načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skoncujeme s nimi! Varšava bude zničena! -- Tragický příběh povstání 1944 - Miloslav Jenšík

Skoncujeme s nimi! Varšava bude zničena! -- Tragický příběh povstání 1944

Elektronická kniha: Skoncujeme s nimi! Varšava bude zničena! -- Tragický příběh povstání 1944
Autor:

První zpráva o Varšavském povstání dorazí do Berlína 1. srpna v 17.30. Když ji dostane na stůl Himmler, obratem odešle svému Vůdci pomstychtivě velikášské hlášení, které je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  69
+
-
2,3
bo za nákup

hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2%hodnoceni - 75.2% 84%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 113
Rozměr: 21 cm
Úprava: 8 stran obr. příl. : ilustrace , mapy, portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-742-5063-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Knížka v úvodu připomíná osudy Polska od počátku 2. světové války, kdy byla část jeho území včleněna do Říše, část připojena k SSSR, z části vytvořen Generální gouvernement. Popisuje i širší mezinárodní kontext tehdejších událostí. V létě roku 1944 dozrála dle představitelů polského protinacistického odboje vnitropolitická i vojenská situace k vyhlášení ozbrojeného povstání ve Varšavě (akce nesla krycí označení Hodina W). Vyčerpávající boje, které trvaly od 1. srpna do 3. října, byly pro Němce příležitostí k tomu, aby Varšavu v podstatě srovnali se zemí. Autor se vedle vlastního průběhu povstání snaží osvětlit i další související otázky - zabývá se např. vojenskými a politickými důvody, které vedly velitele Rudé armády k tomu, že povstalcům nepřišli na pomoc. Knížka se pokouší o vylíčení pravdivého obrazu tragické kapitoly druhé světové války a polských dějin. Průběh, příčiny a důsledky Varšavského povstání z roku 1944. Příběh hrdinného odporu Varšavanů proti nacistickým okupantům země zasazuje autor do širších mezinárodních souvislostí druhé světové války. Literatura faktu.

Popis nakladatele

První zpráva o Varšavském povstání dorazí do Berlína 1. srpna v 17.30. Když ji dostane na stůl Himmler, obratem odešle svému Vůdci pomstychtivě velikášské hlášení, které je druhým vstupním mottem této knihy. „Hitlerova odpověď nebyla přímo zaznamenána,“ píše Norman Davies. „Nepochybně se však odráží v pozdějších Himmlerových příkazech.“ Tady jsou dva z nich: „Zajatí povstalci budou popraveni bez ohledu na to, zda dodržují či nedodržují Ženevské konvence. Neválčící obyvatelé, včetně žen a dětí, budou též popraveni. Celé město bude srovnáno se zemí – to jest domy, ulice, veřejné stavby i vše, co se v něm najde.“ A jen o málo později ke „speciálním“ jednotkám, vyslaným, aby za každou cenu potlačily povstání: „Každého obyvatele je třeba zabít, nebrat žádné zajatce. Varšava musí být srovnána se zemí, tak bude celé Evropě dán odstrašující příklad.“ Co může následovat, když takový rozkaz dostanou vyhlášení hrdlořezové, zvyklí utopit jakýkoli odpor v moři krve? To, co se v dalších dnech stane ve městě nad Vislou. Pro srovnání, které se obejde bez komentáře, stačí vybrat několik řádek z instrukce povstaleckého civilního komisaře Varšavy, zveřejněné 2. srpna na stránkách prvního veřejně vydaného čísla Biuletynu informacyjného: „Všem mrtvým, Němcům i Polákům, se musí dostat provizorního pohřbu a jejich osobní doklady musí zůstat uchovány. Všechny samozvané soudy jsou zakázány. Všichni nepřátelé polského národa, Němci nebo Volksdeutsche, jsou pod ochranou až do soudního řízení. Veškerý majetek patřící německým občanům či německému státu musí být chráněn a inventarizován.

Další popis

Když šéf SS Himmler posílal Hitlerovi hlášení o výbuchu Varšavského povstání, vložil do něj i dvě krvelačné pomstychtivé věty, které se staly názvem této knihy. Neuvěřitelných třiašedesát dní hrdinského odporu zaplatilo životy na dvě stě tisíc Varšavanů. Nacistická zběsilost v průběhu bojů i po kapitulaci povstalců proměnila polskou metropoli v moře trosek. Jeden z nejtragičtějších dějů dvacátého století je i po šedesáti sedmi letech stále živou ranou polských dějin. A také bolavým místem svědomí vítězů druhé světové války. Jak se zrodila a kam směřovala povstalecká Armija krajowa, Domácí armáda – nejpočetnější vojsko, jaké se kdy připravovalo v konspiraci na otevřenou válečnou akci? Proč udeřila právě 1. srpna? Jak dokázali chatrně vyzbrojení "chlopaci z AK" tak dlouho čelit drtivému tlaku těžkých zbraní? Proč jim Rudá armáda – které vytvářeli cenné předmostí pro útok na západní břeh Visly a dál na Berlín – nepřišla na pomoc? Vyčerpali v té věci západní spojenci všechny možnosti nátlaku na Stalina? Jaké byly další osudy přeživších povstalců ve rdousivém sevření totalitní zvůle? Desítky let bojovali poctiví polští vlastenci o pravdivý obraz povstalecké epopeje, o čest, která jí právem patří. I český čtenář by měl poznat celou pravdu ve všech jejích souvislostech.



Když šéf SS Himmler posílal Hitlerovi hlášení o výbuchu Varšavského povstání, vložil do něj i dvě krvelačné pomstychtivé věty, které se stal názvem této knihy. Neuvěřitelných třiašedesát dní hrdinského odporu zaplatilo životy na dvě stě tisíc Varšavanů. Nacistická zběsilost v průběhu bojů i po kapitulaci povstalců proměnila polskou metropoli v moře trosek. Jeden z nejtragičtějších dějů dvacátého století je i po šedesáti sedmi letech stále živou ranou polských dějin. A také bolavým místem svědomí vítězů druhé světové války.Jak se zrodila a kam směřovala povstalecká Armija krajowa, Domácí armáda – nejpočetnější vojsko, jaké se kdy připravovalo v konspiraci na otevřenou válečnou akci? Proč udeřila právě 1. srpna? Jak dokázali chatrně vyzbrojeni „chlopaci z AK“ tak dlouho čelit drtivému tlaku těžkých zbraní? Proč jim Rudá armáda – které vytvářeli cenné předmostí pro útok na západní břeh Visly a dál na Berlín – nepřišla na pomoc? Vyčerpali v té věci západní spojenci všechny možnosti nátlaku na Stalina? Jaké byly další osudy přeživších povstalců v rdousivém sevření totalitní zvůle? Desítky let bojovali poctiví polští vlastenci o pravdivý obraz povstalecké epopeje, o čest, kteří jí právem patří. I český čtenář by měl poznat celou pravdu ve všech jejích souvislostech.  


Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Miloslav Jenšík - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Miloslav Jenšík Skoncujeme s nimi! Varšava bude zničena!

TRAGICKÝ PŘÍBĚH POVSTÁNÍ 1944

PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST

NAKLADATELSTVÍ EPOCHA


4

Ediční rada Edice Magnetka:

prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc., (FFUK, Technická univerzita Liberec)

doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, Institut komunikačních studií)

doc. PhDr. Radek Fukala, Ph. D. (Univerzita Hradec Králové)

PhDr. Miloslav Martínek, CSc.

JUDr. František Čermák

Dík Dr. Antonimu Krohovi za laskavé přečtení rukopisu

a připomínky k němu.

Copyright © Miloslav Jenšík, 2011

Czech edition © Pražská vydavatelská společnost (vazba V2), Nakladatelství

Epocha (vazba V8), 2011

MK ČR E 17663

ISSN 1802-6915

ISBN 978-80-7250-548-7 (PRAŽSKÁ VYDAVATELSKÁ SPOLEČNOST)

ISBN 978-80-7425-063-7 (NAKLADATELSTVÍ EPOCHA)


5

Snad to byl plamen, který planul ve  velkém krbu, snad bohatá jíd

la, vzácná francouzská a  maďarská vína; cítil jsem, jak se mi zardívá

čelo. Seděl jsem u stolu německého krále polské země, ve velkém sále

Wawelu, v  starobylém, vznešeném, bohatém, učeném královském

městě, jemuž je jméno Krakov; uprostřed nicotného dvora tohopro

stoduchého, krutého, ješitného Franka, který má za to, že se do něho

převtělil nějaký italský renesanční šlechtic. Melancholický stud mi

zardíval čelo... Stejně jsem se rděl, když jsem projížděl autem pus

tými zasněženými pláněmi mezi Varšavou, Lodží a  Radomí, Lvovem

a Lublinem; samá smutná města a žalostné vesnice, obydlenébledý

mi, hubenými lidmi, kteří měli ve  tváři vepsán hlad, úzkost, porobu,

zoufalství a v jasných očích ten podivně čistý pohled, jaký měl polský

národ v neštěstí.

V  tu chvíli se otevřely tiše dveře a  na  stříbrném podnosu vplula

pečená husa... Byla to plňoučká, tučná polská husa, masitá prsíčka,

tlusté boky, krk samý sval. Nevím, proč mě napadlo, že nebyla nejspíš

po  starém dobrém způsobu zaříznuta nožem, nýbrž zastřelena u  zdi

četou  SS. Zdálo se mi, jako bych slyšel ostrý rozkaz „Feuer!“ a  náhlý

praskot hromadného výstřelu. Ta husa jistě padla s hlavou vztyčenou,

dívajíc se zpříma do tváře krutým utiskovatelům Polska. „Feuer!“ vykřikl

jsem silným hlasem, jako bych si náhle uvědomil, co znamená tenvý

křik, ten chraptivý zvuk, ten ostrý rozkaz, jako bych čekal, že ve velkém

sále Wawelu zazní náhlý praskot salvy. Všichni se dali do smíchu.Smá

li se, zvracejíce hlavy nazad... „Feuer!“ vykřikl teď zase Frank a všich

ni se ještě víc smáli, hlavu skloněnou k  pravému rameni, oči upřené

na husu, levé napůl zavřené, jako by mířili doopravdy,

Curzio Malaparte

Kaput

Mein Führer, tato chvíle je složitá. Z historického hlediska je však akce

Poláků požehnáním. Skoncujeme s nimi...Varšava bude zničena. Toto

město, které je duchovním hlavním městem šestnáctimilionového

až sedmnáctimilionového národa a  jež od  první bitvy u Tannenber

gu sedm set let blokovalo naši cestu na  východ, přestane existovat

a  v  tom smyslu samotní Poláci již nikdy nebudou představovat pro

blém pro náš den a pro všechny, kteří přijdou po nás.

Heinrich Himmler

Hlášení Hitlerovi


6

Válečný kabinet si přeje, aby sovětská vláda věděla, že veřejné mínění

v naší zemi je hluboce dojato událostmi ve Varšavě a strašnýmutrpe

ním Poláků. Ať to bylo s počátkem povstání tak či onak, za přijatéroz

hodnutí nemohou nést odpovědnost pouze lidé z  Varšavy. Naši lidé

nedokážou pochopit, proč dosud nebyla Polákům ve Varšavě vyslána

žádná pomoc zvenčí. Veřejnost se nyní dovídá, že tato pomocnemoh

la být vyslána v důsledku rozhodnutí vaší vlády, na jehož základěne

bylo americkým letounům povoleno přistát na letištích, která se nyní

nacházejí v ruských rukou. A jestliže Poláci ve Varšavě budou teďješ

tě přemoženi Němci... bude to pro zdejší veřejné mínění otřes, který

může mít nedozírné následky. Sám válečný kabinet nemůže pochopit,

proč vaše vláda odmítá brát v úvahu závazek pomoci Polákůmve Var

šavě, jaký pociťuje britská či americká vláda.

Winston S. Churchill

Telegram Stalinovi


7

KAPITOLA PRVNÍ

Hodina „W“, obratník zúčtování

Bylo před pátou. Povídáme, a najednou přestřelka. Potom něco jako těžší

zbraně. Slyšíme děla. A vůbec různé druhy zbraní. A pak křik: „Hurrááá...“

„Povstání,“ řekli jsme si hned, tak jako všichni ve  Varšavě. Bylo to divné. Protože to slovo jsme nikdy předtím nepoužívali. Znali jsme ho jen z  dějepisu, z  knížek. Už nás nudilo. A  teď najednou... je a dokonce s „hurrááá“. To „hurrááá“a „ta ta ta ta“ znamenalo, že povstalci dobyli soud od Zahradní ulice. Pršelo. Dávali jsme pozor, aby nám nic neuteklo. Okna Irenina bytu vedla na druhý dvorek s červenou zídkou na konci, a za tou zídkou se táhl až k zahradní ulici ještě jeden dvorek, s pilou,kůlnou, hromadou prken, s vozíky. Díváme se a vtom někdo v německévojenské blůze, s vojenskou čepicí a červenobílou páskou přeskakuje přes tu červenou zídku z tamtoho dvorku na náš. Skočil na bednu na smetí. Z ní na stoličku. Ze stoličky na zem.

„První povstalec,“ vykřikli jsme. „Víš co, Mironku, já bych se mu snad vzdala,“ řekla Irena nadšeně skrz záclonu.

Miron Białoszewski

Památník z varšavského povstání

Dvaačtyřicet minut po poledni 20. července 1944 vybuchlav poradní místnosti Vlčího doupěte bomba, nastražená statečnýmplukovníkem Clausem Schenkem von Stauff enbergem. Adolf Hitler

zázračně vyvázl bez většího zranění a krutě pak zúčtoval sestrůjci atentátu a  pokusu o  převrat. Sny o  tisícileté říši hákového kříže utrpěly další vážnou trhlinu; nemohlo být pochyb o tom, že už

i  německý generální štáb je nakažen virem poznání blížícího se

hořkého konce.

A vichřice odvety za zločiny nacismu nabývala na sílei rychlosti. V červenci se na invazní frontě v Normandii objevil nejútočnější


8

americký generál George Patton. V posledních dnech měsíceporvé zasáhl do řízení bojů a během čtyř dnů nepřetržitých úderů

dosáhl toho, oč jeho předchůdci marně usilovali už od  vylodění

na normandských plážích. Kobra – takový byl krycí názevprůlomové operace u Avranches – značně rozšířila předmostía umožnila další postup do nitra Francie. Spojenci se probíjeli dál také Itálií;

zprávy o hrdinství krajanů v bojích o opevněný vrch MonteCassino, který pět měsíců blokoval postup k Římu a dál na sever,zdvihaly v okupovaném Polsku hlavy a vlévaly novou naději do srdcí.

„Czerwone maki na Monte Cassino zamiast rosy piły polską krew,“

zpívá se v písni, která brzy poté v celé zemi získala obrovskoupoularitu. Tolik a tak drahocenné rosy rudé máky na úbočíchklášterní hory opravdu nikdy předtím nevypily. „Ta ziemia do  Polski

należy, choć Polska daleko jest stąd,“ říká jiné dvojverší té balady.

Je třeba překládat? Až v daleké Itálii leží kus Polska, rozlehlé pole

stovek prostých křížů se jmény mužů, kteří se v duchu dávnénárodní tradice s krajní sebeobětavostí bili na druhém konci Evropy

(a předtím v Africe) za osvobození zmučené vlasti.

Nacistické panství nad Polskem bylo nesrovnatelně krutější než třeba u nás nebo ve Francii. Jeho konec se však v té době už valem přibližoval. Že přicházel ze sovětského východu, přijímala většina Poláků s krajní nedůvěrou nebo přinejmenším s velice smíšenými pocity. Jejich kořeny sahaly až do daleké minulosti, ale ještěmnohem chmurnější pocity živily i tragédie zcela nedávné.

Od rozdrcení elitní německé 6. armády u Stalingradu zasazuje Rudá armáda nepříteli ránu za  ranou. Kursk a  Kyjev, to jsou nejvýznamnější milníky jejího teď už nezadržitelného postupuna záad. Na prahu léta roku mají Georgij Žukov, Alexandr Vasilevskij, Konstantin Rokossovskij a  další Stalinovi vojevůdci na sovětsko-německé frontě o sedmdesát procent vojáků, o osmdesát procent kanonů, houfnic a  minometů a  o  šedesát procent tanků a samochodných děl více než nepřítel. K  tomu již téměř pětinásobnou převahu bojových letadel! Jedna útočná vlna se utopí ve  vlastní krvi, ale vzápětí nastupuje druhá, třetí, pátá ...

Kryptonymem sovětské letní ofenzívy proti německé skupině armád Mitte (Střed) je jméno generála Bagrationa, hrdiny Vlastenecké války proti Napoleonovi. Na  úsvitu 23. června 1944 zaútočí čtyři sovětské fronty – v  součtu zhruba 2  400  000 vojáků


9

s 26 400 děly a minomety, 5200 tanky a samochodkami a 5300 le-

tadly! Navíc v  protivníkově týlu operuje na  150  000 partyzánů;

v noci na 20. června rozsáhlou a dobře koordinovanouzáškodnickou akcí zničí železniční tratě, po kterých mohli Němci dopravovat

na frontu záložní jednotky, posilové zbraně a munici. Drtivý nápor

nemůže nic zastavit. Už 3. července je osvobozen Minsk. Jádroněmeckých obranných sil se octne v kotli obklíčení; všechny pokusy

probít se z něj ven jsou marné. Víc než padesát tisíc skleslýchzajatců čeká potupný průvod moskevskými ulicemi. Obyvatelé města

mu přihlížejí s  obrovským a  snadno pochopitelným zadostiučiněním. Když přejdou poslední řady pokořených dobyvatelů, ulice

po nich spláchnou kropicí vozy.

Už ve  dnech, kdy rudoarmějci lámou poslední odpor obklíčených, je maršál Žukov, zástupce hlavního stanu u 1. a 2.běloruského frontu, povolán do Moskvy. Při snídani v přepychové Stalinově dače v příměstském Kuncevu mu hostitel položí dvě otázkyv jedné: „Mohla by teď naše vojska začít osvobozovat Polsko a bezzastavení dojít až k Visle – a na kterém úseku by bylo možné zasadit do  boje 1. polskou armádu?“ Georgij Konstantinovič jako vždy (alespoň podle toho, jak svá vystoupení sám líčí ve Vzpomínkách a  úvahách) obratem vysype jedinou správnou odpověď z  rukávu: „Naše vojska nejen mohou dojít až k Visle, ale musí na ní vytvořit i výhodná předmostí, odkud by byly zajištěny další útočnéoperace na berlínském strategickém směru. Pokud jde o 1. polskouarmádu, měla by být zasazena ve  směru na  Varšavu.“ Přesně podle učebnic válečné akademie – jako při štábní hře na mapách. Stalin téměř neznatelně kývne a  znovu si zapálí vyhaslou lulku. Takové jednoznačné výroky chce od  svých maršálů a  generálů slyšet. Jak s návrhy později naloží, je už pouze jeho věc.

Žukov se ještě dozví, že se nazítří ve Stalinově přítomnosti setká s  představiteli v  Moskvě vytvořeného a  oddaně promoskevského Polského výboru národního osvobození. Tihle soudruzi většinou nic neříkajících jmen, která se drtivá většina Poláků teprve bude učit znát, se na pokyn svých chlebodárců chystajív nejbližších dnech vydat manifest ke všemu lidu okupované země;sovětští propagandisté nepochybně již přistoupili ke  konečné redakci textu ... Třetího dne se ještě uskuteční porada vrchního velení, na níž je s konečnou platností schválen plán další útočné operace


10

1. běloruského frontu pod velením armádního generálaRokossovského: rozdrtit německé uskupení v  prostoru Kovelu na  Volyni

a polského Lublinu, dobýt Brest, v závěru na široké frontěproniknout k Visle a vytvořit předmostí na jejím západním břehu.

ŽE BY STALINOVI NEŠLO O VARŠAVU?

Stačí letmý pohled na mapu: úder míří přímo na polské hlavníměsto! Proč však o něm ve výčtu hlavních cílů nepadlo ani slovo? Že by

to byla pouhá náhoda, nedopatření? Vždyť jde o strategický cíl zcela

mimořádného významu! Varšava není jen metropole Polska, země,

která už na oltář příštího společného vítězství nad nacistickou říší

položila bezpočet obětí. To by mohlo být sovětským politikůma vojevůdcům venkoncem jedno. Polsko se však na  základě teheránských ujednání nejvyšších představitelů Velké trojky protinacistické

koalice napříště chtě nechtě zařadí mezi spojence nebopřinejmenším velmi loajální sousedy Sovětského svazu. Nadto je Varšava také

klíčový a nezastupitelný dopravní uzel. Pokud by i po skončení této operace zůstala v  rukou Němců, stala by se přirozeným úhelným kamenem jejich další obrany na Visle. Naopak, pokud ji toutoofenzívou ovládne Rudá armáda, vyrve nepříteli svorník předposlední přirozené obranné linie na cestě k Berlínu. Potom už v rovině, která umožní plně uplatnit den ode dne drtivější převahu živé sílyi techniky, bude Rudé armádě stát v cestě jen Odra!

Lze uvěřit, že by Stalinovi, tomu oslavovanému geniálnímuduchovnímu otci drtivých úderů, unikla strategická cena Varšavy? Že

by mu o ni nešlo? Ale kdež! Ovšemže mu o ni jde – a jak! A s ní

o celou zemi, jako o ni šlo jeho carským předchůdcům. Kdysi byla

Varšava Napoleonovi branou do Ruska, teď si tu rudoarmějskálavina dokořán otevře bránu do  střední Evropy! Sovětský diktátor

má s  Polskem veliké plány. Dokonce se chystá posunout celý stát

– s  rozpačitým přitakáním západních spojenců – o  pořádný kus

na západ. Věčně vzpurné Poláky má totiž sovětský diktátorodjakživa nerad. Kdyby pro nic jiného, nezapomene jim rok 1920.

„I  když tvůrcem sovětského aparátu teroru byl Polák Felix

Dzeržinskij a  v  represivních orgánech (Čeka, GPU, NKVD) pracovalo na  všech úrovních mnoho polských komunistů, patří Poláci mezi represemi nejvíc postižené národy,“ říká respektovaný

historik Andrzej Paczkowski v  eseji Polsko – „nepřátelský národ“


11

v  mezinárodním sborníku Černá kniha komunismu. „Důvodů

tohoto „privilegia“ – statutu „nepřátelského národa“ – je vícero.

Působily zde nejen vlastní mechanismy ovlivňující chod aparátu

sovětské represe, ale svou roli sehrálo i tradiční nepřátelství mezi

oběma národy. To má své kořeny jak ve  vzdálené minulosti, tak

v podezřívavosti sovětských vůdců – hlavně Stalina – vůči Polsku

a  Polákům. V  letech 1772 až 1795 bylo Polsko nuceno podrobit

se třem dělením, jimiž carská říše pokaždé získala velký díl. Poláci, mající dost ruského útlaku, povstali v letech 1830 a 1863, ale

povstání byla pokaždé tvrdě potlačena. Válka v roce 1914 a téměř

současný rozpad tří říší – německé, ruské a  rakousko-uherské –,

které Polsko utlačovaly více než jedno století, jsou pro něhistorickou příležitostí k obnovení národní nezávislosti.“

Který národ v cizím područí by netoužil po obnovenísamostatnosti? U nás o tom přece také ledacos víme. Jenže není útlak jako

útlak. Autorovi této knihy kdysi jeho polský přítel dr. Antoni Kroh

z Nowego Sącza vyprávěl příhodu, kterou měl od svého dědečka.

Když za první světové války čeští vojáci pod rakouskými prapory

procházeli Haličí na frontu, v rozhovorech s Poláky často otevřeně

říkali, že se při první příležitosti vzdají Rusům nebo k nimpřeběhnou. Poláci nad tím jen kroutili hlavou. „K Moskalům? A proč, pro

boha živého?“ – „ Jsou to přece naši bratři, Slované, jako my i vy!“

– „My jsme na prvním místě Poláci. Slované to jsou, ale naši nebo

vaši bratři? To tedy rozhodně ne! Nám nikdy nic dobrého nepřinesli. Je to prostě velký národ, který považuje za samozřejmé, že už

proto smí deptat ty menší. To mají pod kůží i ti z nich, kteří se sami

třesou před kozáckou nahajkou. Naši krajané, navlečení do jejich

uniforem, přebíhají k  Rakušanům, a  moc dobře vědí proč. Vždyť

vy Rusy vůbec neznáte! Co o nich vlastně víte?“ Tenkrát se tonedorozumění nedalo nijak překlenout. Iluze o mocné slovanskézáštitě u nás defi nitivně pominuly až s 21. srpnem 1968.

Je nepopiratelnou historickou pravdou, že ze tří záborů Polska

se do  roku 1914 nejvolněji dýchalo v  rakouském. Zato v  ruském

bezpochyby nejhůře. O  nějakých občanských právech nemohla

být v carské říši řeč, ani když šlo o Rusy. O ujařmených národech

darmo mluvit; bída, zaostalost, drsné porušťování a  primitivně

vnucované pravoslaví, takový byl jejich úděl. Ještě víc to platilo

u  odedávna nenáviděných Poláků. Východní sousedé jim nikdy


12

nezapomněli, že na  počátku sedmnáctého století dokonce načas

drželi v rukou Moskvu.

K výsledkům první světové války patří obnovení polské –stejně jako české – státnosti. Polská nezávislost se však okamžitě stane trnem v  oku bolševikům, kteří mezitím opanovali Rusko. Nejen proto, že zmenšila dědictví po  carech, které jim ve  všeobecném rozvratu padlo do  klína. Existence Polska také, jak připomíná Pacz kowski, „ihned naráží na  snahu Moskvy vyvolat v  Německu revoluci, pro niž je Varšava překážkou, kterou je nezbytně třeba odstranit.“ A  tak ve  jménu a  halasně vyhlašovaném zájmu světové proletářské revoluce „v  létě 1920 vysílá Lenin Rudou armádu na  Varšavu. Smělý čin takřka uspěje, ale vzepětí polského národa jej nakonec zmaří a v roce 1921 jsou Sověti donuceni podepsat v  Rize mír ve  prospěch Polska. Stalin, který svou neukázněností výrazně přispěl k porážce Rudé armády, nikdy nezapomněl na tuto pohanu ... Od té doby je tedy více srozumitelná podezřívavostsovětských vedoucích činitelů – a zvláště Stalinova – vůči Polsku,Polákům i vůči všem, kdo se podíleli na znovuobnovení nezávislosti: šlechtě, armádě a církvi.“

Zatímco v té samé době naši legionáři bojovali dalekoza Uralem proti bolševikům, naši železničáři odmítali dopravit do Polska tolik potřebné zbraně. Poláci i tak dokázali ubránit proti rudézálavě Lvov a  před Varšavou ji obrátit na  bezhlavý ústup. „Zázrak nad Vislou“ se tomu tenkrát říkalo; ten pojem se poprvé objevil na  stránkách varšavského deníku Rzeczpospolita a  bleskem obletěl celý svět. Moudré hlavy se hned začaly přít, kdo že byl vlastně tvůrcem zázraku. Zasloužil se o  něj nejvíc generál Maxime Weygand, za první světové války šéf francouzského generálního štábu a  pravá ruka maršála Foche, v  době polsko-sovětského střetnutí hlava francouzské vojenské mise ve  Varšavě? Nebo Polák Józef Klemens Piłsudski? Někdejší socialistický novinář, který si svého času jako carův poddaný prodělal své na Sibiři, se za války stalrozhodným stoupencem spolupráce s  Rakouskem-Uherskem. To on vytvořil 1. brigádu polského legionu, bojujícího už tehdy protiRusům. Po  roce 1918 se stal nejvyšším představitelem obnoveného státu i jeho armády a vrchním velitelem v bojích s Rudou armádou. Ve  válce se Sověty se vyznamenávali se i  další generálové – mezi nimi také ti, jejichž jména se ještě nejednou objeví v  této knize:


13

Władysław Sikorski, Stanisław Haller, Kazimierz Sosnkowski,Władysław Anders... V bojích si udatně vedl i Tadeusz Komorowski,

pětadvacetiletý hulánský důstojník, zraněný šavlí rudého kozáka

v předpolí Lvova.

Mezi těmi, jejichž sny o velké dobyvatelské válce pod rudýmpraorem ostudně vzaly za své před Varšavou, hráli významnou roli bývalí carští ofi cíři Michail Tuchačevskij a Semjon Buďonnyj. Ten druhý se zúčastnil už rusko-japonské války v  letech 1904 a  1905. K rudým přešel roku 1918. Byl to hrubý chlap a taková byla i jeho „konnarmija“, později opředená legendami, jež se v mnohém zcela rozcházely s historickou pravdou. Už v ruské občanské válcea později i v konfl iktu s Polskem si 1. jízdní armáda počínala neobyčejně krutě. Ubíjení vzdávajících se protivníků nebo zajatců šavlemipatřilo k oblíbeným kratochvílím rudých jezdců. Téměř pravidlem se stalo zvěrské mučení zajatých polských důstojníků. Vraždění všeho polského se nevyhýbalo ani ženám a dětem. Na denním pořádku byly i loupeže, drancování, znásilňování.

Buďonného jezdecká armáda čítala šestnáct tisíc mužů.Ve vykloubených časech občanské války jistě představovala nemalou sílu. Pro regulérní válku, která měla srazit na kolena Polsko a rozlít se dál na západ, to ale bylo málo. Vždyť jen generál Haller,ve střetnutí s  Rudou armádou šéf generálního štábu, se vrátil do  Polska z  Francie s  početným legionářským vojskem, které prošlo výhní tvrdých bojů. Sovětským plánům by odpovídaly spíše počty někdejší carské armády s  jejími čtyřiceti jezdeckými divizemi, které disponovaly třemi sty tisíci mužů. Semjon Michailovič, který nikdy moc nevážil slova, údajně později prohlásil: „Kdybych měl těch tři sta tisíc šavlí, přeoral bych celé Polsko, a  než by skončilo léto, duněla by naše kopyta na pařížských náměstích.“ Jeho výrok svědčí o tom, že se ani dost málo nepodceňoval. Na každý pád bylo pro Evropu dobře, že tolik šavlí ani zdaleka pohromadě neměl.

Urostlý a  pohledný šlechtický synek Michail Tuchačevskij byl uhněten z  docela jiného těsta. Alexandrovské vojenské učiliště ukončil v roce, kdy vypukla první světová válka a jako poručík elitního Semjonovského gardového pluku v  ní upadl do německého zajetí. Po  několikerých pokusech o  útěk se dostal do Ingolstadtu, kde Němci soustředili podobně nezvladatelné důstojnické zajatce. Poznal se tam i  s  budoucím francouzským prezidentem


14

Charlesem de Gaullem. Když po  uzavření Brest-Litevské smlouvy Němci propustili ruské důstojníky na čestné slovo, že proti nim

už zbraň nezvednou, řekl prý Tuchačevskij na rozloučenou: „Brzy

budu generálem. Jinak mě budou muset zastřelit.“ V Rudé armádě

se v té době kopaly základy závratných kariér, a tak do ní vstoupil.

Když před Varšavou velel bolševickému Západnímu frontu, bylo

mu dvacet sedm – právě tolik jako jeho velkému vzoruNapoleonovi, když se vydal na své italské tažení. Tuchačevskij se často a rád

k té podobnosti vracel a nenechával nikoho na pochybách, že by se

příkladu příštího císaře a dobyvatele Evropy rád přidržel i ve svých

dalších životních krocích. Když odhlédneme od jeho nezřízenéctižádosti, byl to nepochybně schopný velitel. Bleskový vzestup mu

však zjednal řadu nepřátel mezi starými bolševiky. Vrchní velitel

Rudé armády Lev Trockij uznával jeho mimořádné nadánía intuici, ale odmítal dobrodružné prvky jeho strategie a často ironizoval

jeho snahu poslepovat revoluční vojenskou doktrínu z  narychlo

pochytaných marx-leninských formulek.

Podobně jako Buďonnyj, ani Tuchačevskij věru netrpělpřemrštěnou skromností. V  jeho případě to dokládá třeba denní rozkaz vydaný 2. července 1920, dva dny před zahájením ofenzívyZápadního frontu do nitra Polska: „Na západ! Vojáci Rudé armády!Nadešel čas zúčtování. Armáda Rudého praporu a armáda Bílého orla stojí proti sobě ve  smrtelném střetu. Přes mrtvolu bílého Polska vede cesta k celosvětovému požáru. Na svých bodácích přineseme pachtícímu se lidstvu štěstí a mír. Na západ! Udeřila hodina útoku. Na Vilno, Minsk a Varšavu! Pochodem v chod!“ Rozkaz tehdyspolu s Tuchačevským podepsali také politický komisař frontu Smilga, člen vojenské rady Unszlicht a náčelník štábu Schwarz.

Dobývání západu však skončilo nečekaným výpraskem před Varšavou, který obrátil Západní front na zahanbující útěk. Z jeho pěti armád jedna prakticky zanikla a dvě byly zdecimovány tak, že nebyly schopny pokračovat v boji. Také zbývající dvě utrpěly těžké ztráty. Šedesát tisíc rudoarmějců skončilo v  polském zajetí a  více než čtyřicet tisíc – i se samotným velitelem – v německé internaci, když v  kritické situaci hledaly spásu v  ústupu na  území Východního Pruska. Také odhady padlých se točí kolem zhruba čtyřiceti tisíc vojáků. Byl to debakl, který Tuchačevskij (a nebyl sám)později svaloval na  Stalina. Ten jako politický komisař podpůrného


15

Jihozápadního frontu nerespektoval příkaz z Moskvy, aby jehoarmády posílily rozhodující útok na Varšavu. Nepochybněna Tuchačevského žárlil.

Ať už rozhodující obrat způsobila či nezpůsobila Stalinovasvéhlavost, válka skončila jednoznačným vítězstvím Poláků, jež odvrátilo smrtelné nebezpečí, hrozící mladé republice i  celému kontinentu. Svět obdivoval polskou statečnost a Stalin vzplál zlostí proti Polákům i  proti Tuchačevskému. Na  vyřízení těchto účtů si musel pořádně počkat, ale to právě dovedl: trpělivě čekat na svou příležitost a potom udeřit. S příliš ctižádostivým velitelem si tovyřídil až roku 1937, nedlouho poté, co ho jmenoval maršálemSovětského svazu: obvinil ho ze špionáže a všemožných dalších hříchů a dal popravit. Tuchačevskému se tak nakonec stoprocentněvyplnilo, o  čem mluvil při svém loučení s  Ingolstadtem: stal se generálem a byl zastřelen. A Stalinův polský účet? O jeho trojí pomstě v letech 1939, 1940 a 1944 tu ještě bude řeč.

Zatím se vraťme k  operaci Bagration . Po  jejím úspěchu přišla chvíle, kdy sovětský diktátor mohl proměnit Poláky – a s nimi všechny národy východní a  středovýchodní Evropy – ve  své poslušné vazaly. Polská exilová vláda v Londýně, její vojáci v řadách západní aliance a na ni napojená Armia Krajowa (zkratka AK) čili Zemská armáda, páteř a rozhodující část odporu v nacistyokupované a  brutálně terorizované zemi, však měly o  budoucnosti své vlasti zcela jiné představy. A dobře věděly, že o její příštínezávislost, svobodu a demokracii je třeba se bít. Jako ve dvacátém, jako v devětatřicátém roce. MEZI DVĚMA MLÝNSKÝMI KAMENY Od  prvních dnů obnovené polské samostatnosti bylo zřejmé, že se stane trnem v oku jak bolševickému Rusku, tak Německu,které po  porážce v  první světové válce hledalo svou budoucí tvář. V  Polsku ještě nebyly zaceleny rány po  vpádu Rudé armády, která se vehementně hlásila o  dědictví po  carských výbojích, když roku 1922 v Berlíně zčistajasna prohlásil vrchní velitel německého Reichswehru generál Hans von Seeckt, že „... existenci Polskanelze strpět. Je neslučitelná se základními podmínkami německého života. Polsko musí být a bude zničeno.“ Někdejší vojevůdce císaře Viléma řekl také, že raději uvidí Polsko v ruském područí než jako


16

souseda své země. Byly to hodně drsné výroky, ale na rozdílod Lenina, Stalina nebo Trockého, kteří se i při nejbrutálnějšíchmasakrech zaklínali nejsvětějšími ideály proletářské revoluce, von Seeckt

alespoň řekl na rovinu, o co běží.

Hitler měl na co navázat. Roku 1924 vyložil karty na stůlv zloověstné knize Mein Kampf. O svých loupeživých plánech napsal mimo jiné: „My, nacionální socialisté ... začínáme tam, kde se před šesti stoletími skončilo. Děláme konec odvěkému tažení Germánů na jih a na západ Evropy a obracíme své zraky k zemímna východě ... Přecházíme k  politice budoucnosti – k  politice územních výbojů.“ Když se autor těch krvelačných vět o  devět let později stal pánem Německa, mohl začít reálně uvažovat o naplnění svých vizí. A Polsku se jeho „Drang nach Osten“, tlak na východ či touha po východě, v žádném případě nemohl vyhnout.

Vláda ohrožené země před dobyvačnými německými tendencemi ani před nebezpečím sovětské revanše nezavírala oči.Pokusila se zabezpečit zemi pakty o  neútočení, nejprve roku 1932 se Sovětským svazem a  dva roky poté s  už nacistickým Německem. To by ovšem smlouvy tohoto druhu nesměly být pouze bezcenným cárem papíru. O  jejich hodnotě se přesvědčili i  francouzský ministerský předseda Édouard Daladier a britský premiér Neville Chamberlain; nabídli v Mnichově Hitlerovi naše pohraniční kraje v bláhové víře, že tím vyčerpal své územní požadavky – jenomže on se ani zdaleka nehodlal spokojit anšlusem Rakouskaa zmrzačením Československa. Po  15. březnu 1939, kdy německé kolony vtrhly do Prahy a české země byly vnuceným protektorátemvtěleny do  říše hákového kříže, nemohli už si  v  Londýně a  Paříži lhát do  kapsy. Bylo zřejmé, že Německo se necítí být vázáno žádnou dohodou, a  nesporné, že příští obětí jeho rozpínavosti se má stát Polsko. Dva týdny poté, co si Hitler prohlédl Prahu z  oken Hradu, sdělil velvyslanec Spojeného království ve  Varšavě, že vláda Jeho Veličenstva hodlá Polákům dát jednostrannou záruku. Následujícího dne hovořil dokonce Chamberlain v  Dolní sněmovně o „plné podpoře“ pro Polsko, se kterou se ztotožňuje i Francie. Kmotři mnichovské vivisekce konečně pochopili, že Hitler sevyzná v umění, jak své požadavky správně načasovat.

V té souvislosti stojí za povšimnutí, co řekl 26. září 1938 – tedy v době, kdy vyvrcholily jeho přípravy na loupež českého pohraničí


17

–o německoolských třecích plochách: „Uvědomujeme si, že jde

o  záležitost dvou národů, které musí žít vedle sebe a  z  nichž jeden nemůže odstranit druhý. Stát s třiatřiceti miliony obyvatel se

bude vždy domáhat přístupu k moři. Proto bylo nutno nalézt cestu

k vzájemnému porozumění. Tato cesta byla nalezena a bude stále

více upevňována.“ Polsko mělo sice v té době už téměř pětatřicet

milionů obyvatel, ale o  to zde konec konců ani tak nejde. Kdyby

Hitlerovy věty vyřkl někdo jiný, mohly by působit jako korektní

vyjádření dobře uváženého racionálního postoje. Kdyby ...Ministr zahraničí von Ribbentrop zajde koncem ledna 1939 ještě dál:

hovoří o  neustálém „rozvíjení a  upevňování přátelských vztahů

s  Polskem na  základě existující dohody mezi oběma státy, což je

v  souladu s  pevným rozhodnutím vůdce. Polsko i  Německo mohou hledět do budoucnosti v plné důvěře, opírajíce se o vzájemné

vztahy.“

Lež na lež, jedna větší než druhá! Než se kdo naděje, dojdounacisté k závěru, že už není proč chlácholit Poláky ani světové veřejné mínění. Naráz budou porozumění pro polský přístup k mořii vůdcovo pevné rozhodnutí upevňovat přátelství s Polskem ta tam!

Vraťme se na  chvíli proti proudu času až k  28. červnu 1919. Toho dne byla podepsána Versailleská mírová smlouva. Německu mimo jiné ukládala respektovat nezávislost Polska a  vzdát se v jeho prospěch některých území v Pomořansku, Poznaňsku,Záadním a Východním Prusku. O Horním Slezsku měl rozhodnout plebiscit (později Němci část tohoto kraje opravdu ztratili). Když se výčet jejich ztrát ve prospěch Polska shrne, vyjde najevo, že se prostě museli vzdát části své kořisti z  někdejšího porcování Polska. Oni to viděli jinak, zvláště když smlouva stvrzenáv Zrcadlovém sále versailleského paláce Polákům zjednala i přístup k moři Koridorem, úzkým pruhem země v těsném sousedství Gdaňsku; ten starý hansovní přístav byl prohlášen svobodným městem pod kontrolou a záštitou Společnosti národů a spojen s Polskem celní unií. Poláci dostali v Gdaňsku přístavní práva – k jejich naplnění sloužila základna na poloostrově Westerplatte – a nadtovybudovali svůj vlastní „port“ v ústí Koridoru, v někdejší rybářské osadě Gdyni.

Teď však donedávna tak umírněný Berlín najednou požaduje, samozřejmě s  dobře organizovanou podporou tamních Němců,


18

aby Gdaňsk (německy Danzig) byl vrácen říši a aby si tato směla

napříč Koridorem vybudovat železniční a silniční magistrálu, jejíž

území by bylo vyňato z polské správy.

To vše se děje na veřejné politické scéně. A za kulisami?Na květnové poradě s  generalitou wehrmachtu dá Hitler vojákům jasně na  srozuměnou, že teprve teď přijde jejich pravý čas. Jestliže se až doposud získávání nových zemí dělo pod zástěrkousjednocení všech Němců (ein Reich, ein Volk, ein Führer = jedna říše, jeden národ, jeden vůdce), „další úspěchy už není možné získat bez prolévání krve.“ A vůbec nejde jen o Gdaňsk, jehož obyvatelé – alespoň podle německého vůdce – po  ničem netouží tolik jako po  návratu do  říše. Především se tu jedná „o  zajištění životního prostoru na  východě, o  zajištění výživy jakož i  o  řešení baltického problému.“ Tím pádem „odpadá možnost, že bychom mohli Polsko ušetřit. Nezbývá než napadnout je při první příležitosti.“ A teď pozor na čertovo kopýtko: „Jestliže osud nás donutí k válce se západem, je dobře mít k dispozici větší východní prostor.“Hleďme, tady uctívaná nacistická bible doznává jistou korekturu. Polsko znamená pouze první krok, po kterém budou následovat další. A nemusí nutně směřovat jen na východ!

Jak už je v  ráži, Hitler ujistí generály, že obstará důvod k válce. Nemusí přece být kdovíjak věrohodný. „Vítěze se nikdonebude ptát, zda mluvil pravdu či nikoli. Ve  válce se nejedná o  právo nebo pravdu, ale o vítězství. Je proto třeba se obrnit proti soucitu. Válka musí být vedena nejbrutálnějšími prostředky.“ Nadposlední větou pánové s  dubovými ratolestmi na  výložkách trochu pozvednou obočí, jsou přece jen ze staré školy. Válečná praxe nejde dohromady s žádnou přemrštěnou humanitou, ale nepatřík dobrému tónu to takhle neomaleně vyhlašovat předem! Jinak ovšem poučka o účelu, který světí prostředky, není přinejmenším většině velitelského shromáždění rozhodně cizí.

Hitler stupňuje vyhrožování, řve a gestikuluje, atmosférahoustne. Když čas dozraje k  nacistickému útoku, rozjede se naplno Goebbelsova propagandistická mašinérie. Zglajchšaltovaný německý tisk začne denně a ve velmi nápadné úpravě přinášet„zprávy“ o  polských násilnostech na  příslušnících německé menšiny v zemi. Ten scénář se osvědčil už v českém pohraničí. Tentokrát ale nejde ani tak o klamání světa, který už by takovou návnadu stěží


19

spolkl, ale spíše o  vyvolání nenávistné hysterické atmosféry v samotném Německu. A třeba nejen vyvolat náladu potřebnouk zahájení útočné války, ale také připravit půdu pro otřesné záměry, jak

naložit s dobytou zemí a jejími obyvateli.

Zatímco pohádky o  zlých a  krutých Polácích a  jejich dobromyslných a  mírumilovných německých obětech jsou určeny pro veřejnost, v skrytu diplomatických kuloárů se rozehrává ještěcyničtější hra mezi Berlínem a Moskvou. První předpoklad k ní byl vytvořen již v březnu, když Stalin na XVIII. sjezdu komunistické strany kritizoval politiku západních mocností. „Nedovolíme, aby podněcovatelé válek, zvyklí vytahovat kaštany z ohně cizímarukama, zavlékali naši zemi do  konfl iktů,“ řekl. V  Berlíně si jeho slova vyložili jako srozumitelný vzkaz, že SSSR nemá v  úmyslu vstoupit do protinacistické koalice. Jak ukážou příští události,vyložili si je správně. Na  počátku května dosavadního sovětského ministra zahraničních věcí Maxima Litvinova, stoupence aktivní účasti ve  Společnosti národů a  plánů kolektivní bezpečnosti, vystřídá Vjačeslav Molotov; post, který až doposud zastávalkariérní diplomat, přebírá bezskrupulózní stranický funkcionář, člen politbyra státostrany a  jeden z  vnitřního kruhu nejposlušnějších vykonavatelů Stalinovy vůle. (Oddanost tohoto chladnokrevného manipulátora si ostatně diktátor pro každý případ pojistiluvržením Molotovovy manželky do gulagu.) Nastolení Molotova je pro německou diplomacii nepochybným vstřícným gestem. Její šéf Joachim von Ribbentrop má teď otevřené dveře k  jednání, které po počátečním opatrném oťukávání začne pomalu, ale jistěsměřovat k obapolnému vzájemnému porozumění. Na konci července dají Sověti německým partnerům na srozuměnou, že nemají nic proti přivtělení Gdaňsku k  říši ani proti úpravě poměrů v Koridoru; zkrátka, že se s  nimi dá mluvit o  oboustranně výhodném handlu. Přitom s  neotřesitelným klidem dál pokračují v  jednání s Brity a Francouzi; jenom si dávají záležet, aby se nickonkrétního nedohodlo.

To už Hitlera začne pohánět spěch. Přepadení Polska naplánoval na  26. srpen a  chce si předem být jist, že po  jeho dobytí bude mít na nové východní hranici krytá záda, až přikročík útoku na  západě. Proto v  podvečer 20. srpna odešle Stalinovi telegram a návrhem, aby Ribbentrop během dvou, tří dní odcestoval


20

do  Moskvy se zplnomocněním podepsat vzájemný pakt o neútočení. Následujícího večera dostane odpověď. Ta zeširoka hovoří –

jak jinak? – o zájmu národů obou zemí na vzájemných mírových

vztazích a spolupráci, o zlikvidování politického napětí... Führera

však zajímá pouze poslední věta: Stalin souhlasí s Ribbentropovou

návštěvou 23. srpna. Kostky jsou vrženy. Co bude následovat, je už

jen a jen rutina lži a klamu – a v tom se obě smluvní stranyvyznají. Ještě zmíněného dne sice v Moskvě pokračuje jednánís vojenskými delegacemi obou západních demokracií, ale Stalinův dávný

spřeženec Kliment Vorošilov, který ani jindy rozhodně nepatří

k obratným vyjednavačům, má tentokrát dokonce za úkoljakékoli ujednání zmařit; chatrná lodička možné dohody znovu uvízne

na mělčině.

Hodinu po poledni v sovětské metropoli přistaneRibbentropovo letadlo. Příprava smlouvy na  desetileté období s  možností automatického prodloužení o  dalších pět let potrvá pouze několik hodin. Když se chce, jde všechno jako po másle. Pakt sice Molotov a  Ribbentrop stvrdí svými podpisy „až“ v  časných ranních hodinách 24. srpna, ale nese datum předešlého dne.

Je čas pro přípitky. V  takových chvílích se mnohdy lže, až se od úst práší, ale Stalinův výrok nad číší šampaňského má opravdu mimořádný kalibr: „Vím, jak německý lid miluje svého fýrera. Rád bych proto připil na jeho zdraví.“ LOUPEŽ PO PŘÁTELSKÉ DOHODĚ Není to spojenecká smlouva, alespoň navenek ne. Obě vlády se pouze zavazují, že se „zdrží všech aktů síly, všech agresivních činů a  útoků na  druhou stranu, ať už budou vedeny individuálně, či ve spojení s jinými státy. V případě, stane-li se jedna ze smluvních stran objektem nepřátelské akce ze strany třetího státu, druhá ze smluvních stran neposkytne tomuto třetímu státu žádnou pomoc. Ani jedna strana se nebude podílet na  žádném seskupení jiných států, namířeném bezprostředně či nepřímo proti druhé smluvní straně.“

Pro Hitlera je to zelená k útoku. A pro Stalina? To se teprveuvidí. Svět se ale už teď nestačí divit. A divil by se ještě mnohem víc, kdyby znal tajný dodatek smlouvy. Ten ve svém prvním článkustanoví, že na  Baltu se stane severní hranice Litvy rozhraním mezi


21

německou a sovětskou sféru vlivu. Třetí článek deklaruje sovětský

zájem na Besarábii, která je v té době součástí Rumunska;Německo tu beze všeho dá svému partnerovi volnou ruku.

Nejdelší a  – jak se velice brzy ukáže – nejaktuálnější je článek druhý: „V případě nového územního a politického uspořádáníoblastí náležejících k  polskému státu bude rozhraní sfér vlivu mezi Německem a  SSSR tvořit zhruba linie řek Narevu, Visly a  Sanu. Otázka, zda zájem obou stran bude vyžadovat udržení nezávislého polského státu a jakými hranicemi má být tento stát vymezen, bude moci být defi nitivně vyřešena teprve v průběhu dalšíhopolitického vývoje. V  každém případě budou obě vlády tuto otázku řešit přátelskou dohodou.“ Už sama formulace „oblastí, náležejících k  polskému státu“ jaksi zpochybňuje jeho práva. A  jaké že „nové územní a  politické uspořádání“ suverénního státu tu mají na  mysli signatáři paktu? Objasní to jeho tajný protokol, projev kromobyčejného cynismu. „Spojenci“ si prostě předem rozdělují příští kořist. Na závěr si slíbí, že o dalších osudech obyvatel země se na každý pád kamarádsky dohodnou!

Dotčené tři články ovšem jsou a  ještě dlouho zůstanou přísné tajné, určené jen pro nejzasvěcenější ze zasvěcených. A tak sekomunisté po  celé Evropě semknou do  pevného šiku a  jedním hlasem velebí Stalinovu státnickou prozíravost. Nepochybují o  tom, že hospodář Země sovětů se svou obvyklou neomylnou moudrostí zmařil rejdy západních imperialistů. Chtěli ho zaplést do konfliktu s Německem. To tak! Nadarmo nevaroval, že nebude za nikoho vytahovat kaštany z ohně! Mnozí slepí důvěřivci budouzanedlouho v té víře umírat v nacistických věznicích a koncentračníchtáborech. Mnozí jiní tomu budou věřit ještě ve chvíli, kdy i z Moskvy přijde pokyn, aby byli popraveni či eskortováni do některéhosibiřského lágru ...

Ale zatím jsme v létě 1939. Kostky jsou vrženy, nové děleníPolska může začít. Hitler pouze odložil termín přepadení na  pátek 1.  září. Svého nového přítele v  Kremlu o  tom samozřejmě vyrozumí. Třeba už proto, že sovětská rozhlasová stanice v běloruském Minsku bude v příštích dnech vysílat dohodnuté signály,usnadňující navádění německých bombardérů na vybrané cíle.

Teď už jen šéf Říšského bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich, příští katan českých vlastenců, vynese poslední kartu


22

v prolhané kampani, která má ospravedlnit útok na Polsko. 31. srp-

na večer vtrhne do budovy německého rozhlasu ve slezskémpohraničním městě Gleiwitz (nynější polské Gliwice) komando rabiátů

z bezpečnostní služby SD, ale v polských uniformách; ty spolus potřebnými dokumenty zabezpečila Canarisova zpravodajská služba,

jejíž šéf se však mohl jen domýšlet, k čemu poslouží. Útočníci, kteří

se vydávají za polské povstalce (později budou Hitlerem prozjednodušení označeni za vojáky polské armády), zaženou nočnísměnu vysílače do sklepa a v polštině odvysílají plamennou výzvu k boji

na život a na smrt proti Němcům. Regionální deník Oberschlesische

Volksstimme (Hornoslezský lidový hlas) ji hned ráno nazve„sprostou a  potupnou proklamací.“ Než komando zmizí ve  tmě, nechá

na místě „konzervu“. Je to údajně padlý Polák – ve skutečnosti pro

tento účel zavražděný vězeň gestapa. Mrtvý nepromluví ...

A  Goebbelsovy hlásné trouby znovu dují: novou „nestoudnou provokací“ z polské strany přetekla číše vůdcovy trpělivosti!„Měsíce nás všechny sužuje problém, který nám kdysi nadělil versailleský diktát a který se stal nyní neúnosným svou zrůdnostía prohnilostí,“ bouří Hitler v projevu 1. září, kdy už se naplno rozjel zákeřný útok. „Gdaňsk je německé město, Koridor byl a je německý ...Polsko dnes v noci poprvé střílelo na našem území a použilo k tomu i  regulérní vojáky. Od  pěti hodin čtyřiceti pěti minut opětujeme palbu. A od této doby se za bombu platí bombou.“

Německo jásá. Konečně došlo na tvrdá odvetná opatření!„Vítěze se nikdo nebude ptát,“ takže časové aranžmá vyvrcholení série lží už se ani nesnaží o kdovíjakou věrohodnost. Ve městě Tczewu na jih od Gdaňsku je důležitý most přes Vislu. Němci s nímpočítají ve svém nástupním plánu, ale také vědí, že Poláci připravili jeho demolici pro případ vpádu. Proto už v noci proniknev tranzitním nákladním vlaku do Tczewa úderná skupina s úkolemzabránit zničení mostu. Ve  4 hodiny a  40 minut na  město zaútočí střemhlavé bombardéry Junkers 87. I v nepřehledné situaci však polští železničáři alarmují vojáky a spolu s nimi pozemní nájezd zneškodní. O něco později je most skutečně vyhozen do povětří. V 04.45 zahájí školní křižník Schleswig-Holstein, který jepozoruhodnou náhodou právě na přátelské návštěvě ve Svobodném městě Gdaňsku (a jak vyjde záhy najevo, vybavil se k té slávě ostroumunicí!), ostřelování Westerplatte. Téměř současně začne pozemní


23

útok. Vojenská posádka polské výspy má i po nedávném posílení

na zhruba dvojnásobek mírového stavu pouhých 182 mužů; vedle

běžné pěchotní výzbroje disponuje navíc už jen čtyřmiminomety, sedmatřicetimilimetrovým protitankovým kanonem a pětasedmdesátimilimetrovým dělem. Němci mají posádku úzké kosy

ze všech stran jako na dlani. Velí jí však major Henryk Sucharski,

pevný vlastenec a  dokonalý voják, někdejší rakouský důstojník

z první světové války. Původní mobilizační plán ukládal jehojednotce zadržet útočníky šest hodin. Až 31. srpna mu náčelníkvojenského oddělení polského generálního komisariátu v  Gdaňsku

předal nový rozkaz: za  každou cenu hájit Westerplatte celý den,

než dorazí posily. Pod tvrdými údery nacistického blitzkriegu má

však realita s takovými plány málo společného, pomoc sem nikdy

nedorazí. Nicméně neuvěřitelná statečnost, odolnosta vynalézavost obránců proti zhruba dvacetinásobné početní přesile, mocně zmnožené použitím těžkých zbraní, tuto předsunutou pozici

udrží celých sedm dní! Útočníci mají něco mezi třemi a  čtyřmi

sty mrtvých a raněných; ztráty obránců ve chvíli jejich čestnékaitulace činí patnáct padlých a čtyřicet raněných. Major Sucharski

stráví válku v německém zajetí. Po vysvobození z „ofl agu“,důstojnického zajateckého tábora, se ujme velení jednoho střeleckého

praporu Andersova armádního sboru v  Itálii. Jako většina jeho

příslušníků se do vlasti už nikdy nevrátí; v pouhých čtyřiceti osmi

letech zemře v Neapoli.

Po  celých sedm dní opakuje polský rozhlas v  každé své zpravodajské relaci neuvěřitelnou zprávu: „Westerplatte se ještě brání!“ Elektrizující zvěst nemůže změnit poměr sil na frontách, aledodává ducha, posiluje umdlévající. Ještě Polsko nezahynulo, dokud žijí a bojují takoví lidé.

Pět let poté jako kdyby byla ta zpráva od Baltu přítomnana každé barikádě, v každém bráněném domě povstalecké Varšavy. VLAST UBRÁNIT NELZE, ČEST ANO Německý útok vedou dvě skupiny armád. Armeegruppe Süd vyrazila ze Slezska a ze Slovenska, které se po odtrženíod Československé republiky proměnilo v  povolného satelita nacistické říše (za  účast na  lupičské výpravě bude obměněno drobnými územními zisky na  účet Polska na  své severozápadní hranici). Jižní


24

rameno útočných kleští míří nejkratší cestou k  Varšavě. Armeegruppe Nord má útokem ze západu a severu odříznout polskávojska v  Koridoru a  pak pokračovat do  nitra země. Ofenzivní plány

počítají s  obklíčením a  rozbitím sil protivníka na  západ od  Visly.

Celkem se do nitra Polska dere šest tankových, čtyřimotorizované, tři horské a sedmatřicet pěších divizí. Na vpádu se podílejí i tři

slovenské divize. Celkem je nasazeno 1 850 000 mužů, 10 000 děl

a minometů a 3195 tanků.

Polsko brání 38 pěších divizí, 11 jezdeckých a  1 (slovem jedna jediná) motorizovaná brigáda. Pýchou armády je kavalerie. Tvoří ji zdatní a dobře vycvičení vojáci, avšak ti krásní huláni s praporečky v barvách brigád, kteří by jistě znamenali významnou bojovou sílu v první světové válce, nemohou při vší své statečnosti zastavit drtivé nápory pancéřových kolon. Tohle je jiná válka! Polská armáda může proti Němcům postavit milion vojáků s pouze 4300 dělya minomety a  880 obrněnými vozidly, z  toho pouze 211 tanky. Obrovská je německá převaha ve vzduchu – nejen v počtech bojových letounů (1929: 397), ale ve  většině případů i  v  jejich rychlosti, schopnosti manévru a výzbroji. Nadto největší slabinou polského odporu je právě kritický nedostatek protitankových a  protileteckých zbraní. Tehdejší generálplukovník, pozdější polní maršál Erich von Manstein, náčelník štábu německé skupiny armád Süd (Jih), ve  svých válečných pamětech kritizuje Poláky, že podcenili poměr sila snažili se bránit celé území, místo aby se soustředili na obranu na Visle; to má zřejmě pravdu, ale změnilo by to něco na výsledku střetnutí?

Velká Británie a  Francie sice dodrží slovo a  vyhlásí Německu válku, ale to je také všechno, co podniknou na  záchranu Polska. Do boje s Hitlerem se však zatím nepustí.

Mohou Poláci úspěšně odrazit útoky značné přesily, která se na  ně valí ze západu, severu i  jihu? Ovšemže nemohou – zvláště když musí alespoň v  nejnutnější míře krýt i  východní hranici se Sovětským svazem. A co teprve, když jim 17. září Rudáarmáda proradně vpadne do zad a místy dokonce spolupracujes wehrmachtem na  lámání jejich odporu! Mohou tedy Poláci ukončit neřešitelnou situaci tím, že vzdají marný boj? Ovšemže nemohou – protože... Prostě proto, že jsou Poláci.

Kanadský historik William J. Kerr, profesor Londýnskéuniverzity, podal ve  svých Dějinách Polska tuto charakteristiku našich


Toto je pouze náhled elektronické knihy.

Zakoupení její plné verze je možné v

elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist