načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skutečný Miloš Kopecký - Miloš Kopecký; Pavel Kovář; Jana Kopecká

Skutečný Miloš Kopecký

Elektronická kniha: Skutečný Miloš Kopecký
Autor: ; ;

- Strhující životní výpověď národního umělce. - - Geniální herec, který zářil v každé roli. Muž ojedinělého intelektu a mnoha talentů, který proslul také jako šarmantní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2015
Počet stran: 359
Rozměr: 22 cm
Úprava: 24 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (některé barevné), portréty
Skupina třídění: Divadlo, film, tanec (obecně)
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5258-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Nové vydání knihy o herci Miloši Kopeckém, sestavené z jeho osobních zápisků, postřehů, korespondence, vzpomínek rodiny a přátel.

Popis nakladatele

Strhující životní výpověď národního umělce.

Geniální herec, který zářil v každé roli. Muž ojedinělého intelektu a mnoha talentů, který proslul také jako šarmantní bonviván, milovník žen a břitký glosátor. I proto měl více nepřátel než přátel, neboť mnozí kolegové před kamerou či na jevišti mu nemoc nevěřili, čímž se dostával do mnoha svízelných situací.

Jak prožíval umělecké i lidské radosti a strasti jeden z největších herců 20. století?

V úvodní části knihy Skutečný Miloš Kopecký líčí on sám své sladkobolné mládí s osudově tragickým zážitkem, jakým byl doprovod matky k transportu do koncentračního tábora. Ztráta nejbližší osoby mu přivodila onemocnění maniodepresí, s níž celý život zápolil. Jeho osobitý pohled na svět dokreslují i fejetony, glosy a povídky, které během života napsal.

Portrét této legendy českého herectví doplňuje Pavel Kovář s Cyrilem Höschlem a také vzpomínky jeho kolegů a přátel. Kniha tak podává pravdivou a autentickou výpověď o výjimečném člověku a geniálním herci.

Seděl jsem na mezi nahoře nad mlejnem, neviděn, nepozorován, a tu vidím, asi tak čtyřicet metrů ode mne jde mladá holka. To je krása, krásná mladá holka. Víc už není. A tu na mne padla taková lítost (tak by to řekl Karel Poláček), že tohle vše se mne už netýká, že jsem se sám dojal. A přemýšlel jsem. Vzpomněl jsem si, jak mi Werich kdysi řekl: „...víte, Kopejdo, když je člověk mladej, tak ani neví, co povídá. My jsme s Voskovcem psali text BABIČKY MARY a napsali jsme tam – a bezzubou dásní zaláteří. Nám se to líbilo, jak jsme vtipný. A teď se na mne podívejte, já mám tu bezzubou dáseň a kop bych to celý do prdele!“
- Miloš Kopecký, z dopisu Martě Kadlečíkové

Pavel Kovář (1944)
Novinář a publicista, sportovní redaktor deníku Lidová demokracie (1975–1990), redaktor společenského týdeníku Reflex (1990–2009) a spoluautor četných televizních dokumentů. Je autorem knih: Bicanovo tajemství (příběh slavného fotbalisty), MUDr. Plzák se zpovídá a Miroslav Plzák osobně (vzpomínky známého psychiatra), Miloš Kopecký: Já a Miloš Kopecký: Důvěrný portrét, Fotbalová chobotnice (pohled do zákulisí českého fotbalu), Třináct Taxisů Josefa Váni a Život v sedle (obě knihy zachycují příběh známého žokeje), Šampaňské s příchutí pelyňku (o hrdinech Velké pardubické), Rytíři sportu (příběhy držitelů cen Klubu fair play), Otec kulak, syn zelený baron (sága selského rodu)
a z roku 2014 Vítězové a poražení (příběhy prvních českých rekordmanů a olympijských vítězů).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miloš Kopecký; Pavel Kovář; Jana Kopecká - další tituly autora:
Tam za tou duhou Tam za tou duhou
Důvěrný portrét  Miloš Kopecký -- Miloš Kopecký Důvěrný portrét Miloš Kopecký
Můj život s Mildou Můj život s Mildou
 (CDmp3 audiokniha)
Literární a jiné poklesky Miloše Kopeckého Literární a jiné poklesky Miloše Kopeckého
Josef Váňa: Život v sedle - aktualizované vydání 2013 Josef Váňa: Život v sedle
Illnerová Helena - Čas pro světlo Illnerová Helena
Ekosystémová a krajinná ekologie Ekosystémová a krajinná ekologie
Dopis Evě Dopis Evě
Pašeráckou stezkou z Tibetu Pašeráckou stezkou z Tibetu
 (audio-kniha)
Literární a jiné poklesky Miloše Kopeckého Literární a jiné poklesky Miloše Kopeckého
Skutečný Miloš Kopecký -- Bonviván s křehkou duší. Skutečný Miloš Kopecký
Ota Pavel: POSTSKRIPTUM -- Ohlédnutí za životem a dílem mimořádně nadaného umělce Ota Pavel: POSTSKRIPTUM
Družicová navigace Družicová navigace
 (audio-kniha)
Řeč o lásce Řeč o lásce
Koleje vpředu, koleje vzadu Koleje vpředu, koleje vzadu
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SKUTEČNÝ MILOŠ KOPECKÝ

Pavel Kovář


© Pavel Kovář, Jana Kopecká, 2015

© NAKLADATELSTVÍ XYZ, 2015

ISBN 978-80-7505-258-2




OBSAH

I. Vlastní životopis /9

II. Život šel dál... (Pavel Kovář) /101

III. Poznamenán ohněm (Cyril Höschl) /279

IV. Fejetony, glosy, povídky /293

V. Řekli a napsali o něm /319



I. Vlastní životopis

Miloš Kopecký

Nejsem fi lozof. Nevěřím dosti rozumu,

abych mohl věřit nějakému systému.

Co mě zajímá, je vědět,

jak je třeba se chovat,

když nevěříme ani v boha, ani v rozum.

Albert Camus


10

PROLOG

Každý ovšem píše knihu...

(Sinclair Lewis: Dopis od královny)

Psát autobiografi ckou knihu může mít objektivní oprávnění jen

v několika málo případech; první jest ten, že autor sám je nato

lik významnou osobou, aby se dal předpokládat zájem veřejnos

ti o vše, co se týká této osoby i soukromě, nebo dokonce právě

soukromě.

V druhém případě může být autor zcela nevýznamný za pod

mínky, že při něčem významném byl! „Být při tom“ je jednou

z prvních ctností nejen reportérů, ale také politiků a kromě nich

všech arivistů (redakční pozn.: povýšenců, kariéristů); autor, ač

nevýznamný, zažil nějaké významné události nebo se znal s ji

nými významnými lidmi, a podává o tom nyní svou výpověď

a svědectví: odlesk slávy a záře velkých dějů padá přitom možná

částečně i na něj.


11

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

Třetí možnost jest ta, že autor není ani významný, ani nic pozoruhodného nezažil, ale věří, že vyprávěním o svém životě může něco nového sdělit, předat moudrost nebo rozšířit poznání.

Prvním případem jest například André Gide nebo Charles Chaplin, kteří splňují současně i polovinu požadavků kategorie druhé i třetí, druhým Ilja Erenburg nebo V. V. Štech a třetím – kdokoliv.

Když jsem takto vypočetl všechny podmínky pro psaní vlastního životopisu, nastavil jsem tím mohutný otazník sám sobě: proč to vlastně dělám já? Příliš významný nejsem, nic světoborného jsem nezažil, s největšími osobnostmi své doby jsem se neznal a pochybuji, že bych mohl říci světu něco, co by chytří lidé už dávno nevěděli. Pomineme zajisté shovívavě ještě jednu možnost, jejíž původ je až nepěkně subjektivní: že autor, mýle se sám v sobě, cítí se natolik důležitý a zajímavý, že vypráví svůj život, ať kdo chce, nebo nechce. Do této kategorie bych nerad spadal. Maje tedy před sebou jen tři počestné možnosti, snažím se rozpoznat, do které z nich nejspíše patřím.

Už tím vlastně přiznávám, že k tomu, abych započal tuto knihu, mne nevedla žádná neosobní ušlechtilá pohnutka ani žádný obecný zájem. Byla to jen pouhopouhá chuť to napsat. Ať už je to správné, nebo ne, je to prostě tak a já shledávám střízlivě, že žádná ze tří možností neplatí pro mne zcela a jednoznačně. S výjimkou první, jež zcela jednoznačně pro mne není. Měl jsem tedy odložit pero a dělat něco užitečnějšího. Leč, jak vidno, nut


12 I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS kání je někdy silnější než všechny rozumové důvody. Snažím se oslabit pocit viny vědomím, že výhodou a předností každé knihy jest, že může být kdykoliv zavřena a odložena. POVAHA JE OSUD ČLOVĚKA

Ó, jak milujeme pokrytectví,

když zapomnět jsme uměli,

že smrti býváme blíž v dětství

než v létech, kdy jsme dospělí.

Ještě žal křivdy srká z misky

ospalé dítě, já však mám

dnes důvod sotva špulit pysky

a na všech cestách jsem tak sám.

(Osip Mandelštam, 1932) Občas si myslím, že po svém narození jsem byl plnější cenných hodnot než ve stáří. Je podružné, že tehdy byly ve stavu zárodku, nerozvité, klubající se, slepé, jen nejasně slyšící, a přece tolik mnohoslibné. Ale nevyjádřil jsem se přesně: nikoliv podružné, ale druhotné.

Narodil jsem se 22. srpna 1922 v Praze.

Bylo krátce po válce a přitom, zatím nepozorovaně, pod povrchem společenského a politického dění už bublaly kvasinky války další, ještě daleko strašnější. Snad jediné radostné konsta


13

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

tování, které se dá o té době říci, je, že jsem se narodil: o ni

čem lepším nevím. Když se konala mírová konference v Paříži za

předsednictví prezidenta Poincarého, nebyl jsem ještě na světě,

ale když ministr zahraničí dr. Edvard Beneš odjížděl do Locarna

ve věci důležitých smluv, to už jsem poskakoval po Městském

velkém parku u Wilsonova nádraží, kam mne babička vodila

na procházky, a vozil se za korunu v malém kočárku taženém

poníkem. Protože je sám každý svým vesmírem, je místo naše

ho narození a místo, kde jsme prožili velikou část dětství, jakési

centrum, pupek a ohnisko světa. V mém dětském světě mi bylo

blaženě. Starosti a vrásky na tváři dr. Beneše jsem ani v duchu

neviděl a nevěděl o tom nic. Netušil jsem pochopitelně, že jed

nou se mne tohle všechno bude náramně týkat a důkladně to

zpotvoří můj život. Zatím byl svět barevný a lesklý jako mýdlová

bublina. Uchvacující a plný tajemství. Lákal mne svou nevypoči

tatelnou a nedefi novatelnou krásou: večerní Václavské náměstí

s neonovými reklamami, kavárnami, bufety a divadlem, to byl

pro mne ten velký svět, do něhož jsem neměl přístupu. Záviděl

jsem dospělým a nenáviděl je, spatřuje v nich překážku, jež mi

brání v rozletu. Ach, ta dětská nedočkavost...

A tady, v tom ohromném lunaparku, obklopen péčí rodičů

a dospělými vůbec, jsem zbystřeně vnímal vše, co se života

a světa nějak dotýkalo. Nejčastějšími slovy, která jsem v dět

ství kolem sebe slyšel, byla slova Bůh, láska, poměry a peníze.

Nebyla to náhoda: vždyť opravdu jsou to slova vyjadřující ty


14

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

nejzákladnější a nejdůležitější, skoro podstatné pojmy. Cosi

zarážejícího bylo však v souvislostech s těmito pojmy a s mno

hými zdánlivě si odporujícími aspekty. Bylo řečeno, že Bůh je.

A otec pravil, že není dovoleno o tom pochybovat. Také mne

dal pokřtít, a tak jsem římský katolík. Chodil jsem do koste

la, ke zpovědi, k přijímání. Tak dobře: Bůh tedy je. O pomě

rech se většinou lidé vyjadřovali mávnutím ruky, ale ne právě

v pochvalném smyslu. Láska, to bylo vzrušující slovo: záhad

né a přitahující, dráždící smysly a zvědavost. Hlavní záhadou

však byly peníze. Na jedné straně se pravilo, že jsou důležité

a že se vše kolem nich točí. Tedy – peníze. To slovo jsem slyšel

přečasto, ale co je zajímavé, nikdy ve smyslu, že jsou, ale na

opak, že nejsou. Tady jsem poprvé v životě stál před velkým

fi lozofi ckým problémem: na jedné straně jsou, tedy je tu jejich

jsoucnost, na druhé straně prý nejsou: tedy nejsoucnost. Snad

odtud pramenila má pozdější záliba ve fi lozofi i, které jsem se

amatérsky, ale o to vášnivěji věnoval. Záhada s penězi, s jejich

jsoucnem a současně nejsoucnem, se v dospělém věku snadno

a srozumitelně vyjasnila – peníze jsou, ale ve vlastní kapse jich

zdaleka není tolik jako v kapsách těch druhých.

Pokusím se o zpětnou procházku vlastním životem, vlastní

minulostí. Pokusím se zachovat vše, pokud mi paměť dovolí, jak

se skutečně odehrálo, a nebudu si nic vymýšlet; ostatně je stará

omšelá pravda, že život je nejlepší autor. A je ovšem kýčař, který

kašle na všechny estetické nároky a požadavky. Nebudeme se


15

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

však stydět tu kýčařinu života předestřít čtenáři, neboť kýč života má svou zvláštní a nedostižnou sílu i půvab.

Když se vracíme ve vzpomínkách zpátky, stojíme před nejtěžším úkolem: leccos je už časem zamlženo a nezřetelné, takže musíme zabránit nutkání dodatečně si události upravit nebo „doformovat, dodělat“. Zdeformovali bychom je tím a vlastně prolhali. Mnohé dávno zaniklo a uložilo se k pohodlnému odpočinku kdesi v podvědomí. Proto musíme pracovat s citem a přitom racionálně, uvědoměle a svou fantazii spoutat kázní.

A jedno boží přikázání pro autory memoárů zní: nekrčit se a neponižovat, ale také se nevytahovat a nečinit se „lepším“.

Dovolte mi citát. Jednou se Susia modlil k Bohu: „Pane, tolik Tě miluji, ale nebojím se tě dosti. Dej, abych před Tebou stál v děsu jako jeden z Tvých andělů, kteří jsou prodchnuti Tvým strašlivým jménem!“ A Bůh vyslyšel jeho modlitbu a jeho jméno proniklo Susiovým skrytým srdcem, jako se to děje andělům. Tu Susia zalezl pod lůžko zmítán živočišnou hrůzou jako malý pes a zavyl: „Pane, dej, ať Tě miluji opět jako Susia!“ A Bůh jej vyslyšel i tentokrát.

Ano, nekrčit se, ani nevytahovat.

Jsme jedinci, jsme produkt, ale s nadějí na svobodu. Formuje nás genetické dědictví, poměry, výchova, osud, prostředí. Celá živočišná říše je jako my – dílo a dítka boží. Zvíře je však bez naděje. Člověk naději má: může se stát osobností, tvůrcem, třeba Beethovenem. Snad nejstrašlivější hřích a zločin je zmařit


16

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

tuto naději a šanci. Jsme produkt naturalistických zákonitostí,

a přece ještě něco navíc: můžeme se dopnout ke skutečné vnitř

ní a jedině pravé svobodě. Nuže dobrá, říkám o sobě, že jsem

byl formován rodiči, výchovou a vším, co vytváří lidskou pova

hu. Pokusím se rozplést ta pásma vlivů, pokusím se rozplést ten

proud tolik podobný pletenci vánočky a rozpojit povahu, mož

nosti, jež jsem měl, okolnosti, v nichž jsem žil, a zvážit sílu nebo

slabost, jíž jsem s tím vším naložil. Jedno je jisté a často to opa

kuji – povaha je osud člověka.

OŠKLIVÝ ŽIDOVSKÝ CHLAPEČEK

Z prvních let mého života mi zůstává jakýsi zmatený, a přece

jen někdy zřetelný obraz a dojem: cosi teplého, neklidného,

rudého, hřejivého i bolestného. Otec byl kožešník, měl sa

lon v centru Prahy, Ve Smečkách u Václavského náměstí. V té

době byl salon o chloupek více nóbl než nejvýpravnější výklad

ní skříň obchodu – a otec toužil být nóbl. Poznal se s mladou

učednicí kloboučnictví Martou Grimmovou z Mělníka. Moje

matka byla za svobodna modelkou a předváděla dámské róby

i v Paříži. Všichni říkali, že prý byla velmi krásná – se svou lás

kou k ní to neumím objektivně posoudit. Můj otec měl pověst

znamenitého, ba vynikajícího dělníka. Dělal ručně, jen nejnut

nější věci se šily na stroji, na skvělých singrovkách. Otec pra

coval důkladně a poctivě. V tom spočívala trošku i jeho zkáza.

Byl drahý, a navíc ani se zákazníky neuměl obratně zacházet;


17

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

chyběla mu obchodnická mazanost a jisté (třebas férové) lišác

tví. Byl to dobrý, ale chudý živnostník, který však při své po

ctivosti nemohl nikdy zbohatnout. Se zákazníky jednala moje

matka: měla vrozenou vlídnost, do níž se nemusela nutit ani ji

předstírat, a ovládala tři jazyky.

Otec byl svým způsobem podivín. Snad je to příliš silné slo

vo, ale skutečně byl něčím v tomto směru. Zařídil si závod ve

druhém poschodí, jsa přesvědčen, že je to noblesnější než nej

honosnější výkladní skříň na některé z hlavních tepen města,

a nemýlil se zcela. Měl pověst věčně nenaloženého bručouna

a mrzouta. Trpěl obrovskými výkyvy nálad, šel z jedné kraj

nosti do druhé. Když si někdy po obědě zdříml na otomanu,

probudil se v náladě vraha. ale o chvíli později už si pobrukoval

nad rozpracovanou liškou, kunou, štuclem nebo dámským ko

žichem. Dbal na dobré zdání a faktem je, že měl nejen zname

nitou pověst jako kožešník, ale patřili jsme k té sociální vrstvě,

které se tenkrát říkalo „spořádaná, lepší rodina“. V časech, kdy

se obchody hýbaly, zaměstnával dva dělníky a sám nedotčen

sebeméně jakýmkoli sociálním uvažováním s gustem zadr

žoval „Mehrwert“ čili nadhodnotu dle Marxe, aniž věděl, co

zločinného z marxistického hlediska činí. Byl to takový malý,

drobný, maloměšťácký vykořisťovatel. Neměl žádné vzdělání.

Měl rád bohaté a vznešené lidi. Říkával, že jedině ti si koupí

kožich nebo virginskou vydru. Kromě toho mu bohatí vždy

imponovali. Když zaslechl slovo „komunista“, dostal nervózní


18 I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS tik do ramene a na tváři se mu usadil výraz upřímné ošklivosti. Byl stoupencem dr. Karla Kramáře, silné to pravice národní demokracie.

Moje maminka byla Židovka a s tím se otcova matka těžce smiřovala. Kromě toho měl otec velký sklon k antisemitismu. A já, když jsem se narodil, jsem byl slabé a křehké dítě, nabývající však stále více židovské rysy: byl jsem takový ošklivý židovský chlapeček. Přistihl jsem někdy otce, jak si mne zkoumavě a skoro nedůvěřivě prohlíží: Tak tohle je můj syn, to žídě? Narodil jsem se jako slaboučké, útlé a subtilní dítě, křehké snad až moc. Představuji si, jak rodina stála nad mou kolébkou v mírných rozpacích: měla radost z narození potomka, což je vždy a všude radostná událost, nebo převažovalo zklamání nad tak slaboučkým tvorečkem?

Maminku si pamatuji dost přesně. Vidím ji, tichou, mírnou, nemnohomluvnou, jak jedná se zákazníky. Mělo to formu. Nikdy nebyla servilní ani jim nevnucovala zboží a zakázky. Otec byl pravý opak. Když jsem ho viděl, jak obskakuje tlusté uzenářky se svým „zajisté milostivá“, „ano, tady to projmeme a tady zvedneme rantl, bude vám to slušet, milostivá“, věděl jsem, že nikdy nebudu kožešníkem. Maminka byla moje jistota a mír v duši. Jednu dobu jsme bydlili v Žitné ulici, ale otec přespával v salonu. Říkal, že z pracovních důvodů, ale ve skutečnosti proto, že chtěl být nekontrolován a večer si někdy zařádil. A tak rodina, to jest maminka, babička a já, jsme měli byt v Žitné ulici č. 28. Za soumraku si mne maminka vzala na klín, posadila se k oknu, vzala


19

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

knížku, ukazovala mi obrázky a četla nebo vyprávěla. Nechtěl

jsem jíst, museli mne nutit. Abych byl silný a zdravý, jak pravili.

Prosili, vyhrožovali, vše marné. Nimral jsem se v jídle a těšil se

už, až to utrpení skončí a já snad budu moci jíti ven, někam s ka

marády. Když všechno selhávalo, zkoušela to maminka s triky

a s něhou. Posadila mne na okno a sledovali jsme provoz a život

v Žitné ulici. „Tamhle je povoz s koňmi, tak, Miloušku, jedno sousto

za koníčka, ano? A jednu lžičku za toho druhého koníčka. A jedno

sousto za tatínka, a jedno sousto za babičku...“ To dalo práce a úsi

lí, než jsem snědl malou večeři!

O mnoho let později, v dobách školních, maminka byla mým

andělem strážným. Když mne otec nechtěl pustit ven, řka, že

bych se měl spíše učit než „někde trajdat, mařit čas a dělat lum

párny“, ona se plaše a nesměle přimluvila. Když otec užuž nabí

ral síly k rozzuření, s nebeským klidem ho zmírnila. Byla dost

nenáročná a přesto, že kdysi dělala modelku, nijak zvláště se ne

upínala k ženské marnivosti a nedala mnoho na parádu. Pořád

ji vidím před sebou jako uhnětenou ze stínů, oparu, něhy a hlu

bokého, citově vroucího duševna. Stála několikrát modelem na

různých výstavách a malíř Šafařík, sice žádný génius, ale přece

jen dobrý malíř, ji namaloval v kostýmu Carmen. I podle toho

portrétu se dá soudit, že byla nevšední a oduševněle krásná.

A také ji ve vzpomínkách vidím zvláštním způsobem smutnou.

Ve výrazu očí a v podivném úsměvu: ať tak či onak, smutek v ní

byl. Podle všeho nebyla ve svém manželství příliš šťastná.


20

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

MOJE DRAHÉ SESTŘENICE

Balzac říká, že muž má mít sedm žen, každou s jiným určením.

To by se mi velmi líbilo, ale myslím, že dnes je to jaksi nad po

měry. Dále Balzac tvrdí, že první eroticko-sexuální zkušenosti

bývají se sestřenicemi. Já měl dvě. Dnes je doba, kdy se sluší a pa

tří spouštět hloubkovou sondu do nevědomí a dát najevo, že

víme, co je to psychoanalýza. Jenže já dávno předtím, než jsem

taková slova slyšel, už jsem se choval tak, že jen důkladná psy

choanalýza to může pořádně objasnit.

Dvě sestřenice a já – naše hravost byla obdivuhodná. Každou

středu odpoledne šla teta Evženie do kavárny „Šroubek“ na tak

zvaný babinec. Několik starších, vážených, důstojných a obrov

sky hloupých dam tam nad kávou propíralo svět. Většinou, mys

lím, dospívaly k závěru, že svět je na šikmé ploše, šine se ke zkáze

a mravnímu rozvratu, s čímž teta Evženie vášnivě souhlasila, ne

tušíc, jaká mravní zkáza se zatím děje u ní doma. Ještě jí bylo vidět

na paty, a už myši měly pré, šťastny, že kočka není doma. Říkám,

naše hravost byla bezmezná. Napnuli jsme po nábytku pomocí

připínáčků ubrusy, prostěradlo, dečky, čímž vznikl veliký stan.

A v jeho přítmí se hrálo. Na co? Na „doktora“ nebo „na tatínka

a na maminku“. Hry, které skýtaly nejvíc možností: ohmatávali

jsme se. Sahali si na zakázaná a hříšná místa, jež kupodivu vět

šinou sídlila v kalhotách a sukni. Už tenkrát jsem žil pod tyra

nií věčné sexuální žádostivosti, s tou despotickou permanentní

erektivitou. Hrál jsem doktora, který přicházel prohlédnout pa


21

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

cientku. Tou byla Eva, o rok starší než Hana, a vzrušením sotva dýchala. Stan tvořil záhyby a zákoutí, o to bylo prostředí žádoucnější. A čas šíleně letěl, teta se vracívala kolem šesté hodiny, teď bylo pět a my ještě nebyli na vrcholu svých odvážných hmatů. Přitom půl hodiny bývalo zapotřebí k tomu, abychom dali byt zase do pořádku, všechno uklidili, aby nikdo nic nepoznal. Když už je tak hloupý, že nezná děti... Pak přišla teta, byla spokojená a ptala se na domácí úkoly. Pracovali jste? Holky mlčely jako zařezané, já bezostyšně, bez zábran a skoro s požitkem lhal: „Ano, nehnuli jsme se od učební látky, ovládli jsme vybraná slova na S: sypati, sýr, sýkora, sýček, syn, sytý, syrový, sysel.“

„Dobře,“ pravila teta, „za chvíli bude večeře, tak koukej mazat domů, ať vaši nemají strach!“

Doma strach neměli, jen otec chtěl občas vidět žákovské sešity. V nich se to jen hemžilo červenými výstrahami, opravami, hrozbami důtky. Ale na to já nemyslel, šel jsem spát a usínal jsem jako andělíček.

Kapitola o mém dětství se blíží jaksi k závěru, ale ještě než skončí, rád bych ji doplnil několika vzpomínkami nebo spíše obrázky; dle mého soudu velice důležitými. Je parné léto, podvečer, pohádkový čas, který má navíc hodnotu prázdnin, a škola je nebezpečí tak vzdálené a neskutečné. Strýc zapřahá dva černé koně do korby a jede se na jetel pro krmení. Už teď bučí ve stáji hlady některé z dvaceti krav. Jsem osmile


22

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

tý, devítiletý, dvanáctiletý kluk. Sedím hned za vojem a strýc mi

předá opratě: intenzivní pocit štěstí a rozkoš. Dva oblouky, plné

a lesklé, dva koňské zadky přede mnou se třou o sebe, nádherné

ocasy odhánějí mouchy a ovády a vzduch je prosycen nejvzruši

vějšími vůněmi na světě – obilím, večerem, jabloněmi, jetelem,

koňským pachem, zeminou, travou, senem. Celý svět je nádher

ný, barevný...

Ve velkém sále paláce Lucerna je výstava kožešníků. Úzký pruh

prostoru tam má pronajatý i můj táta. Je tam celý den, od rána

do večera, kdy se zavírá. Nemůže, ale hlavně nechce opustit ani

na minutu tohle důležité místo. Tady předvádí a nabízí svou

práci a dělá si reklamu. Matka mu nosí v kastrůlku jídlo a já jdu

s ní. Kožichy, képy (kožešinové čepice, pozn. red.), lišky, rukáv

níky předvádějí manekýnky. Jsou štíhlé, vysoké, dráždivé, tajem

né a nedostupné. Vyšší bytosti z nedostupného světa. Poodhr

nutým závěsem zahlédnu, jak se převlékají... Je to jen mžik, ale

stačí, aby ztuhla krev. Jedna z nich má právě svou nádhernou

štíhlou nohu na židli a navléká si punčochy. Ten obraz navždyc

ky zůstane v mé paměti.

Po obvodu parku na Karlově náměstí byla vždycky o Vánocích

pouť, jak má být: střelnice, kolotoče, cukrová vata, turecký med,

houpačky, aligátor v zeleném smrdutém nálevu ve vaně, jíz

da smrti, bramborové divadlo, nejtlustší žena na světě, stánky


23

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

s vuřty a limonádou. Všechny peníze jsou utraceny, ale vuřty

voní omamně a pronikavě, sliny se sbíhají. Marně ovšem. Jakási

paní s kožešinovým límcem se zakousne do vuřta, až jí omastek

teče po bradě. V té chvíli jsem si přísahal, že to jednou musím

někam dotáhnout, udělat díru do světa, zbohatnout – a pak že si

koupím celý ten stánek s vuřty i s tou limonádou.

Ve škole, kterou nenávidím, se kluci dost často perou. Vrcholně

si to hnusím a kromě toho se cítím strašně slabý a zbabělý. Hned

jak začnou, klidím se raději stranou. Nejspíš jdu na záchod, kde

se věnuji hlubokým myšlenkám o životě. Otec říká, že „správ

nej mužskej musí bejt zdatnej!“. Nutí mě proto chodit do Sokola.

Nenávidím to. Sportování mne smrtelně nudí. Kromě toho to

v sokolovně strašně páchne zpocenými těly, cvičkami a zácho

dem. Kluci do mě strkají a mnohokrát mi řekli srabe. Ulejvám

se, jak to jen jde, a chodím „za Sokol“. Otec mi jednou přišel

naproti, a všechno prasklo. Na několik dní se pak rodinný život

zakabonil.

V tátově salonu je veliké zrcadlo, kožené klubovky, kulatý stůl

s módními časopisy a krejčovské panny. Některé zákaznice

jsou mým ideálem, jsou nadpozemsky krásné, žádoucí, pří

mo nemravně pěkné a elegantní a hlavně – starší. A to mě

láká. Rozhodně to nejsou pometla jako ty holky ve škole, za

které se stydím a s žádnou z nich bych se nikde neukázal, ba


24

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

ani kousek po chodníku nešel, aby si snad někdo nemyslel, že

s nimi něco mám.

Národní divadlo. Přesně v devatenáct hodin se otevírají dveře

zleva a zástup tísnící se u nich už přes hodinu je konečně vpuš

těn. Nastává zuřivý úprk nahoru, na druhou galerii. Dnes zpívá

Vilém Zítek, Ada Nordenová, Jan Berlík, u dirigentského pul

tu bude Přemysl Charvát nebo Milan Zuna, možná snad sám

Otakar Ostrčil. Ať tak či onak, dole na jevišti se zase budou dít

fantasmagorické, povznesené věci. Hudba rozechvívá smysly

i představivost. Je to zase útěk od skutečnosti, která se mi tak

nelíbí.

Ve Stavovském divadle se hraje komedie Edmonda Konráda

„Svět, kde se žebrá“. Vidím ji už počtvrté, protože v ní hrají Hugo

Haas, Eduard Kohout – a Jiřina Šejbalová. Tu jsem obdivoval i ji

nak než jen umělecky. Jednoho dne – patrně v sobotu po odpo

ledním představení – stojím opět u zadního vchodu vedoucího

k hereckým šatnám, abych spatřil tyto vyšší bytosti. Muselo to

být v zimě. Vidím Eduarda Kohouta v dlouhém plášti s perziáno

vým límcem, jak vyjde ze dveří. Má nízký klobouk – tralaláček.

Zastaví se, vyjme cigaretu, zapálí si, mohutně vyfoukne kouř, dá

si několik šluků a pak nádherným obloukem cigaretu odcvrnk

ne. Umiňuju si, že jednou budu také tak slavný a budu hodně

kouřit, protože to výborně vypadá. Druhá vyšla Jiřina Šejbalová


25

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

v polokožichu z černých breitschwanzů, což jsou drahé, nejjem

nější kůže z ještě nenarozených oveček. Odhadl jsem, že kožich

je od fi rmy Růžek a Löwenstein. Bože, jak té to slušelo! A třetí

vyšel Hugo Haas. Čekala na něho ukrutně hezká dívka a hned se

k němu připojila. To už byl moc silný dojem. Zase jsem pocítil

mučivou, svíravou závist. Žena pro mne tehdy byla nejvyšším

vrcholem i smyslem vesmíru, ďábelsky ovšem nedosažitelným.

Ale to není vše. Završení všech dojmů mělo teprve přijít. Vyšli

dva kulisáci a opřeli se o veřeje dveří – snad aby se nadýchali čer

stvého vzduchu. Jeden měl kastrol a lžíci. Odklopil pokličku a já

ucítil fantastickou a pronikavou vůni husích drůbků s rýží. Měl

jsem příšerné laskominy a nutkání poprosit aspoň o jedno sous

to, ale nesebral jsem odvahu. Tehdy jsem znovu pocítil v hrudi

jakési heroické odhodlání a předsevzetí přímo slavnostní, že to

musím v životě někam dotáhnout. A pak že se do husích drůbků

zahrabu.

Prázdniny na statku, nádherné nohy manekýnek, touha po

vuřtu, obluda školy i Sokola, opera, hudba, divadlo, žárlivost

na Haase – to všechno byly jen tenké stružky pod povrchem se

slévajícího kalného jezera podvědomí, pozvolna však a nepo

zorovaně formující povahu. Emoční labilita a zděděná hrůzná

nemoc, o níž bude řeč později, tu povahu zvolna a spolehlivě

modelovaly. Nemělo trvat dlouho, abych poznal, že pro život to

není povaha právě nejšťastnější...


26

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

EJACULATIO PRAECOX

Svět mého dětství se vlastně smrsknul na ulici Ve Smečkách, na

Václavské náměstí a na hlavní tepny Prahy. V ulici Ve Smečkách

bylo totiž skoro všechno, s čím se člověk na své životné pou

ti setkává: kdyby na jejím začátku stála porodnice a na konci

u Václavského náměstí ještě hřbitov, bylo by tam úplně všechno.

Hospody, koloniál, řeznictví a uzenářství, dva biografy, módní

dům Koumar krejčí, v jehož prvním poschodí byl luxusní pánský

krejčovský salon a nahoře masérský salon – prostě nevěstinec.

V tom bordelu byly pochopitelně prostitutky, sice jen čtyři, ale

pěkné. Všechny se mi líbily a díval jsem se pořád z okna, abych

je viděl, když někam šly. Zvláště jedna byla pěkná, do ní jsem byl

zamilovaný. A přestože jsem leckde slyšel různé řeči o té spodině

společnosti, o těch nemravách, byl jsem jimi čím dál více přita

hován a zvědavě jsem si je prohlížel, hledaje, co zvláštního a ďá

belského na nich uvidím. Neviděl jsem však nic. Jen mne vzru

šovaly. Ta, která se mi nejvíce líbila a o níž jsem před usnutím

snil – představuje si nejdráždivější situace – se jednou na mne

usmála. Tehdy jsem se rozhodl, že až trochu dospěji, ušetřím si

na ni. A splnilo se mi to. Teď přeskočím pár let... Když mi bylo

kolem patnácti, ona stále dělala své řemeslo a pořád byla pěkná.

Nádherné pevné nohy, dokonalý zadek, vzrušující přisprostlá

tvář, vlasy černé jako uhel. Měl jsem trému a dvakrát jsem to

vzdal; čekal jsem na ni, ale když šla, neměl jsem odvahu a ne

chal ji projít kolem sebe. Srdce mi bušilo až v krku: stud, strach,


27

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

tréma a lačný chtíč. Až jednoho dne, stál jsem zase na chodní

ku a čekal, netrpělivý a rozrušený. Konečně šla. Pokročil jsem jí

vstříc, ona se zastavila a ležérně řekla: „Copak chceš?“ Myslím,

že jsem ze sebe vypravil přiškrceně: „Já bych...“ Dál už jsem se

nedostal. „Tak pojď!“ odpověděla. Vedla mne o dvě ulice dál, do

starého tmavého baráku. Šli jsme po úzkých vrzajících schodech

do prvního patra. V domě všechno páchlo a bylo odporné: špí

na, moč, zatuchlý vzduch. Otevřela jedny dveře a ocitli jsme se

v malé místnosti. Bylo to děsivé prostředí: tma, na stropě slabá

žárovka podělaná od much, stůl, dvě židle a kanape. To bylo vše.

I tady páchla špína a nečistota. Uprostřed místnosti stál kýbl na

použité prezervativy. Sedla si na kanape a chvíli mě zkoumavě

pozorovala. Tvářil jsem se asi ohromně pitomě a pro ni to musel

být pohled pro bohy: pubertální kluk, nesmělý, zajíkající se, plný

lačnosti i studu. Řekla, abych si sundal kalhoty a nasadil si pre

zervativ. Poslušně jsem to učinil, podoben stroji a přitom tolik

stroji nepodoben. Byl to významný okamžik mého rozdychtě

ného, nezralého života a právě tak jsem jej také prožíval. Vylí

čím-li s určitými podrobnostmi následující děj, není to ze záliby

v nechutných detailech a popisnosti, ale z přesvědčení, že každé

slovo, každé gesto a každá maličkost se tu proměňují v neklam

nou výpověď. Prozrazují rozhodně více, než by dokázal pokus

o charakteristiku oné „hluboké vnitřní duševní procedury“.

Ona sama si sundala sukni, ale blůzičku a svetr si necha

la. S neobratností směšnou a dojemnou jsem k ní ulehl. Poté


28

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

zkontrolovala ještě, zda mám správně nasazenou ochranu. Pak

rozevřela nohy. Nesměle jsem pípnul, že bych rád viděl ňad

ra. Zavrtěla hlavou, že ne, a pronesla svým způsobem nádher

nou větu: „To je jen pro mého chlapce.“ Nyní jsem usiloval o to

hlavní: vniknout dovnitř, do středu toho žádoucího a hříšného

těla, po němž jsem tolik toužil. Pomáhala mi rukou, ale nešlo

to. Nevzrušena, byla vlastně nechtěně nepřístupná. Coitus ne

byl možný, neboť nebyly splněny základní předpoklady: erekce

penisu muže a lubrikace vagíny. Dostal jsem se jen na krajíček,

ale vzrušení bylo tak silné, že po několika minutách se dostavila

ejakulace. Bylo jasné, že je ráda. Pocítila úlevu, že se zbavila toho

dětinského nezralého pokusu, toho pubertálního „zákazníka“.

Tak jsem prožil první ejaculatio praecox. Tím všechno skončilo.

Prezervativ byl odhozen do kýblu, ona se oblékla a začala spě

chat. Ve mně fakt a průběh první soulože – vlastně jen pokusu

o soulož – vězel v mysli jako trn v těle a zafi xoval se v komplex

méněcennosti, v utkvělou představu, jež mne dlouho pak pro

vázela životem. Měl jsem hrůzu z onoho předčasného výronu se

mene, které se vždy neodvratně dostavovalo. Na dlouhou dobu

mne to mělo poznamenat.

Po vylíčení toho, jak jsem se ve vší trapnosti poprvé „po

miloval“, musím se zmínit i o tom, co bylo tak typické a cha

rakteristické pro jalovou dobu toho pubertálního věku, kdy

masturbace má člověka ve svých spárech a nahrazuje mu plno

hodnotný sexuální život. Masturbace byla totiž neodmyslitel


29

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

nou součástí našeho klukovského života. Nevím, jaký by mělo smysl to zapírat.

Onanovali jsme většinou nad fotografi emi žen, v tehdy dráždivých a „nestydatých“ pozicích. Božíčku, jak se doba změnila: co tehdy bylo „nestoudné“, je dnes nejslušnější běžná pozice! Tehdy stačila žena v plavkách nebo s obnaženýma nohama, a už to byla „neslušná“ fotografi e. To, co na nás dennodenně útočí ze všech plakátů a obyčejných fotografi í v novinách, bylo tenkrát nepředstavitelně odvážné, málem pornografi e. Pokrok je neúprosný a v této oblasti našel nejpříznivější půdu: směrem k nechutnosti, vulgaritě a často degutantnosti vyrazil plnou parou a dosáhl úctyhodných met. Pomalu nemá už mezí ani hranic a to, co má být krásným, vzrušujícím a intimním individuálním zážitkem, je záplava nevkusu a falešně pojaté „odvahy“.

Když jsme tak masturbovali nad fotografi emi (většinou fi lmových hvězd), zjistil jsem, že po čase, aby dráždivost neklesla, je nutné vyměnit i fotografi e. A tak mne napadlo, že i v životě to s tou sexuální věrností jednomu a témuž sexuálnímu objektu nebude asi tak strašné a že to nelze brát příliš dogmaticky. ZÁSADY A PRAVDY Není možné líčit mládí a přitom pominout školu, to hrůzyplné strašidlo, tu obludu. Nenáviděl jsem školu. Tady mi brali osobní svobodu a vnucovali to, co mladý člověk – mylně a pošetile – nesnáší, totiž poslušnost a úctu k autoritám. Naslouchal jsem


30

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

učitelům, a vlastně je nenáviděl, ba dokonce jsem jimi pohrdal.

Jistěže ne všemi, byli i takoví, které jsem upřímně ctil a kteří

mi imponovali. Ale bylo jich málo. Většině jsem naslouchal, ale

v duchu tiše vzdoroval. Byl jsem neoriginální a tuctově typický

mladý „buřič“ se vší hloupostí a nectnostmi toho věku. Směšný

a nepůvodní insurgent – ale takových nás bylo mnoho, každý

po svém, podle své úrovně a inteligence. Zcestnost i zase jas

nozřivost mého myšlení se výrazně počala projevovat právě ve

škole. Nemaje rád školu ani profesory, žil jsem v skryté opozici.

V duchu jsem bojoval a polemizoval s profesory. Když některý

přednášel, pozoroval jsem ho superkriticky, díval se mu třeba na

oblečení a myslel jsem si: Tak vidíš, mudrci, tolik toho víš, a tady

jsi učitýlek za pár šestáků! Například v hodině zeměpisu, když

profesor vykládal, kde leží Dardanely, říkal jsem si: Je to všechno

nesmysl a ztráta času. Buď na tom jednou budu špatně, budu

mít existenční problémy, a tak mi věru nastanou jiné starosti,

než kde leží Dardanely. Nebo to někam dotáhnu, a pak vždycky

budu moci stáhnout okénko u svého přepychového automobilu

a zeptat se prvního kolemjdoucího: „Prosím vás, kde leží Darda

nely?“ A on jistě ochotně a zdvořile odpoví: „To musíte jet rovně,

pak vlevo, zase doprava a hned za rohem jsou Dardanely.“

Mnohé moudrosti, zásady a poznatky, které se nám snažili ve

škole vštípit pro další život, jsem podroboval neúprosné kritice.

Třeba moralita nesobeckosti: Člověk má žít pro druhé. Dobrá, ří

kal jsem si, ale co budou dělat ti první? A když dojdeme na konec


31

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

řady, ten poslední zůstane na holičkách? Nebo výklady o tom, že

člověk má mít neúprosné, železné zásady. Tento omyl jsem brzy

prokouknul. Zásada je strnulý princip, nutící ke stejnoměrnému

defektu všude tam, kde je třeba řešit jednotlivě a odlišně. Zá

sadou jako jedním vrhem v kuželkách porazíte deset odlišných

případů. Zásada jest jakési zdrobnělé náboženství, dokonce je to

náboženství proměněné v drobné. Jsou to berličky, jsou to chů

dy. Kde živoucí a silná povaha jedná vždy podle chvíle a okol

ností, po příkazu své zákonité bytosti, tam slaboch má zásady.

Jaká to úleva pro samostatné myšlení! A naopak, kdo má vlastní

charakter, nepotřebuje zásady, překážely by mu. Zásadovost je

pomůcka, jest to prkýnko, držící ve správné poloze ruku, vyztu

žuje, co je bez kosti.

A přece si teď najednou budu zdánlivě odporovat. Ve svém sta

rém věku učinil jsem nevývratný a oslňující objev. Věřte či ne

věřte, ale je tomu tak: všechno, čemu jsme se kdysi v mládí z ne

rozumu vysmívali, čím jsme pohrdali, co nám připadalo mrt

vé, strnulé a konzervativní, stařecké a neodvážné, vše, co znělo

našim uším jako omšelá melodie starého kolovrátku, kterou už

nikdo neposlouchá, to všechno... byly pravdy.

Je totiž opravdu lepší být poctivý než nepoctivý, je opravdu

lepší mluvit pravdu než lhát, je opravdu lepší usilovat o to vidět

věcem pod kůži, je opravdu lepší milovat než nenávidět, být se

bekritický než nafoukaný, vědět, že obdarovaným je dárce, a ne


32

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

naopak, být velkorysý, a ne malicherný... Dlouho bych mohl po

kračovat, co všechno člověk musí zažít, protrpět a procítit, po

znat na vlastní kůži, aby se pokorně a s pýchou objevitele vrátil

k základním myšlenkám, jež od mládí slyšel, přijímaje je větši

nou s odporem a pohrdáním! Jaký ideál je ve slovech Shakespea

rových i pro toho, kdo o Shakespearovi nemá ani ponětí! Napsal

ten velký básník: „... žil ušlechtile z dobrých živlů složen tak, že

sama příroda by mohla povstati a říci všemu světu: ano, to je muž!“

Co více dělá chlapa, co více ho zdobí než svaly a bicepsy, vždyť

mužnost není věc pohlaví, ale duševních a mentálních kvalit.

Pak muž budí úctu, aniž musí co dělat, pak získává respekt a au

toritu. A Francouzi řeknou s obdivem „A tout seigneur tout hon

neur!“ Velkému pánu všechna čest.

OPERA, V+W, TOM SHARK

Žil jsem v Praze, která představovala vlastně celý můj svět,

a v mých klukovských letech tu byla divadelní paleta pestrá

a pro mne znamenala vizitku toho, že je to velkoměsto. Divadlo

se skvělo v mnoha podobách, úrovních a formách: bulvární scé

ny, operety, divadlo pro mládež, Spejbl a Hurvínek, dvě divadla

patřící úspěšným komikům (Vlasta Burian, Jára Kohout), až po

ofi ciální scénu Národního divadla, kamenného z nejkamenněj

ších, hrajícího ve dvou budovách. Ale ani tohle divadlo, kamenné

a ofi ciózní, nebylo sterilní konzervou. Děly se tu mnohé pozoru

hodné věci, experimentovalo se; za všechny stačí jmenovat éru


33

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

Hilarovu. Ač jsem ctil, obdivoval a miloval mnohé z činoherních herců, hlavní mojí láskou byla opera. Stojí za povšimnutí, jak se stalo, že jsem si nadlouho zachoval nepoškozený a nenarušený obdiv k opeře. Nevím už, kdo řekl, že opera je spojení vznešeného se směšným. Ve století, kdy existuje fi lm a televize, a tudíž vládne neúprosný realismus, operní stylizace se zřetelem na hudbu a zpěv dostávala na frak a byla pohodlným předmětem výsměchu. Toho všeho jsem byl ušetřen vlastně díky sociálním příčinám: otcova šetrnost, vybíjející se hlavně na mně, nedovolila, abych chodil jinam než k stání za tři koruny na druhou galerii. Z té ohromné výšky a dálky jsem viděl jen celkovou skrumáž. Působila majestátně, k tomu zněla hudba, a já si pod stropem divadla připadal, že sahám po nebesích. Komičnost opery spočívá v detailech. Ty mně však nebylo dopřáno z galerie spatřit, a tak opera neztratila v mých očích nic ze své důstojnosti.

My jsme tenkrát žili ve dvou světech. Lépe řečeno – v jednom jsme žili a o druhém jsme věděli. Ten první byl všední, reálný, obyčejný svět. Domov, rodiče, škola, řeči o těžkosti života a všechno kolem nás. Ale pak tu byl ještě svět umění, hudby, divadla, fi lmu. A tenhle druhý svět měl na mne magické účinky, přičemž návrat do obyčejného světa byl krutý a nepřátelský.

Opera a hudba na mne působily jako alkohol: opojně rozněcující fantazii a působící fyzickou rozkoš. Kino přinášelo pohádky a iluze: ať to byla romantika milostných příběhů, v nichž Gary Cooper miloval Jean Arthurovou, a měli s tím potíže, nebo


34

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

jsem spatřil svůj ideál ženy, vampa Jean Harlowovou. Pokaždé

jsme vyšli z kina zcela omámeni. Skvělé byly i americké vese

lohry – Laurel a Hardy nebo Harold Lloyd, i když ten už méně.

A nad všemi panoval jeden bůh: Charlie Chaplin.

V biografech bylo možné se rozcitlivět nad osudy chudých

dívek, které ku štěstí přišly, v divadlech čekala právě tak „Vese

lá vdova“ jako třeba drama s uměleckými ambicemi, v nočních

podnicích zářily kabarety, Václavské náměstí svítilo večer desít

kami reklam; snový svět – sladký, svůdný, zrádný – dovedl klu

kovi pěkně zamotat hlavu. A pak přišlo něco, co možno označit

jako událost. V té řadě mnoha divadelních forem se vytvořila

podivuhodnost: Osvobozené, pak Spoutané a opět Osvoboze

né divadlo Voskovce a Wericha. Ti dva, když jsem na ně narazil,

znamenali předěl v mém zmateném a chtivém mladém životě.

Voskovec, Werich a Jaroslav Ježek, aniž se sebeméně domluvi

li s Charlie Chaplinem, sehráli v mém životě dost slušnou roli.

Když jsem poprvé viděl V + W v „Baladě z hadrů“, dostal jsem

málem horečku. Ovšemže jsem všemu nerozuměl, hlavně poli

tickým narážkám, ale vycítil jsem hned a okamžitě, že mám před

sebou dvě velké osobnosti, které mne čímsi fascinují. Přidáme-li

k tomu nádhernou Ježkovu hudbu, bylo moje zajetí dokonáno.

V Osvobozeném divadle jsem si kupoval lístky k stání na balkoně

a po představení jsem chodil k zadnímu vchodu, abych viděl své

miláčky a prosil je o podpisy. Měl jsem každého z nich podepsa

ného mnohokrát. Někteří mne už znali, ale to nevadilo ani jim,


35

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

ani mně. Může se to pojmout jako beztvarost, ale také obráce

ně – jako šíře mé povahy: co všechno se do mne vešlo! Na tyhle

rozkoše, které mi dávaly jediný smysl života, byly však zapotřebí

peníze. Je hluboký omyl myslit si, že mladý kluk je nepotřebuje.

Naopak – nikdo nepotřebuje tolik peněz jako mladý kluk. I když

nejde samozřejmě o velké sumy. Můj otec byl však dosti šetrný.

Uměl sice rozhazovat a být až marnotratný, pokud se jeho zá

lib týkalo, ale na matku a na mne uplatňoval fi lozofi i šetření,

o které často rozvláčně pěl přímo ódy. Já ale potřeboval peníze

na detektivky (jednu dobu jsem vášnivě četl Toma Sharka, sešit

stál korunu padesát), na divadlo, biograf a sem tam na humrový

chlebíček v bufetu Rokoka. Otec mi však s gestem vezíra dával

na týden maximálně pět korun. To byly drobty a nestačily ani na

třetinu mých potřeb! Na opery do Národního divadla jsem cho

dil dvakrát i třikrát týdně; byla to slavná éra Ostrčilova s vyni

kajícími pěvci. A kromě toho ty biografy! Pravidelně se chodilo

do „Cinemy“ Vlasty Buriana, potom do „Besedy“ Ve Smečkách

a ještě všude tam, kde právě hráli lákavý fi lm.

Nouze prý naučila Dalibora housti. To je pravda jako máloco.

Tak jsem kradl tátovi peníze z jeho portmonky, ale vždycky tak,

aby to nepoznal. Pořád to však nestačilo. Tíseň prospívá důvtipu

a vynalézavosti. Málo platné, „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů

žene hlad“ zpívali V + W. Táta byl fi latelista a měl slušnou sbír

ku. Neměl však na tu svou vášeň čas, hlavně ne v sezoně, to jest

od podzimu přes zimu až do jara. Se známkami se piplal vždy


36

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

v létě, kdy bylo méně práce. Nápad tu byl hned: kradl jsem mu

známky a můj kamarád Robert Epstein mu je chodil prodávat.

Věděli jsme, že to jednou musí prasknout, jenže tak daleko jsme

lehkomyslně neuvažovali. Tohle mistrovské dílo přelstění rodiče

se dlouho dařilo. Spokojenost byla na všech stranách. Táta měl

radost, že má další exemplář známek, já měl peníze a Epstein si

vysloužil od táty pochvalu, jaký je hodný chlapec. Konec a ná

sledky tohoto roztomilého podvodu, který táta jednoho dne

odhalil, teď přeskočím. Vylíčím je, až jednou budu psát nějaký

horor...

Vzhledem k tomu, že se ze mne nakonec stal herec, čtenář by

chtěl asi slyšet aspoň zmínku o tom, že talent se tu už tenkrát

projevoval. Talent i tužby být hercem. Lituji, ale nemám-li lhát,

musím říci, že nic takového nebylo. Když rodičům přišla návště

va, vlezl jsem si pod stůl a hrál – Kozinu a Lomikara. Tenkrát bě

žel český fi lm režiséra Innemana „Psohlavci“, v němž Laminge

na ztělesnil Theodor Pištěk a Kozinu Bedřich Karen. Já byl však

uhranut Lomikarem. Ošklivý rys povahy: jsem kluk a všechny

moje sympatie patří Svobodnému pánu Lamingenovi z Alben

reuthu. To je u kluka neobvyklé gusto! Lomikar mne dopaloval,

proč se s tou chamradí tak maže? Já bych s nimi jinak zatočil,

říkal jsem si. Jen být takovým Lamingenem!

Divadlo, hudba a holky – to je dost zájmů, aby už nezbylo

mnoho času na jiné věci. Prospěch ve škole byl stále horší a táta


37

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

zuřil. Měl se mnou velké plány. I když dost jednoduché: chtěl,

abych byl bohatý obchodník. To sice nebyl nejhorší nápad, žel

u mne neuskutečnitelný. Když jsem viděl otce, jak obskakuje zá

kaznice, věděl jsem, že nikdy kožešníkem nebudu. Otázka, čím

budu nebo čím bych toužil být, byla stále aktuálnější, ale zůstá

vala bez odpovědi. Ničím jsem netoužil být, chtěl jsem hlavně

být. Ocitnuv se však ve věku, kdy už by se nějaké touhy v tomto

směru měly projevovat...

Byl by hřích přeskočit údobí něžně legrační, kdy jsem byl

v přechodném věku: už ne čirá puberta, ale ještě nic vyššího.

Měl jsem dva přátele až na kůži – Františka Červinku a Petra

Schulhoff a. S Červinkou jsme byli znepokojováni nočním živo

tem Prahy. Tolikrát jsme slyšeli – bahno velkoměsta. Mohlo nás

v tom věku něco více lákat a vábit než právě ono bahno? Ctnost

neměla tolik půvabů. Proto jsme si jednoho dne s Červinkou

řekli, že půjdeme chytit život za pačesy. Zamířili jsme do Kosího

hnízda, což byl dost vykřičený podnik, s kapelou, nízkým vstup

ným, vonící hříchem. Našli jsme si stůl, objednali si nejlacinější

víno a kolem sebe vysílali démonické pohledy, snažíce se vypadat

hodně zkaženě. Pak se podařilo přilákat dvě dívky, jež si k nám

přisedly. Večer tedy začínal slibně. Ale Červinka všechno zka

zil. Najednou vyslovil jméno Vladislava Vančury, a už nás nikdo

nezadržel, zkáza se rozjela. Začali jsme se přít o Vančuru a dvě

dívky seděly jako na žhavém uhlí, majíce dojem, že sedí s dvěma

velmi nudnými blázny. Po chvíli řekly, že musí na toaletu, zvedly


38

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

se a už se nevrátily. My pokračovali v debatě stále vášnivější, dív

ky nepostrádajíce, a přeli jsme se ještě cestou domů. Přišli jsme

k ránu a rodiče byli přesvědčeni, že jsme se vrátili prolezlí všemi

kanály a bahnem velkoměsta.

RADOST VÝRAZEM STATEČNOSTI

Společenský život byl rušný, někdy v něčem i honosný, určitým

vrstvám se vábivě lesknul, jiné provokativně dráždil. I na zběž

ný pohled dával zřetelně vystupovat ostře se rýsujícím třídním

rozdílům. V té době těžko mohla pravice mávat rukou nad hesly

třídního boje: bylo možno jen soudit, jaké kdo zaujal stanovisko

k tomuto neúprosnému sociálnímu faktu. Vytvářelo se nejpří

znivější podhoubí socialistickým myšlenkám a hnutím. Krajní

levice v komunistické straně, dávno už v hloubi duše bolševická,

utěšeně zrála jako hrušky na slunci. Kdy odhalí své pravé pudy,

kdy odloží svou masku, bylo jen otázkou času. Ten okamžik při

šel dost záhy. Celkově to byla ideální doba pro smrtelně vážně

míněné socialistické snahy i pro stejně důkladnou demagogii.

Obojí si přišlo na své. Faktem zůstává, že uprostřed vším tím

zmatkem a neklidem rozbouřené Evropy předvedla první re

publika demokracii, přes četné kletby zprava i zleva, vcelku ne

pošramocenu a neporušenu. Pro kulturní svět, umělce i vědce

měly levé tendence magnetickou přitažlivost. Skoro všechna

takzvaně pokroková a umělecky formálně průbojná jména se

hlásila pod levé prapory. Nejinak bylo tomu s poezií a literatu


39

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

rou. České divadlo mělo vždycky vysokou úroveň. Nebylo jen

hodnotou uměleckou, bylo spolutvůrcem a průvodcem národ

ního osudu. Jsou historici, kteří přisuzují divadlu čest mohut

né síly národního probuzenectví, a mnohé nasvědčuje tomu, že

právem. Dokonce snad mělo hodnotu především morální.

Ve „Švejkovi“ je proslulá věta: „... naši drahou vlast vovinujou

nějaký mraky.“ Nad vlastí opravdu začínalo být zachmuřeno. Po

litika, jak už Bismarck říkal, se o nás velmi starala. Rozměklá

a úpadková Francie, nevypočitatelný Albion, za dveřmi po zuby

ozbrojený soused bez sentimentality, problém sudetských Něm

ců jako záludná skulina, odkud proudil studený vzduch nacis

mu. Nad republikou bylo zatažené nebe. A přece nálada v náro

dě byla skvělá, nikoliv bezstarostná. Ani stín poraženectví, stra

chu, zbabělosti, takže nevím, byl-li od té doby český národ v tak

mužné formě. V mé paměti je uchován jako na fi lmovém pásku

večer v Osvobozeném divadle: z jeviště najednou zaznělo zvolá

ní „Pomozte bránit demokracii!“ Divadlo narvané mladými, sta

rými, studenty, měšťáky, elektrizující napětí ve vzduchu: nelze

nepoužít komunistického slovníku – bojovná neorganizovaná

fronta, divadlo jako národní tribuna, divadlo jako silný zážitek.

Závěrečnou píseň zpívalo s Voskovcem a Werichem celé diva

dlo. A přece jsme všichni byli jati jakousi předvídavou úzkostí.

Ale vyslovenou nestoudnou zradu neočekával nikdo, s výjim

kou snad těch, kteří si ji v duchu přáli, připraveni ohřát si svou

vlastní nechutnou polívčičku. Šedivý příkrov smutku snášel


40

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

se pomalu, ale nezadržitelně na naše bedra a nebylo možno to

nevidět. Neštěstí – nehmatatelné a neuchopitelné – bylo už ve

vzduchu. Připravovaly se mnichovské dny, to děsivé „o nás bez

nás“. Radost už začínala být výrazem statečnosti.

NAPOSLEDY S MAMINKOU

Okupace probíhala německy, to jest spořádaně. Národ, který

se stane kořistí uzurpátora nemajícího žádných zábran, takový

národ, je-li to zdravý organismus, nutně musí ze svého středu

vydat dva typy – jednoho Emila Háchu a jednoho Fučíka. Má-li

přežít. Oba jsou v pravém smyslu hrdiny, ale onen druhý před

stavuje hrdinství efektnější a také vděčnější. Pracovat v podze

mí, v ilegalitě, každou vteřinu riskovat krk, je trpké víno, ale je

to víno jakýmsi strašlivým způsobem opojné. Jde o sebeproži

tek hrdinství. Teče často krev, ale neteče hanba. Role, do níž byl

obsazen Emil Hácha, byla truchlivější. Zdědil národ ve stavu

katastrofy a stával se jejím symbolem. Znovu vidíme, jak vágní

je slovo realismus. Je mnoho realismů: byl realista Hácha a byl

realista Fučík. Který z těch dvou realismů byl více hoden obdi

vu? Hácha přece musel vědět, že jeho jméno bude navždycky

znakem hanby, že se nikdy nenajde tak statečný člověk, aby pro

něj našel slůvko uznání, když už ne obdivu, že navždycky bude

znakem národního ponížení, otroctví, podlosti.

Líčit tu dobu nemá smysl. Učinili to mnozí jiní a důkladně,

někteří dokonale. Maminka už nosila židovskou hvězdu a čeka


41

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

lo se jen, kdy přijde předvolání do transportu, to jest na cestu k pravděpodobné smrti. Když někdo zazvonil u dveří, ztuhli jsme. Koloval tenkrát takový vtip, krutý a dokonalý, skvěle vystihující tehdejší živoření. Židovská rodina sedí u večeře, náhle zazní zvonek u dveří. Paní jde otevřít, za dveřmi dva muži v kožených kabátech. „Geheime Staatspolizei“, řeknou. Paní si úlevně oddechne: „Gott sei Dank! My už se báli, že jdou od Židovské obce.“ Nacistická krutost byla chladnokrevně rafi novaná a dovedla potrápit: předvolání k cestě do koncentráku nenosili Němci, nýbrž zaměstnanci Židovské náboženské obce.

Na chvíli zdánlivě odbočím...

Měl jsem dva strýce. Dva tak odlišné, ba protichůdné typy by se musely dlouho hledat. První, matčin bratr, pomenší, s neupraveným knírem a holohlavý, byl to, čemu se říká „dobrák“ – láskyplný, vůči mně štědrý při vší své bídě, opak hrdinského zjevu a imponující mužnosti. Často k nám chodil, ale vyhýbal se jakékoli zmínce o politice a válečné situaci. Přeslechl ji a udělal kašpárka nebo napodobil sousedku, ze které jsme si vždycky dělali legraci. To, jak se tvrdošíjně vyhýbal debatám o politické situaci, působilo skoro divně. Dnes vím, že viděl vše neobvykle realisticky, nepříznivé zprávy říkat nechtěl a příznivé nemohl. Situace byla zlověstná. Wehrmacht dlouho slavil triumfální úspěchy. Strejda Karel působil jako člověk, který nechápe, co se děje. Se svým posmutnělým úsměvem, v čisté, i když roztřepené košili, nikdy nepřišel s prázdnou. Mnoho možností neměl,


42

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

potraviny už byly na lístky, ale zpravidla pokaždé přinesl oblo

žený chlebíček, a to byla veliká pochoutka. Když padla zmínka

o předvolání do transportu, které ho neúprosně čekalo, nehnul

ani brvou a zdálo se, že neslyší. Osud už beztak krutý mu však

bestiálně nadělil něco navíc. Po atentátu na Heydricha byly oka

mžitě vypraveny tři trestné transporty do lágrů. Odjížděl jedním

z nich... Vlak však nedojel s živými, většina transportovaných

byla postřílena nebo zamordována cestou. V lágru vyhazovali

z vagonů už jenom mrtvoly. Na konci války vyšlo najevo, že strýc

Karel pracoval v ilegalitě, byl zapojen do velmi agilní a statečné

podzemní buňky. Tento tichý, zdánlivě pasivní a komický, sta

tečný člověk.

Druhý strýc byl nesrovnatelně atraktivnější a hlučnější typ.

Měl dvě lásky, bez nichž nedovedl žít: Pánaboha a kořalku. Byl

mocně puzen kázat. Mně přednášel o dobrotě boží, o tom, že

oko Pána našeho bedlivě nás sleduje, že musím dělat dobré

skutky, potlačit všechno zvířecí přírodní sobectví, mít jedinou

nepřetržitou touhu obětovat se druhým. Ptal se, zda se denně

modlím, protože Bůh všechno zaznamenává. Poslouchal jsem

ho a ani nemukl, ač v hlavě se zapojil mozek na nejvyšší obrátky

a vířily mi tam desítky námitek a odpovědí. Většinou a po mém

soudu trefných a břitkých, ale nesměly z úst ven. Věděl jsem,

že strýc by pro pořádný pohlavek nešel příliš daleko. Je nutné

být dobrý, šířit dobro, vnukat dobro druhým. Potlačit sebe, ne

myslit na sebe, žít pro druhé. V mé klukovské hlavičce jeho řeči


43

I. VLASTNÍ ŽIVOTOPIS

vykřesaly ostré a rozumové námitky, cit zůstal zcela nedotčen. Na to všechno mne nenalákáš, říkal jsem si vzdorně a se vzrůstajícím vztekem. I kdybych byl dobrota



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist