načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Škleb – Joseph Knox

Škleb

Elektronická kniha: Škleb
Autor: Joseph Knox

Aidan Waits, detektiv manchersterské policie, je po svém drogovém excesu za trest převelen na noční směnu. Jeho otravný kolega, inspektor Sutcliff, mu jen znepříjemňuje život. Monotónnost ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9%hodnoceni - 79.9% 100%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 398
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložil David Koranda
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-1007-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Aidan Waits, detektiv manchersterské policie, je po svém drogovém excesu za trest převelen na noční směnu. Jeho otravný kolega, inspektor Sutcliff, mu jen znepříjemňuje život. Monotónnost drobných zločinů a nočních šarvátek je narušena, když jsou oba detektivové jedné noci povoláni do opuštěného hotelu. Zde nachází těžce zraněného nočního hlídače a mrtvolu muže. Obličej mrtvého muže se zvláštně usmívá, jeho tělo je zbaveno všeho, co by mohlo vést k identifikaci. Případ se nečekaně komplikuje, Aidan má pocit, a posléze i jistotu, že je sledován. Komu tak záleží na tom, aby vražda zůstala neobjasněna?

Popis nakladatele

Sex, drogy a Manchester podruhé – a ještě drsněji!.

Po drogovém skandálu a převelení na noční směnu se musí detektiv Aidan Waits smířit nejen s otravným kolegou Suttym, ale také s tím, že už pravděpodobně nikdy nebude vyšetřovat žádný velký případ. To se ovšem změní, když je v opuštěném hotelu nalezena šklebící se mrtvola muže bez identity. Zatímco dvojice policistů rozplétá zdánlivě neřešitelnou záhadu, Aidana začíná dohánět jeho minulost a s ní tajemství, která nikdy neměla vyplout na povrch…

Zařazeno v kategoriích
Joseph Knox - další tituly autora:
Sirény Sirény
 (e-book)
Sirény Sirény
Škleb Škleb
 (e-book)
Úškľabok Úškľabok
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Škleb

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Joseph Knox

Škleb – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


JOSEPH KNOX

ŠKLEB



Plus

JOSEPH KNOX

ŠKLEB

Přeložil David Koranda


Pro Stephena K.


„Jako bych o něčem věděl

a zároveň o tom neměl ani potuchy.“

Thomas Ligotti, „Dovádění“



9

Začalo to tím, že někdo zaklepal na dveře.

Kdykoliv si ten okamžik vybaví, musí se ušklíbnout. Zavře oči a dlaní si přejede po obličeji. Nehezká vzpomínka, zdaleka ne jediná, a spustit ji může cokoliv. Elektrický náboj ve vzduchu před bouřkou nebo řezavý pach ozonu po vytrvalém dešti. Kdyby seděl naproti krásné dívce nebo nové kolegyni a ten pocit ho takhle překvapil, možná by se jím nechal unést. Beztak by ani jeden nevydržel. Zastře se mu zrak a před očima se mu rozko­ míhají mžitky, jako by se díval do ostrého světla.

„Někdo je asi venku,“ zahlásila stařena.

Byla neděle večer, deset pryč, a oba se určitě chystali do po­ stele.

Bydleli v poctivém, průměrném tudorovském domě očividně navrženém tak, aby odolal všemu vyjma deště. Tabulí zakaleného skla ve vchodových dveřích byly vidět dva tři kyblíky na dešťo­ vou vodu stojící na chodbě. Možná kvůli nim chlapce předtím neslyšeli. Znovu zaklepal, ustoupil a zadíval se na dům. Pro jeden pár seniorů mu přišel velký. Měl v sobě však něco, co si hoch nespojoval s úzkými pokoji a tenkými zdmi, kde do té doby žil – vlastní osobnost.

Také musel mít, tady, uprostřed ničeho.

Ke dveřím se jako první přišourala stařena. Otevřela a zavolala na manžela. Ten vypadal ještě sešleji než ona a zdálo se, že mu každý pohyb dělá problém. Když mu za manželčiným ramenem vykoukla hlava a když na prahu uviděl stát roztřeseného chlapce, překvapeně si narovnal brýle. Klučina byl kost a kůže, pobledlý a se skelným pohledem. Měl na sobě jen tričko a kalhoty, obojí promáčené deštěm. Muž i žena se rozhlédli kolem, ale zdálo se, že chlapec přišel sám.

Žena se zamračila, shrbila. „Jsi v pořádku, zlatíčko?“

Chlapec dál stál a třásl se.

Znovu zamžourala do noci, chytla ho za zápěstí, pomalu ho odvedla dovnitř a zavřela. „Je promrzlý na kost,“ řekla manže­ lovi a provedla chlapce kolem něj do obývacího pokoje. Stařec opět zamkl, zasunul zástrčky a šel za nimi s očima upřenýma na mokré šlápoty na dlaždicích.

Chlapec byl bos.

„Já jsem Dot,“ představila se stařena. „A tohle je Si.“

Chlapec stále mlčel. Dot pokrčila rameny, došla pro deku a postavila vodu na čaj. Si seděl na pohovce a mnul si ruce. Odhadoval chlapce na sedm osm let, byť ho tmavé kruhy pod očima postaršovaly. Nerozhlížel se po místnosti ani nesoustředil zrak na nic konkrétního. Jen nepřítomně zíral před sebe. Když se Dot vrátila s převařenou vodou, Si natáhl ruku a laskavě ji manželce položil na paži. Chlapec po nich zničehonic střelil očima, skoro jako by to gesto neznal.

„Povíš nám, jak se jmenuješ?“ zeptala se Dot, nadzdvihla deku a přitiskla k chlapci zahřívací lahev. Ještě více se roztřásl a zuby se mu rozjektaly, jako když dítě mává chrastítkem. Silou zavřel oči a sevřel čelisti, aby jektání dostal pod kontrolu. „Neměli bychom zavolat policii?“ obrátila se Dot na manžela. Kýval a už se zvedal, zjevně rád, že bude k užitku. Zatímco čekali, hladila chlapce po hlavě. Byl rozpálený jako kamna.

„Dot...“ zavolal na ni Si z chodby.

„Vydrž,“ odpověděla.

Když vyšla z místnosti, chlapec ze sebe ladně stáhl deku a pře­ šel k vypínači u dveří. Zhasl a rozsvítil, jednou a podruhé. Vystr­ čil hlavu na chodbu a číhal. Si a Dot se mračili na telefon, protože právě zjistili, že nefunguje. Chlapec přešel po holých ploskách k verandě, odemkl vchodové dveře, odšoupl zástrčky a otevřel.

Ze stínů vykročil stín a pomalu k němu připlouval. Přestalo pršet a na obloze se rozmihotaly hvězdy, které chlapec ve městě dosud neviděl. Čím byl stín blíž, tím více jich zakrýval. Zdál se temnější než noc.

„Hodný kluk,“ řekl stín, muž, a pokývl na chlapce. Měl plochý obličej s hranami ostrými jako břitva a na tváři bezvýraznou masku, z níž se nedalo nic vyčíst. Jeho tělo mluvilo za vše. Bujely z něj chaotické spleti překrývajících se svalů a žil. Připomínal skladiště veškeré nenávisti světa. Na pravé ruce měl koženou rukavici a svíral v ní tesařské kladivo. Levou počechral chlapci v l a s y.

Zarazil se a v úžasu stáhl ruku.

Vytáhl chlapci zpoza ucha minci a podal mu ji.

„Co se říká, Wally?“

„Dík, Batemane,“ poděkoval chlapec a zachmuřeně si minci vzal.

Posadil se na verandu a nechal Batemana projít kolem něj do domu.

„Počkejte...“ ozval se stařec. „Co tady –“

Mlaskavý úder a cosi těžkého spadlo na podlahu.

Stařena se rozkřičela. „Ne,“ vykřikla. „Ne –“

Další mlaskavý úder a na podlahu spadlo něco dalšího. Chla­ pec nastražil uši a uslyšel, jak uvnitř někdo tiše sténá, odhodlaně chrčí, snad i pronáší poslední slůvko. Možná jméno manžela. Pak se ozvaly další dva kroky, poslední úder a bylo ticho.

Chlapec sevřel ruku v pěst kolem mince, kterou dostal od Batemana, a vyhlédl do tmy. Ústa se mu zalila slinami a před očima se mu začaly dělat mžitky. Nejprve kmitaly jen trochu, pak silněji a rychleji, až se mu komíhaly před očima jako pro­ vazy silného deště. Jako by místo do černočerné tmy hleděl do oslnivého světla.

I

Půlnoční město

1

Toho léta bylo ničivé vedro. Nekonečné, horečné dny ne a ne pominout, a když přešly, člověk váhal, jestli vůbec byly skuteč­ né. Vedle hukotu klimatizací a cinkání kostek ledu ve sklenicích bylo téměř slyšet i to, jak lidé pomalu přicházejí o rozum. Měs­ to bylo nádherně prosvětlené, skoro jako nekonečný výbuch, v němž se mělo žít, a když konečně nastala noc, připadala vám jako ze sna, jako nabitá elektřinou. Kamkoliv se člověk vrtnul, tam to jiskřilo – holky v letních šatech, kluci s vybělenými ú s m ě v y.

Mezi půlnocí a šestou ráno mají ve tváři specifický výraz. Pen­ dlují mezi bary, cicmají se na rozích ulic, máchají na chodníku rukama. Ať se jim předtím stalo cokoliv, dávno na to zapomněli a alespoň na pár hodin mají pocit, jako by ten den nikdy neměl skončit. Většina z nich jsou študáci, kteří se rozhodli vyzrát nad poklesem ekonomiky výběrem vysokoškolských oborů, jejichž stipendia nemají šanci splatit. Ostatní dřou za minimální mzdu a ožívají jen na víkendy. Ačkoliv jim to možná přináší víc škody než užitku, kdykoliv je vidím, žijí přítomností a nahrazují po­ chyby, to své každodenní výchozí nastavení, určitým druhem sebejistoty. Zrovna jsem dělal 120. noční směnu v řadě. Připa­ dalo mi, jako bych si kroutil doživotní rozsudek, a to jsem měl za sebou teprve půl roku.

Moje jistota.

Sledoval jsem tedy jejich tváře, obličeje mladých lidí mezi půlnocí a šestou ráno. Doslova jsem se díval, jak mi život utíká před očima. Kýval jsem, kdykoliv oni pokývli na mě, usmíval se, když se oni smáli, a sám se snažil žít přítomností. Vyhýbal jsem se problémům a byl vděčný za každé pozitivum, každou jiskru, ať už se vzala kdekoliv.

Když nám volali, byli jsme už na Wilmslow Road, obří, téměř devět kilometrů dlouhé spojnici mezi zámožnými čtvrtěmi na jihu města a živořícím centrem. Jde o nejvytíženější autobusový tah v Evropě, na němž se to jen hemží taxíky, dvoupatrovými autobusy, lidmi dojíždějícími do práce a odlesky světel. A posled­ ní dobou i požáry, které někdo zakládá v ocelových popelnicích podél silnice. Požáry vypukaly po setmění, neměly vysokou prio­ ritu a nejspíš ani o nic nešlo, a tak připadlo dopadení pachatele na nás, noční směnu.

V týmu byli jen dva stálí členové.

Mladí detektivové se u nás střídali jako na běžícím pásu, jen aby nabrali zkušenost, a pár beznadějných budižkničemů za nás párkrát do měsíce zaskočilo, když jsme si vzali dovolenou, ovšem stálá noční směna měla dva vedlejší účinky. Připravila člověka o osobní život a kariéru. Za těch pár let u sboru jsem na sobě pocítil obojí.

Než jsme dojeli na místo, popelnice byla dávno uhašená. S parťákem jsme obhlédli doutnající uhlíky, vzali si výpovědi od pár svědků a začali se balit, když se na protější straně ulice zničehonic začal srocovat dav. Podíval jsem se, kolik je, a přešel ulici k nim.

Připravovali se na půlnoční mši za kluka jménem Subhi Seif. Kamarádi mu říkali Tušpek. Ten byl ještě před pár hodinami oby­ čejný osmnáctiletý student prváku, co se zrovna poprvé v životě sám přestěhoval do města. Jenže pak uviděl, jak nějaký chlap na ulici okrádá mladou dívku, vydal se za ním, bez rozhlédnutí vběhl do silnice a nechal se rozdrtit pod koly autobusu.

Lupič utekl.

Kromě pochodní, UV světel a vyskládaných květin stála ko­ lem pomníčku zhruba desítka Tušpekových přátel, hrála z telefo­ nů smutné písničky a podávala si mezi sebou orosené plechovky piva na osvěžení. Varoval jsem je, ať sami nechodí do silnice, a vrátil se zpátky do auta k parťákovi. Jezdili jsme matně černým neoznačeným BMW, na které zločincům i tak stačilo jedním okem mrknout, a hned věděli, co jsme zač. Zpravidla vinou muže vmáčknutého do sedadla spolujezdce, mého nadřízeného, in­ spektora Petera Sutcliffa. Už zdálky vypadal buď jako polda, nebo jako zločinec a já si doteď nebyl jistý, co bylo blíž skutečnosti.

„Jaký jsou ty kuřecí nugety?“ zeptal se, aniž zvedl oči od spor­ tovní rubriky. Sutcliffe byl dokonalým ztělesněním protikladu přirozenosti a výchovy. Už se jako parchant narodil, nebo do něj dospěl kvůli tomu svému nešťastnému jménu? Sako se mu vlastním tělem vzdouvalo, vypadalo promočené potem a ze Sutcliffa samotného sálalo takové horko, že jsme museli sedět s dveřmi dokořán.

„Co hrajou?“ zeptal jsem se a pokývl k policejní vysílačce, kvůli které na mě přes ulici mával.

Otočil stránku a popotáhl. „McLupič znova udeřil.“ Vyčkal jsem, dokud s hlasitým výdechem nesložil noviny. „Sexuální obtěžování nebo útok nebo tak něco...“

„Sexuální obtěžování nebo tak něco?“

Sutcliffe měl obličej, krk i tělo oteklé na nepravděpodobných a neustále nových místech, kůži měl mrtvolně bledou a celkově vypadal, jako by ho nabalzamovali. Celým jménem ho nikdo neoslovoval. Namísto toho jsme mu v zájmu veřejného klidu říkali Sutty.

„Kriste Pane, to je hic.“ Projel si rukou lesklé řídnoucí vlasy. „Jako by mi píchli transfuzi od Freddieho Mercuryho.“ Zvedl zrak, vzpomněl si, že sedím vedle něj, a vycenil na mě žluté zuby. „Znáš mě, Aide. Jakmile slyším cokoliv sexuálního, vypínám. Je to v Owens Park. Měli bychom vyrazit...“

Sexuální obtěžování nebo tak něco.

Kromě mladých holek Sutty z duše nenáviděl už jen jednu věc – mě. Kdykoliv jsem nastoupil do auta nebo z něj vystoupil, okamžitě sahal po alkoholové dezinfekci na ruce, jako by si ani nemohl pomoct. Vypadal při tom, jako by si mnul ruce radostí. Usmál jsem se na něj, abychom se nenudili, vyhodil jsem blinkr a najel do pruhu.

2

Do Owens Park, nejrozsáhlejších kolejí ve městě, kde bydlely téměř dvě tisícovky studentů povětšinou prvního ročníku, jsme přijeli chvilku před půlnocí. Kampus se nachází na prostorném pozemku plném zeleně a sestává z pěti hlavních budov včetně věžáku, který se zlostně tyčí nad vrcholky stromů a je vidět až z ulice. Oproti vší zeleni kolem představují ta šedá monstra sku­ tečný protiklad. Vlhký sen poválečné generace. V šedesátých letech se kampus vystavěl, aby vydržel navěky, ale dnes na něm bylo stáří hodně znát. Mluvilo se dokonce o tom, že by se bu­ dovy nechaly strhnout a začalo se na zelené louce, ale kdyby na to došlo, byla by to škoda. Velká část města už takhle vypadala jako staveniště.

Zaparkoval jsem a podíval se na Suttyho, který si stále četl n ov i ny.

„Už budeš?“

„To je dost osobní otázka. Houkni na mě, kdyby bylo potřeba prohledat jí šuplík s kalhotkama.“ Vrátil se ke čtení. „S holčič­ kama ti to jde...“

Vystoupil jsem a nevěnoval té poznámce pozornost. Upřímně jsem byl rád, že se mnou nejde. Se Suttym jsme sice oba byli prohnilí poldové, ale velmi odlišní. Spárovali nás víceméně za trest a oba jsme se snažili tomu druhému co nejvíc otrávit život. To jediné jsme měli společné.

Prošel jsem hlavní branou a šel k oslnivým bílým světlům, která zářila do tmy. Ucítil jsem čerstvě posečenou trávu a projel mnou záchvěv nadšení. Nikdy jsem tu nežil, ale zamlada jsem tu párkrát byl u kámošů nebo na pařbě. Přišlo mi zvláštní, jak

19

jsme spolu postupem let přestali mluvit a že se za tu dobu v je­

jich pokojích, postelích a životech musela prostřídat celá řada

cizích lidí. Na okamžik jsem měl pocit, jako bych se vydal cestou

do minulosti a prošel branou do Země Nezemě. Noc prořízla

salva smíchu a kolem mě proběhla mladá dívka, za níž se hnal

chlapec s vodní pistolí. Ohlédl jsem se přes rameno a sledoval,

jak se vesele vpíjejí do noci. Akorát se tím ve mně utvrdila jedna

krutá životní pravda. Zatímco já zestárnu, Owens Park bude

navždy osmnáct.

Nahlédl jsem do mapy areálu, došel ke správné budově, za­

zvonil na byt v prvním patře a čekal. Kampus byl touhle dobou

děsivě ztichlý. Rozhlédl jsem se a cítil ve tváři zbytky denního

žáru, které vyprchávaly ze země. Na druhé straně trávníku stál

další pevný šedý blok budov, jehož okna mi svítila do očí. Zámek

na dveřích cvaknul a já se otočil, abych je otevřel.

3

Prošel jsem chodbou, kolem několika jízdních kol a pod holou žárovkou, pak nahoru po schodech. V domě se téměř nehý­ bal vzduch. Postavili ho ještě v době, kdy si lidé vlnu veder ani nedokázali představit. Cítil jsem, jak mi na kůži vyskakují krůpěje potu. Zpoza zavřených dveří byly slyšet mdlé, kon­ verzační hlasy a ve vzduchu visela vůně mládí – deodoranty, chlast a drogy.

Připadal jsem si jako v papiňáku.

Nad schodištěm v prvním patře stál mladý kluk a přešlapoval sem a tam. Černoch, pohledný, na sobě hezkou tmavou teplá­ kovou soupravu. Lokl si z velké orosené sklenice, a když mě uviděl, zamračil se.

„Myslel jsem, že pošlou ženskou.“

Zastavil jsem se. „Kam myslíte, že jste se dovolal?“

Odfrknul si, přistoupil blíž a ztlumil hlas. Ze sklenice ke mně zavanula vůně máty. „Volal jsem kvůli kamarádce. Ona o tom neví. Na tyhle holčičí věci se prý posílají policajtky...“

„Holčičí věci?“

Přikývl. „Operátorka povídala, když jsem volal. Vy spolu ne­ mluvíte?“

„Operátoři zpravidla nejsou tak výřeční jako vy, pane...?“ Odmlčel jsem se.

„Earl.“

„To je křestní jméno, nebo příjmení?“

„Jediný jméno, co vám dám. Jak říkají vám? Teda jak vám říkají do očí?“

Usmál jsem se. „Waits.“

Vteřinu si mě měřil pohledem. Přemýšlel. „Tvrdý,“ řekl nako­ nec a odvedl mě do kuchyňky, respektive společenské místnosti. „Tady to zapíchněte. Dojdu pro Soph.“

Z chodby ke mně doléhaly okolní zvuky s pravidelným hip­ hopovým rytmem, ale v místnosti jsem byl sám. Venku byla tma a uvnitř rozsvíceno, takže jsem se viděl v odrazu okna jako v černém zrcadle. Na stole byly tácy s drceným ledem, mátou, cukrem a limetkami. Vedle stála řada skleniček na želé a orosená lahev rumu.

Za dveřmi se zděsil dívčí hlas: „Cože?“

Posadil jsem se pod sálající fluorescentní zářivky a čekal. Za minutku do kuchyně vešel Earl, přistoupil k tácům a bez jediného pohledu na mě si začal zručnými pohyby profesionálního bar­ mana míchat silný drink. Dokonce si v ruce roztočil lahev rumu.

Všiml si, jak ho zaujatě pozoruju. „Míchám drinky v Alchy­ mistovi,“ vysvětlil. Oblíbený spinningfieldský bar, kde člověk mohl natrvalo přijít o zdraví i úspory. „Nate,“ přisunul mi skle­ ničku, kterou zrovna umíchal. Mojito.

„Ještě mi neskončila šichta,“ namítl jsem a chytil sklenici do r u ky.

„To není pro vás, Sherlocku. Třeba přijde vhod jí.“ Vydal se na chodbu, kývl hlavou ke dveřím, ze kterých vyšel, a zalezl do vlastního pokoje. Vzal jsem sklenici, tak studenou, až to bolelo, přešel ke dveřím, na které ukazoval, a zaklepal.

Netušil jsem, co mám čekat.

„Vstupte,“ ozval se roztřesený jižanský hlas. V pokoji to trochu vonělo po opalovacím krému a dívka uvnitř byla velmi mladá. Seděla na posteli oblečená v džínových kraťasech a vestě. Ra­ mena měla chycená od sluníčka, ale zbytku kůže ty týdny plné vitaminu D jen prospěly a doslova zářil. Kolem očí měla pihy, obličej ve tvaru srdce, a když se k ní otočil větrák postavený na psacím stole, rozcuchal jí vlasy, hnědé s konečky obarvenými na blond. Na nohách měla modřiny, ale k mému potěšení nevypada­ la rozrušeně ani zarmouceně. Snad jen trochu rozpačitě. Jako by ji něco vyvedlo z míry. Zavřela notebook a odsunula ho stranou.

„Čekala jsem někoho staršího...“ začala.

„Játra mám dvakrát starší, než jsem sám.“ Téměř se usmála. Podal jsem jí sklenici s drinkem, co jí umíchal Earl. „Jsem de­ tektiv Aidan Waits.“

„Sophie,“ odpověděla.

„Jestli ti to bude příjemnější, můžeme si promluvit v kuchyni, Sophie.“

Na okamžik si mě měřila pohledem. „Klidně tady. Zavřel byste ale dveře?“

Vyhověl jsem jí a ukázal rukou k úděsné růžové židli u stolu. „Můžu?“ Přikývla a já se posadil. „Zdá se, žes kamarádovi na­ hnala pěkný strach.“

„Earl je kulíšek...“

„Moc toho ale nenamluví.“

„Překvapuje mě, že vám vůbec volal. Nesnáší chlupatý. Teda –“

„Klid, v zásadě s ním i souhlasím. Čas od času jsme přesto užitečný. Předpokládám, že pokud nám teda volal, nejde o žád­ nou prkotinu. Mohla bys to vzít pěkně popořádku?“

„Jsem v prváku...“

Podala to tónem, jako by se tím vše vysvětlovalo.

„To ještě není žádný zločin. Co studuješ?“

„Anglickou literaturu.“

„O tý jsem už slyšel.“

„Jen v reálným životě mi asi k ničemu nebude.“

„On je i ten reálný život často na dvě věci...“

„To jo.“ Na okamžik si přiložila sklenici k čelu, zaválela s ní ze strany na stranu a napila se. „Minulý týden jsem šla do klubu. Vlastně...“ Sáhla ke stolu a podala mi zmuchlaný leták.

Klub Inkognito.

Na obrázku byla mladá žena v úboru školačky. Leták mer­ momocí lákal prváky, aby šli do klubu propařit noc. Volný vstup (nejen do klubu). Šuškalo se, že i kondomy byly zadarmo. Většina holek tam šla jednou. Věděly, co čekat. Nechaly se pozvat na drink, užily si lačné pohledy štamgastů a šly si po svých. Přesto si člověk tu a tam vyslechl děsivou příhodu. Muži platili vstupné dvacet liber a nikdo za ty prachy nechtěl zůstat na ocet. Fronty venku se táhly po celé ulici.

Leták jsem jí vrátil. „O tom už jsem taky slyšel.“

„Potkala jsem tam chlapa, Ollieho. Byl starší, ale fajn. Hezky oblečený a tak vůbec. Mezi ostatníma mi prostě připadal dost nóbl.“ Živě jsem si představil, jak takový dost nóbl chlap v Inko­ gnitu mohl vypadat. Sophie si na posteli nevědomky promnula dlaně. „Šli jsme k němu na byt...“

„Jestli chceš, můžu sem zavolat nějakou kolegyni.“

Zavrtěla hlavou. „Vyspali jsme se spolu. Bylo to v pohodě.“

„A ty modřiny?“ zeptal jsem se a ukázal na pár podlitin, co měla na nohách.

„Ty nemám z toho. Jezdím tady na kole. Mám to hrozně ráda.“ Odmlčela se. „Podívejte, noc s ním jsem si užila. Jde mi jen o to, že si nás natočil –“ Naráz ztichla a sklopila zrak k posteli.

„A teď tě s tou nahrávkou vydírá.“

Zarděla se a přikývla. „Nevěděla jsem, že tyhle věci někdo vážně dělá.“ Znovu si lokla ze sklenky. „Řekl...“ Zarazila se. „Naznačil mi, že jestli se s ním znova nesejdu, nahraje to video na net.“

„A ty bys ho už radši neviděla?“

Zavrtěla hlavou.

„Jak se Ollie jmenuje příjmením?“

„Co mu uděláte?“

„Půjdu si s ním promluvit.“

„Te ď ? “

„Kdy jindy?“

„Není trochu pozdě?“

„Čím později, tím líp. Aspoň mu dojde, o jak závažnou věc se jedná.“

„A je to opravdu tak závažný?“ Sama sobě si to zjevně roz­ mlouvala.

„Tvýmu kamarádovi to tak přišlo. A já s ním souhlasím. Ollie tě vydírá, abys mu byla po vůli. Někteří muži to jinak ani neumí.“

„Příjmení neznám.“ Uhnula pohledem. „Bože, musíte si my­ slet, jaká nejsem –“

„Nemyslím si nic. Dokázala bys ho popsat?“

„Starší než vy, kolem pětatřiceti. Asi byl i trochu při těle. Měl světle nazrzlý vlasy, jako by se mu odbarvovaly.“

„A ohledně toho videa ti volal? Vyměnili jste si čísla?“

Zakroutila hlavou. „Ráno jsem se vzbudila a hned od něj vystřelila. Jenže jsem si u něj, já kráva, nechala bundu se stu­ dentskou průkazkou. Dneska ráno mi psal.“

„Kde Ollie bydlí?“

„Na nábřeží. Ale ve který budově, to si tak úplně nepamatuju. Nejspíš v tý velký.“

„Ukážeš mi tu zprávu?“

Na vteřinu se mi zadívala do očí. „Radši ne.“ Poprvé zněla úzkostně a já byl rád, že nám Earl zavolal.

„Hodně nám pomůže, když budeme znát přesnou podstatu tý výhrůžky. Když budu vědět to samý co ty.“

„Takže mám oficiální záznam? Nevolala jsem vám přece já, ale Earl.“ Odmlčela se. „Rodiče mi zakroutěj krkem.“

Chvilku jsem přemýšlel. „Ukaž mi tu zprávu, ať vím, na čem jsme. Pokud toho chlapa dohledám, můžu se s ním pobavit ne­ formálně, mimo záznam.“

„Je u ní obrázek.“

„Zůstane to mezi náma.“

„Jako kněz moc nevypadáte. Bez urážky...“

Opřel jsem se a dopřál jí trochu prostoru. „Nic hezčího mi celý měsíce nikdo neřekl.“

Rozmyslela si to. Otevřela notebook, otočila obrazovku ke mně a sama se zahleděla do zdi. Krásný debut. Jednou z tebe bude hvězda. Měl bych se ale o tebe se světem dělit? Třeba by ses u mě mohla někdy znova stavit a rozmluvit mi to;) xxx

Pod textem byl přiložený gif, ve kterém se opakovala vteři­ nová smyčka z videa. Sophie seděla nahá na posteli a smála se. Připadala mi sjetá. Otočil jsem obrazovku zpátky k ní, zvedl se a položil jí na stůl vizitku.

„Nech to na mně.“

4

Vrátil jsem se k autu a nastoupil. Ucítil jsem dezinfekci, kterou Sutty otřel všechny povrchy, a když jsem vzal do ruky vysílačku, málem mi z ní vyklouzla.

„Stěžovatelka si v tuto chvíli nepřeje podávat oficiální výpo­ věď, přepínám.“

Co se dispečinku týče, tímhle byl případ uzavřen.

„Tak jak?“ zeptal se Sutty a zavrtěl se. „Máme podezřelého?“ Sroloval jsem okýnko, nadechl se, nastartoval a vyrazil na cestu. „Nech mě hádat. Škaredá byla jak psí prdel, ale tvrdila ti, že cápek riskoval svobodu jen proto, aby jí mohl dát hubana?“

Bez jediného slova jsem jel dál.

Sutty neměl rodinu ani pořádné přátele. Proslýchalo se, že jako detektiv se jevil slibně, jenže mu učarovaly tragické lidské osudy a nechal se zlákat noční směnou. To bylo před deseti lety. Dnes se kolem ní točil celý jeho život. Byli jsme v podstatě noční hlídka. Toulali jsme se městem a koledovali si o problémy. Noční směna díky tomu nabízela klamný příslib pravé detektivní práce. Skýtala příležitost dotáhnout případy do konce. Jenže to většinou ztroskotalo na nutnosti předávat případy denní směně. Často se nám následující noc vrátily buď překopané k nepoznání, nebo aniž kdokoliv provedl zá­ kladní kroky k jejich rozřešení. Byli jsme detektivové v civilu a oficiálně spadali pod kriminálku, jenže tohle jen málokdo bral v potaz. Uniformovaní strážníci se k nám chovali pouze s nezbytným minimem respektu. Dělal jsem na tomhle oddě­ lení z donucení.

Zato Sutty si liboval.

Lidé ho zároveň přitahovali a odpuzovali. Všichni kluci mu připadali buď jako princezny, nebo hovada a holky byly buď povolné coury, nebo feministky, což bylo ještě horší. Přesto se všemi rád sedával v zadržovacích celách a celou noc je poslou­ chal. Když byli na káry nebo ztracení, občas je dokonce odvezl domů. Laik by si tohle chování mohl vykládat jako známky sou­ citu, ale Sutty se ve skutečnosti pouze vyžíval v tom, když mohl člověka vidět na dně.

Někdy mu na to dno i dopomohl.

Pravidelně prozrazoval násilníkům jména donašečů a vysa­ zoval mladá děvčata lapená za pouliční prostituci v těch nejne­ bezpečnějších městských čtvrtích. Prozradil mi, že jednou šel na sraz anonymních alkoholiků, nalil do termosky s kávou vodku a pak sledoval, jak se lidé opíjejí. „Nakonec jsem si domů odvedl jednu modrovlasou pizdu,“ pochlubil se. „Namrdal jsem ji tak důkladně, až jí ta modrá barva stekla po ksichtě.“

Coby parťáci jsme se přetahovali, kdo toho vydrží víc.

Otevřeně mnou pohrdal, jenže jakákoliv zjevná odveta v něm cosi přiživovala. Snažil jsem se tedy v hlase potlačovat nelibost. Pronášel a dělal strašlivé věci a já se jen usmíval, povznášel se nad ně a odmítal mu dopřát to potěšení, že ve mně vyvolá ně­ jakou reakci.

Ačkoliv byl Sutty chlap jako hora a často jsme se názorově střetávali, nikdy jsem se ho fyzicky nebál. On sám si příliš užíval tenhle stav, než aby na něm cokoliv měnil. Vnitřně to ale byla jiná pohádka. Jednou jsme třeba zaparkovali na odpočívadle poblíž místa častých dopravních nehod a s vypnutými světly jsme číhali na rychle jedoucí auta. Byly tři nebo čtyři hodiny ráno a on naprázdno žvanil o dávných případech. Dostal se až ke svému prvnímu případu z noční šichty. Vyjížděl tehdy k ohlášenému narušení nočního klidu v psím útulku.

„U vchodu ti stála hotová ježibaba. Dlouhej černej kabát, ru­ kavice s ustříhnutýma špičkama, prostě zjev. Cukala sebou, jako by do ní někdo pustil tisíc voltů a v uších slyšela hlasy duchů, co jí žili ve vlasech, nebo něco takovýho. Akorát ti duchové byli toho večera dost vzteklí. Trojhlas Hitlera, Ho Či Mina a zasra­ nýho Freda Westa.

Tak ti jdu po cestičce k ní, největší slušňák, dojdu k ní a ona mi začne plkat cosi o Ježíšovi a ptát se mě, jestli jsem vysvobozený. Že prý znovu přichází, už je na cestě, a tak dál, bla bla. Já na to, zlato, podle mě je dneska mimo město.

Ukázalo se, že se do útulku vloupala a všem psům dala první svatý pomazání nebo tak něco. Počkejte tady, povídám jí. Dojdu zhruba do půlky chodby a málem mě porazí úplně nepředsta­ vitelnej smrad. V každým kotci, do kterýho jsem nakouknul, stáli psi zmáčení na kost, fakt úplně durch.“ Zasmál se. „Ta baba je pokřtila benzinem. Ohlídnul jsem se za ní. Stála pořád ve dveřích, zády ke mně, a jako by se chvěla. Uvědomil jsem si, že škrtá sirkou. Kráva šílená nás chtěla zapsat na seznam Božích hostů.“

Než se Sutty vypotácel ven, plameny mu sežehly obočí a vět­ šinu vlasů. Zhroutil se na trávníku a kašlal jako o život. Psi uvnitř vyli, štěkali a zaživa hořeli ve svých klecích. Jakmile se rozednilo, Sutty se vydal v ženiných stopách. Zavedly ho třicet metrů do lesa a tam zničehonic zmizely. Co tak slyšel, tu ženu už nikdy nikdo nespatřil. Tahle historka nebyla v kontextu noční směny, která je plná pomatenců a neřešitelných slepých uliček, kdovíjak výjimečná.

Rozhodila mě však Suttyho reakce na ni.

„Přesně v tu chvíli mi to došlo,“ řekl. „Všechny hladomory, války a děcka v nouzi. Všichni jsme se narodili na konci týhle parády, Aide, a můžem se akorát svíjet v předsmrtných mu­ kách. Celý lidský pokolení má sebevražedný sklony. Byli jsme tak odjakživa naprogramovaní a někdo právě sepnul vypínač. Po naší generaci už žádná další nebude.“ Čím déle mluvil, tím víc mi docházelo, že nežertuje. Ba co hůř, že se mu ta myšlenka vlastně zamlouvá.

Různí lidé nahlíželi na noční směnu různě. Nadřízení ji brali jako místo, kam mohou odklidit sesazené kolegy. Sejdou z očí, sejdou ze světa. Já ji bral jako projev zbabělosti. Mohl jsem se tu

28

skrývat před vlastním životem a nechat ho proplouvat kolem.

Pro mého parťáka ale noční šichta představovala podstatu jeho

žití. Sedadlo v první řadě, odkud mohl sledovat zánik světa.

A tak byl na nohou a tleskal, ovace vestoje.

5

„Co jsem ti říkal?“ konstatoval Sutty a ráchal si hlavu, krk i hruď v dezinfekci. „Retardi si zase v plný síle vyšli za zábavou.“

Inkognito byl patrový bar kousek od Piccadilly. Od vchodu až za roh se jako nudle táhla fronta mužů. Postávali v hloučcích, kouřili a nadávali, téměř smyslů zbavení vším tím neonem a žá­ rem a dívkami v letních šatech, které ani neregistrovaly jejich existenci. Většina chlapů měla na hlavě ježka, na sobě vytahané nevkusné košile a krom toho se zdálo, že všichni v různých oka­ mžicích mluvili stejným hlubokým, burácivým hlasem. „Fuj­ tajksl,“ ulevil si Sutty, otevřel kastlík palubní desky, vytáhl z něj vlhčené kapesníky, natáhl se ke mně a otřel volant, ze kterého jsem zrovna sundal ruce. „Na tomhle genofondu se někdo pěkně vyřádil.“

Byť do téhle nelichotivé analýzy mužů venku zahrnoval i mě, nemohl jsem s ním nesouhlasit. Jako by se jeden druh osobnosti rozválel jako těsto na tenoulinký plátek a upekla se z něj dvacítka budižkničemů.

„Co se projít?“ navrhl jsem.

Zmuchlal vlhčený kapesník do kuličky a vyhodil ho z okna.

„Protáhnout si nohy by bodlo. Viděls už maníka, kterýmu ten bar patří?“ Vystoupili jsme z auta a já zakroutil hlavou. „Táta ho měl utřít do kapesníku. Fakt krasavec. Vypadá jako zpěvák na výletní lodi, která už deset let nestavěla v žádným přístavu.“

Dvojice dívek došla zavěšená do sebe na začátek fronty. Chlapi okolo na okamžik přestali hulákat a opájeli se pohledem na ně. Vrátný se ušklíbl, jako by do sebe zrovna kopl panáka, ukročil, nechal je projít a sledoval je, jak vycházejí do schodů. Lebku měl vyholenou tak, až mu vystupovaly žíly. Ještě kousek, a viděl bych mu až do hlavy.

Podíval se na Suttyho. „Zpátky do řady, drahoušku.“

„Detektive. Příště už to nepopleť.“

Z obličeje vrátného se vypařily veškeré emoce. „Promiňte, detektive. Jak vám můžu pomoct?“

„Rádi bychom si promluvili s majitelem...“

Ani se nepohnul. „Inkognito řídí několik hlav. Povězte, kterou hledáte, a já vám domluvím schůzku.“

Sutty se znovu rozesmál. „Schůzku s  Guyem Russellem? V takovým itineráři bych se objevil fakt nerad.“ Vrátný stále nepohnul jediným svalem. „No tak, přece víš, o jakým týpkovi mluvím. Neskutečnej pruďas. Na palici příčesek, co by klidně vyhrál druhé místo na psí výstavě. Vím, že je tady, a taky vím, že ses neobtěžoval těm holčinám před chvilkou zkontrolovat občanky, takže možná bude nejlepší, když si s ním pokecáme mimo záznam, nemyslíš?“

„Pate,“ zavolal vrátný na kolegu. „Pojď si sem na chvilku stoupnout místo mě, můžeš?“ Neupřímně na nás v úsměvu vy­ cenil zlaté zuby, z čehož mu na hlavě znovu vystoupla spleť žil. „Račte za mnou, pánové.“ Vešli jsme dovnitř, dál po chodbě ulepené jako na lov much a po schodech do patra. Vrátný byl vepředu a jednou rukou odstrkoval lidi z cesty. Mámily nás vůně parfémů a alkoholu a vzduch kolem pulsoval basovými tóny a těžkým ochromujícím horkem. Vylezli jsme vedle baru ve zše­ řelém podkrovním prostoru, obestoupeni zhruba stovkou lidí.

„Počkejte tady,“ houkl na nás vrátný. Sutty laskal pohledem přítomné muže a ženy. Byli tam tak půl na půl. Většina stála sama, několik lidí se opatrně družilo a na tanečním parketu se o sebe do rytmu třel i nějaký ten pár. To pravé veselí probíhalo u stolečků podél místnosti. Na jedné straně zpravidla seděla čtveřice nebo pětice děvčat, naproti nim dva kluci a mezi nimi nic než orosené kyblíky s ledem a lacinými lahvemi prosecca.

Z tanečního parketu se vynořil vrátný. „Pan Russell vás oče­ kává.“

„Počkám tady,“ řekl Sutty a očima přeskakoval z jednoho stol­ ku na druhý. „Pohlídám bar.“ Když mu přes tvář přejelo světlo, vypadal jako zkažené potící se kuře.

Vrátný mě provedl přes parket ke stolku v rohu. Po boku mladičké dívky tam seděl jakýsi čtyřicátník, a zatímco ona za­ hálčivě přejížděla prstem po displeji telefonu, on se do mě vpíjel pohledem. Dokonale odpovídal Suttyho popisu. Oblečený byl elegantně, a přesto vypadal jako z jiné doby. Měl na sobě upnutou černou košili se čtyřmi rozepnutými knoflíčky nahoře, takže pod krkem tvořila dlouhé véčko. Vrhnul na mě nacvičený peroxidový úsměv a pokynul rukou, abych se posadil. Zasunul jsem se ke stolečku. Dívka doteď nezvedla oči od telefonu. Šaty měla jako šité na míru téhle místnosti. Hýřivě barevné a navržené tak, že ve svůdných úhlech zářily pod UV lampami. Oči měla obtažené krystalicky bílou tužkou, na rtech křiklavě růžovou rtěnku a byla tak o pětadvacet let mladší než muž vedle ní.

„Vypadáte vyprahle,“ zakřičel přes muziku.

Mlčel jsem.

„Alicio,“ houkl na dívku. „Co takhle... dva jacky s kolou?“

Na stole byl kyblík s lahví Dom Pérignon, ale to očividně stálo za starou belu. Alicia vstala, aniž se na nás jedinkrát podívala. V očích měla UV čočky. Měla díky nim prázdný, mrtvolný po­ hled. Muž sledoval, jak odchází, jak si prozařuje cestu davem, a pak teprve promluvil.

„Jmenuju se Guy Russell,“ představil se. „A vy mluvte, než se vrátí.“ Russell seděl natočený k parketu a tvář měl zalitou kalně červeným světlem. Domyslel jsem si, že na tomhle místě sedává pravidelně, že na téhle vizáži dlouho pracoval.

„Rád bych si promluvil s jednou osobou, která sem chodí.“

„Nepovídejte!“ Naklonil se do světla a usmál se. Všiml jsem si švů a jizev po několika překrývajících se plastických zákrocích. „Jakpak se ta krasavice jmenuje?“

„Krasavec,“ opravil jsem ho. „Ollie nebo Oliver.“

„Neříkejte, že se ptáte pracovně.“ Přikývl jsem. Úsměv mu naskakoval a  pohasínal jako světlo ze stroboskopu, až mě napadlo, že dnešní večeři nejspíš vyšňupal. „Ollie nebo Oli­ ver, ano?“

„Třicátník, lehce při těle, světle nazrzlé vlasy, trochu šediví.“

„To jste mi toho moc nepověděl...“

Vykrucoval se. Couval od jména, které mu zjevně hned na­ skočilo.

„Prý je to místní štamgast,“ doplnil jsem. „Zrovna minulý týden tu rozhazoval peníze do všech stran.“

Zabodl se do mě pohledem a ani nemrkl. „Jak vidíte, štam­ gastů mi sem chodí spousta, pane...?“

„Detektive,“ ohradil jsem se. „Aidan Waits.“

„Štamgastů mám spoustu, detektive Waitsi. A většina z nich tu pravidelně rozhazuje prachy do všech stran. Můžu se zeptat, o co přesně jde?“

„Ne.“

Ošil se. „Na Inkognito ale špínu neházíte?“

„Vždyť by to ani nebylo znát,“ řekl jsem. Úsměv se mu opět zachvěl. Nadechl se a už chtěl něco odpovědět, když nám Alicia donesla drinky. Postavila je před nás a posadila se zpátky na místo. Vypadala, jako by se tu zjevila z jiné dimenze.

„Promiň, kámo. Čas vypršel. Asi ti nepomůžu.“

Ani jsem se nepohnul, tak na mě lusknul prsty.

Naklonil jsem se k němu. „Nehraj si na drsňáka, Guyi. Tako­ vejch jako ty jsem už viděl!“ Propalovali jsme se pohledy a dív­ ka předstírala, že se soustředí výhradně na telefon. „Ollie nebo Oliver,“ zopakoval jsem.

„Na čem podle tebe celá tahle branže stojí?“

Podíval jsem se na něj. „Na automatu na kondomy?“

„Myslím tím pro mě osobně.“

„Stejná odpověď.“

„Na zdání,“ řekl a zjevně mu docházela trpělivost. „Nejenom na mojí image nebo tady Aliciině. Ale na projevech vzájemného po­ chopení a taktu. Na zdání anonymity. Spousta chlapů, co sem chodí, je ve vztahu. Někteří dokonce ženáči. Myslíš, že by se sem vraceli, kdyby nabyli podezření, že kdekomu rozdávám jejich vizitky?“

„Chlap, kterýho hledám, sexuálně obtěžuje osmnáctiletou holku.“ Alicia přestala datlovat do telefonu. „I ona sem chodila.“

„Koukni se k baru,“ řekl Russell. Za tanečním parketem u něj stál tucet mužů, v rukách bankovky a kreditky, a lákali k sobě pozornost obsluhy. „Mladý holky mi účty neplatí, detektive.“

„Podle tebe sem ti maníci chodí za muzikou?“

Úsměv se mu znovu zamihotal a nakonec úplně vyhasl. Chvil­ ku na mě zíral, pak vzal můj netknutý drink a vylil ho do kyblíku s ledem.

„Alicio, tady kolega je očividně opět na suchu.“ Dívka okamži­ tě pochopila a vyskočila na nohy. Russell natáhl krk a pozoroval ji, jak odchází. Za uchem mu vystoupil záhyb kůže vytvořený při faceliftu. Vypadal, jako by mu z obličeje padala maska. Alicia se na baru bavila s vrátným. „Aby vám ty oči nevypadly z důlků, detektive.“ Russell se ke mně nakláněl přes stůl. „Včera jsem si jednu holku vzal dozadu. Na kolenou mi cucala prsty, a to myslím doslova. Div mi je nevykloubila. Povídám jí, dokud mi nedáš souhlas, na zbytek zapomeň.“

„Souhlas s čím?“

„Anonymitou, kocoure. Žádný jména. Nejlepší nabídka ve městě, v tomhle na mě nikdo nemá. Chápeš? Dneska je každý podnik tak akorát zástěrka pro nějakou špinavost a ty podle mě nedokážeš překousnout trochu upřímnosti.“

„V čem že jsi to tak strašně upřímný?“

„V tom, že jsou chlapi na mladý maso. A že i ty kočičky se s nima rády mrouskaj. Jenže kdo hledá oběti, takovýhle přístup zrovna neocení. Tady žádný oběti nenajdeš, kamaráde. Narazíš tu leda na spoustu lidí, kteří si dělají, co chtějí, s kým chtějí a kdy chtějí. Takže pokud jde o toho chlapa z minulýho tejdne...“ Zasmál se. „Naser si a vysmahni mi z klubu.“

Teď jsem se usmál já a postavil jsem se. Byl jsem rád, že mi aspoň ukázal pravou tvář. „Moc jste mi pomohl, pane Ru­ sselle. Díky.“ Alicia se akorát vrátila s novou sklenkou jacka s kolou.

„Nabídni si,“ pobídl mě Russell. „Na mě.“

Vzal jsem si skleničku a vylil mu ji na hlavu. „No vida. Vy máte fakt pravdu ve všem.“ Vrátil jsem prázdnou sklenku udivené dívce, ale to už mě vrátný bral předloktím kolem krku a tahal mě hlavou napřed přes celý parket. Sutty se chechtal jako smyslů zbavený. „Co jsem ti říkal? Pes hovno nepozná, dokud mu v něm nevyrácháš čumák.“ Přechá­ zeli jsme silnici zpátky k autu.

„Hej!“ zařval někdo. Ohlédl jsem se a uviděl tu dívku, Aliciu, jak jde za námi. „Kdo si kurva myslíš, že seš?“

„Za tebou se ty holky fakt slézají jak vosy na med,“ zívl si Sutty. „Kdyby něco, jsem u sebe v kanclu.“

Otočil jsem se, rozešel se za ní a setkal se s ní uprostřed sil­ nice. „Prosím?“

„Však jsi mě slyšel. To jako obcházíš bary a děláš lidem ze života peklo?“

„Jediný peklo byly ty jeho nastřelený vlasy. Chtěla bys mi něco povědět?“

Skrz ty nečitelné UV čočky se do mě zapíchla pohledem. „Pár věcí jo.“

„Tak pojď,“ řekl jsem jí a odváděl ji k chodníku. „Kolik ti je?“

Pochopila to tak, že se ptám, jestli už může pít. „Osmnáct,“ vypálila zpupně.

„Já akorát mluvil s podobně starou dívkou, která tu minulý týden natrefila na pěknýho slizouna. Chtěl bych mu jít domlu­ vit a k tomu potřebuju jeho jméno, jenže podle tvýho kámoše v klubu toho chci příliš. Co myslíš ty?“

„Záleží, jakýho slizouna máš na mysli.“

„Ollieho nebo Olivera nebo tak něco.“ Ani se nepohnula. „Jestli víš, o koho jde, tak mi pomoz. Stačí mi příjmení, coko­ liv.“ Přistoupil jsem k ní blíž a nechal kolem nás projít do klubu skupinku lidí.

Překřížila si ruce. „Cartwright,“ špitla.

„Oliver Cartwright?“ Téměř nepostřehnutelně přikývla. „A nevíš náhodou, kde bydlí?“

„Víš, kde je Imperial Point?“

„Na nábřeží?“

Přikývla. „Byt 1003.“

„Pověz mi o něm.“ Už se ale otočila a vyrazila zpátky do klubu, rukama si objímala hruď. „Vědělas, o kom mluvím,“ zavolal jsem za ní. Zastavila se. „Jakmile jsem před Russellem zmínil sexuální obtěžování, poznalas, o koho jde.“

Napůl se otočila. „S Olliem jsme si nesedli. Oba jsme radši, když máme všechno pod kontrolou.“

„Nechceš někam odvézt?“

„Jako třeba kam?“

„Jako třeba domů.“

Usmála se. Nejprve jen koutkem úst, pak naplno. Hřbetem ruky si přejela přes pusu, jako by si ten úsměv chtěla setřít. Po zápěstí se jí rozetřela křiklavě růžová rtěnka.

„Blíž už mě dovézt nemůžete.“ Mlčel jsem a ona se znovu ro­ zesmála. „Guy Russell je můj táta.“

6

Nábřeží Quays lemovalo centrum města a nacházelo se asi dvacet minut jízdy od Piccadilly. V téhle noční době byly ulice prázdné.

„O co tu běží?“ zeptal se Sutty.

„To by tě nezajímalo.“

„Jak myslíš,“ řekl a vyhlédl z okýnka na straně spolujezdce. „Hlavně mě do ničeho netahej.“

„Do čeho bych tě tahal? Do tvojí práce?“

„To máš fuk,“ odpověděl. „Zas se k tobě začínají slítávat mladý holky. Posledně ti to nestačilo?“

„Jestli nad tím někdo dokáže přivřít oko, tak ty, Sutty. Beztak jsi slepý jak patrona.“ Probodl mě pohledem, ale nic neřekl. Zbytek cesty jsme oba mlčeli.

Na nábřeží jsme dorazili kolem půl jedné. Kdysi tam býva­ ly přístavní doky a šlo o rušnou zastávku na Manchesterském kanálu, jenže jakmile se jádro průmyslu přesunulo za hranice, přístav zchátral. Teprve v osmdesátých letech do něj naběhla poválečná generace, proinvestovala v něm půl miliardy a vysta­ věla v něm nablýskané, ultramoderní věžáky a činžáky, které se dodnes odrážejí na hladině. Všechny budovy byly ze skla a oceli a v divokých úhlech se tyčily ze země jako obří střepy protile­ zeckého skla. Jejich architektonické řešení spolu s ekonomickým zázemím tamních obyvatel stálo v nepříjemném protikladu ke zbytku ošuntělých městských činžovních domů.

Vystoupil jsem z auta a zamířil ke vstupu do budovy. Ohlédl jsem se za Suttym, který akorát otíral vlhčeným kapesníčkem volant.

Imperial Point byl vůbec první věžák, který se tu postavil, a co do výšky ho dosud žádný další nepřekonal. Měl zešikmený, asymetrický tvar a vypadal jako názorná ukázka padajícího trhu s akciemi. Na rozdíl od Owens Park bylo tady na ulicích i v budo­ vách ticho a mně nevytanuly na mysli žádné osobní vzpomínky. Do téhle části města jsem jezdil maximálně klidnit sousedské rozmíšky. Buď tady měli obzvlášť tenké zdi, nebo tu bydleli ob­ zvlášť nešťastní lidé.

Došel jsem ke vchodu, zazvonil a ohlásil se vrátnému se zaka­ leným pohledem. Seděl zaklíněný za stolkem a mně připadalo, že jsem ho probudil.

„Klidně vás odvedu nahoru...“ Zastrkoval si podolky do kal­ hot.

„To zvládnu,“ odmítl jsem a už si to mířil k výtahu.

Vystoupil jsem v desátém patře a pod nohama ucítil kvalitní vlákno udržovaného koberce. Nad hlavou mi hučela klimatizace a stěny byly na dotek chladné jako kostky ledu. Při průchodu se kolem mě automaticky rozsvěcela světla, která se zase zhasla, jen co jsem se ocitl z dohledu. Chodby byly ztichlé, poklidné a navlas stejné. Jednou dvakrát jsem se musel otočit, ale nakonec se mi podařilo byt 1003 najít. Ve dveřích bylo kukátko a já měl pocit, jako by mě jím někdo špehoval. Než jsem stačil zaklepat, dveře se otevřely na délku řetízku a škvírou na mě zamžouralo mužské oko.

„Ollie Cartwright?“

Chvilku si mě prohlížel. „A vy jste?“

„Detektiv Aidan Waits.“

„Je noc, detektive. Co vás přivádí?“

„Uvnitř bychom nenadělali tolik rámusu, nemyslíte?“

Přeměřil si mě pohledem.

Já jeho také.

Zavřel dveře a sundal řetízek. Když znovu otevřel, mluvil ke mně doslova skrz zaťaté zuby.

„Račte dál.“

Vstoupil jsem, prošel kolem pověšených sportovních bund a všiml si jedné, která se lišila – byla džínová a obnošená. Pře­ sunul jsem se do béžovo­šedivého obývacího pokoje. Nábytek byl zbrusu nový a na protější stěně visela televize větší než celé vchodové dveře. Vedle ní stálo skořepinové cestovní zavazadlo. Posadil jsem se a na zátylku ucítil chladný vzduch klimatizace. V rozích zrcadlového konferenčního stolku pravděpodobně byly zbytky jakéhosi prášku.

Když se daří...

Cartwright stál ve dveřích a sledoval mě. Na sobě měl župan s vlastními iniciály a ve tváři se pokoušel o vážný výraz. Přesně jak říkala Sophie, byl docela při těle a starší než já, kolem pět­ atřiceti, možná víc. Vlasy mu řídly a tváře měl jako dva masité vaky, které mu visely na zarudlém, vychlastaném obličeji. Projela mnou závist, že ta dívka, s níž jsem se předtím bavil, strávila noc s takovou obludou, a rozhodl jsem vybít si na něm zlost.

„Posaďte se,“ vybídl jsem ho. Když přecházel pokoj, všiml jsem si, že má na nohou žabky a při chůzi je šoupe po zemi. Na moment jsem zavřel oči a pak je zase otevřel.

Cartwright se posadil do křesla naproti. „O co tu jde?“

„To řekněte vy mně.“

Vpíjel se do mě pohledem, obraz rozmrzelosti.

„Já si počkám.“ Jen co jsem to dořekl, v kapse mi zavibroval telefon. Nechal jsem ho být. „Povězte mi o sobě.“

„Co chcete slyšet?“

„Jak se jmenujete, kde pracujete...“

„Vy na telku asi moc nekoukáte, co?“

„Štve vás víc to, že jsem vás probudil, nebo že vás neznám?“

„Ukažte odznak,“ odfrknul si. Podal jsem mu ho. Než mi ho vrátil, zapamatoval si moje jméno. Usmál se na mě, bezvýznamně a mdle. Ten úsměv jsem neviděl poprvé.

„Jmenuji se Oliver Cartwright. Dělám komentátora v pořadu Lolitika.“ Na konci té věty zvednul tón hlasu, jako by se mě na něco ptal. Ten pořad jsem měl spojený se záštiplnou pravicovou webovou novinařinou. Kdykoliv na obrazovku skočilo tohle pa­ noptikum mluvících hlav, bylo na čase přepnout kanál.

„Mrknu na něj. Co ten kufr?“

„V úterý letím do Dubaje.“

„Pracovně?“

„Kamarádova rozlučka se svobodou.“

„Vy sám jste nezadaný?“

„Jo, ale tohle už hraničí s obtěžováním –“

„Obtěžování. Jsem rád, že jste tohle téma sám nakousnul.“ Nadechl se k odpovědi, ale nakonec si to rozmyslel. „Jaký vedete společenský život, Ollie? Kam chodíte popíjet?“

„Kamkoliv, kde mi nalejou. Na tom přece není nic špatnýho.“

„V Inkognitu už jste někdy byl?“ Opřel se. Ta otázka mu nebyla příjemná. „Lhaním se klidně živte dál, ale mějte na paměti, že lhát policistovi je protizákonné.“

Usmál se na mě. Vypadal při tom, jako by si kontroloval, jestli nemá jídlo mezi zuby. „Já vám nelžu, detektive.“

„Dobře víte, co mě sem přivedlo. Na chodbě vám visí dámská bundička. Podle mě na ni máte příliš široká ramena.“

„Klasika,“ řekl s očima napůl zavřenýma. „Holka si užije známost na jednu noc a hned další týden je z toho znásilnění.“

„Proč myslíte?“

„Tyhle cuchty sem jezdí jak na běžícím páse, aniž to mají srovnaný v hlavě. V jednu chvíli se řídí pudama a hned nato toho litujou. A tahle šla do všeho dobrovolně, jestli vám jde o tohle.“

„To se těžko dokazuje,“ namítl jsem. „A beztak nesmíme po­ dobné stížnosti brát na lehkou váhu.“

Znovu se usmál, skoro jako by on vyslýchal mě. „Zrovna já to ale dokázat můžu.“

Samotného mě překvapilo, když pokrčil rameny, vytáhl z kap­ sy županu telefon a začal v něm něco hledat. Nenapadlo mě, že bude tak tupý, aby mi video ukázal sám od sebe. Když našel soubor, který hledal, uchechtl se a telefon mi podal. Na náhledu byla Sophie. Stiskl jsem tlačítko přehrávání a obývákem se ro­ zezněly vzdechy. Dívka na videu ležela na posteli a Ollie byl na ní. Výraz, který měl ve tváři, byl k nezaplacení. Sám nedokázal uvěřit, jakou měl kliku.

„Mně teda přijde jako spokojená zákaznice, nemyslíte?“ Do kout­ ků úst se mu vplížil lstivý úšklebek. Svrběla mě z něj ruka. Nahrávku jsem zastavil, vymazal, najel do složky Vymazané a odstranil ji i z ní. Pokusil se mi telefon vytrhnout z ruky, ale uhnul jsem.

„Další kopii nemáte?“

„Ne, tohle –“

„Sedněte si, Ollie.“

„Cože?“

„Posaďte se.“ Poslechl mě, byť nerad. „Tak jo, zlatý hřeb ve­ čera.“ Zakoulel očima. „Nechce se mi věřit, že byste si neudělal ještě nějakou kopii.“

„Mně je u prdele, čemu si věříte,“ houkl na mě a překřížil ruce. Chvilku jsem ho pozoroval, pak jsem zajel prostředníčkem do rohů konferenčního stolku a ukázal mu bílý prášek, který se mi přichytil na bříško prstu.

„A tohle budou určitě lupy, že jo?“ Zrudl. „Nechce se mi věřit, že byste si neudělal ještě nějakou kopii,“ zopakoval jsem. V kapse se mi opět rozbrněl telefon. „Takže se podíváme, co máte v počítači. A až to vymažeme z něj, půjdu si po svých a už o mně neuslyšíte.“ Probodl jsem ho pohledem. „Ozývat se ostatně nebudete už ani vy Sophii, že ne?“

„Ne,“ přitakal a díval se mi při tom do očí. Odvedl mě do pracovny a ukázal mi soubory, které měl zazálohované na počí­ tači. Projeli jsme spoustu náhledů videí, ale z předchozího týdne neměl nikde žádné. Znovu mi zavrněl telefon a já zkontroloval displej. Sutty.

„Omluvte mě,“ řekl jsem, přešel do vedlejší místnosti a zvedl to.

„To se do jednoho z těch zasranejch bytů stěhuješ, nebo co?“

„Dej mi pět –“

„Máme práci. Buď budeš za minutu u hlavního vchodu, nebo si na místo půjdeš po svých.“

Zavěsil a já se vrátil do pracovny. Cartwright ke mně zdvihl pohled. „Říkám vám, že jsem žádné další kopie nepořizoval.“

Nevěřil jsem mu, ale přišlo mi, že má skutečně nahnáno.

„Fajn,“ řekl jsem a prošel obývákem zpět ke vchodovým dve­ řím. „Ale jestli mi lžete, další nahrávku sexuálních radovánek si pořídíte leda z vězení.“ Na chodbě jsem se zastavil u Sophiiny bundy a sundal ji z věšáku. „A tuhle si beru s sebou,“ doplnil jsem a přidržel jsem mu ji před obličejem.

„Ještě že tak.“

„Vyvázl jste z toho ještě dobře, Ollie. Hezký zbytek života.“

Když jsem se vrátil k autu, srdce mi bušilo jako o závod. Sutty stál venku a opíral se o střechu. Mžoural do displeje telefonu a kloubem ukazováčku datloval smsku.

Když mě uviděl přicházet, zvedl hlavu. „No konečně...“

„Všechno v pořádku?“

„Hlásili nám vloupání do hotelu Palác.“

Nastoupil jsem do auta a nastartoval. Volant byl zase ulepený od Suttyho dezinfekce. „Proč tam neposlali uniformy?“

„Protože prachy,“ odpověděl. Střelil pohledem po dívčině džísce, kterou jsem hodil na zadní sedadlo. „Ani nechci vědět, co tohle znamená.“

7

Palác je obrovské viktoriánské sídlo z červených cihel stojící na rohu Oxford Road a Whitworthovy. Naproti je klub Grand Central a hned za rohem další klub Thirsty Scholar a bar Black Dog Ballroom. Sedmdesát metrů nad námi se tyčila věž s ho­ dinami. Bývaly doby, kdy jsem se v noci tak zlil, že jsem tuhle věž musel použít jako maják. V těch dávných zlých časech jsem v hotelu dokonce musel párkrát přespat. Občas s náhodnými známostmi, jindy jen proto, že bylo příliš pozdě, než abych se pokoušel dostat domů. Bylo mi líto, když budovu zavřeli. Re­ konstrukce s sebou měla přinést změny, a Palác byl odkazem minulosti, jednou z těch mála věcí v životě, které mají navždy zůstat neměnné. Dveře se za posledními hosty zavřely už dávno a v tisku se nepsalo nic o tom, kdy by se měly znovu otevírat. Když jsme se k místu blížili, všiml jsem si, že ani ty hodiny, na které jsem kdysi tolik spoléhal, neukazují správný čas.

Byla jedna hodina po půlnoci.

Vchod byl velkolepé architektonické dílo. Pětimetrová mra­ morová klenba zapuštěná do rudých cihel budovy. Pod ní na nás čekala mladá žena. Zarazilo mě, že jí šla pára od pusy, a te­ prve pak jsem si všiml, že jí mezi prsty září modré světýlko elektronické cigarety. Oblečená byla elegantně a vyzařovalo z ní sebevědomí, čímž se vymykala okolnímu netečnému, parnému a nepříjemnému nočnímu životu. Dívala se kamsi do dálky, vy­ dechovala umělý kouř a my si museli pár vteřin počkat, než nás vzala na vědomí.

„Policie?“ zeptala se a uložila si e­cigaretu do kabelky.

„Jsem detektiv Waits a tohle je inspektor Sutcliffe.“

Sutty mi skočil do řeči. „Prý vám sem někdo vlezl, paní –“

„Slečna,“ opravila ho.

„Aha,“ usmál se. „Tak to mě omluvte, slečno...?“

„Aneesa Khanová.“

„A co máte společného s hotelem, slečno Khanová?“

„Pracuji v realitce Anthony Blick Solicitors. Právě dohaduje­ me odprodej hotelu.“

„Já nevěděl, že se bude prodávat,“ podivil se Sutty. „Mohl jsem vám udělat nabídku...“

Věnovala mu záblesk úsměvu, jako by jen rychle zvedla kout­ ky. „Odvedení pozornosti, inspektore. Rekonstrukce zní lépe než pravda.“

„A ta je?“

„Že se hotel zavřel kvůli trpkému a nákladnému rozchodu majitelů.“

„Takže celá budova je teď prázdná?“

„Měla by,“ zamračila se. „Asi by bylo lepší jít dovnitř a pře­ svědčit se na vlastní oči.“

Foyer bylo obrovské. Jediné světlo do něj dopadalo z re­ cepce, která se nacházela na opačném konci místnosti. Ten prostor člověku bral dech, přecházel z něj zrak. Zároveň byl izolovaný od vedra venku. Spousta nábytku zůstala původní a pocházela z devatenáctého století, kdy se hotel stavěl. Bý­ vala tu centrála přední životní pojišťovny a budova se dodnes může chlubit stylem a krásou, která nemá mezi moderní ar­ chitekturou obdoby. Strop, který jsme měli minimálně deset metrů nad hlavou, tvořila kupole z chrámového skla. Podlahy z glazurovaného kamene jen zářily a po celé délce místnosti se tyčily obří sloupy, které nám držely střechu nad hlavou. Svět se neustále zmenšuje a plní, takže mi připadalo neuvěřitelné sejít z ulice v jednu ráno ucpané auty a vkročit do takového otevřeného prostoru.

„Poplach se spustil zhruba před hodinou.“ Aneesa mluvila tiše, ale slova nám donesla ozvěna. „Nikdo ho nevypnul, tak zavolali mě.“

„V takhle velký budově se přece musí stávat často, že něco sletí na zem...“

„To ano, ale od toho tu máme nočního hlídače, Aliho. Právě jemu se mi nepodařilo dovolat.“ Všichni jsme se podívali na prázdnou recepci. Na lampičku natočenou tak, aby svítila smě­ rem ke vchodu, nám přímo do očí. Zářila tak, až se nám protější strana místnosti halila do tmy.

„Tam pracuje?“ zeptal jsem se. Aneesa přikývla a dál po stole přejížděla pohledem. „Jdu se tam podívat. Jestli chcete, zůstaňte tady.“ Otočil jsem se a vykročil za světlem. Zakrátko se rozešla za mnou a ťukala podpatky o kamennou podlahu. Nakonec se ozval dlouhý výdech a vrzání Suttyho laciných plastových bot.

Došel jsem k Aliho stolu a sklopil lampu, aby nás neoslepo­ vala. Byla rozpálená a zjevně svítila celou noc. Za stolem nikdo nebyl a na desce ležel pouze telefon, vstupní karta a hrnek kávy. Sutty dovrzal až ke mně, naklonil se a sáhl na hrnek.

„Studená jak psí čumák,“ konstatoval.

Obešel jsem stůl a vzal si telefon. „Ten je jeho?“ Aneesa při­ kývla. Zmáčkl jsem tlačítko a displej se rozzářil. Pět zmeškaných hovorů.

„Všechny jsou ode mě,“ řekla.

„Není možný, že je ještě na obchůzce?“

„Bez mobilu?“

Sutty si zívl do podpaží. „Nejspíš to vyspává v jednom z po­ kojů.“

„Co by měl vyspávat?“ podivila se Aneesa.

„To,“ zopakoval Sutty.

„Na tohle on není.“

„To bude asi ta moje víra v lidstvo,“ odpověděl. „Zase mi nějak vynechává...“

Aneesa upřela pohled mezi nás. „Zavolali mě sem, protože se spustil alarm a nikdo ho nevypnul. Ali není na svém místě, tak kde může být?“

„Fajn,“ Sutty přešel k výtahům a jeden si zavolal. „Tak se po něm porozhlídnem.“

„Už nejezdí,“ řekla Aneesa. Sutty po ní střelil pohledem. „Vý­ tah si nezavoláte, inspektore.“

„To zjevně ani toho strážnýho.“ Podíval se na schůdky, které vedly ke zdejšímu věhlasně velkolepému schodišti, a zakroutil hlavou. „Ve vyšších patrech se mi beztak spouští krev z nosu. Šup nahoru, Aidsi. My prohledáme přízemí.“

Koutkem oka jsem se ohlédl po Aneese a vyrazil ke schodišti.

„Půjdu s vámi,“ zavolala. Sutty si odfrknul, ale neřekl ani popel.

Jakmile jsme byli z doslechu, zeptala se mě: „Opravdu je to váš šéf?“

„Jo, ale když ho člověk lépe pozná, dokáže být i milý.“

„Vážně?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Doufal jsem, že ty schody zkusí on. Ve třetím patře to s ním mohlo seknout.“

Usmála se, nervózně. „Zčistajasna mě přepadla potřeba po­ žádat vás o odznak.“ Zastavili jsme se. Schodiště bylo zšeřelé. „Nepřipadáte mi moc jako policista...“

„Bystrá.“ Pozdvihla obočí a já zalovil v kapsách. „Polda nej­ sem kdovíjaký.“ Ukázal jsem jí odznak a pokračovali jsme do schodů. Táhly se nekonečně nahoru a me



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist