načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Slade Story -- Příběh rockové legendy - Zdeněk Šotola

Slade Story -- Příběh rockové legendy

Elektronická kniha: Slade Story -- Příběh rockové legendy
Autor:

Počátkem 70. let viděla britská veřejnost ve čtveřici kluků (Noddy Holder, Dave Hill, Jim Lea a Don Powell) z průmyslového Wolverhamptonu nástupce nedávno rozpadlých Beatles. Byli čtyři ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Hudební e-knihkupectví
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 272
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-4288-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Počátkem 70. let viděla britská veřejnost ve čtveřici kluků (Noddy Holder, Dave Hill, Jim Lea a Don Powell) z průmyslového Wolverhamptonu nástupce nedávno rozpadlých Beatles. Byli čtyři jako oni, hráli na stejné nástroje jako oni, vzbuzovali davové šílenství jako oni, sázeli jeden hit za druhých jako oni, takže když zemřel král, ať tedy žije nový král! Slade však chtěli být Slade, a naštěstí jimi také zůstali. Tato biografie mapuje vzestupy a pády této komerčně nejúspěšnější britské kapely 70. let od jejího vzniku až po rozpad v roce 1992 - kapely, jejíž vliv na vývoj světového rocku a popu zůstává dodnes plně nedoceněn, byť se k jejímu odkazu hlásily a hlásí takové veličiny světového hudebního showbyznysu jako Kiss, Nirvana, Ramones, Sex Pistols, Oasis, Mötley Crüe, Def Leppard, Twisted Sister a řada dalších.

Zařazeno v kategoriích
Zdeněk Šotola - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SLADE STORY

2

Příběh rockové legendy

***

Zdeněk Šotola

www.hudebni-knihkupectvi.cz


PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

3

Autor by touto formou rád poděkoval Geredu Mankowitzovi zaposkyt

nutí titulní fotografie a dále Ing. Anně Janské, MgA. Tereze Janské a

Mgr. Petru Szymeczkovi za pomoc při realizaci této knihy.

Copyright © Ing. Zdeněk Šotola, 2014

Layout © Ing. Zdeněk Šotola, 2014

Cover photo courtesy of Gered Mankowitz

Inner photos ©ISIFA/Gettyimages/Editorial/

ISBN 978-80-260-6212-7 (tisk)

ISBN 978‒80‒270‒1864‒2 (EPUB)

ISBN 978-80-270-1865-9 (MOBI)

ISBN 978-80-270-2185-7 (PDF)

Vydalo nakladatelství

PaedDr. Jiřina Šotolová - Hudební e-knihkupectví

www.hudebni-knihkupectvi.cz

Tisk a vazba FINIDR, s.r.o., Český Těšín


SLADE STORY

4

Obsah

1. Černá země 6

2. Don Powell 9

3. Dave Hill 12

4. The ‘N Betweens 15

5. Noddy Holder 19

6. Jim Lea 27

7. The ‘N Betweens [pokračování] 32

8. Bahamské ostrovy 47

9. Ambrose Slade 52

10. Chas Chandler 56

11. Skinheads 65

12. Get Down And Get With It 75

13. Coz I Luv You 80

14. Slade Alive! 87

15. Look Wot You Dun 92

16. Take Me Bak 'Ome 98

17. Glam rock 107

18. Mama Weer All Crazee Now 122

19. Gudbuy T'Jane 132

20. Slayed? 142

21. Cum On Feel The Noize 145

22. Skweeze Me, Pleeze Me 150

23. Autonehoda 159

24. My Friend Stan 165

25. Merry Xmas Everybody 168

26. Old, New, Borrowed & Blue 172

27. Slade In Flame [obsah filmu] 177

28. Flame 180

29. Nobody's Fools 189

30. Whatever Happened To Slade 196

31. Slade Alive Vol. Two 202

32. Return To Base... 208

33. Slade Smashes 213


PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

5

34. We'll Bring The House Down 222

35. Slade On Stage 229

36. The Amazing Kamikaze Syndrom 233

37. Keep Your Hands Off My Power Supply 241

38. Rogues Gallery 247

39. You Boyz Make Big Noize 251

40. Wall Of Hits 254

41. Epilog 259

Citované zdroje & použitá literatura 263

Základní (britská) diskografie 1966-1991 264

Fotopříloha 269


SLADE STORY

6

ČERNÁ ZEMĚ

„My jsme se vždycky hlásili ke svým kořenům, víte?

Dalo by se říct, že člověka z Black Country dostat

můžete, ale Black Country z něj nikdy.“

Noddy Holder

álokterá slavná kapela je tak pyšná na svůj původ a hrdě se hlásí k

rodnému kraji jako skupina, jejíž příběh vzestupů a pádů

budeme na stránkách této knihy sledovat. Black Country a Midlands

jsou místopisné názvy, na které narazíte snad v každém obsáhlejším

rozhovoru s kterýmkoliv členem kapely a jež jsou vždy vyslovovány

s láskou a nostalgií. Začít tudíž toto vyprávění, aniž bychom si řekli pár

slov o prostředí, ze kterého vzešla jedna z nejpopulárnějších rockových

kapel sedmdesátých a osmdesátých let, by sice bylo možné, alevýsledný obraz by byl o celou škálu odstínů a barev chudší.

Black Country neboli Černá země je lidové označení volně definované části západomidlandské městské aglomerace, nacházející se necelých dvě stě kilometrů na severozápad od Londýna. Tuto oblast tvoří třimetropolitní distrikty - Dudley, Sandwell a Walsall - a město Wolverhampton, rozkládající se na sever a západ od Birminghamu.

V 19. století byla Black Country jedním z nejintenzivnějiindustrializovaných regionů v celém britském království. Černouhelné doly v South taffordshire, spolu s navazujícími koksovnami, slévárnami a ocelárnami, vytvářely stupeň znečištění ovzduší, který v té době snad nikde ve světě neměl obdoby. Charles Dickens v románu Starožitníkův krám z roku 1841 líčí, jak komíny místních továren „chrlily záplavu kouře, pohlcovaly světlo a znečišťovaly melancholické ovzduší“. V roce 1862 americký konzul v Birminghamu Elihu Burritt popsal zdejší oblast jako „černou ve dne a rudou v noci“ a J.R.R. Tolkien píše v polovině 20. století v Pánovi prstenů o mytické zemi Mordor (Černá země), za jejíž předobraz si údajně vybral právě Black Country.

V době, kdy vychází slavná románová fikce, jsou už hrdinové této biografie na světě a přestože uběhlo více než sto let od DickensovynáM

PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

7

vštěvy, ráz krajiny se zřejmě nijak výrazně nezměnil, jak vzpomíná

Noddy Holder: „Když jsem byl kluk, stále zde byly prosperující šachty,

železárny, slévárny a továrny s obrovskými komíny, z nichž se valil

kouř, po kterém zůstávaly všude nánosy sazí. Byla to Černá zemějménem a Černá země svým charakterem.“

3

Dalším rysem, kterým se oblast odlišuje od svého anglického okolí, je místní dialekt, pro nějž je typické používání anglických archaismů a svérázná výslovnost, někdy až za hranicí srozumitelnosti, o čemžsečlenové kapely mohli později přesvědčit zejména při televizních arozhlasových rozhovorech ve Spojených státech, kde musel být film Flame dokonce opatřen anglickými titulky.

O místním obyvatelstvu lze říct, že drtivou většinu tvořily až dokonce 60. let - kdy začalo docházet k útlumu těžby uhlí a postupnémuomezování slévárenské výroby z důvodu nové ekologické legislativy -rodiny těžce pracujících horníků a slévárenských dělníků; matky zůstávaly většinou doma, staraly se o děti a domácnost, a tátové svůj volný čas trávili buď na fotbalových stadionech, kde fandili některému z místních týmů, nebo u piva v dělnických klubech či hospodách. Mužská část populace, kterou Noddy Holder ve své autobiografii hrdě nazývá „solí země“, nebyla ve svém volném čase určitě zvědavá na nějakýsofistikovanější druh zábavy a pro ránu nikdy nechodila daleko. Když později vzpomínal na skinheadské období kapely, neubránil se v této souvislosti srovnání s atmosférou lokálních hudebních produkcí: „Skinheadské publikum zase nebylo tak strašné. Když se ohlédnu zpět a vzpomenu si na některé hospody v Black Country, ve kterých jsme hrávali, byli tam všichni ožralí. Sobotní večer se vlastně ani nedal nazvat tancovačkou, spíše to byla jedna velká rvačka. Ve srovnání s tím byli skinheadicelkem v pohodě.“

4

Těžké pracovní i životní podmínky se zákonitě musely odrazit v hudbě místního rockového dorostu, který sice v 60. létech plnými doušky nasával uhlazenější pop či blues rock The Beatles, The Rolling Stones a The Yardbirds, ale na přelomu nového desetiletí přišel s hudbou, označovanou stejnými přívlastky jako životní podmínky, ve kterých prožívali své dětství – „hard“ či „heavy“. Připomeňme sialespoň několik protagonistů hard rockové či heavymetalové elity, kterou

SLADE STORY

8

světu Černá země dala – Black Sabbath, John Bonham a Robert Plant

z Led Zeppelin, Glenn Hughes z Deep Purple, Judas Priest...

Dnešní Black Country už zdaleka není tou vysoce industrializovanou

oblastí, kterou bývala. Vysoká nezaměstnanost a velký přílivpřistěho

valců z Asie a Karibiku vytvořily prostředí výrazně se lišící od toho, ve

kterém prožívali své dětství a mládí hrdinové našeho vyprávění, jež

začneme u „služebně“, ne však věkově, nejstaršího člena budoucívele

úspěšné rockové formace, kterou hudební svět pozná pod jménemSla

de.

PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

9

DON POWELL

onald George Powell se narodil 10. září 1946 v Bilstonu, malém

městečku, dnes tvořícím jihovýchodní kout City of Wolverhampton. Otec Walter byl slévárenský dělník a matka Dora, pokud jí to výchova čtyř dětí dovolovala, chodila příležitostně uklízet do místní školy. Donovo dětství bylo přes skromné podmínky, ve kterých vyrůstal - rodina žila v podnájmu v obecním domku na tzv. council estate - šťastné a spokojené, a dodnes na ně má ty nejhezčí vzpomínky.

„Pamatuji si na svůj první den ve škole. Tehdy ještě žila mojebabička, která bydlela nedaleko od nás. Častokrát k nám chodila a já si

vzpomínám, jak mi říkala, že když budu chtít jít ve škole na záchod,

musím dát ruku nahoru...a já, ať jsem se snažil sebevíc, prostě jsem

nedokázal přijít na to, co tím chtěla říct...a potom jsem první den seděl

ve třídě, když najednou někdo běžel po chodbě a vyzváněl, a v tu ránu

všichni vstali z lavic – a tak jsem vstal taky a vyšel s ostatními nachodbu, potom na ulici a odtud si to zamířil rovnou domů. Když jsem přišel

domů, máma se mě s hrůzou ptala: ‚Co tady děláš?‘ A já odpověděl:

‚Přišel jsem domů na oběd.‘ ‚Ale vždyť je teprve půl jedenácté!‘ A tak

jsem přišel na to, že ve škole mají dopolední svačinové přestávky.“

1

V jedenácti letech Don přechází na střední školu, kde se více než

studiu věnuje sportu. Mezi jeho oblíbené disciplíny patřila lehká atletika

a box. Jednou dokonce zvítězil ve školní soutěži v běhu na 100 yardů a

stal se tak hrdým majitelem Stevensonovy knihy Ostrov pokladů.„Máma byla u toho a já byl na sebe velice pyšný. Běh jsem zbožňoval –

Roger Bannister musel prožívat něco neskutečně nádherného, když jako

první člověk na světě zaběhl míli pod čtyři minuty. Bylo

to něco, co jsem chtěl sám dokázat; strašně jsem toužil být v tu chvíli na

jeho místě...mým dalším hrdinou byl Muhammad Ali. Bavilo mne,

jak si vymýšlel různé básničky na soupeře, vytáčel je, vnucoval jim

dojem, že není tak dobrý, jak o sobě tvrdí, a potom jim to večer v ringu

pořádně nandal. To bylo super. Chtěl jsem být boxer jako on.“

1

D


SLADE STORY

10

Několik let byl Don náruživým sportovcem; každodenně povyučování trénoval, aby se mohl, jako člen Bilstonského atletického klubu,

účastnit mistrovských soutěží Midlandské amatérské atletické asociace

v přespolním běhu a v běhu na jednu míli. Jako boxer byl vždy střední

váha, avšak naděje, že se z něj jednou stane profesionál, zmařila ušní

infekce, jež byla natolik závažná, že s ní dokonce skončil nanemocničním lůžku.

„Doktoři mi nedoporučovali, abych se dál věnoval boxu, pakliže nechci riskovat celkovou ztrátu sluchu. Tehdy jsem to dost bolestně prožíval, protože mě box strašně moc bavil.“

1

Souběžně s přechodem na střední školu se Don stává členemmístního skautského oddílu, ve kterém se poprvé setkává s bubny. „Veskutečnosti ve mně probudil zájem o bicí nástroje můj skautský vedoucí.

Zprvu jsem je mohl jenom pulírovat a cídit a potom si na ně občas

na zkouškách zahrát. Vnutili mi totiž trumpetu a tu jsem strašně

nenáviděl. Stával jsem vzadu s tou strašnou věcí u pusy, a to bylo taky

všechno, co jsem s ní uměl. Nedokázal jsem z ní totiž vyloudit jediný

zvuk. Takhle to pokračovalo několik týdnů, dokud na mě nepřišli

a neposlali mě zpátky k pucování bubnů.“

1

Nakonec se však na něj přece

jen usměje štěstí, když se mu dostane cti, aby doplnil sestavu kapely na

jedné z nedělních přehlídek, na které si tak odbude jako bubeník svou

veřejnou premiéru.

První paličky si Don vyrobí z kmene umělého vánočního stromečku a jeho dalšími bicími nástroji se také stane vidlička, nůž, jídelní stůl a další různé kusy domácího nábytku, k velké nelibosti ostatních členů rodiny. Asi po třech či čtyřech letech už hraje ve své prvnískupině. Bicí měl na půlrok vypůjčené od kamaráda, který si je sice s velkým nadšením pořídil, ale prakticky na ně vůbec nehrál. Don kromě pilného cvičení a zkoušení s kapelou také chodil pravidelně do místníhomládežnického klubu, kde se snažil odkoukat od bubeníka skupiny, jež tam zkoušela, pro něj zatím dost těžko představitelnou věc, a tou bylasoučasná hra rukama i nohama.

„Potom za mnou jednou večer přišli kluci z jiné místní kapely,Johnny Travelle & The Vendors, jestli bych nezaskočil na nějakémvystoupení za jejich nemocného bubeníka, a já u nich nakonec zůstalnatrPŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

11

valo.“

1

Rodiče mu posléze pořídili - když viděli, že Donův zájem není

povrchní a myslí to s hraním vážně - na splátky zbrusu novou bicísouravu s tím, že ji bude splácet z peněz, které si vydělá na vystoupeních.

Celá kapela si však vydělávala za večer pouze čtyři až šest liber, takže

po odečtení nákladů za dopravu a řidiče toho Donovi moc nezbylo.

V té době je mu už osmnáct, skupina sice hraje na poloprofesionální bázi, ale na uživení to není, rodičům na krku věčně zůstat nemůže, a tak je nucen nastoupit jako metalurg do slévárny, odkud je vyslán na osmnáctiměsíční denní studium na průmyslovku ve Wednesbury.

„Předtím jsem školu nikdy nebral vážně. Ve většině toho, co nás učili, jsem neviděl žádný smysl. Průmyslovka byla ale úplně o něčem jiném. Učení mě začalo opravdově bavit teprve až tam.“

1

Po absolvování

školy nastupuje do laboratoře, kde má na starost odebírání avyhodnocování vzorků. Na této činnosti prakticky závisela práce dalších dvou

stovek lidí, takže pro mladého kluka to byl zcela určitě pocit

k nezaplacení. Don bude na toto období s láskou vzpomínat i v dobách

své největší slávy a práci slévárenského laboratorního analytika bude

dlouho registrovat v podvědomí jako možný zdroj obživy, kdyby se

náhodou jeho hudební kariéra přestala vyvíjet tak, jak by měla.

Zatím se však vyvíjelo všechno slibně a Don přes den pracuje a ve svém volném čase zkouší a vystupuje se svou novou kapelou.Mimo zpěváka Johnnyho Howellse byli u The Vendors jeho dalšímispoluhráči kytarista Mickey Marson a basista Dave ‚Cass‘ Jones. Hošipravidelně zkoušeli v přijímacím pokoji penzionu, který provozovaliJohnnyho rodiče, a na repertoáru měli hlavně věci od Buddyho Hollyho,Eddieho Cochrana a Genea Vincenta. Přestože, s výjimkou nějaké tésvatby, soukromého večírku nebo místního klubu mládeže, více zkoušeli, než vystupovali, měli už svého manažera, jistého Chalkieho Whitea a právě on dává klukům, kteří cítí, že by zvuku kapely neuškodila ještě jedna kytara, tip na jednoho vzrůstem sice maličkého, ale jinak velice šikovného kytaristu.


SLADE STORY

12

DAVE HILL

avid John Hill přišel na svět 4. dubna 1946 ve Fleet Castlenedaleko devonského Kingsbridge jako jediný syn Jacka a DorothyHillových. Tři týdny po jeho narození se rodina přestěhovala

do Wolverhamptonu, kde se Jackovi podařilo sehnat místoautomechanika a kde se rovněž narodila Daveova mladší sestra Carol.

Na základní škole Dave v žádném případě nepatřil mezi jedničkáře. U učitelů byl spíš v neoblibě kvůli vylomeninám, za kterými byla jeho touha kompenzovat deficit tělesné výšky pohotovými vtípky a drobnými rošťárnami. To byl také zřejmě důvod, proč jeho tehdejší přání, chodit k třídní učitelce Friarové na hodiny zobcové flétny, zůstalo nevyslyšeno. „Vždycky jsem byl třídním klaunem a myslím, že to byl důvod, proč mě odmítla. Pravděpodobně si říkala, že jsem jenom takový ten drzý spratek, ale já to tehdy s tou flétnou opravdu myslel smrtelně vážně. Řekla, že to nejde, protože prý neumím noty. Fajn, napadlo mě už tehdy, a kdo je v sedmi letech umí?“

1

Zájem o hudbu Dave zřejmě zdědil po svém dědečkovi, jenž byl

akademicky vzdělaný hudebník. Malý Dave už v útlém věku projevoval

zájem o hru na klavír, ale tehdy ho otec odbyl s tím, že to je strašně

drahá záležitost a že ho to bude stejně bavit jenom chvilku. Dave potom

ještě zvažoval saxofon, ale těmto úvahám učinila přítrž nová španělka,

dárek od otce.

Zhruba ve stejné době, ve svých necelých jedenácti letech, se Dave poprvé vážně zamiloval. Jeho vyvolená se jmenovala, stejně jako jeho sestra, Carol, a byla o rok a půl mladší.

„Poznal jsem ji v autobuse cestou do Llandudno, kam jsem jel s rodiči na dovolenou. Byla taky z Wolverhamptonu, ale předtím jsem ji nikdy nepotkal. Cesta tam byl strašně dlouhá a velice dobře si na to vzpomínám, protože se mi chtělo celou dobu zvracet a měl jsem strach, že ji to odradí. Nakonec jsme ale spolu trávili na pláži skoro každý den. Zpáteční cesta domů však byla zase horor, protože máma na mě volala, D

PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

13

ať zazpívám nějakou písničku, a já samozřejmě nechtěl a mamka zase

na mne: ‚Snad se nestydíš, když teď sedíš vedle takového pěknéhoděvčete?‘ Byl jsem rudý jako rak.“

1

Do období jeho vztahu s Carol se také datuje Daveovo první veřejné

vystoupení. „Jednou jsme šli v sobotu do kina na dopolední představení

a teprve na místě jsme zjistili, že místo filmu je na programu skiffleová

soutěž. Na jevišti byla kytara, basa vyrobená z bedny od čaje, valcha

a rumba koule, a kdokoliv z publika mohl přijít na pódium a něcopředvést. Já chtěl na své děvče samozřejmě udělat dojem a okamžitě jsem

šel na jeviště. Tam mi ale strčili do ruky valchu, a tak mi nezbylo nic

jiného, než do ní bušit ostošest, usmívat se a vysílat zamilované pohledy

na svou lásku. Když jsem si šel potom sednout do hlediště, měl jsem

prsty sedřené do krve.“

1

Třebaže si jeho maminka myslela, že má Dave hezký hlas a měl by

zpívat ve sboru, skutečně vážný zájem o hudbu v něm probudil až učitel

přírodopisu, sám nadšený amatérský muzikant, hrající po večerech

v tanečním orchestru, který ho vybídl, aby si kytaru nosil do školy,

a o poledních přestávkách Davea učil kytarovým základům. V té době

taky společně s kamarádem Rayem Batesem, majitelem kotoučového

magnetofonu, začal skládat a nahrávat vlastní písničky.

To už byl krůček od okamžiku, kdy s Rayem založí svou první kapelu, ve skutečnosti duo, které nazvali podle filmu s Cliffem Richardem The Young Ones. Tehdy už byl Dave vlastníkem elektrické kytary Burns Vistasonic a duo se postupně rozšiřovalo na trio a kvartet, když se k nim připojil chlapec s velice hezkým hlasem Billy Hickman a basista Tony Carter.

Skupina vydržela s častými personálními změnami až do konce povinné školní docházky, kdy se jednotliví členové rozutekli do světa buď za dalším studiem, nebo za prací. Dave, jehož studijní výsledky byly, mírně řečeno, skromné, nastoupil jako kancelářský poslíček do společnosti na drcené kamenivo Tarmac. Práci mu sehnala matka, která se tím snažila překazit Daveovy záměry věnovat se celoživotně dráze profesionálního hudebníka, kteréžto povolání bylo na počátku šedesátých let před nástupem The Beatles považováno, víceméně, za podřadné.

SLADE STORY

14

Dave ale při zaměstnání hrál dál s bezejmennou hospodskou kapelou,

do níž nastoupil s posledním zpěvákem The Young Ones, Johnnym

Bradfordem, a jejíž repertoár tvořily téměř výhradně hospodské hale

kačky s košilatým humorem víceméně čtvrté cenové skupiny.„Absolut

ně jsem tam neměl co dělat. Se svou elektrickou kytarou jsem tampros

tě vůbec nepatřil, ale Johnnymu se to líbilo.“

2

Když proto Davea oslovil

manažer The Vendors Chalkie White s pozváním, zda by se nechtěl

ukázat jeho svěřencům, neváhal ani minutu. Na poslechové zkoušce se

Dave blýskl berryovskými riffy, které doma pilně každý den cvičil:

„Takové věci jsem v hospodské kapele hrát nemohl, ale The Vendors se

to líbilo. Toužili po ostřejším zvuku.“

2

Dave byl nadšený, že může okamžitě nastoupit, ale současně také

pociťoval jistou loajalitu vůči svému kamarádovi JohnnymuBradfordo

vi a proto The Vendors navrhl, jestli by ho nemohl přivést s sebou.

„Řekli ‚fajn‘, ale Johnny si od prvního okamžiku nepadl do oka

s Johnnym Howellsem, a tak se rozhodl zůstat v hospodské kapele,kte

rou hned za tepla informoval o mých zaječích úmyslech, takže měvy

hodili dřív, než jsem stačil odejít sám.“

2

PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

15

THE ‘N BETWEENS

a teenagerskou kapelu hráli The Vendors celkem slušně a dokonce

využívali služeb příležitostného bedňáka Grahama „Swina“Swinnertona, Donova kamaráda ze školních let a budoucího, nejdélesloužícího tour managera Slade. Mezi Swinovy nejtěžší povinnosti však zatím

patřila na svou dobu objemná, zlatočerná kytarová aparatura Vox AC

30, jež byla symbolem statutu každé teenagerské kapely a do které se

kvůli jejímu ostře zvonivému zvuku okamžitě zamiloval Dave.

Její majitel, dobrácký tlouštík Johnny Howells, mu ji rád propůjčil do trvalého užívání a sám si pořídil foukací harmoniku, aby tak dálrozvíjel rhythm&bluesový styl, k němuž nyní The Vendors začali inklinovat. Hlavně díky Johnnymu, který měl jako zpěvák samozřejmě rozhodující slovo při výběru skladeb, se začala kapela stále více orientovat na tehdy dost neznámý bluesový repertoár Lightin‘ Hopkinse, Sonny Boy Williamsona a Muddyho Waterse. „Johnny jezdíval do jedné birminghamské gramoprodejny, kde nakupoval desky, které jsme se měli naučit,“ vzpomíná Dave. „V jedné z těch věcí se například zpívalo ‚Už nekrmím žáby pro hady‘, což bylo dost obskurní.“

2

Počátkem roku 1964 si The Vendors odbyli svou první nahrávací

zkušenost v Domino Studios - jinak obývacím pokoji kamarádových

rodičů - kde natočili čtyři skladby: pomalou orchestrálku „Peace Pipe“

od The Shadows, což byla oblíbená Daveova kytarovka, „TwilightTime“ od The Platters, „It‘s Too Late Now“ od The Swinging Blue Jeans

a vlastní věc s názvem „Take Your Time“. Tříhodinová nahrávacísession je stála dohromady deset liber, včetně ceny magnetofonového pásku,

plus pět liber za pět acetátových EP desek, či spíše fólií.

S demopáskem v ruce nyní mohou The Vendors nabízet své zboží profesionálním hudebním agenturám, které by jim dokázaly zajistit více vystoupení a tedy i výdělků. Netrvá to dlouho a kapela se upisuje místní Astra Agency vedené Mauricem Jonesem, což se záhy projevuje v nebývalém nárůstu popularity na lokálním okruhu a vzniku vlastního N

SLADE STORY

16

fanklubu. Koncem roku 1964 také dochází ke změně názvu skupiny

na The ‘N Betweens.

Kapela teď pravidelně obráží místní okruh, sestávající se zwolverhamptonských klubů, hotelů a dokonce honosného městského sálu, kde na pravidelných pondělních tancovačkách hrály kapely převážně v pauzách mezi jednotlivými opileckými rvačkami na parketu. Zde The ‘N Betweens sdíleli nejeden kšeft s jinou wolverhamptonskoukapelou s názvem Steve Brett & The Mavericks, jejímž kytaristou a doprovodným zpěvákem byl nenapravitelný vtipálek s rošťáckým úsměvem, který se jmenoval Noddy Holder. „Donovi padl Noddyokamžitě do oka,‘ vzpomínal Dave. „Říkal, že mu to zpívá moc dobře na to, aby byl v doprovodné kapele.“

2

Členové The ‘N Betweens jsou na nejlepší cestě opustit zaměstnání

a věnovat se hudbě na plný úvazek. Jako oblastní jedničce se jim také

dostane příležitosti otevírat birminghamská vystoupení takových slavných

jmen, jakými v té době byli The Hollies, The Merseybeats, Alexis Korner,

Georgie Fame, The Spencer Davies Group a The Yardbirds.

Počátkem roku 1965 se vypravuje Bobby Graham, bývalý bubeník Joe Brown & The Bruvvers a nyní A&R agent spolupracující s francouzskou nahrávací společností Barclay Records, do Midlands na skautskou výpravu, jejímž výsledkem bude pozvání The ‘NBetweens spolu s několika dalšími skupinami na nahrávání do londýnských Pye Studios. Světlo světa tak spatří první regulérní EP deska The ‘N Betweens se třemi převzatými skladbami, „Take A Heart“ Dona Fardona, „Can Your Monkey Do The Dog“ Rufuse Thomase, „Oop Oop I Doo“ (autor neznámý) a jednou původní písničkou s názvem „Little Nightingale“, kterou složil studiový kytarista, jenž se zrovna v té době pohyboval ve studiu. Jmenoval se Jimmy Page.

„Page si myslel, že byl sjednaný na naši nahrávací frekvenci, ale my ho nepotřebovali,“ vzpomíná Don. „Deska vyšla jenom ve Francii a byla totální propadák. Potom ji vydali ještě jednou s několika skladbami od skupiny The Hills. Jejich zpěvák se shodou okolností taky jmenoval Dave Hill, a tak náš Dave dostal omylem šek s jeho autorským honorářem! Bylo to však jenom pár liber.“

2


PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

17

The ‘N Betweens tento neúspěch ale nijak neodradil. Konec konců, mít na kontě svou první desku muselo být mocnou injekcí sebevědomí do žil každé začínající kapely. Jakkoliv ale zvenčí vypadalo všechno v pořádku, uvnitř se začaly projevovat rozpory, které skupinu prakticky rozdělily na dva vzájemně se vzdalující tábory. Dave a Don dokonce začínají přemýšlet o tom, že z ní odejdou: „S Donem nás štvalo, že ostatní chodí randit s holkami a zkoušky pro ně byly až na druhém místě. My dva jsme holky neměli, a tak jsme se cítili být mimo.“ Dalším jablkem sváru bylo hnutí mods. „Mick Marson byl mod a já celou tu věc nenáviděl. Nikdy jsem nebyl fanouškem The Who. Neměl jsem rád všechny ty vystříhané pitomce v pršipláštích na skútrech.“

2

Snad nejsilnějším důvodem k úvahám na téma eventuálního odchodu

však byla stále silnější orientace na výhradně bluesový repertoár, který

Dona s Davem zoufale nebavil. Dříve než však mohli v tomto směru

učinit nějaké konkrétní kroky, Astra Agency sehnala kapele měsíční

angažmá v německém Dortmundu. Od dob The Beatles a jejichhamburského působení bylo angažmá v Německu, které toho zatím moc

z vlastních zdrojů pro mladé posluchače nabídnout nedokázalo,povinnou součástí pracovního životopisu každé ambiciózní britské kapely.

Práce v tamních klubech a tančírnách byla sice tvrdá a vyčerpávající, ale

dobře placená. Většinou...

The ‘N Betweens tedy naložili do aut aparaturu a nalodili se na trajekt mířící do belgického přístavu Ostende. Shodou okolností na palubě lodi cestovala ještě jedna midlandská kapela, Steve Brett & The Mavericks, jejímž kytaristou a druhým zpěvákem byl, jak již víme, nazrzlý pásek z wolverhamptonské předměstské části Walsall, Noddy Holder.

„Potkal jsem Dona a Davea čirou náhodou na trajektu cestou do Německa. My měli sjednaný kšeft ve Frankfurtu, zatímco oni v Dortmundu. Šel jsem s nimi do baru na panáka a Dave mi řekl, že se hodlají po návratu do Anglie od kapely odtrhnout, protože chtějí dělat i jinou hudbu než blues. Zeptal se mě, jestli bych se k nim nechtělpřidat jako zpěvák.“

3

Noddyho tento návrh ohromil a zároveň mu velice

polichotil. V té době však byl ve své současné skupině celkemspokojený, takže nabídku s díky odmítl.


SLADE STORY

18

Německý pobyt byl pro The ‘N Betweens tvrdým vystřízlivěním:

šest až sedm pětačtyřicetiminutových setů za večer, nedůstojnéubyto

vání v opuštěné zemědělské usedlosti a plat tak mizerný, že museli šetřit

i na jídle. „Prakticky jsme žili na grilovaných kuřatech a hranolkách,“

vzpomíná Don.

4

Není divu, že se tento neslavný zájezd odrazil v pohledu jednotlivých

členů na další setrvání v kapele a v hudební branži vůbec. První obětí

pocitu, že hraní ve skupině nikam nevede, se stal basista Cass Jones,

který po návratu do Anglie dává The ‘N Betweens vale a vrací se do

zaměstnání ve velkoobchodu s ovocem a zeleninou. Také Dona se

zmocňuje malomyslnost a začíná silně uvažovat o prodeji bicí soupravy

a návratu do slévárny. V tomto poraženeckém rozpoložení však přichází

povzbuzení ze strany, ze které by to čekal málokdo - od vlastníchrodi

čů: „Jsem jim za to strašně vděčný. Tenkrát mi to začalo všechnopře

růstat přes hlavu. Hrát do noci a ráno vstávat v pět na šichtu bylonajed

nou nad mé síly. Sedli si se mnou a řekli mi, že bych to neměl vzdávat

po všech těch letech, které jsem bicím věnoval. Nebýt našich, asi bych

skončil někde ve fabrice.“

1

Po odchodu Casse Jonese, jinak velice zdatného hudebníka, vypisují

The ‘N Betweens, formou inzerátu v místních novinách Wolverhampton

Express & Star, konkurs na místo nového baskytaristy a současně

při náhodném setkání na ulici Dave s Donem opakují svoji nabídku

Noddymu, který na ni tentokrát kývne.


PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

19

NODDY HOLDER

eville John Holder se narodil 15. června 1946 ve Walsall,průmyslovém městě, nacházejícím se na východním okrajiWolverhamptonu. Otec Jack, válečný veterán, jenž bojoval v řadách Montgomeryho

Pouštních krys, se živil mytím oken a matka Leah chodila na poloviční

úvazek uklízet do místní školy.

Malý Neville byl odjakživa charismatickým bavičem. Přestožejedináček, pohyboval se neustále ve společnosti četných bratránků asestřenek, pro které už v předškolním věku pořádal na dvorku představení vlastního loutkového divadla, jež mu vyrobil strýček Eric.

Když ho loutkoherectví přestalo bavit, obrátil svou pozornost k hudbě. Kdykoliv ho v rádiu zaujala nějaká písnička, okamžitě senaučil její text a vyrazil na svoje tradiční jeviště - dvorek, aby svouinterpretací obšťastnil všechny, jež měli to štěstí či smůlu, že se nacházeli v doslechu jeho již tehdy silného, nepřeslechnutelného hlasu.

„Postavil jsem se na dvorku se smetákem v ruce místo mikrofonu a zpíval, co mě zrovna napadlo. O pár dveří dál bydlel chlápek, který chodil na noční směny a přes den spal. Mám dojem, že jsem ho asimusel budit, protože jednou na mě vychrstl kýbl s vodou.“

2

Přestože si to malý Neville tehdy neuvědomoval, pocházel

z hudebně založené rodiny. Babička z maminčiny strany vlastnilaimozantní klavír se svícny, do kterého už jako tříletý capart dokázal

hodiny bez ustání bušit. Otcův starší bratr zpíval, matka hrála v dětství

na housle, její sestra na klavír a rozhodně nejnadanějším byl otec Jack,

jenž měl krásně sytý hlas a po několika panácích v místním dělnickém

klubu obvykle vyskočil na pódium, aby zazpíval svou oblíbenoupísničku ‚You Made Me Love You‘ od Judy Garlandové, která pokaždé

sklidila frenetický potlesk.

Na stejném jevišti prožije v sedmi letech svůj pěvecký debut na veřejnosti i Neville se skladbou ‚I Believe‘ od Frankieho Lainea a jak dodnes rád vzpomíná, „v sále nezůstalo jediné oko suché.“

3

N


SLADE STORY

20

Když je Nevilleovi osm, rodina musí změnit adresu kvůli demolici

staré nevyhovující bytové zástavby a on sám nastupuje do jiné školy,

kde společně s novými spolužáky získává svou přezdívku Noddy.

„Už na staré škole jsem měl svou první přezdívku Neville The Devil (,Neville Čert‘), ale ta, která mi zůstala nadobro, přišla až na té nové. Spolužák ze třídy, nějaký John Robbins, mi začal říkat Noddy. Aninevím proč. Zřejmě proto, že jsem ve vyučování místo „ano“ vždycky kýval hlavou.

*

Okamžitě se to ujalo a já nad tím nijak nepřemýšlel.

Až teprve po letech, když už jsem byl slavný a někdo se mne na tozetal. Bral jsem prostě jako samozřejmost, že jsem pro každého Noddy

nebo Nod. Jedině učitelé a mamka s tetičkami mi říkali Neville.Dokonce jsem se jako Noddy i představoval. Ne že bych upřednostňoval jedno

či druhé, byl jsem prostě Noddy.“

3

Zásadní zlom v Noddyho životě, stejně jako v případě řady dalších

rockerů jeho generace, nastává v devíti letech, kdy shlédne svůj první

rock‘n‘rollový film Rock Around The Clock s Billem Haleyem.

„Rock‘n‘roll k nám zrovna dorazil přes Atlantik a Bill Halley se svými The Comets byl pro nás první ochutnávkou amerického snu. Šel jsem na ten film do místního kina na odpolední představení sám. Byla to éra teddy boys a noviny byly plné zpráv o chuligánských výtržnostech. Slyšel jsem, že při promítání Rock Around The Clock mladí vytrhávali sedadla a tančili v uličkách. Máma s tátou se o tom také doslechli avarovali mě, abych tam nechodil. Já ale tátovi šlohl trochu brilantiny,ulízal si vlasy dozadu a stejně jsem šel – to nutkání bylo neodolatelné. Myslím, že jsem to ani neřekl nikomu z kámošů. Věděl jsem, že byneměli zájem. Konec konců, jako většina mých vrstevníků. Jak se ukázalo, žádné problémy tam nebyly, jenom naprosto úžasná atmosféra. Byl jsem absolutně unesený, když jsem viděl všechnu tu mládež tančit a zpívat při každé písničce. Já se nezapojil, protože jsem tam byl jediné děcko.Jenom jsem to všechno s vyvalenýma očima pozoroval.“

3

Noddyho idoly se po zhlédnutí filmu zákonitě brzy stávají Elvis

Presley a Little Richard, za jejichž desky obětuje veškeré peníze, které si

přivydělá mytím oken v otcově firmě. Ve dvanácti dostává k Vánocům

svou první kytaru, shodou okolností tu, na níž se chodil dívat

*

Kývat se řekne anglicky „nod“.


PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

21

do místního bazaru a na kterou si už začal šetřit. Základní kytarovélekce absolvuje u místního jazzového kytaristy Freddieho Degvillea, jenž

byl známým paní Holderové a na jejíž přímluvu se mladého hudebního

nadšence ujal. Hlavní školou však Noddymu bude náruživé poslouchání

rádia a gramodesek a samozřejmě nácvik pohybových figur v ložnici

před zrcadlem.

Jako pilný a nadaný žák Noddy nastupuje na gymnázium, které je však po roce zrušeno, a všichni studenti jsou převedeni do zbrusu nové školy T.P. Riley, jež byla jednou z prvních všeobecných středních škol v zemi. Zde zakládá s Philem Burnellem, kamarádem z nižšího ročníku, kytarové duo, ve kterém je mu přisouzena pozice zpěváka. Jakmile se Noddymu podaří zdolat pro něj dosud nepředstavitelnou věc, kterou je koordinace zpěvu a hry na kytaru, oba hoši začnou uvažovat o dalších spoluhráčích a zanedlouho spatří světlo světa jejich první kapela The Phantoms. Repertoár tvořily hlavně instrumentálky The Shadows a slavné rock‘n‘rollové hity od Genea Vincenta, Eddieho Cochrana,Everly Brothers, Little Richarda a dalších neméně známých rockerů. Ve škole hoši hrát nesměli, a proto byli nuceni zkoušet doma, většinou u Phila nebo Noddyho.

„Máma to vždycky vydržela tak asi hodinu a potom začala křičet: ‚Dejte už s tím zatraceným kraválem pokoj, kluci!‘ To nebylo zrovna moc povzbuzující.“

3

Fantómové se proto raději přemístili do místního

klubu mládeže, kde nikomu nevadili a naopak zde začali sklízet první

úspěchy mezi svými vrstevníky. Zanedlouho se o jejich vystoupenízačnou zajímat i jiné mládežnické kluby a kapela si brzy vybuduje slušnou

reputaci i po hospodách a klubech pro pracující.

„Zhruba v té době jsme se rozhodli pro změnu názvu. Začali jsme totiž hrát spíš rhythm&bluesový repertoár, jako například ChuckaBerryho a Muddyho Waterse, a chtěli jsme název, který by se k tomu více hodil. S Philem jsme si jednou celý večer lámali hlavu a na druhý den z nás byli The Memphis Cut-Outs.“

3

Noddy si brzy začíná uvědomovat, že cesta k úspěchu v rock‘n‘rollové

branži nespočívá pouze v samotné hudbě a její profesionální interpretaci,

ale že stejně důležitým faktorem působícím na posluchače je celkovájebr />

SLADE STORY

22

vištní prezentace, oblékání a chování nejen během vystoupení. Pilně proto

navštěvuje vystoupení různých kapel, aby od nich okoukal, co se dá.

„Zřejmě první důležitá lekce, které se mi dostalo při pozorování

ostatních skupin, byla, když jsem si uvědomil, že se člověk musí chovat

jako hvězda. Brzy mi došlo, že všechno je v tom přístupu, takže jsem se

ke každému kšeftu stavěl tak, jako bychom hráli v Madison SquareGar

den Hall. To platilo pro celou kapelu. Snažili jsme se vystupovat jako

esa, i když na sále nebyla ani stovka lidí. Považovali jsme

se za profesionální umělce a byli neuvěřitelně disciplinovaní. Naučili

jsme se všechno, co se nám na našich oblíbených kapelách líbilo,

a kopírovali jsme nejenom to, jací jsou na jevišti, ale také to, jak secho

vají mimo něj. Například jsme nikdy nestavěli aparaturu před lidmi,

protože to žádné kapely, které jsme měli rádi, nedělaly. Rovněžnecho

dily před vystoupením k baru, a tak jsme to také nedělali. Je to všechno

o prvním dojmu, který uděláte, když vejdete na pódium.“

3

Další věc, které si Noddy všiml, byla, že chytré kapely povyšují svou

vizuální stránku na součást samotného vystoupení. Publikum vždyšíle

lo, když nějaká kapela vešla na pódium a vypadala nějak zvláštně.Způ

sob oblékání se tak dal využít jako prvek překvapení. Jakmile na topři

šel, The Cut-Outs už nikdy nevystupovali ve svém civilním oblečení. „I

když jsme neměli peníze, vždycky jsme se snažili přijít v něčem novém.

V podstatě to byly levné verze toho, co jsme ve skutečnosti chtěli. Bylo

to prosté, ale fungovalo to výborně. Když jste si dokázali získatpubli

kum už svým vzhledem, byli jste na nejlepší cestě dostat ho

na svou stranu dřív, než jste zahráli první notu. Jste-li ještě k tomudob

ří, vyhráli jste. Tímto pravidlem jsem se potom řídil na každém svém

vystoupení až do konce své hudební kariéry.“

3

Stále častější vystupování, zkoušky, nacvičování a navštěvování

všech možných beatových koncertů v blízkém i širokém okolí sesamo

zřejmě začalo brzy projevovat na Noddyho školních výsledcích,

k velké nelibosti učitelů, kteří ho považovali za nadaného žáka, jenž by

se měl zcela určitě po úspěšném absolvování střední školy věnovat

studiu na pedagogické fakultě, o což, konec konců, sám projevoval

zájem. Noddy se však s hudbou za žádnou cenu rozloučit nehodlá

a jelikož si uvědomuje, že studium by za těchto okolností stejněskončibr />

PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

23

lo katastrofou, v sedmnácti letech školu opouští. Rodiče z toho byli

samozřejmě v šoku, ale po Noddyho slibu, že se do školy vrátí, pokud

se jeho hudební kariéra nebude vyvíjet tak, jak by měla, neochotně

souhlasili s tím, aby to tedy zkusil.

Spolu s ním odchází ze školy i Phil Burnell a basista Pete Bickley. Brzy se k nim přidává nový bubeník Gerry Kibble a Philův bratr sesaxofonem, přičemž samotný Phil stačí ještě mimo kytary obsluhovat elektrické varhany. Přestože kapela vydělává celkem slušné peníze, její členové investují téměř veškeré finance do lepších nástrojů a vybavení, a tak jim toho na samotné živobytí moc nezůstává. Hoši jsou protonuceni chodit do zaměstnání, kde samozřejmě začínají mít podobnéproblémy jako ve škole.

„Abych si přivydělal nějaké peníze, nastoupil jsem do jedné místní firmy, kde jsem měl na starost nákup a prodej automobilovýchsoučástek. Od počátku to byla nepředstavitelná situace, horší než ve škole. Každé den jsem musel být v kanceláři v osm ráno, bez ohledu na to, v kolik jsem šel spát. Byl jsem permanentně utahaný. Od šéfa jsempořád slyšel: ‚Noddy, vypadáš hrozně. Co jsi dělal v noci?‘ Bylo jasné, že do toho srdce nedávám, a tak jsem po půl roce odešel.“

3

Naštěstí se na The Memphis Cut-Outs, kteří si v té době užvybudovali v Midlands velice slušné renomé, usměje štěstí ztělesněné osobou

Stevea Bretta, regionálně známého zpěváka a baviče, jenž měl dokonce

v lokální televizi svůj vlastní pořad Pouze pro teenagery, ve kterém

počátkem šedesátých let vystupovaly mladé rock’n’rollové kapely,

včetně začínajících The Beatles. Brettovi se v té době rozpadladoprovodná kapela The Mavericks a než aby dával dohromady novou partu

muzikantů, rozhodl se raději angažovat kompletní a zaběhnutou kapelu.

Spojení rhythm&bluesových The Cut-Outs, nyní The Mavericks, se

spíše countryově orientovaným Brettem, bylo od počátku sňatkem

z rozumu a vystoupení většinou vypadala tak, že v první půlce zpíval

Noddy živočišnější věci od Little Richarda, Fatse Domina a černošských

interpretů ze stáje Tamla Motown, a když už se publikum začalo pomalu

dostávat do varu, nastoupil countryově sladký Brett a z The Mavericks

byla rázem úplně jiná kapela.


SLADE STORY

24

Přestože se Noddy s tímto hudebním kompromisem nikdy nedokázal

vnitřně smířit, určitě s povděkem kvitoval skutečnost, že se o kapele

píše v regionálním tisku, a jednou dokonce, po vydání prvního singlu

v roce 1965 u birminghamské pobočky Columbia Records, se o Steve

Brett & The Mavericks zmíní i tisk celostátní. V průběhu dalšíchněko

lika měsíců natočí Brettova skupina u Columbie dohromady tři singly,

které zaznamenají jistý regionální úspěch, ale do celonárodních žebříčků

nikdy nepronikly.

Poslední nahrávání se Stevem Brettem se uskutečnilo o několikmě

síců později v Londýně v domácím studiu legendárního producenta Joea

Meeka, k němuž tehdy celá hudební branže vzhlížela s respektem

a úctou. Na místě však Noddy uviděl, že slavné studio je vlastněstan

dardní byt, v jehož místnostech se odděleně nahrávaly jednotlivénástro

je, a celé natáčení probíhalo v totálním chaosu: „Kvůli echu třebavyu

žíval koupelnu. A tak tam muzikanti chodili hrát i chcát. Nevěřili jste

vlastním očím. Byl tak slavný a pracoval v takové díře.“

3

Z nahraného

materiálu sice žádná deska nebyla, ale Noddy si odnesl do života jedno

ponaučení: „Naše zkušenost s Meekem na mne silně zapůsobila. Potkal

jsem slavného člověka, ale vůbec jsem tomu uctívání nerozuměl. Bral

jsem ho za hvězdu jenom proto, že jsem o něm četl každý týden v New

Musical Expressu. Najednou jsem si uvědomil, že fůra hitů z nikoho

boha neudělá. Nebyl o nic lepší než my, a to jsme byli jenom partabalí

ků z Wolverhamptonu.“

3

Ať už byly Noddyho výhrady vůči Brettovi jakékoliv, pravdou je,

že díky němu poprvé ochutnal slasti a strasti skutečného

rock‘n‘rollového způsobu života. Na základě svého koncertního renomé

totiž Steve Brett & The Mavericks dostávají nabídku na dvouměsíční

klubové angažmá v západoněmeckém Frankfurtu a Kolíně. „Celý ten

zájezd byl pořádný otvírák na oči. Byl to úplně jiný způsob života než

doma. Ve Walsall jsme bydleli u rodičů, ale ve Frankfurtu nás všech

šest bydlelo v jedné místnosti, ve které přespávaly všechny hostující

kapely. Jeden měsíc tam byla jedna parta muzikantů a v den jejich od

jezdu se tam rovnou stěhovala další. Kombinace naší nově nabyténezá

vislosti a rock‘n‘rollového způsobu života byla devastující. Jenom jsme

chlastali, hráli a šukali s tím, že jsme to občas prokládali nějakou tou


PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

25

pilulkou na povzbuzení, abychom si udrželi patřičnou hladinu energie.

Celé dny jsme prostě prospali, nebo se snažili vzpamatovat ze včerejší

noci. Do té doby jsem pití nikdy moc nedal, ale jsem si jistý, že tam

jsem se v tom směru nastartoval. Každou noc jsem byl namol. Navíc

německé holky byly pořád všude kolem. Anglické kapely doslovamilo

valy. Naše mimopracovní aktivity doma v Anglii byly ve srovnání s tím,

co jsme zažili tam, vyloženě čajovým dýchánkem. Díky Bohu!“

3

Třebaže práce nebyla špatně placená, je jasné, že, díky bujarému

způsobu trávení volného času, byli The Mavericks většinou švorc, což

neuniklo pozornosti jednoho ze zaměstnanců klubu, jenž nabídlchlap

cům velice netradiční možnost jak si přivydělat. Noddy však byl jediný,

kdo nakonec na jeho nabídku kývl. „Ten chlápek miloval všechnymož

né kratochvíle. Já se jedné takové zúčastnil a bylo to jenom jednou –

přísahám – když jsem byl totálně plonk. Říkal, že si vleze do vany,při

kryje se tabulí skla a my se na něj vykadíme. ‚Zaplatím vám za totý

denní gáži,‘ přemlouval nás. Tak jsem do toho šel. Přiznávám, nebyl to

zrovna příjemný zážitek, ale já byl švorc a umíral jsem hlady. Kromě

toho to mohlo být daleko horší. Myslím, že jsem se dokázal nějakpře

svědčit, že se jenom někam vykadím a tím to celé hasne.“

3

Po návratu do Anglie Noddy kapelu Stevea Bretta opouští. Mimoto,

že se mu už zajídala úloha druhého zpěváka, navíc v kapele,

o jejíž repertoárové integritě neměl valné mínění, došlo k jednomu

nepříjemnému incidentu, kterým se v jeho očích Brett totálně odepsal

i jako člověk. „Na zpáteční cestě z Německa nám hned za Frankfurtem

odešla dodávka. Brett sedl se dvěma kluky na vlak a nás tam s Philem

a Gerrym nechal, ať se o to nějak postaráme, a my si museli nechat

poslat z domova dvě stě liber na opravu motoru. Steve nás tam v té

kaši nechal, přestože věděl, že by se měl jako šéf o opravu postarat

sám.“

3

S Noddym odchází basista i bubeník, a všichni společně začnou

okamžitě hledat nového kytaristu - Phil Burnell vsadil na jistotu

a u Bretta zůstal - aby mohli dát co nejrychleji dohromady vlastníreper

toár a shánět kšefty pod novým názvem. Noddy se ale do novéhopro

jektu nijak nehrne, jelikož si chce nejprve ujasnit, kterým hudebním

směrem se bude dál ubírat. V tomto mezidobí si půjčuje od otcedodávbr />

SLADE STORY

26

ku a dělá po večerech bedňáka jiné místní formaci s názvem Listen.

Hlavní atrakcí této kapely byl blonďatý zpěvák, jenž se rád natřásal na

pódiu, kde dokázal vymačkávat nekonečná kvanta emocí z jediného

slovíčka „baby“. Jmenoval se Robert Plant. Zhruba v té době také

dochází k již dříve zmiňovanému setkání s Davem a Donem, během

něhož se Noddy dozvídá, že mají nového basáka, mladéhošestnáctileté

ho klučinu, nějakého Jima Lea.


PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

27

JIM LEA

ames Whild Lea se narodil 14. června 1949 v dnes již dávno zbourané

wolverhamptonské hospodě Melbourn Arms, kterou otec Frank a matka Edna provozovali. Druhé jméno dostal na počest své maminky, jejíž dívčí jméno bylo Whildová. Pro zajímavost, část rodiny z jejístrany se později vystěhuje do Austrálie a jeden z Jimových příbuzných, páter Canon Whild, bude v roce 1984 oddávajícím na australské svatbě Eltona Johna.

Hudební nadání malý Jim zřejmě zdědil po dědečkovi z matčinystrany, jenž hrával na housle v kabaretech a biografech. Příchod zvukového

filmu ho však připravil o podstatnou část příjmů, a tak se děda Whild

rozhodl raději na plný úvazek věnovat hospodské živnosti v Melbourn

Arms. Kromě dědy byla v rodině řada muzikantů také mezi četnýmistrýčky a dokonce Jimův otec, povoláním inženýr, rád zpíval, většinou však

k pobavení hostů a rozproudění zábavy v rodinném hostinci.

Když byly Jimovi čtyři roky, rodiče se rozhodli vystěhovat

z průmyslového Wolverhamptonu do malé vesničky ve staffordshirském hrabství, kde předpokládali, že jejich čtyři děti – Jim, jeho dva

bratři Raymond a Frank a sestra Joan – prožijí daleko krásnější dětství

než ve městě. „Myslím, že jsme tam byli všichni moc šťastní,“vzpomínal Jim. „Poznali jsme, jaké to je ve městě, a potom jsme mohli

vyrůstat v klidu venkova, hrát si na vlastní zahradě, v polích, lézt

po stromech...“

1

Matka ho odmalička vedla k tomu, aby se, mimo kreslení amalování, věnoval také houslím a cvičil na nich denně aspoň hodinku.

„Na housle jsem hrál od osmi let. Rodiče se rozhodli pro housle kvůli

dědovi a já se do nich okamžitě zamiloval. Zkouškami jsem vždycky

nějak prošel, ale nikdy jsem necvičil. Nikdo nechápal, jak to dělám.“

1

Rodina si potom ještě pořídila klavír, další Jimovu lásku, ale kvůli

nedostatku místa musel být venku na verandě, což mělo tu nevýhodu, že

kvůli sousedům na něj nemohl hrát v noci.

J


SLADE STORY

28

Mezi svým jedenáctým a čtrnáctým rokem hraje Jim veStaffordshir

ském orchestru mladých. Přestože má kolem sebe hodně vrstevníků,

dává raději přednost své vlastní společnosti a žádné kamarády si tam

nenachází. Možná se mezi nimi cítil nesvůj také proto, že všichni jeho

spoluhráči úspěšně složili zkoušky na gymnázium, kterými on sámne

prošel. „V orchestru jsem s nikým nekámošil. Byli tam samí vystříhaní

šprti a očividně nebyli rádi, že tam s nimi jsem. Orchestr mě bavil jenom

kvůli hudbě. Bylo skvělé být součástí toho všeho, když kolem vás spustí

smyčce a tympány. Byl to skutečně hrůzu nahánějící zvuk.“

1

S odstupem času Jim považoval hraní s orchestrem za fantastickou

zkušenost: „Jako bys byl v obrovské skupině“. A ta navíc občasjezdi

la na zájezdy, takže zde byly i první kontakty a zkušenosti s živým

publikem. „Problém ale byl, že jsem tam neměl žádné kamarády.Je

diný druh komunikace s ostatními kluky byl ten, že si občas dělali

legraci z délky mých vlasů, které byly podle dnešních měřítek vlastně

docela krátké.“

1

Samotné hraní však jde Jimovi více než dobře a nechybělo málo

a mohl se stát členem smyčcové sekce National Youth Orchestra,celostát

ního orchestru mladých. V té době měl za sebou pět let houslového studia

pod vedením profesora Kennyho a v každém ohledu už z něj musel být

velice zdatný hráč, když dokázal projít náročnými zkouškovýmipožadav

ky, jež stanovovala sama Královská hudební akademie. Díky tomutozá

zemí měl již v pubertě naposlouchané nejenom The Beatles, Buddyho

Hollyho, Boba Dylana a další popové idoly, ale i Dvořákovu„Novosvět

skou“ a díla Čajkovského, Chopina, Brahmse a Beethovena.

Navzdory všem předpokladům, o klasické hudební kariéře Jim nikdy

neuvažoval a byl a dosud je přesvědčen o tom, že hudební umění není

otázkou cvičení či přesnosti, ale okamžité schopnosti tvořit. „Nechápal

jsem všechna ta děcka, jak mluvila o tom, že v obchodě zahlédla novou

rozkošnou flétnu. Takové věci šly kolem mě. Na druhé straně já nebyl

normální teenager. S holkami jsem nechodil. Potloukal jsem se většinou

s kluky, kteří byli ode mne mnohem starší. Vůbec nejraděj jsem byl ale

sám.“

2

První čelnou srážku s rock‘n‘rollem, která na Jimovi a na jehopří

stupu k hudbě zanechá trvalé následky, zažije při televizním vystoupení


PŘÍBĚH ROCKOVÉ LEGENDY

29

The Rolling Stones. „Když jsem je poprvé uviděl, odrovnali mě natolik,

že jsem si hned na druhý den šel koupit kytaru. Z kytary a z toho, co

dokáže, jsem byl úplně paf. Kytara byla pro mě stejně snadná jakohous

le. Prostě jsem ji popadl a hrál.“

2

Nově objevený hudební nástroj však nešel dohromady s požadavky a

ambicemi Staffordshirského orchestru mladých. „Pamatuji se, jak jsem

se jednou zeptal nějakého kluka, jestli už slyšel novou desku The

Yardbirds, a on se na mne díval, jako kdybych mluvil svahilsky. Byl

jsem tam jako ryba na suchu a nakonec jsem se nebavil s nikým.Netrva

lo dlouho a já se vymluvil, že mám hodně učení, a přestal tam chodit.

Prostě jsem ztratil zájem.“

2

Jim přestává vidět smysl v další klasické hudební výuce, a s tím

vezme za své i ambice stát se členem National Youth Orchestra. Nově

nabytý volný čas teď samozřejmě neobětuje pilné přípravě do školy, ale

nastupuje do své první popové kapely s názvem Nick & The Axemen.

„První věc, kterou jsme udělali, byla ta, že jsme vyhodili baskytaristu.

Nikdo ale na basu nechtěl hrát, takže to zbylo na mne, a já hned začal s

velice rychlými basovými linkami, protože jsem měl z houslí velice

ohebné prsty. Jinak to byla jedna z těch typických kapel, kde se víc

zkoušelo, než vystupovalo. Žádné peníze jsme sice nikdy nevydělali, ale

já se aspoň naučil hrát na baskytaru.“

1

Důkazem Jimova absolutního pohlcení rock‘n‘rollem je možná to, že

jediné děvče, se kterým se kdy v dospívání sblíží, bude jistá Louise

Garnerová, spolužačka z vedlejší třídy, od které si jednou v hodiněvý

tvarné výchovy vypůjčí kelímek s bílou barvou. Louise se později stane

jeho celoživotní láskou a také jedinou manželkou, se kterou dodnes žije

ve spokojeném manželství.

V té době se také Jim musí rozhodnout co dál po škole, a jelikož

kreslení a malování jsou dalšími dovednostmi, ve kterých vyniká,uva

žuje o Hornseyské výtvarné akademii. Když však zahlédne v místních

novinách inzerát oznamující, že The ‘N Betweens, jeho místní hudební

bozi, hledají baskytaristu, ještě možná netuší, že na akademii nikdyne

nastoupí. „The ‘N Betweens jsem viděl dvakrát a říkal si, že jsou lokální

verzí The Stones. Byli opravdu skvělí. Nikdy jsem nechtěl být v jiné

kapele než v té jejich.“

2


SLADE STORY

30

Konkurs se konal ve wolverhamptonském klubu The Blue Flame,

dnešním Lafayette, a dostavila se na něj asi stovka teenagerů, dychtivě i

s obavami čekajících na možnost předvést své hráčské umění. Jimdorazil s baskytarou zabalenou v igelitu a nacyklostylovaným seznamem

skladeb, který manažer Maurice Jones zaslal poštou všem uchazečům.

Jim měl všechny požadované písničky pečlivě odposlouchané z desek a

pro jistotu si je dokonce připravil v různých transponovaných stupnicích.

„První věc, kterou jsem zahrál, byla ‚Mr. Pitiful‘ od Otise Reddinga a potom ‚See-Saw‘ od Dona Covaye. Zahrál jsem to velice rychle a také jsem jim řekl, že hraju na housle, trochu na cello a že hraju z listu. Myslím, že jsem na ně udělal docela dojem, ale neřekli mi, zda mi to místo dají.“

2

Po odchodu Casse Jonese bylo teď v kapele rozložení sil rovnovážné.

Na jedné straně zde byl bluesově vyhraněný zpěvák Johnny Howells a

kytarista Mick Marson, a na druhé Dave s Donem, pro které by mohl

být nový baskytarista, pakliže ho získají na svou stranu, buď vítanou

akvizicí do jejich plánovaného projektu, anebo alespoň spojencem proti

Howellsovi s Marsonem, pokud by se rozhodli v kapele zůstat apokračovat dál pod zavedenou firmou The ‘N Betweens. Dave: „Napadlo nás,

že bychom ten konkurs mohli využít ke svým vlastním zájmům a najít si

basáka pro nás dva. Dorazila pěkná řádka lidí, ale nakonec

z toho bylo rozhodování mezi dvěma hráči. Jedním, který vypadalnejlíp, a druhým, jmenoval se Jim Lea, jenž hrál ne



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist