načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Skladatelka voňavého prádla - Martina Formanová

Skladatelka voňavého prádla

Elektronická kniha: Skladatelka voňavého prádla
Autor:

Byla mladá a atraktivní, a věřila, že svět jí leží u nohou. Jejímu kouzlu podlehl i ten, po němž toužily tisíce žen. Karel Gott. Jenomže život má k pohádkám o princích na bílém ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  125
+
-
4,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EROIKA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 185
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 3., V nakl. Eroika 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-863-3789-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autobiografické vyprávění manželky slavného českého režiséra a bývalé přítelkyně Karla Gotta bilancuje autorčinu dosavadní životní dráhu. Představuje se jako velice cílevědomá dívka, pro kterou je pražské umělecké prostředí osmdesátých let vysněným světem, do něhož přichází z rodného Brna ihned po maturitě. Seznámení a posléze soužití s popovou hvězdou ji staví na výsluní společenského života osmdesátých a počátku devadesátých let a ona tento život plně vychutnává. S přestávkami studuje na pražské FAMU scenáristiku a po rozchodu s Gottem odjíždí za sestrou do Ameriky, kde hodlá dokončit svou diplomovou práci. Tam vystřídala řadu zaměstnání a nakonec se stala astistentkou a brzy i životní partnerkou další slavné osobnosti, Miloše Formana.

Popis nakladatele

Byla mladá a atraktivní, a věřila, že svět jí leží u nohou. Jejímu kouzlu podlehl i ten, po němž toužily tisíce žen. Karel Gott. Jenomže život má k pohádkám o princích na bílém koni, vedle nichž je všechno už jen šťastné a bez poskvrnky, setsakramentsky daleko. A tak i Martinin sen o životě po boku slavného muže začal dostávat trhliny a Martina se musela postavit na vlastní nohy, dozrát, dospět a srovnat si v hlavě, co, kdo a proč je v jejím životě nejdůležitější. A to všechno v osamění, bez přátel a peněz, na druhém konci světa.

O tom všem napsala poutavou knížku plnou humoru, nadhledu a sebeironie. Vyprávění o neobyčejném osudu odhaluje nejedno zákoutí světa showbyznysu, ale zaujme zejména otevřeností a lehkostí výpovědi o dospívání jedné nevšední ženy.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


3

Martina Formanová

Skladatelka voňavého prádla

Eroika


4


5

Martina Formanová

Skladatelka voňavého prádla

Eroika


6

© Martina Formanová, 2002, 2009

© Eroika, 2009

ISBN 978-80-86337-89-0


7

ČÁST PRVNÍ


8


9

Brno

„Jdem kouřit,“ zavelela sestra.

Byt za skleněnou výplní dveří byl temný a bezhlasý.

Vyšly jsme na balkon patřící k našemu navždyckydětskému pokoji. Protější dům, ležící v příkrém svahu pod námi a oddělený hřištěm, svítil tu a tam unavenoumodří televizní obrazovky. Zleva pár navlas stejných kousků družstevní zástavby, zprava lesopark vládní vily obehnaný cihlovými zdmi. Právě se odtud ozval sýček.

Sýček ve městě!? Podlezly jsme prádelní šňůry a usedly na obrácený lavor.

Na nebi pár hvězd, v černi noci jsem zašmátrala po zápalkách. Simča se nedočkavě naklonila.

Tmou zajiskřil plamen, sestra si dotčeně odrolilaopálené špičky ofi ny. Kouř štípal v krku a po cigaretě bylo člověku ještě hůř než předtím, ale takový drobný masochismus pouze vhodně umocňoval pocity celkového zmaru. Znovu a znovu jsme probíraly svoje životní šance. Otcovým největším dosavadním úspěchem bylo, že někdy před třemi lety správně odhadl, jaké bude následující den počasí. Matce bylo dávno přes třicet a pořád se ještě o cosi snažila před zrcadlem.

Co čeká nás? Vynaložíme všechny síly a staneme se učitelkami. Manžel: inženýr. Získáme byt v Brně-Bystrci a jednou snad podědíme po tetě.


10

Fuuuuuuuj! Ve tmě jsem si omylem zapálila a šlukla fi ltr.

Je mi ze všeho nanic. Snažím se odlepit myšlenky odotla

čeného zadku a dívat se k nějaké zářnější budoucnosti. Ke

hvězdám.

Venuše

Ve vinárně Venuše dostaly moje představy o jiném, zají

mavějším životě konkrétnější rozměry. Chodilo sem

hodně umělců, úspěšných i zkrachovalých malířů, herců,

básníků, muzikantů, kteří vždy našli mezi ostatními ná

vštěvníky dostatek vděčného publika. Mezi pravidelnými

hosty bylo i poměrně dost lékařů, což ostatně potvrzovalo

domněnku třídního profesora Kadlece, že většina mých

omluvenek byla falešná.

Říkám to s klidným svědomím člověka, který si svůj trest

odpykal: pokud si vzpomínám, tak nebyl jediný školní

rok, na jehož konci bych kvůli neomluveným hodinám

nedostala dvojku z chování. Byly prostě dny, kdy se zdálo

nemožné vstát a odejít do školy ve stanovenou hodinu,

a pak přišly dny tak slunné a lákavé, že ačkoli jsem vyšla

z domu včas, skončila jsem na plovárně, bloumající po

Brně – či po Praze, a pak se zkrátka vyhýbala škole tak

dlouho, dokud jsem nesehnala některého ze spřátelených

doktorů, který by mi vystavil potvrzení o podezření na

zápal plic, naštípnuté zápěstní kůstce či akutním zánětu

spojivek.

Dlužno říct, že třídní Kadlec nelenil a jednu z mých

omluvenek – tuším podrážděné slepé střevo – se dokon


11

ce vypravil osobně prověřit. Několikrát jsem se potom

snažila si celou scénu představit. Třídní byl vcelku mladý,

podsaditý člověk se čtvrtým dítětem na cestě, a dojížděl

do Brna z nedaleké vísky. Dodnes mě fascinuje, že zesvé

ho drahocenného času, matematicky přesně rozděleného

mezi akvaristiku, školu a rodinu, ukrojil tak velký krajíc,

aby stanul tváří v tvář lékaři stejného věku, který byl mým

kamarádem. Odešel s nepořízenou, neboť podrážděnésle

pé střevo je právě tak neprokazatelné jako záměry, jež

se mnou doktůrek dozajista měl. Ale Kadlec si nakonec

našel svou hůl: jelikož jsem za žádným ze svých slovut

ných, a zejména pohledných specialistů nebyla odeslána

školním lékařem, byly mé omluvenky neplatné. A tak jsme

mou výroční dvojkou z chování dosáhli s třídním určitého

smíru; já ukojila svou občasně nekontrolovatelnou potřebu

svobody a on dal za dost spravedlnosti.

V jednom z těch večerů, kdy si fi lozofování podáva

lo ruku s depresí, deprese s neúspěchem a neúspěch se

světabolem, se ve Venuši objevil dr. Libor Monat. Libor

byl pro chronického absentéra mého kalibru zajímavý již

svou profesí. Kromě toho byl údajně blízkým přítelem

Karla Gotta. Jistě, Libor se kamarádí s Gottem a Syn

kopy 66 budou dělat předkapelu Aerosmith, mohlo by se

říct. Ale Libor bydlel v kouzelné vilce v naší čtvrti a jeli

jsme tolikrát společným směrem domů, až jsme se stali

docela dobrými kamarády. Skutečně kamarády. O Karlovi

mluvil často a rád, a v jeho vztahu k němu nebyl osten

žárlivosti, závisti či mindráku.

Pravda, Liborův popis Karlovy lidské osamělosti trochu

mával mým pracně budovaným cynismem, ale nakonec


12

se mi vždy tyhle řečičky vytřepaly z hlavy, když jsem od

Monatů sbíhala noční ulicí z kopce k nám domů.

U Libora jsem viděla na videu spoustu skvělých fi lmů, Felliniho a Scorseseho a fantastické koncerty Presleyho či Franka Sinatry. Byl to doslova jiný svět; projít zarostlou brankou a vyběhnout krátké točité schody; obrazy, elektronika a art deco nábytek dodávaly jinak střízlivému domu lesku. A svým způsobem též Liborovi rodiče: staří, drobní, vznešení lidé. U Monatů se podával čaj čicitronáda s ledem, a ve Windsorském paláci by nechutnaly lépe. Nakonec jsem si tam trošku zvykla, a když se přiblížil den koncertu Karla Gotta v Brně, začala jsem si pohrávat s myšlenkou, že se skutečně setkáme.

Gympl

Není-li před osmou hodinou ranní tramvaj od hlavního

nádraží na Křenovou přeplněná, znamená to, že již není

před osmou. Že jdu pozdě.

Je mi to ale milejší než se mačkat mezi hlučnou mládeží.

Celá ta záležitost s mou nedospělostí a školnídocházkou je totiž trapné nedorozumění.

Já a chodit do školy? Cítím se generačně bližší mladším učitelkám.

Vstupuji do impozantní budovy gymnázia, v kostýmu s jemným proužkem a s kabelkou ve tvaru psaníčka přes rameno. (Přišlo by mi přirozené zalovit v ní pro klíče od sborovny, ale mám v ní jen peněženku s dvanáctikorunami a jahodový lesk na rty.)

S nechutí klepu na dveře třídy a vstupuji. Zas být za žákyňku, slušně se omluvit.


13

Fyzikářka přerušuje výuku a strhává pozornostspolužáků k mému klobouku.

„Můžeš nám, Martino, vysvětlit, co jsi tím chtěladocílit?“ ptá se jízlivě.

A co tím chceš docílit ty? odseknu jí v duchu.

„To prostě chceš být výstřední za každou cenu?“

Ano, ano! Abych se odlišila od lidí, jako jsi ty!

Nemám klobouk kam pověsit, tak jej nechám ležet na lavici a z igelitové tašky tahám sešit a propisku. – Má mě peskovat, že jdu pozdě, a ne všímat si hučky...

„Pokud nám chceš ukázat něco neobyčejného, můžeš předvést své znalosti z fyziky,“ neustává hranatá učitelka a stoupne si k mé lavici.

Seš trapná, říkám si. – Ale já ti rozumím. V životě ti to nevyšlo a štve tě, že já to mám ještě před sebou... No vidíš, a já si zrovna říkala, jak jsme na stejné lodi. Že mám pro tvoje starosti víc pochopení než pro své vrstevníky. A že bychom spolu mohly sedět v kabinetě...

Učitelka se otočila a míří houpavě ke stupínku. Měla bych pro ni pár rad, jak vylepšit zevnějšek...

„Tak pojď, Zbořilová, připomeneš nám látku z minulé hodiny,“ ušklíbne se vítězně.

Na chvilku váhám, jestli mi ten blbej klobouk za to stál.

25. ledna 1984

Jasně, že na tom nezáleží, jestli si beru lepší svetr já, nebo

sestra. Jen ho, prosím tě, za všechno na světě, sundej!

K téhle sukni ti stačí rolák, já potřebuji něco volnějšího,

chápeš?!


14

Je po koncertě, já rozdrážděná, jako by se mě dotýkal dvě

a půl hodiny na těch nejintimnějších místech, vstávám ze

sedačky a přezíravě se rozhlížím sálem. No jo, vedle sebe

máte manžela a domů vás povezou přistavené autobusy...

blbý. – Já jdu právě na mejdan s Kájou...

Jenže Kája podepisuje fotky nekonečné řadě fanoušků a my se sestrou odjíždíme k nám do Jiráskovy čtvrtitrolejbusem. Náhodou s námi jede i moje spolužačka zdevítiletky. „Jedu na mejdan s Karlem Gottem,“ říkám, ale v Kamilině tváři je jen málo překvapení, nic zočekávaného obdivu a hodně pohrdlivého soucitu. Nevěří.

Na chvíli sama znejistím.

V ospalém nočním trolejbusu mi najednou přijderovněž neskutečné, že zpěvák skutečně existuje. Jeho blýskavá saka a rýmy o lásce přece patřily na televizní obrazovku, nikoli do šedi reality. Kdybych jej právě neviděla na pódiu, cítila bych to jako Kamila.

Šance, že by mohl do Jiráskovy čtvrti zavítat k neformálnímu posezení držitel devatenácti Zlatých slavíků, se najednou zdá mizivá. Svůj glamorózní život jistě vede v Praze. Případně v zahraničí. Z propašovaného výtisku západoněmeckého časopisu, který – ohmataný a zpřehýbaný – před časem koloval třídou, vím jedinou informaci z jeho soukromí. Má dceru.

Jinak nic nevím. Nikdo nic neví. Doma v novinách o známých lidech nanejvýš napíšou, že ten či onen rád rybaří. Nebo pracuje na zahrádce.

„Tak si to tam užijte,“ prohodí Kamila s neskrývanou ironií, když vystupuje.

Nevšímej si jí, mávne rukou Simča.


15

Za základní pravidlo pro dnešní večer jsme si se sestrou

stanovily kamennou tvář a absolutní nezájem o zpěvákovu

osobu. S představami večírku byla spojena změť lidí, fůra

dokonalých krásek a nepřehledných hloučků diskutujících; ovšem došlo-li by přece k situaci, kdy zpěvák ulpí na

jedné z nás pohledem, musel vidět naprosto jasně, že my

jsme v televizi jeho koncerty ze Slaného nesledovaly, jeho

písničky neuznáváme a vlastně pořádně nevíme, o koho

jde.

Předzahrádka, vstupní hala, Monatovic točitéschodiště; všechno jako jindy. Čekaly jsme mumraj lidí a hudbu halasně dunící z reproduktorů.

Ve skutečnosti sedělo kolem podlouhlého konferenčního stolku v obýváku za naprostého ticha zhruba osm lidí a nikdo z nich nepředstíral, že by dělal cokoli jiného, než čekal na příchod Mistra. Sestava to byla jinak rozmanitá; dva věhlasní lékaři (ne, tady to opravdu nevypadalo na omluvenky) – s manželkami, jeden známý brněnský diskžokej s přítelkyní, dvě mladé ženy, obě vypadající jakojednatelky zpěvákova fan klubu (nebo rozhodně jakojednatelky), a my se sestrou, pracně se snažící hrát roli: „A co vy si o tom myslíte, a na co že to vlastně čekáme...?“ Odpovědí byly jejich odtažitě udivené reakce.

Strnulost čekajících se zdála být k nesnesení, když to konečně venku před domem ožilo brzděním aut a boucháním dveří. Pak vzruch a hlasy stoupající po schodišti.

Otevřely se dveře a v nich stojí záplava pugétů. Tykvětiny... Ano, samozřejmě, že je poznávám, to jsou ty květiny z jeviště, samozřejmě, ten obličej znám zhruba od chvíle, co jsem začala vnímat. Jen nikde žádné hloučky diskutujících, žádné nedostupné krásky. Na sofa proti dveřím sedíme sestra a já. Než se vzpamatujeme, sedí Karel mezi


16

námi a mluvíme o záměrech Sovětského svazu aAmeriky ve východní Evropě. Pokouším se držet našeho plánu

hrát ostentativní nezájem, leč není jednoduché ignorovat

někoho, kdo na vás mluví ze vzdálenosti dvaceticentimetrů. Hledám ztracenou rovnováhu v cigaretě, jenže Karel

se naklání ještě blíže, aby mi připálil, a mé chvějící se ruce

prozrazují, že jsem ze Slaného viděla všechny koncerty

a dosud mě mrzí, že tak pěknou tradici utnuli.

„Omluvte mě, dám ty kytky do vázy,“ deru se s cigaretou do kuchyně, Simona za mnou. Paní Monatová nám

nevzrušeně nosí další a další vázy a my lačně a dramaticky

kouříme. Koukáme na sebe, není třeba slov. Takový průběh večera je zcela mimo naši koncepci.

Pomáháme servírovat vepřová žebírka a škvarky a telecí ocásky s chlebem.

Konečně se vracíme na sofa, vědomy si toho, že teď začíná disciplína zvaná volný styl.

Karel pokračuje ve své teorii o sovětské rozpínavosti a já mimoděk a nechtíc shledávám, jak souměrné má rty. Namítáme, že Američané mají v Evropě také své zájmy (když už neoponuje nikdo ze zúčastněných, dolujemekaždou vzpomínku, byť na včerejší Televizní noviny, které sotvakdo může brát vážně). Z politiky záhy zabrousíme do hudby, fi lmu, společenského života. Karel cosi nakousne a nikdo neodporuje. Nikdo? Tady jsme, Karle, napravo a nalevo; můžeš vsadit svůj polydorský honorář, žeřekneš-li A, my řeknem B. Sestra nebo já. A vzájemně sepodpoříme. Karel se baví a čertí a každopádně ho to rajcuje. Je po páté hodině ranní a Karel už nemůže vydržet. My se sestrou jdeme natankovat kuráž ke kytičkám do kuchyně,


17

ale paní Monatová dávno spí a vůbec všichni se už drží

stranou téhle naší jiskřící konverzace. Znenadále Karel

vstoupí mezi nás dvě do kuchyně a je už tak těsně nad

ránem, že všichni víme, že teď, v následující minutě či

sekundě, se musí tenhle k nevydržení napjatý trojúhelník

rozseknout. Karel nerozhodně loupne očima z jedné na

druhou – a v tu chvíli Simča beze slova odejde.

Takhle si má sestra dobývání nepředstavuje. A já si zas nepředstavuji být dobývána, protože přece v tuto chvíli již vím, že to, co se má stát, chci, takže vývoj událostí cítím jako své zcela nečekané vítězství.

K nevelké kuchyni maličké paní Monatové patřil ještě z buržoazní éry mrňavý pokojík pro služku. Byla toprakticky světnička s jednolůžkem, stylovým nočním stolkem a výhledem do zahrady. Přísahám, že s tím, co se stalo, jsem ani v koutku duše nepočítala. Dobrým důkazem by mi ostatně byl svetr přes hlavu s šálem sepnutým kolem krku sponou, jejíž uzávěr se dlouho nedařilo najít aposléze ani urvat hrubou silou; košile s drobnými knofl íčky vyžadujícími neobvyklou trpělivost či zručnost; a nakonec obyčejná teplá spodní košilka, která hlasitě volala: moje nositelka kašle na to být sexy. Jenže mi bylo těch osmnáct a v každém oku mi plápolaly vášnivé ohně, takže nevinná image košilky skončila pod jednolůžkem. Vítězství je to slastné a prchavě konečné; pochopitelně, ve srovnání s těmi hodinami předehry. „Oh je, tolik hodin, a já měl být ráno v Praze na jednání v Supraphonu,“vzpomíná si nenadále Karel. Je to tak kratičký zlom, ale i já si vybavuju, že jsem vlastně taky někým jiným. Přece tím cynikem z Brna.


18

„No jo, to už je po šesté, a já mám od sedmi školu,“soukám se do těch svých skafandrů a koukám z okna, protože nemůžu jinam. Hlavně ne na plné rty a měkké konečky prstů.

Civím na špinavě bíle poprášené listy stromů, na plůtek se sousední zahradou.

„To myslíš teď na školu?“ ptá se překvapeně Karel. Posadil se na posteli a mám dojem, že se obléká, jenomže se stále musím dívat z okna a snažit se nějak zamontovat zpátky svou šálu a brož a celý svůj život před Karlem, ale je to strašně těžké. „No, já mám od sedmi němčinu, víš,“loučím se s nepřesvědčivě zasněženými stromky na pravém křídle Monatovic domu. „Já už budu muset jít,“ dodám.

Vyšli jsme z ložnice, prošli kuchyní, a ačkoli publikum drobně prořídlo, sklidili jsme v obýváku nezastřený zájem. Tohle tedy má být ten výsledek prvoligového utkání, na nějž jste čekali? Venku je lednové ráno, ještě zima, tma. Karel říká svým galantním způsobem všem zoufalcům u konferenčního stolku dobrou noc, a já mizím točitým schodištěm dolů. Sestra, můj nejspolehlivější spiklenec, čeká v hale. Beze slova vycházíme ven.

„Vždyť jsme se nerozloučili,“ slyším Karlův hlas na schodišti.

Skutečně seběhl dolů, aby mě políbil a vyprovodil.

Na obzoru hlavní silnice se objevil autobus.

Zamávali jsme si, a já si byla jistá, že je to naposled, co se vidíme. Mířila jsem k autobusu a úpěnlivě se snažila vrýt do paměti každý moment dnešní noci.




Martina Formanová

MARTINA FORMANOVÁ


9. 1. 1966

Narodila 9.ledna 1966 v Brně. Odmaturovala na zdejším gymnáziu a ve studiích pokračovala na pražské FAMU, obor dramaturgie - scenáristika. Ještě před ukončením studia odešla do USA, kde v té době žila její starší sestra Simona.

Vystřídala mnoho zaměstnání, pracovala i jako asistentka režiséra Miloše Formana při natáčení jeho filmu Lid versus Larry Flynt. Po promoci se vrátila do USA natrvalo. S Milošem Formanem má dva syny, dvojčata Andyho a Jima.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist