načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Škola dobra a zla - Poslední navěky - Soman Chainani

Škola dobra a zla - Poslední navěky
-14%
sleva

Kniha: Škola dobra a zla - Poslední navěky
Autor:

Sofie a Agáta si myslely, že nastal konec jejich příběhu, když se jejich cesty rozešly. Agáta se po boji s Krutopřísnou schovává s Tedrosem v Gavaldonu a Sofie žije se Školníkem v jeho ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 300
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2016-03-30
Počet stran: 504
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 498 stran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Iacopo Bruno
z anglického originálu The School for Good and Evil :The Last Ever After ... přeložila Magdaléna Stárková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788075441034
EAN: 9788075441034
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sofie a Agáta si myslely, že nastal konec jejich příběhu, když se jejich cesty rozešly. Agáta se po boji s Krutopřísnou schovává s Tedrosem v Gavaldonu a Sofie žije se Školníkem v jeho věži. Zdá se, že obě našly své „šťastně až navěky“, avšak Fabulář touží jejich příběh dále vyprávět a přepsat. Ale tentokrát nejde jen o jejich pohádku. Zlo ovládlo Nekonečný les a všichni zloduchové a čarodějnice z pohádek se vrátili, aby se pomstili a změnili své příběhy. Chtějí proměnit svět dobra a zla v temnou říši, které by vládla Sofie, a jen Agáta a Tedros jim a stojí v cestě. Jak dopadne poslední navěky v pohádkové říši? Ve velkolepém závěru trilogie Školy dobra a zla se staré stává opět novým a Sofie s Agátou musí čelit nejen přítomnosti, ale i své minulosti, aby našly ten pravý konec své pohádky.

Kniha je zařazena v kategoriích
Soman Chainani - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

Po navěky

V

ůbec nic o mně nevíš,“ prskl Tedros a bouchl svou

princeznu zatuchlým polštářem rovnou do obličeje.

Agáta se zakuckala, ale okamžitě mu vrátila útok s takovou

vervou, že se bouchl o černý rám její postele a peří lítalo všude

kolem. Ani Kmotřička se nedala dlouho pobízet a vrhla se na

Tedrosovu tvář, jako b yho chtěla sežrat. „Potíž je spíš v tom,

že toho o tobě vím až moc,“ zavrčela Agáta předtím, než prince

popadla za nepořádně uvázaný obvaz pod modrým límcem.

Tedros se ji snažil odstrčit, ale Agáta ho

hned zase napadla. Princ ze

sebe ještě tak tak stačilsun

dat drápající kočku a hodit ji

na hlavu její majitelce. Agáta

hbitě uhnula, takžeKmotřič

ka letěla plavným obloukem

rovnou do koupelny. Anizou

falé mávání lysými, vrásčitými

tlapami ji nezachránilo před

tvrdým přistáním hlavouna

před v záchodové míse.„Kdy

bys mě znala, věděla bys, že

rád dělám věci sám,“ durdil

se Tedros, když si utáhltka

ničk yod košile.


„Tys po mně hodil moji vlastní kočku?“ zaječela Agáta avymrštila se na nohy. „A jenom proto, že se snažím, aby těnesežralasně<?“

„To není kočka, ale Satan,“ sykl Tedros a po očku přitom

pozoroval marnou snahu Kmotřičk yv yškrábat se ze záchodu.

„A kdybys mě znala, věděla bys, že kočky z duše nesnáším.“

„Zato se ti asi líbí psi, co? Uslintaní, jednoduší... Vlastně

dost jako ty.“

Tedros se zamračil. „Takovýho povyku kvůli pitomýmuobvazu...“

„Už máš tu ránu tři týdn ya pořád se nechce hojit, Tedrosi,“

naléhala Agáta, zatímco lovila svého kočičího mazlíčka z mísy

a sušila mu vrásčitou kůži rukávem. „Pokud to pořádněneošetříme, začne to hnisat.“

„Možná že u vás na hřbitově to děláte jinak, ale u nás doma

se rányobvazujou.“

„A tak yto pak v ypadá, jako b ytě dvouletý dítě omotalo gázou?“ neodpustila si Agáta posměšnou poznámku.

„Zkus si nechat se bodnout vlastním mečem, když mizíš neznámo kam,“ řekl Tedros. „Máš štěstí, že jsem vůbec ještě naživu. Ještě vteřinu a –“

„A vzpomněla bych si, jaký seš zvíře, a nechala bych tě tam.“

„Ještě mi řekni, že b ysis v týhle kr ysí díře našla lepšího kluka, než jsem já.“

„Pokud jde o to, klidně bych tě vyměnila za trochu ticha a prostoru.“

„A já tebe za slušný jídlo a teplou vanu!“ vybafl Tedros.

S roztřesenou Kmotřičkou v náručí ho Agáta počastovala nenávistným pohledem. Tedros se nakonec přece jen podvolil a s rezignovaným výdechem a zahanbeným výrazem sirozvázal košili, rozpažil a posadil se na postel. „Jen do toho,princezno.“

Na dalších deset minut zavládlo ticho. Agáta opatrněomývala deseticentimetrovou ránu v princově hrudi růžovýmolejem s kapkou bílé pivoňky, který si půjčila z mámina vozíku

23


s bylinnými tinkturami. Při pouhé myšlence, jak Tedros k ráně,

která o vlas minula jeho srdce, přišel, přejel Agátě mráz po

zádech. Raději se zase soustředila na svůj úkol. Nemusela si tu

událost přehrávat v mysli, stačilo, že jí všechno dostspolehlivě připomínal yneodb ytné noční můr y. Omládlý Školníkzlověstně se zubící na Tedrose přivázaného ke stromu... rudý

záblesk v jeho očích, když Tedrose bodl... Agátanechápala, jak může Tedros po tom všem tak klidně spát, ale možná

to bylo tím, že on je princ a Agáta jen Knihomolka. Klukovi

z Nekonečného lesa se zdál každý den, který nekončil smrtí,

dobrý.

Agáta posypala ránu svařenou kurkumou. Tedros sevřelčelist a tiše zasténal. „Říkala jsem ti, že se to nehojí,“ zamumlala jeho princezna.

Tedros zavrčel jako podrážděný lev a odvrátil hlavu. „Tvoje máma mě nesnáší. To proto nikd ynení doma.“

„Chodí po pacientech,“ vysvětlila Agáta, zatímco vtírala sytě žlutý prášek do šrámu, „nějak nás živit musí, ne?“

„Tak proč nechala vozík s bylinkama doma?“

Agátina dlaň spočinula na Tedrosově hrudi. I ona sama si kladla podobné otázky. Potom se zase dala do drhnutí rány. Princ se bolestně zašklebil. „Hele, tak naposled. Nemyslím, že tě máma nenávidí.“

„Už tři týdn yvězíme v jejím domě, Agáto. Všecko sním, jsem hotovej uklízecí antitalent, pořád ucpávám záchod a navíc jí asi neuniklo, že na sebe v jednom kuse štěkáme. Pokud mě ještě nemá plný zuby, nebude to dlouho trvat.“

„Máma tě prostě vidí jen jako další komplikaci už tak složité situace.“

„Agáto, venku je plná vesnice lidí, kteří b ynás zabili, jakmile bychom vystrčili nos ze dveří. Co je na tom složitého?“nadhodil Tedros, když si klekl na postel a napřímil záda. „Podívej, za měsíc mi bude šestnáct, takže budu moct převzít vládu nad Kamelotem jako král a právoplatný dědic. Jasně, mojekrálovství je na mizině, půlka poddaných vzala do zaječích a všechno 24 leží v ruinách, ale to můžeme změnit. Patříme na Kamelot, Agáto. Proč se prostě nevydáme zpátky –“

„To víš přece sám, Tedrosi.“

„Jo. Protože nechceš navždycky opustit mámu. Protože máš rodinu a já ne,“ hlesl princ a odvrátil hlavu.

Agáta se začervenala. „Tedrosi –“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat,“ řekl tiše, „kdyby můj táta ještě žil, tak yb ych ho neopustil.“

Agáta se přisunula blíž, ale Tedros jen zíral někam do zdi. „Tedrosi, jestli tě království potřebuje, měl b yses vrátit,“přinutila se říct.

„Jenže já tě nikd yneopustím, Agáto,“ povzd ychl si princ a potáhl za špinavou nit trčící z jeho ponožky. „Nešlo by to, ani kdybych chtěl. My dva se do Nekonečného lesa dostaneme jen tehdy, když si to budeme přát. Spolu.“

Agáta ztuhla. Takže on už přemýšlel, jak ji tu nechat? Polkla a popadla ho za paži. „Já zpátk ynemůžu, Tedrosi. V lese b y se nám stalo něco hroznýho,“ zachraptěla, „měli jsmepořádnou kliku, že jsme unikli živí.“

„Tomuhle říkáš klika?“ podíval se na ni konečně Tedros. „Jak dlouho myslíš, že se tu můžem schovávat? Jak dlouho tu budeme hnít jako ve vězení?“

Agáta ztuhla. Věděla, že Tedros si zaslouží odpově;, ale zatím na nic nemohla přijít. „Copak tak záleží na tom, kde to svoje navěk yprožiješ? Přece jde jen o to s kým, ne?“ snažila se nadhodit s nadějí v hlase. „Takhle nám to přece učitelé říkali.“

Tedros se ani neusmál. Agáta vyskočila, z čistého ručníku visícího přes rám postele utrhla pás látk ya začala převazovat ránu na hrudi rezignovaně ležícího Tedrose.

„Někd ymi ch ybí Filip,“ zašeptal tiše.

Agáta se na něho znepokojeně podívala. Tedros zrudl jako rajče a začal si nervózně hrát s nehty. „Já vím, že je to blbost. Když si vzpomenu, co všechno nám provedl... nebo provedla. Měl bych ho nenávidět, teda ji, ale kluk klukovi prostěrozumí tak, jak to holka nikd ynesvede. A Filip to dokázal, i kd yž

25


vlastně nikd yopravdu kluk neb yl.“ Tedros se zadíval Agátě do

tváře. „Ale ne... Zapomeň na to.“

„Vážně si myslíš, že tě neznám?“ zeptala se ublížená Agáta.

Tedros se zhluboka nadechl, jako b yse nemohl rozhodnout, jestli říct pravdu, nebo zalhat. „Já jenom, že... první dva roky jsme se hnali za představou, jak budeme spolu, ale vlastně jsme spolu vůbec nebyli. Filipa jsem poznal daleko víc než tebe. Povídali jsme si spolu po večerce, kradli jehněčí z jídelny, na střeše škol ysi povídali o našich rodinách, o tom, čeho sebojíme nebo jaký koláče nám chutnají... Vlastně je jedno, jak to skončilo. Filip byl můj první opravdový kamarád.“ Tedros se na Agátu raději ani nepodíval. „M ydva jsme nikd ykamarádi nebyli, dokonce jsme si ani nedali přezdívky. Měli jsme jen pár chvil pro sebe a naději, že láska bude stačit. A te; tu dřepíme zavření v jednom pokoji, nemůžeme jít ani na procházku, natož třeba na lov nebo si zaplavat. Spíme, jíme, dýcháme jen vedle toho druhého, ale pořád jsme si cizí. Nikd yjsem si nepřipadal tak hrozně... starej.“ Teprve te; očkem sklouzl k Agátině výrazu. „Jen se netvař, že to tak ynecítíš. Sedíme tu jak zapšklí staří manželé a všechno, co ti na mně vadí, okamžitě naroste do gigantických rozměrů.“

Agáta se snažila o chápavý obličej. „A co vadí tobě na mně?“

„Ale ne, nezačínej s tím,“ odfrkl si Tedros a obrátil se na břicho.

„Ráda bych to věděla. Co se ti nelíbí?“

Její princ mlčel. Agáta mu pleskla horkou kurkumu na záda.

Tedros se podrážděně otočil. „Tak zaprvé – jednáš se mnou jako s blbcem.“

„To není pravda –“

Princ se zaškaredil. „Tak chceš to vědět, nebo ne?“

Agáta založila ruce.

„Jednáš se mnou jako s blbcem,“ zopakoval Tedros, „apředstíráš, že máš práci pokaždé, když si s tebou chci povídat. Myslíš si,žesejentakvzdámsvéhodomova, i když je to vždycky 26 princezna, kdo následuje prince. Dusáš po domě v těch svých ohavných škrpálech jako slon, v koupelně po tobě vždycky zůstane potopa, poslední dobou ses ani neobtěžovala usmát, a kdykoli se ti snažím něco říct, tváříš se, jako bych vůbec neměl nárok tě kritizovat, protože jsi tak... tak...“

„Tak co?“ zamračila se.

„Dobrá ,“ dopověděl Tedros.

„Tak jo, a te; já,“ spustila Agáta. „Tváříš se, jako bych těunesla tvýmu nejlepšímu kamarádovi, kterej ale nikd yanineexistoval, a držela tě tu jako zajatce.“

„To říkáš jen z trucu –“

„Pořád mi nutíš pocit viny, že jsem tě sem vzala a zachránila ti život. Nejdřív meleš něco o citlivosti a rytířském chování a pak z tebe vypadne, že princezna má vždycky poslouchat prince. Jsi výbušnej, hrozně se potíš, vynášíš soudy o věcech, o kterých vůbec nic nevíš, a kdykoli něco shodíš na zem – což ječasto – svádíš to na můj dům, místo ab yses sám ch ytil za nos –“

„VždyJ tady není k hnutí!“

„To proto, že jsi vyrostl vhradu! Se západním křídlem,korunovačníma komnatama a stádem roztomilejch služtiček,“ štěkla Agáta. „No, jasný princi, tohle zámek není. Tohle je život. Ale to, že dnes a denně řeším, jak nám zachránit krk, tě nenapadlo? Nedošlo ti, že se snažím zařídit, ab ynáš šJastný konec byl opravduš<astný, a tak nemám čas se zubit jako šašek a vést s tebou hluboký hovor ynad šálkem cappuccina? Ale jistě, to ti ani nepřišlo na mysl, protože ty jsi přece Tedros z Kamelotu, nejkrásnější kluk v Nekonečném lese, a nedejpámbu, ab yses cítil starý!“

Tedros se samolibě usmál. „Vážně jsem tak hezkej?“

„Dokonce i Sofie byla snesitelnější než ty!“ křičela Agáta do polštáře. „A to se mě snažila dvakrát zabít!“

„Tak si jdi do lesa a přive; si tu svou Sofii zpět!“ odsekl Tedros.

„A proč si t yneskočíš pro Filipa?“ štěkla Agáta.

27


Když si uvědomili, že oba myslí tu samou osobu, zahanbeně zmlkli.

Tedros se posunul ke své princezně a dal jí ruku kolem pasu. Agáta se opřela o jeho teplou hru; a snažila se nebrečet.

„Co se to s náma stalo?“ zašeptala. Když Agáta zachránila Tedrose z drápů Školníka, myslela si, že našla cestu ven z pohádky. Utekla smrti, zachránila prince a nechala celý Nekonečný les za sebou i s prolhanou, zrádnou kamarádkou. V náručí svírala svou pravou lásku ozářenou světlem na hranici dvou světů a vydechla úlevou jako hrdinka, která najde své navěky. Konečně měla Tedrose, kluka, kterého milovala tak jako on ji a jehož polibek stále cítila na rtech. Toho, který ji mohl učinit navžd yšJastnou...

Přistála obličejem v hliněné stěně.

Omámeně otevřela oči. Kolem panovala neproniknutelná tma. Ležela na těle svého prince uprostřed zasněženéhogavaldonského hřbitova. Vzpomněla si, co všechno tu nechala.Nesplněný slib Štěpánovi, že mu přivede dceru zpět domů, Starší, kteří pásli po její hlavě, histork yo čarodějnicích upálených na hranici na rynku... Klid. Tohle je náš š<astný konec, snažila se utišit neveselé myšlenky i splašený dech.Už se nám nic zlého nestane.

Agáta zaostřila na střechu domu na sněhem zavátém kopci. Vzdáleně připomínala čarodějnický klobouk. Srdce jíposkočilo radostí, když si uvědomila, že te; je doma jednou provždy. Těšila se na nadšenou tvář své mámy, až ji uvidí ve dveřích. Podívala se na Tedrose s rozpustilým úsměvem.Pokud ji tedy dřív netrefí šlak.

„Tedrosi, vstávej,“ zašeptala. Tedros se ale v její náruči ani nepohnul. Ležel bezvládně v černém zkouškovém plášti ajediný zvuk široko daleko bylo cvakání vraních zobáků, které vyzobávaly červy z hrobové hlíny, a praskání pochodně nad branou.

Když popadla prince za tkaničky od košile, aby jím zatřásla, 28 ucítila na dlani něco teplého a lepkavého. Pomalu zvedla ruce proti světlu pochodně.

Krev.

Jako šílená se řítila mezi rozeklanými náhrobk yanabroušenými stébl yostřice, nadýchaný sníh jí křupal pod škrpál yanahoře čekal temný dům. Máma většinou nechávala hořet svíčky na verandě, ale dnes všude panovala jen temnota. Agáta vzala pomalu za kliku. Hlasité skřípění pantů probudilo postavu v posteli, která se vymrštila na nohy, zabalená do prostěradel jako duch. Callisina hlava konečně vykoukla ze dveří avykulila hmyzí oči. Na chvilku se rozzářila radostí z návratu dcery, ale potom si všimla hrůz yv Agátině tváři a sama zbledla jako stěna. „V-v-viděl tě někdo?“ vykoktala. Agáta zakroutilahlavou. Její matka se s úlevou usmála a chtěla ji sevřít v náručí. Když se Agátin výraz nezměnil, zastavila se a úsměv jí zamrzl na rtech. „Provedla jsi něco?“ zalapala po dechu.

Spolu seběhl ydolů z Hrobového vršku. Agáta vedla Callis ve vytahané černé noční košili rovnou k Tedrosovi. Závějemi ho dotáhl yza paže až domů. Agáta se zadívala na matku, která vypadala jako její starší kopie s černými vlasy a vybledlou pletí. Čekala, že při pohledu na opravdového prince zatají dech, ale Callis nespouštěla oči z potemnělého města pod nimi. Agáta se radši neptala proč. Kromě toho ji stejně nezajímalo nic jiného než záchrana Tedrosova života.

Jakmile ho vtáhl ydovnitř, položila Callis Tedrose nakoberec a rozhrnula mu mokrou košili obalenou bodláky. Agáta šla zatím zatopit v krbu. Když se vrátila, málem omdlela. Rána v princově hrudi zela tak hluboko, že skoro viděla tlukot jeho srdce.

„On... bude v pořádku, že jo?“ koktala Agáta s očimaplnýma slz. „Musí...“

„Na umrtvení už je pozdě,“ mumlala Callis, zatímco hledala po zásuvkách nit.

„Musela jsem ho vzít s sebou, mami... Nemohla jsem ho ztratit –“

29


„O tom si promluvíme později,“ odsekla Callis tak přísně, že se Agáta přikrčila ke stěně. Sklonila se nad princem auzavřela ránu pěti pořádnými stehy. Tedros se probral bolestí, hlasitě zasténal, a když si všiml cizí osoby s jehlou v ruce, popadl koště a hrozil jí ránou do hlavy, kdyby se chtěla byJ jen o centimetr přiblížit.

Od té dob yse ti dva neviděli.

Agátě se podařilo Tedrose uspat sladkými slůvky, takže se mohla k ránu vyplížit za matkou do kuchyně a nechat mělce oddechujícího Tedrose s napůl ošetřenou ránou v pokoji za černým závěsem. Dusno, které mezi ní a Callis panovalo, b yse dalo krájet.

„Podívej, tak ymě chtěl zabít, kd yž jsem ho poprvé uviděla,“ zachraptěla a vzala z kredence dva železné talíře. „Určitě si ho oblíbíš, uvidíš.“

Callis nalila z kotle do misk yzakalený guláš. „Než odejde, ušiju mu novou košili.“

„Ehm, mami? V pokoji nám spí opravdový pohádkový princ a t yse staráš o košili?“ podivila se Agáta, kd yž se uvelebila na rozvrzané židli. „Copak si nevzpomínáš, že ještě nedávno by celý Gavaldon pořádal oslavu, kdyby mě někdo viděl na sto metrů od kluka? Zapomnělas, že to t yjsi mi pořád v ykládala, že pohádk yexistujou? To se ani nezeptáš, kdo to je?“ Agáta vykulila oči. „Počkej. Než odejde? Ale Tedros zůstává vGavaldonu. Navždycky.“

Callis položila před Agátu misku se snídaní. „Ropuší polívka je nejlepší teplá.“

Agáta se vzchopila. „Hele, já vím, že nám tu s ním bude těsno, ale určitě si s Tedrosem najdeme ve vesnici práci, a když si trochu našetříme, můžem si koupit větší dům, třeba zrovna tam dole ve vesnici.“ Agáta se usmála. „Jen si to představ, mami. Měli bychomživé sousedy...“

Callis se zamračila. Agáta sledovala matčin pohled až kuleenému oknu nad dřezem. Agáta seskočila ze židle, aniž b yse dotkla polévky, popadla hadřík na nádobí a vyčistila jím ná- 30

nos yšedého prachu, mastnot ya plísně, až do místnosti vnikl

první sluneční paprsek. Agáta překvapeně ucouvla. Nakaž

dém sloupu na náměstí vlál rudý prapor s nápisem:

„Čarodějnice?“ zajíkla se Agáta při pohledu na vlastní tvář

ve stu provedeních. Barevné domk yza náměstím, kterézdeci

moval ynájezd yz lesa, někdo opravil do podobymonotón

ních kamenných bunkrů. Kolem stál ystráže v dlouhýchčer

ných kabátech, černých maskách ze železa a s kopími v ruce.

S hrůzou v očích se podívala na náměstí, kde vedle křivé věže

s hodinami kdysi stávala její a Sofiina socha. Místo ní se tam

te; tyčila dřevěná hranice z březových polen ozářená loučemi

a plakát s dvěma dívčími tvářemi. Nebylo pochyb o tom, komu

patřily.

31

Agátě se sevřel žaludek. Jedné veřejné popravě o vlásek unikla a tad yji hned čeká druhá.

„Varovala jsem tě, Agáto,“ ozval se za jejími zád ymatčin hlas. „Starší považovali za čarodějnici jen Sofii. To ona sem přivedla útočník yz lesa. Té noci, kd yji chtěli odevzdat jejím pronásledovatelům, ti zakázali vycházet z domu. Ale ty jsineoslechla. Te; mají za čarodějnici i tebe.“

Agátě se podlomila kolena.

„Takže mě chtějí upálit?“

„Kdybys přišla sama, Starší by tě možná ušetřili,“ schovala si matka hlavu do dlaní. „Musela b ysis jen v ytrpět trest stejně jako já, když jsem tě nechala utéct.“

Agátu zamrazilo. Zadívala se na matku, prohlédla si její tvář s orlím nosem, tyčkovité ruce i prsty na rukou a nohou, aležádné jizv yneviděla. „Co ti provedli?“ zeptala se v yděšeně Agáta.

„Nic z toho, co b ypostihlo tebe, kd yb ytě tu s ním našli,“ zvedla Callis zarudlá víčka. „Starší námi odjakživa pohrdali, Agáto. Jak tě vůbec mohlo napadnout brát s sebou někoho z lesa?“

„Ale... v té knížce přece stálo KONEC,“ koktala Agáta. „Sama jsi přece říkala, že když je pohádce konec, znamená to žili š<astně až do smrti.“

„ŠJastně? Sním?“ vyhrkla Callis a vyskočila od stolu. „Naše svět yod sebe nejsou oddělen yjen tak pro nic za nic, Agáto. On tad ynikd yšJastný nebude. T yjsi Knihomolka a on –“

Callis se odmlčela. Agáta na ni překvapeně vykulila oči. Matka se raději otočila zpět ke dřezu a chvatně pumpovala vodu do kotlíku.

„Mami?“ hlesla Agáta bledá jako stěna. „Jak víš, kdo jeKnihomol?“

„Hm? Neslyším tě, zlato!“

„Kni-ho-mol,“ překřikovala Agáta řinkot nádobí. „Odkud to slovo znáš?“

Callis pumpovala ještě divočeji. „Nevím. Asi jsem ho někde četla.“ 32

„Kde?“

„Asi v nějaké pohádce, zlato.“

Jasně, povzdychla si Agáta ve snaze se trochu uklidnit. Její máma o pohádkách vždycky věděla úplně všechno, ostatně jako všichni rodiče v Gavaldonu, kteří horečně skupovali všechny knížk yz knihkupectví pana Deauvilla, ab yv nich hledali stop y po unesených dětech.V jedné z těch knížek se o tom museli zmínit,řekla si Agáta. To proto mě nazvala Knihomolkou a princ ji nevyvedl z míry.

Když se ale Agáta otočila zpět ke Callis, všimla si, že stále ještě pumpuje vodu do přetékajícího kotlíku, zírá někam do neurčita a se zaJatými pěstmi se snaží odehnat vzpomínky. Agátě se sevřelo srdce, jako b yji někdo proklál rampouchem. V prsou se jí usadil pocit, že její matka o pohádkách jennečetla. Ona jednu sama prožila...

„Jakmile se vzbudí, potáhne zpátk ydo lesa,“ zavrčela Callis, když konečně přestala pumpovat.

Agáta se probrala z vlastních myšlenek. „Do lesa? Málem jsme tam oba přišli o krk, mami! A t ynás tam chceš poslat zpátky?“

„Tebe ne,“ zamumlala Callis zád yk Agátě. „Jen jeho.“

Agáta otevřela překvapeně pusu. „Něco takovýho může říct jen člověk, kterej nikd yneprožil pravou lásku.“

Callis ztuhla. Napjaté ticho rušilo jen tikání kostlivých hodin na stěně.

„Vážně si myslíš, že je tohle tvůj šJastný konec, Agáto?“ zeptala se Callis.

„Musí být, protože já už Tedrose nikd yneopustím. A tebe tak yne,“ žadonila Agáta. „M yslela jsem si, že své štěstí najdu v lese, že můžu opravdovému životu prostě utéct, ale... Nejde to. Nikd yjsem nechtěla žádnou pohádku a přála si jen se budit každé ráno tad yna Hrobovém vršku a vědět, že mám tebe a svou spřízněnou duši. Jak jsem mohla vědět, že to bude zrovna princ?“ Agáta si osušila oči. „Vůbec nevíš, co jsme si zažili, než jsme se našli. Netušíš, jaké zlo jsme nechali za sebou.

33


Je mi jedno, jestli tu budeme muset sedět zavření sto let. Aspoň

budeme spolu a šJastní. Jen nám musíš dát šanci.“

Uhelnatou kuchyni zalilo ticho.

Callis se otočila na dceru. „A Sofie?“

„Je pryč,“ odpověděla Agáta ledově.

Matka jí věnovala překvapený pohled. Dole ve městěunaveně odbíjel yhodin y. Callis postavila kotlík na kamna, zažehla pod ním oheň, do vod yvhodila několik lístků kalank yamíchala tak dlouho, až se rozpustily. Agáta ji se zatajenýmdechem sledovala.

„Asi budem potřebovat ještě vajíčka,“ řekla nakonec matka. „Princové totiž ropuch ynejedí.“

Agáta málem omdlela úlevou. „Díky, mami, díky, díky!“

„Každé ráno, než půjdu do práce, vás tad yzamknu. Pokud budeme opatrní, stráže sem ani nepáchnou.“

„Uvidíš, že ho budeš mít ráda jako vlastního, mami,“vydechla Agáta. „Ale počkej. Do města? Říkalas přece, že nemáš pacienty?“

„Nezapalujte oheň v krbu a neotvírejte okna,“ poručilaCallis, když nalila do dvou hrnků trochu čaje.

„Proč sem stráže nepůjdou?“ vyzvídala Agáta. „Myslela jsem, že se sem naopak podívají ze všeho nejdřív?“

„A aJ vás ani nenapadne někomu otevírat!“

„Počkat – a co když to bude Štěpán?“ rozjasnila se Agáta. „On b yse za nás u Starších přece mohl přimluvit.“

„ Zvláš< když to bude Štěpán.“

Matka s dcerou si vyměnily ustarané pohledy.

„Tvůj princ sem nikd ynezapadne, Agáto,“ hlesla Callis. „Nikdo svému osudu jen tak neuteče.“

V jejích očích se skrýval strach tak veliký, jaký Agáta ještě nikd yneviděla. Jako b ysnad ani nemluvil yo princi.

Agáta vzala matku do náručí. „Slibuju, že Tedros tu bude tak šJastný jako já sama,“ zašeptala, „a t ysi ani nevzpomeneš, jak jsi mohla nedůvěřovat dvěma tak zamilovaným lidem.“

Za jejich zád yse ozvalo hlasité řinčení. Závěs mezi kuch yní 34 a pokojem se sesunul k zemi a do kuchyně přivrávoral Tedros, utahaný, polonahý, s rudýma očima a zkrvaveným kusemprostěradlanahrudi.Posadilse,čichlsik polévce a div senepozvracel. Raději misku odstrčil do bezpečné vzdálenosti.„Potřebujeme čerstvého koně, ocelový meč a dost masa a chleba na tři dny cesty,“ zvedl s ospalým úsměvem oči k Agátě. „Doufám,princezno, že ses stihla se všema rozloučit. Je čas odjet na Kamelot.“ První týden si Agáta myslela, že je to jen další zkouška v jejich příběhu. Doufala, že hranice na náměstí za chvíli zmizí, na trest smrti se zapomene a Tedros si zvykne na obyčejný život. Při pohledu na milovaného prince s tváří plyšového medvídka nepochybovala, že i kdyby tu měli sedět navždy, určitě najde způsob, jak budou šJastní.

Druhý týden ale začalo být v domku na hřbitově těsno. Bu; chybělo jídlo, nebo hrnečky a ručníky. Kmotřička s Tedrosem se spolu rvalijakoslabomyslnísourozenci, Agáta si začala všímat všech princových protivných zvyků (vyplácalnajednou všechno mýdlo, mléko pil zásadně přímo z bandasky, cvičil jako posedlý maniak a dýchal s otevřenou pusou) a Callis pochopila, co je to mít na krku dva puberJáky, kteří na nikom závislí býtnechtějí. („Proti tomuhle byla škola procházka růžovouzahradou,“ mručel k smrti znuděný Tedros. „Tak se vrátíme, ab ytě Školník mohl dodělat, jo?“ odpovídala Agáta.) Třetí týdenzačal Tedros hrát rugb yproti sobě samotnému, srážet neviditelné soupeře, mumlat v zápalu hr ya pochodovat po místnosti jako šelma v kleci, zatímco Agáta ležela v posteli s polštářem přes hlavu a modlila se, ab yse na ně z nebes konečně sneslo to vytoužené štěstí. Místo toho na ni ale spadl jen Tedros ve snaze chytit míč. Neopatrným pohybem si znovu otevřel ránu. Agáta ho odměnila ránou polštářem, Tedros jí oplatil stejnou mincí, a než se nadáli, seděla kočka v záchodové míse. Když tak vedle sebe leželi obalení peřím a Kmotřička okapávala v rohu, visela mezi nimi jako černý mrak Agátina nezodpovězená otázka.

„Co se to s náma stalo?“

35


Během čtvrtého týdne spolu Agáta a Tedros přestali trávit čas. Princ nechal posilovacího šílenství a jen rezignovaněposedával neoholený a špinavý u kuchyňského okna, odkudpozoroval Nekonečný les. Asi se mu stýská po domově, pomyslela si Agáta. Dobře si pamatovala, že i jí ve světě pohádek chyběl Gavaldon. Když se ale Tedrosova temná nálada po několika dnech ještě prohloubila, poznala Agáta, že jeho bolest je daleko závažnější než pouhý stesk. Sžíral ho pocit vin ya m yšlenka, že někde v daleké zemi bude chybět dědic trůnu. AJ se Agáta snažila, jak chtěla, nenašla ta správná slova, kterými byTedrose utěšila. Všechno, co ji napadlo, byla jen snůškaotřepaných frází, a tak se raději schovala pod peřinu a četla si pořád dokola své staré pohádkové knížky.

Při pohledu na krásné princezn ya okouzlující prince musela myslet na to, jak jí vlastní navěky zhořklo. Ostatní pohádky měl yjasné, jednoznačné rozuzlení, jen v té její se objevovalo stále víc nevyřešených otázek. Co se stalo s Otylkou, Hesterou a Bledulí, kamarádkami, které pro ni ve Zkoušce příběhem riskoval yživot? Jak dopadla děvčata hrnoucí se do boje proti Arikovi a klukům? Jak se asi má paní Lessová a profesorka Hrdličková, když jim znova vládne Školník? Agátě se sevřelo srdce. Co když začne Školník zase unášet gavaldonské děti? Pomyslela na rodiče, kteří přijdou o své ratolesti. NaTristanov yrodiče, kteří se budou muset dozvědět o smrti svého syna. Na rovnováhu v Nekonečném lese, která se te; přiklání ke zlu a smrti. A hlavně na bývalou nejlepší kamarádku, která se tím vším te; musela protloukat sama.

Sofie.

Po dlouhé době nelomcoval Agátou při vyslovení tohojména hněv. Ozvala se jen ozvěna odněkud z hlubin jejího srdce, jako b yto b ylo tajné heslo k ní samotné.

Sofie.

Sofie, kterou milovala v dobrém i ve zlém, mezi kluk yiděvčat ya jíž kd ysi přísahala, že ji bude navžd ychránit, v mládí i stáří, dokud je smrt nerozdělí. 36

Proč se k sobě nejlepší kamarádk yobracejí zád y? Proč se opouštějí?

Pro kluka.

Agáta hanbou zrudla jako rak.

Pro kluka, který mě už nemůže ani cítit.

Agátino srdce se scvrklo do tvrdého oblázku. Celou dobu si myslela, že získá dobrý konec jen tehdy, když si vybere mezi Sofií a Tedrosem, ale pokaždé, když se o to pokusila, vybočil svět ještě dál ze zajetých kolejí. Každá myšlenka na Sofii ve věži s hrozivým zloduchem jí přinášela jen další sžíravé pocit yvin y, ještě hmatatelnější strach... Jako b ysi sama stvořila očistec, když se rozhodla volit mezi princem a kamarádkou.

„Já na ni tak ypořád m yslím.“

Otočila se za hlasem. U okna seděl Tedros a s roztřesenou bradou si ji měřil. „Nemůžu zapomenout, že jsme ji jen tak opustili,“ zachraptěl, když se mu oči zalily slzami. „Já vím, že je to mizerná kamarádka, vím taky, že je zlá, je mi jasné, že Filip byl jedna velká lež, ale my jsme ji nechali ve spárech té obludy. A nejen ji, Agáto. Celou školu. Jen proto, abychom si zachránili vlastní krk. Co jsem to vůbec za prince? Co b ysi o mně táta pomyslel?“ Zarostlé tváře skrápěly kapičky slz. „Nechci, abys opustila mámu, vážně... Ale my tu nejsmešJastní, Agáto, protože ten zloduch ještě dýchá. M ynejsmehrdinové... M yjsme zbabělci.“

Agáta se zadívala do ušmudlané, ale upřímné tváře svého prince a vzpomněla si, proč ho miluje. „Tohle asi není náš šJastný konec, co?“ vydechla.

Tedros se usmál jako za starých časů a Agáta mu úsměv poprvé od doby, co přišli zpět do Gavaldonu, oplatila.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist