načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slovanské pohádky -- Na všední den i na svátky - Karel Jaromír Erben; Dvě Terezi A p. Kučera

Slovanské pohádky -- Na všední den i na svátky

Elektronická kniha: Slovanské pohádky -- Na všední den i na svátky
Autor: ;

Přes padesát ilustrovaných klasických pohádek Karla Jaromíra Erbena. Prvních pět pohádek je ve verších a padesát dva jen v minimální úpravě. Obrázky malovala dvanáctiletá Tereza ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 290
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-8652-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Přes padesát ilustrovaných klasických pohádek Karla Jaromíra Erbena. Prvních pět pohádek je ve verších a padesát dva jen v minimální úpravě. Obrázky malovala dvanáctiletá Tereza podle zajímavých ilustrací Václava Fialy.

Zařazeno v kategoriích
Karel Jaromír Erben; Dvě Terezi A p. Kučera - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

Karel Jaromír Erben

SLOVANSKÉ

POHÁDKY

NA VŠEDNÍ DEN I NA SVÁTKY

Upravily a ilustrovaly: Dve TereziA p.Kučera


3

„HADÍ KORUNA“ (Z CHORVATSKA)

upraveno podle stejnojmenné pověsti Karla Jaromíra Erbena

V jedné vesnici žila jedna vdova v chudobě a svou malou dcerušku

měla při sobě.

A ta dceruška každé ráno k snídani misku s mlékem měla,

ale že na snídani s dcerkou chodí had, to matka nevěděla.

Tak spolu snídali, tak spolu jedli, a když miska prázdná byla,

dceruška matku poprosila:

„Maminko, prosím, ještě bych si misku mléka dala,

„Sísa“ mi nic nenechala.“

Jaká to „sísa“ matka nevěděla,

ale vždycky ještě trochu mléka pro dcerušku měla.

Dlouhých sedm let tak had s děvčátkem snídal, až v sedmém roce

dívce povídal:

„Když se mnou půjdeš, každou dírou projdeš!

Kudy půjdu já, projdeme oba dva.

Až přijdeme ke mně domů, budou se ptát, co chceš za odměnu.


4

Ty si přej jen korunu! Ta koruna je kouzelná, splní všechna přání

tvá.“

Když přišlo děvče do domu hadova, starý had povídá:

„A co bys ráda, když ses mi starala o mého hada? Jakou bys chtěla

odměnu?“

„Ráda bych zlatou korunu!“

„O korunu mne nežádej, něco jiného si přej!“

Ale dívka nic jiného nechtěla, pořád jenom korunu ráda by měla.

Starý had jí tedy tu korunu dal a za péči o hada poděkoval.

Když pak dívka přišla domů, ve skříni snadno našla místo pro

korunu.

Na chvilku se zamyslela a v duchu přání vyslovila:

„Kéž bych tu skříň plnou šatů měla, oblékla si to, co bych chtěla!“

Jen si něco pomyslela, vždycky měla to, co chtěla.

Korunu si k sobě vzala a do obilí ji dala.

Na chvíli se zamyslela, potom přání vyslovila:

„Kéž bych měla velkou spoustu obilí, aby u nás lidé hlady nebyli!“

A ani se nenadála, velikánská hromada obilí před ní stála.

Ale jednou, když obilí do pytlů nabírala, s obilím i korunu do mlýna

poslala.

Už nikdy více svou korunu nespatřila a snad proto své dobré srdce

neztratila.

Ve mlýně ji mlynář taky nespatřil, asi spadla do vody, kde vzal ji

vodní vír.

Možná zas k bílému hadu do skály vplula. Možná, že celý svět

obeplula.


5


6

„O ZLÉ MACEŠE“ (Z JIŽNÍ RUSI)

upraveno podle stejnojmenné pohádky Karla Jaromíra Erbena

Žili jednou jeden muž a jedna žena spolu. Každý z nich měl svoji

dceru. A ten muž měl taky kravičku.

Macecha nevlastní dceři úkol dala, aby kravičku na pastvu vyhnala.

Kravička se táže: „Proč, panenko, pláčeš?“

„Jakpak nemám plakat, když mám plný kužel přediva spřádat?“

„Už víc neplakej a předivo mi do pravého ucha dej!“

Děvče to udělalo, pak z levého ucha krávě kužel vytáhlo a spředeno

mělo.

Macecha vlastní dceři pravila, aby tu krávu na pastvu taky vyhnala.

Děvče krávu na pastvu hnalo a na poli zavolalo: „Straky a vrány ke

mně poleťte a pěknou přízi mi upřeďte!“

Na večer dívka zas krávu domů hnala a matka se jí ptala: „Jakpak to

šlo, dceruško?“

„Straky a vrány přiletěly a předivo mi vzaly.“

Tehdy řekla macecha muži: „Zabij tu krávu, nosí nám smůlu!“

Když potom toho muže dcerka tu krávu na pastvu hnala, žalostně

pro ni plakala.


7

Kráva jí uklidnila a pravila: „Až mě zabíjí, popros ať ti střeva dají.

A když ta střeva v řece vypereš, dvě jablíčka v nich najdeš. Zasadíš je

do země a vyrostou z nich jabloně.“

Potom tu kravičku zabili a nevlastní dcerce dali střeva z ní.

Dívka s nimi k řece šla, a když je vyprala, dvě jablíčka vyndala.

Jedno bylo zlaté a druhé stříbrné.

Macešina dcera to spatřila a rychle k ní přiskočila. Ale dívka hodila

jablíčka mezi kopřivy, a na tom místě hned dvě jabloně vyrostly.

Jedna jabloň měla jablíčka stříbrná, ta druhá zlatá a pod jabloněmi

vytryskla čistá studánka.

Bohatý pán tudy jel a děvčatům pověděl: „Kdo mi jablíčko z jabloně

utrhne a z čisté studánky vodu nabere, tomu dám polovici svého

panství a ožením se s ní.“

Tu macešina dcera přiskočila, utrhnout jablíčko chtěla, ale jabloň

jablíčka do výšky vyzdvihla. Ze studánky nabrat vodu chtěla, ale

pramen neviděla.

Nevlastní dcera vodu nabrala, jablíčko utrhla a pánovi podala.

Pán se tomu potěšil a pravil: „Ještě dnes svatbu vystrojím a s tebou se

ožením!“

Potom se ten pán s tou hodnou dívkou vzali a děťátko měli.

Macecha ale kouzla znala, protože to vědma byla.

Nevlastní dceru v kozu proměnila a do řeky ji vyhnala, aby se tam

utopila.

Svou dceru v noci na její místo tajně uložila.

Děťátko ale nespalo a po mamince plakalo.

A služebník toho pána řekl časně zrána: „Můj pane, nemeškejte a

děťátko mi dejte. Na procházku s ním půjdu a konejšit ho budu.“

Pán pravil: „Jdi s ním.“

Služebník to děťátko k řece vzal a na kozu zavolal: „Kozo, kozo,

přijď brzo! Tvůj syn má hlad, nenech se přemlouvat!“


8

Koza to zaslechla a řekla: „U řeky teď přebývám, synáčkovi najíst

dám! Písek oči zavaluje, třtina nožky podřezuje, bystrá voda

zadržuje.“

Potom koza přiběhla, kůži ze sebe strhla a dítě si k sobě vzala. Když

dítě kojila, přežalostně plakala. Děťátko se napilo a hned plakat

přestalo.

Pak ho žena vrátila sluhovi a odběhla pryč v podobě kozy.

A opět se druhého dne stalo, že dítě hlady plakalo.

Sluha dítě k řece vzal a na kozu zavolal. Všechno bylo jako den

předtím a dítě potom spalo dvacet čtyři hodin.

A pán se služebníka ptal: „Jakpak to, že vždycky po procházce

děťátko už dál nepláče?“

Služebník byl rád a začal povídat, jak se pánova žena kozou stala a do

řeky se dostala.

Tak šli nyní všichni spolu, služebník i pán, s dítětem na procházku.

Když služebník a pán k řece přišli, na kozu tam zavolali: „Kozo,

kozo, přijď brzo! Tvůj syn má hlad, nenech se přemlouvat!“

Koza jak to zaslechla, řekla: „U řeky teď přebývám, synáčkovi najíst

dám! Písek oči zavaluje, třtina nožky podřezuje, bystrá voda

zadržuje.“

Potom k nim přiběhla, kůži ze sebe strhla, děťátko si k sobě vzala a

velmi přitom plakala.

„Děťátko moje, naposledy se vidíme. Daleko odtud musím, kde tvůj

pláč neuslyším! Macecha mi dozajista, dnes ve vodě smrt přichystá.“

Ale ten pán své ženě kozí kůži vzal a do ohně ji dal. Srst zapraštěla a

kůže se ztratila.

Potom ten pán přikryl pláštěm svoji ženu a společně šli všichni

domů.

A ty dvě, co pikle kuly, ten den v řece zahynuly.


9


10

„POPELKA“ (Z BULHARSKA)

upraveno podle stejnojmenné pohádky Karla Jaromíra Erbena

Jednou se dívky kolem jámy sešly, předly a spolu řeči vedly.

Tu k nim přišel stařec, co bílé vousy měl a dívkám pověděl:

„Děvčata, když kolem té jámy předete, pozor si dejte, aby do ni vaše

vřeteno nespadlo, jinak se vaše matka stane krávou.“

Jak to pověděl, tak zmizel.

Dívky se té jeho řeči divily, okolo jámy si stouply a do ní hleděly.

Náhle té nejhezčí z nich spadlo vřeteno do studny. Navečer, když

přišla domů, spatřila před vraty nějakou krávu, svou matku. Honila ji

potom s ostatním dobytkem na pastvu.

Po nějakém čase si otec vzal jednu vdovu a vyženil s ní druhou

dceru.

Macecha vždy příčinu hledala, aby nevlastní dceru týrala. Ani

nedovolila, aby se dívka umyla, učesala a převlékla.

Jednou jí plnou torbu koudele dala a přikázala: „Jestli koudel

nespředeš, na klubko nenavineš a večer domů přijdeš, bita budeš!“

Ubohé děvče kolem dobytka chodilo, pracovalo, co mohlo, a když

potom po poledni bylo a děvče vidělo, že koudele v torbě skoro


11

neubylo, tak se strachy rozplakalo. Její matka, ta kráva, ji plakat

uviděla a hned jí pomoc nabízela:

„Já ti pomoci mohu, koudel do úst vezmu a žvýkat ji budu. Nit se

potáhne na mé ucho, ty ji pak vezmi a navíjej na klubko a večer

bude hotovo.“

A jak kráva řekla, tak dcerka udělala. Macecha se divila a druhý den

jí ještě koudel přidala.

Třetího dne jí macecha ještě víc přediva dala a svou dceru poslala,

aby pozor dávala. Ta se za ní přiloudila, a když viděla, co a jak, šla

své matce žalovat.

Muž poslechl macechu a slíbil, že zabije krávu.

Když děvče krávu hnalo, žalostně plakalo.

Kráva dcerku těšila a pravila: „Neplakej a poslouchej! Z mého masa

jíst nebudeš, ale kosti sebereš a za stavením zakopeš, a když něco

potřebovat budeš, na můj hrob přijdeš a pomoc vždycky najdeš!“

Dívka vše udělala, jak jí kráva poradila. Maso nejedla a kosti tajně

zakopala.

Maruška, tak se ta hodná dceruška jmenovala, ale poněvadž potom

všechny práce ve stavení zastávala a u ohniště v popelu sedávala,

macecha ji Popelkou nazvala.

Jednou v neděli , když macecha se svou dcerou do kostela šla, plnou

nádobu prosa po zemi rozházela a Popelce poručila:

„Jestli to proso nebude přebráno a k obědu vše nachystáno než se

z kostela vrátím, nechoď mi na oči nebo tě usmrtím!“

Děvče plakalo a naříkalo: „Všechno udělám, oběhám, zametu, ale jak

já ubohá tolik prosa přeberu!“

Vtom si vzpomněla, co jí kráva před smrtí pověděla. Šla ke hrobu,

skříň vidí otevřenou, plnou bohatých šatů, a dva bílé holoubky na

víku.


12

Holoubci se čepýřili a k Popelce promluvili: „Maruško, šaty si vezmi,

obleč se a do kostela jdi, my za tebe to proso přebereme a oběd

připravíme.“

Popelka se do krásných hedvábných šatů oblékla a šla. V kostele se

všichni její kráse divili a mladý carevič mezi nimi. Po bohoslužbách

Popelka tajně z kostela ven vyklouzla a ke hrobu běžela, šaty do

skříně zavřela a ta se hned ztratila. Doma zatím bylo proso přebráno

a vše na oběd přichystáno.

Druhou neděli, když macecha do kostela odcházela, ještě více prosa

po zemi rozházela a zase Popelce poručila, aby je sebrala a na oběd

vše chystala.

Když macecha s dcerou odešla, Popelka na hrob šla a zase dva

holoubky a skříň otevřenou viděla. Do šatů z čistého stříbra se

oblékla a do kostela šla. Všichni se ještě více divili a carevič z ní

nemohl spustit očí. Po bohoslužbách z kostela ke hrobu proklouzla a

šaty tam schovala.

Třetí neděli macecha třikrát tolik prosa po zemi rozsypala a zas

Popelce poručila, aby proso přebrala a oběd přichystala. Když odešla,

Popelka se na hrobě své matky do šatů z ryzího zlata převlékla a do

kostela také šla. Když ji carevič uviděl, po bohoslužbě s ní mluvit

chtěl, aby věděl, kde žije a jak se jmenuje.

Popelka zas utekla, ale než se davem lidu protlačila, střevíček ztratila.

Doma se převléknout nestihla, kytli si přes šaty přehodila, střevíček

pod kytli schovala a na ohniště se posadila.

Zatím macecha s dcerou domů přišla a když viděla, že je všechno

hotovo, šla se k obědu převléknout.

Zatím carevič ztracený střevíček vzal a od stavení do stavení

putoval. Každému děvčeti střevíček zkoušel, aby dívku, kterou

spatřil v kostele, našel, ale žádné dívce střevíček neseděl. Konečně

taky do stavení, kde žila Popelka, přišel.


13

Macecha rychle Popelku pod koryto skryla a svou dceru k careviči

přistrčila. Ale také jí střevíček nepasoval, proto se carevič vyptával,

zda tu nemají ještě jiná děvčata a macecha pravila, že její dcera je

z děvčat jediná.

Tu však kohout na korytě křídly zamával a zakokrhal: „Kykyryký,

hezké je děvčátko pod koryty!“

Macecha křičela: „Že na tebe zavolám orla!“

Carevič to slyšel a ke korytu přišel. A když ho zvedl, děvče pod ním

nalezl, to které v kostele bylo, i šaty stejně pěkné mělo, jen na jedné

noze střevíček chyběl, a byl to právě ten, který u sebe carevič měl.

Když střevíček dívce podával, o ruku ji požádal, aby si ji hned v tom

kostele za ženu vzal, a macechu nakonec pro její zlé srdce potrestal.


14


15

„RYBÁŘŮV SYN“ (ZE SLOVINSKA)

upraveno podle stejnojmenné pohádky Karla Jaromíra Erbena

Kdysi dávno na Dunaji jeden pán a rybář žili.

Jednou rybář ryby lovil a ani jednu neulovil.

Připlul k němu divný pán a povídal: „Když mi to, o čem nevíš

přislíbíš, ještě dnes dostatek ryb nalovíš.“

„O čem nevím, že to mám, snadno to postrádám,“ rybář mu dal

tímto slib a nalovil spoustu ryb.

Když šťastně domů dorazil, velice se podivil.

Doma se jeho žena velice raduje, že zanedlouho synáčka mít bude.

A také tak bylo, brzy se rybáři dítě narodilo.

Několik let s rybářem synek byl a potom se v černé škole vyučil.

Všechno, co bylo a co bude věděl, a tátovi jednoho dne pověděl:

„Otče, už je čas, abychom šli, musíme splnit dávný slib! „

Připlula loďka, když přišli k Dunaji, a pán v zeleném obleku na ní.

Syn do loďky vstoupil, pán loďku odstrčil.

Loďka se potopila s nimi, rybář je zarmoucen a plný viny.

Mezitím syn po vodě jde a do zakletého města přijde.

Vešel do zámku a tam v jedné místnosti byl veliký stůl.

Svíce na něm rozžal a pak chvíli čekal.


16

Sotva se půlnoc blíží, dveřmi se obrovský had plíží.

Najednou se postaví a o políbení poprosí.

„Odstup ode mne, ďáble, nemáš ke mně moci žádné!“

A jak had vešel, tak taky odešel.

Ve snu se mládenci druhý den zdá, že velkého hada políbit má.

A když se půlnoc blíží, ještě větší had se dveřmi plíží. Dvě hlavy hadí

k prosbě se postaví: „Prosím tě, polib mne!“

Mládenec se bál a hada odehnal: „Odstup ode mne, ďáble, nemáš ke

mně moci žádné!“

Třetího dne se mu zdá, že velkého hada políbit má.

„Dobře bys byl učinil, kdybys hada políbil!“

O půlnoci se připlazil had tříhlavý a proti mládenci se postavil.

Veliký byl a strašlivý, ale mládenec ho políbil.

Vtom okamžení před mládencem panna stojí.

Panna v hada zakletá, velkou radost má a svého otce, pana krále,

zavolá.

Když otec s matkou přišli, mládence chválili: „Za svoji odvahu,

jakou chceš odměnu? Dám ti své království i svou dceru, budeš-li ji

chtít za odměnu!“

Mládence však rmoutilo pomyšlení, že v zámku jeho otec a matka

není.

„Já se u vás dobře mám, ale otec můj se rmoutí dál. Myslí si, že

v pekle jsem a už ani živý nejsem. Chci jen říci svému otci na

Dunaji, že jsem šťastný a že jsem zdravý.“

Pravila mu krásná panna: „Ráda bych ti něco darovala. Jen kdyby ses

potom vrátil ke mně, dám ti prsten této země. Ale nikomu prsten

ukázat nesmíš, jinak ho ztratíš a víc už mě nespatříš!“

Otec i matka se velmi radovali, že svého syna zas zdravého přivítali.

Ale jejich pán dvě dcery měl a jednu z nich zaslíbit mládenci chtěl.

Když se pak mládenec s těmi dcerami procházel, na svůj slib


17

zapomněl a všechno jim o tom prstenu pověděl.

A ty dcery si pomyslely: „Kdybychom ten prsten měly, potom by

s námi mládenec zůstal a jednu z nás si za manželku vzal.“

A tak mu ten prsten z ruky vzaly a mládence uspaly.

Pět let u nich zůstal, pak se do světa vydal, do podzemního města,

kde byla jeho nevěsta.

Šel a šel, až lesem pozdě večer do stavení vešel.

Ve stavení žádného muže není a žena mu povídala: „Ráda bych ti

noclehu popřála. Ale moji bratři milí, přijdou domů každou chvíli.

Protože jsou zloději, o život tě připraví.“

„Nic se ženo nestarej a víno mi přichystej. Počkám na tvé bratry, až

se domů vrátí.“

O půlnoci bratři dorazili a co tu dělá, se ho ptali.

„Sem tam po světě chodím, protože musím.“

„Kterého jsi rodu? A jak ti říkají?“

Jméno jejich bratra jim pověděl, protože o jeho ztrátě věděl.

„Ty jsi potom bratr náš a s námi se do světa vydáš!“

Pak zlodějské řemeslo vychvalovali.

„A co jste dnes dostali?“

„Dostali jsme toho dnes mnoho – střevíce, plášť a klobouk. Kdo ty

střevíce obuje, za půl hodiny dvě stě mil ujde. Kdo ten plášť přes

sebe přehodí, nikdo ho nespatří. Kdo ten klobouk hodí před sebe,

každá hora se mu otevře.“

Mládenec se dovolil, aby ty tři věci sám na sobě zkusil. A potom do

střevíců skočil, až se země zatřásla, a najednou ve stavení nebyl.

Nejprve šel ke Slunci tam, co vychází, jestli neví, kde se jeho nevěsta

nachází. Slunce po všech zemích svítí a na cestu do podzemního

města mu posvítí.

„Neznám mezi horami v úzkých skulinách cestu, to Luna ti poradí,

kde máš hledat svoji nevěstu.“


18

Mládenec šel tam, co Měsíc vychází, zeptat se, kde se podzemní

město nachází.

„Nevím, mezi hory nikdy nepřijdu, zeptej se ale Větru. Ten všemi

skulinami proletuje a jistě ti poví, kde tvá nevěsta bude.“

A mládenec šel tam, kde Vítr vychází, zeptat se, kde se podzemní

město nachází.

„Jakpak bych to nevěděl?“ a mládenci pověděl: „Na svatbu tam zítra

půjdu a do zámku foukat budu, aby svatebčanům příliš horko nebylo

a na svatbě se jim líbilo. Králova krásná dcera se tam vdává a bude to

veliká sláva.“

Přede dnem šli, až k ohromným skalám přišli. Vítr se proletěl

skulinou, ale mládenec zůstal před skálou. O skálu hodil kloboukem,

skála se otevřela a on šel dál za Větrem.

K ránu byli v podzemním městě a Vítr šel na svatbu foukat nevěstě.

Mezitím mládenec v kostele čekal, kde kněz oddávat začal. Vtom si

mládenec plášť přes sebe přehodil a knihu svatební z rukou kněze

shodil. Zbožná kniha na zem upadla a nevěsta hřích vyznala.

„Já slíbila svému ženichovi pravému, že sedm let počkám na něho a

nevezmu si žádného.“

A kněz otázal se jí, koho by měla raději.

„Svého ztraceného milého, co vysvobodil mne ze zakletí zlého!“

Mládenec se zaradoval a plášť ze sebe sundal.

Panna ho hned poznala a vroucně ho objala.

Brzy na to svatba byla a dlouho se slavila.

Já tam taky byla, víno z řešeta pila. Dali mi chleba ze sklenice pít a

lopatou po hřbetě mě chtěli bít.


19


20

„SNĚHURKA“ (Z VELIKÉ RUSI)

upraveno podle stejnojmenné pohádky Karla Jaromíra Erbena

přidán úvod a závěr

Otec Mráz a paní Zima v zimě mnoho práce mají, proto na zem svoje

děti posílají. Ve sněhu se narodí, lidem, co je objeví, bolest v srdci vyléčí.

Jednou v zimě jeden sedlák starý se ženou se z okna podívali.

Žádných dětí neměli, a proto se rmoutili. Děti venku radují se a ve

sněhu koulují se.

Aby rozveselil ženu sedlák starý, ze sněhu si dítě staví. Ze sněhu si

děťátko slepí, když jim Pánbůh nedal živé děti. K tělíčku ručičky a

nožičky přilepili a na krk hlavičku posadili. „Pomáhej Pánbůh!“

kolemjdoucí povídal. „Cožpak to děláte?“ se zvědavě ptal.

„Inu, jak vidíš!“ řekl mu pár starý. „Sněhurku, jsme si udělali.“

Potom nosíček a bradičku přidělali, dva důlky pro oči nachystali.

Sotvaže děťátko pusinku mělo, zdálo se, jakoby dýchat chtělo.

Hlavičkou radostně kroutilo, jakoby najednou ožilo. Zamrkala

modrá očička, rukama zatřepe holčička. Nožičky do vzduchu

vykopne, zrovna jako děťátko skutečné.

„Ach, muži můj milovaný, Pánbůh nám děťátko nadělil!“


21

Žena začala objímat Sněhurku, jako skořápka z vajíčka se z ní sníh

sloupl.

„Ach, moje Sněhurko drahá!“ zvolala žena stará.

Ne po dnech, ale po hodinách Sněhurka rostla, až v překrásné

děvčátko vyrostla.

Dívky ze vsi si se Sněhurkou hrály, písně zpívaly, hry vymýšlely, a

všemu Sněhurku naučily, jak to samy uměly. Sedlák i selka měli z ní

radost převelikou a Pánubohu děkovali, že mohou být se Sněhurkou.

Jako sníh byla celá běloučká, pomněnková měla očka, až po pás

vlásky rusé měla, jen žádného ruměnce v tváři neměla. Jakoby v ní

ani živé krve nebylo. Ale i bez toho byla tak krásná, a tak dobrotivá,

ke všem přívětivá, až srdce nad ní plesalo.

„Tak přece nám Pánbůh radost daroval ke stáří!“ říkávala žena svému

muži. „Ač předlouhý čas uplynul, můj zármutek přece jen pominul!“

Nato říkával starý: „Pánbůh buď pochválený! Netrvá na světě radost

věčně, ani zármutek není bez konce.“

Když slunéčko na nebi začalo hřát a na lukách se tráva začala zelenat,

zima byla minulostí. Zašveholil skřivánek v povětří. Dívky pod vsí

v průvodu chodily a o jaru písničky zpívaly:

„Vesno krásná, na čem jsi přišla, na čem jsi přijela?“

Ale Sněhurka nějak posmutněla.

Stará se jí ptala: „Jsi-li snad churavá? Co ti je, dítě mé?“

Sněhurka na to: „Nic mi není, matičko!“

Když roztál sníh poslední, sady i louky rozkvetly, zrána ptactvo

zpívalo a na božím světě se všecko rozveselilo. Sněhurka potom ještě

smutnější byla a před sluníčkem se do stínu skryla. Děvčátkům ze vsi

se vyhýbala a už si s nimi nehrávala.

Jen za soumraku veselejší bývala, a jen když pršelo, zase se usmála.

A když jednou přišla bouřka a kroupy po všude vsi zůstaly, měla

z toho takovou radost, jakoby to byly perly. Ale když pak opět


22

slunce vysvitlo a kroupy rozhřálo, Sněhurka tolik plakala za nimi,

jakoby se ve svých slzách chtěla rozplynout s nimi.

Jaro pominulo, až přišel den Jana svatého. Dívky ze vsi se sbíhaly a

na veselí do háje pospíchaly.

„Pusť s námi Sněhurku!“ prosily stařenku.

Ačkoli se stará o Sněhurku tolik bála, nakonec ji přece s nimi do háje

poslala.

„Jenom prosím, děvčátka milá, dejte pozor, aby se mi v háji

neztratila.“

„Dáme, dáme!“ a běžely s ní do háje.

Tam sobě věnečky vily a Sněhurka byla pořád s nimi. A když

sluníčko zapadlo, nasbíraly roští drobného. Hranici z něho postavily

a tu potom zapálily. A pak jedna za druhou v řadě jako husy za

sebou. Každá má na hlavě svůj věneček z kvítí, Sněhurka se v záři

ohně třpytí.

„Dívej se, jak k ohni poběžíme! Neboj se, společně oheň

přeskočíme!“

Píseň dívky zpívaly a přes ohýnek skákaly.

Vtom něco vzadu zasípalo a přežalostně zavzdychalo: „Ach!“

Uleknutím jedna na druhou hleděly a zpozorovaly, že Sněhurka

mezi nimi není.

„Snad se nám schovala, snad utekla domů,“ řekly a rozběhly se jí

hledat ke stromům.

Houkaly, volaly — ale najít jí nemohly.

Potom běžely do vsi — ale nebylo Sněhurky ani ve vsi.

Hledaly jí druhý den, třetí i čtvrtý, až prohledaly háj celý.

Kam se ztratila, kudy chodila? Snad ji odvleklo dravé zvíře, odnesl

loupežný pták, historek bylo až k nevíře a vyprávěly se všelijak...

Po pravdě Sněhurka za družkami běžela, přes oheň skočila a ani se

nenadála, vznesla se vzhůru jako lehká pára. V tenounký obláček se


23

svinula a do výsosti podnebeské letěla.

V oblačných horách otec Mráz a paní Zima si se svými dětmi hráli a na

Sněhurku už čekali. Sněhové pusinky pro ni nazdobili a ledový dort

rampouchy ozdobili.

A stařeček a stařenka v zimě mají okénka jako nádherný pohádkový svět

a děti k nim chodí poslouchat, co budou vyprávět. A ty bělavé namrzlé

kytičky, vypráví Sněhurčin příběh celičký.


24


25

„VODNÍK“ (ZE SLOVINSKA)

pověst od Karla Jaromíra Erbena

minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti

Mezi Pustým hradem a Vidovcem po pravém břehu řeky Sávy je

daleký široký bukový les, a po levém břehu Radolské a Mošenské

pole.

Vedle toho bukoví přebýval v Sávě vodník. Byl veliké postavy a

chytal rád na mošenských nivách ženské. Hluboko v Sávě bylo jeho

skleněné stavení.

Jednou unesl do toho stavení malé hezké pastýřské děvče. Když

děvče vyrostlo, stalo se jeho ženou. Vodníkově ženě se ve skleněném

stavení stýskalo, ve dne i v noci plakala a vzpomínala na své rodiče.

Vodník se k ní nechoval nijak zle, ale domů ji nechtěl nikdy pustit.

Když žena zametala světnici, poručil jí, aby metla smetí zdola

nahoru. Nahoře se to smetí vždycky proměnilo ve zlato. A tak měli

v tom stavení vždy hojnost zlata a stříbra. Vodníkova žena

několikrát nabrala něco z toho do koše a poslala s tím vodníka

k rodičům domů.

Pokaždé mu přikázala, aby na cestě neodpočíval: „Budeš-li

odpočívat, poznám to a hned budu volat.“

Jednou, když pekla chléb, poslala ho zase domů s košem. Zatím však

udělala ze slámy svou podobu, postavila ji před pec a sama si vlezla

do koše. Tentokrát se vodníkovi zdál koš velmi těžký a chtěl si

odpočinout.

Ale vtom uslyšel hlas své ženy: „Však já tě vidím! Však já tě vidím!“


26

A tak svou ženu přinesl domů a složil tam, jako jindy zlato a stříbro.

Potom se vrátil zase do svého skleněného stavení a ptá se postavy

u pece, je-li chléb upečený. Postava ale neodpovídala, a tu vodník

viděl, jak ho žena ošidila.


27


28

„VLČICE“ (Z CHORVATSKA)

pověst od Karla Jaromíra Erbena

minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti

Byl jeden zakletý mlýn a v tom mlýně nemohl nikdo žít, protože

tam vždycky přicházela nějaká vlčice.

Jednou přišel do toho mlýna nějaký voják na nocleh. Udělal si ve

světnici oheň a šel potom na půdu, kde vyvrtal nebozezem ve stropě

díru a díval se dolů do světnice.

Tu přišla vlčice a hledala po mlýně, kde by co našla k jídlu.

A když nic nenašla, přišla k ohni a řekla: „Kůže dolů!“

Nato se otřásla a kůže z ní spadla. Pak tu kůži vzala a pověsila ji na

hřebík, a z té vlčice se stala dívka. Ta dívka šla k ohni a tam usnula.

Tehdy ten voják sešel z půdy dolů, vzal kůži a pevně ji přibil na

mlýnské kolo.

Potom vešel do mlýna k tomu děvčeti a vykřikl: „Dobré jitro,

panenko! Jak je?“

Dívka začala volat: „Kůže na mě! Kůže na mě! Kůže na mě!“

Ale kůže dolů nemohla, protože byla přibita.

Ti dva se pak vzali a měli spolu dvě děti.


29


30

„VLKODLAK“ (Z JIŽNÍ RUSI)

pověst od Karla Jaromíra Erbena

minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti

Jeden nádeník jedenkrát spatřil, jak se hospodář překulil za humnem

přes kládu, udělal se vlkem a běžel do lesa.

„Počkej,“ pomyslil si nádeník. „Taky se překulím a uvidím, co se

stane!“

Šel tedy a překulil se. Stal se taky vlkem a běžel do lesa. Dlouho po

lese s vlky běhal a žral všelikou zdechlinu. Potom mu však bez lidí

bylo teskno, ale nevěděl, jak se zas obrátit v člověka.

I přišel k humnu, a vidí hospodáře. Chtěl k němu po lidsku

promluvit, ale zavil po vlcku. A všichni psi se hned kolem něho

sběhli.Ubožák musel rychle utéct do lesa.

Hospodář se ale konečně dovtípil, že to není vlk, a šel, a překulil jej

nazpátek přes kládu. Nádeník mu padl k nohám, hospodář se na něj

podíval a bylo mu ho líto, protože byl hubený jako louč a celý

podrápaný, jak ho psi pokousali.

„Podruhé,“ povídá, „nedělej, co neumíš!“


31


32

„VLČÍ PASTÝŘ“ (Z CHORVATSKA)

pověst od Karla Jaromíra Erbena

minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti

Jednou pásli pasáci koně a přes noc bývali na pastvě. Každou noc

viděli hořet oheň, ale když potom hledali, ohniště nikde nenašli.

Tehdy řekl jeden z nich, že v noci vyleze na dub a bude pozorovat,

co to.

V noci vylezl na dub a vtom přiběhl hubený vlk, provlékl se třikrát

skrz obruč a stal se starým člověkem.

Přišli za ním vlci a první z nich mu přinesl husu. On ji upekl, maso

snědl a kosti dal vlkům. Když to snědli, řekl jim, co který z nich

dostane.

Jednomu řekl: „Ty dostaneš krávu.“

A potom každému z nich, co jeho bude.

Poslednímu řekl: „Ty dostaneš to, co je na tom dubě.“

Pasáček byl celý černý strachem. Vlci odešli, ale ten poslední zůstal

pod dubem. Když nastal den, přišli pastýři, vlka zahnali a chlapce

vzali dolů.

Ten chlapec se ale moc bál a celý rok z domu nevyšel.

Když uplynul rok, šel s pastýři zase na pastvu. Pastýři v noci usnuli,

vlk přišel a chlapce si vzal.


33

„ROZMLUVA DOBYTKA“ (Z KAŠUB)

pověst od Karla Jaromíra Erbena

minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti

Staří lidé si vypravují, že o velikonoční noci dobytek spolu

rozmlouvá, co se s ním do roka stane.

Jeden hospodář byl zvědavý a vylezl si na stáj, aby vyslechl, co si

bude jeho dobytek povídat.

V noci řekl jeden vůl druhému: „Za týden povezeme našeho pána ke

hrobu.“

Jak to hospodář slyšel, velmi se ulekl a hned slezl ze stáje, šel do

světnice a pověděl to své ženě.

Ale žena mu to nechtěla věřit a řekla: „Když už, vezli by tě ke hrobu

naši koně. A kdyby ani toho nebylo, zajisté by ti sousedé tu poslední

službu svými koňmi prokázali.“

Třetího dne se potom hospodář roznemohl a na další den zemřel.

A skutečně se stalo tak, jak voli předtím předpověděli. Neboť té noci,

kdy ten muž skonal, mu ukradli koně zloději a sousedovi koně se

rozstonali, a jiní nechtěli své koně mrtvole dát.

A tak museli ty dva voli, co spolu rozmlouvali, zapřáhnout a

nebožtíka k hrobu odvézt.


34


35

„VÍLA“ (ZE SLOVINSKA)

pověst od Karla Jaromíra Erbena

minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti

Jednou v létě šel jistý veprinský mládenec do lesa. Spatřil na výsluní

vedle cesty krásnou pannu, bíle oblečenou, jak spí. Obdivoval její

krásu, a protože ji nechtěl budit, uřízl velikou větev a vstrčil tiše do

země, aby panna byla ve stínu.

Když se ta panna probudila, uviděla nad sebou větev a vedle sebe stát

mládence.

Zeptala se ho: „Tys pro mne udělal stín?“

„Ano, já,“ odpověděl mládenec, „bylo mi tě líto, že tě slunce pálí.“

„A co chceš za svou laskavost?“

Mládenec se dlouho nerozmýšlel a řekl: „Chtěl bych tě za ženu.“

„Dobře, vezmu si tě! Ale musíš vědět, že jsem víla, a ty nikdy nesmíš

vyslovit mé jméno. Jakmile mé jméno vyslovíš, navždy tě opustím.“

Mládenec slíbil, že její jméno nikdy nevysloví. Dovedl si ji domů,

všechno pověděl svým rodičům, jenom zatajil, kdo jeho nevěsta je.

Panna se rodičům líbila a brzy potom byla svatba. Byli spolu potom

několik let velmi šťastni a měli štěstí ve všem, co podnikli. Panna

mládenci porodila krásnou dcerušku..

Jednou v létě mladého muže probudil velký hřmot, vstal, šel k oknu

a viděl, že se přibližuje strašlivá bouře.

Řekl své ženě: „Ženo, škoda, že jsme nepožali naši pšenici, nyní nám

kroupy všechno potlučou.“

Žena mu odpověděla: „Nic se neboj, naši pšenici nepotlučou.“


36

Nato vstala, vyšla ven před dveře, a když se vrátila, začaly se kroupy

strašlivě sypat.

Muž vzdychal a řekl: „Povídal jsem ti, že přijdeme o všechnu

pšenici.“

Žena se usmála a pravila: „Jdi na pole a uvidíš, zda-li se něco

potlouklo.“

Když bylo po bouřce, šel muž na pole, a viděl všechnu pšenici pěkně

ve snopech složenou. Vrátil se domů a zvolal: „Ach, moje žena je

víla!“

Vtom jeho žena zmizela a on zůstal v žalosti se svou malou

dceruškou.

Potom ještě každou noc matka-víla přicházela ke svému dítěti.

Nikdo ji však neviděl, jen její dítě. Opatrovala svou dcerušku než

byla na vdávání.

Nakonec se prý ta dcera provdala do jisté selské rodiny a stala se

matkou.


37


38

„SUDIČKY“ (Z CHORVATSKA)

pověst od Karla Jaromíra Erbena

minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti

Jedné ženě se narodil synáček, když nikoho doma nebylo, kromě

sluhy, který za dveřmi spal, přišly tři panny v bílém a začaly věštit,

co se tomu dítěti v jeho životě přihodí.

Jedna řekla, že bude velmi bohatý. Druhá pravila, že ne, a že se bude

velmi pracně a těžce živit.

Třetí nakonec řekla: „Poněvadž tito lidé jsou velmi skoupí, že nic ani

na stůl nedají, abychom se mohly déle zdržet, v sedmi letech se

chlapec utopí!“

Je totiž takový obyčej dát na stůl chléb, víno a kus masa, aby dítě

potom bylo šťastnější.

Nikdo to neslyšel, jenom ten sluha, který za dveřmi spal.Druhého

dne všechno pověděl svému hospodáři.

Od té doby dával hospodář bedlivý pozor na své dítě. Chlapec neměl

příležitost, aby se někde utopil. Když mu bylo sedm let, odešel

chlapec ke studni, naklonil se do vaničky s trochou vody, a tak se

zadusil.


39

II

Jedna hraběnka měla synáčka, a když se narodil přišly sudičky věštit.

První řekla: „Bude vojenským důstojníkem!“

Druhá řekla: „Bude tím, čím je jeho otec!“

Třetí řekla: „Vlk ho sežere!“

Všechno slyšel jeden žebrák a pověděl o tom hraběti.

Když ten synáček vyrostl, poprosil jednou otce, že by se rád po lese

projel v kočáře. Otec svolil a jeho syn jel do lesa, kde rostlo mnoho

pěkných vonných růží. Mládenec poprosil kočího, aby mu jednu

růži utrhl. Ten mu ji podal do kočáru, obrátil a jeli domů.

Když přijeli, otec i matka šli ke kočáru. Otevřeli kočár, a z něho

vyskočil vlk.


40

III

(z Bulharska)

Nějaký pocestný zůstal jednou na noc ve stavení, kde hospodyně ten

den porodila děvčátko. O půlnoci, když všichni domácí spali, viděl,

že k tomu dítěti přišly sudičky a věštily.

První řekla, že to děvče bude žít padesát let. Druhá řekla, že bude

chudé. A ta třetí řekla, že se vdá za toho pocestného.

Když to ten pocestný uslyšel, podivil se a řekl: „Třicet let jsem bez

ženy a mám snad ještě dvacet let čekat na to děvče?“

Vstal, vzal nemluvňátko, ve zlosti ho pohodil na ulici a odešel.

Brzy potom se probudila matka a shledala, že dítě ani pocestný ve

stavení není. Domácí se hned rozběhli a našli poraněné dítě pod

plotem. Vzali je, ošetřili a všichni se snažili, aby se holčička

uzdravila.

Ten pocestný žil v jiném městě a za dvacet let se oženil. Jednou

uviděl na krku své ženy malou jizvu. Zeptal se ženy, jak se to stalo.

Žena mu vyprávěla, co se stalo v den jejího narození, a jak se pak

rodiče přestěhovali do jiného města.


41


42

„PÁNBŮH DĚDOUŠEK“ (Z BULHARSKA)

pověst od Karla Jaromíra Erbena

minimální úprava původního textu v rámci srozumitelnosti

Na počátku člověk orat neuměl. Oral jen od jednoho konce pole na

druhý konec. Pokaždé přenášel pluh tam, odkud počal orat.

Jednou šel tudy pán Bůh v podobě stařečka a naučil člověka, jak má

orat, aby totiž, až přijde na druhý konec, odtud zase oral nazpátek.

Potom pán Bůh viděl ženu, která při tkaní jen z jedné strany házela

člunek a na druhém konci pokaždé nit překousla a počala znova.

Ukázal jí, aby házela člunek zase nazpátek a nit nepřekusovala.

Druhého dne šel pán Bůh zase kolem toho oráče. Zeptal se ho, kdo

ho naučil orat?

„Pán Bůh dědoušek,“ odpověděl oráč, a Bůh mu dobrořečil:

„Den budeš orat, a celý rok budeš mít co jíst.“

Potom se ptal té ženy, kdo ji naučil tkát? Odpověděla, že se to sama

naučila.

Bůh řekl: „Celý rok budeš tkát, a plátno pak podpaždí odneseš.“


43

II

Dokud ještě lidé byli dobří, mohl prý člověk rozkazovat nejenom

věcem živým, ale i neživým. Když si totiž kupříkladu nasekal dříví,

mohl je jen proutkem švihnout a šlo samo, kam bylo třeba.

Jedna žena si tak hnala dříví domů, ale nechtělo se jí jít pěšky, sedla

si na ně. Dříví zůstalo stát a už se z místa nehnulo. Žena odvázala pás

a vzala si je na záda.

Tu se jí zjevil pán Bůh a řekl: „Protože ses od něho chtěla dát nosit,

budeš je nyní nosit sama!“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist