načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Škodlivý prostor (Podvržená prvotina) - Vladimír Mikeš; Adéla Petruželková

Škodlivý prostor (Podvržená prvotina)
-15%
sleva

Kniha: Škodlivý prostor (Podvržená prvotina)
Autor: Vladimír Mikeš; Adéla Petruželková

Mladá rodina v Československu 60. let se po letech dočká přidělení většího bytu. Radost ale nemá dlouhého trvání - byt je umístěn přímo nad samoobsluhou a z té do něj ve dne v noci ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  249 Kč 212
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7,1
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2012
Počet stran: 288
Rozměr: 125 x 195 mm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: doslov napsala Adéla Petruželková
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Datum vydání: 7. 3. 2012
Nakladatelské údaje: V Praze, Plus, 2012
ISBN: 9788025901366
EAN: 9788025901366
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mladá rodina v Československu 60. let se po letech dočká přidělení většího bytu. Radost ale nemá dlouhého trvání - byt je umístěn přímo nad samoobsluhou a z té do něj ve dne v noci doléhají rány dveří a hučení chladicích zařízení. Otec rodiny to zprvu považuje za lapálii, kterou vyřeší pouhým upozorněním na patřičných místech. První nesmělé žádosti narážejí pouze na nezájem, další postupně rozpoutají tichý boj s vedoucím samoobsluhy a celou institucí socialistického obchodu, jejíž je součástí. Banální zápletka, zdánlivě hodná nanejvýš komunální satiry, tak postupně narůstá v absurdní peripetie marnosti, bezmoci a úzkosti, dojde i na groteskní scény veřejných schůzí a lidového soudu a původně nesmělí žadatelé o nápravu se propadají stále hlouběji do údělu oběti. To spolu s košatým, filozofujícím stylem i refrénovitými návraty slov a situací, připomínajícími postupy absurdního dramatu, činí z románu působivou kafkovskou alegorii marnosti a bezmoci života ovládaného neosobními mechanismy. Příběh banálního sporu mladé rodiny s provozovateli samoobsluhy v domě vyrůstá až do absurdního podobenství.

Popis nakladatele

Jako druhý svazek České řady vychází román Škodlivý prostor, jehož autorem je jeden z našich nejvýznamnějších překladatelů z románských jazyků Vladimír Mikeš. Příběh mladého páru, který se marně pokouší zbavit rušivých zvuků v prodejně a skladu pod jejich bytem, občas absurními motivy a černým humorem připomene kafkovsky groteskní svět, jindy se úzkostně tíživá atmosféra blíží některým knihám Egona Hostovského. Mikešova „podvržená prvotina“ se vyznačuje bohatým a vrstevnatým jazykem, ale i psychologickou hloubkou, které dodnes naztratily nic ze své působivosti a v mnoha ohledech mají nepochybně co říct i soudobému čtenáři. Škodlivý román je zároveň prvním z řady Mikešových nepublikovaných rukopisů, o jejichž existenci donedávna věděla jen hrstka lidí. (podvržená prvotina)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Vladimír Mikeš; Adéla Petruželková - další tituly autora:
Proč psát Proč psát
Divadlo španělského zlatého věku Divadlo španělského zlatého věku
Plovárna Léthé Plovárna Léthé
Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách Josef Sudek v rozhovorech a vzpomínkách
Pozdní sběr / Poemy Pozdní sběr / Poemy
Čtveročas Čtveročas
Proč hrát -- K divadelní antropologii Proč hrát
Sebrané spisy Jana Patočky jako ediční problém Sebrané spisy Jana Patočky jako ediční problém
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

1

Dalo se to čekat už dávno, bylo to ve vzduchu a v konečcích

prstů, ale v posledních dnech poklesl na celém horizontálním úze

mí tlak silně pod normál a déšť se lil s mlhou, roztékal se po oken

ních sklech a tříštil linie zdí a kolejí ve skutečnosti rovné a stálé. Také

nedostatek intenzivnějšího světla, které má, zdá se, větší význam,

než mu přikládáme, sehrál podstatnou roli, místnost se potápěla

v žlutém pološeru, řidším jen v blízkosti oken, stykače se suchým

prasknutím uváděly do pohybu motory pod podlahou a kompre

sory vibrovaly v  pravidelných cyklech, vháněly výtlačným potru

bím k oroseným výparníkům chladicích pultů stlačenou kapalinu,

která se ve  volném prostoru lamel prudce rozpínala, vypařovala,

srážela a po několik vteřin odkapávala do kondenzátorů, vchodo

vými dveřmi vstupovali do obchodu pod podlahou zákazníci, z la

vičky u pokladny brali drátěné košíčky, vyprostili jeden z pyramidy

košíčků zakleslých do  sebe, procházeli kolem regálů, kladli zboží

do  košíčků za  dozoru Janečkova, u  vchodu do  skladní místnosti


12

odevzdávali láhve zavalité blondýně, stavěli se do  zástupu před

pokladnou, pokladní Káťa s bílou čelenkou vyhazovala zboží z ko

šíčku na pult pokladny a markovala na elektrické počítačce, zvolala

Umlet, Janeček v bílém plášti, nebo zavalitá učednice nebo šedivý

Janečkův zástupce přistoupili zvolna k pultu s kávomlýnky, vysy

pali kávu do trychtýře, mlýnek se rozhrčel, rozechvíval pult přiraže

ný ke zdi, zákazníci vycházeli východovými dveřmi, otevřeli těžké

železné křídlo, držíce jednou rukou napěchované nákupní tašky

narážející do  nohou, druhou rukou v  mírném předklonu uvedli

do  pohybu železné východové dveře a  vyšli na  ulici, rozdělujíce

nakoupené zboží do obou rukou, rozvinutá pružina automatické

ho zavírače se zvolna svíjela, svírala ramena zavírače, přitahovala

dveře k železným

Nejdřív všecko myslíme krvavě vážně, jsme všichni krvelační, vy také, když čte

te, a potom to zlehčujeme, to je historie každého strojopisu a všeho psaného,

tak to v  životě chodí, a  škrtneme a  dosadíme něco jiného, jiný kus minulosti,

a zase škrt škrt a i ten flastr je pryč, tak to chodí, a proto to mám strašně rád,

že se může škrtnout všecko, úplně všecko a pořád je ještě co držet, nu jistě, to

pod tím škrtnutým děj se co děj, a proto jdu do všeho s chutí (nebo jak tomu

říct), ať se děje co se děje, a těším se, jak se zachvěje to pod klikyhákem jako

„vzhůru srdce“ (zase kousek dějin za námi, dirigenti příběhu), to děj se co děj

čeho se držet, opřít se o to dokonce mezi řečí, pod rezavými skvrnami na kaliku.

veřejím, zastavila je sedm centimetrů před železným rámem,

lehce je zhoupla a přirazila k rámu. Vycházeli jeden za dru

hým do kalného deště, neboť hřeben vysokého tlaku setrvá

val nad Skandinávií.

Úlohy byly vesměs rozděleny už dávno, ale teprve v  této

chvíli se zdálo, že neodvratně, tak jako tváře a  vrásky kolem

očí při úsměvu. Prsty podivně zdřevěněly, nemohlo to však


13

být chladem, bylo už jaro, opožděné jaro, ale již nalité do pu

penů třebaže jediného stromu, který zůstal trčet na protějším

rozrytém břehu, z  něhož stékala bahnitá voda až do  kolejiště

tramvají. Byly neohebné, konečky prstů brněly, zvláště malí

ček a  prostředník odpíraly poslušnost, nepomáhaly ani cviky

k  povzbuzení krevního oběhu, při volných a  zrychlovaných

rozcvicích ve  vzduchu nad klávesnicí se jakžtakž rozhýbaly,

ale sotva se dotkly kláves, jako by se zadíraly, zvláště malíček

a  prostředník míjely cíl, nedůrazně dopadaly na  nesprávnou

klávesu nebo se neobratně svezly po  dvou zároveň, bylo to

nepochopitelné a strašné, tím nepochopitelnější, že to nebylo

možno vysvětlit nedbalostí nebo nezájmem, a strašnější, že tu

byl v sázce veliký dávný sen o přesnosti a dokonalosti, živený

a  odkládaný od  mládí, stupňovaný dobrovolnými překážkami

až do let, kdy se již odkládat nedá. Bylo to hrozné pomyšlení,

že mladé písařky s nedostatečným vzděláním a s nepatrnou ži

votní zkušeností se posadí k psacímu stroji a bezmyšlenkovitě,

ano takřka bez soustředění na obsah textu vyklepávají stránku

za stránkou, ba ještě se baví se sousedkou uprostřed rozepsa

né věty nebo si polohlasně pobrukují džezovou melodii, kterou

právě hraje zapnuté rádio. Ano, právě ty dosahovaly nejlepších

výsledků, a  třebaže by nedovedly reprodukovat ani stěžejní

myšlenku opsaného textu, vyklepávají jej bez jediného překle

pu. Dokonce i s každým zřejmým pokleskem nebo přepsáním,

jehož se dopustil autor ve  svém rukopisu, se zkomoleninami

slov. Vyslouží si za to sice někdy jeho úsměšek, nicméně mo

hou se vždycky odvolat na to, že jejich povinností bylo pouze

pořídit vyžádaný strojopis.

Někdy byl ostatně text tak složitý, že by mu porozumět ne

mohly ani při sebevětší snaze, nebo na nich byly žádány opisy


14

z cizího jazyka, kterému nerozuměly, a přesto jej opsaly s leh

kostí a samozřejmostí, která zneklidňovala.

A přitom na rozdíl od nich mou velkou ctižádostí bylo nejen

přesně reprodukovat autorovu myšlenku, ale takříkajíc dotvořit

ji. Však také moji zadavatelé velmi brzo rozpoznali, že se nesta

vím k  věci ledabyle, povšimli si mé snahy a  píle a  zadávali mi

práce vskutku náročné, a  přitom dokonce nejednou spoléhali,

že z  vlastního popudu opravím i  nedostatky rukopisu k  jejich

spokojenosti, a  mohu říci, že se mnou spokojeni opravdu byli;

a  vskutku nejedna nepřesná formulace byla v  mém strojopisu

zpřesněna a mne těšilo, že se – i když skryt a nejmenován – po

dílím na leckteré myšlence, která v lepší podobě pronikla k vě

domí těch, jimž byla určena. Nebyla to ovšem ctižádost jediná,

neboť sebepřesněji opsaný text ztrácí na  své účinnosti nedo

konalou úpravou. Snažil jsem se nejen přesně dodržet požado

vaný počet řádků na stránce, pochopitelně s náležitými meze

rami mezi řádky, ale usiloval jsem o  to, aby stránka vyhlížela

jako natištěná, to jest pokoušel jsem se zarovnávat i pravý okraj

stránky, připadaly mi ošklivé ty roztřepeniny nestejně dlouhých

řádků, slova roztříštěná rozdělovacími znaménky, a často slova

důležitého významu, takže při četbě takového textu se čtenáře

zmocňoval jistý neklid, jeho pozornost byla tříštěna a záhy byl

četbou unaven. Bylo to dosti náročné a  zprvu, než jsem na

byl jistého cviku a naučil se, abych tak řekl, číst opisovaný text

po  odstavcích, ba po  celých stránkách, mnoho hodin usilovné

práce padlo nazmar, ale nakonec jsem přece jen dosáhl jistých

úspěchů, pomáhaje si postrkáváním slov vyjadřujících význam

nou myšlenku, používáním pomlček místo čárek, když bylo tře

ba řádku prodloužit, nebo naopak čárky místo pomlčky, nebo

konečně zhuštěnější nebo rozvedenější formulace, a několikrát


15

se mi dostalo zadostiučinění, když zadavatel pochválil i tuto mou

snahu, ba několikrát jsem byl i šťasten, když jsem oklikou zvěděl,

že mou práci dával za vzor ostatním.

Ale ani přesností a úpravou snaha nekončila, občas jsem se do

slechl i o výtce pronesené na můj vrub Pracuje dobře, ale pomalu,

což byla jistě výtka oprávněná, vždyť ty naivní, nemyslící písařky

odklepávaly stránku za stránkou, zatímco já těch předepsaných

patnáct set úderů, určených na jednu stranu, vyklepával pětkrát

déle než ony, i přestože jsem pracoval v tichu, ach kdepak džez,

při tom jsem vůbec nebyl s to přemýšlet, a často jsem nastavo

val den nocí. Rychlost, psát rychle a zároveň přesně a s úpravou,

rozezpívat klávesnici stejnoměrnými pružnými údery, psát, jako

by myšlenky zadavatelů byly mými myšlenkami, vsunout papír

do stroje a neustat dříve než na konci třicátého řádku, nadech

nout se, narovnat záda a další list a dál, v jakémsi vytržení – které

přichází tak zřídka s vláčností prstů a s pocitem hlubokého uspo

kojení, které lze nazvat štěstím, psát jedním dechem, tak jako na

píšeme v tichu a soustředění dopis milované ženě.

Já jsem rád, díky tomu počinu otce a matky, že se do toho dali, to by byla hrůza

nikdy to nepoznat, jak to pěkně přibývá, jak se to pěkně naklepe a pak to vezme

nešť – a ejhle, nic neubylo a kde nic tu nic, já se cítím jako dobrodružství sper

matozoidu, který přiběhl první, aby si to pár roků zkusil na své kůži děj se co děj,

jako by se nic nestalo, já jsem rád, čestné slovo.

Nejpodivnější však bylo, že jsem největší dokonalosti dosáhl

v  životních podmínkách dosti svízelných, když jsme ještě by

dleli u paní Pelágie, v jedné místnosti tak stísnění obstarožním

nábytkem, že se mezi něj nevtěsnala ani dětská postýlka a malá

Kateřinka musela spát na dvou fortelných křeslech přistrčených


16

k sobě a svázaných na nohách provazy! Právě v té době mi byla

svěřena jakási nutná, spěšná a  dosti náročná práce, která už

vzhledem k  svému rozsahu vyžadovala vynaložení veškerého

úsilí, měla-li být odvedena včas. Nebylo ji možno ani odmítnout,

protože by to znamenalo rozladit si zadavatele a  připravit se

o  další zakázky. Bylo ovšem třeba zapudit dotěrnou myšlen

ku, že odevzdaný strojopis bude patrně stejně ležet týdny, ne-li

měsíce, než se jej někdo odpovědný dotkne a  postoupí dál

k  schválení, a  že tedy spěch, který byl na  překážku přesnosti

formulací a úpravě stránek, je vlastně zbytečný a nadto nebu

de ani vzat v  úvahu při konečném dosti přísném posuzování,

a  utvrzovat se vědomím, že kdyby nebyl dodržen stanovený

termín, svalili by na  opisovače vinu za  to, že práce nemohla

být postoupena. Pracoval jsem, pokud mé síly stačily, a poznal

jsem, jak je každá oběť lehká, víme-li, že pracujeme pro někoho,

za  jehož život jsme odpovědni. Když Kateřina usnula a  zhasla

i paní Pelágie v kuchyni, zavřel jsem se do koupelny, na jediné

místo, kde jsem mohl být sám, neboť samotu jsem ke své práci

potřeboval, a rozběhl se po klávesách, a napadaly mě nejkrás

nější věty, přesné formulace, čas se zastavil a stránek přibývalo

a  byl jsem takřka spokojen. Jen zřídkakdy mne vyrušila paní

Pelágie, za jiných okolností bych ztratil souvislou nit myšlenek,

ale nyní jsem mohl pokračovat se stejným zanícením. Jak mně

v  té chvíli připadaly směšnými výroky architektů o  prostoru,

o prostředí, které podmiňuje člověka a jeho činnost, o uklidňují

cích nebo dráždivých barvách stěn a nábytku. Kousek ode mne

spala Kateřinka a  její klidné oddychování mne nadnášelo jako

peříčko, modravý kouř cigaret pomalu kroužil v úzké místnůst

ce s oprýskanými, začouzenými stěnami, válel se pod stropem.

Dodnes na ty chvíle vzpomínám jako na něco krásného.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist