva dneš‑

ního dne,“ pokračovala. „Ale to jste ještě neviděl tenhle pří‑

pad. Ten nemám z NÚV, ležel v kanceláři na mé židli, když

jsem přišla do práce.“

Podala mu ošoupanou papírovou složku. Určitě chtěla,

aby si ji okamžitě prolistoval, ale to se krutě zmýlila. Špatné

zprávy si člověk před první ranní cigaretou neprohlíží. Věci

se musí dělat pěkně popořádku. Vždyť sakra sotva přišel do

práce.

Carl potřásl hlavou, odešel k sobě, složku hodil na stůl

a kabát na židli v rohu.

Kancelář byla cítit zatuchlinou a elektrická zářivka bli‑

kala víc než jindy. Středa bývala vždycky z celého týdne nej‑

horší.

20

Zapálil si a  vydal se do Asadovy komůrky na košťata,

kde bylo vše, jak má být. Rozložený modlitební kobereček

na podlaze a vodní pára prosycená mátovým odérem. Tran‑

zistor naladěný na něco, co znělo jako milostné vábení del‑

fínů před pářením, smíchané s  gospelovým chórem a  pře‑

hrávané na kotoučovém magnetofonu, který má povolený

hnací řemen.

Istanbul v plné kráse.

„Dobré ráno,“ pozdravil Carl.

Asad k němu pomalu otočil hlavu. Ani východ slunce

nad Kuvajtem nemohl být zářivěji červený než impozantní

čichový orgán tohoto chudáka.

„Bože všemohoucí, Asade, ty vypadáš příšerně,“ řekl

Carl a při pohledu na kolegu o krok couvl. Pokud se u nich

ve sklepě rozhodla zaútočit chřipka, zatím měl štěstí, jeho

tělu se obloukem vyhnula.

„Začalo to včera,“ zahuhlal Asad. Takové vodou zalité

oči aby člověk pohledal.

„Jdi domů, a  to hned,“ přikázal Carl a  ustoupil ješ‑

tě víc dozadu. Víc říkat nemusel, Asad ho stejně nepo‑

slechne.

Carl se vrátil do bezpečí své kanceláře, hodil si nohy

na psací stůl a poprvé v životě se zamyslel, jestli by neměl

zvážit účast na organizovaném zájezdu na Kanárské ostro‑

vy. Čtrnáct dní pod slunečníkem vedle polonahé Mony, co

víc by si mohl přát? Chřipka si zatím může po libosti běhat

ulicemi Kodaně.

Při té představě se usmíval a vytáhl malou obálku od

Mony. Otevřel ji. Už jen ta vůně ho skoro dostávala do kolen.

Jemná a smyslná jako sama Mona Ibsenová. Hodně vzdále‑

ná Rosiným útokům na čichové buňky.

Dopis začínal slovy: Můj drahý broučku.

21

Carl se usmál. Naposledy ho takhle sladce oslovovali,

když ležel v nemocnici v Brønderslevu se šesti stehy na břiše

a slepým střevem ve skleněné dóze.

Můj drahý broučku,

dnes večer v 19.30 u mě — svatomartinská husa,

souhlasíš? Ty si vezmeš oblek a přineseš červené víno.

Já se postarám o překvapení.

Pusu, Mona

Carl ucítil, jak se mu do tváří vlévá horko. To je ženská!

Zavřel oči, zhluboka potáhl z cigarety a zkusil si před‑

stavit, co se skrývá pod slovem překvapení. Byly to představy

mládeži nepřístupné.

„Proč tady sedíte se zavřenýma očima a  usmíváte se?“

ozvalo se za ním. „Neměl byste si radši prostudovat tu slož‑

ku, kterou jsem vám dala?“

Rose stála ve dveřích se založenýma rukama a nakloně‑

nou hlavou. Jasná známka, že se odsud nehne, dokud nějak

nezareaguje.

Carl típl cigaretu a natáhl se pro složku. Ať to má raději

rychle za sebou, nebo tady Rose bude stát, dokud nezakoření.

Šlo o  deset vybledlých papírů od soudu z  Hjørringu.

Hned na první stránce poznal, o co se jedná.

Jak se tenhle případ sakra mohl ocitnout na Rosině

kan celářské židli?

Rychle přelétl očima první stranu. Už dopředu věděl,

jak za sebou jednotlivé věty půjdou. Léto 1978. Muž utopený

v Nørrenském potoce. Majitel velké továrny na výrobu strojů,

vášnivý rybář a člen všech možných spolků a sdružení. Čtyři

čerstvé otisky páru nohou okolo vezírku na ryby a ošoupaná

taška. Z  jeho vybavení nic nechybělo. Ani naviják značky

Abu a  udice, která musela stát víc než pětistovku. Krásné

počasí. Ani provedená pitva nezjistila nic zvláštního. Žádná

srdeční vada nebo mozková mrtvice. Jen utonutí.

Kdyby na tom místě nebyla voda hluboká jen tři čtvr‑

tě metru, byla by celá záležitost okamžitě označena za ne‑

štěstí.

Ale Rosin zájem neprobudilo samotné úmrtí, to Carl

dobře věděl. Nezaujalo ji ani to, že případ nebyl nikdy uspo‑ kojivě vysvětlen, a proto se dostal k nim do sklepa. Podstatný

byl fakt, že ve složce byla založena spousta fotografií a na

dvou z nich se vyskytoval Carlův obličej.

Carl polkl. Utonulý muž se jmenoval Birger Mørck a byl

to Carlův strýc, bratr jeho otce. Žoviální a štědrý muž, k ně‑

muž vzhlížel nejen jeho vlastní syn Ronny, ale i Carl. Proto

s  ním tak rádi jezdili na krátké výlety, stejně jako onoho

dne. Tentokrát se chtěli naučit něco o  rybářských tricích a kouzlech.

Ale tehdy zrovna jely z Kodaně na kole přes celé Dán‑

sko dvě slečny, a jak se blížily ke svému cíli ve Skagenu, je‑ jich tenká trička byla lákavě propocená.

Když Carl a  bratranec Ronny zahlédli tyhle dvě blon‑

ďaté bohyně, jak šlapou nahoru do kopce, zůstali stát, jako

když do nich hrom uhodí.

Odhodili rybářské udice a vyrazili přes pole jako čer‑

stvě narozená telátka, která se poprvé v životě vydala na

pastvu.

Když se po dvou hodinách vrátili zpátky k potoku s ob‑

rysy obtažených dívčích triček navždy vypálenými do mozku,

byl už Birger Mørck mrtvý.

Navzdory mnoha výslechům a podezřením musela poli‑

cie z Hjørringu případ nakonec odložit. A přestože se ty dvě

slečny z Kodaně, které mohly jako jediné mladíkům potvrdit

23

alibi, nikdy nenašly, nebyli ti dva z ničeho obviněni. Carlův

otec byl několik měsíců naštvaný a na pochybách, ale jiné

následky ten případ neměl.

„Tenkrát jste vypadal docela dobře, Carle. Kolik vám

bylo?“ ozval se ode dveří Rosin hlas.

Nechal složku dopadnout na stůl. Vůbec neměl chuť na

tu dobu vzpomínat.

„Kolik? Bylo mi sedmnáct a  Ronnymu sedmadvacet.“

Polkl. „Nemáš ponětí, proč se tady ten případ najednou vy‑

nořil?“

„Proč?“ Poklepala si ukazováčkem na spánek. „Haló,

za milovaný princi, proberte se! Je to přece naše práce, ne?

Vrtáme se ve starých nevyřešených případech úmrtí!“

„Jo. Ale zaprvé: tenhle případ byl uzavřený jako nešťast‑

ná náhoda a  zadruhé se u  tebe na židli neobjevil sám od

sebe, že jo?“

„Možná bych se mohla zeptat policie z Hjørringu, kde

se tady tak najednou vzal.“

Carl nadzdvihl obočí. Ano, proč by se nezeptala?

Otočila se na podpatku a odklapala do svého útočiště.

Pochopila vyslaný signál.

Carl se zadíval do stropu. Proč se tady ten případ kruci

vůbec objevil? Jako kdyby s tím už v minulosti neměl dost

starostí.

Ještě jednou se podíval na fotku, kde stál společně

s  Ron nym, a  pak složku odsunul stranou, směrem ke sto‑

hu ostatních případů. Minulost byla minulostí a přítomnost

přítomností a na tom se nedá nic změnit. Před čtyřmi minu‑

tami si četl Monin dopis, kde ho oslovuje „můj drahý brouč‑

ku“. Člověk si musí stanovit priority.

Usmál se a vytáhl z kapsy mobil. Upřeně se zahleděl na

maličká tlačítka. Když se rozhodne napsat Moně esemesku,

24

bude mu to trvat nejméně deset minut, a když jí bude chtít

zavolat, riskuje stejně dlouhé čekání, než to zvedne.

Povzdechl si a pustil se do psaní zprávy. Bylo naprosto

zřejmé, že technologii tlačítek na mobilu vymyslel trpaslík

s prsty jako párátka a normální skandinávští muži průměr‑

ného vzrůstu se při jejich používání musí cítit jako hroch

hrající na zobcovou flétnu.

Nakonec si s obavami prohlédl výsledek, znovu si po‑

vzdechl a odeslal zprávu i se spoustou chyb. Mona pocho‑

pí, jak to myslel: její svatomartinská husa našla své uplat‑

nění.

Sotva mobil odložil, ve dveřích se objevila hlava.

„Baku!? Sakra, co tady děláš?“ zeptal se automaticky.

„Jako kdybys to už dávno nevěděl,“ odpověděl muž s tem‑

nými kruhy pod očima. „Můžu vzteky vyletět z kůže. Proto

jsem tady.“

I přes Carlova odmítavá gesta se ztěžka posadil na pro‑

tější židli. „Moje sestra Esther už nikdy nebude úplně v po‑

řádku. A ta svině, co jí chrstla do obličeje kyselinu, vysedává

ve sklepním krámku na ulici Eskildsgade a může umřít smí‑

chy. Asi ti je jasný, že jako starej policajt rozhodně nejsem

pyšný na to, že moje sestra vede bordel. Ale myslíš, že je fér,

aby ten hajzl vyvázl bez trestu?“

„Vůbec nechápu, proč s tím chodíš za mnou, Baku. Jestli

nejsi spokojený s průběhem vyšetřování, zajdi na stanici City

nebo za Marcusem Jacobsenem nebo za některým jiným šé‑

fem. Sám moc dobře víš, že já do násilných a mravnostních

deliktů nedělám.“

„Přišel jsem za tebou, protože chci, abyste s Asadem šli

se mnou a pomohli mi vyrazit z toho zmetka přiznání.“

Carl ucítil, jak mu na čele naskákaly vrásky. Copak se

ten chlap už úplně zbláznil?

„Určitě sis všiml, že se ti tady dole objevil nový případ,“ pokračoval Bak. „To je moje práce. Před několika měsíci

jsem ho dostal od starého kolegy z Hjørringu a v noci jsem

tu složku nechal u Rose v kanceláři.“

Carl se na něj zadíval a zvažoval, co by měl udělat. Jestli

správně počítal, má na výběr ze tří možností.

První z nich byla vrazit mu pěknou pecku do čela, dru‑

há nakopat mu prdel, ale Carl si vybral tu třetí.

„Jo, tu složku mám tady,“ prohlásil a ukázal na papírové peklo v rohu psacího stolu. „Proč jsi ji nedal přímo mně? To bych považoval přinejmenším za vhodnější.“

Bak se krátce usmál. „Kdy nám vzájemné ohledy byly

k něčemu dobré? Nech toho. Chtěl jsem si být jistý, že o tom

bude vědět ještě někdo další, a tím pádem nebude ta složka moct nečekaně zmizet z povrchu zemskýho, jasný?“

Carl se v myšlenkách okamžitě vrátil k prvním dvěma

možnostem, které původně zamítl. Bohudíky že ten idiot už není stálým zaměstnancem policie.

„Měl jsem tu složku schovanou u sebe a čekal jsem na

vhodnou chvíli. Chápeš?“

„Ne, nechápu. Na jakou vhodnou chvíli?“

„Až budu potřebovat tvou pomoc!“

„Nepočítej s  tím, že nějakému podezřelému rozbiju

hubu jen proto, že mi máváš před nosem třicet let starým

případem. A víš proč?“

Při každém vyřčeném důvodu zvedl Carl jeden prst.

„Zaprvé: případ je promlčený. Zadruhé: byla to nešťast‑ ná náhoda. Můj strýc se utopil. Udělalo se mu špatně a spadl do potoka. To je i  konečný závěr vyšetřování. Zatřetí: ani

já, ani můj bratranec jsme u něho v tom okamžiku nebyli.

Začtvrté: na rozdíl od tebe jsem slušný policajt a nemlátím

podezřelé.“

26

Poslední věta Carlovi na chvíli zamrzla v  ústech. Ale

pokud věděl, Bak na něj v  tomhle směru nic mít nemůže.

Každopádně to naznačoval i výraz jeho obličeje.

„A  zapáté!“ Carl mu ukázal všech pět prstů a  potom

sevřel ruku v pěst. „Pokud někdy někoho praštím, bude to

chlap, který si pořád hraje na policajta, i když už jím dávno

není.“

Bakovi se vyhladily vrásky od smíchu. „Dobře. Potom

ti musím říct, že jeden z mých bývalých kolegů z Hjørringu

rád jezdí do Thajska. Znáš to. Čtrnáct dní v Bangkoku se

vším, co k tomu patří.“

A co s tím mám já kruci společného? pomyslel si Carl.

„Jak se ukázalo, tvůj bratranec Ronny má stejnou záli‑

bu a navíc si rád přihne,“ pokračoval Bak. „A víš co, Carle?

Když se bratránek Ronny ožere, tak si pěkně pouští pusu

na špacír.“

Carl potlačil hluboký povzdech. Ronny, ten nezodpověd‑

ný šašek! Už jsou s ním zase problémy? Naposledy se viděli

před více než deseti lety, na nevydařené konfirmaci v Odde‑

ru. Ronny se neostýchal, notně u baru hasil žízeň a zajímal

se o přítomné servírky. S tím by nebyl žádný problém, ale

ukázalo se, že jedna z nich byla více než přítulná, navíc ne‑

zletilá a na dovršení všeho ještě sestra oslavenkyně.

Skandál časem vyšuměl, ale odderská rodinná větev na

to jen tak snadno nezapomněla. Ne, Ronny rozhodně nebyl

hodný hošík a chlouba rodiny.

Carl odmítavě mávl rukou. Proč by ho sakra měly zají‑

mat Ronnyho problémy?

„Jdi nahoru za Marcusem a  navykládej mu, co uznáš

za vhodné, Baku, ale znáš ho. Řekne ti úplně to samé co já.

Člověk nebije podezřelé a nezahání bývalé kolegy takovými

starými záležitostmi do kouta.“

27

Bak se na židli pohodlně zaklonil. „V  jednom z  těch

thajských barů se tvůj bratranec před svědky pochlubil, že

svého otce zabil.“

Carl přimhouřil oči. Neznělo to příliš pravděpodobně.

„Jasně, už ho slyším. Tak to už si úplně vypil mozek! Tak

ho udej, jestli chceš. Já jsem si naprosto jistý, že svého otce

utopit nemohl. Byl totiž tehdy se mnou.“

„Zároveň prohlásil, že tys u toho tenkrát byl taky. Máš

fakt povedenýho bratrance.“

Po tomhle prohlášení naskákaly Carlovi vrásky už od

kořene nosu. Vstal a celou svou váhu přenesl do ramenou.

„Asade, pojď sem na chvíli,“ zařval z plných plic a nespouštěl

přitom Baka z očí.

Neuběhlo ani deset vteřin a nemocný pomocník popo‑

tahoval ve dveřích.

„Asade, mé drahé, chřipkou zlomené stvoření. Buď tak

hodný a zakašli na tohohle idiota. A nezapomeň se zhlubo‑

ka nadechnout.“

„Rose, jaké byly v  hromádce nových složek další případy?“

Podívala se na něj. Zjevně zvažovala možnost, jestli mu

to nemá všechno hodit na hlavu, ale Carl znal své pappen‑

heimské. Něco upoutalo její pozornost.

„Ten případ o přepadení bordelmamá mi připomněl je‑

den případ z Koldingu. Byl v té hromadě, kterou jsem při‑

nesla z NÚV.“

„Je ti známo, že ta bordelmamá je Bakova sestra?“

Rose přikývla. „Já ho vlastně moc neznám, ale drby se

tady šíří rychlostí blesku. To byl ten, co právě odešel, ne?“

Poklepala na horní složku a  rukou s  černě nalakovanými

nehty ji otevřela. „Teď mě dobře poslouchejte, Carle, nebo

si to budete muset přečíst celé sám.“

28

„Dobrá, dobrá,“ souhlasil Carl a pohledem přejížděl po

její elegantní šedobílé kanceláři. Člověku by se skoro za‑

stesklo po růžovém pekle jejího alter ega Yrsy.

„Ten případ se týká ženy jménem Rita Nielsenová, umě‑

leckým jménem...“ Rose naznačila ve vzduchu pár uvozovek,

„Louise Ciccone. Používala ho po nějakou dobu v osmdesá‑

tých letech, kdy se živila takzvaným...“ opět udělala uvo‑

zovky, „erotickým tancem v oblasti kolem Vejle, Koldingu

a Fredericie. Byla několikrát odsouzena za podvody, později

i za kuplířství a pronajímání pokojů prostitutkám. V sedm‑

desátých a osmdesátých letech byla majitelkou masážního

salonu v Koldingu a pak náhle roku 1987 v Kodani zmize‑

la. Během vyšetřování se kriminalisté snažili objevit příči‑

nu jejího zmizení mezi pornopodsvětím ve středním Jutsku

a v Kodani. Po třech měsících ale pátrání odložili s poznám‑

kou, že se pravděpodobně jednalo o  sebevraždu. Dál tady

píšou, že se mezitím objevilo mnoho nových případů, a proto

už na tenhle nemohli dál plýtvat silami.“

Položila složku na stůl a nasadila kyselý výraz.

„Odloženo, stejně jako bude určitě odložen i případ Es‑

ther Bakové z  dnešní noci. Nebo jste snad už někdy zažil,

že by se tady lidi mohli přetrhnout kvůli tomu, aby chytili

hajzla, který takhle ublíží nebohé ženské?“

Carl pokrčil rameny. Jediný náznak snahy někoho pře‑

trhnout viděl dnes ráno u naštvaného nevlastního syna Jes‑

pera, kterého v sedm probudil a požádal ho, aby se dnes na

vyučování v Gentofte dopravil vlastními silami.

„Já to vidím tak, že v tomhle případu neexistuje ani nej‑

menší náznak sebevražedných tendencí,“ pokračovala Rose.

„Rita Nielsenová sedla do svého nadupaného bílého Merce‑

desu 500 SEC a v klidu a míru vyrazila z domova! O pár ho‑

din později zmizela z povrchu zemského — a to je všechno,

29

co víme.“ Vytáhla ze složky jednu fotografii a hodila ji před

Carla. Byl to obrázek auta zaparkovaného u chodníku. Vo‑

zidlo mělo úplně očesanou kabinu.

To byla kára. Na chladiči by se mohla vyvalovat polovina

děvek ze čtvrti Vesterbro v umělých kožiších, koupených za

těžce vydřené prachy. To bylo jiné kafe než jeho přidělený

služební vůz.

„Naposledy byla viděna v pátek 4. září 1987. Díky pohy‑

bům na její kreditní kartě ji tenkrát vystopovali. V pět ráno

odjela ze svého bytu v  Koldingu, přejela přes ostrov Fyn,

kde natankovala, a  dál přejela most přes Velký Belt a  po‑

kračovala do Kodaně. V 10.10 si v trafice na ulici Nørrebro

koupila krabičku cigaret. Od toho okamžiku ji nikdo neviděl.

Její téměř úplně vykradený mercedes byl nalezen o dva dny

později na ulici Kapelvej. Zmizelo skoro všechno. Kožené

sedačky, rezervní kolo, autorádio, kazetový přehrávač a tak

dále. Dokonce i volant byl v čudu. V přihrádce zůstalo jen

pár kazet a knížek.“

Carl se poškrábal na bradě. „Tehdy nebylo moc obchodů,

kde by se dalo platit kartou, a už vůbec ne trafiky ve čtvrti

Nørrebro. Proč vůbec takhle platila, když to bylo tak složité?

Určitě musela nechat kreditku protáhnout žehličkou a pode‑

psat doklad. A to všechno kvůli jedné blbé krabičce cigaret.

To vyžaduje slušnou dávku trpělivosti.“

Rose pokrčila rameny. „Možná neměla ráda hotovost.

Možná nerada sahala na skutečné peníze. Možná milovala

peníze na účtu a  přibývající úroky. Nebo u  sebe měla jen

pětikilo a v trafice neměli na vrácení, mož...“

„Zastav, stop. To stačilo.“ Carl zamával oběma ruka ma.

„Ale jednu věc mi vysvětli: na čem postavili teorii o  sebe‑

vraždě? Byla vážně nemocná nebo na tom byla špatně finan‑

čně? Proto platila za cigarety kartou?“

Kdesi pod obrovským uhlově šedým svetrem pokrčila

rameny.

Tenhle kousek pravděpodobně doma uštrikovala Yrsa.

„No, těžko říct. Je to celé divné. Rita Nielsenová alias Louise

Ciccone byla ve skutečnosti bohatá žena a soudě podle její‑ ho nezáviděníhodného životopisu ji jen tak něco nezlomilo.

Její ‚holky‘ z Koldingu vypověděly, že byla zatraceně tvrdá

a schopná jít přes mrtvoly. Podle jedné z nich by Rita radši

nechala vymřít celou planetu, než by obětovala sebe samu.“

„Hmm!“ Carlovi se po těle šířil divný pocit, což ho pěk‑

ně štvalo, ale zájem byl probuzen. Postupně ho napadaly růz‑

né otázky. Kromě jiného i ta s cigaretami. Copak by si člověk, který chce spáchat sebevraždu, těsně předtím kupoval ciga‑

rety? Ano, možná právě pro uklidnění mysli a  celého těla.

Zatracená práce! Teď už mu hlavou vířily myšlenky,

a kdo se o to prosil? Když se celou záležitostí začne vážně

zabývat, bude z toho jen další práce.

„Takže si na rozdíl od většiny našich kolegů myslíš, že se

jedná o zločin? Ale je tady vůbec něco, co naznačuje vraždu

nebo zabití?“ Na odpověď nečekal. „Když vezmeme v  úva‑ hu, že případ je pouze odložený, a  ne uzavřený, máš ještě

něco jiného?“

Obrovský svetr se zase pohnul. Takže nemá vůbec nic.

Carl se zahleděl na složku. Na úvodní straně byla pod

kancelářskou svorkou přichycená fotografie Rity Nielsenové.

Z obrázku vyzařovala velká síla. Štíhlý obličej a široké lícní

kosti. Oči vyjadřovaly vzdor a  bojovného ducha. Bylo na‑

prosto jasné, že ji policejní cedulka zavěšená na krku vůbec

nezajímá. Určitě ji do policejních archivů nefotili poprvé.

Ne, ženy jejího druhu další vězení nezlomilo. Byla bojovnice,

přesně jak říkaly děvky z její stáje.

Proč by proboha chtěla spáchat sebevraždu?

31

Přitáhl si složku blíž k sobě, otevřel ji a ignoroval Rosin

pokřivený úšklebek.

Tohle černě oděné stvoření to opět dokázalo a  našlo

jim nový případ.

32

2 ) Listopad 2010

Zelená dodávka přijela přesně podle objednávky v  12.30.

„Dnes mám na Sjællandu ještě pět dalších míst, pane

Wade,“ řekl řidič, „tak doufám, že máte všechno připra‑

vené.“

Na tohohle Mikaela bylo spolehnutí. Byl jejich zaměst‑

nancem už deset let a  nikdy se zbytečně nevyptával. Pří‑

jem ný, hezky upravený a  zdvořilý. Přesně ten typ, jaký by

měl reprezentovat Čistý zítřek mezi obyčejnými lidmi. Prá‑

vě muži jako Mikael by měli do strany přilákat další nové

členy. Tichý, spolehlivý, s vřelým úsměvem v modrých očích.

Velmi světlé vlnité vlasy vždy perfektně učesané. Zachovával

klid i v těch nejkritičtějších situacích, jako například minulý

měsíc při nepokojích v Haderslevu na jednom z ustavujících

zasedání strany. Tehdy se devět nepřátelsky smýšlejících de‑

monstrantů poučilo, že s muži, kteří mají srdce na pravém

místě, není radno si zahrávat.

Jenom díky mužům, jako je Mikael, bylo při příjezdu

policie po všem.

Ne, tihle demonstranti se už nikde neodváží ukázat.

Curt Wad otevřel vrata staré stodoly bývalé jezdecké

školy, nad malým mrazákem odsunul na stěně stranou starý

držák a na ukrytém displeji zadal dvanáctimístný kód, jak to

udělal už nesčetněkrát předtím. Chvíli počkal, než se ozve

známé kliknutí a poodjede prostřední část zdi.

Uvnitř rozlehlého tmavého prostoru měl ukryto vše, co

nesměly spatřit oči nikoho jiného než stejně smýšlejících

osob. Mrazák s  nezákonně odebranými lidskými embryi,

kar totéku, seznamy členů, notebook, který používal na kon‑

ferencích, a také staré záznamy zděděné po otci, na jejichž

základě vybudoval celou organizaci.

33

Curt otevřel mrazák, vytáhl jednu krabici s plastovými

sáčky, kterou okamžitě podal čekajícímu řidiči. „Tady jsou

embrya, která musíme sami zpopelnit. Doufám, že je v mra‑

záku v autě ještě místo.“

Řidič se usmál. „Buďte klidný, místa máme zatím dost.“

„Tady jsou dopisy pro naše lidi. Na obálkách jsou jména.“

„Dobře,“ odvětil řidič a pohledem přejížděl jednotlivé

adresy. „Do Fredensborgu se bohužel dostanu až příští týden.

Včera jsem objel celý severní Sjælland.“

„Nevadí, to nespěchá. Hlavně musíš stihnout dojet do

Århusu. Ten máš naplánovaný na zítřek, ne?“

Řidič přikývl a zadíval se do krabice se sáčky. „O tohle

se postarám. Máte taky embrya, která mám doručit do kre‑

matoria v Glostrupu?“

Curt Wad zavřel posuvné dveře do tajné místnosti a pře‑

šel k mrazáku v přední části stodoly. Tam se mohl podívat

každý.

„Ano, tady jsou,“ odpověděl, zvedl víko pultového mra‑

záku a vytáhl další umělohmotnou krabici.

Postavil ji na zem a z police nad mrazákem vzal jednu

průsvitnou fólii. „Doklady k těmhle embryím jsou tady.“ Po‑

dal je řidiči. „Všechno přesně podle předpisů.“

Řidič označil každý jednotlivý sáček v krabici průvod‑

kou. „V  pořádku, na to nemůže nikdo nic říct,“ prohlásil

a  všechno vynosil do dodávky. Obsah obou krabic rozdělil

do zvláštních miniaturních mrazáků, roztřídil interní po‑

kyny do přihrádek pro jednotlivá místní sdružení, zvedl na

pozdrav ruku k čepici a slušně se rozloučil.

Když dodávka vyjížděla na ulici Brøndbyøstervej, Curt

Wad zamával na rozloučenou.

Bohudíky že i v mém věku můžu být organizaci stále

prospěšný, pomyslel si s uspokojením.

34

Lidé, se kterými se potkával, stále znovu a znovu opa‑

kovali: „Neuvěřitelné, že jste právě oslavil osmaosmdesáté

narozeniny.“ Když se prohlížel v zrcadle, musel jim dát za

pravdu. Vypadal alespoň o patnáct let mladší a dobře věděl,

čemu za to vděčí.

Člověk musí prožít život v  souladu s  vlastními ideály,

tak znělo motto jeho otce. Moudrá slova, podle kterých

on sám prožil celý život. Nebylo to pochopitelně zadarmo,

ale dokud mu sloužila hlava, i tělo dokázalo odvést svůj díl

práce.

Curt přešel přes zahradu a do domu vstoupil zadními

dveřmi. V době ordinačních hodin tudy chodil vždycky. Když

jeho nástupce na klinice pracoval, neměl už Curt v přední

části domu co pohledávat. Tak to prostě bylo. I přesto měl

spoustu práce s  vybudováním strany. Doba, kdy lidi třídil

a zabíjel on sám, byla už nenávratně pryč. Nástupce praco‑

val přinejmenším stejně dobře a horlivě.

Připravil si kávovar a konečky prstů uhladil odměrku,

aby káva nebyla příliš slabá ani silná. Beatin žaludek byl po‑

slední dobou velmi citlivý, a proto to bylo důležité.

„Zdravím, Curte. Co vy tady v kuchyni?“

Jeho nástupce, Karl‑Johan Henriksen, právě vešel. Stej‑

ně jako Curt si dával záležet na tom, aby na sobě vždy měl

čistě vypraný a vyžehlený plášť. Protože i když je člověk pro

pacienty naprosto cizí osobou, naškrobený a  vonící plášť

v nich vzbuzuje úctu. Pacienti k němu vzhlížejí jako k auto‑

ritě, které s důvěrou svěří vlastní život. Ti prostoduší idioti.

„Dneska nějak nejsem ve své kůži,“ řekl Henriksen a vy‑

táhl si ze skříňky sklenici. „Pečené kaštany, cigarety a červe‑

né víno se večer zdají být skvělou volbou, ale ta rána...“

Usmál se, natočil si do sklenice vodu a  rozpustil v  ní

malý sáček Samaritanu.

35

„Řidič už tady byl, Karle‑Johane, a  oba mrazáky jsou

prázdné. Tak je můžeš zase začít pěkně plnit.“

Curt se na svého žáka usmál, protože to byla zbyteč‑

ná poznámka. Henriksen byl možná výkonnější než on sám

kdykoliv v minulosti.

„Dobře, už na tom pracuju. Dnes mám v plánu tři inter‑

rupce. Dvě regulérní a jednu z těch našich, však víte,“ vrátil

mu Henriksen úsměv a v jeho sklenici stále šumělo.

„O co jde?“

„Somálka z  Tåstrupgårdu, doporučil ji k  nám Bent

Lyngsøe. Řekl jsem jí, že čeká dvojčata,“ dodal s povytaže‑

ným obočím a vypil celou sklenici.

Ano, i Karl‑Johan Henriksen byl dobrý člověk. Jak pro

stranu, tak pro Tajný boj.

„Jak se dnes cítíš, má drahá Beato? Je to horší?“ zeptal se

opatrně, když vstoupil s podnosem do pokoje.

Už více než deset let mu nebyla schopná odpovědět, ale

stále se dokázala pousmát. I když její kůže byla téměř prů‑

svitná a mladistvý duch a krása ji už dávno opustily, Curt

nechtěl ani pomyslet na den, kdy se bude muset naučit žít

bez ní. Ale ten den se bohužel blížil mílovými kroky.

Kéž by se dožila dne, kdy jí budeme moci v parlamentu

u řečnického pultu poděkovat za její nasazení a úsilí, pomys‑

lel si a něžně ji uchopil za ochablou ruku.

Sklonil se a lehce jí ruku políbil. Ucítil, jak se v jeho

dlani zachvěla, a to mu stačilo.

„Prosím, má nejdražší,“ řekl a zvedl šálek k jejím ústům.

Opatrně foukal na hladinu. „Není ani vřelá, ani studená.

Přesně jak to máš ráda.“

Našpulila ponořené rty, kterými tolikrát vroucně líbala

jak jeho, tak i  jejich dva syny, když to nejvíce potřebovali.

36

Pomalu a nehlučně srkala. Podle jejích očí poznal, že jí káva

chutná. Těch očí, které toho tolik viděly a ve kterých ve vzác‑

ných okamžicích nejistoty hledal podporu.

„Dnes jdeme do televize, Beato. Já, Lønberg a Casper‑

sen. Kdyby to šlo, nejraději by nás přibili na kříž, ale to jim

nevyjde. Dnes sklidíme plody za několik desetiletí těžké prá‑

ce a nasbíráme hlasy, Beato. Mnoho a mnoho hlasů lidí, kte‑

ří smýšlejí stejně jako my. Novináři se možná domnívají, že

jsme tři staří blázni.“ Zasmál se. „Ano, to taky jsme. Ale oni

si myslí, že už nám hlavy neslouží, že nás dokážou nachytat

na nepřesnostech a lžích.“ Pohladil ji po vlasech. „Zapnu ti

televizi, aby ses na to mohla podívat.“

Jakob Ramberger byl schopný a  výborně připravený novi‑

nář. Po všech těch nicneříkajících kritizovaných debatách

z poslední doby také nebylo jiné řešení. Zdatný novinář se

špatného diváckého ohlasu bojí víc než svých chlebodárců

a Ramberger zdatný byl a věděl, jak na to. Beze strachu se

vyptával vrcholných politiků a svlékal z kůže vyšňořené pa pa ‑

láše, rockery, ekonomicky nezodpovědné podnikatele a kri‑

mi nální živly.

Curt měl radost, že rozhovor s nimi povede právě ten‑

hle novinář, protože tentokrát se mu nepodaří vytáhnout

na světlo žádnou špínu, což by mělo k upoutání pozornosti

celého malého Dánska stačit.

V předsálí, kde ostatní novináři připravovali vstupy do

dnešních zpráv, se Ramberger a jeho dnešní hosté slušně po‑

zdravili, ale v okamžiku, kdy žurnalista na začátku televizní

debaty rozpřáhl ruce na uvítanou, stál už každý na vlastní

straně barikády.

„Právě jste oznámili ministerstvu vnitra, že Čistý zít‑

řek získal dostatek hlasů, a může se tedy zúčastnit příštích

37

parlamentních voleb,“ pronesl na úvod po krátkém a nepří‑

liš lichotivém představení účastníků. „Rád bych vám tímto

poblahopřál, ale zároveň se musím hned zeptat, co nového

může podle vás Čistý zítřek dánskému voliči nabídnout? Co

nabízíte jiného než stávající politické strany?“

„Řekl jste voliči, i když víte, že většina voličů v Dánsku

jsou ženy,“ usmál se Curt Wad. Kývl do kamery. „Ale teď

vážně: mají dánští voliči jinou možnost než odmítnout stá‑ vající strany?“

Novinář se na něj zahleděl. „Popravdě řečeno, v tu hle

chvíli proti mně nesedí žádní zelenáči. Průměrný věk je

sedm desát jedna let a vy, pane Wade, tento průměr svými

osmaosmdesáti lety výrazně zvyšujete. Ruku na srdce: ne‑

mys líte si, že co se týče právě vás osobně, neměl jste se vstu‑

pem do politiky a ovlivňováním dalšího vývoje Dánska začít

tak před čtyřiceti, padesáti lety?“

„Pokud se nemýlím, nejvlivnější muž Dánska je téměř

o deset let starší než já,“ kontroval Wad. „Všichni Dánové

nakupují v jeho obchodech, topí jeho plynem a kupují zbo‑ ží, které se do země vozí na jeho lodích. Pokud jste natolik

chlap a odvážíte se tohoto skvělého muže pozvat do studia

a také ho kritizovat kvůli jeho věku, budu velmi rád, když

pozvete i mě a znovu položíte stejnou otázku.“

Novinář přitakal. „Jen jsem tím chtěl říct, že si těžko

dovedu představit, jak se obyčejní občané nechají v  parla‑

mentu zastupovat muži, kteří jsou o generaci až dvě starší

než oni sami. Člověk si přece také nekoupí mléko, kterému vypršela doba spotřeby před měsícem, že?“

„Ne, nekoupí, ale nekoupí si ani ovoce, které je napros‑

to nezralé, stejně jako politici, kteří řídí zemi dnes. Domní‑

vám se, pane Rambergere, že bychom měli těchto potravino‑ vých metafor zanechat. My tři koneckonců do parlamentu

nekandidujeme. V  našem programu je jasně uvedeno, že

po získání potřebných hlasů svoláme celostátní ustavující

sněm a naši kandidáti do parlamentu budou zvoleni teprve

na této platformě.“

„Když už jste se sám zmínil o  vašem programu, všiml

jsem si, že v první řadě jde o mravní normy, myšlenky a ideo‑ logie, které mi připomínají časy, do nichž se nikdo nechce

vrátit. Politické režimy, které cíleně likvidovaly minority

a další slabé články společnosti. Mentálně postižené, etnic‑ ké menšiny a sociálně znevýhodněné občany.“

„No, to se ovšem mýlíte, protože tady žádná podobnost

neexistuje,“ vstoupil do rozhovoru Lønberg. „Právě naopak.

V našem programu zdůrazňujeme, že pomocí odpovědného

a humanistického přístupu budeme posuzovat jednotlivé pří‑

pady individuálně, protože nechceme házet všechny do jed‑

noho pytle. Pokud nejsou problémy vážně a důkladně řešeny,

vznikají nepříjemnosti. I proto můžeme mít tak jednoduchý

slogan: Změnou k  lepšímu. Jedná se o  něco úplně jiného,

než se tady snažíte naznačovat.“

Novinář se usmál. „To zní velmi dobře, otázkou ale zů‑

stává, zda se vůbec dostanete tak daleko, abyste mohli mít

nějaký vliv. Nyní nemluvím sám za sebe, ale různé noviny o  vašem programu opakovaně uváděly, že se dá lehce při‑

rovnat k nacistickým programům o čistotě rasy. Úzkoprsá

dogmata, ve kterých je popsán svět, skládající se z různých

neustále soupeřících ras. Říkáte, že existují nadřazené rasy a méněcenné rasy a že ty nadřazené...“

„Ano, a že nadřazená rasa vymře, pokud se její krev pro‑

míchá s rasou méněcennou,“ přerušil ho Caspersen. „Je mi jasné, že jak novináři z denního tisku, tak i vy sám jste si

na Googlu přečetli dost o nacismu,“ pokračoval. „Ale naše

strana neoslavuje diskriminaci, nespravedlnost a obrácený

39

huma nismus, jak to dělávali a stále dělají nacisté a jim po‑

dob né strany. Naopak. My pouze říkáme, že není nutné

za každou cenu zachraňovat životy, u kterých není naděje na

relativně důstojný život. Musejí být stanoveny hranice, co

ještě můžeme po lékařích požadovat a čemu jsme ochotni

běžné občany vystavit. Musí být jasně řečeno, jakému utr‑

pení mohou být vystaveny rodiny a jak vysoké výdaje může

vynakládat stát. Nyní se politici míchají do všeho, aniž by

si uvědomovali, jaké důsledky jejich rozhodnutí může mít.“

Byla to dlouhá debata a  po ní ještě následovaly tele‑

fonáty obyčejných Dánů, které zajímala všechna možná

témata: nucená sterilizace odsouzených a  všech, kteří se

nedokážou — ať už z  psychických důvodů nebo kvůli ome‑

zené inteligenci — postarat o  své potomky. Zásahy sociál‑

ních úřadů, které odeberou rodinám s mnoha dětmi spoustu

sociálních příspěvků. Kriminalizace zákazníků prostitutek.

Uzavření hranic. Stop přistěhovalcům bez vzdělání a  tak

dále.

A  debata byla vášnivá. Když byli diváci přepojeni do

živého vysílání, ukázalo se, že mnozí z  nich jsou opravdu

naštvaní a úplně stejné procento naopak vyjádřilo souhlas‑

ný názor.

Tohle vysílání bylo penězi k nezaplacení.

„V  budoucnosti budou rozhodovat lidé našeho ražení

a smýšlení,“ prohlásil cestou domů Caspersen.

„Hm, ale zatím není nic jistého,“ odvětil Lønberg. „Mů‑

žeme jen doufat, že se nám dnes podařilo zasít sem