načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slezský román - Petr Čichoň

Slezský román

Elektronická kniha: Slezský román
Autor: Petr Čichoň

Mladý intelektuál Martin Klučka pochází z Hlučínska, ale žije v Praze, kde vystudoval dějiny umění. Přestože se v Praze cítí osamocený a vykořeněný, návrat do rodného kraje je pro ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3%hodnoceni - 59.3% 60%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 289
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2011
ISBN: 978-80-729-4522-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mladý intelektuál Martin Klučka pochází z Hlučínska, ale žije v Praze, kde vystudoval dějiny umění. Přestože se v Praze cítí osamocený a vykořeněný, návrat do rodného kraje je pro něj nepředstavitelný. Do jisté míry se za svůj slezský původ i stydí. Podvědomě je však přitahován právě pohnutou válečnou historií této části Slezska. Ve své disertační práci se zabývá architekturou nacistického Německa a jeho zájem mu přivede do cesty tajemnou dívku Martinu Lípovou. Právě ona jej nakonec přesvědčí, aby se věnoval postavě Hanse Kamlera, hlavního architekta Heinricha Himmlera. Druhou dějovou linii tvoří monolog samotného Kamlera, v němž rekonstruuje svůj život a noří se do úvah o své práci, násilí a smrti. Obě roviny jsou zarámovány příběhem Martinova otce, který na začátku 90. let cestuje za prací do Německa. Všechny tři linie se nakonec protnou v malé slezské vesnici Ludgeřovice, kde se obnovuje hřbitov vojáků padlých ve službách wehrmachtu. Románová prvotina básníka Petra Čichoně je zajímavou sondou do rozporuplné minulosti kraje, v němž se mísí několik národnostních vlivů.

Popis nakladatele

Martin Klučka je typický dnešní muž bez vlastností, mladý intelektuál, jehož život nemá pevné kontury. Pochází z Hlučínska, ale žije v Praze, kde vystudoval dějiny umění, a ačkoli se zde cítí osamocený a vykořeněný, myšlenkám na návrat do rodného kraje se brání. Podvědomě je však přitahován právě traumaty spojenými s jeho německo-českou národností. Ve své disertační práci se proto zabývá architekturou nacistického Německa a jeho zájem mu přivede do cesty tajemnou dívku Martinu Lípovou. Právě ona jej upozorní na postavu Hanse Kammlera, hlavního architekta SS, jehož stopa na konci války mizí v Praze. Pátrání po jeho dalších osudech přivádí mladou dvojici do mnoha dobrodružných situací. Vedle této dějové linie se odvíjí monolog samotného Kammlera, v němž rekonstruuje svůj život a noří se do úvah o své práci, násilí a smrti. Tyto dvě roviny jsou zarámovány příběhem Martinova otce Waltera a jeho přítele Kurta, kteří v polovině 90. let odjíždějí za prací do Německa, kde právě záhadně zmizel jejich kolega. Všechny tři linie se nakonec protnou v Martinově rodišti Ludgeřovicích, kde se obnovuje hřbitov vojáků padlých ve službách Wehrmachtu. Otázky však zůstávají.

Za dramatickým dějem románu vyvstávají hlubší souvislosti a otázky národní identity dnešních Slezanů. Ve své románové prvotině Petr Čichoň citlivě odhaluje rozporuplnou minulost tohoto pozoruhodného kraje.

Petr Čichoň (nar. 1969) po vysokoškolských studiích pracoval v letech 1991–1998 jako redaktor literárních časopisů a nakladatelství Votobia, Host, Vetus Via. Od roku 1998 působí ve vlastním architektonickém ateliéru. Vydal sbírky Chilia (1995), Villa diabolica (1998), Pruské balady / Preussische Balladen (2006). Své básně často sám zhudebňuje. Žije v Brně.

Zařazeno v kategoriích
Petr Čichoň - další tituly autora:
Pruské balady Pruské balady
Slezský román Slezský román
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

host

petr čichoň slez ský román

petr čichoň slez ský román

Martin Klučka je typický dnešní muž bez

vlastností, mladý intelektuál, jehož život

nemá pevné kontury. Pochází z Hlučínska,

ale žije v Praze, kde vystudoval dějiny umění,

a ačkoli se zde cítí osamocený a vykořeněný,

myšlenkám na návrat do rodného kraje

se brání. Podvědomě je však přitahován

právě traumaty spojenými s jeho německo

-českou národností. Ve své disertační práci

se proto zabývá architekturou nacistického

Německa a jeho zájem mu přivede do cesty

tajemnou dívku Martinu Lípovou. Právě ona

jej upozorní na postavu Hanse Kammlera,

hlavního architekta SS, jehož stopa na

konci války mizí v Praze. Pátrání po jeho

dalších osudech přivádí mladou dvojici

do mnoha dobrodružných situací. Vedle této

dějové linie se odvíjí monolog samotného

Kammlera, v němž rekonstruuje svůj život

a noří se do úvah o své práci, násilí a smrti.

Tyto dvě roviny jsou zarámovány příběhem

Martinova otce Waltera a jeho přítele Kurta,

kteří v polovině 90. let odjíždějí za prací

do Německa, kde právě záhadně zmizel

jejich kolega. Všechny tři linie se nakonec

protnou v Martinově rodišti Ludgeřovicích,

kde se obnovuje hřbitov vojáků padlých

ve službách Wehrmachtu. Otázky však

zůstávají.

Za dramatickým dějem románu

vyvstávají hlubší souvislosti a otázky

národní identity dnešních Slezanů. Ve své

románové prvotině Petr Čichoň citlivě

odhaluje rozporu plnou minulost tohoto

pozoruhodného kraje.

Petr Čichoň (nar. 1969) po vysokoškolských

studiích pracoval v letech 1991–1998 jako

redaktor literárních časopisů a nakladatel

ství Votobia, Host, Vetus Via. Od roku 1998

působí ve vlastním architektonickém atelié

ru. Vydal sbírky Chilia (1995), Villa diabolica

(1998), Pruské balady / Preussische Balladen

(2006). Své básně často sám zhudebňuje.

Žije v Brně.

Cena xxx Kč

ISBN 978-80-xxxx-xxx-x

xxxxxxxxxxxxx

Foto © Jitka Taussiková

první část

i

ii

iii

iv

v

vi

vii

druhá část

viii

ix

x

xi

xii

xiii

xiv

xv

xvi

xvii

třetí část

xviii

xix

xx

xxi

xxii

xxiii

xxiv

xxv

xxvi

xxvii

čtvrtá část

xxviii

xxix

xxx

pátá část

xxxi

xxxii

xxxiii

xxxiv

šestá část

xxxv

xxxvi

xxxvii

xxxviii

xxxix

xl

xli


host


petr čichoň


brno


slez ský román


host brno 2012


petr čichoň slez ský román


© Petr Čichoň, 2011

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2011, 2012 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7294-757-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7294-758-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7294-759-1 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7294-760-7 (Formát MobiPocket)


Jižně od Strahovic leží malé údolí,

ve kterém, Jak tvrdí pověSt, kdySi

Stál zámek S velkými hodinami. Byl však poStaven na Bažinatém podloží

a Jednoho dne Se propadl do země.

dodneS, když Je úplné ticho, Bývá

z podzemí Slyšet tikot hodin.



první část



první čáSt 13

i

Walter Klučka a Kurt Hofrichter sedí ve starém žigulíku a blíží

se k Norimberku. Jsou okouzleni dálnicí: zdá se jim lepší, pev­

nější, kvalitnější než silnice doma. Stejně jako německé nebe. Kdyby znali romantického malíře Caspara Davida Friedricha, museli by je přirovnat k  jeho obrazům. Je krásné, ale děsivé. Naštěstí je dostatečně vysoko a  neohrozí jejich žigulík víno­

vé barvy. Oba mají strach z nového života, který si neumějí

představit.

„Walter! Fajne, co?“

„Ja. Lepši než u nas. Jasne. Jak to ale všecko dopadně, to něvim...“

„Tež z teho němam dva razy dobry pocit...“

„Dybych něměl teho svojeho synka, tak bych či tu nějel!“

„Walter! Co bys doma robil? Bez roboty?“

„Kurta, dyž chceš robiť, robotu dycky najděš.“

Walter odpoví rázně, ale ne právě přesvědčivě. Svého ka­

maráda, kterého zná již od dětství, nespisovně oslovuje „Kurta“.

Je to pro něj Kurta, žádný Kurt.

Patnáct let staré auto se řítí po německé dálnici.

„Jak se řekně německy to občanstvi?“ otočí se Walter usta­ raně ke svému spolujezdci.

Kurt vyjekne:

„Kurnik šopa! Davaj pozur! To by byl koněc! Tu, v dojč­ landu, s autem cosik porobiť! To by byl koněc, pokud byzme

se hned nězabili! Teď, padesat roku po valce!“

„Jak se řekně to občanstvi?“ naléhá Walter. Je z dvojice ner­

vóznější, neboť si uvědomuje všechny své nedostatky. Zato Kurt

zůstává klidný. Více si věří, protože méně přemýšlí.

„Bunček nam to povi. Dyť tam robi už pul roka.“

„Je to dluhe, co...“ začne Walter po chvíli znovu.

„Dluhe, dluhe...“

SlezSký román 14

„My zme tu něměli jezdiť! Mam z teho fibra.“

„Vidiš! Fiber, to je německy teplota! Cosik umime, stači se

jen vzpomenuť. A ty se, Walter, musiš pamatovať vice — mama

če učila, jaks byl maly...“

„Nic něumim. Narodil sem se po valce. A  už mi budě pa­

desat.“

„Něpovědaj, že se nic něpamatuješ?!“

„Ni.“

Ani na okamžik se Walter Klučka nezbaví úzkostného po­

citu. Je s ním všude, kdekoli se ocitne. Jako celé Slezsko, které

vnitřně nehodlá nikdy opustit.

Kurt po chvíli pokračuje:

„My zme fakt hlupi. Ale ten tvuj synek, ten ma dobru

hlavu...“

„No, vypada to tak... Martin všecko zvladnul.“

„Ja se myslim, že se zleknul, že by musel zostať doma

v Lud geřovicach. Co? Tak se začal učiť, až se mu z hlavy kuři­

lo... Ja, v Praze, tam se muši měť fajně!“

„V Praze... V Praze se domluviš. Ale v dojčlandu? Co chceš

robiť v dojčlandu, dyž něumiš německy?“

„Dyť nam tam Bunček všecko zařidil! Je to dobry synek.

A dyť si ho slyšel o Vanocach mluviť, jak byl doma, v Hlučině!“

„Bunček povědal, že se teho moc nězapamatoval. Ale umi

se kupiť chleba a vi, jak se v robotě řekně malta, kelňa...“

„Vidiš! Kelňa je tež německe slovo! Cosik umime! Mušime

se enem vzpomenuť.“

„Vzpomenuť se, Kurta.“

Žigulík jede drkotavě po nové dálnici, po bývalé NDR.

Walter i Kurt mlčí. Uvědomují si, že všechna jejich slova zde

ne znamenají nic.

Kolem roku 1934 překvapí Hitler mladého architekta Alberta

Speera první velkou zakázkou: na Zeppelinské pláni v Norim­

první čáSt 15

berku má být provizorní dřevěná tribuna nahrazena kamen­

nou stavbou. Speer se s  projektem trápí, práce se mu nedaří

tak, jak by si přál. Až v jedné osvícené hodině dostává spásný

nápad: dlouhé a široké schodiště, uzavřené sloupovou halou

ukončenou dvěma kamennými křídly! Je v tom bezpochyby

vliv pergamonského oltáře, jen čestnou tribunu je nutné umís­

tit dominantně do schodiště. Mladý architekt tak jde za meze

udělené zakázky. Jeho stavba má měřit — na tehdejší dobu ne­

uvěřitelných — tři sta devadesát metrů, a přesahovat tak i délku

Caracallových lázní v Římě téměř dvojnásobně.

Hitler si v klidu prohlíží model. Mlčí. Nedává na sobě znát

emoce. Mladého Speera téměř nezná. Obchází návrh z každé

strany, odborně ustupuje na správnou vzdálenost pohledu, pak

beze slova studuje výkresy. Speer zažívá ten nepříjemný po­

cit každého architekta, když si investor prohlíží jeho model.

Připomíná mu to prohlídku intimních míst u lékaře. Velmi mu

na zakázce záleží. Ví, že Vůdce první návrhy architektům pravi­

delně odmítá a i během stavby vyžaduje detailní změny.

Einverstanden.

Hitler se rychle loučí a odchází. A s neuvěřitelnou rychlostí

se i staví. Zeppelinské pláni ustupuje norimberské depo: je od­

střeleno, demolici řídí samotný Speer. Speer, jenž je nyní šťas­

ten, cítí se být inspirovaný a jeho duše má sílu, kterou dlouho

hledala a nenalézala. Zbavuje se závislosti na svém otci, archi­

tektovi a majiteli tradičního maloměstského ateliéru. Od stře­

lem starého depa se natrvalo osvobozuje od rodinných pout.

Mladý architekt se prochází kolem změti železobetonové

konstrukce. Železné tahy visí ven a po několika dnech již za­

čínají rezivět. Tváří v tvář tomuto bezútěšnému výjevu nelze

nepřemýšlet o rozpadu a zániku. Albert Speer při pohledu na

zničenou stavbu depa vymýšlí něco, co nemá v dějinách archi­

tektury obdoby: „teorii hodnoty ruiny“. Werttheorie Ruinen.

Vybírá si vhodné materiály a seskupuje je tak, aby jeho stavby

byly v době svého rozpadu působivé a krásné jako jejich antické

SlezSký román 16

vzory. Ve svém ateliéru vyhotovuje romantickou kresbu toho,

jak bude Zeppelinská pláň vypadat poté, co ji příští generace

již opustí.

Za šedesát let se vše beze zbytku naplňuje. Němci se za

rozpadající se slavnostní stadion stydí. Je potřeba jej opravit —

úkol je svěřen zavedené mnichovské firmě. Jako zednický polír

v ní pracuje i český Němec, ludgeřovický rodák Bernard Bunček.

Dobrý pracovník: tichý, mlčenlivý, pokorný. Německy trochu

umí, za války se jako dítě něco naučil. Rád pije, ale německé

pivo mu samotnému nechutná, k pití potřebuje svou společnost.

A tak zařídil svým dvěma kamarádům práci u stejné firmy: těší

se, jak spolu budou chodit na bavorské pivo do příjemných

mnichovských hospod.

Co se da robiť!

Žigulík stále jede po německé dálnici. Oba muži, navlečení do

polských kalhot značky Mamut a do károvaných košil a šus­

ťákových bund nakoupených ve vietnamských tržnicích, mlčí.

Dobře vědí, kam jedou. Dobře vědí, že německy neumějí. Ale

Waltrova nervozita na chvíli mizí. Přemýšlí o tom, že vyjde­li

vše podle předpokladů, vydělá v Německu neuvěřitelnou částku

peněz. Bude moci koupit synovi v Praze garsonku.

Martin už něbudě bydleť jak cigan! Fčil je mu třeba po­

mocť! A časem se jistě vrati dom.

Kurt usíná. Je spokojený. Nějak to přece všechno dopadne.

Nevnímá rádio, které hraje pořád dokola stále stejné anglické

písničky. Jen občas je tento monotónní proud přerušen němec­

kými reklamami či zprávami, kterým Kurt nerozumí. Nerozumí

tady ničemu. Je mu to jedno. Kurt spí.

„Kurta! Vstavaj! Policajti!“

„Co...?“

Zmínka o policii vyděsila i doposud klidného Kurta.

„Walter! Tys jechal rychle? Tys cosik zrobil?

první čáSt 17

„Ni! Ni! Něvzpominam se, že bych co porobil.“

Oba Slezané se dívají, jak je předjíždí policejní bavorák.

Vystupují z něj dva policisté a přicházejí k jejich autu. Jeden

z nich oslovuje Waltra:

„Guten Tag! Verkehrskontrolle. Zeigen Sie bitte Ihre Pa­

piere!“1

Smrtelně vyděšený Walter mlčky podává obtloustlému, vy­

sokému strážníkovi řidičský průkaz a horečně přemýšlí, jakou

chybu udělal. Napadá ho, že do Německa neměli vůbec jezdit.

Ale je pozdě. Pozdě. Zatímco obtloustlý muž kontroluje řidič­

ský průkaz, jeho kolega, jenž díky své konvenční postavě půso­

bí mladickým dojmem, si s údivem prohlíží vínový žigulík. Na

zadním kole chybí disk, který před půlminutou proletěl kolem

jejich odstaveného policejního auta. Obtloustlý muž znovu po­

hlédne na bledého Waltra:

„Noch Ihren Fahrzeugbrief, bitte.“2

Walter se andělsky něžně podívá na policistu. Ten jeho po­

hled opětuje: spatří jemně vrásčitou tvář, ze které září strach

jako zimní slunce. Náhle ji však zkalí rys vypočítavé úslužnosti,

jež zapůsobí ironickým a až drzým dojmem. Nepřirozená pro­

měna Waltrova obličeje jenom posílí obavy tlustého strážníka,

který raději přivolá svého společníka:

„Komm her!“3

Komm her! Téhle větě přece Walter rozumí! Tak na něj celý

život volávala babička: Komm her, Walter! Komm her! Waltra

prudce zalije sladká vlna úlevy. Ihned vyskočí z auta, ovšem

tak nešťastně, že rázným otevřením dveří udeří policistu do

jeho obrovského břicha. Ten se nečekaným úderem předkloní.

Vzápětí se však napřímí a zkoprnělého Waltra, jenž je o hlavu

1 Dobrý den! Silniční kontrola. Předložte prosím doklady!

2 Ještě váš technický průkaz.

3 Pojď sem!

SlezSký román 18

menší, obejme a pak reflexivně sevře do mohutných paží. Jeho

kolega zatím sahá po pistoli, ale tlustý muž na něj zakřičí:

„Warte mal! Schieß nicht! Verhafte den anderen!“4

Přivolaný policista přiskočí k žigulíku. Na jeho předním

sedadle pořád sedí Kurt, vylekaný tak, že se nemůže ani hnout.

Nad jeho zhroucenou postavou se nese policistův řev:

„Steigen Sie aus!“5

Ale Kurt je v šoku a nerozumí.

„Schnell! Schnell!“6

Tomu už porozumí. Pomalu, velmi pomalu vystupuje

z auta a ztuhle se staví proti strážci zákona. Stojí před ním ve

skrčené poloze, cítí dosud křeč v lýtkách a obličej mu křiví bo­

lestná grimasa. Policista jej s námahou otáčí zády k sobě a při­

ráží jeho toporné tělo k autu, roztahuje mu ruce a rozkročuje

nohy. Rychle ho prošacuje.

„Er ist sauber!“7

Tlustý policista zatím nakládá s Waltrem obdobným způ­

sobem. Oba Slezané, opřeni o vlastní auto, se dívají jeden na

druhého. Kurtova tvář zkroucená bolestnou křečí a smrtelně

vyděšený obličej Waltrův.

„Wo sind Ihre Pässe?“8

Strážník tuší, že tihle dva neumějí německy a že s nimi

bude těžká práce. Walter jeho otázce sice porozumí, ale odpo­

vědět dovede jen česky:

„Na zadních sedadlech, bitte.“

Tomu zase nerozumí policista. Walter pohotově posun­

kem hlavy ukazuje směrem k zadním sedadlům. Obtloustlý muž

4 Počkej! Nestřílej! Zatkni toho druhého!

5 Vystupte!

6 Rychle! Rychle!

7 Je čistý!

8 Kde máte pasy?

první čáSt 19

na okamžik propouští Waltra ze sevření, otevře zadní dveře

žigulíku a nakloní se nad sedadla. Vedle větší krabice s koláči,

menší krabice s řízky a bedny piv značky Ostravar tu leží dva

pasy. Německé pasy. Bere je do rukou a nevěřícně si je prohlíží.

Walter Kluczka a Kurt Hofrichter.

Zasněžená oranice. Jedu tryskem na svém koni. Uniforma SS se

prodírá tichem. Bažant nad sněžným polem kopíruje trasu koně.

Nevnímám. Mám rád tohle nic, tuhle neexistenci, ticho, které je tak

rychlé a tak spolehlivé. Moje ticho.

Válka je prohraná. Bažant se vznáší nad mým koněm. Ne

dýchám. Teď bych chtěl být zastřelen! Jedu na koni a nemůžu dý

chat. Měl bych zastavit a projít se po poli. Ale ženu se tryskem dál.

Necítím své čelo, mrazivý vítr je dokonale znehybnil v pouhý bod.

Dýchám tím bodem. Měl bych umřít? Otáčím koně a vracím se.

Vezmi život a bude ti vzat. Nevím, kolik lidí jsem zabil. Duší se

bojím. Prohrávám. Měním se? Jsem jemnější? Jemný tak, jak budu

jemný po smrti? Strhat koně, letět tak, abych neviděl! Mimo zčer

nalé Německo! Nechci už ten rytířský pocit, ošklivý svět předmětů,

který se rozpadl. Zničil jsem skutečně vše?

Snad Jutta? Ale už mě nebaví žít. Prohrál jsem válku? Ztratil

ženu? Ne! Byl jsem jenom ponížen. Co s takovým bytím? Úkolem

muže je udržovat své bytí ve stabilitě!

Jsem přece jenom ten rytíř. Temný rytíř. Zatím jsem nezradil.

Už jsem u stájí... z dálky volám na podkoního:

„Los!! Nehmen Sie es! Schnell!“9

„Ja, Herr Kammler! Selbstverständlich!“10

Pouštím uzdu, seskakuji a spěchám po schodech do berlín

ského jezdeckého klubu.

9 Rychle! Vemte si ho! Rychle!

10 Ano, pane Kammlere! Samozřejmě!

první čáSt 21

ii

Bernarda Bunčka volají do kanceláře. Z telefonu zní známý hlas:

„Bernard! Zavřeli nas policajti! Musiš im řeknuť, až nas pušča! Něvime, co zme zrobili.“

„Kaj stě, Walter?“

„Dyť ti povědam, na policajtach.“

„Walter, v kerym městě?“

„Kajsik u Norimberka. Byli zme kusek od Norimberka.“

„Daj mi teho policajta.“

„Bernard! Přijeď pro nas! Něumime s Němcama mluviť!“

„Walter, teho policajta!“

Bernard Bunček se nadechuje. Neví, zda na takový rozho­

vor jeho němčina postačí. V přístroji je slyšet jakýsi vzdálený

šum, který přeruší pevně vyřčená věta:

„Ja bitte. Hauptmann Drexler.“11

„Gutentag. Ich bin frend her Walter Klučka und Kurt Hof­ richter. Zme dojč in čechoslovakaj. Oba her rob... arbajtet in Norimberk. Firma Mynchen baubyro. Bite, ist meglich... za­

volat numer zvo...“

Na druhém konci je chvíli ticho. Pak se ozve rozladěné:

„Gut. Aber die Herren Klucka und Hofrichter sind verpflich­

tet eine Straße zu zahlen!“12

„Vas? Geld...?“

„Sie haben die Straße zu zahlen!“13

„A­ha. Ví fil?“

11 Ano, prosím. Kapitán Drexler.

12 Dobře. Ale tito dva pánové, Klučka a Hofrichter, jsou povinni

zaplatit pokutu!

13 Musí zaplatit pokutu!


SlezSký román 22

„Fűnfhundert Mark.“14

Bernard se odmlčí. Pak řekne nejistým hlasem:

„Bite, geld calen ich... Morgens. Bite, meglich noch ajnmal

her Klučka?“

Policista předá sluchátko stále vyděšenému Waltrovi.

„Walter, oni vas pušča. Co stě porobili? Dali vam pokutu

pět set marek!“

„Co?! Bernard, kolik to robi v korunach?“

Bunček chvíli váhá.

„Deset čišic.“

„Paněbože!“

„Ja to za vas zaplatim. Pak mi to vratitě z platu, tu to něni tak vela jak u nas.“

„Bernard! Děkujem! Pušča nas?“

„Ověřuju se vas.“

„Ja?“

„Muša puščič... Adresu na stavbu matě?“

„Bernard! Přijeděš se pro nas?“

„Zitra. Zitra skoro rano sem u vas v Norimberku.“

Zednický mistr Bunček s  povzdechem nasedá do svého oje­

tého auta s modravou metalízou a opouští mlhavý Mnichov.

Bavorské pivo mizí v dáli. Je přeložen. Myslel si, že své kama­

rády jenom zavede na stavbu, a  teď tohle. Znovu přemýšlí nad svým životem. Je rozvedený a žije sám. Jediný syn se před několika lety odstěhoval do Ameriky. A  tak mu zůstala je­ nom práce a kamarádi. V Mnichově si získal respekt pro svou

před vídavost, se kterou na stavbách čelí problémům. Brzy se

stal i  tady zednickým mistrem. K  podřízeným dělníkům se

chová vstřícně, ale přísně. Ale někteří Bunčka rádi nemají.

14 Pět set marek.


první čáSt 23

Své obligátní „scheiße“ doplňují nadávkami o komunistických

sviních a českých buranech. Bunček dělá, že nerozumí, a zůstá­

vá klidný. Stavbyvedoucí je se Slezanem velmi spokojen. Mě­

síčně mu přiděluje tučné prémie vyrovnávající jeho nižší plat,

který mu byl vyměřen pro jazykový handicap. Všem také ozná­

mil, že Bunček pochází z východního Pruska, a že je tedy také

Němec. A požádal podřízené, aby se k němu chovali přátelsky.

Ale vysoké odměny vyvolávají závist.

Saupreiss Dreckater! Špinavá pruská svině!

Bavorské nadávce Bunček už tak nerozumí. Slova, která

nepochopí, ho nezajímají. Netuší, že německý odpor k Prusům

je motivován přesvědčením, že před válkou umožnili Hitlerovi

dostat se k moci. I Rakušané spílají Prusům „Piefke“.

Bunček bydlí na ubytovně za pár marek. Brzy si pořídil

ojeté BMV. A  objevil v  sobě zvláštní zálibu v  oblékání. K  lep­

šímu životnímu stylu jej přivedl místní šéf ruských gastarbei­

terů Alexej, se kterým se domluví rusky. Podobně jako on si

kupuje obleky ve zdejším komisním prodeji specializovaném

na luxusnější zboží. Když se občas před vstupem do budovy

München Baubüro potká se svým šéfem, s hrdostí si uvědomu­

je, že mnohdy bývá lépe oblečený než on. Pod starším oblekem

Hugo Boss nosívá golfovou polokošili Lacoste a na nohou ob­

líbené boty z krokodýlí kůže. Do výprodeje se dostaly z hotelu,

v němž je před časem údajně zapomněl český ministr financí

Václav Klaus. Bunček také zhubl. Doléhá na něj osamocenost.

Často vzpomíná na kamarády a na svůj prostorný hlučínský

byt u  lesa. Na zahrádku, na které si postavil udírnu a  saunu

a kde s oběma přáteli společně popíjeli pivo. Vždy si rozuměl

především s Kurtem, rovněž vášnivým fotbalovým fanouškem,

ale oblíbil si i nerozhodného Waltra.

Už se na ně těší.


SlezSký román 24

Podzimní Německo dusí mlha. Bunček dlouho hledá své vlast­

ní auto, již od včerejšího večera naložené věcmi z ubytovny.

Tak tedy sbohem, Mnichove! Nedá se nic dělat. Jen odjet do

Norimberku. Bunček klopýtá v mlze a vytahuje z kapsy klíče.

V popraskaném zrcátku auta se jeho tvář roztříští v kaleidosko­

pický obrazec splývající s tmou, ředěnou jen pohasínajícími světly katedrály.

Přeložen! Na nějaký zkrachovalý stadion, na nějakou za­

pomenutou ruinu! Jediné, na co se tam dá těšit, je setkání s ka­

marády, které — jak již ví — propustili z policejní stanice. Ale

jinak... I sám stavbyvedoucí měl smutnou tvář, když uvolňoval svého pracovitého Slezana. Nic se nedá dělat.

Bunček si povzdechne a pomalu nastartuje. Jeho auto pro­

jede Pöckingem u Starnbergsee a mine tichý dům stojící upro­ střed zahrady plné květů. Ale řidič nevnímá osamělý klid tohoto domu a nikdy nespatří starou dámu, která v něm bydlí. Zvolna se jen propadá do těžké houstnoucí mlhy, jakoby mimo tento svět, až kamsi na tmavé jeskynní dno.

Bunček už téměř najíždí na cestu vedoucí k Norimberku,

ale na poslední chvíli si to rozmyslí. Vrací se a zamíří na dálnici vedoucí do Wiesbadenu, hlavního města Hesenska. Wiesbaden

jsou lázně s vyhlášeným kasinem a Bunčkův ruský boss si je

nemohl vynachválit. Bunček si vybaví Alexejovu sebevědomou

tvář a je pevně rozhodnut:

„Je patek. Synci v Nimberku chvilu počkaju! Do špilkasina

bych se s nimi něpodival. Nikeho tam něpotřebuju! Pokutu sem

za ně zaplatil, tak co...“

V Bunčkově hlavě mluví neznámý hlas. Snad je to hlas

německé mlhy, který ho nutí uskutečnit tenhle bláznivý ná­

pad a řídí jeho auto směrem k lázeňskému Landeshauptstadtu.

Nice severu! Zednickému mistrovi náhle splyne jeho dosavad­

ní život s oním proslulým hráčským městem. Prý jsou to láz ně,

prý tam hrávají slavní němečtí fotbalisté! Bunček je okouz­

len. Co když je tohle začátek nové a úspěšné životní etapy?

první čáSt 25

Zmnožit úspory vydřené na všech těch nekonečných němec­

kých stavbách! Překotné rozhodnutí ho zaplavuje sladkým po­

citem štěstí a šero se rychle rozplývá. Kasino je už blízko. Mlha

mizí.

„Nic sem tu něviděl. Cosik sem se kupil, to ja, ale nikaj sem

nějel! Mušim to vyzkušať!“

Své staré auto zaparkuje přímo na hlavní třídě. V infor­

macích mu mladá dívka s úsměvem podá plán města a černým

fixem zakroužkuje nápis Spielcasino. Bunčkovi se zalesknou

oči. Poděkuje a rychlým a pevným krokem vstoupí do ranních

wiesbadenských ulic.

Z  alpské Ebensee přijíždím do Prahy v  úterý ráno. Je 7.  květ

na a všechno už je jinak. Naše jednotky obsazují stadion Sparty.

K Fran kovi přišel nějaký Kotrly s generálem Kutlvašrem a s kýmsi

od Červeného kříže. Byli tam i Weinmann a komisař Leimer. Frank

zůstává pořád ve své kanceláři. S Vůdcem prý mluvil naposledy

4. dubna. Hitler odmítl veškerá diplomatická jednání a důrazně mu

připomněl, že válku rozhodne pouze boj. A nasazení nové zbraně.

Dnes mi volal a ptal se na můj výzkum. Ale existuje vůbec nějaká

zázračná zbraň? O svém tajemství mlčím.

Přemýšlím, zda Speer skutečně poslal Frankovi zprávu, že

Hitler povolil vybraným českým průmyslníkům odletět do Paříže.

Bude tam i Vambersky, ředitel Denkfabrik Skoda Pilsen. Můj člo

věk. Američané jsou už na místě. Maršál Kesselring vše zprostřed

kuje. Jednání o záchraně Československa před bolševiky může za

čít. A co já?

Praha působí zdánlivě klidně. Místní Němci nechodí do prá

ce a schovávají se ve svých domovech. Dönitz prohlásil město za

Lazarettstadt. Nařídil naší posádce složit zbraně do rukou čes

kých uniformovaných sil, ale to vůbec nic neznamená. Teď na

konci chtějí Češi najednou bojovat!... Povstání ohrožuje mé plány.

Naštěstí Schörner převedl velení na SS, na obergruppenführera

SlezSký román 26

Hildebrandta, s nímž si rozumím. Naše armáda nemůže před Rusy

ustoupit. Povstalci nám zabraňují opustit Prahu!

Můj kübelwagen, doprovázený dvěma studebackery, najíždí na kruhovou křižovatku v Dewitz. Uprostřed Platz der Wehrmacht stojí protektorátní policista. Jeho kulatý obličej znervóznila americká auta. Naše americká auta. Za každého propuštěného Žida

jedno nákladní auto! Zřetelně vidím, jak policistovi stéká po čele

kapka potu. Řine se strašlivou rychlostí po jeho masitém nose.

Ačkoli je chladno.

Policista stojí uprostřed kruhového náměstí. A tehdy pohnul

očima směrem ke mně, už tehdy, ráno. Co s ním?

Policista se prohýbá v pase jako kovboj v nějakém laciném filmu. Jeho ruka padá k pasu. Poprvé v životě tasí! Pistoli? Ruka vytahuje z kapsy svačinu, kterou mu ráno jeho žena vtiskla do dlaně.

To ráno, kdy jej opakovaně prosila, ať se proboha do ničeho neza

plete. Zmýlil se. Má střela prolétá jako hřeb hřbetem jeho pravé ruky. Kulka končí v jeho tlustém břiše, nejspíš plném ranní melty.

Dál už se nic neděje.

první čáSt 27

iii

Marie Tkačiková sedí na lavičce v zahradě v Ludgeřovicích. Je

podzim, ale venku je ještě slunečno a teplo. Stará paní spočívá

pod třemi jabloněmi, jejichž větve se splétají v jednu jedinou velikou korunu. Má to tady ráda a cítí se tu bezpečně. Záda jí

chrání velký patrový dům, který obývá už od války. V jeho šedé

břízolitové fasádě se tu a tam zalesknou kousky slídy, dodáva­

jící tomuto jinak strohému domu lehce kýčovitý odstín.

Opřena o pohodlné opěradlo lavičky, paní Marie sní. Pak

si chvíli jen tak povídá se svým vnukem Waltrem. Trpí samo­

mluvou. Německy si povídá sama se sebou, aniž si uvědomuje

přítomnost dvou kluků, kteří ji zpoza plotu zahrady pozoru­ jí a výsměšně naslouchají jejímu monologu. Neřeknou jí ji­

nak než „Oma“. Tímto německým slovem oslovuje paní Marii

i její pravnuk Martin, ačkoli ona už s dětmi dávno němčinou

nehovoří. Je v tom letitá obava vtělená ve zkušenost: rodiče

a příbuz ní potomků mluvících ve škole německy museli za vlá­

dy ko munistů počítat s ústrky a represemi. Těchto případů ale

nebylo mnoho, neboť Slezané se vždy měli na pozoru a chova­ li i jakýsi dědičný respekt z moci, která se po staletí v Horním

Slezsku národnostně i ideologicky tak často měnila. Němčina se proto pěstovala utajeně a z praktických důvodů jen v něko­

lika intelektuálněji zaměřených rodinách.

Stará paní umlkne. Odpočívá na dřevěné lavičce, jejíž vo­

dorovná prkna jsou natřena střídavě černou a bílou barvou. Pak

udělá pohyb, jako by se chtěla postavit na nohy. Kluci se ulek­

nou a rychle utíkají pryč. Z dálky se nese jejich smích.

„Oma zas telefonovala s  Hitlerem! Oma zas telefonovala

s Hitlerem...“

SlezSký román 28

„Was machen? Ich bin so alt...“15

Marie Tkačiková — jen pár jejích vrstevníků ji ještě oslovu­

je „Maryko“, avšak „Maryčko“ nebo „Mariechen“ jí už neřekne

nikdo — se ztěžka zvedá z černobílé lavičky. Zvolna našlapuje

a vzpomíná, jak ji její vnuk vozíval autem na nedělní mši. V čer­

veném ludgeřovickém kostele z režného zdiva se vždy cítila

dobře a spokojeně..

„Ja, ja, Walter ist im Deutschland... Už mě nězaveze do

kostela... Ja sem tak... Ich bin so alt, ich bin so alt.“

Náhle se jí vybaví vzpomínka na nedávný pobyt v nemoc­

nici. Tehdy se ze všeho dostala jen obětavou péčí dcery Eriky.

„To něni možne... Zas doma, taka stara... Le, eště žiju a už

sem byla tak daleko! Ja, ja. Co budu dněska robiť? Was ma­

chen, Maryka?“

Ale odpověď nepřichází. V zahradě je náhle zima. Oma

pomalu odchází do rodinného domu, do svého pokojíku „po­

řikat ruženec“.

Oma měla rozvětvenou rodinu. Z jejích tří dětí ale žije už jenom

dcera. Oba synové zahynuli ve válce. Leo byl pěchotní unter­

offizier a hlídal francouzské pobřeží před anglickým výsadkem.

Jednoho slunečného podzimního dne však Leo Tkačik se svý­

mi vojáky usnul, a když se probudil z omráčení po úderu paž­

bou, zjistil, že jeho podřízení jsou mrtvi. Za to byl převelen ke

Stalingradu, kde umrzl. Druhý syn, Heinrich, padl na Dukle.

Jen dcera Erika měla štěstí. Hned po válce se provdala za slez­

ského rodáka Hermanna Klučku, který se jako jeden z  mála

tamních mužů po válce vrátil domů. Ale Erika se nikdy nesmí­

řila se smrtí svých bratrů a ani se smrtí svého milého, Helmu­

ta, jenž skonal hned v prvních dnech války při obsazování

Francie. Ne, Erika nikdy nezapomene na to, jak se s Helmutem

15 Co dělat? Jsem tak stará...

první čáSt 29

loučila! A jak za tři týdny přišla plačící Helmutova matka a celá v černém jí podávala dopis. Helmut! Její Helmut byl prvním

padlým vojákem z  celých Ludgeřovic. Chtěl se vyhnout válce,

ale nakonec byl povolán do první linie jako pěšák. A padl. Ale

Hermann Klučka se vrátil. Eričin manžel se do Wermachtu při­

hlásil jako dobrovolník, na radu svého šéfa, majitele malé sou­ stružnické dílny. Mohl si vybrat, kde bude sloužit. Válku tak

prožil jako mechanik na letišti. Nikdy nebyl na frontě. Nikdy!

Zemřel krátce po válce. A tak Erice zbyl jen syn Walter a vnuk

Martin. Ubohá Erika!

Oma žije pouze s dcerou a s vnukovou ženou. Má ji ráda,

ale snad nikdy paní Klučkovou neoslovila jménem. Také Eri­

ka se jménu snachy vyhýbá a Walter ji říká maminko. Paní

Klučková pochází z vedlejší vesnice a všichni v domě cítí, že je

nutné tento její původ mít stále na paměti. Proč vlastně? Kdysi

byla „ta odjinud“, potom „ta Waltrova“. Ale dnes? Už si na to

zvykli. Všem třem ženám Walter velmi schází, ale nejvíce teskní

po Martinovi. Pro Omu je pravnuk nepochopitelnou záhadou:

Čemu meška v Praze? A čemu furt študuje? Erika se na vnuka

zlobí, považuje jeho odchod z domova za projev nemístné své­ vole. Martinova maminka pociťuje stesk po synovi nejinten­ zivněji, přesto se společně s Waltrem rozhodli, že Martinovi

pomohou se v Praze usadit.

Kübelwagen zpomaluje už na Beethovenstraße, nakonec zasta

vuje úplně. Nemůže pokračovat v cestě. Před bývalou synagogou

v postranní uličce stojí několik nákladních vozů. Vojáci z nich vy

kládají velké bedny.

„Kdo to nařídil? Jestli budeme takhle pokračovat...!“

Rozmrzele kývnu na svého řidiče. Kübelwagen najede na

Heinrichsgaße. Zvednu oči k věži, ale nikoli k modlitbě. Mám za

sebou dlouhou cestu. Myslím na manželku a  na děti. Situace

na bojištích je špatná.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist