načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Šlehačková oblaka - Tereza Salte

Šlehačková oblaka
-11%
sleva

Kniha: Šlehačková oblaka
Autor:

Měla kupu snů a bezhlavě se za nimi vrhla až na sever. Tereza vypráví svůj životní příběh s retrospektivou do dětství, které bylo kouzelné a zároveň plné dřiny. Propocené ... (celý popis)
Titul doručujeme za 5 pracovních dní
Vaše cena s DPH:  299 Kč 266
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-10-17
Počet stran: 272
Rozměr: 115 x 185 mm
Úprava: 268 stran : ilustrace
Vydání: Vydání první
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788026709442
EAN: 9788026709442
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha oceňované blogerky. Příběh dívky, která si plní svůj životní sen. Měla kupu snů a bezhlavě se za nimi vrhla až na sever. Tereza vypráví svůj životní příběh s retrospektivou do dětství, které bylo kouzelné a zároveň plné dřiny. Propocené vzpomínky na tréninky gymnastiky se mísí s vůní šeříkové zahrady starého domu na Ořechovce, ve kterém vyrůstala. V Norsku prožívá svou pohádku, ale i hořké chvíle odloučení od rodiny, ztrátu nejbližšího člověka a momenty, kdy musí začít svůj život zase a znovu téměř od nuly.

Popis nakladatele

Měla kupu snů a bezhlavě se za nimi vrhla až na sever. Tereza vypráví svůj životní příběh s retrospektivou do dětství, které bylo kouzelné a zároveň plné dřiny. Propocené vzpomínky na tréninky gymnastiky se mísí s vůní šeříkové zahrady starého domu na Ořechovce, ve kterém vyrůstala. V Norsku prožívá svou pohádku, ale i hořké chvíle odloučení od rodiny, ztrátu nejbližšího člověka a momenty, kdy musí začít svůj život zase a znovu téměř od nuly. Deníkové zápisky mladé ženy, která svými zápisky na blogu TerezaInOslo dokázala motivovat tisíce lidí, aby už konečně přestali snít a začali si své sny plnit. Tady a teď.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Tereza Salte - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

LET PRAHA–OSLO

Bořila jsem se do sedačky v letadle. Mladinká, naivní a odhodlaná. Byl začátek září dva tisíce jedenáct a můj let Praha–Oslo letěl přesně na čas. Dívala jsem senadšeně z okna a povzbuzovala pilota, ať na to šlápne. Chci tam už bý t. Když jsme nonšalantně usedli na přistávací ranvej, vítaly mě obrovské vzrostlé smrky, kteréobkloují hlavní letiště v Oslo Gardermoen. S mírnýmzhoupnutím jsme dosed li a zničehonic se mi zača ly kou let slz y po tvářích.

„Co blbneš!“ okřiknu sama sebe. „Vždyť si plníš sen.“

Nemůžu si pomoct. Probodl mě strach. Poprvé za těch několik měsíců, co jsem si s touto představouhrála, je tady. Je ledový. Bodl jednou, proletěl celým mým tělem a já se ho okamžitě snažila zastrašit svouodhodlaností. Konejšila jsem se možná trochu naivní představou, že má pro mě Norsko připravený šťastný život na klíč. Ten by měl podle mých propočtů začít, jakmile vystoupím z letadla. V hlavě jsem ho měla načrtnutý už několik měsíců. Těšila jsem se. Na svého Nora, naslaný vzduch, na tréninky v týmu snů, na to, jak se budu učit norsky, na nové přátele, na všechno to dokonalé a nevšední.

A na ten moment, kdy se zas a znovu štípnu,

protože to není sen, to je můj život.


8

Pozorovala jsem kufry, které kroužily na pásu číslo osm. Přijely ty moje. Jednoznačně nejtěžší ze všech.Trochu jsem se s nimi prala, když vtom mi pomohl postarší pán, který na mě mluvil česky s nádechem ironie:„Holka, ty se sem snad stěhuješ?“

„Ano!“ vyhrkla jsem nadšeně, dokud na mě nedolehla mírná vlna zklamání, že poznal, že jsem Češka. Slušně jsem mu poděkovala a on na to, že mi přeje hodně štěstí. Neohlídla jsem se za jeho výrazem holka jednabláznivá, stěhovat se sem. Mohl by si o tom povyprávět u lahve vína s polovinou mojí rodiny. Domnívali se totiž, že to je jen jeden z mých nepromyšlených plánů a že jsem za pár týdnů doma s prosíkem.

Skoro jsem se nadšením vznášela.

Ono se to vážně dělo.

Prošla jsem skleněnými dveřmi a rozhlížela se kolem dokola. John Erik, můj norský přítel, který na mě měl čekat, nikde. Na zklamání není čas, ale upřímně se už těším na ten moment, kdy si v hlavě přestanu režírovat hollywoodské scénáře podobných situací. Nevím jak vám, ale mně už v hlavě začíná brnkat orchestr, dokud kamera nezachytí mladíka s pugétem, který ke mně přibíhá, a my se radostně a láskyplně objímáme, jako bychom se neviděli dvacet let. To už hudba naprosto graduje a vy musíte ztlumit televizi, protože je to vážně kravál. Nestalo se. Nevadí. Většina mých smyšlených scénářů se nikdy nestane. Jsou totiž ve skutečnostimnohem lepší, protože vymizí cukrlinky a kudrlinky apřekryje je ten okamžik. Ten reálný.

Zastavila jsem naložený vozík a polykala do plic tu norskou pohodu. Naprosto fascinovaná každičkým detailem severu jsem hledala očima v davu známou tvář.

Nikdo nikam nespěchal, až na skupinku japonských turistů, kteří se zdáli být naprosto ztracení v prostoru i v čase. Možná by se dalo říct rovnou v časoprostoru. A ušetřila bych si hned dvě slova. Najednou se někde za špičatými klobouky zmatených asijských turistek mihl John Erik – můj Nor. Byl tam! Tak přece jenom má to moje minidra ma happy end. Proboři l tu vzdá lenost tím svým kouzelným úsměvem a já jsem šla do kolen. Políbil mě do vlasů a mačkal mě v tom nejnádhernějšímobejmutí, které jsem právě nutně potřebovala. Jen co jsem mu stihla sdělit, že hned poznali, že jsem Češka,vyndal ze zadní kapsy svazek klíčů, jeden z nich oddělil od zbytku a s velkým gestem mi předal klíč od bytu. Jako by se všichni na letišti zastavili. Všichni do jednohozkameněli. Tady je ten moment. Gestikuluju na dirigenta, který v přestávce ukusuje svačinu. „Hrajte! Afortissimo!“ To byla ta moje holly woodská chvíle. Všichni byli jako z kamene, jen já, Nor a klíč. Tedy – já, Nor, klíč, dirigent s plnou pusou a rozladěný orchestr v mé hlavě. Jen pár vozíků samou setrvačností jelo dál.

Tak skoro jak z filmu to přece jen bylo. Prostoje

i tu disharmonii vem čert.

Nasedli jsme do rychlovlaku z letiště do centra Osla. Za okny se jenom míhaly tmavě zelené smrky. Ty, do kterých jsem se zamilovala už v letadle. Jsem jak Alenka v říši divů, nebo spíš Tereza In Oslo. Johni mě několik minut pozoroval, jak fascinovaně sleduju tumonotónní krajinu, a já věděla, že mu teď přijdu kouzelná. Jen jsem zvědavá, kdy mu to začne lézt na nervy. Doufám, že ni kdy. Přesně za sedmnáct a pů l minut y jsme vystouili na hlavním nádraží, dostala jsem na uvítanounorskou klasiku – párek v rohlíku, bez odmlouvání jsem ho slupla a za pár minut jsme se pěšky rozkopanou ulicí kodrcali do bytu. Ten starý dům v ulici Arups Gate 12 jsem znala. Měl brčálově zelenou omítku a já už si ho nesčetněkrát prohlížela ze všech úhlů a stran na Google Maps a představovala si, jak tam jednou půjdu. Jen tak. Z práce třeba. Protože tam budu bydlet. Ponesu plnou tašku zeleniny a ve druhé ruce růže, které mají stonky zabalené do vodou nacucaných novin a jsou v hnědém papíru s nařasenou mašlí. Tak to přece Norové dělají.

Konec fantazírování. Teď tu máme realitu. John Erik galantně otevřel těžké zelené dřevěné dveře do dvora a do nosu nás štípnul ostrý smrad z popelnic. Je mi šumák, že je ve dvoře všelijaké možné harampádí, starý stolek s uraženou nohou, srolované tapety a párvymlácených bílých kachliček ze staré koupelny. Ani neřeším to, že to tu páchne jako v zapadlém dvoře levné čínské restaurace uprostřed horkého léta. Těch párschodů s ozdobným zábradlím jsme zvládli hravě a už jsme soukali kufry do malé chodbičky, která je sice jen metr deset široká, zato několik metrů dlouhá.

„Welcome home, Terezka“ a další moment

k zaznamenání do mé knihy vzpomínek.

Následovala tour de apartment. Jak jsme procházeli jednotlivé pokoje, nemohla jsem z hlavy dostat všechny ty historky o tom, kolik divokých party a večírků se tu už odehrálo, kolik lidí tu objímalo záchod, kolik mražených pizz se tu spálilo, kolik medailí se tu oslavilo apředevším, kolik lidí se tu za těch pár let už vystřídalo.

Byla jsem rozněžněná Johniho víkendovýmgruntováním. To je roztomilost mého Nora a na tu si asi budu muset z v yk nout. I kdy ž na ta kové věci se nez v yká těžko. Naši ložnici si nechal jako poslední třešeň na dortu. Obývákem jsme museli procházet po špičkách, ve velké posteli tam s napůl otevřenou pusou spal jeho nejlepší kamarád Brian, který se měl odstěhovat každým dnem. Brian je trenér týmu Holmen, za který jsme obazávodili. Mám k němu tedy notnou dávku respektu a právě teď bych ho nerada vzbudila z jeho snění. V tu chvíli jsme ještě netušili, že budeme s Brianem bydlet ještě dalších pár týdnů. Johni dělal tajnosti a gestikuloval na mě, ať prý zavřu oči. Nepodváděla jsem a svědomitě jsem se ponořila do tmy za svými unavenými víčky. Vedl mě za ruku a pomalu otevřel dveře do ložnice. Nevěděla jsem, co čekat, ale asi to bude bomba, když jsou s tím takové cavyky. Otevřela jsem oči a první, co jsem viděla, byl zelený nákupní košík, který pyšně stál v rohu. Ovšem pr v ní, co jsem měla v idět, byla naše společná zarámovaná fotka, na které nám na krku září zlatá medailezavěšená na trikoloře. Johni na mě mrknul a já věděla, že už i vymyslel, kde tahle trochu mázlá fotka bude viset.

Rozhlédla jsem se po pokoji a pod fousy si už sama pro sebe šeptala seznam věcí, které poletí. Po párvteřinách jsem se rozhodla, že si radši napíšu imaginární seznam. Ten zelený nákupní košík z nedalekéhosupermarketu, ke kterému se váže pro všechny zúčastněné nesmírně legrační historka, byl hned na prvním místě. Následovalo povlečení Hello Kitty a něco, co vypadalo jako závora nebo kladina, bůhví, a zcela jistě se k tomu váže nějaká další vtipná historka. Lumpové jedni. Po tom, co se mi John Eri k sna ži l nad hodit několi k náv rhů, jak by mohl být právě zelenáč, rozuměj nákupní košík, v y užit ja ko netradiční sk říň, věšá k, nebo venkov ní gri l, jsem ho třikrát vehementně podtrhla a ještě k němuradši napsala pár vykřičníků.

O pár hodin později, poté co jsme spořádali norské „národní“ jídlo – mraženou pizzu Grandiosu –, jsem se chvíli převalovala v posteli a můj anděl oddechovalvedle mě. Najednou mi hlavou prolétlo dnešní loučení a já si začala promítat všechny ty letištní etudy, ve kterých se mísí radost i smutek.

Pamatuju si na ten moment, když máma s tátoupoprvé letěli na několik týdnů do Číny. Bylo mi osm a Čína mi připadala jako úplný konec světa. Máma tenkrát měla celý štos letenek a vytištěných dokumentů a pár týdnů se snažila naučit ze slovníku pro samoukyněkolik čínských slov. Dodneška vlastně nevím, jestli nějaké z nich někdy v Číně použila, ale ten obrovský slovník táhla s sebou. Se ségrou jsme jim tenkrát napsalydopisy do letadla a tajně je mámě strčily i s čokoládou do kabelky.

Když jsem pak v osmnácti letěla poprvé sama do Ameri k y, situace se otoči la. Byli to naši, kteří mě má lem na letišti umačkali samou láskou. Máma nejvíc. Držela mě za ruku, jak dlouho to jen šlo, a já si tenkrátříkala, „ty nadělaj“. Následoval jeden dlouhý let přes Paříž a New York až do San Diega a já jsem nespala přesdvacet čtyři hodin.

Tenkrát jsem si tak ohromně přála, aby ten můj let z New Yorku zrušili. Někdo mi totiž mezi řečí říkal, že když mi zruší let, dají mi noc v New Yorku zadarmo a ještě mi dají kupóny na jídlo. Let mi sice zrušili, a to několikrát, ale nikdo mi žádný hotel ani kupónynenabídnul. Jak já si tenkrát na té ledové zemi někde v rohu

1212


letiště v New Yorku přála, aby tam někdo z nich byl se

mnou a třeba mě jenom držel za ruku.

Další vzpomínka je třeba na chvíle loučení s přáteli, když jsem odlétala na dva měsíce s kamarády Tomášem Peškem a Matyášem Rambou do Itálie pracovat za bar. Tenkrát na letiště přijela celá delegace našich přátel. A korát jsme dorost li do věku, kdy jsme zača li dávattrochu neohrabaně dvě pusy na tvář a připadali siohromně dospělí.

Když jsme pak s mým klukem letěli pracovat na celé léto do Skotska a naši nás vyprovázeli, byli rádi, že mě posílají do světa. Ale stejně jsem jim četla z očí strach o jejich malou Terezku.

Naši si se mnou užili loučení ažaž. Tenhle moment byl ale jiný. Ani nevím proč. Nikdo ho zas takneprožíval. Všichni si mysleli, že to nemyslím vážně a že se po pár měsících vrátím do toho malinkého pokojíku jako nudle v našem starém domě na Ořechovce. Nevrátila.

Ukápla mi jedna studená slza, zachumlala jsem se do peřiny, přitulila se k Johnu Erikovi. A mísily se ve mně pocity naprosté euforie i strachu.

A co teď ?




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist