načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Skotsko - Jan Frank

-6%
sleva

Elektronická kniha: Skotsko
Autor:

Publikace je prvním pokusem českého historika uchopit skotské dějiny odděleně od anglických, respektive britských. Skotsko bylo až do počátku 18. století samostatným a suverénním ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50 Kč 47
+
-
1,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 149
Rozměr: 19 cm
Úprava: mapy
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-7277-344-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace je prvním pokusem českého historika uchopit skotské dějiny odděleně od anglických, respektive britských. Skotsko bylo až do počátku 18. století samostatným a suverénním státem, jehož stuartovská dynastie dokonce usedla na anglický trůn. Ačkoli je dnes ve Skotsku volání po nezávislosti okrajovou záležitostí, Skotové sami sebe stále chápou jako svébytný národ a také okolní svět jim tak rozumí. Kniha vypráví historii od pravěku, největší prostor věnuje skotským středověkým a raně novověkým politickým dějinám a končí v současnosti, zajímavé i schopností uchovat si svou svébytnost ve společném státě s většinovými Angličany.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Frank - další tituly autora:
Irsko Irsko
Frank, Jan
Cena: 47 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











Loch
Ness
Loch
Lomond
TweedRiver
Clyde River
ANGLIE
Severní
mofie
Atlantsk ̆ oceán
Edinburgh
DUMFRIES
and
GALLOWAY
BORDERS
STRATHCLYDE
HIGHLANDS
GRAMPLAN
CENTRAL
TAYSIDE
FIFE
Orkneje
Shetlandy
Vnûj‰í
Hebridy
SEVERNÍ
IRSKO
Peterhead
Aberdeen
Dundee
Perth
Kirkcaldy
Stirling
Glasgow
Peterhead
Dumfries
Stranraer
Fort William
Peterhead
Inverness
Thurso
Stornoway
Kirkwall





Nakladatelství Libri, Praha 
Skotsko
JAN FRANK
Stručná historie stá tů





© Jan Frank, 
© Libri, 
ISBN ----





Obsah
Nejstarší období 
Od počátku osídlení po neolit 
Lid zvoncovitých pohárů 
Keltové
Kaledonie a tajemní Piktové 
Keltská království a Germáni
Skotsko v raném středověku 
Skotové 
Šíření křesťanství, svatý Kolumbán a Iona 
Keltská církev a synoda ve Whitby 
Svatý Ondřej a jeho kříž 
Sjednocení Alby 
Vikinské nájezdy 
Moc Alby se šíří 
Poslední Kennethovci 
Macbeth 
Malcolm Canmore 
Skotská církev 
Anglie versus Skotsko 
Boje o Northumbrii 
Normanský vliv 
Vláda Alexandra I. 
„Davidovská revoluce“ 
Zakládání měst 
David a církev 
Pohraniční války s Anglií 
Malcolm IV. a ustálení anglo-skotské hranice 
„Páni ostrovů“ 
Vilém I. Lev 
Důsledky smlouvy z Falaise 
Odboj v Moray a porážka Norů 
Alexandr II. 
Sňatek s Francouzkou 
Walter Comyn a Alan Durward 






Zlatý věk 
Připojení Hebrid 
Ekonomika a růst moci církve 
Královské úřady 
Středověká kultura ve Skotsku 
„Panna norská“ 
Skotský boj za samostatnost 
John Balliol 
William Wallace a válka za nezávislost 
Vítězství u Stirling Bridge 
Bitva u Falkirku 
Diplomatické aktivity a Wallacova poprava 
Král Robert I. 
Bitva u Bannockburnu a irské tažení 
Edinburská smlouva a vláda Davida II. 
Skotsko za Stuartovců 
První Stuartovci 
Klany 
Skotské písemnictví ve . století
Vévoda z Albany, útěk Jakuba a bitva u Harlaw 
Jakub I. 
„Černá večeře“ a vláda Jakuba II. 
Války dvou růží a Skotsko 
Zisk Orknejí a Shetland 
Jakub III. a bitva u Sauchieburnu 
Ekonomika a společnost vrcholného středověku 
Kultura v . století 
Jakub IV. a pád „Pánů ostrovů“ 
Osudový sňatek a bitva u Floddenu 
Regent Albany a Jakub V. 
Anglie Jindřicha VIII. a bitva u Solway Moss 
„Hrubé námluvy“ 
Skotská reformace a John Knox 
Marie Stuartovna a „král Henry“ 
Neklidné dospívání Jakuba VI. 
Jakub a presbyteriánská církev 
Smlouva s Anglií 
Domácí politika za Jakuba VI. 
Skotské písemnictví v . století 






Skotská architektura v . století 
Skotská ekonomika na přelomu . a . století 
Horalové, Hraničáři a lidé z Nížiny 
Na cestě k unii 
Skot na anglickém trůnu 
Karel I. a Národní konvent 
Válka tří království a Cromwell 
Restaurace Stuartovců a „čas zabíjení“ 
Jakub VII. a Skotsko za Viléma Oranžského 
Rob Roy 
Skotská ekonomika a kultura v . století 
Unie 
Skotsko v unii 
Jakobitské revolty, bitva u Cullodenu a zkrocení
Vysočiny 
„Pokrok“ 
Skotské osvícenství – David Hume, Adam Smith 
Literatura a umění v . století 
Henry Dundas a Skotsko jako součást britského
impéria 
Průmyslová revoluce 
Demokratické reformy 
Chudoba, Irové a skotský chartismus 
Církev 
„Vyčištění Vysočiny“ 
Viktoriánské Skotsko 
Skotská „pozemková válka“ a Gladstone
Skotský průmysl a odborové hnutí
Skotské sporty – fotbal a rugby 
W. Scott, R. L. Stevenson a skotská literatura
v . století 
Architektonický vývoj, malířství
Skotsko ve . století 
Skotská politika před . světovou válkou 
První světová válka a dělnické hnutí 
Meziválečný vývoj a hospodářská krize 
Druhá světová válka a sociální stát 
Sílící nacionalismus a ekonomická transformace 
Thatcherismus ve Skotsku 






Skotský parlament 
Skotská literatura ve . století 
Česko-skotské vztahy 
Doporučená literatura 
Encyklopedické heslo 
Hlavy státu 
Důležité informace pro cesty do Skotska 
Zastupitelské úřady 





Nejstarší období
Od počátku osídlení po neolit
Některé archeologické nálezy sice naznačují, že lidé mohli
na území dnešního Skotska žít již   let před n. l., jistotu
o jejich trvalé přítomnosti na tomto teritoriu však čerpáme
až z archeologických nálezů z období mezolitu neboli střední
doby kamenné (přibližně  –  let před n. l.). Šlo o malé
skupiny lovců a sběračů, později možná o polonomádské
pastevce, kteří migrovali podél pobřeží a živili se hlavně
rybolovem a lovem jelenů. Kolem roku  před n. l. již žili na
rozsáhlých oblastech ve vnitrozemí i na přilehlých ostrovech.
Na nejznámějších archeologických nalezištích (Kinloch,
Orknejské ostrovy, Banchory) po sobě tito lidé zanechali četné
artefakty, poukazující na rutinní opracovávání kamene, ale
i spálenou zeminu. Cenné relikty vydalo i několik objevených
prehistorických smetišť.
O prapředcích Skotů máme více svědectví až z období
neolitu čili mladší doby kamenné (přibližně –  před n. l.),
kdy se lidé začali usazovat na jednom místě, kácet prales,
věnovat se zemědělství a pohřbívat své mrtvé. Velké změny
ve způsobu života souvisely i s příchodem nových obyvatel,
jejichž původ byl patrně na Středním východě a do Skotska
přišli přes Irsko. Bezpečně víme, že kolem poloviny .
tisíciletí lidé pěstovali obilí, chovali prasata, kozy, ovce, tkali látky
a vyráběli keramiku. Pokud jde o obydlí, bylo nalezeno jen
minimum pozůstatků staveb. Stavělo se totiž nejvíce ze dřeva
a k pokrytí příbytků sloužily kůže. Na Orknejích
(archeologické lokality Skara Brae a Knap of Howar) se ale dochovalo
i několik domků, které si tamní obyvatelé stavěli z kamene
vzhledem k nedostatku dříví na ostrovech. V neolitické
vesnici Skara Brae badatelé dokonce v domcích nalezli i odpadní
jámy a nádoby na přechovávání živých mořských živočichů.
Tamní lidé také vyráběli nástroje z kostí a lana z vřesu. Výzkum
jejich kosterních pozůstatků prokázal, že se jen zřídka dožívali
více než třiceti let.






Podobně jako v Irsku se i ve Skotsku dochovaly neolitické
kamenné hrobky, rozeseté po celém jeho území i na
přilehlých ostrovech, a to v mnoha typech a obměnách (podlouhlé,
kruhové, mohylovité, s kamennými náspy). Nejznámější je
komorová hrobka Maeshowe na Orknejích, na západě ostrova
Mainland, pocházející z doby kolem roku   před n. l.,
jejíž přístupovou chodbou (podobně jako do nejznámější irské
hrobky v Newgrange) proniká o zimním slunovratu sluneční
paprsek až do centrální komory. Dalšími rituálními objekty,
které prehistorické Skotsko spojují s Irskem, jsou stovky
nalezených kamenných kruhů tvořených stojícími monolity
(např. Ring of Brodgar o průměru , metrů a Standing
Stones of Stenness o průměru  metrů), jejichž účel však není
zcela zřejmý. Práce vynaložená na jejich stavbu však předčila
úsilí na vybudování hrobek. Nejspíše se jednalo o kultovní
místa, která pravděpodobně sloužila k náboženským rituálům.
Lid zvoncovitých pohárů
Velké hromadné kamenné hrobky – dominantní rys neolitu
na Britských ostrovech – se ze skotské prehistorie vytrácejí
s nástupem doby bronzové (přibližně  – let před n. l.).
Byly nahrazeny jednoduchými hrobkami z kamene, do nichž
se mrtví ukládali jednotlivě. Lid tohoto období archeologové
nazývají lidem s kulturou se zvoncovitými poháry podle
nálezů typicky tvarované, zdobené keramiky, která je kulturou
vpravdě evropskou a je známa i z nálezů u nás. Je nositelem
závěrečného stupně ve vývoji pozdní doby kamenné
(převažující surovinou k výrobě nástrojů byl stále kámen) a současně
tvoří bránu k nástupu nového civilizačního stupně, tedy doby
bronzové na přelomu . a . tisíciletí před n. l. (stále častěji
se setkáváme i s výrobky z mědi). Velké změny v životě
společnosti podle všeho nesouvisely s příchodem nových obyvatel,
ale spíše s důsledky setkávání se s jinými kulturami a s
možnou imigrací menšího rozsahu. Celkově populace rostla, ale
lidé se stále zdržovali hlavně podél pobřeží a na ostrovech.
Vzhledem k tomu, že ve Skotsku nebyla naleziště cínu
(nezbytného k výrobě bronzu), je jisté, že jej lidé získávali
obchodem s prehistorickou Anglií, přičemž možným platidlem
„ Nejstarší období






byli mimo jiné otroci. Z dochovaných artefaktů zastřeného
období doby bronzové vyzdvihněme nálezy mečů, dýk, luků,
šípů a zlatých šperků.
Keltové
Významným, i když ne tak dalekosáhlým a zásadním
civilizačním impulsem jako pro Irsko byl pro Skotsko vliv kontinentální
keltské kultury v první polovině . tisíciletí před n. l. Keltové,
které Řekové a Římané považovali za barbary ( Keltoi v řečtině
znamenalo „barbar“), dorazili do střední a západní Evropy
v závěru druhého tisíciletí před n. l. a jejich nadvláda na tomto
teritoriu skončila o tisíc let později v souvislosti s římským
a germánským tlakem. Britští historikové v současné době
stále častěji tvrdí, že rozšíření keltské kultury – v
nejdůležitějších prvcích ( jazyk, způsoby stavění, náboženské rituály)
shodné se způsoby života středoevropských Keltů – patrně
nesouviselo s konkrétní demografi ckou invazí, ale podnítily je
spíše neformální vzájemné styky (obchod, politické kontakty)
spolu s možnou invazí menšího rozsahu. Zvyky
kontinentálních Keltů, kteří Británii obeznámili s výrobou železa, si
nejprve osvojily nejvyšší vrstvy, od nichž se posléze inspiroval
i zbytek společnosti.
Na prvním místě se ale mezi prapředky Skotů ujal keltský
jazyk. Právě v tomto ohledu se skotský a irský vývoj rozešly,
neboť v Irsku se rozvinula archaičtější, tzv. Q-keltština neboli
goidelská keltština, zatímco v Anglii a ve větší části Skotska
zapustila kořeny tzv. P-keltština. Irská keltština (také gaelština)
se přitom vyznačuje jak částečnou gramatickou, tak
především hláskovou odlišností. Tam, kde Irové píší „c“, britští
Keltové psali „p“ (v irštině je syn „mac“, v britské keltštině „map“).
S šířením keltské kultury v dnešním Skotsku souviselo také
hmatatelné tříbení společenské struktury. Její základní
jednotkou se stala rodinná hospodářství, náležející ke
konkrétnímu kmeni s hierarchickou sociální strukturou. Podobně jako
ve střední Evropě a v Irsku ani ve Skotsku nebyly vztahy mezi
kmeny ideální.
Konfl iktům ve společnosti odpovídal i společný výskyt
tzv. kopcových pevností (hill-forts), obklopených buď
kamenKeltové „






nou nebo dřevěnou palisádou, v nichž se někdy nacházelo
až několik desítek kamenných domků, a opevněných sídlišť
v jezerech – crannógů ( crannogs), tvořených sruby, které byly
z bezpečnostních důvodů postaveny uprostřed jezer na
dřevěných pilířích. Specifi cky skotským architektonickým prvkem jsou
naopak dodnes stojící pozůstatky záhadných okrouhlých
kamenných věží (brochs; nejvyšší měřily až metrů), na přelomu
letopočtu po stovkách stavěných na pobřežích Hebrid, Orknejí,
Shetland a severozápadního Skotska. Věže mohly plnit strážní
úkol, ale jsou konstrukčně nepraktické, a proto mohly mít také
jen prestižní či symbolický účel. Nejznámější je Dun Carloway
na ostrově Lewis, dva kilometry jihozápadně od Carloway, jež
byla původně devět metrů vysoká s průměrem základny
necelých metrů a se zdmi až tři metry silnými. Takovýchto věží
se zachovalo několik set, ale jen málo z nich je v původním stavu.
S pomocí děl antických autorů, ale nikoli s detailní
jistotou, kterou v irském případě podpírají raně středověké právní
traktáty a hrdinské legendy sepsané mnichy, můžeme
usuzovat, že také ve Skotsku – s možnou výjimkou jeho severu
a ostrovů – existovala typická keltská společnost. Pod tímto
pojmem rozumíme společnost rozdrobenou do rodových
jednotek, které za své představené uznávaly krále četných
královstvíček, ustavičně zápolící mezi sebou o čest a teritoria a snad
i o titul velekrále (highking), jako tomu bylo v Irsku. Na
jejich „dvorech“ největší společenské vážnosti požívali druidové,
kteří složitými rituály a často zřejmě i za pomoci lidských obětí
prostředkovali mezi lidmi a početným pantheonem keltských
bohů, ovládajících tajuplný svět plný protikladných sil.
Druidové byli strážci kmenových tradic, věštili budoucnost a
jejich výroky byly pro život společenství závazné, a to včetně
králů. Veškeré své vědomosti o náboženství, ale také o
historii, právu, lékařství a dalších naukách si mezi sebou předávali
tím, že se je učili nazpaměť, neboť jejich písemné
zaznamenávání bylo pro ně tabu. Veršováním a zpíváním druidy
nashromážděného vědění pak byli pověřeni bardi, kteří navštěvovali
speciální školy memorování. Kromě nejvyšší vrstvy druidů,
válečníků a králů se ještě jisté společenské vážnosti a především
osobní svobody dostávalo všem těm, kdo ovládli některé z
respektovaných umění, resp. řemesel (např. lékaři, kováři atd.).
„ Nejstarší období






Kaledonie a tajemní Piktové
Roku  n. l. se římský císař Claudius defi nitivně rozhodl
podrobit si Británii, kterou do té doby s Římem pojil toliko
obchod a některé politické kontakty. Invaze byla úspěšná,
ale zastavila se v dnešním jižním Skotsku. Důvodem byl
jednak odpor tamních kmenů, jednak nepřehledný kopcovitý
terén. Římané Kaledonii, jíž nazvali podle Kaledonců, největšího
kmene, s nímž se ve Skotsku po invazi setkali, nechtěli dobýt
za každou cenu, a proto se spokojili s tím, že na její jižní
hranici vystavěli pás tvrzí a bděli nad tím, aby přes něj barbaři
na jih nepronikli. Jenže kmeny ze severu římské hlídky často
zneklidňovaly, a proto se roku  britský guvernér Gnaeus
Julius Agricola rozhodl s Kaledonci defi nitivně zúčtovat. Vytáhl
do Kaledonie po souši i námořním výsadkem. Zatímco jeho
jednotky zemi celou zimu pustošily, přikázal prozkoumat
zeměpisně i vojensky severní pobřeží Skotska, aby se zmocnil
i tohoto území. S Kaledonci změřil síly o rok později v bitvě
u Mons Graupius, jež se mohlo nacházet v dnešním
Benachie v Aberdeenshire. Po bitvě se Agricola i s vojskem
vrátil zpět na jih, aniž by se římské pozice v nepoddajném a
odlehlém Skotsku pokusil trvaleji zajistit. Střety legií s barbary
se však asi neodehrávaly podle představ Římanů a boj si
vyžádal podle mínění císaře Domitiana mnoho obětí, a tak byl
Agricola odvolán. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že císař mu spíše
záviděl vojenskou slávu.
Římané podnikli na sever ještě řadu trestných výprav, které
nicméně ve vztahu ke Kaledonii nic nezměnily. Císař Hadrián
se zřekl expanzivní politiky a raději se snažil co nejúčelněji
zabezpečit stávající vojenské (nikoli politické) hranice říše
vybudováním limes Romanus. Učinil tak nejen v severní Africe
a na Dunaji, ale i na Britských ostrovech. Rozhodl se
oddělit římskou Británii od Skotska širokým opevněným pásmem,
jež mělo chránit Římany před nenadálými útoky ze
sousedního území. Hraniční fortifi kace měla podobu valu
osazeného kamennou zdí se  pozorovacími věžemi. Na vnitřní
i vnější straně valu se táhly hluboké příkopy. Tento
Hadriánův val, budovaný v letech – , představoval impozantní
dílo. Byl dlouhý  římských mil (asi  km) a protínal ostrov
Kaledonie a tajemní Piktové „






od jednoho mořského břehu k protilehlému pobřeží. Na
každou římskou míli ( , km) připadal jeden opevněný bod,
přičemž mezi nimi stály vždy dvě pozorovací věže s hlídkami.
Díky tomu měli Římané přehled o pohybu zboží, zvířat i lidí,
kteří přecházeli hranici nebo se pohybovali podél ní. V
průběhu stavebních prací byla tato kontrola zdokonalována
výstavbou velkých pevností podél celého valu. Tyto pevnosti
rovněž tvořily body, v nichž bylo možno hranicí projít, tedy
něco jako novodobé hraniční přechody. Sloužily také jako
celnice pro barbary, kteří chtěli do Británie vkročit v míru (např.
kmeny Votadinů nebo Selgovanů). O  let později
Hadriánův nástupce, další z „adoptivních císařů“ Antonius Pius,
severní hranice římské provincie Británie posunul o sto mil dále
na sever, kde dal postavit další, necelých  km dlouhý val,
který se táhnul od zálivu Firth of Forte k Firth of Clyde, známý
jako Antoniův ( Antonie Wall). Severní val tvořený mohutnými
kamennými bloky, na něž byla navršena zemina a jíl, s 
tvrzemi a chráněný příkopem, nebyl vzhledem k nebezpečí
dalších útoků však dlouhodobě udržitelný a vojáci jej vyklidili již
po  letech.
Římskou Británii pak chránil před útoky nepřátelských
kmenů již jen Hadriánův val. Barbaři se přes něj poprvé
přehnali roku , poté na konci . století a také roku , kdy
se dostali téměř až na samý jih Anglie do dnešního Londýna.
Poslední akce byla společným dílem Piktů a Irů, kteří v této
době do Británie podnikali loupeživé výpravy a usazovali
se zde. Pokud jde o Pikty neboli „pomalované lidi“, jak jim
přezdívali Římané podle jejich tetování nebo malování borytovou
modří, první zmínka o tomto záhadami opředeném
společenství pochází ze samého konce . století. O jejich původu
existuje celá řada teorií. Je možné, že pocházeli z Ulsteru, odkud
je vytlačili Keltové, kteří v polovině prvního tisíciletí
postupovali na sever Irska, ale stejně tak mohli být na severu Skotska
již před příchodem Keltů do Británie. V každém případě se
jejich plně nerozluštěný jazyk, jehož fragmenty se zachovaly
v podobě rytin do kamenů v tzv. písmu ogham, více než
britské a jihoskotské P-keltštině podobal kontinentální galštině.
O jejich plném pokeltštění existují pochybnosti a zajímavostí
je, že Piktové také nenosili keltský vynález, tedy kalhoty, ale
„ Nejstarší období







zvláštní sukni. Poznávat je tak lze hlavně na základě přibližně
dvou set zdobených megalitů a jeskynních nápisů se zvířecími
a abstraktními symboly, pocházejících převážně z doby mezi
. až . stoletím. I zde však keltská a ostatně jakákoli další
teorie o jejich původu selhává, neboť ornamenty nevykazují
podobnost ani s keltskými vyobrazeními ani římskými,
anglosaskými či irskými.
Keltská království a Germáni
Hadriánův val obnovil roku  římský vojevůdce
Theodosius, ale zanedlouho byl barbary znovu pobořen. Volný
průchod na jih se Piktům a jihoskotským kmenům naskytl po roce
, kdy byly římské legie z Británie staženy zpět do Evropy,
aby se už na Britské ostrovy nikdy nevrátily. Jižní část Británie
se v průběhu . století stala kořistí germánských
kontinentálních kmenů Sasů, Jutů a Anglů, které se v zemi pevně politicky
a kulturně uchytily. Jejich příchod pro sever ostrova neměl
takové důsledky jako pro Anglii, přesto se v dlouhodobějším
horizontu do skotských raně středověkých dějin germánští
králové zapsali velmi významně.
Etnická mapa Kaledonie se však začala komplikovat ještě
před jejich výpady na sever. Nejstabilnějším útvarem bylo
Piktsko, tedy celý skotský sever včetně nejodlehlejších ostrovů
až k řece Forth, jehož hranice až do . století nezaznamenaly
výraznější posuny. Nové politické entity představovala
království pobritštěných jihoskotských keltských kmenů. Strathclyde
na jihozápadě s centrem v mytické skalní pevnosti
Dumbarton Rock bylo konfederací Selgovanů, Novantů a Damnoniů,
kteří jako tradiční přátelé civilizace na jih od Hadriánova valu
přijali křest již v polovině . století. O něco později se
zformovala království Gododdin na jihovýchodě, u jehož zrodu
stáli Votadiniové, a Rheged na jihozápadní hranici s dnešní
Anglií. Význačnou památkou na obě tato království jsou díla
tamních keltských bardů, která se předávala po mnoho staletí
ústně. Z Rhegedu pocházel Taliesin, který žil ve druhé
polovině . století. Jeho básně se dochovaly v manuskriptu
nazvaném Kniha Taliesinova, který pochází z první poloviny .
století a představuje sbírku nejstarších básní ve velštině, z nichž
Keltská království a Germáni „






mnohé jsou připisovány právě Taliesinovi. Ve verších
opěvuje bard skutky dávného křesťanského krále Uriena a
zdůrazňuje strach, který jeho moc naháněla nepřátelům z jihu.
Kniha je považována za první dílo velšské literatury. Stejně
proslulý je epos Y Gododdin barda Aneirina, jenž se
dochoval v manuskriptu Kniha Aneirinova z pozdního . století.
Vypráví ve formě elegií o padlých v bitvě, která se odehrála
kolem roku  v místě zvaném Catraeth (snad Catterick v
severním Yorkshiru), při níž Gododdiny porazili germánští
Anglové z království Deira a Bernicia, která se rozkládala na
severovýchodě Anglie a zasahovala až na jih Kaledonie. Vítězové
se potom v raném . století sloučili do království Northumbria,
jež se etablovalo jako výbojná britská mocnost.
„ Nejstarší období





Skotsko v raném středověku
Skotové
Pro budoucnost Skotska se ukázaly jako politicky a kulturně
klíčové důsledky letitého kolonizačního zájmu, který již od
. století projevovali o Británii Irové. Ti z jihu Irska tradičně
pronikali do Walesu, pro kmeny ze severu byla zase
nejzajímavější Kaledonie, jíž od pobřeží Ulsteru v nejužším bodě dělí
pouhých  kilometrů. Kolonizační mise ve Skotsku je
spojena s osudy keltského ulsterského království Dál Riata, jehož
lid se kolem poloviny . tisíciletí n. l. přeplavil přes moře,
nesmlouvavě pronikl na piktské jihozápadní pobřeží a své irské
državy rozšířil o tři první osady nazvané Ar-gael neboli Argyll,
což v irské gaelštině znamenalo „východní Irové“. Stalo se tak
pod vedením krále Ferguse Móra mac Eirca († kolem  ),
zakladatele první irské dynastie v Kaledonii, pro níž se zde
užívalo názvu Dalriada. Ještě přesnější je ovšem hovořit o skotské
dynastii, neboť obyvatelé Kaledonie všechny Iry přicházející
na jejich ostrov častovali římským názvem Scotti = Skotové
(Irové). Scotland, tedy Skotsko, bylo totéž co „země Irů“. Toto
pojmenování pro Kaledonii je však mnohem mladšího data.
Sami Irové používali názvu Alba, odvozeného od slova Albion,
jímž se do římského záboru označovala celá Británie.
Skotové v Argyllu žili podle tradičního gaelského vzoru z
Irska. V čele jejich túathu (staroirsky lid), představujícího
základní politickou společenskou jednotku, stál volený nebo
dědičný král dané dynastie. Nenáležely mu soudní ani
zákonodárné pravomoci vyhrazené váženým profesionálním
právníkům brithemům či druidům, ale byl nezpochybnitelným
vůdcem v čase míru i války, a do nástupu křesťanství také
symbolickým prostředníkem mezi lidmi a božstvem. Společnost
sestávala z jednotlivých rodů (fi ne), jež se navzájem lišily
urozeností a politickou mocí (danou schopností získávat osobně
svobodné vazaly) a vyžadovaly pevnou loajalitu svých
jednotlivých příslušníků, za něž právně plně ručily. Neodmyslitelným
atributem života gaelské společnosti byli její elitní kulturní






představitelé nazývaní áes dána. Brithemové, lékaři, a
především zpívající bardi a o něco vzdělanější básníci tvořili
nadkmenovou kosmopolitní (ve vrcholném středověku již rodově
dědičnou) třídu, jejíž výsadní status se rovnal šlechtickému.
Ti se v souladu s keltskou tradicí ústního kulturního přenosu
učili ve zvláštních školách zpaměti kmenové mýty, genealogie
vládců a rovněž chvalozpěvnému básnictví, jímž těšili své
urozené patrony.
Šíření křesťanství, svatý Kolumbán a Iona
O rozšíření irské bardské poezie, gaelského jazyka a
dalších obyčejů ve Skotsku nerozhodovala ani tak vojenská síla
Skotů, ale především náboženství. Prvními pokusy obrátit
oblasti na sever od Hadriánova valu na křesťanskou víru na
přelomu . a . století proslul syn britského náčelníka z Jižní
Cumbrie, v Římě vzdělaný biskup, svatý Ninian (–). Podle
tradice založil první kostel či klášter na skotském území zvaný
Candida Casa („Bílý dům“) ve Whithornu na jihozápadním
pobřeží, jehož faktickou existenci lze však jen nepřímo
dovozovat. Ninian a jeho misionáři z Whithornu vyráželi
nejen ke kmenům v pohraničí, u nichž měli prokazatelné
úspěchy, ale také dále na sever k Piktům, kde naráželi na jazykové
a další bariéry. Piktsko tak s největší pravděpodobností
hluboko do . století zůstávalo převážně pohanské.
Dalriada byla s trochou nadsázky pohanská do chvíle, kdy
k jejím břehům roku  spolu s dvanácti společníky přirazil
příslušník prominentní ulsterské rodiny Uí Néill a zakladatel
irského kláštera v Durrow a kostela v Derry Colum Cille
(„Holubice“) (  – ), jemuž pozdější tradice přiřkla jméno svatý
Kolumbán (latinsky Columbanus). Názory na to, proč se
rozhodl pro skotský exil, se mezi odborníky různí. Jisté je, že stál
na nesprávné straně sporu, který se snad mohl týkat
církevního majetku, a byl nucen z domova odejít. V Dalriadě, jež
se v této době právě vzpamatovávala z porážky od Piktů, byl
energický a charismatický klerik dobře přijat. Za místo svého
působení si zvolil malinký ostrůvek (dlouhý , km, široký
 km) Iona, který se nacházel poblíž velkého argyllského
ostrova Mull. Na Ioně podle svého životopisce svatého
Adam„ Skotsko v raném středověku






nána ( –) Kolumbán založil a opevnil kostelík, celu pro
opata, domky pro mnichy a několik dalších staveb, jež byly
v následujících staletích v souvislosti s vikinskými nájezdy
několikrát pobořeny a znovu vystavěny. Tento nehostinný ostrov
se během krátké doby stal místem, o němž se v dějinách
evropského křesťanství píše zlatým písmem a kam dodnes
směřují poutníci z celého světa. Svědčí o tom i fakt, že Iona je
místem odpočinku  skotských, osmi norských a čtyř irských
králů. Její dnešní dominantu představuje středověká Ionská
katedrála.
Keltská církev a synoda ve Whitby
Svatý Kolumbán, jeho souputníci a následovníci měli v úmyslu
ve svém christianizačním úsilí pokračovat také v severní
Británii. K tomu získali podporu krále obojí Dalriady Aidana
Mac Gabhráina (vládl –), jehož Kolumbán sám
korunoval a od nějž Ionu formálně získal. Irští klerici do Británie
uvedli svou vlastní, římskými zvyklostmi jen málo dotčenou
formu tzv. keltské církve, jejímž nejpodstatnějším znakem byl
tzv. monastismus (od monastery, tj. klášter). Keltská církev
se od tehdejší církve římské lišila v celé řadě detailů a v
jednom významném ohledu. Jejími nejpřednějšími představiteli
nebyli biskupové, podřízení arcibiskupům a v nejvyšší instanci
papeži, nýbrž opati zámožných klášterů, jejichž územní
systém nahrazoval biskupskou diecézní organizaci. Samotní
biskupové měli na chod církve v Irsku i ve Skotsku dlouho jen
dílčí vliv.
Iona se díky Kolumbánovi – stejně jako jeho
následovníkům – stala soudobým kulturním centrem expandujícího
keltského křesťanství, které nemělo obdoby ani v Irsku. Jeho vliv
nesmazatelně poznamenal nejen Skotsko, ale do jisté míry
i Anglii a také Evropu. Zasloužili se o to nejen irští misionáři,
kteří odsud vyráželi do pohanských zemí, ale také jejich
pracovitost a umělecké schopnosti, díky nimž v temných dobách
raného evropského středověku zůstalo zachováno mnoho
křesťanské učenosti, jež na kontinentu upadala. Až do vikinských
nájezdů pracovala na Ioně naplno tamní proslulá klášterní
skriptoria produkující přepisy svatého písma té nejvyšší
souKeltská církev a synoda ve Whitby „






dobé iluminační hodnoty, jejichž symbolem je dnešní klenot
Trojické koleje v Dublinu, The Book of Kells (Kellská kniha)
pocházející z přelomu . a . století. Z téže doby pocházejí
také čtyři velké keltské zdobené kamenné kříže (údajně jich
bylo na Ioně vyrobeno kolem ), které upomínají i na
slavnou tradici kamenickou, jež v klášteře kdysi vzkvétala, stejně
jako umělecké kovářství.
Podle irské a skotské tradice, jež vycházejí především
z Adamnánova životopisu svatého Kolumbána ( jenž je
zároveň nejstarší skotskou dochovanou písemnou památkou), měl
irský misionář a jeho klášter zásadní podíl na christianizaci
severního Piktska. Objevují se však i moderní názory, podle
nichž Kolumbánův středověký kult až příliš zastínil doložitelné
úsilí dalších irských misionářů na piktském území, jejichž
působení s Ionou nesouviselo (sv. Donnán, sv. Congall, sv.
Maelrubha z Applecrossu aj.). Misionáře, učící skotské i britské
pohany číst a psát, Irové posílali i dále na jih, do Strath clyde,
do Anglie a Walesu, kde se však setkávali s konkurenčními
britskými kleriky šířícími výhradně „moderní“ římskou verzi
křesťanství.
Největším, i když jen dočasným úspěchem ionského
centra v Británii byla christianizace tehdy nejmocnějšího
království na území dnešní Anglie, Northumbrie, jež byla dílem
mnicha svatého Aidana (†  ). Do země jej povolal již pokřtěný
král Oswald (asi  –), který mu povolil vystavět známý
klášter na ostrově Lindisfarne u středovýchodního britského
pobřeží a zároveň se snažil zprostředkovat smír mezi keltskou
a římskou církví. Stojí za zmínku, že z kláštera Lindisfarne
pochází nejstarší skotská vázaná kniha, Evangelium svatého
Jana. Vliv northumbrijské církve se zanedlouho rozšířil také
do dalších dvou ze sedmi anglosaských království – Mercie
a Wessexu – mezi Sasy. Irská církev však v těchto královstvích
měla ve stejně ambiciózní římské církvi až příliš silného
protivníka. Ke konečnému střetu došlo ohledně odlišné datace
slavení stěžejního křesťanského svátku, Velikonoc, jenž se podle
keltského kalendáře slavil dříve. Při s hlubokou náboženskou
i politickou symbolikou rozřešil pověstný synod ve Whitby
roku , na němž se král Oswald, snad s ohledem na svou
manželku držící se římského zvyku, vyslovil proti keltské praxi.
„ Skotsko v raném středověku






Ihned poté představitelé irské církve Northumbrii opustili
a vrátili se na Ionu. Poté se v anglosaských královstvích
naplno začala prosazovat tradiční diecézní římská forma správy
církve. Další pohroma ionské mnichy postihla v roce  , kdy je
král Nechtan vypověděl z Piktska, neboť se obával jejich
značného politického vlivu.
Svatý Ondřej a jeho kříž
Nechtanův následovník v Piktsku, král Oengus, vliv keltské
církve dále omezil tím, že v Kilrymontu (z gaelského Cell
Rígmonaid) na středovýchodním pobřeží Skotska nechal pro
římské kněze postavit konkurenční náboženské centrum, kde
byly uloženy ostatky svatého Ondřeje, bratra svatého Petra
(proto bylo sídlo ještě ve středověku přejmenováno na St.
Andrews). Ondřej podle pověstí zemřel při šíření víry v Řecku
mučednickou smrtí ukřižováním na kříži ve tvaru X (bílý kříž
v tomto tvaru je proto vyobrazen na skotské vlajce). Oengus
se tak podle legendy rozhodl poté, co se Ondřejův kříž
objevil na obloze v průběhu jedné z jeho rozhodujících bitev.
Ondřej se tak stal i skotským patronem podobně jako v Řecku,
Rusku a Rumunsku.
Od vypovězení z Piktska až do vikinských nájezdů se Iona
uzavřela sama do sebe, úzce se věnovala irským záležitostem
a její mniši pilně tvořili svá nejskvostnější iluminační a
umělecko-řemeslná díla.
Sjednocení Alby
Podobně jako v Anglii také v raně středověkém Skotsku
politický vývoj směřoval k zániku určující role britských keltských
království, ačkoli Piktové dlouho prokazovali vytrvalý odpor
a svou nezdolnost. Království Rheged a Gododdin se z
historických záznamů vytrácejí na počátku . století pod náporem
Anglů z Northumbrie. Strathclyde se sice ubránilo náporu
z Dalriady v polovině . století, ale roku   utrpělo porážku
od spojených vojsk Piktů a Anglů. Vliv království od té doby
nezadržitelně slábnul. Na sklonku . století se politicky
podřídilo Piktům a přestalo hrát význačnější politickou úlohu.
Sjednocení Alby „






Otázku soužití dvou hlavních skotských mocností Dalriady
a Piktska a výbojné anglické Northumbrie pak rozuzlil
pozoruhodný historický kompromis. Postup expanzivních Anglů
defi nitivně skončil roku  , kdy byli poraženi Pikty a od té doby
se na skotský sever nepokoušeli pronikat. Ambice měla i
Dalriada, která si v . století budovala pozice v jižním Piktsku. Její
expanze však skončila roku , kdy ji na neznámém bitevním
poli Dagsastan rozdrtili Northumbrijci. Před polovinou .
století vládci Argyllu v důsledku porážky v Irsku ztratili kontrolu
nad irskou částí svého panství, ale úzké dynastické a kulturní
vazby k ní si uchovali.
Pikty se jim nikdy zdolat nepodařilo. Na počátku .
století již byla Dalriada pod jejich nadvládou. Piktové ji sice
ovládali politicky, ale zároveň postupně přivykali gaelské kultuře.
Obě království se sblížila natolik, že dalriadští panovníci
začali významně ovlivňovat piktskou politiku. Král Kenneth
MacAlpin (†  ) si vzal za manželku piktskou šlechtičnu a
Piktsko kolem roku  silou ovládl jako dědičný monarcha. Jeho
zásluhou bylo Skotsko sjednoceno. Své sídelní paláce
vystavěl ve Forteviotu na řece Earn, později v Dunkeldu a ve Scone
(v blízkosti dnešního Perthu) v dnešním Pertshire na
jihovýchodě země. Na zdejší sídlo umístěné na kopci Moot Hill
přenesl podle tradice mýty opředený dalriadský Kámen osudu
( Stone of Destiny), na němž byl první král Alby korunován.
Kámen byl pak svědkem korunovačních ceremonii všech
skotských králů až do roku . Více než  let trvající proces
šíření gaelské, původem irské kultury v severním Skotsku tak
byl nakonec dovršen politickou unifi kací.
Vikinské nájezdy
Sjednocovacímu procesu do jisté míry napomohli Vikingové,
i když konkrétní souvislosti zůstávají v rovině hypotézy.
Faktem je, že se Kenneth moci v Albě ujal poté, co král Piktů
Eoganan padl v boji se severskými nájezdníky. Kvůli nim také musel
Kenneth opustit Dalriadu a Kámen osudu z Iony přenést na
východ do Scone. Samotnou Ionu předkové dnešních Norů
poprvé napadli roku  a svůj nájezd zopakovali o let později.
Tehdy z ostrova defi nitivně odešli příslušníci Kolumbánovy
cír„ Skotsko v raném středověku






kevní komunity, někteří do Irska, jiní do Dunkeldu. V té době již
Vikingové, kteří ze Skandinávie odcházeli kvůli přelidnění a
nedostatku obživy, udržovali svou první základnu na piktských
Shetlandách (Hjatland), z nichž vytvořili nástupiště pro své
výpravy na Island, do Grónska, ale také do západní a jižní
Evropy, a to včetně Irska a Británie. V krátké době se objevili také
na blízkých Orknejích (Orkneyjar) a Hebridech (Sudreyjar),
kde v průběhu . století budovali trvalá sídliště. Pod norskou
nadvládou tyto ostrovy zůstaly až do druhé poloviny . století.
Ještě v . století zde někteří lidé mluvili norsky.
Moc Alby se šíří
Nástup dynastie MacAlpinů na skotský trůn doprovázela
symbolická změna následnického systému. Po Kennethově smrti
se vlády ujal jeho bratr Donald I. (vládl  –), a nikoli
králův potomek, jak velela piktská tradice. Gaelové
respektovali nástupnickou formu tzv. tanistrie, podle níž měl právo
trůn obsadit jakýkoli člen té části dynastie (gaelsky derbfi ne),
s nímž zesnulý vladař sdílel přinejmenším společného
„velkého“ praděda, což mělo zajistit kontinuitu vlády dospělého
a perspektivního jedince. Svou autoritu skotští králové
prosazovali postupně, uzavíráním taktických spojenectví a
vytvářením politické klientely. K jejich teritoriu ve druhé polovině
. století ještě stále nepatřily Strathclyde, země Lothian kolem
dnešního Edinburghu, kde byli pány Anglové, ani Moray,
oblast stejnojmenné zátoky na severovýchodě země, jež ovládali
místní náčelníci skotskými prameny zvaní mormaer. Tito
urození „velcí správcové“ vládli řadě dalších oblastí bývalého
Piktska (Mar, Buchan, Angus, Lennox ad.) a moc králů Alby nad
jejich územími byla velmi omezená.
Přesto se královská moc v Albě konsolidovala natolik,
že panovníci začali ovlivňovat celkový politický vývoj na
Britských ostrovech. Roku  král Konstantin II. (vládl –;
†  ) přistoupil na spojenectví s dublinským norským králem
Olafem Guthfrithsonem a vládcem Strathclyde Owainem
MacDomhnuilem, kteří se snažili zabránit mocnému králi
anglického Wessexu Athelstanovi ( –), aby defi nitivně ovládl
sever Anglie, kde do té doby dominovali Seveřané. V jedné
Moc Alby se šíří „






z nejkrvavějších bitev v dějinách Británie, jež se odehrála
v místě zvaném Brunnaburh (řada historiků se domnívá,
že se jedná o dnešní Bromborough v zátoce Solway v jižním
Skotsku) a při níž podle tradice zemřelo pět králů, však
anglosaský vládce Wessexu zvítězil.
Poslední Kennethovci
Konstantinův neúspěch neměl pro Albu přímé teritoriální
důsledky. Předznamenal však rodící se komplikované a
napjaté vztahy s Angličany, kteří cestou bojů s Vikingy směřovali
k ovládnutí celého území dnešní Anglie. Konstantinův
synovec Malcolm I. (†  , vládl od ) dosáhl dohodou s
anglickým králem Eadmundem (vládl  –) připojení Cumbrie.
Zemřel při bojích s Moray.
Je nutno říci, že prameny ke skotským dějinám před rokem
 jsou velmi strohé, není jich mnoho, a navíc je často psali
tendenční kronikáři naladění proti anglosaským králům.
Zaznamenávají životopisná data a posloupnost králů, ale o jejich
činech ani království mnoho neříkají. Na pevnější půdu se
dostáváme teprve na přelomu tisíciletí, kdy zemi sužovaly četné
nástupnické boje, podmíněné gaelským nástupnickým
systémem, a jednotliví králové kennethovské dynastie se střídali
v krátkých obdobích. Roku  na trůn dosedl Malcolm II.
( – ) poté, co zabil svého bratrance, krále Kennetha III.
(vládl –  ).
Malcolm situaci v zemi stabilizoval a dosáhl významného
územního zisku. Svou dceru provdal za norského hraběte
a pána Orknejí Sigurda (†  ), jenž zemřel na irském
bitevním poli u Clontarfu, kde Irové pod vedením krále Briana
Borua slavně zvítězili nad Vikingy a ukončili jejich nadvládu nad
ostrovem. Skotové se přitom bitvy zúčastnili na obou
stranách. Sigurdův syn a Malcolmův vnuk Thorfi nn ( –  ),
ovládající Sutherland a Caithness se po bitvě stal skotským
vazalem. O čtyři roky později se Malcolm spojil s králem
Strathclyde Owenem († asi  ) a v bitvě u Carhamu u dnešního
Roxburghu porazili Northumbrijce. Ti se museli defi nitivně
vzdát Lothianu. Ke skotskému území tak byla přivtělena velká
oblast s anglosaským germánským osídlením.
„ Skotsko v raném středověku







Owen byl posledním historickým králem Strathclyde.
Po jeho smrti se slábnoucí království spojilo s
kennethovskou monarchií. Historické záznamy v této době upouštějí
od pojmenování Alba a nahrazují ho jednou provždy slovem
Scotland – Skotsko.
Macbeth
Problematické aspekty tradičního nástupnictví (tanistrie)
po Malcolmově smrti vyústily ve velký mocenský souboj, který
se o několik staletí později stal předlohou slavné
Shakespearovy hry Macbeth. Protagonisty sporů byli vnuk zesnulého
krále Duncan († , vládl od ) a jeho rival Macbeth (asi
 –  , vládl od ), syn vládce Moray a dcery
Kennetha II. nebo III., podle některých názorů též vnuk Malcolmův.
Jejich spor vyvrcholil v roce , kdy se k Macbethovi
připojily síly jeho bratrance Thorfi nna. Společně porazili
Duncanovu armádu, král byl zabit a trůnu se ujal Macbeth. O pět let
později se mu do cesty postavil Duncanův otec, opat z
Dunkeldu Crinan, ale i jeho dokázal Macbeth porazit a zabít (bitva
u Dunkeldu). Kronikáři Macbetha chválili jako dobrého
vladaře, který dal zemi stabilitu a prosperitu. Proslul také svou
poutí do Říma. Podle pramenů zde „rozdával almužnu jako
semeno“.
Duncanovci však boj o skotský trůn nevzdávali. Duncanův
syn Malcolm (asi  – ), později zvaný Canmore
(složenina gaelských slov ceann a mor – „Velká hlava“) se po otcově
smrti uchýlil pod ochranu northumbrijského hraběte a svého
příbuzného Siwarda. Ten Malcolma představil na dvoře
anglického krále Eduarda III. Vyznavače (asi – , vládl
od ). S jeho a northumbrijskou pomocí nejprve zaútočil
na Strathclyde a na Lothian a roku   svedl s Macbethem
vítěznou bitvu u Lumphananu (poblíž Aboyne v dnešním
Aberdeenshire). Skotský král zemřel na útěku do rodného kraje
Moray v souboji s hrabětem McDuff em. Studna, z níž
naposledy pil, i kámen, u něhož padl, byly současníky
zaznamenány a dodnes se připomínají. Macbethovo tělo bylo později
pohřbeno na Ioně.
Macbeth „






Malcolm Canmore
O rok později Canmore odstranil poslední překážku na cestě
k moci. Macbethova nevlastního syna Lulacha (asi –  ,
vládl od  ), morayskou dynastií postaveného do čela
státu, porazil v bitvě u Eassie (v dnešním hrabství Argus)
a chopil se moci jako Malcolm III. Jeho první ženou se stala
vdova po Thorfi nnovi Ingiborg, čímž potvrdil kontinuitu
stabilních vztahů s norským severem země a ostrovy. Z
manželství se mu narodili dva synové. Dalších osm dětí přibylo, když
se Malcolm po smrti Ingiborg oženil s Margaret, později
prohlášenou za svatou ( – ), sestrou pretendenta
anglického trůnu Edgara Athelinga (†  ) a vnučkou anglosaského
krále Edmunda II. Statečného (–  ). Pro nás,
Středoevropany, je zajímavé, že se narodila na hradě Reka v jižních
Uhrách, kam se pod ochranu uherského krále Štěpána
dočasně uchýlil její otec Eduard (†  ). V jejích žilách navíc
kolovala uherská krev, neboť její matkou byla Štěpánova dcera
Agatha. Sňatek s Malcolmem nebyl plánovaný. Z obav před
Normany se Edgar, Margaret a celá jejich rodina vydali lodí
na kontinent, ale bouře je zahnaly na skotské pobřeží v
dnešním hrabství Fife. Přístav, kde zakotvili, se od té doby jmenuje
Margaret’s Hope. Tam je Malcolm přišel uvítat a do budoucí
královny, která ho oslnila svou krásou a vznešeností, se podle
vyprávění ihned zamiloval.
Vzdělaná, hluboce zbožná a světaznalá panovnice,
přicházející ze vznešenějších poměrů anglické aristokracie, byla
zaskočena zhrublostí života ve Skotsku, nedostatkem
dvorské etikety v králově okolí i zaostalostí a „zpustlostí“
skotské církve. Na Malcolma, písemnými prameny líčeného jako
barbarského, agresivního a bujarého válečníka (podle
legend uspořádal první Highland Games, které se tehdy konaly
v Braemaru), měla velký vliv. Vypráví se, že byl její
kultivovaností oslněn natolik, že na znamení úcty k ní každý den
políbil její knihy. Neměl námitek, aby se obklopovala luxusem,
zvyšovala lesk dvora a dokonce prosadila angličtinu jako ofi -
ciální jazyk skotského dvora. Gaelštinu se odmítla učit, neboť
ji ztotožňovala s „úpadkovými“ skotskými tradicemi.
Oslabování gaelských tradic nebylo řadě osobností v králově okolí
„ Skotsko v raném středověku






po chuti, Margaretiny kosmopolitní zvyklosti se přesto mezi
mocnými rody Skotska začaly rychle šířit.
Skotská církev
Keltská církev ve Skotsku měla daleko ke standardům
náboženské disciplíny běžným v Anglii či ve vyspělejších oblastech
Evropy. Po synodě ve Whitby sice její kněží začali slavit
Velikonoce ve stejný den jako římská církev, ale ještě stále na Hod
Boží nesloužili mše. Roku  v St. Andrews vzniklo první
skotské biskupství. Církev na místní úrovni však stále ovládali
opati rekrutující se z řad vlivných rodů, kteří své funkce dědili,
běžně se ženili a měli děti, což platilo i o řadových klericích.
Znalost latiny byla řídká, bohoslužby se většinou odehrávaly
v gaelštině. Úpadek byl patrný i u rozšířené mnišské
komunity zvané Culdees ( cele dei, tj. přátelé boha), jejíž členové
své ženy alespoň nevodili přímo na půdu klášterů. Margaret
a Malcolm se zasadili o částečnou nápravu těchto poměrů.
Církev se začala organizovat teritoriálně (snad i diecézně),
Culdees přijali římský systém klášterní správy a při
bohoslužbách byl kladen větší důraz na užívání latiny. Margaret za
pomoci svého kaplana Turgota, vyslaného arcibiskupem z
Canterbury Lanfrancem, uvedla do země první tři benediktinské
mnichy, kteří v Dunfermline, novém správním centru Skotska,
roku  založili opatství. Odtud již nebylo daleko na
edinburský hrad, jenž právě v této době poprvé vstupuje do psané
historie jako královské sídlo. Na počátku . století zde
Margaretin syn král David I. nechal vybudovat kapli sv. Margarety,
nejspíše nejstarší románskou stavbu ve Skotsku. Královna také
povzbuzovala poutě do St. Andrews. Aby poutníkům ulehčila
cestu, nemuseli za převoz přes zátoku Forth nic platit. Tradice
zvaná Queen’s Ferry (královnin převoz) se udržela až do roku
, kdy byl přes Forth vystavěn most.
Skotská církev „





Anglie versus Skotsko
Boje o Northumbrii
Malcolmovy vztahy s mocnými normanskými panovníky Anglie,
Vilémem I. Dobyvatelem ( /– ) a Vilémem II. Rufusem
(asi  – ), byly dvojznačné. Jejich kvalitu měl zajistit sňatek
nejstarší Canmorovy dcery s lordem z Richmondu. Na druhé
straně výbojný Malcolm, těžící z hospodářské a vnitropolitické
stability sílícího Skotska, sdílel touhu mnohých skotských
předáků připojit Northumbrii, která ke skotskému území přiléhala
a v jeho dějinách sehrála značnou úlohu. K prvnímu riskantnímu
pokusu dobýt ji se odhodlal krátce po normanské invazi do
Anglie ( ), v letech  a , ale bez trvalejších zisků. Skotský
král ovšem neodhadl reálně Vilémovu sílu. Ten vyrazil s
armádou na sever, vtrhnul do Skotska a donutil Malcolma, aby se mu
podrobil. Oba se roku  sešli v Abernethy, kde Malcolm
Vilémovi složil hold, uznal jej za svého pána a zavázal se poslat
svého dvanáctiletého syna Duncana na anglický dvůr jako
rukojmí. Po Vilémově smrti se Malcolm Northumbrii pokusil
dobýt ještě dvakrát, a to v letech  a  . Ani jednou však
neuspěl a dvakrát se musel Vilému II. Rufusovi podrobit. Naposledy
Malcolmova vojska na anglickou půdu vstoupila v roce 
poté, co Angličané obsadili skotskou Cumbrii. Samotný
skotský král zahynul na podzim při obléhání Alnwicku v
Northumbrii a s ním i jeho nejstarší syn Eduard. Těžce nemocná královna
Margaret zemřela na edinburském hradě čtyři dny poté, co
se o jejich smrti dozvěděla. Její ostatky jsou uloženy na hřbitově
opatství v Dunfermline. Roku   byla prohlášena za svatou.
Normanský vliv
Situace po Malcolmově smrti obnažila dřímající politické
napětí mezi stoupenci gaelského kulturního a politického
tradicionalismu a členy poangličtěné královské elity, kteří trvali
na otevřenosti skotského království směrem k mocnějšímu
sousedovi na jihu. V intencích tanistrie se o moc
přihlá
sil mladší Canmorův bratr Donald III. Bane, zvaný Poctivý
( – ), do té doby žijící v zapomnění na Hebridách.
Silou zbraní a s pomocí konzervativních magnátů rychle obsadil
skotský trůn a vykázal ze země všechny Margaretiny anglické
dvořany. Pro Normany však byli potomci Malcolma a
Margaret mnohem čitelnějšími a přijatelnějšími partnery. Vilém II.
Rufus rychle vyzbrojil Duncana, který žil od dob válek svého
otce s Vilémem Dobyvatelem v Anglii jako rukojmí, a vyslal ho
v čele armády do Skotska. Donald byl poražen, Duncan usedl
na trůn, ale již za šest měsíců byl zavražděn a vlády se opět ujal
Donald. Na řadu přišla další vojenská expedice podporovaná
Normany, v jejímž čele tentokrát stanul čtvrtý syn Malcolma
a Margaret – Edgar (asi – , vládl od ). Donald byl
roku  poražen, dopaden, oslepen a nakonec zemřel ve
vězení. Poté byl pohřben na Ioně jako poslední skotský král.
Snad i tento okamžik symbolizoval skutečnost, že
Skotsko upadalo do stále větší politické závislosti na normanské
Anglii. Vazbu potvrdil sňatek Edgarovy sestry Edith (v Anglii
zvané Matilda) s novým anglickým panovníkem Jindřichem I.
( –  ). Výrazným momentem Edgarovy vlády byl rok
, kdy jako první skotský král uzavřel formální dohodu
s Nory o jejich držbě Hebridských ostrovů. Vynutil si ji
severský vladař Magnus III., zvaný „Holé nohy“ (vládl – ).
Kontinuitu norské přítomnosti v blízkosti Britských ostrovů
demonstroval anexí ostrova Man a krátkým pustošivým vpádem
do Anglie. Další ránu gaelským tradicím zasadila Edgarova
politická závěť, v níž ignoroval dodržované zásady tanistrie.
S požehnáním Jindřicha I. nástupci jmenoval své bratry
Alexandra I. ( – , vládl od ) a Davida I. (asi  – ,
vládl od ), vychovaného na anglickém dvoře. Alexandr
se měl stát králem, David – jako následník – měl ovládat
Cumbrii a Lothian s titulem hrabě. Edgar byl pohřben po boku
svých rodičů na opatství v Dunfermline.
Vláda Alexandra I.
Počátek Alexandrova panování poznamenala jeho neochota
respektovat postavení mladšího bratra Davida v jižní části
země. Napětí mezi bratry polevilo teprve poté, co se za
DaVláda Alexandra I. „





Toto je pouze náhled elektronické
knihy. Zakoupení její plné verze je
možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist