načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slepá mapa - Alena Mornštajnová

Slepá mapa

Elektronická kniha: Slepá mapa
Autor:

Strhující příběh tří generací žen, které dělají osudové chyby. Jejich kámenem úrazu jsou obě světové války a éra vrcholného socialismu. Výpravná sonda do tří obyčejných životů minulého století.
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 90.6%hodnoceni - 90.6%hodnoceni - 90.6%hodnoceni - 90.6%hodnoceni - 90.6% 93%   celkové hodnocení
7 hodnocení + 4 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 394
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-729-4887-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jedna z neúžasnějších spisovatelek současnosti, Alena Mornštajnová, přichází s příběhem z minulého století. Vypravěčka Anežka, která přišla na svět omylem a z vypočítavosti, popisuje osudy svůj, své matky Alžběty a babičky Anny. Nejstarší z nich proti vůli své rodiny odešla s milým do pohraničí, kde je rozhodnuta začít nový život. Ale zasahuje první světová válka, Annin manžel je na bojišti zraněn a ona sama těžce onemocní. Jejich dcera Alžběta dostává na počátku druhé světové války osudovou ránu v podobě nacistů, kteří její domov na severu Čech násilně zabírají. A Anežka, žijící již v době nastupujícího a vzkvétajícího socialismu, je nucena činit rozhodnutí, která ani její životní dráhu nevedou zrovna růžovými zahradami.
Příběh, z něhož přímo sálá beznaděj a bezvýchodné trápení, je úchvatným líčením bídy obyčejných lidí stržených velkými událostmi minulého století.

Popis / resumé

Anna, Alžběta a Anežka - to jsou hlavní hrdinky mnohavrstevnatého románu moravské autorky. Jejich příběh začíná před první světovou válkou, kdy čerstvě vdaná Anna odjíždí se svým mužem Antonínem do pohraničí. Nový začátek se však mění v boj o přežití - Antonín je na frontě raněn a záhy u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později Annina dcera Alžběta prchá z pohraničí před německou armádou. Začíná druhá světová válka a s ní se mění osudy další generace románové rodiny. 2. polovina 20. století patří třetí ženě - Anežce, vypravěčce rodinného příběhu. Jí připravil osud zkoušku v podobě kontaktů s StB. Románový příběh líčí osudy tří žen, tří generací jedné rodiny. Životy hlavních hrdinek a dalších, s nimi spjatých postav provázejí dramatické zvraty, které přináší život i dějinné události 20. století.

Zařazeno v kategoriích
Alena Mornštajnová - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Slepá mapa" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu



Veronika 2017-09-13 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Velmi zajímavá a čtivá kniha s dokonale vykreslenými charaktery postav. Zajímavý průřez dějinami. Určitě doporučuji přečíst.
reagovat
 
Taťána Z. 2015-10-22 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Výborná a čtivá kniha se silnými ženskými hrdinkami a spoustou příběhů. Kniha, kterou je těžké odložit dokud ji nedočtete do úplného konce.
reagovat
 
Eva 2013-12-13 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Kniha Aleny Mornštajnové- Slepá mapa,je výborná. Když pominu to, že je velice čtivá a psaná nenucenou lehkostí, podařilo se jí vytvořit příběh, který vystihuje životní osudy hlavních hrdinek v dobových reáliích, se zdůrazněním historických momentů naší novodobé historie. Určitě bych ji všem doporučila si ji přečíst, protože tragické události našich dějin by neměly skončit v propadlišti zapomnění.
reagovat
 
HanaH 2013-09-15 hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%hodnoceni - 70%
Dobrá, zajímavá kniha, dobře napsaná - světlá výjimka v dnešní době. Doporučuji přečíst - pro ty, které ještě baví číst.
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

hhhhoooossssstttt

část první

první kapitola

druhá kapitola

třetí kapitola

čtvrtá kapitola

pátá kapitola

šestá kapitola

sedmá kapitola

osmá kapitola

devátá kapitola

desátá kapitola

jedenáctá kapitola

dvanáctá kapitola

třináctá kapitola

část druhá

čtrnáctá kapitola

patnáctá kapitola

šestnáctá kapitola

sedmnáctá kapitola

osmnáctá kapitola

devatenáctá kapitola

dvacátá kapitola

dvacátá první kapitola

dvacátá druhá kapitola

dvacátá třetí kapitola

dvacátá čtvrtá kapitola



slepá mapa



alena

mornštajnová

slepá mapa

host — brno — 2013


© Alena Mornštajnová, 2013

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 (elektronické vydání)

Illustrations © Martin T. Pecina, 2013

ISBN 978-80-7491-020-3 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-021-0 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-022-7 (Formát PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7491-023-4 (Formát MobiPocket)


část první



9 část první

první kapitola

Toho dne se přihodilo víc věcí než jindy za celý týden.

Konečně dorazilo uhlí, Alžbětu navštívili dva podivní

muži a paní Králová opět promluvila. Všechny události

byly důležité a vedly k mému narození, ale jen o jediné

z nich se dá říct, že byla šťastná.

Jmenuji se Anežka. Moje maminka je Alžběta, babička

se jmenovala Anna a dědeček Antonín. To, že babiččino

a dědečkovo jméno začínalo na stejné písmeno, bylaná

hoda, ale Alžběta byla pojmenována prvním písmenem

v abecedě proto, že byla prvorozená a dědeček s babičkou

hodlali mít spoustu dětí. Přestože byl dědeček sklář, a to

sklář tak skvělé pověsti, že jsem si ještě dlouho myslela,

že hojně se vyskytující ulice Antonína Dvořáka bylyna

zvány na jeho počest, jeho vášní byly knihy a knihovny,

a pro pojmenování svých dětí tedy použil oblíbenoume

todu abecedního systému.

Maminka v tradici pokračovala prostě proto, ženemě

la ani špetku fantazie a dědův systém považovala zaprak

tický. A praktičnost byla alfou a omegou Alžbětina života.

Já jsem byla vždycky přesvědčená, že děti mítnebu

du, ale i kdybych je nějakou nepochopitelnou náhodou

měla, nebudu v hloupé rodinné tradici pokračovat, dám

si na výběru jména opravdu záležet a moje děti sev žád

ném případě nebudou jmenovat od A.


10 slepá mapa

Lidé přicházejí na svět z různých důvodů — z lásky,ná

hodou nebo omylem. Já jsem se narodila kvůli bytu.

Moje maminka byla rázná žena, nikdynepochybo

vala, že všechno, co dělá, je správné, a nad svýmiroz

hodnutími nikterak dlouze nepřemýšlela. Pokud se snad

stalo, že se její jednání později ukázalo jako poněkud

unáhlené, nikdy o tom nemluvila a s důsledky svých činů

se naučila žít.

A tak v okamžiku, kdy jí zástupci bytové komise

oznámili, že se musí odstěhovat z pronajatéhodrážní

ho bytu, protože pro osamělou osobu je příliš velký, ani

na vteřinu nezaváhala a vyslovila to první, co jinapad

lo. „Ale já budu mít dítě,“ řekla, a tak jsem se do roka

narodila já.

Co na tom, že žila sama a žádného muže vhodného

pro otcovství neměla, a vlastně ani neznala? To byl jen

úkol, který bylo třeba vyřešit. Dávno pochopila, že od

života dostane jenom to, co si vybojuje, a rázně kráčela

od jedné bitvy ke druhé.

Už jsem se smířila s vědomím, že jedním z důsledků

maminčiných kvapných rozhodnutí je, že jsem přišla na

tento svět a jsem nucena snášet jeho těžkosti a ústrky,

zřídkakdy prosvětlené záblesky radosti a krátkého štěstí,

ale přece jen si občas přeji, aby se tehdy rozhodla jinak.

Ve chvílích, kdy je mi těžko a hledám cestu, jak žít

dál, vzpomínám na dětství. Vždycky jsem milovalapo

hádky. Tatínek mi je vyprávěl před spaním a já jsemmí

vala nádherné sny o zlatovlasých princeznách, velikých

komnatách s výhledem do růžové zahrady a celé noci jsem

protančila s průsvitnými vílami na lesních paloucích.


11 část první

Ale když mě ke spaní ukládala maminka, vyprávěla

mi příběhy ze svého dětství. Povídala mi o lidech, které

na své cestě potkala a znovu ztratila, o svých rodičích,

přátelích i nepřátelích, o lidech, jež milovala i o těch,

které nenáviděla, a já jsem pak nemohla usnout,proto

že popisovala svět, jaký si má dětská fantazienedokáza

la představit.

Dnes už vím, že vzpomínky nepřivolávala kvůli mně.

Sama tak vracela alespoň na chvíli k životu ty, s nimiž se

už nikdy nemohla setkat, ale kteří pro ni nikdy neodešli.

Slyšela jsem slova, vrývala se mi do paměti, protože

jsem z výrazu maminčina obličeje chápala, že všechno,

co mi vypráví, je pro ni důležité, ale tajně jsem si přála,

aby na židli u mé postele seděl tatínek a konejšil měsvý

mi pohádkami. Je zvláštní, že mnohé z pohádek už jsem

zapomněla, ale maminčiny příběhy si pamatuji dodnes.

Na rozdíl ode mne se maminka narodila z velké lásky.Ně

kdy si říkám, že proto nikdy nepochybovala, že na tento

svět patří, a žila podle toho. Její rodiče se znali dlouho

před svatbou. Babička pocházela z obyčejné dělnickéro

diny a měla pět sourozenců, ale byla mimořádněpohled

ná a křehká, a tak se rodiče domnívali, že by si zasloužila

výhodně se provdat, a hledali jí ženicha z okruhu dobře

zaopatřených obchodníků a řemeslníků.

Nápadníci se za nemajetnou nevěstou přílišnehrnu

li a babička o ně stejně nestála, protože mělavyhlédnu

tého mého dědečka. Dědeček Antonín byl vyučený sklář

a pracant, ale babiččiným rodičům do oka nepadl. Poně

jaké době mí prarodiče pochopili, že svolení ke svatbě


12 slepá mapa

nedostanou, ani kdyby měla krásná babička zůstat na ocet,

a tak se sebrali a odjeli do malého města blízko hranic,

kam se za prací před časem odstěhoval Antonínůvka

marád. Ten mu pomohl najít práci v místních sklárnách.

Sklárny stály na samém okraji horského městečka,

ve kterém kupodivu jediná ulice nevedla z vršku či do

vršku a které při pohledu z kopců tyčících se strmě už za

posledními baráčky vypadalo jako velikánské fotbalové

hřiště omylem bez ladu a skladu zastavěné důstojnými

domy, skromnými domky i chudými chalupami.

Téměř přesně středem městečka protékal hluboko

vyrytým korytem líný potůček, měnící se v obdobíjarní

ho tání v rozbouřenou a divoce pádící řeku, zaplavující

podhorské oblasti. Lidé v městečku proto svůj potokcti

li, mluvili o něm jako o Řece, a přestože si ani nejstarší

obyvatelé nepamatovali, že by se kdy ve městě vylilz ko

ryta, stavěli svá obydlí v uctivé vzdálenosti od jehostr

mých břehů, osázených důstojnými duby.

Kdyby sklárny byly brankou na pomyslnémfotbalo

vém hřišti, pila stojící na druhé straně městečka bymoh

la představovat branku soupeře. A mezi lidmi zesklá

ren a zaměstnanci pily rivalita opravdu panovala.Dělní

ci z pily si mysleli, že se na ně sklárenští dívají svrchu,

a skláři dřevařům tak trochu záviděli dřevěný odpadfa

sovaný jako levný otop na zimu, která bývala ve zdejších

horách obzvlášť dlouhá a zebavá.

Všeobecné smíření nastávalo veskromném kostelí

ku stojícím na náměstí a kupodivu i v mnoha místních

hospůdkách, kam chodili chlapi mnohem častěji než do

kostela, na nějž byli sice náležitě hrdí kvůli největšímu


13 část první

litému zvonu široko daleko, ale nemohli v němzasvěce

ně diskutovat o světové politice, počasí, úrodě, kvalitě

piva a o ženských.

Za mladým párem putoval od rodičů jen rozhořčený

dopis. Jestli se tolik touží vzít a žít po zbytek životav mi

zérii, psali dotčeně, budiž — ale oni na svatbu nepřijedou,

ani kdyby je prosili. A Anna může zapomenout, že máro

diče. Mladá nevěsta dopis oplakala, ale časem se smířila se

skutečností, a své rodiče pak už opravdu nikdy neviděla.

Já znám své prarodiče jenom ze svatební fotografie

a na ní vypadá babička Anna neobyčejně šťastně.Svateb

ní šaty jsou na první pohled velké a krajkové rukávy jí

padají téměř přes prsty, věneček se závojem klouže ke

straně, ale ani retuš nedokázala zmírnit šťastný pohled

a vítězný úsměv.

Ženich postává prkenně kousek za ní, jako kdyby se

bál, aby nebyl v příliš těsné blízkosti, jež by mohlanazna

čit důvěrnost jejich vztahu, a v obličeji má velice vážný

a rozpačitý výraz člověka, který neví, jak se tvářit doob

jektivu fotoaparátu. Vlasy má ostříhané nakrátko, pod

nosem pečlivě zastřižený knírek a na sobě oblek, v němž

se očividně cítí nesvůj. Zřetelně z něj vyzařujenervozi

ta a nedočkavost, kdy už bude po všem, a nevěsta to ví

a nepokrytě se baví.

Několik dní po svatbě se novomanželépřestěhova

li z pokojíku pronajatého Antonínovým kamarádem do

řadového domku na konci dlouhé, kočičími hlavamivy

dlážděné ulice na kraji městečka a začali ho splácet. Za

pár týdnů vypukla válka, která všechny zaskočila,přes

tože se o jejím přízraku mluvilo ve všech hospodách už


14 slepá mapa

měsíce, Antonín musel narukovat a drobná Anna zůstala

v cizím městě mezi neznámými lidmi úplně sama.

Společnost jí dělala jen sousedka Králová, povídavá,

ale přátelská paní s mateřským poprsím a věčněšermu

jícíma rukama, která Anně pomohla sehnat domácíprá

ci — šití rukavic. Anna jí na oplátku, když bylozapotře

bí, dohlédla na ratolesti, a tak se z nich během let první

války, která měla podle všeobecného mínění trvat jen pár

týdnů, ale do dějin se zapsala jako velká a později první

světová, staly nerozlučné přítelkyně — jak se následně

ukázalo, na celý život.

Přestože to nebylo lehké, podařilo se mojí babičce

šitím rukavic a příležitostným posluhovánímv bohat

ších domácnostech domek udržet celé dva roky, než se

Antonín vrátil domů s podlomeným zdravíma střepi

nou v noze. O svých zážitcích z války nikdy nemluvil, ale

zraněná noha mu ji připomínala každým dnem. Rána se

nehojila a přes veškerou snahu pečlivé ženy i místního

lékaře, starého doktora Bergera, zůstávala stáleotevře

ná. Střepina mu však nezabránila v plození dětí a moje

maminka byla nejstarším z nich.

Anna byla malá a drobná žena, a proto všechnypře

kvapilo, když první dítě porodila během středečníhodo

poledne jen za pomoci sousedky Králové. Volat doktora

nepovažovala za nutné a porodní bába přijít nestihla,

protože dlouho do noci oslavovala úspěšně završenýtěž

ký porod dvojčat. Nohy ji ve vysokém, čerstvě navátém

sněhu moc rychle nenesly, a navíc se v kocovině spletla

o dvě ulice, přestože se ve městě narodila a více nežčty

řicet let tam žila. Sousedka Králová byla naštěstí matkou


15 část první

čtyř dětí, a tak se Alžbětě dostalo dobrého zaopatření, jak

potvrdila i porodní bába, když konečně dorazila.

„Slušná ženská rodí v noci,“ neopomněla dodatchlap

sky vypadající prošedivělá ženština rozmrzele, jako by

chtěla ospravedlnit své zpoždění, a usmířila ji až láhev

pálenky, kterou dostala za zbytečně vynaloženounáma

hu. Nakoukla do peřinky. „Je mrňavá, ale má spoustu

černých vlásků,“ konstatovala při pohledu na spícíAlž

bětu. „Stejně jí slezou,“ povzdechla si a těžce se posadila

na židli. „Všechna mimina jsou nakonec plešatá.“

Otevřela láhev a nalila sobě i sousedce plnou sklenici.

„Dobře odvedená práce se musí oslavit a mně se zpátky

do toho marastu nechce. Posaďte se ještě na chvíli,pohlí

dáme rodičce klidný spánek.“ Králová si ke stolupřitáh

la druhou židli, usadila na ni své široké pozadí a rukou

ještě roztřesenou prožitou zodpovědností zvedla sklenici.

Když se můj dědeček Antonín toho odpoledne vrátil

z práce v místních sklárnách, kde ho po návratu z války

znovu zaměstnali, našel na stole místo večeře dvě ženy

spící u skoro prázdné láhve pálenky a v posteli svoupodři

mující manželku. Jedinou duší, která v tu chvíli nespala,

jako kdyby hlídala spánek ostatních, byla malá Alžběta.

Babčina předpověď se nesplnila. Alžbětiny vlasyzů

staly stále stejně husté, jen barva se změnila. Původně

černé vlásky týden za týdnem světlaly, až se jejichbar

va nakonec ustálila v docela obyčejné hnědé. Drobná ale

zůstala a vždycky byla z celé rodiny nejmenší. Maminka

Anna si s tím dělala starosti jenom do doby, než sepře

svědčila, že v drobném těle se skrývá pevné zdravía ne

zdolná povaha.


16 slepá mapa

Alžběta byla upřímně přesvědčena, že pokud bude

opravdu chtít, nic na světě není nemožné. K životupři

stupovala vážně, téměř nikdy se neusmívala, mluvila jen,

když měla opravdu co říct, což je vlastnost pro ženské

pohlaví zcela neobvyklá, a úplně postrádala smysl pro

humor. Vše vyřčené brala naprosto vážně. Lidé, kteří ji

dost dobře neznali, považovali Alžbětinu vážnost za znak

duševní vyspělosti a inteligence, ale její blízcí zanepří

jemnou vadu, s níž je nutné se smířit a přehlížet ji, avšak

daleko lépe by nesli, kdyby byla postižena koktavostí.

Ve čtyřech letech Alžběta, obdařená rozhodnostíhra

ničící s bezohledností, vládla svým rodičům i dvěmamlad

ším sourozencům, v šesti všem dětem z ulice a v devíti

svou rázností získala i ty největší raubíře ve škole. I když

byla ze všech dětí nejmenší, při důležitých rozhodnutích

mělo její slovo největší váhu. Přimhouřila oči, sklonila

hlavu k pravému rameni, upřela pohled do dálkya bě

hem tří vteřin vyslovila svůj názor. Děti ho přijaly bez

výhrad, protože dívenka působila tak přesvědčivě, že se

přece nemohla mýlit, a mnohdy se k vlastní škoděvyda

ly všanc riziku výprasku od rodičů.

Nejoblíbenějším místem dětských her byla louka nad

městem. Od posledních domků ji odděloval neudržovaný

jablečný sad, který děti chránil před dohledem dospělých.

Z vyvýšeného místa viděly všechno, co se v jejich čtvrti

šustlo, a u všeho zajímavého byly včas. Odtud podnikaly

výpravy do příměstských zahrad a prozkoumávalypo

zemky přilehlé sklárny.

Tamní starý hlídač byl k jejich hrám shovívavý a spíš

jenom dával pozor, aby se jim něco nepřihodilo. Horší


17 část první

časy dětem nastaly, když se stařík přestěhoval na penzi

k dceři a do domku vrátného se nastěhoval HonzaPa

pírník. Žil sám, a tak alespoň nikoho neobtěžoval svým

ohavným zvykem plivat na zem, kdykoli a kdekoli hona

padlo, což se ženám povětšinou nelíbí, a ani mu nikdo

nezakazoval smrkat do dlaně a sklepávat hleny z prstů,

aby si je pak otřel o kapsu kalhot, na kterýžto zlozvyk je

slabší pokolení obzvlášť háklivé.

Celý život pracoval ve sklárnách, za války byl naital

ské frontě, ale po nějaké době ho poslali domů, protože

se ukázalo, že je slabý na plíce, což bylo slovní spojení,

pod kterým si Alžběta nedokázala vůbec nic představit,

vrtalo jí hlavou, ale ani ji nenapadlo někoho se zeptat.

O copaté Haničce Smejkalové, s níž seděla v lavici, slečna

učitelka říkala, že je slabá v počtech, sousedovic Ludva

zas byl slabý ve čtení a znamenalo to, že jim dotyčnéčin

nosti zrovna moc nejdou a měli by se snažit a víc jetré

novat. Ale copak někdo může trénovat plíce?

Hubený, ryšavý Papírník s pihatýma rukama sek fou

kání skla, tedy k činnosti, v níž byl kdysi opravdu dobrý,

už vrátit nemohl, a tak vystřídal několik míst a nakonec

vzal zavděk alespoň vrátnicí. Jestli se chtěl na novémmís

tě osvědčit, jestli se jenom nudil, nebo jestli opravdune

měl děti rád, nikdo netušil, ale místní omladině ztrpčoval

život, jak mohl. Zdálo se, že jeho život dostal nový smysl

a jediný cíl — vyštvat děti ze svého panství.

„Odpoledne s bráchou na louku nejdeme,“ oznámil

Alžbětě cestou ze školy Bohouš Král, jehož maminkachvě

jícíma se rukama přivedla před devíti lety Alžbětu na

svět. Školní rok se neuvěřitelně pomalu blížil ke konci,


18 slepá mapa

ale slunce už pálilo a vzduch se chvěl horkem. „Papírák

si byl včera večer u nás stěžovat, že jsme mu hodili do

okna vosí hnízdo, a oba jsme s Ludvou dostali od táty

řemenem.“ Bezděky si rukou přejel po rozbolavělé půlce.

„Chtěl vědět, čí to byl nápad a kdo tam byl s námi, ale nic

jsme neřekli, neboj.“

Alžběta při představě výprasku nakrčila ramena, ale

vlastně si ho ani pořádně představit neuměla, protože

řemenem ještě nikdy nedostala. A jestli Bohouš čekal, že

se mu za jeho statečnost dostane nějakého uznání,oškli

vě se mýlil. Alžbětu vůbec nenapadlo, že by ji kluci snad

mohli prozradit.

Většinou ze všeho vyvázla. Nikdo z dospělých — snad

kromě rodičů, kteří se už vzdali snahy dceřino konání

ovlivňovat, protože si stejně nakonec všechno udělalapo

dle sebe — nevěřil, že by křehká a vážná dívenka mohla

provést něco nepatřičného. Alžbětě kupodivu takovépod

ceňování vadilo. Ve své dětské pýše nechtěla, aby ji lidépo

važovali za slabou a obyčejnou, a proto dělala všechno, aby

taková nebyla. Teprve po letech pochopila, že splynout

s davem je spíš výhoda, ale nikdy se jí to moc nedařilo.

„Dostali jste výprask, protože Papírák žaloval,a chce

te to nechat jen tak?“ obořila se na zkoprnělého komplice

o dobrou hlavu většího než ona sama. „Zbabělci. Taksnad

no nad námi přece nevyhraje. Odpoledne musíte oba dva

přijít. Něco vymyslíme.“ Otočila se zády a stiskla kliku.

Pak se ohlédla a zopakovala: „Tak ve čtyři na louce, jo?“

To, co Alžběta vymyslela, nebylo nijak zvlášť odvážné

ani originální, a tak by nikoho ze zúčastněných aniv du

chu nenapadlo, že jejich čin bude mít takové následky.


19 část první

S Bohoušem, Ludvou a několika dalšími kamarády, kteří

spíš než po pomstě toužili po jakékoli zábavě, sivyčíha

li chvíli, kdy vrátný odešel na obchůzku, skrze chatrný

laťkový plot vlezli na dvorek z udusané hlínya přichys

tanými lopatkami začali přenášet nevábný obsah hnojiště

za domkem přímo na zápraží. Právě v okamžiku, kdy se

Alžběta chystala ozdobit hnojem i kovovou kliku u dveří,

z nichž se loupaly poslední zbytky zeleného nátěru, ozval

se od branky vzteklý řev: „Vy holomci! Teď mi neutečete!“

Děti vyrazily a snažily se co nejrychleji najítúni

kovou cestu mezi laťkami, v zoufalém úsilí přehazovaly

lopatky na druhou stranu plotu a šplhaly po hladkém

dřevě do bezpečí. Hlídač se rozběhl: „To si vypijete, to...“

Najednou se dusot za jejich zády zastavil a řev se změnil

v dusivý kašel. Děti, tak rychle, jak bylo v jejich silách,

přelezly na svobodu a rozprchly se na všechny strany.

Alžběta se přikrčila za první strom překvapená, že se

všem podařilo tak lehce vyklouznout, a podívala se zpátky

k domku vrátného. Uprostřed dvorku stál Papírník, ruce

si tiskl k ústům a vydával podivné chraptivé zvuky. Pak

se několika nejistými kroky dobelhal k zápraží, posadil

se hned vedle hromady hnoje a ruce odtáhl od úst. Obě

dlaně měl červené a po bradě mu stékala krev.

Bylo to poprvé, kdy Alžběta viděla nemocnéhotuber

kulózou. Hrůzou se jí roztřásla kolena. Nevěděla, jestli

má začít křičet, nebo utíkat pro pomoc. Za to můžu já,

uvědomila si, já, a rozběhla se k městu. Vůbec nevnímala,

že má obě kolena rozbitá a pravou paži odřenou až do krve.

Poprvé v životě se bála jít domů, poprvé prožívala

pocit, že udělala něco opravdu špatného, neodčinitelného.


20 slepá mapa

Tělo se jí svíralo hrůzou a před očima pořád viděla jen

červenou tekutinu vybublávající z tenkých pootevřených

rtů a stékající po neoholené bradě. Najednou už nemohla

dál. Zastavila se, pevně sevřela oči a schoulila se doklu

bíčka na prvním schodu, který jí vstoupil do cesty.

Městečko nebylo tak malé, aby se všichni jehoobyva

telé znali třeba jenom od vidění, ale nebylo zase tak velké,

aby mělo víc než jen jedno náměstí, a tak všechny cesty

začínaly a končily na dlážděném náměstí obklopeném ze

tří stran honosným podloubím, které by daleko raději

bylo podloubím města mnohem většího a důležitějšího,

a pranic ho neutěšovala ani dobře udržovaná kašnasto

jící před kostelíkem s tolik ceněným zvonem.

Alžběta seděla na schodku před krámem, nad jehož

vchodem zářila jasně červená tabule s nápisem Řeznic­

tví ozdobená nepovedenými prasečími hlavami,vyve

denými z profilu a poněkud poťouchle seusmívající

mi, jako kdyby věděly své, špinavýma rukama objímala

hubená opálená lýtka a toužila být alespoň pro dnešek

někým jiným.

Pár kolemjdoucích si jí určitě všimlo, ale buď sene

chtěli míchat do cizích věcí, nebo možná nevěděli, jakno

hatou dívenku oslovit, takže Alžběta seděla na náměstí

dobrých dvacet minut a pomalu se už začínala z právě

spáchané vraždy vzpamatovávat, když zaslechla ženský

hlas: „Tys tomu tedy dala.“ Tak už to všichni vědí, trhla

sebou Alžběta. Teď půjdu do vězení, protože jsem vrah.

„Pojď se mnou vedle, k nám do lékárny, podívám se ti na

to. Neboj. Já už jsem ošetřila rozbitých kolen a odřených

loktů. Vždyť mám doma dva kluky.“


21 část první

Alžběta otevřela oči, ale protože měla hlavupolože

nou na kolenou, mezerou mezi nimi zahlédla jen špičky

dámských střevíčků. Červených, lakovaných, s přezkou

přes nárt a ozdobnou sponou. Zvedla hlavu, ale pohled na

majitelku skvělých střevíčků ji naprosto zklamal. Jevů

bec možné, aby tak úžasná věc patřila obyčejné kulaťoučké

paní s vlasy vyčesanými do drdůlku a sepnutými hřebínky?

Unaveně se zvedla a následovala červené střevíčky do

vedlejšího domu. Už mezi dveřmi ale zapomněla na boty,

rozbolavělé odřeniny i spáchaný zločin. Vůně lékárny ji

naprosto uchvátila. Doširoka otevřenýma očimapřejíždě

la po tmavých lahvičkách vzorně srovnaných na policích

a označených štítky a nadechovala se vůně bylin. Takhle

to voní v nebi, pomyslela si.

Nadšení poněkud zakalila pálivá dezinfekce, kterou

jí paní lékárníková čistila rány, ale nakonec se ukázalo,

že odřeniny nejsou vůbec tak hluboké a rozsáhlé, jak se

původně zdály, že je Alžběta jenom umazaná od krve,kte

rou si z nervozity rozetřela po pažích i nohou.

Pan lékárník stál za pultem, legrační češtinouproklá

danou německými slovíčky si z hubené dívenky utahoval

a nabízel jí své syny za muže a pak zase bonbon,kterýž

to Alžběta přijala mnohem raději než nabízený sňatek

a díky jehož mentolové chuti si cestou domů pomyslela,

že je na tom světě přece jenom docela hezky.

O tom, co prožila, nikomu neřekla, ale dlouhou dobu

poté vždycky, když zavřela oči, před ní vyvstal obrazPa

pírníkových zakrvácených úst a dlaní.

Honza Papírník z domku vrátného navždy zmizel,

ale děti se už do svého lučního království nikdy nevrátily.


22 slepá mapa

Alžběta byla přesvědčená, že Papírníka zabila, a když po

čase začala vykašlávat krev i její matka, věděla, že sePa

pírník mstí a maminka onemocněla jenom kvůli ní.


23 část první

druhá kapitola

Život v poválečných letech plynul v pohraničnímměsteč

ku poklidným tempem. Někomu se vedlo lépe, jinému hůř,

lidé se rodili a umírali, milovali i nenáviděli, zůstávali čiod

cházeli za štěstím. Někteří se vraceli zpátky domů, a druzí

se už nikdy nevrátili a vytráceli se z paměti sousedů i přátel.

Všichni se pomalu vzpamatovávali z těžkých let,pro

žívali neopodstatněnou hrdost nad nabytousamostatnos

tí svého malého národa, který se po staletí muselpodři

zovat vůli mocnějších, měli pocit, že to je jejich zásluha,

a věřili, že budou volní už napořád. Česky a německymlu

vící rodiny žily vedle sebe tak jako dlouhá léta předtím.

Děti sice chodily do jiných škol, ale odpoledne sispo

lečně hrály na ulicích a v parku, takže Alžběta i oba její

sourozenci, o necelý rok mladší Boženka a o dva a půl

roku mladší Ctibor, mluvili německy skoro stejně dobře

jako česky. Na rozdíl od jiných dětí se jim doma dostávalo

neobvyklé volnosti. Alžbětina maminka musela v dětství

doma hodně pracovat a vždycky chtěla, aby její ratolesti

měly opravdové mládí.

Někdy byla její výchova tak volná, že hraničilas lehko

myslností, ale to obvykle zasáhl nemluvný Antonín, který

se o děti úzkostlivě bál a nejraději by je nespouštělz do

hledu. Za každým rohem viděl číhající nebezpečí a při

obyčejném kýchnutí děti zaháněl do postele a hrozilzá

palem plic. Tatínek byl ale většinou v práci, a tak děti

trávily dny po svém.


24 slepá mapa

V jedné věci byli rodiče k nelibosti svých potomků

vzácně zajedno. Nejenže trvali na tom, že musí chodit do

školy a mít dobré známky, ale dokonce chtěli, abystudo

vali. To děti svorně považovaly za nesmysl a doufaly, že

se stane něco, co je od nešťastného osudu ochrání. Když

se potom to něco opravdu přihodilo a sourozenci se se

školou museli rozloučit, za štěstí to nepovažovalia Alž

běta se zařekla, že už si nikdy, ale opravdu nikdynebu

de nic přát.

Sklárny, v nichž pracovala většina místních mužů,do

stávaly zakázky ze zahraničí a prosperovaly, a Alžbětin

tatínek patřil k nejlepším foukačům skla, které továrna

kdy měla. Kdykoli Alžběta na svého otce po letechvzpo

mínala, měla ho před očima tak, jak ho znávala, když mu

jako malá občas nosívala do práce oběd.

Viděla, jak v horku sklářských pecí nabírá nadlou

hou tyč rozžhavenou sklovinu, svým dechem ji nafukuje

a formou a kleštěmi vytváří svítidla nejrůznějších tvarů.

Pak se zhluboka napil, hřbetem ruky si otřel ústa tak, jako

pivaři stírají bílou pivní pěnu, a zhluboka si povzdechl.

Ve džbánku měl ale jenom vodu, protože bylzapří

sáhlý abstinent a piva ani žádného alkoholu se nikdyne

dotkl. „Už mám tolik neřestí, že k nim nechci přidávat

další,“ říkával se smíchem, ale ve skutečnosti se bál toho,

co alkohol může s člověkem udělat.

Živě si pamatoval strach, který jako dítě prožíval

den co den s blížícím se večerem. Vybavoval si úzkost

a matčino znepokojené přecházení po kuchyni, kteréza

čalo před pátou hodinou, kdy se měl otec vrátit z práce


25 část první

domů. Pokud přišel, všechno bylo v pořádku a rodina

prožila klidný večer.

Většinou se ale malá ručička přehoupla přes šestou

a v kuchyni začalo narůstat napětí. Když nebyl otec doma

ani po osmé, což se stávalo tak pětkrát do týdne,mamin

ka navyklými pohyby sklidila do bezpečí za dřevěnádvíř

ka kredence všechno, čím se dalo házet, oblékla mladší

děti a poslala Antonína, aby je dovedl do vedlejší ulice

k Janince.

Ta je s povzdechem uložila všechny tři do jednépo

stele, zeptala se Antonína, jestli chce taky zůstat, i když

věděla, že odmítne, a s dalším povzdechem za nímza

vřela dveře. Antonín se rozběhl zpátky za matkou. „Měl

jsi zůstat s dětmi,“ řekla pokaždé, když vstoupil dodve

ří, a on věděl, že má pravdu. Nemohl zabránit ničemu

z toho, co se mělo stát.

Pokud se hlava rodiny nevrátila do deseti hodin,moh

li jít spát, protože věděli, že otcova opilost dosáhneta

kového stupně, že se oblečený svalí na postel a okamžitě

usne. Dřívější příchod znamenal řvaní, výčitky,lamen

tace, opilecké blábolení a bolest. Otec mlátil do všeho

a vším, co mu přišlo pod ruku.

Lomcoval zamčenými dvířky kredence, bouchal do

nich pěstí, pak popadl maminku za šaty a třásl s ní, jako

kdyby byla jen hadrová panenka. Neplakala, ještě ne.Ne

chala sebou strkat a třást a tiše doufala, že se manžel,kdy

si tak milovaný a zbožňovaný, brzy unaví. Pak ji odstrčil

na zem, opileckými kroky odvrávoral do ložnice a usnul.

Někdy mu ale ještě zbylo dost sil, aby do ležící ženy

kopl, a když se konečně rozplakala, jeho zuřivost se ještě


26 slepá mapa

vystupňovala: „Ty, ty budeš brečet! Ty, která mi visíš na

krku i s těmi parchanty? Vstaň! Co se tady válíš?! Vstaň!“

Kopanci a ranami ji poháněl k rychlejšímu tempu a mladý

Antonín se strachy choulil na kuchyňském gauči, toužil

matce pomoci, ale strach byl silnější, a tak se jen snažil

být neviditelný a brečel víc než matka.

K tak zoufalým výstupům docházelo jednou,dva

krát do měsíce, ale ani v ostatních zdánlivě klidnějších

dnech nebyla s otcem řeč. Děti ani žena jako kdybyneby

ly. Jako kdyby nebyl vůbec nikdo, jenom démoni v jeho

hlavě, které dokázal uklidnit pouze alkohol. Jen ten mu

uměl dát štěstí, dovést ho k pomyslnému nebi uvolnění,

aby ho znovu skopl do hlubin beznaděje, z níž ho zas

dokázala vyvést až další sklenička. Proč to bylo taktěž

ké pochopit?

O Janince mluvila Antonínova maminka vždycky jako

o té, které se poštěstilo. Za svobodna spolu sloužily a pak

se obě vdaly. Antonínova maminka za ramenatého kočího

s jiskrným pohledem a, jak se později ukázalo, s láskou

k popíjení, po němž Antonín naštěstí zdědil jen výšku

a černé husté vlasy.

Janinčin povozník byl sice taky ramenatý, alenevel

kého vzrůstu, a ke všemu se tři roky po svatbě nechal

zavalit fůrou dřeva, a tak udělal z Janinky bezdětnou,za

opatřenou vdovu. Antonín chápal, že z maminčina úhlu

pohledu se Janinčina situace dala pokládat za šťastnou.

Ve třinácti letech si všiml, že Janinka je žena, večtr

nácti zaznamenal její dmoucí se ňadra a v patnácti o ní

začal každý večer před usnutím snít a v duchu s nípro

vádět všechny ty věci, o kterých si s kamarády vyprávěli


27 část první

a o kterých někteří z nich tvrdili, že je zažili.Antoníno

va zkušenost se zatím omezila na tajný nácvik podpeři

nou, který ke své nespokojenosti nemohl provádět tak

často, jak by si přál, protože sdílel ložnici s rodičia vše

mi mladšími sourozenci.

Tou dobou už otec nepracoval, ale stejně každé ráno

odcházel z domu a nikdo neměl odvahu se zeptat, kam

jde ani kde bere peníze na pití. Antonín už přispíval do

rodinného rozpočtu nevelkým platem pomocnéhodělní

ka ve sklárně. Děti přespávaly u Janinky skoro každou

noc a Antonín si všiml, že pokaždé, když odchází, jsou

Janinčiny povzdechy jaksi jinačí a delší než dřív.

Kromě smutku z nich zaznívala zklamaná naděje

a cestou domů pak Antonín přemýšlel, jestli se plete,

nebo Janinka opravdu chce, aby zůstal, a nabízí musvý

mi pohledy něco víc než jen klidný spánek. Co by se stalo,

kdyby zůstal? Zažil by to, o čem zatím jenom sní?

„Měl jsi zůstat s dětmi,“ řekla mu zase maminka, když

vstoupil do dveří, a Antonína poprvé napadlo, že to snad

jednou udělá. Té noci otec domů vůbec nepřišela An

tonín strávil dlouhý čas sněním, co by se stalo, kdyby...

Jednoho večera ale do Janinčiných dveří vstoupil,

a nejen do těch od její ložnice. „Zůstaň tady taky,“ řekla

jako pokaždé Janinka a Antonín tentokrát přikývla mlč

ky vešel do předsíně. Pokud byla Janinka překvapená,ne

dala to na sobě znát. Usadila ho ke kuchyňskému stolu,

postavila před něj hrnek s bílou kávou a vydala seulo

žit děti. „Dneska budete spát v salonu, v ložnici je zima,“

řekla dětem a usmála se na mladíka sedícího za stolem.

Antonín nevěděl, kam s očima.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist