načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skryto v Paříži – Corine Gantz

Skryto v Paříži

Elektronická kniha: Skryto v Paříži
Autor: Corine Gantz

Annie žije ve zdánlivě dokonalém manželství, ale že je to omyl, zjišťuje krátce před nečekanou smrtí manžela. Velmi těžko se s ní vyrovnává, útěchu hledá ve vaření a odmítá ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 396
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil Jiří Chodil
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-267-0825-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Annie žije ve zdánlivě dokonalém manželství, ale že je to omyl, zjišťuje krátce před nečekanou smrtí manžela. Velmi těžko se s ní vyrovnává, útěchu hledá ve vaření a odmítá snahy okolí zapojit ji znovu do života. K tomu ji dožene až hrozící krach, který ji přiměje pronajmout některé pokoje ve svém kouzelném domě. Nakonec se do domku nastěhují tři nájemníci - bývalá modelka, zvláštní tichá dívka a umělec. Jak se všechny nesourodé povahy dokážou sžít, dokonce si pomoci najít smysl života a naučit se užívat si života "po francouzsku"? Každý z nich si nese svůj velký balvan, který se snaží v tom kouzelném útočišti uprostřed Paříže odhodit, aby se pokusil začít znovu. Román o přátelství, lásce a třech ženách hledajících nový život v srdci Paříže.

Popis nakladatele

Příběh o přátelství, lásce a třech ženách, které utíkají od svých životů do samotného srdce Paříže, aby začaly znovu a lépe.

Ztracena ve Francii, v cizím prostředí, mezi lidmi, kterým sotva rozumí, se Annie vzpamatovává z náhlé smrti svého manžela. Jedinou jistotou v jejím životě je dům uprostřed Paříže, ve kterém se ukrývá před světem a který láskyplně opečovává, dům provoněný jídlem, protože Annie je nejen dokonalá hospodyňka, ale také nadšená kuchařka.
Za žádnou cenu se milovaného domku nechce vzdát a když jí hrozí bankrot a vystěhování, rozhodne se do svého domova přijmout nájemníky. S příslibem nových začátků v Paříži přiláká Lolu, bývalou modelku, která s dětmi prchá od manžela, a záhadnou tichou dívku Altheu. Když se k nim připojí ještě nevyzpytatelný francouzský umělec a nesnesitelný Francouz s aristokratickým chováním, životem v domě to pěkně zamíchá.
Annie chtěla zachránit svůj dům, ale brzy zjistí, že ještě naléhavěji potřebují pomoc její nové nájemnice – a možná by v průběhu mohla zachránit i sebe samotnou…

Zařazeno v kategoriích
Corine Gantz - další tituly autora:
Skryto v Paříži Skryto v Paříži
 
K elektronické knize "Skryto v Paříži" doporučujeme také:
 (e-book)
Vražedná diagnóza Vražedná diagnóza
 (e-book)
Lovec králíků Lovec králíků
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skryto v Paříži

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.motto.cz

www.albatrosmedia.cz

Corine Gantz

Skryto v Paříži – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Praha 2017


Přeložil Jiří Chodil


Mým třem mužům.



7

Prolog

Paříž, před dvěma lety

Johnny se zase vyfiknul jako opravdový Francouz. Už jen to sako, co na sebe hodil! Dokud ještě žili ve Státech, nikdy tak elegantní hadry nenosil. To Annie na tom byla podstatně hůř. Křivky – ty, na které pyšná být mohla, i ty, co se jimi chlubit už tak moc nemohla – se jí jako obvykle a zcela nefrancouzsky dra­ ly ven z vínově červených šatů Chantal Thomass.

Chlapcům dali pusu na dobrou noc a holce, co je měla hlí­ dat, ještě jednou zopakovali, že do postele je má zahnat dříve, než bude deset. Johnny pak rozrazil těžké vstupní dveře jejich pařížského domu a  z  toho, jak to udělal, z  toho, jak měl při­ tom ramena celá ztuhlá, jakoby vyšprajcovaná prknem, Annie pochopila, že zuří. Neměla ale tušení, kvůli komu nebo kvůli čemu. A tak jenom mohla doufat, že se nevzteká na ni a že to nebude ona, kdo si to, než večer skončí, vyžere.

Noční vzduch, těžký a horký, ji vlhce laskal po tváři. Kráčeli s Johnnym vedle sebe po Rue Nicolo osvětlené staromódními po­ uličními lampami. Annie se pokusila chytit Johnnyho za ruku, ten ji ale během pár okamžiků zase pustil. „Budeš řídit,“ zastavil se před její dodávkou. „Dala sis skleničku o něco dříve než já.“

Annie se poslušně posadila za volant, Johnny se uvelebil na sedadle vedle ní. Spustila okýnko až úplně dolů, nechala nahou paži volně se klátit venku na dveřích auta, vzduch ji hladil. Jeli teď po Rue de Passy směrem k Trocadéru. Psal se dvacátý prv­ ní červen, byla noc letního slunovratu a zároveň i noc, kdy se koná Fête de la Musique – Svátek hudby. Noc jako stvořená pro to, aby se v ulicích tančilo, noc pro ivresse et amour, pro opoje­ ní a lásku. A Annie pořád ještě doufala, že se této noci dočká trochy z obojího.

Johnny se na sedačce vedle ní snažil v  obvyklém zmatku poházených obalů od bonbonů a polámaných dětských hraček zaujmout co nejpohodlnější polohu.

„Jsi v  pořádku?“ zeptala se váhavě. Johnny jenom pokrčil rameny.

Rue de Boulainvilliers a  Avenue Mozart doslova praskaly ve švech, všude davy lidí. Jakási žena pohupovala boky v ryt­ mu bonga, bubeníkovi ve stejném taktu poskakovaly na zádech dlouhé blonďaté dredy.

„Po večeři bychom si mohli jít zatančit,“ navrhla Annie. „Je noc, kdy by se mělo tančit.“

Johnny mlčel.

Z Place Rodin se vzduchem nesly zvuky jazzu. Na Place du Costa Rica stál uprostřed chodníku jakýsi podivín ve smokin­ gu, jeden z  těch týpků, které Annie vídávala pískat si operní árie na stanici metra Ranelagh, a  z  plna hrdla vyřvával Nes­ sun Dorma.

„Něco se s tebou děje,“ odvážila se poznamenat.

„Annie..., musíme si promluvit.“ Když konečně „domluvili“, celá se chvěla. Johnny seděl klid­ ně a tiše, ruce měl složené v klíně, díval se k zemi jako malý kluk, co ho chytili při nějaké rošťárně. Až na Champs­Élysées se jí dojet nepodařilo. Zaparkovala dodávku na Avenue Vic­ tor Hugo, jak to šlo nejlépe, a opřela se lokty i čelem o volant, srdce jí zběsile bilo. Na to, aby dokázala myslet, aby dokázala dýchat, musela vynakládat nadlidské úsilí. Vzápětí ji ale ovlá­ dl vztek. Popadla, co jí přišlo pod ruku – hračky, svůj mobil, nějaké staré mapy –, a mrštila tím po Johnnym. V obraně zvedl ruce vzhůru, jako jakási podivná stotřicetikilová gorila, oběť domácího násilí.

„Annie...“

„Okamžitě vypadni!“ zaječela.

„Poslouchej...“

„Vypadni z toho auta, ty zasranej kreténe!“

„Annie, zkus se trochu uklidnit,“ vybídl ji tím teplým a rozum­ ným hlasem, plynoucím hladce a mazlivě jako to nejdražší čer­ vené víno. Rukou už ale držel kliku dveří.

Prudce se odtrhla od opěradla, vrhla se k němu a bušila mu přitom do ramene. „Vypadni sakra z mýho auta!“

Johnny vyklouzl z auta, zabouchl za sebou dveře, a aniž by se na ni podíval, zamířil pryč.

„Debile!“ zakvílela směrem k jeho ve tmě se ztrácející siluetě. Bezcílně kamsi jela. Schopnost vidět, cítit, vnímat ji opustila. Kamsi jela, lidi zaplňující ulice ale už neviděla, hudbu neslyše­ la. Jezdila takhle městem hodinu, nebo snad ještě déle, a celou dobu plakala jako malé dítě.

Trvalo snad celou věčnost, než objela konečně blok, v němž se nacházel domov, neschopná přes slzy stékající jí stále z očí najít místo na zaparkování. Doma. Musí se vrátit domů. Sundala si střevíčky od Manola Blahnika s pětipalcovými podpatky, které si pořídila jenom pro tuto noc, a bosá zamířila přes ulici. Byla vděčna za chlad asfaltu, který cítila pod holými chodidly. Pak se usadila na nejnižším stupínku kamenného schodiště a ještě chvíli plakala. Konečně si osušila oči, postavila se a  zamířila po schodech vzhůru.

Na druhém konci Paříže mezitím Johnny se Stevem vyšli z  baru v  Rue des Pyrénées. Hlasitě se smáli. Steve už skoro nemohl chodit, Johnny se proto usadil za volant jeho jaguaru a s pištícími pneumatikami vyrazil jako šílenec směrem k Péri­ phérique, dálničnímu obchvatu jako had obkružujícímu celou Paříž.

Ve chvíli, kdy Annie vstupovala do domu, byli Johnny a Ste­ ve už mrtví.

Janvier (Leden)

1

Tenkrát před deseti lety, to bylo ještě v  zemi cheeseburgerů a koblih s dírou uprostřed, to si Annie vůbec nelámala hlavu nad tím, co jí a co jíst bude, nebo nebude. Tehdy to dokázala, teď to ale bylo všechno úplně jinak. Teď pro ni bylo JÍDLO, ano, JÍDLO, psané přesně takhle, velikými, co největšími písmeny, vším. Myslela na jídlo, mluvila o jídle, připravovala jídlo... a přitom jaksi mimoděk nabírala další a další kilogramy, zcela nevhodné kilogramy, tedy alespoň podle pařížských standardů. Byly to dny, kdy pro ni jídlo představovalo posedlost. Například včera. To klesla na samotné dno kulinářského pekla, když si – a to na prázdný žaludek prosím! – koupila knihu Bible du Beurre. Byla to vlastně kuchařka zasvěcená jednomu jedinému – máslu. Jmenovalo se to bible másla a bible másla to opravdu byla, autor máslo miloval, rochnil se v něm a napsal na ně ódu.

A hned téže noci, sotva Annie zahnala chlapce do postele, sebrala odvahu a zahloubala se do receptu na croissanty. Myslíte si, že se zděsila, když zjistila, že tohle nevinně vypadající pečivo, jež v  posledních deseti letech bez sebemenší špetky podezření hltala jako hroch v zoologické zahradě pecny chleba, sestává z devětadevadesáti procent z másla? To si tedy pište! A myslíte si, že jí to zabránilo pustit se do přípravy svých vlastních croissantů? Ani náhodou!

Možná to ale byla terapie. Máslo. Možná potřebovala máslo, snila o másle, brodila se máslem. Potřebovala máslo, protože – a teď to bude znít divně – byla nešťastná.

Otázkou tedy bylo, jestli to, co cítila skutečně, byl více smutek, nebo více vztek. Celkově ale Annie, když už by si měla vybírat, dávala přednost tomu, že za nárůst její váhy o čtrnáct kilo od oné noci, kdy k  té nehodě došlo, může smutek, a  ne vztek. Na tom, že zapomněla, k čemu se používá rtěnka, nebo že už několik let nebyla u kadeřníka, to sice nic neměnilo, připadalo jí ale jaksi lepší, že za to může fakt, že je nešťastná, a ne pekelně naštvaná.

Bez ohledu na to, jak dlouho a  zoufale vyhlížela z  okna, Paříž se dneska tvrdošíjně odmítala probrat. Bylo šest hodin ráno a dosud ani náznak nového dne. Annie se dnes – znovu – probudila už ve čtyři, nesoustředěná a osamělá. Dokonce natolik osamělá, že zvažovala, že vyšplhá ty troje schody a vytáhne chlapce z postelí na brzkou snídani.

Ještě pořád na sobě měla župan, byla neučesaná a dosud se neumyla, ale sprcha musela počkat. Vodovodní trubky vydávaly při jakémkoliv pokusu přimět je k činnosti kvílivý zvuk připomínající mrouskající se kočku, a kluci se potřebovali vyspat. A tak Annie studovala zdi kuchyně a vysoký strop a zoufale se snažila vymyslet nějakou činnost, pokud možno co nejnáročnější, kterou by zabila nejbližší hodinu. Ale i ta stará dlážděná podlaha byla bez poskvrnky. Sbírka nejrůznějšího barevného harampádí z blešího trhu na otevřených policích byla dokonale srovnaná. A v dalších přihrádkách zase ležely ve skleněných nádobách ořechy, semínka, hrách, čočka a fazole, všechno pečlivě roztříděno podle barev. Ani tady nebylo co uklízet. Na plotýnce stařičkého sporáku už probublávala kuřecí polévka a na ploše kuchyňského pracovního stolu z carrarského mramoru leželo dvanáct roztomilých miniaturních croissantů, co si je přichystala už v noci, připravených jenjen strčit do trouby a odtud rovnou do pusy.

Ranní kuchyni plnil zvuk bublající polévky, cítit byly kvasnice, vařená zelenina a čerstvě spařená káva. Annie netrpělivě popadla kuchařku a častým používáním hodně opotřebovaný francouzsko-anglický slovník a usadila se k masivnímu stolu uprostřed místnosti. Začala knihou listovat sem a  tam, tam a sem. Konečně její pozornost zaujal snímek ryby obalené do něčeho bílého. Recept se jmenoval Bar de mer dans sa croûte de sel. Jenom aby se ujistila, že se nemýlí, rychle zalistovala slovníkem, aby si ověřila, že doopravdy ví, co znamená slovo croûte.

Krusta! Samozřejmě. Mořský vlk v solné krustě. Na recept bylo třeba celé kilo hrubě mleté soli z oblasti Guérande, protože použít obyčejnou sůl, to zřejmě podle francouzských mistrů kuchyně znamenalo něco jako hrdelní zločin. Jak si tak četla ten recept, usoudila, že se podle něj nejen nedá nic uvařit, ale dokonce i nakoupit suroviny na jeho realizaci je prakticky nemožné. Perfektní! Zrovna něco takového hledala! Annie popadla kalkulačku s  pokémony a  prsty se jí hbitě rozběhly po tlačítkách. Už to bylo sice deset let, co přišla do Francie, pořád si ale převáděla recepty z francouzštiny do angličtiny, gramy na unce, centilitry na standardní americké šálky, což byla jednotka, kterou by Francouzi nepochopili, ať by se snažili, jak by chtěli.

Nebylo to tím, že by se snad všechny ty míry a váhy nedokázala naučit, představovalo to její osobní vzpouru, její snahu dělat věci jinak. Zaschlé zbytky jídla na tlačítkách přístroje praskaly a skřípaly a ona pocítila podivné uspokojení, když si uvědomila, že i kalkulačka má svou croûte.

Recept byl skvělý, pro její potřeby přímo ideální, okamžitě se jí díky tomu zlepšila nálada. Přinejmenším bude moci nechat toho bezcílného bloumání od ničeho k  ničemu, protože se zaměstná tím, že bude plánovat, nakupovat suroviny a  nakonec komplikovaně péci mořského vlka..., kterého nikdo nebude jíst. Ji to ale zaměstná natolik, že nebude muset myslet. Myslet na peníze, myslet na to, že jí chybějí, myslet na podobné věci. A možná na chvíli zapomene i na ten nekonečný ping-pong v hlavě, kdy jí myšlenky přeskakují sem a tam jako nějaký podivný míček, který se nikdy nezastaví, míček přelétávající síťku mezi dvěma hráči, z  nichž ani jeden není schopen dosáhnout vítězného bodu. Protože tak tomu bylo od té chvíle, co Johnny umřel, pořád... Jeho-vina-její-vina-jeho-chyba-její-chyba-jeho-zrada-její-zrada... Pořád sem a  tam, tam a sem, donekonečna.

Ta nehoda, k níž došlo, byla výsledkem jednoduché rovnice – alkohol plus rychlost rovná se smrt – a nikdo se špetkou zdravého rozumu v hlavě by neřekl nic jiného, než že to byla prostě otázka štěstí, či smůly. Ale všechny ty věci, které předtím oné noci řekl on jí a ona jemu, to bylo něco úplně jiného, to nebylo o štěstí nebo neštěstí. Vědět, a přitom předstírat, že neví... Hryzalo ji to u srdce, užíralo ji to zevnitř, pronásledovalo ji to dnem i nocí. Od předních dveří se ozvalo diskrétní zaťukání. Lucas! A v týž okamžik si Annie uvědomila, že minulou noc přední dveře nezamkla – zase. Oh mon Dieu! Lucas se dostane dovnitř a zase ji bude kárat za tu její alarmante nedbalost. Samozřejmě by mohl jít zadem přímo do kuchyně, jako by to udělal každý normální člověk, to ale on ne, on se musí dovnitř drát předními dveřmi, aby měl proti ní munici hned po ránu. Kdo mu vlastně dal právo na to, aby ji kontroloval? Navíc, tohle je šestnáctý pařížský arrondissement, ten nejklidnější, nejbezpečnější, nejpokojnější obvod celé Paříže, a soukromá ulice k tomu.

Annie naslouchala, jak se Lucas pokouší otevřít, otáčí koulí, sloužící zvenčí jako klika, sem a tam a pak se do zkřížených a vrzajících dveří opírá celou vahou, jako by jí tím chtěl ukázat, jak věci v jejím domě fungují, tedy spíše nefungují tak, jak by měly. Jak rád Lucas kritizuje všechno, co je v domě v nepořádku! Annie ovšem už dávno pochopila, že ve skutečnosti Lucas kritikou domu nemíří na dům samotný, o  ten mu nešlo. Ve skutečnosti totiž kritizoval ji, přímo ji osobně za to, jak vede celý svůj život.

Annie si trochu urovnala růžový, notně zválený a  srdíčky doslova zamořený froté župan, který jí chlapci věnovali ke Dni matek. Ten župan byl obrovský omyl, totální chyba, vypadala v něm jako velká růžová bečka, co by ale jako máma pro své děti neudělala? Kluci museli dát na hromádku všechny úspory, aby jí ho mohli koupit. Rychle si ještě rukou uhladila vlasy a připravila se na okamžik, kdy Lucasův odmítavý pohled padne na to, čemu chlapci říkali „mamáč“, a také na to, že on sám bude na beton oblečený v kašmíru, bude hladce oholený a vonět bude kolínskou Habit Rouge od Guerlaina. Zatímco Annie je cítit po polévce a vypadá jako jeden z těch vagabundů potulujících se po pařížských ulicích a mluvících sami k sobě. Takových vagabundů, kteří by, když by na to přišlo, na sobě klidně mohli mít i růžový župan se srdíčky, a nikdo by se nedivil.

S Lucasem vnikl do kuchyně poryv lednového větru, a to už muž zápasil se dveřmi, aby je za sebou zase zavřel. Pofoukal si prsty, pak vrazil ruce do kapes černého kabátu a jako obrovský, sám sebe litující tučňák se přišoural ke sporáku.

„Dej mi pokoj!“ pozdravila ho Annie nejslušněji, jak si zasloužil.

Lucas došel ke sporáku, podezřívavě nakrčil nos a  nasál vůni vařící se polévky, potom natáhl ruce nad hrnec a chvíli je tam podržel v teple. Pak si konečně sundal kabát a poskládal své dlouhé tělo na kuchyňskou židli. „Máš trochu toho mizerného amerického kafe?“ zeptal se nakonec. Lucas mluvil anglicky velmi dobře, ale s těžkým a nezaměnitelným přízvukem. Annie vstala ze židle a obrátila se k němu zády, aby neviděl, že se usmívá. Koneckonců právě teď na něj přece měla mít vztek, stejně tak jako on na ni, to už byla součást každodenní hry. A kdyby Lucas viděl, že se usmívá, celou hru by to pokazilo. Z  přihrádky vytáhla kafáč s  Mickymauzem a  kávovou konvici přesunula z pracovního pultu doprostřed jídelního stolu, celou dobu přitom uvažovala, jestli v tom županu nemá moc velký zadek. Ne snad, že by hrnkem o stůl přímo třískla, když mu do něj nalévala kávu, rozhodně se ale nedalo říci, že by to udělala decentně a s elegancí.

Lucas, musela si to opět připomenout, má na mysli jenom její dobro. Je tu teď, v tuto nekřesťanskou hodinu jenom proto, že ví o její nespavosti, a kdoví o čem všem ještě. Možná vlastně ví skoro úplně o všem. Přijel sem vždycky na šálek kávy před tím, než pokračoval někam, kam takoví pařížští Lucasové, kteří nic nemusí, ale všechno mohou, chodívají, Annie ale měla podezření, že sem chodí z jiného důvodu. Zkontrolovat ji, jestli se vůbec oblékla a aspoň trochu si prohrábla vlasy. A fungovalo to. Nic vás nedokáže dostat do sprchy tak jistě a  rychle jako nesouhlasně pozvednuté obočí dekadentně elegantního Francouze.

Annie často uvažovala o  tom, proč se vlastně s  Lucasem trápí, a  stejně tak často  – jako třeba zrovna teď  – si lámala hlavu tím, proč on se trápí s ní. Od chvíle, co Johnny umřel, podařilo se jí od sebe odehnat celou spoustu lidí, kteří to s ní mysleli dobře. Jak říkala svým chlapcům: Než si vybrat špatně, lépe být sama. Ale zrovna teď ji napadlo, zda to v tomhle případě není vlastně úplně naopak. Zda to nebyl Lucas, kdo vybíral a vybíral, až přebral. A zda by pro něj nebylo lepší být sám než s ní.

Lucas pečlivě studoval hrnek, jako by na něm chtěl pohledem zahubit všechny případné bakterie, nebo spíše proto, aby oddálil chvíli, kdy řekne, co říci přišel.

„Nenabíjejte posly,“ pronesl konečně.

„Nezabíjejte! Říkáme ‚nezabíjejte‘.“

Už to tu bylo zase. Annie cítila, jak v ní roste vztek jako tlak páry v kotli staré lokomotivy. Lucas měl skutečně mimořádnou schopnost ji naštvat. Ne, nebylo to jako tamten vztek, ten starý vztek, ten věrný společník, co ji užíral už skoro tři roky. Tenhle vztek byl úplně nový. Nový a pokaždé trochu jiný. A určitě neměl – tím si byla jistá – nic společného s tím, že Lucas jenom náhodou unikl nehodě, která stála Johnnyho život.

Johnny se totiž pokoušel oné noci vytáhnout Lucase ven, Lucas ale chtěl zůstat doma a sledovat Fête de la Musique v k lidu a v televizi. Nejlepším způsobem, jak Johnnymu uniknout, bylo dělat se mrtvým, takže Lucas jednoduše nezvedl telefon. „Přijdeme tě se Stevem vyzvednout,“ říkal Johnnyho hlas ze záznamníku. „Když budeš pořád jenom čumět na televizi, ty ptáku, nic nezažiješ.“

Je jisté, že kdyby pro něj nejeli, k nehodě by nedošlo, Lucas za to ale určitě nemohl. Noviny pak psaly o „krvavé lázni“, ve které uvízlo hned deset aut. Příliš mnoho chlastu, co do sebe Johnny nalil, mu zpomalilo reflexy. Alkohol, nebo také ztráta soustředění vyplývající z toho, jak se s ním předtím pohádala. Ne, Annie určitě Lucase z ničeho neobviňovala, to by byl nesmysl. Jenom by si přála, kdyby dokázala se stejnou logikou pohlížet i sama na sebe, na svou vinu či nevinu.

Důvod, proč se na Lucase zlobila  – ve skutečnosti vzteky viděla rudě –, neměl s tou nehodou nic společného a mohl za to stoprocentně jen a pouze Lucas, který se rozhodl strkat nos do věcí, které byly čistě jen její, proto, že se rozhodl jí kontrolovat život.

Lucas vhodil do šálku kostku cukru, zamíchal hnědou tekutinu a  pozvedl hrníček k  ústům. Rozhlédl se přitom kolem sebe, jako by ho opět vyděsilo to, jak se ocitl v Anniině kuchyni. „Když to půjde dobře, budeš moci dům nabídnout někdy v únoru,“ prohlásil, aniž by se na ni podíval.

Annii začalo štípat v nose a v očích, hned nato se rozkřičela. Ukázala prstem k zásobníku, v němž byly pod biolampami úhledně srovnány tři řady dvoupalcových květináčů. „A  co moje rajčata?“ zaskuhrala, neuvědomujíc si, že zvyšuje hlas. Ale bylo to tam, znělo to trochu, jako když se rozpiští myš. „Co bude s nimi? Myslel jsi na ně?“

„To je...,“ spustil Lucas, pak se ale odmlčel. „Nenapadá mě žádný zázračný způsob, jak si vydělat dost peněz na to, aby sis mohla dovolit bydlení v luxusní pařížské čtvrti, a přitom vychovávala tři děti.“

„Seženu si práci,“ odsekla.

Lucas si zaujatě prohlížel své dokonale upravené nehty. „Na to ti budou chybět praktické zkušenosti.“

„Zkůšenósti, zkůšenósti,“ pitvořila se a přeháněla francouzský přízvuk jako Peter Sellers, když hrál inspektora Clouseaua v Růžovém panterovi. „Jsem máma tří kluků, kterým není ani devět roků. Tak to musím mít nějaké zkůšenósti. A taky jsem na střední měla závěrečný projev za celý ročník! Copak to nic neznamená?“

„Ne,“ odpověděl Lucas zcela upřímně a povzdechl si.

Samozřejmě, že to nic neznamenalo, to Annie sama věděla nejlíp. Ve Francii to nejspíš neznamenalo nikdy vůbec nic a  vzhledem k  tomu, že k  těm jejím patnácti minutám slávy došlo před více než deseti lety a od té doby se nic nenaučila, neznamenalo by to nic už ani ve Státech.

„Tenhle dům je jediné, co nám po té tragédii zbylo.“

„Po tragédii, ke které došlo před třemi roky, Annie.“

S  Lucasem to bylo vždycky stejné, připomínalo to stokrát zhlédnutý film, na němž se změnilo pouze to, že ho technici vyčistili a převedli do 3D, herci ale pořád hráli stejné role a vyslovovali stejná slova. Vždycky to byl stejný Lucas. S tím svým aristokratickým držením těla, zasmušilým výrazem, s  tím, jak při řeči gestikuloval oběma rukama. Ach, jak byl při tom nechutně a nafoukaně francouzský! Očima mu stále upřeně hleděla na krk. „Dva a půl roku! Kluci to nesou stejně těžce, jako když Johnny umřel. Jsou z  toho pořád stejně zkroušení.“

Lucas na ni unaveně pohlédl. „Ty jsi. Možná, že ty. Kluci už to berou dobře.“

„Nikdo to nebere dobře! Všechny nás to poznamenalo! Na celý život!“ Hlas se jí zlomil a dříve, než tomu stihla vědomě zabránit, se zhroutila na stůl a tiše vzlykla.

Lucas se zvedl ze židle, vytáhl z kapsy kapesník a podal jí ho. Nevšímala si kapesníku, natáhla se místo toho po papírové utěrce, ležící na stole, a  vysmrkala se do ní. Lucas k  ní přistoupil a neohrabaně ji poplácal po zádech. Slzy, jež jí tekly z očí, ho ale nemohly odradit nadlouho. „Annie, musíš to prodat, protože jinak o ten dům stejně přijdeš a nebudeš z toho mít nic. Nejsi schopná splácet hypotéku. Je mi to moc líto, ale z finančního hlediska nemáš na výběr.“

Annie si otřela oči papírovou utěrkou a vyskočila ze židle. „To neudělám, kčertu!“ vyhrkla. Lucas, uklidněný tím, že slzy již zmizely, se opět usadil na židli a sledoval ji, jak pobíhá po kuchyni, otvírá a  zase s  prásknutím zavírá dvířka skříněk, vytahuje odtud mouku, máslo a vajíčka a vše to vrství na jednu hromadu uprostřed stolu.

„A teď děláš co?“ pozvedl Lucas obočí. „Co plánuješ? Budeš péct koláče?“

Se zuby vztekle zaťatými, divže si nerozdrtila stoličky, odměřila tři šálky mouky a vysypala je na hromádku. Potěšilo ji přitom, že zvířený bílý obláček dolétl až do prostoru, v němž Francouz seděl. Mávnutím ruky obláček odehnal pryč, ona zatím do hromádky mouky vyhloubila důlek a do něj vhodila několik lžic změklého másla.

„C’est beaucoup de beurre, non?“ poznamenal Lucas.

„Jo, je to hodně másla, a co má být? Je to moje věc, stejně jako ten dům. Mám stovky možností na výběr, stovky tisíců možností,“ vrčela a rozbíjela vajíčka, jedno po druhém, slizkou hmotu z výšky, plop, plop, přidávala ke směsi. Chaos na stole jako by vystihoval její rozpoložení.

„Prosím tě, sedni si na chvilku. Nech toho s těmi vajíčky,“ zaprosil Lucas.

„Raději vajíčka, než aby to byla tvoje lebka, Lucasi. A taky musím platit daně! A  elektřinu!“ Teď už prakticky ječela. „A přesto si celou dobu jsem schopna ten zasraný barák držet!“

„Jenom to, co měsíčně vydáváš za potraviny,“ odvážil se znovu ozvat Lucas, „je docela nepřiměřené, řekl bych.“

O čem to Lucas pořád mluví...? A najednou, najednou na ni přišlo cosi jako osvícení. Právě teď, o půl sedmé ráno. Všechno se to propojilo dohromady: ty úžasné půlměsíčky těsta vyrovnané na pracovní desce, čekající až se promění v nadýchané croissanty, Lucas ve svém designovém obleku, to, jak pořád něco říkal, děti spící v ložnici nahoře nad schody, kávový hrnek s Mickymauzem, otevřená kuchařka, mazlavá hromada uprostřed dřevěného stolu... Annie zvedla ruce umazané od těsta a  podržela je před sebou. Ve vlasech měla mouku, v  obličeji nepřítomný výraz jako věštkyně.

„Co se děje?“ pohlédl na ni vyplašeně Lucas.

„Páni, dostala jsem nápad!“ vydechla Annie s očima doširoka otevřenýma a náhle bílá jako stěna.

A mozek se jí rozběhl na plné obrátky.

2

Někde tam nahoře na Rue Cambronne zablokoval náklaďák oba jízdní pruhy. Závozníci auto vykládali, pomalu a  systematicky, hluší ke vzteklému troubení řidičů. Jared to sledoval z okna bytu, čelo tiskl k chladnému sklu a doufal, že se mu tak podaří z hlavy vyhnat bolest a kocovinu. Byl si téměř stoprocentně jistý, že noc nestrávil sám, nikde zde ale nebyla žádná stopa po nějaké ženě. To mohlo věci řádně zkomplikovat. Tedy v případě, že by se s ní ještě někdy někde setkal. Merde, pomyslel si.

Nepřítomně si sloupával z předloktí kousky zaschlé červené barvy. Jako by ho tou barvou minulou noc někdo pocákal. Byly dvě hodiny odpoledne a Jared opravdu pochyboval, že by se mu podařilo z kohoutku vyždímat horkou vodu. Nemýlil se, vytékal pouze sotva vlažný čúrek, jako by to měl být trest za to, co v noci prováděl. Vzpomněl si, že poslední žiletka už minule nestačila ani na to, aby si jí odřel tvář více než z poloviny, a taky že nemá žádné cigarety, což bylo mnohem horší. Sprchu a holení tedy bude muset odložit na jindy. Skvrny rudé barvy měl i ve vlasech, na tváři a na hrudi. Jako by hrál paintball a  byl při tom úplně nahý. Pokusil se dostat barvu dolů, voda ale byla opravdu příliš studená. Oblečení, které měl den předtím na sobě, našel poházené po celém bytě, což jenom dokazovalo, že tu skutečně nějaká žena byla. Prohrábl si vlasy mokrými prsty a vypadl z bytu.

Bytná v  županu a  bačkorách už na něj čekala, její drobné vyschlé tělo se mu snažilo zabránit dostat se k výtahu. „Bon­ jour, madame Dumont!“ zahalekal zvesela, provedl obrat o sto osmdesát stupňů a vrhl se ke schodišti.

Capkání bačkor na dřevěné podlaze ho pronásledovalo, jak se ho stará paní zoufale snažila dohnat. „Mais c’est l’après­midi! Myslíte si snad, že je pořád ještě ráno? Ne, není. Už je odpoledne. A možná si myslíte, že je pořád prosinec, ale on je už leden a majitelé chtějí za leden dostat zaplaceno.“

„Ono není ráno? A  já si myslel, že je, když máte na sobě ty bačkory!“ pokusil se s ní s úsměvem zaflirtovat. „Ta barva vám moc sluší.“

Bytná zčervenala, zahihňala se jako malá holčička, pak se ale zase rychle vzpamatovala. „Nájemné! La propriétaire chce nájemné!“

„Bien sûr, madame Dumont. Demain,“ zavolal na ni a  po třech schodech seskakoval dolů.

Zpomalil, teprve když vyběhl ven na ulici. Vtrhl do rohové Café Des Artistes, kde se zastavil u pozinkovaného pultu a začal si prohrabávat kapsy ve snaze najít nějaké peníze.

„Salut, Jared,“ zamručel Maurice. Všiml si červené barvy na Jaredově tváři. „Copak, podřízl jsi někoho hned po ránu?“

„Salut, Maurice. Jako obvykle.“ Jared přepočítával mince. „Nech si ten croissant,“ zakroutil hlavou. „Ale dej mi balíček gitanek.“

„Nechceš croissant?“

„Nemám hlad,“ zalhal Jared.

Maurice by působil důstojným dojmem, nebýt toho, že měl tvář zbrázděnou jizvičkami po akné. Beze spěchu otíral jednu po druhé lahve na polici za sebou a vracel je pak zase zpět na místo. Likér de Framboise, Grand Marnier, Courvoisier. Tahle činnost si vyžadovala jeho plnou pozornost, takže rozhodně nespěchal obsloužit Jareda nebo kohokoliv jiného. Konečně, jako by si vzpomněl na dobré vychování, přistrčil před Jareda balíček cigaret Gitanes. Jared nedočkavě roztrhl celofán na své první krabičce tohoto dne, strčil si cigaretu do pusy a škrtl zapalovačem Zippo, benzin zavoněl. Maurice před něj posunul café au lait a tři do papíru zabalené kostky cukru. Dým z cigarety Jaredovi pomalu stoupal nad prsty, mezi nimiž ji držel, usrkával kávu a nořil se do typické pařížské kavárenské kakofonie zvuků – syčení kávovaru, chřestění lisu na pomeranče a zuřivé troubení aut venku. Trhl sebou, protože si uvědomil, že ho Maurice oslovil.

„Ten pohovor!“ Maurice to ze sebe vyplivl, jako by to bylo sprosté slovo. „Jak to šlo?“

„ Ne v y š lo to.“

„Ty jsi neprošel? Vždyť to měla být tutovka!“

„Nejsem natolik zoufalý, abych v jednu odpoledne ve smokingu nějakým panákům roznášel předkrmy,“ zavrčel Jared, dříve než si stihl uvědomit, že Maurice má na sobě bílou košili a černý motýlek, mezinárodně uznávanou uniformu číšníka.

Kdyby Maurice dokázal pohledem zabíjet, bylo by už po Jaredovi. „Tak to ses měl držet té bohaté kočeny, co ti kupovala všechny ty hračky.“

„Nebyla bohatá, akorát chodila dobře oblečená.“

„To je fuk, kdyby ses jí držel, mohl sis teď dát i croissant,“ pokrčil Maurice rameny. „Debilové, co se živí tím, že nosí smokingy, mají na takové věci čuch.“

Jared hodil na pult pár zmuchlaných eur, naposledy zhluboka potáhl z cigarety a pak, předtím, než vyšel ven, rozdrtil nedopalek na podlaze podpatkem.

Maurice se se smetákem v  ruce vyštrachal zpoza pultu a začal jím prohánět ten asi tucet vajglů, které se povalovaly na kachlíčkové podlaze kavárny. „Connard  – debile!“ téměř neslyšně procedil mezi zuby.

„Crétin – kreténe!“ zamumlal Jared a zamířil ke stanici metra.

Oči několika důchodců se nevěřícně rozšířily, když na ulici pohlédly na šarlatovou barvu na Jaredových rukou, ve vlasech a na neoholené bradě. Pár školaček se pobaveně zasmálo, matky je ale okamžitě zpražily pohledy.

Jared kráčel dlouho. Za sebou nechal vůni koření a  pach výfukových plynů své čtvrti, pokračoval dále přes bulváry a avenue. Hodně času uplynulo, než vstoupil do čisťounkých ulic a  mezi honosné domy devatenáctého arrondissementu.

A po chvíli dorazil na Rue Meynadier, kde se zastavil před tří

patrovou budovou. Stiskl jeden ze tří zvonků na panelu u dveří. Lucas D’Arbanville. Držel tlačítko stisknuté tak dlouho, dokud se z interkomu neozval Lucasův zoufalý křik.

„Kdo to proboha dělá tak strašný kravál?“

„To jsem já.“

„Byl bys tak hodný a přestal mačkat ten zatracený zvonek? Pustím tě!“

Lucas otevřel. Na sobě měl upnuté džíny a  tričko Lacoste v atypickém odstínu plodu manga. Lucas, ač již bezmála čtyřicátník, vypadal ve srovnání se svým návštěvníkem jako reklama na zdraví a eleganci. Stačil mu jediný pohled, aby se rozesmál. „Vypadáš naprosto nechutně! A co to je za smrad?“

Jared se mlčky otočil ke schodišti, jako že zase odejde.

„Prosím tě, pojď dál, Jarede, dělal jsem si jenom legraci.“

„Nemám na to náladu.“

„A ještě budeš dělat fóry!“ zavrtěl hlavou Lucas, stále se při tom ale smál. Jared se znovu otočil ke schodům.

„Ale ne, klid, pojď dál, kamaráde.“ Lucas popadl Jareda za paži a vtáhl ho do bytu. Políbili se navzájem na tváře. „Udělá m k a fe .“

Jared vstoupil do bytu. Lucas sbíral nábytek z období císařství, což byl styl, který k němu dokonale seděl. Spoustu kousků sice zdědil, to, co si pořídil sám, byly ale skvosty. Na zdi naproti gauči visel akvarel Henryho Millera, což byla na Lucase pořádná divočina, dokazující však, že Annie má na něj pozitivní vliv. Na zbývajících zdech byly vidět staromódní obrazy, mezi nimi ale také tři plátna, která Lucas koupil od něj v době, kdy se Jaredovy abstraktní oleje prodávaly snad rychleji, než stačily uschnout. O nějaké lidské aktivitě v tomto muzeu nasvědčoval otevřený notebook na mahagonovém psacím stole s elegantním zlacením, několik listů vkusného dopisního papíru a pero Mont Blanc se sundaným krytem. Jared, aniž by projevil patřičnou úctu k Lucasovu skvělému nábytku, zamířil rovnou do kuchyně. Užuž strkal ruku do kapsy pro gitanky, když najednou dostal lepší nápad.

„Potřebuju cigaretu,“ vydechl a zhroutil se na židli.

Lucas vstoupil do kuchyně za ním. „Snažím se toho nechat. Žádné tu nemám.“

Jared po něm loupl zoufalým pohledem.

„Tak jo, mám tu pár balíčků pro případ nouze,“ vzdychl Lucas. „A tohle, to je nejspíš případ nouze, že jo?“

„Merde, to teda je.“

Lucas se obrátil ke kávovaru a  začal šátrat v  zásuvce pod ním. Konečně odtud vydoloval nový paklík cigaret a  podal ho Jaredovi.

„Marlborky? A  lehký? Copak, žiješ si svůj americkej sen a uvěřil jsi všem těm sračkám, co se povídaj v reklamách? Už ti úplně vymyli mozek.“

Lucas si jeho poznámek nevšímal. Zabýval se zrovna složitým přístrojem a  potom vytáhl dřevěnou krabici plnou přepychově vyhlížejících kávových kapslí, které vypadaly jako čokoládičky ze zvlášť dekadentního krámu. „Foukej ten kouř pryč ode mě,“ nařídil Lucas svému hostu. „Jestli ze mě Annie ucítí cigarety, neuvěří, že jsem toho doopravdy nechal.“

Usadili se naproti sobě u  kuchyňského stolu a  beze slova srkali espresso z miniaturních kávových hrnků. Jared se tvářil, že si nevšímá pobaveného úsměvu svého hostitele – Lucasovy obvyklé reakce na jeho pokusy ho vytočit. Nějakou chvíli bylo slyšet pouze cinkání lžiček v šálcích. Konečně se Jared rozhodl to ticho prolomit.

„Tak co tvůj milostný život? Dostal ses už Annii do kalhotek?“

„Jarede, mám tě sice rád, ale občas mě pěkně štveš. Vtrhneš sem jako velká voda, smrdíš jako tchoř, málem mi zničíš zvonek, obereš mě o poslední krabičku cigaret a potom urážíš nejdříve Annii a hned potom mě.“

„Měl jsem blbej den,“ pokrčil Jared rameny.

„Taky se mi zdá.“

„Mám hlad. Potřebuju prachy. Potřeboval bych nějakou výstavu. Potřebuju místo, kde bych mohl zůstat. Potřebuju sprchu, co by fungovala. Potřebuju ženskou.“

„Se svými bohatými zkušenostmi milence v nejlepším věku bys s tím posledním problémy mít neměl.“

„Myslím tím, že potřebuju opravdovou ženskou. Někoho, na kom by mi záleželo.“ Jared teď v Lucasových očích vytušil záblesk opravdového pobavení. „Jasně, jasně. To je přece to nejdůležitější,“ stačil dodat dříve, než by Lucas stihl říci něco podobného.

Lucas se vztyčil, z  ledničky vytáhl máslo, jahodový džem a  přírodní pomerančový džus, k  tomu přidal půlku bagety a  vroubkovaný nůž a  všechno to položil na kuchyňský stůl.

„Opravdu jsem slyšel správně? Fakticky chce můj drahý kmotřenec, abych mu radil ve věcech srdce?“

„ P rosí m .“

„Můžu ti předtím nabídnout snídani?“

Jared souhlasil a znovu, kdo ví pokolikáté, ho napadlo, čím to je, že Lucas, člověk tolik odlišný od něho samotného, tak jiný než kdokoliv další v jeho životě, je tu pro něj stále, a jak se zdá, nehodlá ho opustit. Annie seděla u tři metry dlouhého kuchyňského stolu ve svém pařížském domě, cítila, jak se jí dělá nevolno, a  přemýšlela o tom, k čemu se to vlastně rozhoduje. Seděla tam stejně, jako sedávala každý den, zatímco chlapci byli ve škole, než nastal čas připravovat oběd. Až na to, že ona teď žádný oběd nepřipravovala. Studená polévka na sporáku se proměnila v gigantickou Petriho misku plnou bakterií a mořský vlk se stal nejasnou vzpomínkou zasunutou kdesi v dávné minulosti. Rozhodnutí již padlo. Annie se cítila... úplně stejně jako člověk, který skočil po hlavě do naprosté prázdnoty.

Konečně vstala a  pod hrncem s  polévkou zapnula hořák. Zkusí ji znovu převařit, snad bakterie pochopí, co jim tím chce naznačit. Zoufale si teď sama potřebovala dát něco horkého, tekutého a silného. Něco, z čeho načerpá energii, než se rozhodne začít s tím, k čemu se už odhodlala. Její podvědomí to muselo vytušit už dopředu. To ono ji navedlo uvařit kuřecí polévku, tedy jídlo, které na to, aby překonala nevolnost, teď potřebovala nejvíce.

Kuchyň milovala. Postavená byla před dobrými dvěma stoletími, tedy v  době, kdy aristokraté jenom zřídkakdy zavítali do těch částí domů, jež obývalo služebnictvo. Snad díky tomu nebyla kuchyň tak škrobeně formální jako zbytek domu. Prosklenými dveřmi se dalo vyjít do malé zahrádky, okrášlené uprostřed kamennou fontánou. Dveře zůstávaly na jaře a v létě neustále otevřeny dokořán, takže zahrádka se proměnila v přirozené prodloužení kuchyně. Když bylo teplo, mohla si tu Annie vypěstovat všechny bylinky, které potřebovala, a také vůbec nejskvělejší rajčata na téhle straně Seiny. Po jižní zdi se divoce pnul maliník a stará jabloň se tyčila k nebi jako stožár a  poskytovala nejsladší jablka, navíc druhu, který se na trhu koupit nedal. Stačilo udělat jenom několik kroků z kuchyně, aby se ocitla v jiném světě. Ve své vlastní soukromé rajské zahradě. I teď, v lednu, když rostliny spaly a dveře byly pevně uzavřeny, dokázalo světlo dopadající dovnitř prosklenou plochou udělat z kuchyně to nejjasnější a nejpříjemnější místo v celém domě.

To rozhodnutí jí nebylo podobné. Nebo snad ano? Problém byl v tom, že existovala Annie předtím a Annie potom, a ona si nebyla jistá, která Annie se vlastně teď rozhodovala. Osoba, kterou byla před Johnnyho smrtí, by byla schopna se takto rozhodnout, co ale s tou novou Annií z doby po Johnnym, na níž si už zvykla, i když ji neměla moc ráda? Čeho byla tahle nová Annie schopná? Ale nebylo tohle její nové já, to já, které bylo temnější, vzteklejší a méně schopné důvěřovat, mnohem bližší tomu, jaká byla doopravdy?

Předtím byla schopna se rozhodovat, rozhodovat se o věcech vážných a osudových. A rozhodovat se rychle. Posledních dvanáct let například prožila tak, jak je prožila, jenom v důsledku jednoho jediného slůvka utroušeného jen tak, v té krátké chviličce mezi hlavním chodem a zákuskem. Měla tehdy dvacet tři let, Johnnymu bylo osmadvacet. Zrovna končil vysokou školu, jí chyběly tři roky. Zašli si na oběd do ošuntělé rádoby italské restaurace poblíž kampusu. Nohou se mu pod stolem s plastovým, červenobíle kostkovaným ubrusem lehce dotýkala klína. Vypadal skoro úplně stejně jako Redford v Butchi Cassidym a Sundance Kidovi. Nádherný darebák. Neskutečný a neodolatelný. A kolem vládlo babí léto.

Poznali se na jednom večírku, kde ona byla tou, která ho dokázala rozesmát. Ano, její staré já umělo být pošetilé a svobodné, umělo se smát a  umělo rozesmát. Tenkrát v  té falešné italské restauraci už měli za sebou několik měsíců naplněných spoustou milování a jenom minimem studia. Fyzicky do sebe zapadali tak dokonale, jak do sebe jenom dva lidé zapadat mohou. Stačily jí dva dny něčeho, co se ani nedalo nazývat vztahem, aby pochopila, že se do Johnnyho beznadějně zamilovala, ale že musí dělat všechno proto, aby to on nepoznal. Nebyla totiž hloupá – Johnny byl hvězda školy, kapitán lakrosového mužstva, kluk, před nímž se všem holkám podlamovala kolena. Annie měla tolik soudnosti, aby si uvědomovala, že jí byl Johnny dopřán jenom na čas. Scházeli se už půl roku, o budoucnosti ale nikdy nemluvili. Nikdy se o ní nepokoušela začít hovořit, věděla, že nemá smysl ji plánovat.

Ten večer, který jí měl změnit život, ve skutečnosti považovala za součást posledního týdne, kdy jsou s Johnnym spolu. Johnny se totiž chystal odjet do Francie, kde se měl stát partnerem v importní firmě svého staršího bratra. Seděli naproti sobě nad lepkavou porcí lilku posypaného parmazánem a  Annie měla zlomené srdce, snažila se ale tvářit, jako že se nic neděje.

Johnny nalil do sklenice trochu vína, podal jí ji a  počkal, až si usrkne. „Tak co?“ zeptal se a lehce se usmál. „Chtěla by ses vdát?“

Polkla víno a rozkašlala se. „Myslíš jako obecně? Jednoho dne... se správným mužem a ve správný čas...“

„Ne, nemyslím to obecně. Myslím nás dva. Tenhle týden.“

Žaludek se jí zhoupl a potom se zřítil snad až někam ke kotníkům. Cítila, že jí hoří tváře a z každičkého póru jí prýští pot. Roztřeseným hlasem vykoktala: „J-já?“

Johnny se rozesmál nahlas.

Život zničehonic nabral v  téhle ošuntělé restauraci jinou rychlost. Johnny ji vzal za ruku, cosi jí vtiskl do dlaně a pak jí kolem toho sevřel prsty. Co doufala, že nalezne, až tu dlaň zase otevře?

„To má být nějaký hloupý vtip?“ zeptala se, pokoušejíc se zvládnout hlas i tělo, jež se jí neovladatelně rozechvělo.

Otevřela ruku. Na dlani ležel tenký zlatý kroužek.

Přes stůl, jenž se teď stal středem celého vesmíru, se k  ní nakláněl Johnny, zjevně vyvedený z míry výrazem v její tváři. „Co na to říkáš?“ chtěl vědět a naklonil hlavu do strany jako zvědavý kokršpaněl. „Dokážeš se rozhoupat a odjedeš se mnou do Paříže?“

„Já... tohle si asi budu muset rozmyslet,“ podařilo se ze sebe Annii dostat, hrdlo měla sevřené.

„Jasně, v pohodě,“ přikývl. A hned další vteřinu se zeptal: „Tak jak, už ses rozmyslela?“

Zasmála se, současně ale měla co dělat sama se sebou, aby se nervozitou nerozbrečela. Pokud by to měl být kanadský žertík, na který by skočila, byla by v kampusu už navždy odepsaná. Přesto se jí nakonec slzy zadržet nepodařilo. „Nemyslíš to v á ž ně.“

Vzal ji za ruku a  pomalu a  neuvěřitelně něžně jí nasunul prstýnek na prst. „Myslím to velmi vážně. Řekni ano, nenechávej mě v nejistotě.“

A potom následovalo to jedno jediné slůvko, které jí mělo změnit úplně celý život.

„Ano,“ vydechla.

×××


29

Vzali se o týden později, takže do Francie už mohli odcestovat jako pan a paní Rolandovi. Nebyla to velká svatba, jí to ale nevadilo. Johnny měl začít pracovat ve firmě s bratrem, hned jak dokončí školu, a nechtěl si tuhle příležitost nechat ujít. Připravoval se na to už celé roky, učil se celou dobu francouzsky, Annie ale s  výjimkou slova bonbon a vůlevůparlé neuměla francouzsky vůbec nic. Její rodiče celý nápad s  Francií považovali za příšerný, hlavně proto, že to byl Johnnyho nápad. Především její matka byla jako nepříčetná.

„Sotva ho znáš!“

„Copak člověk může říct ne, když vyhraje v  loterii první cenu?“

„Vůbec jsi o tom nepřemýšlela. Jako bys dobrovolně chtěla přitisknout ruce k rozpálené plotýnce!“

„Ale, nech toho, mami, Francouzi nemůžou být tak špatní.“

„Já ale nemluvím o  Francouzích, kčertu! Ten... dobrodruh... tvoje škola!“

Bylo to vůbec poprvé, co slyšela svou matku klít.

Ukázalo se, že její rodiče se dokáží v životě naprosto dokonale shodnout pouze na dvou věcech – na tom, že se neshodují v ničem jiném a budou se o to do krve hádat, a na tom, že nesnášejí Johnnyho. Tvrdili, že je to nespolehlivý a nezralý floutek. Annii dokonce napadlo, jestli to nevychází z toho, že je Johnny tak pohledný, jestli muži, kteří své partnerky o tolik předstihují v  kráse, nejsou automaticky podezřelí. A  taky ji napadlo, jestli si to o sobě nemyslí i ona sama.

Následovala smršť událostí, které si zpětně ani pořádně nedokázala vybavit. Její slibně se vyvíjející (a pořádně drahé) studium se z hodiny na hodinu stalo minulostí. S Johnnyho rodiči se setkala až v den, kdy prostá civilní svatba proběhla. A potom už přišla na řadu uplakaná sbohem na letišti.

A tak se z Annie během jedné jediné noci a pár hodin stala vdaná panička žijící v Paříži. Její pokojný a bezpečný život vysokoškolské skleníkové květinky se proměnil v chaos, zmatek a tvrdou práci. Musela se naučit úplně cizí jazyk v úplně cizí kultuře. Musela se s tím nějak vypořádat, naučit se rozlišovat baguette od ficelle, přestože jedno i druhé byla přerostlá houska, a roquefort od reblochonu, byť to byl pokaždé stejný, roztékající se a  smrdící sýr. Musela se naučit žít bez rodiny. Musela se naučit, jak o  rodinu přicházet. Jak žít bez přátel. Jak o přátele přicházet. A jak je těžké získat si nové, když se vaše schopnosti komunikovat s  okolím zredukují na úroveň cvičeného šimpanze. Musela se naučit starat o manžela, který pořád jenom pracuje. A potom – velmi brzy potom – i to, jak zvládnout jedno... dvě... tři děti. Zatraceně! Musela se naučit postarat se především sama o sebe! Musela se naučit stlát, prát, nakupovat, vařit, chodit s nemocnými dětmi k doktorovi, jezdit Paříží v autě bez automatické převodovky, a to všechno en français!

Její rodiče se mýlili. Všichni se mýlili. Potvrdilo jí to desetileté manželství. Ano, Johnny byl možná nezralý, příliš nezávislý, ale způsobem, díky němuž se z každého dne stalo krásné dobrodružství. A  určitě, určitě nebyl nespolehlivý. Uvěřila v něj.

Trvalo jí to ale celých těch deset let, než se jakžtakž aspoň napůl usadila ve svém novém životě, než si začala být alespoň trochu jistá. A potom Johnny umřel. Ta smrt přišla tak náhle. Byla příšerná. Všechny šokovala. Nemohlo to být skutečné, nemohlo to být! Cítila se bídně, bolavě, zoufalství dětí bylo něco, s čím se vyrovnat nedokázala.

A došlo i k něčemu dalšímu. Stačilo jenom pár dní od okamžiku, kdy Johnny zmizel z  jejího života, aby pochopila, že byla vývojem událostí připravena o  jednu nesmírně potřebnou zkušenost. O normální přirozený proces dozrávání mladé dívky v dospělou ženu. Od okamžiku, kdy dorazila do Francie, navykla si ve všem, co se týkalo světa za zdmi domu, spoléhat se na Johnnyho. Johnny měl v  povaze brát si všechny povinnosti na sebe, a ona zjistila, že je snadné a příjemné s tím počítat. Odmetl jí z cesty všechny překážky, přestěhoval ji do Paříže, postaral se o  to, aby si nemusela ničím lámat hlavu, udělal jí dítě. Byla dobrá v tom být mámou, možná byla dobrá právě jen v tom – být mámou, a ničím jiným. O vše ostatní se postaral Johnny. On a jeho bratr Steve se se vší vervou vrhli do práce, nakládali si jí stále více a více, byli nezdolní, ne únavní, nezničitelní. Johnny hodně cestoval po Francii i za její hranice, Johnny se staral do posledního centu o jejich finance – čehož měla hořce litovat již brzy po jeho smrti. Johnny si kupoval a řídil rychlá auta, Johnny se oblékal francouzštěji než Francouzi, Johnny se stal odborníkem na víno, a  protože musel bavit spousty dalších obchodníků ze svého světa, navykl si trávit většinu večerů v nejlepších pařížských restauracích.

Annie nikdy moc nechápala, jak významné pro Johnnyho podnikání je bavit všechny ty lidi, jednoho dne ale dostala nápad, že by je Johnny mohl pozvat k nim domů. Slibovala si od toho, že pozná lidi, s nimiž se Johnny stýká. A že bude mít příležitost – ona a chlapci – Johnnyho častěji vidět. Donucena okolnostmi a proto, že ji to bavilo, stala se rychle skvělou kuchařkou.

V době, kdy Johnny zemřel, neuměla dělat ve Francii nic, či skoro nic. Její zkušenosti začínaly a končily u dělání dětí, pečování o  děti, tlačení kočárků a  vaření. Když Johnny... nebyl, byla ztracená, opět. Opět se musela naučit se sama se vším vypořádat.

Se vším se ale vypořádat nedalo. Třeba s tím, co dělat pro to, aby si udržela Johnnyho firmu. Ta šla ke dnu a s ní i všechny naděje, co snad mohla mít. Další věcí, kterou se musela naučit, bylo vyrovnat se se ztrátami, jež se jen těžko pojmenovávaly. S tím, že si již nemohla dovolit luxus bezstarostnosti, nevinnosti, hravosti a důvěry.

Musela se zatvrdit. Zatvrdit ve více směrech současně  – musela získat sílu a  okorat. Musela se z  ní stát silná a  tvrdá matka a silná a tvrdá femme au foyer, tedy to, čemu Američané říkají „být doma“, ve smyslu starat se „jenom“ o domácnost. Nemohla to dělat jen tak napůl. Musela budovat domov, opravdový domov, i kdyby ji to mělo zabít. Takže o dva a půl roku později již dávno nebyla tou měkoučkou a voňavou maminkou s kyprými boky a prsy plnými mléka, chráněnou a opečovávanou svým mužem. Proměnila se v ženu-býka, jíž se musel každý (s výjimkou jejích dětí – aspoň v to doufala – a neúnavného Lucase) obávat, jíž by se měl každý vyhnout. Stala se matkou jako Sarah Connorová z Terminátora, stejně drsnou jako kůže na jejích dlaních, těžkou jako pytle se sádrou, které vytahala po schodech nahoru, tvrdou jako prkna, jež strkala pod hladový kotouč cirkulárky. Za povinnost si vzala vybudovat pro sebe a  pro děti bezpečný domov, pevnější než cihly, tvořící jeho zdi, útočiště, které je už navždy ochrání před jakoukoliv bolestí. Domov – tenhle dům – byl její Velkou čínskou zdí, její Maginotovou linií. Ten dům se stal jejím útočištěm i žalářem, vášní i nepřítelem, spásou i zkázou.

Vetřela si krém do dlaní v místech, kde jí kůže zhrubla nejvíce. Všechno v tomhle domě udělala sama. Žádná práce pro ni nebyla příliš velká či příliš malá. Příkladem byl už jenom ten stůl, u něhož zrovna seděla. Sama ho namořila tím odstínem teplé červeně, pečlivě ho nalakovala a málem se při tom výpary přiotrávila. Dalším příkladem byla schodišťová šachta, kterou rekonstruovala prkno po prknu, a také všechny židle, gauče a křesla v domě. Vyčistila je, poctivě přebrousila dřevěné části, nově je přečalounila.

Měkké lednové světlo pronikající dovnitř skleněnými dveřmi zalilo vše v její milované kuchyni. Pracovní pult z carrar ského mramoru udržovala v  dokonalém stavu. Původní kachlíčkovanou podlahu sama opravila směsí písku, lepidla a pigmentu podle sto let starého návodu. Legendární sporák AGA se třemi troubami a osmi hořáky rozebrala na díly, vyčistila a zase sestavila.

Něžné světlo v  kombinaci s  tichem dopoledne proměnilo kuchyň v cosi, co na svá plátna malovali staří mistři. Zde trávila ty dlouhé osamělé hodiny, než se chlapci vrátili ze školy. Maxenceovi bylo devět, Laurentovi sedm a Paul měl pět roků. Všichni chodili na Lycée International, několik bloků od domu. Díky francouzskému školnímu systému se každý den vraceli na oběd domů, takže Annie mohla dělat, co uměla nejlépe – krmit je a opečovávat... až k smrti. Chlapci za to dávali jejímu životu smysl a řád.

Nepřítel se jmenoval Myšlení. Ne, nepřítel se jmenoval Čas, to, že ho měla příliš mnoho, zejména když byly děti ve škole, a zvláště potom, co začal Paul chodit do školky. Příliš mnoho volného času s sebou neslo příliš mnoho přemýšlení, a to bylo něco, co nechtěla, co nemohla. Už se rozhodla, co si naordinuje jako příští terapii – bude to kombinace toho, co potřebuje nejvíce – musí to být těžké a velké, současně ale levné. Pustí se do obnovy javorové podlahy v předsíni. Už se těšila na všechno to broušení, lepení, restaurování, moření, lakování... na všechen ten kašel a slzy.

Tyhle projekty ale také nemohly vyřešit všechno. Prsty a ruce vykonávaly potřebné úkony samy, jako by byly nadány vlastní vůlí, a mysl měla prostor pro to, aby se zabývala stále stejnými věcmi. A projekty navíc vždycky jednou skončily. Až skončí s podlahou, co bude dělat pak? A co bude dělat teď, když je definitivně a konečně bez peněz?

K  penězům se dostali díky Johnnyho rodině, původně v  podobě dědictví a  v  době, kdy byl dolar něco zcela jiného než dnes. S Johnnym Annie navštívila desítky míst, luxusních bytů s bazény a apartmánů s výhledy na Trocadéro nebo na Eiffelovku. Žena z realitní kanceláře na sobě měla úzkou sukni a nohy v botách na jehlových podpatcích kladla pečlivě jednu před druhou, jako by se země na obou stranách vedle ní propadala v rozeklaných útesech do hloubky. Annie ji uměla skvěle napodobovat a Johnnyho to vždycky rozesmálo.

Ten dům uviděli jednoho jarního dne. Žena s  jehlovými podpatky ho na seznam zařadila až dodatečně, jako by to byl náhlý nápad. „K prodeji jsme ho dostali až dneska. Ještě jsem ho sama neviděla, ale podívejte se, co se o něm píše... Městský dům s osmi ložnicemi a se soukromou zahradou, přímo uprostřed šestnáctého arrondissementu... Prý je na něm dost práce. Ale ta ulice, co v ní stojí, to je klenot,“ ujistila je šepotem naznačujícím, že úcta a respekt, které cítí, jsou de rigueur

1

. „Není tam

povolený průjezd. A navíc je dům od ulice oddělen branou.“

„Paříž jako z pohlednice,“ zašklebil se Johnny.

„Jsem už jenom z principu proti,“ zakroutila Annie hlavou.

Hned jak ale vstoupili do té ulice, uslyšeli ptačí zpěv místo hluku a  ucítili jasmín místo pachu aut. Ulici po obou stranách lemovaly staré sukovité platany. Světlo, jež se linulo skrze jejich koruny, dávalo prostoru atmosféru louky. Žena z realitní kanceláře se belhala po dlážděném chodníku vpřed s hrozivě pokroucenými kotníky a  Annie se musela znovu obdivovat tomu, jak se dokázaly Francouzky poddat zotročení elegancí.

Všechny domy v této soukromé aleji byly to, čemu se v Paříži říká hôtel particulier, městský dům. Jí ale připadaly jako malé hrady – s těmi dokonalými fasádami, římsami a elegantními střechami, s  vysokými okny zakrytými dřevěnými žaluziemi, symetricky rozmístěnými po obou stranách působivých domovních dveří. Jeden každý ten hôtel particulier byl krásnější než druhý. Domy byly postaveny za éry barona Haussmanna, muže, jenž na rozkaz prezidenta a císaře Napoleona zbořil a znovu postavil Paříž, a udržovány byly tak, aby se zachovalo všechno z jejich úžasné historie.

Vlastně... vypadaly tak všechny s výjimkou toho jednoho jediného, před nímž se žena zastavila. Ukázala na něj obviňujícím prstem. „Jaká škoda. Quelle honte, non?“ obrátila se k  nim. Johnny se otráveně zašklebil a  loupl po Annii okem.

Annie mu nevěnovala pozornost, právě se totiž zamilovala. Z její tváře se to dalo vyčíst dříve, než si to sama uvědomila. Te nt o hôtel particulier více než dokonale odpovídal termínu „zchátralý“. Okna byla rozbitá, žaluzie úplně chyběly a střecha se na několika místech divže neprolamovala, ale psí víno a vistárie, jež obrůstaly zdi, změkčovaly tvrdost pravoúhlých linií a dávaly domu divoce romantickou atmosféru. Majitelka, 1 Nutné, povinné. Poznámka překladatele. „une folle avec ses chats“, jak ji popsala makléřka, přišla o peníze, přesto se ale odtud odmítla hnout. Nakonec v domě umřela, na což přišli lidé až po několika dnech. Našli ji, jak tam leží, obklopená svými kočkami. To, jak dům vypadal a v jakém byl stavu, ho činilo prakticky neprodejným.

„Bereme ho,“ oznámila Annie.

Johnny se na ni pobaveně podíval. „A  to víme dříve, než jsme se podívali dovnitř?“

Žena na jehlových podpatcích poté, co spatřila Anniinu tvář, vycítila příležitost a začala Johnnyho zpracovávat. Podle ní, aspoň jak to říkala, stačilo do toho investovat něco času a  něco peněz a  výsledkem bude přímo „kvintesence úrovně a luxusu v kategorii možností pařížského bydlení“. Potom žena s  Johnnym strávili poměrně dost času tím, že se pokoušeli otevřít domovní dveře, už tehdy byly zkřížené, když se jim to nakonec ale povedlo, měla Annie pocit, že vstoupila do Ali Babovy kouzelné jeskyně.

Dům měl vysoké stropy, oddělené od zdí původní okrasnou lištou, rozpadající se lustry, z  nichž se již dlouho, předlouho nikdo nepokusil smést vrstvu prachu. Letité tapety visely v cárech ze zdí a do nosů jim pronikal ostrý pach moči z doby, kdy zde žila ta „stará bláznivá bába se svými kočkami“. Byly tam jenom dvě koupelny s  nepraktickými vanami, stojícími na okrasných lvích nožkách, s popraskanými bidety a poničenými vodovodními bateriemi, ale také s úžasnou mozaikovou dlažbou, o níž Annie okamžitě věděla, že ta musí, za každou cenu musí zůstat.

Dům koupili. „Něco času a něco peněz“ se stalo jejich heslem. Stačilo „něco času a něco peněz“, aby znovu zazářil štuk zdí. Jenom „něco času a  něco peněz“ a  dřevené podlahy se dočkaly své původní krásy. Díky tomu, že k  dispozici bylo „něco času a něco peněz“, patra propojilo nové, bezpečné schodiště. Ne, žádný plán pro případ, že by došel čas či peníze, neexistoval. Nebyl zapotřebí.

Teď Annie viděla věci, jak doopravdy byly. Johnny byl její

36

svět, a dům a synové se nyní stali celým jejím vesmírem. Pou

ze zde, v tomto domě se cítila bezpečně, bez ohledu na to, jak

to bylo omezující, bez ohledu na to, kolik ji to stálo. Pouze zde,

v  tomto domě se cítila ženou schopnou rozhodovat o  vlast

ním životě. Když zde, v tomto domě vařila, stavěla, škrábala

či brousila, cítila se být schopná, cítila se být na svém mís

tě. Když se zde plně zaměřila na to, co bylo podstatné – na

dům a  na chlapce  –, nemusela si připouštět otázky, otázky

týkající se Johnnyho, otázky, co by se s ní bylo bývalo stalo,

kdyby Johnny neumřel, otázky vztahující se k hodnotě sebe

samotné, k  riziku spojenému s  tím, když někoho milujeme

a věříme mu, otázky o smyslu života zbaveného důvěry a lás

ky. Od oné noci před dvěma a  půl rokem si připadala jako

někdo, kdo se k smrti bojí výšek, osudem je ale přinucen žít

ve vysokánské věži.

To, k čemu se nyní rozhodla, se mohlo zdát nečekané u člo

věka, který se tak pečlivě vyhýbal kontaktu s vnějš



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist