načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Škvorečtí - Ota Ulč

Škvorečtí

Elektronická kniha: Škvorečtí
Autor:

Tato kniha Oty Ulče je věnována jeho nejbližšímu americkému příteli Josefu Škvoreckému. Ač jeden žil v Torontu a druhý v Binghamtonu a v polovině cesty mezi nimi byly Niagarské ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  225
+
-
7,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Šulc-Švarc
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 236
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace , portréty, faksim.
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-724-4359-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ač jeden žil v Torontu a druhý v Binghamtonu a v polovině cesty mezi nimi byly Niagarské vodopády, stýkali se pravidelně čtyřicet let, vydávali české knihy a exilové časopisy, jejich rodiny se navštěvovaly. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Kniha je důkladný pramen o Škvoreckých, vychází z autorových živých vzpomínek a korespondence. Kniha Oty Ulče je věnována jeho nejbližšímu americkému příteli Josefu Škvoreckému a přináší zasvěcené a objevné informace o životě a díle Josefa Škvoreckého, podložené společnými zážitky a korespondencí.

Popis nakladatele

Tato kniha Oty Ulče je věnována jeho nejbližšímu americkému příteli Josefu Škvoreckému. Ač jeden žil v Torontu a druhý v Binghamtonu a v polovině cesty mezi nimi byly Niagarské vodopády, stýkali se pravidelně čtyřicet let, vydávali české knihy a exilové časopisy, jejich rodiny se navštěvovaly. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Kniha je důkladný pramen o Škvoreckých, vychází z autorových živých vzpomínek a korespondence.
Po úspěšné knize o českých exulantech 20. století Velikáni a malikáni napsal Ota Ulč knihu o svém přátelství s Josefem Škvoreckým na americkém kontinentu. Osobně se poznali teprve za mořem na Cornellově univerzitě v Ithace v roce 1969. Bylo to setkání náhodné, ale od začátku si náramně rozuměli, přestože mezi nimi byl podstatný rozdíl: „On byl mediální celebrita, kdežto já tehdy naprostá nula.“ Dalších čtyřicet let si byli nejbližšími přáteli a to platilo i o jejich rodinách. Josef Škvorecký žil v kanadském Torontu a Ota Ulč v americkém Binghamtonu, a tak nemohli být spolu denně v osobním styku. Vynahrazovali se to korespondencí, která je součástí této knihy. Sbližovaly je názory na svět, politiku a literaturu, ale také smysl pro humor a absurdno. Škvorecký pobídl Ulče, který se dostal do Ameriky o deset let dříve a publikoval anglicky, aby začal psát knihy zase česky, a to je přivedlo ke spolupráci na poli literatury. Pravidelně se navštěvovali a se svými rodinami se vydávali i na několikaměsíční cesty. Rádi si všímali podivuhodných zvláštností a možných nemožností, s kterými se dá šedivá skutečnost snadněji přežít, jak oba věřili. Sem patří i příběh, kdy Škvoreckému připisovali české feministky vytvoření slova harašení, ale jak v jednom svém článku Josef Škvorecký potvrdil, harašení vymyslel už dávno předtím Ota Ulč, který měl na své univerzitě s feministkami divoké zkušenosti. Vedle těchto zajímavých podrobností, o kterých autor s velkou chutí vypráví a zasazuje je do širších souvislostí, je jeho kniha nejlepším svědectvím o Škvoreckých, přináší nová fakta a přispívá k pochopení starých mýtů.
Josef Škvorecký a Ota Ulč spolu prožili v Americe dvacet let v exilu a pak další dvě desetiletí po pádu železné opony, kdy se občas vraceli i do své domoviny. Sbližoval je český původ, univerzitní kariéra, vydávání českých knih, exilových časopisů, společné cesty, jejich manželky se celou dobu přátelily a Škvorecký byl kmotr Ulčova syna. O životě a díle Josefa Škvoreckého přináší autor zasvěcené a objevné informace, podložené společnými zážitky a korespondencí.

Předmětná hesla
Škvorecký, Josef, 1924-2012
Ulč, Ota, 1930-
* 20.-21. století
* 1924-2012 * 1968-2011
Čeští spisovatelé -- 20.-21. století
Exiloví spisovatelé -- Kanada -- 20.-21. století
Nakladatelé a vydavatelé -- Kanada -- 20.-21. století
Exilový kulturní život -- 20.-21. století
Zařazeno v kategoriích
Ota Ulč - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 1


SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 2


OTA U LC

ˇ

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 3


SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 4


NAKLADATELSTVÍ ŠULC – ŠVARC PRAHA

OTA ULC

ˇ

Čtyřicet let zážitků

a korespondence

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 5


© Ota Ulč, 2014

ISBN 978-80-7244-359-8

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 6


I ZCELA ÚVODNÍ SDĚLENÍ

Seznámili jsme se v prvním poinvazním roce 1969. Byl to

začátek našeho důkladného přátelství až do Josefovy smrti

3. ledna 2012. S jeho celoživotní družkou Zdenou trvánadále.

Prohrabuji se krabicí napěchovanou memorabiliemi, me - zi nimiž je aspoň 500 kusů vzájemné korespondence. Zprvu kolozubé dopisy bez potřebných českých nabodeníček, poté vynález s poskakující IBM kuličkou s potřebnýmičárkami, háčky a kroužky, korunováno ještě náramnějším vylepšením — e-mailem, zázrakem schopným ve vteřině dodat obsáhlý rukopis kamkoliv do světa. Poslední Josefův e-mail je z 24. srpna 2011, kdy mu už zbývaly jen čtyři měsíce a pár dní života. Poslední víc než hodinu trvající magnetofonový záznam našeho povídání u nich doma vTorontu je s datem 2. srpna 2010.

Udržovali jsme čilou telefonní komunikaci už i předvynálezem komputerů i v současnosti. Například v roce 2011 uvádí účet za telefon 15 uskutečněných hovorů, nejdelší 33 minut. K tomu navíc ještě jiné druhy korespondence — například pozdrav psaný na kůře stromu a poštou dodaný. Z dálav přicházela sdělení s otázkou jako „Stojí to tu na hovno, proč jsme sem lezli?“ Z Austrálie nás potěšila pohlednice medvídka koaly, jak se snaží realizovat erotický záměr na hřbetu pasivní pštrosice.

Z veletuctů takových dopisů vtěsnám na tyto stránky jen jejich menší část a z nich jen pokud možno relevantní úryvky. Celičký in toto dopis bude jen občasnou výjimkou. Trápil jsem se rozhodnutím, zda mám vše prezentovat v důsledně chronologickém sledu a riskovat přitažlivost srovnatelnou s četbou jízdního řádu, nebo raději mezi roky a dekádami přeskakovat podle tematické potřeby té které kapitolky. Dilema jsem se pokusil zvládnout polovičatým kompromisem.

///

S použitím metru na americké vzdálenosti jsme byli se

Škvoreckými téměř sousedé — z Binghamtonu ve státě

New York do kanadského Toronta v provincii Ontario je to

/7

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 7


něco kolem 500 kilometrů, tedy vzdálenost zhruba z Pra -

hy do Popradu, zvládnutelná za šest hodin. Nyní zásluhou

islámského terorismu hraniční přechod u Niagarskýchvodopádů přestal být pouhou formalitou. Pravidlem jsounefalšované kontroly, dlouhé kolony vozidel narůstají, krok

za krokem se šinou, a pro neurotika mého typu jde o druh

utrpení, které doporučuji jen svým nepřátelům.

Vzájemně jsme se navštěvovali o Vánocích a Silvestrech

a styků přibylo zásluhou časopisu Západ, který jsme začali

v roce 1979 vydávat. To vyžadovalo redakční schůzkyšestkrát do roka. Většinou k nim docházelo na kanadské stra ně,

zejména v Torontu, a párkrát i u nás v Binghamtonu,zpravidla korunováno mamutím kulinárním zážitkem v po době

mongolian barbecue.

Škvorečtí po řadu let unikali zimní arktické mizeriiněkolikaměsíčním pobytem na Floridě v městě Venice neboli

Benátky, kde jsme je navštěvovali. V našich kontaktechdocházelo k pauzám zaviněným mým pobíháním povšemožných tramtáriích: první sabbatical (půlroční i delšíakademická tvůrčí dovolená) jsem strávil cestou kolem světa,

při druhém jsem dlel na jihopacifickém ostrově Rarotonga,

třetí jsem zasvětil Jižní Africe, při čtvrtém, a to už po sa -

me tovém kotrmelci, jsem působil na univerzitě v hanácké

metropoli Olomouci.

Škvorečtí rovněž nebyli příliš sedativní. Josef v roli tzv.

writer-in-residence trávil nejeden semestr tvůrčí, odpedagogických povinností osvobozenou činností, jednou v blízké

univerzitě v Amherstu, jindy na velmi vzdálené australské

adrese v Canbeře u protinožců.

///

Na půl cesty mezi New York City a Niagarskými vodopády

u kanadské hranice je město Binghamton. Sem až dosahuje

větev značně rozsáhlé State University of New York, kde jsem získal akademické místo. Je to končina se zřetelným slovanským živlem. Z východní Moravy a západního Slovenska začátkem dvacátého století přijížděli zájemci o prá ci v obuvnickém průmyslu a právě zde se Tomáš Baťaseznamoval s moderními metodami a získaný um poslézeuplatňoval ve Zlíně a dál ve světě. V místním telefonním seznamu jsem nedávno postřehl čtyři Zápotocké a jeden můj

/8

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 8


kolega na univerzitě se doopravdy jmenoval StanleyMotowidlo.

Nedaleko od Binghamtonu, pouhá hodinka jízdy, jeměstečko Ithaca, na svahu s vinicemi u jednoho z Finger Lakes, jezer až sto kilometrů dlouhých, na mapě ve tvaru prstů a otisku dlaně, který zanechal bůh Mannitou, když kráčel krajem, zakopl a rozplácl se. Ithaca je adresa významné Cornellovy univerzity, jedné ze sedmi prestižních učilišť Ivy league („břečťanová liga“), s mnoha Nobelovými laureá - ty. Odtud za mnou dojížděl student s obtížně pochopitelným zájmem o záležitosti socialistické justice. Někdy začát - kem roku 1969 se dostavil s otázkou, zda bych měl zájemseznámit se s jedním českým literátem, který se u nich usídlil.

Kdo že to je?

Nějaký Škvorecký s manželkou.

Zareagoval jsem jako na sdělení, že jim tam přijel Alois Jirásek s Boženou Němcovou či Jan Neruda v doprovodu Karolíny Světlé. Vybavil se mi zážitek z roku 1958. Ještě jako okresní soudce ve věcech civilních jsem bloumal po náměstí v západočeském Stříbru a bažil po intelektuálním povznesení. Vešel jsem do knihkupectví s jednoznačněsrozumitelnou firmou KNIHA. Se švarnou paní vedoucí jsem občas laškoval. Na otázku: „Máte tady dneska něco k přečte - ní?“ zpod pultu vyňala ZBABĚLCE. „To si nenechte ujít!“ doporučila. „Napsal to nějaký Škvorecký. Že si vůbec něco takového troufl a že oni si troufli to vydat. Jen aby z toho nebyl malér.“

Malér z toho vbrzku byl.

V renesanční budově soudu místo na spisy jsem se vrhl na opus prostořekého tvůrce a fantazíroval jsem, jak se s takovým odvážlivcem někdy potkat, což se ovšem nikdy nestane, však jak by se mohlo stát?

Při první příležitosti jsme s manželkou odjeli naCornellovo učiliště — podle tvrzení Škvoreckého jsem byl první český exulant, s kterým se setkal. „Tak začala naše známost, která se brzo proměnila v přátelství, pevné anerozlučné, a to trvá dodnes,“ napsal Mistr Josef v článku(Americké listy, 10. 3. 2005) k mým polokulatým narozeninám.

Od začátku jsme si náramně rozuměli vzdor velmipodstatným rozdílům: on byl mediální celebrita, kdežto já teh - dy naprostá nula.

/9

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 9


Josef, ročník 1924, byl o šest roků starší. Za druhésvětové války už byl kvintán či sextán na gymnáziu, zatímco já teprve žáček v základní škole.

Z totalitní klece jsem ilegálně vykličkoval, když mi bylo dvacet devět let, kdežto on ve věku čtyřiceti čtyř roků legálně odjel, režimem ocejchován jako „oficiální psanec“ (tuto diagnózu vyřkl Karel Hvížďala) a stále počítal snávratem, aniž ovšem realistickou eventualitu exilu vylučoval. Takovým dilematem jsem já postižen nebyl, perspektiva permanentního vyhnanství mi vyhovovala, svým studentům jsem se představoval s holedbáním, že před sebou mají vyučujícího zločince (felon), odsouzeného pro úprk ze země svého zrození k dlouhodobému trestu, naštěstí in absentia.

Do Prahy, centra všeho tehdejšího dění, jsme oba přišli odjinud — on z Náchoda, já sice z větší, leč též tolikoprovinční Plzně. Oba původu maloburžoazního, on z rodiny úřednické, já živnostenské (otec celoživotní manuálnípracovník, automechanik, se provinil výstavbou vlastní dílny), nikdo v příbuzenstvu se nepotřísnil vstupem do vládnoucí partaje.

Oba jsme jacísi katolíci, a jak jsem dodatečně zjistil,páter Škvorecký, Josefův strýc, mě křtil. Nezodpověditelnou otázkou o smyslu života, eventualitou mysterie nesmrtelnosti, jsme se pak nejednou zabývali, se závěrem, že nejsme přesvědčení o neexistenci Boha Stvořitele, a že se to jednou snad dozvíme a dodatečně propovídáme. Josef už to teď ví, na mě to teprve čeká.

Jak vlastně vypadal náš antikomunismus? „Kdybychom žili aspoň tři sta let, snad by se to dalo vydržet,“ občaspoznamenal Josef a já přikyvoval, že takového blaha se nikdy nedočkáme.

Mnohokrát jsem slyšel od Američanů otázku, jakže jsem trpěl pod bolševickou knutou? Tazatele bez zkušenosti srežimem vlastnícím všechny své ovečky jsem mátl odpovědí, že jako soudce čili slouha hanebného státu jsem byl de facto součástí násilné mašinerie. To ovšem neznamenalo, že bych nemohl být rovněž převálcován kvůli malichernosti — a strach byl mým permanentním kumpánem. Ajiným druhem strachu byla představa povinnosti udělat ně - co nemravného a přitom nemít dost kuráže se tomu vzepřít.

/10

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 10


Od takového dilematu jsem chtěl pryč, což se mi za dostneobvyklých okolností povedlo. Podobné pocity sdílel i Josef,

ač s hanebnou justicí neměl nic společného.

Jeho zkušenost na kdysi tolik staroslavném Karlověvysokém učení byla méně nepříjemná. Já se tam ocitl v roce

1949 čili krátce po Vítězném únoru pracujícího lidu. Po

maturitě na klasickém gymnáziu v Plzni jsem chtělstudovat literaturu. Noví držitelé moci však o tento obor měli

pramalý zájem. Výsledkem byl přesun na právnickou fakultu, kde jsem pobyl čtyři mimořádně nepříjemné roky,

s čistkami, jež postihly snad třetinu ničím se neprovinivších spolužáků. Byli jsme zorganizováni do sedmi studijních kroužků, účast na přednáškách byla povinná akontrolovaná. Popoháněli nás modrokošilatí svazáčtí aktivisté,

mezi nimi například znamenitě řádil Zdeněk Jičínský, je den

z příslušníků generace s posléze zlidštěnou tváří,kritizujících spoušť, na které se s notným nadšením podíleli.Tehdejšího děkana Turečka jsem zahlédl, jak brigádnickyvyomáhá na zednických pracích při zvelebováníakademických prostorů, které za protektorátu sloužily jako jeden

z hauptkvartýrů Waffen SS. Anatomicky špatně uspořáda -

ný skřet jménem Štemberk nás vášnivě zasvěcoval domarxismu-leninismu, učení všech učení, umění všech umění.

Jeho předchůdce Miloš Kaláb, autentický filozof, rovněž

dělal věrohodný dojem, že svým projevům víry věří. Tak

mohl jen s velkými obtížemi zapůsobit Viktor Knapp, obor

právo civilní, současně pracovník v Gottwaldově preziden tské kanceláři. Nezapomenutelné pro mě zůstává je ho bra - vurní vystoupení, v němž blahořečil publikaci Stalino va moudra o jazykovědě v roce 1950: „Dosud jsme jen tá pa li!

