načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skleněný pokoj - Simon Mawer

Skleněný pokoj

Elektronická kniha: Skleněný pokoj
Autor:

- Román inspirovaný skutečným osudem brněnské vily Tugendhat. - Vysoko nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohatství, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75%hodnoceni - 75% 85%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 408
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání třetí, reedice
Spolupracovali: v překladu Lukáše Nováka
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3701-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Na pozadí dvacátého století vypráví britský autor příběh mladého manželského páru, který se nechá v 30. letech okouzlit moderní architekturou a zcela propadne touze po "vznášejícím" se domu. Román však postihuje nejen životní historii hlavních hrdinů, ale i politické změny v nově vzniklém Československu, později příchod nacistů, aby nakonec příběh ukončil počátkem 90. let 20. století. Osudy lidí spojených s vilou se napříč léty proplétají, někteří se nenávratně ztrácí, vila však neochvějně zůstává. Autor velmi dobře vystihl předválečné Brno, i prvorepublikovou atmosféru.

Popis nakladatele

Román inspirovaný skutečným osudem brněnské vily Tugendhat.

Vysoko nad Brnem ční zázračný dům. Postaven na míru židovsko-křesťanskému novomanželskému páru vyzařuje bohatství, sebevědomí, krásu a majestátnost. Avšak jen do chvíle, než do země vstoupí nacistické vojsko a majitelé musí opustit vilu i zemi. Román, jenž na pozadí životních osudů majitelů vily zrcadlí tragédii celého českého národa, byl v létě roku 2009 nominován na prestižní cenu The Man Booker Prize.

Zařazeno v kategoriích
Simon Mawer - další tituly autora:
 (e-book)
Mendelův trpaslík Mendelův trpaslík
Mendelův trpaslík (paperback) Mendelův trpaslík (paperback)
 (e-book)
Provazochodkyně Provazochodkyně
Skleněný pokoj Skleněný pokoj
Pražské jaro Pražské jaro
Skleněný pokoj - filmové vydání Skleněný pokoj
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný pokoj

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Simon Mawer

Skleněný pokoj – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



Skleněný pokoj

Simon Mawer

V překladu Lukáše Nováka


Obsah

Návrat | 11

1

Líbánky | 19

Závazek | 29

Koncept | 35

Hana | 46

Těhotenství | 51

Stavba | 55

Onyx | 61

Interiér | 71

Exteriér | 72

Dokončení | 81

Zabydlování | 84

Šťastné rodiny | 87

Narození | 90

Jeden den v životě | 96

Večeře | 101

Vzpomínky | 103

Recitál | 105

Láska | 107

Extáze | 118

Ztráta | 130

Kóda | 132

Anšlus | 137

Setkání | 141

Chata | 150

Roboti | 163

Fámy | 165


Návrh | 171

Loď | 173

Poslední léto v Mariánských Lázních | 177

Nevýznamná záležitost | 178

Březnová bouřka | 184

Útěk | 188

Laník | 197

Exil | 200

Vyvlastnění | 215

2

Okupace | 223

Rainer | 232

Setkání | 237

U jezera | 241

Vyšetření | 245

Hedy | 258

Koncert | 261

Odjezd | 270

Protektor | 274

Ženevské jezero | 280

Bouře | 282

Odjezd | 291

Rozhodnutí | 295

Oceán | 298

3

Zrušení | 311

Laník | 317

Sověti | 322


4

Tomáš | 335

Ondine | 337

Pokoj | 340

Berta | 342

Paříž | 344

Minulost | 349

Zdenka | 351

Setkání | 355

Architektonický klenot nebo nemocniční přístavek? | 359

Zpověď | 362

Útěcha | 373

5

Kontakt | 379

Dopis | 389

Návrat | 393

1990 | 399


Poznámka autora

Přestože je Skleněný pokoj fikce, dům i místo, kde se na

chází, skutečně existují. Jak budovu, tak město jsem skryl

pod změněnými jmény

*

, která však jistě neošálí nikoho, kdo

stavbu, která posloužila za předlohu Vile Landauer, a měs

to samotné znají. Vyřešení tohoto snadného rébusu ovšem

nepovede k žádným dalším odhalením: Liesel, Viktor, Hana

a  všichni ostatní jsou výplody mé vlastní představivosti a jejich příběh nemá se skutečností nic společného. Přesto se v románu mihne několik reálných postav. Jednou z nich je nadaná skladatelka Vítězslava Kaprálová, jejíž tragicky

krátký život jako by byl symbolem zářné, ale k zániku od

souzené existence první republiky. Vřele čtenářům doporu

čuji, aby si o skladatelce i její zemi zjistili více.

* V originále autor používá pro Brno označení „Město“ (pozn. překl.).


Věnováno Matthewovi a Julii


Poděkování

S češtinou, kterou jsem v románu místy použil, mi radila

Iva Hrazdílková, s němčinou pak Jochen Katzer. Oběma za

tuto pomoc velmi děkuji. Pokud se do textu přece jen vloudi

la nějaká chyba, je třeba ji přičíst mně.

Kromě konzultací týkajících se češtiny vděčím Ivě také za

celou řadu neocenitelných zasvěcených postřehů týkajících

se mnoha aspektů české kultury a  historie, zejména těch,

které se vztahují k jejímu rodnému městu. Za veškerou po

moc jsem jí hluboce zavázán.


11

Návrat

Jistě, jsme na místě.

Poznala to i po těch letech. Povědomý sklon silnice, zpo

malení a pak stoupání zatáčkami, vjemy prostoru a pohybu

zasuté po třicet let v její mysli oživilo letmé propojení ve vní

mání pohybu a náklonu.

„Jsme na místě,“ řekla nahlas. Našla ruku své dcery a stisk

la ji. Jejich doprovod se na lesklém plastu zadního sedadla

zavrtěl, snad úlevou při představě blížícího se vysvobození.

Cítila ho. Navlhlé šaty (pršelo), laciná kolínská a pot.

Auto – řekli jí, že je to tatra – najelo na obrubník a zasta

vilo. Někdo otevřel dveře. Slyšela to a ucítila čerstvý vzduch

se stříkanci deště. Zvuk otvíraného deštníku – jako když se

ve větru třepe uvolněná plachta. Vzpomněla si na Viktora

a na Curyšské jezero, jak se jejich loďka ve vlnách houpala

a za zádí toho křehkého plavidla vystupovaly temné stromy

z ještě temnější vody. „Jako když jedeš na kole,“ volal, zatím

co otáčel loď proti větru a úmyslně ji skoro položil na bok.

„Musíš vnímat rovnováhu.“

„To nemá s kolem nic společného,“ odpověděla mu tehdy

a chtělo se jí zvracet.

Škoda že tu Viktor není. Tedy že tu fyzicky není, pomysle

la si, protože svým způsobem tam samozřejmě byl. Jeho vkus

a jeho vize, vše pečlivě uchované. Posunula se po sedadle


12

směrem ke skvrně světla, která představovala otevřené dve

ře auta. Něčí ruka ji uchopila za paži a pomohla jí ven, na

chodník. O tvář se jí otřel déšť, do deštníku nad její hlavou

zabubnovaly kapky. Narovnala se a cítila světlo kolem sebe,

cítila prostor, cítila nízkou masu domu na druhé straně ma

lého nádvoří. Škoda že tu Viktor není. Ale je tu Ottilie, která

k ní zleva přistupuje.

„To je v pořádku, holčičko, zvládnu to sama.“

Za loket ji chytla cizí ruka, setřásla ji. „Myslíte, že se nevy

znám ve vlastním domě?“ ohradila se, ale hned ji zamrzela

příkrost i zjevná faktická nesprávnost její poznámky. Nebyl

to její dům, už ne, z právního hlediska ne, ať si Martin říká

cokoliv. Sebrali jí ho hned dvakrát, dvě různé úřední moci,

vždy s patřičnou formálností právních procedur. Ale v jiném,

méně jasně definovaném smyslu, to byl její dům. Její a Vikto

rův. Zhmotnění jejich vize. A stále přece nesl jejich jméno. To

nedokázala smazat žádná právnická zlodějina: Das Landauer

Haus. Vila Landauer. Jak je libo. A také Rainerův dům to je,

samozřejmě.

Špičkou hole ohledávala cestu a  vykročila přes vstupní

prostranství, následována zvuky kroků, které taktně sledo

valy její tempo, jako když na pohřbu truchlící doprovázejí

statečnou vdovu. „Pořád ta stejná dlažba,“ řekla.

„Je obdivuhodné, jak odolává času.“

Hlas, který odpověděl, patřil muži z  kanceláře městské

ho architekta. „Však je to umělecké dílo,“ řekl, jako by snad

umělecká díla měla z podstaty odolávat času, zatímco ve sku

tečnosti mu často podléhají. Někdy požár, jindy vlhkost pro

nikající zdivem, náhodně dopadnuvší bomba nebo naprosté

zanedbání. „Vidíte, jak von Abt zarámoval výhled na hrad?“

dodal a vzápětí ztichl, zahanben vlastní netaktností.

„Pamatuji si to přesně,“ ujistila ho. A byla to pravda, sku

tečně si vzpomínala, jak to bylo: prostor mezi hlavní budo

vou a  bytem pro personál, Laníkovým bytem, rámoval po


13

hled na kopec na opačném konci města. „Minulost v rámci

budoucnosti,“ řekl tenkrát Rainer. Viděla to jasně tím jedi

ným zrakem, který jí zbyl, vnitřním zrakem – jakkoliv je

to klišé, byla to živoucí skutečnost, všechno se jí promítalo

v huspenině mozku a vytvářelo obraz skoro tak přesvědčivý

jako zrakový vjem: zalesněný kopec, pevnost Špilberk a ka

tedrála se shrbenými rameny a černými věžemi, které, jak

říkal Rainer, jsou jako injekční jehly.

Šla dál. Jak se blížila, hmota domu tlumila světlo kolem ní.

Na tomhle místě byl volně stojící sloup, který nesl přesahují

cí střechu. Vzpomínala, jak se na něj děti věšely a Líba na ně

volala, ať toho nechají. Zašátrala hůlkou a dotkla se sloupu,

aby získala jistotu, aby našla pevný bod na otevřeném pros­

toru nádvoří, aby si vychutnala překvapené zajíknutí muže

po její pravici, který jí řekl, jak úžasně se tu orientuje. Aby ne.

Zná tohle místo jako... jako sebe samu. Ví přesně, jak se po

dél zakřivené prosklené stěny dostane ke vstupním dveřím,

které jsou za ní schované.

„Prosím foto,“ ozval se něčí hlas. Malé procesí se zastavilo.

Kolem ní strkání a přeskupování, dotyky mohutných muž

ských postav. „Ottilie, kde jsi?“

„Tady jsem, maminko.“

„Úsměv, prosím,“ řekl ten hlas a následoval záblesk světla,

jako by mléčným oblakem kolem ní na zlomek vteřiny pronikl

paprsek slunce. Pak se skupinka zase rozdělila a ruce ji vedly

zpět k domu, kde zatím někdo otevřel vchodové dveře a zval

ji dál – tudy, tudy – do měkkého, povědomého ticha vstupní

haly. Všude kolem ní jen nerušená mlžná clona, opalizující

světlo, to jediné, co teď mohla vidět, její přetrvávající zrakový

vjem. „To světlo,“ řekl jí tehdy Rainer, když jí ukazoval tabule

z mléčně bílého skla, „měkké světlo, odtažité a racionální. To

je budoucnost. Čistota vjemů.“ A přitom se jí dotýkal.

Vnímala ostatní – siluety, jejich hmatatelnou přítomnost –

v hloučku za sebou. Dveře se zavřely. Domov. Byla doma. Třicet


14

let. Generace. Znala ty stěny, panely z  palisandru naproti

ní, schody, které se nalevo od ní stáčely dolů do obývacího

pokoje. Zvuky, jen ozvěny šepotu, jí poskytovaly předsta

vu o dimenzích prostoru. Natáhla levou ruku a nahmatala

sloupkové zábradlí lemující schodišťovou šachtu. Lidé mlu

vili, architekt horlil a  vychvaloval, ale ona odmítla poslou

chat. Sama se dostala k začátku schodiště a opatrně sestupo

vala dolů, pohyby znala, ale musela je lovit v paměti, jako by

hrála na klavír a nedívala se na klávesy, jako by si vybavovala

melodii, kterou naposledy hrála před mnoha lety. Dvanáct

schodů k ohybu, pak zahnout a dalších devět a už se kolem

ní otevřel prostor viditelný i přes tu bílou prázdnotu. Spodní

patro domu. Skleněný pokoj, der Glasraum.

Odněkud z hloubi jí unikl slabý vzdech, přirozený, skoro

smyslný. Cítila ten prostor, jako by to byla hmatatelná sub

stance, jako by do něj ponořila tvář. Byla to manifestace pros­

toru. Cítila světlo z rozsáhlých ploch tabulového skla, kte

ré tvořilo jižní stěnu, cítila makasarský eben, vnímala lidi

stojící mezi sklem a onyxovou stěnou, pod hladkým bílým

stropem, na podlaze barvy slonové kosti, lidi, které znala,

i lidi neznámé. Samozřejmě děti, ty jí běží po koberci vstříc.

Viktor sedí na židli a zvedá k ní oči od novin, támhle je její

bratr, i když ten tohle místo nikdy nepoznal, její přátelé, ro

diče, všichni jsou tu.

„Jste v pořádku, Frau Landauer?“

„Ano, v pořádku, děkuji. To jen ty...“ hledala správná slova

„... obrazy.“

„Obrazy, Frau Landauer?“

Žádné obrazy tam nebyly. Nikdy tam nebyly, v tomhle po

koji ne. Dobře to věděla. „Vzpomínky, které se mi vybavují.“

„Jistě, těch musí být spousta.“

Spousta. Třeba jak Viktor nechal záclony roztažené, když

se setmělo, a okna jako zrcadla promítala na pozadí noci re

pliku celého pokoje, židlí, stolu, onyxové stěny. A zdvojený


15

obraz jeho samotného, jak přechází tam a zpět, tam a zpět,

odraz postavy vznášející se nad trávníkem, v zrcadlení také

jakoby nehmotným, přízračným. Soumrak dne se stal zrcad­

lem noci. Tak nějak to vyjádřil Rainer. Řekl to tehdy anglic

ky, kvůli eufonii. Refraction of the daytime became reflection

of the night. Eufonii miloval: der Wohlklang.

Sníh. Proč si vzpomněla na sníh? Ta neopakovatelná svě

telná lázeň, když zasněžený trávník odrážel denní světlo

vzhůru a ozařoval strop pokoje, takže svítil stejně jasně jako

podlaha iluminovaná mdlým zimním sluncem. Světlo bylo

hmatatelné: hebké, průsvitné mléko. Ptáci plni  očekávání

ozobávali led, Viktor stiskl tlačítko a okna se začala spouštět

dolů, do sklepa, jako blednoucí vzpomínky.

„Vždyť zmrzneme!“

„Ale jdi ty.“

Pomalý pohyb okenních tabulí směrem dolů jako by zrušil

bariéru mezi skutečností a fikcí, promyšleně konstruovaným

světem obývacího pokoje a drsnou realitou sněhu a vegetace.

Na zlomek okamžiku ještě stojí obě vzduchové masy neporu

šené, vedle sebe, teplo pokoje se na pozadí stěny venkovního

chladu třese jako rosol. Pak se křehké příměří zhroutí, zima

vtrhne s mrazivým vzdechem dovnitř a pečlivě vyvážený, peč

livě ohřátý vzduch interiéru je rozprášen do vnějšího světa.

Někdo se k ní blížil. Matně tušila postavu, nejasně ji vi

děla, stín uprostřed světla. Poznala ji. Čím to? Pohyb, ten

zvláštní způsob, jak se při chůzi houpala v bocích? Snad do

konce i slabá vůně. Nebo to, jak dýchala. Zkrátka ji poznala.

Vyslovila to jméno dřív, než kdokoliv promluvil, bylo to kon

statování, ne otázka:

„Hana.“

„Liesi! Tys mě poznala! Jak je to proboha možné?“

„Určité věci se nezapomínají,“ řekla. „Zůstávají v nás.“ Ob

jaly ji ruce, ucítila její hladkou tvář na své. A slzy? Snad ucítila

i její slzy.



1



19

Líbánky

Odjeli z města hned po svatbě a zamířili do Vídně, do ho

telu Sacher, jehož ředitel je přivítal už na schodech. Vzadu

u auta se rojili hoteloví zřízenci, aby se postarali o zavazad­

la. Úklony i postrkování, komplimenty. Gnädiger Herr sem,

gnädige Frau tam, zařiďte se tu jako doma. Liesel tehdy sly

šela to oslovení poprvé: gnädige Frau Landauer. Tak či onak

byla nyní spojená po zbytek života s tímhle mužem po svém

boku, který se teď, když bral na vědomí uvítací ceremonie,

vůbec nepodobal jejímu milovanému Viktorovi, ale cizinci,

jehož potkala před okamžikem a který se zdál tak sebejistý,

rezervovaný, tak obdivuhodný. Takhle asi vystupuje v továr

ně, pomyslela si, takhle jedná s delegacemi dělníků, s předá

ky a s řediteli. S lehce odtažitou laskavostí, jako by měl co do

činění s trochu únavným, ale váženým příbuzenstvem.

Apartmá, do kterého je uvedli, bylo bohatě a  nákladně

zdobené, na zdech hedvábí a pozlacené sádrové vlysy, proto

typ toho, co Viktor nesnášel. „Právě všech těchhle pitomostí

se musíme zbavit, toho romanticismu, toho... lpění na minu

losti. Dokonalý příklad toho, jak náš dům vypadat nesmí!“

Liesel se smála. Když se dostal k tématu jejich nového domu,

končila každá jeho věta vykřičníkem. Tak to aspoň vnímala

ona. Jasně je viděla, jak propichují vzduch, malé energické


20

impulzy. Ač se o něm často mluvilo, neměl jejich nový dům ješ

tě tvar ani formu. Existoval jako abstraktní koncept, s velkými

písmeny a vykřičníkem: Jejich Nový Dům! Její rodiče jim věno

vali stavební parcelu, to byl Wenzelův svatební dar dceři a zeti:

vlastní dům. „Kvalitní a seriózní,“ prohlásil starý pán, zatímco

jeho nastávající zeť se usmíval. „Kvalitní jistě, ale seriózní? Ne!

Nechceme dům, který vypadá jako pevnost, samé věže, věžič

ky a gotická okna, ani dům, který připomíná kostel. Proboha,

žijeme ve dvacátém století, ne ve čtrnáctém! Svět se mění.“

Jakmile je portýři a pokojská nechali o samotě, svět se sku

tečně trochu změnil, protože Viktor přistoupil k Liesel, opa

trně jí sundal brýle, hedvábný kabátek, který měla na sobě,

a pak i šaty, které měla pod ním. Její krátkozrakost propůjčila

prostoru kolem nádech rozpitého akvarelu, jako by byla náh

le vržena do mlhavého dne. „Viktore, co to děláš?“ zeptala se

nervózně. Stála tam jen ve spodním prádle, v barevné mlze,

a připadala si bezbranná.

„Eliško, miláčku, co myslíš, že dělám?“ odpověděl Viktor.

K jejímu značnému překvapení – myslela, že počkají do

večera – se tedy poprvé milovali ve čtyři odpoledne na těžké

biedermeierovské posteli, v  záplavě světla dopadajícího vy

sokými okny na oblečení rozeseté všude po podlaze. Zážitek

zvláštním způsobem skličující, ale – jak předpokládala –

zřejmě moderní.

Plánovali strávit ve Vídni dva dny a pak vyrazit na jih. Měli

v úmyslu přejet přes Rakousko do severní Itálie. Sami. Viktor

odolal veškerým prosbám, aby si vzali řidiče nebo aby posla

li služebnou či komorníka vlakem napřed. „Co když budete

mít poruchu?“ ptali se. Odpovědí jim byl jen smích. „Pojede

me přece landauerem, ne? Copak to nejsou nejspolehlivější

automobily v celé Evropě? Copak to nestojí na všech reklam

ních plakátech? A copak,“ – a to byl rozhodující úder – „co

pak je nevyrábím já?“


21

A tak jeli sami vozem Landauer 80, nejnovějším modelem

z řady vozů vyráběných v Landauerových závodech (dříve Lan

dauer Autofabrik), cestovním kabrioletem, který se honosil ná

lepkou Královská třída, přestože králové a císaři byli od konce

Velké války už minulostí. Vůz krémové barvy poháněl motor

V8, který – jak Viktor s  hrdostí vysvětloval – mu dával sílu

osmdesáti koní. Cestovali přes Korutany a  hornatou hranici

s Itálií překročili nedaleko Villachu, kde Viktor sloužil během

války. Na celnici se pořádně zdrželi, když se Viktor hádal o to,

jestli musí za auto zaplatit dovozní clo, potom byl zas pořádně

rozladěný tím, že pokračovat musí po levé straně silnice. A pak

už opustili teutonský svět a vstoupili do světa latinského, kde slunce zářilo jasněji, vítr vanul mírnější a  světlo mělo úplně

nové kvality; takové světlo Liesel nikdy předtím neviděla –

jako by bylo hutnější než to na sever od Alp. „Kennst du das

Land wo die Zitronen blühen?“ citoval Viktor. Znáš onu zem,

kde citrón rozkvétá? A Liesel přidala další verše té básně, společně ji dokončili a šťastně se smáli té jednotě mysli a těla.

Jediný stín na jinak šťastné cestě na sebe přivolali sami: za

Udine udělali malou zajížďku k vojenskému hřbitovu na bře

hu řeky Tagliamento a po dlouhém hledání našli mezi hroby

betonovou destičku s  Bennovým jménem. Jeho tělo tam sa

mozřejmě nebylo, to leželo ve změti těl jeho druhů v nedaleké kostnici. Při pomyšlení na vlastní štěstí, jehož se Benno nedoč­ kal, se Liesel rozplakala. Viktor, který byl díky jedné z těch

osudových náhod posledním z rodiny, kdo viděl jejího bratra

naživu, jí položil ruku kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. „Určitě je v duchu s tebou,“ řekl a ona věděla, že je to velký ústupek sentimentu od někoho, kdo nevěří v něco, jako je duch, natožpak aby věřil v jeho další svébytnou existenci po smrti. Pak ji políbil na tvář a řekl jí, že je nejúžasnější žena na světě, a ona

mu se smíchem odporovala, že není. Přesto ji potěšilo, že ho

něco takového vůbec napadlo říct, a když nasedli zpátky do

auta, panovala mezi nimi už zase původní bezstarostnost.


22

V Benátkách bydleli v Royal Danieli. První tři dny strávili

sami, prošli kostely a paláce, prozkoumali uličky a kanály,

kde Viktor fotografoval Liesel svou elegantní novou leicou.

Třetího dne večer je Viktorův známý pozval na večírek do

starobylého palazza u  Canal Grande. Pod vybledlými fres

kami od Tiepolových žáků se benátská aristokracie poněkud

neochotně mísila s mladými, nebezpečně pohlednými muži

a ženami uhlazeného zevnějšku. Jeden z nich zaskočil Liesel,

která odpočívala na sedadle u okna, a angličtinou stejně lá

manou, jako byla její, vychvaloval přednosti fašismu a krásy

modernity. „Jednoho dne bude všechno tohle smeteno.“ Zně

lo to jako parodie Viktora, když byl v jedné ze svých vizio­

nářských nálad. Všechno smést! Pryč se vším starým, je tu

nová éra! Ale Liesel si s úžasem uvědomila, že tenhle Ital má

na mysli celé město, a víc než jen město: vlastně celou zemi,

tuhle pokladnici umění a historie. Vlastně všechno, co není

produktem dvacátého století.

„To je nesmysl.“

Pokrčil rameny, jako by její názor nebyl ani v nejmenším

podstatný. „Například Canal Grande – vysušit ho a udělat

z něj silnici, to je budoucnost.“

„Pak tedy patří budoucnost barbarům.“

„Chcete říct, že já jsem barbar, signora?“

„Chci tím říct, že mluvíte jako barbar.“

V tu chvíli je kdosi přerušil. Mluvil anglicky s německým

přízvukem, ale mnohem lépe než ona nebo Ital. „Pokouší se

vám snad tento pán vnucovat pitomosti o tom, jak úžasný

je Il Duce a že italský fašismus osvobozuje nespoutané síly

modernity?“

Ohlédla se. Kouřil, v  jedné ruce držel dvě sklenky šam

paňského, v druhé cigaretu. Vypadal starší než Ital, spíš ve

Viktorově věku, a vzezřením připomínal začínajícího boxe

ra, na kterém ještě kariéra nenapáchala tolik škod – silný

nos, masivní čelo. Cigaretu si dal do úst a nabídl Liesel jednu


23

ze skleniček. „Ochutnejte francouzskou tradici. Tu nedoká

žou vylepšit ani fašisti.“ Chvilka manipulace se sklenkami.

Ital zázračně kamsi zmizel. Nově příchozí pozvedl Lieselinu

ruku na několik milimetrů od svých úst. „Jmenuji se Rainer.“

„Pěkné jméno. Těší mě...“

„Aspoň někoho...“

„Pardon? Vám... se vaše jméno nelíbí?“

Muž se zatvářil trochu přezíravě. Vlasy měl rozdělené

pěšinkou uprostřed a poměrně dlouhé. Jako by se navzdory

dobře střiženému obleku snažil budit dojem bohéma. „To

byl vtip. Takový americký.“

„Jenže vy nejste Američan.“

„Ale procvičuji si jejich humor. Jednoho dne tu nic jiného

k smíchu nebude.“ Upil ze sklenky a zamyšleně se podíval

na Liesel. Byl o něco menší než ona a v jeho pohledu byla ne

stydatá otevřenost. Zcela nepokrytě si ji prohlížel: její ústa

(červená, zvláštně tvarovaná, jak věděla), její poprsí (trochu

ploché, obávala se), její ruce (na ženu poměrně dlouhé a sil

né). Kdyby stál o pár kroků dál, byla si jistá, že by zhodnotil

také linii jejích boků (široké) a její kotníky (na ty byla hrdá).

Možná to ale udělal, ještě než ji oslovil. Přála si – ale proč

vlastně? – aby si byla nevzala brýle. „A kdože mi to dělá tak

příjemnou společnost?“ zeptal se.

„Liesel Landauerová.“

„Landauerová?“ pozdvihl obočí. „Takže jste Židovka?“

„To zrovna ne.“

„Tedy konvertita?“

„Rodina mého manžela—“

Potáhl z cigarety a vyfoukl k malovanému stropu tenký

proužek dýmu. „Aha, takže vy jste paní Landauerová a při

měla jste Izraelitu, aby se pro lásku zřekl své víry.“

Nebyla si jistá, jestli se jí tahle konverzace zamlouvá, slo

vo Izraelita vyslovil s  lehkým náznakem despektu. „Můj

manžel je z židovské rodiny, ale ne praktikující.“


24

„A  odkud jsou půvabná paní Liesel Landauerová a  její

šťastný manžel?“

„Jsme Češi. Tady jsme na –“ zaváhala, anglické slovíčko se

jí nevybavilo – „Flitterwochen?“

„Líbánky!“ přešel do němčiny. „Takže Češi. Ale nejste ti

Landauerovi, nebo ano? Od těch aut?“

„Ano, jsme.“

Tvář se mu rozzářila. V  jeho výrazu bylo něco komické

ho, předstíranou serióznost překryla náhlá dětinská radost.

„Míval jsem landauera, model 50, říkali mu Torpédo. Bohu

žel jsem si to s ním namířil na autobus a potopil ho.“

Zasmála se. „Ten autobus nebo Torpédo?“

„Vlastně oba.“ Zdvihl skleničku a přešel zpátky do anglič

tiny: „To all Landauers, and those who ride them.“ Napili se,

i když Liesel si přípitkem nebyla úplně jistá. Připíjel na lan

dauery nebo na Landauerovy? A nebylo něco lehce dvojsmy

slného ve slově „ride“? Jezdit se dá na koni stejně jako v autě,

neměl ale říct spíš „ride in them“? Její angličtina ovšem ne

byla natolik dobrá, aby si byla jistá. Naštěstí právě ve chvíli,

kdy cítila, že jí začínají rudnout tváře a začíná ji zrazovat ne

příjemný pot v podpaží, se za ní vynořil Viktor a konverzace

přešla do němčiny. Formální představení, pevný stisk rukou,

úklony a slabounké cvaknutí, když neznámý srazil podpat

ky. „Herr Landauer,“ řekl s tím svým zvláštním, vědoucím

úsměvem, „dovolte, abych složil poklonu vašim obdivuhod

ným automobilům. A vaší obdivuhodné ženě.“

Mohla to být jen náhodná, efemérní známost, pomíjivé se

tkání řidičů dvou landauerů, kteří se potkali na cestě a jeden

druhému přátelsky pokynuli. Ale domluvili se, že se sejdou

znovu. Rainer von Abt jim chtěl něco ukázat. Když vyzvídali,

jen se záhadně usmíval, ale odmítl cokoliv prozradit. „Malé

překvapení pro čerstvé novomanžele.“ Bude na ně čekat na

přístavním můstku před jejich hotelem. Zítra ráno v devět.


25

Druhý den zářil tepaným stříbrem jako talíře, které se

prodávaly u Ponte di Rialto, a drobně zvlněná vodní hladina

ten lesk lámala a odrážela do všech směrů. Pestrou glazuru

růžových, zlatých, okrových a  oranžových domů rámoval

nad městem zinkový lesk vysoko visících mraků. Von Abt

dorazil v  domluvený čas na zádi vodního taxíku. Byl celý

v bílém – kalhoty z bílého flanelu, lněné sako – jako by se

chystal na tenis. „Buon giorno!“ zavolal na ně. Pomohl Liesel

i Viktorovi do lodě a mezitím uděloval jejímu řidiči pokyny

zřejmě bezchybnou italštinou. Motor s  bubláním a  prská

ním postrčil loď – nablýskané dřevo a mosaz – více do prou

du. „Avanti!“ zvolal jejich průvodce a člun se otočil a zamí

řil ven, k zátoce před bazilikou San Marco, jeho úzký trup

klouzal po vodě podél kotvišť s  houpajícími se gondolami

a podél dýchavičných vaporett jako ovčácký pes kolem stáda

krav. Bylo to, jako by pluli světlem, jako by je vánek a třpyt

vodní hladiny lehce nadnášely. Liesel cítila, jak jí vítr tiskne

šaty k tělu.

„Není divu, že nejlepší koloristé pocházeli odsud,“ pozna

menal von Abt, když si všiml jejího blaženého výrazu. „Před

stavte si, že byste se celý život koupala v tom zdejším světle.

Ultrafialové světlo by z vás udělalo černocha, to zdejší vám

kůži nechá bílou a čistou, ale barvami naplní vaše srdce.“

Viktor jí položil ruku kolem pasu, jako by ji chtěl před

podobnými poetickými představami bránit. „Tak kam tedy

máme namířeno?“ snažil se překřičet hluk motoru.

„To je tajemství! Ale bude brzy prozrazeno, stejně jako

všechna tajemství tady v Benátkách.“

Člun se podél širokého oblouku nábřeží Riva degli Schia

voni vzdaloval od cukrářské zdobnosti Dóžecího paláce

a mířil k budovám z červených cihel na Arsenalu. Zpomalil

a konečně zakotvil u parku poblíž ústí jednoho z menších

kanálů. Von Abt vystoupil na břeh a vedl je do zahrad, jako

by neměl času nazbyt, zatímco Viktor a Liesel ho následovali


26

ruku v ruce volným krokem a smáli se tomu bizarnímu dob

rodružství i nedočkavosti a nadšení toho zvláštního muže

s tváří boxera a imaginací básníka. „Homosexuál,“ pošeptal

jí Viktor.

Ta představa ji pobouřila. „To určitě ne!“

„To se pozná. Aspoň já to poznám.“

„Co poznáte?“ zeptal se von Abt přes rameno.

„Že jste básník,“ řekl Viktor a zašklebil se na Liesel.

„Básník, ano,“ teatrálně vztyčil ukazovák, „ale ne básník

slova. Jsem básník forem.“

„Takže tanečník?“

„Ne.“

„Sochař?“

„Básník prostoru a struktur. A právě to vám chci ukázat.“

Pod nohama jim skřípal štěrk. Mezi stromy byly vidět bu

dovy, zvláštní směs stylů, ne zdobný sloh starobylých palá

ců, které byly k vidění ve zbytku města, ale nově postavené

pavilony, ve kterých mohly být kavárny a  restaurace nebo

možná oranžerie či skleníky. V nejvzdálenější části zahrady

stála budova v těžkopádném neoklasicistním slohu. Von Abt

vystoupal po schodech a vedl je do rozlehlé haly. Uvnitř se

pohybovaly skupinky lidí, mluvilo se šeptem jako v kostele.

Vysoká klenba vracela ozvěnu kroků. Na stojanech byly k vi

dění nákresy a  plány, na stolech pod skleněnými víky mo

dely z balzy a celuloidu. Lidé si je prohlíželi, ukazovali si na

ně, ustupovali a měnili úhly pohledu jako hráči biliáru před

důležitým šťouchem.

„Proč jste takový tajnůstkář, pane von Abte?“ zeptala se

Liesel.

„Říkejte mi Rainere, protože já vám rozhodně nehodlám

říkat Frau Landauer. A nejsem tajnůstkář. Ukazuji vám všech

no, co dělám, v jasném a neúprosném denním světle.“ Zastavil

se před jedním z exponátů. Nápis byl v italštině a angličtině:

„Progetto per una Padiglione Austriaca; Project for an Austrian


27

Pavilion, Rainer von Abt, 1929.“ „Zde prosím!“ řekl. „Ecco!

Voilà! Siehe da!“

Viktor překvapeně sykl, jako by ho něco štíplo. „Aha!“

vykřikl a sklonil se k modelu. Přes trávník ze zeleného ku

lečníkového sukna se skrz miniaturní korkové stromy díval

na nízkou krabici s průsvitnými stěnami z celuloidu. Uvnitř

byly malé židle, jako z domečku pro panenky, tenké sloupy

z pochromovaného drátu a lesklý bazén vytvořený ze zrcát

ka, jaké ženy nosívají v kabelkách. Barvy modelu byly stejné,

nad jakými se von Abt rozplýval během plavby od San Mar

ca: éterická bělost, šedomodrá perleť, lesk chromu.

Viktor se narovnal, na tváři široký úsměv. „Takže jste ar

chitekt!“

„Jak jsem řekl,“ odpověděl Rainer von Abt, „jsem básník

prostoru a formy. A světla,“ rozšířil bez zjevné námahy svůj estetický záběr. „Světla, prostoru a  formy. Architekti jsou

lidé, kteří staví zdi, podlahy a stropy. Já zachycuji a vymezuji prostor mezi nimi.“

Na oběd – „Musíte přijmout naše pozvání,“ trval na svém

Viktor – zašli do restaurace, jejíž chloubou bylo patium, kde

se jim nad hlavami plazilo psí víno filtrující sluneční svit svý

mi listy. Objednali si moleche, kraby s  měkkým krunýřem, pili Soave. Připíjeli jeden druhému, skleničky o sebe zvonily a odrážely sluneční paprsky. Mluvili o umění a architektuře, o malbě a sochařství, o těch bláznivých dadaistech a Du

champovi s jeho „uměleckými“ objekty, o kubismu a fauvis

mu a jedné nizozemské umělecké skupině, kterou obdivoval

von Abt. „Říkají si De Stijl, znáte je? Van Doesburg, Mondrian?

Čisté linie, soustředění se na tvar a proporce.“ Novomanže

lé o nich neslyšeli. Jistě, znali slovo de stijl, styl, ale skupina stylových, moderních Holanďanů? To jim znělo skoro jako protimluv. Liesel přiznala, že se jí líbí secese a má ráda autory vídeňské secese. „Klimt portrétoval moji matku, když

28

byla mladá,“ prozradila von Abtovi. „Ten obraz visí v jídelně

v domě mých rodičů.“

Von Abt se na ni usmál. „Pokud mohu soudit podle dcery,

musela to být překrásná žena. Jsem si jistý, že ji Klimt dobře

vystihl.“

„Je to krásná malba...“

„Bezpochyby samé zlacení a lesk. Ale...“ Vždycky si našel

nějaké ale. Zdálo se, že von Abt se musel v životě proaleovat

kolem překážek, které mu do cesty kladli ti méně inteligent

ní, méně nadaní, méně imaginativní. „Ale jako styl? Co je se

cese? Wagner? Olbrich? Znáte jejich budovu ve Vídni? Určitě

ji znáte.“

„Mně se líbí, má takové rezolutní, odvážné linie.“

„Ale vypadá jako mauzoleum! Nebo nádraží. Dům nemá

vypadat jako něco, má prostě být! Tvar, který k ničemu neod

kazuje, definovaný jen materiálem, z něhož je postaven, a zá

měrem architekta. Abstraktní jako malba někoho z De Stijl.“

Viktor souhlasně přikyvoval, ale Liesel nesouhlasila. „Žád

ný dům není abstraktní. Do abstraktního domu by napršelo.“

Von Abt se smál upřímně a  tak hlasitě, že lidé sedící

u  okolních stolů se ohlíželi po zdroji toho hluku. „Víte, já

jsem žákem velikého Adolfa Loose. Znáte Loose? Myslím, že

pochází z vašeho města.“

„Já jsem se s ním setkal,“ řekl Viktor. „Jeho práci obdivuji.

Škoda že se rozhodl opustit Brno. Ale teď se věci mění, i Brno

se dívá dopředu.“

To von Abta zjevně potěšilo. Opěvoval kvality svého uči

tele, jeho intelekt, smysl pro čistou, jednoduchou formu. Aby

své myšlenky vysvětlil, kreslil na papírový ubrus před nimi

různé náčrty a  plány, pod rukama mu vyrůstaly vzdušné

konstrukce a  – jak později poznamenal Viktor – vzdušné

zámky. Vyzdvihoval přednosti skla, oceli a betonu a odsuzo

val kámen a cihly jako nesmyslné závaží, které člověk vláčí

historií. „Člověk sotva opustil jeskyně a začal si kolem sebe

stavět jiné,“ rozčiloval se. „Jeskyně! Ale já chci člověka vyvést

z jeskyní a nechat ho létat, vznášet se vzduchem. Chci mu

nabídnout skleněný prostor.“

Skleněný prostor, Glasraum. Tehdy Liesel slyšela ten vý

raz poprvé.

„Možná,“ řekl Viktor a zamyšleně očima přejížděl ze své ženy na architekta a zpátky, „možná byste mohl navrhnout skleněný prostor pro nás.“

Závazek

Ten den večeřeli při svíčkách na balkoně svého pokoje,

pod nimi proplouvaly slabě osvětlené gondoly a  pramice.

Bylo slyšet, jak vlnky narážejí do dřevěných kůlů, nebylo to

rytmické vlnění moře, ale překotné šplouchání, jako když psi chlemtají vodu. „Tak co soudíš o našem příteli?“ zeptal se Viktor.

„Zvláštní člověk. Srší energií.“

„Možná až moc. Líbí se ti?“

„Určitý typ žen takoví muži přitahují.“

„A moji Liesel ne?“

„Tvá Liesel má oči jen pro tebe,“ usmála se chlácholivě.

Natáhl se přes stůl pro její ruku. „Když říkáš takové věci,

nejradši bych si tě vzal hned teď, tady na tom stole.“

„To by byl skandál. Lidi by si stěžovali a nás oba by zatkli

zdejší pohlední carabinieri a odvedli nás do toho příšerné

ho vězení, které jsme viděli v Dóžecím paláci.“ Tenhle druh humoru pěstovali a  rozvíjeli během těch několika posled

ních dní, co byli spolu. Bylo v tom něco nového, ta troufalost

a prostořekost. Schlüpfrig. Dřív takhle vtipkovali jen o cizích

lidech, tohle bylo poprvé, co se bavili na svůj vlastní účet.

A zatímco předchozí vtípky byly v zásadě neškodné, tenhle

se zdál nebezpečnější.

30

„Co říkáš mému návrhu, že by nám mohl postavit dům?“

„Myslíš, že mu můžeme svěřit něco tak důležitého?“ ze

ptala se. „Měl by nám předvést, co už udělal. Ukázat nějaké

reference, ne?“

S  architekty se už o  svém novém domě radili. Diskuto

vali o návrzích, vrtěli hlavami nad lomenými štíty a věžemi,

protestovali proti zdobeným oknům, dokonce už obhlíželi

i model z balzy a celuloidu, který navrhl jeden ateliér. Ale nic

neodpovídalo Viktorově vizi o budoucnosti, jeho potřebě ne

nechat se spoutat rasou ani vyznáním, jeho odhodlání mlu

vit nejen německy, ale i česky, neústupnosti, s níž četl Lidové

noviny, jeho promluvám na téma inovace a pokrok. „Svět se

musí pohnout,“ říkával. „My,“ – čímž myslel novou politickou

entitu, Čechoslováky – „musíme nabrat nový směr, vytvořit

nový svět. Nejsme ani Germáni, ani Slované. Můžeme si zvolit

svou historii, v tom to je. Je to na nás, chápeš? Na lidech, jako

jsme my.“

A  teď jim šťastná náhoda přivedla v  Benátkách, v  tom

obojživelném městě, do cesty mladého architekta, jehož ar

chitektonické představy čerpají z budoucnosti, ne z minu

losti.

„Můžu poslat telegram Adolfu Loosovi. Von Abt tvrdí, že

u něj studoval.“

„Myslíš, že si vymýšlí?“

„Co myslíš ty?“

„Nevím.“

„Tak uvidíme. Musíme se s ním ještě vidět. Promluvit si

s ním.“ Najednou byl střízlivě věcný, tahle mírně znepoko

jující změna u  něj byla vždycky otázkou okamžiku. Jeden

by skoro čekal, že sebere papíry položené před ním na stole,

sklepe je do úhledné hromádky a schová do kufříku, pak si

zavolá auto a požene se někam na další jednání. „Musíme

zjistit, jaké jsou zhruba jeho představy. Dal mi vizitku, za

volám mu.“

31

„Nemohlo by to počkat, až se vrátíme domů?“

„Na co čekat? Musíme kout železo, dokud je žhavé.“

Sešli se s Rainerem von Abtem druhý den. Pozvali ho do

svého apartmá na šestou večer, aby si s nimi dal pár koktej

lů. Ve skutečnosti ale měl být podroben křížovému výslechu,

zda a za jakých podmínek by navrhl jejich dům. Byl pěkný

večer, šelesty a šplouchání vody pod otevřenými okny budi

ly dojem, jako by tam venku odpočívala nějaká velká koč

kovitá šelma. Liesel kouřila a upíjela svůj drink na balkoně

s vyhlídkou na zátoku u San Marca a dál, až k ostrovu San

Giorgio, zatímco oba muži zůstali uvnitř, aby si promluvili.

Uvědomovala si, že von Abt k  ní čas od času zabloudí po

hledem, ale registrovala to bez většího zájmu. Byl nevyso

ký, tmavovlasý, tím svým boxerským způsobem neohraba

ný, zatímco jí se líbili muži vysocí a štíhlí, kteří byli vestoje

i  vsedě lehce shrbení, jako by prokazovali laskavost lidem

nižšího vzrůstu. Viktor. Ztělesnění kvalit, v každém ohledu

obdivuhodný muž.

„To je zajímavá nabídka,“ poznamenal von Abt, když Vik

tor domluvil. „A nelehký úkol.“

„Co je na tom těžkého? Postavit dům.“ Viktor rozpřáhl

ruce, jako by tím gestem vyjadřoval, jak je to prosté. „Těžké

by to bylo pro mě, ale jistě ne pro architekta. Kdybyste chtěl,

abych vám navrhl automobil...“

„Ano, ale automobily přece navrhujete pro zákazníky.

Možná nejsou všechny podle vašich představ, ale vy je navr

hujete pro zákazníky.“

„Přesně tak,“ přisvědčil Viktor. „A  s  domem je to stejné.

Jen ten zákazník jsem já. Já a má žena.“

„A právě to je problém toho zadání. Vy a vaše žena.“

„My jsme problém?“

„Ta situace vytváří problém. Chcete, aby vám někdo posta

vil dům, čtyři zdi—“

32

„Možná víc, možná víc než čtyři.“

„– a střechu. Dveře, okna, první a druhé podlaží, všechny

tyhle nesmysly. Byt pro služebnictvo, předpokládám...“

„Někde musejí bydlet...“

„Jistě. Jenže by to byla práce na zakázku.“

„Dětské pokoje,“ ozvala se Liesel z balkonu.

Von Abt se na ni s lehkou úklonou usmál. „Dětské pokoje,

samozřejmě. Jenže já chci vytvářet něco jiného než pouhou

stavbu. Umělecké dílo. Dílo, které je sochou naruby: které za

chycuje prostor uvnitř,“ a uzavřel v gestu obou rukou pros tor

stejně prchavý a proměňující se jako vzduch, ze kterého ho

vymodeloval. „Prostě nepracuji jako řemeslník nebo tovární

dělník, který si poslechne, co zákazník chce, a pak dělá, co

mu říkají. Já realizuji své vize, ze skla a betonu.“

Viktor vrhl pohled na Liesel a  usmál se. Nevěděla, jak

v téhle situaci číst výraz jeho tváře. Učila se mu rozumět ve

věcech lásky a přátelství, ale nikdy ho neviděla vyjednávat

s klientem, se zástupcem jeho zaměstnanců nebo s dodava

telem. Usmíval se, pohodlně usazený o věci uvažoval, lokty

na područce židle, dlouhé prsty spojené jako žebra gotické

klenby, na tváři tichý sebejistý úsměv. „Tak mi to předveďte.“

„Předveďte?“

„Ano. Připravte nějaké návrhy. Co byste rád dělal. Jaký – “

udělal pauzu „– jaký prostor byste rád zachytil. Aspoň skici.“

A jako by ho to napadlo až teď, dodal: „Je to parcela ve sva

hu, v dost příkrém svahu. Je z ní výhled na celé město. Zná

te Brno? Asi ne. Pod kopcem je park, Lužánky. Dřív se mu

říkalo Augarten, ale jméno se samozřejmě změnilo. U  nás

má všechno dvě jména. Rakouské, české. Tak to u nás chodí.

Takže si představte dům na vrcholu kopce, poměrně příkré

ho, pod ním svažitý terén a dole se rozkládá celé město. Nád

herný výhled. Udělejte nějaké nákresy.“

Von Abt bezmocně rozhodil rukama. „Ale jak velkého? Ne

mám žádné informace, žádnou představu o tom, co chcete.“

33

„Rodinný dům, jak jsem říkal. Domov pro mě, mou ženu

a časem pro naše děti. Řekněme,“ usmál se na Liesel, „tak

maximálně tři. Plocha? Zhruba tři sta čtverečních metrů.

Něco načrtněte.“

„Ukážu vám fotografie věcí, které už jsem udělal. To po

stačí.“

„Rád bych viděl nějaké nápady.“

„Uvidíte nápady. S ničím jiným já nepracuji.“

Viktor se rozesmál. Liesel spíš očekávala, že se rozčílí, ale

on se smál. „Tak mi tedy ukažte ty své nápady. Přesvědčte

mě, že vy jste ten pravý.“

O dva dny později se podle domluvy sešli znovu, v Café

Florian na náměstí San Marco. Na druhé straně toho ohrom

ného prostoru stála bazilika jako stanový tábor z  tisíce

a jedné noci a orchestr rozložený před kavárnou jako tlupa

kočovníků vyhrával úryvky z Verdiho oper. Rainer von Abt

přistoupil k jejich stolu s vervou sólisty vstupujícího na scé

nu. „Ecco!“ prohlásil a položil na stůl desky. „Dřel jsem na

tom ve dne v noci, na úkor své stávající práce. Ale volání srd

ce je silnější než požadavky klientely.“

Rozvázali stuhy, otevřeli desky a Liesel a Viktor nad nimi

sklonili hlavy. Byly v nich fotografie, velké lesklé tisky s ra

zítky studia na rubu: bytový dům s  monotónními bílými

zdmi. Čtvercová terasovitá vila v jakési zahradě. Něco jako

kancelářská budova, jen sklo a bílý štuk.

„To všechno jste dělal vy?“

„Samozřejmě.“ Natáhl se a vytáhl jinou fotografii, dlouhý,

nízký obytný dům ubíhající dozadu podél ulice. „Sídliště

Weissenhof ve Stuttgartu. Byli jste tam? Le Corbusier, Mies

van der Rohe, Behrens, Schneck. Znáte tyhle lidi?“

„Jistě,“ řekl Viktor, „Le Corbusiera znám. A Behrense.“

Von Abt se pobaveně usmál. „A von Abta,“ řekl a přitom

odsunul fotografie stranou. „Tohle jsou některé z věcí, které

34

jsem udělal. Teď k těm zatím jen vysněným.“ Rozložil před

nimi nákresy. Byly to všechno architektonické skici, přímé

ostré linky beze všech příkras a ozdob. „Tohle připravuji pro

jedny berlínské zákazníky,“ ukázal silným řemeslnickým

prstem. „Továrník a jeho třetí žena. Chtěli sloupy, zdobené

hlavice a sochy, tak jsem jim řekl, že pokud mají zájem o oz

doby, musejí se obrátit jinam. Znáte Loosovu esej „Ornament

a zločin“?“

„Pochopitelně,“ usmál se Viktor.

„Tak to je náš manifest. Komunisté mají svůj a my moder

nisté také. Chcete, abych vám navrhl dům? Navrhnu vám dům.

Ale všechno, co ode mě můžete čekat, je forma bez ornamen

tu.“ Rozhlédl se po dlouhých sloupořadích Piazzy, před nimiž

fotograf právě mohutným mahagonovým aparátem zvěčňo

val dvojici dětí v třepotavém oblaku holubího hejna. Za nimi

se zdvihaly zdobené kopule baziliky s mozaikami a se vzpína

jícími se hřebci. Pokynul k té scenérii, jako by tam byla prá

vě proto, aby posloužila jeho účelům. „Tady, v nejzdobnějším

městě světa, vám nabízím jeho pravý opak.“

A jeho gesto spustilo sled událostí. Alespoň Liesel měla ta

kový dojem: kavárenský orchestr se vydal na truchlivou štra

páci po taktech „Nářku židovských otroků“, fotograf sklonil

hlavu pod černou kápi a děti, na které zaostřil čočku svého

přístroje, vypískly smíchy, jako kdyby polapení jejich obrazu

do té krabice, jeho převrácení a zmenšení vyvolávalo pocity

podobné tomu, když je někdo lechtá nebo vyleká. Viktor upil

šampaňského a znovu se zahleděl na von Abtovy nákresy.

„Všechno to působí hodně chladně.“

„Chladně?“ Projednou se zdálo, že von Abtovi došla slova.

„Chladně! Všechna moje práce, všechno moje umění je zalo

ženo na tomhle.“ Vytáhl z vnitřní kapsy saka tužku, naklo

nil se a na nejbližší list papíru nakreslil linku ostrou jako řez

břitvou. „Tohle je prvotní umělecké dílo: ležící žena.“ Po hlédl

z Viktora na Liesel a opětoval její pohled o něco déle, než bylo

zdvořilé. Pak na papír nakreslil druhou linku, vertikálu protínající horizontálu v pravém úhlu. „A tohle. To je muž, který

do ní vniká. Výsledkem je pravoúhlé křížení, na kterém stojí

celé mé umění. Co může být vřelejšího než tohle?“

Liesel ve snaze uniknout von Abtovým očím, nezrudnout

pod jeho pohledem, vytáhla cigaretu a  zapálila si ji. „Jistě.

Herr von Abt je všechno, jen ne chladný. Nemyslíš, Viktore?“

Koncept

Když se Landauerovi vrátili domů, nastěhovali se do za

řízené vily v  Masarykově čtvrti. Ověžičkované monstrum s cimbuřími a s vyhlídkou na Svratku a zalesněné kopce za

ní bylo zhmotněnou antitezí jejich plánovaného domu. „Jak

můžu v  tomhle žít a  dýchat?“ rozčiloval se Viktor, když si

místo poprvé prohlíželi. Ale právě v téhle pronajaté pevnosti, mezi pozlacenými lampami a  sametovými drapériemi, pod stropy se zdobeným štukováním a lustry z muránského skla, rozvíjeli svou myšlenku moderního domu, který by byl přizpůsobený budoucnosti, ne zakotvený v minulosti, který

by se podřídil otevřenosti moderního života spíš než dusivé

uzavřenosti života v minulém století.

Skleněný prostor.

Zatím byl bez formy, nehmotný, ale existoval, všudypří

tomný a mnohoslibný, v jejich představách a v představách

Rainera von Abta. Existoval tak, jak mohou existovat jen

ideje a ideály: byl neuchopitelný, neskutečný. Prostor, světlo, sklo. Pár kusů nábytku. Okna s výhledem do zahrady. Sou

vislá plocha lesknoucí se podlahy, možná  travertin. Barvy:

slonová kost a bílá, lesk chromu. Jednotlivé elementy se pohy

bovaly, vyvíjely, proměňovaly a transformovaly tak jako vidi

ny ve snu, měnily tvar a formu, a přesto pro snícího zůstávaly stále tím, čím byly: der Glasraum, der Glastraum, jediným

36

písmenkem se jedno měnilo v  druhé, skleněný prostor se

stával skleněným snem, snem, který se hodil k  atmosféře

nového státu, v němž žili, státu, kde nebylo podstatné, kdo

je Čech, kdo Němec a kdo Žid, kde vládla demokracie a kde

věda a umění společně usilovaly o to, aby přinesly štěstí všem.

Na konci léta si Rainer von Abt přijel prohlédnout poze

mek. Jak asi bude působit, uvažovala Liesel, mimo jediný

kontext, ve kterém ho znala – mimo pohádkový svět jarních

Benátek? Tam byl postavou stejně nereálnou jako město sa

motné, výplod fantazie a představivosti schopný vyčarovat

s  naprostou samozřejmostí z  oparu nad lagunou podivné

palazzi a  pompézní kostely a  melancholická náměstí. Jak

bude působit teď, až vystoupí z vlaku z Vídně do prozaické

brněnské reality?

„Nejspíš jako další z  těch namyšlených Vídeňáků,“ nad

hodil Viktor, když už čekali na nástupišti mezi proudícími

zástupy a postávajícími nosiči.

„Proč by měl být namyšlený?“

„Všichni Vídeňáci jsou namyšlení. To je z toho, že tak dlou

ho komandovali celé impérium.“

Cítila se dotčená za něj. „On přece vůbec není tenhle typ

Rakušáka! Nebuď takový cynik, Viktore.“

„Jsem realista.“

Vlak z  Vídně vjel do nádraží obklopen apokalyptickým

oblakem páry. Rozlétla se dvířka a pasažéři vystupovali. Uvi

děla von Abta stát ve dveřích jeho vagónu dříve, než on za­

hlédl je. V černém kabátě a s šedivým diplomatem na hlavě

skutečně vypadal jako samolibý obchodník. „Támhle je!“

Liesel zamávala. Von Abt hleděl na lidi na nástupišti s výra

zem téměř přezíravým, jako by se štítil nejen kypícího davu

pod sebou, ale i češtiny drnčící a rachotící všude kolem. Pak

ji zahlédl, jak mu mává, a ve tváři se mu objevila úleva. „Přá

telé!“ zavolal, jak sestupoval po schůdcích z vagonu, a rozho

37

dil ruce. „Přátelé!“ Chvíli se zdálo, že je chce obejmout, ale

nakonec jen sevřel Viktorovu ruku ve svých a Lieselinu zvedl

těsně ke svým rtům. Je tak šťastný, že je zase vidí. Enchanté,

řekl. I když se to zdá nemožné, vypadají ještě šťastnější než

v Benátkách. A Frau Liesel je ještě krásnější.

Smála se těm nesmyslným lichotkám. Nebyl to namyšlený

obchodník, byl to herec, umělec nepostrádající elán ani in

stinkt. Vzala ho pod paží a vedla ho po nástupišti. „Jak je ve

Vídni?“ ptala se. „Nestýská se vám po Benátkách? Bylo tam

přece krásně. Tak nádherné místo.“

Von Abt se zatvářil pohrdavě. „Jako obvykle je Vídeň stej

nou měrou stimulující i  depresivní. Nabubřelá i  nedomrlá,

právě tak jako její kuchyně.“

„A jakou jste měl cestu?“

„Báječnou, protože jsem věděl, že na jejím konci se znovu

shledám s vámi oběma. Ale ta pasová kontrola na hranicích

je směšná. Zdá se mi absurdní, že svět jde dopředu, a přitom

vytváří hranice tam, kde dřív nebyly.“

„To je nejspíš daň za změnu. Malá ztráta svobody ve srov

nání se svobodami, které jsme získali.“

Podíval se na ni s tím svým zneklidňujícím úsměvem.

„A vy, cítíte se vy svobodná, Frau Liesel?“

Viktor kráčel před nimi k  nápisům Ausgang a  Východ.

Snažila se uhodnout význam von Abtovy otázky. „Samozřej

mě že se cítím svobodná.“

Došli až na  slunné prostranství před nádražím. Zdejší

ruch jako by byl ztělesněním té svobody – hemžení přichá

zejících a odcházejících, vrčení motorů projíždějících taxíků,

řinčení tramvají šinoucích se po Bahnringu, obrázek ener

gie a  entuziasmu nové republiky. U  novinového stánku se

vytvořil malý hlouček přilákaný novinkami o  nejnovějším

zázraku techniky, prvním letu německé vzducholodi Graf

Zeppelin. Na fotografiích byla vidět obrovská potvora, která

se vznášela jako velikánské mořské zvíře nad dnem oceánu,

38

zatímco v jejím stínu se hemžila havěť žijící u dna. „Nebude

to trvat dlouho,“ poznamenal von Abt, „a let přes Atlantik

bude věc tak běžná jako cesta vlakem do Paříže.“

Skutečně to půjde? Liesel připadaly všechny možnosti,

které slibovala budoucnost, skoro na dosah. Tohle století se

možná ještě ukáže jako mimořádné, i když začalo tak kata

strofálně.

Viktor je vedl přes ulici. „Grand Hotel není Sacher,“ řekl

omluvně, „ale není špatný. Nedáme si oběd, než se půjdeme

podívat na pozemek?“

A tak se společně naobědvali v hotelové restauraci, v zim

ní zahradě mezi palmami a kaktusy. „Jako za starých časů,“

poznamenal von Abt, jako by společný pobyt v Benátkách

byl na generaci vzdálený a trval roky. Liesel by ho byla měla

k tomu, aby se rozpovídal o benátských kanálech a kostelích,

o Tizianovi a Tiepolovi, ale Viktor už byl nedočkavý a chtěl se

bavit o jejich domě.

„Ano, dům,“ přikyvoval von Abt, „samozřejmě, ten dům.

Das Landauer Haus.“

Das Landauer Haus! Číšníci proplouvali mezi vějíři palmo

vých listů. Místnost byla naplněna zvuky oběda, šuměním

konverzace a cinkáním příborů o porcelán a Rainer von Abt

pohlížel na své hostitele, z jednoho na druhého, s výrazem

napůl pobaveným, napůl zamyšleným, jako by se snažil od

hadnout, jaký dojem v nich zanechala ta slova: das Landauer

Haus! Liesel poprvé slyšela někoho mluvit o jejich domě, o je

jich fiktivním, imaginárním, vysněném domě v  termínech

tak konkrétních.

„Rád bych navrhl víc než jen dům,“ pokračoval von Abt.

„Chci vytvořit váš vlastní svět. Pracovat na něm od základů

až po interiér, okna, dveře, nábytek. Vytvořit nejen základní

strukturu, ale i jeho tkáně. Navrhnout váš život. Ne pouze

dům, v němž budete bydlet, ale životní styl.“ Rozevřel dlaně,

39

jako by právě v nich jejich život spočíval. „Vaše obydlí bude

uměleckým dílem, nad kterým budou lidé žasnout.“

Sáhl do kufříku a vytáhl z něj skicák a pár tužek. „Takže,“

tužka začala klouzat po stránce v dlouhých linkách. „Říka

li jste pět ložnic a byt pro personál? Napadlo mě, že ty dvě

části by měly být oddělené, třeba prostorem pro auta. Asi

takhle...“ Na papíru se objevil stříbrný obdélník vyplněný

sloupy a trojúhelníkovými štíty, který mohl být průčelím an

tického chrámu, ale mřížkování oken a dveří ho před jejich

zraky proměnilo v předměstský dům, který s geometrickou

jednoduchostí vystupoval z bílé mlhy podkladu.

„Plochá střecha?“ zamračil se Viktor. „Je to ve zdejším

podnebí rozumné?“

„Moderní materiály. Díky moderním materiálům dokáže

me čelit živlům.“ Tužka se znovu rozjela a linky se zhmotnily,

získaly pevnost. Některé části podkladu vyšrafoval a palcem

je rozmázl do stínů. Tímhle gestem, tím dotykem jakoby

Stvořitelovy ruky rozzářil slunce. Další tahy tužky a po te

rase před domem se rozběhla drobná postavička dítěte, zob

razení jejich budoucnosti. „Vaše první dítě.“ Všiml si, že se

Liesel začervenala. „Copak, že bych něco uhodl?“

Podívala se z von Abta na manžela a zpátky, nevěděla, jest

li má prozradit tajemství, které zatím nesvěřili ani rodičům.

Viktor neznatelně přikývl. „Ano, uhodl,“ potvrdila. „Zatím

to moc lidí neví – vlastně jen můj doktor – ale budeme mít

miminko. Ta novinka je... nová. Jak už tak novinky bývají.

Víme to jen pár dní. Děťátko by se mělo narodit v březnu.“

Von Abt pohlédl z  jednoho na druhého. „Gratuluji vám

oběma!“

„Veškeré zásluhy je třeba připsat Liesel,“ usmál se suše Vik

tor. „Já jsem sehrál jen okrajovou úlohu.“ Všichni tři se zasmá

li, na okamžik mezi nimi zavládla důvěrnost, jaká zpravidla

vzniká mezi dobrými přáteli. Tak to cítila Liesel. Intenzivní

40

intimní moment, jako by samotný fakt jejího těhotenství vy

tvořil mezi oběma muži úzké, pevné pouto sdíleného tajem

ství. Na pochybách, jak ho vlastně oslovit – Herr von Abt?

Herr Rainer? – nakonec pod dojmem to



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist