načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slídil - Vladimir Nabokov

Slídil

Elektronická kniha: Slídil
Autor:

Novela z raného období Nabokovovy tvorby, zasazená do prostředí ruské emigrace v Berlíně poloviny dvacátých let, představuje rafinovaně komponovaný text uvádějící na scénu řadu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  95
+
-
3,2
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 104
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7695-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Novela z raného období Nabokovovy tvorby, zasazená do prostředí ruské emigrace v Berlíně poloviny dvacátých let, představuje rafinovaně komponovaný text uvádějící na scénu řadu významných motivů a témat autorova celoživotního díla. Příběh titulního hrdiny, který je nejprve ponížením dohnán k sebevraždě a pak zjišťuje, že v nové fázi existence jej čeká cesta "peklem zrcadel" a trýzeň neopětované lásky, Nabokovovi slouží jako prostředek k parodii literárních stereotypů a experimentu s tradičními tématy dvojnictví a rozkolísanosti lidského vědomí, zároveň však míří k základním otázkám nepostižitelnosti lidské identity a umělecké tvorby jako negace lidské smrtelnosti.
Prozaik a básník Vladimir Nabokov (1899-1977) patří k nejvýznamnějším světovým autorům 20. století. V rámci souborného vydání jeho díla v Nakladatelství Paseka vyšlo zatím 13 svazků včetně vrcholných románů Dar (1938, č. 2007), Lolita (1955, č. 2005), Bledý oheň (1962, č. 2011) či Ada aneb Žár (1969, č. 2015), za jehož překlad získal Pavel Dominik Státní cenu. V Pasece rovněž vyšel třísvazkový komplet autorových povídek (č. 2004-2006).

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PASEKA


VLADIMIR NABOKOV


Vladimir

Nabokov

Slídil

PASEKA


PŘELOŽIL PAVEL DOMINIK

THE EYE

Copyright © 1965 by Vladimir Nabokov

All rights reserved

Translation © Pavel Dominik, 2013

Afterword © Kamila Chlupáčová, 2013

ISBN 978-80-7432-282-2 (váz.)

ISBN 978-80-7432-730-8 (epub)

ISBN 978-80-7432-729-2 (mobi)

ISBN 978-80-7432-728-5 (pdf)


7

1

S

TOu ŽENOu, S TOu Matildou, jsem se seznámil

během svého prvního berlínského podzimu. Krátce

předtím mi našli místo domácího učitele v jedné ruské

rodině, která ještě nestačila zchudnout a stále žila spřed

stavami svých starých petěrburských zvyků. Neměl jsem

žádné zkušenosti s výchovou dětí, neměl jsem nejmenší

tušení, o čem s nimi mluvit a jak se chovat. Byli to dva

chlapci. V jejich přítomnosti jsem pociťoval ponižující

rozpaky.

Bedlivě sledovali, kolikátou si zapaluji, a ta jejichzdvo

řilá zvědavost na mě působila tak, že jsem cigaretu držel

podivně od těla, jako bych kouřil poprvé; popel mine

ustále padal na kolena a jejich bystrý pohled pak pokaždé

pozorně sklouzl z mé třesoucí se ruky k světle šedému

pylu, rozmazanému po látce kalhot.

Matilda jejich rodiče často navštěvovala a vždycky

zůstávala i na večeři. Jednou večer, když odcházela aven

ku hlasitě padal prudký déšť, jí půjčili deštník a ona řekla:


8

„To je výborné, mockrát děkuju, mladý muž mědoprovodí a přinese ho zpátky.“ Provázet ji domů patřilo od té

doby k mým povinnostem. Ano, docela se mi líbila, ta

buclatá, neostýchavá slečna s buličíma očima a velkými

ústy, karmínově se špulícími do jakéhosi purpurového

poupěte, když se pudrovala před zrcátkem. Měla štíhlé

kotníčky a ladnou chůzi, pro niž se jí leccos dalo odpustit.

Vyzařovalo z ní obdivuhodné teplo; jakmile se objevila,

propadal jsem pocitu, že se v pokoji přitopilo, a pokaždé,

když jsem tu obrovskou živou pec doprovodil domů avracel se sám mezi mlaskáním a rtuťovým leskem nelítostné

noci, se do mě dávala zima tak strašná, až se mi dělalo

špatně.

Potom přijel z Paříže její manžel a přicházel na návštěvu

s ní. Byl to manžel jako každý jiný a ani jsem munevěnoval velkou pozornost, jen jsem si všiml, že si vždycky,

než promluvil, hbitě a hrkavě odkašlal do dlaně; a všiml

jsem si také těžké černé vycházkové hole s lesklým

knoflíkem, kterou ťukal o podlahu, když Matildaproměnila loučení s hostitelkou v mnohomluvný monolog. Za

měsíc manžel odjel a hned první večer, kdy jsem ji znovu

doprovodil domů, mě pozvala nahoru, abych si vzalknihu, do které mě už dlouho nutila, nějakou francouzskou

slátaninu o ruské dívčině jménem Ariadna. Jako obvykle

pršelo, okolo luceren se chvěly svatozáře, moje pravá ruka

byla ponořena v horké srsti jejího laciného kožichu, levá

držela otevřený deštník, na který bubnovala noc.Tenhle deštník – později, v Matildině bytě – stál roztažený


9

u radiátoru ústředního topení, kapal a kapal, každoupůlminutu uronil slzu a tak naplakal velkou louži. Knížku

jsem si zapomněl vzít.

Matilda nebyla moje první milenka. Před ní mě měla

ráda jedna švadlenka v Petěrburku. Také ona byla při

těle a i ona mi neustále doporučovala, abych si přečetl

jakýsi románek (Murocka, pribeh jednoho zivota). Obě

ty obtloustlé ženy vydávaly v průběhu tělesných bouří

pronikavé, udivené, takřka dětské pištění a mně občas

připadalo, že to všechno, čím jsem prošel, ani nestálo

za to – mrtvý strachy jsem přejel finskou hranici (byť

expresem a vybaven prozaickým výjezdním povolením),

abych se dostal z jednoho objetí do druhého, téměř

totožného. Navíc mě Matilda brzy začala nudit. Měla

jen jediný a pro mě skličující předmět hovoru – svého muže. „Ten chlap,“ říkávala, „je taková nóbl bestie. Na místě by mě zabil, kdyby na něco přišel. Zbožňuje mě a je šíleně žárlivý. Kdysi v Konstantinopoli mlátil jedním Francouzem o zem jako hadrem. Je vášnivý až hrůza. Ve své krutosti je ale krásný.“ Snažil jsem se vždycky převést řeč na něco jiného, jenomže tohle byl oblíbený Matildin koníček, jehož pevně svírala svými silnými stehny. Bylo těžké sladit obraz muže, který si vytvořila, s podoboučlověka, jehož jsem si skoro nevšiml. Ale zároveň mi bylo neobyčejně nepříjemné domýšlet, že to třeba vůbec není jen její fantazie a že právě teď v Paříži onen žárlivýzloduch tuší pohromu, cení zuby, koulí očima a mohutně

funí.

^ ^ ^ ^

`


10

Často, když jsem se šoural domů s prázdnýmcigareto

vým pouzdrem a tváří planoucí červánkovým vánkem,

jako bych se právě odlíčil v herecké šatně, a každý krok

mi bolestně zaduněl v hlavě, jsem ze všech stran obracel

své ubohé štěstíčko a žasl, litoval se a propadalmalomy

slnosti a strachu. Aby žil člověk šťastně, musí se aspoň

jednou denně, třeba jenom na deset minut, odpoutat

od skutečnosti. Ale já jsem byl vždycky otevřený světu,

vždycky jsem měl oči dokořán; ani ve spánku jsem se

nepřestával pozorovat, a přitom jsem nechápal nic zesvé

ho bytí, šílel jsem při myšlence, že sám sebe nedokážu

pustit z hlavy, a záviděl všem těm jednoduchým lidem –

úředníkům, revolucionářům, hokynářům –, kteří sesebe

jistě a soustředěně věnují své nicotné práci. Já neměl

takovou ulitu; a v ta strašná, světle modrá rána, když mé

podpatky klapaly pustým městem, jsem si vždyckypřed

stavoval člověka, který by přišel o rozum, kdyby začal

zřetelně vnímat pohyb zeměkoule: vrávoral by ve snaze

udržet rovnováhu, křečovitě by se chytal nábytku nebo si

sedal k oknu se vzrušeným úsměvem jako pasažér, který

se k vám ve vlaku náhle obrátí se slovy: „Ten si to sviští,

viďte!“ Jenomže ze všeho toho kývání a kolébání by se

mu brzy udělalo zle, začal by cucat citrón nebo kostku

ledu a lehl si jak dlouhý tak široký na podlahu, alevšech

no nadarmo. Pohyb se nedá zastavit, strojvůdce je slepý,

brzdy jsou kdovíkde – a srdce by mu puklo, až by serych

lost už nedala snést.


11

A byl jsem tak osamělý! Matilda, která se poťouchle

vyptávala, jestli píšu básně, Matilda, která mě naschodech nebo u dveří obratně ponoukala, abych ji líbal,

jenom aby měla příležitost teatrálně se zachvět a vášnivě

zašeptat: „Ty šílený chlapečku...“, Matilda sepochopitelně nepočítala. A koho ještě jsem v Berlíně znal?Tajemníka organizace pro pomoc emigrantům; rodinu, která

mě zaměstnala jako domácího učitele; panaWeinstocka, majitele ruského knihkupectví; německou stařenku,

u které jsem byl předtím na bytě – prsty jedné ruky by na

to stačily. Tak celé mé bezbranné bytí začalo přivolávat

katastrofu. A ta ono volání vyslyšela.

Bylo kolem šesté. Vzduch v pokoji těžkl padajícímsoumrakem a já už jen tak tak rozeznával řádky humorné

Čechovovy povídky, kterou jsem škobrtavým hlasem

předčítal svým svěřencům; netroufal jsem si však rozsvítit:

ti chlapci měli zvláštní, nedětský sklon k šetrnosti, jakousi

nechutnou hospodárnost – znali přesné ceny salámu,

másla, elektřiny, různých značek aut. Když jsem nahlas

četl Roman s kontrabasem v marné snaze pobavit je a bylo

mi stydno za sebe i za nebohého autora, věděl jsem, že

dobře vidí můj boj s houstnoucím šerem a chladně čekají,

jestli vydržím do chvíle, než se v domě přes ulici rozsvítí

první žárovka a půjde příkladem. Vydržel jsem, a světlo

mi bylo odměnou.

Právě jsem se chystal více rozehrát svůj hlas (jak jsem se

blížil k nejveselejší pasáži povídky), když vtom v předsíni

`


12

zazvonil telefon. Byli jsme v bytě sami, a chlapci okamžitě

vyskočili a běželi o překot za hlasem zvonku. Zůstal jsem

sedět s otevřenou knihou v klíně a láskyplně se usmíval

na přerušenou řádku. ukázalo se, že telefon je pro mě.

Posadil jsem se do praskajícího proutěného křesla apřiložil sluchátko k uchu. Moji žáci si stoupli vedle mě, jeden

zprava, druhý zleva, a chladnokrevně mě hlídali.

„Jsem na cestě k vám,“ řekl mužský hlas. „Doufám, že budete doma.“

„Kdo volá?“ zeptal jsem se.

„Vy mě nepoznáváte? Tím líp – bude to překvapení,“ řekl hlas.

„Jenže já bych rád věděl, s kým mám tu čest,“ naléhal jsem se smíchem. (Později jsem si nedokázal vybavitkoketní laškovnost svého tónu bez pocitu hrůzy a hanby.)

„Dočkejte času,“ odsekl ten hlas.

To už jsem se opravdu rozdováděl. „Ale proč? Proč?“ ptal jsem se. „To je zábavné, jak se...“ uvědomil jsem si, že hovořím do prázdna, pokrčil jsem rameny a zavěsil.

Vrátili jsme se do salónu. „Tak kde jsme to přestali?“ řekl jsem, a poté co jsem dané místo našel, pokračoval jsem ve čtení.

Pociťoval jsem však podivný neklid. Mechanicky jsem předčítal a přitom mi neustále vrtalo hlavou, kdo ten host může být. Někdo nový z Ruska? Neurčitě jsem se probíral tvářemi a hlasy, které jsem znal – bohužel jich

nebylo moc –, a kdovíproč jsem se zarazil u studenta


13

jménem ušakov. Vzpomínka na můj jediný rokuniverzitních studií v Rusku a na moji tehdejší osamělostopatrovala tohoto ušakova jako poklad. Kdykoli jsem během

hovoru při náhodné zmínce o Gaudeamus igitur alehkomyslných studentských časech nasadil vědoucí,lehce zasněný výraz, znamenalo to, že myslím na ušakova,

přestože, Bůh je mým svědkem, jsem s ním kdysi mluvil

všehovšudy dvakrát (o politických nebo jinýchnicotnostech, už nevím). Ačkoli bylo dost nepravděpodobné, že

by v telefonu byl tak tajemný. Ztrácel jsem se v dohadech,

chvíli jsem si představoval komunistického agenta, chvíli

výstředního milionáře shánějícího tajemníka.

Zvonek. Chlapci se znovu o překot rozběhli dopředsíně. Šel jsem se podívat s nimi. S velkou radostí zkušeně odsunuli malou ocelovou západku, v něčem se ještěpošťourali, a dveře se otevřely.

Podivná vzpomínka... Ještě i teď, když se mnohézměnilo, ještě i teď se mě zmocňuje úzkost, když přivolávám z paměti, jako nebezpečného zločince z cely, tu divnou vzpomínku. Tehdy se zcela bezhlesně, jako v němémfilmu, zřítily stěny mého života. Pochopil jsem, že se schyluje k nějaké katastrofě, ale na tváři jsem měl nepochybně úsměv, a podle všeho úsměv úslužný; moje ruka, která se natahovala, odsouzená setkat se s prázdnem, onoprázdno očekávala, ale přesto se pokusila dokončit gesto, které mi v hlavě souznělo s výrazem „elementární zdvořilost“.

„Ruku dolů,“ byla hostova první slova, když se podíval na moji nabízenou dlaň, která již padala do propasti.


14

Ne náhodou jsem před chvílí nepoznal jeho hlas. To,

co v telefonu budilo dojem jisté nervozity, zkreslující

známý témbr, byla ve skutečnosti naprosto výjimečná

zuřivost, hutný zvuk, jaký jsem do té doby v žádném lidském hlase neslyšel. Ta scéna zůstává v mé paměti jako tableau vivant : jasně osvětlená předsíň; já vrozacích, co dělat s odmítnutou rukou; chlapec zprava, chlapec zleva, oba s očima upřenýma nikoli na hosta, ale kdovíproč na mě; a samotný návštěvník v olivově

zeleném baloňáku s módními nášivkami na ramenou, s tváří bledou, jakoby omráčenou bleskem fotografa – vypoulené oči, rozšířené chřípí a pod černýmrovnostranným trojúhelníkem zastřiženého kníru jedovatě napuchlý ret. A potom téměř nepostřehnutelný pohyb: rty se mu rozlepily, mlaskly a tlustá černá vycházková hůl v jeho ruce se lehce zachvěla a já už od ní nedokázal

odtrhnout oči.

„O co jde?“ zeptal jsem se. „O co jde? To bude asi nějaké

nedorozumění... Jistě, nějaké nedorozumění...“ V téchvíli jsem našel pro svou stále neuspokojenou, stále toužící

ruku ponižující, strašné místo: v neurčité snaze zachovat

si důstojnost jsem ji položil na rameno jednoho ze svých

žáků; chlapec se usmál a úkosem si ji změřil.

„Tak heleďte se, milej zlatej,“ vyhrkl host, „ustupte

trochu stranou. Jich se nedotknu, nemusíte je chránit.

Potřebuju jen místo, abych z vás mohl vymlátit duši.“

„Jste v cizím domě,“ řekl jsem. „Nemáte právo dělat tu

skandál. Nechápu, co po mně chcete...“


15

udeřil mě. Palčivým, zvučným úderem mě zasáhl holí

do ramena a já se pod tou silnou ranou skácel na stranu

a vrazil do proutěného křesla, které přede mnouuskočilo jako živé. Vycenil zuby a znovu se rozmáchl. Rána

dopadla na mou zvednutou ruku. Couvl jsem a vběhl do

salónu. On za mnou. Další zajímavý detail: křičel jsem

z plných plic, oslovoval jsem ho křestním jménem ajménem po otci a hlasitě se ho ptal, co jsem mu udělal. Když mě opět dostihl, snažil jsem se chránit polštářem,který jsem v běhu popadl, ale vyrazil mi ho z ruky. „Že se nestydíte,“ křičel jsem. „Nemám zbraň. Pomluvili mě. Za tohle mi draze...“ uchýlil jsem se za stůl a všechno na okamžik znovu zmrtvělo do živého obrazu. Tyčil se tam s vyceněnými zuby a napřaženou holí a za ním, po stranách dveří, strnuli chlapci: má vzpomínka je v této chvíli možná zmatená, ale jsem si namouduši jistý, že jeden se opíral se založenýma rukama o zeď, druhý seděl na opěradle křesla a oba chladnokrevně přihlíželi mému potrestání. Náhle se vše dalo znovu do pohybu a všichni čtyři jsme se přemístili do dalšího pokoje; zasáhl mě do beder a pak mě strašlivou oslepující ranou udeřil do tváře. Je velice zajímavé, že sám bych nikdy nedokázal nikoho uhodit, ať by mě urazil sebehruběji, a ani teď, pod ranami jeho těžké hole, jsem nejen nebyl s toúdery vracet (jelikož jsem se neuměl po mužsku prát), ale dokonce ani v těch okamžicích, kdy jsem zažíval bolest a ponížení, jsem si nedokázal představit, že bych mohl vztáhnout ruku na svého bližního, zvlášť je-li ten bližní




Vladimír Nabokov

VLADIMÍR NABOKOV


22. 4. 1899 - 2. 7. 1977

Ruský básník a prozaik Vladimir Nabokov se narodil roku 1899 ve šlechtické rodině. Jeho otec byl právník a člen Prozatímní vlády. V roce 1922 byl zastřelen monarchistickým fanatikem v Berlíně, když vlastním tělem chránil představitele ruské liberární emigrace a Masarykova přítele, na něhož byl útok veden. Stalo se to na poradě plánované k ujednání smíru dvou proudů ruské emigrace.

Vladimir Nabokov studoval v Petrohradě na elitní Těniševově škole, kde se naučil dobře anglicky a francouzsky. V roce 1919 emigrovala celá rodina z Ruska. Nabokov vystudoval slavistiku a romanistiku v Cambridgi, v letech 1922-37 žil v Berlíně, kde působil jako překladatel a spisovatel v rámci tzv. ruského Berlína. V roce 1924 se oženil a od roku 1937 žil v Paříži. Živil se jako učitel jazyků překladatel a instruktor tenisu.

V roce 1940 se Vladimir Nabokov před německou okupací Francie uchýlil do USA. Překládal, působil na Wellesley College, dostal Harvard Research Fellowship jako entomolog. Byl totiž i uznávaným znalcem motýlů. V letech 1948-59 působil na Cornellově univerzitě jako profesor ruské literatury.

Jako básník se Vladimir Nabokov prosadil již svou prvotinou Verše. Čas od času se k poezii vracel a to rusky nebo v anglických verzích. Nejvýznamnější Nabokovova díla však nacházíme v próze. V postupu od jedné národní literatury k druhé (od ruské k anglické), připomíná jeho dráha postup Milana Kundery. Od prózy Mášenka, kterou vydává v Berlíně až k prvnímu anglicky psanému dílu Skutečný život Sebastiana Knighta. Nabokovův vytříbený styl je založený na slovních hříčkách, intelektuálních narážkách, jeho dílo je záhadné a velmi složité a mnohovrstevnaté, plné záměrných mystifikací - pohrává si se čtenářem a dá se číst i několikrát a vždy se v něm najde něco nového.

Po vydání románu Lolita, skandálu (který způsobil vyloučení z nominace na Nobelovu cenu) a následném úspěchu, odešel Vladimir Nabokov v roce 1959 do důchodu a přestěhoval se do Montreux ve Švýcarsku. Roku 1977 zde také umírá.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist