načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skrytá krása Čech -- aneb Tipy na cesty za opomíjenými skvosty - Otomar Dvořák; Josef Pepson Snětivý

Skrytá krása Čech -- aneb Tipy na cesty za opomíjenými skvosty

Elektronická kniha: Skrytá krása Čech -- aneb Tipy na cesty za opomíjenými skvosty
Autor: ;

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89
+
-
3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 151
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile, erby
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5163-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Místopisné vyprávění, které je doplněno spoustou historických faktů, čtenáře provede po stopách pražských studánek, představí jim skrytou tvář pozoruhodných památek města Chebu, zavede je na Komorní hůrku či na horu Aberg nedaleko Karlových Varů. Navštívíme též zajímavé lokality v méně známé oblasti Dobrovicka u Mladé Boleslavi, přírodní památku Kotýz či hrad Žebrák. Text doprovází dobová vyobrazení, černobílé a barevné fotografie. Putování po méně známých, ale zajímavých koutech České republiky.

Popis nakladatele

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se vydali do míst, jejichž krása je skrytá doslova (a jen místy vystupující na povrch), jak je tomu v kapitole o zázračných pražských studánkách, nebo upozaděná tím, že jde o oblast, která nepatří mezi obvyklé turistické cíle – a přesto nabízí malebná a zajímavá místa. Zde se jedná třeba o erbenovské Podzvičinsko, jen zdánlivě nezajímavé jižní okolí Mladé Boleslavi… Jindy vám zase ukážou, že zajedeme-li si na výlet do oblíbených Koněpruských jeskyní, odmění nás i okolní krajina, nabízející mnohá tajemství a skryté hrozby… Jakousi výjimkou – ale jen na první pohled – se pak může zdát pozoruhodné město Cheb, kde si dali za cíl proniknout pod jeho všem viditelný půvab. A také do dějin a záhad jinak známého dvojhradí Žebrák – Točník se ponořili hlouběji, než jak je v knižních průvodcích či během prohlídek obvyklé. Vaše nová návštěva těchto míst tak může být obohacena o vědomí dříve netušených souvislostí a faktů. Oba autoři věří, že vás tento soubor tipů zaujme, byť – už s ohledem na rozsah knihy – nemůže aspirovat na obsažení všech krás naší země, které jsou opomíjeny. Berte jej coby pozvání k objevným cestám, jejichž cíle si stanovíte i vy sami. A jako inspiraci k tomu, jak se dívat kolem sebe – a vidět to, co očím spěchajícího turisty zůstává skryto.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

86

sem v příznivější dobu). Zámek býval využíván jako součást

dobrovického velkostatku, později byly jeho sklepy dokonce

částečně přeměněny na protiletecký kryt – a zub času (a lidské

nevšímavosti) se na něm dosti podepsal. Je dobře, že se dnes –

v soukromých rukou – zase probouzí k životu.

Budete-li mít více času, ve zmiňovaném Chloumku můžete

hledat zbytky valů hradu Chlum, zaniklého za husitskýchválek, ve vrcholových partiích Chlumu Švédské šance (obranný

val z třicetileté války se z nich „stal“ jen v nesprávnémlidovém podání, jde o pozůstatky slovanského hradiště) – a v lesích možná najdete nejednu studánku a třeba i nově vztyčený

Katův kříž, původně postavený dobrovickým katem Josefem

Václavem Růžičkou v roce 1779 na místech, kudy chodíval

do Mladé Boleslavi a jimž se ostatní lidé vyhýbali; prý kvůli

odčinění hříchů, jež s sebou přineslo jeho povolání.

Nás ale přitahovala nedaleká Sýčina, stranou stojící část

Dobrovice. Také zdejší kostel je krajovou dominantou –nejen protože stojí na vyvýšeném místě, ale také (a to zejména)

díky unikátnímu faktu, že jej zdobí hned tři věže! Zasvěcen

byl sv. Václavovi, postaven (obdobně jako dobrovický kostel

sv. Bartoloměje) na rozhraní gotiky a renesance (roku 1571)

– a my si z přilehlého hřbitůvku v klidném rozjímání a z různých úhlů vychutnejme pohled na jeho tři jehlancovité věže.

Stejně jako nás, i vás bezpochyby potěší nejen fakt, že tento

unikátní svatostánek prochází rekonstrukcí (možná spíšezáchranou!), ale také krásné renesanční náhrobníky ze 16.století a o nějakých dvě stě let mladší fresky.

Kostel vyvýšený i ponížený

Sýčina se už nachází poblíž dálnice D10, čehož můžemevyužít, abychom se dostali k místu, které na mě mnohokrátsvíSkrytá krása Čech

87

tilo, když jsem jel kolem, ale teprve nedávno jsem je poznal

blíž – ke kostelu v Horkách nad Jizerou.

Byl zasvěcen svatému Mikuláši a postaven na úžasnězvoleném místě stavitelem italského původu Mikulášem Rossim

z Mladé Boleslavi v letech 1723 až 1725. Jeho vybavení,

pocházející z období výstavby kostela, lze díky dochované

smlouvě připsat dílně samotného Matyáše Bernarda Brauna!

O to smutnější je jeho současný stav – zamlklý,uzavřený na petlici a ve vzpomínkách na lepší minulost, obklopený

nepříliš udržovaným okolím již dávno neužívanéhohřbitova (na původní určení místa nás odkáže i barokní kostnice

od zmiňovaného Rossiho, taktéž zchátralá)...

Kostel sv. Mikuláše nad Horkami ale určitě navštivte –

nejen proto, že zblízka uvidíte to, co vás přitahovalo cestou

po dálnici, nejen díky spáleným kaloriím po delším výstupu

po schodech, ale hlavně proto (možná je to jen má naivní

Takhle hezké to v Horkách bývalo...


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

88

víra), že s každou další návštěvou tento smutný pamětníkpozdně barokní zbožnosti aspoň trochu ožije.

Chvála lenosti aneb Proč ještě kaple,

když už máme kostel?

Ty schody však nerad šlapával místní farář, alespoň se totraduje – a tak se dostávám ke chvále lenosti, jak jsem předeslal

v nadpisu celé této kapitoly.

Kaple Narození Páně (občas nazývána též kapleNarození Panny Marie) stojí dole v Horkách od roku 1762. Tato

krásná, okrouhlá památka vznikla za faráře FrantiškaRüppela – a vtipné je, že některé prameny píší doslova „díky jeho

úsilí“. Toto „úsilí“ však prý ve skutečnosti znamenalo, že

se Rüppelovi nechtělo denně šlapat do schodů ke krásnému a tehdy zcela vyhovujícímu kostelu sv. Mikuláše – usilovně se tedy snažil vyhovět své lenosti, až se mu podařilodosáhnout zřízení kaple. Jeho pohodlnost však budiž opravdupochválena, protože tu díky ní máme velmi pěknou památku. Dlouho chátrala, ale roku 1991 byla konečně opravena, a tak

Na snímku z roku 1943 vidíme kostel,

kapli i zámek


Stojíme u ústí štoly, která zkoumala jižní svah Komorní hůrky. Nápis nad

našimi hlavami osvědčuje, že za rozřešením sporu, jenž tehdy hýbal

vědeckým světem, stála štědrá podpora hraběte Kašpara Šternberka.

Jiný nápis a reliéf

připomínají

ještě slavnějšího

přírodovědného

nadšence,

J. W. Goetha,

který se (možná

naštěstí) nedožil

výsledku zdejšího

bádání, jež

vyvrátilo jeho

představu o vzniku

hornin.

 Toto nejsou rozvaliny

tvrze, ale mohutně

opevněného kostela sv.

Linharta na úpatí Doubské

hory u Karlových Varů. Snad

právě tady kdysi poustevník

Leonard léčil lidi i zvířata.

 Za nevšední kapli Narození

Páně v Horkách nad Jizerou

vděčíme pohodlnosti

tamějšího faráře. Kostel

sv. Mikuláše, kam prý byl líný

chodit po schodech, jako

by jí nahlížel přes rameno

do údolí.

A tady už vidíme zdejší hlavní svatostánek v celé jeho kráse, vyvýšené nad

okolní krajinu. Čím blíže však přistoupíme, tím jasněji se ukážou stopy času

i lidské nevšímavosti...

Alespoň z bývalého hřbitova (snad se i okolí kostela dočká renovace)

můžeme spatřit zámek v Horkách nad Jizerou. Slouží jako školské zařízení,

a tak je pro veřejnost nepřístupný – ale díky tomu ve výrazně lepším stavu

než svatý Mikuláš nad ním. Jabkenice si asi spojíte jen s Bedřichem Smetanou – avšak kostel Narození Panny Marie tvoří spolu s dřevěnou zvonicí půvabný klenot zdejší návsi.

Zanedbanost kostela sv. Martina ještě více vynikne v porovnání s hezky

opraveným luštěnickým zámkem opodál. Kostel zatím očividně „chrání“

jen úřední lejstro na jeho dveřích...

... stejně jako kostel sv. Jana Nepomuckého v sousedních Rejšicích...

... a nad stavem další hodnotné

stavby v oblasti, kostela sv.

Prokopa v Semčicích, jako by se

rozplakala i socha v jeho stínu.

O to radostnější je pohled na unikátní, trojvěžový – a skutečně

zachraňovaný – kostel sv. Václava v Sýčině.

Skrytá krása Čech

89

ji nyní můžeme obdivovat v celé její drobné kráse.Dispozičně má charakter románské rotundy s apsidou, a tak tu – navíc

ve stísněném prostoru u paty schodiště – působí jako zjevení.

Vy ale nebuďte jako tehdejší duchovní pastýř a do schodů se směle dejte – nejen kvůli kostelu, o kterém jsme si už

vyprávěli, ale i za výhledem... a v neposlední řadě i proto,

že cestou minete zdejší zámek. Ten je bohužel nepřístupný,

učí se v něm adepti hotelnictví a gastronomie (díky čemuž je

ve slušném stavu), ale zámecký park, gotickou hranolovou

věž či dvě zámecká křídla můžeme obdivovat alespoňzpovzdálí a přes mříž.

Luštěnické luštění

Dálnici překřížíme směrem na východ – a opět se octneme

v jižním Dobrovicku. V obci Luštěnice nalezneme dalšídisozičně zajímavou památku: zámek s neobvyklýmtrojkřídlým půdorysem s protáhlými křídly, pozdně barokní z roku

1760 – a nepřístupný. Turistické informace, pokud se o něm vůbec zmiňovaly, většinou konstatovaly jen to, že „chátrá v soukromém vlastnictví“. S Miloněm Čepelkou po boku se však raduji z toho, že alespoň navenek zámek prošelznovuzrozením a nejen jeho přední část (kde sídlí pošta), ale i křídla zdobí pěkná červenobílá fasáda. Za vidění tedyrozhodně stojí, zejména pokud jste ho předtím znali vezchátralém stavu.

Slušně vypadá i nedaleká fara, taktéž barokní, porostlá

břečťanem a s „nezbytnou“ sochou sv. JanaNepomuckého... Jen na kostel sv. Martina, jenž uzavírá tento komplex

historických budov, se jaksi nedostalo. Na jeho vratechluštíme s Miloněm drobné, leč důležitě se tvářící sdělení, že

jeho probíhající oprava je hrazena z prostředků Ministerstva Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 90 kultury České republiky. Člověk nemusí být zrovna stavař, aby viděl, že zde lejstro supluje realitu... Snad se tedy tento barokní svatostánek z roku 1739, postavený na místěstaršího gotického kostela a rozšířený roku 1799, dočká dřív, než bude pozdě. Ale svůj půvab má i tak a ze hřbitova je hezký

pohled na vinařický zámek, o kterém už víme, že jedominantou zdejšího kraje.

Rejšice – Jabkenice – Pěčice – Semčice:

jak se to rýmuje v radosti i smutku

Stejný klid – téměř až mrtvolný –, který jsme poznali zde,

zakoušíme o pár okamžiků později v nedalekých Rejšicích. Obec nevelká, s přilehlou vodní plochou téměř stejně

rozhlehlou, jako je ona sama – a přesto jsou tu, na dohled

od sebe, dvě zajímavé sakrální památky: hřbitovní kaple sv.

Jiljí a kostel sv. Jana Nepomuckého (stavěl ho – stejně jako

věž dobrovické radnice – František Ignác Prée). Je (spřilehlou farou a statkem) již dlouhá léta chráněn coby kulturní

památka České republiky – což je zřejmě to jediné, co pro

něj „kulturní“ Česká republika „udělala“. Tedy abych byl

spravedlivý: „pilný“ úředník (či spíše jím pověřený dělník)

vylepil na kostelní vrata nám již dobře známou listinu oprobíhající opravě. Čímž je zřejmě záchraně stavby učiněno

(v úředníkově mysli) zadost. My ostatní, myslící lidé, však

do Rejšic pospěšme, neb zchátralost zdejších staveb je ještě

očividnější než v případě luštěnického kostela sv. Martina –

tak aby ještě bylo co obdivovat...

Opominout jsme nemohli ani nedaleké Jabkenice – a to ne

kvůli Bedřichu Smetanovi, s nímž, jak jistě víte, je tato obec

neodmyslitelně spjata. Až navštívíte jeho památník (narozSkrytá krása Čech

91

díl od památek v okolí je vzorně udržován, protože jinak by

hrozila ostuda), neodjíždějte ze vsi, která původně neslazvukomalebný název Jablkynice, hned, ale zajeďte si na náves.

Najdete tam raně gotický kostel Narození Panny Marie, který

se do dnešních dnů dochoval prakticky v podobě, v níž byl

na rozhraní 13. a 14. století postaven. Uvnitř je navíc pěkný raně barokní rozvilinový oltář, stejně jako umně vyřezávaná patronátní lavice z roku 1759.

A nedosti na tom: hned vedle vidíme jednu z nejstarších

dochovaných zvonic u nás. Tahle je už z 15. století,čtvercová, dole roubená a nahoře bedněná... a hlavně krásná.Náves (a vůbec celá obec) vyzařuje zvláštní klid, který už není

mrtvolný, jak se nám zdálo v Luštěnicích či Rejšicích. Je

smířený, pokojný... a snad i proto se tu krása prošlých věků

zachránila i bez úředních lejster (či spíše jim navzdory).

Také sousední Pěčice s kdysi mohutnou, dvoupatrovou

tvrzí, jež byla v 18. století (jak je ostatně běžné) přestavěna

Tzv. mluvící znak Jabkenic


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

92

na sýpku, působí hezkým, uklizeným dojmem. Nejspíšproto, že – jak jsme si všimli – se o svou obec starají místní

(a nespoléhají na pochybnou moc úředního dokumentu).

Ale aby té radosti nebylo příliš: lejstro nás opětdostihlo v Semčicích – a nad stavem zdejšího kostela sv.Prokoa jako by plakala i socha v jeho stínu. Opět je „chráněn“

Českou republikou (zřejmě aby ho nikdo nerušil v chátrání)

– a přitom ho loučeňský polír Gillych v letech 1749 až 1755

tak pěkně postavil podle plánů již vícekrát zmiňovaného

Františka Ignáce Préea! Smutný kostelík, postavený na místě

svého gotického předchůdce a zasvěcený jednomu z patronů České země, tiše stojí, obkroužen nepříliš vábnýmSemčickým potokem („Budou mít smradlavou merunu,“ pravilMiloň při pohledu na chlapce, kterým do něj spadl míč), a čeká, až se u něj zastavíte.

A pak – protože toto půvabné městečko je už nadosah –

se můžete vrátit tam, kde jsme naše vyprávění začali, tedy

do Dobrovice, a znovu navštívit tohle dosud opomíjenémísto, které je sladké nejen díky svému nejznámějšímu produktu.

(Josef Pepson Snětivý)


93

PO STOPÁCH

ĎÁBLOVA KLÍČE

Tam, kde se prastará řeka Mže hadovitě kroutí ve stínurozeklaných skalních útesů a černých lesů, v tajemném kraji

Českého krasu a Křivoklátska, v místech vyhaslých milířů

a opuštěných pytláckých skrýší, u záludných brodů, vchalupách převozníků a v mlýnech poznamenaných povodněmi,

tam všude jsem nacházel útržky tajemného příběhu...

Ten příběh jsem sepsal a Pepson ho vydal v knize nazvané

Ďáblův klíč.

Jednoho jarního dne jsme se s naším filmovým štábem

sešli na místě, kde bludná pouť pasáčka Matěje započala:

na vyprahlých vápencových hřbetech, spadajících dočtyřicetimetrové hloubky k Suchomastskému potoku. Tady prý

před čtyřmi sty lety, na sklonku třicetileté války, hledal Matěj

ztracenou ovečku. Dodnes tu můžeme v některých měsících

na ovce narazit. Jejich pastva pomáhá udržet ráz skalních

stepí, jinak by brzy zarostly neprůchodným trním.

Zvrásněná čela světle šedých až bělavých skal stojí nad

mírnou pahorkatinou jako zamyšlená stráž; při pohledu

z boku připomínají hlavy slonů se svěšenými choboty. Je to

erozí narušená hrana asi dva kilometry dlouhého hřebene.

Necítíte tady šumění příboje a slanou vůni průzračnýchlagun jižních moří? Nebylo by to od věci, neboť stojíme najedinečně dochovaném korálovém útesu. Před miliony let se vytvořil v tropické oblasti u pobřeží mělkého devonského

moře. Jeho přesné směřování od východu k západuinspirovalo naše předky ke kalendářnímu využití, možná spjatému Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 94 s pohybem měsíce. Patrně zde bývala pravěká a starověká svatyně. Kopec je znám pod mysticky znějícím jménemZlatý kůň, zdejší zpřístupněné Koněpruské jeskyně jsouoblíbeným turistickým cílem, my ovšem zaměřujeme svojipozornost na západní část hřebene, dnes téměř oddělenouvelkolomem Čertovy schody, který se do něj hladově zakousl zjižního boku. Západní výspa Zlatého koně, směřující k temnotám noci, se nazývá Kotýz.

Opatrně kráčíme po členitých okrajích kotýzských skal; nízká suchomilná tráva lemuje kamenné plotny, mezi nimiž se otvírají zrádné propasti. Také dáváme pozor, abychomnešlápli na nádherné, sametově šedé chlupaté zvonečkykvetoucích konikleců, které tady rostou tak hojně, jako bynetušily, že jsou vzácné a přísně chráněné.

Skřek jakéhosi dravce, snad poštolky, se rozlehl ozvěnou mezi skalními pilíři. V mé novele je právě tímto znepokojivým

Tajemné kouzlo Kotýzu prochází staletími...


Skrytá krása Čech

95

zvukem pasáček Matěj probuzen ze slastných snů a s hrůzou

zjišťuje, že zatímco spal, ovečky se mu rozběhly po celém

kopci. Chlapec se vyděsí, že na něj varovně nevolalobyčejný dravý pták, ale bájný kuhán, zvaný též húkavec neborarach. Míval mnoho jmen, ale je nepochybné, že srazil ze skály

každého, kdo se odvážil proniknout do jeho království. Pták

kuhán, ozývající se zlověstným hlasem a dorážející vpodvečer

či před bouřkou na osamělé poutníky, je jednou z mnohatajemných bytostí sídlících ve zdejších skalních puklinách.

V úžasu se zastavíme, když se nám u nohou otevřeproast. Okraj skály je rozerván devět metrů hlubokou trhlinou,

jejíž dno se prudce svažuje k okraji útesu. Rozmarná příroda

však rokli překlenula lávkou, neboť přes ni na nejhlubším

místě leží deska vápence, po níž můžeme směle přejít nadruhou stranu. Pozoruhodný geologický útvar se podle jednoho

z výzkumníků nazývá Jelínkův most.

V jihovýchodní části Kotýzu klesaly kdysi kSuchomastskému potoku zvláštní kaskádovité skalní terasy, nazývané

Čertovy schody, neboť sám vládce pekel si je prý vytesal,

aby si došel nahoru do tvrze pro hříšného kotýzského pána.

Zajímavý útvar byl před staletími zničen lomem. Zůstalo jen

jméno Čertovy schody, které dodnes nese obří velkolom,

jenž vlastně přeťal celý hřeben na dvě poloviny.

Mezi zvláštní krasové útvary patří četné jeskyňky, v nichž

nacházel úkryty už pravěký lovec. Je do nich dostnebezpečný přístup po úzkých římsách nad hlubinou. V jedné z nich

byl nalezen unikátního doklad dávného umění: podobakozorožce vyrytá do kamenné destičky. Zřejmě nešlo osamoúčelnou výzdobu, ale o magickou pomůcku pravěkého šamana.

Ano, Kotýz je nepochybně místem mocných kouzel. Lidé

si tady často ukazovali různé neobvyklé prohlubně v kameni,


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

96

které prý mívaly tvar otištěných podkov, a vyprávěli si, že

jde o pozůstatek řádění ďábla nebo nočních projížděkčarodějnice Kotys na posvátném koni.

Čtenář pan Procházka, tmaňský rodák žijící v Plzni, mě

nedávno upozornil na něco zcela neznámého. Napsal mi:

„Když jsem byl malým chlapcem, ukazovala mi moje babička

na vrcholu Kotýzu kámen s mnoha otvory, o němž říkala, že

byl prošlapán kopyty Zlatého koně. Ten kámen ležel někdepoblíž Jelínkova mostu, v místech, kde tenkrát bývaly mnohem

zřetelnější zbytky pravěkého hradištního valu. Podnícenčetbou Vašich knížek jsem se po letech se syny a vnukem naKotýz znovu vydal. Po půlhodině hledání jsme kámen ve vysoké

trávě skutečně našli. Museli jsme ho očistit od vápenného

prachu, který sem zalétá z velkolomu Čertovy schody;teprve po omytí se ukázaly pozoruhodné okrouhlé otvory na jeho

plochém povrchu, vypadající, jako by je někdo velkou silou

vytlačil do změklé horniny. Potěšilo mě, že památný kámen

dál existuje, i když o něm skoro nikdo neví.“

Hřeben Zlatého koně a Kotýzu svou nápadnoubizarností odjakživa dráždil lidskou fantazii. V 19. století měli Češi

tyto skály v takové úctě, že odtud vzali jeden ze základních

kamenů Národního divadla. Skeptici hned namítnou, žekámen není přímo odtud, ale z Červeného lomu u nedalekých

Suchomast, ale nebuďme takoví puntičkáři. Vezměme sipříklad z romantického archeologa Václava Krolmuse, který

se sem tehdy vydal na průzkum a bez zábran pustil z otěží

svou fantazii. Psal o tom, že ves Koněprusy, ležící naseverním úpatí vrchu, bývala staroslovanským dvorcem, v němž

se chovali prusí, tedy bílí koně, posvátní bělouši slunečního

boha Svantovíta, určení k věštbám. Odtud prý pocházel kůň

kněžny Libuše, jenž zavedl poselstvo do Stadic zaPřemysSkrytá krása Čech

97

lem Oráčem, a ze stejného chovu byl i bájný skokan Šemík,

věrný kůň vladyky Horymíra z nedalekých Neumětel.

Něco na tom bude, protože nejen vesnice Koněprusy a nad

ní návrší Zlatý kůň, ale i další místa v okolí nesou koňské

názvy: Kobyla, Na koníku, Maštale...

Jedna z hypotéz říká, že západní část vrchu Zlatý kůňzískala svůj podivný název Kotýz podle thrácké koňské bohyně

Kotys. To jméno sem prý přinesli Slované, kteří přicházeli

na Balkánském poloostrově, na území dnešního Bulharska,

s kmeny Thráků do těsného styku, částečně se s nimi i smísili. Ještě před Slovany tady možná Kelti uctívali bohyniEponu, mocnou vládkyni koní. Důkazem, že tato západní skalní výspa měla nějaký rituální význam, je její opevnění dvojitým

Václav Krolmus na obrázku Josefa

Mukařovského


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

98

valem na schůdné východní straně. Mohla to být sice také

vojenská strážnice, ovšem fakt, že v jejím areálu senacházela vrata do podsvětí, svědčí spíše pro svatyni.

Vrata do podsvětí? Ano, a pořád tu jsou, už brzy si jedůkladně prohlédneme. Ale napřed se v duchu vraťme k tomu

dávnému chudému sirotkovi Matějovi, který, probuzen ze

spánku kuhánovým hlasem, zoufale hledá ztracenou ovečku.

Po čtyřech přelezl Jelínkův most, ztracený ve vysokýchporostech stepní trávy kavylu, a najednou v podvečerním slunci

spatřil otvor jeskyně, která tady nikdy předtím nebývala, až

teď se nečekaně otevřela...

To nemusí být výmysl. Jeskyňáři mi mnohokrát vyprávěli,

že vchody některých jeskyní doslova splývají s okolnímivýstupky a vrhanými stíny a jsou dobře viditelné jen při určitém

úhlu osvětlení, které může klidně nastat jen jedinkrát do roka.

Po delším úsilí se Matěj dostal až k ústí tajemné jeskyně.

Obezřele nahlédl dovnitř; zdálo se mu, že v šeru rozeznává

obrysy těla ztracené ovečky. Radost nad tím, že hrozbavýrasku ztrácí svou neodvratnost, ho zcela ovládla. Zapomněl

na strach, rychle se protáhl úzkým vchodem do těsné sluje

– a zařval hrůzou! O zadní stěnu se opíral fext. Stál tam,prkenně ztuhlý, s tváří vysušenou jako staré dřevo, a strnulý

pohled prázdných očních důlků upíral na příchozího.

Pokud netušíte, co je to fext, stručně vysvětlím. Jedná

se o člověka, jenž se narodil v porodní bláně, a měl proto

po celý život mimořádnou odolnost proti zraněním ichorobám. Nebylo možno ho zabít, umíral teprve stářím, ale ani

pak jeho tělo netlelo, měnil se v hrobě v mumii. Vlastnosti

fexta bylo možno získat i určitou magickou operací.

Jenže to ještě nebylo všechno. Tajemný fext měl na krku

šňůrku s velmi zvláštním předmětem. Pasáček Matěj sipobr />

Skrytá krása Čech

99

myslel, že je to jistě klíč od truhlice s loupežnickýmipoklady. Jenže...

Jenže to byl osudný omyl. Jakmile se klíče jednouzmocnil, propadl pasáček kletbě. Tohle totiž nebyl jen tak ledajaký

klíč, ale – mocný ďáblův klíč! A síly pekelné si ho nenechají

vzít, nedají pokoj, dokud ho nezískají zpátky i s jehonositelem! Od té chvíle se nebohý chlapec stává štvancem, prchá před „oživlým fextem“, jenž je mu neustále v patách, apouze s pomocí nových přátel – poživačného dobráckéhomnicha a potulného studenta, jenž se vyzná v alchymii a magii – unikne nebezpečným nástrahám.

Pro inspiraci ke svému příběhu jsem nemusel choditdaleko. Pověsti o podivných zážitcích pasáčků, kteří pásali svá

stáda na stráních Zlatého koně a Kotýzu, jsou hojněrozšířené. K nejznámějším patří příběh o pasáčkovi, jenž spatřil

kouř, stoupající přímo ze země, vlezl do podivného otvoru

a našel jeskyni, v níž zarostlý loupežník přepočítávalhromady stříbrňáků. Loupežník vtiskl zděšenému chlapci do dlaně

pár mincí za slib, že nikomu neprozradí, co viděl. Pasáček

ale neudržel jazyk za zuby, vesničané, chtiví pokladů,vyrazili na kopec – ale tajemný otvor už nenašli. Zmizel bezestoy. Pověst, považovaná za výmysl, potvrdila nečekaně svou

pravdivost, když byl v padesátých letech objeven labyrint

Koněpruských jeskyní. V horním patře se našlapenězokazecká dílna; padělatelé minci do ní slézali po žebříkukrasovým komínem a vchod zakrývali plochým kamenem, takže

kdo o něm nevěděl, nikdy ho nenašel.

Další pověst vypráví o jeskyni, do které vlezl jiný pasáček,

z rozpustilosti tam zatroubil na roh, aby vyzkoušel ozvěnu

– ale zřejmě tím probudil něco v temnotě, protože najednou

dostal takovou facku, až se mu zajiskřilo před očima. Byl to

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

100

pro něj tak silný zážitek, že se až do smrti neodvážil dojeskyně vstoupit!

Nejvíc příběhů se ovšem váže k obávaným a mystickým

Zlatým vratům. Ano, to je ta slibovaná brána do podsvětí. Dnes se jí trochu prozaicky říká Aksamitova brána, a to

podle archeologa Jana Aksamita (psán též Axamit), jenž tady

počátkem dvacátého století prováděl výzkumy. Ale mně se

stejně víc líbí pojmenování Zlatá vrata. Podle pověsti z nich

za úplňkové noci vyjíždí na bílém koni příšerná stařenaKotys, vládkyně času. V pravici jako žezlo třímá vřeteno, na něž

navíjí nit osudu. Putuje po celém hřebeni, až ke Zlatému koni

a zase zpátky. Běda tomu, kdo ji v noci potká; jeho osud se

naplní a musí ji následovat do podsvětí. Tam je buďodměněn, nebo navždy zatracen.

Za Vraty se prý otvírá vstup do tajemných podzemních

paláců. Platí tam stejný posun času, jako ve známých síních

blanických rytířů: jeden den se rovná celému roku venku.

Vypráví se o kováři, jehož baba požádala, aby jí v podzemní

stáji okoval bělouše. Odměnila se mu hrstí suchého listí.Kovář byl rád, že bez úhony unikl, a listí zahodil, jakmile vyšel

Jan Aksamit

(1870 – 1931)


Skrytá krása Čech

101

z jeskyně. Pozdě pak litoval, když doma našel v kapse jeden

zapomenutý list – a on byl z ryzího zlata!

Snad nejpozoruhodnější je pověst, že poklady ze slujíKotýzu může získat jen muž s železnou rukou, jenž s sebouvezme dívku se zlatými vlasy. Existují hypotézy, že tato báje má

dokonce keltské kořeny a že je to astronomické podobenství.

Při pozorování z vrchů nad hradištěm Tetínem, které odtud

leží severním směrem, se prý v určitých obdobích rokuměsíční kotouč pohybuje těsně nad hřebenem Kotýzu; snadprávě toto putování Měsíce bylo označeno jako „projížď ky bílé -

ho koně“. Můžeme dokonce spekulovat o tom, že východní

část vrchu byla zasvěcena Slunci a jeho „zlatému koni“,zatímco ta západní Luně a jejímu „bílému (stříbrnému čiželeznému) koni“. Dva póly táhlého vrchu vytvářejí – podobně

jako póly magnetu – silné ohnisko duchovních sil.

Naplno je pocítíme, když vstoupíme pod mohutnouklenbou kamenných vrat do kruhového skalního amfiteátru,jehož strop nahrazují větve starého stromu. Strom tady roste

jako magický strážce, neboť mezi jeho vystouplými kořeny

se otvírá otvor do hlubin – asi sedm metrů hluboká propast

s několika výklenky a chodbičkami do stran. Místnístarousedlíci jsou přesvědčeni, že je to bývalý vstup dorozsáhlého podzemního labyrintu, jenž snad byl kdysi propojen i se

sousedními Koněpruskými jeskyněmi. Počátkem 19. století

byl prý „úředně zavalen“, protože tam lezli hledači pokladů –

a ztráceli se, málokterý našel cestu zpátky. Speleologové nad

tím krčí rameny, zkoumali díru v Aksamitově bráně velmi

důkladně a žádné její pokračování dosud nenašli.

Pozoruhodná skalní brána je údajně pozůstatkem vchodu

do jeskyně, jejíž strop se propadl. Nejnovější hypotézaovšem tvrdí, že prostor byl od počátku otevřený, že to bylsiOtomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý 102 fon mohutného vývěru termálních vod. Ať už je to jakkoliv, tenhle zvláštní skalní amfiteátr má v sobě něco fascinujícího.

Zřejmě okouzloval i naše předky. Nedávná archeologická sonda, vykopaná pod obloukem brány a na plošinách kolem propasti, odhalila nejen střepy z doby halštatské a raněslovanské, ale i pozůstatky ze středověku. Pár drobných mincí a dokonce zbytek jakéhosi alchymistického přístroje!Hledali tady něco mágové z laboratoří císaře Rudolfa II.?

Právě takovým magickým předmětem renesančních alchymistů mohl být i onen tajemný ďáblův klíč, nalezenýnaivním pasáčkem Matějem: neodmykal truhlice s pokladem, ale brány času. Při zvláštním rituálu mohl posloužit jako„rezonátor“ kosmické energie – a změnit osud světa.

To je samozřejmě jen moje spisovatelská fantazie. Avšak tajemný vápencový vrch Kotys k takovým příběhům přímo inspiruje. Vyprávějí se o něm desítky pověstí – a přesto, jako

by to nestačilo, vznikají stále nové a nové...

Obec Neumětely na dobové pohlednici. Vpravo dole

údajný Šemíkův hrob


Skrytá krása Čech

103

Utajená galerie v chrámu dračího bojovníka

Rozhlížíme se z vrcholu kotýzských skal: západně sezdvíhá strmá Koukolova hora, více k jihu se černá vrch Lejškov

a pod ním ve svahu velká obec Tmaň. Poté náš pohledbezděky klouže na dno kotliny při Suchomastském potoce, která

kdysi bývala velmi mokřinatá, plná bažin a dokoncerašelinišť. Dnes už je odvodněná, ale přesto zůstává poznamenaná

stopami dávného světa. Uprostřed kotliny se jako maják tyčí

osamělý kostelík, stojící u silnice stranou od obce Tmaně.

Okamžitě nás napadá otázka: proč je tak daleko odposledních domků? Určitým vodítkem pro pochopení jeho funkce

je skutečnost, že tady bývala, a vlastně dodnes je, důležitá

křižovatka cest. Leccos napoví i pověsti, například ta ohodné dceři zlého kotýzského pána, které uprchla z domova

a v pláči se uchýlila pod prastarý (obětní?) dub. Vyčerpáním

usnula a ve snu se jí zjevil svatý Jiří, krásný jezdec na bílém

koni, který ji vlil do duše útěchu a novou naději. Z vděčnosti založila v těchto místech pod dubem kapličku, kteroupozději nahradil kostel.

Také se vypráví o vsi Budy, která prý „v dobáchpočínajícího křesťanství“ stávala někde mezi kostelem sv. Jiří aSuchomastským potokem pod skalami Kotýzu a byla vypálena

za jakési dávné války – jen kostelík prý zůstal ušetřen,protože vůdce nepřátelského vojska byl velkým ctitelem svatého

bojovníka s drakem.

Kupodivu archeologické nálezy jako by potvrzovalylidovou tradici. Ukazuje se, že kostel sv. Jiří i s přilehlýmhřbitovem stojí na starém kultovním místě, v centru rozsáhlého

žárového pohřebiště, jehož počátky sahají až do dobybronzové. Pověst se však možná vztahuje k zemědělské osadě,

která se ještě roku 1315 nacházela v okolí kostela a patřila


Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý

104

vyšehradské kapitule. K jejímu totálnímu zničení došlopatrně až za husitských válek.

Uvnitř kostela si můžeme prohlédnout šlechtické náhrobní

desky z 15. až 17. století, patřící majitelům zdejšího panství;

byly sem přemístěny ze hřbitova. Nejstarší je z roku 1488

a nejmladší z roku 1614, přičemž patří zejména tehdejším držitelům zdejšího panství – Trmalům z Toužic a Karlům ze Svárova (zvaní také Svárovští ze Svárova). Povšimněme si i pěkné fresky na obvodové zdi u silnice.

Ke tmaňskému kostelíku, respektive ke kostelnímzvonům, se vážou i dvě půvabné pověsti. Podle první na ně

zvoníval starý, mrzutý kostelník. Pro bezbožné slovo nešel

daleko a tahle jeho nepěkná vlastnost se postupem času stále

zhoršovala. Nakonec klel tak hrozně, až se jeden zvon za lekl,

vyletěl oknem a spadl do rybníka. Kostelník ho chtělvytáhnout, ale už jej nenašel, a tak byl za svá prořízlá ústapoErb rodu Karlů ze

Svárova


Skrytá krása Čech

105

trestán. Druhá souvisí se zvony v Suchomastech, ty prý byly

větší a zvučnější než ty v Tmani. Tmaňští je chtěli pro sebe,

a proto je ze suchomastského kostela sv. Mikuláše odcizili

a zavěsili na svou věž. Jenže se jim přes noc vrátily domů

– a na vrchu Lejškov jsou prý dodnes k vidění zelené kruhy

v trávě, které tam zanechaly odpočívající zvony.

Západní část středověké Tmaně válečnou zkázu přežila.

Je situována výše ve svahu u vydatného zdroje vody;původní osídlení tady bylo doloženo kolem rybníka a tvrze, na níž

podle nejstaršího záznamu z roku 1170 nacházíme bratryHavla a Budislava. Později tu sídlili vladykové z Tmaně, z nichž

nejznámější byl lovčí Václava IV. Jan Koberec. Gotická tvrz

byla později upravena renesančně a v 18. století postupně

přebudovávána na jednopatrový barokní zámek s typickou

střešní nástavbou, zakončenou věžičkou (největší úpravy

proběhly v roce 1780, kdy panství držel hrabě BedřichDesfours; další nastaly v první polovině 19. století a roku 1891).

Bývala v něm i zámecká kaple zasvěcená Panně Marii.

Jeho podobu najdeme na několika kresbách Mikoláše

Alše, jenž tady u svých přátel Nolčů prožil jedny zposledních krásných letních dnů svého života, a to v období

1909–1912. Nolčové tu byli doma až do roku 1945, měli

zde rovněž pivovar, vinopalnu a statek; jejich hrobka,vystavěná na způsob kapličky, se nachází na východní straně

kostelíku sv. Jiří. Zámek rovněž navštěvovala manželka

jednoho ze synů posledního majitele panství, opernípěvkyně Gabriela Horvátová, která v roli Kostelničky proslavila

Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Dnes by jej mohl„proslavit“, ovšem neblaze, jen jeho smutný stav. Snad se časem

dočká opravy a zazáří stejně jako zámek ve zmiňovaných

Suchomastech...



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist