načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skotsko - Mgr. Jan Frank

Skotsko

Elektronická kniha: Skotsko
Autor:

Publikace je prvním pokusem českého historika uchopit skotské dějiny odděleně od anglických, respektive britských. Skotsko bylo až do počátku 18. století samostatným a suverénním ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  50
+
-
1,7
bo za nákup

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Libri
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 149
Rozměr: 19 cm
Úprava: mapy
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-727-7344-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Publikace je prvním pokusem českého historika uchopit skotské dějiny odděleně od anglických, respektive britských. Skotsko bylo až do počátku 18. století samostatným a suverénním státem, jehož stuartovská dynastie dokonce usedla na anglický trůn. Ačkoli je dnes ve Skotsku volání po nezávislosti okrajovou záležitostí, Skotové sami sebe stále chápou jako svébytný národ a také okolní svět jim tak rozumí. Kniha vypráví historii od pravěku, největší prostor věnuje skotským středověkým a raně novověkým politickým dějinám a končí v současnosti, zajímavé i schopností uchovat si svou svébytnost ve společném státě s většinovými Angličany.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Mgr. Jan Frank - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Loch

Ness

Loch

Lomond

TweedRiver

Clyde River

ANGLIE

Severní

mofie

Atlantsk ̆ oceán

Edinburgh

DUMFRIES

and

GALLOWAY

BORDERS

STRATHCLYDE

HIGHLANDS

GRAMPLAN

CENTRAL

TAYSIDE

FIFE

Orkneje

Shetlandy

Vnûj‰í

Hebridy

SEVERNÍ

IRSKO

Peterhead

Aberdeen

Dundee

Perth

Kirkcaldy

Stirling

Glasgow

Peterhead

Dumfries

Stranraer

Fort William

Peterhead

Inverness

Thurso

Stornoway

Kirkwall


Nakladatelství Libri, Praha 

Skotsko

JAN FRANK

Stručná historie stá tů


© Jan Frank, 

© Libri, 

ISBN ----


Obsah

Nejstarší období 

Od počátku osídlení po neolit 

Lid zvoncovitých pohárů 

Keltové

Kaledonie a tajemní Piktové 

Keltská království a Germáni Skotsko v raném středověku 

Skotové 

Šíření křesťanství, svatý Kolumbán a Iona 

Keltská církev a synoda ve Whitby 

Svatý Ondřej a jeho kříž 

Sjednocení Alby 

Vikinské nájezdy 

Moc Alby se šíří 

Poslední Kennethovci 

Macbeth 

Malcolm Canmore 

Skotská církev  Anglie versus Skotsko 

Boje o Northumbrii 

Normanský vliv 

Vláda Alexandra I. 

„Davidovská revoluce“ 

Zakládání měst 

David a církev 

Pohraniční války s Anglií 

Malcolm IV. a ustálení anglo-skotské hranice 

„Páni ostrovů“ 

Vilém I. Lev 

Důsledky smlouvy z Falaise 

Odboj v Moray a porážka Norů 

Alexandr II. 

Sňatek s Francouzkou 

Walter Comyn a Alan Durward 



Zlatý věk 

Připojení Hebrid 

Ekonomika a růst moci církve 

Královské úřady 

Středověká kultura ve Skotsku 

„Panna norská“  Skotský boj za samostatnost 

John Balliol 

William Wallace a válka za nezávislost 

Vítězství u Stirling Bridge 

Bitva u Falkirku 

Diplomatické aktivity a Wallacova poprava 

Král Robert I. 

Bitva u Bannockburnu a irské tažení 

Edinburská smlouva a vláda Davida II.  Skotsko za Stuartovců 

První Stuartovci 

Klany 

Skotské písemnictví ve . století

Vévoda z Albany, útěk Jakuba a bitva u Harlaw 

Jakub I. 

„Černá večeře“ a vláda Jakuba II. 

Války dvou růží a Skotsko 

Zisk Orknejí a Shetland 

Jakub III. a bitva u Sauchieburnu 

Ekonomika a společnost vrcholného středověku 

Kultura v . století 

Jakub IV. a pád „Pánů ostrovů“ 

Osudový sňatek a bitva u Floddenu 

Regent Albany a Jakub V. 

Anglie Jindřicha VIII. a bitva u Solway Moss 

„Hrubé námluvy“ 

Skotská reformace a John Knox 

Marie Stuartovna a „král Henry“ 

Neklidné dospívání Jakuba VI. 

Jakub a presbyteriánská církev 

Smlouva s Anglií 

Domácí politika za Jakuba VI. 

Skotské písemnictví v . století  

Skotská architektura v . století 

Skotská ekonomika na přelomu . a . století 

Horalové, Hraničáři a lidé z Nížiny  Na cestě k unii 

Skot na anglickém trůnu 

Karel I. a Národní konvent 

Válka tří království a Cromwell 

Restaurace Stuartovců a „čas zabíjení“ 

Jakub VII. a Skotsko za Viléma Oranžského 

Rob Roy 

Skotská ekonomika a kultura v . století 

Unie  Skotsko v unii 

Jakobitské revolty, bitva u Cullodenu a zkrocení

Vysočiny 

„Pokrok“ 

Skotské osvícenství – David Hume, Adam Smith 

Literatura a umění v . století 

Henry Dundas a Skotsko jako součást britského

impéria 

Průmyslová revoluce 

Demokratické reformy 

Chudoba, Irové a skotský chartismus 

Církev 

„Vyčištění Vysočiny“ 

Viktoriánské Skotsko 

Skotská „pozemková válka“ a Gladstone

Skotský průmysl a odborové hnutí

Skotské sporty – fotbal a rugby 

W. Scott, R. L. Stevenson a skotská literatura

v . století 

Architektonický vývoj, malířství Skotsko ve . století 

Skotská politika před . světovou válkou 

První světová válka a dělnické hnutí 

Meziválečný vývoj a hospodářská krize 

Druhá světová válka a sociální stát 

Sílící nacionalismus a ekonomická transformace 

Thatcherismus ve Skotsku 



Skotský parlament 

Skotská literatura ve . století  Česko-skotské vztahy  Doporučená literatura  Encyklopedické heslo  Hlavy státu  Důležité informace pro cesty do Skotska  Zastupitelské úřady 

Nejstarší období

Od počátku osídlení po neolit

Některé archeologické nálezy sice naznačují, že lidé mohli

na území dnešního Skotska žít již   let před n. l., jistotu

o jejich trvalé přítomnosti na tomto teritoriu však čerpáme

až z archeologických nálezů z období mezolitu neboli střední

doby kamenné (přibližně  –  let před n. l.). Šlo o malé

skupiny lovců a sběračů, později možná o polonomádsképas

tevce, kteří migrovali podél pobřeží a živili se hlavněrybolo

vem a lovem jelenů. Kolem roku  před n. l. již žili naroz

sáhlých oblastech ve vnitrozemí i na přilehlých ostrovech.

Na nejznámějších archeologických nalezištích (Kinloch,Ork

nejské ostrovy, Banchory) po sobě tito lidé zanechali četné

artefakty, poukazující na rutinní opracovávání kamene, ale

i spálenou zeminu. Cenné relikty vydalo i několik objevených

prehistorických smetišť.

O prapředcích Skotů máme více svědectví až z obdobíneo

litu čili mladší doby kamenné (přibližně –  před n. l.),

kdy se lidé začali usazovat na jednom místě, kácet prales,vě

novat se zemědělství a pohřbívat své mrtvé. Velké změny

ve způsobu života souvisely i s příchodem nových obyvatel,

jejichž původ byl patrně na Středním východě a do Skotska

přišli přes Irsko. Bezpečně víme, že kolem poloviny .tisíci

letí lidé pěstovali obilí, chovali prasata, kozy, ovce, tkali látky

a vyráběli keramiku. Pokud jde o obydlí, bylo nalezeno jenmi

nimum pozůstatků staveb. Stavělo se totiž nejvíce ze dřeva

a k pokrytí příbytků sloužily kůže. Na Orknejích (archeolo

gické lokality Skara Brae a Knap of Howar) se ale dochovalo

i několik domků, které si tamní obyvatelé stavěli z kamene

vzhledem k nedostatku dříví na ostrovech. V neolitické ves

nici Skara Brae badatelé dokonce v domcích nalezli i odpadní

jámy a nádoby na přechovávání živých mořských živočichů.

Tamní lidé také vyráběli nástroje z kostí a lana z vřesu. Výzkum

jejich kosterních pozůstatků prokázal, že se jen zřídka dožívali

více než třiceti let. 

Podobně jako v Irsku se i ve Skotsku dochovaly neolitické

kamenné hrobky, rozeseté po celém jeho území i na přileh

lých ostrovech, a to v mnoha typech a obměnách (podlouhlé,

kruhové, mohylovité, s kamennými náspy). Nejznámější jeko

morová hrobka Maeshowe na Orknejích, na západě ostrova

Mainland, pocházející z doby kolem roku   před n. l.,je

jíž přístupovou chodbou (podobně jako do nejznámější irské

hrobky v Newgrange) proniká o zimním slunovratu sluneční

paprsek až do centrální komory. Dalšími rituálními objekty,

které prehistorické Skotsko spojují s Irskem, jsou stovky na

lezených kamenných kruhů tvořených stojícími monolity

(např. Ring of Brodgar o průměru , metrů a StandingSto

nes of Stenness o průměru  metrů), jejichž účel však není

zcela zřejmý. Práce vynaložená na jejich stavbu však předčila

úsilí na vybudování hrobek. Nejspíše se jednalo o kultovní

místa, která pravděpodobně sloužila k náboženským rituálům.

Lid zvoncovitých pohárů

Velké hromadné kamenné hrobky – dominantní rys neolitu

na Britských ostrovech – se ze skotské prehistorie vytrácejí

s nástupem doby bronzové (přibližně  – let před n. l.).

Byly nahrazeny jednoduchými hrobkami z kamene, do nichž

se mrtví ukládali jednotlivě. Lid tohoto období archeologové

nazývají lidem s kulturou se zvoncovitými poháry podlená

lezů typicky tvarované, zdobené keramiky, která je kulturou

vpravdě evropskou a je známa i z nálezů u nás. Je nositelem

závěrečného stupně ve vývoji pozdní doby kamenné(převa

žující surovinou k výrobě nástrojů byl stále kámen) a současně

tvoří bránu k nástupu nového civilizačního stupně, tedy doby

bronzové na přelomu . a . tisíciletí před n. l. (stále častěji

se setkáváme i s výrobky z mědi). Velké změny v životěspoleč

nosti podle všeho nesouvisely s příchodem nových obyvatel,

ale spíše s důsledky setkávání se s jinými kulturami a smož

nou imigrací menšího rozsahu. Celkově populace rostla, ale

lidé se stále zdržovali hlavně podél pobřeží a na ostrovech.

Vzhledem k tomu, že ve Skotsku nebyla naleziště cínu (ne

zbytného k výrobě bronzu), je jisté, že jej lidé získávali ob

chodem s prehistorickou Anglií, přičemž možným platidlem

„ Nejstarší období  byli mimo jiné otroci. Z dochovaných artefaktů zastřeného období doby bronzové vyzdvihněme nálezy mečů, dýk, luků, šípů a zlatých šperků. Keltové Významným, i když ne tak dalekosáhlým a zásadnímcivilizačním impulsem jako pro Irsko byl pro Skotsko vliv kontinentální keltské kultury v první polovině . tisíciletí před n. l. Keltové, které Řekové a Římané považovali za barbary ( Keltoi v řečtině znamenalo „barbar“), dorazili do střední a západní Evropy v závěru druhého tisíciletí před n. l. a jejich nadvláda na tomto teritoriu skončila o tisíc let později v souvislosti s římským a germánským tlakem. Britští historikové v současné době stále častěji tvrdí, že rozšíření keltské kultury – v nejdůležitějších prvcích ( jazyk, způsoby stavění, náboženské rituály) shodné se způsoby života středoevropských Keltů – patrně nesouviselo s konkrétní demografi ckou invazí, ale podnítily je spíše neformální vzájemné styky (obchod, politické kontakty) spolu s možnou invazí menšího rozsahu. Zvykykontinentálních Keltů, kteří Británii obeznámili s výrobou železa, sinejrve osvojily nejvyšší vrstvy, od nichž se posléze inspiroval i zbytek společnosti.

Na prvním místě se ale mezi prapředky Skotů ujal keltský jazyk. Právě v tomto ohledu se skotský a irský vývoj rozešly, neboť v Irsku se rozvinula archaičtější, tzv. Q-keltština neboli goidelská keltština, zatímco v Anglii a ve větší části Skotskazaustila kořeny tzv. P-keltština. Irská keltština (také gaelština) se přitom vyznačuje jak částečnou gramatickou, tak především hláskovou odlišností. Tam, kde Irové píší „c“, britštíKeltové psali „p“ (v irštině je syn „mac“, v britské keltštině „map“). S šířením keltské kultury v dnešním Skotsku souviselo také hmatatelné tříbení společenské struktury. Její základní jednotkou se stala rodinná hospodářství, náležející kekonkrétnímu kmeni s hierarchickou sociální strukturou. Podobně jako ve střední Evropě a v Irsku ani ve Skotsku nebyly vztahy mezi kmeny ideální.

Konfl iktům ve společnosti odpovídal i společný výskyt tzv. kopcových pevností (hill-forts), obklopených buďkamenKeltové „




nou nebo dřevěnou palisádou, v nichž se někdy nacházelo

až několik desítek kamenných domků, a opevněných sídlišť

v jezerech – crannógů (crannogs), tvořených sruby, které byly

z bezpečnostních důvodů postaveny uprostřed jezer nadřevě

ných pilířích. Specifi cky skotským architektonickým prvkem jsou

naopak dodnes stojící pozůstatky záhadných okrouhlých ka

menných věží (brochs; nejvyšší měřily až metrů), na přelomu

letopočtu po stovkách stavěných na pobřežích Hebrid, Orknejí,

Shetland a severozápadního Skotska. Věže mohly plnit strážní

úkol, ale jsou konstrukčně nepraktické, a proto mohly mít také

jen prestižní či symbolický účel. Nejznámější je Dun Carloway

na ostrově Lewis, dva kilometry jihozápadně od Carloway, jež

byla původně devět metrů vysoká s průměrem základnynece

lých metrů a se zdmi až tři metry silnými. Takovýchto věží

se zachovalo několik set, ale jen málo z nich je v původním stavu.

S pomocí děl antických autorů, ale nikoli s detailní jisto

tou, kterou v irském případě podpírají raně středověké právní

traktáty a hrdinské legendy sepsané mnichy, můžeme usu

zovat, že také ve Skotsku – s možnou výjimkou jeho severu

a ostrovů – existovala typická keltská společnost. Pod tímto

pojmem rozumíme společnost rozdrobenou do rodovýchjed

notek, které za své představené uznávaly krále četnýchkrálov

stvíček, ustavičně zápolící mezi sebou o čest a teritoria a snad

i o titul velekrále (highking), jako tomu bylo v Irsku. Na je

jich „dvorech“ největší společenské vážnosti požívali druidové,

kteří složitými rituály a často zřejmě i za pomoci lidských obětí

prostředkovali mezi lidmi a početným pantheonem keltských

bohů, ovládajících tajuplný svět plný protikladných sil.Drui

dové byli strážci kmenových tradic, věštili budoucnost a je

jich výroky byly pro život společenství závazné, a to včetně

králů. Veškeré své vědomosti o náboženství, ale také ohisto

rii, právu, lékařství a dalších naukách si mezi sebou předávali

tím, že se je učili nazpaměť, neboť jejich písemnézaznamená

vání bylo pro ně tabu. Veršováním a zpíváním druidynashro

mážděného vědění pak byli pověřeni bardi, kteří navštěvovali

speciální školy memorování. Kromě nejvyšší vrstvy druidů,vá

lečníků a králů se ještě jisté společenské vážnosti a především

osobní svobody dostávalo všem těm, kdo ovládli některé zre

spektovaných umění, resp. řemesel (např. lékaři, kováři atd.).

„ Nejstarší období




Kaledonie a tajemní Piktové

Roku  n. l. se římský císař Claudius defi nitivně rozhodl

podrobit si Británii, kterou do té doby s Římem pojil toliko

obchod a některé politické kontakty. Invaze byla úspěšná,

ale zastavila se v dnešním jižním Skotsku. Důvodem byljed

nak odpor tamních kmenů, jednak nepřehledný kopcovitýte

rén. Římané Kaledonii, jíž nazvali podle Kaledonců, největšího

kmene, s nímž se ve Skotsku po invazi setkali, nechtěli dobýt

za každou cenu, a proto se spokojili s tím, že na její jižníhra

nici vystavěli pás tvrzí a bděli nad tím, aby přes něj barbaři

na jih nepronikli. Jenže kmeny ze severu římské hlídky často

zneklidňovaly, a proto se roku  britský guvernér GnaeusJu

lius Agricola rozhodl s Kaledonci defi nitivně zúčtovat. Vytáhl

do Kaledonie po souši i námořním výsadkem. Zatímco jeho

jednotky zemi celou zimu pustošily, přikázal prozkoumatze

měpisně i vojensky severní pobřeží Skotska, aby se zmocnil

i tohoto území. S Kaledonci změřil síly o rok později v bitvě

u Mons Graupius, jež se mohlo nacházet v dnešním Bena

chie v Aberdeenshire. Po bitvě se Agricola i s vojskem vrá

til zpět na jih, aniž by se římské pozice v nepoddajném aod

lehlém Skotsku pokusil trvaleji zajistit. Střety legií s barbary

se však asi neodehrávaly podle představ Římanů a boj sivyžá

dal podle mínění císaře Domitiana mnoho obětí, a tak bylAg

ricola odvolán. Zlí jazykové ovšem tvrdí, že císař mu spíšezá

viděl vojenskou slávu.

Římané podnikli na sever ještě řadu trestných výprav, které

nicméně ve vztahu ke Kaledonii nic nezměnily. Císař Hadrián

se zřekl expanzivní politiky a raději se snažil co nejúčelnějiza

bezpečit stávající vojenské (nikoli politické) hranice říše vy

budováním limes Romanus. Učinil tak nejen v severní Africe

a na Dunaji, ale i na Britských ostrovech. Rozhodl seoddě

lit římskou Británii od Skotska širokým opevněným pásmem,

jež mělo chránit Římany před nenadálými útoky ze soused

ního území. Hraniční fortifi kace měla podobu valu osaze

ného kamennou zdí se  pozorovacími věžemi. Na vnitřní

i vnější straně valu se táhly hluboké příkopy. Tento Hadriá

nův val, budovaný v letech – , představoval impozantní

dílo. Byl dlouhý  římských mil (asi  km) a protínal ostrov

Kaledonie a tajemní Piktové „




od jednoho mořského břehu k protilehlému pobřeží. Nakaždou římskou míli ( , km) připadal jeden opevněný bod,přičemž mezi nimi stály vždy dvě pozorovací věže s hlídkami.

Díky tomu měli Římané přehled o pohybu zboží, zvířat i lidí,

kteří přecházeli hranici nebo se pohybovali podél ní. Vprůběhu stavebních prací byla tato kontrola zdokonalovánavýstavbou velkých pevností podél celého valu. Tyto pevnosti

rovněž tvořily body, v nichž bylo možno hranicí projít, tedy

něco jako novodobé hraniční přechody. Sloužily také jakocelnice pro barbary, kteří chtěli do Británie vkročit v míru (např.

kmeny Votadinů nebo Selgovanů). O  let později Hadriánův nástupce, další z „adoptivních císařů“ Antonius Pius,severní hranice římské provincie Británie posunul o sto mil dále

na sever, kde dal postavit další, necelých  km dlouhý val,

který se táhnul od zálivu Firth of Forte k Firth of Clyde, známý

jako Antoniův (Antonie Wall). Severní val tvořený mohutnými kamennými bloky, na něž byla navršena zemina a jíl, s tvrzemi a chráněný příkopem, nebyl vzhledem k nebezpečídalších útoků však dlouhodobě udržitelný a vojáci jej vyklidili již po  letech.

Římskou Británii pak chránil před útoky nepřátelských

kmenů již jen Hadriánův val. Barbaři se přes něj poprvépřehnali roku , poté na konci . století a také roku , kdy

se dostali téměř až na samý jih Anglie do dnešního Londýna.

Poslední akce byla společným dílem Piktů a Irů, kteří v této

době do Británie podnikali loupeživé výpravy a usazovali

se zde. Pokud jde o Pikty neboli „pomalované lidi“, jak jimpřezdívali Římané podle jejich tetování nebo malování borytovou

modří, první zmínka o tomto záhadami opředenémspolečenství pochází ze samého konce . století. O jejich původuexistuje celá řada teorií. Je možné, že pocházeli z Ulsteru, odkud

je vytlačili Keltové, kteří v polovině prvního tisíciletípostupovali na sever Irska, ale stejně tak mohli být na severu Skotska

již před příchodem Keltů do Británie. V každém případě sejejich plně nerozluštěný jazyk, jehož fragmenty se zachovaly

v podobě rytin do kamenů v tzv. písmu ogham, více nežbritské a jihoskotské P-keltštině podobal kontinentální galštině.

O jejich plném pokeltštění existují pochybnosti a zajímavostí

je, že Piktové také nenosili keltský vynález, tedy kalhoty, ale

„ Nejstarší období 

zvláštní sukni. Poznávat je tak lze hlavně na základě přibližně

dvou set zdobených megalitů a jeskynních nápisů se zvířecími

a abstraktními symboly, pocházejících převážně z doby mezi

. až . stoletím. I zde však keltská a ostatně jakákoli dalšíteo

rie o jejich původu selhává, neboť ornamenty nevykazujípo

dobnost ani s keltskými vyobrazeními ani římskými,anglosas

kými či irskými.

Keltská království a Germáni

Hadriánův val obnovil roku  římský vojevůdce Theodo

sius, ale zanedlouho byl barbary znovu pobořen. Volnýprů

chod na jih se Piktům a jihoskotským kmenům naskytl po roce

, kdy byly římské legie z Británie staženy zpět do Evropy,

aby se už na Britské ostrovy nikdy nevrátily. Jižní část Británie

se v průběhu . století stala kořistí germánskýchkontinentál

ních kmenů Sasů, Jutů a Anglů, které se v zemi pevně politicky

a kulturně uchytily. Jejich příchod pro sever ostrova nemělta

kové důsledky jako pro Anglii, přesto se v dlouhodobějšímho

rizontu do skotských raně středověkých dějin germánštíkrá

lové zapsali velmi významně.

Etnická mapa Kaledonie se však začala komplikovat ještě

před jejich výpady na sever. Nejstabilnějším útvarem bylo

Piktsko, tedy celý skotský sever včetně nejodlehlejších ostrovů

až k řece Forth, jehož hranice až do . století nezaznamenaly

výraznější posuny. Nové politické entity představovalakrálov

ství pobritštěných jihoskotských keltských kmenů. Strathclyde

na jihozápadě s centrem v mytické skalní pevnostiDumbar

ton Rock bylo konfederací Selgovanů, Novantů a Damnoniů,

kteří jako tradiční přátelé civilizace na jih od Hadriánova valu

přijali křest již v polovině . století. O něco později se zfor

movala království Gododdin na jihovýchodě, u jehož zrodu

stáli Votadiniové, a Rheged na jihozápadní hranici s dnešní

Anglií. Význačnou památkou na obě tato království jsou díla

tamních keltských bardů, která se předávala po mnoho staletí

ústně. Z Rhegedu pocházel Taliesin, který žil ve druhépolo

vině . století. Jeho básně se dochovaly v manuskriptunazva

ném Kniha Taliesinova, který pochází z první poloviny .sto

letí a představuje sbírku nejstarších básní ve velštině, z nichž

Keltská království a Germáni „ 

mnohé jsou připisovány právě Taliesinovi. Ve verších opě

vuje bard skutky dávného křesťanského krále Uriena azdů

razňuje strach, který jeho moc naháněla nepřátelům z jihu.

Kniha je považována za první dílo velšské literatury. Stejně

proslulý je epos Y Gododdin barda Aneirina, jenž sedocho

val v manuskriptu Kniha Aneirinova z pozdního . století.

Vypráví ve formě elegií o padlých v bitvě, která se odehrála

kolem roku  v místě zvaném Catraeth (snad Catterick vse

verním Yorkshiru), při níž Gododdiny porazili germánštíAng

lové z království Deira a Bernicia, která se rozkládala naseve

rovýchodě Anglie a zasahovala až na jih Kaledonie. Vítězové

se potom v raném . století sloučili do království Northumbria,

jež se etablovalo jako výbojná britská mocnost.

„ Nejstarší období

Skotsko v raném středověku

Skotové

Pro budoucnost Skotska se ukázaly jako politicky a kulturně

klíčové důsledky letitého kolonizačního zájmu, který již od

. století projevovali o Británii Irové. Ti z jihu Irska tradičně

pronikali do Walesu, pro kmeny ze severu byla zasenejzají

mavější Kaledonie, jíž od pobřeží Ulsteru v nejužším bodě dělí

pouhých  kilometrů. Kolonizační mise ve Skotsku je spo

jena s osudy keltského ulsterského království Dál Riata, jehož

lid se kolem poloviny . tisíciletí n. l. přeplavil přes moře,ne

smlouvavě pronikl na piktské jihozápadní pobřeží a své irské

državy rozšířil o tři první osady nazvané Ar-gael neboli Argyll,

což v irské gaelštině znamenalo „východní Irové“. Stalo se tak

pod vedením krále Ferguse Móra mac Eirca († kolem  ),za

kladatele první irské dynastie v Kaledonii, pro níž se zdeuží

valo názvu Dalriada. Ještě přesnější je ovšem hovořit o skotské

dynastii, neboť obyvatelé Kaledonie všechny Iry přicházející

na jejich ostrov častovali římským názvem Scotti = Skotové

(Irové). Scotland, tedy Skotsko, bylo totéž co „země Irů“. Toto

pojmenování pro Kaledonii je však mnohem mladšího data.

Sami Irové používali názvu Alba, odvozeného od slova Albion,

jímž se do římského záboru označovala celá Británie.

Skotové v Argyllu žili podle tradičního gaelského vzoru zIr

ska. V čele jejich túathu (staroirsky lid), představujícího zá

kladní politickou společenskou jednotku, stál volený nebo

dědičný král dané dynastie. Nenáležely mu soudní anizáko

nodárné pravomoci vyhrazené váženým profesionálnímpráv

níkům brithemům či druidům, ale byl nezpochybnitelným

vůdcem v čase míru i války, a do nástupu křesťanství takésym

bolickým prostředníkem mezi lidmi a božstvem. Společnost

sestávala z jednotlivých rodů (fi ne), jež se navzájem lišilyuro

zeností a politickou mocí (danou schopností získávat osobně

svobodné vazaly) a vyžadovaly pevnou loajalitu svýchjednot

livých příslušníků, za něž právně plně ručily. Neodmyslitelným

atributem života gaelské společnosti byli její elitní kulturní 

představitelé nazývaní áes dána. Brithemové, lékaři, apřede

vším zpívající bardi a o něco vzdělanější básníci tvořili nad

kmenovou kosmopolitní (ve vrcholném středověku již rodově

dědičnou) třídu, jejíž výsadní status se rovnal šlechtickému.

Ti se v souladu s keltskou tradicí ústního kulturního přenosu

učili ve zvláštních školách zpaměti kmenové mýty, genealogie

vládců a rovněž chvalozpěvnému básnictví, jímž těšili svéuro

zené patrony.

Šíření křesťanství, svatý Kolumbán a Iona

O rozšíření irské bardské poezie, gaelského jazyka a dal

ších obyčejů ve Skotsku nerozhodovala ani tak vojenská síla

Skotů, ale především náboženství. Prvními pokusy obrátitob

lasti na sever od Hadriánova valu na křesťanskou víru napře

lomu . a . století proslul syn britského náčelníka z JižníCum

brie, v Římě vzdělaný biskup, svatý Ninian (–). Podle

tradice založil první kostel či klášter na skotském území zvaný

Candida Casa („Bílý dům“) ve Whithornu na jihozápadním

pobřeží, jehož faktickou existenci lze však jen nepřímo do

vozovat. Ninian a jeho misionáři z Whithornu vyráželi ne

jen ke kmenům v pohraničí, u nichž měli prokazatelnéúspě

chy, ale také dále na sever k Piktům, kde naráželi na jazykové

a další bariéry. Piktsko tak s největší pravděpodobnostíhlu

boko do . století zůstávalo převážně pohanské.

Dalriada byla s trochou nadsázky pohanská do chvíle, kdy

k jejím břehům roku  spolu s dvanácti společníky přirazil

příslušník prominentní ulsterské rodiny Uí Néill a zakladatel

irského kláštera v Durrow a kostela v Derry Colum Cille(„Ho

lubice“) (  – ), jemuž pozdější tradice přiřkla jméno svatý

Kolumbán (latinsky Columbanus). Názory na to, proč seroz

hodl pro skotský exil, se mezi odborníky různí. Jisté je, že stál

na nesprávné straně sporu, který se snad mohl týkatcírkev

ního majetku, a byl nucen z domova odejít. V Dalriadě, jež

se v této době právě vzpamatovávala z porážky od Piktů, byl

energický a charismatický klerik dobře přijat. Za místo svého

působení si zvolil malinký ostrůvek (dlouhý , km, široký

 km) Iona, který se nacházel poblíž velkého argyllskéhoos

trova Mull. Na Ioně podle svého životopisce svatéhoAdam

„ Skotsko v raném středověku 

nána ( –) Kolumbán založil a opevnil kostelík, celu pro

opata, domky pro mnichy a několik dalších staveb, jež byly

v následujících staletích v souvislosti s vikinskými nájezdyně

kolikrát pobořeny a znovu vystavěny. Tento nehostinný ostrov

se během krátké doby stal místem, o němž se v dějináchev

ropského křesťanství píše zlatým písmem a kam dodnessmě

řují poutníci z celého světa. Svědčí o tom i fakt, že Iona jemís

tem odpočinku  skotských, osmi norských a čtyř irských

králů. Její dnešní dominantu představuje středověká Ionská

katedrála.

Keltská církev a synoda ve Whitby

Svatý Kolumbán, jeho souputníci a následovníci měli v úmyslu

ve svém christianizačním úsilí pokračovat také v severníBri

tánii. K tomu získali podporu krále obojí Dalriady Aidana

Mac Gabhráina (vládl –), jehož Kolumbán sámkoru

noval a od nějž Ionu formálně získal. Irští klerici do Británie

uvedli svou vlastní, římskými zvyklostmi jen málo dotčenou

formu tzv. keltské církve, jejímž nejpodstatnějším znakem byl

tzv. monastismus (od monastery, tj. klášter). Keltská církev

se od tehdejší církve římské lišila v celé řadě detailů a vjed

nom významném ohledu. Jejími nejpřednějšími představiteli

nebyli biskupové, podřízení arcibiskupům a v nejvyšší instanci

papeži, nýbrž opati zámožných klášterů, jejichž územnísys

tém nahrazoval biskupskou diecézní organizaci. Samotníbis

kupové měli na chod církve v Irsku i ve Skotsku dlouho jen

dílčí vliv.

Iona se díky Kolumbánovi – stejně jako jeho následovní

kům – stala soudobým kulturním centrem expandujícíhokelt

ského křesťanství, které nemělo obdoby ani v Irsku. Jeho vliv

nesmazatelně poznamenal nejen Skotsko, ale do jisté míry

i Anglii a také Evropu. Zasloužili se o to nejen irští misionáři,

kteří odsud vyráželi do pohanských zemí, ale také jejichpraco

vitost a umělecké schopnosti, díky nimž v temných dobáchra

ného evropského středověku zůstalo zachováno mnohokřes

ťanské učenosti, jež na kontinentu upadala. Až do vikinských

nájezdů pracovala na Ioně naplno tamní proslulá klášterní

skriptoria produkující přepisy svatého písma té nejvyššísou

Keltská církev a synoda ve Whitby „  dobé iluminační hodnoty, jejichž symbolem je dnešní klenot Trojické koleje v Dublinu, The Book of Kells (Kellská kniha) pocházející z přelomu . a . století. Z téže doby pocházejí také čtyři velké keltské zdobené kamenné kříže (údajně jich bylo na Ioně vyrobeno kolem ), které upomínají i naslavnou tradici kamenickou, jež v klášteře kdysi vzkvétala, stejně jako umělecké kovářství.

Podle irské a skotské tradice, jež vycházejí především z Adamnánova životopisu svatého Kolumbána ( jenž jezároveň nejstarší skotskou dochovanou písemnou památkou), měl irský misionář a jeho klášter zásadní podíl na christianizaci severního Piktska. Objevují se však i moderní názory, podle nichž Kolumbánův středověký kult až příliš zastínil doložitelné úsilí dalších irských misionářů na piktském území, jejichžpůsobení s Ionou nesouviselo (sv. Donnán, sv. Congall, sv.Maelrubha z Applecrossu aj.). Misionáře, učící skotské i britské pohany číst a psát, Irové posílali i dále na jih, do Strath clyde, do Anglie a Walesu, kde se však setkávali s konkurenčními britskými kleriky šířícími výhradně „moderní“ římskou verzi křesťanství.

Největším, i když jen dočasným úspěchem ionskéhocentra v Británii byla christianizace tehdy nejmocnějšíhokrálovství na území dnešní Anglie, Northumbrie, jež byla dílemmnicha svatého Aidana (†  ). Do země jej povolal již pokřtěný král Oswald (asi  –), který mu povolil vystavět známý klášter na ostrově Lindisfarne u středovýchodního britského pobřeží a zároveň se snažil zprostředkovat smír mezi keltskou a římskou církví. Stojí za zmínku, že z kláštera Lindisfarnepochází nejstarší skotská vázaná kniha, Evangelium svatého Jana. Vliv northumbrijské církve se zanedlouho rozšířil také do dalších dvou ze sedmi anglosaských království – Mercie a Wessexu – mezi Sasy. Irská církev však v těchto královstvích měla ve stejně ambiciózní římské církvi až příliš silnéhoprotivníka. Ke konečnému střetu došlo ohledně odlišné dataceslavení stěžejního křesťanského svátku, Velikonoc, jenž se podle keltského kalendáře slavil dříve. Při s hlubokou náboženskou i politickou symbolikou rozřešil pověstný synod ve Whitby roku , na němž se král Oswald, snad s ohledem na svou manželku držící se římského zvyku, vyslovil proti keltské praxi. „ Skotsko v raném středověku 

Ihned poté představitelé irské církve Northumbrii opustili

a vrátili se na Ionu. Poté se v anglosaských královstvích na

plno začala prosazovat tradiční diecézní římská forma správy

církve. Další pohroma ionské mnichy postihla v roce  , kdy je

král Nechtan vypověděl z Piktska, neboť se obával jejichznač

ného politického vlivu.

Svatý Ondřej a jeho kříž

Nechtanův následovník v Piktsku, král Oengus, vliv keltské

církve dále omezil tím, že v Kilrymontu (z gaelského CellRíg

monaid) na středovýchodním pobřeží Skotska nechal pro

římské kněze postavit konkurenční náboženské centrum, kde

byly uloženy ostatky svatého Ondřeje, bratra svatého Petra

(proto bylo sídlo ještě ve středověku přejmenováno na St.An

drews). Ondřej podle pověstí zemřel při šíření víry v Řecku

mučednickou smrtí ukřižováním na kříži ve tvaru X (bílý kříž

v tomto tvaru je proto vyobrazen na skotské vlajce). Oengus

se tak podle legendy rozhodl poté, co se Ondřejův křížobje

vil na obloze v průběhu jedné z jeho rozhodujících bitev.On

dřej se tak stal i skotským patronem podobně jako v Řecku,

Rusku a Rumunsku.

Od vypovězení z Piktska až do vikinských nájezdů se Iona

uzavřela sama do sebe, úzce se věnovala irským záležitostem

a její mniši pilně tvořili svá nejskvostnější iluminační aumělecko

-řemeslná díla.

Sjednocení Alby

Podobně jako v Anglii také v raně středověkém Skotskupoli

tický vývoj směřoval k zániku určující role britských keltských

království, ačkoli Piktové dlouho prokazovali vytrvalý odpor

a svou nezdolnost. Království Rheged a Gododdin se zhisto

rických záznamů vytrácejí na počátku . století pod náporem

Anglů z Northumbrie. Strathclyde se sice ubránilo náporu

z Dalriady v polovině . století, ale roku   utrpělo porážku

od spojených vojsk Piktů a Anglů. Vliv království od té doby

nezadržitelně slábnul. Na sklonku . století se politickypod

řídilo Piktům a přestalo hrát význačnější politickou úlohu.

Sjednocení Alby „ 

Otázku soužití dvou hlavních skotských mocností Dalriady

a Piktska a výbojné anglické Northumbrie pak rozuzlilpozoru

hodný historický kompromis. Postup expanzivních Anglůde

fi nitivně skončil roku  , kdy byli poraženi Pikty a od té doby

se na skotský sever nepokoušeli pronikat. Ambice měla iDal

riada, která si v . století budovala pozice v jižním Piktsku. Její

expanze však skončila roku , kdy ji na neznámém bitevním

poli Dagsastan rozdrtili Northumbrijci. Před polovinou .sto

letí vládci Argyllu v důsledku porážky v Irsku ztratili kontrolu

nad irskou částí svého panství, ale úzké dynastické a kulturní

vazby k ní si uchovali.

Pikty se jim nikdy zdolat nepodařilo. Na počátku . sto

letí již byla Dalriada pod jejich nadvládou. Piktové ji siceovlá

dali politicky, ale zároveň postupně přivykali gaelské kultuře.

Obě království se sblížila natolik, že dalriadští panovníciza

čali významně ovlivňovat piktskou politiku. Král KennethMac

Alpin (†  ) si vzal za manželku piktskou šlechtičnu aPikt

sko kolem roku  silou ovládl jako dědičný monarcha. Jeho

zásluhou bylo Skotsko sjednoceno. Své sídelní palácevysta

věl ve Forteviotu na řece Earn, později v Dunkeldu a ve Scone

(v blízkosti dnešního Perthu) v dnešním Pertshire najihový

chodě země. Na zdejší sídlo umístěné na kopci Moot Hillpře

nesl podle tradice mýty opředený dalriadský Kámen osudu

(Stone of Destiny), na němž byl první král Alby korunován.

Kámen byl pak svědkem korunovačních ceremonii všechskot

ských králů až do roku . Více než  let trvající procesší

ření gaelské, původem irské kultury v severním Skotsku tak

byl nakonec dovršen politickou unifi kací.

Vikinské nájezdy

Sjednocovacímu procesu do jisté míry napomohli Vikingové,

i když konkrétní souvislosti zůstávají v rovině hypotézy. Fak

tem je, že se Kenneth moci v Albě ujal poté, co král PiktůEoga

nan padl v boji se severskými nájezdníky. Kvůli nim také musel

Kenneth opustit Dalriadu a Kámen osudu z Iony přenést navý

chod do Scone. Samotnou Ionu předkové dnešních Norůpo

prvé napadli roku  a svůj nájezd zopakovali o let později.

Tehdy z ostrova defi nitivně odešli příslušníci Kolumbánovycír

„ Skotsko v raném středověku 

kevní komunity, někteří do Irska, jiní do Dunkeldu. V té době již

Vikingové, kteří ze Skandinávie odcházeli kvůli přelidnění anedostatku obživy, udržovali svou první základnu na piktských

Shetlandách (Hjatland), z nichž vytvořili nástupiště pro své

výpravy na Island, do Grónska, ale také do západní a jižníEvropy, a to včetně Irska a Británie. V krátké době se objevili také

na blízkých Orknejích (Orkneyjar) a Hebridech (Sudreyjar),

kde v průběhu . století budovali trvalá sídliště. Pod norskou

nadvládou tyto ostrovy zůstaly až do druhé poloviny . století.

Ještě v . století zde někteří lidé mluvili norsky.

Moc Alby se šíří

Nástup dynastie MacAlpinů na skotský trůn doprovázelasymbolická změna následnického systému. Po Kennethově smrti

se vlády ujal jeho bratr Donald I. (vládl  –), a nikolikrálův potomek, jak velela piktská tradice. Gaelové respektovali nástupnickou formu tzv. tanistrie, podle níž měl právo

trůn obsadit jakýkoli člen té části dynastie (gaelsky derbfi ne), s nímž zesnulý vladař sdílel přinejmenším společného „velkého“ praděda, což mělo zajistit kontinuitu vlády dospělého a perspektivního jedince. Svou autoritu skotští králové prosazovali postupně, uzavíráním taktických spojenectví avytvářením politické klientely. K jejich teritoriu ve druhé polovině . století ještě stále nepatřily Strathclyde, země Lothian kolem dnešního Edinburghu, kde byli pány Anglové, ani Moray,oblast stejnojmenné zátoky na severovýchodě země, jež ovládali místní náčelníci skotskými prameny zvaní mormaer. Titourození „velcí správcové“ vládli řadě dalších oblastí bývaléhoPiktska (Mar, Buchan, Angus, Lennox ad.) a moc králů Alby nad jejich územími byla velmi omezená.

Přesto se královská moc v Albě konsolidovala natolik,

že panovníci začali ovlivňovat celkový politický vývoj naBritských ostrovech. Roku  král Konstantin II. (vládl –;

†  ) přistoupil na spojenectví s dublinským norským králem

Olafem Guthfrithsonem a vládcem Strathclyde OwainemMacDomhnuilem, kteří se snažili zabránit mocnému králi anglického Wessexu Athelstanovi ( –), aby defi nitivně ovládl

sever Anglie, kde do té doby dominovali Seveřané. V jedné

Moc Alby se šíří „




z nejkrvavějších bitev v dějinách Británie, jež se odehrála

v místě zvaném Brunnaburh (řada historiků se domnívá,

že se jedná o dnešní Bromborough v zátoce Solway v jižním

Skotsku) a při níž podle tradice zemřelo pět králů, všakanglosaský vládce Wessexu zvítězil.

Poslední Kennethovci

Konstantinův neúspěch neměl pro Albu přímé teritoriální

důsledky. Předznamenal však rodící se komplikované a najaté vztahy s Angličany, kteří cestou bojů s Vikingy směřovali

k ovládnutí celého území dnešní Anglie. Konstantinůvsynovec Malcolm I. (†  , vládl od ) dosáhl dohodou sanglickým králem Eadmundem (vládl  –) připojení Cumbrie.

Zemřel při bojích s Moray.

Je nutno říci, že prameny ke skotským dějinám před rokem  jsou velmi strohé, není jich mnoho, a navíc je často psali tendenční kronikáři naladění proti anglosaským králům.Zaznamenávají životopisná data a posloupnost králů, ale o jejich činech ani království mnoho neříkají. Na pevnější půdu sedostáváme teprve na přelomu tisíciletí, kdy zemi sužovaly četné nástupnické boje, podmíněné gaelským nástupnickýmsystémem, a jednotliví králové kennethovské dynastie se střídali v krátkých obdobích. Roku  na trůn dosedl Malcolm II. ( – ) poté, co zabil svého bratrance, krále Kennetha III. (vládl –  ).

Malcolm situaci v zemi stabilizoval a dosáhl významného územního zisku. Svou dceru provdal za norského hraběte a pána Orknejí Sigurda (†  ), jenž zemřel na irskémbitevním poli u Clontarfu, kde Irové pod vedením krále BrianaBorua slavně zvítězili nad Vikingy a ukončili jejich nadvládu nad ostrovem. Skotové se přitom bitvy zúčastnili na obou stranách. Sigurdův syn a Malcolmův vnuk Thorfi nn ( –  ), ovládající Sutherland a Caithness se po bitvě stal skotskýmvazalem. O čtyři roky později se Malcolm spojil s králemStrathclyde Owenem († asi  ) a v bitvě u Carhamu u dnešního Roxburghu porazili Northumbrijce. Ti se museli defi nitivně vzdát Lothianu. Ke skotskému území tak byla přivtělena velká oblast s anglosaským germánským osídlením. „ Skotsko v raném středověku 

Owen byl posledním historickým králem Strathclyde. Po jeho smrti se slábnoucí království spojilo s kennethovskou monarchií. Historické záznamy v této době upouštějí od pojmenování Alba a nahrazují ho jednou provždy slovem Scotland – Skotsko. Macbeth Problematické aspekty tradičního nástupnictví (tanistrie) po Malcolmově smrti vyústily ve velký mocenský souboj, který se o několik staletí později stal předlohou slavnéShakespearovy hry Macbeth. Protagonisty sporů byli vnuk zesnulého krále Duncan († , vládl od ) a jeho rival Macbeth (asi  –  , vládl od ), syn vládce Moray a dceryKennetha II. nebo III., podle některých názorů též vnuk Malcolmův. Jejich spor vyvrcholil v roce , kdy se k Macbethovi přiojily síly jeho bratrance Thorfi nna. Společně poraziliDuncanovu armádu, král byl zabit a trůnu se ujal Macbeth. O pět let později se mu do cesty postavil Duncanův otec, opat zDunkeldu Crinan, ale i jeho dokázal Macbeth porazit a zabít (bitva u Dunkeldu). Kronikáři Macbetha chválili jako dobréhovladaře, který dal zemi stabilitu a prosperitu. Proslul také svou poutí do Říma. Podle pramenů zde „rozdával almužnu jako semeno“.

Duncanovci však boj o skotský trůn nevzdávali. Duncanův syn Malcolm (asi  – ), později zvaný Canmore(složenina gaelských slov ceann a mor – „Velká hlava“) se po otcově smrti uchýlil pod ochranu northumbrijského hraběte a svého příbuzného Siwarda. Ten Malcolma představil na dvoře anglického krále Eduarda III. Vyznavače (asi – , vládl od ). S jeho a northumbrijskou pomocí nejprve zaútočil na Strathclyde a na Lothian a roku   svedl s Macbethemvítěznou bitvu u Lumphananu (poblíž Aboyne v dnešnímAberdeenshire). Skotský král zemřel na útěku do rodného kraje Moray v souboji s hrabětem McDuff em. Studna, z nížnaposledy pil, i kámen, u něhož padl, byly současníky zaznamenány a dodnes se připomínají. Macbethovo tělo bylo později pohřbeno na Ioně.

Macbeth „




Malcolm Canmore

O rok později Canmore odstranil poslední překážku na cestě

k moci. Macbethova nevlastního syna Lulacha (asi –  ,

vládl od  ), morayskou dynastií postaveného do čela

státu, porazil v bitvě u Eassie (v dnešním hrabství Argus)

a chopil se moci jako Malcolm III. Jeho první ženou se stala

vdova po Thorfi nnovi Ingiborg, čímž potvrdil kontinuitusta

bilních vztahů s norským severem země a ostrovy. Zmanžel

ství se mu narodili dva synové. Dalších osm dětí přibylo, když

se Malcolm po smrti Ingiborg oženil s Margaret, pozdějipro

hlášenou za svatou ( – ), sestrou pretendentaanglic

kého trůnu Edgara Athelinga (†  ) a vnučkou anglosaského

krále Edmunda II. Statečného (–  ). Pro nás,Středoev

ropany, je zajímavé, že se narodila na hradě Reka v jižních

Uhrách, kam se pod ochranu uherského krále Štěpána do

časně uchýlil její otec Eduard (†  ). V jejích žilách navícko

lovala uherská krev, neboť její matkou byla Štěpánova dcera

Agatha. Sňatek s Malcolmem nebyl plánovaný. Z obav před

Normany se Edgar, Margaret a celá jejich rodina vydali lodí

na kontinent, ale bouře je zahnaly na skotské pobřeží vdneš

ním hrabství Fife. Přístav, kde zakotvili, se od té doby jmenuje

Margaret’s Hope. Tam je Malcolm přišel uvítat a do budoucí

královny, která ho oslnila svou krásou a vznešeností, se podle

vyprávění ihned zamiloval.

Vzdělaná, hluboce zbožná a světaznalá panovnice, při

cházející ze vznešenějších poměrů anglické aristokracie, byla

zaskočena zhrublostí života ve Skotsku, nedostatkem dvor

ské etikety v králově okolí i zaostalostí a „zpustlostí“ skot

ské církve. Na Malcolma, písemnými prameny líčeného jako

barbarského, agresivního a bujarého válečníka (podle le

gend uspořádal první Highland Games, které se tehdy konaly

v Braemaru), měla velký vliv. Vypráví se, že byl jejíkultivova

ností oslněn natolik, že na znamení úcty k ní každý denpo

líbil její knihy. Neměl námitek, aby se obklopovala luxusem,

zvyšovala lesk dvora a dokonce prosadila angličtinu jako ofi -

ciální jazyk skotského dvora. Gaelštinu se odmítla učit, neboť

ji ztotožňovala s „úpadkovými“ skotskými tradicemi.Oslabo

vání gaelských tradic nebylo řadě osobností v králově okolí

„ Skotsko v raném středověku




po chuti, Margaretiny kosmopolitní zvyklosti se přesto mezi

mocnými rody Skotska začaly rychle šířit.

Skotská církev

Keltská církev ve Skotsku měla daleko ke standardůmnábo

ženské disciplíny běžným v Anglii či ve vyspělejších oblastech

Evropy. Po synodě ve Whitby sice její kněží začali slavitVeliko

noce ve stejný den jako římská církev, ale ještě stále na Hod

Boží nesloužili mše. Roku  v St. Andrews vzniklo první

skotské biskupství. Církev na místní úrovni však stále ovládali

opati rekrutující se z řad vlivných rodů, kteří své funkce dědili,

běžně se ženili a měli děti, což platilo i o řadových klericích.

Znalost latiny byla řídká, bohoslužby se většinou odehrávaly

v gaelštině. Úpadek byl patrný i u rozšířené mnišské komu

nity zvané Culdees ( cele dei, tj. přátelé boha), jejíž členové

své ženy alespoň nevodili přímo na půdu klášterů. Margaret

a Malcolm se zasadili o částečnou nápravu těchto poměrů.

Církev se začala organizovat teritoriálně (snad i diecézně),

Culdees přijali římský systém klášterní správy a přibohosluž

bách byl kladen větší důraz na užívání latiny. Margaret zapo

moci svého kaplana Turgota, vyslaného arcibiskupem zCan

terbury Lanfrancem, uvedla do země první tři benediktinské

mnichy, kteří v Dunfermline, novém správním centru Skotska,

roku  založili opatství. Odtud již nebylo daleko naedin

burský hrad, jenž právě v této době poprvé vstupuje do psané

historie jako královské sídlo. Na počátku . století zdeMar

garetin syn král David I. nechal vybudovat kapli sv. Margarety,

nejspíše nejstarší románskou stavbu ve Skotsku. Královna také

povzbuzovala poutě do St. Andrews. Aby poutníkům ulehčila

cestu, nemuseli za převoz přes zátoku Forth nic platit. Tradice

zvaná Queen’s Ferry (královnin převoz) se udržela až do roku

, kdy byl přes Forth vystavěn most.

Skotská církev „


Anglie versus Skotsko

Boje o Northumbrii

Malcolmovy vztahy s mocnými normanskými panovníky Anglie,

Vilémem I. Dobyvatelem ( /– ) a Vilémem II. Rufusem

(asi  – ), byly dvojznačné. Jejich kvalitu měl zajistit sňatek

nejstarší Canmorovy dcery s lordem z Richmondu. Na druhé

straně výbojný Malcolm, těžící z hospodářské a vnitropolitické

stability sílícího Skotska, sdílel touhu mnohých skotskýchpře

dáků připojit Northumbrii, která ke skotskému území přiléhala

a v jeho dějinách sehrála značnou úlohu. K prvnímu riskantnímu

pokusu dobýt ji se odhodlal krátce po normanské invazi doAn

glie ( ), v letech  a , ale bez trvalejších zisků. Skotský

král ovšem neodhadl reálně Vilémovu sílu. Ten vyrazil sarmá

dou na sever, vtrhnul do Skotska a donutil Malcolma, aby se mu

podrobil. Oba se roku  sešli v Abernethy, kde MalcolmVi

lémovi složil hold, uznal jej za svého pána a zavázal se poslat

svého dvanáctiletého syna Duncana na anglický dvůr jakoru

kojmí. Po Vilémově smrti se Malcolm Northumbrii pokusildo

být ještě dvakrát, a to v letech  a  . Ani jednou všakneu

spěl a dvakrát se musel Vilému II. Rufusovi podrobit. Naposledy

Malcolmova vojska na anglickou půdu vstoupila v roce 

poté, co Angličané obsadili skotskou Cumbrii. Samotnýskot

ský král zahynul na podzim při obléhání Alnwicku vNorthumb

rii a s ním i jeho nejstarší syn Eduard. Těžce nemocná královna

Margaret zemřela na edinburském hradě čtyři dny poté, co

se o jejich smrti dozvěděla. Její ostatky jsou uloženy na hřbitově

opatství v Dunfermline. Roku   byla prohlášena za svatou.

Normanský vliv

Situace po Malcolmově smrti obnažila dřímající politickéna

pětí mezi stoupenci gaelského kulturního a politického tra

dicionalismu a členy poangličtěné královské elity, kteří trvali

na otevřenosti skotského království směrem k mocnějšímu

sousedovi na jihu. V intencích tanistrie se o moc přihlábr />



sil mladší Canmorův bratr Donald III. Bane, zvaný Poctivý

( – ), do té doby žijící v zapomnění na Hebridách.Si

lou zbraní a s pomocí konzervativních magnátů rychle obsadil

skotský trůn a vykázal ze země všechny Margaretiny anglické

dvořany. Pro Normany však byli potomci Malcolma aMarga

ret mnohem čitelnějšími a přijatelnějšími partnery. Vilém II.

Rufus rychle vyzbrojil Duncana, který žil od dob válek svého

otce s Vilémem Dobyvatelem v Anglii jako rukojmí, a vyslal ho

v čele armády do Skotska. Donald byl poražen, Duncan usedl

na trůn, ale již za šest měsíců byl zavražděn a vlády se opět ujal

Donald. Na řadu přišla další vojenská expedice podporovaná

Normany, v jejímž čele tentokrát stanul čtvrtý syn Malcolma

a Margaret – Edgar (asi – , vládl od ). Donald byl

roku  poražen, dopaden, oslepen a nakonec zemřel vevě

zení. Poté byl pohřben na Ioně jako poslední skotský král.

Snad i tento okamžik symbolizoval skutečnost, že Skot

sko upadalo do stále větší politické závislosti na normanské

Anglii. Vazbu potvrdil sňatek Edgarovy sestry Edith (v Anglii

zvané Matilda) s novým anglickým panovníkem Jindřichem I.

( –  ). Výrazným momentem Edgarovy vlády byl rok

, kdy jako první skotský král uzavřel formální dohodu

s Nory o jejich držbě Hebridských ostrovů. Vynutil si jisever

ský vladař Magnus III., zvaný „Holé nohy“ (vládl – ).

Kontinuitu norské přítomnosti v blízkosti Britských ostrovůde

monstroval anexí ostrova Man a krátkým pustošivým vpádem

do Anglie. Další ránu gaelským tradicím zasadila Edgarova

politická závěť, v níž ignoroval dodržované zásady tanistrie.

S požehnáním Jindřicha I. nástupci jmenoval své bratryAle

xandra I. ( – , vládl od ) a Davida I. (asi  – ,

vládl od ), vychovaného na anglickém dvoře. Alexandr

se měl stát králem, David – jako následník – měl ovládatCum

brii a Lothian s titulem hrabě. Edgar byl pohřben po boku

svých rodičů na opatství v Dunfermline.

Vláda Alexandra I.

Počátek Alexandrova panování poznamenala jeho neochota

respektovat postavení mladšího bratra Davida v jižní části

země. Napětí mezi bratry polevilo teprve poté, co se zaDa

Vláda Alexandra I. „


Toto je pouze náhled elektronické

knihy. Zakoupení její plné verze je

možné v elektronickém obchodě

společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist