načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Škola dobra a zla - Soman Chainani

Škola dobra a zla
-15%
sleva

Kniha: Škola dobra a zla
Autor: Soman Chainani

Příběh dvou naprosto odlišných dívek, které se ocitnou ve škole dobra a zla a zjistí, jak nebezpečné je věřit pohádkám. První díl pohádkové fantasy určené starším dětem. Sofie ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2014
Počet stran: 416
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: School for good and evil
Spolupracovali: ilustroval Iacopo Bruno
přeložila Magdaléna Stárková
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Novinka týdne: 2014-34
Datum vydání: 13. 8. 2014
Nakladatelské údaje: V Praze, CooBoo, 2014
ISBN: 9788074474231
EAN: 9788074474231
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh dvou naprosto odlišných dívek, které se ocitnou ve škole dobra a zla a zjistí, jak nebezpečné je věřit pohádkám. První díl pohádkové fantasy určené starším dětem. Sofie čekala celý život na to, až ji unesouPtáte se kam? Do pohádky. Do Školy dobra, kde se z ní stane princezna, najde si toho pravého prince a budou spolu navěky šťastní. Tedy alespoň takový byl plán.

Popis nakladatele

Věříte pohádkám? Sofie čekala celý život na to, až ji unesou… Ptáte se kam? Do pohádky. Do Školy dobra, kde se z ní stane princezna, najde si toho pravého prince a budou spolu navěky šťastní. Tedy alespoň takový byl plán. Sofie a její kamarádka Agáta totiž pochází z Gavaldonu, městečka, kde se každé čtyři roky ztratí dvě děti. Má se za to, že je unáší Školník právě do Školy dobra a zla. Zde se z nich pak podle předurčení stanou kladné nebo záporné pohádkové postavy. Všechny děti se únosu bojí, jen Sofie tiše doufá, že právě z ní se stane krásná princezna. Ale co když se Školník splete a umístí ji do Školy zla? Může být krásná Sofie čarodějnicí? Se Sofií a Agátou poznáte, jak je nebezpečné věřit pohádkám, které vás vtáhnou do děje a nebudou chtít pustit zpět.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Soman Chainani - další tituly autora:
Škola dobra a zla – Svět bez princů Škola dobra a zla – Svět bez princů
Škola dobra a zla - Poslední navěky Škola dobra a zla
Škola dobra a zla - Vzhůru za slávou Škola dobra a zla
 
Ke knize "Škola dobra a zla" doporučujeme také:
Škola dobra a zla – Svět bez princů Škola dobra a zla – Svět bez princů
Škola dobra a zla - Poslední navěky Škola dobra a zla
Vše o hasičích Vše o hasičích
Příšerné zlobilky Příšerné zlobilky
A co když jsem blázen? A co když jsem blázen?
Kouzelná třída Kouzelná třída
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Princezna a čarodějnice

S

ofie čekala celý život na to, až ji unesou.

Ale dnes v noci se i jiné děti v Gavaldonu vrtělyne klidně

v postelích. Kdyby si je odnesl Školník, už nikdy by se nevrátily. Nikdy by nežily jako ostatní a ani rodinu byuž nespatřily. Dnes v noci se jim zdálo, že je rudooký zloděj se zvířecím tělem vyrve z prostěradel a utlumí jejich výkřiky.

Sofie ale místo toho snila o princích.

Vesnu zrovna přišlana zámecký ples uspořádaný na její počest a hned u vchodu viděla, že sáljenaplněnstovkaminápadníků, i když kromě ní nebyla v dohledu ani jedna další dívka. Poprvé kluci, kteří si mězaslouží,pomyslela si, když vcházela špalírem mladých mužů s hustými zářivými vlasy, svalyv yrýsovanými pod košilí a opálenou jemnou kůží. Krásní a pozorní, jak mohou být jen princové. Ale přesně v momentě, kdysi vyhlédla jednoho, který ostatní ještě převyšoval, chlapce se zářivýma modrýma očima a nadpřirozeně světlými vlasy, takového, se kterým bymo hla žít šCastně až do smrti... prorazilo zdi jejího pokoje kladivo a rozbilo obraz princů na střepy.

Sofie otevřela oči do jasného rána. Kladivo bylo skutečné, princové ne.

„Tati, když nemám devět hodin spánku, napuchají mi oči.“

„Všichni si šuškají, že letos si odnesou právě tebe,“ odpovědělotec,zatímcozatloukaloknoneforemnoudřevěnoudes- kou, kterou pokrývalyzám ky, bodáky a hřebíky.

„Prý bych ti měl ostříhat vlasy a zamazat obličej, jako bych těm pohádkářským žvástům věřil. Ale dneska večer se sem nedostane ani myš, to ti garantuju.“ Místo vykřičníku posadil na konec větyoh lušující bouchnutí kladivem.

Sofie si zacpala uši a zamračila se na svoje, ještě před chvílí hezké okno, které teG vypadalo jako okno do čarodějnického doupěte. „Zámky. Proč na ně ještě nikdo nepomyslel?“

„Nevím,pročsivšichnimyslí,žezmizíšzrovnaty,“řeklotec. Stříbrnévlasyse mulesklypotem.„PokudchcetenjejichŠkol- ník dobrou holku, vezme si Gunildinu dceru.“

Sofie znervózněla. „Bellu?“

„Jo,jetoúžasnýdítě,“odpověděl,„nosísvémuotcidomlý- naobědya zbytkydávátéchudéstařeně,cobydlínanáměstí.“

Sofieslyšelavotcověhlasevýčitku.Onasamamuještěnikdy nic pořádného neuvařila, dokonce ani po smrti matky. Samozřejmě pro to měla své důvody(o lej a kouř byjí ucpaly póry), ale věděla, že tátu to mrzí. Což ovšem neznamenalo, že by musel být o hladu. Sofie s ním sdílela svoji oblíbenou stravu: pyré z řepy, dušenou brokolici, vařený chřest nebo špenát na páře. Její otec se nenafoukl do kulatosti balónku jako Bellin tátaprávěproto,žeSofiemužádnédomácídušenéjehněčíani sýrové nákypy nenosila.Pokudšlootustaroubábuznáměstí, i když tvrdila, že má hlad, byla vlastně tlustá. A pokud za to 8 mohlaBella,taktorozhodněnebyloprokázanédobro,alenej- horší poCouchlost.

Sofie otci oplatila úsměv. „Přesně jak jsi říkal. Všecko jsou tožvásty.“Vyskočila zpostele asprásknutím zasebouzavřela dveře od koupelny.

V zrcadle si důkladně prohlížela svůj obličej. Drsné probuzení si vybralo svou daň, takže její zlatavé vlasy, dlouhé až do pasu, postrádaly obvyklý lesk. Její jadeitově zelené oči vypadaly unaveně a plné, svůdné rty jí malinko vyschly. I zář její smetanově broskvovépletipohasla. Ale pořád jsem princezna, pomyslela si. Sofiin otec výjimečnost své dcery nevnímal, na rozdíl od Sofiinyma tky. Než vydechla naposled, řekla ještě: „Tyjsi, Sofie, příliš krásná pro tenhle svět.“ Potom její matka odešla na lepší místo a Sofie teG půjde takyně kam, kde se jí bude líbit víc.

Dnesvnocijijistěunesoudolesa.Dnesvnocijízačnenový život. Dnes začne žít svou pohádku.

Takže teG na to takypot řebuje vypadat.

Pro začátek si vetřela do kůže rybí jikry, které sice páchly jako špinavé nohy, ale výborně čistily pleC. Potom si do pokožkyvm asírovala dýňový protlak propraný kozím mlékem a nakonec si udělala masku z melounu a žloutku z želvích vajec. Když čekala, až jí maska zaschne, listovala si v pohádkové knize a usrkávala u toho okurkovou šCávu pro pokožku jemnou jako ranní rosa. V knize našla svou oblíbenou pasáž o zlé čarodějnici, kterou zavřou do sudu pobitého hřebíky a pustí dolů ze svahu, až z ní zbyde jen náramek z chlapeckých kostí. Sofie chvíli na obrázek náramku zírala, ale potom jejímyšlenkysklouzlyzpětkokurkám.Vleseasižádnéokurky nerostou? A když rostou, co když je všechny spotřebovaly ostatní princezny? Život bez okurek? To by se scvrkla, chřadla a...

Suché plátkyme lounu spadly na otevřenou knihu. Otočila sezpětkzrcadluauvidělasvéstarostmikrabatéobočí.Nejdřív přerušený spánek a teG ještě vrásky. Pokud to tak půjde dál,

9


bude z ní do odpoledne hnusná stará bába. Povolila svaly v obličeji a zahnala další myšlenky na zeleninu.

Pokud jde o zbytek Sofiina kosmetického kolečka, jeho popis bybez potíží mohl naplnit celou knihu. Postačí tak, když prozradím, že používala ještě husí brka, nakládané brambory, koňská kopyta, pastu z kešú ořechů a lahvičku kravské krve. O dvě hodinystr ávené přísnými zkrášlovacími procedurami pozdějivyšlazdomuvnadýchanýchrůžovýchšatech,na křišCálovýchpodpatcích asvlasysple tenými dobezchybnéhocopu. Měla už jen jeden poslední den do příchodu Školníka a plánovala využít každé vteřiny na to, aby mu připomněla, že to ona má být unesena, a ne Bella, Tabitha, Sabrina či jiná podvodnice. Sofiinanejlepšíkamarádkabydlelanahřbitově.Vzhledem kSofiině odporu kevšemu temnému,šedivému aspoře osvětlenému,byse daločekat,žeSofiebudezvátsvoukamarádkuksobě domů, nebo si prostě najde jinou přítelkyni. Místo toho ale tento týden každý den stoupala k domu na vrcholu Hrobovéhovrškuadávalasipozor,abyse utoho stáleusmívala,neboC to bylo přece podstatou dobrého skutku.

Abyse tam vůbec dostala, musela od zářivých domků u jezera se zelenými okapya sluncem vybělenými věžičkami ujít dobrou míli směrem k ponurému kraji lesa. Uličkami se ozývalo bušení kladiv otců, kteří zatloukali dveře, zatímco matky vycpávaly strašáky do zelí a děti seděly na zápraží s nosy zabořenými v pohádkových knihách. Na tom posledním byne - bylo nic zvláštního, protože gavaldonské děti toho kromě četbypo hádek mnoho nepodnikaly. Ale dnes Sofii neušly jejich divoké, šílené oči hltající stránky, jako by na tom závisel jejich život. Ještě před čtyřmi lety by se i ona snažila stejně zoufalezjistit,jaksekletběvyhnout,aletehdynaníještěnebyla řada. Školník si bral jen ty, kteří dovršili dvanáctý rok života, protože v ten moment přestávali být malými dětmi.

TeGto čekalo i na Sofii. 10

Jak se tak vlekla s piknikovým košem nahoru na Hrobový vršek, rozbolela ji stehna. Snad jí z toho věčného šplhání nezesílilyno hy? Všechnypo hádkové princeznymělyty samé dokonalé rozměrya tlustá stehna mezi ně nepatřila, podobně jakoorlínosnebovelkáchodidla.Abyzahnalaúzkost,rozpty- lovalasevýčtemsvýchdobrýchskutkůzpředchozíhodne.Za- prvé, nakrmila husyna jezeře směsí pórku a čočky(ted ypří - rodním projímadlem, které mělo vyrovnat sýr, který husám házelymé ně uhlazené děti). Zadruhé, darovala domácí pleCovouvoduzcitrónovéhodřevaměstskémusirotčinci,protože– jak tvrdila zmatenému patronovi sirotčince – „správná péče o pleC je ten nejlepší dobrý skutek ze všech“. Nakonec ještě pověsila na záchod u kostela zrcadlo, abyse lidé před návratem do lavic mohli upravit a vypadalik světu. Stačíto ale? Dá se to srovnat s pečením domácích koláčů a krmením starých žebraček? Její myšlenky se nervózně přesunuly zpět k okurkám. Možná bysi s sebou do lesa mohla vzít vlastní zásoby. Na balení měla do setmění ještě spoustu času. Ale neváží okurkymoc ? Jestlipak škola pošle i nějaké nosiče? Možná že kdyby z těch okurek vymačkala šCávu...

„Kam máš namířeno?“

Sofie se otočila. Radleys vybledle zrzavou kšticíjízablýskal na pozdrav obrovským předkusem. Sice bydlel pěkně daleko od Hrobového vršku, ale Sofie ho měla v jednom kuse v patách.

„Jdu za kamarádkou,“ odpověděla.

„Cože? Tyse bavíš s tou čarodějnicí?“ divil se Radley.

„Není to čarodějnice.“

„Nemá kamarádya je divná. Takže musí být čarodějnice.“

Sofie se zdržela komentáře o tom, že to bymuse l být čarodějnicíisámRadley.Místotohosenanějusmála,abymudala najevo, že mu prokazuje dobrý skutek už jen tím, že trpí jeho přítomnost.

„Školník sijivezme do Školyzla,“ řekl,„apakbudešpotře- bovat novou kamarádku.“

11


„Školník si bere dvě děti,“ procedila Sofie skrz sevřené čelisti.

„Jo,aletadruhábudeBella.NikdosenehodívícnežBella.“

Sofiin úsměv se vypařil.

„Potom budu tvůj novej kamarád já,“ řekl Radley.

„Momentálně mám přátel dost,“ odsekla Sofie.

Radleyzrud ljakomalina.„Jo,jasně.Jájenommyslel,že...“ vykoktal ještě a vzal do zaječích jako spráskaný pes.

Sofiesledovala,jakjehorozcuchanévrabčíhnízdomizípod kopcem. Ale ne, te sis to pěkně polepila, pomyslelasi.Měsíce dobrých skutků a křečovitých úsměvů a teG to všechno pokazila. A jenom kvůli zakrslému Radleymu. Proč ho prostě jednounemohlapotěšitajednodušeodpovědět:„Budemictímít tě za kamaráda!“ Darovala bytom u hlupáčkovi krásný moment, ke kterému byse on ještě léta vracel. Věděla, že by to bylo rozumné, protože Školník ji jistě bude posuzovat stejně přísnějakoMikulášpátéhoprosince,aleonasiprostěnemohla pomoct. Byla krásná a Radley ošklivý. Jenom skutečný zlosyn bymu dával falešné naděje a Sofie doufala, že Školník to pochopí.

Sofie otevřela rezavou hřbitovní bránu a cítila, jak se jí ostřice zařezává do lýtek. Mechem porostlé náhrobky, nahodile rozesetépokopci,vyčnívalyzpozanavátýchdunmrtvéholistí jako zubyvidliče k. Sofie se protahovala mezi temnými hroby ahnijícími větvemi,ale nikdysi nezapomněla všímat,ve které řadě přesně je. Na hrobsvé matkyse nepodívala ani opohřbu a nehodlala s tím teG začínat. Když procházela šestou řadou, nemohla odtrhnout oči od smuteční břízya přitom přemýšlela, kde asi bude další den ve stejnou dobu.

UprostřednejhustšířadyhrobůstáldůmsadresouHrobový vršek 1. Na rozdíl od domků dole u jezera tu nebyly patrné žádné známkyop evňování dveří, ale i bez nich to místo dvakrát k návštěvě nevybízelo. Schody na přední verandu zářily plesnivou zelení.Uschlé větve smutečníchbříz a různé popínavé rostlinyse vinuly jako červi okolo tmavého dřeva a ostrá 12 střecha, černá a chatrná, se tyčila nad hřbitovem jako ježibabí klobouk.

Když Sofie pomalu stoupala po rozvrzaných schodech na verandu, snažila se nevnímat všudypřítomnou směsici pachů, ve které jasně rozlišila česnek a mokrou kočku. Odvrátila oči od bezhlavých ptačích tělíček poválených okolo, která mělo bezpochyby na svědomí zmíněné zvíře.

Zaklepala na dveře a připravila se na hádku.

„Jdi pryč,“ ozvalo se z útrob domu chraplavě.

„Takhle sesnejlepšíkamarádkoualenemluví,“uklidňovala hlas zevnitř Sofie.

„Tynejsi moje nejlepší kamarádka.“

„A kdo teda?“ zeptala se Sofie a uvažovala, jestli snad Bella nebyla rychlejší a nedostala se až na Hrobový vršek.

„Po tom ti nic není.“

Sofiesezhlubokanadechla.Užnechtěladalšípolízanicijako s Radleym. „Ale Agáto, včera jsme se přece tak dobře bavily. Myslela jsem, že dneska bychom mohly zas.“

„Nabarvilas mi vlasyna oranžovo!“

„Ale pak jsme to spravily, ne?“

„Pořádnamnějenomtestuještysvojekrémya vodičky,abys viděla, jestli fungujou.“

„Nejsou snad přátelé od toho, abysi pomáhali?“ nadhodila Sofie.

„Nikdyneb udu tak krásná jako ty!“

Sofie přemýšlela, co hezkého byAgá tě řekla, ale trvalo jí topřílišdlouho.Zdomuuslyšelavzdalujícísešoupáníkroků.

„Ale to neznamená, že nemůžeme být přítelkyně!“ zavolala Sofie za Agátou.

Známá kočka, celá lysá a vrásčitá, stála na druhém konci verandya zlověstně na Sofii vrčela. Sofie skočila ke dveřím. „Přinesla jsem sušenky!“

Krokyse zastavily. „Opravdický, nebo tytvo je?“

Sofie ustoupila o krok zpátky, když se kolem ní proplížila lysá kočka. „Nadýchané a máslové, jak je máš ráda!“

13


Kočka zasyčela.

„Agáto, pusCmě dovnitř.“

„Zase budeš říkat, že smrdím.“

„Nesmrdíš.“

„Tak proč jsi to minule řekla?“

„Protože minulejsismrděla.Agáto,tatvoje kočkaprská...“

„Možná cítí postranní úmysly.“

Kočka vytáhla drápy.

„Agáto, otevři tydve ře, prosím.“

Sofie zaječela, když jí kočka skočila do tváře. Něčí ruka vklouzla mezi Sofii a zvíře a setřásla kočku dolů.

Sofie zvedla oči.

„Kmotřičce došli všichni ptáci,“ řekla Agáta.

Jejíodpornákupolehavraníchvlasůvypadala,jakobyjina- třeli olejem. Na sobě měla obrovské černé šatybez tvaré jako pytel od brambor, ale ani ony nedokázaly zakrýt nezdravě bledou kůži a vyčnívající kosti. Z vyhublé tváře jí vystupovaly jen dvě hmyzí oči.

„Myslelajsem,žebychomsetřebamohlyprojít,“navrhlaSofie.

Agáta se opřela o dveře. „Ještě pořád se snažím zjistit, proč se se mnou kamarádíš.“

„Protože seš hodná a je s tebou legrace,“ řekla Sofie.

„Ale moje máma tvrdí, že jsem zahořklá a protivná,“ řekla Agáta, „takže jedna z vás lže.“

Natáhla se k Sofiinu koši s jídlem, odrhnula ubrousek a objevila vyschlé sušenky z otrub, ve kterých nebyl másla ani gram.AgátazpražilaSofiizdrcujícímpohledemastáhlasezpět do domu.

„Takže na procházku nepůjdem?“ nevzdala to Sofie.

Agátaužužzavíraladveře,kdyžvtomsivšimlaSofiinaschlíplé- hovýrazu.JakobyseSofietěšilanaprocházkustejnějakoAgáta.

„Tak ale jen na chvilku.“ Agáta proklopýtala kolem Sofie. „Alepokudzaseřeknešněcodomýšlivého,nafoukanéhonebo plytkého, pošlu na tebe Kmotřičku a ta tě odsud vyprovodí.“

Sofie se rozběhla za ní. „To ale nemůžu říct ani slovo!“ 14 Po čtyřech letech přišla obávaná jedenáctá noc jedenáctého měsíce. V odpoledním slunci to na rynku hučelo jako v úle a všichni se připravovali na příchod Školníka. Muži si brousili meče, nastražili pasti a rozdělovali noční hlídky, zatímco matkyseh naly své děti do chumlu a začalyna nich pilně pracovat. Hezkým dětem ostříhalyvlas y, začernilyzubya šaty roztrhalyna cáry. Ty ošklivé zase vydrhlydo čista, ovinuly barevnými látkami a ověšelyzáv oji. Hodné děti matky prosily, aby nadávaly nebo bily sourozence, zatímco zlobivci byli podpláceni, abyse modlili v kostele, a všichni ostatní mezitím sborem zpívali hymnu městečka: „Průměrným budiž požehnáno.“

Strach se nafoukl do nakažlivého mlžného oblaku. V temné uličce si řezník s kovářem vyměňovali pohádkové knihy, aby v nich našli rady, jak zachránit své syny. Pod křivou věžís hodinamisidvěsestrysepisovalyseznamjmenzlýchbytostíapa- douchů ve snaze přijít na nějaké souvislosti. Skupina chlapců se spoutala řetězem, několik dívek se schovalo na střeše školy adítěvmascevyskočilozkřovínasvoumámu,čímžsivyslou- žilo výprask přímo na místě. Připojila se dokonce i stará žebračka. Poskakovala kolem skomírajícího ohýnku a krákala: „Spalte pohádky! Do ohně s nimi!“ Ale nikdo ji neposlouchal a žádné knihyse oheň ani nedotkl.

Agáta nevěřícně zírala. „Jak může celé město věřit pohádkám?“

„Protože je to všechno pravda.“

Agátasezastavila.„Snadnevěříš,žetastarálegendajeprav- divá?“

„Jasně že věřím,“ odpověděla Sofie.

„Tysi opravdu myslíš, že Školník unese dvě děti, vezme je do školy, kde se jedno bude učit dobrému a druhé zlému, a potom půjdou ze školyro vnou do pohádky?“

„Ano, tak nějak to bude.“

„Až někde uvidíš pec, tak mi řekni.“

„Proč?“

15


„Abych si tam mohla strčit hlavu. A co přesně si myslíš, že se v takové škole učí?“

„No, ve Škole dobra učí klukya holky, jako jsem já, jak se státhrdinya princeznami,jakspravedlivěvládnoutajakspolu žít šCastně až do smrti,“ řekla Sofie.

„AveŠkolezlaseučí,jakbýtzloučarodějnicínebohrbatým skřetem a jak někoho proklít.“

„Proklít?“ rozesmála se Agáta chrčivě, „to si vymyslel kdo? Čtyřletej špunt?“

„Agáto,důkaznajdešvpohádkovýchknížkách.Vidělaspře- ce, že některé postavyna ilustracích chybí. Honza, Růženka, Locika – ti všichni už mají svůj vlastní příběh.“

„Neviděla jsem nic, protože takové hlouposti nečtu.“

„Tak proč jich máš u postele celý stoh?“

Agáta se zamračila. „Hele, kdo říká, že tykn ihyjsou podle skutečnosti? Možná si z nás dělají knihkupci legraci. Nebo jenom Starší nechtějí, abyse děti potloukaly samypo lese. AC už je to, co je to, určitě to nemá nic do činění se Školníkem, a už vůbec nejde o žádný zaklínadla!“

„Ale kdo teda unáší tydět i?“

„Nikdo. Každé čtyři roky se nějací dva pitomečkové vydají sami do lesa, abyvy děsili rodiče, a potom se ztratí nebo je sežerou vlci. Tadyto máš – a legenda pokračuje.“

„To je to nejhloupější vysvětlení, jaké jsem kdy slyšela.“

„Nemyslím, že ta hloupá jsem tady já,“ opáčila Agáta.

Něco na tom, co Agáta právě řekla, Sofii přivedlo k varu.

„Tyse prostě bojíš,“ řekla.

„Jasně,“ zasmála se Agáta, „a čeho bych se měla bát?“

„Máš strach, protože víš, že půjdeš se mnou.“

Agáta se přestala smát a pohledem sklouzla k rynku, odkud na ně lidé zírali, jako byprá vě našli klíč k záhadě. Dobro v růžové, zlo v černé. Dokonalý párek pro Školníka.

Jako přimražená sledovala Agáta, jak se do ní zavrtávají tuctyočí. Její první myšlenka byla, že od zítřka se budou se Sofií moct zase v klidu procházet. Děti okolo se zatím snažily 16 zapsat si do paměti Sofiinu tvář, kdyby se někdy náhodou objevilavpohádkovéknize.První,coSofiinapadlo,bylo,jestli se na Bellu dívají stejně.

Potom ji uviděla v davu.

Klečelavblátěsoholenouhlavouašpinavýmišatya jakošílená si roztírala po tváři hlínu. Sofie vydechla úlevou. Bella byla jako ostatní. Přála si obyčejné manželství s mužem, který jednouztloustne,zlenivíabudejisekýrovat.Stálaojednotvár- nédnynap lněnévařením,uklízenímašitím.Toužilapokydá- ní hnoje, dojení ovcí a poráženíkvičících prasat.Prostě chtěla hnítvGavaldonuaždodoby,kdysejejíkůžepokryjejaterními skvrnami a vypadají jí všechny zuby. Školník by si nikdy Bellu nemohl vybrat, protože Bella nebyla princezna... Byla nikdo.

Sofie se vítězně zazubila na všechnyty trapné vesničany a hřála se v odrazu jejich očí, jako byto byla zrcadla.

„Jdeme,“ řekla Agáta.

Sofie se otočila. Agáta nespouštěla oči z davu.

„Kam?“

„Pryč od lidí.“ Zatímcoseslunce naobzoruměnilovrudoukouli,dvědívky, jedna krásná a druhá ošklivá, spolu sedělyna břehu jezera. Sofie si do hedvábné taštičkyzab alila okurky, zatímco Agáta házeladovodyzapálenésirky.Kdyžužtamhodilaasidesátou, Sofie se na ni zpytavě podívala.

„Uklidňuje mě to,“ vysvětlila Agáta.

Sofie se snažila nacpat do taštičkypo slední okurku. „Proč bytad yněk do jako Bella chtěl zůstat? Kdo by dal přednost tomuhle před pohádkou?“

„A kdo bycht ěl navždy opustit svou rodinu?“

Agáta si odfrkla.

„Myslíš kromě mě?“ zeptala se Sofie.

Na chvíli zmlkly.

„Přemýšlíš někdyo tom, kde skončil tvůj táta?“ zeptala se Sofie.

17


„Už jsem ti to říkala. Zmizel hned po mém narození.“

„Alekambytad yšel?Všude kolemjeles.Nemohlsejentak vytratit. Možná se nějak dostal do pohádky. Třeba objevil kouzelnoubránuačekánatebenadruhéstraně,“fantazírova- la Sofie.

„Nebo šel zpátkydo mů k manželce, předstíral, že neexistuju, a před deseti letyumř el při nehodě ve mlýně.“

Sofie se kousla do rtu a vrátila se zpět k okurkám.

„Tvoje máma není nikdydo ma, když přijdu na návštěvu.“

„Chodí do městečka,“ odpověděla Agáta, „protože k nám domů moc pacientů nepřijde. Asi kvůli tomu, kde bydlíme.“

„Tím jsem si jistá,“ potvrdila Sofie, protože věděla, že jinak bynikdonedovolilAgátiněmatceléčitanidětskouopruzeninu, natož opravdovou nemoc. „Myslím, že hřbitovy lidem na klidu moc nedodávají.“

„Hřbitovymají své výhody,“ řekla Agáta. „Žádní zvědaví sousedi, žádní podomní obchodníci, žádní falešní kamarádi s maskou na obličeji a dietníma sušenkama, kteří byti tvrdili, žepůjdešdoŠkolyzla vříšipohádek.“Požitkářskyškrtlasirkou.

Sofie odložila okurku. „Tak já jsem teda falešná, jo?“

„Kdo se tě prosil, abys chodila? Samotné mi bylo skvěle.“

„Ale stejně mě vždycky pustíš dovnitř.“

„Protože se vždycky tváříš tak opuštěně, že je mi tě líto,“ odpověděla Agáta.

„Tobě je líto mě?“ zamrkala Sofie nevěřícně. „Můžeš být ráda, že za tebou vůbec někdo přijde. Máš být vděčná, že někdo jako já se s tebou kamarádí. Máš velké štěstí, že někdo jako já je tak dobrý člověk.“

„Já to tušila!“ vykřikla Agáta. „Jsem prostě tvůj dobrý skutek! Jenom figurka v té tvé hloupé báchorce!“

Sofie dlouho mlčela.

„Možná jsem se s tebou začala bavit, abych udělala dojem na Školníka,“ přiznala nakonec, „ale teG je to něco víc.“

„Jenom proto, že jsem na to přišla,“ zavrčela Agáta.

„Ne. Protože tě mám ráda.“ 18

Agáta se k ní otočila.

„Nikdo mi tadyner ozumí,“ řekla Sofie a zadívala se na své ruce, „ale tyan o. Vidíš mě takovou, jaká jsem. Proto jsem za tebouchodilaidál.Tyuž nejsimůjdobrýskutek,Agáto.“Sofie k ní zvedla oči. „Jsi moje kamarádka.“

Agátin krk zčervenal jako rajče.

„Co se děje?“ zamračila se Sofie.

Agáta se zachumlalahlouběji do svých obrovských šatů. „Já jenom... že nejsem zvyklá mít kamarády.“

Sofie se usmála a vzala ji za ruku. „Tak v naší nové škole budeme kamarádky.“

AgátasipovzdychlaarukuSofiivytrhla.„Řekněme,žekles- nu na úroveň tvého intelektu a budu se tvářit, že těm báchorkám věřím. Proč bych ale zrovna já měla jít do školy pro zloduchy? Proč zrovna mě všichni zvolili královnou zla?“

„Nikdonetvrdí,žejsizlá,Agáto,“povzdychlasiSofie,„prostě jsi jen jiná.“

Agáta si ji měřila zpod pootevřených víček. „Jak jiná?“

„No, pro začátek třeba proto, že pořád chodíš v černé.“

„Protože se nešpiní.“

„A skoro nikdyneo pouštíš dům.“

„Tam na mě lidi nezírají.“

„Když jsme si měli ve škole vymyslet pohádku, tvůj příběh končiltak,žeSněhurkurozklovalisupiaPopelkaseutopilave vaně.“

„Přišlo mi to daleko zábavnější.“

„A dalas mi k narozeninám mrtvou žábu!“

„To proto, abych ti připomněla, že všichni jednou umřeme a budeme hnít pod zemí, kde nás budou žrát červi, takže bychomsiměli užívat narozeniny,dokudnějakémáme.Přišlo mi to jako dobrý podnět k zamyšlení.“

„Agáto, na Halloween jsi byla za nevěstu!“

„Protože svatbyjsou děsivý.“

Sofie na ni nevěřícně zírala.

„Takjo,možná jsem trochu jiná,“ prskalaAgáta,„noaco?“

19


Sofie zaváhala. „No, ale v pohádkách se z divného stává většinou... zlé.“

„Takžeříkáš,žezeměbudehlavníčarodějnice,“řeklaAgáta uraženě.

„Říkám, že aCse stane cokoli, budeš mít na vybranou,“ odpověděla jemně Sofie, „protože obě si budeme moct zvolit, jak naše pohádka skončí.“

Agáta chvíli neříkala nic. Potom se dotkla Sofiinyruk y. „Pročodtudchcešvlastnězakaždoucenuodejít,atodokonce takmoc,žejsiochotnáuvěřitvymyšlenýmpovídačkám,okte- rých sama víš, že nemůžou být pravda?“

Sofiinyoči sesetkalysAgátinýmupřímnýmpohledem.Snad poprvé Sofie pocítila příliv pochybností.

„Protože já tadyžít nemůžu,“ odpověděla Sofie zajíkavě, „nemůžu žít obyčejný život.“

„To je zvláštní,“ řekla Agáta, „přesně proto tě mám ráda.“

Sofie se usmála. „Asi proto, že ani tynem ůžeš?“

„Ne. Protože se s tebou cítím jako obyčejná holka a to je všecko, co jsem si kdypřá la.“

Hodinyv údolí odbíjelyzpě vavým tenorem. Mohlo být tak šest nebo sedm, nevědělyto přesně, protože ztratily pojem o čase. Když bití hodin ozvěna smísila s hukotem vzdáleného náměstí, Sofie s Agátou vyslovily své společné přání, že další denpřesněvtuhledobubudouspolu, aCtobude,kdetobude.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist