načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slovník filozofických pojmů současnosti -- 3., rozšířené a aktualizované vydání - Jiří Olšovský

Slovník filozofických pojmů současnosti -- 3., rozšířené a aktualizované vydání

Elektronická kniha: Slovník filozofických pojmů současnosti
Autor: Jiří Olšovský
Podnázev: 3., rozšířené a aktualizované vydání

Slovník interpretuje základní pojmy současné filozofie. Výklad pojmů filozofických systémů od Hegela až po aktuální trendy (např. Habermas, Searle, Chomsky, Rorty, Baudrillard, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 333
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 3., V nakl. Grada 1.
Skupina třídění: Filozofie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2011
ISBN: 978-80-247-3613-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Slovník interpretuje základní pojmy současné filozofie. Výklad pojmů filozofických systémů od Hegela až po aktuální trendy (např. Habermas, Searle, Chomsky, Rorty, Baudrillard, Bělohradský). Interpretace některých hesel, která vlastní tradicí přesahují dané období, odráží jejich ucelený vývoj. S řadou uvedených pojmů se setkáváme nejen v dílech světových filozofů, ale také v běžném životě či v odborné literatuře. I proto je slovník vhodný jak pro studenty, tak pro každého, kdo se chce naučit porozumět základním filozofickým pojmům. Slovník obsahuje pouze věcná hesla, nikoliv biografická. Jednotlivé filozofy je možno vyhledat podle připojeného jmenného rejstříku.

Popis nakladatele

Třetí, rozšířené a aktualizované vydání slovníku odráží základní posuny v současném myšlení; současnost je zde míněna ve smyslu důležitosti veškerého dosavadního podstatného filozofického myšlení pro dnešek. Přístupnou formou přibližuje tu oblast vědění, která sahá k pramenům lidského života a veškeré existence. Seznámení se základními filozofickými pojmy a skutečnostmi může být podnětem k dalšímu vlastnímu zkoumání. Pojmy jsou navzájem propojeny odkazy, jednotliví filozofové a myslitelé zde mají své medailonky, slovník je doplněn i podrobným jmenným rejstříkem. Poslouží studentům, učitelům, novinářům, sociologům, politologům, právníkům, politikům a všem, kteří nechtějí být uvězněni v jednorozměrnosti svého dosavadního myšlení a touží po hlubším pohledu na život a okolní svět.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jiří Olšovský - další tituly autora:
Heidegger a Kierkegaard Na cestě k myšlení Heidegger a Kierkegaard Na cestě k myšlení
Blíž nevýslovnému Blíž nevýslovnému
 (e-book)
Angličtina – věty a fráze pro každou situaci Angličtina – věty a fráze pro každou situaci
Stezkou proměny Stezkou proměny
 (e-book)
Slovník filosofických pojmů současnosti Slovník filosofických pojmů současnosti
Zázněj mandloní Zázněj mandloní
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

• dům bytí • důstojnost • duše • dynamis • ego • egoita • egologie • echo • eidetická redukce •ei

detická variace • eidos • Einfühlung • ekoetika • ekofenomenologie • ekonomie • ekosofie • ektro

pie • emanace • emocionalita • empatie • empirická apercepce • empiriokriticismus • empirismus • energeia • ener

gie • enigma • entelecheia • entuziasmus • epikureismus • epistémé • epistemologie • epistemolo

gické překážky • epocha vlády aktuálního • epoché • Ereignis • Erlebnis • erós • Erschrecken • Es

gibt • esence • esencialismus • eschatologická vize • eschatologie bytí • eschatologie neosobnos

ti • ezoterismus • essentia • estetika • etická excendence • etika • etika prostředí • étos • eviden

ce • evidentní názor • evoluční ontologie • evropský buddhismus • excendence • existence • existence

předchází esenci • existenciál • existencialismus • existenciální • existenciální analýza • existenciální

antropologie • existenciální fenomenologie • existenciály • existencielní • extatičnost pobytu • extá

ze • extatičnost pobytu • fakt • fakticita • falzifikace • fantazie • fenomén • fenomenalita • fenome

nální • fenomenální pole • fenomenologická diference • fenomenologická epoché • fenomenologická

chronologie • fenomenologická redukce • fenomenologická reflexe • fenomenologická skutečnost • fe

nomenologický postoj • fenomenologický přístup • fenomenologie • fenomenologie celku světa • fi

3., rozšířené a aktualizované v ydání

SLOV NÍK

filozofických

pojmů

současnosti

jiří olšovský


Vítkovi


epikureismus • epistémé • epistemologie • epistemologické překážky • epocha vlády aktu

álního • epoché • Ereignis • Erlebnis • erós • Erschrecken • Es gibt • esence • esenci

alismus • eschatologická vize • eschatologie bytí • eschatologie neosobnosti • ezoterismus • essen

tia • estetika • etická excendence • etika • etika prostředí • étos • evidence • evidentní

názor • evoluční ontologie • evropský buddhismus • excendence • existence • existence

předchází esenci • existenciál • existencialismus • existenciální • existenciální analý

za • existenciální antropologie • existenciální fenomenologie • existenciály • existenciel

ní • extatičnost pobytu • extáze • extatičnost pobytu • fakt • fakticita • falzifikace • fan

tazie • fenomén • fenomenalita • fenomenální • fenomenální pole • fenomenologická

diference • fenomenologická epoché • fenomenologická chronologie • fenomenologická

redukce • fenomenologická reflexe • fenomenologická skutečnost • fenomenologický po

stoj • fenomenologický přístup • fenomenologie • fenomenologie celku světa • filozofická

antropologie • filozofická ekologie • filozofická víra • filozofický údiv • filozofie • filozofie

a náboženství • filozofie a poezie • filozofie a teologie • filozofie ambigvity • filozofie bližního •

SLOV NÍK

filozofických

pojmů

současnosti

jiří olšovský


PhDr. Ing. Jiří Olšovský, Ph.D. SlOvník fIlOzOfIckých POJmů SOučaSnOStI 3., rozšířené a aktualizované vydání Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4578. publikaci Odpovědná redaktorka PhDr. Pavla Landová Sazba a zlom Antonín Plicka Návrh a zpracování obálky Antonín Plicka Počet stran 336 Vydání 3., v nakladatelství Grada Publishing 1., 2011 Vytiskla tiskárna FINIDR s.r.o., Český Těšín © Grada Publishing, a.s., 2011 ISBn 978-80-247-3613-6 (tištěná verze) ISBn 978-80-247-7194-6 (elektronická verze ve formátu PDf)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být

reprodukována ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího

písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

5

Obsah

ÚVODem ............................................................................................................ 7

SLOVNÍK A–Ž .................................................................................................... 9

VýběROVá FILOzOFIcKá LITeRATURA ............................................... 301

JmeNNý ReJSTřÍK ...................................................................................... 303

7

Úvodem

Skutečnost se neustále vyvíjí, mění, a podle toho dochází i ke změnám v myšlení.

Aby mohl být člověk se svým vědomím v souladu s dobou, ve které žije, měl by

rozumět základním filozofickým pojmům: jen tak s nimi bude moci náležitě praco

vat a používat je ve své činnosti. Tento slovník odráží základní pohyby současného

filozofického myšlení. Současnost je zde zároveň míněna ve smyslu významu veš

kerého dosavadního podstatného filozofického myšlení pro dnešek. Slovník pojmů

přístupnou formou (zejména na základě fenomenologie a hermeneutiky) přibližuje

tu oblast vědění, která je dnes nejdůležitější, a sahá tak k pramenům lidského života

a veškeré existence. Odtud se lze orientovat v dalším směřování tvůrčího života,

otevírat se novým horizontům v oživené perspektivě probleskující naděje na lepší

život. Filozofický slovník (jde již o třetí, podstatně prohloubené a rozšířené vydání)

tak může dobře posloužit studentům filozofie, učitelům, novinářům, sociologům,

politologům, právníkům, politikům a všem, kdo nechtějí být uvězněni v jednoroz

měrnosti svého myšlení a naopak směřují k hlubšímu pohledu na život. Seznámení

se základními filozofickými pojmy a skutečnostmi se může stát podnětem k dalšímu

vlastnímu zkoumání a otevírání se myslivému a básnivému životu. V tomto duchu

je i svým stylem pojat celý slovník.

Jednotlivá hesla slovníku si navzájem odpovídají a odkazují na sebe tak, že v sou

hrnu vytvářejí svébytnou filozofickou encyklopedii. Osobnosti spjaté s vývojem

filozofického myšlení jsou uváděny vždy v příslušných heslech a jejich stručné

charakteristiky najde čtenář ve jmenném rejstříku. Hesla vznikala z promýšlení

celku filozofické literatury, včetně dějin filozofie, i soustavným studiem aktuálních

filozofických problémů. Nesnažím se o neuchopitelnou úplnost, spíše se zaměřuji

na témata, jež považuji za nejdůležitější, a stejně tak chci připomenout pojmy

mnohdy již pozapomenuté, ale pro lidskou existenci v dnešním světě stále platné.

Jiří Olšovský SlOvník a–Ž

absolutní bytnost absolutno

11

a

absolutní bytnost

hegelovský termín, který značí bytí o sobě, které je založeno v sobě samém. Jednotlivé jsoucno je naproti tomu bytím pro sebe, je něčím jedinečným; souvisí se sebepoznáním, jež se uchopuje jako moment ab­ solutna. Vztah jsoucna (vědomí) k jiným jsoucnům (předmětnostem) je bytím pro jiné.

absolutní idea

nejvyšší duchovní princip, poslední realita univerza, celek, bůh zejména hegelovské filozofie; z tohoto principu (absolutno ve svém nejkonkrétnějším určení) vzchází (vzniká) i svět, příroda, člověk se svým myšlením.

K absolutní ideji vede čisté nekonečné myš

lení, absolutní poznání absolutní subjektivity

(G. W. F. Hegel); tak je člověk ve svém du

chu součástí absolutní ideje. Sebepochopení,

sebepoznání je forma, v níž se v člověku a. i.

vrací k sobě.

absolutní idealismus

druh idealismu (G. W. F. Hegel, J. G. Fichte, F. W. J. Schelling), kde totalita bytí ve svém celku (absolutní substance) je subjektem, který má nadindividuální charakter, který je nekonečný a výlučně zprostředkován sám sebou. Totalita bytí je tímto subjektem přímo vytvářena, produkována. A. i. pojímá člověka jako nástroj absolutního ducha.

Absolutním idealismem je např. i novohege

lovství (B. Bosanquet, F. H. Bradley, T. H.

Green, J. McTaggart); ukazuje svět jako du

chovní a konkrétní celek; duch je pramenem

vší aktivity, konkrétním celkem. Diskurzivní

myšlení (jež vzešlo již u Parmenida) nemů

že postihnout duchovní skutečnost v její ce

listvosti; pravda je určitým ideálem, který

nemůže být ve své úplnosti nikdy postižen;

dialektika absolutní a relativní pravdy není

absolutními idealisty přijímána.

absolutní poznání

hegelovský termín, který označuje stav,

kdy vědomí dospívá k nejadekvátnějšímu

(pravdivému) poznání, dosahuje až věci

o sobě, jak je ve své pravdě. V tomto bodě

(ryzí poznání, absolutní vědění mudrce) je

vědomí zajedno se skutečností (realitou).

U E. Husserla je transcendentální vědomí

(poznání) absolutní jakožto konstituující

předmětnost předmětu.

absolutní subjektivita

viz transcendentální subjektivita

absolutno

nejvyšší (nepodmíněné) bytí; dokonalá,

absolutní realita, skutečnost sama; jed­

nota protikladů (protiklady spjaté jedno

tou); inteligibilní (duchovně poznatelný)

celek, bůh, tajemství bytí. metafyzika se

snaží o uchopení absolutně jsoucího bytí,

a to skrze poznatky o podstatě.

J. A. Komenskému šlo o vztah k absolutnu,

odkud plyne celkový smysl. F. H. Jacobi po

jal a. jako nepodmíněného ducha a integro

val do něho člověka, který ho poznává svým

rozumem. Pro J. G. Fichta vystupuje a. jako

absolutní já (subjekt). U F. W. J. Schellinga

je a. (identično) temným základem všeho

jsoucna, identitou ducha a přírody, subjektu

a objektu, ideálního a reálného; je uchopi

tené jen intuitivně či v inteligibilním (rozu

mějícím) názoru. Objektivací absolutna jsou

ideje v absolutním poznání. z pohledu G. W.

F. Hegela je absolutní ideou, absolutním

duchem, bohem; a. je tvůrčí, je absolutním

začátkem i pro myšlení; idea se dá uchopit

absolutním, pojmově dialektickým pozná

ním. Hegelova filozofie ducha vystupuje nad

subjektivní a objektivní dimenzi k absolutní

mu duchu (ideji) jako nejvyššímu stupni. Ab

solutnu (duchu) náleží jak duchovní, tak pří

rodní skutečnost, mezi nimiž je třeba hledat

harmonii. A. po svém sebezvnějšnění v pří

rodě dospívá v průběhu lidských dějin opět

k sobě; příroda a dějiny jsou aspekty jeho

sebeuskutečnění. Sebeuvědomění absolutna

se děje ve filozofii, v myšlení; vlastním hy

abstrakce absurdno

12

batelem myšlení je a., kdy se vědomí poznává ve své bytnosti a jako nikoli oddělené od absolutna. Lze se tak podílet na sebevědomí absolutna, jež v člověku nějakým způsobem je. Člověk se tudíž ve stupních dialektického vývoje stává sebe-vědomý a může dosahovat na cestě k absolutnu absolutního vědomí (vědění, poznání). Také S. Kierkegaard mluvil o participaci (účasti) na absolutnu; jedinec má absolutní cíl v absolutním vztahu k absolutnu; sama individualita (osobnost) člověka je již absolutnem, jak je sama sobě svým vlastním cílem, smyslem, projektem (rozvrhem), riskuje život ducha, není ovládána smysly. existenciální dialektika vede k absolutnu. Ve vidění F. Nietzscheho je jediným absolutnem vznikání, dění. Člověk je u M. Schelera vskutku člověkem, usiluje-li o a.; je schopen i oběti pro a.; jen tak dává smysl skutečnosti a naplňuje ji svou jedinečnou svobodou. L. Klíma se silou své absolutní vůle snažil převtělit v a. F. H. Bradley mluvil hegelovsky o „úplném systému“ jako absolutnu. A. jako filozofii všejednoty (absolutního bytí, boha) rozpracovali V. S. Solovjov, S. L. Frank, P. A. Florenskij aj. Jde o zkušenost s „úplně jiným“ (absolutní realita), co nás však může radikálně přibližovat pravdě. Tato filozofie spěje k sjednocení člověka s absolutnem, k jednotě hmotného a duchovního živlu. z člověka se stává bohočlověk, sjednocený s božským bytím (J. Feber). Podle H. Bergsona může

být a. dáno jen v intuici, v bezprostředním

vhledu filozofa do věci. A. má dvě stránky:

ducha, jemuž odpovídá metafyzika, a hmo

tu, již se snaží pochopit věda. U. E. Husserla

je a. užíváno ve smyslu nerelativního.

A. se podle J. Patočky, M. Heideggera může

otevřít člověku v momentech konečné zku

šenosti, kdy naplňuje svou svobodu a přiná

leží bytí. Otázka po absolutnu (nekonečnu,

celku) se jako již u Sokrata nepopírá; lze se

k němu přibližovat (přibližování). I M. Bu

berovi je a. zasazeno do času, uskutečňuje

se skrze člověka. Přes své nejisté postavení

má člověk spět k absolutnu (P. Wust). způ

sobem (modem) absolutna (nekonečna) je

E. Lévinasovi enigma. z hlediska M. Theu

nissena a. vytrhává jedince ze sebe tak, že

jeho svoboda je již svobodou druhého. Kriti

ku postmoderního odmítání absolutna podal

T. Eagleton.

V meditaci a v metafyzickém postoji se lze

opět navracet v mír absolutna.

abstrakce

viz duch abstrakce

absurdno

to, co vzchází z hrůzy a nesmyslnosti bytí;

otevírá však – u S. Kierkegaarda – sféru

víry, jež je z hlediska běžného (přiroze

ného) rozumu absurdní (jako již u Q. S. F.

Tertulliana). za absurdní považuje běžný

lidský pohled paradox víry (ten je spjat

s paradoxem vtělení, kdy věčné/božské

vchází do sféry časného).

Dále je u Kierkegaarda zdůrazněn para

doxní a nadracionální charakter niterného

života existence ve vztahu k sobě i k trans

cendenci; jde o a. spojení božského s lid

ským. A. se stává jediným předmětem víry;

víra v a. (boha jako paradox) je pak vztahem

k věčnosti, nekonečnosti, něčemu úplně ji

nému. Je třeba vykonat „pohyb absurdna“,

podržet svůj rozum u absurdna, aby jedinec

navázal absolutní vztah k absolutnu; musí se

ubírat k „hrůze paradoxu“. Lidská existence

se tak klade pod absurdno.

U A. Camuse se pocit absurdna (absurdity)

rodí z náhlého uvědomění nepřítomnosti

smyslu ve světě. Východiskem z absurdity

je pak revolta (vzpoura) proti nesmyslu, při

jetí konečnosti naší existence, její naplňová

ní smyslem, kdy se stáváme sebou samými.

Skutečnosti je třeba hledět do tváře bez kla

pek na očích, a tak „žít absurdně“; vědomí

přitom směřuje k sebeprobuzení (sebepo

tvrzení). Jedním z prvních zjevovatelů mo

derní absurdity byl L. Klíma. J. Němec spěl

absurditou k odhalování smyslu věcí a jevů.

Podle A. Schopenhauera se absurdní svět

vrhá zpět do nicoty.


actualitas alétheia

13

actualitas

viz úděl bytí

afekce

podle I. Kanta základní charakter poznání, v němž spolupůsobí samozřejmě i před­ mět; předmět se jakoby přičiňuje (lat. adfacere), afikuje (dotýká) nás, dává se poznávající subjektivitě v názoru. Protikladem a. je transcendentální apercepce.

afekt

silné citové pohnutí (pudově podmíněné), jež se přičiňuje (lat. adfacere) na našem prožívajícím lidství; vnímáme jen to, co se nám dává jako aktuální, čímž se nám zakrývá celek jsoucího (B. Spinoza, I. Kant,

F. Nietzsche, M. Heidegger). Již Aristote

les rozlišoval a. radosti, sympatie, soucitu,

zloby, žádostivosti, závisti, nenávisti aj.

afirmace

u F. Nietzscheho bytnost vůle k moci, směřující k nadlidství; zvedá se z negace (zároveň je schopna jakožto tvůrčí bořit, ničit); produkt myšlení aktivního života, neseného formulí amor fati. Nietzsche se tu snaží afirmovat (potvrdit) věčný návrat téhož a aktivní uskutečňování, stávání se aktivním. Takto jedinec dospívá k dionýské afirmaci života (přitaká se světu, dění, náhodě, tanci, stání na vlastních nohou, smíchu ap.), k potvrzení vůle k moci. Dio nýskou afirmaci je třeba rozvíjet (G. Deleuze).

agathon

řec. dobro, způsobilost, přiměřenost, vhod nost; závaznost ve smyslu určující podmínky (bytí), pravěc všech věcí. U Platona je idea dobra příčinou všeho správného a krásného. základním rysem ideje je právě agathon.

aisthésis

viz vjem, vnímání, vidění, smyslovost

aition

řec. výraz pro to, co závazně způsobuje, že jsoucí je tím, čím je; jde o „zaviňování“ (nasměrování, orientování, zdůvodňující

zakládání), vykazující bytostný (podstat

ný) rys bytí. kauzalita (aitia: příčina) je

pouze odvozený způsob bytostné (ontolo

gické) příčinnosti (M. Heidegger).

akcidens

viz predikát

akt

čin, konání; bytí konstituované ve svém

činu; u F. Brentana jsou psychické feno

mény akty, když se vztahují k nějakým

předmětům; mají tedy intencionální

charakter. Podobně E. Husserl ve své

fenomenologii uvažoval o zkušenostních

(pojímajících, intencionálních) aktech in

tencionálně zacíleného vědomí, tedy o vje

mových (názorových, vizuálních) aktech

a nevjemových aktech (vzpomínkové, vol

ní, přací, mluvní akty ap.), o poznávacích

(noetických, imanentních) aktech napl

ňujících se v dosažené evidenci (pravdě).

aktuální

viz věk vlády aktuálního

alétheia

řec. výraz pro neskrytost samu (jak již

u Parmenida, Platona, v řec. tragédii

a básnictví), jež patří ke smyslu pravdy

(pravda jako a. je pravdou/světlinou

bytí); původní bytnost pravdy, předchází

každému jevení pravdy; neskrytost sama

jakožto sféra předcházející každému je

vení, ukazování se; otevřenost, která

nechává vystupovat vše zjevné jsoucí

(příroda, svět, člověk, bohové); základní

horizont zpřístupnění jsoucího (přístup

nost, zjevnost); umožňuje každé ukázání

se (ukazování) jsoucího i myšlenkový

přístup k němu; uvádí do odkrytosti;

sama podstata myšlení (aletheiologické

myšení), jež je totožná s pravdou bytí,

s logem (bytí, řeč).

Neskrytost (odkrytost jako a.) nechává

vystupovat vše jsoucí ve zjev; poskytuje

teprve u M. Heideggera pravdu ve smyslu

správnosti, shody a jistoty vědění. Prvotně

zakoušena je tedy pravda jako neskrytost,


alterita analytická filozofie

14

jako souboj (hra) mezi skrytím a odkrytím. zkušenost s touto pravdou umožňuje každé dílčí odhalování jsoucího v jeho pravdě v bytostném tázání. Tázání po alétheii je tázáním po bytí, po jeho pravdě; pravda je základním rysem bytí samého. Platon podle M. Heideggera převedl neskrytost v pouhou odkrytost jako správnost zahlédnutí ideje poznávajícím subjektem, a tak se zploštila původní neskrytost jakožto základní rys jsoucna samého. bytí se více nezjevuje jako ta kvalita, jež je zároveň skrytá i zjevující se přítomností jsoucen. Ontologická pravda (a.) odkrývá jsoucna v jejich bytí; jde o odkrytost bytí, odtržení od skrytosti (léthé) jako zdroje původní plnosti bytí (prabytí), původní bytnosti pravdy. Skrytost je původní nositelkou všeho odkrytí. Je třeba ptát se po smyslu bytí jako procesu alétheie (pravdy). Pravda jako taková je odkrýváním, zjevováním (alétheuein) jsoucen, jež je nechává „být“, je tvůrčím vynášením ze skrytosti: člověk je schopen přistupovat k neskrytosti, zjevovat bytí jsoucího (jak již do určité míry u presokratiků). Vztahem k neskrytosti je určována i bytnost člověka. Neskrytost (jakožto světlina) se proměňuje v dějinách (bytí); záleží na porozumění jsoucímu, zacházení s ním, na způsobu vztahování se k sobě, k vlastnímu lidskému bytí (tubytí, bytí sebou): odtud pochází povolanost k odkrývání, k tvoření a budování.

alterita

viz jinakost

ambigvita

dvojsmyslnost, podvojnost, nejednoznač

nost, obojakost; podle M. Merleaua­

­Pontyho dvojznačnost, která spočívá

v neodlučitelnosti smyslu a znaku; zabra

ňuje završenosti výrazu, smyslu, rozumu.

smysl sousedí s nesmyslem, rozum s ne

rozumem. A. však neznamená permanent

ní kontradikci. Tajemstvím ambigvity je

„dobrá hyperdialektika“, dialektika bez

syntézy, schopná diferencovat a inte

grovat do jediného univerza dvojaký či

mnohoznačný smysl, kdy se zároveň pře

kračuje dvojznačnost (jako již u Platona,

S. Kierkegaarda). V takovém dialektic

kém vztahu jsou slovo a bytí.

Svět sám je neprůhledný a mnohoznačný.

O ambigvitě pojednali taktéž J.­P. Sartre

a A. Waelhens.

amor fati

láska osudu; u F. Nietzscheho přijetí ira

cionální (nadlidské, nebožské) nutnosti

v jádru dění, jež je také synonymem ná­

hody; fatální předurčenost všeho jsoucna:

u silných vystupuje a. f. jako láska k osu­

du, kdy jedinec miluje svůj osud (postoj

přitakání životu a bytí vůbec); u slabých

pak vystupuje jako slepá pokora vůči osu

du, jako „fatalismus bez reptání“.

Osud je koneckonců Nietzschemu věčnost

plnosti dění jsoucna v celku. A. f. je pak

zjasněná vůle k soupatřičnosti se jsoucnem

v celku, kdy jedinec se ve jsoucnu chová

jako tvůrce a při tom chce věčný návrat té

hož (stále a znova, „žít nebezpečně“); jde

o radostné (dionýské) a důvěřivé oddání se

(přitakání) osudu při stupňování své exis

tence; je zároveň tvořivé i bořivé (co se týče

iluzí). Každé jsoucí (i vlastní) je přiváděno

do nejvyšších možností svého bytí.

anabasis

viz démonické

analogie

obdoba, podobnost – obdoba předmětů na

základě nějakých společných rysů (v my

šlení i ve vědě). Ve svém bytí se dvě věci

mohou shodovat (odlišovat) a tím se na

vzájemm ozřejmit. Nově na analogii mezi

bohem a stvořením poukázal E. Przywa

ra. V bytostné analogii se k sobě dostává

(odpovídá si) bytí a řeč, básnické slovo

(M. Heidegger).

analytická filozofie

metoda filozofického myšlení, vycházejí

cí z empirie (empirismus) a logiky; vede

k přesnějšímu vyjadřování, jasnosti a my

šlenkové přehlednosti; někdy se ztotož

ňuje s analytickou filozofií jazyka: ta se

zabývá smyslem a významem jazykových

analytika existenciality existence antropologický obrat

15

výrazů. Jako teorie vědy se a. f. vztahuje

na zkoumání problémů vědeckého pozná

ní a utváření teorií.

A. f. klade důraz na logickou formu (logizace, logicismus, logistika); může někdy vést k nepochopení smyslu řeči, k pojmové scholastice postrádající skutečný filozofický smysl, hledání pravdy. Analýza jazyka, tíhnoucí k jednoznačnosti a určitosti, vystupuje kriticky (pozitivisticky, scientisticky) proti metafyzickému myšlení. Její počátky lze nalézt u G. Fregeho, L. Wittgensteina, B. Russella, G. H. Wrighta, G. E. Moora, E. Anscombeové. Dále se jedná o logický pozitivismus Vídeňského kruhu (R. Carnap, M. Schlick, O. Neurath, H. Reichenbach), o polskou větev analytického filozofování (K. Adjukiewicz, J. Łukasiewicz, S. Leśniewski, T. Kotarbinski, A. Tarski). P. Ricoeur se pokoušel o dialektiku analytického myšlení a fenomenologie. O smíření analytické a kontinentální tradice usiluje z kantovských pozic M. Friedman. P. Bieri zdůrazňuje takovou orientaci v myšlení, jež je s to se pohybovat mimo rozpor mezi analytickou a kontinentální filozofií. Dalšími představiteli analytické filozofie jsou D. Davidson, J. Fiala, P. Koťátko, J. Peregrin, P. Tichý, V. Svoboda, E. Tugendhat, W. V. O. Quine, R. Rhees, P. F. Strawson, M. Zouhar.

analytika existenciality existence

viz existenciální analýza

analytika tubytí

viz existenciální analýza

analýza

rozkládání celku na části; myšlenková

a. rozlišuje jednotlivé části myšlenkové

ho předmětu, tématu, myšlenkové směsi

(amalgámu) ap. Jemnou filozofickou ana

lýzu (filozofovat kladivem) je třeba spo

jovat s dionýskou (afirmativní) destrukcí

(F. Nietzsche, G. Deleuze). V syntetickém

postupu se části opět spojují v konkrétní

celek.

analýza existence

viz existenciální analýza

anfang

viz počátek

animal laborans

viz homo faber

animal rationale

viz animal symbolicum, homo brutalis,

racionalita, subjektivismus, základní

metafyzické stanovisko

animal symbolicum

pojetí člověka jako živočicha žijícího

v symbolickém rozměru skutečnosti. Člo

věk je (u E. Cassirera) definován svou

činností a jejími výsledky, svou kulturou.

Jde o širší pojetí člověka než jako animal

rationale (člověk rozumový).

anlage

viz zařízení

antropický princip

vědecká představa, podle níž byl inteli

gentní život předem naznačen ve struktuře

vesmíru, v zákonech přírody; kosmos takto

byl pro člověka učiněn obyvatelným.

Podle jedné verze jsou fyzikálně-chemické

podmínky ve vesmíru právě takové, aby

umožnily existenci člověka, který pak je

schopen své podmínky nazírat a poznávat;

vesmír tak dospívá k sebeuvědomění. Také

život na naší planetě je cílem vesmírných

vývojových procesů (B. Carter, P. Davies,

N. Bostrom). Lze se však zároveň domní

vat, že ve vesmíru nejsme něčím výlučným

(vzhledem k předpokládané existenci multi

verza – mnoha vesmírů).

antropismus

Masarykovo pojetí nové filozofie, jež má

být ve své podstatě etická, humanistická,

realistická, vycházející z člověka; ten má

být měřítkem všech věcí; zároveň je jeho

život viděn z hlediska věčnosti (lat. sub

specie aeternitatis).

antropologie

viz filozofická antropologie, hlubinná

antropologie

antropologický obrat

objasňování jednotlivých předmětů zku

šenosti především z vlastností lidského

+


Anwesen aprezentace

16

poznání (I. Kant). Doposud bylo poznání

vykládáno zejména z působení předmětů

na člověka.

Odtud pochází interpretace člověka, která

ho povyšuje na tvůrce dějin, kdy skutečnost

je jen prostředkem jeho seberealizace, abso

lutní autonomnosti a svobody. To může vést

k bezbřehému subjektivismu a nihi lismu.

anwesen

viz přítomnění, přítomno

apeiron

řec. neomezeno, bezmezno, otevřeno –

Anaximandrův výraz pro počátek (pra

základ, bytí, nezjevné), z něhož se jsouc

na vynořují a zase do něho zapadají; sám

princip (arché) jsoucího, základ, z něhož

jednotlivé věci existují.

Nabytí tvaru, vymezení jsoucího pak vyja

dřuje polární pojem peras; věc zde (v pří

tomnosti) stojí ve svých mezích, ukazuje se

ve svém vzezření (tvaru, eidos); tak vzniká

představa bytí jakožto přítomnosti (právě

zjevného). Tvar se stal bytostným určením

jsoucího.

apercepce

pojímání, přivlastňování si představ (uvě

domění si, chápání, pochopení, vnímání

mého vnímání, vyzření); může mít em

pirický charakter, anebo (jak tomu je od

I. Kanta) čistý charakter (původní, čistá,

transcendentální a.). empirická a. je akt,

v němž si poznávající subjekt přisvojuje

(připisuje, přivlastňuje) empirické před

stavy. Čistá (transcendentální) a. je tím

sebevědomím, které vytváří představu „já

myslím“.

A. tak zakládá mojskost (viz též sebeafekce)

představ (jsou veskrze představami pozná

vajícího subjektu). ze syntetické jednoty

a. (subjektu) vzchází veškeré rozvažování,

myšlení a transcendentální filozofie. myšlení

je tak totožné s činností a.; záleží na zpřítom

nění schopnosti a.

U E. Husserla je a. naše formující zamě

řenost (otevřenost, nastraženost) v určitém

směru, vedoucí k percepci ideje předmětu;

naše zkušenost je aktivně intencionální.

V sebe-apercepci získáváme své personální

já (zkušenost se sebou samými).

apodiktický

naprosto jistý, radikálně evidentní. Idea

apodiktičnosti je v Husserlově fenome

nologii ideou nahlédnutí (zření) eviden­

ce, vedoucí k evidentní samodanosti jevů.

zdrojem apodiktického poznání je u něho

čistá transcendentální subjektivita (se

be-danost). V apodikticitě „já myslím“ mu

tkví vyjasňování apriorního (podstaty).

apofansis

viz soud, výpověď

apollinské

viz dionýské a apollinské

apologetické vědomí

podle A. Hegedüse vědomí, jež konzer

vuje stávající státní instituce a zavedený

systém moci. Vede ke stagnaci společnos

ti, k represivnímu udržování moci pomocí

dosazených nomenklatur a oligarchií.

A. v. se může usadit i v demokracii. Lékem

na to je činnost nezávislých skupin a hnutí

(disent). Systém ideologické kontroly, kte

rou zavádí ekonomická (finanční) a politická

oligarchie, vede podle V. Bělohradského ke

vzniku apologetického vědomí, jež ochro

muje svobodný dialog ve společnosti.

aporie

z řec. bezvýchodnost, nesnáz, obtíž – obec

ně neřešitelnost daného problému kvůli

rovnosti protikladných argumentů.

U Sokrata sloužila a. jako výchozí bod pro

uvědomění vlastní nevědomosti, jež posléze

mohla vést k zdůvodněnému (založenému)

poznání.

Paradoxně, aporeticky se dává dar bytí sa

mého; aporetické struktury daru zkoumá

filozof.

aprezentace

zpřítomnění a uvědomění si jsoucího, jež

na rozdíl od vlastního vnímání a uvědomo

vání (prezentace) je uvědomováno jako

spolupřítomné a takto (jako např. jiné já,

cizí subjektivita) zakoušeno.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist