

sleva
Kniha:
Škodlivý prostor (Podvržená prvotina)
Autor:
Vladimír Mikeš; Adéla Petruželková
doručujeme do Vánoc

Nakladatelství: | » PLUS |
Médium / forma: | Tištěná kniha |
Rok vydání: | 2012 |
Počet stran: | 288 |
Rozměr: | 125 x 195 mm |
Vydání: | Vyd. 1. |
Spolupracovali: | doslov napsala Adéla Petruželková |
Vazba: | brožovaná lepená s chlopněmi |
Datum vydání: | 7. 3. 2012 |
Nakladatelské údaje: | V Praze, Plus, 2012 |
ISBN: | 9788025901366 |
EAN: | 9788025901366 |
Ukázka: | » zobrazit ukázku |
Mladá rodina v Československu 60. let se po letech dočká přidělení většího bytu. Radost ale nemá dlouhého trvání - byt je umístěn přímo nad samoobsluhou a z té do něj ve dne v noci doléhají rány dveří a hučení chladicích zařízení. Otec rodiny to zprvu považuje za lapálii, kterou vyřeší pouhým upozorněním na patřičných místech. První nesmělé žádosti narážejí pouze na nezájem, další postupně rozpoutají tichý boj s vedoucím samoobsluhy a celou institucí socialistického obchodu, jejíž je součástí. Banální zápletka, zdánlivě hodná nanejvýš komunální satiry, tak postupně narůstá v absurdní peripetie marnosti, bezmoci a úzkosti, dojde i na groteskní scény veřejných schůzí a lidového soudu a původně nesmělí žadatelé o nápravu se propadají stále hlouběji do údělu oběti. To spolu s košatým, filozofujícím stylem i refrénovitými návraty slov a situací, připomínajícími postupy absurdního dramatu, činí z románu působivou kafkovskou alegorii marnosti a bezmoci života ovládaného neosobními mechanismy. Příběh banálního sporu mladé rodiny s provozovateli samoobsluhy v domě vyrůstá až do absurdního podobenství.
Jako druhý svazek České řady vychází román Škodlivý prostor, jehož autorem je jeden z našich nejvýznamnějších překladatelů z románských jazyků Vladimír Mikeš. Příběh mladého páru, který se marně pokouší zbavit rušivých zvuků v prodejně a skladu pod jejich bytem, občas absurními motivy a černým humorem připomene kafkovsky groteskní svět, jindy se úzkostně tíživá atmosféra blíží některým knihám Egona Hostovského. Mikešova „podvržená prvotina“ se vyznačuje bohatým a vrstevnatým jazykem, ale i psychologickou hloubkou, které dodnes naztratily nic ze své působivosti a v mnoha ohledech mají nepochybně co říct i soudobému čtenáři. Škodlivý román je zároveň prvním z řady Mikešových nepublikovaných rukopisů, o jejichž existenci donedávna věděla jen hrstka lidí. (podvržená prvotina)
Próza - beletrie > Romány > Romány dle národů > České romány
Katalog předmětový > S > Společenský román
Katalog předmětový > Č > Česká próza
Katalog vybraných autorů > M > Mikeš - Vladimír Mikeš
Katalog vybraných autorů > P > Petruželková - Adéla Petruželková
Katalog nakladatelství > P > PLUS

Anděl, Jaroslav; Hron, Petr; Petruželková, Adéla
Cena: 376 Kč
11
1
Dalo se to čekat už dávno, bylo to ve vzduchu a v konečcích
prstů, ale v posledních dnech poklesl na celém horizontálním úze
mí tlak silně pod normál a déšť se lil s mlhou, roztékal se po oken
ních sklech a tříštil linie zdí a kolejí ve skutečnosti rovné a stálé. Také
nedostatek intenzivnějšího světla, které má, zdá se, větší význam,
než mu přikládáme, sehrál podstatnou roli, místnost se potápěla
v žlutém pološeru, řidším jen v blízkosti oken, stykače se suchým
prasknutím uváděly do pohybu motory pod podlahou a kompre
sory vibrovaly v pravidelných cyklech, vháněly výtlačným potru
bím k oroseným výparníkům chladicích pultů stlačenou kapalinu,
která se ve volném prostoru lamel prudce rozpínala, vypařovala,
srážela a po několik vteřin odkapávala do kondenzátorů, vchodo
vými dveřmi vstupovali do obchodu pod podlahou zákazníci, z la
vičky u pokladny brali drátěné košíčky, vyprostili jeden z pyramidy
košíčků zakleslých do sebe, procházeli kolem regálů, kladli zboží
do košíčků za dozoru Janečkova, u vchodu do skladní místnosti
12
odevzdávali láhve zavalité blondýně, stavěli se do zástupu před
pokladnou, pokladní Káťa s bílou čelenkou vyhazovala zboží z ko
šíčku na pult pokladny a markovala na elektrické počítačce, zvolala
Umlet, Janeček v bílém plášti, nebo zavalitá učednice nebo šedivý
Janečkův zástupce přistoupili zvolna k pultu s kávomlýnky, vysy
pali kávu do trychtýře, mlýnek se rozhrčel, rozechvíval pult přiraže
ný ke zdi, zákazníci vycházeli východovými dveřmi, otevřeli těžké
železné křídlo, držíce jednou rukou napěchované nákupní tašky
narážející do nohou, druhou rukou v mírném předklonu uvedli
do pohybu železné východové dveře a vyšli na ulici, rozdělujíce
nakoupené zboží do obou rukou, rozvinutá pružina automatické
ho zavírače se zvolna svíjela, svírala ramena zavírače, přitahovala
dveře k železným
Nejdřív všecko myslíme krvavě vážně, jsme všichni krvelační, vy také, když čte
te, a potom to zlehčujeme, to je historie každého strojopisu a všeho psaného,
tak to v životě chodí, a škrtneme a dosadíme něco jiného, jiný kus minulosti,
a zase škrt škrt a i ten flastr je pryč, tak to chodí, a proto to mám strašně rád,
že se může škrtnout všecko, úplně všecko a pořád je ještě co držet, nu jistě, to
pod tím škrtnutým děj se co děj, a proto jdu do všeho s chutí (nebo jak tomu
říct), ať se děje co se děje, a těším se, jak se zachvěje to pod klikyhákem jako
„vzhůru srdce“ (zase kousek dějin za námi, dirigenti příběhu), to děj se co děj
čeho se držet, opřít se o to dokonce mezi řečí, pod rezavými skvrnami na kaliku.
veřejím, zastavila je sedm centimetrů před železným rámem,
lehce je zhoupla a přirazila k rámu. Vycházeli jeden za dru
hým do kalného deště, neboť hřeben vysokého tlaku setrvá
val nad Skandinávií.
Úlohy byly vesměs rozděleny už dávno, ale teprve v této
chvíli se zdálo, že neodvratně, tak jako tváře a vrásky kolem
očí při úsměvu. Prsty podivně zdřevěněly, nemohlo to však
13
být chladem, bylo už jaro, opožděné jaro, ale již nalité do pu
penů třebaže jediného stromu, který zůstal trčet na protějším
rozrytém břehu, z něhož stékala bahnitá voda až do kolejiště
tramvají. Byly neohebné, konečky prstů brněly, zvláště malí
ček a prostředník odpíraly poslušnost, nepomáhaly ani cviky
k povzbuzení krevního oběhu, při volných a zrychlovaných
rozcvicích ve vzduchu nad klávesnicí se jakžtakž rozhýbaly,
ale sotva se dotkly kláves, jako by se zadíraly, zvláště malíček
a prostředník míjely cíl, nedůrazně dopadaly na nesprávnou
klávesu nebo se neobratně svezly po dvou zároveň, bylo to
nepochopitelné a strašné, tím nepochopitelnější, že to nebylo
možno vysvětlit nedbalostí nebo nezájmem, a strašnější, že tu
byl v sázce veliký dávný sen o přesnosti a dokonalosti, živený
a odkládaný od mládí, stupňovaný dobrovolnými překážkami
až do let, kdy se již odkládat nedá. Bylo to hrozné pomyšlení,
že mladé písařky s nedostatečným vzděláním a s nepatrnou ži
votní zkušeností se posadí k psacímu stroji a bezmyšlenkovitě,
ano takřka bez soustředění na obsah textu vyklepávají stránku
za stránkou, ba ještě se baví se sousedkou uprostřed rozepsa
né věty nebo si polohlasně pobrukují džezovou melodii, kterou
právě hraje zapnuté rádio. Ano, právě ty dosahovaly nejlepších
výsledků, a třebaže by nedovedly reprodukovat ani stěžejní
myšlenku opsaného textu, vyklepávají jej bez jediného překle
pu. Dokonce i s každým zřejmým pokleskem nebo přepsáním,
jehož se dopustil autor ve svém rukopisu, se zkomoleninami
slov. Vyslouží si za to sice někdy jeho úsměšek, nicméně mo
hou se vždycky odvolat na to, že jejich povinností bylo pouze
pořídit vyžádaný strojopis.
Někdy byl ostatně text tak složitý, že by mu porozumět ne
mohly ani při sebevětší snaze, nebo na nich byly žádány opisy
14
z cizího jazyka, kterému nerozuměly, a přesto jej opsaly s leh
kostí a samozřejmostí, která zneklidňovala.
A přitom na rozdíl od nich mou velkou ctižádostí bylo nejen
přesně reprodukovat autorovu myšlenku, ale takříkajíc dotvořit
ji. Však také moji zadavatelé velmi brzo rozpoznali, že se nesta
vím k věci ledabyle, povšimli si mé snahy a píle a zadávali mi
práce vskutku náročné, a přitom dokonce nejednou spoléhali,
že z vlastního popudu opravím i nedostatky rukopisu k jejich
spokojenosti, a mohu říci, že se mnou spokojeni opravdu byli;
a vskutku nejedna nepřesná formulace byla v mém strojopisu
zpřesněna a mne těšilo, že se – i když skryt a nejmenován – po
dílím na leckteré myšlence, která v lepší podobě pronikla k vě
domí těch, jimž byla určena. Nebyla to ovšem ctižádost jediná,
neboť sebepřesněji opsaný text ztrácí na své účinnosti nedo
konalou úpravou. Snažil jsem se nejen přesně dodržet požado
vaný počet řádků na stránce, pochopitelně s náležitými meze
rami mezi řádky, ale usiloval jsem o to, aby stránka vyhlížela
jako natištěná, to jest pokoušel jsem se zarovnávat i pravý okraj
stránky, připadaly mi ošklivé ty roztřepeniny nestejně dlouhých
řádků, slova roztříštěná rozdělovacími znaménky, a často slova
důležitého významu, takže při četbě takového textu se čtenáře
zmocňoval jistý neklid, jeho pozornost byla tříštěna a záhy byl
četbou unaven. Bylo to dosti náročné a zprvu, než jsem na
byl jistého cviku a naučil se, abych tak řekl, číst opisovaný text
po odstavcích, ba po celých stránkách, mnoho hodin usilovné
práce padlo nazmar, ale nakonec jsem přece jen dosáhl jistých
úspěchů, pomáhaje si postrkáváním slov vyjadřujících význam
nou myšlenku, používáním pomlček místo čárek, když bylo tře
ba řádku prodloužit, nebo naopak čárky místo pomlčky, nebo
konečně zhuštěnější nebo rozvedenější formulace, a několikrát
15
se mi dostalo zadostiučinění, když zadavatel pochválil i tuto mou
snahu, ba několikrát jsem byl i šťasten, když jsem oklikou zvěděl,
že mou práci dával za vzor ostatním.
Ale ani přesností a úpravou snaha nekončila, občas jsem se do
slechl i o výtce pronesené na můj vrub Pracuje dobře, ale pomalu,
což byla jistě výtka oprávněná, vždyť ty naivní, nemyslící písařky
odklepávaly stránku za stránkou, zatímco já těch předepsaných
patnáct set úderů, určených na jednu stranu, vyklepával pětkrát
déle než ony, i přestože jsem pracoval v tichu, ach kdepak džez,
při tom jsem vůbec nebyl s to přemýšlet, a často jsem nastavo
val den nocí. Rychlost, psát rychle a zároveň přesně a s úpravou,
rozezpívat klávesnici stejnoměrnými pružnými údery, psát, jako
by myšlenky zadavatelů byly mými myšlenkami, vsunout papír
do stroje a neustat dříve než na konci třicátého řádku, nadech
nout se, narovnat záda a další list a dál, v jakémsi vytržení – které
přichází tak zřídka s vláčností prstů a s pocitem hlubokého uspo
kojení, které lze nazvat štěstím, psát jedním dechem, tak jako na
píšeme v tichu a soustředění dopis milované ženě.
Já jsem rád, díky tomu počinu otce a matky, že se do toho dali, to by byla hrůza
nikdy to nepoznat, jak to pěkně přibývá, jak se to pěkně naklepe a pak to vezme
nešť – a ejhle, nic neubylo a kde nic tu nic, já se cítím jako dobrodružství sper
matozoidu, který přiběhl první, aby si to pár roků zkusil na své kůži děj se co děj,
jako by se nic nestalo, já jsem rád, čestné slovo.
Nejpodivnější však bylo, že jsem největší dokonalosti dosáhl
v životních podmínkách dosti svízelných, když jsme ještě by
dleli u paní Pelágie, v jedné místnosti tak stísnění obstarožním
nábytkem, že se mezi něj nevtěsnala ani dětská postýlka a malá
Kateřinka musela spát na dvou fortelných křeslech přistrčených
16
k sobě a svázaných na nohách provazy! Právě v té době mi byla
svěřena jakási nutná, spěšná a dosti náročná práce, která už
vzhledem k svému rozsahu vyžadovala vynaložení veškerého
úsilí, měla-li být odvedena včas. Nebylo ji možno ani odmítnout,
protože by to znamenalo rozladit si zadavatele a připravit se
o další zakázky. Bylo ovšem třeba zapudit dotěrnou myšlen
ku, že odevzdaný strojopis bude patrně stejně ležet týdny, ne-li
měsíce, než se jej někdo odpovědný dotkne a postoupí dál
k schválení, a že tedy spěch, který byl na překážku přesnosti
formulací a úpravě stránek, je vlastně zbytečný a nadto nebu
de ani vzat v úvahu při konečném dosti přísném posuzování,
a utvrzovat se vědomím, že kdyby nebyl dodržen stanovený
termín, svalili by na opisovače vinu za to, že práce nemohla
být postoupena. Pracoval jsem, pokud mé síly stačily, a poznal
jsem, jak je každá oběť lehká, víme-li, že pracujeme pro někoho,
za jehož život jsme odpovědni. Když Kateřina usnula a zhasla
i paní Pelágie v kuchyni, zavřel jsem se do koupelny, na jediné
místo, kde jsem mohl být sám, neboť samotu jsem ke své práci
potřeboval, a rozběhl se po klávesách, a napadaly mě nejkrás
nější věty, přesné formulace, čas se zastavil a stránek přibývalo
a byl jsem takřka spokojen. Jen zřídkakdy mne vyrušila paní
Pelágie, za jiných okolností bych ztratil souvislou nit myšlenek,
ale nyní jsem mohl pokračovat se stejným zanícením. Jak mně
v té chvíli připadaly směšnými výroky architektů o prostoru,
o prostředí, které podmiňuje člověka a jeho činnost, o uklidňují
cích nebo dráždivých barvách stěn a nábytku. Kousek ode mne
spala Kateřinka a její klidné oddychování mne nadnášelo jako
peříčko, modravý kouř cigaret pomalu kroužil v úzké místnůst
ce s oprýskanými, začouzenými stěnami, válel se pod stropem.
Dodnes na ty chvíle vzpomínám jako na něco krásného.