načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skleněné tunely -- Jeden z největších fenoménů a tajemství planety - Samuel Gaspar

Skleněné tunely -- Jeden z největších fenoménů a tajemství planety

Elektronická kniha: Skleněné tunely -- Jeden z největších fenoménů a tajemství planety
Autor:

Po celém světě kolují prastaré legendy o podzemních říších na všech kontinentech, dotýkající se všech známých i neznámých civilizací. Podle všech dostupných poznatků, které lze ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy hned
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 754
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 999-00-017-7284-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Po celém světě kolují prastaré legendy o podzemních říších na všech kontinentech, dotýkající se všech známých i neznámých civilizací. Podle všech dostupných poznatků, které lze dnes získat, a v této knize odhalíme mnohé velice závažné skutečnosti, lze usuzovat, že existují podzemní základny, města a komunikace tunelů po celém světě a existuje mnoho důkazů potvrzujících existenci podzemní říše Agharty s rozsáhlou sítí tzv. skleněných tunelů, vytvořených neznámou technologií. 

Podzemní síť Agharty skutečně existuje a lidstvu je podán podložený a ověřený důkaz o existenci síti skleněných tunelů podzemní říše a odhaluje postupně jeden z největších fenoménů této planety a největší tajemství lidské rasy. Mění tak vše, co dosud známe.

Vše, co se dosud učíme o evoluci, historii lidstva a této planetě a co je nám prezentováno jako vědecký fakt, by mělo rázem padnout a zůstat pouhou lží. Měly by padnout dogmata, a to nejen vědecká, ale i náboženská. Možná to způsobí celosvětový převrat v poznání a myšlení o tom, kdo jsme a odkud pocházíme. Není ovšem cílem této knihy, která je prvním dílem trilogie, vám cokoliv vnucovat. Je na každém čtenáři, aby posoudil naprosto neuvěřitelné a kontroverzní informace a rozhodl se, zda je přijme, či nikoliv a zda je ochoten změnit názor na tento svět. Mě jako autora po sedmi letech bádání a studií pohled na tento svět a vesmír naprosto změnil. Všechno je jinak.

Proč skleněné tunely? Ti co navštívili podzemí, popisují stěny těchto podzemních tunelu jako by měly skleněný povrch. Jsou na povrchu naprosto hladké, nejčastěji kulatého profilu a naprosto rovné stovky a tisíce kilometrů obíhající v podzemí celou planetu. Jsou na kontinentech tisíc metrů pod hladinou moře až dvacet kilometrů hluboko, napojené na menší i ohromné aglomerace, kde není vidět z jednoho konce na druhý. Jsou vyrobeny nám neznámou technologií a jsou starší než naše současná civilizace. Kdo je vyrobil? Je tento nám neznámý podzemní svět někým obydlen? Proč o nich doposud nevíme?

Jsou na planetě dva světy. Nám známý na povrchu planety, který všichni obýváme a ten druhý v podzemí, který jako tajemství je naprosto neznámý a utajený. Proč? Tato kniha je o podzemní říši Agharty a síti skleněných tunelů po celém světě. O skutečných podzemních tunelech a městských aglomeracích, které obývají po mnoho desítek tisíc, možná stovek tisíc let nejen nám neznámé lidské civilizace, ale i mimozemské civilizace okupantů z vesmíru, kteří se tu chtějí zabydlet a ovládnout planetu a lidskou rasu.

Tato kniha rozebere fenomén podzemní říše a skleněných tunelů z pohledu historie a odkazů našich předků, nejen z legend nebo starých svědectví, ale i z příběhů svědků, kteří dole v podzemí byli nejen v dávné minulosti, ale i v dnešní době. Kniha je souhrnem všech nejdůležitějších dostupných informací od různých autorů a z mnoha pramenů o říši Aghartě, o městských aglomeracích a hlavně o skleněných tunelech a vertikálních šachtách jako vstupech do podzemí. Rozeberu některé teorie a vznesu nové, vlastní, které z mého výzkumu vyplynuly a dosud nebyly zveřejněny. Touto knihou mé pátrání nekončí, teprve začíná, protože pouhé teorie nikdy nikoho neuspokojily. Po všem, co se mi podařilo odhalit v prvním dílu, jsem se rozhodnul pokračovat a najít skutečné důkazy, které jsou sepsané v dalších dílech. Necháme se tedy překvapit, zda aspoň poodhalím jeden z největších fenoménů a tajemství této planety a lidstva. Do jaké míry jsem se přiblížil k pravdě, to už posuďte sami.

Samuel Gaspar 

Zařazeno v kategoriích
Samuel Gaspar - další tituly autora:
 (e-book)
Skleněné tunely Skleněné tunely
 (e-book)
Skleněné tunely: 2. díl Skleněné tunely: 2. díl
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

SKLENĚNÉ TUNELY

Samuel Gaspar

Text © 2017 Samuel Gaspar

Grafická úprava a sazba © Lukáš Vik, 2017

Obálka © 2017 Samuel Gaspar

1. vydání © Lukáš Vik, 2017

ISBN ePub formátu: 978-80-7536-180-6 (ePub)

ISBN mobi formátu: 978-80-7536-181-3 (mobi)

ISBN PDF formátu: 978-80-7536-182-0 (PDF)

Konverze do elektronických formátů:

webdesignér Lukáš Vik

http://www.lukasvik.cz


SKLENĚNÉ TUNELY

Jeden z největších fenoménů a tajemství planety

I. Díl

Samuel Gaspar


Úvod

„Nekonečné labyrinty chodeb a  jeskyní hrály důležitou roli v  mýtech a  legendách dávných kultur rozvíjejících se v  oblastech, které dnes často nesprávně pokládáme za kolébku civilizace. Staré hinduistické tradice hovoří o  velkém ostrovu neskonalé krásy, který se nacházel uprostřed rozsáhlého moře pokrývajícího dnešní Střední Asii a  jehož severní okraj tvořilo pásmo Himálaje. Jeho obyvatelé se stýkali s  okolním světem pouze prostřednictvím tunelů, paprskovitě se rozbíhajících pod mořským dnem do vzdálenosti mnoha set kilometrů a  ústících v  dávných městech, z  nichž se do dnešních dob zachovaly jen ruiny.

Také v  Tibetu, Mongolsku a  Číně jsou dodnes živé tradice, vyprávějící o  tunelech a  chodbách, vlastně o  celé podzemní říši, která neznala války a  jejíž obyvatelé, žijící v  pokoji a  míru, dosáhli nevídaného rozmachu vědy a  umění. Ta říše se nazývala Agharta a  byla spojena labyrintem chodeb a  jeskyní s  dalšími podzemními světy, prostírajícími se pod Severní, Střední a  Jižní Amerikou. Byla ozářena zvláštním zeleným fosforeskujícím světlem, které podporuje růst rostlin a prodlužuje lidský život...“

To jsou slova Harolda Wilsona, známého amerického historika a  jednoho z  největších specialistů na podzemní chodby a  tunely, vyskytující se v nejrůznějších částech světa.

V  článcích o  UFO a  podzemních základnách v  USA a  vlastně po celém světě je popsáno, jaký je účel a vznik těchto podzemních měst a komunikací, sahajících daleko do historie naší planety a  civilizací, které na ní žily. Ani v  dnešní době ale není zdaleka jasné, o co v této oblasti zájmů vlastně jde, protože veškeré informace jsou důsledně zamlčovány. Přesto existují důkazy, že tajná vláda USA se spojila s  mimozemskými civilizacemi a  stojí v  čele spiknutí proti sedmi miliardám současné světové populace. Vůbec není podstatné a  rozhodující, jestli tomu chcete věřit, či nikoliv. Zda se necháte oklamat dezinformátory, že se jedná o pouhé teorie o výmysly a spekulace, je jen na vás. Jsem přesvědčen, že jde skutečně o  spiknutí proti lidstvu, o největší tragickou chybu vládnoucích elit, která nakonec může způsobit vyhlazení lidské rasy na planetě Zemi.

Po celém světě kolují prastaré legendy o  podzemních říších na všech kontinentech, dotýkající se všech známých i  neznámých civilizací. Dnes je v  lokalitách opředených těmito legendami vyvíjena nemalá aktivita UFO s  únosy a  konfrontacemi jak v  civilní, tak i  ve vojenské sféře. Je to fenomén často podceňovaný, utajovaný a dle mého názoru pro lidstvo a jeho další existenci nesmírně důležitý.

Podle všech dostupných poznatků, které lze dnes získat, a  v  této knize odhalíme mnohé, velice závažné skutečnosti, lze usuzovat, a  já jsem o  tom přesvědčen, že tak, jak existují podzemní základny, města a  komunikace tunelů po celém světě, existují i  vstupy a  výstupy pro technologii UFO. V článcích o podzemí USA a spiknutí tajných organizací pod vedením Illuminátů je v  plánu pro nastolení Nového světového řádu (NWO) počítáno s  invazí mimozemšťanů, která má nastat v  blízkých letech. Byla plánována možná tisíce let, během nichž probíhala příprava - budování rozsáhlých podzemních prostor a  výstupů pro technologii na mnoha místech po celé Zemi. Některá z  nich jsou známá, ale většina je utajena a dosud neobjevena.

Proč pro nás mají takový význam? Právě v  těchto místech invaze nastane. Jak je plánováno,

během několika hodin se po celém světě vyrojí ze

země a  z  vesmíru cizinci, obsadí celou Zemi a  než

si uvědomíme, co se děje, nastane konec lidské

civilizace. Pak převezmou vládu nad celým světem

Illumináti, Grays a  další mimozemské entity

a  jejich cíle budou naplněny. Ano, to je plánováno,

a  dokonce i  prorokováno mnoha jasnovidci

a  proroky, ale to není předmětem této knihy.

Doufám jen, že k tomu nikdy nedojde a nedovolíme

to!

Ovšem to je jen jedna stránka mince. Nejsou

tu jen tajné organizace, vládnoucí elita, která chce

nastolit NWO a  ovládnout tuto planetu s  pomocí

negativních mimozemských entit z  různých koutů

vesmíru. Jsou tu i  podzemí s  tunely se základnami,

dalo by se říci, že jde doslova o rozsáhlá podzemní

města, známá i  neznámá, která byla vytvořena

pozemskými civilizacemi. Jako příklad lze uvést

známé podzemí na povrchu planety zaniklých

civilizací jako je Atlantida, Lemurie a  jiné, které

vytvořily podzemní říši s  názvem Agartha. Ty

se ovšem podle dostupných pramenů distancují

od invaze mimozemských entit či od okupovaní

planety negativními entitami z  vesmíru. Mají své

záměry a jejich převážným zájmem podle některých

pramenů je podpora rozvoje a  úspěšné evoluce lidstva. Tedy aspoň doufejme, že je tomu tak, i když některé indicie naznačují, že v  podzemí nejsou jen mírumilovné a  humánní, ale i  naprosto negativní lidské rasy.

Díky seriózním badatelům, kterým není lhostejná současnost a  budoucnost lidstva, toho víme spoustu o  oblastech vybudovaných v  USA. Víme o  podzemí v  Jižní Americe, v  Asii, v  malé míře je i  v  Africe. Ale jak je na tom Evropa? Toto území je v současnosti oproti jiným oblastem hustě zalidněno, i když tomu tak v minulosti vždy nebylo, a  přesto tu existuje jen málo informací. Vypadá to, jako by se tento fenomén Evropy téměř netýkal. Je to vůbec možné? Nebo jsme utajenější než Američané?

Evropské podzemí je přímo provrtané doly, štolami, podzemními chodbami a  sklepeními, jsou zde dokonce i  továrny zanechané nacisty. Skoro každá vesnice a  město má svou podzemní historii. Předmětem našeho zájmu ale nejsou zásahy do podzemí vzniklé na základě potřeb dnešních lidí, ale především ty dávné i  současné vybudované mimozemskými a  podzemními lidskými civilizacemi. Ty, které jsou opředené tolika tajemstvími a  legendami. Pod Evropou musí procházet nejen spojovací tunely, ale musí tu být i  vstupy a  výstupy, a  jak se uvidí, i  základny a  rozsáhlé městské aglomerace. V  Evropě jde o  jednu z  nejrozsáhlejší síť skleněných tunelů, doslova pavučinu sítí tunelů a  šachet. Některé jsou již nefunkční a  nepoužívané z  mnoha důvodů, ale zbylé tunely jsou dost často frekventované a používané i v dnešní době.

Jak si postupně ukážeme, po celém světě je mnoho důkazů potvrzujících existenci podzemní říše Agharty s  rozsáhlou sítí tzv. skleněných tunelů, vytvořených neznámou technologií. Jaké je jejich stáří, těžko odhadnout a  je možné o  tom pouze spekulovat. Nikdo zatím nepodal rozborem či jinými metodami vědecky podložené důkazy. Zatím nikdo nedodal žádný vzorek materiálu či jiný hmatatelný důkaz, aby lidstvo konečně uvěřilo, že síť Agharty skutečně existuje. Je ale také možné, že důkazy byly předloženy a  následně přísně zatajeny. Proč?

Možná proto, a  já jsem o  tom přesvědčen, že takový důkaz by změnil mnohé a  není v  zájmu vládců této planety, aby jistá tajemství byla odhalena. Proč?

Protože vše, co se dosud učíme o  evoluci a  historii lidstva a  této planety a  co je nám

prezentováno jako vědecký fakt, by rázem padlo

a  zůstalo pouhou lží. Padla by dogmata, a  to nejen

vědecká, ale i  náboženská. Možná by to způsobilo

celosvětový převrat v poznání a myšlení o tom, kdo

jsme a  odkud pocházíme. Jsem o  tom přesvědčen

a doufám, že se tak jednou stane. Ovšem tato verze

skoku v evoluci lidstva je nepřípustná pro vládnoucí

elity, protože chtějí a  pro své záměry potřebují, aby

lidstvo žilo a fungovalo v nevědomosti a dalo se tak

snadno ovládat. Pravda je jen pro vyvolené, ne pro

lidstvo, které je tu jen proto, aby sloužilo mocným

jako otroci. Ano, tak elitní skupina vládců smýšlí.

A nemám na mysli jen lidské vládce.

Pokud by byl lidstvu skutečně podán podložený

a  ověřený důkaz o  existenci síti skleněných tunelů

podzemní říše Agharty, musel by se odtajnit jeden

z  největších fenoménů této planety a  největší

tajemství lidské rasy. Změnilo by to vše, co dosud

známe. Celý svět by zažil revoluci v  myšlení

a  poznání. Musíme ovšem připustit, že by na

základě takového poznání a  odhalení skutečné

pravdy mohlo dojít i  k  negativním dopadům

protože ti, kteří nechtějí, aby k  němu došlo, udělají

všemožná opatření, aby pravdu zesměšnili, zneuctili

a zadupali do země všemi prostředky. Proč?

Na to je jednoduchá odpověď. Ti, co vládnou tomuto světu, by ztratili svou moc nad lidstvem. Ovládání lidské masy by se jim vymklo z  rukou, a  věřím tomu, že lidé by se začali bránit. Chtěli by, aby se vše napravilo a  konečně začala platit pravda a  ne dogmata. Chtěli by, aby se zatajované skutečnosti všemi vládami a  tajnými organizacemi odtajnily. Chtěli by uplatnit své právo na existenci.

Muselo by se přiznat, že lidská rasa je tu mnohem déle, než se tvrdí. Že Darwinova teorie je scestná a  má pravdu jen z  části. Že existence UFO, respektive mimozemská existence a  její přítomnost zde, je reálný fakt a  že ve vesmíru existují miliony vyspělých civilizací, o  kterých se ví. Že tu na Zemi nejsme první civilizace, ale zatím poslední v  řadě. Muselo by se přiznat, že jistá skupina lidí a  tajných organizací nejen, že mnohé z toho zatajila a tají, ale že zradila lidskou rasu a zaprodala ji pro své ambice, pro svou ješitnost a aroganci. Jednala za celé lidstvo, i  když jí k  tomu nedal nikdo z  nás mandát. Muselo by se také veřejně přiznat, že lidstvo se ocitlo v  prekérní situaci a  že je nutné velice rychle hledat cestu, jak z  ní ven a  jak se jako lidská rasa aspoň z  části zachránit. Nechci zde polemizovat nad tím, jaké důsledky to vše bude mít. Ovšem je nutné si uvědomit, že dosavadní nevědomost nám přivodí pouze zkázu a  zánik. Ať by mělo odhalení pravdy jakékoliv dopady, jsem přesvědčen, že je nutné bojovat a  nenechat si diktovat hrstkou lidí, jak žít v  nevědomosti a  v  otroctví, a  vzít konečně jako lidstvo vládu do svých rukou.

Ano, pravda je drsná a krutá. Ale je nutné ji znát z důvodů pokroku naší lidské evoluce.

Jak jste už v  úvodu pochopili, tato kniha je o  podzemní říši Agharty a  síti skleněných tunelů po celém světě. O skutečných podzemních tunelech a  městských aglomeracích, které obývají po mnoho desítek tisíc let nejen nám neznámé lidské civilizace, ale i  mimozemské civilizace okupantů, kteří se tu chtějí zabydlet a ovládnout planetu.

Hned na začátku musím upozornit, že pokud zde budeme psát o podzemní říši Aghartě, nedočtete se nic o  Aghartě vícedimenzionální, která patří spíše do oblasti duchovní a má význam jen pro duchovní badatele. Nemá ale žádný význam pro lidi věřící jen hmatatelným důkazům, ty mají všeobecně význam a platnost jen v našem hmotném světě. Budete tedy číst o  skutečné hmotné podzemní říši, vybudované a existující pod našima nohama.

Nebudu zde psát ani o  podzemní říši Aghartě, které se týkají kontroverzní teorie o  duté Zemi. Je jich několik a  odporují dosavadním

vědeckým poznatkům. V  tomto bodě o  struktuře

planety s  vědeckými názory souhlasím. Musím

konstatovat, že teorie o  duté Zemi je výplodem

fantazie, dedukce, a  scestných teorií vymyšlených

a  rozpracovaných do obludných rozměrů lidmi,

kteří nikdy podzemní říši Aghartu nenavštívili.

Studoval jsem fenomén Agharty a  podzemních

skleněných tunelů roky a  je pochopitelné, že jsem

narazil i  na tento fenomén duté Země. Při studiu

jsem šel pochopitelně i  k  počátkům vzniku těchto

teorií a  pátral, kdo a  kdy je sepsal a  na jakém

základě. Postupně jsem došel k  závěru, že tato

teorie vznikla na základě svědectví mnoha lidí, kteří

podzemí navštívili a  vyprávěli svůj příběh. Jistě,

že příběhy jsou fantastické, ale také rozporuplné.

A  pokud někdo z  nich tvrdil, že byl dole a  viděl

podzemní říši s  rozsáhlými prostorami, umělou

atmosférou podobnou zde na povrchu, s centrálním

sluncem apod., mohl si snadno vytvořit mylnou

představu, že jde o  dutou zemi, v  které žijí lidé.

Ovšem výklad o  dutosti vzali někteří doslovně

a  následně vytvořili scestné a  nepotvrzené teorie,

někdy i na základě špatného pochopení či překladu

z  jiného jazyka. Pokud budete studovat toto téma

do detailů a  všech souvislostí, dojdete ke stejnému

závěru.

Tato kniha rozebere fenomén podzemní říše

Agharty a  skleněných tunelů z  pohledu historie

a  odkazů našich předků, nejen z  legend nebo

starých svědectví, ale i  z  příběhů svědků, kteří

dole v  podzemí byli nejen v  dávné minulosti,

ale i  v  dnešní době. Kniha je souhrnem všech

nejdůležitějších dostupných informací od různých

autorů a  z  mnoha pramenů o  říši Aghartě,

o  městských aglomeracích a  hlavně o  skleněných

tunelech a  vertikálních šachtách jako vstupech do

podzemí. Rozeberu některé teorie a  vznesu nové,

vlastní, které z  mého výzkumu vyplynuly a  dosud

nebyly zveřejněny. Touto knihou mé pátrání

nekončí, teprve začíná, protože pouhé teorie nikdy

nikoho neuspokojily. Po všem, co se mi podařilo

odhalit, jsem rozhodnut pokračovat a najít skutečné

důkazy, které sepíšu v  dalších dílech. Necháme

se tedy překvapit, zda aspoň poodhalím jeden

z  největších fenoménů a  tajemství této planety

a lidstva. Do jaké míry jsem se přiblížil k pravdě, to

už posuďte sami.

Část I.

Tajemné podzemí na Slovensku

i v Čechách?

Jak je to s  tunely u  nás v  Česku a  na

Slovensku? Bylo zjištěno, že na území bývalého

Československa se prastaré legendy zmiňují

o vznešených bytostech, přebývajících v podzemí.

Existuje legenda o  skleněných tunelech a  Měsíční

jeskyni na Slovensku. Podívejme se tedy na

tuto legendu a  záhadu, zkoumanou mnoha

významnými badateli a  která přesáhla hranice

území Československa do celého světa.

Kapitola 1.

ZÁHADNÁ ŠACHTA NA

SLOVENSKU

Následující ukázka je z  Bergierovy Knihy nevysvětlitelného.

Kdyby Pražské jaro pokračovalo a  kdyby se cesty do Československa nestaly obtížnými, ba nebezpečnými, jel bych si tento příběh ověřit přímo na místo.

Jedná se o  objev jeskyně z  neznámého kovu, k  němuž došlo v  říjnu 1944. Tento příběh mám od přátel z  Československa, kteří se o  něm dověděli v  březnu 1965. Teď mají bohužel jíně problémy a  já je chápu.

Je to podivná a zároveň strhující záhada. Skutečně nás napadá, zda se nejedná o  dílo mimozemšťanů, a já osobně bych této eventualitě dával přednost.

Lze však uvažovat i  o  přirozeném vysvětlení. Československo je země bohatá na uran a  radium; radium bylo ostatně objeveno právě v českých rudách. Snad intenzívní působeni radioaktivity, trvající několik milionů let, přeměnilo běžný nerost v  cosi, co připomíná slitinu, jakou věda nezná. Ve slitinu, která by mohla mít zajímavě použití... Přál bych si, aby jednoho dne podrobnější výzkumy za použiti moderních prostředků přinesly pravdu o  záhadě, která patří mezi nejpodivuhodnější v  této knize a  na celé naší planetě.

Následující příběh se stal jednomu z  účastníku Slovenského národního povstání v  říjnu 1944. Doktor Antonín T. Horák - dnes lingvista - se po léta snažil přesvědčit speleology, aby prozkoumali to, co považuje za jedno z  nejpodivuhodnějších tajemství podzemí - jakousi šachtu velmi starého dolu, kterou objevil v  jedné jeskyni na Slovensku. S  autorovým svolením uveřejňujeme úryvky z  deníku psaného na místě samém a  uveřejněné v bulletinu Národní speleologické společnosti USA. Jeskyně se nachází v Nízkých Tatrách mezi Plavnicí a  Starou Lubovňou zhruba na 49,2° severní délky a 20,2 východní šířky.

23. října 1944

Včera časně ráno nás našel Slávek a  ukryl v  této jeskyni. Dnes za soumraku se vrátil s  dcerou Hankou, přinesl potraviny a  léky. Od pátku jsme nejedli a  předtím, při posledních dvou bojích, jsme měli jen kukuřičný chléb, ale i toho bylo málo.

V  sobotu po poledni ustupovaly zbytky našeho praporu (184 vojáků a  důstojníků, z  nichž čtvrtina byla raněných a  z  toho šestnáct na nosítkách) sněhem po severním svahu. Moje rota tvořila zadní odřad. V  neděli za úsvitu na nás ze tří set metrů zahájila palbu dvě 70 mm děla. Postavení jsme drželi 12 hodin, potom jsem nařídil postupné stahování, ale někdo v  našem levém zákopu nebyl dost opatrný a  stálo nás to dva přímé zásahy a  dva raněné. Když jsem se tam dostal, střetl jsem se s nepřítelem, dostal jsem ránu bajonetem, kulku do levé dlaně a ránu do hlavy, která mé vyřadila z boje. Nebýt kožešinové čepice, měl jsem roztříštěnou lebku.

Probral jsem se, když mě někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký venkovan. Třel mi ruce a  hlavu sněhem, usmíval se. Potom ten rázný samaritán popadl Jurka. Svlékl ho z  kalhot, vytáhl mu ze stehna střepinu a  sténajícího a  s  holýma nohama ho položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když zhotovil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slávek, kterému patří okolní pastviny. Do tohoto úkrytu jsme se s jeho pomocí dostali za čtyři hodiny.

Odvalil pár balvanů a  odkryl úzký otvor, vchod do prostorné jeskyně (obr.1a). Uložil Martina do kouta, pak se k  našemu překvapení pokřižoval, všechny nás přežehnal křížem, i jeskyni, a s úklonou učinil znamení kříže na zadní stěnu, kde jsem si všiml jakéhosi otvoru.

Když odcházel, provedl tentýž rituál a  prosil mě, abych nechodil hlouběji do jeskyně. Šel jsem kousek s  ním, že nasbírám jedlové větve. Říkal mi, že v  jeskyni byl pouze jednou s  otcem a  dědečkem, že je to rozsáhlé bludiště, plné propastí, které nikdy neměli ani chuť prozkou mat, že jsou tam špatné větry a  určitě tam straší. Do jeskyně jsem se vrátil někdy kolem půlnoci naprosto vyčerpán; bolesti hlavy jsem mírnil sněhem. Martin byl v bezvědomí a  Jurek měl horečku. K  večeři, která byla zároveň obědem, jsme si dali vlažnou vodu a já měl bohudík svou dýmku. Obložil jsem Martina nahřátými kameny a  na Jurka připadla první hlídka. Mizerná noc. Martin občas nabyl vědomí, dal jsem mu tři aspiriny a  po malých doušcích vlažnou vodu s  trochou slivovice. Hladový Jurek se belhal kolem dvou německých příleb, v  nichž k  snídani vařil

vodu, do níž jsem přidal deset kapek slivovice. Za

takové vánice a  lavinového nebezpečí se k  nám

Slávek možná několik dní nedostane. S  dvěma

bezmocnými muži na krku se ani nemohu pokoušet

o  lov, protože bych venku zanechal stopy. Máme

však tuto jeskyni, kterou Slávek zná pouze částečně:

může do ní být ještě jiný přístup a  možná zde p

režim u  je nějaká zvěř. Probíral jsem nahlas tyto

možnosti, zatímco Jurek žvýkal jedlovou kůru, a jak

jsem předpokládal, prosil mě, abych šel lovit do

Slavkovy jeskyně. Sliboval, že mu to nepoví. Neměl

jsem jen hlad, také mě zajímalo, co mohlo jinak tak

sebejistého Slávka vystrašit natolik, že vzýval Boha.

S  sebou jsem si vzal pušku, svítilnu, pochodeň

a  špičák. Asi po hodině a  půl nepříliš namáhavé

a  celkem bezpečné chůze jsem se dostal do dlouhé

horizontální chodby, jež končila sudovitým

otvorem. (obr. 1b.)

Vklouzl jsem do něj a úžasem ztuhl na kolenou...

bylo tam něco jako velké černé silo, zapuštěné do

bílého okolí. Když jsem se vzpamatoval, napadlo

mě, že je to bizarní přírodní stěna z černé soli, ledu

nebo lávy. Ale naprosto mě vyvedlo z míry a pocítil

jsem i  jakýsi podivný strach, když jsem si všiml, že

je to naprosto hladký útvar připomínající sklo a  že

jeho struktura nasvědčuje tomu, že se jedná o  dílo lidských rukou. Bylo to zakřivené, dalo se tušit, že je to jakýsi ohromný válec o  průměru zhruba dvaceti pěti metrů. V  místech dotyku s  okolní horninou se vytvořily obrovské zářivě bílé stalaktity a stalagmity. Stěna je černomodrá, z  materiálu, který jako by spojoval vlastnosti oceli, pazourku a  kaučuku. Špičák od stěny prudce odskočil a  nezanechal na ní ani škrábnutí. Při pomyšlení, že by se v  divoké krajině, kde ani pověsti nevyprávějí o  nějaké zřícenině, dolech nebo průmyslu, mohl vyskytovat artefakt vysoký jako věž, jevící známky značného stáří, zapuštěný do skály a  pokrytý krápníky, mi běhal mráz po zádech.

Ve stěně se táhne trhlina, které si člověk na první pohled nevšimne, dole je široká asi 20-25 centimetrů a u stropu jeskyně se zužuje na pouhých 2-5 cm. Vnitřek je napravo i  nalevo úplně černý, s  rýhami a  ostrými výčnělky velkými asi jako pěst. Dno trhliny má tvar mělkého koryta ve žlutém pískovci a svažuje se pod úhlem asi šedesáti stupňů. (obr. 1c.)

Hodil jsem tam zapálenou pochodeň; dopadla a  s  prskáním a  syčením zhasla jako do bělá rozpálené uhlí ve džberu vody.

Chtěl jsem pokračovat v  průzkumu a  domníval jsem se, že jsem dost štíhlý, abych se otvorem protáhl. Zkroutil jsem se, až jsem měl hlavu skoro u  země, a  snažil jsem se tam protáhnout nejdřív pravou ruku. Ruka se svítilnou sice měla prostoru dost, ale trhlina se začala zužovat a  musel jsem z  ní zase rychle ven. Dalo mi to zabrat Když jsem konečně vylezl a  znovu nabral dech, byl jsem tou záhadou naprosto fascinován a  rozhodl jsem se, že jí přijdu na kloub. Pro tuto chvíli jsem toho měl dost a musel jsem přemýšlet jak dál.

Do naší jeskyně jsem se vrátil kolem čtvrté odpoledne. Jurek umyl Martina a  položil ho mezi teplé kameny. Dal jsem mu tři aspiriny a  teplou vodu se slivovicí. Vysvětlil jsem Jurkovi, že na lov v jeskyni bude zapotřebí hodně loučí, tyče a provaz. Naštěstí přišli Slávkovi se zásobami. Potom jsem šel s  nimi, abych si donesl větve na pochodně. Polomrtvý únavou jsem se vrátil kolem druhé hodiny ráno, ale konečně jsme se najedli - Jurek až příliš -, a vzal jsem si hlídku jako druhý.

24. října 1944

Noc proběhla v  klidu. Martin vypil bylinkový odvar s medem proti horečce.

Doufám, že se z  toho dostane. Jurek už nemá zadek tak napuchlý, ale já mám hlavu oteklou dál. Nařezal jsem naše opasky a  řemení a  zhotovil si osm metrů pevného lana. V  deset ráno jsem byl u  stěny, položil jsem přes štěrbinu tyč, na ni uvázal lano a  s  lanem přes rameno jsem znovu vlezl do temného jícnu. Stejně jako včera jsem před sebou držel na tyči svítilnu, tentokrát karbidku. Když prošla otvorem, kymácela se v  prázdnu. Neviděl jsem nic a  slyšel zvuk, jako by tam burácela voda. Nemohl jsem se ani pootočit a bál jsem se, že pode mnou je propast a že do ní spadnu po hlavě.

Začal jsem lézt ven. Oděv se mi zachycoval o  nerovnosti a  přehrnul se mi přes ramena a  přes hlavu, až jsem se do něj zamotal. Zoufale jsem se snažil osvobodit a  div jsem se při tom neupálil. Když jsem byl konečně venku, třásl jsem se únavou a měl jsem hrozné vidiny.

Ve stěně nebyly uvolněné kameny, a  tak jsem si nalámal stalagmity a  pouštěl je do štěrbiny. Chvíli se kutálely a  nakonec na něco narazily, z  čehož jsem usoudil, že je tam pevná zem. Za kameny jsem naházel nezapálené louče, svlékl se do košile a vydal se za nimi. Protože jsem už znal nejhorší nerovnosti v  štěrbině, obešlo se to jen několika škrábanci. Chvíli jsem padal, pak jsem se kutálel a nakonec se zastavil o  stěnu, která mi už připadala známá, byla stejně hladká jako ta nahoře.

Svítilna ještě vedle mě hořela, ale slyšel jsem jakési podivné zvuky. Když jsem zapálil několik pochodní, zjistil jsem, že se nacházím v  prostorné zakřivené černé šachtě, tvořené strmými stěnami, které se lomí a vytvářejí téměř vertikální tunel, nebo spíš komín, se srpkovitým půdorysem. Nejsem schopen popsat onu tmu ani šumění, hučení a dunění - děsivé ozvěny vlastního dechu a pohybů. Dno, tedy svah, po němž jsem se skutálel, bylo „vydlážděno“ solidním vápencem.

Ani všechna světla dohromady nedosvítila na strop, kde stěny končí nebo se stýkají. Horizontální vzdálenost mezi vrcholem konkávní křivky přední stěny a  konvexní křivkou zadní stěny je asi 8 metrů; křivka u paty zadní stěny měří asi 25 metrů. K  dalšímu průzkumu jsem potřeboval více světla a špičák, který budu muset sundat z násady, protože jinak by štěrbinou neprošel.

Vracel jsem se okouzlený a pln nadšení a roz hodl jsem se, že prozkoumám tuto ohromnou strukturu, kterou považuji za jedinečnou a neobyčejnou.

Tentokrát jsem lezl hlavou napřed a  svlečený, abych se opět nezamotal a  neriskoval popálení. Ke svým věcem jsem se dostal bez jediného škrábance. Oblékl jsem se, vykouřil si dýmku a  vrátil se k  druhům. Pokoušel jsem se chytit nějakého netopýra, ale mamě. Jurek vařil brambory se s  kopovým, byl mi tudíž ochoten prominout loveckou neobratnost, a  když mi natíral odřeniny na zádech tukem a  zašíval mi košili, dokonce mě politoval, co všechno jsem zkusil. Martin snědl kousek chleba a  zapil ho bylinkovým odvarem s medem. Po šesté večer jsem se vypravil pro novou zásobu větví na louče a vrátil jsem se kolem desáté. Jurek si vzal obě hlídky.

25. řijna1944

Noc jsme přečkali v pořádku. Martin se zotavuje. Jsem docela rád, že Jurkova hýždě není ještě v pořádku, protože by chtěl jít určitě se mnou. Lépe když o tajemství jeskyně neví.

Šel jsem přímo ke stěně, svlékl se jako včera, natřel jsem se tukem ze skopového, všechny potřeby jsem spustil dolů a  vklouzl jsem za nimi nohama napřed. Vršek stěn zůstával ve tmě, i  když jsem si svítil karbidkou na dvou nastavených tyčích a  pomáhal si ještě čtyřmi pochodněmi. Dvakrát jsem vystřelil nahoru podél stěny. Zaburácelo to jako hrom, připomínalo to dunění rychlíku, ale to bylo všechno. Vystřelil jsem tedy do každé stěny po jedné kulce a  mířil přitom asi patnáct metrů nad sebe; zasršely velké modrozelené jiskry a  ozval se takový rámus, že jsem si musel zacpat uši.

Když jsem špičák narážel na násadu, vyvolal jsem další dunění. Sondoval jsem „dlažbu“ a  začal jsem kopat v  rozích půlměsíce tam, kde vrstva vápence není příliš silná. Vpravo byl suchý jíl, vlevo jsem asi po padesáti centimetrech narazil na zuby nějakého velkého zvířete. Vzal jsem si špičák a stoličku, zbytek jsem tam nechal. Když jsem kopal o  kousek dál, ukázalo se na zadní stěně v  hloubce asi 150 cm jemné žlábkování, jakoby vertikálně zvlněné. (obr. 1d.)Tato část se zdála teplejší než hladký povrch. Zkoušel jsem ji rty a  ušima a  myslím, že se nemýlím. Uprostřed bylo dno pro zákopnický špičák příliš tvrdé.

Když pochodně dohořely, cítil jsem na sobě studený pot; opustil jsem „šachtu ve tvaru půlměsíce“, oblékl se, šel k místu, kde se vyskytovali netopýři, a  dostal jsem jich sedm. Jurek udělal nádivku z  chleba a  bylinek a  byla z  nich výtečná „holoubátka“.

K  večeru přišel Slávek s  druhou dcerou Ol gou a  přinesli seno, slámu, ovčí kůži a  léčivé rostliny. Doprovodil jsem je, nasbíral borové větve na pochodně a  vrátil se kolem půlnoci. Martin si vzal dva poslední aspiriny a  vodu s  medem a  Jurek měl obě hlídky.

26. října 1944

Noc proběhla v  pořádku. Vrátil jsem se do šachty pokračovat v  pokusech. l když jsem tyče nastavoval, jak to jen šlo, stejně jsem nedosvítil až nahoru. Vystřelil jsem nad osvětlenou část, kulky způsobily velké jiskry a ohlušující ozvěnu. Opakoval jsem to na zadní stěně o  něco níž a  s  podobným výsledkem - jiskry, dunění, neodštípl se ani kousek, střela však vyznačila svou dráhu v  délce asi půl prstu a  vydávala štiplavý pach. Znovu jsem začal kopat v  levém rohu a  zjistil jsem, že rýhování pokračuje ještě hlouběji, ale v pravém rohu jsem nic podobného neobjevil.

Vylezl jsem ze šachty a  prohlížel si vnější stěnu a  její okolí. U  stalaktitů bylo několik teček, podobných sklovině. Když jsem je seškrabal, byl z  nich tak jemný prášek, že bez lepu nešel sebrat. Povařím nožky „holoubátek“ a  pokusím se z  nich získat klih. Chtěl jsem vzorek toho zvláštního materiálu, z  něhož byly vytvořeny stěny, ale i  když jsem vystřelil do rány na hrbolky a  zasáhl je, střela se opět odrazila, zaduněla a  vydala týž štiplavý zápach.

Na zpáteční cestě jsem ulovil několik netopýrů a  znovu jsme měli „holoubátka“. Řekl jsem Jurkovi, aby po nich zahladil všechny stopy, ale nožičky jsem dal stranou. Slávek s  dcerou přišel jako obvykle za soumraku a  tentokrát přinesl čtvrt jelena, půl kila soli a krabici karbidu. Jurek si vzal obě hlídky.

27. října 1944

Martin zemřel ve spánku. Jurek, který zná jeho rodinu, si vzal na starost jeho věci včetně peněženky s  643 korunami, hodinek s  řetízkem a  úmrtního listu, který jsem vystavil. Teď můžeme odejít a  připojit se k  našemu praporu, který je někde na východ od Košic. O  holi může Jurek ujít za den aspoň deset kilometrů, ale musíme se přesunovat opatrně. Zítra vyrážíme.

V  deset ráno jsem byl v  jeskyni; hledal jsem možnost, jestli bych se nějak nedostal k  šachtě zezadu; na led a  na špatné větry, o  nichž mluvil Slávek, jsem nenarazil, i  když tam být mohly. Pak jsem vlezl do šachty, dělal jsem si náčrty, chvíli kopal a  přemýšlel. Vrátil jsem se kolem čtvrté odpoledne. Přikázal jsem Jurkovi, aby sbalil

věci, vyčistil zbraně, připravil jídlo na sedm dní

a  nachystal vše, co nebude třeba vrátit Slávkovi.

Slávek přišel s  oběma dcerami, jako by vytušili, že

Martin zemřel. Přenesli jsme ho do zákopu mezi

kleč, kde byl zasažen. Střídali jsme se v  kopání

hrobu. Pomodlili jsme se a pochovali ho zabaleného

do pokrývky.

Obr. 1: a) nákres tvaru vstupu do jeskyně; b) nákres převisu;

kterým se proplazil Horák do komory se stěnou měsíční

šachty; c) nákres se zhora tvaru komory a stěny měsíční

jeskyně s puklinou, kterou Horák prolezl do Měsíční jeskyně;

d) nákres, kde byl nalezen vlnatý vzor a kosti medvěda.

28. října 1944

Klidná noc, dobrá snídaně. Vyryl jsem své jméno atd. do řemene, pak jsem ho ovinul kolem zlatého zadního pláště svých hodinek a  vložil do láhve, kterou jsem uzavřel kamínkem a  hroudou hlíny smíchanou s  dřevěným uhlím. Tento důkaz jsem pak položil do „šachty ve tvaru půlměsíce“ na popel z  pochodní. Třeba tam zůstane dlouho, snad až do doby, kdy ona struktura úplně zmizí za stalaktitovou a  stalagmitovou oponou. Slávek nemá syna, jemuž by svěřil tajemství jeskyně; jeho dcery je neznají a dcery se stejně vdávají do jiných vesnic. Jestliže se nevrátím jeskyni prozkoumat, za pár desetiletí už nebude o ní nikdo vědět.

Seděl jsem tam u  ohně a  říkal si, co může znamenat tato struktura se stěnami širokými dva metry a  tvarem, u  něhož mě nenapadá, k  čemu by mohl být dobrý? Jak hluboko vede do skály? Je tam ještě něco jiného kromě té šachty? Jaká náhoda nebo kdo ji umístil do této hory? Je to výtvor lidských rukou? Je něco pravdy na Platonových legendách o  dávno zaniklých civilizacích s  magickou technikou, jakou ani nedokážeme pochopit?

Jsem střízlivě uvažující člověk s  univerzitním vzděláním, ale musím připustit, že tam mezi těmi vysokými kolmými stěnami s  matematickým zakřivením, černými, hladkými jako atlas, jsem měl dojem, že se mě zmocňuje jakási nesmíme zvláštní a  hrozivá moc. Teď už chápu, že prostí, ale inteligentní lidé se zdravým rozumem jako Slávek a  jeho předkové se domnívají, že se jedná o  jakési čáry. Šachtu tají i  z  obavy, že by mohla přivábit zástupy turistů a  všechno, co s  nimi souvisí, ražení chodeb, trhací práce, komercionalizaci, hotely atd., což by pravděpodobně znamenalo konec jejich prostého života v lůně přírody.

Na zpáteční cestě jsem ucpal a  zamaskoval díry vedoucí ke stěně; jeskyně má možná ještě přístupy, které Slávek nezná, a  nějaký náhodný objevitel by mohl všechno vyhodit do vzduchu ve snaze najít „poklad“, ještě než by se sem dostali vědci. Vrátil jsem se po třetí hodině odpoledne. Kolem páté přišli Slávkovi a přinesli několik vajec natvrdo.

Po Slovensku jsme si pevně stiskli ruce, vzali zbraně a  batohy a  šli jsme. Když jsme vcházeli do lesa, ohlédli jsme se a  viděli Slávka, jak zakrývá vchod do jeskyně a jeho dcery smazávají naše stopy. Sníh se jiskřil v měsíčním svitu.

V posledních dnech II. světové války jsem cestou do Čech toto místo navštívil znovu. Slávkovi bydleli provizorně ve Ždiaru. Navštívil jsem Martinův hrob a  prohlédl jsem si vchod do jeskyně. Zuby, které jsem tam tenkrát našel, jsem dal konzervátorovi z  paleontologického oddělení v  Užhorodu. Určil je jako zuby dospělého medvěda jeskynního (Ursus spelaeus).[1] A  znovu jsem si začal klást otázky: štěrbina je příliš malá, blok vápence a  stalagmitů, které jsou před ní, nedovolují, aby do ní něco propadlo; když medvěd spadl do šachty, měla zřejmě ještě styk s povrchem. [1] Medvěd jeskynní (Ursus spelaeus) je druh medvěda žijícího v Evropě v období pleistocénu, vymřelého před koncem poslední ledové doby před asi 10-12 tisíci lety. Český název je stejně jako latinský odvozen z faktu, že se pozůstatky těchto zvířat našly převážně v jeskyních. Kosti těchto medvědů byly odkryty v mnoha jeskyních v celé Evropě.

Při své poslední návštěvě jsem zkoumal úbočí hory nad jeskyní a  nenašel jsem žádný otvor, který by mohl být předpokládaným spojením s  „šachtou ve tvaru půlměsíce“. Ale na těchto příkrých tatranských svazích mohlo přístup zatarasit sesutí horniny. (obr. 3.)

Bergier, J.: Le livre dé l‘inexplicable (Kniha nevysvětleného). Albin Michel, Paris 1972, s.61-75 Translation © Stanislava Káňová, 1994

Předešlý článek odpovídá v  podstatě prvotnímu článku a  popisu převzatého s  deníku A. Horáka a  je a  byl podkladem a  základem k  dalším studiím a  rozborům. Protože příběh sám o  sobě se nezmiňuje o  žádných datech upřesňující místo jeskyně, došlo postupně mnoho badatelů k poznatku, že je ve výpovědi mnoho nesrovnalostí, které nemohly odpovídat skutečnosti a  muselo jít o  záměrnou desinformaci z  důvodů utajení samotného místa. Má to určitou logiku. Kdybyste objevili poklad, taky byste nechtěli říct, kde je uložen. Proto pokračujme dál informacemi z jiných zdrojů. Zdroj: Fantastická fakta, 2001 Obr. 3: Nákres podzemí jeskyně

Kapitola 2.

ZÁHADA STOLETÍ

Podívejme se co napsal o Měsíční jeskyni badatel a záhadolog Ing. Ivan Mackerle

Co to vůbec je, ta tajemná „měsíční šachta“? Na rozdíl od pyramid, kruhů v  obilí a  podobných všeobecně známých záhad o  ní slyšel zatím jen málokdo.

Objevil ji čirou náhodou důstojník Slovenské armády kapitán Antonín Horák, když se za Slovenského národního povstání ukrýval před Němci v jedné jeskyni.

„Připomínalo to obrovské černé silo, stěnu očividně lidského původu, hladkou jako sklo,“ popisuje ji ve svém deníku. „Dalo se předpokládat, že jde o  ohromný válec o  průměru nejméně dvacet pět metrů, zaražený do okolní skály. Celá modročerná stěna byla z materiálu, který spojoval vlastnosti oceli, kryptokrystalického křemene a  kaučuku. Krumpáč na ní nezanechal stopy a  energicky odskakoval.“ Trhlinou ve válcovité stěně bylo možno proniknout dál do kolmé šachty ve tvaru půlměsíce, vedoucí do neznáma. Vnitřní povrch šachty byl rovněž pokryt oním neuvěřitelně tvrdým materiálem. Kapitán Horák několikrát do stěn vystřelil z  pušky, ale kulky na nich nezaznamenaly ani stopu. Vyvolaly jen ohromné modrozelené jiskry a štiplavý zápach.

„Jsem střízlivě uvažující člověk s  univerzitním vzděláním,“ přemýšlel nad svým objevem kapitán Horák, „ale musím přiznat, že se mne mezi těmito vysokými, kolmými a  saténově lesklými stěnami s  matematickým zakřivením zmocňuje pocit, že jsem se střetl s  velmi podivnou a  hrozivě vypadající mocností.“

V  příštích dnech se kapitán Horák do šachty několikrát vrátil. Snažil se dosvítit na její konec, kopal v  jejím dně a  na její stěně objevil jakési rýhování. Zdálo se mu také, že rýhovaná část stěny je poněkud teplejší než ostatní hladká plocha. K  bližšímu průzkumu se ale nedostal a  nepodařilo se mu odštípnout ani vzorek záhadného materiálu.

Deník kapitána Horáka s  popisem jeho podivného nálezu uveřejnil v  roce 1972 francouzský spisovatel a  milovník záhad Jacques Bergier ve své „Knize nevysvětlitelného“ (česky - Libertas, Regensburg 1984, Železný, Praha

1995). „Přikláním se k  tomu, že je to dílo dávné

nebo mimozemské civilizace,“ píše Bergier hned

v  úvodu kapitoly o  měsíční šachtě. Jako bývalý

chemik a  atomový fyzik předložil pochopitelně

i  přirozenější vysvětlení. Mohlo by prý jít o  nový

neznámý materiál, který vznikl miliony let

trvajícím radioaktivním ostřelováním z  okolních

hornin, bohatých na uran a  radium. (Já osobně

považuji tuto teorii za nesmysl - pozn. aut.) Ale

ať už je to tak, či onak, podle Bergiera je to jedna

z nejpozoruhodnějších záhad naší planety.

Udivující je však nejen záhadný materiál,

ale i  dokonalý geometrický tvar tajemného

objektu. Rumunští vědci ing. Constantinescu

a  ing. Timosenko z  bukurešťského výzkumného

ústavu pro elektroniku, předložili v  roce 1983 na

mezinárodní konferenci o  výzkumu psychotroniky

v  Bratislavě hypotézu, že slovenská měsíční

šachta, podobně jako egyptské pyramidy, záhadné

„mohyly“ v  Mima u  Seatlu nebo tajemné sloupy

na Nové Kaledonii, kdysi sloužila jako jakýsi

rezonátor nebo čočka pro zesilování nám dosud

neznámé vesmírné energie. Obrovský válec by ale

také mohl být trup havarované rakety nebo sondy

mimozemšťanů, (Opět nesmysly - pozn. aut.) který

se zapíchl do země v  dávných dobách, kdy byl vápenec ještě měkký. Anebo je to zavalená šachta do legendární podzemní říše Agharty?

Toto řešení nabízí v  roce 1982 americký spisovatel Alec Maclellan ve své knize „Agharta, ztracená podzemní říše“, a  dokonce spekuluje o  tom, že o  měsíční šachtě už v  roce 1939 věděl speciální oddíl nacistického Ahnenerbe, zkoumající v  tehdejším Československu všechny jeskyně, tunely a doly, které by mohly s podzemní říší nějak souviset.

Podobně dnes smýšlí i  polský ufolog Robert Leśniakiewicz, který ji dokonce ztotožňuje s  podobnou záhadou - skleněným tunelem v  nedaleké Babí hoře. Je prý to podzemní tunelová komunikace skryté neznámé civilizace.

Přestřelka v horách

Na Bergierovu knihu s  otištěným deníkem kapitána Horáka mne upozornil v  roce 1978 krátce před svou smrtí dr. Ludvík Souček. Věděl, že se touto záhadou už nebude moci sám zabývat a  přál si, aby ji někdo vyřešil. Ihned jsem si pořídil překlad uvedené kapitoly z francouzštiny, a se svým tehdejším spolupracovníkem Michalem Brumlíkem jsme se pustili do hledání jeskyně. Zpočátku se

zdálo všechno jednoduché. Poloha jeskyně byla

uvedena v  knize zeměpisnými souřadnicemi

a  odvoláním na nejbližší vesnice Plavince

a  Lubocna. Co jsme si mohli přát víc? Vesnice

s  těmito jmény jsme sice na mapě nenašli, ale

v oblasti uvedených souřadnic jsou vesnice Plavnica

a  Stará i  Nová Ľubovňa, vzdálené od sebe pár

kilometrů. Jednalo se zřejmě o  chybu způsobenou

překladem.

V  samotném deníku jsou dokonce uvedeny ještě

další podrobnosti. Dne 22. října 1944 tam došlo

na severním úbočí nějaké hory k  boji mezi Němci

a  povstaleckou jednotkou kapitána Horáka, která

tudy ustupovala na Košice. Jak přesně popisuje,

„V  neděli za úsvitu na nás ze tří set metrů zahájila

palbu dvě 70 mm děla. Postavení jsme drželi 12

hodin, potom jsem nařídil postupné stahování, ale

někdo v  našem levém zákopu nebyl dost opatrný

a  stálo nás to dva přímé zásahy a  dva raněné. Když

jsem se tam dostal, střetl jsem se s nepřítelem, dostal

jsem ránu bajonetem, kulku do levé dlaně a ránu do

hlavy, která mne vyřadila z  boje. Nebýt kožešinové

čepice, měl jsem roztříštěnou lebku. Probral jsem

se, když mne někdo tahal ze zákopu. Jakýsi vysoký

venkovan. Třel mi ruce a  hlavu sněhem, usmíval se.

Potom ten rázný samaritán popadl Jurka. Svlékl ho z  kalhot, vytáhl mu ze stehna střepinu a  sténajícího a  s  holýma nohama ho položil do sněhu. Martinovi opatrně obvázal hlubokou ránu, která se mu táhla přes celé břicho. Když zhotovil provizorní nosítka, představil se nám jako bača Slávek, kterému patří okolní pastviny. Do toho úkrytu jsme se s  jeho pomocí dostali za čtyři hodiny.

Odvalil pár balvanů a  odkryl úzký otvor, vchod do prostorné jeskyně. Uložil Martina do kouta, pak se k  našemu překvapení pokřižoval, všechny nás požehnal křížem, i  jeskyni, a  s  úklonou učinil znamení kříže na zadní stěnu, kde jsme si všimli jakéhosi otvoru.

Když odcházel, provedl tentýž rituál a  prosil mě, abych nechodil hlouběji do jeskyně. Říkal, že v  jeskyni byl pouze jednou s  otcem a  dědečkem, že je to rozsáhlé bludiště, plné propastí, které nikdy neměli ani chuť prozkoumat, že jsou tam dutiny se smrdutým vzduchem a určitě tak straší.“

Kapitán Horák, který byl zraněný jen lehce, ho samozřejmě neposlechl a  při jedné ze svých průzkumných výprav do nitra země, aby k  jídlu nachytal alespoň netopýry, učinil onen pozoruhodný objev. Svým spolubojovníkům však o  něm neřekl. Po pár dnech těžce zraněný

Martin zemřel, a  tak se kapitán Horák s  Jurkem

vydali dál na cestu do Košic za svým vojenským

oddílem. Slávek se svými dcerami Hankou a  Olgou

se přišel s  nimi rozloučit a  vchod do jeskyně opět

zamaskovali kameny.

Údajů pro hledání jeskyně jsme tedy měli

dostatek. Bylo nám ale jasné, že objevit pečlivě

zamaskovaný vchod do jeskyně v  tak velkém

prostoru nebude nijak snadné, a  proto jsme se při

naší první výpravě v  roce 1980 rozhodli nejdřív

nalézt buď přímo kapitána Horáka nebo aspoň

baču Slávka, kteří by nám vchod do jeskyně

ukázali. Vyptávali jsme se na obecních úřadech,

na lesních správách, pátrali v  pozemkových

knihách a  matrikách, ale k  našemu zklamání zde

žádný bača Slávek s  dcerami Hankou a  Olgou

pozemky nevlastnil, a  dokonce zde ani nikdy

nežil. Ani o  kapitánu Horákovi a  přestřelce jeho

skupiny s  Němci nikdo nic nevěděl. Přesto jsme

se nevzdávali a  pokusili se nalézt jeskyni sami.

A  znovu to vyptávání u  lesníků v  hájovnách,

u  kluků na návsi, u  starousedlíků v  hospodách...

a  tentokrát se na nás štěstí usmálo. Ve vesničce

Podsadok pod lubovňanským hradem jsme se

dozvěděli o  jeskyni pod vrcholem kopce Německý

vrch, kde se prý na sklonku války skutečně nějací partyzáni skrývali. Přestože byl kopec zarostlý hustým lesem a  neproniknutelným houštím, už za pár hodin jsme stáli s  jeskyňářskou výbavou před ponurým vchodem, z kterého čišel chlad.

Záblesk v podzemí

„Je tam něco?“ ozýval se seshora Michalův netrpělivý hlas. Ještě jednou jsem kolem sebe posvítil baterkou, ale úzké chodbičky, které ode mne vedly na všechny strany, skutečně po pár metrech beznadějně končily.

„Nic, lezu nahoru,“ odpověděl jsem a  začal se škrábat úzkou šachtou zpět do většího prostoru v jeskyni nade mnou. Michal tam seděl na mokrém balvanu u  blikající karbidky a  do sešitu zakresloval půdorys chodby. Zbývalo nám ještě prozkoumat její levou větev, vedoucí někam do tmy šikmo vzhůru. Šplhali jsme po drobné suti, kameny pod námi se co chvíli utrhly a  my jsme za strašného rachotu opět klouzali dolů. A  pak nás začala zlobit karbidka. Když jsme chtěli vyčistit trysku, museli jsme zhasnout plamínek, takže jsme se octli v  naprosté tmě. Jen Michal prosvětloval kuželem baterky vzdálené prostory. Tu se najednou v  jejím světle zableskla jakási hladká, lesklá plocha. Bylo

to, jakoby do nás udeřil blesk. Že by před námi

byl skutečně ten záhadný obrovský hladký válec?

Nedočkavostí se nám třásly ruce a  karbidka ne

a  ne chytnout. A  pak už jsme šplhali o  závod

sesouvajícím se kamením k  tajemné lesklé ploše.

Ale čím víc jsme se k  ní blížili, tím nám bylo

jasnější, že to žádný obrovský černý válec zaražený

do okolní skály není. Nakonec se z  toho vyklubal

kus leskle hnědé krápníkové lávy. Když jsme před ní

stanuli a  pořádně si ji osvětlili, nebylo na ní vůbec

nic záhadného.

V  jeskyni na Německém tedy Měsíční šachta

nebyla. Ostatně jeskyně nijak nepřipomínala

ono bludiště s  propastmi a  smrdutým vzduchem

z  Horákova deníku. A  nejenom jeskyně. Popisu

v  deníku neodpovídala ani okolní krajina. Svah

se vchodem do jeskyně měl být holý a  kamenitý,

v  okolí měl být borový les a  zákopy vybudované

proti Němcům, chyběl i  nedaleký hrob Martina

s  dřevěným křížem. Nic nesouhlasilo. Navíc prý

koncem října 1944 ani zde ani nikde v okolí k žádné

přestřelce mezi Němci a  Slováky nedošlo. Bojovalo

se zde v  srpnu, když vypuklo Slovenské národní

povstání, a  pak až začátkem roku 1945, kdy tudy

přecházela fronta. Vznikající podezření se změnilo

v jistotu. Tady to být nemohlo.

Kde je kapitán Horák?

O  dva roky později (1982) jsme se tam vydali znovu a  opět jsme se pokoušeli nalézt účastníky příběhu s  Měsíční šachtou. Dopadli jsme sice stejně, ale tentokrát jsme se dozvěděli, že v  hledání máme konkurenci. Po Měsíční šachtě prý pátrá také geolog a jeskyňář dr. Pavlarčík z Muzea slovenského krasu a  ochrany přírody v  Liptovském Mikuláši. Ihned jsme se s  ním zkontaktovali, abychom věděli, co všechno ví a  jak je daleko. Podobně jako my Měsíční šachtu nenašel a  nenašel ani kapitána Horáka. Jeho pátrání ale bylo oficiální v  rámci resortního výzkumného úkolu ministerstva kultury. Stát (tehdy ještě ČSSR) o tuto záhadu projevil zájem na základě dopisu Američana Franka Brownleye, který o  Měsíční šachtě sháněl údaje a  upozorňoval na možnost nálezu uranových rud v  její těsné blízkosti. Citoval Bergierovu úvahu o  intenzivním působení radioaktivity, trvajícím několik milionů let, které mohlo přeměnit běžný nerost v  cosi, co připomíná slitinu, jakou věda nezná.

Dr. Pavlarčík měl při pátrání před námi velkou výhodu, že byl místní. Nechal si ve zdejších novinách uveřejnit článek pod názvem „Najdou se pamětníci?“ s popisem celé vojenské akce i záchrany

Horáka bačou Slávkem a s připojenou výzvou všem,

kteří by o  této příhodě mohli poskytnout bližší

informace. Nikdo se však nepřihlásil. Při dalším

hledání kapitána Horáka narazil dr. Pavlarčík

na stopu jistého Ernesta Höniga, který koncem

války vystupoval v  uniformě kapitána povstalecké

jednotky pod jménem Antonín Horák. Jméno si

změnil hned na začátku války z  rasových důvodů

(protože byl Žid). V  nedalekém Mníšku pod

Popradom měl pilu a  po příchodu německých

jednotek se ukrýval v  lese nad osadou Medzibrod,

kde měl zařízenou pohodlnou podzemní

skrýš, odkud řídil svou podnikatelskou činnost

i  partyzánské akce. Nebyly to však čistě vojenské

akce proti německé armádě, ale hrál si na vlastním

písečku. Patřil mezi typ partyzánů, kteří okrádali

a  zabíjeli každého, z  koho by mohli mít nějaký

prospěch. Jeho zájmovou oblastí byla Ľubovňanská

vrchovina. Skrýval se až do příchodu Rudé armády

koncem ledna 1945, před kterou ale nakonec utekl

do Palestiny. Tam jeho dobrodružná cesta skončila.

Údajně byl zabit arabským vězněm v  zajateckém

táboře, kde dělal dozorce. Dr. Pavlarčík našel

v Mníšku i místního občana Jurka, který s Horákem

udržoval kontakty, ale dnes se k němu nehlásí.

Hlavní část pátrání dr. Pavlarčíka však spočívala v  jeskyňářském průzkumu všech podzemních lokalit v  okolí Ľubovně, o  kterých se dozvěděl. Nebylo to jednoduché, protože oblast Levočských hor jižně od Staré Ľubovni byla a  dodnes je vojenská oblast, kam potřeboval povolení vstupu. Přesto ve své závěrečné zprávě s  názvem „Revizní průzkum a  dokumentace krasových a  pseudokrasových jevů v  okolí Pienin, Ľubovňanské vrchoviny, Levočských a  Čerchovských hor“ z  roku 1982 uvedl popis mnoha zdejších jeskyní (Zbojnická díra, Kohutovka, jeskyně pod Vabcom), včetně jejich mapek. Žádná z  nich však neodpovídala popisu z  deníku kapitána Horáka a  tajemná Měsíční šachta v  ní nebyla. Navíc tato oblast neleží ve vápencovém masivu, takže se zde typické krasové jeskyně vyskytovat nemohou. Pavlarčíkovy závěry byly proto skeptické a  rovněž v  naší osobní korespondenci vyjádřil své pochybnosti o  existenci Měsíční šachty a pravdivosti celé příhody. Mne to ale nezviklalo.

Stopa vede do USA

Kde získat nějaké další informace? Od spisovatele Bergiera už to nešlo, protože mezitím



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist