načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slovník sociální patologie – Blahoslav Kraus; kolektiv; Václav Bělík; Stanislava Hoferková

Slovník sociální patologie

Elektronická kniha: Slovník sociální patologie
Autor: Blahoslav Kraus; kolektiv; Václav Bělík; Stanislava Hoferková

– Autoři z katedry sociální patologie a sociologie na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové předkládají vybrané klíčové pojmy z oblasti oboru sociální patologie. Předmětem jejich zájmu je zejména studium negativních společenských ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  195
+
-
6,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 120
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání 1.
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0599-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autoři z katedry sociální patologie a sociologie na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové předkládají vybrané klíčové pojmy z oblasti oboru sociální patologie. Předmětem jejich zájmu je zejména studium negativních společenských jevů, jejich etiologie, stav, způsoby řešení, ale také možnosti prevence. Z tohoto pohledu vychází i výběr uvedených pojmů, které tak mapují nejen problematiku sociální patologie, ale dotýkají se rovněž témat psychologických, pedagogických, právních a dalších.

Slovník je určen především:

odborníkům z oblasti sociální patologie studentům oboru sociální patologie a prevence studentům a zájemcům o obory, jako jsou například sociální pedagogika, speciální pedagogika – etopedie, sociální práce, adiktologie odborné veřejnosti se zájmem o danou problematiku včetně uchazečů o obor sociální patologie
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Blahoslav Kraus; kolektiv; Václav Bělík; Stanislava Hoferková - další tituly autora:
Základy sociální pedagogiky Základy sociální pedagogiky
 
K elektronické knize "Slovník sociální patologie" doporučujeme také:
 (e-book)
Agresivita a kriminalita školní mládeže -- 2., aktualizované a rozšířené vydání Agresivita a kriminalita školní mládeže
 (e-book)
Děti a dospívající online -- Vybraná rizika používání internetu Děti a dospívající online
 (e-book)
Psychologie školní šikany Psychologie školní šikany
 (e-book)
Sociální patologie -- Závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence, možnosti řešení, 2., rozšířené a aktualizované vydání Sociální patologie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PEDAGOGIKA

VÁCLAV BĚLÍK

STANISLAVA HOFERKOVÁ

BLAHOSLAV KRAUS A KOLEKTIV

Slovník sociální

patologie



PEDAGOGIKA

Slovník sociální

patologie

VÁCLAV BĚLÍK

STANISLAVA HOFERKOVÁ

BLAHOSLAV KRAUS A KOLEKTIV


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodu

kována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Slovník vznikl v rámci projektu Interní grantové soutěže Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové Inovace předmětu Sociální patologie a prevence v rámci společného základu učitelství. PhDr. Václav Bělík, Ph.D. Mgr. Stanislava Hoferková, Ph.D. prof. PhDr. Blahoslav Kraus, CSc. a kol. SLOVNÍK SOCIÁLNÍ PATOLOGIE Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 6712. publikaci Autorský kolektiv: JUDr. Miroslav Antl (antm) PhDr. Václav Bělík, Ph.D. (belv) Mgr. Stanislava Hoferková, Ph.D. (hofs) PhDr. Jan Hubert (hubj) doc. PhDr. Iva Jedličková, CSc. (jedi) PhDr. Josef Kasal, Ph.D. (kasj)

prof. PhDr. Blahoslav Kraus, CSc. (krab)

PhDr. Jiří Kučírek, CSc. (kucj)

PhDr. Stanislav Pelcák, Ph.D. (pels)

Mgr. Tereza Raszková (rast)

Ing. Eva Šimková, Ph.D. (sime)

Mgr. Lucie Šprachalová (spral) Recenzenti: prof. PhDr. Peter Ondrejkovič, CSc. doc. PhDr. Jitka Skopalová, Ph.D. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Jazykový redaktor PhDr. Dana Pokorná Sazba a zlom Milan Vokál Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 120 Vydání 1., 2017 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2017 Cover Photo © Depositphotos / t_n_06 ISBN 978-80-271-9968-6 (ePub) ISBN 978-80-271-9967-9 (pdf) ISBN 978-80-271-0599-1 (print) Úvod Slovník sociální patologie je v českém prostředí první publikací tohoto druhu. Sociální patologii můžeme vnímat jako mezioborovou vědní disciplínu, která vychází především ze sociologie, ale prolíná se řadou dalších oborů  – peda­ gogikou, psychologií, kriminologií, adiktologií a  dalšími. Předmětem zájmu sociální patologie je studium negativních společenských jevů, jejich etiologie, stav, způsoby řešení, ale také možnosti prevence.

Kolektiv autorů, kteří se na publikaci podíleli, tvoří akademičtí pracovníci katedry sociální patologie a sociologie Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové. Ti se v rámci své odbornosti zabývají tématy, která se z různých úhlů pohledu vztahují k problematice sociální patologie. Výběr pojmů prošel téměř dvouletým procesem se snahou a cílem, aby vybraná hesla co nejvíce charakte­ rizovala frekventované termíny v rámci odborné terminologie oboru. Obsahově byly pojmy vymezeny tak, aby byl jejich význam vysvětlen z úhlu pohledu sociální patologie (např. pojem → škola).

Slovník je určen především studentům oboru sociální patologie a prevence, ale také studentům a  zájemcům o  obory blízké, jako jsou například sociální pedagogika, etopedie, sociální práce, adiktologie. Další cílovou skupinou je odborná veřejnost se zájmem o danou problematiku včetně uchazečů o obor sociální patologie.

Slovník si klade za cíl popsat frekventované pojmy z oboru sociální patologie. Už na počátku příprav jsme si vymezili, že nebude obsahovat jména osobností nebo teoretické koncepce, které by se k problematice sociální patologie mohly vztahovat (ty jsou již dostatečně popsány v  učebnicích sociální patologie). Důvodem jsou omezené možnosti publikace po stránce plánovaného rozsahu, který by byl při plném vymezení mezioborovosti problematiky jistě obrovský.

Z textu je zřejmé, že existovalo několik cest pro získávání zdrojů informací pro slovník. Byla to především česká a zahraniční odborná literatura jak mono­ grafického, tak časopiseckého charakteru, jiné odborné slovníky z příbuzných oborů a  také vlastní zkušenosti autorů publikace jak z  vědeckého působení v oblasti sociální patologie, tak z praxe. Pojmy jsou v publikaci řazeny abecedně a je u nich uvedena použitá literatura. U pojmů, které obsahují odkaz na zákon či další právní normy, doporučujeme ověřit si jejich aktuální platnost. V závěru slovníku je zařazen kompletní seznam zdrojů, z nichž autoři čerpali.

6

Rádi bychom, aby Slovník sociální patologie pomohl diskurzu sociální pato­

logie ve společnosti pomocí jednoznačného vymezení často používaných hesel.

Věříme, že pro zvolené cílové skupiny bude takto pojatý slovník přínosem.

Za kolektiv autorů Václav Bělík, Stanislava Hoferková a Blahoslav Kraus

A

aberantní chování

Viz → chování aberantní.

abnormalita (pels)

(lat. ab – zřídka, norma, ae, f., – měřítko,

míra, pravidlo, předpis, ab-normis – od­

chylný od řádu, nepravidelný)

Odlišnost od normy, výjimečnost, mi­ mořádnost.

abstinenční syndrom

Viz → stav odvykání.

abúzus (krab)

(lat. usus – užití, dovednost, zvyk)

Slovo „abúzus“ (také abusus) je odvo­ zeno ze slova „úzus“ (užít) a  znamená nadměrné užívání látek. Například v sou­ vislosti s alkoholem je abuzér ten, kdo se opije více než třikrát čtyřikrát do roka. Na rozdíl od toho „úzus“ znamená užívání látek ve shodě s předpisy, společenskými normami, v  zájmu jedince i  společnos­ ti. Dalším pojmem v  této souvislosti je „misúzus“ – užívání látek takovým způ­ sobem, který není v souladu s náhledem medicíny. Nejčastěji je to vnímáno jako zneužití v  nepřijatelných situacích (při těhotenství, v  nemoci, při řízení moto­ rového vozidla apod.) Literatura: Fischer, S., Škoda, J. Sociální patologie. Závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence, možnosti řešení. Praha: Grada, 2014; Kraus, B., Hronco­ vá, J. a  kol. Sociální patologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010; Ondrej­ kovič,  P. Sociálna patológia. Bratislava: Veda, 2009.

adaptace (krab)

(lat. adaptare – přizpůsobit)

„Adaptace“ je v zásadě termín biologický a znamená přizpůsobení se jakéhokoliv druhu jako vlastnost živých organismů

umožňující vyrovnat se s podmínkami

existence. Je to typ odpovědi na dlou­

hodobě působící podnět, resp. změnu

podmínek. Může mít podobu pasivní,

kdy se jedinec mění sám – pak mluvíme

o akomodaci, nebo aktivní, kdy naopak

mění prostředí podle svých potřeb  –

jedná se o asimilaci. Člověk je vybaven

různou mírou schopnosti se přizpůsobo­

vat  – adaptabilnosti. Neschopnost vy­

rovnávat se s novými podmínkami ozna­

čujeme jako maladaptaci. S termínem

se setkáváme ve vztahu k problematice

poruch chování spojených s  hyperak­

tivitou, deprivací, autismem, mentální

retardací apod.

Literatura: Průcha, J., Walterová, E., Ma­

reš, J. Pedagogický slovník. Praha: Portál,

2013; Vaněk, J. K biologickým a psycho

logickým zřetelům výchovy. Praha: SPN,

1972; Vojtová, V. Kapitoly z  etopedie I.

Přístupy k  poruchám emocí a  chování

v  současnosti. Brno: Masarykova uni­

verzita, 2013.

ADHD/ADD

Viz → specifické poruchy učení a  cho

vání.

adiktologie (hofs)

(lat. ad­dico – přiřknout, vydávat,

addictus – závislá osoba, otrok;

řec. logos – slovo, nauka, učení)

Multidisciplinární obor, který vznikl

z obo rů medicíny, psychologie, sociolo­

gie a sociální práce. Zabývá se prevencí,

léčbou a  výzkumem návykových látek

a různých forem závislostního chování.

Literatura: Kalina, K. a kol. Základy kli

nické adiktologie. Praha: Grada, 2008.

afekt (kucj)

(lat. affectus, od afficere – působit prudké

vzrušení, pohnutí mysli)

Krátkodobá výrazně silná emoční reakce

aberantní chování


8 (zděšení, radost, vzrušení apod.), váza­ ná na určitý obsah, představu či vjem a  provázená vegetativními reakcemi včetně mimických projevů, tónu hlasu, pohybů, postoje. Při afektu je tendence k  neuváženému jednání. Afekt tenduje ke svému jednoznačnému odreagová­ ní (může docházet i  ke kumulaci více afektů), jinak dochází k  tzv. městnání afektu. Afektivita vyjadřuje naši schop­ nost pohotovosti k  okamžitým reak­ cím na vnější podněty. Afekt je časově ohraničen. Afektivní inverze znamená přesmyk emoce do opačného směru: lás­ ka – nenávist. Přesun afektu se projevuje v  případech, kdy jsou situace sociálně hierarchizovány (např. člověk si vybije agresi místo na vedoucím na podříze­ ném pracovníkovi). Zjišťování emotivity a afektivity patří k základním popisům při vyšetření psychického stavu. Rozlišu­ jeme patologické afekty, zvýšenou afek­ tivní dráždivost, paroxysmální afekty, emoční labilitu, fobie. Literatura: Nakonečný, M. Obecná psychologie. Praha: Stanislav Juhaňák – Tri­ ton, 2015.

agresivita (belv)

(lat. agressio – výpad, útok)

Agresivita je do jisté míry charakteris­ tický znak osobnosti jedince nebo také postoj či vnitřní pohotovost organismu k agresi. Můžeme ji charakterizovat též jako schopnost organismu mobilizovat své síly v  případě ohrožení, při snaze dosáhnout cíle nebo zdolávat těžkosti.

Martínek (2015) definuje agresi jako

výpad, útok vůči určitému objektu (ži­ vému i  neživému), nebo nepřátelství a  útočnost s  výrazným záměrem ničit, ublížit. Dělíme ji na instrumentální, je­ jímž záměrem je dosahování určitého cíle, a  emocionální, která se projevuje

emocionálním rozbouřením a  násled­

ným verbálním či fyzickým útokem.

Psychologický slovník (2015) rozlišuje

agresi altruistickou (k ochraně druhých),

anticipující (hájení vlastního teritoria),

brachiální (násilí vedené na tělo oběti),

dravčí (je zaměřená na uvolnění kořis­

ti), indukovanou (je vyvolaná s úmyslem

zkoumat agresivní chování), institucio­

nální (násilné činy vykonané v  rámci

„lidské práce“), mateřskou (při ohrožení

mláďat), přesunutou (proti organismu

nebo objektu, který není zodpovědný

za podnět), samčí (mezi samci téhož

druhu), skupinovou (vzájemná podpo­

ra zvyšuje sílu a  nebezpečnost agrese),

zástupnou – uvolnění agrese na zástupný

cíl (boxovací pytel).

Agresor je aktivním subjektem proje­

vu agrese, který svou agresi vede s urči­

tým cílem (často patologickým)

Literatura: Hartl, P., Hartlová, H. Psy

chologický slovník. Praha: Portál, 2015;

Martínek,  Z. Agresivita a  kriminalita

školní mládeže. Praha: Grada, 2015.

akutní intoxikace

Viz → intoxikace akutní.

akomodace

Viz → adaptace.

alkoholismus

(řec. aithi – pálím; arab. al kohol –

nejjemnější)

Jedná se o chorobný návyk (závislost) při

požívání alkoholu. Alkohol patří k nej­

starším a  nejrozšířenějším drogám po

celém světě. Je to jev nebezpečný jak

z hlediska jedince (poškozování zdraví),

tak společnosti (vysoký výskyt doprav­

ních nehod, trestných činů pod jeho

vlivem).

Lze rozlišit čtyři stupně přístupu k al­

koholu: (1) Abstinent – člověk, který ne­

agresivita


9

požil alkohol v jakékoliv formě alespoň po dobu tří let. (2) Konzument  – buď zásadový, pije v  mírných neškodných dávkách a neopíjí se, nebo nezásadový, neopije se více než čtyřikrát do roka. (3) Abuzér (pijan) – dostává se do stadia příležitostné opilosti častěji, část těchto lidí i  poměrně pravidelně. (4) Alkoho­ lik (závislý) – notorický pijan se všemi důsledky včetně abstinenčních příznaků. Odhaduje se, že v České republice je ko­ lem 300 000 závislých jedinců. (krab) Literatura: Fischer, S., Škoda, J. Sociální patologie. Závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence, možnosti řešení. Praha: Grada, 2014; Kraus, B., Hronco­ vá,  J. a  kol. Sociální patologie. Hradec Králové: Gaudeamus, 2010; Skála, J. Závislost na alkoholu a  jiných drogách. Praha: Avicenum, 1987.

alternativní trest

Viz → trest alternativní.

altruismus (belv)

(lat. alter – druhý, 3. pád altrui – druhému)

Altruismus je způsob lidského chování a  jednání, který je zaměřen na dobro druhých. Pelikán (2002, s. 111) definuje altruismus jako „chování zaměřené vý­ hradně na blaho druhých. Významnou roli hraje soucit, který má za následek snahu zmírnit tíseň druhého člověka.“ Součástí altruismu je prosociální chová­ ní a empatie, dobročinnost a nezištnost. Opakem altruismu je egoismus. Altruismus je typický pro neziskový sektor, charitativní a  jiné prosociálně zaměřené organizace a jejich pracovníky. Literatura: Batson, C. D. The altruism question. Towards a social-psychological answer. Hillsdale: Erlbaum, 1991; Pe­ likán, J. Pomáhat být. Otevřené otázky

teorie provázející výchovy. Praha: Karo­

linum, 2002.

amnestie (rast)

(řec. amnestia – zapomenutí)

Amnestie je rozhodnutí o  hromad­

ném udělení milosti neurčitému po­

čtu osob. Právo udělovat amnestii má

v  České republice prezident republiky.

Na rozdíl od milosti, která je udělová­

na individuálně, se amnestie týká všech

anebo jen určitých skupin odsouzených

a trestaných. Amne stie ve věcech trest­

ných činů zpravidla mívá trojí podobu:

abolice (příkaz, aby trestní stíhání ne­

bylo zahajováno, lépe řečeno, aby bylo

zastaveno), agraciace (prominutí nebo

alespoň zmírnění uloženého trestu) a re­

habilitace (prominutí následků odsouze­

ní / zahlazení odsouzení). Amnestie se

vztahuje na trestné činy spáchané přede

dnem jejího vyhlášení. Použití amnestie

bývá zpravidla vázáno na splnění pod­

mínek týkajících se budoucího chování

osob, na které se vztahuje (např. že se ve

stanovené době nedopustí další trestné

činnosti).

Literatura: Jelínek, J. a kol. Trestní z áko

ník a  trestní řád s  poznámkami a  judi

katurou. Praha: Leges, 2009; Madar,  Z.

a kol. Slovník českého práva. Praha: Lin­

de, 2002.

analgetika, sedativa a anxiolytika

(hofs)

(analgetikum: řec. an – bez, algia – bo­

lest; seadativum: lat. sedativus – uklidně­

ní; anxiolytikum: lat. anxius – znepoko­

jující, neklidný)

Tyto látky jsou často předepisovány

lékaři, některé mohou vyvolat návyk*.

Analgetika jsou látky, které snižují vní­

mání bolesti (např. Morphin*, Codein*,

Tramal, Aspirin, Brufen). Sedativa jsou

látky se všeobecně zklidňujícím účin­

analgetika, sedativa a anxiolytika


10 kem (řadíme sem barbituráty  – např. Phenaemal*, hypnotika neboli léky na spaní  – např. Rohypnol*, Hypnogen, neuroleptika, antihistaminika, antide­ presiva  – např. Remeron). Anxiolytika (též trankvilizéry) pozitivním způsobem ovlivňují náladu (nejč. benzodiazepino­ vá anxiolytika – např. Diazepam*, Neu­ rol*, Lexaurin*).

Závislost na lécích má psychickou

i fyzickou složku, která je obecně velmi podceňována. Literatura: Kalina, K. a kol. Drogy a drogové závislosti. Mezioborový přístup. 1. sv. Praha: Úřad vlády České republiky, 2003.

anamnéza (pels)

(řec. anamnésis – rozpomínání, předcho­

robí; anamnésis personalis – anamnéza

osobní, předchorobí nemocného; anam

nésis familiaris – anamnéza rodinná)

Obecně je anamnéza souborem údajů o biologickém, psychickém a sociálním průběhu života jedince od početí do sou­ časnosti. Anamnestické údaje získáváme v průběhu strukturovaného rozhovoru. Hledáme časovou souvislost mezi vzni­ kem problémů/symptomů a  událostmi v životě jedince. Vhodná je kombinace anamnézy subjektivní (sdělení dotyčné­ ho) a objektivní (jak ji sděluje okolí). Rodinná anamnéza (RA): psychická a jiná onemocnění v rodině, psychiatrická léč­ ba a hospitalizace u příbuzných, abúzus alkoholu, suicidiální pokus aj. Osobní anamnéza (OA): osobní historie život­ ních období jedince od narození po sou­ časnost, včetně období před narozením. Každý odborník zabývající se člověkem ve zdraví a nemoci přirozeně akcentuje odlišná hlediska (např. anamnéza me­ dicínská, farmakologická, pedagogická, psychologická, sociální a pracovní, spe­ ciálněpedagogická aj.).

Literatura: Svoboda, M., Češková, E.,

Kučerová, H. Psychopatologie a psychia

trie: pro psychology a speciální pedagogy.

Praha: Portál, 2015; Orel, M. a kol. Psy

chopatologie. Praha: Grada, 2012.

anarchie (kucj)

(řec. an-arché – anarchický)

Společenský chaos (viz → chaos), bez­

vládí, vzniklý při revolucích, válkách,

přírodních katastrofách, spjatý se sociál­

ním chaosem. Poprvé za Velké francouz­

ské revoluce. Společnost, která postrádá

autority (autoritas), určující všeobecně

platný řád, zhroucení existující spole­

čenské hierarchie. Anarchie se také stává

tématem, symbolem touhy vybraných

skupin mladých lidí protestujících proti

společenskému řádu, touhy postavit se

tradičním zvykům a pravidlům radikál­

ními činy.

Literatura: Nozick, R. Anarchie, stát

a utopie. Praha: Academia, 2015.

anomie (kasj)

(řec. a – ne; nomos – zákon)

Původně stav, kdy přestávají platit zá­

kony. Do sociologie tento pojem zavedl

Émile Durkheim jako reakci na snahu

zvýraznit důležitost hodnotové orien­

tace individua při vytváření sociálních

vztahů a identifikace s určitým sociálním

prostředím. Člověk se rodí do prostředí,

kde je vše „připraveno“ pro jeho soci­

alizaci. Součástí tohoto prostředí jsou

normy, které si člověk během socializace

osvojuje. Ty mu umožňují orientovat se

v sociálním prostředí, volit životní stra­

tegie. „Anomické jsou takové poměry,

kdy tužby jednotlivců nejsou dostateč­

ně regulovány společnými normami,

a v důsledku toho nemají jednotlivá in­

dividua při sledování svých cílů žádné

vodítko morální povahy“ (Keller, 2005).

Jedinec se tak ocitá v sociálním prostře­

anamnéza


11

dí, ve kterém dosavadní normy přestávají platit a nové nejsou vytvořeny. Literatura: Keller, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství, 2005.

anonymita (kucj)

(lat. anonymus; fr. anonyme – nejmeno­

vaný)

Utajení osoby, skupiny či instituce buď cíleně (ochrana soukromí či institucí), nebo nezáměrně (nelze doložit např. všechny autory talmudu, protože psát své jméno bylo mnohdy interpretováno jako povyšování se). Vznik estetiky byl vznikem „autora“, „já jsem autor“, do té doby bylo autorství díla přisuzováno nadosobním vlivům (Bůh), člověk jen rozkryl, co bylo skryto. Anonymita ve výzkumu je chápána jako důvěrné sdě­ lení, které nesmí být nikomu předáno, hromadné zpracování, skartace. Slib anonymity vede k  větší důvěrnosti při získávání informací. Literatura: Kostohryz, M., Mikuláš, J. Anonymita skutečného vlastnictví a  její zneužívání. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, 2013.

antisemitismus (kasj)

(řec. Anti – proti; hebr. Sem – syn Noe­ mův, semité  – označení pro skupinu národů hovořících jazykem podobným hebrejštině) Jedná se o  specifický projev nesnášen­ livosti k  Židům na základě tvrzení, že „Židé mají jisté zvláštní vlastnosti a an­ tagonismus, který na sebe přivolávají, je proto namístě. Antisemitismus svým způsobem podporují teologické úvahy křesťanů o tom, že Židy je třeba proná­ sledovat, dokud neuznají svého Mesiá­ še.“ (Allport, 2004, s. 271) Hanebné za­ barvení získává pojem „antisemitismus“

zejm. proto, že pronásledování Židů je od

19. století také rasově motivováno. Anti­

semitismus zařazují do svých ideových

rámců extremistické skupiny a  krajní

politická hnutí a patří tak k ideologiím

podporujícím nesnášenlivost mezi lid­

mi na základě náboženství, barvy pleti

a kulturní odlišnosti.

Literatura: Allport, G. W. O povaze před

sudků. Praha: Prostor, 2004; Chmelík, J.

Extremismus a jeho právní a sociologické

aspekty. Praha: Linde, 2001; Messadié, G.

Obecné dějiny antisemitismu. Od starově

ku po dvacáté století. Praha: Práh, 2000.

arteterapie (kucj)

(lat. ars, it. arte – umění; řec. therapeia –

ošetřování)

Termín J. M. Charchota z druhé poloviny

19. století, použití uměleckých technik

jako nástroje diagnostiky, psychotera­

pie. Klade důraz na aktivitu a  využívá

uvolňující katarzní a  projektivní vlast­

nosti lidské tvořivosti. Pro terapeutické

účely používá hlavně výtvarné umění,

modelování, malířské projevy či práce

s textilem apod. Patří sem ale také bib­

lioterapie (V. E. Frankl), muzikoterapie,

koláže, pohybové kreace. Tématem může

být kresba „čára mého života“, „můj to­

tem (erb)“; smyslem je získat nadhled,

změna hodnot, radost z tvorby. Možnost,

že umělecké dílo, podobně jako obsah

snů, má symbolický význam, pochází

od S. Freuda.

Literatura: Jebavá, J. Úvod do arteterapie.

Praha: Karolinum, 1997; Vašina, L. Ar

teterapie. Brno: Institut mezioborových

studií, 2014.

asimilace

Viz → adaptace.

asociální chování

Viz → chování asociální.

asociální chování


12

asociálnost (kasj)

(lat. insocialis – bezohledný)

Souvisí s neschopností jedince chovat se v  souladu s  právními normami, spole­ čenskými hodnotami a mravy. Projevuje se jako snížené společenské cítění a  je jedním z  rysů egoistické psychiky. Lze ji identifikovat jako poruchu osobnosti, která má u  různých jedinců rozličnou intenzitu. Asociální poruchy představují značné riziko a nebezpečí pro normalitu vývoje toho, kdo se určitého druhu cho­ vání dopouští. Do této skupiny poruch chování bývá řazen celý komplex závis­ lostního chování – krádeže, sebevražed­ nost, ale i projevy na první pohled banál­ nější. Pro prevenci je nutné si uvědomit, kdo, kdy a proč se takto chová. Odpověď na tyto otázky ovlivní výchovná opatření (Novotná, Kremličková, 1997). Literatura: Novotná, M., Kremličková, M. Kapitoly ze speciální pedagogiky pro učitele. Praha: SPN, 1997.

B

bezdomovectví (krab)

(angl. homelessness)

Bezdomovectví zahrnuje jednání a pro­ cesy vedoucí ke ztrátě zázemí, střechy nad hlavou, životních jistot, k  sociální exkluzi. Někteří autoři upozorňují, že pro tento jev by měl být správně pou­ žíván pojem „lidé bez přístřeší“ a  pod pojmem „bezdomovec“ by měl být vní­ mán člověk bez domoviny (domovské obce, vlasti). Podle okolností lze rozlišit kategorie: (1) občané ČR, (2) běženci (se statusem dočasného uprchlíka), (3)  ci­ zinci (bez občanství s povolením k do­ časnému pobytu), (4) cizinci (ilegálně se pohybující po našem území).

Bezdomovectví může být vyvoláno

řadou faktorů subjektivních (materiál­ ní povahy – ztráta bydlení, zaměstnání,

majetku apod., či osobnostní povahy –

fyzická či duševní choroba, invalidita,

alkoholismus, mentální retardace, ztráta

rodiny apod.) i objektivních (jsou dány

společenskými poměry, mírou neza­

městnanosti, sociální politikou státu,

stavem legislativy, mírou migračních

procesů apod.).

Bezdomovci netvoří homogenní so­

ciální skupinu. Lze rozlišit v  zásadě tři

základní typy: (1) klasické tuláky, (2) ži­

votní ztroskotance, (3) osoby ve stavu

dočasné životní krize (Horáková, 1997).

Další typologii bezdomovců lze vy­

tvořit na základě způsobu přežívání.

V zásadě lze všechny bezdomovce rozdě­

lit do dvou skupin: na ty, kteří využívají

nabízené pomoci různých institucí a or­

ganizací, a  na ty, kteří volí alternativní

způsoby přežívání (v inženýrských sítích,

opuštěných domech, v parcích, lesích, na

různých prostranstvích).

Literatura: Horáková, M. Současné po

doby bezdomovství v  České republice.

Pilotní sonda: výzkumná zpráva. Pra­

ha: Výzkumný ústav práce a sociálních

věcí, 1997; Kraus, B., Hroncová, J. a kol.

Sociál ní patologie. Hradec Králové: Gau­

deamus, 2010.

bída (kasj)

(angl. poverty)

Odkazuje na stav, ve kterém jedinec

postrádá zdroje potřebné pro obživu

a  uspokojování dalších potřeb, v  dané

společnosti považovaných za samo­

zřejmé. Bída je vnímána jako drastič­

tější forma chudoby (viz → chudoba).

Škála různých stupňů bídy sahá od bez­

prostřední smrti hladem přes zvýšené

riziko určitých chorob až po pouhou

neschopnost participovat na službách

běžně dostupných zbytku společnosti. Ve

všech případech bída sociálně vyřazuje

a způsobuje sociální degradaci, margina­

asociálnost


13

lizuje postižené a tím snižuje jejich šan­ ci vlastní bídu překonat (Keller, 2012). Hranicí bídy se rozumí situace, kdy se daří pokrývat jen minimální náklady na základní životní potřeby, ale nejsou kryté potřeby sociálního charakteru (Duffková a kol., 2008). Literatura: Duffková, J., Urban, L., Dub­ ský, J. Sociologie životního stylu. Plzeň: Vy­ davatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008; Keller, J. Úvod do sociologie. Pra­ ha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012; Petrusek, M., Maříková, H., Vodá­ ková, A. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum, 1996; Scott, J., Marshall, G. (eds.). A dictionary of sociology. Oxford: Oxford University Press, 2009.

bipartice (antm)

(lat. bipartitus – rozdělěný)

Byla zavedena novým trestním zákoní­ kem (2010) a  vychází z  odstupňované typové závažnosti soudně trestných jed­ nání (trestných činů), vyjádřené trestní sazbou. Trestné činy se dělí na přečiny a  zločiny. Přečiny jsou všechny nedba­ lostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s  horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, za něž trest­ ní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně de­ set let. Tato kategorizace trestných činů rozšířila prostor pro uplatnění alternativ a  odklonů (např. podmíněné zastave­ ní trestního stíhání) a  pro diferenciaci trestních sankcí. Literatura: zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zák. č. 306/2009 Sb. a pozdějších předpisů.

bossing

Viz → šikana.

C

civilizace (kasj)

(lat. civis – občan, civilis – občanský, ale

také vlídný, přívětivý; souvisí též s pojmy

civilitas a civiliter – zdvořilost, zdvořile)

„Současné používání pojmu je konfuzní.

Civilizace bývá často dávána do vztahu

k  pojmu ‚kultura‘, přičemž existují od­

lišné typy výkladu. Stručně by se toto

pojetí dalo charakterizovat takto: kul­

turu tvoří mýty, náboženství a  umění,

civilizaci technika, technologie, věda.“

(Šubrt, 1996, s. 8) Pojem je nejčastěji

užíván ve třech významech: (1) Dosud

nejvyšší stadium společenského vývo­

je (např. L. H. Morgan). Dynamickou

interpretaci tohoto pojetí reprezentuje

N. Elias, který dějinný vývoj chápe jako

proces vedoucí k humanizaci společen­

ských vztahů a regulaci chování spatřuje

jako výsledek procesu modelování osob­

nosti, tedy psychogeneze. (2) Jednotlivé

globální společnosti, charakterizované

společnou kulturou a způsobem života.

(3) Kumulativní proces technologického

rozvoje společnosti. Sociální podmín­

ky mohou negativně ovlivňovat zdraví

jednotlivců, které může ústit do ne­

mocí nazývaných nepřesně civilizační

choroby, jako jsou onemocnění srdce,

ateroskleróza, zhoubné nádory, alergická

onemocnění, choroby žaludku, psycho­

neurózy apod. (Petrusek a  kol., s. 149,

403; Šubrt, 1996, s. 39).

Literatura: Šubrt, J. Civilizační teorie

Norberta Eliase. Praha: Karolinum, 1996;

Petrusek, M., Maříková, H., Vodáko­

vá, A. Velký sociologický slovník. Praha:

Karolinum, 1996.

civilizace


14

D

dav (kasj)

(angl. crowd)

Systematická sociologie pojmem „dav(y)“ označuje aktivní sociální agregáty jako přechodná shromáždění většího počtu lidí v prostoru, jehož parametry umož­ ňují vzájemný bezprostřední kontakt (ulice, náměstí, velký sál). Jedince spo­ juje zájem o určitou věc, vytváří se mezi nimi psychická vazba, skládající se z po­ dobných nebo totožných emocí a pudů. Davový člověk je konstrukt vystihující vlastnosti většinově uvažujícího člověka, člena společnosti. Davový člověk je pro­ duktem společnosti a  kultury. Sociální patologie se zaměřuje na možné negativ­ ní projevy davového chování v souvislos­ ti s různými společenskými, kulturními a sportovními akcemi. Literatura: Kasal, J. Násilí na stadionech jako odraz kultury. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013; Le Bon, G. Psychologie davu. Praha: Nakladatelství KRA, 1997; Ortega y Gasset, J., Váňa, M. (ed.). Vzpoura davů. Praha: Naše vojsko, 1993; Reichel, J. Kapitoly systematické sociologie. Praha: Grada, 2008.

dědičnost (jedi)

(ang. heredita, f r. hérédité – dědictví)

Charakteristika vlastní všem živým or­ ganismům; proces nebo výsledek pro­ cesu, v němž jedinec získává vlastnosti či dispozice k vlastnostem od svých po­ krevních rodičů, resp. předcházejících generací.

Psychologie charakterizuje dědičnost

jako jeden z činitelů psychického vývoje. V pedagogice a  sociální pedagogice je dědičnost chápána jako jeden z forma­ tivních činitelů osobnosti (činitel vnitřní a funkcionální), přičemž význam přisu­ zovaný dědičnosti pro utváření osobnos­ ti ve vztahu k  významu ostatních for­

mativních činitelů je vykládán autory

a koncepcemi rozdílně.

Literatura: Cakirpaloglu, P. Úvod do psy

chologie osobnosti. Praha: Grada, 2012;

Říčan, P. Psychologie osobnosti. Praha:

Grada, 2010; Vágnerová, M. Psychologie

osobnosti. Praha: Karolinum, 2010.

delikt (rast)

(lat. delictum – porušení)

Delikt znamená všeobecné označení

pro nedodržení sociální normy, zavině­

né porušení práva nebo jím stanovené

povinnosti. Delikt může být i trestným

činem. Každý trestný čin je také delik­

tem. „Takové jednání zakládá, ruší nebo

mění subjektivní práva a  povinnosti.

V  oblasti hmotného práva rozlišujeme

veřejnoprávní delikty (např. trestné činy)

a soukromoprávní delikty (např. způso­

bení škody). Z klasifikace deliktů vyplý­

vá i klasifikace odpovědnosti.“ (Madar,

2002, s. 293)

Literatura: Kraus, B., Hroncová, J. a kol.

Sociální patologie. Hradec Králové: Gau­

deamus, 2010; Madar, Z. a kol. Slovník

českého práva. Praha: Linde, 2002.

delikvence (hofs)

(lat. delinquere – provinit se)

Pojem „delikvence“ je často vztahován

ke kriminalitě mládeže. V užším smyslu

se jím rozumí kriminalita dětí a mladis­

tvých, v širším smyslu zahrnuje i jednání,

která nejsou trestným činem vzhledem

k  nízké společenské škodlivosti (např.

záškoláctví, užívání návykových látek,

útěky z  domova apod.; Válková a kol.,

2012). V případě dětí se užívá také pojem

„predelikvence“, v případě mladistvých

„juvenilní delikvence“.

Literatura: Krulichová, E., Podaná, Z.,

Buriánek, J. Delikvence mládeže. Tren

dy a  souvislosti. Praha: Triton, 2015;

dav


15

Matoušek, O., Matoušková, A. Mládež a  delikvence. Možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže. Praha: Portál, 2011; Válková, H. a  kol. Základy kriminologie a  trestní politiky. Praha: C. H. Beck, 2012. Večerka, K. a  kol. Ohrožená mládež mezí prevencí a represí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2011.

deprivace sociální (kasj)

(lat. deprivare – zprostit)

Tímto pojmem označujeme zpravi­ dla nedostatek něčeho důležitého pro zdravý vývoj jedince, např. nedostatek podnětů a pohybu u nemluvněte pone­ chaného dlouho bez péče, nedostatek kladného a trvalého emočního vztahu, lásky. Souhrnně také „citová deprivace“ u dětí vyrůstajících mimo rodinu nebo v rodině s chladnou až zavrhující mat­ kou. Koukolík a Drtilová vymezují de­ privanty jako lidi, kteří z biologických, psychologických nebo sociokulturních důvodů nedosáhli lidské normality či o  ni přišli. Ve vztahu k  normalitě jsou to lidé v různém stupni a rozsahu „ne­ povedení“, nikoli nemocní. Deprivanty a deprivantství považují autoři za součást společenského charakteru, což je podle Riesmana „ta část charakteru, kterou sdílejí důležité lidské skupiny a  která je výsledkem jejich zkušenosti“ (Kou­ kolík, Drtilová, 2006, s. 44). Deprivace souvisí také s frustrací – tedy s pocitem marnosti, ztracenosti, bezvýchodnosti a nenapravitelnosti situace. Literatura: Čáp, J., Mareš, J. Psychologie pro učitele. Praha: Portál, 2007; Kouko­ lík, F., Drtilová, J. Vzpoura deprivantů. Nestvůry, nástroje, obrana. Praha: Galén, 2006.

destruktivní kulty

Viz → kulty destruktivní.

detence zabezpečovací (rast)

(angl. detention facility, protective deten

tion)

Zabezpečovací detence (ZD) je typ

ochran n ého opatření určeného pro pa­

chatele závažné trestné činnosti (sexuál­

ní devianty, agresivní jedince, osoby od­

mítající podrobit se ochrannému lé čení

apod.) a má podobu následného opatře­

ní. Ukládá ji soud – buď samostatně, při

upuštění od potrestání, nebo i souběžně

s trestem. Osoby umístěné v  ústavech

pro výkon ZD (ústavy spravuje Vězeň­

ská služba České republiky) se nazývají

chovanci a účastní se zde léčebných, psy­

chologických, vzdělávacích, pedagogic­

kých, rehabilitačních a činnostních pro­

gramů. Výkonem ZD se sleduje v  prvé

řadě ochrana společnosti a terapeutické

a výchovné působení na osoby ve výkonu

zabezpečovací detence. Řídí se zákonem

č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací

detence a o změně některých souvisejí­

cích zákonů.

Literatura: Blatníková, Š. Problematika

zabezpečovací detence. Praha: Institut pro

kriminologii a  sociální prevenci, 2010;

Raszková, T., Hoferková, S. Kapitoly z pe

nologie II. Hradec Králové: Gaudeamus,

2014; zákon č. 129/2008  Sb., o  výkonu

zabezpečovací detence a  o  změně ně­

kterých souvisejících zákonů.

dětský domov a dětský domov

se školou (hofs)

(angl. Children’s home, Children’s home

and school)

Tato zařízení patří mezi tzv. školská za­

řízení pro výkon ústavní a  ochranné

výchovy.

Dětský domov je určen dětem zpra­

vidla od 3 do 18 let (případně do skon­

čení profesní přípravy, nejdéle do 26 let)

bez závažných výchovných problémů,

kterým byla soudně nařízena ústavní

dětský domov a dětský domov se školou

+


16 výchova ze sociálních důvodů nebo u nichž nemůže být výchova realizována ve vlastní rodině či v jiné formě náhradní rodinné péče. Tyto děti jsou vzdělávány ve školách, které nejsou součástí dětské­ ho domova.

(Dítě do 3 let věku je umístěno zpra­

vidla do kojeneckého ústavu, dětského centra či jiného podobného zařízení. Tato zařízení však nespadají pod re­ sort školství, ale pod zdravotnictví či resort práce a  sociálních věcí. Existen­ ce kojeneckých ústavů je dlouhodobě diskutována a  kritizována, v  současné době je snaha umísťovat nejmenší děti do náhradní rodinné péče, viz → péče náhradní.)

Oproti tomu do dětského domova

se školou jsou umísťovány děti, které již mají závažné poruchy chování nebo duševní poruchu vyžadující výchov­ ně­léčebnou péči. Dále jsou v  zařízení děti s  uloženou ochrannou výchovou (ochranná výchova je jedno z opatření, které může uložit soud v případě, že dítě spáchalo čin, který by jinak byl trestným činem). Do dětského domova se školou jsou umísťovány děti zpravidla od 6 let do ukončení povinné školní docházky (v případě pokračujících závažných po­ ruch chování je dítě, resp. mladistvý, přeřazen do výchovného ústavu). Literatura: Janský, P. Dítě s  problémovým chováním a  náhradní výchovná péče ve školských zařízeních pro výkon ústavní a  ochranné výchovy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014; zákon č.  109/2002  Sb., o  výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a  o  preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění poz­ dějších předpisů; zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže

a  o  změně některých zákonů (zákon

o  soudnictví ve věcech mládeže), ve

znění pozdějších předpisů.

deviace sexuální (krab)

(lat. deviare – odchylka, sexus – pohlaví)

Pojem označuje určitou zvrácenost v pu­

dovém a citovém životě souvisejícím se

sexuální oblastí, neobvyklé sexuální im­

pulzy, aktivity (také perverze, sexuální

aberace, nově parafilie). Deviace může

být způsobena kvalitativní poruchou se­

xuální orientace v  souvislosti s  volbou

objektu sexuálního zájmu. Je­li tímto

objektem dítě, mluvíme o pedofilii,

je­li jím stará osoba, pak jde o geron

tofilii, v  případě, že je jím zvíře, jedná

se o zoofilii, pro pohlavní náklonnost

k mrtvole máme termín nekrofilie. Při

zájmu o různé věci mluvíme o fetišismu

(viz → fetišismus). Další odchylkou v se­

xuálním chování je masochismus, kdy

dochází ke vzrušení při týrání partnera.

Exhibicionismus je úchylka spočívající

v  předvádění obnaženého pohlavního

orgánu před cizími osobami. V přípa­

dě, že se jedinec identifikuje s  přísluš­

níkem opačného pohlaví, případně se

snaží změnit pohlaví prostřednictvím

operace, mluvíme o transsexualitě. Je

třeba odlišovat od transvestitismu, kdy

se jedná o jedince, kterého vzrušuje ob­

lékání se do oděvů opačného pohlaví.

Literatura: Weiss, P. Sexuální deviace:

klasifikace, diagnostika, léčba. 2. vyd.

Praha: Portál, 2008.

deviace sociální (krab)

(lat. societa – společnost, deviare – od­

chylka)

Sociální deviace představuje chování

odchylující se od očekávaného standar­

dizovaného a  institucionalizovaného

jednání, které předepisují sociální normy

(obecné verbalizované pravidlo či před­

deviace sexuální


17

pis) platné v  dané společnosti (takové jednání se nazývá konformní). Jedná se o ustálený způsob vnějšího chování, který se v  záporném smyslu výrazně vymyká tomu, co je obecně pokládáno za běžné. Sociální deviaci je však mož­ né chápat nejen ve smyslu negativním (záškoláctví, nechuť pracovat, krást), ale i  pozitivním, tedy přehánění a  do­ vádění dodržování norem do krajnosti (bohatství, workoholismus, militantní postoje k sebemenší odchylce). Ne kaž­ dá odchylka od požadovaného jednání musí být sankcionována. Záleží na tom, jak je v konkrétní společnosti nastaven toleranční limit k  jednotlivým jevům, tedy co je v dané společnosti ještě možné tolerovat, a nebude tudíž sankcionováno. Literatura: Fischer, S., Škoda, J. Sociální patologie. Závažné sociálně patologické jevy, příčiny, prevence, možnosti řešení. Praha: Grada, 2014; Kraus, B. Sociální deviace v transformaci společnosti. Hra­ dec Králové: Gaudeamus, 2015; Ondrej­ kovič, P. Sociálna patológia. Bratislava: Veda, 2009.

dezintegrace sociální (kasj)

(lat. integralis – náležející k celku, nedíl­

ný, dez – předpona mající význam od, z)

Proces probíhající ve společenských strukturách, ale velmi často se týká i  jednotlivců. Je charakteristický naru­ šením strukturální či funkční jednoty sociálního systému na jeho různých úrovních. Do jisté míry je totožný se so­ ciální anomií, tedy stavem, kdy přestávají fungovat instituce, platit sociální vztahy, normy a vzorce chování, na nichž spo­ čívala předcházející integrace. V životě nacházíme projevy dezintegrace v tom, že lidé mají ztížený přístup k institucím a službám, tedy k institucionální pomo­ ci, jsou vyloučeni ze společenských sítí a nemají dostatek vertikálních kontaktů

mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Čle­

nové dezintegrovaných sociálních sku­

pin jsou ohroženi sociálním vyloučením.

U nás jsou ve smyslu dezintegrace nejví­

ce ohroženi Romové. V české společnosti

se však dá očekávat, že se problematika

integrace a dezintegrace prohloubí pří­

padnou vlnou přistěhovalectví.

Literatura: Eriksen, T. H. Antropologie

multikulturních společností. Rozumět

identitě. Praha: Triton, 2007; Liessmann,

K. P. Chvála hranic. Kritika politické roz

lišovací schopnosti. Praha: Academia,

2014.

dezintegrovaná společnost

Viz → společnost dezintegrovaná.

diagnostika (hofs, kucj)

(řec. dia-gnósis – roz­poznání, rozlišení,

vyšetření)

Diagnostika je komplexní, kontinuální

a  relativně dlouhodobý proces, který

probíhá v několika etapách a úrovních;

jeho výsledkem je diagnóza. Cílem je

rozpoznat a  charakterizovat konkrétní

postižení, nemoc. V psychologii se jedná

o vymezení typických znaků a schopnos­

tí jedince, např. o určení typu osobnosti,

temperamentu, míry intelektu. V etope­

dii pak jde o to, odhalit a charakterizovat

projevy sociální narušenosti a  stanovit

optimální reedukační (resocializační)

přístup.

Smyslem sociální diagnostiky je roz­

poznávání podstaty sledovaného jevu

(jevů) a identifikace ve smyslu sociální­

ho problému. Jde o  zachycení sociální

situace člověka, životního cyklu jedince,

dyády nebo rodiny. Součástí sociálně­pe­

dagogické diagnózy je sociální anam­

néza. (1) Individuální případy (osoby

závislé, bezdomovci, postpenitenciární

péče, emigranti, migranti, nezaměst­

naní apod.). (2) Skupinová diagnosti­

diagnostika


18 ka (ústavní zařízení, rodiny, skupiny apod.) – zde se využívají metody socio­ metrie, sociometrické testy. Na makro­ sociální úrovni se využívají statistické údaje, demografická data, výzkumy ve­ řejného mínění apod. Literatura: Hadj­Mousová, Z. Diagnostika a  práce se skupinou. Manuál diagnostiky pro práci se skupinou. Liberec: TU, 2009; Janský, P. Dítě s problémovým chováním a  náhradní výchovná péče ve školských zařízeních pro výkon ústavní a  ochranné výchovy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014.

diagnostický ústav

Viz → ústav diagnostický.

diagnóza (pels)

(řec. dia-gnósis – identifikace povahy

onemocnění či jiného problému zkou­

máním symptomů)

V medicíně je diagnóza klasifikací, zařa­ zením jevu do určité třídy. Diagnostická kritéria popisují příznaky, chování, kog­ nitivní funkce, rysy osobnosti, tělesné příznaky, kombinace syndromů a trvání, které vyžadují klinickou expertizu, aby bylo možné od poruchy odlišit běžné změny v  průběhu života a  přechodné reakce na stres (např. DSM-5

®

: diagnos

tický a statistický manuál duševních poruch). Spolehlivá diagnóza je vodítkem pro léčebná doporučení, k určení míry prevalence pro plánování služeb v oblasti duševního zdraví, k identifikaci skupin pacientů pro klinický a  běžný výzkum a  k  dokumentaci důležitých informací o veřejném zdraví, jako jsou morbidita a mortalita. S klasifikací zdraví a zdra­ votních problémů je spjata také více­ účelová klasifikace MKF (Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a  zdraví, 2008). Obsahuje všechny aspekty lidského zdraví a  ke zdraví re­

levantní složky životní pohody. Popisuje

je jako zdravotní domény (např. zrak,

sluch, chůze, učení se) a ke zdraví vzta­

hující se domény (např. transport, výuka,

sociální interakce). Je využívána v sekto­

rech pojišťovnictví, sociálního zabezpe­

čení, práce, výchovy, ekonomiky, sociální

politiky, legislativy a životního prostře­

dí. Širší pojetí diagnózy je uplatňováno

rovněž v psychologii. Nejedná se pouze

o zjišťování abnormit, ale také o posou­

zení úrovně a  kvality individuálních

zvláštností zkoumané osoby v jejich vý­

voji. Správná diagnóza je základem pro

určení vhodných prostředků k nápravě

problému, pro zvládání potíží i prevenci

jejich dalšího rozvoje či znovuobjevení

(Vágnerová, 2008).

Literatura: Češková, E., Svoboda, M.

(ed.), Kučerová, H. Psychopatologie

a psychiatrie. Pro psychology a speciální

pedagogy. Praha: Portál, 2006; Vágnero­

vá, M., Klégrová, J. Poradenská psycho

logická diagnostika dětí a  dospívajících.

Praha: Karolinum, 2008; Raboch, J. (ed.)

et al. DSM-5

®

. Diagnostický a statistický

manuál duševních poruch. Praha: Ho­

grefe – Testcentrum, 2015; Mezinárodní

klasifikace funkčních schopností, disabi

lity a zdraví. MKF. Praha: Grada, 2008.

diskriminace (kucj)

(lat. discriminatio – neoprávněné rozli­

šování)

Sociální chování, proces schopnosti vní­

mat i nepatrné rozdíly mezi lidmi, sociál­

ní diferenciace popírající zásady rovnosti

a stejného zacházení se všemi příslušníky

sociálních skupin. (1) Proces nalézání

odlišností, rozdílů v  objektech, např.

senzorická demence. (2) Různá reakce

na různé objekty (např. diskriminační

učení). (3) Jednání, uvažování na základě

předsudku (např. rasová diskriminace).

Zejména se jedná o nepodložené a ne­

diagnostický ústav


19

oprávněné rozdělování jednotlivých osob, skupin či vrstev na základě je­ jich příslušnosti ke konkrétní sociální skupině či vrstvě v  souvislosti s  jejich respektovanými hodnotami, vírou, pů­ vodem, rasou a  jejich znevýhodňování v  sociálním, vztahovém či profesním postavení. Pod pláštíkem diskriminace se často skrývají latentní důvody vedoucí k selektivitě (konkurence na trhu práce, společenské uplatnění).

Pozitivní diskriminace (afirmativní)

vyjadřuje cílené úsilí, jak některou ne­ gativně diskriminovanou skupinu osob záměrně pozitivně zvýhodnit. Literatura: Šišková, T. Výchova k toleranci a proti rasismu. Praha: Portál, 2008.

dítě (jedi)

(starořec. pais, paidos, angl. child)

Jedinec v příbuzenském poměru ke svým rodičům, potomek svých rodičů. Člověk v úseku života, který se nazývá dětství, tedy lidský jedinec v období nedospělos­ ti: nejčastěji je dítě chápáno jako jedinec od narození do období adolescence – ve vymezení však existují rozdíly, a to jak v náhledu na období prenatální, tak na období přesahující adolescenci. Napří­ klad podle Úmluvy o  právech dítěte je dítě „každá lidská bytost mladší osm­ nácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve“.

„Dítě“ je klíčovým pojmem několika

vědních oborů, zejm. vývojové psycho­ logie a pedagogiky, a předmětem zájmu dalších oborů, a proto se vymezení poj­ mu, především ve vztahu k věku jedince, může i z těchto důvodů lišit. Měřítkem pro periodizaci vývoje dítěte je hlavně jeho duševní a tělesný vývoj se zřetelem k charakteristice sociálního vývoje.

Jedná se o jeden ze základních poj­

mů pedagogických věd (jak dokládá sám

pojem „pedagogika“, odvozený ze staro­

řeckého označení pro dítě).

Ač je „dítě“ obecně zásadním po­

jmem pedagogiky v průběhu celého vý­

voje pedagogického myšlení, důraz na

dítě a rozvoj jeho osobnosti je spojován

zejm. s pedocentrismem, reformním pe­

dagogickým směrem usilujícím o  jiné

pojetí výchovy, důsledně vycházející ze

zájmu a potřeb dítěte. (Za manifest to­

hoto nového pojetí dítěte ve výchově je

považována kniha Ellen Karoline Sofie

Key/ové/ Barnets arhundrade /Století

dítěte/ z roku 1900.)

Literatura: Helus, Z. Dítě v osobnostním

pojetí. Praha: Portál, 2009; Příhoda,  V.

Ontogeneze lidské psychiky. Vývoj člověka

do patnácti let. Praha: Státní pedagogic­

ké nakladatelství, 1967; Vágnerová, M.

Vývojová psychologie. Dětství a  dospí

vání. Praha: Karolinum, 2012; Úmluva

o právech dítěte (ve znění přijatém v ČR).

UNICEF [online]. Dostupné z  WWW:

<http://www.unicef.cz/odkazove_zdro­

je_textove_materialy/prava_deti/umlu­

va_o_pravech_ditete­plne_zneni.pdf>.

divácké násilí

Viz → násilí divácké.

domácí vězení

Viz → vězení domácí.

droga (hofs)

(arab. durawa, resp. z perš. daru – léčivo;

nizozem. droog – suchý)

Také návyková, omamná a psychotropní

látka. Pojem „droga“ má dva významy:

(1) droga jako léčivá látka rostlinného,

živočišného nebo nerostného původu;

(2) látka ovlivňující psychiku, zpravi­

dla návyková, škodlivá, vesměs nele­

gální nebo státem omezovaná. Pojem

„omamná a psychotropní látka“ je užíván

v legislativě.

droga




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.