načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Skládačka - John Lutz

-20%
sleva

Elektronická kniha: Skládačka
Autor:

Sériový vrah, který ze svých obětí vytváří morbidní skládačky. A detektiv, který se snaží poskládat celý případ dřív, než pachatel udeří znovu. I ve svém nejnovějším ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 79
+
-
2,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 416
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Slaughter přeložil Martin Verner
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8126-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sériový vrah, který ze svých obětí vytváří morbidní skládačky. A detektiv, který se snaží poskládat celý případ dřív, než pachatel udeří znovu. I ve svém nejnovějším románu přivádí klasik žánru na scénu soukromého detektiva Franka Quinna, který se proslavil jako neomylný lovec sériových vrahů. Tentokrát proti Quinnovi stojí drobný mužík s podivně odstávajícím uchem, který od médií dostal příznačnou přezdívku Skřet.

Zařazeno v kategoriích
John Lutz - další tituly autora:
Zvrat Zvrat
Lutz, John
Cena: 39 Kč
Šílenství Šílenství
Lutz, John
Cena: 88 Kč
Šílenství Šílenství
Lutz, John
Cena: 39 Kč
Skládačka Skládačka
Lutz, John
Cena: 177 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











2016





Copyright © 2015 by John Lutz
Translation © 2016 by Martin Verner
Cover design © 2016 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být
reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího
písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu SLAUGHTER
přeložil Martin Verner
Jazyková redaktorka: Zuzana Pernicová
Korektura: Kateřina Žídková
Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský
Obálka: Rajka Marišinská
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,
v červnu 2016
ISBN 978-80-7498-127-2





VĚNOVÁNÍ
Aardvarkian, pan B, pan E, paní El, Em, pan J, pan Lucas,
Soph, Cesta – tato kniha je pro vás.










PODĚKOVÁNÍ
Autor děkuje Michaele Hamiltonové,
Dominicku Abelovi, Marilyn Davisové
a Barbaře Lutzové za neocenitelnou pomoc.










CAST
PRVNI
Už běží, však ohlédnout se ještě mají čas,
v každém šustnutí maně slyší čísi hlas
a dychtí po radosti, z níž je mrazí.
Thomas Gray, Óda na vzdálenou Eton College










11
1
Rose Darlingová věděla, že se vydala běhat trochu poz­
dě. Jestli pořádně neprotáhne krok, zastihne ji v Central Par ­
ku tma. Bylo jí jasné, že je bezpečnější nezdržovat se tam po
setmění, tím si ale hlavu nelámala.
Horší bylo, že má rande, a  jestli svůj pravidelný trénink
trochu nezkrátí, z  vlasů se jí v  letním horku stane mastný
slepenec.
Rose byla pohledná žena. Měla vysokou sportovní posta­
vu a dlouhé nohy. Při běhání vypadala velice ladně a chlapi
na ní mohli oči nechat.
Stejně jako ten týpek vlevo, k němuž se blížila. Skláněl se
nad kolem postaveným vzhůru nohama na sedle a řídítkách.
Předstírá, že ho opravuje, jen proto, aby mohl zastavit a po­
zorovat ji? Třeba jí dopřeje pár vteřin náskoku, vyhodnotí si­
tuaci a vyrazí za ní. Na kole ji dohoní docela snadno.
Teď se dokonce napřímil a  zpod široké modré čelenky
na ni vrhl chlípný pohled.
Odvrátila hlavu, a  když jej míjela, dívala se jen přímo
před sebe. Jakmile byla dost daleko, odvážila se ohlédnout.





12
John Lutz
Napůl očekávala, že chlap už bude šlapat do  pedálů, aby se
na ni mohl vrhnout.
Místo toho se však znovu skláněl nad převráceným bi­
cyklem, a  ať už bylo příčinou závady cokoliv, usilovně se ji
snažil odstranit.
Jsem to ale husa!
Skoro se tomu zasmála.
Cítila se teď mnohem klidněji, zvolnila tempo a  zkrátila
krok, aby si úplně nezničila účes. Nepřestávala se ujišťovat,
že k  východu na  Jednaosmdesáté dorazí dřív, než se úplně
setmí. Temnou džungli nechá za sebou a ocitne se v osvětle­
né náruči rušného města. Bude v bezpečí.
Vlastně v menším nebezpečí. V jiném druhu džungle.
Asi po pěti minutách pěšina zahýbala, a když se podívala
přímo před sebe, viděla už vysoké budovy táhnoucí se podél
Central Park West. Za okny se začínala rozsvěcet světla a vy­
tvářela nepravidelný rastr, připomínající nevyplněnou kří­
žovku. Za zubatým horizontem tvořeným řadou mrakodra­
pů nabírala dosud modrá obloha fialový nádech, jenž nebi
propůjčoval nekonečnou hloubku.
Rose se rozhlédla. Nikde nikdo.
Už k ní ale doléhal sílící ruch ulic. Už jenom kousek.
Blížím se. Stihnu to před setměním.
V tu chvíli uslyšela skřek. Byl pronikavý a zřetelný, i když
rychle odezněl. Byl to sten raněného nebo právě usmrceného
zvířete? Ženy?
Ozval se odněkud zepředu, kousek vpravo. Viděla jen
stromy a husté křoví. Snad zahlédla i nějaký pohyb, ale neby­
la si jistá. Špicovala uši, jestli neuslyší další výkřik.
Sice neznala původce toho zvuku, ale bezpečně věděla, že
ho nevydal pták. Na to byl příliš... srdceryvný.





13
Zase ta moje zjitřená fantazie.
Slyšela jen svůj zrychlený dech. Aniž by se dvakrát roz­
mýšlela, přidala do kroku.
Další pohyb! Kousek od pěšiny a nedaleko od místa, kde
už prve něco zahlédla.
Možná je tam někdo zraněný. A potřebuje její pomoc.
Uslyšela sten a viděla pohyb. Mohla by změnit směr, za­
běhnout se tam podívat.
Nebuď blbá! Jestli jsi skutečně něco zahlédla, byl to prav­
děpodobně pes nebo kočka. Nebo třeba veverka. V  parku
jich žije dobrá tisícovka.
Když probíhala okolo onoho místa, nohy jí náhle ztěžkly
v předtuše, že kdyby v křoví něco bylo – dravec, člověk, co­
koliv –, mohlo by ji to začít pronásledovat.
O to víc zabrala.
Zítra. Zítra ráno sem znovu zaběhnu a přesvědčím se, že
nešlo o nic důležitého. Abych měla jistotu, že se nikomu nic
nestalo.
Měla pocit, že zaslechla nějaký pohyb za  zády, a  po­
kradmu se ohlédla.
Nikoho neviděla. Byla už skoro tma.
Nikde ani noha.
Zato spousty míst, kde se skrýt.
Upalovala, co jí síly stačily.





14
2
„Blíž ke  mně prostě nepřijdou,“ konstatovala udiveně
Lois Grahamová. „Ani když jim házím popcorn.“
Na důkaz svých slov vsunula prsty do malého bílého sáč­
ku a pohybem rozsévačky před sebe hodila několik ještě tep­
lých kousků kukuřice.
„Koukni,“ řekla, když se půltucet holubů srocených okolo
lavičky a popcornu vznesl a uletěl, jako by obdržel nějaký taj­
ný povel. „Skoro mi připadá, že vědí něco, co já ne.“
„Možná toho svým způsobem vědí dokonce víc než větši­
na z nás. Škoda, že to neumějí dát najevo. Třeba jako mluvící
papoušci.“
„Možná bychom měli na papoušky víc dát. Koukají se na
mě, jako by říkali, že mi nedochází něco, co by mělo.“
Corey se usmál. Byl to menší muž ve  stylově sepraných
džínech a  zelené polokošili, u  které si zvedal  límeček. Na
hlavě měl baseballovou čepici se znakem newyorských Mets
a  nosil ji lehce posunutou ke  straně, takže vypadal trochu
rošťácky. „Cožpak sis nikdy nevšimla, že tohle dělají holubi
před západem slunce vždycky?“





15
„Ne. Ale teď si na to budu dávat pozor. Je to nějaký obran­
ný instinkt, co myslíš?“
„Jasně.“ Holubi poletovali bezcílně okolo, jako by čekali
na správný okamžik. „Vědí, že je nejvyšší čas jít na kutě.“
Ve skutečnosti neměl Corey nejmenší potuchy, jak holubi
přemýšlejí. A  zvlášť ti newyorští. Někdy je člověk ani neza­
hlédne, jindy jako by byli všude, kam se podívá. Pitomí ptáci.
Poletují, pletou se pod nohy a člověk je každou chvíli div ne­
zašlápne nebo nepřejede. Věděl, že je loví sokoli, kteří v okolí
Central Park West hnízdí na  vysokých domech jen kousek
od  míst, kde teď s  Lois jsou. Nádherná smrtonosná stvoře­
ní. Jak báječné by bylo, kdyby se jeden z těch dravých ptáků
snesl z nebe a přímo před nimi nějakého holuba vyřídil, říkal
si Corey. O tom však Lois neměla ani potuchy.
„Co máš v tom batohu?“ zeptala se a ukázala na objemné
plátěné zavazadlo, které mu leželo u  nohou. Tmavě modrý
batoh měl dvě kapsy s černými řemínky a poutkem.
„Propocené oblečení a  věci z  posilovny,“ zalhal. „Než
jsem sem šel, byl jsem si zacvičit.“
„Někde na Amsterdam Avenue?“
„Na Dvaasedmdesáté,“ řekl Corey, protože usoudil, že na
Dvaasedmdesáté určitě nějaká posilovna bude. Ne že by na
tom záleželo, ledaže by tam Lois náhodou chodila taky. Co­
rey nebyl v  posilovně už roky. Existovala spousta mnohem
zajímavějších věcí, které šly dělat, aniž by se u  nich člověk
potil.
Dloubl do  batohu špičkou a  rozhlédl se. Stíny už byly
hlubší. Brzy se úplně setmí.
„Nechceš jít se mnou?“ zeptal se, sehnul se pro batoh
a přehodil si ho přes rameno.





16
John Lutz
„Kam?“
„Z  parku. Po  setmění tu není bezpečno. Pohybuje se tu
spousta šelem.“
Usmála se. „Když jsi se mnou, tak se jich nebojím.“
I on se usmál, ale myslel si své. Jak je tohle možné? Kéž by
někdy potkal oběť, jejíž rozum by byl hoden respektu.
Vstal z lavičky, ometl si popcorn z trička a kalhot a chys­
tal se k odchodu. Holubi, kteří se odvážili blíž, poskočili, za­
vrkali a  zamířili k  rozházeným kouskům kukuřice. Když se
zvedla i Lois, jako by jim začalo víc chutnat.
„Pojďme,“ ukázal Corey ke  skupince stromů a  hustému
křoví.
„Ven se ale jde tudy,“ namítla Lois a  chtěla se vydat na
opačnou stranu.
„Znám lepší cestu,“ nedal se Corey a zlehka ji uchopil za
ruku.
Uvažoval, jestli je ta běžkyně už na  ulici nebo dokonce
doma, pokud bydlí někde poblíž. Ta by bolesti rozuměla. In­
stinktivně by se buď snažila utéct, nebo by se upínala k nadě­
ji, že predátor bude milosrdný.
Cítil, že mu Lois třikrát stiskla dlaň, jako by mu dávala
nějaké tajné znamení.
Odpověděl jí stejně. Na tu běžkyni bude mít čas jindy, po­
kud usoudí, že mu za to stojí. Záleží jen na něm.
Zvedl se mírný vítr, rozproudil stojatý horký vzduch a ko­
nečky větví v  korunách stromů, k  nimž měli namířeno, se
zavlnily. Lois se mu podvolila a šla vedle něho. Byl rád, že jí
nemusí vysvětlovat, že pro ni už žádná cesta z parku nevede.
I když na tom vlastně nezáleželo.
Brzy sama zjistí, že kráčí vstříc něčemu mnohem zajíma­
vějšímu.





17
3
Když se ozval sytý hlas Patti LuPoneové, dožadující se,
aby pro ni Argentina neplakala, právě svítalo. Frank Quinn
ležel na břiše a v polospánku přemítal, že tu melodii z  Evity
snad ještě nikdy neslyšel celou. Obvykle totiž býval na nohou
dřív, než ho budík stačil přenést z jeho domu z hnědých cihel
na Pětasedmdesáté do Argentiny. Dnes však ne a ne se pro­
brat – jako by tušil, že tentokrát by bylo lepší zůstat v posteli.
Jen kdyby mi matka napsala omluvenku, napadlo ho a hned
se musel usmát. Uvědomil si, že se mu zdálo o škole v Brook­
lynu, o algebře a učitelce matematiky. Říkala mu, že až zvlád­
ne algebru, nebude mít potíže s geometrií. Vždycky se ti po­
daří najít to správné řešení, Francisi, slyšel živě její hlas.
A přesně tohle v životě dělal, jen se díval, pozoroval druhé
a hledal řešení.
„Vypniušto,“ slyšel mumlat vedle sebe.
Pearl ležela těsně vedle něj s rukou na jeho zádech, téměř
celý obličej zabořený do zmuchlaného polštáře.
„Vypniušto!“





18
John Lutz
Quinn se vyprostil z jejího objetí, opřel se o loket a posadil
se na kraj postele. Nemotornými prsty šátral po dotykových
senzorech přístroje, jenž v  sobě kombinoval CD přehrávač,
rádio, budík a telefon. Konečně nahmatal ten správný a lož­
nice se opět ponořila do ticha vyjma ruchu, který do pokoje
doléhal z ulice.
„Bdíky,“ zahuhlala Pearl do polštáře.
Quinn vstal, na sobě jen krátké kalhoty od pyžama, a pro­
táhl se. Byl to muž spějící k podzimu svého života, ale stále
urostlý a statný. Měl svalnatá ramena a dlouhé paže zakonče­
né mohutnýma rukama se silnými prsty, které připomínaly
lžíce bagru.
CD přehrávač, rádio, budík a telefon pípnul.
Někdo volal.
„Sakra!“ zaklela Pearl, tentokrát už celkem zřetelně.
Na  svítícím displeji zářilo jméno policejního komisaře
Harleyho Renze.
Quinn se na  rozhovory s  Renzem netěšil nikdy a  zvlášť
ne, když ještě napůl spal.
Sáhl po  sluchátku a  s  nepříjemným pocitem doprováze­
ným zlou předtuchou jej zvedl.
„Quinne?“
„Poslouchám.“
„Ještě se povalujete v posteli?“
„Ještě jo.“
„Už jste snídal?“
„Ne.“
„Ani se o to nesnažte. Něco pro vás mám.“
Quinnovo tušení začínalo nabývat konkrétních obrysů.
Newyorská policie si tu a tam najímala jeho detektivní kan­





19
celář ke  spolupráci. Renz byl klasický kariérista a  byrokrat
sledující vlastní politické cíle, měl velice ostré lokty a neštítil
se ani korupce. Když hrozil průšvih a Renzovi se zdálo, že by
si mohl spálit prsty, předal věc Quinnovi a jeho detektivům.
Quinn pracoval osvědčeným způsobem a Renz se jej naučil
využívat ve  prospěch newyorského policejního sboru ještě
dřív, než Quinn odešel do civilu a založil si vlastní detektivní
agenturu.
„Nechcete si ušpinit ruce, že jo?“ rýpl si Quinn.
Renz se zasmál. „Jste první, za kým běžím, jakmile by mi
nějaký případ mohl podělat kariéru. To připouštím. V  naší
branži musí člověk počítat s tím, že facka může přiletět od­
kudkoliv.“
„Rád za vás nastavím tvář.“
„S tím právě počítám,“ připustil Renz. „Nestydím se při­
znat, že jsem ambiciózní. Oba víme, jak to chodí. Je to ob­
chod. Vy riskujete, slíznete mediální humbuk, ale i  prachy.
Já z  toho vyjdu bez poskvrnky, popolezu zas o  kousek výš
a v důsledku toho si mě prachy taky najdou.“
Quinn netušil, jak na tohle Renz přišel, ale nechtělo se mu
to pitvat. „Tak co vás tak pálí, že od toho dáváte ruce pryč?“
„Máme tu mrtvolu,“ řekl Renz. „Mladá žena, která se po­
dle dokladů, co jsme našli v kabelce, jmenovala Lois Graha­
mová. Bydlela někde v SoHo.“
„Tam je i tělo?“ zeptal se Quinn a zaregistroval, že je vzhů­
ru už i Pearl.
„Ne. Tělo je v Central Parku. Nedaleko vchodu z Jedna­
osmdesáté, kousek od Central Park West.“
„Sexuální motiv?“
„Možná.“





20
John Lutz
„Byl to důvod vraždy?“ Central Park je místem, kde tu
a tam nějaká žena přijde o život. Proč ho tedy Renz volá?
„Důvod vraždy mě ani tak nezajímá. Jde mi o způsob.“
„Jaký?“
„To musíte vidět.“
V tomhle ohledu byl Quinn s Renzem zajedno. Nehledě
na slovní přestřelky Quinn už dostatečně zahořel zvědavostí,
aby byl ochotný vypravit se do  Central Parku i  v  tuhle ne­
křesťanskou hodinu.
„Budu tam co nejdřív,“ řekl.
„Vezměte s sebou Pearl.“
Quinn se ohlédl na manželskou postel, ale zjistil, že Pearl
už v  ní není. Kohoutky zavrzaly, vodovodní potrubí zavib­
rovalo, ze sprchy zašuměla voda. Pearl se uměla osprchovat
a obléknout rychleji než kterákoliv jiná žena, kterou Quinn
znal.
„Zkuste jí to zakázat,“ zamumlal.





21
4
Poté, co Quinn zaparkoval na  zákazu stání a  umístil za
stínítko u  předního skla znak newyorské policie, vydali se
s Pearl po Central Park West ke vchodu do parku.
Najít centrum dění nebylo těžké. Místo činu, kde se jistě
nacházelo i tělo, bylo ze dvou stran obehnané bílými látko­
vými zástěnami. Na zbylých dvou stranách se třepotala žlu­
tá policejní páska a  udržovala zevlouny v  dostatečné vzdá­
lenosti. Odněkud se vynořil mladý strážník a zamířil k nim,
aby je zastavil. Pak ale Quinna poznal, ustoupil z cesty a cel­
kem zbytečně ukázal mezi plátěné zástěny, kde už stál hlou­
ček uniformovaných policistů i  lidí v  oblecích a  kravatách.
Většina vyšetřovatelů si sundala saka. Košile se jim přesto le­
pily k tělu, takže skrz propocenou látku jim prosvítala kůže.
Quinn s  Pearl pokračovali dál k  místu činu. Přestože se
ranní slunce střídalo se stínem a  vytvářelo na  zemi straka­
tý koberec, vypadalo to na  další pěkně horký den. Quinn
měl na sobě oblek, který nosil do terénu. Jako by se už ujal
vyšetřování. Pearl s černými vlasy, tmavýma očima a štědře





22
John Lutz
obda ř enou postavou vypadala svěže a  atraktivně, ostatně
jako vždy. Měla na sobě úzké kalhoty a bílou tuniku. Jak šli,
rozechvívali listí na  větvích, které jim trčely těsně nad hla­
vou, a  pečlivě se vyhýbali místům, kam jim zakázali vstup
kriminalisté. Renz je zahlédl a mávl na pozdrav. Dnes ráno
si místo uniformy komisaře s  příslušnými distinkcemi vzal
světle hnědý oblek. Jeho permanentně se zaoblující postava
vyžadovala stále více látky a neméně krejčovského umu.
Doktor Julius Nift, muž nevelkého vzrůstu a nekrofilních
sklonů (jak se šuškalo), klečel a skláněl se nad mrtvolou nahé
mladé ženy. Jen co je spatřil přicházet, zvedl hlavu a  usmál
se. Zvlášť zářivým úsměvem obdařil Pearl, která ho naopak
doslova nenáviděla.
I Renz se na ně usmál. Růžové vole mu přetékalo přes lí­
meček bílé košile, očička měl zapadlá do baculatých tváří.
„Seznamte se s Lois Grahamovou,“ řekl Nift. „Krásná i po
smrti.“ Vstal, protáhl se a nafoukl hrudník. Sám se tak tro­
chu shlížel v Napoleonovi. Quinn v něm ale spíš viděl lehce
zatrpklého naparujícího se kohouta.
Oblečení Lois Grahamové leželo pěkně srovnané hned
vedle ní. Teprve při druhém pohledu si člověk uvědomil, že
je z ní někdo spíše odřezal, než svlékl běžným způsobem. Její
bílé nehybné tělo spočívalo na zádech, tvář jako by v němém
úžasu hleděla k nebi.
„Má pořádný kozy,“ pronesl Nift, bezpochyby ve  snaze
po píchnout Pearl, ale ta ho ignorovala.
Z toho se však Quinnovi zle nedělalo. Horší bylo, že Lois
Grahamovou kdosi doslova vyvrhl, její vnitřnosti ležely srov­
nané vedle ní. A ještě něco vypadalo nepatřičně a tak nějak
divně. Quinn s Pearl popošli blíž.





23
Vzápětí to pochopili. Tam, kde měla klouby, byly kon­
četiny pečlivě odřezané. Mezi zápěstími a dlaněmi zela půl­
centimetrová škvíra. Paže byly přeťaté v loktech a ramenou.
Stejně tak rozřezány a odděleny byly nohy – v kotnících, ko­
lenou a kyčlích. Quinn usoudil, že s hlavou to bude podobné.
Všiml si, že je na pahýl krku nasazena lehce nakřivo. Kupo­
divu nikde neviděl moc krve.
„Poranění vznikla až po smrti,“ konstatoval Nift. „Kdyby
jí nejprve nepřestalo tlouct srdce, krev by byla všude. Jak ale
můžete vidět, není.“
„Díky Bohu aspoň za to,“ ulevilo se Pearl.
„Myslíte, že se vrah vyzná v medicíně?“ zeptal se Quinn.
Nift pokrčil rameny. „Trochu. Není sice žádný chirurg, ale
základní znalosti o lidském těle má.“
„Student medicíny, odpadlík?“ dožadovala se upřesnění
Pearl.
„Pochybuji. Student medicíny by postupoval trochu ji­
nak, použil by jiné nástroje.“
„Ale...“ Quinn chtěl slyšet víc.
Nift opět pokrčil rameny. „Na  medika to nevypadá. Ač­
koliv bych si tipnul, že poprvé to nedělal.“
Všichni hleděli na  Lois Grahamovou. Její tělo připomí­
nalo Quinnovi loutku, kterou někdo opatrně položil, proto­
že vodicí nitě se přetrhaly. Na rozdíl od jiných čerstvě zabi­
tých lidí, které viděli, tahle mrtvá nevypadala, že by se mohla
každou chvíli sebrat a odkráčet. Mělo to co do činění s od­
dělenými a zase poskládanými končetinami. A taky se střevy,
která byla celá vytažená a smotaná vedle těla. Quinn teď uva­
žoval o řezu, jenž se táhl od hrudní až ke stydké kosti.
„Čím myslíte, že ji rozřezal?“ zeptal se.





24
John Lutz
Nift pohlédl krátce na Renze, který mu tuto otázku už po­
ložil. Renz však mlčel. Nift tedy vzdychl a ujal se slova. Mrk­
nul přitom na Pearl, ta však zachovávala kamennou tvář.
„Pokud mohu soudit, nešlo o žádný chirurgický nástroj,“
řekl. „Musela to být nějaká ostrá šikovná pilka s úzkým lis­
tem. Dokázala lehce projít nejen masem, ale i  chrupavkou
a kostí.“
„Elektrická?“
„Myslíte akumulátorová?“ Nift si upravil vázanku. „Po­
chybuji. Ne proto, že by to takový přenosný nástroj nedo­
kázal. Tohle ale na  mě dělá dojem, že instrument byl sám
o sobě tak ostrý, že žádný elektrický nebo benzínový pohon
nepotřeboval. A jsem si jistý, že vrah ji rozřezal přímo tady.
Rozhodně ji nerozporcoval někde jinde a  tady jen úhledně
neposkládal.“
„Ale možné to je,“ poznamenala Pearl s otázkou v hlase.
„Vyloučit se to nedá,“ připustil Nift. „Každopádně mi to
připadá jako práce pily v rukách přiměřeně silného muže.“
„Nebo ženy?“ vyzvídala Pearl dál.
Nift pokrčil rameny. „Pochybuji o tom, ale vyloučit to ne­
můžu.“
„Mělo to pro něj... sexuální podtext?“ zeptala se Pearl.
„Pochopitelně,“ konstatoval Nift.
Pearl ho zpražila pohledem, jako by byl ten největší zvrh­
lík na světě.
„Takoví chtějí mít především všechno pod kontrolou,“
vysvětloval dál. „Z  toho důvodu umírají jejich oběti tak
zdlouhavě a pomalu.“
„Skoro to vypadá, že ji rozebral jako panenku, aby zjistil,
jak je udělaná,“ poznamenala Pearl.





25
Quinn ji musel dát za pravdu. „Rozřezal ji pilou a posklá­
dal,“ konstatoval. „Myslíš, že to opravdu provedl takhle?“
„Já bych to tak udělal,“ řekl Nift a mrknul na Pearl. „Kdy­
bych se chtěl dopracovat ke stejnému výsledku. Samozřejmě,
já jsem profesionál. Odvedl bych přesnější a elegantnější prá­
ci.“ Ukázal směrem k mrtvé. „Tenhle chlap je řezník, ale jistý
potenciál má.“
„Jako chirurg,“ konstatovala Pearl.
Nift se na ni usmál. „Ne, jako sériový vrah.“
Renz se podíval na hodinky. „Dnes dopoledne mám řadu
důležitých schůzek.“
A  my nemáme nic. Pearl uvažovala o  Renzovi s  Niftem.
Ovládej se, říkala si.
„Zastavím se za vámi pro smlouvu a vyzvednu si nějaké
policejní odznaky,“ řekl Quinn. „Pak se půjdeme porozhléd­
nout po jejím bytě.“
„Technici z  kriminálky ho už prošli,“ řekl Renz. „Nic
ne nasvědčuje tomu, že by tam vrah byl. Nic neobvyklého.
Všechno uklizené, pokud nepočítáme podprsenku velikosti
D přehozenou přes židli v  koupelně. Na  tenhle případ vám
přidělím Helen.“
Helen Imanová byla policejní psycholožka a  odbornice
na psychologické profily zločinců. Měřila dobrých sto deva­
desát, bylo jí přes čtyřicet a vypadala jako trenérka ženského
basketbalového týmu. Zároveň však byla jedinou profilist­
kou, na  kterou Quinn dal. Používala sice všeobecně známé
floskule, měla ovšem nezpochybnitelné výsledky.
„Ví už o tom?“ zeptal se Quinn.
„Ví. Před polednem ji za vámi pošlu, abyste ji s případem
obeznámili. Nezapomeňte, že je vám k ruce, ale pracuje pro





26
John Lutz
mne.“ Usmál se. „Bude to muset vybalancovat, je na  to ov­
šem zvyklá.“
„Kdo našel tělo?“ zeptal se Quinn.
„Nějaká běžkyně, ranní ptáče. Stejně posedlá zdravou ži­
votosprávou jako oběť. Jmenuje se Rose Darlingová.“ Renz
se znovu podíval na  své zlaté náramkové hodinky. „Až do­
stanu zprávu z  kriminálky, pošlu vám ji faxem. Ale nechte
si všechny informace pro sebe. Čím dřív to média vyšťourají
a čím víc toho budou vědět, tím těžší bude toho rapla vypá­
trat a chytit.“
„S  médii toho moc nenaděláme,“ namítl Quinn. „Aby­
chom to utajili, museli bychom Rose Darlingovou uplatit
a poslat ji na dovolenou do nějakého zapadákova.“
„Takhle pracují zločinecké gangy,“ poznamenal Renz.
Pearl potlačila úšklebek. Ovládej se.
„Jen ať Rose Darlingová mluví,“ pokračoval Renz. „Před­
stoupím před občany a  budu jim čelit s  otevřeným hledím.
Jen se nebudeme zmiňovat o  způsobu smrti a  zvlášť o  tom
rozporcování. A  dopřejeme si několik dnů, než zveřejníme
identitu oběti.“
„Nedostatek informací a nepřesvědčivá historka ty dravce
z médií rozzuří. Budou cenit tesáky a domáhat se odpovědí.“
„Bez obav,“ řekl Renz. „Mám na to člověka, který to s ni­
mi skoulí.“
„A kdo to je?“ chtěl vědět Quinn.
„Vy. “





27
5
Jordan Kray seděl ve svém bytě a na malé ploché obrazov­
ce sledoval zprávy. I  když by si bez problémů mohl dovolit
větší televizi, na zprávy se rád díval na malé, protože tak lépe
dokázal obsáhnout jejich sdělení. Porozumět jim. Pochopit,
jak se věci mají, jak fungují.
Seděl s koleny u sebe, nohy v punčochách, lehce bokem.
Do bytu s velkým obývacím pokojem a výhledem na ulici le­
movanou stromořadím se přestěhoval před rokem, když mu
„dobře promyšlená finanční strategie“ vynesla neočekáva­
né zisky. Převedení peněz z účtů jeho obětí pro ně sice bylo
bolestné, ale jeho těšilo. Jejich agónii si připomněl, kdykoliv
ve dveřích otočil klíčem.
Na  světě existovaly dva druhy lidí. On patřil k  vítězům
a  na  ostatních nezáleželo. Jakmile byli mrtví a  logicky jim
už o nic nešlo, přivlastnil si jejich majetek. Hotovost, šperky,
cenné starožitnosti... všechno, co šlo zpeněžit, se stalo sou­
částí jeho portfolia podílových a  burzovně obchodovaných
fondů. Pokladnice samotného Satana otevřená pro jednoho
z jeho učedníků.





28
John Lutz
Nedávno se zastavil v obchodě na Broadwayi a v oddělení
kuchyňských potřeb si koupil dva stejné automatické přístro­
je na opékání toastů – jeden k používání a druhý na rozebrá­
ní, aby porozuměl, jak přesně takový přístroj pracuje. Vy­
hazuje opečené krajíce chleba ve chvíli, kdy jsou dostatečně
opečené, nebo je to jen otázka času? Jako že k opečení chleba
je potřeba určitá doba a  tím to hasne. Jednoduché. Žádný
termostat, nic, čemu by Jordan nerozuměl.
Co ale časový spínač? Jestli tam nějaký je.
Pohlédl na obrazovku. Dva tábory lidí v typických arab­
ských hábitech po  sobě házely kameny, zatímco ti, kteří se
demonstrace neúčastnili, se krčili v úkrytech a snažili se za­
chránit si holý život. Jsou to vůbec aktuální zprávy?
Vrátil se opět k přístroji a s pomocí šroubováku odstranil
chromovaný kryt.
Byly tam topné pružiny, mezi něž by se vešel jen velice
tenký krajíček chleba. Tělíska se pravděpodobně rozžhaví do
ruda a budou hřát, dokud se chleba dostatečně neopeče.
Ale jak to opékač pozná?
Na televizní obrazovce se na  scéně objevil otlučený ná­
klaďáček s korbou. Z boků začali seskakovat muži s automa­
tickými puškami, které vypadaly jako kalašnikovy, zatímco
auto se sunulo ulicí směrem k vrhačům kamení.
Vrah ještě naposledy pohlédl na  televizi a  opět se vrátil
k  opékači. Ukázalo se, že to, co považoval za  topná tělíska,
jsou vlastně pružinové lamely, které mají za úkol držet krajíc
v takové pozici, aby se nedotýkal skutečných topných spirál.
Protože se vrah nechtěl napálit podruhé, nechal chromo­
vaný přístroj odkrytý a  zapojil přívodní šňůru do  zásuvky.
Nevložil dovnitř sice žádný toast, ale stiskl páčku na opékání.





29
Za  necelou minutu se topné spirálky rozžhavily dočer­
vena.
Z televize se ozval rachot automatických zbraní a udýcha­
ná reportérka začala mluvit o „armádě a teroristech“.
Došlo i na několik explozí. Náklaďáček, který před chvílí
přijel do záběru, ležel teď převrácený a hořel. Lidé přebíha­
li v  předklonu nějakou arabskou ulici a  snažili se uniknout
palbě.
Vrah přístroj vypnul a nechal ho chladnout. Už na to při­
šel. Už věděl, jak funguje. Přesněji řečeno, jak tenhle druh
opékačů funguje. Aby se chleba nespálil, ale správně zhnědl,
hlídá podle všeho časový spínač a nikoliv termostat, jenž by
kontroloval teplotu.
Z obrazovky se linul zvuk hlučícího davu.
Vtom se ozvalo tichounké ponk!, z opékače vylétla nece­
lé tři centimetry dlouhá pružina a přistála na stole. Vrah se
sklonil nad přístroj a zkoumal jeho mechanismus. Vůbec ne­
tušil, odkud mohla pružina vylétnout, ale nijak ho to nezne­
pokojovalo. Pokusí se na to přijít později. Nebo to možná ani
nebude potřeba a opékač bude fungovat i bez ní.
Měl podezření, že čím dražší přístroj, tím spíš bude mít
nějaký termostat, který ohlídá teplotu lépe než pouhé nasta­
vení času. Tenhle byl ale levný, koupený kvůli výzkumu a ne
pro parádu. Nastal čas dát ho zase dohromady.
Nějak to ale nešlo. Rozhodně nevypadal tak jako původ­
ně. Vrah nebyl spokojený. Chromovaný kryt nedržel rovně
a  zdálo se, že praskl bakelitový konec páčky na  zasouvání
a vysouvání krajíců.
Vzal menší šroubovák a zkoušel jím kryt opékače narov­
nat. Stačily by mu tak tři čtyři milimetry. Hlaďoučké chro­





30
John Lutz
mované šasi stále pořádně nesedělo. Znovu do  něj šťoural
šroubováčkem.
Jauvajs!
Ta blbá věc je pořád horká!
A ta pitomá pružina se snad skutálí ze stolu.
Vydal se ke dřezu a natočil si sklenici studené vody. Pak
si sedl na barovou židli u kuchyňského pultu a máčel si prsty
ve vodě.
Opět se zadíval na obrazovku. Někdo, nebylo poznat jestli
žena nebo muž, hořel a plazil se pryč od náklaďáčku zachvá­
ceného plameny.
Vůz vzápětí explodoval. Postava snažící se uniknout do
bezpečí se ocitla uprostřed ohnivé koule.
Vrah vytáhl ruku ze sklenice s  vodou a  osušil si prsty.
Spálenina sice nevypadala vážně, ale bude si ji muset ošetřit
mastí a obvázat. Vrátil se k sestavování přístroje.
Na obrazovce se objevil muž sedící na kraji postele v do­
konale vyžehleném pyžamu a jal se promlouvat o výhodách
nové pilulky, která pomáhá lidem usnout a není přitom ná­
vyková. V  některých případech dokonce napravuje i  poru­
chu erekce.
To vrahovi připomnělo porouchaný opékač. Tentokrát si
bude dávat větší pozor.
Věnoval se mu až do chvíle, kdy z úst moderátora zaslechl
jméno Lois Grahamové.
Odložil přístroj a zadíval se na televizní obrazovku. Mo­
derátor, Tad něco, rozmlouval s detektivem, jenž mu připa­
dal povědomý. Byl to Frank Quinn. Vrahovi trvalo jen pár
vteřin, než ho poznal. Kdo by si ho mohl splést? Měl impo­
zantní figuru a  na  miláčka davů trochu příliš hrubě tesa­





31
nou tvář, nicméně trocha ošklivosti některým ženám impo ­
nuje.
„V  této chvíli pátráme po  neznámém vrahovi,“ říkal
Quinn. „Zdá se, že zpanikařil, pravděpodobně ho někdo ne­
bo něco, například zvíře, vyrušilo. Bohužel se tu nikdo neob­
jevil včas, aby oběti zachránil život.“
Vrah téměř vyprskl smíchy. Jako by ji snad někdo mohl
zachránit, se všemi těmi vnitřnostmi rozloženými v  trávě
a tělem poskládaným jako puzzle.
Byl na svoje dílo hrdý.
„Jde o celkem obvyklý případ,“ tvrdil Quinn.
Vrah se usmál. Lžeš!
„Přesto bychom rádi znovu varovali návštěvníky parku,“
pokračoval detektiv. „Za denního světla jsou některá zákou­
tí malebná a  bezpečná, po  setmění to však přestává platit.
Central Park je nádherné místo, ale nechoďte tam po západu
slunce.“
„Do Central Parku?“ tvářil se moderátor Tad nevěřícně.
„Do jakéhokoliv parku. Zbabělí vrazi, tohoto nevyjímaje,
se ve tmě cítí jako doma.“
Zbabělý? Vrah sevřel ruce v pěst.
„Než to zkusí znovu,“ pokračoval Quinn, „chytneme ho.
Vrazi jako tento prahnou po dopadení. Zkušenosti nás nau­
čily, že se nejedná o zvlášť inteligentní lidi.“
Lžeš!
„Jsou tak pohlceni svými nutkavými představami, že ne­
jsou schopni uvažovat logicky.“
Lžeš! Kdyby Bůh nechtěl, abych tohle dělal, proč by mi
to dovolil? Proč by mě k tomu nabádal? Proč by stál na mé
straně?





32
John Lutz
Kamera teď zabírala pohledného moderátora, jenž si bez­
děky uhladil vlasy. „Takže i přesto, že tu po něm zůstala za­
vražděná žena a zármutek rodiny – soucítíme s nimi –, byste
řekl, že jde o naprosto obyčejného vraha?“
Pověz jim o  těch vnitřnostech, o  tom, jak je rozsekaná
na kusy!
„Ano. Jde jen o  další odpornou vraždu, pravděpodobně
spáchanou z náhlých pohnutek jakéhosi maniaka.“
Lžeš! Lžeš!
Moderátor Tad zakroutil hlavou. „Jak smutné...“
Lžeš!
V záběru se znovu objevil Quinn, hleděl přímo do objek­
tivu. „Je to v podstatě nemoc, která někdy může zaskočit i ty
nejlepší z nás.“
„Takže tenhle vrah je duševně nemocný a  tímto způso­
bem tiše volá o pomoc?“
„Obvykle to tak bývá.“
Lži na pokračování.
Quinn si představil vraha někde pěkně uvelebeného s no­
hama na stole, jak sleduje televizi.
Budeš litovat.





33
6
Ve  výhledu jim bránily stromy. Nebo bylo už moc šero,
v oknech se odrážely odlesky a skla se proměnila v zrcadla.
Od  obyvatel domů v  ulici naproti parku, kteří měli výhled
na  místo činu, se pomoci nedočkali. Ani jeden z  možných
svědků se v danou dobu nedíval z okna.
Alespoň to tvrdili.
Sal, Harold a  Fedderman po  celý den klepali na  dve­
ře a pokaždé odcházeli s nepořízenou; nikdo nepotvrdil, že
by zahlédl vraždu Lois Grahamové. Všichni tři detektivové
věděli, že někteří možná neřekli všechno. Lidé se nechtěli
do události zaplést; mohlo by je to nějak pošpinit, dovést až
k nějakému přečinu, který spáchali, aniž si toho byli vědomi,
vtáhnout do  policejního systému, a  ať už právem nebo ne­
právem, navěky jejich jména poznamenat.
Lidé se víc než kdykoliv dřív nechtějí objevovat v  něja­
kých seznamech. Jakýchkoliv.
Po obědě pokračovali Sal s Haroldem v rozmluvách s oby­
vateli v sousedství parku, zatímco Quinn s Feddermanem se





34
John Lutz
už podruhé vypravili do bytu zavražděné. Hleděli na štos čis­
tých papírů vedle tiskárny. Vůbec by nebylo od věci, kdyby se
odněkud vynořil její laptop nebo chytrý telefon s informace­
mi, s jejichž pomocí by usvědčili vraha.
Prohledali celý byt, na nic užitečného však nenarazili. Za­
řízení bylo pěkné, ale nijak honosné. Jeho styl nejlépe vysti­
hoval výraz eklektický.
„Teď mě napadá,“ řekl Quinn, „nebyl v  ložnici ještě mi­
nule koberec?“
Fedderman si mnul bradu a přemýšlel. „Byl,“ řekl po chví­
li a zdálo se, že si je naprosto jistý. „Docela malý. Vypadal spíš
jako předložka.“
Snažili se vzpomenout si ještě na další věci, které zmize­
ly. Ničím si však nebyli jistí. Snad jen nějakými skleničkami
a talíři, které předtím viděli v příborníku v kuchyni.
„Nestály u  kuchyňského stolu tři židle namísto dvou?“
uvažoval nahlas Fedderman a  ukazoval na  nevelký stůl se
sklápěcí deskou a  dvěma dřevěnými ošoupanými židlemi,
které vypadaly, jako by je někdo přinesl ze školy.
„Možná jo,“ připustil Quinn.
„Vybavuju si to proto, že ta třetí židle nevypadala jako ty­
hle dvě. Byla trochu větší a bylo na ní vyřezané nějaké muž­
ské jméno.“
„Že by patřilo našemu vrahovi?“ řekl Quinn, ale sám
o tom pochyboval.
„Ledaže by se jmenoval Thonet,“ odpověděl Fedderman.
Pokračovali v prohlídce. Stejně jako minule ani teď nena­
šli nic, co by nasvědčovalo tomu, že oběť před vraždou ně­
kdo vydíral nebo pronásledoval. Kabelka nalezená na místě





35
činu vedle jejího těla obsahovala obvyklé předměty, které bý­
vají v  dámských kabelkách k  vidění – zmuchlaný kapesník,
hřeben, rtěnka, velký kroužek na klíče s přívěskem v podobě
obřího čtyřlístku, který když se zmáčkl, trochu svítil, hod­
ně tmavé sluneční brýle vyrobené na  Tchaj ­wanu a  několik
starých lístků do divadla a kina. Dále v ní byla peněženka se
dvěma dvacetidolarovými bankovkami a  obvyklým množ­
stvím drobných, platební karta a  vizitky. Nenašel se řidič­
ský průkaz (což v  New Yorku není zas až tak překvapivé),
měla však v  kabelce plastovou kartičku sloužící jako legi­
timace do  posilovny (všechny chodí do  posilovny, pomys­
lel si Quinn). Chyběly klíče. Detektivové předpokládali, že
vrah poté, co ji zavraždil, sebral klíče od bytu a vydal se k ní,
aby ukradl počítač. Zřejmě se obával, že by v něm mohlo být
něco, co by jej usvědčilo.
Třeba ukradl i  kobereček a  dřevěnou židli, uvažoval
Quinn.
Telefonát s místním obchodníkem se starožitnostmi vrhl
na záležitost trochu světla. Starožitník si nejprve vyslechl
podrobný popis chybějících předmětů. Pak Quinnovi sdě­
lil, že kobereček by musel nejprve vidět, aby dokázal odhad­
nout jeho hodnotu, ale dřevěná židle, pokud by šlo o originál
v dobrém stavu, by mohla stát i několik tisíc dolarů.
Podle všeho vrah tedy sebral oběti počítač a  pak se vrá­
til, aby odnesl i cenné a dobře prodejné věci. Quinn předpo­
kládal, že se oblékl jako nějaký dělník nebo údržbář a prostě
a  jednoduše z  budovy zamířil k  autu s  židlí a  koberečkem
v podpaží.
Detektivy ale nejvíc zaujala a naštvala jiná věc – vrah se
vrátil do bytu pro cennosti pravděpodobně v době, kdy oni
někde obědvali.





36
John Lutz
• • •
Poté, co Rose Darlingové skončila pracovní doba – pra­
covala v Coaxly and Simms v inzertním oddělení –, zamířila
domů. Vešla do bytu, zavřela za sebou dveře a zamkla všech­
ny zámky. Vyhledala si veškeré dostupné informace o vraždě
a podívala se na zprávy.
Jak se něco takového mohlo odehrát v  její bezprostřed­
ní blízkosti? Když tu ubohou ženu vraždili, procházela právě
kolem. Strach ji tehdy přiměl, aby vzala nohy na ramena.
Znovu si vybavila naléhavý záchvěv strachu, který pocíti­
la, když tamtudy běžela. Její podvědomí muselo něco vytušit.
Pocit úzkosti byl tak intenzivní!
Rozhodla se, že dnes večer, když to neskutečné vedro ne
a ne polevit, běhat nepůjde. A už vůbec ne do parku. Přemýš­
lela, jestli se ještě někdy bude při tréninku cítit bezpečně.
Usmyslela si, že počká, dokud ten pošahaný vrah nebude
pod zámkem. Nebo pod drnem (jak doufala). Teprve pak za­
čne zase běhat. Ale jen po chodnících nebo cestičkách, kudy
chodí lidé. Vzápětí si ale uvědomila, že i  to by mohlo být
nerozumné. Při své rychlosti by na  sebe strhávala veškerou
pozornost.
Veškerou.
Zesílila klimatizaci, posadila se do sedačky a skopla z no­
hou lodičky na vysokém podpatku. Vzpomněla si, jak ji táta
v  dětství častokrát varoval: nevyčnívej z  davu, usnadňuješ
těm parchantům práci.
Ještě nikdy tátově podivné poučce tak nevěřila.
Uvelebila v polštářích a oddala se vzpomínkám na všech­
ny otcovy rady a moudra.





37
7
„Tamhle zastřelili Lennona,“ poznamenal Sal Vitali, když
s Haroldem Mishkinem kráčeli po Central Park West a vra­
celi se k autu.
Před nimi se vynořila zdobná kamenná budova tvořící
celý jeden blok.
„Toho ruskýho revolucionáře, nebo toho zpěváka?“ zeptal
se Harold.
Protože si Sal nebyl jistý, jestli si Harold na  troubu jen
hraje, zavrčel: „Zpěváka.“
Haroldův lehce nezaujatý výraz se nezměnil, ačkoliv vy­
dal jakýsi sotva slyšitelný zvuk, který mohl znamenat cokoliv.
Detektivové právě dokončili výslechy nejbližších sousedů
Lois Grahamové. Chtěli je zastihnout po práci, dřív než za­
čnou večeřet, protože lidé nemají rádi, když je někdo vyrušu­
je při jídle nebo je od něho dokonce zdržuje.
Oba usoudili, že by mohlo být zajímavé ještě jednou si
promluvit se sousedem z  horního patra, jakýmsi Masterso­
nem. Při prvním rozhovoru se jim zdál nervóznější, než bývá





38
John Lutz
obvyklé. Možná to ale bylo jen kvůli tomu, že z  bytu čpěla
tráva. On i jeho třiadvacetiletá prsatá společnice Mitzy pří­
sahali, že v den vraždy byli od večera do rána výhradně v po­
steli. Poslouchali CD s písničkami Harryho Connicka junio­
ra. Harold to považoval za nepravděpodobné, i když sám měl
tohohle zpěváka rád.
Dnes večer, když jim Masterson otevřel (říkejte mi Bat,
každý mi tak říká), nebylo po Mitzy ani vidu ani slechu.
Bat nabídl Salovi s  Haroldem, aby se posadili na  sedač­
ku, a sám se uvelebil naproti nim v rozvrzaném starém ušá­
ku, který pod jeho vahou celý úpěl. Harold si uvědomil, že
Mas terson mu připadá mohutnější než při první návštěvě;
byl svalnatý a měl široký hrudník.
„Mitzy tu dnes večer není?“ zeptal se Sal.
Masterson pokrčil rameny. V ušáku to byl docela složitý
pohyb, ale dokázal to. „Je v kroužku šití. Má partičku podob­
ně ujetých ženských, které sedí, drbou, šijí a vyšívají. Pak tím
obdarovávají lidi, které mají rády. Já už mám těch krámů to­
lik, že nevím, co s nimi.“ Znovu a se stejným úspěchem po­
krčil rameny. „Kéž by letos přišla jen s vyšívanou kravatou se
Santa Clausem.“
„Myslíte jen v kravatě? To by nemusel být špatný pohled,”
poznamenal Harold.
Masterson se na Harolda podíval stejně jako Sal. Harold
si toho vůbec nevšiml.
Sal čekal, že Masterson pokrčí rameny potřetí, ale ten jen
zůstal sedět, jako by ho dva dřívější pokusy a  tahle krátká
rozmluva už dostatečně vyčerpaly. Harold na  některé lidi
takhle účinkoval.





39
„Nechtěl byste včerejší výpověď nějak doplnit?“ pokračo­
val Harold.
Masterson jen tázavě povytáhl obočí, krčení ramen už
bylo dost. „Myslíte, jestli jsem si jako na něco nevzpomněl?“
Sal s Haroldem jen mlčky seděli a čekali.
„Vzpomínám si, že jsem jel s Lois Grahamovou dolů vý­
tahem. Měla s sebou pytlík s popcornem. Je to – byla to – po­
hledná žena. Ten typ, který nikdo nepřehlédne.“
„Byli jste vy výtahu sami?“ zeptal se Sal.
„Ano, jen my dva. Oba jsme vystoupili dole v hale. Já si šel
vybrat schránku. Ona vyšla ven a zamířila pryč.“
„Znala se s  Mitzy?“ zeptal se Sal, aniž by přesně věděl
proč.
Mastersona jeho otázka nijak nezaskočila. „Pokud vím,
ty dvě se nikdy nesetkaly. Ani já jsem se s  Lois Grahamo­
vou prakticky neznal. Byli jsme, jak se říká, sousedi, co se
zdraví.“
„Nic jste spolu neměli?“
„Ani náhodou. Viděli jste přece Mitzy.“
„Měla v očích určitou jiskru,“ připustil Harold.
„Nuže,“ řekl Sal a zaklapl notýsek, „nechystáme se ji za­
tknout pro podezření z  vraždy, ale s  tou jiskrou by si měla
zajít k doktorovi.“
Bat Masterson a  Harold se zatvářili nejprve překvape­
ně, jen co však pochopili, že Sal žertuje, zjevně se jim ulevi­
lo. V tu chvíli se k nim připojil i Fedderman, který se vracel
z výslechu v jednom ze sousedních bytů.
Všichni tři detektivové poděkovali Mastersonovi za spo­
lupráci, vyšli z  budovy a  zamířili k  vozu, jenž nenesl žádné
policejní označení. Jejich dlouhý pracovní den byl u konce.





40
John Lutz
Když procházeli kolem místa, kde byl zastřelen John
Lennon, všimli si dvou postávajících dívek. Jedna si místo,
kde Lennon padl mrtvý k zemi, fotila na mobil. Druhá na něj
hleděla s pohnutím, slzy na krajíčku.
„Tady střelili toho Rusa,“ procedil skrz zuby Sal.
„Jo, jo,“ odtušil Harold.
Z  úzkého temného zákoutí mezi dvěma budovami vy­
stoupila zpustlá postava a pajdala jim v ústrety. Fedderman
vysoukal ruku z rozepnutého povlávajícího rukávu bílé koši­
le a položil ji na pažbu pistole v pouzdře u pasu.
Z  muže se vyklubal bezdomovec v  pobryndané a  roztr ­
hané stoleté sportovní bundě, kdysi šedé, a  v  neuvěřitelně
zmačkaných a  neforemných džínech. Z  dlouhého vyhublé­
ho obličeje mu trčel mnohokrát zlomený nos, po  sanici se
mu táhla hluboká jizva. Mohlo mu být čtyřicet stejně jako
devadesát. Tohle dělá z lidí ulice. Jakmile to vzdají, stane se
pánem času ona.
Zastavil se sotva metr před nimi, takže i Harold se Salem
se museli zastavit.
„Viděl jsem, co se stalo,“ pronesl hlasem skoro stejně
chraplavým, jako měl Sal. „Viděl jsem to všechno. Celý to za­
čalo popcornem.“
Oba detektivové na sebe pohlédli.
„Jak se jmenujete?“ zeptal se Harold.
Sal obrátil oči v sloup. Byl unavený a bolely ho nohy. Ne­
měl náladu zapřádat hovory s nějakým pobudou.
„Vystačím si jen se Spudem.“
Harold sehrál divadýlko se svým notýskem v  kožených
deskách a  naoko si poznamenával jeho jméno, jako by to
bylo kdovíjak důležité. „Chápete, že jsme od policie?“





41
„Jeho jsem na  poldu šacoval,“ ukázal na  Sala. „S  váma
jsem si nebyl jistej.“ Utřel si nos hřbetem ruky. „Vy vypadáte
jako týpek, co v dětství nekopnul do meruny.“
„Vzhled může klamat,“ odvětil Harold zjevně dotčený
Spudovým úsudkem.
„Na škole platil za slušnýho rozehrávače,“ zalhal Sal.
Spud si Harolda pochybovačně změřil. „Fakt?“
„Nevynechal jsem jediný zápas,“ řekl Harold. Zasunul
palce za opasek, aby odhalil pouzdro s pistolí. S mohutným
šedivým knírem a  zbraní na  boku náhle připomínala jeho
poměrně křehká postava pistolníka z divokého Západu. „Teď
nám povězte všechno o tom popcornu,“ vyzval ho.
Spud spustil jakoby bez zájmu. „Ta ženská seděla na  la­
vičce a krmila holuby popcornem, kterej jim ale z nějakýho
důvodu moc nejel.“
„Třeba byl žluklej,“ uvažoval Harold. „Některý holubi
jsou vybíraví.“
Spud si mnul zarostlou bradu, strniště šustilo ostošest.
„Teď si to taky říkám. My dva uvažujem dost stejně.“
„Kdo byla ta žena, co krmila holuby popcornem?“ vložil
se do toho Sal.
„Nevím, jak se jmenovala. Nikdy předtím jsem ji neviděl.
Pak přišel ten chlap a dali se do řeči.“
„Ta dívka a nový příchozí?“
„Ta dívka a holubi,“ nevydržel to Sal. Harold by jednoho
umořil.
„Popište ho.“
„Docela prcek, měl sepraný džíny, košili s  krátkým ru­
kávem a  zvednutým límečkem. Na  hlavě nakřivo nasaze­





42
John Lutz
nou baseballovou čepici, jedno ucho schovaný, druhý venku.
To ucho mu tak nějak divně trčelo. Vypadalo srandovně.“
„Jak srandovně?“
„Bylo zašpičatělý.“ Spud se zamyslel. „Jednou jsem se
ožral a viděl jsem leprikóna s ušima stejnejma, jako měl on.“
„Pravý ucho? Nebo levý?“
„Pravý, řek bych. Možná obě. Těžko soudit, když měl tak
divně naraženou kšiltovku.“
„Odkud byl ten popcorn?“ zeptal se Harold.
„Jak to mám krucinál vědět. Házela jim ho ta ženská, ale
holubi se ho ani nedotkli, dokud nevstala, že jako odejde.
Pak se jich pár přiblížilo a začali ho zobat.“
„Co ten chlap?“ zeptal se Sal.
Spud si začal opět mnout strniště na bradě. Harold si ne­
byl jistý, jestli pobuda smrdí spíš po ginu nebo po naftě. „No,
museli se znát, nebo jí musel vyžvanit díru do hlavy, protože
odkráčeli spolu. Sebral svůj bágl a odešli.“
„Bágl?“ zavětřil Sal.
„Jasně. Velkej, modrej, se spoustou přezek.“
„Vypadal, že je těžký?“
„To ne.“
„Kam šli? Opustili park?“
„Ne. To vím jistě. Tak trochu jsem je sledoval, měl jsem
pro to svoje důvody.“
Sal si jeho důvody uměl snadno domyslet. Při nejbližší
příležitosti by po  nich vyrukoval, sebral chlapovi peněžen­
ku a zdrhnul. Oběť nečekaného útoku by se sotva zmohla na
pronásledování.
„Myslíte, že byste tu ženu dokázal identifikovat?“ zeptal
se Sal.





43
Spud si znovu promnul bradu a usmál se tím nejohavněj­
ším způsobem, jaký kdy Sal s Haroldem viděli. „Chcete říct
její hlavu?“
Spud protestoval, ale Sal s  Haroldem ho dopravili do
Quinnovy detektivní kanceláře, aby podepsal svědeckou vý­
pověď. Vlastně se ani moc nebál, protože v  Salovi s  Harol­
dem ani v nikom z dalších Quinnových lidí neviděl typické
policajty, které znal. Kdyby to totiž byli tamti policajti, ne­
chovali by se k  němu tak hezky. Dokonce by ho možná se­
brali pro potulku.
Těmhle šlo o spolupráci, tohle nebyli frajírci, co se na něj
vytahují.
Sal s  Haroldem se jali sepisovat vlastní hlášení, zatímco
Quinn s Feddermanem naložili Spuda do Quinnova starého
černého lincolnu a odvezli ho na patologii.
Quinn doufal, že by mohli na něco kápnout, i když velké
naděje si nedělal.
„Připadám si jako starosta,“ řekl Spud, zabořil se do pře­
pychového sedadla a založil si ruce na prsou. „Moje panství
se rozkládá hnedle tamhle za okýnkem.“
Quinn v  duchu uvažoval, co by si asi myslel opravdový
starosta. Šlápl na plyn.
Fedderman zas přemýšlel, jestli budou muset dát auto vy­
dezinfikovat. Zdálo se však, že Quinnovi to je jedno. Priori­
tou byl ten chlap, ostatní šlo stranou.
Jak se ukázalo, Spud byl bývalý mariňák, kterého nějaká
patologie nemohla rozházet, protože během irácké operace
Pouštní bouře zažil mnohem horší věci. Když mu na pitevně





44
John Lutz
ukázali fotku Lois Grahamové, jen zahuhlal: „No jo. Je to ta
samá ženská. Měla holt smůlu.“
„Možná jste ji viděl s vrahem,“ poznamenal Quinn.
Spud povytáhl přerostlé prošedivělé obočí. „Vy myslíte, že
to udělal pan Popcorn?“
„Přesně tak.“
„Možná. Ale do  tváře jsem mu moc neviděl. Říkal jsem
vám, že vypadal jako skřet.“
„Leprikón.“
„To že jsem říkal? Měl jsem říct spíš skřet. Leprikóni ne­
musej bejt vždycky špatný. Skřeti jsou horší. Do všeho šťou­
raj a  jsou strašně škodolibí. A  nikomu neukážou zlatej po­
klad.“
„To je fakt hnusný,“ konstatoval Quinn.
„Je vypsaná nějaké odměna?“
Quinn se zadíval na odrbaného svědka na zadním seda­
dle, kde na něj dozíral Fedderman. „Když ho dokážete pola­
pit, zaplatím vám něco z vlastní kapsy.“
„Kolik?“
„Přiměřeně. Ale pamatujte si, vaše výpověď by byla bez­
cenná, kdybychom vám za ni platili.“
„Vůbec by mi nezáleželo na značce.“
Quinn si uvědomil, že smlouvají o láhve a nikoliv o dola­
ry. Pousmál se. Spud by se na starostenský úřad fakt nehodil;
neměl na to ambice ani odvahu. Tím lépe pro něho. „Až toho
skřeta polapíte, dejte vědět a  můžeme si promluvit.“ Podal
Spudovi vizitku. „A zavolejte mi nebo vzkažte, kdybyste ká­
pnul na něco důležitého.“
Spud si vzal vizitku a ledabyle zasalutoval.





45
Vyrazili od patologie a zavezli ho zpátky k parku, kde se
dal se Salem a  Haroldem poprvé do  hovoru. Vedle vchodu
z Jednaosmdesáté stál stánek s občerstvením. Quinn koupil
Spudovi slaný plněný šáteček a  pomerančovou limonádu.
Zároveň si všiml, že pouliční prodavač nabízí i popcorn.
Také ho napadlo, že by měl Spuda varovat, aby byl opatr ­
ný a zvlášť si dal záležet na výběru místa k přenocování.
Pak si však uvědomil, že Spud tohle moc dobře ví. Žít na
ulici znamená být neustále ve střehu.
Balíček, který Quinn našel ve schránce na dopisy, nedo­
ručila jeho detektivní kanceláři pošta. Nebyl ofrankovaný,
Quinnovo jméno i  adresa byly úhledně nadepsané černou
fixou. V  levém horním rohu, kde bývá uvedena zpáteční
adresa, stálo stejně úhledným rukopisem: Jack Kerouac. Nic
dalšího.
„Kerouac, ten spisovatel?“ zeptal se Renz, když mu Quinn
popsal balíček do telefonu.
„Vypadá to tak,“ řekl Quinn. „Zřejmě ho někdo přinesl
osobně.“
„A proč voláte mně?“ divil se Renz. „Proč nejste v terénu
a nepátráte po tom, kdo vám to strčil do schránky?“
„Ze tří důvodů. Chci, abyste o balíčku věděl dřív, než ho
otevřu.“
„A dál?“
„Chci, abyste v okamžiku, kdy ho otevřu, byl na drátě.“
„A...“
„Chci, abyste slyšel, co jsem si myslel vteřinu předtím, než
ta bomba explodovala.“
Na druhém konci se rozhostilo ticho.





46
John Lutz
Po chvíli se Renz konečně ozval. „Fakt si myslíte, že v ba­
líčku může být nějaká miniaturní bomba?“
„Mohla by.“
„Policie má pyrotechnickou jednotku. Proč to nenecháte
otevřít ji?“
„Nejsem si jistý, jestli by byl jejich zákrok opodstatněný,“
připustil Quinn. „Můžu balíček opatrně prozkoumat, zjistit,
o co jde, a pak, když bude potřeba, zavolat odborníky.“
„To je šílenství. Jestli jde o bombu nebo nástražný systém,
co rozpráší antrax, máme lidi, kteří vědí, jak... Okamžik,
Quinne.“
Asi za dvě minuty se Renz vrátil k telefonu. „Zůstaňte na
místě a  toho balíčku se ani nedotýkejte. Pyrotechnická jed­
notka je na cestě.“
„Co se děje, Harleyi?“
„Právě mi na  stůl donesli poštu. Je v  ní stejný balíček,
o jakém mluvíte vy.“
Quinn vzdychl. „Dobrá, Harleyi, myslím, že bude lepší,
když necháme zjistit, o co jde.“
„Přemýšlím, kdo ty balíčky mohl poslat. Nebo je doručit
osobně.“
„Pravděpodobně si na  to najal nějakého přiblblého
šmudlu,“ uvažoval Quinn nahlas.
„No jo. Asi by bylo lepší, kdybyste se sebral a  vypadnul
z budovy. Zařiďte, aby v ní nikdo nezůstal. Budou si myslet,
že je to cvičení.“
„Uděláte totéž?“
„Ne tak docela. Vím, co dělat, když člověk dostane antrax
nebo bombu. A  ještě něco, Quinne. Pro případ, že bychom
se už neviděli. Myslíte si, že to fiktivní jméno ve  zpáteční





47
adrese opravdu odkazuje na  Jacka Kerouaca, toho spisova­
tele?“
„Jo. Ale nechápu, co to má znamenat.“
„Jestli se nemýlím, napsal Peyton Place, že?“
„Držte se, Harleyi,“ řekl Quinn a zavěsil.
O  půl hodiny později byl balíček prohlášen za  nezávad­
ný. Quinn i  Renz obdrželi pilu ocasku se zuhelnatělou dře­


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist