načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skleněný les – Cynthia Swanson

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na našich výdejnách v Brně, Praze a Plzni. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Skleněný les

Elektronická kniha: Skleněný les
Autor: Cynthia Swanson

Podzim roku 1960 se stane fatálním životním mezníkem pro mladou Angie Glassovou žijící doposud idylický život se svým úžasným mužem a právě narozeným chlapečkem. Když se Angie s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vendeta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 390
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu The glass forest přeložil Martin Novák
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5158-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Podzim roku 1960 se stane fatálním životním mezníkem pro mladou Angie Glassovou žijící doposud idylický život se svým úžasným mužem a právě narozeným chlapečkem. Když se Angie s rodinou vydává pomoci své neteři Ruby, jejíž otec spáchal právě sebevraždu a matka beze stopy zmizela, netuší, co vše tento krok změní. Ruby je složitá a uzavřená dívka odmítající péči a tak se život v supermoderním domě na okraji lesa stává nepříjemným dusným zlým snem. Prostřednictvím komplikovaného vztahu Rubiiny rodiny Angie nečekaně přiznává sama sobě i problémy ve svém vlastním manželství a životě.

Popis nakladatele

Nejprodávanější autorka dle New York Times přichází s napínavým románem o velmi problematické rodině a třech ženách, které odhalí své temné pravdy. Na podzim roku 1960 žije Angie Glassová idylický život ve svém rodném městě Wisconsin. V jednadvaceti se vdala za okouzlujícího, hezkého Paula, a právě porodila chlapečka. Ale jeden telefonát jí navždy změní život. Když Ruby informuje Angie a Paula o tom, že její otec spáchal sebevraždu a matka je nezvěstná, všeho nechají a letí do malého města Stonekill v New Yorku, aby Ruby podpořili. Angie si myslí, že pomůžou nešťastné mladé neteři nést zármutek, ale Ruby je složitá a záhadná sedmnáctiletá žena, která odmítá jakoukoliv péči. Angie zůstává v Henryho a Siljiině úžasném a ultramoderním domě na okraji lesa. Čím více se dozvídá o komplikované rodině Skleněných, tak začíná zpochybňovat samotnou strukturu svého vlastního manželství. Kniha provádí čtenáře Siljinými vzpomínkami, díky kterým objevuje Angie pravdu. Ruby strategicky rozebírá poměr svých rodičů, odhaluje příběh o lásce, tajemství a konečné zradě.

Zařazeno v kategoriích
Cynthia Swanson - další tituly autora:
Knihkupkyně Knihkupkyně
Skleněný les Skleněný les
 (e-book)
Knihkupkyně Knihkupkyně
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Skleněný les


Copyright © 2018 by Cynthia Swanson

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © Martin Novák, 2019

Cover © Kreatika s.r.o., 2019

© DOBROVSKÝ s.r.o., 2019

ISBN 978-80-7642-171-4 (pdf)

Tato kniha je dílem fikce. Jakékoli odkazy na historické

události, skutečné osoby nebo místa jsou fiktivní. Ostatní

jména, postavy, místa a události jsou výsledkem autorčiny

představivosti, a jakákoli podobnost se skutečnými

událostmi, místy či osobami, živými či mrtvými,

je zcela náhodná.


Skleněný les

Cynthia Swanson


Věnováno Brussatům a Fisherům

– minulým, současným i budoucím.


7

1

Angie

OKRES DOOR, WISCONSIN, 1960

Začátek dne byl jasný a svěží – dokonalé zářijové ráno,

kdy nic nenasvědčovalo tomu, co přijde. Když se PJ pro

budil, oblékla jsem ho do svetru, pružných pletených kal

hot a ladící čepičky – obnošeného oblečení po dětech mé

sestry Dorrie. S děťátkem přitisknutým k boku jsem vyšla

ven z chaty. Minulou noc pršelo, a proto jsem se moh

la nadechnout vlhké vůně vzedmutého jezera a řídkého

wisconsinského lesa, která mi byla známá stejně důvěrně

jako vůně vlastní pokožky.

Pod nohama mi křupal písek naší cestičky vedoucí přes

polní cestu k zálivu North Bay. Stejně jako všichni ostatní

obyvatelé North Bay Drive jsme si i my s Paulem vytvoři

li písečnou pěšinu přes štěrkovou cestu plnou olejových

skvrn, abychom si neušpinili boty. Po vratkém dřevěném

schodišti, jehož schůdky byly vždy po silném dešti zane

sené blátem, jsem opatrně sešla dolů k zálivu. Poté jsem si

vysokou a zabahněnou trávou proklestila cestu ke břehu

a jednou rukou obrátila lehkou žebrovou kánoi, kterou

před několika desítkami let vyrobil můj dědeček. O víken

du Paul pro PJ vyrobil malé dřevěné polstrované sklápěcí

sedátko a umístil jej na prostřední sedadlo. Nemohla jsem

se dočkat, až ho vyzkouším.

Zatímco jsem si potichu broukala, zajistila jsem chla

pečka koženými popruhy, které Paul přitloukl k oběma


8

Cynthia Swanson

stranám lavice. Vzpomínala jsem na minulou noc. Vyba

vovalo se mi, jak déšť bušil na plechovou střechu chaty,

zatímco jsme se s Paulem s propletenými končetinami

milovali v zamotaných prostěradlech. Nakonec jsem kři

čela Paulovo jméno tak hlasitě, že jsem překřičela zvuk

dešťových kapek bušících na okenní tabulky. Potom jsme

tiše leželi vedle sebe a naslouchali příležitostnému dunění

hromů bouře vzdalující se přes jezero Michigan na východ.

Srdce mi objímala vděčnost – za mé manželství, můj život,

mou budoucnost – stejně tak pevně, jako Paul objímal mě.

Teď, o dvanáct hodin později, se mi nad těmi vzpo

mínkami tajil dech. Pádlovala jsem zátokou, kterou jsme

s výjimkou hejna kachen, které se poklidně pohupovaly

na vodě u pobřeží, a páru racků, měli s PJ jenom pro sebe.

Sezóna komárů a moskytů už skončila, jen tu a tam pře

létla nad hladinou vážka, jejíž křídla se ve slunci třpytila

fialovou a modrou barvou.

Odložila jsem pádlo a nechala kánoi unášet proudem.

PJ, ukolébaný lehkým pohupováním, si vesele žvatlal, za

tímco pozoroval ptáky přelétající nám nad hlavami.

Zastínila jsem si rukou oči před sluncem a vzhlédla

k obloze, když po mé pravici znenadání vystříkla voda.

Otočila jsem se právě včas, abych zahlédla, jak nad hladi

nu zátoky vyskočil pstruh. Z místa, kam dopadl, se po ní

rozeběhly drobné vlnky.

Jak jsem se prudce otočila, kánoe se ostře naklonila. PJ

zanaříkal. Obrátila jsem se k němu a uviděla jsem, jak se

sune k boku lodi a jeho hlava se temenem dotýká vody. Ra

mínka a tělíčko ji rychle následovaly. Kožené řemeny se vy

trhly z lavice – Paul je nejspíš nepřitloukl dostatečně pevně.

Natáhla jsem se po děťátku a chytila ho za kotníky dřív,

než stihlo celé zmizet pod hladinou. Kánoe se naklonila,

já se rychle posadila a tlačíc boky do sedátka jsem se na

rovnala.


9

Skleněný les

PJ překvapeně naříkal a z mokrých vlásků mu do očí

kapala jezerní voda mísící se se slzami. Přitiskla jsem si

ho na hruď a rukou jej hladila po mokré hlavičce. „Už je

dobře, maličký,“ šeptala jsem. „Už jsi v bezpečí.“

Políbila jsem jej na čelo, přitiskla si jeho hlavičku na

prsa a druhou rukou jsem se pokřižovala. Děkuji ti, Matko

Boží, modlila jsem se tiše. Děkuji, že nad námi bdíš.

Dřevěné pádlo plavalo opodál. Sledovala jsem ho celá

roztřesená. Levou rukou jsem přivinula dítě k sobě, pravé

předloktí jsem ponořila do vody a pádlovala rukou tak

dlouho, dokud jsem na něj nedosáhla. Vytáhla jsem ho

z vody a přitiskla k sobě svého chlapečka ještě pevněji.

Poté jsem nemotorně jednou rukou pádlovala k pobřeží –

neohrabaně, ale vytrvale.

Zrovna jsem vcházela do dveří, když začal zvonit telefon –

dvě krátká zazvonění, ze kterých bylo zřejmé, že hovor

na skupinové účastnické lince je určen pro mě. Ještě celá

roztřesená jsem ze sebe shodila zablácené galoše. Vběhla

jsem do koupelny, zabalila chlapce do osušky a položila

jej na pohovku.

Přešla jsem přes maličký obývací pokoj chaty, jednou

rukou jsem zvedla telefonní sluchátko a druhou zároveň zti

šila rádio, které jsem zapomněla vypnout, než jsme se vydali

do zálivu. Na stanici WDOR hlasatelé celé ráno diskutovali

o prezidentské debatě z předešlého večera. Ti, kteří viděli

debatu v televizi, zastávali názor, že ačkoli viceprezident

Nixon působil v rádiovém vysílání přesvědčivě, tak senátor

Kennedy svého soupeře jednoznačně porazil. Když jsem

tu zprávu ráno uslyšela, zvedla jsem pěst ve vítězném ges

tu. Za necelé dva měsíce mě čekaly mé první prezidentské

volby a senátor z Massachussets měl mou plnou podporu.

„Teto Angie?“ Ženský hlas na druhé straně linky jsem ne

poznávala. Mám víc než tucet neteří a synovců – sama jsem


10

Cynthia Swanson

nejmladší ze šesti sourozenců a každý z nich má alespoň

jedno dítě – ale jen málo z nich bylo dost starých na to, aby

dokázalo použít telefon. A žádné z nich nemělo tak dospělý

hlas. Nezněl sice jako hlas dospělého, ale ani dětsky.

Jen jeden jediný člověk s takovým hlasem mě mohl

oslovit teto.

„Ruby?“ zeptala jsem se. „Jsi to ty? Jsi v pořádku?“

Žádná odpověď. Otočila jsem se přes místnost, kde si PJ

broukal, zatímco tahal za nitky trčící z polštáře pohovky.

S ohledem na to, co dnes prožil v zálivu, byl neuvěřitelně

klidný. Napadlo mě, jaké mám štěstí, že mám tak bezpro

blémové dítě, protože jsem od svých sester a švagrových

neustále poslouchala řeči o tom, jak jejich děti trpí koli

kami a jsou mrzuté.

„Pořídili jsme si vítěze,“ říkával Paul vždy, když jsem

nad tím žasla. „Náš chlapec je vítěz, andílku.“

Pokaždé jsem se nad tím musela pousmát. Jak nad jeho

slovy, tak i nad zdrobnělinou, kterou mě oslovoval – andílek.

Z telefonu se ozval téměř neslyšitelný zvuk – nebylo to

ani mluvení, ani odkašlání. Doufala jsem, že to je Ruby,

ale obávala jsem se, že to je paní Batesová, která bydlí

opodál a využívá skupinové účastnické linky k tomu, aby

se dostala k nějakým drbům.

„Ruby?“ řekla jsem znovu. „Jsi tam? Jsi v pořádku?“

„Ne,“ odpověděla Ruby svým zdrženlivým hlasem pro

stým jakýchkoli emocí a chladným jako voda v zálivu. „Ne,

teto Angie, nejsem v pořádku.“

Následovala další odmlka a pak Ruby řekla: „Teto Angie,

můj otec je mrtvý. A matka utekla.“


11

2

Ruby

STONEKILL, NEW YORK, 1960

„Máma po sobě zanechala vzkaz,“ řekla Ruby tetě Angie

po telefonu. „Sdělila v něm mému otci a mně, že odchází.“

pokračovala Ruby téměř šeptem. „Psala v něm, že je jí to líto,

ale že život je příliš krátký na to, aby ho strávila čekáním.“

„To je hrozné, Ruby,“ řekla Angie. „Prostě hrozné.“

Ruby neodpověděla. „A tvůj otec...?“ zeptala se teta

Angie po chvíli.

S telefonní šňůrou omotanou kolem palce Ruby své

tetě vypověděla celý příběh. Tělo jejího otce bylo naleze

no kousek za domem, jen pár metrů od kraje jejich lesa.

„Ležel u paty dubu. Kousek od něj se našel čajový šálek,“

vyprávěla Ruby. „Zkoumají, jestli v něm najdou stopy jedu.

Policie mi řekla, že to koroner pravděpodobně vyhodnotí

jako sebevraždu.“

Rubyin hlas zněl nevzrušeně a fakticky. Koneckonců

šlo o fakta.

„Proboha,“ řekla teta Angie. „Je mi to tak líto,“ dodala

po chvíli. „Kde teď jsi, zlato?“

Ruby mlčela. Přemýšlela o oslovení, které teta Angie

použila. Zlato.

Nikdo tak Ruby neříká. Teď už ne.

„Jsem doma,“ odpověděla nakonec. „Můžeš strýčkovi

Paulovi vyřídit, aby mi zavolal, co nejdřív to půjde?“


12

Cynthia Swanson

Když spolu domluvily, otevřela Ruby dveře na terasu. Se

stoupila z ní na dvůr, přešla přes něj a vstoupila do husté

ho rodinného lesa. Nebylo slyšet nic než štěbetání ptáků,

bzučení hmyzu a občasné zašustění veverky ukrývající se

v křoví. Když došla ke statnému dubu, zlehka na něj zaťu

kala a pokračovala dál.

Ruby si vykračovala po úzké, sotva viditelné pěšině.

Její ošoupané šedobílé tenisky se bořily do měkké hlíny

pokryté vrstvou vlhkého popadaného listí.

Nakonec došla na malou mýtinu, kde se posadila na ká

men. Byl to těžký, rýhami posetý balvan, půl metru široký

a půl metru vysoký. Kámen byl orosený a protkaný kousky

křemene třpytícími se v pozdně ranním slunci, kterému

se podařilo proniknout korunami stromů.

Kameny jsou pamětí země; vše kolem nich je pomíjivé.

Byly zde už před Algonkinci, kteří tento les obývali dávno

předtím, než se Holanďané před pouhými třemi sty lety

usadili ve státě New York. Balvany jako ten, na kterém

Ruby seděla, zažily přicházet a odcházet zvířata, stromy

a lidi. Znaly okolní duby a borovice méně let, než je délka

želvího života.

Položila si kotník levé nohy na pravé koleno a prsty

lehce dloubala do modrého pryžového štítku na patě levé

boty. Kdysi na něm stál nápis KEDS, ale protože do něj tak

často dloubala, zbyla z něj už jen písmena KE.

Konečky prstů druhé ruky se Ruby dotkla kamene, oče

kávajíc, že bude chladný.

Vzápětí prudce ucukla rukou. Namísto tvrdého kamene

se dotkla něčeho měkkého a kožnatého.

Podívala se na místo, kterého se před chvílí dotkla. Ani

ne patnáct centimetrů od místa, kde seděla, osamoceně

ležel vypasený had.

Když leknutím nadskočila, zasyčel. S očima upřený

ma na hada začala pomalu ustupovat. Ten ji zamračeně


13

Skleněný les

sledoval. Oči se mu přitom leskly a rozeklaný jazyk kmital

v tlamě. Kůži měl z větší části stejně tmavě zelenou, jako

byla barva lesa, zkombinovanou s úzkými žlutými proužky,

které se mu táhly po celé délce těla.

Ruby natáhla ruku, aby ukázala, že nemá strach.

Had na okamžik zaváhal. Natáhl se a hned se zase svi

nul do klubíčka.

Ruby zahýbala prsty.

A to úplně stačilo. Had stáhnul hlavu dozadu, aby nabral

sílu a rychlost, s odporným zasyčením a otevřenou tlamou

vystartoval po její natažené ruce.

Mohla začít křičet, ale stejně by ji nikdo neslyšel.


14

3

Angie

Uložila jsem PJ do kolébky, nazula si galoše a vyběhla ze

dveří. Přeběhla jsem přes zablácený dvorek, co nejrychleji

jsem mohla.

Myšlenky mi vířily v hlavě, jak jsem se snažila zpracovat

to, co mi Ruby řekla. Sebevražda – jak strašné! Nenacházela

jsem slova, kterými bych Paulovi mohla sdělit, co se stalo

jeho bratrovi. Věděla jsem, že ho to zdrtí.

A co teprve Ruby! Pro mladou dívku to musí být nesku

tečně těžké. Opuštěná nejen svou matkou, ale i otcem. Od

chod jeho ženy mu očividně zlomil srdce, a tak se rozhodl

pro sebevraždu, aby nemusel čelit realitě. Jak jen mohli

rodiče udělat svému dítěti něco takového?

Vzpomněla jsem si na oslovení, které jsem při rozho

voru s Ruby použila, a na to, jak zmlkla, když jsem jej

vyslovila. Zlato. Šlo jen o druh náklonnosti, který jsem

projevovala vůči všem svým malým neteřím a synovcům.

Vyšel ze mě naprosto spontánně.

Ale Ruby bylo sedmnáct a mně jednadvacet. Ruby se ur

čitě nepovažovala za moje zlato. Měla jsem si to uvědomit.

Doběhla jsem na okraj lesa a vydala se po široké rozbah

něné cestě, která vedla k Paulovu ateliéru. Na ramena mi

dopadaly sluneční paprsky pronikající řídkým porostem

bříz a cedrů. Po rozsáhlé těžbě dřeva na konci devatenác

tého století se wisconsinský poloostrov Door teprve teď


15

Skleněný les

začínal zvolna plnit dospělými stromy. Prořídlý les mě

zvláštním způsobem současně odhaloval i objímal.

Pozemek – jeden hektar na východní straně poloostro

va Door, ležící na štěrkové cestě vedoucí k zálivu North

Bay – kdysi patřil rodičům mého otce. Paul a já jsme na

tomto pozemku žili v chatě od naší svatby, která se konala

loňského roku. Paulův ateliér, malý jako domeček pro

panenky, se nacházel v lese asi deset metrů za chatou.

V minulosti jej mí prarodiče používali jako kůlnu.

„Paule,“ křičela jsem, zatímco jsem bušila na dveře

ateliéru.

Paul vzhlédl od rozpracovaného plátna ležícího na ma

lířském stojanu. Stůl vedle něj byl zaskládaný krabicemi

plnými vodovek, štětců nejrůznějších velikostí, nádobek

na vodu a několika hadry. Lišta, kterou Paul připevnil ke

stěnám chatrče, byla ověšená obrazy v různých fázích roz

pracování. Byly mezi nimi malby zálivu North Bay, jezera

Michigan a západu slunce nad zálivem Green Bay, který

se nachází na druhém konci poloostrova.

„Co se děje, andílku?“ otočil se ke mně Paul.

„Já... já ani nevím, jak ti to říct.“ Vešla jsem do ateliéru.

„Jde o Henryho a Silju.“

„Co je s nimi?“

Ztěžka jsem polkla. „Volala Ruby. Říkala... ach, Paule.“

Objala jsem ho. „Henry je... mrtvý.“

Paul se vymanil z mého objetí a ztěžka dosedl na židli.

„Tomu nerozumím.“

„Ani já, opravdu ne,“ řekla jsem. „Ale Ruby říkala...“

Kousla jsem se do rtu. „Říkala, že Henryho našli mrtvého

v lese poblíž jejich domu. Myslím tím jeho tělo. Policie se

domnívá, že jeho případ bude uzavřen jako... jako sebe

vražda.“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. „A Silja

zmizela.“ Po krátkém zaváhání jsem dodala: „Ruby říkala,

že je Silja opustila.“


16

Cynthia Swanson

Pověděla jsem mu o vzkazu, který po sobě Silja zanechala.

Pak jsem se odmlčela a nechala ho, ať si vše srovná v hlavě.

Paul chvíli nic neříkal a poté se mě zeptal: „Jsi si jistá?

Jsi si jistá tím, co říkala?“

Přikývla jsem. Pohlédl ven z okna ateliéru, zamrkal

a pak se ke mně otočil.

„Pověz mi všechno,“ řekl. „Andílku, řekni mi, co přesně

Ruby povídala.“

Henry, Paulův bratr, žil ve státě New York se svou ženou

Siljou a jejich dcerou Ruby. Setkala jsem se s nimi pouze

jednou, když sem minulé září přijeli na naši svatbu.

Henry měl se svou rodinou dorazit až pozdě v předvečer

naší svatby. Přijeli dlouho potom, co jsem Paulovi na scho

dech domu mých rodičů popřála dobrou noc a naposledy

se odešla vyspat do svého dětského pokojíčku. Druhého

dne jsem se s Paulem viděla až ve chvíli, kdy jsem prošla

uličkou kostela Panny Marie a setkala se s ním u oltáře,

kde stál s Henrym po boku.

Zatímco mě kněz vítal svým hlubokým hlasem, sledova

la jsem po očku Henryho. Byla jsem překvapená, jak moc je

Paulovi podobný. I já vypadám jako všichni mí sourozenci.

Každý z nás šesti, nejstarším bratrem Georgem počínaje

a mnou, coby nejmladší, konče, máme šedohnědé vlasy,

pihovaté nosy a kulaté modré oči pod klenutým obočím.

Ale Paul a Henry – oba vysocí, štíhlí, s úzkými obličeji,

černými vlasy a jiskřivýma, čokoládově hnědýma očima –

vypadali zcela jako dvojčata.

A to taky téměř byli, jak mi Paul prozradil na naší první

schůzce. Oba bratři, které od sebe dělí pouze jediný rok,

byli jako děti prakticky nerozdělitelní. „Neměli jsme mnoho

přátel,“ řekl mi tenkrát Paul. „Nepotřebovali jsme je. Měli

jsme jeden druhého.“ Chlapci vyrostli ve vinařské oblas

ti v Kalifornii. Jejich rodiče pracovali jako správci vinice


17

Skleněný les

a Paul s Henrym tak strávili dětství obklopení vinnou révou.

Pomáhali s péčí o révu, sklízením hroznů a výrobou vína.

„Šlapali jste hrozny ve velkých dřevěných kádích jako

Římani?“ zeptala jsem se a trošku se naklonila vpřed, abych

mu tak mohla dát na odiv horní část dekoltu vystupující

z výstřihu mých oblíbených puntíkatých šatů.

„Každý podzim,“ ujistil mě Paul s rošťáckým úsměvem.

Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce.

Nebylo taky divu. S tím jeho širokým úsměvem a jiskřič

kami v očích vypadal úplně jako Cary Grant. Proti šarmu

Paula Glasse jsem byla naprosto bezmocná – šarmu okouz

lujícího umělce téměř středního věku, který se v okrese

Door zjevil zdánlivě odnikud.

Když jsme se poprvé potkali, tak jsem zrovna nastoupila

na svou každoroční letní brigádu jako pokojská v Gordon

Lodge. Uklízet po hostech chatky a pokoje v tyrkysových

nylonových šatech a punčochách, které jsme musely nosit,

bylo neskutečně vyčerpávající. Jednoho odpoledne jsem si

po práci zašla do salónu v nejvyšším patře, abych si dala

sklenici vody. Za barem stál mně nepovědomý barman, myl

sklenice a pískal si. Horní dva knoflíky košile měl rozep

nuté a na zarostlé hrudi se mu leskl medailonek svatého

Kryštofa. Posadila jsem se na barovou stoličku a ucítila,

jak se mě zmocňuje téměř nezvladatelná touha natáhnout

ruku a medailonku se dotknout. Barman se na mě zářivě

usmál a postavil přede mne sklenici ledově vychlazené

vody dřív, než jsem o ni stačila požádat.

Tu samou noc proběhlo naše první rande, které však

vypadalo jen tak, že jsem šla domů, vysprchovala se, pře

vlékla a vrátila se zpátky do salónu, kde jsem čekala, až

bude moct zavřít bar.

Paul mi řekl, že on i Henry bojovali ve válce. Ačkoli

jsem byla teprve batole, když Japonci napadli Pearl Harbor,

tak jsem pochopila, že v té době nebyla účast ve válce pro


18

Cynthia Swanson

mladé muže nic neobvyklého. Paula poslali do Tichomoří

a Henryho na evropskou frontu. Před vyplutím do Evropy

dostala Henryho rota v New Yorku volno, během kterého

se seznámil se Siljou.

„Co je to za jméno, Silja?“ zeptala jsem se Paula. „Je

italské? Jako svatá Cecílie?“

„Ne, vyslovuje se tak, ale píše se jinak,“ odpověděl Paul.

„S-i-l-j-a. Je to finské jméno. Silja vyrostla v malé finské ko

munitě v Brooklynu. Jeden za všechny, všichni za jednoho –

taková nějaká hloupost,“ posmíval se. „Ale už tak nežije.“

„Jak si žije teď?“

Paul se ušklíbl. „Opulentně,“ řekl. „Silja si žije opulentně.“

Naše první schůzka byla jen předzvěstí letních nocí stráve

ných spolu. A také dnů, během kterých jsem se vytrácela do

Paulova pronajatého bytu ve městě. Vždy, než jsem vstou

pila do budovy, jsem se kolem sebe nenápadně rozhlédla,

abych se ujistila, že mě neviděl nikdo, kdo by o našich

schůzkách mohl povědět mým rodičům nebo bratrům.

Nikdy dřív jsem nic takového nedělala, ale koneckonců

jsem taky nikdy neznala nikoho takového, jako byl Paul.

Velmi se lišil od chlapců, se kterými jsem vyrůstala. Byl

stejně tolik odlišný, jako by byl páv od hejna racků, kteří

venku před ubytovnou žebrali o zbytky jídla.

Nebyl to jen jeho šarm, ale také vyzrálost. Všude byl,

všechno viděl. Nic ho nedokázalo rozhodit – změna počasí,

příkré slovo od náročného zákazníka, ani píchnutí pneu

matiky na opuštěném místě. A byl zručnější než kterýkoli

jiný muž, pochopitelně s výjimkou mého otce. Paulovi

jsem se mohla svěřit se vším.

Báječné bylo, že se do mě Paul zamiloval právě tak, jako

já do něj. Když se na mě usmál, cítila jsem se jako královna.

A nebylo tak žádným překvapením, že se pouhé tři měsíce

po našem prvním setkání konala svatba.


19

Skleněný les

Poprvé jsem si svou novou švagrovou mohla pořádně pro

hlédnout až na naší svatební hostině v baru, kde jsme se

Paulem seznámili. Silja byla přitažlivá vysoká baculka s vel

kým poprsím a kulatým zadečkem. Smaragdově zelené šaty

bez ramínek zdůrazňovaly její křivky. Platinově blonďaté

vlasy měla vyčesané nahoru s krátkou ofinou spadající do

čela. V obličeji nebyla nijak zvlášť krásná; měla velký a ku

latý nos, který její tváři dominoval a zastiňoval všechny

ostatní rysy, zejména pak nádherné oříškové oči, které

měla ukryté za kočičími brýlemi.

Silja mi řekla, že má lukrativní práci v New Yorku, kde se

stará o catering v hotelu Rutherford. „Zdaleka to není ten

největší hotel ve městě,“ řekla Silja. „Ani ten nejznámější.

Ale jsme vyhlášení dokonalými službami, obzvláště pak

v našich restauracích.“

Bezmyšlenkovitě jsem přikyvovala a rozhlížela se po

Paulovi. Stál za barem, kde míchal drinky a bavil se s hosty

sedícími na jeho druhé straně. Žoviální barman, dokonce

i na vlastní svatbě.

„Takže je mi líto, že se nemůžeme zdržet déle,“ pokra

čovala Silja a já neochotně obrátila pozornost zpět k ní.

„Ale musím v pondělí pracovat.“

Silja zalovila prsty s dokonale upravenými nehty v ka

belce, ze které vytáhla zlaté cigaretové pouzdro a zapalovač

odpovídající barvy. Zapálila si cigaretu, dlouze z ní potáhla

a podívala se na mě. „A ty, drahá?“ zeptala se. „Co děláš ty?“

Nervózně jsem v rukách muchlala kapesník – tak tro

chu jako tonoucí chytající se stébla. „No, přes léto jsem

pracovala tady jako pokojská,“ řekla jsem. „Ale teď... když

jsem vdaná... a tak vůbec...“

Celá nejistá jsem sevřela rty, nevědouce, jak pokračovat.

S výjimkou mé rodiny a nejbližších přátel nikdo neznal mé

velké tajemství – ačkoli ve chvíli, kdy začne být patrné, bude

asi málokdo překvapen, s ohledem na to, jak rychle jsme se


20

Cynthia Swanson

s Paulem vzali. Zatím nebylo nic poznat, protože jsem své

kulaté bříško snadno skryla pod sukni svatebních šatů, ve

kterých se před pár lety vdávala má sestra Carol Ann. Carol

Ann byla větší než já, takže nebyl problém můj rostoucí

pas skrýt pod bohatými záhyby saténu a krajek. Na druhou

stranu byla Silja Paulova švagrová, která koneckonců byla

jeho rodina. Řekl Paul Henrymu o dítěti, které čekáme?

A pokud ano, řekl o něm Henry Silje? Nebyla jsem si jistá.

Silja přikývla. „Manželství je dřina,“ řekla tiše. „Man

želství je...“ Smutně se usmála. „No, co já o tom vím, že?

O nic víc nebo míň, než kterákoli jiná manželka.“ Potáhla

z cigarety a kouř vyfoukla tak, aby mi nešel do obličeje.

„Každá manželka má svůj vlastní příběh.“

„Ano,“ přitakala jsem. „To je určitě pravda.“

Silja naklonila hlavu a zamyšleně se na mě zahleděla.

„Vidím na tobě, jak moc Paula zbožňuješ. Je to roztomilé.“

Znovu se usmála. „Připomíná mi to, jak jsem se zamilovala

do Henryho, když jsme se potkali. V té době mi bylo asi

tolik jako tobě.“ Odvrátila ode mě pohled a zamyšleně se

přes hlavy svatebních hostů zahleděla z okna baru ven na

jezero. „Už je to tak dávno.“

Místností se rozlehl cinkot – lidé ťukali stříbrným ná

dobím do skleniček s vínem nebo pivem a začali se tak

dožadovat polibku ženicha a nevěsty. Paul se na mě podíval

a pokynul mi, ať jdu za ním.

„Omluv mě,“ řekla jsem Silje a rychle se vydala napříč

místností. Za nadšeného potlesku hostů jsem se nahnula

k Paulovi přes bar a vřele jej políbila.


21

4

Silja

1942

V Brooklynu se s láskou na první pohled lidé setkávali

pouze na jednom místě: v kině. Dělo se to každé sobotní

odpoledne. Dívkám, které si každý týden našetřily ze svého

kapesného, aby se mohly posadit do sametem potažených

sedaček v kině Sunset nebo Coliseum, zamyšleně svírat

popcorn a sledovat, jak se Barbara Stanwycková zamiluje

do přitažlivého Henryho Fondy, jak Vivien Leighová upírá

hypnotický pohled na Laurence Oliviera, nebo jak se Irene

Dunneová beznadějně snaží odolávat šarmu Caryho Granta.

A pak kráčely domů rozbouřenými ulicemi plnými odpad

ků – domů ke svým strhaným matkám, zamlklým otcům

a hromadám malých bratrů a sester. Naivně si pak do de

níčku psaly věci jako „paní Emma Olivierová“ a snily o tom,

jaké by to bylo, kdyby se na jejich zápraží objevil nádherný

Laurence. Docela jistě by ihned zapomněl na Vivien, kdyby

namísto ní mohl milovat Emmu.

Taková byla i Silja Takala. Dvacetiletá, obrýlená, nepo

líbená. Silja znala lásku pouze z pláten kin.

Ale pak lásku skutečně potkala. Přesně jako ve filmech.

Potkala jej na autobusové zastávce. Zrovna byla na cestě

za svou přítelkyní Johannou. Byl pátek, kdy mívala pouze

dopolední vyučování. Na víkend dostala spoustu domácích

úkolů, ale Johannu neviděla už od doby, kdy se její rodina


22

Cynthia Swanson

přestěhovala z jednoho finského činžáku v Brooklynu do

jiného, nacházejícího se v Harlemu.

Když čekala na autobus do města, nerozhodně jí za

klepal na rameno vysoký mladý muž, štíhlý jako proutek

a oblečený v uniformě, kterou v té době nosila většina

mladých mužů.

„Zdravím, slečno,“ usmál se nesměle. „Rád bych se do

stal do Bronxské zoo. Je tohle ten správný autobus?“

„Do zoo? Proč chcete jet zrovna tam?“ Nemohla z něj

spustit oči. Se třpytícíma se očima a vřelým úsměvem vy

padal jako dvojník Caryho Granta.

„Jsem v New Yorku jen na pár dní. Říkal jsem si, že bych

si měl trošku prohlédnout město.“ Vzhlédl k azurové oblo

ze, která na to, že byl první březnový pátek, byla nezvykle

bez mráčků. „A dnes je pěkné počasí na návštěvu zoo.“

To bylo u amerického vojáka na propustce něco na

prosto neobvyklého. Každá boční ulička na Manhattanu

doslova překypovala burleskami a hospodami. Nechyběly

ani jazzové kluby, tančírny a nejrůznější restaurace nabí

zející potěšení, kterých si naprostá většina mladých mužů

na cestě za nejistou budoucností s radostí dopřávala. Který

blázen – obzvlášť tak pohledný – by se rozhodl pro zoo

v Bronxu?

„Jsem Henry,“ řekl, jako by jí četl myšlenky.

„Silja,“ odpověděla. V tu chvíli před nimi zastavil autobus

s burácejícím naftovým motorem. „Tohle je váš autobus,“

řekla mu. „A můj taky.“

Silja toho dne k Johanně vůbec nedorazila. Domů se vrá

tila až pozdě po večeři, pečlivý účes rozcuchaný větrem

z návštěvy zoo. Procházeli se spolu s Henrym kolem lvů,

lachtanů a opic rachotících mřížemi svých klecí. Přestože

Henry tvrdil, že si chce prohlédnout město, tak zvířatům

věnoval jen pramalou pozornost. Jeho oči patřily pouze Silje.


23

Skleněný les

Do zpátečního autobusu nastoupili až těsně před setmě

ním. Posadili se na sedadla v zadní části a Henry položil

Silje paži kolem ramen. Přišlo jí to zneklidňující i příjemné

zároveň. Ještě nikdy jí nikdo neprojevil náklonnost na

veřejnosti. Ale v době války si chlapci v uniformách mohli

s dívkami, které je doprovázely, dovolit spoustu důvěrností.

Když se Henry naklonil, aby ji políbil, tak nikdo v jejich

okolí nevypadal pohoršeně. Něžně, ale vytrvale, tiskl ústa

na její rty, mezi kterými občas zlehka kmitl jeho jazyk.

Když se loučili, srdce jí divoce tlouklo.

„Musím tě znovu vidět, Siljo,“ řekl. „Můžu ti zavolat?“

Jestli jí mohl zavolat? Co to bylo za otázku?! Vystoupila

nedaleko své školy na 68. ulici a vydala se na metro. Hen

ry zůstal stát na autobusové zastávce s kouskem papírku

s jejím číslem v ruce.

Doma ji čekala nazlobená matka, která chtěla vědět,

kde byla.

„Omlouvám se, Äiti,“ řekla Silja. „Metro mělo zpoždění.“

Sklonila hlavu, aby matka neviděla lehký úsměv, který jí

pohrával na rtech.

Láska na první pohled? ptala se Silja sama sebe, když

v noci ulehla do postele. Rukou si zajela pod noční košilku

a nepřítomně se hladila po prsou. Ale láska na první po

hled přece neexistuje, připomněla si a stiskla si bradavky

tak, že cítila, jak se jí vztyčené otírají o látku košilky. Ta

existuje jenom ve filmech.

Možná, pomyslela si, když posunula ruce níž. A možná ne.

Setkali se druhého dne ráno v kavárně U Vica na 68. ulici

nedaleko její školy, kterou Silja vybrala záměrně v naději,

že ji tam s jejím vysněným ideálem z armády spatří někdo

z jejích spolužáků. Nikoho známého ale v kavárně neviděla.

„Znám New York jako svoje boty,“ řekla Henrymu, za

tímco popíjela kávu a on černý čaj. „Můžu ti ukázat cokoli,


24

Cynthia Swanson

co budeš chtít. Žiju tu celý svůj život. Vím o tomhle městě

všechno.“

„Opravdu, vejtaho?“ zasmál se Henry. „Tak uvidíme.“

Prozradil jí, že se zajímá o abstraktní obrazy, a tak ho

zavedla do nově otevřeného Muzea moderního umění.

Když procházeli jeho chodbami, obdivovala Silja díla

Kandinského a Picabii. „Nepovažoval bych to zrovna za

abstraktní umění,“ dobíral si ji Henry. „Chybí tomu trou

falost. Chybí tomu drzost a odvaha,“ řekl, když rukou mávl

nad Kandinského dřevořezbou.

„Slyšeli jste o  Muzeu Riverside?“ zeptal se jich ko

lemjdoucí návštěvník, který Henryho zaslechl. Když oba

zakroutili hlavami, podal jim leták. „Právě tam probíhá

báječná výstava amerických abstraktních umělců. Stojí

za vidění.“

Vydali se tedy na předměstí. „To už je něco jiného,“ li

boval si Henry nad díly Rothka, Gottlieba a dalších. „Tihle

Američani mají šťávu.“

Věděl, co se mu líbí; to musela uznat. V sobotu si oblékla

přiléhavý zelený svetr s perlovými knoflíčky a ladící pouz

drovou sukni. Henry poznamenal, jak moc jí to sluší. „Ze

lenou bys měla nosit pořád,“ řekl, když si ji prohlédl od

hlavy k patě. „Zvýrazňuje barvu tvých očí.“

Ale když to říkal, tak se jí nedíval do očí.

Silja se usmála a poděkovala mu. V pondělí, když se

o její obědové přestávce znovu sešli v kavárně U Vica, na

sobě měla volnou růžovou halenku a áčkovou sukni z šedé

vlny. Byly to jedny z jejích nejoblíbenějších kousků a mysle

la si, že se mu bude líbit. Když ji ale Henry uviděl, zamračil

se a ostře se zeptal: „Proč nejsi v zeleném?“

„Zapomněla jsem,“ zalhala.

„Příště nezapomeň, holčičko.“ Doprovodil ji do boxu

v zadní části kavárny.


25

Skleněný les

Slíbila si, že příště, až si spolu někam vyjdou, si na sebe

nezapomene vzít něco zeleného – šátek, klobouk nebo

šperk. Henry je koneckonců americký voják, který bude

nasazovat život na válečné frontě za všechny obyvatele

naší země. To, o co ji žádal, byla naprostá maličkost. Bylo

to to nejmenší, co pro něj mohla udělat.

Nebyla si jistá, kdy ho znovu uvidí. Jeho oddíl sídlil na

základně Camp Kilmer v New Jersey a v jejich rozkazech

panoval pěkný chaos, kterému sice nerozuměla, ale pocho

pila, že nejde o nic neobvyklého. Od chvíle, kdy prezident

Roosevelt vyhlásil válku, uplynuly pouhé tři měsíce a ar

máda měla plné ruce práce s výcvikem vojáků a přípravou

na jejich nástup do služby.

Než Silja poznala Henryho, tak trávila celé dny ve škol

ní knihovně, ale nyní se začala stále více zdržovat v bytě,

který sdílela se svou matkou Mikaelou v Alku, finském

družstevním domě. Mikaela večer často odcházela pryč –

patřila k malé skupině žen, které byly členkami protiletec

ké hlídky – takže po nocích, kdy začal zvonit telefon, po

kterém Silja nedočkavě chňapala, nebývala doma. Silje se

po tváři rozlil radostný úsměv vždy, když zjistila, že volá

Henry, aby jí sdělil, že je na Manhattanu.

„Můžu tě vysvobodit z toho tvého pochmurného věze

ní?“ ptával se jí po telefonu. „Co takhle kdybych tě vzal

pořádně se pobavit do nějakého nóbl podniku? Co na to

říkáš, Siljo?“ Nikdy nevěděla, jestli si dělá legraci, nebo

jestli opravdu věřil, že to, co říkávala o Alku, myslí vážně.

Vězení? To sotva. Jejich byt byl světlý a hezký. Ať tak či

onak, vždy mu odpověděla, že bude do třiceti minut u něj.

Když vystupovala z metra vstříc jeho vlídné náruči, srd

ce jí vždy tlouklo jako o závod. Kdykoli se jí dotknul – byť

jen letmo, třeba když jí po návštěvě restaurace pomáhal

do kabátu – cítila, jak ji polilo horko.


26

Cynthia Swanson

Pokaždé, když se viděli, tajně doufala, že jednou na

vrhne, aby si pronajali hotelový pokoj. Nikdy nebyla ten

typ dívky, který by myslel na podobné věci. Její dřívější

sexuální představy byly mlhavé a vágní, většinou se ome

zovaly na představu, jak se líbá s nějakým neznámým,

nekonkrétním mužem.

Tak to ale bylo předtím, než poznala Henryho. Teď,

když v noci ležívala sama v posteli a zavřela oči, viděla

před očima jeho tvář a představovala si, jak ji zasypává

polibky. Když se dotýkala svého nahého těla, tak se cítila,

jako by se jí dotýkaly Henryho teplé ruce.

Třetího březnového pondělí, kdy jejich známost trvala přes

ně deset dnů, se za teplého odpoledne procházeli Central

Parkem. Když míjeli fontánu Bethesda, vzal Henry Silju za

levou ruku a navlékl jí na ni prsten s drobným diamantem.

„Vezmi si mě,“ řekl. „Vezmi si mě, Siljo, a až tahle válka

skončí, vrátím se a budeme žít spolu. Bude to život, o kte

rém jsi nikdy ani nesnila.“ Lehce jí sevřel ruku. „Budu

navždy tvůj, pokud ty budeš má.“

Silja nenacházela slov. Skutečně to říkal jí? Silje Takale,

milé, ale obyčejné dívce z Brooklynu? Dívce, která úspěšně

zakončila střední školu, začala studovat na Hunterově

univerzitě a byla pýchou a radostí nejen její matky, ale

i všech ostatních obyvatel Alku? Proč by ze všech lidí měl

darovat prsten zrovna jí a předkládat svůj iracionální, ale

bláznivě romantický návrh? Něco takového se dělo jen

v hollywoodských filmech.

Nedokázala tomu uvěřit ani tehdy, když slyšela samu

sebe odpovídat ano.


27

5

Ruby

Myslela si, že kdyby začala křičet, tak by ji nikdo neslyšel,

ale jak se ukázalo, mohla se mýlit. Když totiž Ruby pohlédla

doleva, spatřila Shepherda, jak parkuje auto u hřbitova

vedle jejich rodinného lesa. Vystoupil z auta, tiše zavřel

dveře, a když zvedl hlavu, všiml si Ruby, která na něj upře

ně hleděla. Propletl se mezi náhrobky, přelezl kamennou

zídku a postavil se vedle dívky sedící na kameni.

Had sklouzl z kamene do houští a zmizel. Nekousl ji. Ruby

byla příliš rychlá, než aby to dovolila – a kromě toho, užov

ky obvykle nekoušou ani neútočí. Většinou si hledí svého.

Tahle ale, napadlo Ruby, musela být nějaká zmatená.

Musela být pomatená, když se nechala tak lehce vyprovo

kovat nataženými prsty, kterými před ní zahýbala.

„Neměl bys tu být,“ řekla Shepherdovi. „Před hodinou

tu byli policajti, měřili dub, bavili se spolu a dělali si po

známky. Viděla jsem je, ale oni mě neviděli. Už jsou pryč,

ale co když se vrátí?“

Přikývl. „Ale ty tady jsi, Ruby. Měla bys tu snad být?“

„Vlastně ne,“ připustila. „Měla bych být v bytě slečny

Wellsové. Řekla mi, že nemusím jít do školy a můžu zavo

lat svému strýci, až budu připravená o tom mluvit. A pak

odešla do školy.“ Ruby pokrčila rameny. „Nechtěla jsem

tam být sama,“ řekla. „A nechtěla jsem slečnu Wellso

vou zruinovat účtem za telefon. Tak jsem se vrátila sem.


28

Cynthia Swanson

Pokoušela jsem se strýčkovi dovolat, ale musela jsem mu

nechat vzkaz u jeho ženy.“

Shepherd znovu přikývl. „Napadlo mě, že tady budeš,“

řekl. „Chceš se projít?“

Ruby věděla, že by se měla vrátit zpět do domu a počkat,

až strýc Paul zavolá zpátky. Když se ale podívala Shepher

dovi do očí, které byly navzdory slunečnému dni temné,

nemohla odmítnout.

„Jen na chviličku.“ Vydala se k lesu a Shepherd ji ná

sledoval.

Tiše, protože stejně nebylo o čem mluvit, kráčeli za

sebou. Ruby šla v čele. Koruny stromů barvily sluneční

paprsky do zářivě červených, žlutých a oranžových odstínů.

Pod nohama jim šustilo listí. Byl to jeden z těch dnů, díky

kterým lidé říkají, že milují podzim.

Šli na západ a potom na sever. Lesy nebyly odděleny žád

nými ploty ani cedulemi, ale Ruby věděla, kde pozemek její

rodiny sousedí s Burkeovými na severu a s Powellowými

na jihu. Starý a opuštěný hřbitov Holandské reformované

církve, kde už se dávno nepohřbívalo, a kde Shepherd

zaparkoval své auto, ležel na východ odtud.

Posadili se na povalený kmen břízy, jejíž trouchnivějící

dřevo se rozpadalo a bylo měkké na dotek. Ruby si prsty

pohrávala s odpadajícími kousky dřeva. Když se strom

začne rozkládat zevnitř, říká se tomu vnitřní hniloba. To

ji naučil Shepherd.

Váhavě jí položil ruku na rameno a ona k němu vzhlédla.

V očích se mu zrcadlil obrovský smutek.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptal se.

Odmítavě zakroutila hlavou. „Mluvme o něčem jiném.“

Potom mu začala vyprávět.

„Když jsme se sem toho léta přestěhovali, tak mi bylo

deset a lákala jsem děti ze sousedství po setmění do lesa.

Nebála jsem se, protože venku se neskrývá nic hroznějšího


29

Skleněný les

než to, co najdeš u kohokoliv v domě. Třeba televize – už

tenkrát jsem věděla, že televize ubližuje těm dětem víc než

cokoli, na co by v noci mohli narazit v lese.“

Přikývl, protože věděl, že to je pravda.

„Sedávala jsem tenkrát na nízké větvi za domem Burke

ových, na jejichž dvorku si všichni hrávali, a tiše houkala.

Obvykle jsem na sobě mívala své oblíbené tmavě modré

šaty, které jsem nosila i poté, co jsem z nich dávno vyrostla.

Milovala jsem je, protože když jsem si k nim oblékla tmavé

punčochy, vypadala jsem spíš jako duch než jako holka. Na

hlavě jsem nosívala černý šátek, který mi zakrýval vlasy.

Předstírala jsem, že nejsou blonďaté po mámě, ale tmavé

po tátovi.“

„Takže jsi chtěla vypadat jako tvůj táta?“ zeptal se She

pherd. „Víc než se podobat své mámě?“

„Ne,“ vysvětlovala Ruby. „Nechtěla jsem vypadat přesně

jako táta. Ale tmavé vlasy se v takových chvílích hodily.“

„Aha, vím, co tím myslíš,“ přitakal.

„Když děti uslyšely zahoukání, ihned zmlkly. Pak jsem

zahoukala znovu a někdo řekl: ‚Slyšeli jste to?‘ A někdo

jiný odpověděl: ‚To je jen nějaká stará sova, ta ti neublíží.‘

A někdo další řekl: ‚Pojďme ji najít.‘ A tak se vydaly mým

směrem. Ale než se stačily dostat dostatečně blízko na

to, aby mě mohly spatřit, utekla jsem na jiný strom a za

houkala znovu. A tak stály u stromu, na němž jsem prve

seděla, a někdo řekl: ‚Uletěla! Nenajdeme ji.‘ A někdo jiný

odpověděl: ‚Počkej, buď zticha!‘ A tak tam tiše stály, vy

čkávaly a houkání se samozřejmě ozvalo znovu. A někdo

řekl: ‚Tudy!‘ A tak se znovu vydaly mým směrem, lámaly

větve, dělaly rámus a já se divila, že nechápou, že kdybych

opravdu byla sova, tak mě ten jejich kravál vyplaší.“

Ruby na svém hlase poznala, že se trošku uvolnila. Vy

právění té historky jí pomáhalo zapomenout na její smutek.

Docela nedávno její máma poznamenala, že jakmile se


30

Cynthia Swanson

Ruby rozpovídá, nikdo by do ní neřekl, že je tichá dívka.

„Ruby, když jsi v dobré společnosti, tak je z tebe úplně

jiný člověk,“ řekla jí.

„Asi tušíš, jak to pokračovalo. Když se to celé několikrát

zopakovalo, byli jsme už tak hluboko v lese, že jsem cestu

zpátky znala jenom já.“

Dlaní se dotkla Shepherdovy ruky. Bez zaváhání ji se

vřel. To se jí na Shepherdovi líbilo – že nikdy neváhal.

Vstali a ruku v ruce se začali prodírat lesním podros

tem. Ruby si vychutnávala příjemný pocit z jeho pevného

sevření.

„Ty děti byly tak hloupé,“ řekla.

„Byly to jen děti, Ruby,“ odpověděl. Měla strach, že ji

pustí. Ale neudělal to.

„Já vím,“ přitakala. „Ale nemohla jsem si pomoct. V tu

chvíli už mě to nebavilo a přestala jsem houkat, ale nikdo

nevěděl, jak se dostat zpátky. Dříve nebo později začal

někdo brečet a někdo další mu řekl, že je jako malé dítě.

Pak se začali dohadovat, jak se pozná, že se někdo chová

jako malé dítě. A někdo řekl, že ti, kteří nemají strach, jsou

hlupáci.

Nakonec, když už pěknou chvíli bloudily lesem, se

rozsvítilo pouliční osvětlení na Stone Ridge Road a někdo

z nich si toho vždy všimnul. Poté začaly radostně křičet a vy

daly se za světlem. Smály se a výskaly radostí. Ručičkama

se plácaly po holých rukách a stehnech, na které jim sedali

komáři. Pak se začal ozývat křik matek, které je svolávaly

domů, a po chvíli byl všude klid.“

„Až v tu chvíli,“ uzavřela Ruby vyprávění, „jsem konečně

vylezla z lesa.“

Pohlédl na ni. „Dokážu si to úplně živě představit. Jsi

vynikající vypravěčka, Ruby.“

Poděkovala mu a řekla, že se musí vrátit zpátky a počkat,

až jí strýc zavolá.


31

Skleněný les

Zabočili doleva a došli k úzkému průchodu mezi ztepi

lými kmeny dvou jilmů. Pustili se, aby jím mohli projít,

ale Shepherd se za ní stále držel tak blízko, že na krku

cítila jeho dech.

„Dělala jsem to celé léto minimálně jednou týdně,“ řekla

mu. „Zajímalo by mě, jestli si to ještě pamatují. ‚Vzpomínáš

na tu starou sovu z léta v padesátém třetím? Vzpomínáš,

jak se nám ji nikdy nepodařilo najít, i když jsme ji hledali

tolikrát?‘“

„Devatenáct set padesát tři,“ zamumlal. „To už je tak

dávno.“

Otočila se k němu. „Myslíš, že bylo špatné si z nich

utahovat?“

Shepherd zamyšleně naklonil hlavu. „Řekl bych, že

svým způsobem ano,“ řekl. „Ale není tvoje chyba, že jsi

byla chytřejší a odvážnější, Ruby.“

„Ne,“ přitakala. „To máš pravdu.“

Ruby se nikdy neprosila o to, aby byla tím, kým je.


32

6

Angie

Paul mě následoval do chaty, odkud zavolal Ruby. Zatímco

telefon vyzváněl, podíval se na mě.

„Andílku... nebude ti vadit... potřeboval bych trošku

soukromí.“

Zamračila jsem se. Proč by jeho žena nemohla slyšet

to, co chtěl říct Ruby?

Paul si nevšiml, že se mračím. Shýbal se nad stolem

a rukou přikrýval mluvítko. Mluvil do telefonu tichým

a konejšivým šepotem.

Ustoupila jsem o několik kroků, ale z místnosti jsem

neodešla. Namísto toho jsem zůstala stát ve stínu a napí

nala uši, abych zaslechla, co Paul říká Ruby.

Když domluvil, schovala jsem se za dveře do ložnice.

Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem se k němu pomalu,

krůček po krůčku blížila, abych něco zaslechla. Moc jsem

toho neslyšela – jen pár otřepaných frází jako „ano, zla

tíčko“ a „neboj se, Ruby“.

Vešla jsem do obývacího pokoje. „Co říkala?“

„Pravděpodobně to samé, co řekla tobě.“ Paul se natáhl

po Zlatých stránkách, které ležely na polici vedle stolu.

„Musím se hned vydat do New Yorku.“

„Ano. To musíme.“

Paul se na ke mně otočil.

„Musíme? Jak to myslíš?“


33

Skleněný les

„Ty, já a PJ, samozřejmě.“ Nemohla jsem uvěřit tomu,

že chtěl jet beze mě. Byli jsme přece rodina. A rodiny ve

zlých časech drží při sobě.

Paul si povzdechl. „Nemám tušení, jaké to tam bude,“

řekl. „Nevím, co se ode mě očekává a jak na tom Ruby

bude. Po telefonu zněla... no, jsi s ní sama mluvila. Jako

by to nebyla ona.“

Na to jsem neměla odpověď. Setkala jsem se s ní jen

jednou. Nevěděla jsem, jaká ve skutečnosti je.

Vzpomněla jsem si, jak jsem ji na naší svatební hostině

zahlédla poprvé. Pamatovala jsem si její vytáhlé, nemotor

né tělo, plochý hrudník a dlouhé nohy, které vyčuhovaly

zpod okraje jejích modrých, po kolena sahajících tafto

vých šatů – příliš dlouhé na školačku, příliš krátké na

ženu. Na nohou měla boty s nízkým podpatkem, které jí

ladily k šatům, a já jsem přemýšlela, jestli je má na sobě

poprvé. Pamatuji si, jak se jí rozzářily oči, když zahlédla

Paula, a jak rychle se za ním, navzdory podpatkům, roz

běhla.

„Ruby!“ vykřikl Paul a vydal se jí přes taneční parket

vstříc, aby ji mohl sevřít v medvědím objetí.

Vzpomněla jsem si, jak jsem tenkrát ucítila žárlivé bod

nutí u srdce, a také na to, jak jsem si to vyčinila. Proboha,

Angelo, říkala jsem si tehdy, je to jediná neteř tvého man

žela. Samozřejmě, že se mají rádi.

Utěšovala jsem se, že nebude trvat dlouho, než mu i má

rodina bude tak blízká.

Když se mi to teď vše po roce vybavilo, něžně jsem se

k Paulovi naklonila. „Neměl bys do New Yorku jezdit sám,“

řekla jsem a dotkla se jeho rukávu. Přes látku košile jsem

mu jemně masírovala paži. „Měli bychom být spolu.“

„Angie, opravdu si nemyslím, že to je dobrý nápad.“ Za

kroutil hlavou. „Budu se muset soustředit na to, co Ruby

právě teď potřebuje. Budu muset... truchlit, to je myslím


34

Cynthia Swanson

to správné slovo. To nedokážu, když se budu muset starat

ještě o tebe a PJ.“

„Ale samozřejmě, že dokážeš,“ řekla jsem. „Nebudeme

ti s PJ nijak stát v cestě. Budu tam proto, abych ti pomohla.“

Stiskla jsem mu paži. „Ty a já. V dobrém i zlém. Není to

tak snad? To na mém rameni se můžeš vyplakat, Paule.“

Něžně se usmál. „Na tvé drobné rameno to mám docela

daleko, andílku,“ řekl a zahleděl se z okna na záliv.

Chytila jsem ho za bradu a jemně otočila jeho tvář ke

mně. „Pokud mě nevezmeš s sebou,“ řekla jsem, když jsem

ho přinutila podívat se mi do očí, „tak si koupím jízdenku

sama a pojedu také.“

Po tváři se mu mihnul podrážděný výraz, který ale rych

le zmizel. „Nepřekvapilo by mě to, andílku.“

Objala jsem ho kolem krku a celým tělem se k němu

přitiskla. „Věřte mi, pane Glassi,“ zašeptala jsem. „Nebu

dete toho litovat.“


35

7

Silja

1942

V těch několika dnech, které dělily Henryho žádost o ruku

od svatby, zažívala Silja časté chvíle paniky a nedostatku

sebedůvěry. Nechávala si to ale pro sebe. Všechny nad

cházející nevěsty jsou nervózní, říkala si. Vše bude dobré.

Více než dobré. Takové, že o tom nikdy ani nesnila –

přesně jak Henry říkal.

Obřad proběhl v kanceláři městského úředníka na Man

hattanu. Silja byla v zeleném. Její přítelkyně Johanna, kte

rá Silje odpustila, že nepřišla na domluvenou schůzku,

a která byla z jejich romantického příběhu celá unešená,

souhlasila, že jí půjde za svědkyni. Po Henryho boku stál

jeden z jeho přátel z roty. Jmenoval se Bill.

Siljinu matku nepozvali. Ve skutečnosti se jí Silja o He

nrym ani nezmínila.

Po skončení obřadu se se svými přáteli rozloučili na

rohu ulice. Johanna jim vřele popřála mnoho štěstí a Bill

nadšeně povykoval. Pak se metrem vydali do centra města

do hotelu Seville, kde Henry zarezervoval pokoj.

Na tohle jsem čekala, říkala si Silja, když se svlékala v kou

pelně hotelového pokoje. Oblékla si hedvábné negližé, kte

ré si koupila za tři dolary ve Woolworthu. Byly to peníze,

které jí matka dala na nečekané výdaje. Když si oblékala

noční župánek stejné barvy, říkala si, že tohle určitě nebyly


36

Cynthia Swanson

výdaje, které měla maminka na mysli. Negližé bylo mátově

zelené s výstřihem lemovaným krajkou a sahalo Silje do

půli stehen. Od dětství na sobě nic tak krátkého neměla.

O tomhle často snívala, když ležívala doma sama ve

své posteli. A při cestách metrem, se zavřenýma očima

a koleny pevně přitisknutými k sobě. Tak čeho se bála? To

nedokázala říct. Ale když otevřela dveře koupelny a vešla

do pokoje, nohy se jí třásly.

Henry ležel na posteli ve slabém svitu lampičky na

nočním stolku. Neměl na sobě košili a od pasu dolů ho

zakrývala jen přikrývka. Když ji spatřil, tvář se mu roz

zářila úsměvem. „Pojď sem,“ řekl a posadil se.

Silja přešla místností a srdce jí divoce tlouklo. Když se

zastavila u postele, položil jí ruku nad levé ňadro. „Ne

skutečně ryhle ti tluče srdce,“ řekl. „Všechno je v pořádku,

holčičko. Uklidni se a pojď ke mně.“

Odhrnul přikrývku a Silja uviděla, že je zcela nahý.

Ještě nikdy neviděla nahého muže. Bez otce a bratrů

vyrůstala Silja ve světě, do kterého patřila jen její matka

a finské imigrantky – samozřejmě pouze ženy – kterým

její matka pomáhala tak, jako jiné pomohly jí, než se

coby mladá žena dokázala v nové zemi postavit na vlastní

nohy.

V létě, za horkých brooklynských večerů, se muži z je

jich domu scházeli na dvorku oblečení do tílek a pracov

ních kalhot. Jak tam tak kouřili a popíjeli pivo, leskla se

jim široká záda potem. Jak chlapci Siljina věku dospíva

li, zařazovali se postupně mezi muže. Silja a další dívky

z Alku sedávaly na požárním schodišti, hihňaly se a špi

taly si o Tavhových štíhlých a svalnatých ramenech nebo

o Olaviově podsadité postavě, která by, jak se všechny

dívky shodly, vypadala lépe zakrytá pracovní košili.

Henry byl první muž, kterého viděla zcela nahého. Měl

dlouhé nohy, štíhlé, ale vypracované tělo a ploché břicho.


37

Skleněný les

Ztopořený penis vystupující z houštiny tmavých chloupků

ji překvapil. Ještě nikdy nic takového neviděla, dokonce

ani na obrázku. Netušila, že bude žilnatý a rudý tak, jako

by se krev z celého těla nahrnula právě do toho místa.

„Ta košilka ti moc sluší,“ řekl Henry. „A teď si ji sundej.“

S roztřesenýma rukama nechala Silja župánek a negližé

sklouznout na zem.

Už dávno se smířila s tím, že v obličeji není nijak zvlášť

pohledná. Brala to jako daň za to, kým je – chytrým děvče

tem se skandinávskými předky. Věděla ale, že její postava

je přesně taková, jaká má být – plná prsa a boky, štíhlý

pas. Obvykle si toho nikdo nemohl všimnout; zelená úzká

sukně a svetr, které si oblékla na první schůzku s Henrym,

byly tím nejupnutějším oblečením, které měla. A nikdo ji,

s výjimkou její matky, která ji koupávala, když byla ještě

malá, nikdy neviděl zcela nahou.

Ale teď byla vdaná. A být jeden před druhým nahý je

mezi manželi naprosto běžné.

„Zatraceně.“ Henry tiše hvízdl. „Ty jsi ale sexy kočička.“

Něžně ji chytil a stáhl k sobě na postel. Sundala si brýle,

položila je na noční stolek a otočila se tváří k němu.

Snažila se nedělat si starosti s tím, co bude následovat.

Věděla, že to občas není jednoduché, že to napoprvé nemusí

vyjít. Dozvěděla se to na univerzitě, kde si o tom špitaly

dívky, které to už měly za sebou. Dívky, které byly buď

vdané, stejně jako teď Silja, nebo dívky, které byly pouze

zasnoubené a nechaly se přemluvit snoubencem, který

nechtěl čekat až do svatby.

A potom tu samozřejmě byly dívky, které jednoduše

nechtěly čekat. Neviděly důvod, proč by se měly šetřit pro

konkrétního muže; střídaly chlapce jako ponožky. V jiném

životě – v životě, ve kterém by nebyla tak chytrá a spořádaná,

nemluvíc o matce, která ji vedla k mravním zásadám – by

takovou dívkou pravděpodobně byla i ona.


38

Cynthia Swanson

Nic to není, špitaly si dívky na Hunterově univerzitě,

použij vazelínu. A tak si Silja do kabelky přibalila malou

skleničku vazelíny. Když se ukázalo, že to skutečně jinak

nepůjde – Henry tlačil, ale Silje se nedokázala uvolnit –

váhavě mu navrhla ji použít.

„Nikdy jsem o tom neslyšel,“ řekl. „Ale jestli to pomůže,

tak to můžeme zkusit.“

Silja vyklouzla z postele, vyndala vazelínu a požádala

ho, aby se otočil. Pak to zkusili znovu. Velikost Henryho

penisu ji překvapila; zdálo se být nemožné, že by se do ní

měl vejít. Ale spolužačky měly pravdu; vazelína opravdu

pomohla. Henry nabral rychlost a Silja se začala v reakci

na jeho přírazy rozpalovat a vlhnout. Chytila ho za záda

a pevně se k němu přitiskla. Cítila, jak po jeho těle v mís

tech, kde se jej dotýkala, stéká pot.

Za celý svůj život se nikdy necítila být někomu tak blíz

ko. Byla překvapená, jak během vzájemného styku cítila

prolnutí nejen s jeho tělem, ale i celou Henryho bytostí.

Přála si, aby to trvalo věčně, ale v tu chvíli dosáhl Henry

vyvrcholení a vykřikl tak hlasitě, že ji napadlo, jestli je ne

slyšeli lidé z vedlejšího pokoje – bylo jí to ale jedno. Svalil

se na ni a pak se odkulil stranou. „Holčičko moje,“ zašeptal.

Silja se k němu přitulila, přimkla se těsně k jeho tělu

a oba je zakryla přikrývkou. Věděla, že si Henry musí od

počinout. Začala dýchat pomalu a snažila se tak zklidnit



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist