načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slon - Martin Suter

Slon
-11%
sleva

Elektronická kniha: Slon
Autor:

Napínavý thriller a vynikající román o světě, ve kterém žijeme, o lidech na okraji společnosti i těch, co spekulují s velkými penězi. Bytost, která lidi překvapuje a okouzluje: malý, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  195 Kč 174
+
-
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 210
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z německého originálu Elefant ... přeložila Miroslava Hnízdilová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9539-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Napínavý thriller a vynikající román o světě, ve kterém žijeme, o lidech na okraji společnosti i těch, co spekulují s velkými penězi. Bytost, která lidi překvapuje a okouzluje: malý, růžový slon, který ve tmě svítí jako mimozemšťan. Genový inženýr Roux z něj chce udělat globální senzaci. Slona mu však ukradnou. Barmský zaříkávač slonů Kaung, který asistoval při jeho narození, je stále přesvědčen, že něco tak posvátného je nutno ukrýt a chránit. Rozkošná, zázračná bytost – a pro toho, kdo zná kouzelnou genetickou formulku, i zdroj bohatství – malý, růžový slon, který ve tmě svítí. Najednou stojí v jeskyni, kde přespává bezdomovec Schoch, jenž nevěří vlastním očím. Odkud tahle zvláštní bytůstka pochází a jak vznikla? To ví jen několik málo lidí a každý z nich má přitom s miniaturním slonem jiné úmysly a sleduje svůj vlastní cíl: Kaung, barmský zaříkávač slonů, který provázel jeho zrození, věří, že musí být chráněný. Chráněný, to ano, ale patentem, myslí si naproti tomu genový inženýr Roux. Dějiště úchvatného románu rychlým tempem přechází z genové výzkumné laboratoře přes cirkus na Curyšské vysočině do prostředí městských bezdomovců, odtud do úkrytu ve vile na curyšské hoře Uetliberg a nakonec do země v jihovýchodní Asii, kde slony obzvláště uctívají. 

Zařazeno v kategoriích
Martin Suter - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Přeložila

Miroslava Hnízdilová


SLON • Martin Suter

Copyright © 2017 by Diogenes Verlag AG Zürich

Translation © Miroslava Hnízdilová, 2017

Czech Edition © Metafora, 2017

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-625-5 (pdf)

Pro Anu a Margrith


3

12. června 2016

Abstinenční přízrak to být nemohl, vypil toho dost.

Schoch se pokusil zaostřit zrak na věc, která stáladaleko vzadu v podemletém břehu řeky, tam, kde se strop jeskyně stýkal s písčitou půdou.

Dětská hračka. Malý slon, růžový jako marcipánové prasátko, jen ta růžová byla sytější. A svítil jakosvatojánská muška.

Už se přihodilo, že jeho jeskyni někdo objevil. Občas našel feťácké nádobíčko nebo kondomy nebo obalyfastfoodových potravin. Ale stopy po návštěvě dětí neobjevil dosud nikdy.

Zavřel oči a pokusil se o něco jako spánek.

Měl točivou opici. Tak nazýval opice, kdy se s ním, jakmile si lehl do spacáku, začalo všechno točit. Za celé ty roky nezjistil, kdy se z normální opice stane točivá. Někdy si byl jistý, že je to množstvím alkoholu, jindy se přikláněl k tomu vidět příčinu v míchání různých druhů pití. Ale pak byly situace jako tahle, kdy – pokud si dokázal vzpomenout – nepil ani víc ani něco jiného než předešlý den, a přesto se s ním všechno točilo.

Možná svoji roli sehrálo počasí. Cestou domů honil jižní větřík mraky nad řekou a občas je protrhal, takže se objevil bílý měsíc v úplňku. Jižní vítr a úplněk, to bylo možná vysvětlení pro točivé opice. Přinejmenším pro pár z nich.

1

první díl


SLON • Martin Suter

Také nikdy nepřišel na to, co víc pomáhá: zda oči zavřít, nebo nechat otevřené.

Tak je tedy otevřel. Hračka tam pořád ještě byla. Ale zdálo se mu, jako by malý slon stál trochu víc vpravo.

Znovu zavřel oči. Chvilku se mu pod víčky točil malý slon a zanechal po sobě růžový chvost.

Okamžitě oči zase otevřel.

Slon tu stál, plácal ušima a chobot zdvihl do písmena S.

Schoch si lehl na druhý bok a pokusil se zastavit točení.

Přitom usnul.

13. června 2016

Pil už příliš dlouho na to, aby měl opravdovou kocovinu.

Ale také příliš dlouho na to, aby si jasně vybavilpodrobnosti minulého večera. Probudil se později než obvykle,

s vyschlými ústy, slepenýma očima a zrychleným pulzem,

ale bez bolení hlavy.

Větve křoví před vchodem do jeskyně se otřásaly pod těžkými kapkami a za nimi rozeznal v kalném svítání šedivou stěnu deště, jehož rytmické šumění pronikalo dovnitř. Jižní vítr utichl a na to, že byl červen, byloneobvykle chladno.

Vymotal se ze spacáku, narovnal se natolik, kolik mu nízké místo na spaní dovolilo, a sbalil si lůžko do pevné role. Košili si zastrčil do kalhot a natáhl se pro boty.

Ale na místě, kam je vždycky odkládal – uvnitř za vchodem do jeskyně a dost daleko na to, aby je nezasáhl náhlý déšť –, našel jen jednu. Druhou objevil po chvíli před jeskyní. Ležela v louži vedle promáčeného křoví. Schoch si nedokázal vzpomenout, že by se mu to už

2


5

někdy stalo, bez ohledu na to, jak opilý byl. Možná by se

měl trochu krotit.

S klením se natáhl pro modrobíle pruhovanou kecku, ze sportovní tašky vyndal otrhaný froté ručník s nápisem „Nivea“ a pokusil se jím botu vysušit.

Bylo to beznadějné, a tak si mokrou, studenou botu obul.

Něco se mu neurčitě honilo hlavou. Něco z minulé noci. Něco zvláštního. Ale co? Nějaký předmět? Zážitek? Stejně jako hledané slovo nebo zapomenuté jméno, které má člověk na jazyku.

Nedokázal si vzpomenout a chlad z promáčené boty se šířil po noze vzhůru a Schoch začínal mrznout.Potřeboval pohyb a trochu teplého kafe do žaludku.

Přetáhl přes sebe žlutou pláštěnku, kterou kdysi nechal zmizet z jednoho staveniště. Byla plná dehtových skvrn a nesla logo jedné velké stavební firmy, které také zašpinil dehtem, aby nebylo čitelné. Čitelná zůstala jen slova „Hoch- und“. Spacák nacpal do špinavé sportovní tašky, v níž se nacházela většina jeho majetku. Náhradní prádlo, ponožky, tričko, košile, pytel na praní a náprsní taška s doklady. Zbytek věcí, které vlastnil, měl v útulku Armády spásy, s jehož správcem byl zadobře.

Na zacuchané vlasy si narazil kšiltovku a vykročil ven. V jeskyni nenechal nic.

Déšť byl tak hustý, že protilehlý břeh byl sotva vidět. Drápal se nahoru po kluzkém náspu. Než dospěl kpobřežní cestě, dvakrát uklouzl a nohavice měl zablácené až po kolena.

Místo na spaní zdědil po Sumim, muži, který ho zasvětil do pravidel. Tehdy, když mezi bezdomovci ještě nějaká platila. Například to, že se respektují místa na spaní ostatních. Dnes už to neplatilo. Dnes se může stát, že člověk přijde domů a tam už někdo leží. Většinou to byl nějaký imigrant. Někdo, kdo přijel, aby tu hledal práci.

Sumi to místo objevil krátce po povodni v roce 2005. Řeka stoupla do takové výšky, že na mnoha místech

SLON • Martin Suter

podemlela břehy a odplavila divoký porost, který je

pokrýval.

Z protějšího břehu náhodou uviděl zející otvor. Jediný problém představovalo to, že jeskyně byla dobřeviditelná. Tak mu přišlo vhod, že předtím, než skončil na ulici, pracoval jako pomocný zahradník. Níže po proudu, kde bylo řečiště širší a voda nedosáhla k porostu, vykopal několik keřů a zasadil je před vchod.

Své místo na spaní pokřtil „Říční postel“ a pobýval tu skoro rok. Schoch byl jediný, kdo o jeskyni věděl. „Ažjednou zkapu,“ říkával Sumi, „můžeš si mou Říční postel vzít.“

„Ty nás všechny přepiješ,“ odpovídal vždycky Schoch.

Ale pak Sumi najednou zemřel. Na odvykačce.Delirium tremens.

To Schocha utvrdilo v rozhodnutí nikdy nepřestat nasávat.

Cesta kolem řeky byla liduprázdná. Ranní běžce, které tu jindy touhle dobou potkával, uvěznil déšť doma.Netrvalo dlouho, než byla jeho suchá bota stejněpromáčená jako ta mokrá. Déšť mu po vousech stékal za výstřih pláštěnky. Vystrčil bradu a hřbetem ruky vysunul vousy ven. Naléhavě potřeboval svůj druhý šálek kávy, protože první už promeškal.

Cestou nahoru minul říční práh. Byla tu malá plošina. Do náspu byly zapuštěné dva betonové piloty, které nesly hliníkovou záchrannou tyč. Tohle místo bylo pověstné, protože se tu zejména při vysokém stavu vody tvořilválcovitý vír. Teď se odsud nesly výkřiky.

Schoch kousek popošel, aby mu porost nebránil ve výhledu. Na betonové plošince stáli dva muži, jeden malý a jeden větší, a prošťourávali záchrannou tyčí hnědou vodu pod říčním prahem.

„Potřebujete pomoc?“ chtěl zavolat, ale byl takochraptělý, že ze sebe nevydal ani hlásku.

Odkašlal si. „Hej! Haló!“

Větší z mužů vzhlédl. Japonec nebo Číňan.

„Spadl tam někdo?“

Teď vzhlédl i muž se záchrannou tyčí. Nakrátkoostříhaný zrzoun.

„Můj pes!“ odpověděl mu.

Schoch pokrčil rameny a potřásl hlavou. „Válecsmrti,“ zakřičel, „z toho se nikdo živý nedostane. Už spolkl leckoho. Zapomeňte na to. Radši dávejte pozor, abyste tam nespadli ještě i vy!“

Muž se záchrannou tyčí dál propátrával vodu. Druhý mu zamával. „Thanks!“ zavolal a pak se k němu znovu otočil zády.

Schoch šel dál. „Já je varoval,“ mumlal si. „Já je varoval.“

25. dubna 2013

Na zábradlí restaurační terasy číhaly vrány na jakoukoli

nepozornost číšníka, který hlídal teplý bufet. PříbojIndického oceánu byl slyšet až sem nahoru.

U druhého stolu odzadu seděl Jack Harris. Měl odsud nejlepší výhled na směs batůžkářů, obchodníků aposledních imigrantů, kteří ještě pořád trávili dny v hotelech s luxusní image.

Poflakoval se tu už tři týdny a čekal a popíjel přílišmnoho ležáku Lion. Občas se dal do řeči s některým turistou a jednou se mu podařilo svým povoláním natolik oslnit jednu osamoceně cestující Američanku, že si ho vzala k sobě na pokoj. Harris byl veterinář se specializací na slony.

Většinou však trávil noci sám ve svém pokoji. Pokoj měl pěkný výhled. Nebyl sice orientovaný přímo směrem k moři, nýbrž na velké prostranství, kde dříve hrávalo koloniální panstvo golf a nyní tam stála spousta stánků se suvenýry a občerstvením. Během osamělých nocí si

3


SLON • Martin Suter

občas otevřel jedno ze dvou oken, zapálil si cigaretu adíval se dolů na světla rušného náměstíčka a fluoreskující

vlnobití oceánu.

Hlasy a smích se mísily s útržky hudby, ze stánků sobčerstvením stoupaly do světla lamp cáry kouře a občas k němu vítr zanesl vůni dřevěného uhlí a horkéhokokosového oleje.

Harris vstal a obsloužil se u bufetu. Na talíř si navršil nevzhlednou směs kari, dušeného masa a gratinovaných brambor a vrátil se ke stolu, na který zatím někdo zpersonálu bez vyzvání položil cedulku Reserved.

Jedl také příliš mnoho.

Bylo mu čtyřicet, pocházel z Nového Zélandu a vypadal jako poněkud mohutnější Krokodýl Dundee. To si myslel on. Jeho žena, která ho před osmi lety opustila – jak ten čas letí! –, tvrdila, že vypadá jako střihač ovcí.

Rozvod ho zcela vykolejil. Žil se svou ženou Terry a dvojčaty Katjou a Jeromem ve velkém bungalovu ve Fendaltonu, nejelegantnějším předměstí Christchurche, s partnerem vedl veterinární kliniku a dobře vydělával.

Jasně, dovolil si pár aférek, ale právě, když se sám pochválil za polepšení, načapal Terry se svým přítelem a partnerem. Strašlivý šok. Byl připravený jim oběma odpustit a začít nový život. Terry si přála začít nový život, ne však s ním. Po rozvodu si vzala jeho partnera.

Jack se dál protloukal jako zvěrolékař po různých rezervacích divoké zvěře v Asii. Na Nový Zéland se od té doby vrátil jen třikrát, aby se setkal s dětmi. Z těch se mezitím stali teenageři a při poslední návštěvě mu daly najevo, že už o jeho řídké návštěvy moc nestojí. Od té doby se jeho kontakty omezily na drobné finančnípříspěvky k narozeninám a k Vánocům a občasné hovory po Skypu. Alimenty nemusel platit, jeho vlastní občasné nevěry při rozvodu nevyšly najevo.

O pár stolů dál krmily dvě turistky vrány. Všiml si jich, už když šel poprvé k bufetu. Kolem třicítky, německy hovořící, žádné krasavice, avšak pevně rozhodnuté zažít o těchto prázdninách něco víc než jen poznávání cizí kultury a přírody, na to měl čuch.

Bavily se tím, jak ptáci přilétali na jejich stůl a uzobávali z talířů. Jack mohl zabodovat už tím, že by je upozornil, že tímto způsobem mohou ptáci přenášet kryptokokózu a ornitózu. Což sice nebylo úplně špatně, ale ani úplně správně. Právě se chystal zajít k bufetu a na zpáteční cestě utrousit u stolu těch dvou příslušnou poznámku, když mu zazvonil mobil.

Na displeji stálo „Roux“.

Jack Harris se ohlásil, poslouchal a pak volajícíhovyzval: „Hold on,“ z kabátu vylovil propisovačku a na zadní stranu jídelního lístku se specialitami dne si poznamenal řadu čísel. „I thought it would never happen,“ poznamenal ještě, pak hovor ukončil a vytočil jiné číslo.

„Kasun?“ zakřičel do telefonu tak hlasitě, že se několik hostů otočilo. „Race to Ratmalana. Now!“ Mávl na číšníka mezinárodním gestem pro „účet, prosím“, a když ho hned nedostal, vyrazil mu naproti a účet podepsal. Ještě cestou k hotelovému pokoji zavolal svému kontaktu na heliportu.

Objednal si taxík a spěšně natáhl pracovní oděv – khaki kalhoty a opranou džínovou košili s krátkými rukávy. Ze skříně vyndal kufřík s instrumenty, který si pro tento dlouho očekávaný případ sbalil a neustále ho kontroloval.

Na místo dorazil ani ne za čtvrthodinku. Kasun,mladík, kterého mu přidělil k ruce Department of Wildlife Conservation, Úřad na ochranu přírody, už tam byl aočekával ho před Robinsonem R44, lehkým, třímístnýmvrtulníkem, jehož rotory se začaly otáčet v okamžiku, kdy se Jack v taxíku objevil na dohled.

Když dospěl ke stroji, Kasun již seděl připoutaný na zadním sedadle se sluchátky na uších. Jack mu pokynul, pozdravil pilota a předal mu lístek se souřadnicemi.Přioutal se a nasadil si sluchátka.

Pilot zvýšil počet otáček, malý stroj se pomalu zdvihl

SLON • Martin Suter

a okamžik se vznášel nad startovací dráhou, pak pilot

sklopil přední část a nabrali směr na jihovýchod.

Tentýž den

Poslední kilometry letěli nízko nad tratí a stojící vlakuviděli už zdálky. Pár metrů za lokomotivou se shromáždila

skupina lidí kolem zraněného slona.

Pilot zdvihl stroj do výšky, aby se rozhlédl. Nedaleko místa neštěstí byla mýtina, na jejímž okraji stálo několik chatrčí. Na přistání dost místa.

Až na pár stařen a malých dětí byla vesnice jako po vymření. Kdo nepracoval na poli, vydal se k místu neštěstí.

S kufrem s instrumenty, chladicím boxem v pevném obalu a kontejnerem na materiál spěchal podsaditýHarris se svým vysokým, štíhlým asistentem po úzké pěšině vedoucí z mýtiny k trati.

Bylo vedro. Víc než třicet stupňů, jak na Srí Lance většinou bývá, a vlhkost vzduchu přesahovala devadesát procent. Než dospěli k trati, košile se Harrisovi přilepila na mohutný trup. Vylezli po suti nahoru na trať a pustili se mezi kolejemi na sever k místu neštěstí. Mělo by být hned za nejbližší zatáčkou.

Nikde ani kousek stínu, byli vystaveni žhnoucímu slunci. Páchlo to tu rozpáleným dehtem, kterým byly napuštěné pražce. A po záchodech z vagonů pro cestující.

Teď už bylo vidět lokomotivu a hned za ní shluk lidí.

Těsně než dospěli k této skupině, přenechal Harris místo v čele domorodému pomocníkovi, aby jim zjednal místo. Kasun vydal příkré pokyny v sinhálštině, z nichž Harris rozuměl pouze anglickým slovům „NationalWild>4


11

life Department“, a zvědaví obyvatelé vesnice i cestující

z vlaku okamžitě ustoupili stranou.

Před nimi ležel malý slon, vedle něj klečela mladá žena, nejspíš turistka, a hladila ho po hlavě.

„It’s okay, it’s okay,“ těšila ho hlasem zastřeným slzami.

Zvíře mělo doširoka rozevřené oči, kousalo se dochobotu a zadní nohy mělo ohnuté v nepřirozeném úhlu. Harris postavil kufr a otevřel ho.

„Are you a doctor?“ zeptala se turistka americkouangličtinou.

Harris přikývl. Z kufru vyndal injekci a ampulku a natáhl látku do stříkačky.

„Will it be okay?“ vyzvídala žena ustaraně.

Harris opět přikývl. Zdvihl pravé ucho těžce raněného zvířete. Pletenec žil na zadní straně se značil až přílišjasně. Harris zvolil žílu naběhlou do tloušťky prstu, zabodl jehlu a vstříkl injekci.

„Painkiller?“ ujišťovala se.

Harris opět kývl. „Painkiller,“ zamumlal i on a podíval se na hodinky.

Zdálo se, že se slůně uvolnilo. Chobot mu vyklouzl z tlamy na pošlapanou trávu jako unavený had. Turistka ho hladila dál po čele porostlém dlouhými chlupy. „Pšt, pšt,“ dělala, jako by konejšila usínající dítě.

Harris se podíval na hodinky a dal znamení Kasunovi. Ten pochopil a dotkl se ženina ramene. Škubla sebou a vzhlédla k němu.

Harris teď uviděl, jak mladý je obličej zalitý slzami.

„Let’s go, Miss,“ vyzval ji Kasun.

Američanka se prosebně podívala na Harrise.

Kývl. „Everybody leaves now. We have to do some surgery.“

Pomalu se vztyčila, pohlédla na slůně, otřela si pěstmi slzy a podívala se na Harrise. „You’ve put it to sleep, haven’t you?“

Harris neodpověděl.

Otočil se a nechal se strojvůdcem dovést ke skupiněcestujících, kteří čekali o pár vagonů dál ve stínu kraje lesa.

SLON • Martin Suter

Svlékl propocenou košili a navlékl si zelený chirurgický plášť. Kasun mu ho na zádech zapnul a podal mudezinfekční prostředek. Glycerin, který obsahoval, usnadnil vklouznutí rukou do chirurgických rukavic.

Pak stetoskopem poslechl slůně. Po třech minutách kývl na Kasuna, který už si také natáhl sterilní rukavice. Nyní sáhl do kufříku s nástroji a podal mu velký skalpel.

Harris nasadil čepel pod páteř vedle osmnáctého žebra a otevřel lumbální oblast mrtvého slona.

Tentýž den

Sedadlo IIA mělo dvě výhody: nebylo tu žádné vedlejší

sedadlo a bylo nejzazším sedadlem v byznys třídě tohoto

Boeingu 787-9. A navíc za ním bylo trochu místa na

chladicí box s vaječníky slůněte.

Harris ještě stihl Etihad 265 ve dvacet jedna hodin, který ho přibližně za čtrnáct hodin dopraví z Kolomba přes Abu Dhabi do Curychu. Propíjel se nápojovýmlístkem od šampaňského přes bordeaux a likéry a teď byl u piva na dobrou noc. Snad si ještě ve zbývajících čtyřech hodinách letu dokáže trochu zdřímnout.

Byznys třída byla obsazená jen asi z poloviny. Většina cestujících spala, ale tu a tam ještě matně svítila obrazovka.

Nad jedním sedadlem se najednou rozsvítilo světlo. Za chvilku se pohnul závěs kuchyňky, vyšla letuška, šla ke světlu, sehnula se, vyměnila pár slov s cestujícím a odešla. Krátce nato se vrátila s tácem. Stála na něm sklenice a plechovka piva.

Další, kdo také nemůže usnout.

Harris byl šťastný, že tahle mise končí. Na chvíli měl

5


13

dost tropů a těšil se na Evropu, na chladné noci a odborné

rozhovory s kolegy. A na uznání, kterého se mu, alespoň

po krátkou dobu, za úspěch projektu dostane.

Nasadil si sluchátka a naladil kanál s country hudbou. Hráli Lucille Kennyho Rogerse. Písničku, která hoprovázela v nejhorších časech rozvodu.

You picked a fine time to leave me, Lucille

With four hungry children

And a crop in the field

I’ve had some bad times

Lived through some sad times

But this time your hurtin’ won’t heal

You picked a fine time to leave me, Lucille Probudil ho klidný hlas kapitána. Prolétávají oblastíturbulencí, vysvětloval, a žádá pasažéry, aby se připoutali.

Harris se zlobil. Byl připoutaný. Turbulence by ho stěží vzbudily. Naopak, miloval je.

Přitom dříve trpěl strachem z létání. Chorobným. Do dvaatřiceti let vstoupil do letadla jen jednou jedenkrát. Tenkrát mu bylo šestnáct a v soutěži známé cigaretové značky vyhrál vyhlídkový let z Queenstownu do Milford Soundu jednomotorovým australským letadlemGippsland GA-8 pro sedm pasažérů.

Vysoko nad rozeklaným fjordem vletěl stroj do bouřky a Harris si přísahal, že jestli tenhle horor přežije, už nikdy do letadla nevstoupí.

Toto předsevzetí uskutečnil ihned po strach nahánějícím přistání na maličké přistávací dráze v Milford Soundu. Odmítl znovu nastoupit na palubu letadla a pět hodin, které ho dělily od Queenstownu, překonal na korbě náklaďáku se dřevem.

Do dalšího letadla nastoupil až jako dvaatřicetiletý, krátce po rozvodu s Terry: s Air New Zealand letěl zChristchurche přes Auckland do Perthu a odsud se South African Airways do Johannesburgu a Kapského Města.

SLON • Martin Suter

Na cestě byl skoro třicet hodin a ani vteřinu se nebál

o život. Už na něm tolik nelpěl.

Od tohoto druhého letu v životě si létání dokonce vychutnával. Vždy se bezvýhradně svěřil stroji a pilotovi jako klokaní mládě matčinu vaku.

A teď ho tenhle pilot připravil kvůli pár turbulencím o tu trochu spánku, která mu do přistání zbývala.

26. dubna 2013

Déšť ustal a obloha se vyjasnila. Roux viděl Etihad jdoucí

na přistání. Ale dopravní zácpa se nehýbala. Ještě dva

kilometry bude pořád dokola zastavovat a rozjíždět se,

zastavovat a rozjíždět se, než se dostane ke sjezdu na

letiště.

Zlobil se. Na předpověď počasí, která byla správná pouze tehdy, když jste na ni nebyli odkázaní. Na letiště v Curychu, které nikdy nepřestane být staveništěm. A na sebe samotného, že nedokáže přijet přesně ani naschůzku kvůli události, na kterou tak dlouho čekal.

Harris by samozřejmě zavolal a počkal na celnici, dokud nedorazí s potřebnými povoleními. Roux však byl netrpělivý. Chtěl mít zásilku konečně u sebe a pod kontrolou. Už se načekal dost.

Sjezd na letiště už byl v dohledu, ještě pár set metrů a bude moci vyrazit ze zácpy a přidat plyn. Adele zpívala Skyfall. Rouxovy prsty porostlé chloupky bubnovaly ve špatném rytmu do volantu.

Písničku přerušilo dopravní hlášení, které varovalo před zácpou na A51, ve které trčel.

„Skutečně?“ mručel si. „Zácpa?“

6


15

Bylo mu třicet pět let. Přestože byl šlachovitý a nijak malý, vypadal podsaditě. Vděčil za to velké hlavě akrátkému krku. Řídké nazrzlé vlasy měl ostříhané nakrátko a husté obočí pečlivě zastřižené, což zvýrazňovalonadočnicové oblouky a propůjčovalo jeho podsaditosti ještě buldočí vzhled.

Konečně dojel k místu, kde začínal odbočovací pruh ke sjezdu. Kolona však už zase stála a mezera mezi svodidly a blatníkem volva před ním byla pro jeho BMW příliš úzká. Kdyby ti pitomci před ním líp zastavili, byl by už dávno na letišti.

Zatroubil.

Nic se nestalo.

Znovu zatroubil, tentokrát podržel klakson déle.

Auto daleko vepředu se o kousek pohnulo. Auto za ním se přidalo, pak další a další. Jen volvo před ním zůstalo stát.

Roux se vztekle opřel o klakson a držel ho zmáčknutý. Muž za volantem volva ho pokáral dlouhým a důrazným vrtěním hlavy. Pak nastartoval motor a s rozčilující pomalostí popojel o kousek dopředu.

Jakmile byla mezera dost velká, dupl Roux na plyn a s troubením a kvílením pneumatik vyrazil na sjezd.

Tentýž den

Celní odbavení probíhalo ve velké místnosti s ocelovými

přepážkami. Kolem otevřených vchodů proudili cestující,

kteří zvolili zeleně označený východ. Jen zřídka někdo

následoval červenou cedulku a vstoupil do odbavovacího

prostoru celnice.

7


SLON • Martin Suter

Vedle svého kufru na kolečkách tu Harris čekal už dvacet minut. Chladicí box postavil na kovovou odkládací plochu.

Nebyl si jistý, jestli Rouxe pozná, neměl dobrou paměť na obličeje a viděl ho jen jednou na kongresu v Londýně, na kongresu pro odborníky na rozmnožování a boj snelodností. Oba seděli na přednášce o dozrávání sloních buněk v tělech krys. Harris se tam potloukal, protože doufal, že naváže kontakty s vědci, kteří hledají specialisty pro práci v terénu. Roux potřeboval někoho, kdo mu dokáže obstarat sloní vaječníky.

Po přednášce se setkali – Harris měl později pocit, že to nebyla náhoda – v podniku Ye Olde Rose & Crown vedle kongresového hotelu. Harris seděl sám u baru a Roux se k němu připojil se dvěma po okraj plnými půlpintami anglického hořkého piva. „Není nic smutnějšího než osamocený muž v baru,“ pronesl angličtinou zabarvenou švýcarskou němčinou. Při druhé rundě – pro Harrise už třetí – již Roux věděl, že jeho společník je veterinář se specializací na slony, a při další se ho bez obalu zeptal, zda by nevěděl, jak nejlépe obstarat vaječníky asijského slona.

Harris to věděl.

„Jack! Sorry, traffic jam!“ volal muž, který se k němu blížil s napřaženou rukou. Harris ho opravdu nepoznal. V paměti ho měl menšího a tlustšího.

Uchopil podávanou ruku a stiskl ji. Byla vlhká. Správně, toho si všiml už poprvé. Potily se mu ruce.

Roux již při podávání ruky hleděl za Harrise na chladicí box. Teď ruku stáhl a položil ji na víko nádoby. „At last,“ vydechl. „Konečně.“

Loudal se k nim celník. Harris ho již informoval, že se jedná o přepravu orgánů a že čeká na příjemce, který má potřebné podklady pro dovozní formality.

Roux se legitimoval a předal mu tenkou složkudokumentů. Na obálce byl červenožlutý nápis Gentesca a slogan Věda pro pozítří.

Úředník přejížděl prstem po kolonkách a vybíralinformace, které musel zapsat do svého formuláře. Když skončil, pokynul bradou k chladicímu boxu.

„Je to skutečně nutné?“ zeptal se Roux. „Je důležité, aby orgán zůstal zchlazený na nulu až čtyři stupně.“

„Bez podívání to nemohu propustit.“

Roux vzdychl a dal Harrisovi znamení, aby box otevřel. „Just a second,“ doplnil k tomu.

Natolik anglicky úředník uměl. „As long as it takes,“ opravil ho.

Harris uvolnil stahovací přezky a otevřel víko. Mezi modrými mrazicími krystalky ležel sterilní box z mléčné umělé hmoty. Harris nijak nenaznačil, že by ho chtěl otevřít, dokud ho k tomu celník nevyzval.

„Ohrožujete vědecký projekt pro zachování druhu,“ reptal Roux.

„Ten, kdo to celé protahuje, jste vy,“ odvětil celník.

Roux kývl na Harrise a ten neochotně sundal zelený kryt nádoby.

To, co viděli, bylo malé jako dětská pěst a mělo to strukturu jako mozek. Bylo to našedlé a vlhce se to lesklo.

„Nedotýkat se!“ poručil Roux.

Úředník vyndal z pouzdra na opasku mobil a udělal fotku. Pak zásilku propustil.

Tak přicestovala Sabu do Švýcarska.

28. dubna 2013

Od mokrého asfaltu na parkovišti se odráželo několik

málo aut a pár osvětlených oken dřívější drátovnypřestavěné na kancelářskou budovu. Prostory ve druhém patře,

v nichž se dosud svítilo, patřily firmě Gentesca.

8


SLON • Martin Suter

Roux stál se dvěma asistentkami u ocelového stolu a skláněl se nad Miss Playmate, jak asistentky pokřtily laboratorní krysu.

Miss Playmate se jmenovala, protože byla nahá. Byla to kastrovaná laboratorní krysa naháč, uzpůsobená pro přijetí sloní tkáně odstraněním brzlíku, aby nemohla produkovat T-lymfocyty, které bývají zodpovědné zaodmítnutí implantátů. Takto jí mohl Roux transplantovat malý kousek tkáně z vaječníků osídlené tisíci zárodečných buněk, aniž by cizí tkáň odmítla.

Miss Playmate byla pod anestetikem a ležela podjasnými operačními světly, všechny čtyři nohy natažené apřievněné gumovými páskami. Břicho měla rozříznuté a Roux pracoval v jejím nitru skalpelem a pinzetou. Jedna asistentka držela retraktory ránu otevřenou, druhá mu podávala instrumenty, které příkrým tónem požadoval, a co chvíli osušovala pot, který mu kapal z ostříhaného obočí čouhajícího mezi krajem chirurgické čepice arouškou.

Cílem bylo transplantovat kryse kousek tkáně z vaječníku slůněte ze Srí Lanky s tisíci dosud oplodnění neschopných buněk. V jejím těle mohly dozrát. Přibližně za půl roku je bude moci Roux geneticky modifikovat.

Tuto operaci již prováděl mnohokrát, o čemž svědčili tany, opičky rhesus a králíčci, kteří v místnostech podél chodby zeleně, modře a červeně svítili. Toto však byly jeho první sloní buňky. A slon, kterého takto stvoří, by – pokud všechno půjde dobře – měl nejen svítit ve tmě, jeho kůže by byla i na denním světle růžová.

Tohle byl totiž jeho velký objev, o kterém kromě něj věděly jen asistentky a od určité doby, bohužel, i jeden tichý společník. Do zárodečných buněk se mu podařilo zabudovat kombinaci luciferinu a pigmentu opic mandril!

Luciferiny jsou látky, které umožňují svítit například světluškám. A pigment opic mandril je látka, která má na svědomí barvy jejich obličeje a pozadí. Roux použil červenou jejich nosu.

Nejkrásnějším výsledkem těchto experimentů byla Rosie, skinny pig, bezsrsté morče. Roux vstříkl oba geny do zárodečně buňky, oplodnil ji a implantoval do dělohy normálního morčete.

Po dvou měsících porodila náhradní matka dvě růžová morčata. Jedno bylo mrtvé. Ale druhé, Rosie, žilo avypadalo jako z marcipánu a ve tmě svítilo jako chodícísvětelná reklama.

A bez toho, že by muselo být nasvícené světlem o určité vlnové délce, milá komise pro udílení Nobelovy ceny! Rosie svítila! Ne že by jen odrážela světlo jako pokusná zvířata profesora doktora Richarda Gebsteina!

Gebstein býval Rouxovým zaměstnavatelem. Byl vedoucím a vlastníkem genově technické laboratoře, která kromě jiného zkoumala označování genů. Při této práci se často používaly fluoreskující proteiny nebo enzymy. Roux u Gebsteina nastoupil hned po promoci a pracoval u něj téměř deset let jako mizerně placený vědec.

V té době se mu podařilo – zčásti náhodou, zčásti záměrně – vytvořit lehce nazelenale svítící krysu. A tehdy udělal velkou chybu, když ji ukázal šéfovi. Gebstein byl velmi potěšený, o trochu mu zvýšil plat a uvolnil ho pro další bádání na tomto poli. S podmínkou, že do toho nezasvětí nikoho dalšího.

Na svém tajném projektu pracoval Roux dnem i nocí a za dobu kratší než rok se mu podařilo experiment zopakovat. Šéf ho patřičně oslavoval, avšak za pár týdnů po tomto úspěchu to mezi nimi zaskřípalo. Začalo to hádkou o naprostou hloupost. Roux jedl v laboratoři oběd, jako vždy obložený chléb, a Gebstein ho načapal. Jídlo v genově technické laboratoři takovéhotobezpečnostního stupně bylo sice porušením pravidel, ale dosud nikdy to šéf nekomentoval jinak než přáním „dobrou chuť“. Tentokrát se na něj obořil. A Roux si to nenechal líbit a odsekl mu.

To byl začátek neshod, které za krátký čas vedly kRouxovu propuštění. Že byly úmyslné, zjistil Roux teprve

SLON • Martin Suter

v okamžiku, kdy si přečetl Gebsteinovu publikaci s dílčími

výsledky svých vlastních experimentů. On sám v ní nebyl

zmíněn jedinou větou.

Publikace vzbudila ve vědeckém světě i mezi žurnalisty velký rozruch, a byla dokonce citována v bádání Rogera Tsiena, Martina Chalfieho a Osamu Shimomura, kteří obdrželi Nobelovu cenu za chemii za objev a aplikaci zeleně fluoreskujících proteinů. K Rouxovu velkému škodolibému potěšení nebyl Gebstein v odůvodnění Královské švédské akademie věd zmíněn ani jedinou slabikou.

A tehdy se Roux vydal na cestu pomsty. Založil vlastní genově technickou laboratoř, která sloužila jednomu jedinému cíli: konkurovat Gebsteinovi a překonat ho. Tato myšlenka mu dlouhá léta dodávala sílu a energii pracovat celé noci, podlézat bankovním úředníkům a pořád dokola hledat cesty jak odvrátit konkurz.

Vědecký úspěch firmy byl čím dál méně důležitý,zatímco komerční úspěch stále nutnější.

Jeho projekt měl potenciál prorazit ve dvou oblastech: ve finanční a vědecké. Kdyby se mu podařilo produkovat patentovaná zvířata, která by nejen svítila ve tmě, ale měla by i na denním světle mimořádnou barvu, měl by ve všech ohledech vystaráno.

Když za svých krátkých nocí nemohl usnout,představoval si Gebsteinův obličej – pěstěný, bílé vousy, vyfénované bílé vlasy, načechrané bílé obočí, zlaté brýle bezobrouček, celou úhledně učenou vizáž –, až mu předloží návrh na převzetí jeho laboratoře, který bude tak ohromující, že ho nebude moci odmítnout.

Roux se znovu sklonil nad Miss Playmate a předal ji do péče Very, která byla nejen jeho asistentkou, nýbrž i ošetřovatelkou zvířat.

13. června 2016

Schochova ruka nebyla jediná, která se třásla. VRanním slunci měli touto dobou problém s udržením šálku

téměř všichni. Byly tu cítit kávové filtry, dech páchnoucí

alkoholem a mokré oblečení nasáklé kouřem. Vzduch

byl mizerný, ale jestliže nově příchozí zůstal na chvíli

stát mezi dveřmi a hledal místo u přeplněných stolů

putyky, křičeli na něj ti, kteří už místo měli, „Hej, hej!“

a „Zavři!“

Noc strávila většina z nich venku nebo v nějakémnevytopeném úkrytu a byli tu, aby se zahřáli zvenku i zevnitř.

Schoch tu pil každé ráno svůj druhý šálek kávy. První si dával v Prestu, obchodu u benzinky, který otevíral už v šest ráno.

Dnes však zaspal, a proto se vydal rovnou do Ranního slunce. Stejně měl druhé kafe raději. Dalo se tu sedět a káva byla lepší. Na zbožné citáty, které v malé, strohé hospodě všude visely, si sice bylo nutné zvyknout, ale když se má bezdomovec rozhodnout mezi zbožnými citáty a drahou kávou, nemusí dlouho přemýšlet. Kdo chtěl, mohl se tu i trochu najíst. Schoch však nechtěl, ne touto dobou. Jeho žaludek zatím nebyl příliš spolehlivý. Nedalo se předem odhadnout, jak bude na jídlo reagovat. Musel mu dát čas. A trochu kafe.

Kolem poledne se žaludek zpravidla ustálil natolik, že si mohl dovolit malý oběd. Ten si dle finanční situace dopřával buď v Charitativním středisku, kde se setkávali jemu podobní, aby se tu osprchovali, vyprali si prádlo a za čtyři franky si dali oběd nebo se najedli v pouličníkuchyni, kde bylo jídlo zadarmo. Když potřeboval zapít oběd něčím ostřejším, než byla jablečná šťáva, jedl v Centru

9


SLON • Martin Suter

pro alkoholiky, kde bylo také možné se osprchovat avyrat si prádlo, ale navíc si tu směl po obědě vypít malé

pivo, které si přinesl.

Večer se zpravidla stravoval v Osmašedesátce, kde se – ale jen večer – zdarma podávalo řádné jídlo.

V tuto časnou hodinu – bylo krátce po osmé – byla většina hostů v Ranním slunci zamlklá. Ale páružvaněnců se tu vždycky sešlo. Byli to ti, co už měli něco v sobě. Schoch patřil k mlčenlivým. Před desátou nepil. A i když něco vypil, moc toho nenamluvil. A pokud mluvil, dělal to potichu. To mu propůjčovalo trochu tajemnosti. To, a skutečnost, že o něm nikdo nic nevěděl. Minulost většiny ostatních bezdomovců byla známá, vědělo se, proč se propadli až sem a kým byli dříve. Ale o Schochovi se nevědělo nic. Najednou tu byl se starým Sumim. Byli nerozluční, potulovali se spolu a vzájemně se podpírali, když už se neudrželi na nohách.

A byl to také Schoch, kdo Sumiho našel, když zkapal. Proslýchalo se, že Sumi nezemřel na chlast, nýbrž na to, že chlastat přestal.

Schoch se pak už k nikomu jinému nepřipojil. Zůstával přátelsky odtažitý a tajuplný.

Mladík, kterého tu ještě nikdy neviděl, pravděpodobně odmítnutý žadatel o azyl, který se musel začít skrývat, uvolnil místo proti němu. O pár sekund později na něj dosedl Bolle. Na pozdrav poklepal klouby o stůl aprohlásil: „Hnusný počasí.“

Bolle patřil k hlasitým. Pokaždé něco vyprávěl, ale ne vždycky něco nového. Schoch se mu klidil z cesty, v této situaci mu však nezbylo nic jiného než vzít jehopřítomnost na vědomí. Pokrčil rameny a soustředil se na svůj šálek kávy.

Bolle byl na jedno oko slepý. Vypadalo jako bílekpříliš krátce vařeného vejce. K tomu ještě jeho špiclovské jméno Bolle (polda). „Pravé oko chybí, / levé je žilkované. / Ale přesto se Bolle / docela skvěle baví.“

Pokusil se upoutat pozornost starší dámy, jedné zmnoha zbožných dobrovolnic, které se tu zdržovaly. Když se na něj podívala, zavolal: „Jednu kávovou kořalku!“ Jediný se tomu zasmál, ostatní tenhle žertík znali už dlouho.

Nebo mu nerozuměli, jako jeho africký soused, který řekl „no německy“, když Bolle se smíchem opakoval„kávovou kořalku“ a zašklebil se na něj.

Bolle vysvětloval: „No alkohol,“ načež soused odvětil: „No, thank you!“, což vyvolalo u Bolleho záchvat smíchu. „No, thank you!“ opakoval. „No, thank you!“

Sotva se uklidnil, otočil se ke Schochovi. „Ve Hvězdě mají novou servírku.“

Schoch zdvihal šálek s kávou k ústům. Než se napil, zeptal se: „Nemáš tam náhodou zákaz vstupu?“

„Měl jsem,“ opravil ho Bolle.

Schoch postavil šálek zpátky na stůl a pronesl stejně nezúčastněným tónem: „Protože už neškemráš nahostech, aby ti zaplatili pivo.“

„Protože té nové je to jedno. Tržba jako tržba, říká. Jestli vydělané, ukradené nebo vyškemrané, peníze jsou peníze.“ Bolle opět dostal záchvat směsi smíchu a kašle. „Vydělané, ukradené nebo vyškemrané,“ supěl.

Schoch nereagoval a Bolle hledal nové téma. „Už jsi někdy viděl bílé myšky?“

Schoch přikývl.

„Já myslím takové, které tam nebyly.“

Schoch zavrtěl hlavou. Ale růžového slona už ano, proletělo mu hlavou.

„Já už jo. Včera v noci.“ Bolleho zarudlý, opuchlýobličej měl najednou ustaraný výraz. „Myslíš, že je to zlé?“

Schoch ho neposlouchal. Vzpomínka na růžového slona se najednou vynořila z nicoty. Zdálo se mu to? Nebo měl halucinace?

„Hej! Posloucháš?“

„Co?“

„Jestli je to špatné, když člověk vidí bílé myšky, které neexistují.“

„A jak víš, že neexistují?“ zeptal se Schoch, položil na

SLON • Martin Suter

stůl peníze za kávu, vstal, našel v šatně svoji žlutoupláštěnku a odešel.

„Správně. Jak víš, že neexistují?“ mumlal si Bolle.

Tentýž den

Pračky v Charitativním středisku byly všechny plné asprchy obsazené. U většiny stolků v kavárně čekali lidé, až se

něco uvolní. Oblečení měli mokré a špinavé a promrzlá

těla toužila po horké sprše. Mohlo trvat celé hodiny, než

na Schocha přijde řada.

Většinu čekajících znal a některým pokynul na pozdrav. Pak zase šel.

Déšť se trochu zmírnil, začal však foukat nepříjemný ostrý vítr. Přitáhl si pláštěnku a dělal delší kroky.

Po deseti minutách došel k chromovaně se lesknoucím budkám s WC. Bylo obsazeno, ale alespoň před niminikdo nečekal. Postavil na zem těžkou tašku a sedl si na ni.

Bolle viděl bílé myšky. A on růžového slona. Sumi také viděl zvířata, šváby. „Velcí jako pěst!“ tvrdil a na ukázku sevřel svou malou ruku.

To však bylo v době, kdy byl na odvykačce. Schoch nebyl na odvykačce. A Bolle? Spíš ne, pokud mohl usuzovat z jeho stavu dnes ráno v Ranním slunci. Nezmínil se však, kdy ty bílé myši viděl. Možná včera. Možná se pokusil zůstat na suchu a při tom se to stalo. Měl se ho zeptat.

Ale bylo to důležité? Dejme tomu, že zvířata vidí člověk jen při odvykání. Byla by tedy skutečnost, že nebyl na odvykačce, důkazem, že růžový slon nebyl halucinace?

Pitomost! Růžový slon!

10


25

Tentýž den

Elektrické dveře WC se otevřely a vyšla mladá žena. Blond

vlasy jí visely v mastných pramenech, některé mělaobarvené nazeleno. Namalovala si rty a tmavě červená rtěnka

se tvrdě odrážela od bledého obličeje. Podívala se na

něj staženými zorničkami, k vyhublému tělu si pevněji

přitiskla velkou tašku přes rameno a nejistými kroky se

vzdalovala.

Schoch rychle vstal a vstoupil do WC předtím, než se elektrické dveře znovu zavřely, aby ušetřil frank, který by jinak musel vhodit do zámkového mechanismu.

WC bylo vyrobené z umělé hmoty a oceli, bez mezer a skulin, aby se dalo pohodlně vystříkat hadicí. Podlaha kolem mísy byla mokrá od vody, která ji při každém otevření dveří spláchla a vystříkla ven.

Na zemi ležel toaletní papír, který jeho předchůdkyně použila, aby jím přikryla sedátko. Prostor byl cítit pačuli.

V kovovém umyvadle našel injekci, takovou, jaká se dala vytáhnout z automatu vzdáleného jen dvacet metrů odsud. Schoch ji hodil do odpadkového koše. Pak se svlékl, použil toaletu, ze sportovní tašky vydoloval žínku a mýdlo a umyl se.

V zrcadle viděl vyzáblého muže s dlouhými vlasy arozcuchanými vousy černohnědé barvy protkanými šedinami, stejně jako řídký porost na hrudi.

Odvrátil pohled a pokračoval v mytí.

Pil včera víc než jiné večery? Nebo něco tvrdšího než laciné pivo z plechovky ze supermarketu? Kde vlastně byl? Na nádraží jako obvykle? A pak v pouliční kuchyni na jídle? A pak ještě na tramvajové zastávce na náměstí na skleničce na spaní?

11


SLON • Martin Suter

Nevzpomínal si na nic výjimečného. Byly to všakskutečně vzpomínky na včerejšek? Čím se lišily odpředvčerejška, předpředvčerejška, předpředpředvčerejška? Jestli to včera večer bylo jinak než předchozí večery, a on si to nepamatuje, nenaskočily by mu prostě vzpomínky na předvčerejšek namísto těch včerejších?

Schoch si už dávno přiznal, že je alkoholik. Alekontrolovaný, říkal si pořád. Svůj alkoholismus má podkontrolou. Může přestat, kdykoli si bude přát, to už několikrát dokázal. Přestat a, protože to dokázal, znovu začít. Zcela by přestal, kdyby k tomu měl pádný důvod.

Byl růžový slon pádný důvod? „Nejsi nemocný?“ ptal se Giorgio.

Schoch odmítl pivo, které mu nabízel. „Prostě nemám žízeň.“

„Odkdy piješ, abys zahnal žízeň?“

Schoch pokrčil rameny.

Giorgio byl bezdomovec, kterého měl nejraději. Měl místo na spaní vzdálené asi sto metrů proti proudu řeky od jeho. Také podemletý břeh, jen trochu prostornější. Giorgio také potřeboval víc místa, protože vlastnil tři psy. Poslušnou pouliční směsku s pestrými šátky kolem krku. Hladověl by pro ně a někdy to tak opravdu dopadlo, když nebylo dost pro všechny čtyři. Jmenoval se vlastně Georg, ale všichni mu říkali Giorgio. Jméno se k němu hodilo, protože nosil knírek, na jehož údržbu vynakládal jisté úsilí, a kolem krku neustále šátek stejně jako jeho psi.

Giorgio býval kdysi pojišťovákem a z té doby mu zůstala výřečnost. Hovory mezi ním a Schochem probíhaly jednostranně. Ale protože ho Schoch rád poslouchal – Giorgio nebyl dotěrný, zvědavý ani hloupý – a Giorgio rád mluvil, ani jednomu to nevadilo. Schoch proto trávil hodiny před obědem u pejskařů, přestože mu toho pro psy moc nezbývalo. Ale dostal tu vždycky pivo, i tehdy, když už spotřeboval svůj příspěvek ve výši devět setosmdesát šest franků, který dostával každý bezdomovecměsíčně od státu. A měli stálé příjemné místo pro setkávání nedaleko nádraží a velkého obchodu CONSU. Když bylo hezké počasí, scházeli se u řeky, za deště pod stříškou tramvajové zastávky.

Pár sedadel čekárny bylo obsazených a Schoch seděl na zemi, opřený o zadní stěnu, naslouchal Giorgiovi apozoroval cestující. Některé znal od vidění, sedával tu tak často, když procházeli kolem, aniž by ho nebo kohokoli z jejich skupiny vzali na vědomí. Už se stalo i to, že poznalněkoho ze svého dřívějšího života. Většinou muže v oblecích, ale i pár žen v kostýmech. Všichni zestárli a nikdo z nich jeho směrem ani nepohlédl. Ani kdyby ho zaregistrovali, nepoznali by ho, protože byl o dvanáct kilo lehčí, o devět let starší a měl vousy.

„Máš cigáro?“ Ze zamyšlení ho vytrhl Lillyin vysoký, kňouravý hlas. Vylovil krabičku, vyklepal z ní cigaretu, ale nenabídl jí, nýbrž cigaretu sám vyndal a podal jí ji. Nechtěl, aby se Lillyiny roztřesené, špinavé prsty dotkly filtrů ostatních cigaret.

Lilly se tu najednou objevila před pěti lety jakopřítelkyně Marca, mladého feťáka. Mohlo jí být kolem dvacítky, hezká, ale prudkým změnám nálady podléhající dívka, která si pevně umínila, že Marca přiměje, aby se vzdal fetu. Brzy byla na drogách závislá i ona. Když zemřel na předávkování, byla ve čtvrtém měsíci.

Chlapeček s podváhou, kterého přivedla na svět, byl dán hned po odvykací kúře k adopci. Lilly zůstala u pejskařů a prodávala se za drogy, zvyšovala si dávky a zanedbávala se čím dál tím víc. Vypadala na čtyřicet a se svými vychrtlými, rozpíchanými pažemi a zkaženými zuby už nemohla najít žádné kunčofty.

Schoch jí zapálil.

„Jedno se jí musí nechat,“ šklebil se Giorgio. „Kouří jen davajky.“

„Náramně vtipné,“ vztekala se Lilly a stáhla se ke psům.

Krátce po dvanácté se Schoch vydal na cestu k pouliční kuchyni. Jeho žaludek už dokázal snést jídlo.

SLON • Martin Suter

Tentýž den

Alpské makarony ale na něj byly asi přece jen trochu moc.

Plavaly v tuku z cibulové zápražky, smetany astrouhaného sýra. K tomu se ještě přidal smradlavý spolustolovník

a pach z kuchyně, vznášející se ve vzduchu. Schoch se

nutil spolknout trochu vařených těstovin poté, co je

nechal dlouho odkapávat na vidličce.

Pouliční kuchyně nevařila chutně, ale jídlo tu bylo zadarmo. V Charitativním setkávacím středisku se dalo najíst za čtyři franky, a za to byly v CONSU čtyři litrové plechovky piva s obsahem 5,4 procenta alkoholu.

Ale teď, když je na suchu, si ty čtyři franky vlastně může dovolit, napadlo ho.

Natočil na vidličku čtyři makarony a díval se, jak z nich kape tuk. Třas rukou tu proceduru poněkud ztěžoval. „Víš, proč nasávám?“ vyřvával často Bolle. „Aby se mi netřásly ruce!“ Schochův třas rukou jindy už touto dobou obvykle ustával. Nehledě na tenhle problém, šlo to bez alkoholu – jak čekal – docela dobře. Jen to bylo nudné.

Vypadalo to, že bude pršet věčně. Schoch šel těsně podél zdí domů, aby se vyhnul sprškám vody odprojíždějících aut. Kromě něj šla po ulici už jen starší žena se psem. Bojovala s deštníkem, velkou kabelou a tlustým psem, který se procházce v dešti zpěčoval všema čtyřma tenkýma nohama.

Schoch vstoupil do ubytovny Armády spásy, svlékl si mokrou pláštěnku a pověsil ji do šatny. Za skleněnoutabulí přijímací přepážky uviděl starce s časopisem zdarma. „Je tu Furrer?“ zeptal se.

Muž přikývl. „V kanceláři.“

12


29

Schoch došel ke dveřím s cedulkou Vedení, zaklepal a vstoupil.

Furrer byl dohola ostříhaný muž s pětidennímstrništěm na tvářích. Mohlo mu být kolem padesátky, na sobě měl džíny, kostkovanou košili a manšestrovou bundu. „Posaď se,“ vyzval ho a ukázal na židli z bazaru.

Schoch si sedl.

„Přinesu nám kafe.“ Furrer vyšel a vrátil se se dvěma velkými šálky.

Schoch si lokl. Černá se spoustou cukru, jak má rád.

Nevěděl, proč se k němu Furrer chová tak přátelsky. Bylo to tak od prvního dne, kdy se stal vedoucím útulku. Schoch si zpočátku myslel, že je teplý. Ale po pohledu do jednoho z mála zrcadel, se kterými se setkal, totopodezření jako důvod vyloučil. Pak se ho zeptal. „Čím jsem si zasloužil tohle protekční zacházení?“

„Někoho mi připomínáš.“

„Koho?“

„Nevím, ale přijdu na to.“

Pak šel Furrerovi raději z cesty. Ale jednoho večera se potkali před Osmašedesátkou a Furrer ho zaskočilotázkou: „Mám volný jeden pokoj, chceš ho?“

Schoch zavrtěl hlavou.

„Proč ne? Bude zima. Tohle je příležitost, která se neopakuje každý den.“

Schoch chvilku přemýšlel nad odpovědí. Pak zavrtěl paličatě hlavou. „Bezdomovec nemá žádný pokoj.“

Sumi tenkrát ještě žil a Schoch neměl žádné stálé místo na spaní. Rád proto přijal Furrerovu nabídku, aby siasoň uskladnil své věci na ubytovně. A později, když zdědil Říční postel, u toho zůstal. V jeskyni by nebyly v bezpečí.

Schoch nebyl jediný, komu Furrer skladoval „pár osobních cenností“, jak to nazýval. Schoch se domníval, že tímto způsobem udržuje kontakt s bezdomovci, kteří se nedali domestikovat. Skříňky pro tento účel se totiž nacházely ve Furrerově kanceláři a bylo obtížné se k nim dostat, aniž by se s ním člověk setkal.

SLON • Martin Suter

Furrer položil nezbytnou otázku: „Jak se máš?“ A Schoch dal nejobvyklejší odpověď: „Dobře.“

„Ale nevypadáš tak.“

„Dobře jsem vypadal v devatenácti.“

„A ten třas?“

„Ten jsem tenkrát taky neměl.“

Furrer se zasmál a zavrtěl hlavou. Pak zvážněl. „Zítra v osm přijde doktor Senn. Mám tě zapsat na seznam?“

Doktor Senn byl všeobecný lékař, který jednou týdně ordinoval v útulku pro ty, kteří si netroufali navštívitnějakého lékaře v normální ordinaci.

Schoch zavrtěl hlavou. „Ten mě taky neudělá hezčím.“

„Tak alespoň zajdi na skupinu.“

„Alkoholiků?“

„To ještě nikomu neuškodilo.“

„Když budu chtít přestat, přestanu.“

Furrer obezřetně kývl. „Pak je to tedy v pořádku.“

Schoch vstal a šel ke své skříňce. „Jenže když přestanu,“ dodal spíš k sobě než k Furrerovi, „co budu dělat místo nasávání?“

Otázka nebyla míněna tak ironicky, jak vyzněla. Kdyžvycházel z útulku Armády spásy, nevěděl kam jít. Normálně by se nyní vydal směrem ke CONSU, velkému obchodu s nejlevnějším pivem, a koupil by si balení šesti světlých. Za hezkého počasí by s nimi zašel do parku, sedl si na lavičku nebo se připojil k ostatním bezdomovcům, podle toho, kdo by tam byl. Za špatného počasí by si své pivo asi odnesl na tramvajovou zastávku u nádraží a podělil by se s pejskaři. A za hnusného počasí, jaké bylo dnes, by se s ním stáhl do Centra pro alkoholiky. Tam bylo alespoň teplo a sucho.

Ale takhle? Bez pár piv? Bez toho malého pocitu štěstí, který sice vydržel jen dvě tři lahve a pak hovystřídalo něco, co sice nebyla spokojenost, ale alespoň její malá sestra lhostejnost, jak má teď ubíjet čas odpolední a večerů?

Měl by se přihlásit u Pouličního zpravodaje jako kamelot, jak mu neustále doporučoval Furrer? „Budeš mítuspořádaný den a vlastní příjem a setkáš se s normálními lidmi,“ povídal. A nebudeš moct nasávat, myslel si. Jenže to byly přesně ty výhody, které pro Schocha hrály proti.

Jednou jedenkrát to zkusil. Furrer mu půjčil šedesát franků, za které mohl koupit dvacet časopisů a sestoprocentním ziskem je prodat.

Ale po krátké době u jezdících schodů u jednoho podchodu toho měl dost. V modré bundě a stejnékšiltovce si připadal hloupě a bylo mu trapné oslovovat lidi. Vzpomínal si, jak se dříve, když ještě patřil k oslovovaným, těmto prodejcům obloukem vyhýbal.

Za téměř dvě hodiny prodal jediný časopis staré paní, která vypadala, jako by peníze potřebovala stejně nutně jako on, a zbylých devatenáct čísel prodal jinémupouličnímu kamelotovi za poloviční cenu.

Dvacet sedm franků investoval do piva a cigaret ašedesát franků dluží Furrerovi dodnes.

Nerozhodně se zastavil pod stříškou vchodu doubytovny a civěl do neustávajícího deště. Pak se rozhodl pro variantu, která byla nejblíž.

Tentýž den

Nejdřív si myslel, že malý stařík vedle něj mluví se svým

protějškem. Ale pak si všiml, že oba mluví sami se sebou.

Jednoho znal od vidění, druhého dokonce jménem:

Ormalinger. Dřív byl u pejskařů. Měl velkého,střapatého křížence, obřího ovčáko-knírače. O masopustu pes

pokousal pětiletého kluka, který ho v převleku za Darth

Vadera ohrožoval světelným mečem. Zranění nebylo

13


SLON • Martin Suter

vážné, ale psa odvezli a uspali. Z alkoholika to udělalo

těžkého alkoholika. Že Ormalinger mezitím dospěl do

stadia, kdy vede nesrozumitelné hovory sám se sebou,

však Schoch nevěděl.

Pokynul mu, Ormalinger však nereagoval. Možná si ho nepamatoval.

Centrum pro alkoholiky bylo zařízení pro natolik beznadějné případy, že se u nich upustilo od zakazování alkoholu. Alkohol se tu sice neprodával, ale bylopovolené přinést si vlastní pivo a víno. Vedení nemohlo zabránit tomu, aby se o přinesené nápoje mezi sebou nedělili. A tomu, že při tom pod stolem trochu peněz změnilo majitele, se dalo taky zabránit jen stěží.

Bylo tu pár lidí, jejichž vedlejší příjem tvořilo to, že s malým příplatkem prodávali pivo a víno hostům, kteří byli na suchu a už neměli sílu dojít si do blízkého CONSU. V mizerném počasí, jaké panovalo dnes, tento obchod jen kvetl. Ke štamgastům přibylo mnoho běženců abezdomovců, kteří se prostě uchýlili do sucha. Jídelna byla narvaná a všichni pili.

Kromě Schocha, který s výjimkou polévky zdarma žádnou jinou tekutinu nepožil.

Zvládal to bez problémů.

Což znamenalo, že není závislý.

Když mu jeden z překupníků příště nabídl pivo, vzal si ho.

Proti nudě.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist