načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Skrytá krása Čech -- aneb Tipy na cesty za opomíjenými skvosty - Otomar Dvořák Josef Pepson Snětivý

Elektronická kniha: Skrytá krása Čech -- aneb Tipy na cesty za opomíjenými skvosty
Autor:

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 80%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Čas
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 151
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh : ilustrace (některé barevné), portréty, faksimile, erby
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-5163-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Na cestu za skrytou krásou Čech vás zvou zkušení spisovatelé a cestovatelé Otomar Dvořák a Josef Pepson Snětivý. S kamerou a fotoaparátem – a s očima otevřenýma – se vydali do míst, jejichž krása je skrytá doslova (a jen místy vystupující na povrch), jak je tomu v kapitole o zázračných pražských studánkách, nebo upozaděná tím, že jde o oblast, která nepatří mezi obvyklé turistické cíle – a přesto nabízí malebná a zajímavá místa. Zde se jedná třeba o erbenovské Podzvičinsko, jen zdánlivě nezajímavé jižní okolí Mladé Boleslavi… Jindy vám zase ukážou, že zajedeme-li si na výlet do oblíbených Koněpruských jeskyní, odmění nás i okolní krajina, nabízející mnohá tajemství a skryté hrozby… Jakousi výjimkou – ale jen na první pohled – se pak může zdát pozoruhodné město Cheb, kde si dali za cíl proniknout pod jeho všem viditelný půvab. A také do dějin a záhad jinak známého dvojhradí Žebrák – Točník se ponořili hlouběji, než jak je v knižních průvodcích či během prohlídek obvyklé. Vaše nová návštěva těchto míst tak může být obohacena o vědomí dříve netušených souvislostí a faktů. Oba autoři věří, že vás tento soubor tipů zaujme, byť – už s ohledem na rozsah knihy – nemůže aspirovat na obsažení všech krás naší země, které jsou opomíjeny. Berte jej coby pozvání k objevným cestám, jejichž cíle si stanovíte i vy sami. A jako inspiraci k tomu, jak se dívat kolem sebe – a vidět to, co očím spěchajícího turisty zůstává skryto.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Otomar Dvořák Josef Pepson Snětivý - další tituly autora:
Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel) Utajené hrady a zámky I. (aneb Prahou po stopách panských sídel)
Snětivý, Otomar Dvořák Josef Pepson
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
86
sem v příznivější dobu). Zámek býval využíván jako součást
dobrovického velkostatku, později byly jeho sklepy dokonce
částečně přeměněny na protiletecký kryt – a zub času (a lidské
nevšímavosti) se na něm dosti podepsal. Je dobře, že se dnes –
v soukromých rukou – zase probouzí k životu.
Budete-li mít více času, ve zmiňovaném Chloumku můžete
hledat zbytky valů hradu Chlum, zaniklého za husitských
válek, ve vrcholových partiích Chlumu Švédské šance (obranný
val z třicetileté války se z nich „stal“ jen v nesprávném
lidovém podání, jde o pozůstatky slovanského hradiště) – a v
lesích možná najdete nejednu studánku a třeba i nově vztyčený
Katův kříž, původně postavený dobrovickým katem Josefem
Václavem Růžičkou v roce 1779 na místech, kudy chodíval
do Mladé Boleslavi a jimž se ostatní lidé vyhýbali; prý kvůli
odčinění hříchů, jež s sebou přineslo jeho povolání.
Nás ale přitahovala nedaleká Sýčina, stranou stojící část
Dobrovice. Také zdejší kostel je krajovou dominantou –
nejen protože stojí na vyvýšeném místě, ale také (a to zejména)
díky unikátnímu faktu, že jej zdobí hned tři věže! Zasvěcen
byl sv. Václavovi, postaven (obdobně jako dobrovický kostel
sv. Bartoloměje) na rozhraní gotiky a renesance (roku 1571)
– a my si z přilehlého hřbitůvku v klidném rozjímání a z
různých úhlů vychutnejme pohled na jeho tři jehlancovité věže.
Stejně jako nás, i vás bezpochyby potěší nejen fakt, že tento
unikátní svatostánek prochází rekonstrukcí (možná spíše
záchranou!), ale také krásné renesanční náhrobníky ze 16.
století a o nějakých dvě stě let mladší fresky.
Kostel vyvýšený i ponížený
Sýčina se už nachází poblíž dálnice D10, čehož můžeme
využít, abychom se dostali k místu, které na mě mnohokrát
svíSkrytá krása Čech
87
tilo, když jsem jel kolem, ale teprve nedávno jsem je poznal
blíž – ke kostelu v Horkách nad Jizerou.
Byl zasvěcen svatému Mikuláši a postaven na úžasně
zvoleném místě stavitelem italského původu Mikulášem Rossim
z Mladé Boleslavi v letech 1723 až 1725. Jeho vybavení,
pocházející z období výstavby kostela, lze díky dochované
smlouvě připsat dílně samotného Matyáše Bernarda Brauna!
O to smutnější je jeho současný stav – zamlklý,
uzavřený na petlici a ve vzpomínkách na lepší minulost, obklopený
nepříliš udržovaným okolím již dávno neužívaného
hřbitova (na původní určení místa nás odkáže i barokní kostnice
od zmiňovaného Rossiho, taktéž zchátralá)...
Kostel sv. Mikuláše nad Horkami ale určitě navštivte –
nejen proto, že zblízka uvidíte to, co vás přitahovalo cestou
po dálnici, nejen díky spáleným kaloriím po delším výstupu
po schodech, ale hlavně proto (možná je to jen má naivní
Takhle hezké to v Horkách bývalo...





Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
88
víra), že s každou další návštěvou tento smutný pamětník
pozdně barokní zbožnosti aspoň trochu ožije.
Chvála lenosti aneb Proč ještě kaple,
když už máme kostel?
Ty schody však nerad šlapával místní farář, alespoň se to
traduje – a tak se dostávám ke chvále lenosti, jak jsem předeslal
v nadpisu celé této kapitoly.
Kaple Narození Páně (občas nazývána též kaple
Narození Panny Marie) stojí dole v Horkách od roku 1762. Tato
krásná, okrouhlá památka vznikla za faráře Františka
Rüppela – a vtipné je, že některé prameny píší doslova „díky jeho
úsilí“. Toto „úsilí“ však prý ve skutečnosti znamenalo, že
se Rüppelovi nechtělo denně šlapat do schodů ke krásnému
a tehdy zcela vyhovujícímu kostelu sv. Mikuláše – usilovně
se tedy snažil vyhovět své lenosti, až se mu podařilo
dosáhnout zřízení kaple. Jeho pohodlnost však budiž opravdu
pochválena, protože tu díky ní máme velmi pěknou památku.
Dlouho chátrala, ale roku 1991 byla konečně opravena, a tak
Na snímku z roku 1943 vidíme kostel,
kapli i zámek





Stojíme u ústí štoly, která zkoumala jižní svah Komorní hůrky. Nápis nad
našimi hlavami osvědčuje, že za rozřešením sporu, jenž tehdy hýbal
vědeckým světem, stála štědrá podpora hraběte Kašpara Šternberka.
Jiný nápis a reliéf
připomínají
ještě slavnějšího
přírodovědného
nadšence,
J. W. Goetha,
který se (možná
naštěstí) nedožil
výsledku zdejšího
bádání, jež
vyvrátilo jeho
představu o vzniku
hornin.





 Toto nejsou rozvaliny
tvrze, ale mohutně
opevněného kostela sv.
Linharta na úpatí Doubské
hory u Karlových Varů. Snad
právě tady kdysi poustevník
Leonard léčil lidi i zvířata.
 Za nevšední kapli Narození
Páně v Horkách nad Jizerou
vděčíme pohodlnosti
tamějšího faráře. Kostel
sv. Mikuláše, kam prý byl líný
chodit po schodech, jako
by jí nahlížel přes rameno
do údolí.





A tady už vidíme zdejší hlavní svatostánek v celé jeho kráse, vyvýšené nad
okolní krajinu. Čím blíže však přistoupíme, tím jasněji se ukážou stopy času
i lidské nevšímavosti...





Alespoň z bývalého hřbitova (snad se i okolí kostela dočká renovace)
můžeme spatřit zámek v Horkách nad Jizerou. Slouží jako školské zařízení,
a tak je pro veřejnost nepřístupný – ale díky tomu ve výrazně lepším stavu
než svatý Mikuláš nad ním.
Jabkenice si asi spojíte jen s Bedřichem Smetanou – avšak kostel Narození
Panny Marie tvoří spolu s dřevěnou zvonicí půvabný klenot zdejší návsi.





Zanedbanost kostela sv. Martina ještě více vynikne v porovnání s hezky
opraveným luštěnickým zámkem opodál. Kostel zatím očividně „chrání“
jen úřední lejstro na jeho dveřích...





... stejně jako kostel sv. Jana Nepomuckého v sousedních Rejšicích...
 ... a nad stavem další hodnotné
stavby v oblasti, kostela sv.
Prokopa v Semčicích, jako by se
rozplakala i socha v jeho stínu.










O to radostnější je pohled na unikátní, trojvěžový – a skutečně
zachraňovaný – kostel sv. Václava v Sýčině.





Skrytá krása Čech
89
ji nyní můžeme obdivovat v celé její drobné kráse.
Dispozičně má charakter románské rotundy s apsidou, a tak tu – navíc
ve stísněném prostoru u paty schodiště – působí jako zjevení.
Vy ale nebuďte jako tehdejší duchovní pastýř a do
schodů se směle dejte – nejen kvůli kostelu, o kterém jsme si už
vyprávěli, ale i za výhledem... a v neposlední řadě i proto,
že cestou minete zdejší zámek. Ten je bohužel nepřístupný,
učí se v něm adepti hotelnictví a gastronomie (díky čemuž je
ve slušném stavu), ale zámecký park, gotickou hranolovou
věž či dvě zámecká křídla můžeme obdivovat alespoň
zpovzdálí a přes mříž.
Luštěnické luštění
Dálnici překřížíme směrem na východ – a opět se octneme
v jižním Dobrovicku. V obci Luštěnice nalezneme další
dispozičně zajímavou památku: zámek s neobvyklým
trojkřídlým půdorysem s protáhlými křídly, pozdně barokní z roku
1760 – a nepřístupný. Turistické informace, pokud se o něm
vůbec zmiňovaly, většinou konstatovaly jen to, že „chátrá
v soukromém vlastnictví“. S Miloněm Čepelkou po boku se
však raduji z toho, že alespoň navenek zámek prošel
znovuzrozením a nejen jeho přední část (kde sídlí pošta), ale
i křídla zdobí pěkná červenobílá fasáda. Za vidění tedy
rozhodně stojí, zejména pokud jste ho předtím znali ve
zchátralém stavu.
Slušně vypadá i nedaleká fara, taktéž barokní, porostlá
břečťanem a s „nezbytnou“ sochou sv. Jana
Nepomuckého... Jen na kostel sv. Martina, jenž uzavírá tento komplex
historických budov, se jaksi nedostalo. Na jeho vratech
luštíme s Miloněm drobné, leč důležitě se tvářící sdělení, že
jeho probíhající oprava je hrazena z prostředků Ministerstva





Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
90
kultury České republiky. Člověk nemusí být zrovna stavař,
aby viděl, že zde lejstro supluje realitu... Snad se tedy tento
barokní svatostánek z roku 1739, postavený na místě
staršího gotického kostela a rozšířený roku 1799, dočká dřív, než
bude pozdě. Ale svůj půvab má i tak a ze hřbitova je hezký
pohled na vinařický zámek, o kterém už víme, že je
dominantou zdejšího kraje.
Rejšice – Jabkenice – Pěčice – Semčice:
jak se to rýmuje v radosti i smutku
Stejný klid – téměř až mrtvolný –, který jsme poznali zde,
zakoušíme o pár okamžiků později v nedalekých
Rejšicích. Obec nevelká, s přilehlou vodní plochou téměř stejně
rozhlehlou, jako je ona sama – a přesto jsou tu, na dohled
od sebe, dvě zajímavé sakrální památky: hřbitovní kaple sv.
Jiljí a kostel sv. Jana Nepomuckého (stavěl ho – stejně jako
věž dobrovické radnice – František Ignác Prée). Je (s
přilehlou farou a statkem) již dlouhá léta chráněn coby kulturní
památka České republiky – což je zřejmě to jediné, co pro
něj „kulturní“ Česká republika „udělala“. Tedy abych byl
spravedlivý: „pilný“ úředník (či spíše jím pověřený dělník)
vylepil na kostelní vrata nám již dobře známou listinu o
probíhající opravě. Čímž je zřejmě záchraně stavby učiněno
(v úředníkově mysli) zadost. My ostatní, myslící lidé, však
do Rejšic pospěšme, neb zchátralost zdejších staveb je ještě
očividnější než v případě luštěnického kostela sv. Martina –
tak aby ještě bylo co obdivovat...
Opominout jsme nemohli ani nedaleké Jabkenice – a to ne
kvůli Bedřichu Smetanovi, s nímž, jak jistě víte, je tato obec
neodmyslitelně spjata. Až navštívíte jeho památník (na
rozSkrytá krása Čech
91
díl od památek v okolí je vzorně udržován, protože jinak by
hrozila ostuda), neodjíždějte ze vsi, která původně nesla
zvukomalebný název Jablkynice, hned, ale zajeďte si na náves.
Najdete tam raně gotický kostel Narození Panny Marie, který
se do dnešních dnů dochoval prakticky v podobě, v níž byl
na rozhraní 13. a 14. století postaven. Uvnitř je navíc pěkný
raně barokní rozvilinový oltář, stejně jako umně vyřezávaná
patronátní lavice z roku 1759.
A nedosti na tom: hned vedle vidíme jednu z nejstarších
dochovaných zvonic u nás. Tahle je už z 15. století,
čtvercová, dole roubená a nahoře bedněná... a hlavně krásná.
Náves (a vůbec celá obec) vyzařuje zvláštní klid, který už není
mrtvolný, jak se nám zdálo v Luštěnicích či Rejšicích. Je
smířený, pokojný... a snad i proto se tu krása prošlých věků
zachránila i bez úředních lejster (či spíše jim navzdory).
Také sousední Pěčice s kdysi mohutnou, dvoupatrovou
tvrzí, jež byla v 18. století (jak je ostatně běžné) přestavěna
Tzv. mluvící znak Jabkenic





Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
92
na sýpku, působí hezkým, uklizeným dojmem. Nejspíš
proto, že – jak jsme si všimli – se o svou obec starají místní
(a nespoléhají na pochybnou moc úředního dokumentu).
Ale aby té radosti nebylo příliš: lejstro nás opět
dostihlo v Semčicích – a nad stavem zdejšího kostela sv.
Prokopa jako by plakala i socha v jeho stínu. Opět je „chráněn“
Českou republikou (zřejmě aby ho nikdo nerušil v chátrání)
– a přitom ho loučeňský polír Gillych v letech 1749 až 1755
tak pěkně postavil podle plánů již vícekrát zmiňovaného
Františka Ignáce Préea! Smutný kostelík, postavený na místě
svého gotického předchůdce a zasvěcený jednomu z patronů
České země, tiše stojí, obkroužen nepříliš vábným
Semčickým potokem („Budou mít smradlavou merunu,“ pravil
Miloň při pohledu na chlapce, kterým do něj spadl míč), a čeká,
až se u něj zastavíte.
A pak – protože toto půvabné městečko je už nadosah –
se můžete vrátit tam, kde jsme naše vyprávění začali, tedy
do Dobrovice, a znovu navštívit tohle dosud opomíjené
místo, které je sladké nejen díky svému nejznámějšímu produktu.
(Josef Pepson Snětivý)





93
PO STOPÁCH
ĎÁBLOVA KLÍČE
Tam, kde se prastará řeka Mže hadovitě kroutí ve stínu
rozeklaných skalních útesů a černých lesů, v tajemném kraji
Českého krasu a Křivoklátska, v místech vyhaslých milířů
a opuštěných pytláckých skrýší, u záludných brodů, v
chalupách převozníků a v mlýnech poznamenaných povodněmi,
tam všude jsem nacházel útržky tajemného příběhu...
Ten příběh jsem sepsal a Pepson ho vydal v knize nazvané
Ďáblův klíč.
Jednoho jarního dne jsme se s naším filmovým štábem
sešli na místě, kde bludná pouť pasáčka Matěje započala:
na vyprahlých vápencových hřbetech, spadajících do
čtyřicetimetrové hloubky k Suchomastskému potoku. Tady prý
před čtyřmi sty lety, na sklonku třicetileté války, hledal Matěj
ztracenou ovečku. Dodnes tu můžeme v některých měsících
na ovce narazit. Jejich pastva pomáhá udržet ráz skalních
stepí, jinak by brzy zarostly neprůchodným trním.
Zvrásněná čela světle šedých až bělavých skal stojí nad
mírnou pahorkatinou jako zamyšlená stráž; při pohledu
z boku připomínají hlavy slonů se svěšenými choboty. Je to
erozí narušená hrana asi dva kilometry dlouhého hřebene.
Necítíte tady šumění příboje a slanou vůni průzračných
lagun jižních moří? Nebylo by to od věci, neboť stojíme na
jedinečně dochovaném korálovém útesu. Před miliony let se
vytvořil v tropické oblasti u pobřeží mělkého devonského
moře. Jeho přesné směřování od východu k západu
inspirovalo naše předky ke kalendářnímu využití, možná spjatému





Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
94
s pohybem měsíce. Patrně zde bývala pravěká a starověká
svatyně. Kopec je znám pod mysticky znějícím jménem
Zlatý kůň, zdejší zpřístupněné Koněpruské jeskyně jsou
oblíbeným turistickým cílem, my ovšem zaměřujeme svoji
pozornost na západní část hřebene, dnes téměř oddělenou
velkolomem Čertovy schody, který se do něj hladově zakousl z
jižního boku. Západní výspa Zlatého koně, směřující k temnotám
noci, se nazývá Kotýz.
Opatrně kráčíme po členitých okrajích kotýzských skal;
nízká suchomilná tráva lemuje kamenné plotny, mezi nimiž
se otvírají zrádné propasti. Také dáváme pozor, abychom
nešlápli na nádherné, sametově šedé chlupaté zvonečky
kvetoucích konikleců, které tady rostou tak hojně, jako by
netušily, že jsou vzácné a přísně chráněné.
Skřek jakéhosi dravce, snad poštolky, se rozlehl ozvěnou
mezi skalními pilíři. V mé novele je právě tímto znepokojivým
Tajemné kouzlo Kotýzu prochází staletími...





Skrytá krása Čech
95
zvukem pasáček Matěj probuzen ze slastných snů a s hrůzou
zjišťuje, že zatímco spal, ovečky se mu rozběhly po celém
kopci. Chlapec se vyděsí, že na něj varovně nevolal
obyčejný dravý pták, ale bájný kuhán, zvaný též húkavec nebo
rarach. Míval mnoho jmen, ale je nepochybné, že srazil ze skály
každého, kdo se odvážil proniknout do jeho království. Pták
kuhán, ozývající se zlověstným hlasem a dorážející vpodvečer
či před bouřkou na osamělé poutníky, je jednou z mnoha
tajemných bytostí sídlících ve zdejších skalních puklinách.
V úžasu se zastavíme, když se nám u nohou otevře
propast. Okraj skály je rozerván devět metrů hlubokou trhlinou,
jejíž dno se prudce svažuje k okraji útesu. Rozmarná příroda
však rokli překlenula lávkou, neboť přes ni na nejhlubším
místě leží deska vápence, po níž můžeme směle přejít na
druhou stranu. Pozoruhodný geologický útvar se podle jednoho
z výzkumníků nazývá Jelínkův most.
V jihovýchodní části Kotýzu klesaly kdysi k
Suchomastskému potoku zvláštní kaskádovité skalní terasy, nazývané
Čertovy schody, neboť sám vládce pekel si je prý vytesal,
aby si došel nahoru do tvrze pro hříšného kotýzského pána.
Zajímavý útvar byl před staletími zničen lomem. Zůstalo jen
jméno Čertovy schody, které dodnes nese obří velkolom,
jenž vlastně přeťal celý hřeben na dvě poloviny.
Mezi zvláštní krasové útvary patří četné jeskyňky, v nichž
nacházel úkryty už pravěký lovec. Je do nich dost
nebezpečný přístup po úzkých římsách nad hlubinou. V jedné z nich
byl nalezen unikátního doklad dávného umění: podoba
kozorožce vyrytá do kamenné destičky. Zřejmě nešlo o
samoúčelnou výzdobu, ale o magickou pomůcku pravěkého šamana.
Ano, Kotýz je nepochybně místem mocných kouzel. Lidé
si tady často ukazovali různé neobvyklé prohlubně v kameni,





Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
96
které prý mívaly tvar otištěných podkov, a vyprávěli si, že
jde o pozůstatek řádění ďábla nebo nočních projížděk
čarodějnice Kotys na posvátném koni.
Čtenář pan Procházka, tmaňský rodák žijící v Plzni, mě
nedávno upozornil na něco zcela neznámého. Napsal mi:
„Když jsem byl malým chlapcem, ukazovala mi moje babička
na vrcholu Kotýzu kámen s mnoha otvory, o němž říkala, že
byl prošlapán kopyty Zlatého koně. Ten kámen ležel někde
poblíž Jelínkova mostu, v místech, kde tenkrát bývaly mnohem
zřetelnější zbytky pravěkého hradištního valu. Podnícen
četbou Vašich knížek jsem se po letech se syny a vnukem na
Kotýz znovu vydal. Po půlhodině hledání jsme kámen ve vysoké
trávě skutečně našli. Museli jsme ho očistit od vápenného
prachu, který sem zalétá z velkolomu Čertovy schody;
teprve po omytí se ukázaly pozoruhodné okrouhlé otvory na jeho
plochém povrchu, vypadající, jako by je někdo velkou silou
vytlačil do změklé horniny. Potěšilo mě, že památný kámen
dál existuje, i když o něm skoro nikdo neví.“
Hřeben Zlatého koně a Kotýzu svou nápadnou
bizarností odjakživa dráždil lidskou fantazii. V 19. století měli Češi
tyto skály v takové úctě, že odtud vzali jeden ze základních
kamenů Národního divadla. Skeptici hned namítnou, že
kámen není přímo odtud, ale z Červeného lomu u nedalekých
Suchomast, ale nebuďme takoví puntičkáři. Vezměme si
příklad z romantického archeologa Václava Krolmuse, který
se sem tehdy vydal na průzkum a bez zábran pustil z otěží
svou fantazii. Psal o tom, že ves Koněprusy, ležící na
severním úpatí vrchu, bývala staroslovanským dvorcem, v němž
se chovali prusí, tedy bílí koně, posvátní bělouši slunečního
boha Svantovíta, určení k věštbám. Odtud prý pocházel kůň
kněžny Libuše, jenž zavedl poselstvo do Stadic za
PřemysSkrytá krása Čech
97
lem Oráčem, a ze stejného chovu byl i bájný skokan Šemík,
věrný kůň vladyky Horymíra z nedalekých Neumětel.
Něco na tom bude, protože nejen vesnice Koněprusy a nad
ní návrší Zlatý kůň, ale i další místa v okolí nesou koňské
názvy: Kobyla, Na koníku, Maštale...
Jedna z hypotéz říká, že západní část vrchu Zlatý kůň
získala svůj podivný název Kotýz podle thrácké koňské bohyně
Kotys. To jméno sem prý přinesli Slované, kteří přicházeli
na Balkánském poloostrově, na území dnešního Bulharska,
s kmeny Thráků do těsného styku, částečně se s nimi i
smísili. Ještě před Slovany tady možná Kelti uctívali bohyni
Eponu, mocnou vládkyni koní. Důkazem, že tato západní skalní
výspa měla nějaký rituální význam, je její opevnění dvojitým
Václav Krolmus na obrázku Josefa
Mukařovského





Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
98
valem na schůdné východní straně. Mohla to být sice také
vojenská strážnice, ovšem fakt, že v jejím areálu se
nacházela vrata do podsvětí, svědčí spíše pro svatyni.
Vrata do podsvětí? Ano, a pořád tu jsou, už brzy si je
důkladně prohlédneme. Ale napřed se v duchu vraťme k tomu
dávnému chudému sirotkovi Matějovi, který, probuzen ze
spánku kuhánovým hlasem, zoufale hledá ztracenou ovečku.
Po čtyřech přelezl Jelínkův most, ztracený ve vysokých
porostech stepní trávy kavylu, a najednou v podvečerním slunci
spatřil otvor jeskyně, která tady nikdy předtím nebývala, až
teď se nečekaně otevřela...
To nemusí být výmysl. Jeskyňáři mi mnohokrát vyprávěli,
že vchody některých jeskyní doslova splývají s okolními
výstupky a vrhanými stíny a jsou dobře viditelné jen při určitém
úhlu osvětlení, které může klidně nastat jen jedinkrát do roka.
Po delším úsilí se Matěj dostal až k ústí tajemné jeskyně.
Obezřele nahlédl dovnitř; zdálo se mu, že v šeru rozeznává
obrysy těla ztracené ovečky. Radost nad tím, že hrozba
výprasku ztrácí svou neodvratnost, ho zcela ovládla. Zapomněl
na strach, rychle se protáhl úzkým vchodem do těsné sluje
– a zařval hrůzou! O zadní stěnu se opíral fext. Stál tam,
prkenně ztuhlý, s tváří vysušenou jako staré dřevo, a strnulý
pohled prázdných očních důlků upíral na příchozího.
Pokud netušíte, co je to fext, stručně vysvětlím. Jedná
se o člověka, jenž se narodil v porodní bláně, a měl proto
po celý život mimořádnou odolnost proti zraněním i
chorobám. Nebylo možno ho zabít, umíral teprve stářím, ale ani
pak jeho tělo netlelo, měnil se v hrobě v mumii. Vlastnosti
fexta bylo možno získat i určitou magickou operací.
Jenže to ještě nebylo všechno. Tajemný fext měl na krku
šňůrku s velmi zvláštním předmětem. Pasáček Matěj si
poSkrytá krása Čech
99
myslel, že je to jistě klíč od truhlice s loupežnickými
poklady. Jenže...
Jenže to byl osudný omyl. Jakmile se klíče jednou
zmocnil, propadl pasáček kletbě. Tohle totiž nebyl jen tak ledajaký
klíč, ale – mocný ďáblův klíč! A síly pekelné si ho nenechají
vzít, nedají pokoj, dokud ho nezískají zpátky i s jeho
nositelem! Od té chvíle se nebohý chlapec stává štvancem, prchá
před „oživlým fextem“, jenž je mu neustále v patách, a
pouze s pomocí nových přátel – poživačného dobráckého
mnicha a potulného studenta, jenž se vyzná v alchymii a magii
– unikne nebezpečným nástrahám.
Pro inspiraci ke svému příběhu jsem nemusel chodit
daleko. Pověsti o podivných zážitcích pasáčků, kteří pásali svá
stáda na stráních Zlatého koně a Kotýzu, jsou hojně
rozšířené. K nejznámějším patří příběh o pasáčkovi, jenž spatřil
kouř, stoupající přímo ze země, vlezl do podivného otvoru
a našel jeskyni, v níž zarostlý loupežník přepočítával
hromady stříbrňáků. Loupežník vtiskl zděšenému chlapci do dlaně
pár mincí za slib, že nikomu neprozradí, co viděl. Pasáček
ale neudržel jazyk za zuby, vesničané, chtiví pokladů,
vyrazili na kopec – ale tajemný otvor už nenašli. Zmizel beze
stopy. Pověst, považovaná za výmysl, potvrdila nečekaně svou
pravdivost, když byl v padesátých letech objeven labyrint
Koněpruských jeskyní. V horním patře se našla
penězokazecká dílna; padělatelé minci do ní slézali po žebříku
krasovým komínem a vchod zakrývali plochým kamenem, takže
kdo o něm nevěděl, nikdy ho nenašel.
Další pověst vypráví o jeskyni, do které vlezl jiný pasáček,
z rozpustilosti tam zatroubil na roh, aby vyzkoušel ozvěnu
– ale zřejmě tím probudil něco v temnotě, protože najednou
dostal takovou facku, až se mu zajiskřilo před očima. Byl to





Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
100
pro něj tak silný zážitek, že se až do smrti neodvážil do
jeskyně vstoupit!
Nejvíc příběhů se ovšem váže k obávaným a mystickým
Zlatým vratům. Ano, to je ta slibovaná brána do
podsvětí. Dnes se jí trochu prozaicky říká Aksamitova brána, a to
podle archeologa Jana Aksamita (psán též Axamit), jenž tady
počátkem dvacátého století prováděl výzkumy. Ale mně se
stejně víc líbí pojmenování Zlatá vrata. Podle pověsti z nich
za úplňkové noci vyjíždí na bílém koni příšerná stařena
Kotys, vládkyně času. V pravici jako žezlo třímá vřeteno, na něž
navíjí nit osudu. Putuje po celém hřebeni, až ke Zlatému koni
a zase zpátky. Běda tomu, kdo ji v noci potká; jeho osud se
naplní a musí ji následovat do podsvětí. Tam je buď
odměněn, nebo navždy zatracen.
Za Vraty se prý otvírá vstup do tajemných podzemních
paláců. Platí tam stejný posun času, jako ve známých síních
blanických rytířů: jeden den se rovná celému roku venku.
Vypráví se o kováři, jehož baba požádala, aby jí v podzemní
stáji okoval bělouše. Odměnila se mu hrstí suchého listí.
Kovář byl rád, že bez úhony unikl, a listí zahodil, jakmile vyšel
Jan Aksamit
(1870 – 1931)





Skrytá krása Čech
101
z jeskyně. Pozdě pak litoval, když doma našel v kapse jeden
zapomenutý list – a on byl z ryzího zlata!
Snad nejpozoruhodnější je pověst, že poklady ze slují
Kotýzu může získat jen muž s železnou rukou, jenž s sebou
vezme dívku se zlatými vlasy. Existují hypotézy, že tato báje má
dokonce keltské kořeny a že je to astronomické podobenství.
Při pozorování z vrchů nad hradištěm Tetínem, které odtud
leží severním směrem, se prý v určitých obdobích roku
měsíční kotouč pohybuje těsně nad hřebenem Kotýzu; snad
právě toto putování Měsíce bylo označeno jako „projížď ky bílé -
ho koně“. Můžeme dokonce spekulovat o tom, že východní
část vrchu byla zasvěcena Slunci a jeho „zlatému koni“,
zatímco ta západní Luně a jejímu „bílému (stříbrnému či
železnému) koni“. Dva póly táhlého vrchu vytvářejí – podobně
jako póly magnetu – silné ohnisko duchovních sil.
Naplno je pocítíme, když vstoupíme pod mohutnou
klenbou kamenných vrat do kruhového skalního amfiteátru,
jehož strop nahrazují větve starého stromu. Strom tady roste
jako magický strážce, neboť mezi jeho vystouplými kořeny
se otvírá otvor do hlubin – asi sedm metrů hluboká propast
s několika výklenky a chodbičkami do stran. Místní
starousedlíci jsou přesvědčeni, že je to bývalý vstup do
rozsáhlého podzemního labyrintu, jenž snad byl kdysi propojen i se
sousedními Koněpruskými jeskyněmi. Počátkem 19. století
byl prý „úředně zavalen“, protože tam lezli hledači pokladů –
a ztráceli se, málokterý našel cestu zpátky. Speleologové nad
tím krčí rameny, zkoumali díru v Aksamitově bráně velmi
důkladně a žádné její pokračování dosud nenašli.
Pozoruhodná skalní brána je údajně pozůstatkem vchodu
do jeskyně, jejíž strop se propadl. Nejnovější hypotéza
ovšem tvrdí, že prostor byl od počátku otevřený, že to byl
siOtomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
102
fon mohutného vývěru termálních vod. Ať už je to jakkoliv,
tenhle zvláštní skalní amfiteátr má v sobě něco fascinujícího.
Zřejmě okouzloval i naše předky. Nedávná archeologická
sonda, vykopaná pod obloukem brány a na plošinách kolem
propasti, odhalila nejen střepy z doby halštatské a raně
slovanské, ale i pozůstatky ze středověku. Pár drobných mincí
a dokonce zbytek jakéhosi alchymistického přístroje!
Hledali tady něco mágové z laboratoří císaře Rudolfa II.?
Právě takovým magickým předmětem renesančních
alchymistů mohl být i onen tajemný ďáblův klíč, nalezený
naivním pasáčkem Matějem: neodmykal truhlice s pokladem,
ale brány času. Při zvláštním rituálu mohl posloužit jako
„rezonátor“ kosmické energie – a změnit osud světa.
To je samozřejmě jen moje spisovatelská fantazie. Avšak
tajemný vápencový vrch Kotys k takovým příběhům přímo
inspiruje. Vyprávějí se o něm desítky pověstí – a přesto, jako
by to nestačilo, vznikají stále nové a nové...
Obec Neumětely na dobové pohlednici. Vpravo dole
údajný Šemíkův hrob





Skrytá krása Čech
103
Utajená galerie v chrámu dračího bojovníka
Rozhlížíme se z vrcholu kotýzských skal: západně se
zdvíhá strmá Koukolova hora, více k jihu se černá vrch Lejškov
a pod ním ve svahu velká obec Tmaň. Poté náš pohled
bezděky klouže na dno kotliny při Suchomastském potoce, která
kdysi bývala velmi mokřinatá, plná bažin a dokonce
rašelinišť. Dnes už je odvodněná, ale přesto zůstává poznamenaná
stopami dávného světa. Uprostřed kotliny se jako maják tyčí
osamělý kostelík, stojící u silnice stranou od obce Tmaně.
Okamžitě nás napadá otázka: proč je tak daleko od
posledních domků? Určitým vodítkem pro pochopení jeho funkce
je skutečnost, že tady bývala, a vlastně dodnes je, důležitá
křižovatka cest. Leccos napoví i pověsti, například ta o
hodné dceři zlého kotýzského pána, které uprchla z domova
a v pláči se uchýlila pod prastarý (obětní?) dub. Vyčerpáním
usnula a ve snu se jí zjevil svatý Jiří, krásný jezdec na bílém
koni, který ji vlil do duše útěchu a novou naději. Z vděčnosti
založila v těchto místech pod dubem kapličku, kterou
později nahradil kostel.
Také se vypráví o vsi Budy, která prý „v dobách
počínajícího křesťanství“ stávala někde mezi kostelem sv. Jiří a
Suchomastským potokem pod skalami Kotýzu a byla vypálena
za jakési dávné války – jen kostelík prý zůstal ušetřen,
protože vůdce nepřátelského vojska byl velkým ctitelem svatého
bojovníka s drakem.
Kupodivu archeologické nálezy jako by potvrzovaly
lidovou tradici. Ukazuje se, že kostel sv. Jiří i s přilehlým
hřbitovem stojí na starém kultovním místě, v centru rozsáhlého
žárového pohřebiště, jehož počátky sahají až do doby
bronzové. Pověst se však možná vztahuje k zemědělské osadě,
která se ještě roku 1315 nacházela v okolí kostela a patřila





Otomar Dvořák/Josef Pepson Snětivý
104
vyšehradské kapitule. K jejímu totálnímu zničení došlo
patrně až za husitských válek.
Uvnitř kostela si můžeme prohlédnout šlechtické náhrobní
desky z 15. až 17. století, patřící majitelům zdejšího panství;
byly sem přemístěny ze hřbitova. Nejstarší je z roku 1488
a nejmladší z roku 1614, přičemž patří zejména tehdejším
držitelům zdejšího panství – Trmalům z Toužic a Karlům ze
Svárova (zvaní také Svárovští ze Svárova). Povšimněme si
i pěkné fresky na obvodové zdi u silnice.
Ke tmaňskému kostelíku, respektive ke kostelním
zvonům, se vážou i dvě půvabné pověsti. Podle první na ně
zvoníval starý, mrzutý kostelník. Pro bezbožné slovo nešel
daleko a tahle jeho nepěkná vlastnost se postupem času stále
zhoršovala. Nakonec klel tak hrozně, až se jeden zvon za lekl,
vyletěl oknem a spadl do rybníka. Kostelník ho chtěl
vytáhnout, ale už jej nenašel, a tak byl za svá prořízlá ústa
poErb rodu Karlů ze
Svárova





Skrytá krása Čech
105
trestán. Druhá souvisí se zvony v Suchomastech, ty prý byly
větší a zvučnější než ty v Tmani. Tmaňští je chtěli pro sebe,
a proto je ze suchomastského kostela sv. Mikuláše odcizili
a zavěsili na svou věž. Jenže se jim přes noc vrátily domů
– a na vrchu Lejškov jsou prý dodnes k vidění zelené kruhy
v trávě, které tam zanechaly odpočívající zvony.
Západní část středověké Tmaně válečnou zkázu přežila.
Je situována výše ve svahu u vydatného zdroje vody;
původní osídlení tady bylo doloženo kolem rybníka a tvrze, na níž
podle nejstaršího záznamu z roku 1170 nacházíme bratry
Havla a Budislava. Později tu sídlili vladykové z Tmaně, z nichž
nejznámější byl lovčí Václava IV. Jan Koberec. Gotická tvrz
byla později upravena renesančně a v 18. století postupně
přebudovávána na jednopatrový barokní zámek s typickou
střešní nástavbou, zakončenou věžičkou (největší úpravy
proběhly v roce 1780, kdy panství držel hrabě Bedřich
Desfours; další nastaly v první polovině 19. století a roku 1891).
Bývala v něm i zámecká kaple zasvěcená Panně Marii.
Jeho podobu najdeme na několika kresbách Mikoláše
Alše, jenž tady u svých přátel Nolčů prožil jedny z
posledních krásných letních dnů svého života, a to v období
1909–1912. Nolčové tu byli doma až do roku 1945, měli
zde rovněž pivovar, vinopalnu a statek; jejich hrobka,
vystavěná na způsob kapličky, se nachází na východní straně
kostelíku sv. Jiří. Zámek rovněž navštěvovala manželka
jednoho ze synů posledního majitele panství, operní
pěvkyně Gabriela Horvátová, která v roli Kostelničky proslavila
Janáčkovu operu Její pastorkyňa. Dnes by jej mohl
„proslavit“, ovšem neblaze, jen jeho smutný stav. Snad se časem
dočká opravy a zazáří stejně jako zámek ve zmiňovaných
Suchomastech...






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.