načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Slova paprsků - Brandon Sanderson

Elektronická kniha: Slova paprsků
Autor:

Slova Paprsků jsou druhým svazkem Archivu Bouřné záře, ambiciózního eposu v duchu klasických fantasy cyklů. Dveře Archivu otevřel první díl, Cesta králů. Přečtěte si ji a po ní ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  497
+
-
Doporučená cena:  529 Kč
6%
naše sleva
16,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 1203
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7590-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Slova Paprsků jsou druhým svazkem Archivu Bouřné záře, ambiciózního eposu v duchu klasických fantasy cyklů. Dveře Archivu otevřel první díl, Cesta králů.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











BRANDON SANDERSON
SLOVA
o
PAPRSKU
DRUHÁKNIHA
ARCHIVU BOUŘNÉ ZÁŘE
TALPRESS






SLOVA
o
PAPRSKU
















Copyright © 2014 by Dragonsteel Entertainment, LLC
Translation © 2015 by Milena Poláčková
Cover © 2014 by Michael Whelan
Interior illustrations by Isaac Stewart, Ben McSweeney, and Dan dos Santos.
Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít
nebo jakýmkoliv způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.
ISBN 978-80-7197-590-8





PŘED ŠESTI LETY
J
asna Kholinová se tvářila, že se na večírku baví, a ani náznakem nedala
najevo, že má v úmyslu nechat jednoho z hostů zavraždit.
Procházela nabitým sálem a sledovala, jak víno lidem otupuje jazyky
a zatmívá mysl. Její strýc Dalinar byl zrovna v nejlepším. Vstával ze
svého čestného místa a křičel na Paršendy, aby přinesli bubny. Jasnin bratr
Elhokar vyběhl zakročit- přestože Aleti Dalinarovo vzplanutí zdvořile pře­
hlíželi. Až na Elhokarovu manželku Aesudan, která se upjatě uchichtávala
do kapesníku.
Jasna se odvrátila od Dalinarova čestného stolu a šla dál. Čeká ji schůzka
s vrahem a kromě toho je ráda, že může z té přeplněné místnosti, obtěžkané
nesourodou směsicí parfémů, ven. Na vyvýšeném pódiu proti ohništi hrála
skupinka žen na flétny, ale i ta hudba jí už připadala jednotvárná a nudná.
Na rozdíl od Dalinara Jasna přitahovala pozornost. Pohledy hostů se na
ni lepily jako mouchy na zkažené maso. Jejich šepot jí připomínal bzučící
křídla. Jestli měli Aleti něco ještě raději než víno, pak to byly jedině drby.
Všichni čekali, že se Dalinar na hostině opije, ale kdyby se králova dcera
doznala ke kacířství? To by bylo něco!
Právě z tohoto důvodu Jasna probírala své pocity.
Prošla kolem delegace Paršendů, kteří se shlukli kolem čestného stolu
a mluvili tím svým rytmickým jazykem. Přestože tato hostina byla na jejich
počest a na oslavu dohody, kterou podepsali s Jasniným otcem, netvářili se
ani slavnostně, ani spokojeně. Vypadali spíš neklidně. Jistě, nejsou to lidé,
tak reagují někdy divně.
Jasna by s nimi chtěla mluvit, jenže její schůzka nepočká. Naplánovala si
17





ji záměrně přesně doprostřed hostiny, až budou lidé nepozorní a opilí.
Zamířila ke dveřím a potom se zastavila.
Její stín směřoval na špatnou stranu.
Vydýchaná místnost plná šoupajících podrážek a brebentících hlasů jako
by najednou byla daleko. Přímo ze stínu, který zřetelně směřoval ke sferové
lampě na nejbližší stěně, se vynořil jasnopán Sadeas. Byl však zabraný do
hovoru, tak si ničeho nevšiml. Jasna nemohla od stínu odtrhnout oči -
najednou ji polil studený pot, stáhl se jí žaludek a chtělo se jí zvracet. Už
zase! Hledala kolem sebe další zdroje světla. Hledala důvod. Copak nenajde
vysvětlení? Ne.
Stín se k ní apaticky vrátil, uvelebil se jí u nohou a natáhl se na druhou
stranu. Pomalu se uklidnila. Hlavně aby si toho nikdo nevšiml!
Naštěstí, jak přehlédla místnost, nezaregistrovala žádný udivený pohled.
Lidé spíš věnovali pozornost paršendským bubeníkům, kteří rachotili ve
dveřích a hlučně si hledali místo. Všimla si mezi nimi neparšského sluhy
v bílém. Pomáhal jim. Že by Šin? To je divné.
Uklidnila se. Co mají tyhle její příhody znamenat? Pověrčiví lidé říkali, že
neposlušné stíny nevěstí ni c dobrého. Většinou takové řeči rovnou
zavrhovala jako nesmysl, jenže na některých pověrách přece jen něco je. Musí tomu
přijít na kloub.
Když si uvědomila svou st udenou lepkavou kůži a chladný pot, který jí
stékal po zádech, připadaly jí najednou její srovnané, chladné vědecké
myšlenky jako jedna velká lež. Jenže je důležité zachovat si za každých
okolností klidnou hlavu. Vyšla dveřmi z vydýchané místnosti na tichou
chodbu. Vybrala si zadní vchod, kterým chodívá služebnictvo. Byla to
nakonec nejkratší cesta.
Tudy chodili na své pochůzky výše postavení sluhové v černo-bílých
uniformách. Ty tu čekala, ale nepředpokládala, že tu potká svého otce. Stál přímo
proti ní a tiše se bavil s jasnopánem Meridasem Amaramem. Co tu dělá král?
Gavilar Kholin byl menší než Amaram, ale přesto vedle něho Amaram
vypadal přihrbený. Bývalo to pravidlem, protože Gavilar mluvil tiše, takže
se jeho společník k němu musel naklonit a dobře poslouchat, aby nepře­
slechl nějaké slovo nebo skrytý význam. Na rozdíl od svého bratra to byl
pohledný muž. Nosil bradku, která mu lemovala silné čelisti. Měl osobní
charisma a naléhavost, kterou podle Jasny zatím žádný životopisec
nedokázal postihnout.
Za ním se tyčil velitel královské gardy Tearim. Měl Gavilarův Střeplát.
Král ho v poslední době nenosil a svěřoval ho jemu. Tearim měl pověst
jednoho z nejlepších duelantů na světě. Král Gavilar nosil místo Střeplátu
tradiční slavnostní oděv.
Jasna se ohlédla do hodovního sálu. Kdy z něj otec vyklouzl? Nedáváš
pozor, napomenula se. Měla jsi zkontrolovat, jestli je v sále, než jsi z něj
vyšla.
18





Gavilar si opřel ruku o Amaramovo rameno a mluvil tiše, se zvednutým
prstem. Jasna mu nerozuměla.
"Otče?" ozvala se.
Podíval se na ni. "Á, Jasna. Už odcházíš?"
"Ono už není zrovna brzy," odpověděla a ladně plula dál. Bylo jí jasné,
že se Gavilar s Amaramem vzdálili, aby si mohli pohovořit v soukromí. "Už
nastává ta únavná fáze, kdy je hovor čím dál hlučnější a čím dál otupělejší
a přibývá opilých."
"To se ale spoustě lidí líbí."
"Mezi lidmi je bohužel také hodně pitomců."
Otec se usmál. "Je to pro tebe opravdu tak strašné?" zeptal se tiše. "Žít
mezi námi a snášet naši průměrnost a prostomyslnost? Cítíš se mezi námi se
svou jedinečnou inteligencí opravdu tak osamělá, Jasno?"
Vzala to jako výčitku, kterou to nejspíš skutečně bylo, a bezděky se začer­
venala. Tohle by jí neudělala ani Navani, její matka.
"Třeba kdyby sis našla příjemnou společnost," pokračoval Gavilar, "tak
by se ti na hostinách začalo líbit." Očima zabloudil k Amaramovi, kterého
už dlouho pokládal za vhodnou partii pro svou dceru.
To se ovšem nikdy nestane. Amaram se jí letmo podíval do očí a potom
zamumlal cosi o tom, že už musí jít, a pospíchal chodbou pryč.
"Čím jsi ho tu pověřil?" zeptala se Jasna. "0 co ti to dnes vlastně jde, otče?"
"Samozřejmě o tu dohodu."
Dohoda. Proč mu na ní tak záleží? Ostatní se shodli na tom, že budou
Paršendy buď ignorovat, nebo je porazí. Jen Gavilar trval na tom, že se
s nimi dohodne.
"Měl bych se vrátit mezi hosty," řekl a pokynul směrem k Tearimovi.
Společně odcházeli ke dveřím, kterými sem Jasna vstoupila.
"Otče?" obrátila se za ním. "Co to přede mnou tajíš?"
Otočil se a na okamžik zaváhal a přimhouřil světle zelené oči, důkaz svého
urozeného původu. Odkdy je tak kritický? U všech bouří. .. jako by ho
najednou vůbec neznala. Jak moc se změnil za tak krátkou dobu!
Podle toho, jak se na ni díval, se až zdálo, že jí nedůvěřuje. Copak ví o její
schůzce s Liss?
Beze slova se otočil a vrátil se do sálu, následován ochrankou.
Co se to tady děje? pomyslela si. Zhluboka se nadechla. Musí do toho
přece nějak proniknout. Snad na její tajné schůzky s vrahy nepřišel - ale
i kdyby ano, ona si s tím poradí. Určitě pochopí, že někdo musí bdít nad
rodinou, když on je stále víc posedlý těmi Paršendy. Otočila se a šla dál.
Prošla kolem sluhy. Uklonil se.
Chvíli šla chodbou a zase si všimla, že se její stín chová divně. Rozmrzele
vzdychla, když sledovala, jak se táhne ke třem lampám na Bouřnou záři
na stěnách. Naštěstí byla zrovna v místě, kde nebývalo moc lidí, a tak si jí
nikdo nevšiml.
19





"No tak," utrousila, "to už by stačilo."
Neměla v úmyslu mluvit nahlas, ale ta slova jí prostě vyklouzla a v tu chvíli
se několik vzdálených stínů, které vycházely z křižovatky chodeb kousek
před ní, dalo do pohybu. Zatajila dech. Stíny se protáhly a prohloubily.
Vytvořily se z nich postavy a rostly a vstávaly.
U všech bouří, já začínám bláznit.
Jeden stín se změnil v člověka černého jako noc, ale na povrchu vrhal
odlesky, jako by byl z oleje. Ne, z oleje ne ... z nějaké jiné tekutiny
naolejované jenom navrchu, takže vypadal ještě temněji a připomínal trochu krystal
s lesklými hranami.
Došel k ní a tasil meč.
Zachovej chladnou hlavu a mysli, poručila si jasna. Když budeš křičet,
stráže stejně nepřijdou včas, a ta postava je evidentně pružnější a rychlejší.
Zůstala stát a podívala se přízraku do očí. Téměř ho uvedla do rozpaků.
Zastavil se. Za ním se ze tmy zhmotnily další postavy. To jejich pohledy na
sobě cítila už několik měsíců.
Celá chodba potemněla, jako by se začala potápět a pomalu klesala do
tmavých hlubin. Jasnino srdce tlouklo jako o závod a dech se jí zrychloval.
Natáhla ruku ke granitové zdi vedle sebe. Hledala něco pevného, čeho by
se chytila. Prsty se jí však probořily do kamene, jako by to bylo bláto.
U všech bouří, musí něco udělat. Ale co? Co může udělat?
Postava před ní se podívala na stěnu. Lampa nejblíž u J asny zhasla. A potom ...
Potom se všechno kolem rozpadlo. Celý dům se roztříštil na tisíce, na
miliony malých sferů, které vypadaly jako korálky. J asna vykřikla a začala
se propadat temnou oblohou dolů. Už nebyla v paláci, byla někde jinde -
v jiné zemi, v jiném čase, v jiném ... čemsi.
Nahoře nad ní se vznášela stále ta temná lesklá postava, vypadala
uspokojeně a pomalu vracela meč do pochvy.
J asna do něčeho narazila-dopadla do oceánu skleněných korálků. Kolem
ní pršely další, jako kapky deště, a dopadaly do toho divného moře jako
kroupy. Nikdy takové místo neviděla a nechápala, co se to děje a co to
znamená. Propadala se stále hloub a přitom rozrážela skleněné korálky do
všech stran. Připadalo jí to všechno neskutečné. Nic pod nimi neviděla,
jenom se propadala dál a dál tou vířící, dusivou, chrastící masou ...
Zemře. Zůstane tu po ní nedokončená práce a nechráněná rodina!
A nikdy se nedozví ty odpovědi.
Ne.
Rozháněla se rukama ve tmě a korálky jí klouzaly po kůži, padaly jí za
oblečení a prodíraly se jí do nosu, jak se snažila plavat. Nešlo to. Ta hmota
pod ní nenadnášela. Zvedla ruku před ústa a snažila se udělat si z dlaní
masku a zachytit do ní aspoň trochu vzduchu, aby se mohla nadechnout. Ale
korálky se jí kutálely po rukou a tlačily se jí mezi prsty. Padala už pomaleji,
jako by byla v jakési viskózní tekutině.
20





Každý korálek, kterého se dotkla, v ní vyvolal mlhavou představu něja­
kého předmětu. Dveře. Stůl. Bota.
Korálky se jí dostávaly do úst. Jako by se dokázaly samovolně pohybovat.
Udusí ji. Zničí ji. Ne ... ne, je to vlastně jinak, ona je nějak přitahuje. Měla
pocit - nebyla to myšlenka, byl to jen takový dojem - jako by od ní něco
chtěly.
Sevřela jeden do dlaně. Vyvolal v ní představu hrnku. Dala něco ...
dovnitř? Ostatní korálky se kolem ní shlukly, spojily se a trčely jako kameny
slepené maltou. Najednou padala ne mezi korálky, ale propadala se
obrovskou masou, která držela pohromadě a přeformovala se do tvaru ...
Hrnku.
Každý korálek byl jakousi šablonou nebo předlohou, vodítkem pro ostatní.
Pustila korálek z dlaně a ostatní korálky kolem ní se rozdělily. Zoufale
kolem sebe tápala. Docházel jí vzduch. Potřebuje něco najít, nějaký způsob,
jak přežít, nějaké vodítko! Zoufale roztáhla ruce, aby do nich nabrala co
nejvíc korálků.
Stříbrný podnos.
Plášť.
Socha.
Lucerna.
A potom cosi hodně starého.
Cosi těžkopádného a pomalého, ale přesto velmi silného. Palác. Zoufale
sevřela korálek a vložila do něj všechnu svou sílu. Mysl měla zamlženou, ale
vložila do korálku všechno, co ze sebe ještě byla schopná vydat, a poručila
mu, aby stoupl nahoru.
Korálky se daly do pohybu.
Narážely na sebe a hlasitě rachotily, chrastily, skřípěly. Skoro to znělo,
jako když se lámou vlny o skálu. AJ asna začala stoupat z hlubin. Nadnášelo
ji cosi pevného, co poslouchalo její vůli. Korálky jí narážely na hlavu, na
ramena a paže, až se nakonec vymrštila z hladiny skleněného moře a
vyhodila do temného vzduchu gejzír dalších korálků.
Klečela na skleněném platu složeném ze spojených korálků. Zvedla jednu
ruku, ve které svírala sfer. To on byl jejím vodítkem. Ostatní korálky ji
obklopily a spojily se kolem ní do stěn s lampami a křižovatkou chodeb
vpředu. Nevypadalo to samozřejmě jako skutečný palác a celé to bylo jen
zdání složené z korálků. Ale podoba tam byla.
Neměla už tolik síly, aby dokázala vytvořit celý palác. Vytvořila jen tu
jednu chodbu, a to ještě bez střechy- ale měla podlahu, pevnou půdu pod
nohama. Zasténala a z úst jí vyletěly korálky a zazvonily o podlahu. Potom
se rozkašlala a nadechla se. Po tvářích jí stékaly pramínky potu a spojovaly
se na bradě.
Před ní se na platu, které měla pod nohama, vztyčila temná postava.
A znovu tasila meč.
21





Jasna zvedla druhou ruku s korálkem, který v ní prve vzbuzoval představu
sochy. Vložila do něj sílu a ostatní korálky se před ní shlukly do tvaru jedné
ze soch, které lemovaly část hodovního sálu - do sochy Talenelat'Elina,
Heralda války. Vysoký svalnatý muž s obrovským Střepkordem.
Nebyl živý, ale docílila toho, že se začal pohybovat. Zvedl meč z korálků.
Pochybovala, že by s ním mohl bojovat. Oblé korálky nemohou imitovat
ostří. Přesto ale při pohledu na něj temná postava znejistěla.
J asna zaťala zuby a zvedla se na nohy. Ze šatů jí opadávaly korálky. Přece
tady nebude klečet před tou věcí, nebo co to vlastně je. Postavila se vedle
sochy a poprvé si všimla divných mraků nad hlavou. Vytvářely jakousi stuhu
nebo cestu, která vedla k obzoru.
Setkala se s pohledem olejovité postavy. Postava se na ni chvíli dívala
a potom zvedla dva prsty k čelu a poklonila se, jako by jí prokazovala
respekt, až se za ní zavlnil plášť. Ostatní postavy se shlukly za ní a tiše si cosi
šeptaly.
Korálkový palác se rozplynul a jasna se ocitla zpátky na chodbě skuteč­
ného paláce. Byl hmotný, kamenný, i když temný, protože Bouřná záře
v lampách na zdech došla. jediné světlo sem přicházelo ze vzdálené chodby.
Při tiskla se na stěnu a zhluboka dýchala. Tenhle zážitek si musím zapsat,
pomyslela si.
Zapíše si ho a potom o něm bude přemýšlet. Později. Teď chce odtud co
nejrychleji pryč. Rozběhla se, ani nevnímala kam, jen aby utekla těm očím,
které za sebou stále cítila.
Nepomohlo to.
Nakonec se uklidnila a otřela si kapesníkem pot. Stínomar, pomyslela si.
Tak se tomu říká v pohádkách pro děti. Stínomar, mytologická říše sprenů.
Jenže ona mytologii nikdy nevěřila. Určitě najde nějaké vysvětlení, když se
důkladně zahloubá do historie. Skoro všechno, co se kdy stalo, už se stalo
někdy předtím. To je velká lekce historie a ...
U všech bouří! Schůzka!
Rozzlobila se sama na sebe a rozběhla se chodbou. To setkání ji rozptýlilo,
jenže přece musí na tu schůzku! Seběhla o dvě poschodí níž a dostala se dál
od halasu hostiny a zvuku paršendských bubnů. Ke konci už slyšela jen ty
nejostřejší údery.
Vždycky ji překvapovala složitost jejich hudby a vždycky ji to ubezpečo­
valo v tom, že Paršendi nejsou žádní nekulturní barbaři, za které je mnoho
lidí pokládá. Sem na tu dálku jejich hudba zněla znepokojivě a připomínala
jí korálky z onoho temného místa, jak o sebe chrastily.
Pro schůzku s Liss si záměrně vybrala odlehlou část paláce. Do zdejších
hostinských pokojů nikdo nechodil. Před příslušnými dveřmi postával cizí
muž. Uklidnilo ji to. Bude to Lissin nový sluha, to tedy znamená, že Liss
ještě neodešla, i když se Jasna zpozdila. Uklidnila se, kývla na stráž- byl to
vedenský hrubián se zrzavými vousy - a vešla do místnosti.
22





Liss vstala od stolu. Byla oblečená jako služebná- v šatech s hlubokým
výstřihem - a mohla být aletské národnosti. Nebo vedenské. Nebo bavské.
Podle toho, který z akcentů zrovna zdůraznila. Měla dlouhé tmavé vlasy,
rozpuštěné, a kyprou, atraktivní postavu, která zdůrazňovala všechno, co
zdůraznit měla.
"Jdete pozdě, Jasnosti," řekla.
Jasnaneodpověděla. Nadřízená je tady ona, tak není důvod, aby se
omlouvala. Místo toho položila cosi na stůl vedle Liss. Malou obálku s pečetí
z květopasího vosku.
Zamyšleně na ni položila dva prsty.
Ne. To je unáhlené. Neví, jestli si otec uvědomuje, co má ona za lubem,
ale i kdyby si to neuvědomoval, v paláci se děje příliš mnoho věcí. Nechce
přece přistoupit k té vraždě, dokud nebude mít větší jistotu.
Naštěstí měla připravený záložní plán. Z tajné kapsy v rukávu vyndala
druhou obálku a položila ji na stůl místo té původní. Obešla stůl a sedla si.
Liss si opět sedla a obálku vsunula za výstřih. "Divná noc, Jasnosti,"
poznamenala, "pro takový hle čin."
"Já vás najímám zatím jenom jako pozorovatelku."
"Promiňte, Jasnosti, ale člověk obvykle nenajímá vraha jen jako
pozorovatele."
"V té obálce máte pokyny, co máte dělat," odpovědělaJasna. "A odměnu.
Prozatím. Vybrala jsem si vás proto, že máte se sledováním osob zkušenosti.
Víc nechci. Zatím."
Liss se usmála, ale přikývla. "Sledovat manželku dědice trůnu? To ale bude
takhle dražší. Určitě ji nechcete rovnou zabít?"
Jasna bubnovala prsty do stolu a až po chvíli si uvědomila, že to dělá do
rytmu bubnů, které se ozývají shora. Ta hudba byla tak složitá- stejně jako
samotní Paršendi.
V paláci se děje příliš mnoho věcí, pomyslela si. Musím být opatrná. Velmi
opatrná.
"Přijímám vaši cenu," odpověděla. "Zařídím, aby do týdne byla
propuštěna jedna ze služebných švagrové. Vy o to místo požádáte s falešným
doporučujícím dopisem. Předpokládám, že jste schopná si ho opatřit. Budete
přijata.
A od toho okamžiku ji budete sledovat a všechno mi hlásit. Řeknu vám,
kdybych od vás chtěla jiné služby. Budete jednat pouze na můj pokyn.
Rozumíte?"
"Je to vaše hra," poznamenala Liss s mírným bavským přízvukem.
Pokud byl rozeznatelný, bylo to jen proto, že to tak chtěla. Liss byla
nejlepším vrahem, jakého J asna znala. Lidé ji nazývali Brek, protože vždycky
své oběti vypíchla oči. I když si tu přezdívku sama nevymyslela, hodila se jí,
protože měla různá tajemství, která potřebovala skrýt. Mimo jiné nikdo
nevěděl, že je žena.
23





Říkalo se, že Brek vypichuje svým obětem oči na znamení, že je mu
lhostejné, jestli jeho oběť patřila k plavookům nebo k temnookům. Ve
skutečnosti tím však Liss zastírala další tajemství - nechtěla, aby někdo viděl,
že její oběti mají v hlavě prázdné důlky po vyhořelých očích.
"Takže tím je naše schůzka pro dnešek vyřízená," poznamenala Lis s a vstala.
Jasna nepřítomně přikývla. V myšlenkách opět zabloudila k tomu
sprenovi, s nímž se tento večer setkala. Ta lesklá kůže, barvy tančící po jejím čer­
ném povrchu ...
Vzpamatovala se a přinutila se myslet na něco jiného. Musí se soustředit
na to, co má na práci teď. A to je Liss.
Liss se před odchodem zastavila ve dveřích. "Víte, co se mi na vás líbí,
Jasnosti?"
"Předpokládám, že to má něco společného s mými kapsami a jejich pří­
slovečnou hloubkou."
Liss se usmála. "To taky, nepopírám, ale vy jste úplně jiná než všichni
ostatní plavooci. Když si mě kdokoli z nich najme, tak nad celou tou
záležitostí ohrne nos. Všichni jsou hrr do mých služeb, ale sami hezky dávají
ručičky dozadu, jako by se jim nelíbilo, že jde o špinavou práci."
"Vražda je špinavá práce, Liss. Stejně jako vynášení nočníků. Ale můžu
mít přece respekt k člověku, který to dělá, aniž bych obdivovala tu práci
jako takovou."
Liss se zašklebila a vrzla dveřmi.
"Venku stojí váš sluha," poznamenala Jasna. "Neříkala jste, že mi ho
chcete předvést?"
"Talaka?" zeptala se Liss a podívala se na něj. Byl to Veden. "Jo vy myslíte
tamtoho. Ne, Jasnosti, toho jsem před časem prodala otrokáři." Udělala
lítostnou grimasu.
"Opravdu?" Měla jsem pocit, že jste říkala, že to je nejlepší sluha, jakého
jste kdy měla."
"Na sluhu byl až moc dobrej," odpověděla Liss. "Nechme to tak. Šla z něj
hrůza, divnej Šin, u všech bouří." Liss se viditelně zachvěla a vyklouzla ven.
"Nezapomeňte na naši první dohodu," volala za ní Jasna.
"Nosím ji pořád v hlavě, Jasnosti." Dveře se zavřely a byla pryč.
Jasna se opřela a sepjala ruce s propletenými prsty. Jejich první dohoda
byla, že kdyby kdokoliv nabízel Liss odměnu za vraždu někoho z Jasniny
rodiny, Jasna jí zaplatí stejnou částku za jméno člověka, který vraždu žádá.
Liss to udělá. Nejspíš. Stejně, jako by to udělala desítka jiných vrahů, se
kterýmiJasna někdy jednala. Stálý zákazník je vždycky cennější než náhodný
a je přece v Lissině nejvlastnějším zájmu mít styky ve vládních kruzích.
V tomto směru tedy byla Jasnina rodina v bezpečí. Pokud ovšem na ni ona
sama nenajme vrahy.
Hluboce vzdychla a potom vstala a snažila se ze sebe setřást tíhu, která ji
táhla k zemi.
24





Moment. Neříkala Liss, že ten její bývalý sluha je Šín?
Nejspíš to byla náhoda. Šínů tady na východě moc není, ale čas od času
člověk nějakého potká. Ale stejně - Liss mluví o Šínovi a Jasna jednoho
potká mezi Paršendy ... no, nic za to nedá, když to prověří, i když to znamená
vrátit se na hostinu. Tahle noc je opravdu nějaká divná a není to jenom tím
jejím stínem a tím sprenem.
Jasna opustila malý pokojík v útrobách paláce a vyšla na chodbu. Otočila
se ke schodišti. Nahoře najednou utichly bubny, jako když houslím praskne
struna. Že by hostina už tak brzy končila? Snad Dalinar neudělal nic, čím
by někoho urazil! Ten když se napije vína ...
No, v minulosti si Paršendi z jeho urážek nic nedělali, tak si z nich snad
nebudou nic dělat ani teď. Vlastně je ráda, že se otec najednou tak soustředí
na tu dohodu. Aspoň bude mít příležitost ve volných chvílích studovat
paršendské tradice a historii.
Je možné, přemítala, že by se všichni vědci celá ta léta nechali vést do slepé
uličky?
V hale se rozlehl hovor. Přicházel shora. "Mám starost o Aš."
"Ty máš starost úplně o všechno."
J asna se zastavila.
"Je to s ní čím dál horší," pokračoval hlas. "To je ale špatně, tak to nemělo
být. Nebo je to se mnou taky čím dál horší? Vlastně se tak cítím."
"Sklapni."
"Tohle se mi nelíbí. Udělali jsme špatně. Ta kreatura nosí meč mýho pána.
To jsme mu neměli dovolit. On-"
Dvojice prošla chodbou a minula Jasnu. Byli to velvyslanci z východu.
Jeden z nich byl Aziš s bílým mateřským znaménkem na tváři. Nebo to byla
jizva? Když si všimli Jasny, druhý muž- mohl to být Alet- náhle zmlkl.
Vyjekl a utíkal dál.
Aziš, celý v černo-stříbrném, se zastavil a přeměřil si ji pohledem od hlavy
až k patě. Zamračil se.
"To už hostina skončila?" zeptala se Jasna. Její bratr přece tyhle dva pozval
na oslavu společně se všemi významnými cizinci v Kholinaru.
"Ano," odpověděl muž.
Jeho pohled ji zneklidňoval. Nicméně šla dál. Na tyhle dva si ještě musím
posvítit, pomyslela si. Samozřejmě si ověřila, odkud pocházejí, a nezjistila
nic významného. Ale přece mluvili o Střepkordu, ne?
"Jdeme!" řekl menší muž, vrátil se a vzal druhého za paži.
Druhý muž se nechal odvléct. Jasna došla až na místo, kde se chodba
větvila, a dívala se za nimi.
Namísto bubnů se palácem rozlehl křik.
No, to ne ...
Jasna se polekaně otočila, popadla sukni do rukou a utíkala, jak nejrychleji
uměla.
25





Hlavou jí proběhly desítky možných katastrof. Co ještě by se mohlo stát
v tuhle prokletou noc, kdy stíny mají vlastní vůli a vlastní otec se na ni dívá
s nedůvěrou? N ervy měla napjaté jako struny. Doběhla ke schodům a
utíkala nahoru.
Trvalo jí to moc dlouho. Slyšela výkřiky, a když se dostala nahoru, vládl
tam chaos. Na jedné straně ležela mrtvá těla, na druhé byla zničená zeď.
Jak ...
Ta zkáza se táhla až ke dveřím otcových pokojů.
Celý palác se třásl a bylo slyšet skřípění.
Ne, ne, ne!
Běžela a cesto u viděla na zdech zářezy od Střepkordu.
Prosím!
M rtvoly s vyhořelýma očima. Těla ležící na podlaze jako odhozené kosti
pod stolem v hodovním sále.
To ne!
Vylomené dveře. Otcovy pokoje. Jasna se zastavila a těžce oddechovala.
Ovládej se, ovládej ...
Nemůže. Nejde to. Teď ne. Horečně vběhla do po koje. Kdyby to byl Stře­
ponoš, nedalo by mu nejmenší práci ji zabít. N edokázala myslet s čistou
hlavou. Musí sehnat někoho na pomoc. Dalinara? Ten bude opilý. Tak Sadease.
V místnosti to vypadalo, jako by tudy prošla velebouře. N ábytek na třísky,
všude rozlámané dřevo. Dveře na balkon byly dokořán. Kdosi se po tácel
směrem k nim. Měl na sobě otcův Střeplát. Tearim ? Jeho ochranka?
Ne. Měl prasklou helmu. N ebyl to Tearim. Byl to Gavilar. Kdosi na
balkoně vykřikl.
"Otče!" volala J asna.
Gavilar se n a okamžik zastavil a ohlédl se. Potom vstoupil na balkon.
Balkon se pod ním utrhl.
Jasna vykřikla a rozběhla se přes místnost k balkonu. Ve dveřích upadla
na kolena. Vítr jí cuchal vlasy a rozboural jí účes. Balkon padal dolů i s obě­
ma muži.
Její otec a ten Šin v bílém.
Šin zářil bílým světlem a letěl směrem ke zdi. Dopadl na ni, skulil se
a zast avil se. Vstal. Jakási síla ho držela na zdi paláce, takže nespadl. Rozum
nad tím zůstával stát.
Otočil se. Tyčil se nad otcem.
Jasna se na to dívala a v žilách jí tuhla krev. Cítila naprostou bezmoc. Vrah
se postavil nad otce a klek l si k němu.
Po bradě jí stékaly slzy a kapaly dolů. Vítr je odnášel pryč. Co to tam dělá?
Neviděla na ně.
Po tom vrah vstal a odcházel. O tcovo tělo zůstalo ležet na zemi. N
abodnuté na dřevěném kůlu. Byl mrtvý - ano, vedle něho se objevil jeho Střep­
kord, jako vždycky, když jeho držitel zemřel.
26





"Tolik jsem se snažila ... " šeptala J asna otupěle. "Všechno jsem dělala jen
proto, abych je ochránila ... "
Jak? Liss. To udělala Liss!
Ne. Copak jí to zamlžilo rozum? Ten Šín ... nepřiznala by se, že jí patřil,
kdyby to bylo její dílo. Ona ho přece prodala.
"Litujeme vaší ztráty."
Prudce se otočila a zamrkala zakalenýma očima. Ve dveřích stáli tři
Paršendi, mezi nimi Klade. Na sobě měli své typické oblečení. Úhledně ušité při­
léhavé obleky pro muže i ženy, kolem pasu šerpy, volné košile bez rukávů.
Volně přehozené pestrobarevné vesty po stranách otevřené. Nerozlišovali
oblečení podle pohlaví. Měla pocit, že je ale rozlišují podle postavení, a ...
Dost už, snažila se poručit sama sobě. Přestaň už konečně myslet jako
badatelka! Aspoň na jeden den, u všech bouří!
"Bereme na sebe odpovědnost za jeho smrt," pokračoval první Paršend.
Byla to žena, Gangna. U Paršendů však byly rozdíly mezi muži a ženami
minimální. Už tak nevýrazné poprsí a boky zakrývalo oblečení. Naštěstí se
ženy daly rozeznat podle toho, že neměly vousy. Všichni paršendští muži,
které kdy viděla, vousy nosili. Měli v nich zavěšené kousky drahokamů a ...
DOST.
"Prosím?" přinutila se vstát. "Proč byste to měli brát na sebe, Gangno?"
"Protože jsme najali toho vraha," odpověděla Paršendka melodickým
hlasem se silným přízvukem. "Zabili jsme vašeho otce, Jasno Kholinová."
"Vy ... "
Emoce v ní však najednou ochladly, jako když zamrzne řeka v horách.
Podívala se na Gangnu a potom na Klada a na Varnaliho. Všichni byli
poměrně staří. Všichni byli členy paršendské vládní rady.
"Proč?" zeptala se šeptem.
"Protože jsme museli," odpověděla Gangna.
,,Ale proč?" naléhalaJasna a naklonila se k nim. "My jsme za vás bojovali!
Držel nepřátele na uzdě! On chtěl mír, vy zrůdy! Tak proč jste nás zradili
zrovna teď?"
Gangna sevřela rty do úzké linky. Melodie v jejím hlase se změnila.
Působila skoro jako matka, když vysvětluje něco složitého malému dítěti.
"Protože se váš otec chystal udělat něco velice nebezpečného."
"Pošlete pro J asnopána Dalinara!" ozvalo se venku v chodbě. "Pro věčnou
bouři! Dostaly se moje rozkazy k Elhokarovi? Musíte zajistit bezpečí
korunního prince!" Do místnosti dovrávoral velkokníže Sadeas a za ním jednotka
vojáků. Odulé brunátné tváře se mu leskly potem. Na sobě měl Gavilarovo
oblečení, oficiální královské roucho. "Co tu dělají ti divoši? U všech bouří!
Odveďte princeznu Jasnu do bezpečí. Udělal to někdo od nich!"
Vojáci obklíčili trojici Paršendů. Jasna si jich nevšímala, otočila se a šla
k vylomeným dveřím, rukou se opřela o zeď a dívala se na otcovo tělo ležící
dole na kamenech a na meč vedle něho.
27





"Bude válka," řekla šeptem. "A já jí nebudu stát v cestě."
"Rozumíme," řekla vzadu Gangna.
"Ten vrah ... " začala J asna. "On chodil po zdi."
Gangna mlčela.
Celý svět se Jasně otřásl v základech, ale měla pocit, že cosi zachytila. Dnes
něco viděla. Něco, co odporovalo rozumu a co by nemělo být možné.
Souvisí to nějak s tím zvláštním sprenem? A s těmi skleněnými korálky pod
temnou oblohou?
Na tyto otázky musí najít odpovědi, jinak její život ztratí stabilitu. Sadeas
se snažil je získat od paršendské delegace. Nezískal. Když se postavil vedle
ní a viděl dole tu zkázu, odvalil se z místnosti, křičel na stráže a běžel dolů
postarat se o královo tělo.
O několik hodin později bylo zjištěno, že vražda- a doznání tří
paršendských vůdců - byla mimo jiné maskováním pro útěk velkého množství
Paršendů. Utekli z města a porazili jezdectvo, které za nimi Dalinar poslal.
Dalinarovo vojsko přišlo o stovky koní nevyčíslitelné hodnoty i s jezdci.
Paršendští vůdci už víc nepromluvili a neposkytli žádnou stopu k
objasnění. Za svůj čin byli oběšeni.
Jasna to všechno přešla bez povšimnutí. Spíše se vyptala strážců, kteří
přežili, co viděli. Od Liss se snažila zjistit co nejvíc o vrahovi. Nedostala se
však nikam. Liss ho měla jako sluhu jen krátce a tvrdila, že o těch jeho
zvláštních schopnostech nevěděla. Jeho předchozího majitele Jasna
nevypátrala.
Potom přišly na řadu knihy. Odhodlané a horečné úsilí odvrátit na chvíli
pozornost od toho, co se stalo.
Tu noc Jasna na vlastní oči viděla nemožné.
Musí přijít na to, co to všechno znamená.
28





ČÁSTPRVNÍ
Zářící
ŠALÁN • KALADIN • DALINAR





v
Abych byla upřímná, to, co se stalo v posledních dvou měsících, padá na moji
hlavu. Břemeno té vraždy, zkázy, ztráty a bolesti teď nesu na svých bedrech já.
Měla jsem to tušit. A měla jsem tomu zabránit.
Z osobního deníku Navani Kholinové, jeseses 117 4
S
alán svírala tenký uhel a kreslila sérii paprsků na obzoru. Nebyly to
vysloveně sluneční paprsky, ani měsíční. Uhlem nakreslené mraky jako
by se shlukovaly kdesi u svého zdroje. A pod nimi moře ... Na obrázku
nelze to bizarní moře zachytit . . . Moře plné nikoliv vody, ale korálků z prů­
svitného skla. Šalán si na to místo vzpomněla a zachvěla se. Jasna o něm ví
mnohem víc, než je ochotná říct své svěřence, a Šalán neví, jak se jí ptát. Jak
se může člověk dožadovat odpovědí od někoho, koho zradil? Od té události
uplynulo sotva pár dní a Šalán si stále nebyla jistá, jak se budou jejich vztahy
s Jasnou dál vyvíjet.
Loď se rozhoupala, jak měnila kurs. Nad hlavou se jim třepotaly obrovské
plachty. Šalán se musela krytou rukou chytit zábradlí, aby udržela
rovnováhu. Kapitán Tozbek říkal, že na to, jak to v tomto místě Úžin Obočníků
obvykle vypadá, je moře ještě celkem klidné. Nicméně kdyby se rozbouřilo,
bylo by možná lepší, kdyby šla dolů.
Šalán vydechla a snažila se uklidnit. Loď se přestala kymácet. Vál čerstvý
vítr a v neviditelných vzdušných vírech poletovali větrní spreni. Vždycky
když se moře rozčeřilo, vzpomněla si Šalán na ten divný oceán z těch
skleněných korálků ...
Znovu se podívala na to, co nakreslila. Ocitla se v tom místě jenom na
skok a obrázek zdaleka nebyl dokonalý. Byl. ..
31





Zamrači la se. Na obrázku najednou vystoupil plastický obrazec - jako
reliéf. Co to udělala? O brazec byl skoro stejně široký jako papír a byl to sled
složitých čar s ostrými úhly a opakujícími se tvary, které připomínaly hlavice
kopí. Souvisí to s tím, že kreslila ono divné místo, kterému J asna někdy říká
Stínomar? Nejistě sáhl a voln ou rukou na nepřirozeně vystouplý útvar na
papíře.
O brazec se pohnul. Posunul se po papíře, jako když se posune štěně
sekerníka pod pokrývkou.
Vykřikla, vyskočila a upustila skicák. Volné stránky se rozletěly po
prknech paluby, některé poletovaly vzduchem. Námořníci, kteří stáli
poblížThajleni s dl ouhým bílým obočím, které nosili sčesané za uši- přiskočili na
pomoc a chyt ali papíry ve vzduchu, než přeletí přes boky lodě.
"J e vám něco, slečinko?" zeptal se Tozbek a ohlédl se k ní uprostřed
rozhovoru s jedním z kolegů. Byl menší zavalité postavy a nosil šerpu a červe­
no-zlatý kabát s čepicí. Obočí měl vyčesané nahoru a trčelo mu nad očima
ve tvaru vějířů.
"Nic mi není, kapitáne," odpověděla Šalán. "Jen jsem se lekla."
Přišel k ní J a lb a podával jí posbírané stránky ze skicáku. "Vaše propriety,
milostivá."
Šalán překvapeně zvedla obočí. "Propriety?"
"Jistě," usmál seJ alb. "Trénuju vybranou mluvu. Ono to pomáhá dostat
se občas k nějaké té slušnější dámské společnosti. Víte, jak to myslím- prostě
madam, která není moc cejtit a má ještě aspoň pár zubů."
"To je milé," poznamenala a vzala si od něj obrázky. "Teda podle toh o,
co byste viděl pod pojmem milé vy." Potlačila potřebu přidat další ir oni ckou
poznámku a soustředila se na st oh papírů v ruce. N av rch ležel obr ázek
Stínomaru. Ten zvláštní reliéfní obrazec už na něm nebyl.
"Co se stalo?" zeptal se J alb . "Někde vyběhl baheník?" J ako obvykle měl
na sobě vestu bez rukávů a volné kalhoty.
"To nic," odpověděla tiš e a zasunula papíry do desek.
Jalb jí zasalutoval- aniž by chápala proč- a vrátil se k ostatním námoř­
níkům napínat plachty. Za chvíli už se od nich ozývaly salvy smíchu, a když
se na něj podívala, tančili mu kolem hlavy spreni slávy. Vypadali jako malé
svítící hvězdičky. Bylo zřejmé, že je hrdý na vtip, který právě udělal.
Usmála se. Měli opravdu štěstí, že se Tozbek v Kharbrantu zdržel. Jeho
posádku si oblíbila a byla ráda, že se Jasna rozhodla plout s nimi. Sedla si
na bednu, kterou nechal kapitán Tozbek přivázat k zábradlí, aby se z ní
mohla po cestě kochat mořem. Musela si dávat pozor na vlny, které by jí
mohly zničit výkresy, ale pokud nebylo moře vyloženě rozbouřené, stálo to
za to potěšení.
Ze strážního koše se ozval muž, který měl hlídku. Šalán přimhouřila oči
a podívala se směrem k němu. Měli na dohled jakousi pevninu a pluli podél
ní. Včera kotvili v přístavu a ukryli se v něm před vele bouří, která se přehnala
32





přes moře. Když byl člověk na moři, vždycky se cítil bezpečnější, když měl
přístav na dohled-zůstat na otevřeném moři za velebouře by byla jistá smrt.
Ta tmavá skvrna severním směrem byla Ledozem, téměř neobydlená
oblast na spodním okraji Rošáru. Směrem na jih tu a tam zahlédla vysoké
skály. Tam byl nejbližší pevninou ostrov Thajlenah. Úžina se táhla mezi tě­
mito dvěma břehy.
Muž na hlídce zaznamenal cosi ve vlnách severně od lodě. Pohupovalo se
to na hladině a zprvu to vypadalo jako velká kláda. Ale bylo to mnohem
větší a širší. Šalán mžourala očima a snažila se rozeznat, co to je. Nakonec
se z toho vyklubal klenutý hnědozelený krunýř velký asi jako tři veslice vedle
sebe. Když se přiblížili, připlul k nim a chvíli plul s nimi a držel tempo s lodí.
Vyčníval nad hladinu asi tak dva metry.
Santid! Šalán se naklonila přes zábradlí a dívala se dolů. Námořníci
mezitím vzrušeně brebentili, někteří se přidali k ní a nahýbali se přes zábradlí,
aby toho tvora viděli. Santidi byli tak vzácní, že se v některých knihách psalo,
že vyhynuli a že zprávy ze současnosti, které se o nich zmiňují, jsou nevěro­
hodné.
"Vy opravdu nosíte štěstí, slečinko!" poznamenal Jalb, když procházel
kolem s provazem v ruce. "Santida jsme neviděli už léta."
"A pořád ho ještě nevidíte," poznamenala Šalán. "Vidíte jen vrchol
krunýře." K jejímu zklamání bylo všechno ostatní skutečně ukryto pod vodou.
Vidět byly jen stíny čehosi pod hladinou, co mohly být obrovské nohy smě­
řující dolů. Vyprávělo se, že santidi někdy plavou podél lodí celé dny, a když
loď dopluje do přístavu, čekají na moři, až z něj vypluje, a provázejí ji dál.
"Víc než krunýř není vidět nikdy," odpověděl J alb. "Páni, tohle je dobrý
znamení!"
Šalán vzala aktovku. Zavřela oči a uložila si do paměti obrázek santida,
jak plave vedle lodi, aby ho později mohla v klidu nakreslit.
Ale co vlastně budu kreslit? pomyslela si. Hroudu na hladině?
V hlavě jí postupně dozrával nápad. Vyslovila ho nahlas, než si to
rozmyslí. "Podejte mi ten provaz," otočila se na J alba.
"Prosím, Jasnosti?" zarazil se a zůstal stát.
"Na jednom konci udělejte smyčku," pokračovala a spěšně odložila
aktovku na bednu, na které seděla. "Potřebuju si prohlídnout toho santida.
Jenže já jsem se vlastně ještě nikdy neponořila i s hlavou do moře. Budu pod
tou slanou vodou vůbec vidět?"
"Pod vodou?" vypískl Jalb.
"Tak vy nepřivazujete ten provaz?"
"Protože u všech bouří mám všech pět pohromadě! Kapitán by mně
napíchnul hlavu na kůl, kdybych ... "
"Zavolejte sem ještě jednoho," řekla Šalán a ignorovala jeho poznámku.
Vzala provaz a chystala se na něm uvázat smyčku sama. "Spustíte mě dolů
a já se podívám, co je pod tím krunýřem. Uvědomujete si, že ještě nikdy
33





nikdo nenamaloval živýho santida? To, co vyplaví voda, už je vždycky
v rozkladu. A protože námořníci mají pověru, že lovit santidy nosí smůlu ... "
"Taky že nosí!" ohradil se ještě vyšším hlasem. "Já se přece nenechám
zabít."
Šalán dokončila smyčku a rozběhla se k boku lodě. Naklonila se přes
zábradlí a zrzavé vlasy jí vlály ve větru. Santid byl stále na stejném místě. Jak
se drží nad vodou? Nikde nejsou vidět žádné ploutve.
Ohlédla se k jalbovi, který držel provaz a šklebil se. "Ale Jasnosti. Snad
to není odplata za to, co jsem řekl Beznkovi o vašem pozadí? To byla jen
legrace, ale dostala jste mě! j á ... " odmlčel se, když se jí podíval do očí. "U sta
bouří, vy to snad myslíte vážně!"
"Takovouhle příležitost už nikdy nebudu mít. Naladán tyhle zvířata honila
celý život a nakonec neviděla ani jedno."
"To je ale bláznovství!"
"Kdepak, to je věda! Nevím, co bude ve vodě vidět, ale musím to zkusit."
]alb vzdychl. "Máme masky. Ze želvích krunýřů. Mají vpředu skleněný
průzory a po stranách těsnění, aby se dovnitř nedostala voda. Když strčíte
hlavu pod vodu, tak v tom uvidíte. Používáme to, když potřebujeme v pří­
stavu prohlídnout trup lodě."
"Výborně!"
"Nejdřív se ale musím zeptat kapitána, jestli si ji můžeme vzít ... "
Založila ruce: "To je chytrý. Tak jděte."
Stejně by se do ničeho takového nemohla pustit bez kapitánova vědomí.
]alb se zazubil. "Co se to s váma v tom Kharbrantu stalo? Když jste s námi
plula poprvé, tak jste byla taková nesmělá, až měl člověk pocit, že omdlíte
při pomyšlení, že jste sama na lodi tak daleko od domova!"
Šalán se zarazila a bezděky se začervenala. "N o, možná je to trochu
riskantní, viďte?"
"Viset z lodě do vody a strkat do ní hlavu?" poznamenal] alb. "Jo, kapánek."
"Myslíte ... Nešla by ta loď na chvilku zastavit?"
]alb se dal do smíchu a odběhl promluvit s kapitánem, když z její otázky
pochopil, že to skutečně myslí vážně. A myslela.
Co se to se mnou stalo? přemítala.
Odpověď byla prostá. O všechno přišla. Okradlajasnu Kholinovou,
jednu z nejbohatších žen na světě- čímž nejen přišla o příležitost studovat, jak
si vždycky přála, ale také odsoudila k záhubě své bratry a dům. Měla pocit
naprostého selhání.
Ale dostala se přes to.
I když to nebylo zcela bez újmy. Podkopala Jasninu důvěru a málem
opustila vlastní rodinu. I když ta krádež Jasnina proměňovače, který- jak
se nakonec ukázalo- byl stejně podvrh, a to, jak málem přišla o život rukou
muže, o němž si myslela, že ji miluje ...
N o, už moc dobře ví, jak zlý někdy dokáže být život. Jako kdyby ... kdysi
34





se bála tmy, ale teď do ní vstoupila. A na vlastní kůži poznala některé z hrůz,
které ji tam čekaly. Aspoň ví, jak jsou hrozné.
To jsi věděla vždycky, našeptával jí kdesi hluboko jakýsi hlas. Vyrostla jsi
mezi horory, Šalán. jenom si na ně nechceš vzpomenout.
"Tak copak je tohle?" poznamenal Tozbek, když se objevil na palubě
s manželkou Ašlv. Měla na sobě sukni a jasně žlutou blůzu. Byla drobná
a mnoho toho nenamluvila. Vlasy měla skryté pod šátkem a vidět jí bylo jen
dlouhé obočí, které nosila natočené jako lokny podél tváří.
"Slečinko," zeptal se Tozbek, "vy chcete plavat? Nemůžete s tím počkat
až do přístavu? Znám několik dobrých míst, kde je voda skoro tak studená
jako tady."
"Plavat nechci," odpověděla a začervenala se ještě víc. Do čeho by se
oblékla, kdyby měla jít plavat mezi muži? A dělá se to vůbec? "Potřebuju se
jenom zblízka podívat tady na našeho průvodce." Ukázala na plovoucí zvíře.
"Ale slečinko, přece víte, že vám něco tak nebezpečný ho nemůžu dovolit.
I kdybychom loď zastavili, tak co kdyby vám to zvíře ublížilo?"
"Říká se o nich, že nic nedělají."
"Ale co my víme, když jsou tak vzácní? Navíc jsou v moři i jiná zvířata,
která by vám mohla ublížit. Určitě tady rejdí rudovodky a možná už jsme
na takové mělčině, že by tu mohli být i kornaci." Zakroutil hlavou.
"Bohužel, slečno, nejde to. Nemůžu to dovolit."
Šalán se kousla do rtu. Cítila, jak jí tluče srdce. Byla by ještě naléhala, ale
když viděla ten rozhodný pohled v kapitánových očích, vzdala to. "Tak dobře."
Tozbek se usmál. "Vezmu vás na lastury a mušle v přístavu v Amydlatnu,
až tam zakotvíme, slečinko. To budete koukat, jakou tam mají sbírku!"
Nevěděla, kde to je, ale podle té hromady souhlásek usuzovala, že to bude
na thajlenské straně. Většina měst tu ležela jižním směrem. I když byl
Thajlenah skoro stejně studený jako Led o zem, byl hustěji obydlený a lidé tu žili rádi.
Samozřejmě byli Thajleni trochu svérázní. Jak jinak taky popsat Jalbovu
zálibu-kterou s ním ale sdíleli i další-chodit venku bez košile, když fouká
studený vítr?
Svérázní jsou, ale oni ten nápad potápět se v moři nedostali, připomněla
si. Znovu se podívala dolů přes bok lodě, jak vlny omývají vyčnívající krunýř
obrovského santida. Co to vůbec je? Velekorýš jako ti děsiví roklebloudi
z Roztříštěných Planin? A tělo pod krunýřem má spíš jako ryba, nebo jako
želva? Santidi byli tak vzácní a vědci měli tak málo příležitostí pozorovat je
na vlastní oči, že se jednotlivé teorie navzájem popíraly.
Vzdychla, otevřela aktovku a začala si rovnat skici. Většinou to byly studie
námořníků při různých činnostech kolem plachet. Otec by jí býval nikdy
nedovolil strávit celý den tím, že bude sedět a pozorovat bandu temnooků
bez košilí.
Zrovna pracovala na skice santida, když se na palubě objevila Jasna.
Stejně jako Šalán měla na sobě havah, což bylo vorinské oblečení osobi-
35





tého střihu. Dole sahalo až po kotníky a výstřih skoro až pod bradu. Někte­
rým Thajlenům- mluvili o tom však jen tehdy, když nebyla na
doslechpřipadalo příliš prudérní. Šalán s tímto názorem ale nesouhlasila. Nebylo
prudérní, bylo elegantní. Hedvábí přiléhalo k tělu, zejména na hrudníku -
a z toho, jak si námořníci Jasnu prohlíželi, bylo zřejmé, že je to oblečení
lichotivé.
Jasna byla pohledná. Měla oblé křivky a opálenou pleť. Vzorně upravené
obočí, namalované jasně červené rty a vlasy vyčesané nahoru a spletené do
copu. I když jí bylo dvakrát tolik co Šalán, její zralá krása byla zdrojem
obdivu i závisti. Proč tak usiluje o dokonalost?
J asna pohledy námořníků ignorovala. Ne že by si jich nevšimla. Všimla si
vždycky všeho. Ale neměla o ně zájem. Prostě jí nezáleželo na tom, co si o ní
muži myslí.
Ne, to není pravda, pomyslela si Šalán, když Jasna prošla kolem ní. Ona
by určitě neztrdcela čas česdním a líčením, kdyby jí nezdleželo na tom, jestli
si jí někdo všímd. V tomto směru byla Jasna jednou velkou záhadou. Na
jednu stranu badatelka zaujatá pouze svým výzkumem, na druhou stranu si
pěstuje eleganci a důstojnost královy dcery a někdy je používá jako zbraň.
"Tady jste," utrousila J asna, když došla k Šalán. V tu chvíli se po boku
lodě vyhoupla vlna a vystříkla na ni. Na hedvábí se jí zaleskly kapky vody.
Zamračila se a potom se podívala na Šalán a zvedla obočí. "Tahle loď, jak
jste si možná všimla, má dvě velmi pěkné kajuty, které jsem pro nás za
nemalý peníz najala."
"Ano, ale jsou uvnitř."
"To místnosti obvykle bývají."
"Já jsem ale uvnitř strávila většinu života."
"A strávíte mnohem víc, pokud chcete být badatelka."
Šalán se kousla do rtu a čekala na pokyny, které přijdou. Kupodivu
nepřišly. Jasna kývla na kapitána Tozbeka, aby přišel k nim. Přišel poníženě
s čepicí v ruce.
"Ano, Jasnosti?"
"Chtěla bych ještě jedno tohle ... sedadlo," odpovědělaJasna a ukázala na
Šaláninu bednu.
Tozbek poslal jednoho ze svých mužů pro druhou bednu. Než se jí Jasna
dočkala, kýv Ia na Šalán, aby jí podala své výkresy. Prohlížela si skicu santida
a potom se podívala přes zábradlí dolů. "Není divu, že kolem toho námoř­
níci tolik nadělají."
"Nosí štěstí, Jasnosti, tak to je přece pro štěstí naší plavby, ne?"
"Já si svůj příděl štěstí vyberu, Nanhele Eltorve," odpověděla. "Děkuj u
za to sedadlo."
Námořník se nemotorně uklonil a odešel.
"Vy si myslíte, že je to banda pověrčivých bláznů," poznamenala Šalán tiše
a dívala se za nimi.
36





"Jak jsem si všimla," odpovědělaJasna, "jsou to muži, kteří našli v životě
smysl a teď z něho čerpají prosté potěšení." Vzala další obrázek. "Mnoho
lidí si tolik ze života ani vzít neumí. Kapitán Tozbek si drží dobrou posádku.
Udělala jste moudrou věc, že jste mi ho doporučila."
Šalán se usmála. "Vy jste mi ale neodpověděla."
"Na nic jste se mě neptala," řekla Jasna. "Tyhle skici jsou zdařilé, Šalán.
Ale neměla jste náhodou číst?"
"Já ... jsem se nějak nedokázala soustředit."
"A tak jste vyšla nahoru na palubu," pokračovala za ni Jasna, "malovat
mladé muže, jak pracují, bez košilí do půl těla nazí. Vy jste si myslela, že vám
to pomůže se soustředit?"
Šalán se začervenala. Jasna se zastavila u jednoho z výkresů. Šalán trpělivě
seděla-v tom měla dobrý trénink od otce- dokud Jasna nezvedla oči od
obrazu k ní. Byl to samozřejmě obraz Stínomaru.
"Respektovala jste můj příkaz znovu už tuto říši nenavštěvovat?" zeptala se.
"Ano,Jasnosti. Ten obraz jsem namalovala podle paměti z toho prvního ...
průšvihu."
Jasna odložila obraz. Šalán měla pocit, že má ve tváři jakýsi zvláštní výraz.
Že by přemýšlela, jestli může Šalán věřit?
"Vám to nejde z hlavy, co?" poznamenalaJasna.
"Ano, Jasnosti. Nejde."
"Tak bych vám to asi měla vysvětlit, viďte? "
"Opravdu byste byla ochotná?"
"Nemusíte to říkat tak překvapeně."
"Musí na tom asi dost záležet," řekla Šalán. "Jak jste mi to zakázala ... tak
jsem si myslela, že všechno, co se toho místa týká, je tajné. Přinejmenším
pro lidi mého věku."
Jasna se ušklíbla. "Ověřila jsem si, že zakázat mladým lidem přístup
k informacím znamená riskovat, že se dostanou do ještě větších problémů,
než když jim ty informace dáte. Na tom vašem experimentování je vidět, že
už jste do toho jednou vletěla po hlavě- jako já sama před vámi. Mám vlastní
bolestnou zkušenost s tím, jak nebezpečný Stínomar může být. Kdybych vás
nechala v nevědomosti, tak bych potom musela dávat vinu jedině sobě,
kdybyste se tam nechala zabít."
"Takže vy byste mi to byla řekla, i kdybych se na to zeptala už dřív?"
"Asi ne," připustila J asna. "Potřebovala jsem vědět, do jaké míry jste
ochotná mě poslechnout. Tentokrát."
Šalán se zatvářila sklesle a potlačila nutkání podotknout, že dokud byla
poslušná a pilná svěřenka, Jasna jí neříkala zdaleka tolik věcí, co teď. "Tak
co je to teda ... za místo?"
"Ono to vlastně není místo," začala Jasna. "Ne v tom smyslu, co my za
místo pokládáme. Stínomar je tady všude okolo nás, přímo v tuto chvíli.
Všechny věci, které existují tady, existují v určité formě i tam."
37





Šalán se zamračila. "Já tomu ... "
J asna zvedla prst na znamení, že má mlčet. "Všechny věci mají tři
komponenty: duši, tělo a ducha. To místo, co jste viděla, Stínomar, je to, čemu ří­
káme Království Ducha neboli Kognitivní říše. Tady všude kolem sebe vidíte
fyzický svět. Toho se můžete dotýkat, vidíte ho, slyšíte ho. Takhle vnímá svět
vaše fyzické tělo. No, a Stínomar je svět vašeho kognitivního já- tak
vnímá svět vaše podvědomí. Toho se dotýkáte skrytými smysly, intuitivně na
okamžik opouštíte logiku, tvoříte si naděje. Vy, Šalán, pravděpodobně právě
těmito zvláštními smysly tvoříte."
Loď vjela do rozbouřených vln a voda jí šplouchala o příď. Šalán si otřela
kapku slané vody z tváře a přemýšlela o tom, co Jasna právě řekla. "Ono mi
to ale skoro vůbec nedává smysl, Jasnosti."
"V to jsem doufala," odpověděla Jasna. "Mně trvalo šest let, než jsem
trochu pronikla do toho, co je Stínomar, a přesto si někdy sama nejsem jistá,
co si o něm mám myslet. Budu vás tam muset několikrát doprovodit, než
aspoň trochu proniknete do toho, jaký má tohle místo skutečný význam."
Jasna při těch slovech udělala grimasu. Šalán vždycky překvapovalo, když
u Jasny viděla nějaký výraz emoce. Emoce jsou přece něco tak hluboce
lidského a Šalán viděla v Jasně Kholinové spíš skoro bohyni. Což tedy,
doslova vzato, je zvláštní pohled na zarytou ateistku.
"Poslouchejte mě," řeklaJasna. "Už z toho, jak o tom mluvím, vidíte, že
tomu sama nerozumím. Řekla jsem vám, že Stínomar není místo, ale přesto
ho sama místem nazývám. Mluvím o tom, že ho navštívíme, ale přitom je
všude tady kolem nás. Nám prostě chybí ta správná terminologie, jak o něm
diskutovat. Tak to zkusíme jinak."
Vstala a Šalán ji rychle následovala. Prošly kolem zábradlí na palubě. Loď
se jim houpala pod nohama. Námořníci jim uhýbali z cesty a klaněli se.
K Jasně vzhlíželi se stejnou úctou, s jakou by vzhlíželi ke králi. Jak to dělá?
Jak může ovládat všechny kolem sebe, aniž by pro to něco viditelně udělala?
"Podívejte se dolů do vody," řeklaJasna, když došly na příď. "Co vidíte?"
Šalán se zastavila u zábradlí a dívala se do modrých vln, které se rozbíjely
o příď a stříkaly do stran jako bílá pěna. Tady byla dobře vidět
hloubkaneproniknutelná plocha rozpínající se nejen do dálky, ale i dolů.
"Vidím věčnost," odpověděla Šalán.
"Takhle by to řekl umělec," poznamenala J asna. "Plujeme přes hlubiny,
které neznáme. Pod těmi vlnami je čile se hemžící neviditelný svět."
Jasna se naklonila přes zábradlí a chytila se ho volnou rukou. Krytou ruku
měla zahalenou v rukávu. Podívala se před sebe. Ne do hloubky, ani k
pevnině, která se táhla v dálce po severním i jižním obzoru. Podívala se k
východu. Tam, odkud přicházejí bouře.
"Tam je celý svět, Šalán," pokračovala. "Jenže naše mysl jen tak klouže
po jeho povrchu. Svět hlubokých myšlenek. Svět tvořený hlubokými
myšlenkami. Když vidíte Stínomar, tak do těchto hlubin vstupujete. Je to pro
38





nás svým způsobem cizí svět, i když jsme ho vlastně sami stvořili. S určitou
pomocí."
"Co jsme udělali?"
"Co jsou spreni?" položila jí Jasna otázku.
Otázka Šalán trochu vyvedla z míry, ale na Jasniny provokativní otázky
už byla zvyklá. Dlouze se zamyslela a uvažovala o odpovědi.
"Nikdo neví, co jsou spreni," odpověděla Šalán. "Různí filozofové mají
různé názory na to, jak-"
N ". kl J c . '" " e, re a asna. " o JSOu.
"Já ... " Šalán se podívala na dvojici větrných sprenů, která jim kroužila
nad hlavou. Vypadali jako tenké světelné stuhy, tlumeně zářili a tančili
kolem sebe navzájem. "Jsou to živé myšlenky."
Jasna s~bou trhla.
"Co?" Salán nadskočila. "Je to špatně?"
"Ne," odpověděla Jasna. "Máte pravdu." Přimhouřila oči. "Domnívám
se, že spreni jsou prvky Kognitivní říše, které pronikly do fyzického světa.
Jsou to myšlenky, které získaly náznak vědomí- možná to způsobili lidé.
Vezměte si třeba muže, který se často rozčiluje. Představte si, jak jeho
přátelé a rodina začnou o tom jeho vzteku mluvit jako o něčem zosobněném,
o čemsi, co ho vždycky posedne, prostě o něčem vnějším, co už existuje
nezávisle na něm. Lidi rádi personifikují. Třeba o větru mluvíme, jako kdyby
měl svou vlastní vůli.
Spreni jsou právě ty myšlenky - částečky kolektivní lidské zkušenosti,
nějakým způsobem oživlé. To se děje nejdřív ve Stínomaru, protože ten je
jejich místem. I když jsme ho vytvořili my, oni mu dali podobu. Oni v něm
žijí, oni tam vládnou ve svých městech."
"Ve městech?"
"Ano," pokračovala J asna a dívala se na oceán. Vypadala ustaraně. "S
preni jsou neuvěřitelně různorodí. Někteří jsou chytří stejně jako lidé a vytvářejí
si města. Jiní jsou ja


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist