E-kniha: Sladká jak krev - Petra Neomillnerová

– 1 –

– 2 –

Petra Neomillnerová

SLADKÁ JAK KREV

Copyright © ڇ̉̉㠜 by Petra Neomillnerová

Cover © ڇ̉䙧䙧 by Koutmedia & Karel Kadlec

For ڇ

nd

Czech Edition © ڇ̉䙧̉ by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-006-4 (tištěná kniha)

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉̉9鐇韋 ĊPDF束 䙧䙧̉颜 publikaceļ

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧̉鐇䙧 ĊPDF pro čtečky束 䙧䙧䙧颜 publikaceļ

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧䙧鐇8 Ċepub束 䙧䙧ڇ颜 publikaceļ

ISBN 9㠜8鐇8̉鐇㠜땕韋鐇̉䙧ڇ鐇韋 Ċmobi束 䙧䙧晷颜 publikaceļ

– 3 –

Petra Neomillnerová

SLADKÁ

JAK KREV

Tina Salo束 kniha první

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

ڇ̉䙧䙧

– 4 –

Petra Neomillnerová

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Tina Salo

Sladká jak krev

Doušek věčnosti *

Past na medvěda *

Smrt u archanděla

Vlci Sudet

Tanec s carevnou *

Cyklus Zaklínačka Lota

Žár krve

Samostatný román

Dítě Skály

* připravujeme

http://www.alraune.cz

http://www.brokilon.cz

– 5 –

I.

Drnčení zvonku mě vyděsí ještě před tím, než se stačím probudit.

Vyzáblý chlápek v mé posteli se mátožně převalí.

„Lež,“ syknu a vymotám se z přikrývky. Má včerejší trofej si

přetáhne peřinu přes hlavu a zase se odebere do říše snů. Doufám, že

ne definitivně.

„Policie.“

Ohrnu rty.

Zvonek znovu zadrnčí.

„Policie.“

To už definitivně vzbudí i nešťastníka v mém lůžku.

„Kdo to je, kotě?“

„Fízlové,“ zachraptím sevřeným hrdlem a otevřu.

Konrád Bér stojí ve dveřích a jako obvykle je vyplňuje úplně

celé.

„Máš společnost?“ Dlouhý cvik mu nedovolil přehlédnout

mužské boty, odkopnuté v předsíni.

„Po tom ti nic není.“

„Vyhoď ho, Tino.“ Je to žádost pronesená tónem slušnějším než

ten, na jaký jsem od něj zvyklá.

„Ne.“

„Prosím.“

Zvednu oči k jeho tváři. „Prosím?“ Kývne. Doklopýtám ke dveřím do ložnice. „Pakuj se.“ Můj pokyn je zbytečný. Vyzáblý právě sbírá ze země svůj batoh. „Máš problém?“ ptá se spíš z povinnosti. „Ne. Boty jsou v předsíni.“ Prosmýkne se kolem mě a ošlapané konverze shrábne rukou.

– 6 –

„Čau.“

Neodpovím a zaklapnu za ním dveře. Pak se obrátím k Bérovi.

„Tak povídej.“

„Pila jsi z něj?“ Konrád zvědavě vytahuje knihy z mé knihovny.

„Je to feťák.“

„Tím líp. Je s nimi míň problémů.“

Jazykem si přejedu po zubech a vzpomínka na chuť krve mnou

zachvěje jako orgasmus. Povzdychnu si.

„Však víš, Bére. Musím občas jíst.“

Dosedne do křesla z Ikey a to pod ním zapraská.

„Záruka je jen do sto kilo, zvedej se,“ kopnu ho do kotníku.

„Nemám o moc víc než sto čtyřicet, kotě,“ napodobí intonaci

mého spolunocležníka, ale vstane a přesune se na postel a do křesla

se složím já. Ani nevzdychne, ostatně, vážím třetinu toho co Konrád.

„Nemám nic proti tomu, že občas jíš, Tino.“ Otřesu se,

v Konrádově hlase zní policajtská úlisnost, nasbíraná za dlouhý čas

v branži. Všechno chápu, ale to, že byl u gestapa, snáším dodnes

těžko. Ovšem, je to dlouho, ale ne dost dlouho.

„Tak?“ pozvednu obočí.

„Nemám nic proti tomu, když se našinec rozumně nají, ale...“

„Někteří našinci jedí nerozumně, tos chtěl říct?“

Dívá se na mě a ruce, pokryté hustými rezavými chlupy, má

poklidně složené na mohutných stehnech.

„Možná.“

„Vypadni.“

„Buď rozumná.“

„Vypadni, nemám náladu po ránu poslouchat tvoje policajtský

bajky. Zastav se večer, třeba budu doma.“

„A třeba taky ne, co? Nehraj si se mnou, Tino.“

Vstanu. Špičáky mě bolestivě tlačí do rtu. „Ještě jsem si nezačala

hrát.“

„Já taky ne.“ Konrádův hlas zní trochu nezřetelně a chlupů na

hřebech rukou je najednou víc, pak ještě víc a potom...

„Přestaň blbnout,“ okřiknu ho. Bér je medvědodlak.

Sedíme u mne v ložnici, Bér už ochlupený tak, jak se na člověka

sluší, a já bez ohrnutých pysků. Přistrčím mu hrnek.

– 7 –

„Co to je?“

„Chryzantémovej čaj. Jedla jsem v noci, nic jiného tu nemám.“

Nedůvěřivě usrkne bledé tekutiny a odkašle si.

„Podívej,“ začne. Dívám se. „Našli jsme dvě rumunské štětky,

vykrvené. Pak jednoho bezdomovce, ten byl bez hlavy, ale krev taky

nikde. Nemá tu někdo žízeň?“

„Já,“ olíznu si pusu a pak se zamyslím.

„Museli by to být mlaďoši, Konráde, nikdo ze starých by to

nedělal takhle.“

Proplete prsty, silné jako nohy klobásy. „Je mi jedno, kdo to je.

Musí to přestat.“

„Zahraješ to do autu?“ zeptám se lhostejně.

„Jako vždycky, ale jen když už bude klid. A to je na tobě,“ klepne

mě svou tlapou do hrudi.

Otřesu se. „Na mně? Poptám se, podívám, ale víc...“

Položí mi dlaň na nahé stehno. „Uděláš mnohem víc, Tino.

Zjistíš, kdo to udělal, a když, tak...“

„Konráde, nezabíjím.“

Zasměje se. „To od upírky slyším obzvlášť rád.“

„Nejsem upírka.“

Hlučně se vysmrká do papírového kapesníku. „Tak to slyším od

upírky ještě radši.“

„Nedělám zadarmo,“ vynesu svůj poslední trumf.

„Že by ti staří nezaplatili za trochu klidu?“

Složím ruce do klína.

„Nechce se mi do toho.“

Konrád se zvedne z postele a natáhne ruku po klobouku. Nosí

ještě klobouk, svět se pro něj mění příliš rychle.

„Až přijdeš, že potřebuješ nové papíry, taky se mi třeba nebude

chtít. Až ti tu najdou koks, nebudu mít čas, a až přijde za policajty

nějaký pokousaný narkoman, už ho nepošlu na záchytku, holčičko.

Rozmysli si to.“

Zvrátím se do polštářů.

„Hm.“

„Tak jak?“

„Přineseš mi k tomu nějaký papíry?“

– 8 –

Kývne.

„Ke dveřím trefíš sám?“

Kývne znova.

„A nechoď dřív než v osm, budu spát.“

Nasadí si klobouk na ryšavý trávník a pokyne mi rukou.

„Ten piercing v pupku je stříbro?“ zeptá se ještě společensky. „Platina.“ Ležím na zádech a netečně sleduju, jak se rozložitý muž valí ke

dveřím.

„Dobrou,“ zavolám za ním.

„Dobrou, Tino.“

Dveře zapadnou a já líně vstanu a zatáhnu závěsy. Denní světlo

mi přece jen trochu vadí.

– 9 –

II.

Tesáky mi rvou hrdlo, kostnatá tvář blízko mé a světlé oči září stejně

jako měsíc na obloze.

„Pojď ke mně, dítě,“ šeptá. Probudím se s křikem.

Konrád mi trochu křivdí. Nejsem upír, nebo se alespoň vymykám

obecné představě upíra. Den mi nevadí, dokonce můžu jíst a pít

lidské jídlo. Trochu, přiměřeně. Spíš syrové. Ne moc a ne často.

Vlastně ani moc ne, ale pořád víc než našinci. Staří, se kterými jsem

o tom mluvila, soudí, že to je „nedokončeným polibkem“. Tak mi to

alespoň řekli, a pokud náhodou mají i jiné hypotézy, neobtěžovali se

mi je sdělit. Typické, upíři jsou neupřímná sebranka.

Dobrá, lhala jsem trochu Konrádovi. Zabíjím, někdy. Ale

v dobách, kdy jsem se narodila, zabíjel každý, kdo chtěl přežít.

Nevraždím kvůli jídlu, to ne. Tu trochu krve většina z dárců

nepohřeší a nepotřebuju ji tak často. Ano, byly doby, kdy jsem pila

hodně, pak doby, kdy jsem pila jen ze zvířat, a dokonce i doby, kdy

jsem se snažila nepít vůbec. Nešlo to. Luna mi nelítostně připomene,

kdy je čas, a stejně jako pravidelně krvácím, pravidelně i piju. Z lidí

jen jednou za měsíc, ze zvířat častěji. Upřímně řečeno, dnes je pro

mě snadnější sbalit nějakou smažku než si do bytu na Starém městě

nosit králíky nebo krysy. Obluzení je sice věc trochu otravná, ale

nutná. Pití krve jako sexuální praktiku by snad i pochopili, ale ty

zuby nezakryju a krmící se upír, a že jsem jich viděla, nevypadá nic

moc. Přiznejme si, že zuby mám při sání dost děsné, ale co nadělám.

Dobrá, mohla bych si taky krev kupovat z nemocnice, jak to

někteří dělají, ale pro mne je studená už o ničem. Pro každého

našince je studená už o ničem, proto se mi ten Konrádův případ tolik

nezdá.

Vypít někomu všechnu krev z těla, to by znamenalo hodně

žíznivých, tolik se jich v Praze určitě nenajde – zvlášť ne takových,

kteří by to byli ochotni udělat. Mlaďoši, nikdo ze starých by se

– 10 –

takového mecheche nezúčastnil. Mají svůj styl, svůj klid a své

zdroje.

Nelíbí se mi to. Vůbec.

Překulím se na břicho a sklouznu z postele. V koupelně je nalito

a na zemi kaluž červené. Ach jo. Bezvýsledně se snažím setřít ji

toaletním papírem, pak dojdu pro mop. Rozhlédnu se po zastříkaných

dlaždičkách kolem vany a nakrčím nos. Jsem prase. Drbačka ve vaně

je ta nejomletější klasika na světě, na druhou stranu, z dlaždic jde

krev líp než z parket. Dokonce i sperma z nich jde líp.

~

Melancholicky si oblékám kalhotky a uvažuju, koho dnes navštívím.

Práce, tahle nebo jiná. Peníze se hodí, ale hlavně je práce dobrá

k tomu, aby vás udržela v realitě. Nepracovat znamená pít a lovit a...

Ne, nechci na to myslet. Přes hlavu si přetáhnu černé triko s lesklou

lebkou na hrudi. Zašklebím se. Tahle doba mi umožňuje chodit

s velkým nápisem „upír“ na zádech naprosto beztrestně. No, i to má

něco do sebe. Džínové šortky, žabky a brýle. Sluneční brýle jsou

další požehnání, maska, kterou skoro nesnímám. Zapíchnu si je do

vlasů a napatlám na sebe make-up barvy „ivory“, pak obtáhnu oči

černou tužkou. Zírám do zrcadla a jsem v něm, naštěstí, vidět, jinak

bych si řasenkou vypíchla oko. Vlasy mám světlé, snad po otci, po

kterém mi zbylo také jméno – Kristina Salo. Nejspíš je to to jediné,

co mi dal, ale má matka prý na tom velmi lpěla. Těžko říct, zemřela

při porodu na shnilé slámě roku 1646.

~~~

Nějaká ruka mi cpe leták. Podívám se na jejího majitele dostatečně

zhnuseně a pokračuju v chůzi. V Karlovce ječí nedospělé italské

holčičky s taškami z New Yorkeru v rukou. Mám na rtech italskou

nadávku, ale spolknu ji. Taky jsem byla mladá, v dobách, kdy

holčičky i New Yorker byli ještě snem v mysli ptáka stvoření.

Snažím se nezakopnout o psa na vypouštěcím vodítku, když mě

kdosi vezme za loket.

„Necháš se pozvat do Duplexu, zlato?“

Klukovi může být nejvýš dvaadvacet, kalhoty má od Diesela

a tričko od Dolce a spol. Tuctový typ.

– 11 –

„Ne,“ pomalu vyprostím ruku. Dlouhý cvik mi přitom zabrání,

abych zlomila tu jeho. Našinec musí být ve styku s lidmi opatrný.

„Všechno platím, maličká.“

Sundám si brýle. S nimi vypadám na sedmnáct po flámu, bez

nich jako to, co jsem. Vím, jaké jsou moje oči doopravdy, a stejně

jako ty hadí dokážou ukončit diskusi.

„Tak nic,“ obrátí se ten cápek ke kamarádům a rychle vykročí

pryč. Něco jim povídá, smějí se, ale on ne. Dnes večer se už moc

smát nebude, předpokládám.

~

„Timo,“ absolvovala jsem schody do podzemí a teď se rozhlížím po

naleštěném plechu regálů se šperky, „Timo, kde jsi?“

„Dělám,“ ozve se z vedlejší místnosti, a když odhrnu závěs,

vidím ho, jak se sklání nad holení jakéhosi děvčete.

„Máš novou pistoli? Nebzučí.“

„Nebzučí, no.“ Drobný prošedivělý muž soustředěně tetuje děvče

se slámovými dredy. „Bzučení už mi šlo na nervy.“

Posadím se na vysokou stoličku.

„Máš to ještě na dlouho?“ Se zájmem sleduju, jak se kolem

dívčina kotníku obtáčí had. Pěkná práce, ostatně Timotej málokdy

dělá blbě.

„Ne. Barvy doděláme příště, děvečko,“ obrátí se k dredaté,

přelepuje jí kéru igelitem, pak stáhne rukavice a vede ji vedle.

S úšklebkem zaslechnu, jak si říká o pět tisíc. Timo by nepochybně

taky mohl dělat zadarmo, ale to by působilo zvláštně. Příliš zvláštně

a našinec nechce být nápadný.

„Tak co?“ kývnu na něj, když se vrátí.

„Nic,“ uklízí své nářadí a vlasy mu po tom, co si rozpustil culík,

padají do obličeje, „co bys ráda?“

Vezme mě kolem pasu a ze stoličky přesadí na lehátko. Bez

námahy, stejně jako by mi bez námahy utrhl hlavu. Timotej je

opravdu hodně starý, a dokonce se neobtěžuje mladě ani vypadat.

Dědek.

Uvelebím se na lehátku. „Co kdybys mi obtáhl ty runy na krku?“

Zamračí se. „Teď jsem dodělal.“

„Tak ne.“

– 12 –

Obrátí mě na břicho. „Ale ano. To já jen tak nadávám.“

V ostrém světle zářivek nasazuje do pistole novou jehlu a jeho

pohyby odráží zrcadlová stěna.

Jehla začne bodat do kůže, šimrá to a já si líně podpírám bradu

rukama.

„Nepřišlas kvůli tetování, Tino. Svěř se starému příteli, děvečko.“

Teď se nepřetvařuje a jeho hlas duní podzemní prostorou.

„Mám práci, Timoteji.“ Jehla mi přejíždí zátylkem takřka

konejšivě.

„Jakou?“

„Byl za mnou Konrád. Našli prý jakési vykrvené štětky a on si

myslí...“

„Že si někdo udělal dobře, co? Konrád si pořád něco myslí.“

„Jistě, ale chce, abych zjistila, kdo to dělá, jinak prý to

nezamete.“

Timotej zívne a v ústech se mu blýsknou špičáky.

„Jednou s ním zametu já. A nemel se.“

Snažím se nemlít. Kdysi jsem sama měla tendence zacházet

s Bérem drsněji, zvlášť po tom, co jsem odhalila některé detaily

z jeho pestré profesní kariéry, ale už je to pryč. Začal jako biřic a v

podstatě ho dělá dodnes. Dodnes dokáže podezřelému pěstí zatlouct

nos do obličeje, zpřelámat prsty a rozdrtit varlata, když na to přijde,

ale nedělá to zdaleka tak často jako dřív. A navíc, pomohl mi, za

války, za té poslední války, kdy mě pach krve trochu pobláznil.

Nerada na to vzpomínám a on o tom nemluví. Dokáže o věcech

mlčet a to je jeho další klad.

„Co s tím budeš dělat?“ Timotej pustil hudbu a z reproduktorů se

teď line jakési kvílení. Není to zrovna podle mého vkusu.

„Udělám to. Znáš to, laskavost za laskavost.“

„To znám dobře. A od nás budeš chtít peníze, co?“

Přitlačí na jehlu, až zatnu zuby.

„Jistě.“

„Kolik peněz?“ zeptá se.

„Podle toho, jak dlouho na tom budu dělat. Proč vůbec smlouváš,

pár stovek není pro staré nic.“

„Pár stovek tisíc, o tom mluvíme.“

– 13 –

„No vždyť.“

„Jsi rozmazlená, Tino. Zhýčkanej spratek.“

Směju se a můj smích zní jako kašel. Mazlení bylo to poslední, co

provázelo mé dětství u trénu, pokud si ovšem pod tímhle pojmem

nepředstavujete znásilnění smečkou opilců. Pak by to sedělo.

„Ale Timo.“

„Vím, všechno vím, děvečko. Ale na nás si stěžovat nemůžeš,

staráme se.“

Raději mlčím. Timotejova představa péče je od mé trochu

vzdálená, ale nemá smysl se s ním hádat. Žil už dávno a také už

dávno zemřel. Najednou si uvědomím, jak studené má ruce.

Studenější než já, a to je co říct.

„Timo, nepiplej se s tím tak. Stejně to pod vlasama není vidět.“

Vydá zvuk tak pohrdavý, že už se s ním nepřu.

„Pomůžeš mi s tou Konrádovou věcí?“

„Uhm.“ Cele se teď věnuje nějakému stínování a na košerované

poběhlice kašle.

„Jo, nebo ne?“

„Uvidím.“

Brouká si při práci a já klímám. Pak se Timotejova ruka zastaví,

zvednu hlavu a nakrčím nos. Tenhle parfém znám, vlastně znám oba.

„Drby se šíří rychle,“ ušklíbnu se.

„Mlč a drž.“

Timo mi přitlačí hlavu k lehátku, jehla znovu vnikne do mé kůže,

a tak nemám z celé scény žádné potěšení.

„A vy dva se posaďte.“

~

Božidara Saborová a Nikolas Derer vypadají dokonale. Vždycky.

Myslím, že péče o šatstvo je činnost, kterou tráví celé noci. Ve dne

spí, takže zřídkakdy stihnou i něco jiného. Ze stereotypu je dokáže

vytrhnout jen zcela výjimečná situace a zdá se, že ta právě nastala.

„Timoteji,“ Božidara pohne hlavou a její dokonale sestříhané

plavé vlasy jí efektně zahalí tvář, „prosím...“

„Tetuju, nevidíš?“

Timo nepochybně může dělat a mluvit, ale zdá se, že Božidaře

není nakloněn. No, já taky ne.

– 14 –

„Situace je napjatá.“

„Nepovídej,“ zavrčí, „vypilas snad ty štětky ty?“

„No dovol!“

„Tak vidíš, neděje se vůbec nic.“

„Timoteji,“ Nikolasův hlas teče jako teplá čokoláda, „je to riziko.

Praha je rozkošné hnízdo, ale cením si tu hlavně klid. Jinak bych už

dávno přesídlil do Říma.“

„Dobrý nápad, co se tam na chvíli přestěhovat?“ Timotej je na

můj vkus podrážděný až příliš.

„Ach,“ udělá Božidara a Nikolas stáhne obličej do bolestné

grimasy.

„Timoteji, uvědom si míru, ehm, rizika.“

Pohodlně ležím na břiše a pokouším se odhadnout, co je žere.

Timo sveřepě tetuje a Božidara se kroutí. „Ano, míru rizika a naši

pověst ve světě.“

„Víš, tvá pověst není moje pověst, zlato.“

Timotej mě plácne po zadku. „Hotovo.“

Posadím se na lehátku a změřím si návštěvníky.

„Zdravíčko,“ zašklebím se na ně.

Nikolas se usměje takřka nesměle, zato Božidara nabude

tvářnosti Medúzy.

„Timoteji,“ zašveholí, „navštívili jsme tě proto, že máme

pochybnosti o osobě, ehm, vyšetřovatele.“

Takže je žeru já. Zašklebím se na upírku, jak nejpohrdlivěji

dovedu.

Timo si ze hřbetu ruky olízne kapku mé krve. „Proč?“

„Víš, ne že bych si Tininy odbornosti nevážila, ale tak delikátní

věc podle mne vyžaduje někoho zkušenějšího.“

Povytáhnu obočí. Tuhle práci dělám víc než čtyři sta let. Jistě,

jsou upíři mnohem starší než já, ale už nejsem dítě ani z upírského

hlediska. Co na tom, že tak vypadám.

„Koho zkušenějšího?“ Timotej otevře ledničku a vyndá z ní

umělohmotný sáček s rudou tekutinou. „Dáte si taky?“

„Studenou nepiju,“ odřeknu se svého dílu pohostinnosti.

Obrátí oči v sloup a rozleje krev do sklenek. Nikolas způsobně

usrkne.

– 15 –

„Koho zkušenějšího?“ Timo balancuje se sklenkou na prstě.

„Kaye,“ vrkne Božidara a mě zaskočí.

„To má být odborník na delikátní práci?“ vyhrknu. „Kay je

zabiják.“

Nikolas si odkašle. „To jsou silná slova. Je to, no prostě...“

„Hrdlořez,“ dopovím za něj.

„Specialista.“

Obrátím se na Timoteje. „Konrád s ním nebude spolupracovat.“

„To ani nemusí,“ tatér zamyšleně usrkne krve a zahledí se kamsi

za mou hlavu. „Vyšetřování povedeš ty, a když bude třeba, udělá za

tebe Kay špinavou práci.“

Polknu. „Myslíš jako...“

„Myslím jako zabít našince, odervat mu hlavu, spálit vnitřnosti.

Opravdu stojíš o takovýhle kšeft?“

Pevně stisknu dlaně k sobě. Nestojím, jednou jsem to dělala

a víckrát nechci, ale pracovat s berlínským Kayem taky ne. Lidé si

možná myslí, že jsme všichni bez emocí, ale není to pravda. Jen Kay

je takový. Chladný i na upíra, puntičkářský, mlčenlivý, cizí. Všude

cizí.

„Nestojím o tuhle práci už od začátku. Pokud to udělá Kay,

budiž, ale beze mne.“

Seskočím z lehátka. „Už musím.“

Božidara se vítězoslavně usmívá a Nikolas mi kyne dokonale

upravenou rukou.

„Nikam.“ Timotejův hlas zaduněl místností a jedno ze zrcadel

prasklo.

Obrátím k němu hlavu. „Proč?“

„Protože tohle je moje město a já rozhoduju, kdo a co tu bude

dělat.“

Mlčky se posadím a zvednu oči k Timotejově tváři. Nevím, jak je

starý, nikdy mi o tom neřekl, nikomu o tom neřekl. Má na sobě

tričko s nápisem „My Body is my Temple“ a oprané levisky,

i s podpatky ne víc než metr pětasedmdesát, ale Božidara s

Nikolasem se teď před ním hrbí jako nevolníci. Snad je to zvyk,

spousta upírů o svém původu lže. Smrt zdaleka nesmaže ješitnost a

většinou je mnohem příjemnější vystupovat jako oslnivá šlechtična

– 16 –

než přiznat, že jí hrdlo prokousl zupířený soused, zrovna když dojila

krávu. No nic. Nehrbím se, ale mlčím. Zdá se, že to Timotej ocenil,

protože už zase vypadá skoro normálně.

„Budeš s Kayem pracovat,“ oznámí mi mile. „Nebude to první

vrah, se kterým budeš mít cosi společného, nemám pravdu?“

Pokrčím rameny. „Když chceš...“

Božidara, Boža, jak jí soukromě říkám, se k Timovi takřka

kočkovitě lísá.

„Ty víš, že bychom bez tvého souhlasu nic nepodnikli.“

„Ne?“ Timotej se mile usmívá a rovná nářadí na svém stolku.

„Zdá se, že k pozvání Kaye jste můj souhlas nepotřebovali.“

Timotej si pohrává s peánem, pak do něj pozorně vezme jednu

z piercingových náušnic a prohlíží si ji.

„Co bys řekla, že to je, holčičko, ocel nebo stříbro?“

Božidara couvne tak prudce, že se jí vyzuje lodička od Blahnika.

„Pane,“ zablábolí a mně naskočí husí kůže.

„Je to ocel,“ řeknu chraptivě.

Timotej se na mě usměje. „To víš, že jo. Ze stříbra se piercingové

ringle nedělají. Ty se stříbra nebojíš, Tino?“

„Nenosím ho,“ odseknu, „mám z něj ekzémy.“

Upír se směje, snad má z téhle scény nakonec potěšení. Využiju

toho a zaútočím na vyděšenou Božu.

„Tak v čem je problém, sestřičko?“

Za normálních okolností by se ostře ohradila, ale teď má zřejmě

pocit, že je lepší hrát oběť.

„Nejsi upírka.“

„Cože?“

Timotej si nás měří a tuším, že se dobře baví.

„Nikdy jsi nezemřela.“

A už je to tady zase. Minimálně jednou za padesát let někdo

vytáhne pikantní podrobnosti mého přerodu.

„Umřela jsem, jen mě nepohřbili,“ artikuluju zřetelně, jako bych

mluvila s debilním dítětem.

„Nezemřela.“

Překvapeně se obrátím k Timotejovi. Od něj jsem útok nečekala.

– 17 –

„Ano, nezemřela.“ Pohodlně se uvelebil v černém koženém

křesle. „Někdy se to stává, zvlášť když je tvůrce hodně starý.“

„Myslíš, že se z člověka může stát upír bez toho, aby zemřel. Ale

já...“

„Bylas v bezvědomí, nic víc. Míváš ještě pořád ty sny?“

Otřesu se. „Pořád.“

„Nedivím se. Kdybys byla moje dcera, taky bych tě nenechal jen

tak jít. Někdo na tobě odvedl dobrou práci, Tino, to se musí nechat.“

„Jak to myslíš?“ Pomalu mě přechází nálada, Božidara a Nikolas

naslouchají v uctivém předklonu a Timotej srká krev. Jeho tesáky

teď nezakryje ani plnovous, derou se z úst hladově a zlověstně.

„Sneseš slunce, sneseš stříbro, dobře se hojíš, dokonce můžeš

i jíst...“

„Zas nemám takovou sílu, neumím to, co umíš ty.“

„A chtěla bys mít?“ Snažím se nedívat na Timovi špičáky, ale

cítím neodbytnou touhu vycenit zuby a... No nic, je to pitomost.

„Ani ne... Otravovalo by mě žít jen v noci.“

Nikolas vzlykne či zakňučí, něco mezi tím. Možná je můj denní

život důvod, proč mě nemají rádi. Je mi to jedno.

„Timoteji, řekni mi upřímně, co si myslíš o mém otci? Tušíš, kdo

by to mohl být?“

Timo odloží sklenici a vezme mě na zápěstí.

„Ne. Ale vím, že je velice starý a přitom k nerozeznání od lidí.

Živí se krví, ale chodí v slunci. Závidím mu.“

Pustí mou ruku a narovná se. „Samozřejmě nezemřela,“ jeho

pohled práskne Božidaru jako bič, „ale to ji nedělá slabou. Až Kay

přijede, pošlete ho za mnou. A ty, Tino, vytáhni, vymlať nebo kup od

Konráda všechny informace. Nejspíš je to celé pitomost, ale...“

Nenechám ho domluvit. „Je tu ještě otázka peněz. Neudělám to

zadarmo.“

„Vystav fakturu, holčičko. Božidara ti zaplatí za sledování

nevěrného milence.“

Já kývnu s úsměvem, Božidara bez. Vyskočím ze židle.

„A teď jdu doopravdy,“ skloním se k Timovi a rty se dotknu jeho

tváře. Studí.

„Jen běž. Tino, nepřeháněj to s pitím.“

– 18 –

„Budu hodná holčička, slibuju,“ ukloním se ve dveřích a pak beru

schody po dvou. Nikolas a Božidara dosud nehybně sedí v křeslech.

Že by tam Timotej přece jen nějaký stříbrný cingrlátka měl?

– 19 –

III.

Můj stav má jednu velkou nevýhodu. Neopiju se. Na rohu Jakubské

nabízejí dealeři koks, ani ten moc nezabírá, má to cosi společného

s metabolismem, ale pořád lepší něco než nic. Kývnu na jednoho

z tmavých mužů a vklouznu do baru. Transakce proběhne rychle a

tiše, koneckonců ne poprvé. Zamířím k záchodu. Bar hučí, narvaný

těly až k prasknutí. Navlhčím si jazykem rty. Mám zase žízeň,

poslední dobou příliš často na můj vkus. S úlevou za sebou přirazím

dveře, na vrch držáku toaletního papíru nasypu lajnu a pak si

důkladně protáhnu nos. Doufám, že je to dost dobré zboží, aby mě

udrželo alespoň na úrovni hopsajícího davu. Být střízlivá mezi

opilými je skoro tak zlé jako být žíznivá. Vypotácím se ven a mrknu

na barmana. Roztržitě mi mrknutí oplatí a přistrčí mojito s černým

brčkem. Způsobně ucucnu. Některé věci má našinec mnohem těžší.

„Jak to jde, Týno?“

„Na hovno,“ odpovím po pravdě a barman si to vyloží po svém.

„Tady taky. Prachy žádný, spousta Íček...“

Přikývnu. Ječícím dívenkám sice dobře rozumím, ale tolerance

mi to nepřidá. Bolí mě hlava. Přicházejí známí, padají bezobsažné

věty jako každý večer, jako každý z těch večerů, které jsem ve svém

životě strávila po hospodách. Jedna z Italek začne zvracet, její ječící

kamarádky pobíhají kolem, utírají jí pusu, vlečou ji sem a hned zase

tam, barman nadává. Uvelebím se na barové stoličce s kolenem pod

bradou. Hudba a hlasy lidí se splétají v neprostupnou zeď, která mě

obklopuje, chrání a posléze i uspává. Kokain jako obvykle prohrál

svůj boj a já jsem vyhodila peníze z okna. No co.

Šedý šum náhle protne křik. Šokovaný křik někoho, kdo právě

jednu schytal a vůbec na to není zvyklý. Usměju se a pak natáhnu

krk. Ze stoličky neslézám, jsem příliš malá a nemám ráda, když do

mě někdo strká. Ve vzduchu náhle visí pach krve a já mám problém.

– 20 –

~

Už vím, kdo krvácí. Jakýsi přivandrovalec dostal jednu do nosu, krev

se řine, krev, krev... Touha mi nejen úží hrdlo, ale taky povážlivě

čechrá horní ret. Vyklouznu od baru, deru se všeobecným zmatkem,

horkými těly, tolik masa, tolik horečně tepající krve, před očima se

mi dělají mžitky, tisíce vlásečnic mi zpívají svou píseň... A pak

stojím před barem, pokrytá studeným potem. Pryč. Instinkty na mne

dotírají jako na divoké zvíře, chce se mi lámat vazy, toho jídla, tolik,

tolik... Zběsile polykám. I v noci jsou ulice rozpálené Prahy plné

lidí, lidí, jejichž krev je horká. Schody, které mě dělí od mého bytu,

beru po třech. Třesoucíma se rukama otevřu dveře, na chodbě ze sebe

strhám šaty a v koupelně pustím vodu tak ledovou, jak jen to lze.

Chladný proud mi bičuje tvář a odplavuje kus po kuse vzrušení.

Nezavřu vodu dřív, než se začnu klepat zimou. Černý župan čeká na

věšáku, kam ho pečlivá Oksana pověsila. Oksana... dopoledne tu

nebyla. To teď chodí uklízet v úterý?

Zamyšleně se štrachám po schodech na střechu. Byt není

mezonetový, jen jsem ho za hříšné peníze nechala vybudovat z půdy

jednoho ze staroměstských domů, a tak mi připadla i malá, původně

snad ozdobná terasa na střeše domu. Stoupnu si k nízkému zábradlí

a pozoruju město. Pulzuje, dýchá, stejně jako krev v lidských žilách,

září, ale všechna světla jsou nevýrazná proti úplňku. Oddechnu si.

Tím to je, žízeň se nezhoršila sama od sebe, to mě jen pobláznil

měsíc. Svléknu i župan a nahá sedím pod měsícem. Po zábradlí se

vine břečťan, připomene mi hřbitov. Připomene mi spoustu hřbitovů,

které znám.

~

Hřbitovy, to je pořádný kus mého života. Tam odvezli matku, sotva

jsem se narodila, tam odvezli i Brigitu, která mě jaksi pudově vzala

pod svá křídla, nebo přesněji do houfu svých špinavých, věčně

ukudlaných potomků. Být jedním z parchantů od trénu je zlé, naštěstí

jsem nikdy nepotřebovala moc jídla. Přežila jsem jediná a jen díky

tomu, že jeden z maršálů byl na holčičky. Poznala jsem zubatou tak

zblízka, jak to jen lze, a pak... Dodnes si pamatuju na ten večer.

Bylo už po válce, ale komu by se chtělo přestat zabíjet? Vlastně ani

nevím, kde jsme tenkrát vlastně byli. Snad kdesi v Německu, les za

– 21 –

zády byl hustý a mrtvoly původních majitelů usedlosti ještě

nevychladly. Procházela jsem domem a připadala si stará jako svět,

vždyť už mi bylo patnáct a zkušeností jsem měla na deset životů.

Tolik lidí zabili před mýma očima, tolik jsem jich okradla, tolik se

jich zvedalo z mého klína, tolik z nich mě uhodilo. Statek byl tichý,

když dozněl křik vražděných, a pak se to stalo. Neviděla jsem ho,

tenkrát ani nikdy po tom, ale byl mi podivuhodně blízký. Vzal mě za

ramena a všechno ohluchlo. Špičáky pak už ani nezpůsobovaly

bolest, jen trochu nepohodlí, když se draly k tepně. Zalilo mě teplo

a všechno zčernalo. Všechno zčernalo na dlouho, ale ne navždy.

Božidara měla pravdu. Nejspíš jsem nezemřela a zcela určitě mě

nepohřbili. Nechali mě ležet tam, kde jsem padla, s hrdlem pokrytým

zaschlou krví, jenže já se probudila. Probudila jsem se a žila jsem

skoro stejně jako před tím. Ne úplně stejně. Potřebovala jsem krev

a pak, měla jsem ty sny. Dodnes je mám.

~

Zvedla jsem se, protože se do mě dala zima. Kurva, měla jsem v tom

baru někoho ulovit, sjet, ojet a vypít. Cítím se sama, ale to bych se

cítila i s ním. Mám hlad, uvědomím si a seběhnu po schodech. Do

mixéru pak hodím kus hovězího, a když ho břity rozsekají, poliju ho

kečupem rudým jako krev. Naneštěstí nemá její chuť ani sílu.

~~~

Konrád tentokrát zvoní diskrétněji než včera, ale stejně mi zkazí den.

„Musíš sem lézt tak brzo?“ nadávám mu, když ho pouštím

dovnitř.

„Není brzo, jsou dvě odpoledne.“

„Je brzo.“ Pro našince určitě, pomyslím si a kývnu ke stolku.

„Chceš něco k pití?“

„Však víš, že já...“

„Myslela jsem čaj nebo rum, nebo minerálku...“

Stojím nad ním a vyzývavě se šklebím. Konrád polkne. Řeči

o náruživosti dlaků jsou sice vesměs pověry, ale můj nahý klín mu

klidu nepřidává.

„Přinesl jsi mi ty papíry?“ slituju se nad ním.

Natáhne se po aktovce.

– 22 –

„Jo. Okopíroval jsem všechno, co k případu máme.“

Sáhnu po tlustém fasciklu a Bér mě na chvíli přidrží za zápěstí.

„Buď opatrná, Tino. Nerad bych, aby se to dostalo ven,

zkomplikovalo by to celou věc.“

„Nejsem idiot, Bére.“

„Já vím,“ vypadá v mém bytě, zařízeném pro člověka mnohem

drobnějšího, obrovský. Koneckonců, obrovský i je.

„Takže to bereš?“

„Timotej si to přeje. Někteří jiní zas ne, tak už to chodí.“

„Takže se o peníze nemám zajímat.“

Zavrtím hlavou. „Ne, to nemusíš. To, o co by ses měl starat, je, že

sem přijede Kay.“

„Kay Schaefer? Ten váš narážeč?“

„Není zase tak moc náš. Sama nejsem moc nadšená, že ho budu

mít za zadkem.“

Konrád zapraská klouby prstů. „Kdo ho pozval? Timo?“

„Houby, Božidara a Nikolas a možná ještě jiní staří. Protože já

jsem neumřela, víš.“

„Jak, neumřela?“ Evidentně mu to není jasné. „Prostě neumřela, to neřeš. Prostě tu budeme mít Kaye, o kterém

se říká, že křikem smete barák, jenom proto, že někdo někde možná

vypil děvku. Nemuseli to být upíři, že ne?“

„Nemuseli,“ potřese ryšavou hlavou. „Chci mít jistotu, nic víc.“

„Pokusím se.“

„Dej na sebe pozor...“

„Cože?“ zarazím se. Takovou péči jsem nečekala.

„Pozor, abys nic neproflákla,“ zchladí mě Konrád.

„Jo tak. No, dám,“ odbudu ho už podruhé. „Za Kaye neslibuju

nic,“ vymezím ještě mantinely, ve kterých se má záruka pohybuje.

Konrád vypadá ustaraně, policajtsky ustaraně.

„Ten chlap je chodící průser. Není tu potřeba.“

„Mně to neříkej.“

Fantazie konstruuje katastrofické scénáře. Nejen má fantazie, zdá

se.

„Už půjdu.“ Konrád se zvedne z křesla a projde bytem.

– 23 –

„Vypadáš unaveně,“ řekne mi na rozloučenou a pak dusá ze

schodů dolů.

„Jsem unavená,“ pomyslím si, unavená už minimálně tři sta let.

Furt.

~

Oknem se do bytu prodírá soumrak, má pracovní doba právě začíná.

Převalím se na břicho, ztiším kvílení Mortiise a prohrábnu protokoly.

Fotografie ukazují zubožená těla těch, kteří nikomu nechybí. Dívky

jsou podle dokladů dost mladé, ale smrt nikomu krásy nepřidá.

Bezdomovec mladý nebyl a našli ho až za tři dny. Hm. Tady už se

věru nedá poznat, jak vypadal. Listuju složkou, podivně šroubovaný

jazyk úředních záznamů mě unavuje. Ve všech třech případech stejná

písnička. Rána na krku, tělo bez krve pohozené v houští. Jednou

Šárka, jednou Hostivař, jednou Suchdol. Kdepak asi ty holky šlapaly,

napadne mě.

Nazuju si žabky. Zjistit, kam chodily na štrych, musím, jakkoli se

mi ven nechce. A taky vidět těla, možná jen jedno tělo. Vytáhnu ze

zásuvky další z desítek černých tílek, která vlastním, přetáhnu ho

přes hlavu a pak nepřiměřeně dlouho hledám kalhoty a zamýšlím se

nad žabkami. Nakonec zvolím pevnější obuv, koneckonců, někdy je

pravdu třeba z lidí vykopat. Na opasek s láskou připevním desperada.

Móda dlouhých triček mi přeje. Ještě černou na řasy, něco

nevýrazného na rty (na rozdíl od některých dívek nechci vypadat

jako upír) a jdu. Kabelka, kterou jsem přehodila přes rameno, je od

Diora. Prostitutky z Václaváku takové moc nenosí, alespoň doufám.

~

„Sloupe,“ hvízdnu, „Sloupe.“

Opálený světlovlasý chlápek se ke mně obrátí. Seriózně nevypadá

na první ani na druhý pohled.

„Týno, vypadáš bezva.“

„Nepokoušej se plácnout mě po zadku,“ varuju ho.

Cudně se odtáhne. „Nechtěl jsem.“

„Hovno. Ale to teď řešit nechci. Mám kšeft.“

Zavětří. „Pro mne?“

„Taky. Hledám tyhle holky,“ vyložím na stůl okopírované fotky

z pasů, „lépe řečeno, snažím se zjistit, kde šlapaly.“

– 24 –

„Tady?“

„Koukni na fotky a nežvaň. Když zjistíš, kdo je pásl a kde,

dostaneš pět litrů.“

„Deset,“ licituje.

„Sedm a už ani ťuk. Nemám čas si hrát. Vrtají se v tom

i po licajt i.“

„O co jde?“ Sloup je zvláštní stvoření, něco jako dispečer.

Vždycky ví, kde mají čerstvou dodávku koksu, kde nové baby, kde

hašiš, kde klučíky, a za přiměřenou částku je to ochoten důvěryhodné

osobě sdělit. Užitečná síla, bohužel občas propadá záchvatům

zpiťarství a pak jeho informace nestojí za nic. Od té doby, co jsem

mu domluvila ručně, už mi bajky neprodává, ví, že to není v zájmu

jeho zdraví. Vlastně máme idylický vztah.

„Kdy budeš něco vědět?“

„Týnko, nevím. Takovejch holek je... a všechny držej hubu.“

„Tyhle ji budou držet už napořád. Snaž se.“

Vyšle ke mně pátravý pohled. „Vraždy jenom za sedmičku? Za

koho mě máš?“

„Za neschopnýho vykalence. Pohni zadkem, Sloupe. Potřebuju

to.“

„Je to trochu...“

„O hubu, ale co není. Podívej, když to vyjde, máš u mě cílovou

prémii.“

„A když ne, tak pugét na rakev, co? Zlato, rumunský pasáci

můžou bejt nepříjemný.“

„To můžou, jenže tady je minimální pravděpodobnost, že jim to

udělali oni.“

„Hm.“

„Budou prachy.“

„Hm.“

„Už musím.“

Sloup se konečně probere z letargie. „Zálohu mi nedáš.“

Zalovím v kapse.

„Dva litry a snaž se. Jde jen o to zeptat se pár lidí.“

Pochybovačně na mě zírá.

„A kam jdeš ty?“ zeptá se pak zvědavě.

– 25 –

„Na nádraží,“ ušklíbnu se a zmizím z šenku dřív, než stačí

zastrčit peníze do košile.

~

Nádraží smrdí. Vždycky. Ale když člověk hledá bezdomovce, smrdí

o to víc.

„Nemáš cigáro?“ ptá se chlap s monoklem pod okem a strupem

přes půl tváře.

„Mám a dám ti klidně celou krabičku, když se koukneš na jednu

fotku.“

„Hele, já nikoho do maléru nenavezu.“

„O malér fakt nejde. Je to můj strejda,“ fabuluju.

„Jo strejda,“ zazáří. „Já mám taky neteř. Takhle velká už bude,“

ukazuje tak metr od země, „no, možná víc, ono už je jí dneska...“

zamyslí se a já toho využiju.

„Podíváš se na tu fotku?“

„Jasně. Já ti strejdu najdu,“ chce mě vzít kolem ramen, ale

vyklouznu. Jak člověk změkne, pomyslím si. Před lety jsem smrděla

úplně stejně.

Vytáhnu kopii a cpu mu ji do ruky.

„Budeš tu zejtra?“

„Já jsem tu každej den,“ odpoví po pravdě.

„Stavím se.“

„Na vínko by nebylo?“

Povytáhnu obočí a dám mu stovku.

„Užívej,“ popřeju a konečně se narovnám. Pachu jsem trochu

přivykla, ale zdá se mi horší než dřív. Hm, civilizační špína.

Šourám se nádražím mezi skupinkami punkerů obklopených psy,

opilými zarostlými muži a ženskými, které vypadají na šedesát

a bude jim nejspíš ke čtyřicítce. Zatracené vzpomínky,

bezdomovkyně mi nepříjemně připomínají ty, které mě vychovaly.

Bité, hladové, rezignované. Zlomené. Polknu. Byly doby, kdy jsem

jim chtěla pomáhat, ale nejspíš na to nejsem. Příliš brzo mě vždycky

rozzuří pasivita a má vlastní neschopnost vdechnout jim svůj vztek.

~

S úlevou vypadnu z prosklené budovy a zamířím rovnou do

Barakudy.