Ale teď svitlo světlo! Soudruh Stalin!“ Takto v aule pro

dvě stovky posluchačů hřímal, rozplýval se inteligentní

člověk, který přece svým volovinám nemohl ani minivteřinu věřit — což v pozdějších letech obratně prokazoval při

mnohých mezinárodních příležitostech jako propagátor

snoubení práva a komputerů.

Josef za svých studií na filozofické fakultě neměl tolik

potupné zkušenosti. Dokonce se znal a stýkal s tvory autenticky oddanými své komunistické víře. S něčím takovým jsem se nikdy nesetkal. Za pražského pobytu jsem po -

tkával typy zlé, zamindrákované, pomstychtivé.

/11

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 11


Například osvětový vedoucí našeho druhého studijního kroužku, ádékář (ADK — Absolvent dělnického kurzu, urychlená náhražka gymnaziálních studií) Čedík, bývalý obchodní příručí, posléze prý vysoký funkcionář právnické fakulty, nebo fyzicky hodně nevábný Stračiak zvanýStrašák, bolševicky tak obezřetný, že odspěchal zabránit spolužákově odcestování do Nizozemí, ač on svou tuberkulózu mínil léčit na Slovensku (Vyšné Hágy) a nikoliv vHolandsku (The Hague).

Po promoci s umístěnkou soudního čekatele u lidového soudu v Plzni (tak tehdy rozhodl fakultní, v dělnických montérkách úřadující kádrovák, který se doopravdy jmenoval buď Fanfule či Famfule) jsem se s idealisty usilujícími o zářnou nirvánu beztřídní budoucnosti rovněž nepo - tkával.

V nejlepším případě to byli opatrní slušní praktikové z předchozího režimu, co se pokud možno vyhýbají páchání hanebností.

Počtem je ovšem převyšovali oportunisté, svádějící vinu na zákony, které oni přece nezavinili, pouze je uplatňují, však co jiného jim zbývá, vždyť mají rodiny. A navrchnemalá porce nebezpečných fanatiků typu proslulé dělnické prokurátorky Ludmily Brožové, tehdy ještě nikolivPolednové. Občas jsem ji v závodní kuchyni u nevábného oběda potkával, opatrně pozdravil, aniž kdy musel potřást její popravčí rukou.

Zkušenosti z takového prostředí mě ovlivnily směrem k menší ochotě přiznat polehčující okolnosti, projevit víc pochopení, jak to dovedl Josef. Přece existuje české přísloví, že přílišným pobytem v blízkosti hnoje člověk za - smrádne.

U soudu jsem vídal jen rozvaděné, vzájemně si odcizené manželské partnery, domáhající se, abych je rozvedl, a po takové mnohokrát se opakující zkušenosti se pak jednou ocitnu v nemocnici na návštěvě, kde jsem byl téměřšokován setkáním s blaženým rozvedeným tatínkem, který s pu - gétem spěchá ke své milované bývalé partnerce, jež právě porodila jejich potomka.

Každopádně v porovnání s Josefem jsem si připadal být vůči komunistické zkušenosti zatrpklejší a vybaven menší dávkou tolerance.

/12

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 12


Za to se Josefovi uznání od normalizátorů ale nedostalo.

Jakýsi František Marchal se v příšerné Tribuně (18. 4.

1973) vyjádřil takto:

Josef Škvorecký zůstává věren sám sobě... Byl vždycky — a to již od svých mladých let — proti socialistickémuzřízení a vyslovený antikomunista. Proti jiným utečencům se Josef Škvorecký snaží být ve svých vývodech přece jen originálnější. Svůj rozchod s rodnou zemí nesvádí jako mno zí na srpen 1968, ani na nemožnost dalšíhouskutečňování „pražského jara“ nebo na nové vedení Komunistické strany Československa. Příčina jeho odchodu za hranice má prý svou prehistorii již v době posledních týdnůnacistického protektorátu...

V jeho maloměštáckém snobství ho nesmírně rozčilovalo a šokovalo sovětské válečné umění, které zhlédl na výstavě uspořádané tehdy v Československu.

Neohraničený obdiv k Winstonu Churchillovi v roce 1945 i v současnosti, jeho politické názory, antikomunismus a hrubý antisovětismus — to byla cesta, po které více než dvacet let šel, až se definitivně rozešel s Československou socialistickou republikou. Podle svého prohlášení se stal loajálním poddaným Jejího britského Veličenstva Alžběty II. v Boží Milosti.

Jen málokdo z jeho souběžců za hranicemi by dovedl ve svém vyznání vyjádřit lépe svou bezmeznou nenávist ke Komunistické straně Československa, jako to projevil Josef Škvorecký.

Všechny uprchlíky od budování zářné, spravedlivé budoucnosti pořádně přeoral a jedovatou hlízu vyplevenil doc. RSDr. O. Pilát, CSc., v Zemědělských novinách 23. led - na 1986 v pojednání: Nejbídnější z bídných konců: emigra - ce na cestách zrady.

Jsme politicky a lidsky deklasovaná individua, jsme zvrácení a morbidní. Tak nenávidí svět, probíhající pokro - ko vé změny, že by na lidstvo klidně sesla li i jadernou katastrofu. Je to nejbídnější z bídných konců, k čemuž čs. emigrace na Západě dospěla.

Tak končí soud tohoto Piláta.

/13

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 13


II PRVNÍ SEZNAMOVÁNÍ

A POŘÁDNÉ POPÍJENÍ

Na první návštěvu k nám do Binghamtonu přijeli v dubnu

1969, právě v týdnu, kdy Dubčekova éra oficiálně končila

jeho odesláním s diplomatickým cylindrem do Turecka.

A započal Gustáv Husák. Cestu k nám do skrovného bytečku nějak našli, za volan tem seděla Zdena. Tehdy —jakož i po zbytek svého dlouhého života — se Josef řízení

jakéhokoliv vozidla důsledně vyhýbal a věrohodnévysvětlení této zatvrzelosti jsem z něj nevypáčil. Zbývá mi jediná,

všeobecně sdílená verze, že v době své vojenské službyřídil tank, nějak se spletl a zbořil stavení.

Přivítání bylo bouřlivé, chrlíme páté přes deváté, mele -

me dvojjazyčně, česky si tykáme, v angličtině starost stakovou etiketou odpadá. Jakžtakž by se dalo komunikovat

německy, ale čínská varianta konverzace zcela odpadala.

Dodnes jsem se kromě několika nesalonních slov čínsky

nenaučil a po pár pokusech jsem takové pošetilosti zanechal (přesněji jsem to zdůvodnil v knížce nazvané Čechčástečným Číňanem).

Naše ženy si vbrzku padly do oka, s porozuměním přece

dost neobvyklým při rozdílnosti jejich předchozích životů.

Čínsko-švýcarská Priscilla pocházela z aristokratického

rodu, jednoho ze čtyř nejbohatších v celé velikánské Číně,

v životě nechodila do žádné školy (jako majitelka modré

krve, leč s nedostatečně žlutou pokožkou), spolužáci by po

ní házeli kamení, a to vedlo k nutnosti přivážet jí privátní

vychovatele z Evropy. Josefova Zdena byla dceranakladatele, který po Únoru uprchl do zahraničí, její bratr si

odseděl, přesněji odtrpěl, snad deset roků v komunistických kriminálech, zbytek rodiny byl úředně vystěhován

z noblesní Pařížské ulice do pavlačového bytu bez záchoda

někde v Karlíně. Na ostentativně zdůrazňované hodnoty

této nové vládnoucí buržoazie, vybavené rudým stranickým průkazem a přitom plnou hubou solidarity s pro le ta -

riá tem, byla Zdena oprávněně alergická. A tady teď potka - la Priscillu, které materiální bohatství vůbec neimponovalo, vždyť se přece do něj narodila, a její škála hodnot se

/14

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 14


nezměnila ani poté, co jí Mao Ce-tung schlamstnul paláce

a latifundie rozkulačil.

Začali jsme hodovat, popíjet a rekordní obžerství seprotáhlo hodně přes půlnoc. Od Josefa jsem se dozvěděl, že jeho nejoblíbenějšími hudebními skladateli jsou Dvořák a Duke Ellington. Mým favoritem je Richard Wagner, in - formoval jsem a pospíšil si s vysvětlením: následkem téměř smrtelného střetnutí s nákladním vozem v dětství mě vletech dospívání postihl tinnitus, neduh permanentníhozvonění v pravém uchu — něco neléčitelného. Řešením je buď se zbláznit, nebo zvonění ignorovat. Já tedy reagovalkraválem mistra Prstenu Niebelungů.

Josef chtěl být saxofonista. Hudební sluch měl znamenitý, se schopností vyjadřovat nuance, imitovat mluvu, způsob vyjadřování postavy, o níž se zrovna hovořilo.Zazářil jako velmistr anglicismy przněné češtiny — nejen v brilantním portrétu rozkošně nesnesitelné Blběnky a po - té ve zcela prvním čísle našeho časopisu Západ a důkladně popudil mnohé puristy. V knížce Ze života české společnosti (1985) jeho verbální virtuozita emigrantského zpotvořování rodného jazyka ne má konkurenta. Při četběkaždou chvíli jsem se nedostatečně dovtípil a musel zalistovat ve vysvětlující příloze slovníčku česko-anglických vej - šplech tů. Vychutnat to mů že jen někdo s hodně dobrou znalostí angličtiny. Ti ostatní úsilí nejspíš vzdají a knihu odhodí.

V našich debatách se Josef s tématem nevnucoval, ale dovedl znamenitě navázat na nějaké to mé předchozípovídání, aby k němu dodal neobvyklou pointu. Nechal nadruhém, aby začal s tématem, a on je pak vhodně rozkošatil. Na rozdíl od mého občasného zlozvyku doširoka seproducírovat, jmény známějších lidí se ohánět, on takové nutkání neměl, i když se třeba vrátil z Riviéry od slavného literáta Grahama Greena, u kterého pobýval. Češství z nás zcela nevyprchalo a během večera jsme projevili zájem o drby. Když přišla řeč na sex, Josef byl vždy zdrženlivější, nikdy nic lascivního. To spíš Zdena se projevila jadrnějšímjazykem a spolu jsme si notovali.

Priscilla, ač zpravidla není žádný ctnostný abstinent, tehdy nepila. Správně předpokládala, že české trio bude třeba obsluhovat a předejít i karambolu. Popíjeli jsme,

/15

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 15


notně nasávali jen my tři a podařilo se nám zkonzumovat

čtyři láhve výtečného koňaku Remy Martin VSOP. Vprůběhu seznamovacího maratonu jsme každý vykouřil veletucet cigaret a dosáhli jsme dvojnásobného předávkování

jak alkoholem, tak nikotinem. Ráno, či spíš až k polednímu, jsme s barvou zdravě zelenou vyvrávorali na vzduch.

Držel jsem se zdi v obavě, že se na mě zřítí.

Pod společnou střechou jsme v příštích letech pobývali

nespočetněkrát, aniž by někdy ještě došlo k zopakování tak

nehorázného obžerství.

Binghamton, 17. května 1969

Posíláme Vám telefonní seznam, který jste u nás zapomněli.

Rovněž jste tu zapomněli bochník českého, tj. spíš slovanského

chleba. Ten však, na rozdíl od seznamu, ztvrdnul, a tudížnepřikládáme. Rovněž najdete ve žluté obálce bílou obálku a v ní vlastenecké nálepky.

Ne že bych Vás příliš podezíral, ale zdá se mi víc než náhodným,

že kamkoliv Vaše noha vstoupí, neštěstí udeří. Jako byste si vbatohu nosili Perunův magnet. Matně si vzpomínám, že plánujete

vejlet do Los Angeles. Schválně si všimněte, zda Vám to vyjde,

vyprovokovat zemětřesení, na které se tam už řadu týdnů čeká.

Včera, tj. 16. 5., psali v New York Times, že pět českýchčasoisů bylo suspendováno: Plamen, Svět v obrazech a My 69, každý

na dobu tří měsíců, kdežto Listy a Reportér na furt.

Do Kalifornie přes léto asi nepojedeme. Rozhodli jsme se, že si

koupíme obydlí — tj. dum bez kroužku. Dum. V kopcích blízko školy.

V každém pádu nám o svých plánech řekněte. Tohle je náš telefon:

(607)797-8757. Nevím jak Vy, ale onen náš koňakový hangover

dodatečně klasifikuji jako strašidelný. Cloumal se mnou čtyřicet

osm nebo devět hodin. Učinil jsem však jedno pokání, kterédodržuji s vervou svazáka padesátých let: od okamžiku, co jsme serozloučili, jsem nevzal cigaretu do huby ani nikam jinam. Tedy již tři

týdny nejsem v kuřlavém.

Krátce poté Škvorečtí zvedli kotvy a odlétli na opačný

konec kontinentu do severní Kalifornie využít možnosti

pobytu v kampusu Berkeley u San Fran ciska, na univerzitě

s oprávněnou pověstí pseudorevolučně laděných, buržoaz -

ní tolerancí zkažených parchantů.

/16

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 16


|

V Binghamtonu při našem prvním seznamování a popíjení

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 17


Berkeley, 2. června 1969

Milí kamarádi,

díky za dopis a hlavně za telefonní seznam, to jsme koukali a četli skoro do rána a připadali jsme si asi jako Ivan Vyskočil, když jednou udělal srandovní představení v Redutě, při němž četl pouze jízdní řád. Když si vzpomenu, jak jsme u vás byli, zdá se mi to chvilka a uvědomuji si, jak strašně letí čas. Obdivuju tě Otto, že jsi přestal vykuřovat, já jsem taková bábovka, že to nedokážu, trochu jsem to jenom omezila.

Z Prahy máme hodně zpráv, ačkoliv to zní neuvěřitelně, jsoupořád optimistické, lidi se prostě nechtějí dát, píše nám jedna naše kamarádka-redaktorka, že spisovatelé udělali velikou akci protizákazu Listů, napsali manifest podepsaný mezi jiným Seifertem aněkolika umělci stejného charakteru a odvahy, rozeslali ho do továren a dělníci na to reagovali naprosto spontánně, kromě těch, co už jsou vysílený ze shánění vepřového. Kolaboranti se ignorujou,nestojí za to ani na ně plivnout, jak píše Marie, ale bohužel se to do světa nedostane, protože tisk musí psát jinak. Do nakladatelské politiky zatím nikdo nemluví, takže Pepíkovo Lvíče vyšlo bez potíží, jenom prý je potíž ho sehnat, náklad byl rozebrán, sotva se dostal na pulty. Je to v pořadí českých bestselerů kniha číslo 1. Lidi se prý žíznivě vrací k literatuře po roce čtení novin.

Byl u nás pan Klaus a vyprávěli jsme mu, jak jsme se s vámisčesali, ale jinak je prima a patří mezi optimisty. Vrací se tento měsíc domů a slíbil, že nám bude psát.

V Berkeley je každý den nějaký skandál, v pátek byl průvod za „people’s park“, měli transparenty à la SOULOŽTE A NEVÁL ČE TE, ale tenhle byl nejvtipnější, jinak to stálo za bačkoru, naši studenti mají tedy lepší a duchaplnější nápady. Taky se tam svlíkaly holky do naha, bohužel zrovna ty ne moc pěkný, a byly celý natřený na zeleno, jako ve znamení toho parku, co ho chtěj motyčkamabudovat. Já bych jim dala motyčky a lopatičky a poslala bych je na rok na stavbu mládeže, to by koukali. Občas se nalokáme slznýho plynu a nemůžeme nikam jít, když je stanný právo, ale v podstatě nám to připadá, jako když si malí kluci hrajou na vojáky. Zrovnanedávno si tady jeden dočasný vězeň-revolucionář stěžoval, že s ním špatně zacházeli, že ho drželi ve vězení plných pět hodin a klozet prý byl znečistěný. Tak jsem si vzpomněla, jak můj brácha naPankráci chlastal vodu z mísy a byl rád, že neuschne žízní.

/18

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 18


Pozdravujeme vás oba strašně moc, bylo to u vás fajn, Priscilla je senzační holka a moc krásná. Když budete mít náladu a čas,naište nám, co je s vámi, škoda že se nedostanete na léto sem. Je tu obzvlášť teplé počasí, já osobně jsem spálená na škvareček. Ale kdyby náhodou, tak víte, kde bydlíme, odtáhneme odtud asi až koncem srpna, ještě nevíme kam.

Zdraví a líbají vaši Zdena a Pepík.

Pepík rukou připsal, že nám pošle Lvíče, jen co k němu nějaké výtisky dojdou. III ZÁPADNÍ AKADEMICKÝ SVĚT,

POLITICKY KOREKTNÍ REALITA

Mojí výhodou bylo, že jsem se součástí akademického světa

stal už o deset let dřív a měl jsem již nějaké zkušenosti sradikálními intelektuály proklínajícími systém, kte rý jim

umožňoval tak pohodlnou existenci a bažit při tom ponádherách socialismu, jež naštěstí nikdy nemuseli okusit.Nevábný to druh nedotknutelných, nevyhoditelnýchpseudorevolucionářů pod penzí kapitalismem zaručenou. Prosazovatelé druhu revoluce, jež měla od autentické revoluce

aspoň tak daleko, jako má masturbace k souloži.

S Josefem jsme našli okruh témat, do nichž jsme sepouštěli a pak si případně zoufali nad naší neschopností činemožností je kloudně vyřešit. Důkladným zdrojem našich frustrací po celou dobu společných čtyř desetiletí bylzpůsob politicky korektního myšlení — ochotná naivita měřit nestejným metrem, multikulturalismus jako záminka pro omluvy, racionalizace všemožných nehorázností. To všechno dohromady kolem nás je viditelné, slyšitelné a my uondáni na to začínáme rezignovat, pokládat to za fatální morbus západní civilizace. Tyhle lamentace se velmi často objevují v naší korespondenci.

Mnoho emigrantů, kteří prchali za svobodou co nejdál od komunismu, čekalo nepříjemné překvapení. Ti zešťastlivců, kterým se to doopravdy povedlo, se museli sezna -

/19

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 19


movat s převažujícím pokrokovým myšlením, jež horuje

o způ sobu vládnutí, od něhož je osud právě uchránil.Přesvědčení antikomunisté se ocitli v prostředí, kde antikomunismus vůbec nebyl v módě. To se stalo leitmotivem mé

knížky Špatně časovaný běženec.

Hojně jsem Josefovi referoval o americkém školství, jeho kontrastech a obtížně uvěřitelných absurditách: Nejlíp

vybavená učiliště dokáží produkovat i negramotné maturanty. Domorodé dítě v chudičkém pouštním státě Botswana má ve čtvrté třídě základní školy víc znalostí cizího

jazyka či jazyků, než má průměrný americký absolvent

dvanácté třídy na tzv. high school. Nicméně třeba jen v tako -

vé Kalifornii žije víc laureátů Nobelovy ceny než vkterémkoli státě světa. Buď tedy jedno, nebo druhé, ale že by

obojí? V zemi neomezených možností je to možné. Plusy

i minusy, výsledky vynikající i žalostné.

V čínských školách, jichž je asi milion, se donedávna učilo

ve stejný den a hodinu z téže stránky jedné učebnice.Vynucovaná uniformita, centralizace charakterizují nejen tuhé

diktatury, ale i některé demokratické státy. Na NovéKaledonii, francouzské državě v Pacifiku, platily stejné předpisy

a stejné maturitní otázky jako u protinožců v Paříži.

USA jsou opačný extrém. Školství mají na starost úřady

jednotlivých padesáti států, ale i ty skutečnou správudelegují místním school boards, což je založeno na principu, že

pravomoc mají mít především ti, kdo to či ono platí — a to

jsou důkladně zdanění vlastníci místních nemovitostí.

Kolumbijská univerzita v New Yorku mě přijalapodmínečně jako prozatímního studenta s tím, že o definitivním

přijetí rozhodne výsledek prvních zkoušek. Nebylo třeba

čekat, až mi někdo z Československa tamější doktorský

diplom propašuje. Když se tak posléze stalo, nikdo se na

něj ani nepodíval. Chvalitebně složené zkoušky stačily.

V americké společnosti je mnohé založeno na slůvku trust

— na důvěře, jež se ovšem dá snadno zneužít. Vydělávají na

tom všemožní nepoctivci, některým to projde jen dočasně,

jiným natrvalo.

V demokracii se s občanem zachází jako s dospělouosobou, v totalitním systému jako s dítětem. Totalitní stát si

počíná jako přísný rodič, neustále dohlížející, peskující,

buzerující, ale o svá robátka se postará. Přidělí jim byt,za>/20

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 20


městnání, v nedávné čínské minulosti i manželskéhopartnera. Mnozí takto podělení v soukromí na rozhodnutí na -

dávají, aniž jim třeba dojde, že poskytnutím svobody by se

jim dostalo obtížného břemena rozhodování a vlastní odovědnosti za výsledek.

Tvrzení, že každý je svého štěstí strůjcem, lze v Americe

doplnit slovy, že každý student je strůjcem svého studia.

Není přivázán k předepsanému počtu a druhu předmětů,

může si vybrat. Při volbě se může řídit nejen předmětem,

ale i reputací přednášejícího. Ta se dá spolehlivě zjistit.

Studenti známkují učitele, výsledky spočítá komputer a lze

se s nimi seznámit ve školní publikaci.

Studenti odpovídají na otázky typu: „Zásluhou tohoto

učitele váš zájem v tomto předmětu vzrostl značně — poněkud — nepatrně — vůbec ne.“ Seznámí vás, zda učitel

byl vždy připraven, jak přednášel, jak známkoval a vporovnání s jiný mi pedagogy je vynikající — velmi dobrý —

dobrý — jakž takž — špatný. Vítány jsou i podrobné komentáře. O proslulém vědci na prestižní univerzitě se lze

dočíst, že „jeho schopnost slovního vyjadřování je na úrov -

ni duševně zakrnělého nosorožce“.

Začátkem semestru studenti obdrží syllabus — program,

co třídu čeká. Termíny zkoušek, hodnotící kritéria, seznam

literatury povinné a doporučené, knižních titulů může být

veletucet. Jestliže základním principem tradičního evropského vzdělání je „naplnit prázdnou láhev“, zde seuplatňuje snaha „rozsvítit svíci“.

Méně sympatická je mi americká competetiveness —

sou těživost, kdy ze spolužáků přestávají být kamarádi a za -

čínají se podobat gladiátorům — kdo z koho. Známkuje se

nikoliv číslicemi od jednotky do pětky, ale písmeny od A po

F, které značí failure neboli nedostatečnou.

Na memorování Američané zvyklí nejsou. O faktech se

zpravidla vyjadřují, že to jsou trivia. Se zkouškami tu

evropští studenti mívají potíže: jsou totiž písemné. Dřív

jsem žil v přesvědčení, že písemné zkoušky jsou lehčí než

ústní. Že s perem v ruce mám přece čas přemýšlet, nikdo

mě nemůže chytit za slovo a pak se škodolibě pošklebovat

mé neznalosti.

Jenže scripta manet, co je na papíře, je pak důkazem

znalosti nebo ignorantství.

/21

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 21


Ústní zkoušky jsou jen výjimkou, musel jsem jeabsolvovat při zdolávání té nejvyšší doktorské mety — s možností porovnávat se zkušeností kdysi na Karlově univerzitě. Tam když kandidát nevěděl, zkoušející se nezřídka zaradoval, třeba i zesměšňoval. Když jsem na Columbii nedovedl zvlád - nout otázku, profesor mě ujistil, že nikdo neví všechno, a přesedlal na něco jiného. Nepříjemně se z tehdejšíprofesorské pětice zachoval jen jeden, totiž Zbigniew Brzezinski, nelze se divit, byl to Evropan.

V kariéře, která Josefa čekala, bude placen za jeden druh počínání (výuka), ale hodnocen za něco jiného (činnost vědecká, výzkumná, publikační) — z toho plyne hrozivé ultimátum „publish or perish“, obávaný Damoklův meč. Musel se prosadit v pokud možno těch nejprestižnějších odborných časopisech, zazářit jako autor recenzovaných knih. Což ovšem v jeho případě byl ten nejmenší problém.

Binghamton, 10. dubna 1970

Nazdar rodino,

posíláme pozdravy a různé papíry: Odebral jsem se na místní Cinema Department v naší škole. Vede to podivín jménem Jacobs. Ten sem kdysi pozval Formana a Passera a od té doby milujeČeskoslovensko a jeho filmy, se mi zdá. Byl rozradostněn slyšet, že tvor Škvoreckého kalibru je tak blízko čili v Torontu, bude Těkontaktovat a zvát na přednášku. Rovněž jsem naznačil, že eventuelně byste měli zájem sem přesídlit, pokud by Pepíkovi nabídli nepříliš obtížný, avšak lukrativní ouvazek učební.

V každém případě, až se Jacobs ozve, tak přijeďte. Slibujeme pohostinnost a méně, zato však stále dosti alkoholu. Aneb jsme si opatřili domeček, snadno se tu vejdete.

University of Toronto, 2. května 1970

Pokud jde o mě, jak snad víš, budu tu příští rok jako writer inresidence, takže o to mám postaráno. V Praze je zřejmě bordel: po velkém pouštění hrůzy jmenovali „nový“ výbor znárodněného Lit fon du, a skládá se ze starého Viléma Závady, Mirka Floriana, zvaného Zbož ný vepř, senilního místopředsedy PEN Clubu Seke ry,

/22

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 22


|

Josef a Priscilla při kuchtění mongolského barbecue

|

Naše čtveřice v čínských hávech

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 23


obojetné svině Ivana Skály a jakéhosi Doc. Kozáka, který prý jespisovatel socialisticky rurající. Prostě výraz nemohoucnosti a snahy

o kompromis. Také Barrandov, obsazený týmem alkoholiků, idiotů

ubohých (Fabián, zblbnul po ranách do hlavy, utržených v oboudosavadních druzích koncentráků, naci a stali) a idiotů zlých (Cach,

Duchcovský viadukt), se zoufale snaží získat co nejvíc tvůrců ktvoření veseloher, především z vesnice (jezeďáci se ukázali jako nejméně kontrarevoluční, veselohry z továren nebudou, za trest za

neposlušné chování čs. dělnické třídy). V Praze jsou sice zakázány

už všechny kulturní časopisy, zato je tam boom ve striptýzu: prý už

na 3000 registrovaných stripteaserek, kromě dalších příležitostných. Už se svlíkaj i u Pinkasů mezi pivem. Což vše dohromady je

zcela nejvyšší zatím dosažený stupeň socialistického realeninismu.

Moc rádi bychom Vás oba zas uviděli. Snad to vyjde s toupřednáškou. Opět napište. Zdravím Tě a líbám Priscillu. Zdena naopak. Tvůj Pepík a Zdena

Binghamton, 4. června 1970

Priatelia: Tak už jsme si to tady konečně odpromovali (z kteréžto parády jsem vypochodoval na protest důležitému tématu vcommencement speech: eulogie Bobby Sealea), kampus je vyprázdněn, studenti chybí a místo se stává zas dýchatelným. Velmi jsem si tady ty prevíty znepřátelil. Jakmile se v Kentu vystřelilo, žactvo oznámilo, že se nemůže na studium soustředit. Tak to tuším muselo vypadat začátkem 1933, když dodýchávala německá demokracie. V hale, kde jsme měli schůzovat, místo už bylo obsazeno našimi SA aktivisty, kantoři velice posraní přiklepli všechno. Načež pak ve třídě, kde je žáků přes stovku, jsem oznámil, že zaincomlete performance I’ll give you incomplete grade. Ale to zas ne! Chtěli známčičky, áčka a nejvejš ještě béčka, a to bez zkoušky. Tudíž jsem jim odvětil, že když tohle není war profiteering, tak pak už nevím, co je profiteering. Protože Nixon šel do Kambodže, oni chtějí známky bez zkoušek. A dostalo se tohle mé prohlášení do novin. Ale už raději budu držet hubu. Přeci nezapřu svůj českýpůvod a nebudu se najednou vydávat za geroje? Když nejhorší přijde k nejhoršímu, jeden může švejkovat. Jo, ještě něco se děje —obdoba našich let padesátých: rasa nabyla váhu dělnického původu. Měli jsme tu několik případů na kampusu, že černoušek namlátilbílému, bílý si šel stěžovat a (rovněž bílý) administrátor ho vyhodil s tím, že je rasista, že černí trpěli století, že zaslouží specialtreat>/24

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 24


ment etc. Znám spoustu kantorů, kteří by si netroufli nechat černého propadnout, neboť takový počin by na ně mohl vrhnoutpodezření z rasismu. Byl jsem teď pár dní v New Yorku, kde jsemsdílel se Svitákem jeho kromobyčejně špinavou sluj. Sviták odjíždí do

Kalifornie, kde bude vyučovat v místě jménem Chico.

Toto léto nikam nejedem. Priscilla totiž má naplánováno zcela patrioticky porodit čtvrtého července prvorozence. Poskvrněně byl počat na double tenths čili 10. 10. na státní svátek pro změnučínský. Když už pak jsem u rodinné rubriky, dodávám, že sem doBinghamtonu emigroval můj bratr, jemuž se podařilo s rodinou uprci právě v onen týden definitivního uzavírání hranic. IV OŽIVENÍ NAŠÍ DOMÁCNOSTI

A TORONTSKÉ USÍDLENÍ ŠKVORECKÝCH

Manželství introvertního Josefa a spíš extrovertní Zdeny,

až k závidění harmonické, kdy život jednoho bez druhého

byl obtížně představitelný, našlo svůj první torontskýútulek na sedmém poschodí — Apartment 719 — moderníbudovy na adrese 260 Wellesley Street East, jejich prvnípolopermanentní exulantská báze.

Zdena do anglosaského zahraničí přišla s hendikepem výuky ve francouzštině. Vyžadovalo to pořádně se pustit do angličtiny a dohánět, ale zvládla to v překvapivě krátkém čase. Připomínala nám výtečnou hollywoodskou hvězdu Bette Davisovou, trošku vzhledem, víc však dojmem v rolích, které jsme viděli na stříbrném plátně. Při povídání v naší domácnosti se Bette měnila ve Zdenu a naopak. O svémpůvabu se Zdena opakovaně vyjadřovala nešetrně — že není moc vzdělaná, že není mimořádně chytrá a o kráse prý taky raději pomlčet. Rovněž se peskovala pro svůj nedostatečný výkon v roli manželky hospodyňky, která nepere, nežehlí, vaří jen nevalně, o domácnost se ledabyle stará, porovnávala se s Priscillou a myslela to zcela vážně. Mé vehementní protesty, že zachraňování české literatury je mnohokrát víc zásluhyhodné, než by bylo pilňoučké motání se kolem plot - ny, vždy s povzdychem odmávla.

/25

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 25


Bylo to manželství bezdětné — zda důsledek volby nebo nevyhnutelnosti — o tom se nikdy nemluvilo. Zdena se Priscille svěřovala s jejich zájmem či spíš úsilím nějakého sirotečka adoptovat. Dávali přednost korejskému děcku, což je ale vedlo k nepříjemné realitě běhu přes vysoké a stá - le rostoucí byrokratické překážky: věk žadatelů, Josefovi táhlo již téměř k padesátce. Vyšetřování jejich materiální situace, mentální dispozice a kádrování k ničemu kloudnému nevedlo, získat se nedalo ani dítko indiánské či esky - mácké. Nezbylo než naslouchat skřekům neuroticky se ohlašujícího papouška a smířit se s neformální adopcí če - ledě kočičí.

Několik koček u nich trvale sídlilo, jeden kocour jménem Brežněv se k nim pravidelně vloudil jen se nacpat. Občas též snad přespal, ale zcela určitě nezůstal překážet dvacet let jako Rudá armáda znovuosvoboditelka. Poslé ze se jejich životním druhem stalo psisko — bostonská teriérka jménem Bíllinka, s čárkou na prvním i, byla pojmenována po legendární jazzové hvězdě Billie Holliday. Pod takovým jménem byla vedena u torontských úřadů, jimž nutnoplatit příslušnou daň.

Jakožto značný, na jakékoliv štěkání alergický neurotik, jsem ke kynofilii nikdy nelnul. Když zvíře poprvé přivezli k nám do Binghamtonu, s úzkostí jsem sledoval divou Bí - llin ku, jak nám poskakuje po velikánském vzácném koberci, čínskými draky zdobeném, do nich jako by se mínila zakusovat.

Též mě posedl strach, že vetřelec s jménem hollywoodské celebrity se mi zahryzne do holeně. Jak ale léta plynula, Bíllinku opustily sklony k původní agresivitě a pří ští setkávání, vesměs v Torontu, měla harmonický průběh.

Vraťme se do doby, kdy se Priscilla připravovala krozmnožování. Psal se rok 1970, Nixon nařídil invazi doKambodže, aby tím připravil severovietnamské komunisty o jejich bezpečné zázemí, ale na americké domácí půdě, zejména na univerzitních kampusech, to vyvolalo obrovské protestní demonstrace.

23. června 1970, necelý týden před naší domácí událostí, nám Zdena napsala:

/26

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 26


To je nám ale radostná novinka a vy nic neřeknete, to jste pěkní. Včera jsme o vás povídali a dlouze jsme přemýšleli, jak to děťátko bude vypadat, jestli jako maminka nebo jako tatínek, a pak jsme došli k závěru, že v každém případě bude krásné. Tak se těšíme a držíme palce, aby všechno proběhlo bezbolestně. Samozřejmě že vždycky víc trpí otec.

Pepík se dal do nového románu, snaží se mít první verzi do konce prázdnin, protože z funkce writera in residence mu vyplyne spousta povinností všeho druhu, jen k psaní se nedostane.

Já nedělám nic, jelikož nemám pracovní povolení, takže jdu do letní školy na univerzitě, abych se naučila aspoň trošku slušněji anglicky. Kdybyste potřebovali chůvu, napište.

Jinak se pravidelně každý druhý den rozčílíme, teď se to tu hemží vybailovanými americkými kazateli revoluce, říkají nesmysly o fašismu v USA a bohorovně soudí společnost, však to znáte, člověk by jim nejradši koupil letenku do Prahy.

(Vysvětluji adjektivum „vybailovaný“ — ze slova bail — „kauce“. Tedy „na kauci z vazby propuštěný“.) K dopisu Josef připsal:

Velice oceňuji Tvůj boj s postpubertálními zabedněnci. PanKunstler, obhájce chicagských, odsouzený na čtyři roky do vězení před dvěma měsíci, tvrdil tady včera v Torontu na veřejné schůzi, že v USA už je nacismus, neboť než ho pustili na tu schůzi do Toronta, musel složit kauci 15 000 dolarů. V kurzech angličtiny setuhle tady stalo toto: nějací řečtí emigranti, kterým tu dávají velikou publicitu, líčili, jaký je v Řecku fašistický teror a naprostá nesvoboda. Když to dost barvitě vylíčili, zeptal se jich jeden přítomný pán z Prahy, jak se proboha z tak teroristické země dostali. A oni, že museli odejít, protože to nemohli vydržet. Prostě si dali vystavit pas a opustili rodnou zem. Ten pán řekl, že to jsou na tom ještě dost dobře, protože on utekl z čedokářského zájezdu, ale nechal doma ženu a děti v naději, že je za ním pustí, což se nestalo. Tutosmyšlenku mu ovšem ani Řekové, ani Kanaďané nevěřili.

Binghamton, 8. července 1970

Rozmnožili jsme se po meči. Potomek posledních těchto pár dní vypadá jako Moise Tschombe oné neblahé neokoloniální paměti. A není vůbec žlutej. Bylo mi však přislíbeno, že onoho mnou žádoucího zabarvení přeci jen dosáhne.

/27

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 27


Porod byl překvapivě hladký. Předcházela mu však sobotazaplněná dvěma příjemnými, naivními, politicky superblbými domorodci, kteří přijeli z Ithaky na návštěvu. Odjeli před půlnocí, narosto zmateni, že odmítám sdílet jejich přesvědčení, že Amerika je zemí nejméně svobod a nejvíce útlaku na světě. Kdyby potomek těmto názorům byl naslouchal, natrvalo by odmítl se porodit.

Toronto, 15. července 1970

Congratulations k narození! Jsme taky rádi, že je na vztekRusákům o jednoho Číňana víc, a když je to navíc český Číňan americké národnosti. Bude dítko pokřtěno anebo to bude milý buddhista?

Článek Köstler revisited se mi moc líbil. Nejvíc mě štve ta věc, že vím už o řadě případů, kdy lidi, kteří byli léta straníci a profitovali z toho, jak se dalo, a teď se upíchli tady, vesměs velmi dobře,většinou s těmi yippířskými maniaky souhlasí. Nedávno jsem byl zrovna svědkem takové hádky, v níž to, co prohlašovali vašipředorodní návštěvníci o USA, prohlašoval pán, který od roku asi 1952 byl v Praze na Akademii a nyní už dva roky učí na Torontské univerzitě.

Binghamton, 30. července 1970

Přikládám dva obrázky potomka. Věk asi jeden tejden nebo dva. Hryže mi nos. Ovšem to je nehygienické. Jenže zase, přeci sinebudu nos vyvařovat. Najednou jsem na něho houknul „Long live Chairman Mao“, načež okamžitou reakcí byl největší úsměv, jakého byl schopen. Tedy jednal jako Číňan vlastenec. Ale současně v té - že vteřině úsměvu si obrovsky nadělal do gatí, kterýžto čin přisuzuji skoro čistokrevně české, historicky osvědčené zbabělosti.

Toronto, 5. října 1970

Radostná zpráva: z Jodasovy skupiny již čtyři soudruzi seodebrali na věčnost. Jiná důležitá zpráva: Na svém posledním zasedání věnovalo ÚV KSČ téměř tři čtvrtě hodiny poradě o délce vlasů Karla Gotta. Zdena momentálně leží, sklátil ji mimořádně silnýzáchvat nostalgie po přečtení mimořádně optimistického dopisujejího bratra, který pořád chce, abychom se vrátili.

/28

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 28


|

Nejprvnější adresa 68 Publishers v torontském bytě

Nahoře: Pohlednice s projevem nelibosti

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 29


Binghamton, 31. října 1970

Černouškové mají svou privilegovanou dormitory s jménem Third World Corridor. Naše administrativa se velice stará o to, aby se jim ve všem vyšlo vstříc. Například: černoušek jde do školního biografu. Bez vstupenky. Bílej uvaděč ho neuved. Naopak, chce mu ve vstupu zabránit. Černej mu napálí ránu boxerem, výsledkem čehož sanice si vyžádá dvaadvaceti štychů. Zašitý poškozený si jde stěžovat k děkanovi a ten ho vyhodí, že je rasista.

Poté, co se ve školních novinách jménem Pipe Dreamnashromáždilo víc takových případů, velmi pokrokový profesor původem z Oklahomy uveřejnil prohlášení, že my všichni běloši tyjeme z rasis mu. Což mě dožralo a přimělo k odpovědi, že žádného otroka jsem nikdy neviděl, natož abych vlastnil, že rodinu nemám zcela bělošskou, že se nemíním omlouvat, a svůj open letter jsem poslal asi šedesáti kolegům, od rektora dolů. Pak se někteří za mnou začali trousit, děkujíce, že jsem řekl přesně to, co mají na srdci, jako že si hnedky takto netroufnou. Poserové, jinými slovy, i. e. jedním slovem.

Kdy přijedete? Kdy my přijedeme? Musíme přece dostát slibu přes křtiny a kmotrovství.

Tečou nám tu nějaký roury v kuchyni, a tak Pris a můj bratrspravují. Neb nejsem klempíř, tak jim nezasahuji do řemesla. À propos, psal Sviták, že už své Chico neshledává ideálním. Já jsem teďnaadán v místním tisku jakožto prý pravičák, cold warrior apod. Vroucně se objímám s Vaší jednou polovicí.

Binghamton, 4. ledna 1971

Přijel sem za mnou pan Králík z mise a moc ho zajímalo, jak je to s tím Škvoreckým a zda něco nevím. Pilně jsem tedy zopakoval, že pan spisovatel má teď výtečnou příležitost si prohloubit své znalosti, v nichž byl školen za státní peníze v Praze, že požádal oprodloužení, jež mu však nedošlo. Pak jsem se přeptal v New Yorku a došla zaručená zpráva, že Králík je hlavní fízl ministerstva vnitra, co teď působí v New Yorku.

Noviny u nás: malej už je míň malej, porodil první zub, sám se krmí z flašky, mluví maďarsky a líbí se nám. Moje kniha „The Judge in a Communist State“ postoupila do stadia ukončení práce ediční.

/30

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 30


/31

Zmíněný Králík, krycím jménem Kareš, fungoval v USA jako hlavní estébácký zvěd s oficiálním titulem prvníhotajemníka ČSSR u OSN.

Seznámili jsme se v Los Angeles na sjezdu společnosti AAASS. Přijel k nám do Binghamtonu, přivezl dary(Jelínkovu slivovici, becherovku, broušené sklo), Priscilla přiravila české hody, o dalším vývoji a pozdějším nahlédnutí do estébáckých svazků v Pardubicích jsem už dřív něcopodrobnějšího publikoval.

Synáček ovšem nemluvil maďarsky, ale snažili jsme se ho vychovávat trojjazyčně: matka na něj jen čínsky, já česky, kdežto anglicky začal komunikovat s cizími lidmi, se psy a kočkami. Teď v dospělosti jeho první řečí je ovšem angličtina, stále ale mluví plynně fukienskou verzí čínštiny a česky se domluví jakžtakž.

Rudé právo, 19. 12. 1970 uvádí seznam literátů, kteřípodepsali loyalty oath — věrnost politickým potřebám nové doby: P. Bojar, V. Cach, B. Cetyna, M. Fábera, M. Florian, J. Hájek, R. Hrbek, J. Kainar, J. Kozák, C. Jeřábek, H.Johnová, J. Marek, K. Michl, V. Pazourek, V. Pekárek, J. Rybák, A. Pludek, B. Říha, J. Sekera, I. Skála, L. Stehlík, V. Stejskal, M. Tomanová, J. Tomeček, S. Turek, A. Vrbo - vá, V. Závada.

Rudé právo, 1. 2. 1971, redakční velečlánek Šli proti nám: Kontrarevoluční výzva 2000 slov. „Iniciátory a autory této výzvy byli profesor Jan Brod, Ludvík Vaculík, A. J. Liehm, O. Wichterle, J. Škvorecký a další.“

Promptně jsem informoval přítele provinilce.

Toronto, 5. března 1971

Potěšila mě zpráva Rudého práva o mé účasti na kontrarevolučním činu. Manifest 2000 slov jsem četl jednoho dne vLiterárkách, a to až poté, co byl napaden.

Oddechl jsem si, že jsem zřej mě nebyl doma, když obvolávali potenciální signatáře.

Pomýšlím na to, že pro tu srandu napíši redakci Rudého práva a požádám je o tiskovou opravu asi takového znění: „Není pravda, přečetl, až když byl otištěn. Je dále pravda, že protože není marSKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 31


xistou, dodnes nepochopil kontrarevoluční podstatu zmíněného

manifestu, jenž se mu naopak jevil idealisticky humánním, neboť

proti lidem, kteří mlčeli k přehmatům a deformacím padesátých let,

mělo být rázně zakročeno, případně vyvozeny právní důsledky.

Za případnou kontrarevolučnost takového názoru se podepsaný

omlouvá svými buržoazními přežitky myšlení.“

Moc se nám líbil little yellow man v obřadní čepici, začínávypadat jako dalajláma: šlechtická krev se zřejmě prosazuje nad českou plebejskou, ale z této strany zdědí zas jistě bohaté dary ducha.

Binghamton, 29. března 1971

Byl jsem minulý týden v Denveru na AAASS sezení, 80 stupňů

slunného horského počasí. Z Novočechů se tam vyskytl tolikoSelucký a jeden estébáček.

Zdali naše škola má nějaký department, jenž má celonárodní reputaci, je to muzika a divadlo. Máme tu dokonce Max Reinhardt Institute. Divadlo vede pan Brooks, oženěný s fajn paní z Bratislavy. Není mnoho škol, kde mají Cinema Department, kde by sijeden jako full-time s tenure mohl dělat, co chtěl. Například i natáčet své nápady.

Toronto, 1. apríla (ale vše v tomto dopise je prauda) 1971

Pořád jsme nedostali landed immigration. Imigrační úředník, který nás interviewoval, pan Bouše, je sice velmi ochotný, ale říká, že vše zřejmě zdržuje ohodnocení lékařské zprávy, což dělá vTorontu snad jeden jediný doktor, a ten se vždy příšerně nasere, když někdo (níže postavený) intervenuje.

Čtu Tvou knihu The Judge in a Communist State. Je prima. Je to to, co jsem si od toho sliboval, solidní a přitom sranda, ten správný tón utahování si z toho nabubřele pompézního fenoménu, jenž se nazývá komunismus.

Je to knížka opravdu asi unikátní, a předvádí přesně to, co je třeba tady do těch zatemněných mozků natlouct: že vše, proti čemu se bouří v Americe, najdou v daleko dokonalejším provedení v bolševickém státě: lidskou blbost.

Dostal jsem jmenování Associate Professor na EnglishDepartment na Erindale College, což je jedna z kolejí University of To>/32

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 32


ronto. A ihned jsem přijal. Tak jsem vzal tohoto ostatně velmitučného vrabce do hrsti, ačkoliv binghamtonský holub mě láká: ne ani

tak možností učit film (což je stejně dost blbost, já sám nevím, jak

to dělám), ale spíš příjemnými vidinami příjemných dní strávených

s Vámi. A koneckonců taky Amerika, jež je mi přes všechnynepravosti nějak bližší než tato bezvýrazná ani britská, ani americkáCaanaadah.

Toronto, 9. dubna 1971

Moje situace z hlediska čs. úřadů: nezměněna.

To jest: koncem roku 1969 jsem podal žádost o prodlouženívýjezdní doložky, na niž jsem dosud nedostal odpověď. Pak jsemžádal ministra kultury a prezidentskou kancelář o intervence, na nic nedošla odpověď. I když všechny moje knihy jsou v ČSSSSR „banned“ a nesmějí se prodávat (antikvariáty mají příkaz je kupovat a předávat vnitru), Dillia má ovšem jistě ústní příkazy ohlednězastupování emigrantů.

Binghamton, duben 1971

Hovořil jsem dnes s prof. Harcavem, oním pánem, s nímž sis třásl rukou ve tmě.

Opakoval své veliké potěšení nad vším — Tvojí přednáškou, filmy a veleúčastí publika.

Pošle Ti šek na penízky.

Moc jich nebude, ale stovka nej míň.

Jakmile se dozvím něco definitivního, co do mého sabbatical a také přes účast v Montrealu, hnedky se s Vámi spojíme zaúčelem křtin učinění.

Binghamton, 8. května 1971

Učiňmež křtiny tento měsíc, pokud Vám to bude vyhovovat. Co třeba weekend kolem 22. května? Že bychom přijeli v pátek 21., v sobotu by potomka zbavili smrtelného hříchu a v neděli bychom zas vypadli. Ovšem taky aby farář byl k mání.

Psal pan Vladimír Brett v Rudém právu, tuším, že tam to bylo, že spisovatel Škvorecký je hanobitel Fučíkova odznaku.

/33

SKVORECTIzlom 10.1.14 10:54 Stránka 33


V KŘTINY V TORONTU A ODLET DO DÁLAV

V Torontu s hanobitelem Josefem a nic netušícím potomkem jsme se dostavili do kostela svatého Václava. Obřadu

se ujal kněz P. Janda, někdejší dlouholetý politický vězeň.

Měl potíž si pamatovat jméno křtěného děťátka a můj

magnetofon tehdy zaznamenával: „Já tě křtím Břetislave,

Roberte,“ a kmotr do toho opravně špital: „Ota Josef.“

Křtěnec nevřískal, kmotrovi se v náručí nezmítal, obřad

byl příkladně důstojný, Josef s velkou svící v ruce. Inu,

povedlo se to. Pohostila nás vlídná česká rodina, popíjeli

jsme střídmě, oslavenec si jen párkrát lokl piva z mého

rodného a teď vlastně i jemu příbuzného města.

///

Zatímco páni profesoři pravidelně lamentují nad finančně

nedostatečným oceňováním jejich výkonů, Josef velmi brzo

postřehl, že za tak málo práce dostáváme tolik peněz, azačal se strachovat, že se nám na to jednou přijde, budeme

přistiženi a co potom? „Vždyť já jsem je už utratil,“opakoval mi a já přikyvoval. Po dosažení tzv. tenure —definitivy, existenční nevyhoditelnosti, se dokonce dal získat,

zpravidla jednou za sedm let, tzv. sabbatical — půlroční až

celoroční placená dovolená k tvůrčí vědecké činnosti.

Zdejší kantoři zpravidla netráví svůj sabbaticalpobíháním po zeměkouli. Pro tvory narozené v prostředí, v němž

opatření cestovního pasu nevyžaduje víc energie než nákup

vstupenky do prázdného biografu, do jejichž řeči je oblud -

ný požadavek „výjezdní doložka“ obtížně přeložitelný,

cesta do ciziny často znamená jen nepohodlí a výdaje. Je

pro ně nesnadné pochopit vítězný pocit někoho se zkušenostmi z původního odrátovaného prostředí, kde se člověk<



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist