načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slepé skvrny -- O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti – Daniel Prokop

Slepé skvrny -- O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti

Elektronická kniha: Slepé skvrny
Autor: Daniel Prokop
Podnázev: O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti

– Základní výbava k porozumění české společnosti, krizi demokracie a fungování současné politiky. – Debaty o politice se v Česku často redukují na řešení několika politiků a jejich výroků, hodnotovou introspekci ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2020
Počet stran: 253
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7991-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Základní výbava k porozumění české společnosti, krizi demokracie a fungování současné politiky.

Debaty o politice se v Česku často redukují na řešení několika politiků a jejich výroků, hodnotovou introspekci a kulturní války liberálů a konzervativců. Témata, která ovlivňují kvalitu života v Česku, a tím i důvěru v demokracii, však jako by zůstávala v našich slepých skvrnách. Zvlášť v době, kdy jsou politické kampaně postaveny spíše na emocích než na faktech, médii se šíří dezinformace a společnost namísto problémů, jako je budoucnost práce či podoba vzdělávání, řeší bulvární kauzy svých představitelů.

Sociolog Daniel Prokop v knize Slepé skvrny pohlíží na problémy a výzvy současného Česka i světa. Neřešená chudoba a exekuce, nerovné vzdělávání a omezené životní šance, nárůst populismu a neschopnost na něj reagovat, mýty o veřejném mínění zastiňující realitu — to vše souvisí s klesající důvěrou Čechů v demokracii a s její životaschopností ve stále složitější realitě.

 ––––

Slepé skvrny mohou sloužit i jako praktický návod ke změnám, které naše společnost potřebuje, aby se dostala ze současné neurotické situace. Momentálně totiž ze všeho nejvíc připomínáme pověstného pštrosa, který schoval hlavu do písku a doufá, že jej ostatní svět neuvidí a on v klidu přečká bez nepříjemných otázek, až se TO přežene. Daniel Prokop se spolu s popisem každého problému snaží načrtnout možné směry řešení. Neschovává se do role experta bez názoru, naopak ukazuje, jak dnes může vypadat aktivita veřejného intelektuála.
— Josef Šlerka

Od spoluautora výzkumu Rozděleni svobodou pro Český rozhlas.

(o chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Daniel Prokop - další tituly autora:
Slepé skvrny Slepé skvrny
Slepé skvrny Slepé skvrny
 
K elektronické knize "Slepé skvrny -- O chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti" doporučujeme také:
 (e-book)
Tiché roky Tiché roky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

daniel

prokop

slepé

skvrny

o chudobě, vzdělávání,

populismu a dalších výzvách

české společnosti

host



daniel

prokop

• • •

slepé

skvrny


daniel

prokop


slepé

skvrny

host

2020

o chudobě, vzdělávání,

populismu a dalších výzvách

české společnosti


© Daniel Prokop, 2019

Cover photo © Roman Franc, 2019

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2020 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-275-0230-1 (Formát PDF)

ISBN 978-80-275-0231-8 (Formát ePub)

ISBN 978-80-275-0232-5 (Formát MobiPocket)


Věnováno mé ženě Chelsea ,

bývalým i současným kolegům a všem

lidem, kteří se snaží zlepšit vzdělávání

a veřejnou politiku v Česku



obsah9

obsah

11 předmluva 15 úvod

kapitola první • chudoba

25 Nová třídní struktura české společnosti

33 Rizika popírání chudoby

40 Porouchaný výtah pro chudé 46 České exekuce: Stín porevolučního svědomí

54 Sociální bydlení dlužíme dětem

60 Proč berou ženy méně než muži

kapitola druhá • školství

67 Vzděláváním k nerovnostem a neporozumění

72 Vzděláním na vedlejší kolej

77 Odpor k inkluzi zaplatíme všichni

83 O školkách a dětech

kapitola třetí • menšiny a radikalismus

93 Proč se bojíme cizinců 103 Strach z  ktivních osmdesáti procent 110 S kým jsme (byli) ve válce 116 O měření menšinám stejným metrem 124 Stíny amerického vězeňství 130 Manželství a adopce pro všechny?

kapitola čtvrtá • populismus a demokracie

137 Anatomie populismu 148 Proti „zrádcům“ 154 Trumpovy revoluce 164 Lesk a bída referenda

kapitola pátá • zdroje a potřeba nové spravedlnosti

173 Soumrak státu a daňové ráje 179 Daňové nápady a potřeba nové spravedlnosti 188 Zdroje jsou

kapitola šestá • mýty a metafory

193 Mýtus plačtivého národa 197 Metafora jako mor politiky

202 Je snowboard levicový?

206 Ježkům budoucnost nevěřte!

kapitola sedmá • volby a výzkumy

213 Jak se (ne)mýlí průzkumy

222 Proč selhaly výzkumy u Trumpa a brexitu

227 Sny o záchraně demokracie volebním systémem

235 poznámky

předmluva11

předmluva

Josef Šlerka

Jak číst sbírku textů Daniela Prokopa, která má svůj původ v cyklu

článků psaných pro Salon Práva pod názvem „Úvod do praktické socio

logie“?

Asi nejsnazší cestou je číst ji jednoduše tak, jak vznikla, tedy jako

soubor každodenních sociologických re exí, které se snaží na bezpro

středně žitých příkladech ukazovat, jak sociologie přistupuje ke světu.

Daniel Prokop právě toto dokáže až pozoruhodně fundovaně. Čtenář při

takovém postupu získává díky širšímu kontextu výzkumů, jež u nás byly

v posledních letech uskutečněny, odstup od emotivních vazeb k tématům,

která hýbou společností — a z tohoto odstupu pak může možná sám

lépe porozumět světu kolem sebe.

Jakoby mimochodem pak prochází zábavnou verzí úvodu do inter

pretace statistických dat, a zejména toho, jak pracovat s výsledky prů

zkumů veřejného mínění. A i když čtenář zůstane jen u tohoto, bude to

čtení dobré a poučné. Bude se tu moci soustředit na podstatná veřejná

témata. Důležité je však to, že na rozdíl od většiny debat zde čtenář najde

k argumentům datový podklad, a dokonce, což je ještě cennější, i datový

podklad k názorům, které autor knihy nesdílí, ale které podle něj vedou

k úvahám „druhé strany“. Daniel Prokop se tu ukazuje jako svého druhu

sociologický hermeneutik, který se snaží pochopit racionalitu svých

názorových oponentů.

S tím úzce souvisí další vrstva interpretace, kterou kniha nabízí.

Prokopův text můžeme také neustále vztahovat k jeho názvu: Slepé

12

skvrny. Wikipedie o nich mluví jako o „místě na sítnici, kde zrakový

nerv ústí do oční bulvy a ještě není rozvětven na jemná nervová vlákna

opatřená elementy citlivými ke světlu“. Přeneseně toto sousloví použí

váme jako označení těch míst v našich životech, kam sice koukáme, ale

ve skutečnosti je vlastně nevidíme. Daniel Prokop totiž píše především

o našich slepých skvrnách: různých mýtech a stereotypech, které jsme

v sobě nashromáždili jako zdůvodnění pro dosažené pozice ve společ

nos ti i její stav.

Autor se snaží opakovaně ukázat, že ve skutečnosti to, co se nám

zdá jasné (každý si za své postavení ve společnosti a za svou životní

situaci může sám, inkluze je škodlivá, Češi jsou přece takoví a makoví

a podobně), může být ve světle dat mnohem složitější. Přivádí tak naše

myšlení nejen k objevení slepých skvrn u druhých, ale také u nás samých.

A když čtenář dospěje k tomuto čtení, odejde od knihy poučen nejen

o dění tam venku, ale také uvnitř sebe sama.

Zůstaňme ještě chvíli u metafory slepé skvrny. Nikoli ve smyslu

toho, co přesně označuje, ale jak to dělá. Právě vztah jazyka k realitě je

další vrstvou čtení, kterou kniha nabízí, a to hned nadvakrát.

Poprvé, když autor používá bez uzardění pojmy, které u dříve naro

zených mnohdy rezonují silně negativně, protože s nimi běžný obyvatel

postkomunistického prostoru zkrátka není sžitý — typickým příkladem

takového pojmu budiž třída. Podobně dráždivě působí Prokopovy úva hy

o daních či o tom, že je třeba pracovat s prázdnými bytovými prostory

způsobem, který bývá často označován za krajně levicový, byť patří do

běžného repertoáru západní politiky. Právě tyto momenty popichují

čtenáře, aby se zkoušel vzpouzet, kladl čtení vnitřní odpor. A právě tyto

momenty mohou vyvolávat u každého trochu jiné posuny a čtenáře

patří cího ke starší generaci iritovat. Ukazují totiž, že Prokop-intelektuál

už patří do generace naprosto nezatížené sentimentem či resentimentem

vůči čtyřiceti letům komunistické zlovůle, což mu umožňuje vidět mnohé

detaily, které mohou jít starším a konzervativnějším čtenářům proti srsti.

Vztah jazyka a reality se však v textu vyjevuje ještě jinak, a to

v autorově zálibě v metaforách. To, že jsou Slepé skvrny text populari

předmluva13

zační, nikoli odborný, Prokopovi umožňuje s lehkostí dobrého aforisty

užívat metafory, které nečekaně nasvítí daný problém — například když

pronese následující větu: „Přirozenostpronese následující větu: „Přirozenostpronese následující větu: „ je zrcadlo, před nímž se upravu

jeme, abychom vypadali jako včera.“ Pokročit při čtení této knihy až sem

znamená poodhalit myšlenkové modely autora dříve, než se materializují

do textu samého.

V neposlední řadě se ovšem čtenář může snést z intelektuálních

výšin zpět na zem a číst knihu ještě zcela jinak. Slepé skvrny mohou

totiž sloužit i jako praktický návod ke změnám, které naše společnost

potřebuje, aby se dostala ze současné neurotické situace. Momentálně

totiž ze všeho nejvíc připomínáme pověstného pštrosa, který schoval

hlavu do písku a doufá, že jej ostatní svět neuvidí a on v klidu přečká bez

ne příjemných otázek, až se  přežene. Daniel Prokop se spolu s popisem

každého problému snaží načrtnout možné směry řešení. Neschovává

se do role experta bez názoru, naopak ukazuje, jak dnes může vypadat

aktivita veřejného intelektuála.

Přál bych si, aby takových čtenářů měla česká politika co nejvíc,

ale i pro čtenáře-nepolitika může být podobné čtení užitečné. Třeba

při rozhodování, komu dá svůj hlas ve volbách. Anebo mu třeba dodá

odvahu k občanskému aktivismu a rozvoji vlastních komunitních aktivit.

Jak tedy číst Slepé skvrny? Zlomyslně by se dalo říci, že stačí být

pozorný a věnovat se jim s jistou intelektuální rozkoší. Číst je jako každý

inspirativní text, k němuž se čtenář rád vrací i po letech.

úvod15

úvod

Název této knihy Slepé skvrny odkazuje k místu na sítnici, kde

nejsou světločivé buňky a reálně v tomto úhlu okem nic nevidíte. Větši -

nou o tom ani nevíte, protože oči se vzájemně podporují a váš mozek

informaci doplňuje z okolí. Když ale máte jedno oko zavřené a informace

ve slepé skvrně je příliš speci cká, smysly vás zradí.

Tato knížka je o společenských problémech, které uvízly v našich

slepých skvrnách, protože jsou speci cké a mozek selhává, když je chce

doplnit ze zjednodušujících, často falešných mytologií, které si rádi vy -

právíme.

Bojím se, že naše slepé skvrny jsou velké, protože nevznikly přiro

zeně. Vypálili jsme si je do sítnice vytrvalým pohledem do oslňujícího

svitu debaty o několika nejvyšších politicích, jejich výrocích a kauzách.

Aby fascinace politickou epizodičností dávala smysl, naučili jsme se ji

zasazovat do kontextu kulturních válek, v nichž každá maličkost je důle

žitou součástí nekončící klíčové bitvy  ktivních táborů prý hodnotově

rozdělené společnosti, a do kontextu společenského sebezpytu. Co to

vše vypovídá o jejich voličích? O nás? O národní povaze a dědictví tota

lity? A k čemu to přirovnat v historii?

Když jsem na podzim roku  začal psát texty zaměřené na chu

dobu, vzdělávání, sociální oblast a dekonstrukci některých společenských

mýtů, chtěl jsem přispět k tomu, abychom nezapomněli na problémy,

které do převládajícího diskurzu historizující a hodnotové introspekce

nezapadají — které společenskou soudržnost a budoucnost demokracie

ovlivňují, ale ve vřavě kulturních válek o nich není slyšet. Dnes už se

o těchto problémech bavíme častěji, a to i díky práci a nadšení mnoha

lidí, z nichž na některé v této knize odkazuji. Pořád jsou to však spíše

období a ostrůvky pozornosti než systematické zaměření politických

programů a veřejné politiky. Asi i proto dnes nejsme přes celkové posílení

16

ekonomiky k systémovým řešením problémů, jako jsou za ostává ní

re gionů a vnitřních periferií Česka, nerovnosti ve vzdělávání, bydlení,

neřešené předlužení, chudoba matek s dětmi či pod nancování klíčových

služeb, o moc blíž než před těmi pěti lety.

I proto má kniha o odsouvaných sociálních problémech, skrytých

nerovnostech a mytologiích, které nám zabraňují je pochopit a vyřešit,

pořád smysl. Volně vychází z cyklu esejů a analýz „Úvod do praktické

sociologie“, který jsem publikoval v Salonu Práva. Nejde však o prosté

knižní vydání chronologicky seřazených textů, jak se to občas dělává.

To by nemělo mnoho smyslu, protože řada analýz vznikala v kontextu

aktuálně diskutovaných zákonů, některé se vracejí k podobným tématům,

jiné kvůli omezené délce novinových článků popisují problémy méně

důkladně, než by si zasloužily.

Drtivou většinu jsem tedy přepsal a spojil do delších esejů a analýz

na dané téma. Z nich se vypro lovalo sedm částí, kolem nichž se točí

většina mých výzkumů prováděných s agenturou Median i mých dalších

sociologických projektů.

První část se týká chudoby a skrytých nerovností. Dlouho jsme si chudoby a skrytých nerovností. Dlouho jsme si chudoby a skrytých nerovností

pomocí zjednodušených statistických údajů nalhávali, že těmito pro

blémy Česko moc netrpí. Realita je však složitější. Nerovnosti vycházející

z majetku a dalších, neekonomických kapitálů jsou u nás větší než ty

příjmové a také de nují pozici člověka ve společnosti. Míra chudoby

v posledních pěti letech klesla, ale řada lidí je jí na dohled a vinou ne -

dostatků veřejné politiky si v některých regionech a vrstvách obyvatel

stva (například samoživitelky) uchováváme ostrůvky skutečné chudoby.

Přes jisté pokroky se nám nepodařilo vyřešit exekvovanost obyvatel

ani politiku bydlení. Problémy předlužení, nestability a nekvality byd

lení dopadají na řadu českých rodin — a souvis ejí s jejich nižší důvěrou

v instituce a demokracii.

První část knihy je o těchto konkrétních potížích a řešeních. Za -

bývá se však i naším zkreslováním reality způsobeným tím, jak věci

měří me a jak se o chudobě bavíme. Je příjmová chudoba v Česku sku

tečně nejnižší v Evropě, nebo je to statistický klam? Dosáhli jsme ve

úvod17

druhé polovině . století opravdu tak velkého posunu v redukci svě

tové chudoby, jak tvrdil populární statistik Hans Rosling, nebo jsme

v době největší globální prosperity a kumulace obrovských bohatství

jen pomohli části lidí z chudoby do stavu o něco málo lepšího, ale pořád

dost nuzného?

Druhá část se týká vzdělávání. Nerovnosti ve společnosti jsou do vzdělávání. Nerovnosti ve společnosti jsou do vzdělávání

jisté míry ospravedlnitelné — pokud vycházejí z míry snahy a případně

talentu. Do vyšších pater byste ve spravedlivé společnosti měli mít mož

nost zespoda proniknout. Tato mobilita a spravedlnost je však v součas

ném Česku v sázce. Máme jednu z nejvyšších mezigeneračních reprodukcí

vzdělání v rámci zemí  : vaše výsledky v pod nancovaném českém

školství silně závisejí na tom, v jaké rodině a regionu se narodíte. Časným

rozdělováním žáků do rychlejších a pomalejších proudů školství navíc

vytváříme systém, v němž dostanete všechno — lepší vzdělání a práci, ale

i kontakty na další důležité lidi (spolužáky) a měkké dovednosti (jazy

ky,  ) —, anebo nic. Ono mytizované rozdělení společnosti začíná v páté

třídě základní školy. Stále máme řadu segregovaných škol a děláme málo

pro to, abychom včas pomohli dětem, které jsou znevýhodněné chudo

bou, nestabilitou a malými aspiracemi své rodiny a okolí. Můžeme říct,

že je to jejich chyba, ale rostoucí počet dětí, které nedosáhnou ani na

učňovské vzdělání, bude Česko v budoucnu minimálně stát obrovské

 nanční prostředky.

Třetí část je o menšinách a radikalismu. Hysterie způsobená mig

rací na čtyři roky ochromila českou politiku a veřejnou debatu. Na čas

jsme zapomněli na klíčové problémy země, jejichž řešení teď jen těžko

doháníme. Proto je dobré kořeny dané krize popsat. Tato kapitola tedy

zkoumá, jaké z mnoha teorií o důvodech opatrného vztahu Čechů k cizin

cům mají oporu v datech. Vrací se zpět do roku  a ukazuje, jak vznikl

mýtus vyhraněně protimigračního postoje Čechů, který se po přijetí ze

strany politiků a médií stal sebenaplňujícím se proroctvím. Zabývá se

islámským radikalismem a jeho chápáním v Česku. Dva texty této kapi

toly se potom týkají speci ckého tématu, které v Česku i ve Spojených

státech amerických mobilizuje část populace proti menšinám — tedy

pocitu, že tyto menšiny jsou zvýhodněny, že jim stát neměří stejným

18

metrem jako většině. Experimenty a data však ukazují, že v případě

Romů i Afroameričanů je tento metr často stále o dost přísnější a více

diskriminující.

Nástup kulturních válek, které odvádějí pozornost od socio

ekonomických nerovností a pod nancování veřejné politiky, je jedním

z důsledků vzestupu pravicového populismu v době po ekonomické

krizi. Čtvrtá kapitola nazvaná Populismus a demokracie se zabývá tím,

jaké společenské jevy probíhající v západním světě od sedmdesátých let

daly vzniknout politice postavené na vytváření distance mezi „běžným

lidem“ a (kulturními) elitami. Na příkladu Trumpovy administrativy

ukazuje, že hlasitá a pohoršující vulgarita a kon iktnost populistů jen

maskují věci výrazně důležitější — nebývalé prorůstání korporátního

lobbismu do veřejné politiky, ať už se to týká ochrany životního prostředí

nebo zdravotní i zahraniční politiky. Ukazuje také rétorické strategie

populismu, které obracejí některé tradiční principy politické komuni

kace a z obvyklých kompetencí politiků dělají nevýhodu. Společenské

zdro je a rétorické strategie populismu musíme pochopit, abychom neži

li v přesvědčení, že ho lze porazit jen fact-checkingem či odkazováním

k šam pio nům demokracie minulosti.

Od efektivního řešení sociálních a vzdělávacích problémů nás

ne odvádí jen politika kulturních válek a časově lokální hysterie, ale

i nedostatek zdrojů. Pátou část knihy Zdroje a potřeba nové spravedl

nosti inspirovalo mimo jiné kontroverzní prohlášení Vladimíra Špidly

o tom, že „zdroje jsou“. V Česku je najdeme především v redukcích výdajů

skrytých nikoli v sociální oblasti, ale v rozsáhlých dotacích do výroby,

energetiky a dopravy, v pochybných podporách spoření, neefektivních

daňových slevách, ztrátách v šedé ekonomice a příliš pozdním řešení

sociálních problémů. Globálně pak v úniku obrovské části daňových

příjmů a bohatství do daňových rájů — záchrana i jen části z nich by

stačila ke stabilizaci veřejných politik a posílení rozvojového světa. Ten

vinou daňových úniků tratí několikanásobek o ciální rozvojové pomo

ci, která je tak litím vody do děravého sudu.

Situace de novaná lidmi jako reálná stává se reálnou ve svých

důsledcích, říká známý Thomasův teorém. Poslední dvě kapitoly se zabý

úvod19

vají tím, jak popisujeme realitu a jaké to má důsledky pro společenskou

soudržnost a naši schopnost reagovat na politické výzvy.

Kapitola šestá se týká metafor a mytologií — je o destruktivním metafor a mytologií — je o destruktivním metafor a mytologií

nadužívaní argumentu české národní povahy, zneužívání metafor pro

vyvolání falešného pocitu porozumění („ten to vystihl“), systematickém

vychýlení společenských predikcí k negaci i klíčové argumentační tech

nice dneška — propojování nesouvisejících problémů od nepovedených

cyklostezek po neznámou hyperkorektní učebnici tím, že je vykreslujeme

jako „teprve začátek“, viditelnou část obrovského podmořského ledovce,

a tím každé další bezvýznamné epizodě dodáváme konspirační důležitost.

Dnes tuto techniku nejlépe využívají politici neúnavně hrozící novými

liberálními totalitami — ale stejně jako populistické vytváření distance

proti jiným skupinám společnosti a zneužívání metafor je to nástroj

využitelný všemi ideovými stranami.

Do knihy jsem záměrně nepoužil žádné své eseje a komentáře týka

jící se personálií a kauz současné české politiky. S jedinou výjimkou,

kterou je kapitola Volby a výzkumy. Výzkumy jsou klíčovým a zneužitel

ným nástrojem popisu politické reality. Proto je třeba vědět, na jakých

detailech závisí jejich přesnost, kdy jim lze věřit a kdy ne. V úvodní

části poslední kapitoly shrnuji metodická poučení z více než stovky

volebních výzkumů, které jsem v uplynulých deseti letech dělal. Jde

o nejdůležitější část knihy pro všechny, kteří chtějí volební výzkumy

správně číst, provádět, publikovat či podle nich třeba sázet. Ale má i své

praktické důsledky — neúspěch výzkumů v případech brexitu a volby

Donalda Trumpa je používán k diskreditaci expertního poznání jako

celku či k popisu dnešní reality jako příliš volatilní a nepoznatelné. Tato

skepse však podle mého nemá reálný základ. Americké výzkumy selhaly

kvůli konkrétním chybám a širší pohled ukazuje, že výzkumy rozhodně

establishmentu nefandí.

V obsahu knihy možná překvapí několik textů, které se týkají ame

rické politiky. Má to dva důvody. Zaprvé Spojené státy americké často

fungují jako zkumavka, v níž se skutečnosti objevují v čistší podobě,

a navíc existují data k jejich zkoumání. Platí to pro společenské problémy

od hodnotové polarizace konzervativců a liberálů přes populistické tak

tiky zahrnutí veřejného mínění skandály a kulturními válkami po malou společenskou mobilitu a diskriminaci. Ale platí to i pro příklady efektivní

veřejné politiky — jako jsou od sedmdesátých let fungující programy

předškolní výchovy, jejichž efektivita se dodnes detailně ověřuje a jejichž

pozitivní vliv tak vidíme i na dětech dětí, které byly takto podpořeny.

Zadruhé jsem měl to štěstí, že jsem spolu se svou úžasnou ženou

přiženil i její americkou rodinu. Ta není z žádné liberální výspy na východním pobřeží či z Kalifornie, ale z městečka Zanesville v Ohiu, kde Donald

Trump ve volbách získal sedmdesát dva procent hlasů. Během měsíců,

které jsem tam prožil, jsem alespoň trochu pochopil charakter upadají

cích míst, které J. D. Vance popisuje ve své Americké elegii — ačkoli nám

coby konzervativec chybně sugeruje, že cesta ze systémového regionál

ního znevýhodnění vede přes osobní nasazení. Vede tudy pro autory napsaných knih, ale nikoli pro devadesát devět procent „autorů“ knih nenapsaných. Poznal jsem, že lidé, kteří volí Donalda Trumpa, zdale

ka nejsou jen rasisté, ale v jádru i pozitivní a docela liberální lidé, kteří

považují jeho rétoriku a osobnost za tolerovatelné přehánění, případně

je vede stranická loajalita.

Projel jsem ohijskou krajinu, kde se střídají posekané trávníky

venkovských sídel střední třídy, znečištěná jezera, v nichž se nemůžete

koupat, a zchudlá města, v nichž kdysi jezdily tramvaje, ale dnes jste tu jediným chodcem s výhledem na opuštěné továrny. Nálada trum

povského amerického Středozápadu skutečně říká, že bezpečí je u vás

doma, ale za plotem lépe už bylo, město si tu lidé spojují s přezíravostí či

úpadkem a příznačný pro ně není konzervatismus, ale nedůvěra v esta

blishment i v hodnoty v politice. Negativní kampaň proti Trumpovi

v roce  to nepochopila. Týdny před klíčovými volbami jsem byl v Ohiu

svědkem přerodu velmi vlažného vztahu k Trumpovi v nadšení.

Tři roky po svém zvolení současný prezident polarizuje americkou

společnost ještě více než před lety. Jasné je však jedno — na venkovském

klidu, úpadku měst, místy poničeném životním prostředí, předraženém

zdravotnictví a nedostatečné infrastruktuře, která vám připomíná,

že na stát se spoléhat nedá, se moc nezměnilo. Stejně jako v Česku je


úvod21

i Trumpova show „slepá skvrna“, v níž mizí perspektiva skutečných pro

blémů. Poučení Trumpem je tedy poučením i pro nás.

Po několika rozhovorech do médií se mi stalo, že se mne novinář

či čtenář zeptal, zda není můj popis problémů příliš negativní. Možná

je to důsledek toho, že při uklízení domu je potřeba se zaměřit na to, co

je v nepořádku.

Ve skutečnosti si myslím, že v některých negativních tématech —

jako sklon části veřejnosti k orientaci na Východ, nemožnost prosadit

reálné politické programy, mytické negativní stránky „české povahy“

nebo hloupost a nepoučitelnost mas — máme tendenci realitu vykres

lovat až příliš černě. Odpovídá to spíše negativnímu příběhu o rozdělené

společnosti. A tento pesimismus nás nečiní aktivnějšími.

Naopak u témat, která se týkají veřejné politiky, vzdělávání a so

ciálních problémů, jsme dlouho zůstávali v módu pasivního optimismu:

Mohlo by to být lepší, ale máme se dobře.

Nemám moc v oblibě citáty, ale právě tohoto se týká citát britské

ekonomky Kate Raworthové: „Nebuď optimista, pokud tě to uklidňuje.

Nebuď pesimista, když tě to nutí se vzdát.“ Myslím, že musíme obrátit

kritickou pozornost k tomu, v čem je možná změna, která by prospěla

většině společnosti a neprohlubovala příkopy kulturní války, které jsou

vítaným rozptýlením pozornosti pro ty, kteří ze společenských nerov

ností, ničení životního prostředí či ovládnutí veřejných politik těží.



kapitola

první

chudoba


„Nebuď optimista, pokud tě to uklidňuje.

Nebuď pesimista, když tě to nutí se vzdát.“

• • •

Kate Raworthová,

britská ekonomka


chudoba25

Nová třídní struktura české společnosti

Pozice a síla člověka ve společnosti se neopírají pouze o příjem nebo

majetek, na něž někdy debatu o nerovnostech redukujeme. Existují lidé,

kteří mají solidní příjmy, ale chybí jim společenské kontakty a kompe

tence zaručující uplatnění v budoucnosti. Dále lidé, kteří tyto předpo

klady mají, ale pracují v málo placených profesích. Elity, které mají vše.

A chudé prekarizované obyvatelstvo, které nedisponuje žádnými zdroji.

Uvědomit si tyto typy nerovností je důležité pro to, abychom vysvětlili

nespokojenost lidí, volbu populistů, obavy z globalizace, fragmentaci

společnosti či touhu po návratu k jednoduchému světu.

S koncepcí tří typů kapitálu přišel před půl stoletím francouzský

sociolog Pierre Bourdieu. Kromě ekonomického kapitálu mluvil o kapi

tálu sociálním — jaké kontakty ve společnosti máte, jak silné a rozsáhlé

jsou vaše vazby — a o kapitálu kulturním — jaké máte vzdělání a jak se

orientujete a pohybujete v kultuře a společnosti.

Funkce sociálního kapitálu je každému v naší postkomunistické

společnosti jasná. Díky kontaktům můžeme snáze získávat různé výhody,

čelit krizím a přeměnit je v ekonomickou prosperitu. Kulturní kapitál je

méně samozřejmý. Stručně řečeno za ním stojí Bourdieuův koncept, že si

všichni zvnitřňujeme sociální prostředí, v němž žijeme, a toto zvnitřnění

je zpětně lakmusovým papírkem toho, kam patříme. Část sociálně vylou

čených přijímá jistou „kulturu chudoby“, která je vedle strukturálních

faktorů další bariérou růstu. Lidé z nejvyšších tříd zase lpí na své vysoké

kultuře, a když mezi ně přijdete jako fanoušek Evy a Vaška, přijmou vás

hůře. Spolu s vyšším kulturním kapitálem rodiče na děti přenášejí vzdě

lávací aspirace. Na vysoké škole se neučíme jen profesi, kterou budeme

dělat, ale posilujeme i kulturní kapitál vyšších tříd a kontakty, které

budeme potřebovat.

Právě tyto tři typy kapitálu použil sociolog Mike Savage za základ

své studie, podle níž se moderní britská společnost skládá ze sedmi

tříd. V novém velkém výzkumu, který jsme u příležitosti třiceti let od

revoluce připravili se sociology Paulínou Tabery, Martinem Buchtíkem,

Tomášem Dvořákem a Matoušem Pilnáčkem pro Český rozhlas, jsme se




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.