načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skrytá tvář českých dějin - Jan Bauer

Skrytá tvář českých dějin

Elektronická kniha: Skrytá tvář českých dějin
Autor:

Jak můžeme odhalit skutečnou – tedy častou skrytou – tvář českých dějin, a to zejména těch starších, když i na události zcela nedávné nahlížejí jejich aktéři i svědci mnohdy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 263
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5031-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jak můžeme odhalit skutečnou – tedy častou skrytou – tvář českých dějin, a to zejména těch starších, když i na události zcela nedávné nahlížejí jejich aktéři i svědci mnohdy zcela protichůdně? Lze bez výhrad věřit dávným kronikářům, nebo naopak považovat za univerzálně platnou tezi, že „dějiny píší vždy vítězové“?
Pravda obvykle bývá někde uprostřed – a Jan Bauer, známý spisovatel a publicista, se k ní v sedmém svazku Edice Český ČAS snaží přiblížit z různých stran a úhlů, vždy však formou zasvěcenou a čtivou.
V této knize můžeme sledovat vpád Dórů do mykénského světa a snít o tom, že předkové dnešních Řeků přišli z České kotliny, hledat Marobudon i Wogastisburg, pátrat po bájném českém vojevůdci Tyrovi alias Čestmírovi, zjišťovat, která z lebek svatého Vojtěcha je ta pravá, sejmout cejch zrádce ze svatého Vintíře, pídit se po autorovi Dalimilovy kroniky či po templářském pokladu, pobavit se líčením podivného obléhání hrádku Sion (byť konec jeho pána už tak veselý nebyl), zamýšlet se nad smrtí Jana Žižky z Trocnova, Albrechta Habsburského, Ludvíka Jagellonského, Tychona Brahe, blatského sedláka Kubaty či Milana Rastislava Štefánika, dojímat se osudem šlechtičny, kterou si Bohuslav Balbín ztotožnil s Bílou paní… A kdy vlastně vymřeli Přemyslovci, v roce 1306, nebo o víc než dvě století později? Opravdu Valdštejn zradil císaře? A pocházel snad Adolf Hitler z Čech?
Takových otázek nabízí tato publikace ještě mnohem víc. A jistě nevadí, že na ně nedává jednoznačné odpovědi – vždyť tak mnohdy nečinili ani současníci popisovaných událostí, a pokud ano, lze na jejich výroky pohlížet tu s pobavením, tu s oprávněnou skepsí.
Ať už se nad stránkami této knihy budete pobaveně usmívat, nebo skepticky ušklíbat, věříme, že přinejmenším rozšíří a zpestří váš pohled na „jasné“ okamžiky a křižovatky naší historie.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Edice Český ČAS

Jan Bauer

Skrytá tvář

čeSkých dějin

Mýty a realita osudových okamžiků


Jan Bauer

Skrytá tvář

čeSkých dějin

Mýty a realita osudových okamžiků


Copyright © Jan Bauer, 2014

Editor: © Josef Pepson Snětivý, 2014

Cover & Layout: © Nakladatelství ČAS, Alena Laňková, 2014

© Nakladatelství ČAS, 2014

ISBN 978-80-7475-032-8


5

PředMluva

nikoli nezbytná,

zato však užitečná

Předmluvy se obvykle nečtou, většina čtenářů, alespoň podle

mých zkušeností, je považuje za  zbytečné. Přesto jsem pro tuto

knihu předmluvu napsal, a to prostě proto, že jsem ji z dobrých

důvodů pokládal za  užitečnou. Název Skrytá tvář českých dějin

může totiž skýtat jistá rizika spojená s  jeho špatným či nepřes

ným výkladem. Co nám vůbec zůstává v české historii skryto? Co

zapadlo do  propasti uplynulého času? Je toho nemálo, ale roz

hodně to nepředstavuje pouze nějakou odvrácenou či námnevi

ditelnou tvář minulosti. Spíše bych to nazval nezřetelnýmistopa

mi, o jejichž původu se můžeme jen dohadovat.

Nemusíme přitom putovat pomyslným strojem času až

do  doby, od  níž nás dělí staletí, ba tisíciletí, abychom narazili

na události a osobnosti jaksi zamlžené a tajemné. Spor – a často

bouřlivý – můžeme vést i o to, co se stalo včera nebo před rokem.

Každý si to budeme pamatovat trochu jinak, každý jsme sena mi

nulé události – na ty velké, ale i na ty zdánlivě zanedbatelné –dí

vali z jiného úhlu pohledu, a tudíž jsme si je odlišně vtisklido pabr />

6

Jan Bauer

měti. Vzhledem ke svému pokročilému věku jsem byl přímým či

nepřímým svědkem mnohých historických událostí a přiznávám,

že když pak o těchto událostech čtu texty a úvahy z pera někoho

mladšího, později narozeného, kdo je poznal jenzprostředkovaně, nevycházím z údivu. Často si říkám: Kde jsem to proboha žil?

Snad někde na jiné planetě? O čem a o jaké době ten člověkvlastně píše?

Právě proto si uvědomuji, jak troufalé a pošetilé je pouštět se do historických výkladů doby, kterou známe leda ze starýchnovin – nebo v případě vzdálenější minulosti dokonce jen z kronik, legend či archeologických nálezů, s  jakými potížemi se setkávají, jakými úskalími proplouvají profesionální historikové a amaterští vykladači dějin. Naštěstí mezi námi už dávno nežijípamětníci třeba třicetileté války nebo vlády Otce vlasti Karla IV. Ti by nám jistě dali co proto, kdyby si přečetli naše popisy a  výklady toho, co sami prožili na vlastní kůži.

Shromáždil jsem v této knížce více než tři desítky delšíchi docela krátkých příběhů, případů, historek, občas i poněkudbulvárnějších, vždyť i z těch se skládá ona vznešená, „velká“ historie, a také malých i větších záhad. Netvrdím, že jsem schopen vám vždyposkytnout tu stoprocentně platnou odpověď či zaručeně správné vysvětlení, nemohu přece vědět víc než týmy graduovanýchhistoriků, archeologů a odborníků z dalších příbuzných oborů, nicméně budu se o to pokoušet. Budu se snažit trochu poodhalit onuzmiňovanou skrytou tvář našich dějin, ony dávno zaváté stopy, budu spekulovat, zda se to či ono nemohlo odehrát trochu jinak, než jak je nám to sugerováno experty a učebnicemi dějepisu.

Budeme se například dohadovat, kde stával onen Marobudon, jak astronom a  zeměpisec Ptolemaios nazval sídlo markoman

7

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

ského vládce Marobuda, a  stejně tak budeme pátrat po  dalším

sídle, které zmizelo v  hlubinách věků – pevnosti Wogastisburg,

pod níž Sámo, předák sjednocených kmenů západních Slovanů,

porazil vojsko franského krále Dagoberta. Na paškál si vezmeme

také dávné české pověsti o Přemyslu Oráčovi, bájném zakladateli

dynastie českých knížat a  později králů, o  vladykovi Horymíro

vi, který prý na  svém koni Šemíkovi skočil z  vyšehradské skály,

a o válce Čechů s Lučany. Budeme probírat i nezodpovězenéotáz

ky, třeba zda se chtěl frýdlantský vévoda Albrecht z  Valdštejna

stát českým králem. Ale vedle nich si najdeme místona takříka

jíc drby, například kterou ze svých čtyř manželek měl Karel IV.

nejraději nebo kolik milenců měla Božena Němcová. V klidu nás

nenechá smrt Jana Žižky z  Trocnova či dánského hvězdáře Ty

chona Brahe a zaspekulujeme si, jak to bylo s leteckoukatastro

fou, při níž zahynul spoluzakladatel Československé republiky

Milan Rastislav Štefánik. Mohl ho nechat Edvard Beneš sestřelit?

A jestli vám vadí popularita nejznámějšího českého vězně Jiřího

Kájínka, dovolil jsem si připomenout, že dávno zašlá slávatako

vého Babinského ji ještě překonávala.

Ale to jsem uvedl pouze malou ochutnávku toho, co vás v této

knize čeká. Doufám, že se do ní začtete s chutí a zaujetím, byť ji

můžete číst i na přeskáčku, a že vám pomůže alespoň trochupo

odhalit onu skytou tvář našich dějin. Ostatně v dávné minulosti

se lze mnohdy přiučit tomu, co nám pak dovolí lépe sezoriento

vat v  naší často divoké současnosti. Vždyť stále platí myšlenka

velkého římského řečníka a  filozofa Cicerona, že totiž „historia

magistra vitae – historie je učitelkou života“.

8

PřÍBěh PrvnÍ

Přitáhli dórové od vltavy?

„Pohlédl jsem do tváře Agamemnónovi!“ telegrafoval 6. prosince

1876 německý obchodník a amatérský archeolog HeinrichSchlie

mann řeckému králi Jiřímu I., když při vykopávkách v Mykénách

na  Peloponéském poloostrově našel v  hluboké šachtě zbytky tří

těl, jejichž lebky zakrývaly zlaté masky. Šťastný nálezce, který už

měl v  té době za  sebou objev Tróje, se domníval, že právě našel

hrob bájného mykénského krále Agamemnóna. Pohřbení váleč

níci měli nejen zlaté masky, ale i zlaté krunýře a podél svých těl

množství bronzových zbraní – mečů, dýk a štítů.

Od  tohoto vpravdě senzačního objevu uplynulo dvaapadesát

let, když byl ve skalní štěrbině v rokli mezi Horoměřicemia Úně

ticemi na  severním okraji Prahy náhodně nalezen bronzový

poklad, jehož součástí bylo i  šest dýk takřka navlas podobných

těm z  řeckých Mykén. Tři z  nich měly litou bronzovou rukojeť,

jedna byla dokonce zdobená prolamovanými podélnými otvory

a jantarem. Trojúhelníkové čepele k nim byly připojeny nýty, jež

neznámý řemeslník u té nejkrásnější, s prolamovanou rukojetí,

podložil zlatou fólií. Jedna z  dýk byla zasunuta do  lité bronzo

vé pochvy. Archeologové odhadli, že pocházejí asi z let 1800 až

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

1500 před naším letopočtem, tedy z  doby rozkvětu mykénské

civilizace.

Jak se však dýky z Mykén dostaly do středu tehdy mnohemzaostalejších Čech? Odpověď na tuto otázku je skryta v hlavnímpoužívaném materiálu, který dal jméno celé epoše – době bronzové. Staří Mykéňané z něho zhotovovali zbraně, nástroje, šperkyi kuchyňské nádobí. Přitom žádný z  obou kovů tvořících tuto slitinu, tedy ani měď, ani cín, se v Řecku netěžil. Měď nakupovali mykénští obchodníci na  Kypru (z  názvu tohoto ostrova je odvozeno latinské slovo „měď – cuprum“). Řecku nejbližší povrchová naleziště cínové rudy, cínovce, byla až v Krušných horách, a tak není divu, že Mykéňané, představitelé jedné z nejvýznamnějších civilizacístarověku, navázali s  tehdejšími obyvateli Čech obchodní spojení. Historikové se domnívají, že je zasvětili do  výroby polotovarů, které pak kupci odváželi na  lodích proti proudu Vltavy, přes šumavské průsmyky karavanami do  Lince k  Dunaji a  po  něm opět loděmi do Černého a Středozemního moře. Za zpracovaný cín Mykéňané platili luxusním a do té doby v našich zemích nevídaným zbožím. Sídliště mezi Horoměřicemi a Úněticemi patřilo k nejrozsáhlejším a je pravděpodobné, že zde bylo jakési obchodní centrum, ležícípoblíž vltavského lodního překladiště v prostoru dnešních Roztok.

Mykénskou civilizaci nepředstavovaly jen samotné Mykény, jejichž gigantické rozvaliny fascinovaly návštěvníky po celýstarověk a středověk. Mohutné hradby, vybudované ze dva až třimetry dlouhých a metr vysokých i širokých kvádrů, byly v pozdějších dobách dokonce považovány za dílo jednookých obrů – kyklópů, neboť nikdo nevěřil, že by je dokázali vybudovat lidé. Archeologové až doposud objevili v  jižním Řecku více než pět set sídlišť z  tohoto období, tedy z  pozdní doby bronzové. Vedle zmiňovaJan Bauer ných Mykén vyrostly palácové komplexy a „kyklópskými“hradbami chráněná města například v  Tírynthu na  severovýchodním pobřeží Peloponésu, v Pylu v Messénii, v Thébách a Orchomenu v Boiótii a v Iólku v Thessalii. Zbytky mykénského zdiva sedochovaly i na athénské Akropoli.

Někdy kolem roku 1200 př. n. l. však přišla nečekanákatastrofa a  zlatý mykénský věk se rázem uzavřel. Prakticky nedobytné hradby z  kamenných kvádrů v  Mykénách a  Tírynthu se v krátké době proměnily v  trosky. Všechny nádherné mykénské paláce byly náhle rozvráceny a opuštěny, v plamenech požárů zanikl messénský Pylos. Z hlavních městských center přečkaly bouřlivé období hrůz a ničení zřejmě jen Athény, později nejvýznamnější centrum řecké kultury.

Jedna z  hypotéz svaluje vinu za  zničení mykénských měst na  Dóry, primitivní indoevropský kmen, hovořící jazykem příbuzným jazyku mykénských Achájců, nazývaných také Achájové (předků Řeků v době bronzové). Dórský vpád představujeposlední vlnu řeckého obyvatelstva přicházejícího do  nejjižnějších oblastí Balkánu. Záhadou však je, kde se vlastně tito Dórové vzali.

Český historik Antonín Bartoněk uvádí, že „Dórové ... zůstali dlouho usazeni kdesi při severním okraji heladského světa,v krajinách, které nebyly zasaženy vlivem rozvíjející se mykénskécivilizace...“ Další znalec starověkých dějin Pavel Oliva je v  hledání původní vlasti Dórů ještě opatrnější a přiznává: „Přes úsilíbadatelů se nepodařilo pohyby Dórů a  jim příbuzných přistěhovalců rekonstruovat. Je však pravděpodobné, že Dórové přicházeli ze severu Balkánského poloostrova.“

Vedle těchto názorů však existuje domněnka, že Dórové přišli z mnohem větší vzdálenosti – až ze střední Evropy. „Titovzdále

11

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

ní a  kulturně zaostalejší příbuzní Achájců vyrazili na  svou pouť

z dnešních Čech a Moravy,“ tvrdí český vědec Jiří Svoboda.Na čes

kých nalezištích z  doby předcházející příchodu Dórů na  řecký

jih odkryli archeologové velké zásobnicové nádoby, v  nichž byly

ve skrčené poloze pochovány malé děti. Patrně se jednalo o oběť

bohům, skrčená podoba totiž napovídá, že děti byly před zabitím

svázány. Je zajímavé, že takto pohřbené dítě nacházejíarcheolo

gové i  v  řeckém Pylu na  Peloponéském poloostrově. Shodnost

těchto smutných nálezů patrně není náhodná. „Svědčí o totož

nosti vyznávaných pověr a náboženství,“ tvrdí Jiří Svoboda. Navíc

je tu ještě jeden podpůrný argument pro teorii o českéma morav

ském původu Dórů. Podle kosterních pozůstatků jsou v sídlištích

tzv. únětické kultury poměrně vysokým podílem – čtyřiceti šesti

procenty – zastoupeni obyvatelé mediterránního typu, tedy lidé

typově odpovídající středomořské oblasti. Takoví lidé mají spíše

menší postavu, snědou pleť, tmavohnědé oči i vlasy.

Prakticky v  sousedství únětické kultury se na  Moravě vyvíje

la tzv. věteřovská kultura. Název získala podle Věteřova, vesnice

u  Kyjova, kde archeologové objevili mimo jiné kostěný knoflík

s pozoruhodným ornamentem. Proč pozoruhodným? Je totižná

padně podobný ornamentům zdobícím zlaté plíšky, jež byly na

lezeny přímo v Mykénách. Lid věteřovské kultury pěstoval proso

a pšenici, choval krávy, prasata a ovce, patrně používal také koně,

ale hlavně kolem roku 1600 př. n. l. začal stavět na  vyvýšených

místech opevněná sídliště, jak tomu je právě u zmiňovanéhoVě

teřova, dále u Blučiny, v Hradisku u Kroměříže a také v Olomouci.

Zde badatelé odkryli dokonce pozůstatek kamenné zdi se zbyt

kem malty či vápenné omítky. Na svou dobu tak vyspělá stavební

technika napovídá, že mohlo jít o dílo samotných Achájců,tvůrJan Bauer ců mykénské civilizace. Jiří Svoboda o  věteřovské kultuře tvrdí, že právě ona „byla s  velkou pravděpodobností oním základním podložím pro určitou část středoevropského obyvatelstva, které zasáhlo svým vpádem politická centra pevninského Řecka.Achájové usedlí na Peloponéském poloostrově potom dali tomuto lidu jméno Dórové.“

Někdy kolem roku 1300 př. n. l. věteřovská kultura ze středníEvropy náhle mizí. Proč? Je to jen náhoda, že zhruba o sto let později vpadnou Dórové na Peloponéský poloostrov? A jsou-li Dórovéskutečně nositeli věteřovské a  únětické kultury, kde byli těch sto let, dělících jejich zmizení z Moravy a z Čech od příchodu na jih Řecka? Mohla jim cesta trvat tak dlouho a proč se na ni vůbec vydali?

Co se vlastně odehrálo ve  středu Evropy, že ho lidé, nazvaní později Dóry, opustili? Mnozí vědci připouštějí možnost, že někdy po  roce 1300 př. n. l. došlo v  Evropě k  náhlému ochlazení. Někteří klimatologové hovoří o  příchodu malé doby ledové. Až do té doby bylo v srdci Evropy i na současné povětrnostní poměry sucho a teplo, průměrná roční teplota byla asi o dva stupně Celsia vyšší než dnes. Náhlé prudké ochlazení, provázené mnohemčastějšími dešťovými, případně sněhovými srážkami, způsobilo nižší úrodu na polích, která už nestačila obyvatelstvo nasytit.

Jiří Svoboda, původním vzděláním klimatolog, dochází k závěru, že se tehdy „změnil i  charakter české a  moravské krajiny. Původní smíšené lesy postupně nahradily borovicové, značně podmáčené porosty. Měnila se i  druhová skladba zde žijících živočichů. Například razantně ubylo měkkýšů. Z  někdejších dvaceti až třiceti druhů, které máme doloženy například v nálezech ve starších vrstvách pískovcových převisů na Kokořínsku, zdezůstalo jen pět až sedm druhů.“

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

Před zimou a hladem prchají lidé na jih do Středomoříza vidinou tepla a potravy. Nejsou sami. Přidávají se k nim davy z celé karpatské oblasti a  severního Balkánu. Jejich vpád na Peloponéský poloostrov musí Achájcům připadat jako invaze kobylek, které nedokáží čelit.

Jenže všechno to, co vám zde popisuji, jsou vlastně pouhéhyotézy a  dohady. Vycházíme jen a  jen z  možných vysvětlení archeologických nálezů jak v  samotném Řecku, tak pochopitelně u nás. Upřímně řečeno: nevíme zcela stoprocentně, proč vlastně mykénský svět zanikl. Tato historická otázka je pro nás dodnes velkou záhadou. Jisté je jen tolik, že ve 12. století př. n. l. skončila jedna velká kulturní epocha. Řecko na dlouhý čas zmizelo z mapy civilizovaného světa – nastal jeho „temný věk“. A  co víc: utichl provoz na  starých obchodních stezkách a  zbývající obyvatelé střední Evropy ztratili kontakt se Středomořím. Mimochodem, také archeologická naleziště na Moravě a v Čechách ukazují, že se naše území povážlivě vylidnilo.

Pro Řecko přinesl vpád Dórů, vzhledem k  jejich nižší úrovni, nejen kulturní úpadek, ale i jazykové rozrůznění původně velmi jednotného mykénského Řecka. Třebaže se řeč Dórů od  jazyka Achájců příliš nelišila, vzniklo v  jednotlivých oblastech balkánského jihu, na  ostrovech v  Egejském moři a  posléze i  na západním pobřeží Malé Asie dost rozdílných nářečí, jak se Achájcistěhovali a hledali si nová sídla.

Jako jedno z  mála kulturních center přečkaly katastrofické období Athény. Právě odtud se vystěhovalci vydávali na  lodích na ostrovy v Egejském moři – a zejména pak na západní pobřeží Malé Asie (dnešního Turecka). Rozsáhlé přesuny obyvatelstva, vyvolané změnou klimatu a s ní spojenými válečnými konflikty, Jan Bauer a  příchod po  kulturní stránce podstatně zaostalejších Dórů přispěly k  celkovému rozkladu mykénského hospodářského a společenského systému. Řada řemeslných dovedností byla prostě zapomenuta. Život se vracel k primitivnějším formám rodového zřízení. Nepřímým literárním svědectvím o tom jsou Homérovy eposy Ílias a Odysseia, vyprávějící příběh o obléhání Trójea o následném bloudění ithackého krále Odyssea Středomořím. Velmi realisticky v nich, navzdory v popředí vystupujícím králůma jejich úchvatným palácům, prosakují prvky jakési ještě zemědělské patriarchální společnosti. Syn mocného trójského krále Priama Paris je obyčejným pastevcem, bránu paláce krále Odysseana ostrově Ithaka lemují hromady hnoje. Ovšem něco takového by bylo ve zlatých Mykénách naprosto nepředstavitelné!

Bronzové dýky objevenéu Horoměřic jsou prakticky shodné

s těmi, které používalistarověcí obyvatelé Mykén

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

Je pozoruhodné, jak málo toho o  řeckém „temnu“ vlastně

víme. Většina informací se nám dochovala právě jen díky starým

řeckým bájím a  hrdinským eposům. Přitom smyslem těchto legend nebylo vyprávět o  současnosti, ale oslavit heroickou dobu,

za  kterou se pokládalo údobí zaniklé mykénské civilizace. A  tak

se zříceniny Tírynthu stávají někdejším sídlem Héraklovým,rozvaliny Mykén městem Agamemnónovým a zbytky paláce v Pylu

přiřkl mýtus Nestorovi. Sami Dórové si později přisvojili mýtické

předky a – jak už víme – označovali svůj příchod na Peloponéský

poloostrov jako „návrat Hérakleovců“. Vypadá to lépe, než kdyby

sami přiznali, že jsou ve  skutečnosti přivandrovalci odněkud ze

středu Evropy. Válečné konflikty, stěhování obyvatel a přerušení obchodních tras však nakonec stejně přispělo k  technickému

pokroku. Místo nedostupného cínu a obtížně sháněné mědi,surovin na tavení bronzu, přišla z Blízkého východu mnohemkvalitnější náhrada – železo. Ale to už by byl úplně jiný příběh.

Dórové, kteří dost možná přišli na  jih Balkánu z  našich končin, měli vlastně štěstí. Východní Středomoří totiž nepřestalo být křižovatkou kultur a  egyptské, fénické, syrské, mezopotámské a perské vlivy nakonec probudily k životu onu slavnou etapustarověku, které oprávněně říkáme „řecký zázrak“. V ní už se smísili potomci mykénských vládců i  původně barbarských a polodivokých agresorů Dórů v jeden pozoruhodný národ.

Vyvrátili tehdy jednu úžasnou civilizaci a za pár století stvořili civilizaci novou, ještě úžasnější. Stvořili antický svět a s ními jeden ze základů evropské kultury. Mohlo by nás vlastně těšit, že možná přišli z Čech a z Moravy, nicméně tak dávné dějiny bývají vždycky poněkud spletitou záležitostí.

PřÍBěh druhý

Stával Marobudon na Zvíkově?

První jméno, které se na našem území vynořuje z propasti času, je

jméno Marobud, patřící vládci germánského kmene Markomanů.

Tento „rodem šlechtic, tělem přemohutný, chrabré mysli, barbar

více původem než rozumem“, jak ho charakterizoval římskýhistorik Velleius Paterculos, přivedl asi v roce 6 př. n. l. Markomany

do české kotliny. V souvislosti s ním si dějepisci od časůstředověkých kronikářů kladou otázku, kde vlastně tento markomanský

král sídlil. Alexandrijský zeměpisec a  astronom Klaudios Ptolemaios uvádí ve  svém popisu Velké Germánie hrad či město Marobudon, už svým názvem připomínající markomanského krále.

Někteří ho hledali na místě někdejšího keltského oppidana Závisti u Prahy. Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české z roku 1541 uvádí, že „byl postaven na jedné vysoké hoře, kteráž nyní, též i hradiště i místa toho zříceniny proti klášteru zbraslavskému z druhé strany řeky Vltavy se ukazují.“

Jedna z odvážných domněnek ho spojuje s Plzní a okolím. Snad by Marobudon měl stávat ve Starém Plzenci nebo na Radyni.Bohužel ztracený spis Jana Amose Komenského prý tvrdí, že sídlo markomanského krále bylo na místě nynějšího zámku ve Velkém

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

Meziříčí. Podle jiných, pravděpodobnějších názorů by mohlo jít

o Pičhoru u Dobřichova na Kolínsku, kde v roce 1896 objevilnestor české archeologie Josef Ladislav Píč rozsáhlé markomanské

pohřebiště. Ale upřímně řečeno: zase je to jen dohad.

Kupodivu se u  nás měla vyskytovat jedna dochovaná markomanská stavba, ne-li snad dokonce římská památka. První na ni v  této souvislosti upozornil v  roce 1817 rakouský historik, profesor Maxmilián Millauer. Zaujala ho hranolová tzv. Hlízová věž jihočeského hradu Zvíkova. Třebaže je to součást hradníhopaláce, jedná se o stavbu na první pohled notně odlišnou. Její hranol se vypíná do  výše dvaceti metrů, na  šířku měří zhruba dvanáct a  půl metru a  její stěny jsou tři a  půl metru silné. Nápadné je na ní především hrubé neomítnuté zdivo, sestavené ze žulových kvádrů hrubě bosovaných, tedy opracovaných jen po  okrajích, mezi nimiž se takřka ztrácejí úzká okénka střílen. To jí dává zcela nezvyklou podobu, kvůli níž dostala svůj název Hlízová. Hrubě tesané kvádry skutečně hlízy připomínají.

Rožmberský kronikář Václav Březan se zase domníval, žeHlízovou věž dal už v roce 760 postavit bájný kníže Nezamysl jako základ budoucího hradu. Pln obdivu o ní uvedl doslova toto:„Nesmýšlím tím způsobem, aby se jí v říši podobná našla.“

Zajímavá je ostatně i okolnost, že v roce 1597 byla do její zdi vsazena destička s českým nápisem popisujícím setkání stavitele Jana Antonína Vlacha se zlým duchem. Zřejmě se jednaloo řádícího poltergeista, hlučného ducha, známého také jako zvíkovský rarášek. Zdá se tedy, že Hlízovou věž obklopuje cosi tajemného a magického.

Nemůžeme se proto příliš divit, že ji ctihodný profesor Millauer zcela vážně považoval za  pozůstatek sídla Marobudova. Jeho

18

Jan Bauer

názor vyvolal značný rozruch a  v  roce 1818 se na  Zvíkov vydal

i  známý český obrozenec, jazykovědec a  historik Josef Dobrov

ský. Protože se tehdy živil jako vychovatel v rodině Černínů, vzal

s sebou i svého mladého svěřence, hraběte Evžena Karla Černína

z  Chudenic, pozdějšího archeologického nadšence a  zapáleného

českého vlastence. Oba si „Markomanku“, jak se také Hlízové věži

přezdívalo, pozorně prohlédli a  abbé Dobrovský se pod dojmem

toho, co spatřil, ztotožnil s Millauerovými závěry. Další nadšení

badatelé „objevili“ na zdivu Hlízové věže záhadné značkya usou

dili, že se zřejmě jedná o starogermánské runy.

Údajný markomanský původ věže nedával spát zejména čes

kým historikům, kteří z nacionálních důvodů nemohli připustit,

aby ryze český hrad Zvíkov vlastně založili Germáni. A protona

Hrad Zvíkov na rytině z počátku 19. století

19

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

opak zdůrazňovali nápadnou podobnost tajemné věžes římský

mi stavbami a z toho vyvozovali, že jde o pozůstatek římsképev

nosti. Archeolog Jan Erazim Vocel měl v  roce 1850 přednášku,

v  níž zdůraznil, že mu Hlízová věž na  Zvíkově velmi připomíná

podobné římské stavby na Dunaji a na Rýnu. Je tedy podle něho

rovněž římského původu, byť byla později goticky upravována.

Své myšlenky pak ještě profesor Vocel podrobněji rozvedl v knize

Pravěk země české.

Je tedy Hlízová věž dílem Římanů, nebo Markomanů? Ani těch

prvních, ani těch druhých. Zvíkov i s Hlízovou věží dal postavit

až ve 13. století český král Přemysl Otakar I. Rád se tady zdržoval

jeho syn Václav I. a v okolních lesích se oddával lovecké vášni, jak

o něm prozrazují staré kroniky. Každopádně žádné sídloMaro

budovo na Zvíkově nebylo a starogermánské runy na jeho zdech

nehledejte. Ty na  opracovaných kvádrech vytvořila leda fanta

zie jejich „objevitelů“. Pokud je na  nich opravdu něco k  vidění,

jedná se jen o  staré kamenické značky. Dokonce jsou podobné

těm, které můžeme nalézt na starobylém kamenném mostě přes

Otavu v Písku. Patrně nám je zanechali jako své podpisy tehdejší

kameníci.

20

PřÍBěh třetÍ

hádanka zvaná Wogastisburg

V polovině 6. století přitáhli ze své původní vlasti ve Střední Asii

do jižního Ruska a na Ukrajinu turkotatarští kočovníci Avaři.Po

razili slovanské Anty a vytlačili je na Balkánský poloostrov. Avaři,

stejně jako před nimi Hunové, s  nimiž bývají ve  starých kroni

kách často zaměňováni, a po nich Maďaři, byli výtečnými jezdci

a  obávanými bojovníky. V  roce 562 podnikli Avaři z  oblasti dol

ního toku Dunaje dlouhou kořistnickou výpravu až do  vzdálené

franské říše. Podobně zaútočili na  Byzanc a  na  určitou dobu si

od byzantského císaře vymohli placení ročního poplatkuosmde

sát tisíc zlatých solidů. Znamená to, že Byzantinci si každý den

míru vykupovali jedním kilogramem zlata. Avarský vládce kagan

Bajan uzavřel spojenectví s  germánskými Langobardy a  pomohl

jim porazit konkurenční Gepidy, sídlící kolem řeky Tisy. Avaři se

však brzy stali nebezpečnými i  pro Langobardy, kteří nakonec

kvůli nim opustili Panonskou nížinu a pod vedením svého krále

Alboina odtáhli v roce 568 do severní Itálie, kde se dodnes podle

jejich mírně zkomoleného jména nazývá celá oblast Lombardií.

Pokud jde o  Slovany, zdá se, že s  Avary spíše spolupracova

li nebo dokonce bojovali v  jejich žoldu. Ostatně Avaři podobně

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

pohlcovali i  bulharské kmeny a  zbytky Gepidů a  Langobardů

na  svém území. V  Karpatské kotlině v  oblasti od  Neziderského

jezera až po  řeku Tisu vznikl jakýsi volný svazek kmenů zvaný

kaganát, podléhající jednomu náčelníkovi – kaganovi.

České obrozenecké dějepisectví nám zanechalo jímavé líčení toho, jak byli Slované turkotatarskými Avary utlačováni a vykořisťováni. Popis ústrků ze všeho nejvíce připomíná postavení poddaných v  Čechách před zrušením nevolnictví císařem Josefem II. Ve skutečnosti byli Avaři kočovníci, neměli stálá sídlaa jejich kaganát zahrnoval pouze část slovanských kmenů ve střední Evropě. O  nějakém výslovném poddanství se proto dost dobře nedá mluvit. Nicméně Avaři dávali Slovanům znát, kdo je v kraji pánem. Jejich vzájemné vztahy zajímavě vysvětluje kronika sesaná kdesi v  Burgundsku neznámým mnichem, pro něhož se ujalo pojmenování Fredegar Scholasticus:

„Vinidové (Slované) sloužili již odedávna jako befulkové Hunům (Avarům), takže kdykoliv Hunové vojensky zaútočili na  některý národ, stáli Hunové s celým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali. Jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti, jestliže však byli Vinidové přemáháni, opírali se o pomoc Hunů, a tak nabírali nových sil. Befulky je Hunovénazývali proto, poněvadž postupovali před Huny, tvoříce v bitvě dvojitý šik. Hunové přicházeli každoročně ke  Slovanům přezimovat, brali si do  lože manželky Slovanů i  jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům daně. Nakonec však synové Hunů, které zplodili s  manželkami a  dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Hunů, začali se bouřit...“

Je nesporně zajímavé, že plamínek vzpoury proti Avarůmnezažehli Slované, ale vlastně poloviční Avaři. Zřejmě se cítili vyJan Bauer strčeni z vedoucího postavení ve společnosti, na něž měli jakožto synové Avarů nárok. Ve srovnání s dnes už četnýmiarcheologickými nálezy ale Fredegarovo líčení neodpovídá tak docelaskutečnosti. Například odkrytá pohřebiště dokazují, že zesnulí Slované a  Avaři byli nezřídka pochováváni promíšeně, bez zdůrazňování některého z obou etnik. Slované dokonce po vzoru svýchsousedů upustili od spalování nebožtíků na hranicích a ukládání jejich popela do uren a začali pohřbívat své zesnulé v natažené poloze na  zádech. Naopak v  avarských hrobech zase badatelé nalézají zemědělské a  řemeslnické nástroje, což znamená, že se původní kočovníci začali přizpůsobovat životu Slovanů. Dnes se proto historici přiklánějí k názoru, že vzájemné vztahy Avarů a Slovanů byly na mnoha místech Karpatské kotliny zcela rovnoprávné.

V  letech 623 a  624 se na  scéně objevila první výrazná postava českých dějin – Sámo. Historik Václav Novotný o něm napsal: „Jest to opravdu zvláštní zjev v těch dobách hemženínejrůznějších národů, kdy národní celky objevují se a  mizejí, vystupují a zanikají, že v tom chaotickém vření, kdy kolektivnost převládá, silná individualita, všemi okolnostmi podporovaná, dovedla se alespoň na čas povznésti k moci velmi značné a upoutatipozornost současníků. Sámo patří k těm zjevům a mohli bychom říci, že nad ně vyniká...“

Ale dejme teď slovo dobovému kronikáři, jenž zván bylFredegarem: „Člověk jménem Samo, rodem Frank z kraje senonského, spojil se s výpravou kupců a přišel za obchodem do země Slovanů zvaných Venedové. Slované se začali bouřit proti Avarům zvaným Hunové a jejich králi Gaganovi (ve skutečnosti tady došlok záměně vladařského titulu kagan se jménem – pozn. aut.) ... KdyžVenedové vytáhli proti Avarům s vojskem, připojil se k nim i Samo,

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

kupec... a tam ukázal proti Avarům takovou statečnost, že to byl

div, a  velmi velké množství Avarů bylo pobito meči Venedů. Venedové, vidouce statečnost Samovu, zvolili ho nad sebou králem.“

Nyní mi dovolte malou jazykovědnou odbočku. Sámo byl kuec – a  jestlipak víte, že slovo „kupec“, respektive „koupit“, se do slovanských jazyků dostalo z latiny, z výrazu „caupo“, cožneznamená nic jiného než „obchodník s vínem“? Z toho je vidět, že naši předkové měli k  pití odjakživa velmi blízko. Slovo „prodávat“ zase původně znamenalo „dávat výměnou“ a „platit“ souvisí s plátnem. A skutečně: v dobách, kdy Slované neznalia nepoužívali peníze, platili za zboží kusy plátna. Ale pojďme zase zpátky k  Sámovi, či v  latinském originále Fredegarovy kroniky krátce Samovi. Kdo vůbec byl tento první písemně doložený panovník Slovanů na našem území?

Sámo k nám údajně přišel jako kupec. Na tom, že při tétoprofesi uměl vládnout zbraněmi a  vynikal statečností, nebylo v  té neklidné době asi nic divného, vždyť kupecké karavany se často musely bránit před lupiči, kteří dostali zálusk na jejich zboží. A patrně nejen před nimi. Hlavním artiklem, který u Slovanůobchodníci nakupovali – či přesněji směňovali za zbraně, sůl, šperky a  zřejmě i  víno –, nebyly ani tak kožešiny, med a  včelí vosk, jak se traduje v učebnicích dějepisu, ale především otroci. Slované je získávali jako zajatce v četných válkách, které vedli se svýmisousedy. Taková obchodní karavana dopravující otroky, tedy levnou pracovní sílu, do  západní nebo jižní Evropy, se samozřejmě musela mít na pozoru, aby se jí cenné „zboží“ nevzbouřiloa nerozuteklo. Jestliže se tedy letopisec o Sámovi zmiňuje jako o někom, kdo se připojil k  výpravě kupců, dost možná byl jimi najat jako strážce. Patrně se tedy vůbec nejednalo o obchodníka, aleo žolJan Bauer dáka, nájemného „bodyguarda“ k ostraze celé karavany. Sámo byl snad profesionálním vojákem, který disponoval malou družinou podřízených a dával se i s nimi najímat k podobným účelům. To by také vysvětlovalo tu okolnost, že ze dne na  den klidně pověsil obchodování na hřebíček a stal se vojevůdcem západníchSlovanů. Nebo byl jimi zprvu najat a  nakonec z  nedostatku jiných vhodných osob zvolen knížetem?

Tak řečený Fredegar o něm praví, že byl „rodem Frank z kraje senonského“. Toto označení se nepochybně vztahuje k dnešnímu francouzskému městu Sens, ležícímu jihovýchodně od  Paříže, které se původně latinsky jmenovalo „civitas Senonum“ a  bylo centrem keltského kmene Senonů. Z  toho by logicky vyplývalo, že Sámo byl Kelt. Pokud na našem území ještě v té době žily zbytky původních Keltů, patrně už smíšených s  příchozími Slovany, dá se předpokládat, že s Keltem Sámem k sobě měly velmi blízko. Dost možná, že právě tento „keltský klan“ prosadil, aby se nově příchozí, který se tolik vojensky a  pravděpodobně i organizačně osvědčil v bojích s Avary, stal knížetem, vládcem. Zajímavé je také spojení „člověk jménem Sámo“. Výrazem „člověk“ bývá překládáno latinské slovo „homo“, které je v  originále Fredegarovy kroniky. Ale to podle některých vysvětlení neznamená jakéhokoli člověka, ale člověka urozeného, svobodného. Sámo byl tedy ve franské říši v postavení nižšího šlechtice, což podporuje úvahu, že jako takový si i se svou ozbrojenou družinou vydělával na chléb vezdejší jako profesionální ochránce, žoldák.

Sámovo panování narušil v  roce 630 nepříjemný incident s  přepadením, oloupením a  povražděním skupiny franských kupců Slovany. Východofranský král Dagobert I. za  ně požadoval náhradu. Tu Sámo odmítl zaplatit, nabídl však vyšetření celé

SKRYTÁ TVÁŘ ČESKÝCH DĚJIN

záležitosti a dohodu. Přece jen mu záleželo na dobré pověsti své

říše. Namyšlený Dagobertův vyjednavač Sicharius ale jiné urovnání než tučnou náhradu odmítl se slovy, že „není možno, aby

křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy“. To byla

od  něj pořádná drzost a  Sámo rázem zapomněl, že je původem

také Frank. Jménem všech Slovanů se urazil a vmetlDagobertovu vyslanci do očí velmi ostrá slova, která si tento za rámeček jistě

nedal: „Jestliže vy jste sluhové boží a my jsme boží psi, tu když vy

ustavičně proti němu jednáte, nám je dovoleno trhat vás svými

Kníže Sámo v představě Mikoláše

Alše Jan Bauer zuby.“ A  milého Sicharia, vyslanec nevyslanec, vyhodil ze dveří. Což byl tehdy důvod k válce.

Na Sámových slovech je zajímavé, že se nepřímo projevil jako křesťan, jímž jako původem Frank jistě byl. Pohanští Slované, uctívající vlastní bohy, si tedy klidně zvolili za knížete křesťana, který zřejmě respektoval jejich kulty. Ostatně se Sámovýmkřesťanstvím to asi nebylo zrovna ukázkové. Ve slovanském prostředí si rychle oblíbil mnohoženství a  se svými dvanácti slovanskými manželkami zplodil za  pětatřicet let svého panování dvacet dva synů a patnáct dcer. Nebyl v tomto ohledu jediný, vždyťi křesťanský panovník Franků Dagobert I. měl tři řádné manželkya povícero souložnic.

Vraťme se však k válečnému konfliktu mezi Franky a Slovany. Pod vedením krále Dagoberta I. vyrazili v roce 631 proti Sámově říši hned tři armády: Austrasijců (Austrasie zahrnovala Lotrinsko, Nizozemí a především pravý břeh řeky Rýna, jejím centrem bylo město Méty), Alamanů (Alamanie existovala na  území Alsaska, severního Švýcarska a jižního Německa) a Langobardů ze severní Itálie. Podle další kronikářské verze pochodovalydo české kotliny armády čtyři. Tu čtvrtou měli tvořit Bavoři. V každém případě to byla impozantní vojenská síla, která měla pokořitprvní říši západních Slovanů.

Sámova obrana se zřejmě soustředila proti nejmohutnějšímu proudu, a  tím bylo vojsko Austrasijců, vedené samotným králem Dagobertem. Franský panovník oblehl slovanskou posádku na  hradě Wogastisburg. Po  třech dnech urputných bojů vyrazily Sámovy oddíly z  pevnosti, v  kruté řeži usmrtily část obléhatelů a  jejich zbytek zahnaly na  útěk. Na  místě zůstala Slovanům bohatá kořist z  Dagobertova nakvap opuštěného ležení. Letopisec



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist