načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Skleněná republika - Tom Pollock

  > > > > Skleněná republika  

Elektronická kniha: Skleněná republika
Autor:

Druhý díl oblíbené a úspěšné trilogie městské fantasy Mrakodrapový trůn vydává Nakadatelství Paseka společně s Fantom PRINT. Penin život je samé tajemství - tajemství, ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  140
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  149 Kč
6%
naše sleva
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: PASEKA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 351
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Jitka Jeníková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-743-2598-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhý díl oblíbené a úspěšné trilogie městské fantasy Mrakodrapový trůn vydává Nakadatelství Paseka společně s Fantom PRINT. Penin život je samé tajemství - tajemství, která stojí za jejím tříměsíčním zmizením ze školy, tajemství, jak přišla k jizvám na tváři, a hlavně tajemství jejího druhého já v Londýně za zrcadlem. Mladá studentka se snaží zapomenout na Reache, Filiuse i Ostnatou milenku a vrátit se k normálnímu životu, ale když se její dvojče ztratí, nemá na vybranou a musí pátrat na odvrácené straně města. Nalezne tam svět, ve kterém jsou jizvy známkou krásy a zločinci kvůli tvářím zabíjejí „Urban fantasy v tom nejlepším slova smyslu. Každý kout města sytí životem, podivnostmi a kouzly.“ - Guardian 
„Nepotkáte žádné upíry ani vlkodlaky… Hrozby skrytého Londýna jsou mnohem temnější a neotřelejší. Stejně jako způsob, kterým autor vtáhne čtenáře do děje.

Zařazeno v kategoriích
Tom Pollock - další tituly autora:
Syn Londýna -- Mrakodrapový trůn 1 Syn Londýna
Pollock, Tom
Cena: 263 Kč
Syn Londýna Syn Londýna
Pollock, Tom
Cena: 140 Kč
Skleněná republika -- Mrakodrapový trůn 2 Skleněná republika
Pollock, Tom
Cena: 263 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Tom Pollock
Skleněná republika





tom pollock
Skleněná
republika
Naklada TelSTví PaSeka
Praha – liTomyšl
FaNTom PriNT
oSTrava
mrakodrapový
trůn
2





PŘELOŽILA JITKA JENÍKOVÁ


















THE GLASS REPUBLIC
Copyright © 2013 by Tom Pollock
Published by arrangement with Quercus Editions Ltd (UK)
Translation © Jitka Jeníková, 2015
ISBN 978-80-7432-598-4 (váz.)
ISBN 978-80-7432-692-9 (epub)
ISBN 978-80-7432-693-6 (mobi)
ISBN 978-80-7432-694-3 (pdf)





oBSah
i. děvče, jež se ohlédlo 9
ii. řez shora 91
iii. Zrcadlová loterie 239

Poděkování 351





I.
děvče, jež se ohlédlo





11
První kapitola
hřištěm se nesl smích. Stejně jako většina zbraní měl i smích
dvě ostří a vysoká dívka v zeleném hidžábu obě velmi dobře
znala. Pečlivě mu naslouchala, dokonce i ve chvíli, kdy sama
dělala vtípky, a dávala bedlivý pozor pro případ, že by sklou -
zl na nesprávnou stranu.
„Fakticky, absolvovala jsem týdenní výcvik, a pak jsem
rovnýma nohama skočila do podzemních klubů, kde se
pořádají rvačky v klecích. To, co mám na obličeji, mi udělala
jedna mrňavá, drsná holka, co vážila polovinu toho co já –
pod klouby na rukavicích schovávala malinkaté hřebíky.
odporovalo to absolutně veškerým pravidlům, ale nikoho to
nezajímalo. Pokaždé, když mě praštila, připadalo mi, že mi
masíruje obličej Wolverine.“
kolem Pen postávala skupinka studentů choulících se
v únor ovém chladu. odolala nutkání přitáhnout si pod jejich
zkou mavými pohledy šátek víc přes obličej.
„No tak vážně, Parvo...,“ zavrčela netrpělivě jedna
z posluchaček, úchvatná blondýnka v kabátu z umělé kožešiny.
„vážně, Gwen?“ pokrčila Pen rameny. „Ve skutečnosti to byl
žárlivý milenec; říkal, že když mě nemůže mít on, tak nikdo.“
další výbuch smíchu, tentokrát váhavější, který se rychle
vytratil. oči Gwen hardyové se krapet zvětšily. „Co...
doopravdy?“ vyzvídala.
„Jasně,“ přitakala Pen s kamennou tváří. „Nebo to možná
by la vzteklá kočka – pěkně zmutovaná, hotová kočkozilla.
měla takhle obrovský drápy,“ ukázala. „i když musím při znat,
že si to úplně přesně nepamatuju. Už je to docela dávno –“





12
„Jsou to čtyři měsíce.“
„No jo, ale šlo jenom o můj obličej, takže ne že by to bylo
nějak extra důležité...“
„ Parvo!“ Gwenin úsměv byl až bolestivě široký. „Tak povíš
nám to už?“
Pen si olízla křivé rty, přála si, aby ve své současné strategii
nedělala Gwenině partičce tak velkého šaška. No jo, ale bez
varování zmizela na tři měsíce a vrátila se
s rekonstruovaným rtem a změtí jizev na tvářích. Jestli chcete s podobným
handicapem zapadnout zpátky do středoškolské společnosti,
potřebujete, aby vám kryl záda někdo hodně vlivný.
Teatrálně si všechny tři přeměřila pohledem, jako kdyby
zvažovala, kolik pravdy unesou: Gwen hardyová, již alláh
ve své milující moudrosti stvořil krásnou, chytrou a břit kou
jako diamantovou řezačku, stála vedle svého kluka ala na
Jack sona, který byl stejně chytrý, ale mluvil jen v tichých
jed noslabičných slovech. všechno na něm působilo
efektivně, nikde ani gram navíc – v podstatě svaly napěchované do
fot balové bundy. Po alanově boku stála drobná, pihovatá
Tru di Stahlová, která se usilovně snažila tvářit, že to na ni
nedělá žádný velký dojem. Trudi vystřídala u kliky školního
mlýnku na pomluvy tu příšernou harriet Williamsovou, která
nedávno odmaturovala. a zřejmě se ještě pořád
nevzpamatovala z toho, že se ocitla v tak elitní společnosti.
Pen na ně kývla, aby šli blíž, a oni se kolem ní shlukli,
vymazali obrysy a ztlumili hluk mladších dětí, které si kopaly
tenisákem na asfaltovém hřišti. obklopila je bublina napjaté
důvěrnosti.
„Takže?“ zatlačila na ni Gwen.
Pen se zhluboka nadechla. „Unesl mě živý ostnatý drát,“
začala tiše, „služebnice boha demolice, jehož prsty tvořily
jeřáby. Fungovala jsem jako její hostitelka. Poslala mě zabít
Beth Bradleyovou, ta mě ale místo toho osvobodila. držela
jsem to monstrum na zemi vlastní vahou, zatímco mě
vysekávala naostřeným kusem zábradlí.“





13
Zavládlo dlouhé ticho, pak alan mlaskl jazykem
a rozesmál se. Gwen dupla nohou, a i když se zubila, frustrovaně
si odfrkla. ozvala se však Trudi.
„Sakra,“ vzdychla. „ vážně jsem si myslela, že se něco
dozvíme.“
Zvonek ohlásil konec ranní přestávky a frostfieldští
studenti se vydali ke dveřím do hlavní budovy, dál si přitom
povídali, povykovali a nadávali. všichni mladší šestnácti let
měli na sobě alespoň teoreticky modrošedou uniformu. Pen
si pomyslela, že seshora musí vypadat jako vlna špinavé vody
valící se do odpadu.
Gwen si hodila na rameno tašku a ovinula ruku alanovi
ko lem krku. Přitáhla ho k sobě a ostentativně ho políbila.
„Co máme teď?“ zeptala se, když se od něj po nějaké době
od trhla.
„matiku,“ odvětil alan.
Gwen protočila oči a Trudi po jejím vzoru zaúpěla.
„Ježišmarjá,“ vzdychla Gwen. „S tou novou ženskou?
S tou cizinkou?“
„Faranczekovou.“
„Tak nějak. rozumíte jí vůbec něco s tím jejím příšerným
přízvukem? Nikdy bych nevěřila, že to řeknu, ale fakticky se
mi stýská po Saltovi. Posunula ses někam s pátráním po tom,
co se s ním stalo, Tru?“
„Nijak zvlášť, ale pár sedmáků rozhlašuje, že ho
suspendovali,“ spustila Trudi. „Nějaká holka o něm zjevně tvrdí,
že ji osahával.“
Pen ucítila, jak se jí sevřel žaludek. „Fakticky?“ podařilo
se jí zeptat se klidným hlasem. „kdo?“
Trudi vypadala schlíple.
„To netuší.“
„Sobecká prolhaná mrcha,“ odfrkla si Gwen znechuceně.
„ať je to kdokoliv, snaží se na sebe jen upozornit, a k tomu
nám podělá známky. Takhle kdyby nějaký kluk přišel s tím,
že po něm Salt vyjel...“





14
Nedořekla to a všichni se tomu zasmáli. Pen se k nim
při dala, i když jí to vůbec nepřišlo vtipné a přestože jí uši
i hrud ník hořely. i když cítila, jak jí ostří toho smíchu proniká
hlu boko do břicha. Některé věci prostě občas musíte udělat.
„Ty nejdeš?“ zeptala se Gwen, když je Pen nenásledovala
ke dveřím.
Pen zavrtěla hlavou. Nasadila přehnaně nešťastný výraz
a nakreslila si prstem na tvář neviditelnou slzu.
„Pořád se ti to daří uhrát na trauma?“ pobaveně mlaskla
Gwen. „má to někdo kliku. ale nemám ti to za zlý. kdyby mi
to prošlo, taky bych se ulila.“ Propletla svou ruku s ala no vou
a nedotknutelný pár se odloudal dovnitř. Trudi se zdr žela
s Pen. Zastrčila si pramen rusých vlasů za ucho. „Nakonec
nám to povíš, Parvo,“ prohlásila, mile, starostlivě. „Ty historky
jsou docela vtipný a Gwen to nehrotí, ale dřív nebo
později nám povíš, co se ti stalo.“ Naklonila hlavu a pro hlížela si
Peniny rozdrásané tváře. „Chtěla jsem se jen ujistit, že ti to
je jasný.“
Pen se přinutila usmát. Cítila, jak se jí jizvy ohnuly: tucet
pošklebujících se, napodobujících úst.
„Jasně, Tru,“ přitakala. „Bude fajn si o tom s někým
promluvit.“
„Přesně proto máš přátele.“ Trudi se postavila na špičky,
políbila ji na tvář a proplula dveřmi.
Pen kráčela proti proudu studentů na hřiště. Něco
studeného jí přistálo na řase: z nažloutlých mraků se snášely
sněhové vločky. Přitáhla si šátek a zachvěla se.
Povíš nám to.
měla tušit, že to přijde. Pen se družila s Gwen, protože je -
jí... blahosklonnost – nedokázala o tom přemýšlet jinak –
dokázala udržet zbytek Frostfieldu na uzdě, ale Gwen
neprovozovala žádnou charitu. Chtěla, aby v ní všichni viděli tu, které
se zohavená holka otevřela, tu, jež dokázala získat odpovědi
na otázky, které vrtaly hlavou celé škole.
kam Pen minulý podzim zmizela?





15
Co jí zdevastovalo obličej?
a kam se proboha poděla Beth Bradleyová, její nejlepší
kamarádka, která se od ní nikdy nehnula na krok?
Pen, ponořená v myšlenkách, málem nakráčela do zdi
střežící hranice školy. Zachvěla se a schoulila před padajícím
sně hem. Začalo foukat, vítr kvílel po oktávách nahoru a dolů
a drá sal jí tvář. Byla za to vděčná – všichni ostatní se nahrnuli
do vnitř a klesla tak pravděpodobnost, že ji někdo uvidí.
Před ní trčela do prostoru hřiště stará budova, kde se dřív
učil druhý stupeň. Byla omotaná výstražnou páskou jako
zraněná cihlová končetina. když byla Pen pryč, našlo v ní
pár dělníků azbest a celou budovu uzavřeli. oranžové kužely
vyznačovaly okraje zakázané zóny.
Ve městě mohou utajená místa vyrašit velice rychle, napadlo
Pen.
vědoma si bezpečnostní kamery, protáhla se za změtí
neopadavého pichlavého křoví, které rostlo u zdi, a směřovala
k únikovému východu v zadní části budovy.
vzduch uvnitř páchl zatuchlinou a připomínal vzduch
v jeskyni, ale po větru venku jí tam přišlo teplo. Trocha světla,
jež pronikala zablácenými okny, ozařovala pohřební mohyly
masařek. Pen se vydala chodbou, překročila pár povalených
skříněk a vklouzla do dveří vpravo.
Bývaly to dívčí záchody. dveře kabinek zůstaly otevřené,
na sklopených víkách od záchodů se usadila tlustá vrstva
prachu. Umyvadla čněla ze zdi jako bojovně vytrčené brady
a nad nimi stále ještě viselo dlouhé nezarámované zrcadlo.
Pen pro jistotu zkontrolovala kabinky, ale nikdo jiný
v míst nosti nebyl.
když si stoupla k zrcadlu, cítila, jak jí nervozita bublá
v krku. viděla se zblízka: jizvy jí křižovaly tváře jako
praskliny ve skle. Naštěstí byl doktor Walid od univerzitních dní
dlužníkem jejího otce, a tak si za rekonstrukci nosní dírky
a spodního rtu ze štěpu z jejího stehna nic neúčtoval.
opatrně nanášený krycí make-up dokázal zahladit hranici mezi





16
štěpem a okolní tkání, ale zůstávala po ní plochá struktura,
nesprávnost , jež se zakrýt nedala.
Pokud se lidé dostali příliš blízko, nebylo možné schovat
všechno.
„Jsi to pořád ty, Pen,“ zašeptala. „Jen tě trochu
přeskládali.“
žaludek se jí postupně uklidnil. Pomáhalo jí to tu, tyhle
plesnivé, pobořené záchodky, jediné místo na celém světě,
kde mohla najít někoho, kdo jí rozuměl.
Naklonila se nad umyvadlo a zaťukala klouby ruky na
zrcadlo. „haló? haló?“
Její hlas se dutě odrážel od dlaždic.
Haló? Haló?
„ahoj.“
Pen v zrcadle spatřila, jak z jedné z kabinek vyšla štíh lá
dívka; z těch samých kabinek, které, když se do nich Pen
před tím dívala, byly prázdné. vetřelkyně se zastavila za ní,
objala ji kolem pasu a položila si bradu na její rameno. Pen
ucítila tlak dívčina objetí a příjemné teplo její tváře na své,
neobtěžovala se však dívat stranou; věděla, že by tam nic
neviděla. očima visela na zrcadle, prohlížela si odraz, který
podle všeho nikdo nevytvářel.
oblečení měly jiné; dívka v zrcadle byla zjevně
nakupovat. měla na sobě upnuté džíny, módně střiženou koženou
bundu a boty na takových podpatcích, že se musela přikrčit,
aby mohla Pen obejmout. i dívčin šátek se zdál nový, draze
vyhlížející surové hedvábí v holubičí šedi.
Tvář, tvář však měly stejnou: elegantní rysy, kávovou pleť,
dokonce i asymetrickou spleť jizev.
Pen se dívala do zrcadla a viděla svůj odraz dvojitě. Pohled
jí vracely její dvě kopie.
děvče vedle jejího odrazu se zazubilo a rány kolem úst
se změnily v cosi krásného. „holka, vypadáš dobře,“
konstatovala.





17
druhá kapitola
Pen připadal její nový obličej jako šikanující hajzlík: labil -
ní a manipulativní, který se na vás lepí, jako kdyby byl váš
dotěrný nejlepší přítel, domáhá se neustálé pozornosti a péče,
a přitom se vám ve chvíli, kdy se ukáže někdo další, začne
pošklebovat.
Poté, co ji propustili z nemocnice, strávila Pen hodiny
u toaletního stolku, před sebou otevřenou tubu krycího
krému. Poťukávala okraje pokroucené bezbarvé kůže houbičkou
tak, jak ji to učili, a snažila se přeměnit to, co viděla v zrcadle,
zpátky na člověka, kterého znala.
První týden nenosila vůbec žádný make-up. Plála energií,
nabuzená tím, co přežila, pokoušela se na zastávce
autobusu číslo 57 zachytit pohled cizích lidí a zapříst konverzaci
o počasí nebo Panství Downton. Byla agresivně veselá, dodá­
vala jim odvahu, aby se na ni podívali.
Nestálo to za to.
Jen malé děti si dovolily na ni otevřeně zírat; dospělé prostě
jen začaly nadmíru fascinovat jejich vlastní nohy, nechtěli, aby
si všimla, jak ji okukují, a Pen novou tvář čím dál víc skrývala.
Začala v noci běhat, oči přilepené k chodníku, aby
neviděla Sodíkovky, jak tančí uvnitř pouličních lamp své žhnoucí
tance. Běžela, dokud jí z ledového vzduchu nezačaly hořet
plíce a pot jí nepromočil šátek ovázaný kolem hlavy. v
yhledala si na internetu posilovací tréninkové sestavy a cvičila
je v ložnici, dokud se jí na bříškách prstů neudělaly mozoly
a nezvládala série shybů na zárubni nade dveřmi. Nadchlo
ji, jak její tělo zareagovalo, připadalo jí to jako akt vzpoury





18
a s uspokojením sledovala, jak se jí pod napínající se kůží
rýsují žebra. Začala si trochu víc hlídat, co jí, pak víc než jen
trochu, a později ještě o něco víc. Jídlo jí přišlo zrádné; mohlo
zničit změny, jež si pro sebe naplánovala. Cizrnu a špe nát
na talíři krájela a přesunovala, šťourala do nich chlebem,
ale snědla jen pár soust. každé odmítnuté sousto ji hřálo na
prsou jako malé vítězství. dělala, co mohla, aby ignorovala
znepokojené pohledy rodičů.
Sama víš nejlíp, Pen, říkala si. Je to tvoje tělo. Tvoje. Všechno
bude v pořádku.
modlit se téměř nedokázala.
Ne že by v dobách, o nichž začala přemýšlet prostě jako
o těch „před“, nikdy nepropásla modlitbu. Často zaspala,
byla venku s Beth, měla toho moc nebo prostě jen
zapomněla, ale teď to bylo jiné. Nejdřív si dávala pozor, aby si
udělala čas: chtěla, aby se modlitba stala něčím, na co se může
spolehnout. ale známá slova každé rak’y jí v ústech přišla
cizí, zadrhávala se dřív, než je mohla dokončit, připadala si
příšerně, jako absolutní pokrytec. Nakonec se přestala snažit.
když se její táta pokoušel vést modlitbu doma, řekla mu, že
se raději půjde pomodlit do svého pokoje; prostě na něj jen
zírala a používala své jizvy, dokud neumlčela jeho protesty.
Jakmile se jí podařilo ranní makeupovou rutinu zkrátit
na tři čtvrtě hodiny a ruce s houbičkou se jí přestaly třást,
vrátila se do školy.
Padesátsedmička ji vezla kolem staveniště na dalston
high road. Z horního patra autobusu zahlédla Pen v chladné
mlze jeřáby, trčící jako zimní stromy. Stály bez hnutí, motory
zhasnuté a ztichlé, stejně se však na sedadle přikrčila. v jedné
z žárovek pouličního osvětlení, které se nezhasínaly, se cosi
mihlo a na okamžik spatřila na skle obrys ruky.
v kapse jí zavrčel telefon. vytáhla ho a četla: Podívej se
vlevo.
venku se cosi prohnalo přes ústí boční uličky, mělo to
lidský obrys, kapuci a pohybovalo se to neuvěřitelně rychle.





19
mobil znovu zavibroval.
Moc pomalu. Kuk vpravo.
v okně na opačné straně zahlédla Pen postavu
přeskakující ze střechy na střechu.
Pen! Tohle je těžší, než se zdá, víš . Snaž se stíhat! Mrkni za sebe.
Pen protočila oči a pak se pomalinku obrátila, aby se
podívala do zadní části autobusu.
hlavou dolů tam nějak za palce u nohou visela ze střechy
s nosem přitisknutým na skle puberťačka s kůží barvy betonu
a posílala jí dlouhý, pomalý polibek.
Nemyslela sis doufám, že bych prošvihla tvůj návrat do cvokhau­
zu, že ne?
Stály u kovové brány frostfieldské střední. Bylo pořád
ještě brzy. dovnitř se od aut rodičů loudalo pár dětí
v uniformách; hrbily se při tom pod vahou svých batohů jako
šerpové při výstupu na everest. Sem tam se na ně někdo podíval,
ale nikdo Pen nepoznal. ohlédla se přes rameno a přelétla
pohledem scenerii. Terakotové střechy východního
londýna se v dlouhých stínech výškových budov překrývaly jako
hmyzí kutikula.
Beth se jednou nohou opírala o bránu, kapuci na skloněné
hlavě, palce se jí míhaly na klávesnici, jak cvakala
esemesku. o předloktí měla opřený naostřený kus zábradlí, který
s sebou teď všude nosila. Ukázala Pen obrazovku: Vážně jsi
připravená?
Pen vydechla. „Ne,“ odvětila, „ale nejsem si jistá, jestli
někdy budu, takže to klidně můžu udělat hned.“
Jsi drsná, Pencil Khanová, jsem na tebe pyšná. oči šedivé jako
chodník se setkaly s Peninými.
Beth neuhýbala pohledem a psala dál naslepo. Půjdu s te­
bou dovnitř, jestli chceš, víš to, že jo? Ať si trhnou nohou. Pořád jsem
tu ještě zapsaná. Stačí jediné slovo a budeme spolu sedět na fránině.
Pen se na ni zvědavě zadívala. „když jsem to předtím
navrhla, nijak extra ses do toho nehrnula.“





20
Beth pokrčila trochu nesměle rameny. Kvůli sobě ne. Ale
stoupnu si vedle tebe klidně i před popravčí četu, když budeš chtít.
ona by udělala to samé.
Pen si sáhla na tvář.
„Ne, díky, B. i když bych teď uvítala, kdyby na sebe strhl
pozornost někdo jiný, řekla bych, že ty bys jí přitáhla až
zby tečně moc.“
Byla bych v pohodě. Mám kopí.
dělala si legraci. Nejspíš. Pen se i tak zašklebila při
představě Beth, která by nabodla na zábradlí kohokoliv, kdo by
se na ni divně podíval. Její přítelkyně teď v sobě měla cosi
divokého a nedokázala to zcela potlačit.
„i tak,“ pokračovala, „mám dojem, že by to mohlo udělat
krapet paseku v operaci normálnost.“
Zachytila v kamarádčiných očích záblesk provinilosti, ale
znovu uslyšela vlastní hlas. Už ani krok do hlubin králičí nory,
B., řekla a musela se toho držet; nesměla se ohlížet.
Beth natáhla ruku, Pen ji stiskla a propletly prsty. Cítila,
jak se podivná textura Bethiny kůže otírá o její, teplá a hrubá
jako letní chodník.
Beth jednou rukou nacvakala zprávu: Pak tě najdu.
děvče s kůží ulice se odlepilo od brány, zasunulo si
zábradlí pod paži a vmísilo se do houstnoucího ranního davu.
Pen zachytila pár nesouhlasných pohledů od starších,
konvenčně vyhlížejících chodců. S hlavou skloněnou, jako
kdyby se choulila před zimou, a s nasazenou kapucí mohla být
Beth jakýmkoliv puberťákem, který se v pondělí ráno mihl
před školou a rozhodl se, že mu s tím můžou leda tak vlézt
na hrb.
„Jsi to pořád ty,“ zamumlala Pen pro sebe a otočila se
zpát ky k bráně. „a škola je pořád jenom škola.“
Což byl přesně její hlavní problém.
Sevřela popruhy batohu, jako kdyby třímala únikový
padák, a prošla branou.





21
Frostfieldské chodby zaplňovala obvyklá kakofonie smíchu,
halekání, basů linoucích se z reproduktorů telefonů, vrzání
linolea a bouchání dvířek od skříněk. Pod tím vším slyšela
Pen útržky mumlání a zaražené lapání po dechu. v iděla
bleskové uhýbání pohledem.
„– hele, kdo se vrátil –“
„– co se jí stalo? –“
„– kde je její odrbaná kámoška? –“
„vykopli ji kvůli tomu graffiti, zapomněls?“
„houby, Salt by kvůli tomu nikdy takhle nevyváděl... kde
je vůbec Salt?“
Pen věděla přesně, kde je doktor Julian Salt: venku na
podělané kauci. inspektorka pověřená jejím případem jí to
včera večer volala. Ta samá bruneta s unavenýma očima jí
o týden dřív čtyři hodiny kladla laskavým hlasem bolestivě
otevřené otázky.
„Ne,“ odpovídala Pen, připadala si malá a naštvaná, celou
dobu přitom svírala máminu dlaň. „Ne, nikdy jsme... to nedělali.
Ale dotýkal se mě. Ne, fyzicky mě nikdy nenutil. Ne, on mě – on
mě vydíral. Řekl, že nechá Beth umístit do náhradní rodiny. Je to
má nejlepší kamarádka. Ne, neví o tom. Ne, nevím, proč se s ní
nemůžete spojit.“
a „Ne, ty jizvy s tím nemají nic společného. Byla to nehoda.“
vysypala ze sebe stejnou naprosto očividnou lež, kterou
řekla i rodičům – protože jak by mohli někdy uvěřit alespoň
zlomku pravdy?
Pen trvalo dlouho, než pochopila, že ten temný, dusivý
pocit v hrdle je vztek. i když ji ujišťovali, že v té záležitosti
„postupují“, a že dokonce „byla učiněna opatření“, fakt, že
Pen sebrala odvahu a ohlásila to, ale Salt si stejně chodil na
svobodě a v neděli s manželkou usedá k obědu, ji vytáčel do
nepříčetna.
„Čau, Parvo.“
Pen překvapeně vzhlédla. Úsměv Gwen h ardyové zářil
jako poutače na West endu. Pen zamrkala a zarazila se.





22
„G-Gwen,“ vykoktala.
Gwen souhlasně přikývla, jako kdyby si Pen zasloužila
cenu za to, že si pamatuje její jméno. Chodba ztichla. v šichni
se dívali. Pen jejich zkoumavé pohledy bodaly jako mrazivý
vítr. obrnila se před větou, o níž s jistotou věděla, že přijde...
„Co se ti sakra stalo s –“
„Beth s tebou není?“ zeptala se Gwen. Pen zavrtěla
hlavou, spíš zmateně než zamítavě. Nikdy předtím nejspíš tohle
jméno z Gweniných lesklých rtů nevyšlo, ale použila ho
s takovou nenucenou důvěrností, jako kdyby Beth nebyla
Penina, ale její nejlepší přítelkyně.
„škoda. ale je fajn, že jsi zpátky. kdyby sis chtěla při
obě dě pokecat, víš, kde sedáváme?“
Pen pomalu přikývla, snažila se, aby na ní nebylo zmatení
moc znát. Gweniny dokonale symetrické rysy se svraštily, jak
roztáhla koutky ještě víc, k očím však úsměv nedoputoval. Pen
si v tu chvíli všimla šokovaných tváří ostatních studentů a sly -
šela pohoršený šepot a až tehdy jí došlo, co se vlastně stalo.
Pen skončila ocejchovaná, ošklivá, nedotknutelná.
Připravila se na to a obrnila se, aby s tím mohla bojovat.
Gwen hardyová to teď všechno rozmetala na kusy
a udělala to schválně. vystoupila a nabídla té nebožačce útočiště,
čistě proto, že mohla. Gwen se jako jediná nemusela bát
společenského břemene, které si s sebou zohavené děvče nese.
Byla nedotknutelná, ale jiným způsobem, a právě použila
Pen k tomu, aby v tom všem vymáchala čumák.
...právě využila Pen...
Třas se dostavil bez varování.
všichni se na ni dívali.
špičky prstů jí bubnovaly do stehen; snažila se je zastavit,
ale nedokázala to.
horkost a mráz jí běhaly po kůži.
– využila Pen –
rychle zamrkala a vybavily se jí obrazy: tváře vytesané ve
zhrouceném zdivu na staveništi, jeřáby jako kovové pařáty,





23
kovové ostny zabodnuté v její kůži. hrudník měla sevřený,
jako kdyby ho měla chycený v drátěném oku. v ybavilo se jí,
jak jí na tvářích zasychala krev. Snažila se uklidnit vlastní
svaly a zaplavil ji stud, když to nedokázala.
Utekla pryč.
Zakázaná stará budova představovala jediné místo,
o kterém věděla, že tam bude sama. Na záchodcích se ocitla
náhodou, seděla na studené zemi a objímala si kolena, dokud
třas neustal. vrávoravě vstala a hltala mléčně zkalenou vodu
z kohoutku.
„No tak jo,“ zamumlala pro sebe, když konečně popadla
dech, „takhle vypadají flashbacky. dobře, fajn, zvládly jsme
to, že jo? Jen to příště musíme zvládnout ještě o něco líp.“
odvrátila se od zrcadla pověšeného na zdi a místo toho
otevřela svoje kapesní zrcátko. Patřilo to k jejím rituálům
a rituály jsou důležité.
„Jsi to pořád ty,“ zašeptala. „Jen tě trochu přeskládali.“
Podívala se na sebe lapenou mezi malým kulatým
kapesním zrcátkem a velkým neorámovaným kusem skla
přišroubovaným do dlaždic: spatřila nekonečný odraz vyděšených
děvčat s šátkem na hlavě a rozmazaným make-upem, jako
kdyby jí za zády stála jedna za každé rozhodnutí, jež ji sem
dovedlo.
Náhle se harmonika jejích odrazů prudce srazila do
jednoho.
o vteřinu později se sklo kapesního zrcátka vysypalo,
hlavou jí projela ostrá bolest, až vykřikla. měla pocit, jako kdyby
se jí uprostřed lebky objevila puklina.
Svět kolem se otřásl a rozmlžil.
dlaždice ji studily do dlaní a bolela ji kolena. Nevzpo -
mínala si, že by spadla. Zvedl se jí žaludek, ale dokázala to
přemoct.
v tichu se ozýval jen její zrychlený, mělký dech. vrávoravě
vstala, natáhla se po umyvadle za zády a opřela se o něj.
„Pen.“





24
Slyšela svůj vlastní hlas. Přišel jí trochu zvláštní, asi jako jí
zněl, když si ho pustila nahraný na záznamníku, ale byl to on.
Jenže ona nic neřekla.
„Pen –“ ozval se hlas za jejími zády z místa, kde byla jen
zeď se zrcadlem. Zněl zmateně a velmi, velmi vyděšeně. „Pen,
prosím... “
Pen vtáhla rekonstruovaný ret mezi zuby a kousla se do
něj.
a pak se ohlédla.





25
Třetí kapitola
„Gwen není tak špatná,“ prohlásila Pen, která ležela natažená
na studené betonové podlaze. „alespoň v porovnání
s ostatními z party. oni jsou...“ odmlčela se a hledala to správné
slovo.
„Jedovatí?“ navrhlo děvče na opačné straně zrcadla. kvů -
li oboustrannému pohodlí se domluvily, že jí budou místo
„Pen“ říkat raději „Parva“.
„vážně si myslím, že kdyby írán skladoval kamarády Gwen
hardyové, američané by tam vlítli. Určitě existuje nějaká
úmluva oSN, která se týká jenom Trudi Stahlové.“
Parva se rozesmála a smích se nesl přes zrcadlo. „Tak na
tvou novou bandu –“ odrážející se dívka se přehrabovala
v ka belce z pštrosí kůže a k Peninu překvapení vytáhla
lahvičku vína. „doufám, že s nimi budeš šťastná.“
„Ty piješ?“
„Pen,“ vysvětlovala Parva trpělivě, „v posledních čtyřech
měsících mě uneslo monstrum z ostnatého drátu, hnalo mě
do války v čele armády obřích vlků z lešení a vrátila jsem se
do školy uprostřed pololetí. existuje jen jedna holka, která
si zaslouží skleničku tak moc jako já, a ráda se podělím.“
odšroubovala uzávěr a přihnula si přímo z láhve. Pak ji
nabídla rtům Penina zděšeného odrazu.
Pen se stáhla. „ale já bych nikdy –“ spustila.
Její dvojče se na ni zpoza zrcadla zazubilo. „Jenže já už
nejsem ty.“
To Pen věděla. Zasypávala Beth pečlivě volenými
otázkami, předstírala mlhavý zájem a dozvěděla se tak co nejvíc





26
o zrcadlokracii a městě za zrcadly. dívka na opačné straně
vzešla z ní – stvořilo ji nekonečno odrazů jí samotné, jež se ocitly
mezi dvěma zrcadly –, v tu chvíli však jejich soužití skončilo.
Pen s Parvou se od toho okamžiku rozcházely jako dva
paprsky lámajícího se světla; Parva teď měla vlastní pocity,
vlastní život, který budovala během týdnů, jež uplynuly od
chvíle, kdy vyšla odrazem dveří od záchodků, ať už se za
nimi nacházelo cokoliv. Pila víno, jedla maso a nadávala jako
dlaždič s hemeroidy. k Penině palčivé závisti si dokázala najít
práci, byť odmítala říct, o co jde.
Stejně ale byla Pen: téměř sedmnáct let žily jako jedna.
Parva viděla všechno, co viděla Pen, cítila to, co cítila ona.
Připadala jí jako sestra, bizarní dvojče – dvojče, jež rozumělo
naprosto všemu. To nezvládala dokonce ani Beth.
„Chci ti něco ukázat.“ Parva lehce foukla do hrdla láhve
a zvuk píšťaly se nesl oběma toaletami. „dej mi ruku.“
v odraze záchodků natáhla ruku k Pen za zrcadlem.
Pen sáhla do prázdného prostoru před sebou a ucítila
teplo, neviditelné prsty blízko její kůže.
„Co to –?“
„Pššš.“ Parva znovu šátrala v kabelce. vytáhla telefon se
sluchátky, jedno zastrčila do svého ucha a druhé do ucha
Penina odrazu.
Pen uslyšela zapraskání staromódního valčíku a na
bedrech ucítila přízračnou ruku svého dvojčete.
„No tak,“ vyzvala ji Parva, „raz-dva-tři, raz-dva-tři!“
a pak se roztančily a pluly na skřípající hudbu. Pen nejistě
následovala rytmus, trochu se jí pletly nohy a rukama
objímala prázdný vzduch. v zrcadle viděla, jak ji její dvojnice
v drahých šatech vede.
„raz-dva-tři, raz-dva-tři – to je ono.“
Pen cítila, jak jí zvedla ruku nad hlavu, otočila se a Parva
zavýskla. vířily po pobořených záchodech, jako kdyby se
ocitly v tanečním stále v devatenáctém století, a Pen si
uvědomila, že se směje.





27
„kde ses to naučila?“
„raz-dva-tři. To v práci, učí mě spoustu věcí, je to –“
„au!“ Pen se prudce zastavila. h opsala v kruhu, jak jí
bolest vystřelovala nohou.
„Promiň!“ zašklebila se Parva. „Nejsem zvyklá vést, a,
ehm... mám nové boty.“
„Jo, všimla jsem si jich.“ Pen se svezla po zdi záchodků,
sundala si kecku a stáhla ponožku. otisk Parviných závratně
vysokých podpatků se jí zapsal hluboko do kůže, alespoň že
se to obešlo bez krve. „musel tě do nich vyzvednout reach?“
Parva se v zrcadle usmála. vtipy o zavražděném králi
jeřábů patřily k jejich rutině. Připadaly si podivně odvážné,
od zbrojovaly vzpomínky na svůj únos.
„Zvládla jsem to sama,“ opáčila. „ale těsně.“
„Fakt parádní. Taky z nové práce?“ Pen se teatrálně chytla
za srdce. „a je to: tohle je poslední smrtelná kapka. oficiálně
ti závidím příliš, než abych mohla žít. Parádní nové boty,
parádní taneční hodiny – alespoň mi řekni, že tvůj nový šéf
je otrokářský úchyl.“
Parva pokrčila rameny. „Promiň, ségra. má nová šéfka je
milá. všichni jsou milí – alespoň většinou.“
„většinou?“
Její zrcadlová sestra se zamračila. „o nic nejde, vážně, jen
že... ti nejvyšší tady – ale jen někteří z nich, to zdůrazňuju,
a navíc jen občas –, oni se... oni se na mě tak dívají. mám
pocit, že mě tajně pozorují. Nemůžu se zbavit pocitu, že mi
chtějí ublížit.“
Pen vzdychla. Znělo jí to povědomě. „myslím, že po tom
všem jsou pro nás podobné pocity normální.“
„asi jo,“ opáčila Parva a kousla se do odrážejícího se rtu.
„Jen že se na mě divně dívají.“
„Strašně nerada jsem ta, kdo ti to říká, zlato,“ zahlaholila
Pen, „ale nosíš na obličeji tři pětiny veškerých západních
zásob jizev.“ Pak se laskavě usmála. „Povíš mi konečně, co je
to za kouzelnou práci?“





28
Parva se chystala něco říct, když se k nim přes zavřené
okno donesl vzdálený zvuk zvonění ohlašujícího přestávku.
„Povím ti to příště,“ sdělila jí dívka v zrcadle. Tohle slibo -
vala vždycky, jako šeherezáda si nechávala ještě jeden příběh
v rukávu.
Pen našpulila rty a zamířila ke dveřím. „Tak nic. Užij si
to v práci.“
„Pen, počkej.“
Pen se zarazila ve dveřích. osamělý tón v hlase její
dvojnice byl teď zřetelnější.
„Jak se má Beth?“
„Je furt stejně ukecaná,“ opáčila Pen suše. „oficiálně
pořád ještě bydlí doma, ale neřekla bych, že ji Paul vídá moc
často. všechno je v pohodě, jen je to trochu...“ Zápasila s tím
správným vyjádřením. „myslí si, že jí –“
„– to dáváš za vinu,“ dopověděla za ni Parva tiše. „Což
taky dáváš, tak trochu. Já ano. Chvíli to potrvá.“
Pen neodpověděla.
„Poslyš...“ Parva zaváhala. „myslíš... myslíš, že by sem
přišla? Chápu, že jsi jí o mně ještě neřekla, ale – prostě bych
ji ráda viděla, víš?“
Pen si představila, jak sem vede němou dívku s šedivou
kůží, odhaluje jí své poslední tajemství, a v krku se jí
rozhořel plamen vzteku. B. milovala, ale tohle je její svatyně, její
útočiště před životem, který kvůli Beth vede.
Zlost vyhořela rychle. milovala B., a Parva taky. a na
rozdíl od Pen Parva svou nejlepší přítelkyni neviděla už celé
měsíce. „Zeptám se jí.“
„díky,“ Parva se úlevně usmála. „Co máš teď?“
„anglinu: richarda iii.“ Pen napodobila hlas z filmových
upoutávek: „Hrbáč se vrací!“
Parva si nad tím slabým fórem odfrkla. „S takovýmhle
smyslem pro humor je klika, že jsi krásná.“
„Narcistko,“ kontrovala Pen.
Penina dvojnice se rozesmála. „ vypadni.“





29
Čtvrtá kapitola
Beth si nasadila kapuci a překročila práh kanalizačního
systému; svírala přitom železné zábradlí jako kopí. S každým
krokem nasávala živiny z města, které ji obklopovalo, čerpala
sílu a informace holými chodidly nohou šedivých jako beton:
Přízrak železnic rachotil přes Blackfriars Bridge jako plechový
infarkt. Dvojice lamp na sebe přes Electric Avenue zlostně blikala,
jak si Sodíkovky vyměňovaly urážky. Maltoví muži se pohybovali ve
zdech starého domu v Hampsteadu, zdivo pukalo a úpělo a v patře
matka uklidňovala vyděšenou dceru: „Staré domy prostě trochu
praskají, miláčku.“ Stožároví pavouci se hnali po kabelech schova­
ných pod chodníkem, šeptali si bílým šumem, statickým praskáním,
ukradenými slabikami.
Pod zkreslením se v pavoučích hlasech skrývala intimita,
z níž Beth bolelo u srdce.
Byla to typická londýnská noc, i když ne tak docela,
protože hluboko v tunelech před ní se nacházelo něco velmi
ne obvyklého a tak snadno přehlédnutelného, že kdyby od
to ho nestála třicet metrů a bedlivě tomu nenaslouchala,
přehlédla by to.
malinkatá koule naprostého ticha.
Nezabírala větší prostor než zatnutá pěst, Beth však cítila,
jak se kolem ní obtáčí ostatní zvuky londýna. muselo to být
to, co hledala.
Beth lovila v londýnských stokách už pátou noc v řadě
a poprvé narazila na nějakou stopu. Tep se jí zrychlil. Sevřela
pevněji kopí a přidala, zároveň se na zvuk plně soustředila
i přes šplouchání vody kolem kotníků.





30
Tok se rozšířil a prohloubil a ona se začala brodit. Pohltil
ji hutný pach kanalizačních plynů, zavrtěla hlavou ve snaze
ji vyčistit. Po její pravici se v ústí přístupového tunelu mihla
bezpečně mimo dosah vody dvě světla, jejichž obrysy
matně připomínaly lidské postavy, jedno oranžové a druhé bílé.
Beth v jejich záři spatřila rdící vzrušení a usmála se. Smíšené
páry byly pořád ještě vzácné, ale v měsících po válce se jich
dávalo dohromady čím dál víc – těch pár dní, kdy Sodíkovky
a Čistozářní bojovali bok po boku proti  králi jeřábů, něco
prolomilo. Přemítala, kolik se jich asi tady dole schovává,
zatímco jejich nesouhlasící starší pospávají v denním světle.
Tihle dva si dávali na čas.
Interlampoví milenci, napadlo ji a úsměv se jí roztáhl od
ucha k uchu.
Poslední záblesky jejich světel zmizely a znovu ji zahalila
tma. Ještě před pár měsíci by tu Beth neviděla vůbec nic, teď
však před sebou měla cihlové tunely v úplně nových barvách:
v odstínech modřin a bouřkových mraků. vybavil se jí
chlapec, suverénní, vychrtlý na kost a mrštný, jemuž patřívalo
kopí, které nyní nosila u sebe.
Takhle jsi viděl město, File? přemítala. Takhle jsi viděl mě?
Ta myšlenka ji bodla do srdce jako zavírací špendlík.
Zahnula za další roh a stanula tváří v tvář kořisti.
Ještěrka nevypadala jako nic extra a po pravdě se zdálo, že
ani Beth na ni neudělala bůhvíjaký dojem. visela na cihlách,
čtyři centimetry zelenohnědé kůže. otočila černé tekuté oko,
aby se na ni podívala, ale jinak se ani nehnula.
Beth, aniž by si to uvědomovala, zadržela dech.
Pomalu, B., přikazovala si v duchu, pomalu jako lenochod
po opici. Nezapomínej, co říkal Candleman: nenaštvi to, dokud to
nebudeš mít v hrsti.
Nekráčela, spíš plula. Naježily se jí chlupy na krku a rukou
a ona cítila každý zvlášť.
Nenápadná ještěrka pomalu mrkla. Nejen, že sama
nevydávala žádný zvuk, Beth dokonce slyšela, jak se jí vyhýbají





31
zvuky tunelu. k apání vody a pištění krys se od cihlových stěn
stoky odrážely v nekonečné ozvěně, ale žádný zvuk
nepronikl ještěrčiným malinkým kokonem naprostého ticha. Jazyk,
kterým ochutnávala vzduch, se jí leskl jako kov.
Jen tam zůstaň, ještě pár vteřin...
Sáhla přes rameno do batohu a vytáhla sklenici bez víčka.
Ještěrka na ni zírala.
Beth opětovala upřený pohled.
Zvíře znovu mrklo.
Beth vyrazila.
Sklo zazvonilo o cihlu, Beth plnou vahou tiskla sklenici.
Ještěrka se drápala po jejím vnitřku.
Mám tě! zajásala Beth v duchu. Teď když porušila její
plynovou bublinu, slyšela, jak jí cvakají drápky. Pevně svírala
dno sklenice. Potily se jí prsty. Svaly na pažích měla napjaté
jako kytarové struny a uvědomila si, že se třese.
Stvoření ztuhlo. Zíralo na ni přes sklo jediným běsnícím
rozšířeným okem.
Ta k, pomyslela si, díky Temži za ty–
ostrý kytarový riff se rozezněl z mobilu v Bethině kap se,
až nadskočila. konečky prstů jí mastně sklouzly po skle;
po kusila se sklenici znovu chytit, ale bylo pozdě. vyzvánění
usta lo v momentě, kdy se sklenice roztříštila o zem.
Beth měla právě tak čas, aby stihla zauvažovat, jak to, že
má ve jménu Temže takhle hluboko signál, když se ještěrka
odlepila od zdi.
Do hajzlu.
Plaz zlomek vteřiny padal, a pak se zastavil ve vzduchu.
vývrtkovitě švihl ocáskem jako lodním šroubem a líně, jako
krokodýl ve vodě, se začal točit.
Ještě jednou do hajzlu.
Ještěrka se točila rychleji a rychleji, až z ní zbyla jen šmou -
ha. Beth cítila, jak se smrdutý vzduch ve stoce dal do
pohybu. okraje oblečení se jí rozvlnily. vzduch zhoustl
a zůstával jí ve víření kanalizačních plynů viset na rtech. Ještěrčin





32
ocásek se nořil a točil a mísil metan se čpavkem jako umělec
barvy. Beth se ji pokusila chytit, ale vzdušné proudy jí str -
hávaly ruku. víry se kolem ní hnaly tak rychle, že vytvářely
vakuum. Beth necítila vůbec nic; a stejně tak nic neslyšela.
Stiskla zuby a ohnula prsty, ale byla lapená ve smyčkách
prudce se ženoucího plynu do té míry, že nedokázala ani
zvednout ruku.
Kdepak smyčky, napadlo ji a znepokojeně se zadívala na
vířící ještěrku. Drápy.
když se jí nohy odlepily od země, zvedl se jí žaludek.
Do hajzlu se supervelkým kýblem sraček.
Najednou se ještěrka přestala točit a zůstala bez hnutí
viset ve vzduchu, plyn se kolem ní dál hnal a bičoval Beth
uvězněnou nad zemí. Ještěrka se lehce pohupovala v oku
miniaturní bouře, kterou stvořila. m lasknutím jazyka
ochutnala své dílo. otočila oko, aby se podívala na Beth, a ta by
přísahala, že na její plazí tváři spatřila samolibý úšklebek.
švihla ocáskem a vyrazila tunelem jako šíp vystřelený
z luku. Beth se sevřeným žaludkem táhla za sebou.
Cihly kolem ní bleskově ubíhaly a sdíraly jí kůži
z konců prstů. Projela jí bolest, olejnatá krev vytekla na povrch
a s rychlostí betonu ztvrdla. Beth sotva dýchala. měla pocit,
jako kdyby se jí vnitřní orgány rozmašírovaly o žebra na
zádech.
letěli zběsile a v šeru skoro nic neviděla. Zoufale mlaskla,
ale ženoucí se vítr zvuk ukradl a ona se nedočkala žádné
ozvěny. vířili a smykem vybírali zatáčky, její kopí se zasekávalo
o zeď, drásalo jí ruce, ale vší silou na kusu zábradlí visela –
pustit ho tady, už by ho nikdy nemusela najít...
...netuším, kde jsem.
Z té myšlenky jí přeběhl mráz po zádech. londýn bylo
její město – mohla se dotknout jakéhokoliv centimetru jeho
povrchu a hned věděla, kde se nachází. Teď však ztratila kon -
takt; odříznuli ji, lapili v prázdném prostoru. Z dezorientace
se jí udělalo mdlo.





33
do tunelu proniklo trochu víc světla a odrazilo se od
ještěrčina oka. Zem náhle zmizela a Beth spatřila, jak se proud
splašků pod jejíma nohama s burácením řítí do vodopádu
a dopadá kamsi do temnoty. Zaklonila hlavu, aby se podívala
nad sebe, ale nedokázala dohlédnout ani na strop tunelu.
letěli prostředkem cihlové rokle zahalené stíny.
Z malinkatých výklenků vysekaných do zdi po její pravici zářilo světlo –
byly jich tam tisíce, nepravidelně rozmístěné uhlíky, spojené
jako hvězdy v souhvězdích. Beth nakoukla do jedné z puklin,
které míjeli, a spatřila v ní zazátkovanou skleněnou lahvičku
s nepříjemně fosforeskujícím obsahem.
Něco se jí zatřepotalo u obličeje a ona prudce ucukla.
okříd lená věc se usadila na okraji jednoho z výklenků a tiše
za vrkala. Holub tady dole? pomyslela si Beth nevěřícně,
nakláněla se, aby ho spatřila, jak se za ní zmenšoval a mizel
v dálce. roztáhl oškubaná křídla – pera měl slepená jakousi
tekutinou, jež se v matném světle leskla. Beth udeřil do nosu
štip lavý puch: olej.
Zápach v ní probudil vzpomínky a ty ji v mžiku
zaplavily: ona, ponořená do špinavého bazénu, kde se chemikálie
a esence města zakusovaly do její kůže, pronikaly jí a měnily
ji, zatímco na ni na břehu čekali olejem nasáklí muži v olejem
nasáklých oblecích.
myslela na cenu, kterou si ti olejem nasáklí muži za
zajištění její transformace stanovili: vytěžit z toho vychrtlého klu -
ka s městem vepsaným v kůži tresť, jež z něj činila člověka.
Představila si, jak padá do temnoty pod sebou, a žaludek jí
sevřela úzkost; přemítala, jakou cenu by z ní ti muži mohli
vymáčknout za to, že ji z té tmy vytáhnou.
alespoň věděla, kde je. Tohle však nebylo její místo; tohle
místo patřilo olejem nasáklým mužům z Chemického synodu.
Pryč. Pryč. myšlenka jí naléhavě tepala v nitru hlavy. Mu­
síme se odtud dostat pryč.
Neměla však hlas, kterým by mohla svou prosbu sdělit,
ten už totiž prodala.





34
Ještěrka držela v letu svou kosočtvercovou hlavu na ta
ženou přímo vpřed a táhla dívku šílenou rychlostí. Beth sebou
mlela a cítila, jak ji sevřely čpavkovometanové drápy. Dostaň
nás–
Nepřestávala se vrtět a podařilo se jí uvolnit ruku. mrskla
jí, a aniž by to plánovala, zavadila malinké ještěrce o břicho.
–pryč!
Zvířátku škubla hlava a podívalo se vzhůru, jako kdyby
něco zavětřilo: byl to jen nepatrný pohyb, ale Beth neunikl.
Stěží se odvažovala doufat a znovu natáhla prsty – jenže
to nestačilo; nenatáhla se tak daleko. Napjala proti odporu
plynů, které ji svíraly, každičký kloub v těle a jen taktak se jí
podařilo dotknout se ještěrčiny kůže jedním prstem.
ve stěně nad nimi rozeznala ústí tunelu.
Prosím , pomyslela si znovu, prosím, dostaň nás odtud.
Cosi připomínající výboj statické elektřiny jí přeběh lo
z če la do konečků prstů. Ještěrčina hlava se zhoupla vzhůru
a Beth cítila, jak tluče neviditelnými metanovými křídly ve
sna ze nabrat výšku. Beth se úlevou rozbušilo srdce, ale pak
se jí sevřelo.
Ještěrka se nemohla dostat tak vysoko, jak potřebovaly...
Jsem moc těžká. Přes kůži se jí přehnala vlna horka. Nemůže
to nastoupat–
Ještěrka zabočila vpravo, prudce a nečekaně, a Beth se
obrá til žaludek. Plazův kovový jazyk vystřelil a v místech, kde
se dotkl cihlových stěn, vylétly jiskry. horko, jež následovalo
poté, co se plyny vzňaly, bylo jako úder pěstí.
Beth před žárem pevně zavřela oči. Z čela jí stékaly stružky
olejnatého potu. Zaťala každičký sval v očekávání plamenů,
jež ji měly každým okamžikem pohltit, ale žádná spalující vlna
se přes ni nepřehnala. vteřiny míjely, pomalinku rozlepila oči.
Poprvé spatřila celé stvoření, které ji třímalo.
malinká ještěrka se vznášela ve vařícím vzduchu upro -
střed mnohem většího přízračného plaza, vnějšího obrysu,
který označoval modrý oheň v místech, kde hořel metan.





35
Zefýrokinetické stvoření zahýbalo zabahněnými prsty na
nohou a Beth spatřila, jak se obrovské ohnivé pařáty vedle ní
sevřely v odpověď. Zahýbalo hlavou a hořící čenich se
pohnul jako loutka spolu s ním. škublo malinkými výrůstky na
zádech a ohnivá křídla zareagovala.
Pařáty jako pochodně sevřely Beth v pase. Plameny jí pro -
pálily díry do mikiny a zanechaly na pažích stopy sazí, ale
neublížily jí; její betonová kůže ohni odolala.
Stokoštěrka zamávala ohnivými křídly, spodní vítr je lapil
a vynesl je do ústí tunelu. Beth obalená kokonem modrého
ohně naplňujícím celý tunel bezhlasně vítězoslavně vykřikla.
Prolétávaly zatáčky, vlevo, vpravo, znovu vlevo, a pak prostor
naplnil jiný druh světla. Jak se vyřítila z klenuté chodby na
břeh řeky, přehnal se přes ni nápor čerstvého vzduchu.
Zamířily přímo vzhůru. Beth se odvážila ohlédnout přes
rameno a spatřila millenium dome, industriálního
dikobraza, jak se v dálce zmenšuje. Pod nimi se rozprostíral noční
londýn, osvětlené ulice jako řeky magmatu protékajícího
mezi střechami.
Bethiny prsty stále spočívaly na hebkých šupinách
ještěrčina bříška. Něco ji napadlo.
Vlevo, pomyslela si a stokoštěrka sklopila levé křídlo
a zamířily na západ.
Vpravo. dlouhý krk se stočil opačným směrem. drak se
narovnal a Beth se přehnal přes tvář žár ohně. Zírala na
ještěrku, v šoku a úžasu nad její poslušností.
Tak jo, proč děláš, co ti říkám?
Zabzučela jí kapsa – pak znovu a znovu; tři zprávy. Jen
jediná holka jí mohla uprostřed noci posílat esemesky.
Beth si zastrčila kopí do podpaží a vytáhla mobil.
Slistovala dolů a četla: Můžeš se dneska stavit?
Pak: Potřebuju se tě na něco zeptat.
Prosím...? Dneska. P.
Beth se ďábelsky zazubila a ucítila na zubech plameny.
Jasně, Pen, pomyslela si, můžu se stavit. Mám odvoz.





36
Stokoštěrka se stáčela a stoupala na vlastních proudech
a hledala nový směr. Beth se podívala dolů na temné zrcadlo
Temže a spatřila okřídlený pruh ohně mířící na sever.
Pen začínala znovu usínat, když jí zapípal telefon. Zmateně
zkontrolovala displej.
Pen? Beth jí poslala jen tohle jediné slovo. Pen se
zamračila.
Beth, naťukala a stiskla „odeslat“.
Za okamžik jí mobil v dlani zavibroval. Pen? bzučel zas
a znovu, v rychlém sledu jako žadonící dítě:
Pen?
Pen?
Pen?
vzdychla. Na holku, kterou vylouhovali ve všemožných
zvláštních schopnostech a esencích města, si Beth až moc
užívala neomezený příděl textovek.
Co? podrážděně odpověděla Pen. Bylo pět ráno.
Zůstala vzhůru a neustále si v duchu přehrávala jejich rozhovor,
vybrušovala slova, kterými Beth odhalí Parvinu existenci
a vy světlí jí, proč před ní měla tajemství, ale Beth ji nechávala
čekat a ona měla pocit, že s blednoucí oblohou její
koncentrace polevuje. Nervozita jí sevřela žaludek: byla si jistá, že
to zvorá. Jedna její část doufala, že jí Beth napíše, že honí
přízraky železnic na opačné straně města a nezvládne se
stavit. Penin mobil znovu zavrněl:
Roztáhni závěsy.
Pen se vyštrachala z postele a doklopýtala k oknu.
odtáhla závěs a–
kostrč jí zaduněla o podlahu, než si vůbec uvědomila,
že padá. Zírala nahoru s očima navrch hlavy a otevřenou
pu sou. Beth dřepěla na římse, neskutečně stabilní na to, že
se na parapetu držela jen konečky šedivých prstů na nohou.
Za ní se s roztaženými křídly vznášelo jako erbovní zvíře
oh ni vé monstrum.





37
Beth se zazubila. Ťukala další zprávu a vzápětí se Penin
mobil znovu rozbzučel. ochromeně ho zvedla do prostoru
mezi očima a monstrem.
jen jsem si vyrazila splašit draka!
Pen zavrtěla hlavou, jako by kolem ní poletovala moucha.
Zvonilo jí v uších. Pomalu se naklonila dopředu a vytáhla
okno nahoru.
konečně se jí podařilo najít hlas. „ ehm, B. –? Tohle –
ehm... To je tvoje?“
Beth se zazubila ještě víc. šťastně pokrčila rameny.
Zagestikulovala na znamení: Už to tak vypadá. Bleskově nacvakala:
Myslím, že mu budu říkat Oscar.
„myslíš, že by mohl oscar trošku couvnout, než nám pod -
pálí dům?“
Bethin úsměv zmizel a vystřídaly ho obavy. Nějak se jí
podařilo se na uzoučké římse otočit a natáhla ruku do ohně.
Uprostřed monstra byl malý temný obrys, jako černé místo
v srdci hořícího plynu. Beth po tvaru přejela prsty a oheň
okamžitě zhasnul. Po paži jí na rameno vyběhla malinká
ještěrka. mlaskla jazykem a mrkla černýma očima na Pen.
Beth jí znovu psala.
Je to stokoštěrka, umí ovládat plyny... jako metan a tak. Mys­
lím, že by je zvládl vysávat i z trubek – dokázal by udělat pořádnou
paseku s tvým účtem za plyn, není to super?!?
Pen se podívala na svou nejlepší přítelkyni. „Plyny
z kanálu?“ pronesla nevzrušeně. „To jako vážně? Našlas
prdodraka?“
Beth trochu posmutněla, ale pak se znovu zazubila.
Zvedla betonovoolejnatou ruku, jako kdyby chtěla říct: A já jsem
kdo, abych ho mohla soudit?
Pen ustoupila od okna a Beth se protáhla dovnitř.
Pohybovala se teď jinak, prosmýkala se kolem rohů jako pouliční
krysa. Na bílé barvě po ní zůstávaly olejnaté otisky prstů.
Jakmile stála vevnitř, nechala ještěrku běhat z dlaně na dlaň
a hladila ji konečky prstů. Slastné zvuky, které plaz vydával,





38
zněly skoro jako kočičí vrnění. Pen se na ně dívala a cítila,
jak se jí na bránici usadil oblázek marnosti.
Beth znovu vytáhla telefon a Pen se jí přes rameno dí va la
na displej: Je úžasná. Hledala jsem ji v tunelech a totálně by mi
nakopala zadek, ale jakmile jsem se jí dotkla... Změnila se – ja ko
kdyby mě chtěla chránit. Jako kdyby chtěla dělat to, co chci já. Je
to –
„B.,“ Pen svou rukou zadržela Bethinu.
Beth odložila mobil a v očekávání povytáhla obočí.
„občas si přeju, abys jednoduše přišla vchodovými
dveřmi, chápeš?“
Beth nasadila výraz hraného zděšení. Ukázala na ještěrku
v dlani a ven z okna na město. vypadalo to, jako by říkala:
S tím vším, co mám k dispozici, by byly přední dveře trestuhodně
nudné.
„No jo, já vím,“ štěkla Pen a cítila, jak to v ní začíná vřít.
„Jsi princezna města, máš parádní šedivou kůži a kovovou
tyč a velké křeslo na střeše Canary Wharf a já ti to přeju,
váž ně jo, ale nepotřebuju, abys mi to každou chvilku metala
do obličeje.“
možná položila zbytečně velký důraz na „obličej“ –
nevěděla to jistě. v plánu to neměla. Beth však zbledla, její
chodníková kůže o několik tónů zesvětlala.
„omlouvám se, B.,“ řekla Pen klidněji. „Jen, prostě – ve
škole je to těžké, a navíc všechno to kolem...“
odmlčela se dřív, než by zmínila doktora Salta. Beth
pořád ještě nevěděla, co matikář udělal. Pohybovala se teď jen
v noci a veškerý čas trávila v ulicích, tajemství se tak držela
docela snadno.
„...je to prostě náročný, víš?“
Beth zvedla ruku na protest, ale Pen se vzchopila
a pokračovala: „Já vím, že bys tam šla se mnou, kdybych tě poprosila,
vím to, ale to nejde, nebo jo? Těžko, aniž bys tam s sebou
přinesla tamten svět. Ty teď patříš tam a já ho ve škole nechci, B.,
nechci. dennodenně se mi už takhle motá do života až moc.“





39
dotkla se tváře. Setřela si make-up. Beth se na ni chvíli
dívala, v šedivých rysech se jí zračila bolest, a pak vyrazila
k oknu. Pen si na chvíli myslela, že odejde, ale místo toho
se vyklonila, vyhoupla se na římsu a začala něco lovit pod
okapem.
když sklouzla zpátky dovnitř, vložila do Peniny natažené
dlaně něco křehkého.
Pen spatřila červenou skořápku posetou bílými tečkami,
s odlomeným koncem. Na okamžik si myslela, že je to jen
holubí vejce, ale pak na kůži dlaně ucítila hrubou strukturu
skořápky.
Byla z cihly; o tečkování se postarala malta. když ji
otočila, něco uvnitř zachrastilo. v yklepala to na dlaň: na kůži jí
přistál malinký chomáček peří. Stvořila ho břidlice ze střechy.
Beth zvedla mobil, nabušila na něj vzkaz a otočila displej
k Pen.
Kachloperý holub. Hnízdil pod tvým okapem, Pen. Pod tvou
střechou. Je jen jeden svět a ty v něm denně žiješ.
Pen trochu ztuhla, když ji Beth objala.
Omlouvám se, nacvakala Beth potom, co ji pustila. O čem
jsi chtěla mluvit?
„Chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ začala Pen. Sbírala
odvahu, aby vyslovila Parvino jméno a vyzradila tajemství
o existenci svého dvojčete, pak se však zarazila. Je jen jeden
svět. Před očima se jí objevila usmívající se tvář její sestry za
zrcadlem.
„existuje nějaký způsob, jak se dostat za zrcadla?“
v okamžiku, kdy jí ta otázka sklouzla ze rtů, si uvědomila, jak
dlouho na to myslela. „Tam, kde žije zrcadlokracie?“
Beth se zamračila. Něco napsala, pak to smazala
a znovu něco psala. Pen napůl očekávala podezřívavý dotaz, ale
v Bethině zprávě stálo: To netuším. O tom Fil nikdy nemluvil,
stejně tak Gutterglass.
Zaváhala, a pak dodala: Chemický synod by mohl znát způsob,
ale cena, kterou by si za to naúčtovali, by byla neúnosná.





40
„ach,“ vydechla Pen. „dobře.“ Svěsila hlavu, ale prsty
v barvě chodníku ji chytily za bradu.
Skoro se zdálo, že Bethiny šedivé oči po tíhou starostí
puknou. Ještě píšeš?
Pen zamrkala; nervózně uhnula pohledem. „Jo, B. Píšu
pořád.“
Beth rozhodila ruce a povytáhla obočí: Vážně?
Byla to pravda, Pen měla sešit popsaný polovičatými řád -
ky, které však další den přeškrtávala. Na papíru vypadaly tak
zplihle a nedostatečně. od chvíle, co ji před čtyřmi měsíci
propustili z nemocnice, nenapsala jediný kompletní verš.
Pen, jsi v pořádku? Nikdy jsme před sebou nemívaly tajemství.
Pen jemně odstrčila Bethin telefon. „Já vím, B.,“ přitakala.
„ale možná bychom měly mít.“
Z úcty k Pen se Beth nechala odvést po schodech
a vyprovodit vstupními dveřmi khanových. Přešlapovala na jinovatkou
pokrytém chodníku a sledovala, jak se Penina štíhlá silueta
vrátila k oknu jejího pokoje. Během posledních pár měsíců
ji takhle z ulice nebo protějších střech pozorovala už víckrát.
viděla, jak se Pen pouští do cvičení, dodržuje tvrdou
disciplínu a snaží se tak získat ještě větší vládu nad svým tělem.
myslela, že chápe proč, a dělalo jí to starosti, ale netušila,
jak zasáhnout.
dnes však Pen dělala něco, co ji Beth nikdy předtím dělat
neviděla: ohnutou paži měla ve vzduchu, jako kdyby
objímala neviditelného partnera a tančila.





41
Pátá kapitola
„Parvo.“
Jakmile Pen zaslechla své jméno, věděla, že něco není
v po řádku. Cítila, jak se jí zlá předtucha zakousla do
žaludku. Gwen měla pro členy stáda, kteří nedodrželi hranice,
vyhrazený zvláštní tón: mírný se špetkou smutku a příslibem
strašlivé nápravy.
Teď jím mluvila.
Pen se zadívala na svatyni opuštěné budovy, a pak se
otočila.
Gwen, Trudi a alan stáli uprostřed hřiště pokrytého napůl
zmrzlým bahnem a nebyli tam sami. měli s sebou harryho
Bakera, Faisala hamida, lailu akhmalovou a Susie
Thomasovou a... Postavy zachumlané v šálách a kulichách se
nahromadily za Gweniným věrným doprovodem a všichni Pen
nedočkavě sledovali. Trudi se usmála a strčila si do pusy
pra mínek zrzavých vlasů. Tohle nebyla žádná improvizace.
Na chystali publikum.
„Je to fakt škoda,“ prohlásila Gwen. v očích se jí zračilo
cosi, co se dalo vyložit jako upřímná lítost. v zimním
vzduchu zněl její hlas jasně. „Fakt jsem chtěla, aby to fungovalo.“
Natáhla ruku a


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.