načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skryté okno - Rachel Abbottová

Skryté okno

Elektronická kniha: Skryté okno
Autor:

Rok a půl Natalie Grayová truchlila po manželovi Berniem, který zemřel po srážce autem, až se zamilovala do jeho nejlepšího kamaráda Eda Coopera a nastěhovala se k němu i se svou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  209
+
-
7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: MLADÁ FRONTA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 293
Rozměr: 22 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: přeložil Milan Lžička
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-204-4585-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Anglický kriminální thriller o tajemném domě, kam se po tragické a podezřelé smrti policisty uchýlí jeho žena s dcerou, aby byly v bezpečí. Ve skutečnosti jsou zde v daleko větším ohrožení, než se zdá. Rok a půl Natalie Grayová truchlila po manželovi Berniem, který zemřel po srážce autem, až se zamilovala do jeho nejlepšího kamaráda Eda Coopera a nastěhovala se k němu i se svou patnáctiletou dcerou Scarlett. Netrvá dlouho a Natalie pojme podezření, že Ed má i temnou stránku - a ještě temnější úmysly. Aby dospívající Scarlett ochránila, odejde od něj. Avšak i dům, do kterého se obě přestěhují, má svá tajemství. Co když ve snaze uniknout potenciální hrozbě vystavila dceru ještě většímu riziku? I šéfinspektor kriminálky Tom Douglas hledá pravdu, a to v rámci vyšetřování sebevraždy mladé dívky, které ho dovede až k Natalii a Scarlett. Podaří se mu uchránit je před nebezpečím, které jim hrozí, a před pravdami, které by jim mohly zničit život?

Popis nakladatele

Rok a půl Natalie Grayová truchlila po manželovi Berniem, který zemřel po srážce autem, až se zamilovala do jeho nejlepšího kamaráda Eda Coopera a nastěhovala se k němu i se svou patnáctiletou dcerou Scarlett. Netrvá dlouho a Natalie pojme podezření, že Ed má i temnou stránku – a ještě temnější úmysly. Aby dospívající Scarlett ochr ánila, odejde od něj. Avšak i dům, do kterého se obě přestěhují, má svá tajemství. Co když ve snaze uniknout potenciální hrozbě vystavila dceru ještě většímu riziku?
I šéfinspektor kriminálky Tom Douglas hledá pravdu, a to v rámci vyšetřování sebevraždy mladé dívky, které ho dovede až k Natalii a Scarlett. Podaří se mu uchránit je před nebezpečím, které jim hrozí, a před pravdami, které by jim mohly zničit život?

Zařazeno v kategoriích
Rachel Abbottová - další tituly autora:
Spi sladce Spi sladce
Nezvěstná Nezvěstná
 (e-book)
Nezvěstná -- Jedno temné tajemství. Jeden akt pomsty. Nezvěstná
Ohrožená Ohrožená
 (e-book)
Ohrožená -- Nejtišší místo skrývá nejtemnější tajemství Ohrožená
 (audio-kniha)
Zabij mě znovu Zabij mě znovu
 
K elektronické knize "Skryté okno" doporučujeme také:
 (e-book)
Hana Hana
 (e-book)
Purpurové doteky Purpurové doteky
 (e-book)
Slepá mapa Slepá mapa
 (e-book)
Saturnin se vrací Saturnin se vrací
 (e-book)
Bílá tma Bílá tma
 (e-book)
Síťovky Síťovky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rachel Abbottová

SKRYTÉ OKNO


Rachel Abbottová

SKRYTÉ OKNO

Mladá fronta


Přeložil Milan Lžička

THE SIXTH WINDOW © Rachel Abbott,

2017 Translation © Milan Lžička, 2017

ISBN 978-80-204-4585-8 (pdf)


– 7 –

PROLOG

Za poslední týdny prožila už mnoho podobných nocí, a když z okna ve  druhém patře vyhlédla na  úzkou ulici, kterou před rozbřeskem stále halila tma, konečně si přiznala, že už to déle snášet nedokáže.

Zvedla oči a v  mezerách mezi budovami hledala hvězdy, jenže v  centru Manchesteru nebylo nebe nikdy úplně černé, oblohu ozařoval bezpočet pouličních luceren a přesvícených výloh obchodů. Neustávající ruch dopravy vytvářel zvukovou kulisu, kterou se už dávno naučila nevnímat, ani tak ale nedokázala usnout, jelikož netušila, kdy se do ticha ozve nářek zemřelých a rozptýlí zdání klidu.

Jako první nájemnice v  severním křídle této nově přestavěné budovy si užívala samoty a nesla až trochu nelibě, že se lidé pomalu stěhují do  ostatních bytů v  jejím křídle, zatímco jižní křídlo zůstávalo prakticky prázdné. Říkala si, že by možná měla projevit větší snahu se s novými sousedy spřátelit a zeptat se jich, jestli ty hlasy taky slyší. Bylo jí ale jasné, že by nic nepochopili. Historii domu nejspíš neznali a ani je nezajímala – ji ovšem ta historie fascinovala a děsila zároveň.

Stiskla v dlani černý turmalínový přívěsek, který měla zavěšený kolem krku, a doufala, že ji ochrání před tím, co se v pokoji děje. Cítila kolem sebe duchy – duchy dětí, které tu žily a zemřely. V devatenáctém století v tomhle domě pobývaly ty, které se už nevešly do obřího chudobince na  New Bridge Street, a tyto nebohé ztracené duše kolem ní teď kroužily a zřejmě se jí snažily něco říct.

Vůči zemřelým pociťovala zvláštní spřízněnost. Vnímala to tak odjakživa, nikdo jí ovšem nevěřil. Tentokrát ale tušila, že od ní tyto děti něco chtějí, a přitom jim nedokázala nijak pomoct.

Zprvu slýchala smích – jejím obývákem se nesla slaboučká ozvěna rozverného veselí. Nijak jí to nevadilo, vyvolávalo jí to na rtech úsměv. Jenže po  pár dnech se smích změnil v  nářek, srdcervoucí vzlykot, který v  ní probouzel touhu vztáhnout k  zesnulému nebožátku ruce a obejmout je. Navíc nezůstalo u jednoho hlasu. V  průběhu několika týdnů už byla s to rozeznávat různé druhy pláče – pokaždé to začínalo radostně, ale končilo slzami.

– 8 –

Podivuhodné ticho zavládlo vždy jen v  dlouhých hodinách mezi soumrakem a rozbřeskem, to zřejmě duchové odpočívali. Tehdy chodívala po bytě, ale duše, které mezi jeho zdmi uvízly, utěšit nedokázala.

Opět stiskla v  prstech turmalín a pak pohladila hladký modrý angelit v míse na stole, kámen, který si ze své vzácné sbírky drahokamů zvolila pro snazší komunikaci s  anděly. Bohužel nefungoval a snaha navázat kontakt a osvobodit tyto dětské duše ze zajetí jí ubírala energii.

Bude je muset ponechat jejich smutku.

*

Pětadvacet kilometrů severně od  Manchesteru si Bernie Gray zvedl límec svítivě zelené bundy, aby se chránil před jemným mrholením, které je sužovalo poslední dva dny. Déšť mu nijak zvlášť nevadil a skoro ho nevnímal. Hlavou se mu honily jiné věci.

Lehce trhl vodítkem, které svíral v levé ruce. Jejich štěněti, koupenému před dvěma týdny coby vytoužený vánoční dárek pro dceru, už se na  procházku tolik nechtělo jako před chvílí. Ještě před dvěma minutami Zena nadšeně dováděla a pletla se mu pod nohama. Jenže to se ještě hřáli v teple kuchyně. Jakmile vyšli ven, patrně změnila názor.

Už od  Štědrého dne Bernie fenku každé ráno svědomitě venčil. Sice ještě nebylo ani šest hodin, ale sám cítil, jak mu pohyb prospívá, i když zatím vyráželi jen na  krátké kolečko po  okolí, než Zeně trochu zesílí drobné nožky. Většinou tyhle procházky vnímal jako možnost připravit se na nadcházející den. Navíc měl díky nim čas přemítat nad vtíravou obavou, která se mu téměř neustále honila hlavou.

Dnes ráno ovšem myslel na rozhovor, který vedl s dcerou Scarlett. Vlastně to ani nebyl rozhovor, ale spíš výčitka a Bernie potřeboval najít způsob, jak všechno urovnat.

„Tak pojď, Zeno,“ pobídl vlídně malou čokoládovou labradorku a zamířili na obvyklou trasu – nejdřív po silnici, pak pěšinou za kostelem, kousek po vedlejší a nakonec zpátky domů. Okruh zvládli za necelou čtvrthodinku a cestou nikdy nikoho nepotkali – příčinou byla brzká ranní hodina a lezavé počasí.

Zabočil doleva na  pěšinu a zvedl oči ke  kostelní věži rýsující se proti tmavomodrému nebi. To se jistě hned tak neprojasní. Pak sklopil

– 9 –

zrak a snažil se vyhýbat nejhlubším loužím, zatímco Zena, která si už na zimu zvykla, jimi s chutí probíhala. Na krku měla zbrusu nový obojek s modrými diodami, jejichž záře se odrážela od černavé vody.

Přemýšlel o tom, co Scarlett řekne, jak odpoví na  její otázky. Celou pravdu jí pochopitelně prozradit nemohl. Nějaké vysvětlení, jež by dcera přijala, změkčenou verzi pravdy, kterou dokáže třináctiletá dívka pochopit, určitě vymyslí. Když ráno viděl, jak se tváří, a zaslechl znechucení v jejím hlase, sevřel se mu žaludek. Nechtěl o Scarlett přijít. Věděl, že nemá na  vybranou. Že musí všechno napravit a přijmout důsledky.

Bernie zabočil na úzkou cestu, která vedla k nim domů. Kamenné zdi po obou stranách jednosměrky vytvářely větrný tunel. Šel v mírném předklonu, aby mu tolik nepršelo do  obličeje. Pohlédl na  Zenu a musel se usmát. Srst měla tak promáčenou, že připomínala utopenou krysu. Vtom zvedla hlavu, nastražila uši a zastavila se.

„Tak pojď, Zeno,“ pobídl ji a trochu zvýšil hlas, aby přehlušil vítr. „Hni sebou.“

Něco musela zaslechnout. Hlavu měla nakloněnou mírně na stranu, ale teprve když okolní tmu rozčísla bledá záře, došlo mu, že se k nim pomalu blíží auto. Jeho ztlumené reflektory vrhaly na vozovku kužely teplého žlutavého světla.

Bernie zvedl hlavu a nataženou rukou dal řidiči znamení, ať zastaví. V  tom místě nebyla žádná krajnice, kam by se dalo ustoupit, aby mohl vůz projet, ani branka ve zdi.

Auto zastavilo asi deset metrů před nimi. Bernie kývnutím poděko

val a v duchu doufal, že mu řidič vidí aspoň trochu do tváře schované pod kapucí bundy. Vzal Zenu do náručí, aby se spolu vmáčkli do úzké mezírky mezi vozem a zdí.

Když její vrtící se tělíčko zvedl, zaslechl zvuk, který nečekal. Řidič

začal túrovat motor, jako kdyby chtěl Berniemu naznačit, ať si pospíší. S  fenkou přimáčknutou k  hrudi vykročil Bernie směrem k  autu, jenže to ho oslepilo dálkovými světly a vyrazilo proti němu.

Nebylo kam ustoupit.

Než ho auto i se Zenou v náručí srazilo, ještě Berniemu blesklo hla

vou, že už nebude mít příležitost všechno s dcerou urovnat.

– 10 –

1

PO ROCE A PŮL

Klapnutí dveří v patře mohlo Natalii Grayovou dostatečně varovat, že někdo jde, nedokázala ale odtrhnout oči od displeje počítače. Srdce jí tlouklo jak o závod.

„Panebože,“ hlesla při pohledu na fotografie na obrazovce před sebou. „Snad je to něco pracovního.“

Vzápětí už postřehla Edovo veselé pohvizdování, které se rychle blížilo, a tak honem sklapla víko jeho laptopu a chvátala ke  konvici. Zvedla ji z  podstavce a strčila pod kohoutek se studenou vodou, jako by u dřezu stála celou dobu.

Neměla Edovi do  počítače lézt, jenže se chtěla podívat, jaké bude počasí. Otevřela si historii jeho prohlížeče a doufala, že tam objeví stránku s  předpovědí. A zřejmě by ji opravdu našla, jenže tak daleko se nedostala.

„Dáš si čaj, Ede?“ zeptala se. Ačkoliv se snažila o veselý, nenucený tón, i jí zněl vlastní hlas nepřirozeně. Uvědomovala si, že nesmí dělat unáhlené závěry a že nad tím, co viděla, se musí pořádně zamyslet. Jejich vztah byl pořád ještě čerstvý a jakékoliv obvinění by jej mohlo zničit.

„Moc rád, lásko, díky.“

Nasadila vlídnou tvář, a když se k  Edovi otočila, překvapilo ji, že má na sobě džíny a tričko. Se svou dobře vyvinutou, svalnatou postavou vypadal v  každém oblečení dobře – ať už to byl jeho dnešní oděv nebo obligátní policejní uniforma.

„Myslela jsem, že dneska ráno sloužíš,“ poznamenala. Vytáhla z  poličky hrnek, vložila do něj sáček čaje a snažila se švitořit jako obvykle. Normálně ji práce v  téhle kuchyni s  nablýskanými bílými spotřebiči a černou žulovou deskou bavila, ale teď by byla nejradši někde úplně jinde.

„Měl jsem, ale dohodl jsem se s  jedním kolegou, že za  něj tenhle týden vezmu noční. Žena mu zrovna porodila třetí dítě a on jí slíbil,

– 11 –

že ho bude v  noci krmit, aby si trochu odpočinula. Nevadí ti to, že ne, Nat?“ Starostlivě se na ni podíval. „Vím, že kvůli tomu budeš v noci sama, ale já mu to prostě nemohl odmítnout.“

Natalie mu věnovala úsměv a v duchu doufala, že nevypadá tak rozechvěle, jak se cítí. Tichý hlásek v hlavě ji káral, že se chová hloupě, přehnaně. Určitě existuje nějaké vysvětlení.

„Vůbec mi to nevadí, ale přes den se tu bude motat Scarlett. Pokud by si pozvala domů kamarádky nebo pouštěla moc nahlas hudbu a ty ses chtěl prospat, klidně jí poruč, ať to ztiší. Je to tvůj dům, takže musí brát ohledy.“

„Nat, je to náš dům. Jsem rád, že je tu i Scarlett, a její kamarádky jsou vždycky vítané. Těší mě, že vás tu mám obě.“

Ed obešel kuchyňský ostrůvek. „Pojď ke mně, Nat,“ usmál se a něžně ji k sobě přivinul.

Vzala ho kolem pasu a položila mu hlavu na rameno. Edovo objetí jí pomáhalo překonat nejkrušnější chvíle a na jeho širokých ramenou plakala tolikrát, že by to ani nespočítala. V jeho silné náruči si vždycky připadala tak nějak v bezpečí. Dnes ale ne.

Uplynul už rok a půl ode dne, kdy Natalie přišla o manžela Bernieho – spolu s  krásným čokoládově hnědým štěnětem labradora ho srazilo a zabilo ukradené auto. Během měsíců, kdy ji ochromoval žal po  muži, kterého milovala od  svých sedmnácti, jí byl Ed nesmírnou oporou. Sám přitom pociťoval skoro stejnou bolest, protože byli s  Berniem – i když každý úplně jiný – už od  pěti let nejlepší kamarádi.

Věděla, že nikdy nezapomene na  děsivý okamžik, kdy za  ní přijela Bernieho kamarádka a kolegyně Megan a tu šokující zprávu jí oznámila. Přestože se musela Megan přemáhat, aby nedala najevo emoce, a byla zamlklejší, než jak ji Natalie znala, chodila diskrétně po domě, zvedala telefon a obvolávala přátele a příbuzné, aby Natalii těch bolestných povinností ušetřila.

Už od  počátku ovšem Natalie cítila, že ji nikdo nedokáže utěšit tak jako Ed. Přispěchal za ní, sotva se tu hrůznou novinu doslechl, a od té doby stál neustále při ní. Když ji ale teď svíral v  náručí, cítila, že je napětím a znepokojením celá strnulá. Nemohla zapomenout na  to, co zahlédla v Edově laptopu, a neustále se jí drala na mysl otázka, nakolik ho vlastně zná.

– 12 –

Proč se nikdy neoženil? Se svou lehce olivovou pletí a vysoko posazenými lícními kostmi působil exoticky a navíc to byl laskavý a ohleduplný člověk. Pro každou ženu by představoval hotové terno, tak proč každý jeho vztah ztroskotal v řádu týdnů, nanejvýš měsíců?

Položila Edovi dlaně na boky a zlehka ho odstrčila.

„Děje se něco, Nat?“ podivil se a mírně se sklonil, aby se jí mohl podívat do  očí. Natalie měřila sto sedmdesát sedm centimetrů, takže se až tolik ohýbat nemusel, jeho pátravý pohled ovšem nevydržela. Otočila se k  němu zády a natáhla se po  utěrce, aby si otřela naprosto suché ruce.

„Ne, vůbec nic. Jenom jsem přemýšlela o práci.“

„Tak jo. Skočím nahoru za  Scarlett a zeptám se jí, co by dneska chtěla dělat. Napadlo mě, že bych ji pozval na oběd nebo ji třeba vzal do  kina, pokud teda něco neplánuje s  kamarádkami. Mohli bychom spolu strávit celý den. Za chvíli se vrátím vypít si ten čaj.“

Ed zamířil ke dveřím a v Natalii se nenadále vzedmulo zděšení.

„Počkej!“

S překvapeným výrazem ve tváři se k ní otočil. „Co je?“

„Nic. Nic. Jenom jsem si vzpomněla, že jsem Scarlett nabídla, aby jela dneska se mnou. Aby taky viděla, jak to chodí v práci, víš. Hele, dej zatím vařit vajíčka a já ji půjdu vzbudit, jo? Díky, lásko.“

Chvatně kolem něj prošla a zamířila ke  schodům. Nedokázala se na něj ani podívat. Určitě se v duchu divil, co se to děje, a pravda byla taková, že to přesně nevěděla ani Natalie.

*

Když vyběhla nahoru, cítila, jak jí buší srdce.

„Uklidni se,“ mumlala si pro sebe. Nechtěla, aby ji Scarlett takhle viděla. Určitě by poznala, že něco není v pořádku.

Ze široké podesty zabočila doleva k dceřinu pokoji. Edův dům byl mnohem větší a bytelnější než jejich moderní půldomek a Natalie byla ráda, že se sem přestěhovaly. Od  Bernieho smrti působil jejich domov studeně a prázdně. Noc co noc nebyla s  to zamhouřit oka a navíc postrádala teplo manželova těla, které by se k  ní v  posteli tulilo, proto často až do časných ranních hodin chodila po domě a přemítala, jaká je asi s  dcerou čeká budoucnost. Bála se, že sama nebude na  Scarlett

– 13 –

stačit. Copak by ji dokázala zahrnout takovým množstvím lásky jako oba rodiče?

Zastavila se, položila ruku na komodu a zhluboka se nadechla, aby se zklidnila. Nebylo to celé velká chyba? Neměly zůstat ve svém domě?

Poměr s  Edem přišel nečekaně. Čtvrt roku po  výročí Bernieho smrti se u nich Ed zastavil, což dělával často, aby si ověřil, že jsou obě v pořádku, a když odcházel, objetí na rozloučenou se změnilo v něco víc. Natalie ho nechtěla pustit a i on si ji k sobě přitiskl vroucněji. Najednou vnímala každičký kousek jeho těla, na  stehnech cítila dotek Edových stehen a přes tenkou látku blůzy i teplo jeho hrudi.

Ed tiše zasténal a odtáhl se.

„Natalie,“ hlesl tehdy, až měla na okamžik pocit, že udělala chybu. Oči mu však potemněly touhou, a tak si stoupla na špičky a něžně ho políbila na  ústa. Připadalo jí, jako by se z  hlubin zoufalství vynořila do  prozářeného a přitažlivého nového světa – a taky bezpečného, protože právě tak se v jeho přítomnosti cítila. Kliďas Eddie, říkal mu svého času Bernie. Postrádal sice manželovu spontánnost, přesto jí ale s Edem bylo moc dobře, opět jí v srdci zažehl jiskru.

Začali spolu trávit každou volnou chvilku. Musela se mu ale přiznat, že jí není příjemné, když u nich doma zůstává přes noc a spí na Bernieho straně postele.

„Chápu to,“ řekl Ed, když mu o svých výhradách pověděla. „Tohle je Bernieho dům – a samozřejmě i tvůj a Scarlettin. Já vím, že by to pro tebe nebylo lehké, ale co kdybyste se časem přestěhovaly ke mně? U mě je víc místa, a pokud bys ještě nedokázala spát v  noci po  mém boku, mohla bys mít vlastní ložnici. Nechci na tebe spěchat.“

Natalie Eda znala stejně dlouho jako Bernieho, proto nebylo rozhodování nijak těžké a za  dva měsíce se k  němu se Scarlett skutečně nastěhovaly.

Megan ji před tímto krokem varovala.

„Víš určitě, že ještě není moc brzo, Nat? Vím, že není snadné zvyknout si na život o samotě, ale hlavně, prosím tě, nic neuspěchej.“

Natalie na její rady nedbala. Neměla ale Megan pravdu?

Z přízemí zaslechla, že Ed vyšel do haly. Neměla dost času vstřebat, co spatřila v jeho počítači, natož se rozhodnout, jak se zachovat, ale kdyby ji uviděl, jak tady stojí opřená o nábytek a civí do prázdna, vytušil by, že něco není v pořádku.

– 14 –

Scarlettiny dveře na  druhém konci podesty byly pootevřené, a když k  nim Natalie rychle došla, zahlédla na  polštáři rozprostřené dceřiny rusé vlnité vlasy. Zpod pokrývky jí vykukoval jenom nos, bledá pokožka posetá pihami, které dívka upřímně nenáviděla. Natalie zatajila dech. Scarlett byla opravdu moc krásná, i když to tak sama nevnímala. Natalii vyčítala zrzavou kštici a otci pleť, která nesnesla moc sluníčka.

Jako by Scarlett vytušila, že ji někdo pozoruje, pomaličku otevřela oči. Pak si protáhla ruce nad hlavou a zívla.

„Co tady tak číháš ve dveřích, mami?“

Natalie nasadila veselý úsměv a šla k  posteli. Posadila se na  kraj, natáhla ruku a něžně dceři odhrnula pramen vlasů z čela.

„Už musíš vstávat, berunko. Dneska se mnou jedeš do práce.“

Scarlettin zděšený výraz vyjadřoval vše. „Cože? Proč?“

„Protože Ed má nějaké zařizování, a navíc jsem ráda, když tě mám u sebe.“

„Ale vždyť mám prázdniny! Proč nemůžu zůstat doma a odpočívat? Je mi patnáct, mami. Už jsem vážně dost stará na to, abys mě tady nechala samotnou, anebo můžu jít ke Gracie. Slíbila jsem, že jí brnknu, až vstanu.“

Natalie si uvědomovala, že se poslední dobou chová vůči Scarlett přehnaně ochranitelsky, a rozhodně dceru nechtěla dusit. Jenže tohle bylo něco jiného. Vstala a vzdálila se od postele.

„Mohla by ses podívat po  obchodech, a kdyby sis něco vyhlídla, můžu tam s tebou o polední pauze zajít a třeba ti něco koupit. Beztak něco potřebuješ na léto. Co ty na to, nezní to už líp?“

Scarlett pokrčila rameny. „No, možná trochu jo.“

To, co Natalie zamýšlela, ji ani trochu netěšilo, a tak se odvrátila, aby Scarlett nevycítila její zmatek. „Tak už hlavně vstávej, za půl hodiny musíme vyrazit. Ano?“

Nečekala, co dcera odpoví, a zamířila do  přízemí dodělat snídani. Ale hlavně se snažila vypudit z  hlavy obrazy, které zahlédla v  Edově počítači.

Když sešla po schodech dolů, všimla si, že Ed k ní míří a cinká klíčky od auta, což ji překvapilo.

„Ty někam jedeš?“

„Promiň, Nat. Něco jsem trochu podělal. Cestou do práce jsem měl

– 15 –

vyzvednout Joea, a když jsem si vyměnil směny, zapomněl jsem mu to říct. Manželka už odjela jeho autem, takže ho nemá kdo svézt.“

To byl celý Ed. Neustále řešil problémy za druhé a nikoho nenechal na holičkách. Tak proč mu to tak úplně nevěřila?

„Netvař se tak, lásko,“ dodal. „Je to moje chyba, musím ji napravit. Vrátím se asi za čtyřicet minut, ale to už nejspíš budete pryč.“

Ed se sehnul a něžně ji políbil na rty. „Uvidíme se večer, a než odjedu do práce, tak ještě uvařím. Udělám vám ty svoje skvělé lasagne.“ Věnoval Natalii úsměv, a když se na  něj zaculila o něco méně radostně než obvykle, očividně byl v rozpacích. „Nezlob se – vždyť přijdu jenom o snídani.“

Natalie zavrtěla hlavou a pokusila se o vřelejší úsměv. Ed se ještě naposled zazubil, otevřel dveře a byl pryč.

Natalie zvážněla. Rychle zamířila do  kuchyně a nechala otevřené dveře, aby slyšela, až půjde Scarlett ze schodů. Přistoupila ke  stolu a zvedla víko laptopu. Displej se rozsvítil a Natalie se zhluboka nadechla. Věděla, že by to neměla dělat. Za celou dobu, co žila s Berniem, ho nikdy nešpehovala – ani neměla potřebu –, proto pociťovala výčitky svědomí. Ráno ovšem nešlo o špehování. Prve neměla v úmyslu zkoumat historii Edova prohlížeče, tentokrát už ale nebylo omluvy. Rozhodla se ji pořádně propátrat. Tolik se jí třásly ruce, že se až překlikla, a v duchu si za to spílala. Scarlett bude každou chvíli dole – bylo třeba jednat rychle.

Zhluboka se nadechla, aby se zklidnila, a tentokrát se jí podařilo navést kurzor na  ikonku historie. Po  kliknutí se jí zobrazil seznam posledních navštívených stránek. Obsahoval deset položek, ovšem stránka, na kterou předtím narazila, mezi nimi chyběla.

Ed ji z přehledu vymazal.

2

Na  to, že bylo pondělí ráno, panoval na  stanici až pozoruhodný klid a vrchní inspektor Tom Douglas v  duchu přemítal, čím to může být, že manchesterské kriminální živly o víkendu neřádily tak jako obvykle.

– 16 –

Ze zamyšlení ho vytrhly kroky, které se blížily k  jeho kanceláři. Se špatně skrývanou radostí předstíral, že soustředěně zkoumá statistiky kriminality, které měl rozložené před sebou.

Kroky se zastavily, on však stále hleděl do papírů.

„Tadá!“

Tom pomalu zvedl oči k  postavě, která stanula ve  dveřích s  rozpaženýma rukama, jako by se přišla poděkovat na jeviště.

Nic neříkal.

„Nejste rád, že mě zas vidíte?“ zazubila se na  něj Becky Robinsonová.

Toma zarazilo, jak výrazně za dobu nemoci pohubla. Tmavé vlasy ale měla stejně lesklé a neposedné jako vždycky a podle všeho nic neztratila ani ze své vitality.

„Jsem štěstím bez sebe,“ odtušil Tom znuděným hlasem a znova sklonil hlavu k lejstrům, aby zakryl úsměv.

„No tohle. Tak já přijdu ještě jednou, jo?“ navrhla Becky.

Odpovědět jí už Tom nestihl, protože vzápětí se ve dveřích objevila další postava v běloskvoucí košili a kalhotách s  puky tak ostrými, že by se o ně člověk mohl pořezat.

„Omlouvám se vám oběma, netušil jsem, že máte práci. Přišel jsem se zeptat, jestli byste si nedal kafe, šéfe.“

„Díky, Keithe, moc rád,“ řekl Tom a kývl.

„A vy, paní inspektorko?“

„Ne, díky.“

Tom povytáhl obočí a vlídně se na  Becky usmál. Keith se otočil na patě a šel uvařit kávu.

„Vidíte, jak skvěle se tu o mě starají?“

Na  okamžik Tomovi připadlo, že ho Becky bere vážně, a pocítil výčitky svědomí. Odstrčil se i s  židlí a vstal, nevěděl ale, jestli má Becky obejmout, nebo jí podat ruku. Od  chvíle, kdy v  marné snaze zachránit tonoucího skočila do  řeky a málem přitom umřela, se jejich vztah změnil. Tom si uvědomil, jak nesmírně mu Becky projasňuje dny a jak výrazně mu svým energickým odhodláním pomáhá při řešení případů. Chvilkové rozpaky zakryl tím, že obešel stůl a přitáhl jí židli.

„Posaďte se,“ pobídl ji. „A abyste věděla, jsem vážně moc rád, že jste se nám vrátila.“

– 17 –

„Takže Keith vaše očekávání nenaplňuje?“ zeptala se s  úsměvem, když si sedla.

Místo zvažovaného objetí jí Tom aspoň krátce stiskl rameno a pak se kolem stolu vrátil na svoje místo.

„Keith je nesmírně schopný seržant, a tak nás napadlo, že by v době vaší nepřítomnosti mohl dočasně povýšit na  inspektora. Vaří skvělé kafe.“ Víc Tom neřekl. Neměl ve  zvyku kohokoliv z  podřízených očerňovat, Keithova podlézavost mu ovšem šla řádně na nervy. „Takže už jste se ze všeho definitivně vylízala?“

„Moc se omlouvám, že jsem vám svou nepřítomností způsobila potíže, bohužel obsah řeky Irwell neudělal mému choulostivému zdraví dvakrát dobře.“

Tom věděl, že je to značný eufemismus. Becky si tehdy poležela pár dnů na  pozorování v  nemocnici a vzpamatovávala se ze šoku, ale jakmile ji propustili, nedalo jí to a hned se zase vrátila do  práce. Po  několika dalších dnech ovšem znova těžce onemocněla. Ukázalo se, že spolkla jakéhosi zákeřného parazita. Dost dlouho trvalo, než se ho zbavila, a kvůli těmhle zdravotním komplikacím výrazně zeslábla a ztratila na váze. Po třech měsících, kdy stonala, se po ní Tomovi už stýskalo, proto měl upřímnou radost, že působí opět svěže a vesele.

Jeho pozornost na chvíli odvedlo energické zaklepání na otevřené dveře.

„Vaše kafe, šéfe.“ Keith nápoj, tentokrát nikoliv jako obvykle v hrnku, ale v  šálku s  talířkem, položil na  stůl. „A vy určitě nic nechcete, paní inspektorko?“

Becky zakroutila hlavou.

„Až tady skončíme, inspektorka Robinsonová se za vámi staví, Keithe, a vy jí předáte práci. Díky za kafe.“

„Rádo se stalo.“ Chvíli se zdálo, že Keith snad srazí paty a zasalutuje, místo toho ale jen kývl, vycouval ze dveří a tiše je za sebou zaklapl.

Becky se na  Toma spiklenecky ušklíbla, on však přešel rovnou k věci.

„Keith vás zasvětí do aktuálních případů, poslední dobou ale z nějakého důvodu nemáme až tak napilno. Pochybuju ovšem, že by to vydrželo dlouho.“

Jako na  zavolanou zazvonil Tomovi telefon. Pokrčil rameny a hovor přijal.

– 18 –

*

Becky sledovala, jak Tom soustředěně naslouchá volajícímu na  druhém konci linky. Uchopil pero a začal si něco čmárat do bloku – ne však proto, jak Becky věděla, že by neposlouchal. Čím víc rozmluva nabírala na  intenzitě, tím výraznější byly i jeho malůvky. Pojednou přestal vykružovat mimořádně složitý eliptický útvar, zapsal si do bloku několik slov a pohlédl na Becky.

Zřejmě tu máme případ, pomyslela si.

Vlastně nevěděla, jestli má být ráda, nebo ne. Tolik toužila vrátit se do víru dění, ale zároveň potřebovala Tomovi něco říct. Věděla, že to nebude snadné, a netušila, jaká bude jeho reakce. Jejich vztahu si vážila, jenže její záměr byl možná až moc troufalý, a pokud by skončil nezdarem – pokud by Tom zareagoval odmítavě –, mohlo vše vzít neblahý konec. Mohla by o něj přijít.

Když Tom hovor ukončil, zavřel oči a pomalu kroutil hlavou.

„Co se děje?“ vyzvídala. „Nový případ?“

„Ne. Není nový. Philippa se mnou chce mluvit o jednom policistovi, který umřel před rokem a půl. Někdo ho srazil a ujel. Auto bylo odcizené a našlo se ohořelé na  Blackstone Edge, tudíž se mělo za  to, že vůz někdo pro zábavu ukradl a povozil se v  něm. Nikoho jsme ale nechytili.“

„Tak proč se to teď znova řeší?“

Tom pokrčil rameny. „Kdoví? Možná se v  někom hnulo svědomí a rozhodl se kápnout božskou.“

Když spatřil, jak nevěřícně se Becky tváří, jen se usmál.

„Já vím, moc pravděpodobné to není, ale stejně si o tom půjdu s Philippou promluvit.“

Becky věděla, že jakmile Tom zmizí za  dveřmi kanceláře superintendantky Philippy Stanleyové, hned tak se ven nedostane. Dnes byla Philippa Tomova šéfová, ale kdysi tomu bývalo právě naopak. Pojil je zvláštní vztah a při každé příležitosti se spolu radili a vyměňovali si názory. Tomovým pověstným instinktivním tušením se v zásadě vysmívala a sama se řídila výhradně osvědčenými postupy – aspoň ve  většině případů –, přesto vždycky chtěla znát jeho pohled na  věc. Becky měla z  Philippy pěkně nahnáno, proto kontakt s  ní omezovala na minimum.

– 19 –

Zvedla se k odchodu, u dveří se ale ještě otočila a v duchu se modlila, aby se nezačervenala.

„Tome, vím, že dneska se to moc nehodí, když se asi zdržíte u šéfky, ale nemohli bychom si třeba zítra – nebo někdy v  týdnu – zajít mimopracovně na skleničku? Ráda bych si s vámi o něčem promluvila.“

Tom vzhlédl od stolu, na němž se snažil ještě před odchodem srovnat nepořádek v  papírech. „Jistě,“ odtušil s  náznakem překvapení. „Půjde s námi i Mark?“

„Ne,“ řekla Becky. Přítele Marka do  toho nechtěla zatahovat. „Pokud byste si udělal čas, moc ráda bych vás pozvala na drink. A mně by nejspíš taky přišel vhod. Tak někdy během týdne?“

Cítila jeho rozpaky, pak ale sáhl po bundě a přikývl. „Platí. Kdykoliv budete chtít. Dál než na dnešek žádné plány nemám.“

Becky si oddechla. První část plánu splněna, pomyslela si v  duchu.

3

Natalie musela uznat, že vzít si s  sebou do  kanceláře Scarlett nebyl zrovna nejlepší nápad. Dcera se nudila a Natalie se nemohla soustředit. Svět korporátního PR Scarlett očividně nezajímal, a tak Natalie skončila s  prací dřív – věděla, že vše dožene večer, až Ed odjede do  služby a Scarlett se rozvalí na  pohovce a bude sledovat nějakou duchaplnou telenovelu, kterou má momentálně rozkoukanou.

Do  společného dne nevykročily úplně nejlíp. Rozptýlit napětí, vytvořené Scarlettinou nechutí vyhrabat se z  postele a jet s  mámou do práce, nebylo pro Natalii zrovna snadné. Díky zprovoznění nové trasy Metrolink jim aspoň cesta uběhla poměrně rychle.

Když dorazily do  Manchesteru, navrhla dceři, ať si v  klidu projde nákupní středisko Arndale, ale dcera za ní přišla do kanceláře už vprostřed dopoledne s tím, že ji to prý samotnou nebaví, a i když pak hodinovou polední pauzu strávily na  nákupech společně, Natalii neuniklo, že Scarlett už toho má plné zuby.

Vzít Scarlett s  sebou byla bezmyšlenkovitá reakce a začínala si kvůli tomu připadat hloupě. Ed je policista. Existovala celá řada důvodů,

– 20 –

proč si tu stránku ve svém laptopu prohlížel, a ona se ho mohla přímo zeptat. To by byl rozumný krok.

Jenže Natalie se nechovala pokaždé rozumně. Občas se před pravdou skrývala a doufala, že jí unikne. Ještě když žila s  Berniem, ji občas napadlo, jestli jí něco netají, pokaždé ale podobné obavy ignorovala; život se navrátil do  obvyklé rovnováhy a nic se nestalo. Napadlo ji, že co se Eda týče, nejspíš by měla věřit vlastnímu instinktu a myslet pozitivně.

Scarlett cestou domů skoro nepromluvila, ale Natalie to nevnímala, pořád myslela jen na to, co si počne. Ani ve chvíli, kdy zastavovala před domem, nebyla ještě rozhodnutá, jak se zachová.

„Mohla bys natočit vodu do  konvice a postavit na  čaj, berunko?“ požádala dceru. „Já zatím odnesu tyhle věci k sobě do pokoje a převlíknu se z pracovního.“

„Nechápu, proč pořád říkáš k sobě do pokoje, mami. Vím přece, kde spíš. A nevadí mi to. Mám Eda ráda. Kolikrát ti mám opakovat, že už nejsem malá.“

„Jasně že nejsi, a já nikdy netvrdila, že tam spím. Jen je prostě šikovné mít pokoj, kam můžu uložit všechny ty krámy, co jsem si přivezla z našeho domu – zvlášť krabice s tátovými věcmi. Vždyť víš, že schraňoval všechno možné, tak jsem to musela někam uskladnit, než budu mít sílu se tím probrat. Proto říkám u sebe v pokoji.“

Scarlett jen otráveně obrátila oči v sloup a vystoupila z auta. Když kráčely k domu, ozvalo se zpoza živého plotu volání. Okolo zrovna šla Scarlettina kamarádka Gracie. Scarlett se poprvé za celý den rozesmála a utíkala si s ní promluvit. Natalie posbírala odhozené nákupní tašky, odemkla vchodové dveře a nechala je kvůli dceři otevřené.

Nakoukla do  kuchyně, ale po  Edovi nebylo nikde ani stopy, tak si z nohou skopla boty a šla nahoru do svého pokoje. Když otevřela dveře, s rukou na klice se zarazila.

Na podlaze seděl Ed, mezi koleny mu ležela poloprázdná lepenková krabice a její obsah měl rozložený kolem sebe. S  ruměncem ve  tváři k ní rychle vzhlédl. „Vůbec jsem neslyšel dveře,“ řekl.

„To vidím.“ Natalie neskrývala v  hlase podrážděnost. „Jinak bys do té krabice určitě všechno honem vrátil. Co to má znamenat? Proč si prohlížíš Bernieho věci?“

Ed byl zjevně celý nesvůj. Měl vypoulené oči a pootevřená ústa, jako kdyby hledal vhodná slova.

– 21 –

„Před pár lety jsem mu něco půjčil, tak mě napadlo, jestli to není v téhle krabici.“ Očividně se snažil chytit stébla.

„Vážně? A copak to bylo?“

„Půjčil jsem mu DVD – Gaunery – a on mi ho nevrátil.“

Natalie se na  něj dívala a v  duchu přemítala, jestli mluví pravdu. „Tak proč ses mě na to nezeptal a místo toho se hrabeš v jeho věcech?“

Ed se zvedl z  podlahy, dřepl si na  bobek a začal všemožná lejstra, zápisníky a další věci úhledně skládat zpátky do  krabice, před Natalií ale radši uhýbal pohledem.

„Netušil jsem, že je tam něco tajného, Nat. Promiň.“

„Nic tajného tam není. Ale příště se laskavě zeptej,“ dodala tiše, otočila se a odešla.

Potřebovala být sama, přemýšlet. Proč se Ed chová tak tajnůstkářsky? Zamířila na  toaletu, posadila se na  mísu a schovala hlavu v  dlaních.

V duchu se vrátila do doby pár dnů potom, co se k Edovi přestěhovaly. Vstoupila tehdy k  sobě do  pokoje, jak místnosti říkala, zastavila se ve dveřích a rozhlížela se. S věcmi někdo hýbal. Věděla, že na jednu z  krabic položila svetr, jenže ten tam nebyl. Ležel na  posteli. Usoudila tehdy, že Scarlett zřejmě něco hledala, a dál se tím nezabývala.

Jenže co když to neudělala Scarlett? Co když Ed systematicky prohledává Bernieho věci? A pokud ano, tak proč?

*

Když Natalie nakonec vešla do kuchyně, Scarlett i Ed se opírali o linku a oba se smáli čemusi v  dívčině telefonu. Ed držel Scarlett kolem ramen a hladil ji po obnažených zádech.

Natalie strnula. Co si to dovoluje? Není to od  něj už trochu moc familiární?

Oba se na  ni s  úsměvem otočili. Když ale spatřili její ledový výraz, smích je přešel.

„Mami?“

Natalie se otřepala. „Udělalas mi ten čaj, Scarlett?“

„No jo. Ale to už je celá věčnost. Kdes byla?“

Natalie cítila, že se Ed snaží odhadnout její myšlenky, což mu nechtěla dovolit.

– 22 –

„Omlouvám se. Nebylo mi dobře. Zřejmě za  to může ten krevetový sendvič, co jsem si dala k obědu. Už je mi líp. Čemu jste se tak smáli?“

Scarlett k  ní natáhla ruku s  telefonem. „Jednomu pitomýmu videu na Instagramu. Koukni.“

Ed stáhl ruku ze Scarlettina ramene a šel ke  konvici. „Posaď se u nás, Nat. Scarlett ti ukáže to video a já ti udělám nový čaj.“

Natalie si přitáhla židli a bedlivě dceru sledovala. Podle všeho jí nevadilo, že na  ni Ed sahal, a až do  dnešního rána by se nad tím ani Natalie nepozastavila. Teď z toho ale byla nesvá.

Zatímco se v  konvici hřála voda, sehnul se Ed k  pračce a začal z  ní vytahovat prádlo. A to veškeré, včetně Scarlettina osobního.

„Nech to být, Ede, já to udělám.“ Natalie ve vlastním hlase zaslechla potlačovaný hněv a snažila se nevnímat pohledy, jimiž ji častovala dcera.

Ed zvedl ruce, jako kdyby na něj mířila zbraní. „Dobře. Beztak musím být už za hodinu ve službě. Lasagne jsou hotové – stačí je dát tak na čtyřicet minut zapéct do trouby. Půjdu se převlíknout.“

Když vyšel ze dveří, Scarlett už to nevydržela a ozvala se.

„Mami, co to do tebe hergot vjelo? Proč se chováš tak nemožně?“

Natalie jí nedokázala odpovědět. Přitom potřebovala zjistit, jak dcera pohlíží na Eda.

„Nelituješ, že jsme se odstěhovali z  domova, Scarlett? A řekni mi pravdu, protože na tobě mi teď záleží nejvíc.“

Scarlett zkřivila tvář a do očí jí vhrkly slzy. Naklonila se k matce a řekla: „Tobě snad přeskočilo, mami. Ed je na  nás na  obě tak hodný – máme štěstí, že je s náma. Ještě včera bylo všechno v pohodě. Tak proč se to snažíš pokazit?“ Nato si Scarlett vzala z  pultu mobil a vyběhla ze dveří.

4

Když se Natalie druhý den chystala do práce, nebyl ještě Ed ze směny doma. Nechtěla s ním nechat Scarlett celý den v domě samotnou, ale nic jiného jí nezbývalo, pokud nemínila ztropit scénu. Scarlett jí navíc řekla, že odpoledne půjde ke Gracie.

– 23 –

Celou noc se snažila všechno si logicky zdůvodnit, ale vybavovaly se jí další a další drobnosti, které jí dosud připadaly podružné, a teď najednou jako by nabyly na  významu. Před několika dny šla Natalie dřív spát a Ed zůstal dole v přízemí. Když se tam nečekaně vrátila pro sklenici vody, rychle sklapl víko laptopu a tvářil se provinile – jiným slovem se to nedalo vyjádřit.

Nic tehdy neřekla – je to ostatně jeho dům a pořád ještě si na sebe zvykali. Její podezíravost ještě umocnila prokazatelná skutečnost, že v  Bernieho krabici Ed žádné DVD hledat nemohl. Prohlédla si totiž Edovu sbírku filmů a Gauneři mezi nimi nechyběli. Lhal jí, a tak se Natalie rozhodla, že už kvůli dceři musí kousnout do kyselého jablka a promluvit si s ním. Esemeskou mu oznámila, že se vrátí dřív, jelikož si ještě předtím, než Ed odjede večer do  práce, musejí o něčem promluvit. Jenže mezitím s ním Scarlett zůstane doma sama.

Když Natalie zabočila na parkoviště, odkud chtěla dojet do centra Manchesteru tramvají, pustila si telefon na hlasitý odposlech a zavolala Alison, což byla už od  základky její nejlepší kamarádka. Byla to kantorka, která učila dospívající mládež, a vždycky dokázala Natalii se Scarlett poradit.

„Ali, tady Nat.“

„Ahoj, Nat.“

Zaslechla, jak Alison zívá, a došlo jí, že přítelkyni vzbudila.

„Promiň, vím, že jsou prázdniny a že sis zřejmě chtěla přispat, ale potřebovala bych od tebe pomoc.“

„Jen mluv.“ Bylo slyšet, že Alison dosud napůl spí. „Poslouchám tě – jakžtakž.“

„Trochu se bojím o Scarlett a nelíbí se mi, že má být celý den sama doma.“

„Copak tam není Ed?“

Natalie si uvědomila, že si měla všechno předem líp promyslet. Dlouho nic neříkala.

„Nat?“ oslovila ji Alison.

„Je, ale má teď noční, takže bude spát. Nemohla by ses tam někdy přes den bez ohlášení stavit a mrknout se, jestli je všechno v  pořádku?“

„Jasně že můžu. Ale proč? Děje se něco?“

Natalie nemínila o celé věci mluvit s nikým jiným než s Edem. Při té představě se až celá zachvěla.

– 24 –

„Ne, jenom bych chtěla mít jistotu, že je Scarlett v  pořádku, když jsem pryč.“

„Beze všeho. A mám se tam stavit v nějakou konkrétní hodinu?“

„To ani ne. Sakra práce!“

„Co je?“ ulekla se Alison.

„Zapomněla jsem si laptop. Většinou si ho domů neberu, tak jsem po něm ani nevzdechla. Krucinál! Budu se pro něj muset vrátit.“

Natalie kamarádce slíbila, že se jí ještě ozve, otočila auto a s obavami, že kvůli tomu přijde pozdě na ranní poradu, zamířila domů. To ten den pěkně začíná, pomyslela si.

*

Nepřekvapilo ji, že před domem už stojí Edův vůz. Směna mu skončila zhruba před půlhodinou a k policejní stanici to od nich bylo jen deset minut. Čekala, že ho najde v kuchyni, kde bude dojídat zbytek lasagní, což byl zvyk, který Natalie nesnášela, ale který měl Ed společný s Berniem. Studené lasagne, studená pizza, studené kari – tak vypadala po návratu z noční jejich obvyklá strava.

Když zjistila, že je kuchyň prázdná, napadlo ji, že už je Ed zřejmě v posteli, a tak po špičkách vyšla do patra. Z otevřených dveří koupelny se valila pára, takže se nejspíš právě vysprchoval a možná je ještě vzhůru. Snad by si mohli promluvit hned teď.

Cestou k jejich ložnici si všimla, že má Scarlett pootevřené dveře. Nahlédla dovnitř, aby zjistila, jestli už je dcera vzhůru, a zůstala jako opařená. Na posteli seděl Ed jen s ručníkem kolem pasu, tmavé chlupy na  prsou se mu dosud po  koupeli leskly. Scarlett seděla vedle něj v  košilce a kalhotkách, opodál ležela skopnutá přikrývka a Ed dívku oběma rukama objímal a hladil po holých zádech.

Natalie měla pocit, že se zalkne. Její mozek jako by musel nejdřív vstřebat, co viděly oči. Ale vzápětí se jí zmocnila zuřivost. Prudce rozrazila dveře pokoje.

„Co se to tady krucinál děje?“ vykřikla rozechvělým hlasem a pečlivě oddělovala každé slovo. „Nech ji na pokoji, Ede. Nesahej na ni!“

Přiskočila k  němu, popadla ho za  ruku a prudce ho zvedla z  postele.

„Co je, Nat?“ zeptal se nechápavě a přidržel si u těla ručník.

– 25 –

„Co asi? Sedíš tady nahej – nebo skoro nahej – a objímáš mou dceru. Zmiz z tohohle pokoje, Ede. Okamžitě.“

Scarlett si přitáhla deku až k bradě, jako by se chtěla chránit, a do očí jí vhrkly slzy. „Proč se takhle chováš, mami? Ed mě jenom utěšoval, jako už mockrát.“

„To mě ani nepřekvapuje,“ sykla Natalie. Co to jenom provedla, jak mohla svěřit dceru do  rukou tomuhle člověku? Jak dlouho už to asi celé trvá?

Ed k  Natalii prosebně natáhl ruku, v  očích měl zděšený výraz. „Když jsem vycházel z  koupelny, zaslechl jsem, že Scarlett brečí, tak jsem se za ní šel podívat. Co je na tom špatnýho?“

„Koukej vypadnout,“ odsekla Natalie, přisedla si k  dceři na  postel a objala ji. „To nic, miláčku. Nic jsi neprovedla, opravdu. Vylez z postele a obleč se. A sbal si pár svršků. Odjíždíme.“

Scarlett měla tvář celou zrudlou a uslzenou.

„Mami, to snad nemyslíš vážně,“ vzlykla.

„Neodmlouvej, Scarlett. Jedeme. Až budeš hotová, najdeš mě dole.“

*

Ed přecházel po  podestě sem a tam, a když Natalie vyšla z  pokoje, hned k ní přistoupil.

„Co sis to usmyslela, Nat? Ne, já vím, co sis usmyslela. Nezbláznila

ses náhodou? Já bych se Scarlett ani nedotkl – to snad víš.“ Zděšení z Nataliiny prvotní reakce se v něm změnilo v hněv.

Natalie kolem něj mlčky prošla. Přímo před dceřiným pokojem

tuhle debatu vést nehodlala. Zamířila do  ložnice a přidržela mu otevřené dveře. Rozrušením se chvěla po  celém těle. Ed vešel za  ní, a když zabouchla, opět k  ní natáhl ruce, ale Natalie couvla, paže zkřížila na prsou a upřeně se na něj zadívala – až doteď si myslela, že Eda dobře zná.

„Prosím tě, Natalie. Vždyť si to vem,“ snažil se Ed zachovat klidný

hlas. „Znám Scarlett od narození. Jsem její kmotr. Je to ještě dítě – dítě, co volá tátu, když tu nejsi, protože si jeho smrt dává za  vinu. Pořád dokola opakuje, že kdyby si nepřála to štěně – štěně, co se muselo venčit brzo ráno, kdy byla ještě moc velká tma, než aby třináctiletá holka courala venku sama –, nešel by táta po  té silničce a nezabilo by ho to auto.“

– 26 –

„Myslíš, že to nevím?“

„Jistěže to víš.“ Ed ztišil hlas, zřejmě se bál, aby ho dívka nezaslechla. „Jenže Scarlett si neuvědomuje, že to víš, a snaží se to před tebou skrývat. Stýská se jí po něm a pláče. Sice už ne tak často, a pokud vím, tentokrát to bylo poprvé od té doby, co jste se ke  mně nastěhovaly. Po škole za mnou ale chodívala, když věděla, že zrovna nesloužím. Nikdy ti to neřekla a prosila mě, ať si to i já nechám pro sebe.“

Natalie měla pocit, že se vzteky snad zalkne. „Jak se opovažuješ? Jak jsi mi mohl zatajit, že se tak trápí? Jsem její máma.“

Ed nelibě mlaskl, jako by Natalie vůbec nechápala, o co jde. „To jsi, a ta chuděra tě nechce zneklidňovat. Kdybych ti všechno řekl a ona to zjistila, už by mi nemohla věřit, chápeš? A na koho by se pak obrátila?“

„Na Alison.“

Ed se k Nataliinu překvapení zachechtal. „Na Alison. Jasně.“

„Co je na tom špatného?“

Ed se jí zadíval do  očí a zavrtěl hlavou. Chvíli nic neříkal. „Nic,“ řekl tiše. „Vůbec nic.“

„Nerozumím, co proti Alison najednou máš. Ale v  tuhle chvíli je mi to celkem fuk.“ Možná se Ed snažil změnit téma – odvést řeč od toho jediného, co bylo podstatné –, to ovšem Natalie nehodlala dopustit. „Říkej si, co chceš, Ede, ale tohle už nezachráníš. Neměl jsi na ni sahat, když jste byli oba v nedbalkách.“

Ed si dlouze povzdechl. „Dobře. Už se to nestane, i když mě ani na  vteřinu nenapadlo, že bych se něčím provinil. Zkusíme se uklidnit, jo?“

„Já se uklidnit nemíním – na to zapomeň. My odjíždíme. Řekla jsem Scarlett, ať si sbalí pár věcí, a sama půjdu udělat totéž. A pak mizíme.“

Natalie přešla ke skříni a otevřela ji. Ed k ní přistoupil a zřejmě ji chtěl pohladit, ale pak si to rozmyslel. Když promluvil, zlomil se mu hlas, jako by si poprvé uvědomil, že o Natalii přijde.

„Prokristapána, Nat, tohle je úplně absurdní. Kam chcete jet? Tvůj dům už je pronajatý a Alison ještě není hotová s  renovací domku, takže nemá k dispozici pokoj pro hosty.“

„Do toho, kam pojedeme, ti nic není. Dokud se nerozhodnu, co dál, bude lepší, když se naše cesty rozejdou.“

„Jak to myslíš?“

– 27 –

Natalie ze skříně nazdařbůh vytahovala kalhoty, sukně a blůzy a házela je na postel. Bylo jí jedno, co si s sebou vezme. V tuhle chvíli jí bylo jedno úplně všechno. Potřebovala se ale nějak zaměstnat, jinak by podlehla pocitu zoufalství, který ji zaplavil. Tolik si přála, aby jim to vyšlo, aby se Scarlett znova našly domov plný lásky a lidského tepla.

Otočila se a chtě nechtě se Edovi podívala do  očí. V  duchu se nenáviděla za  to, jak nesmírně k  němu touží jít a hledat útěchu v  jeho náručí.

„Býval jsi Bernieho nejlepší kamarád a i mně jsi byl dobrým přítelem, Ede. Ale chlapi, co jsou na  dětičky, jsou zvrhlíci. Měla bych tě udat. Nejdřív se ale musím uklidnit.“

Ed na ni šokovaně zíral. „Udat kvůli tomu, že jsem chlácholil tvou dceru, když brečela? Za  to, že jsme byli oba polonazí, se omlouvám. To byla velká chyba. Mrzí mě to. Ale udat mě?“

Opět k  ní popošel a Natalie v  jeho očích zahlédla hněv. Chvíli se bála, že ji popadne a začne s  ní třást. Neustoupila však ani o píď, a když tiše promluvila, z každé její slabiky čišelo znechucení.

„Ne, Ede. Mám chuť tě udat kvůli té špíně, co sis prohlížel v počítači – té stránce, kterou jsi mezitím vymazal z  historie. Sichr je sichr. Vždyť to byly ještě děti, Ede. Dospívající děti. Jak jsi mohl?“

5

Tom zaklepal na  dveře superintendantky Philippy Stanleyové a zaslechl její panovačné: „Dále!“ Její tón mu vyvolal úsměv na rtech, i když věděl, že jiné kolegy nebetyčně rozčiluje. Vždycky si vybavil, jak Philippu poznal ještě coby kriminalistku v  zácviku, kdy málem omdlívala při představě, že uvidí krysu, a tak si pokaždé, když se chovala mimořádně povýšeně, na ten okamžik vzpomněl, a ona to věděla.

Když otevřel dveře, Philippa ani nevzhlédla od  stolu, a tak se posadil, aniž by čekal na  vyzvání. Jejich včerejší setkání skončilo předčasně – vlastně trvalo sotva dvě minuty, načež jí zavolali z  úřadu vrchního konstábla a požádali ji, ať se dostaví na  poradu, která měla samozřejmě přednost. Toma sice dopalovalo, že tam zřejmě neřešili,

– 28 –

jak zachraňovat lidské životy, ale spíš jak šetřit penězi, jenomže s  tím se nedalo nic dělat.

Philippa si něco připsala do spodní části jakéhosi lejstra a pak papír pečlivě uložila do  prostřední přihrádky třípatrového pořadače z  černé oceli na kraji jinak prázdného stolu. Tázavě se na Toma zadívala, patrně čekala, co se od něj dozví.

„Zrekapituloval bych, kam jsme se včera dostali, ale jelikož jsme se nedostali nikam, asi bychom to mohli vzít celé od začátku?“ nadhodil.

„Dobře,“ odpověděla. „Před rokem a půl srazilo seržanta ze severu regionu auto a on následkům zranění podlehl. Řidič nezastavil. Byla tma, silnice byly mokré a šlo o čelní srážku. Zemřel na  místě. Stejně jako jeho pes – což je tedy podružné.“

Tom povytáhl obočí, ale nic neřekl. Jelikož měl psy rád, moc se mu nezamlouvalo, že smrt zvířete nikoho nezajímá.

„Předpokládám, že se to tehdy vyšetřovalo,“ prohlásil nakonec.

„Samozřejmě, ale ne s  uspokojivým výsledkem. Auto bylo pochopitelně kradené a téhož dne se našlo už jako ohořelý vrak na kopci u vřesovišť. Úlomky laku z  místa činu a z  oděvu oběti odpovídaly značce a modelu odcizeného vozu, a dokonce se podařilo získat i část DNA. Někdo z  cestujících v  autě zřejmě popíjel z  placatky whisky. Láhev v  ohni praskla, hrdlo ale zůstalo relativně nepoškozené. Jelikož jsme řidiče nedopadli a vzorek DNA neseděl na nikoho z databáze, nebylo ho s kým srovnávat.“

Tom si na případ vzpomínal, pamatoval si každého sloužícího policistu, který v  Manchesteru nebo jeho okolí zemřel v  době, kdy zde působil. Viděl fotografii vdovy a dcery, které po  kolegovi zůstaly, a přemítal, jak by se jeho dcera Lucy vyrovnala s  tím, kdyby se něco takového stalo jemu. Bylo nesmírně smutné, že Bernie Gray nebude mít možnost sledovat, jak jeho půvabná holčička dospívá.

„Podařilo se nám vystopovat pohyb vozidla před Grayovou smrtí, případně po ní?“ vrátil se zpátky k práci.

„Ne. Řidič se podle všeho pohyboval po vedlejších silnicích, aby se vyhnul kamerám a systému rozpoznávání značek, takže jsme to ráno auto nikde nezaznamenali.“

„Zřejmě se tedy v okolí vyznal.“

„Vypadá to tak, ale taky mu mohlo přát štěstí.“

Tom se zachmuřil, ale neodpověděl. Oblast severně od  Rochdale znal poměrně slušně, a přestože byla tamní krajina protkaná spoustou

– 29 –

úzkých silniček, až příliš snadno mohl člověk špatně odbočit a skončit u někoho na dvoře.

„Nebyl nejmenší důvod pojmout podezření na  úmyslný čin,“ pokračovala Philippa. „Seržant Gray byl oblíbený. Během své kariéry samozřejmě pochytal celou řadu nekalých živlů, žádný případ ale nevyčníval natolik, abychom se domnívali, že šlo o něco víc než o nehodu, zvlášť když uvážíme, že v  týdnech před jeho smrtí došlo v  dané oblasti k odcizení množství vozidel. Po jeho smrti tyto krádeže okamžitě ustaly, a tak se mělo za to, že si mládež takhle krátila dlouhou chvíli. A když dotyčným došlo, že zabili policistu, hned toho nechali.“

„Tak proč se to teď zase otvírá?“ podivil se Tom.

Philippa vytáhla ze spodní přihrádky pořadače list papíru a podala mu ho.

„Včera ráno jsme zatkli jistého člověka a obvinili ho z  ozbrojeného vloupání. Jeho DNA odpovídá vzorku, který se našel na  té láhvi whisky.“

„Takže jasný případ?“ zeptal se Tom.

„Vypadá to tak, musíme ale dotyčného vyzpovídat a poslechnout si, co nám k  tomu řekne. A musíme sehnat naprosto nezvratné důkazy, takže bude nutné projít spoustu starých materiálů.“ Philippa si vytištěný e-mail od  Toma opět vzala. „Ještě pod vámi působí ten seržant, dočasně převelený z divize?“

„Ano, Keith Sims. Když byla Becky marod, zastupoval ji na  pozici inspektora, ale jelikož se už vrátila, počítal jsem, že se Sims zhostí své původní role.“

„Jak na tom Becky je? Už se plně zotavila?“

„Je už zas jako rybička, ale dost zhubla. Budu ji trochu šetřit.“ Tom byl v  pokušení Philippě prozradit, že ho Becky požádala o rozmluvu mezi čtyřma očima. Vůbec se mu to nezamlouvalo a napadlo ho, jestli třeba kvůli tomu, co ji potkalo, neztratila odvahu a nechce požádat o přeložení z  jeho týmu na  méně traumatizující post. Řekl si ale, že dokud se nedozví víc, nemá cenu do toho zatahovat i Philippu. Ta by si nejspíš pozvala Becky na kobereček a pořádně by ji podusila.

„Dobrá. Navrhuju tedy, abyste si seržanta Simse zatím v  týmu ponechal. Vyřešte to s  divizí a tenhle případ svěřte jemu. Po  smrti seržanta Graye odešel hlavní vyšetřovatel do  penze, takže se nový pohled bude hodit. Nechci vás ale zahlcovat kauzou, která se možná

– 30 –

nakonec vyvine poměrně jednoznačně. Jenom na  Simse dohlížejte a Becky ať kontroluje, jestli mu něco neuniklo. Seržant Gray byl jeden z  nás, proto nesmíme nic opomenout. Toho lumpa musíme dostat do basy aspoň za zabití.“

6

Natalie si vůbec nevzpomínala, že nasedla do  auta a rozjela se k  Alison. Najednou ale stála u kamarádčina půvabného domku za  kontejnerem plným suti z  probíhající renovace a bílou dodávkou, která zřejmě patřila řemeslníkům.

Scarlett se tiskla ke dveřím spolujezdce, aby byla od mámy co nejdál. Plakala prve tak usedavě, že si ani nedokázala sbalit věci, a ještě teď tiše vzlykala. Natalie byla celá rozechvělá, proto jí trvalo skoro dvě traumatické hodiny, než shromáždila všechno, co by mohly v několika příštích týdnech potřebovat. Ed stál mlčky opodál a ve  tváři měl tak zničený výraz, že se na něj Natalie nedokázala ani podívat. To, že nic neříkal, v  ní mírně nahlodávalo odhodlání. Musela si stále připomínat, co viděla a jaké pojala podezření.

Při odjezdu jí v uších zněla Edova tichá slova.

„Neodcházejte, Natalie. Lásko, moc tě prosím. Nemáte kam jít. Kde chcete bydlet? Můžu vám aspoň pomoct najít nějaké ubytování, abych věděl, že jste v pořádku? Mohl bych to zařídit.“

Natalie ho nevnímala, v  jednom měl ale pravdu. Neměla ponětí, kde přenocují.

Nestihla ani dát Alison vědět, že přijedou, a když se otočila k dceři, aby ji utěšila, zahlédla pod dřevěnou stříškou před vchodem známou štíhlou postavu – kamarádka tam stála se založenýma rukama a znepokojeným výrazem ve tváři.

„Tak už netrucuj, beruško. Půjdeme dovnitř a promluvíme si,“ pobídla Natalie Scarlett a odkašlala si, aby se zbavila neprolitých slz.

„Ne,“ odsekla dcera důrazně.

„Nemůžeš tady sedět věčně.“ Natalie se podívala z okna auta a uvědomila si, že k  nim Alison míří – přes kontejner viděla kamarádčino

– 31 –

temeno s kšticí krátkých kaštanových vlasů. Otevřela dveře a unaveně vystoupila.

„Nat? Kde se tady bereš? Už ses mi neozvala a já si začínala dělat

starosti. Jsi v pořádku?“ zeptala se Alison a upřímně Natalii objala.

V porovnání s Edovou silnou náručí a širokou hrudí působila křeh

ce. Natalie se jí snažila říct, že Eda opustila, nedokázala však ze sebe vypravit ani slovo.

„A co Scarlett, není jí něco?“ vyzvídala Alison, když se sehnula a podívala se do  okénka. V  upnutých smaragdově zelených džínech a bílé blůze působila ještě subtilněji než obvykle. Natalii už delší dobu dělala starost kamarádčina posedlost váhou.

„Nechce jít dál,“ vysvětlovala Natalie.

„Tak jí dopřejeme trochu prostoru, co myslíš?“

Natalii se nechtělo nechávat dceru samotnou, tušila ale, že čím víc na  ni bude naléhat, ať jde dovnitř, tím umanutěji se bude Scarlett chovat. Ještě naposled ji zkusila přemluvit, ale marně, a tak zamířila za přítelkyní do domku sama.

Alison nadzvedla igelitovou plachtu a otevřela dveře do jediné obyvatelné místnosti v domě. Omlouvala se Natalii za nepořádek i za řev vrtačky v patře, ta ji ale skoro nevnímala a šla rovnou k židli u okna, odkud viděla na  dceru. Alison zatím cosi kutila v  provizorní kuchyňce v koutě místnosti a brblala něco o tom, že je kvůli přestavbě všude prach.

Teprve když Natalii skanuly na sepjaté ruce slzy, uvědomila si, že pláče. Kvůli Scarlett se dosud snažila své pocity skrývat, ale teď tu s ní byla jen Alison a nikdo ji za celý život neviděl víckrát brečet než právě její kamarádka.

„Ale no tak,“ řekla Alison a postavila vedle Nataliiny židle hrnek kávy. „Co se děje? To je kvůli Edovi?“

Vtiskla Natalii do ruky kapesníček, klekla si a objala ji.

„Nemůžu ti nic říct, Ali. Ani tobě ne. Až taková je to hrůza.“ Natalie byla na pokraji zhroucení, a tak ji Alison držela v náručí a pomaličku ji kolébala, dokud se trochu neuklidnila.

„Vzpomeň si na  dobu, kdy jsme ještě byly holky,“ pobídla ji tiše. „Mohlo nám být tak čtrnáct, ležely jsme na posteli u vás doma a bavily se o mužských – teda tehdy spíš o klukách. Slíbily jsme si, že nedovolíme, aby s náma zametali. Žádný si na nás nepřišel.“

– 32 –

Natalie se skrz slzy slabě usmála. Bývaly s  Alison nerozlučné kamarádky a jako všechny děti byly přesvědčené, že na životě, který vedou, se nikdy nic nezmění.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist