načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Sítě – Petra Dvořáková

Sítě

Elektronická kniha: Sítě
Autor: Petra Dvořáková

Kniha sestává ze tří příběhů mladých žen, které mají problémy se sebedůvěrou a sebevědomím. V první povídce je hrdinka Kristýna obětí muže, který ji psychicky týrá. Z ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9%hodnoceni - 72.9% 83%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 316
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1659-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Kniha sestává ze tří příběhů mladých žen, které mají problémy se sebedůvěrou a sebevědomím. V první povídce je hrdinka Kristýna obětí muže, který ji psychicky týrá. Z původně okouzlujícího a úspěšného managera se vyklube psychopat a manipulátor. Ve druhé povídce, psané formou dopisů, si hrdinka uvědomí, že žije život, před jakým utekla z domova. Je obětí náboženského fanatika, zničená neustálými porody, unavená péčí o čtyři děti. Pomoc překvapivě hledá a nalézá u katolického kněze. Třetí hrdinkou je mladá dívka, sociopatka trpící pocitem méněcennosti, která cynicky zneužívá svého postavení a manipuluje zákazníky. Rodičům novorozeňat nabízí odběr pupečníkové krve, ač ví, že se jedná pouze o nehorázný marketingový tah.

Popis nakladatele

Tři příběhy o tom, jak nízké sebevědomí ovlivňuje náš život. 

Jste ohroženi jen do té míry, do jaké sami sobě nevěříte. Kde je nízké sebevědomí, tam stojí nablízku i manipulátor. A hledá, jak by vás využil ve svůj prospěch. 

Kristýna se svým malým synem konečně zakotví ve vztahu s charismatickým a movitým Jáchymem. Jediným problémem je, že Kristýna si „trochu nevěří“. Začíná tedy navštěvovat psychoterapii, která ji však velmi rychle přivádí k dramatickému poznání. 

Karolína čeká čtvrté dítě a definitivně si přiznává, že opakuje nenáviděné chyby své matky. Touha vymanit se z vlivu nábožensky fanatického manžela, který striktně odmítá antikoncepci, ji přiměje oslovit starého kněze Ambrože. Dokáže ale vystoupit z bludného kruhu?

Stačilo by mít jen o trochu větší prsa a život by byl mnohem lepší. Nadinu touhu po dokonalosti neumenšuje ani fakt, že jako zdravotní sestra se denně setkává s opravdovým utrpením a smrtí. Postupně se stává cynickou obchodnicí s důvěrou a před čtenářem se na pozadí příběhu rozkrývá i zákulisí kontroverzního obchodu s ukládáním pupečníkové krve. 

Není lhostejné, zda budete vně, nebo uvnitř sítí. Rybolov začíná!

-----

„Každej chlap chce velký prsa. Každej. To je ta poslední kapka, kdy se definitivně rozhodnu.“ 

„Copak nechci být uzdravená? Copak se nechci vysvobodit ze svých zranění? Co jsem na tohle mohla odpovědět? Připadá mi, že mnohem těžší je bránit se takzvanému dobru než zlu.“ 

„Najednou zůstanete úplně sami. Jste v síti, která vás táhne jako snadný úlovek. Musíte věřit jen sami sobě. I když jste o sobě dosud
pochybovali. Pokud to neuděláte, udusíte se v nedýchatelném prostoru.“

  Petra Dvořáková (nar. 1977) je spisovatelka a scenáristka. Do povědomí veřejnosti vstoupila svým debutem, knihou rozhovorů o víře  Proměněné sny , za kterou v roce 2007 získala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika. O dva roky později jí vyšla druhá kniha  Já jsem hlad  o zápasu s mentální anorexií. V roce 2013 vydala svou první knihu určenou dětem  Julie mezi slovy , za kterou získala ocenění Zlatá stuha v kategorii beletrie pro mládež a Cenu učitelů za přínos k rozvoji dětského čtenářství; připravuje se její slovinské vydání. Novinka  Flouk a Líla  z roku 2015 je jejím dalším titulem pro dětské čtenáře. Pro Český rozhlas připravila sérii  Pohádky z parku  (cyklus Hajaja) a pro Českou televizi řadu scénářů k pořadům pro děti a mládež, např.  Planeta Yó ,  (Vel)Mistr E ,  Telefon  aj. Se svými dvěma syny žije ve Znojmě.

Zařazeno v kategoriích
Petra Dvořáková - další tituly autora:
Dědina Dědina
 (e-book)
Dědina Dědina
Chirurg -- Před sebou neutečeš! Chirurg
Vrány Vrány
Krvavý Bronx Krvavý Bronx
V bílém plášti V bílém plášti
 
K elektronické knize "Sítě" doporučujeme také:
 (e-book)
Farma Farma
 (e-book)
Já jsem hlad Já jsem hlad
 (e-book)
Provazochodkyně Provazochodkyně
 (e-book)
Grey Grey
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

příběhy (ne)sebevědomí

sítě

petra

dvořáková

host



sítě

b r n o 2016

petra

dvořáková



petra

dvořáková

sítě


© Petra Dvořáková, 2016

Photo © Věra Stuchelová, 2016

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-722-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-723-3 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-724-0 (Formát MobiPocket)


Mé tělo je jako vězení,

které mi brání tančit s těmi, jež miluji.

Avšak moje mysl má klíč.

Peter Gabriel



I.

tak tohle

jsem já

Bylo to, jako by se kolem vás stahovala veliká síť. Jenže vy jste do poslední chvíle neměli tušení, že jste hlav­

ními aktéry obrovského rybolovu. Že jste dokonce tou

hlavní kořistí. Jako byste sledovali dokumentární film v televizi očima potápěče. Rybáři spustili síť do hlubiny.

Chvíli nevíte, co se děje. Potom kamera skrze temnou

vodu zaměří první oka sítě. V té chvíli není jasné, zda je

kameraman uvnitř sítě, nebo vně. Jenže vám je to úplně

jedno. Jako diváci filmu můžete zůstat naprosto klidní.

Co na tom záleží, i kdyby byl potápěč uvnitř. Vás se to


netýká. Síť v  záběrech se pozvolna stahuje, divák už vidí celou stěnu, ryby se míhají stále hustěji, až jsou

pevně uzavřené ve vaku, který je tažen vzhůru. Teprve

teď vám dojde, jak se věci mají. A kde v tom všem stojíte

vy sami. Jenže to už je pozdě. Přesně tak to bylo. Jestli

tomu celému chcete porozumět, zapomeňte na jakou­

koliv logiku. Zapomeňte na všechny zákonitosti, podle

kterých jste se až dosud v  každodenním životě orien­

tovali. Zapomeňte na svou vysokou sociální inteligenci

i  mimořádně vyvinutou schopnost odhadnout chování

druhého člověka několik kroků dopředu. Přestaňte si věřit. Od této chvíle nevíte, jestli jste uvnitř, nebo vně.

Brr, otřásla se Kristýna. Pěšky přes půl města v takové zimě.

Rychle s  Tomíkem přeběhli silnici a  vystoupali po kamen

ných schůdkách k Magdinu domu. Chladný vzduch si brzy

našel cestu pod odstátý lem Kristýnina krátkého kabátku

a teď už měla v těle prokřehlou snad každou kost. Podzim se

ohlašoval všude, kam se jen podívala. Rychle žloutnoucí listí

poletující po chodníku a šedivé mlhy, skrze které jen sem

tam prosvitlo nízké slunce, dosvědčovaly jeho přítomnost, jak jen se dalo.

„Já, já zazvoním!“ Tomášek stejně nečekal na Kristýnin

souhlas a už dlouze tiskl tlačítko zvonku. Jako vždycky, po

myslela si. Znovu se sama před sebou zastyděla. Sice se

chtěla s Magdou poradit o jisté věci, ale moc dobře věděla,

že je to jen výmluva, aby se nemusela účastnit Magdiny ro

dinné oslavy. Zvlášť když do její rodiny nepatřila. Za všech

no mohlo Kristýnino sebevědomí. Na jedné straně ho měla

tak málo, že jí znepříjemňovalo život skoro na každém kroku. Ale na druhé straně se jí ho dostávalo pořád ještě tolik,

že by ji samo o  sobě nikdy nedokázalo přimět k  návštěvě

psycho loga. Byla to přesně ta porce sebedůvěry, která člověka netrápí „mezi svými“, ale stává se peklem ve chvíli, kdy

se má osvědčit před někým cizím. Kristýnu samotnou roz

čilovalo, že se nedokáže skoro nikdy uvolnit. Její dny byly

jeden vedle druhého napjaté jako struny, aniž k tomu měla vážnější důvod, a  co chvíli se propadala do nejistoty a  váhání. Proč se sakra pořád potřebuje o něčem ujišťovat? Je přece už dost stará a dost chytrá na to, aby věděla, že když ji Magda na oslavu zve, tak tam patří. Ostych ale nakonec —

navzdory všem Kristýniným předsevzetím  — i  tentokrát zvítězil.

12

„To jsi celá ty,“ zasmála se Magda, když konečně otočila

klíčem a  objevila se ve dveřích. Znala ji dobře. Věděla, že

Kristýna s ní touží být sama a její početná rodina by ji jen

uváděla do rozpaků.

„Lego! Chci lego!“ Tomášek se nedočkavě vrhl na kostič

ky ukryté ve skříňce s novinami. U Magdy to důvěrně znal

a vystačil si sám. Kristýna se tak mohla pohodlně uvelebit

na kuchyňské pohovce a pozorovat Magdu, jak staví vodu na

čaj. Stárne, uvědomila si, když v jejích přísně zastřižených

kaštanových vlasech zahlédla prošedivělé prameny. Kdy se to

stalo? napadlo ji. Rychle v myšlenkách zabrousila do svého

svatebního alba.

Fotky nám kazí paměť, odvážila se pípnout holka usídle

ná v  Kristýnině hlavě. Vida, fotky si opravdu pamatuje líp

než skutečnost. Na nich je Magdina tvář ještě hladká. Jenže

to už je šest let. A  od chvíle, kdy Kristýna nastoupila jako

učitelka na gymnázium a kolegyně Magda ji vzala pod své

ochranné křídlo, dokonce deset. Skoro jako kdyby byla moje

máma, vzdychla spokojeně holka.

Jen si na tobě kompenzuje, že nemohla mít děti. Vzbuzuješ

soucit, ozvali se okamžitě porotci, věční zastánci Kristýnina

rozumu a kritického myšlení. Ale dnes je Kristýna nechtěla

poslouchat.

„Škoda že nemohl přijít Jáchym,“ zalitovala nahlas, aby

přehlušila rozbíhající se hovor v hlavě.

„Však není všem dnům konec,“ usmála se Magda. Otevře

la těžké dveře vysoké lednice. „Tomík si dá zmrzlinu, viď?“

Tomášek vyskočil od stavebnice. Zmrzlinu si dá vždycky,

to Kristýna věděla moc dobře. I kdyby venku bylo dvacet pod

nulou. V rohu kuchyně byla potichu puštěná malá televize.

13

Kristýna se na moment zadívala na vrásčité struktury moř

ských korálů, které právě běžely na obrazovce.

Nejsem na tom přece tak zle, uvažovala, zatímco potá

pěč v televizi dorážel na jakousi rybu skrývající se pod úte

sem. Nekonečné spory, které Kristýna vedla sama v  sobě,

ji vyčerpávaly. Jenže jak jinak než pečlivým zvažováním

všech pro a proti se mohla ochránit před zbytečnými chy

bami? Už tak jich v  životě nadělala víc než dost. Musela

si ovšem přiznat, že žádná sebepečlivější rozvaha stejně

nevedla k  jasné odpovědi, která by jí zaručila klid. Ať dě

lala co dělala, rozum a emoce beznadějně rozdělovaly její

život na dva neslučitelné póly. Znovu se otočila k obrazov

ce. Zalitovala, že nemůže slyšet komentář celé podmoř

ské scény.

„Haló, paní zasněná!“ Někdo jí zaklepal na rameno.

S úle kem sebou trhla. Na chvíli zapomněla, kde je. Za její

mi zády stál Pavel, Magdin manžel.

„Kde se tu bereš?“ zatvářila se naoko kysele.

„To víš, vrátil jsem se po měsíci domů.“ Pavel předvedl

smrtelně vážný obličej. „Rozhodl jsem se totiž dát své drahé

ženušce k  narozeninám to nejcennější, co může muž své

choti po třiceti letech manželství dát.“

Kristýna okamžitě vytušila Pavlův obvyklý žertík. „To by

mě fakt zajímalo, co to je?“

Rozverně ji objal kolem ramen. „Milá Kristýnko, přece

svatý pokoj.“

Kristýna se zasmála: „Já věděla, že si Magda vzala toho

pravého.“

„Koukáme na ryby,“ přerušil debatu Tomášek, který prá

vě dojedl zmrzlinu a s umazanou pusou běžel k Pavlovi.

14

„Myslím, že budeš muset do toho obchodu zajít ještě jed

nou, pro kartáč,“ zděsila se Magda, když uviděla upatlanou

tvářičku. „Musíme tomuhle špuntovi vydrhnout obličej. A to

už je předškolák!“

„My to spolu nějak zvládnem.“ Pavel vzal Tomáška za

drobnou ručku a vedl ho do koupelny.

„Víš, že jsou to už dva roky, co jsme se tady s Jáchymem

seznámili?“ napadlo Kristýnu.

Magda se unaveně posadila na židli u kuchyňského stolu

a odkopla pantofle. „Představ si, že jsem si na to taky dneska

vzpomněla,“ zasmála se. „Tehdy tu byl poprvé a naposledy

s Jitkou. Letí to,“ vzdychla. Magda byla posedlá pořádáním

nejrůznějších oslav a párty, na které zvala široké příbuzen

stvo, jen aby měla pocit, že jejich dům není prázdný.

„Nebýt toho, že Pavel rozbil tu tvou památeční mísu, tak

to byla tvoje nejlepší oslava,“ přitakala Kristýna.

„Já jsem ti říkala, že nikdy nevíš, kdy potkáš toho pra

výho.“

Kristýna chvíli mlčky pozorovala Magdiny ruce. Na prs

te níčku měla navlečený žlutý, dohladka vyleštěný kroužek.

Nikdy ho nesundávala. Kristýna bezděky přejela palcem

přes svou dlaň až k místu po snubním prstenu. I po těch pěti

letech jako bych ho tam pořád měla, pomyslela na Marka a je

jich zkrachovalý vztah.

„Jáchym chce, abych začala chodit na psychoterapii,“

vy slovila nakonec to, co už několik dní zaměstnávalo její

mysl.

„Kvůli čemu?“ Magda se zvedla ze židle a začala rovnat

nádobí do myčky.

Kristýna pokrčila rameny. „Prý bych si měla víc věřit.“

15

„Fakt? To já taky,“ uchichtla se Magda. „Myslíš, že by to

teď po padesátce ještě mělo cenu?“

Kristýna se ušklíbla: „Není nad to zestárnout se zdravým

sebevědomím.“

Magda vyprskla smíchy: „Tak ti teda pěkně děkuju. A to

jsem si zrovna říkala, že padesát ještě není tak hroznej

věk.“

Kristýna odložila hromádku talířů, kterou vzala ze stolu,

a laškovně Magdu objala. „To není. Jsi pořád krásná, ale taky

máš životní moudrost.“ Potom zažadonila: „Tak mi poraď,

co mám dělat, prosím.“ Tušila, že se co chvíli rozletí dveře

a Tomášek s Pavlem budou zpátky, a před nimi o tom mluvit

nechtěla.

„A ke komu bys chodila?“ zeptala se Magda vážněji.

„Jáchym mi našel nějakou terapeutku v nemocnici. Prý

s ní dokonce už mluvil.“ Kristýna zaváhala. Má Magdě říct,

jak se Jáchym naštval, když jeho doporučení odmítla? „Taky

je někdo na Sokolce. Psychoterapeut a psychiatr v jednom.

Koukala jsem na net, má dobré reference.“

„Na Sokolce?“ Magda zavrtěla hlavou. „To fakt nevím.“

Pak se ale zamyslela: „Brala bych to tak, že nemáš co ztratit.

Jednou tam zajdeš a uvidíš. A je pravda, že chlapi nesnáší,

když si ženská nevěří. Tak se Jáchymovi nediv.“

Kristýně se ulevilo. Magda má pravdu. Nedělá přece roz

hodnutí na celý život. Zkusit to může. Přesně tak. Šibalsky

zamrkala. „Já věděla, že ty jsi ge-ni-ál-ní!“

Magda se znovu zasmála. „Ale to nádobí si budu muset

uklidit sama, že?“

„Já vím, promiň, žvaním a ruce mi stojí.“ Kristýna rychle

popadla další hromádku talířů. Byla Magdě vděčná.

16

V tom okamžiku se u dveří rozdrnčel zvonek. „To bude

Jáchym,“ zaradovala se. Konečně.

„Strejda!“ Na chodbě se ozval dusot Tomíkových bačkůrek.

Pokud opravdu chcete změnit svůj život, najděte si vel­

mi dobrého terapeuta. Pátrejte po jeho zkušenostech,

otestujte si, jestli si s  ním lidsky sednete. Promyslete

si dobře, jestli chcete chodit k muži, nebo k ženě. Mys­

lete na to, že si musíte vzájemně důvěřovat. Ověřte

si, že vás bude jako klienta vždy chránit a stát na vaší

straně. A nezapomeňte, že ani potom nemáte vyhráno.

Jáchym zastavil se svým luxusním autem těsně u  okraje

chodníku, kam se obratně vtěsnal mezi starou felicii a tmavě

modrého renaulta. Kristýna už si zvykla, že tohle auto půso

bí na malém městě jako pěst na oko a přitahuje pozornost

kolemjdoucích. Stejně jako ji přitahoval Jáchym. Už jen tím,

že zásadně nosil oblek a i v nejběžnějších situacích se choval

možná až přehnaně galantně. Zvlášť na takových místech,

jako byly zdejší obchody, hospůdky nebo kavárny, svou

noblesou bezděky upozorňoval na všechny ty maloměstské

burany kolem sebe.

„Ještě máme chvilku času,“ podíval se na hodinky a let

mo Kristýně přejel dlaní po tváři. Nadechla se. Cítila, jak se

jí svírá hrdlo.

„Škoda že tam nemůžeš se mnou.“ Teď skoro litovala, že

se nechala k návštěvě terapeuta přesvědčit.

17

Jáchym se pousmál. „Kristy, nešil. Musím na tu schůzku.

A snad to bude profík. Vždyť už jsi s ním mluvila po telefonu.“

„Vůbec nevím, co tam budu vykládat,“ zapochybovala ale

ještě víc Kristýna.

„Já ti říkal, že před terapeutkou by ses cejtila líp.“ Já

chym si pohrával s přívěskem u klíčků v zapalování.

„To ti to moje sebevědomí připadá fakt jako takovej pro

blém?“ opáčila. „To by pak musela u psychologa sedět každá

druhá ženská...“

„Taky že jo. Ale ony se radši donekonečna užírají svejma

komplexama.“

Kristýna pozorovala Jáchymovy štíhlé prsty.

„Hele, a ty si ve všem normálně věříš?“ napadlo ji. Zku

sila si protáhnout nohy. Tohle auto připomínalo pojízdný

hotel.

„Samozřejmě.“ Jeho hlas zněl neochvějně. „Vím, kdo

jsem. Můžu se na to spolehnout.“

„Nikdy o  sobě nepochybuješ?“ Kristýna se snažila pro

dloužit poslední minuty před odchodem.

„Nemám důvod,“ usmál se a ubral na basech hudbě, která

se linula z  reproduktorů. Nenápadně mrkla, kterým tlačít

kem pootočil. Mezi tou elektronikou a nejrůznějšími vymo

ženostmi na palubní desce se nebyla schopná ani po třech

měsících společného soužití zorientovat.

To je kouzelný, vzdychala obyvatelka její hlavy. Takhle

bych to chtěla mít.

Tak se od něj uč, popostrčil ji okamžitě kdosi z  poroty.

Všechno to máš ve svých rukách!

„Podívej, to, že nemáš mámu, tě nějak poznamenat

mu selo.“ Jáchym se s  přesností chirurga dotkl Kristýnina

bolavého místa. Mnoho let pro ni nepřítomnost matky zna

menala jen slepou skvrnu, zakreslenou v mapě jejího dětství.

Teprve později si ji začala plně uvědomovat. Matka jí chybě

la a ona nebyla schopná s tím jakkoliv naložit.

Jestliže se ale Kristýně ještě před týdnem u Magdy zdálo

její rozhodnutí snadné, dnes jí v  hlavě naskakovaly ty nej

bizarnější obrazy z  amerických sitcomů: neurotický muž ležící na pohovce vyjevuje své tragické dětství terapeutce, zatímco ta na židli u jeho hlavy spokojeně podřimuje.

„Probůh, snad to není žádnej blbej psychoanalytik,“ pro

hodil Jáchym, jako by jí četl myšlenky. „Já ti říkal, že máš jít k tý ženský,“ dodal ještě. Potom se k ní natáhl a jemně ji políbil na tvář. „Tak už běž...“

Přiklonila hlavu k jeho rameni. Ještě na okamžik nasála

vůni jeho kůže. Teprve potom vystoupila z auta.

„Zvládneš to nahoru sama, že jo?“ zažertoval.

„Rozhodně ne,“ zasmála se.

Ještě před těžkými vchodovými dveřmi se ohlédla, jako

by se chtěla naposledy pohledem ujistit, že dělá dobře. Já

chym se už ale nedíval. Se skloněnou hlavou si pročítal cosi

v mobilu, potom rychle nastartoval a odjel.

Pracovna terapeuta měla být někde ve druhém patře starého domu. Ostatně všude visely cedulky se šipkami, které ji

směrovaly do malé čekárny na konci chodby. Blesku rychle

přelétla nápisy na dveřích: MUDr. Mgr. Anatolij Pruskij... Ho­

diny pro objednané klienty... Neklepejte, vyčkejte našeho pří­

chodu. Poslušně usedla na polstrovanou židli a  papírovým

kapesníkem si pečlivě otřela upocené dlaně. Po chvíli se še

divé dveře pracovny konečně otevřely.


19

„Tak pojďte dál,“ usmál se prošedivělý muž v tmavé polo

košili a potřásl Kristýně rukou. V jeho hlase zaznamenala

sotva znatelný přízvuk. Pokynul směrem k béžovému křeslu.

Zdaleka nevypadal tak rázně, jak zněl jeho hlas v telefonu.

Kolik mu může být? Pětapadesát? Šedesát? Nejistě usedla

na okraj křesla. Pod oknem stála na dřevěném stojanu

žloutnoucí květina. Kristýna hádala, že je to maranta. Té se

v  tom světle nikdy dařit nebude, pomyslela si. A  pokoušela

se v duchu uklidnit.

První sezení, 9. října

Když ke mně na terapii Kristýna přišla poprvé, nemohl jsem

se ubránit pocitu, že do mé pracovny zabloudilo jakési křeh

ké stvoření, které se mě mermomocí snaží přesvědčit, že je

učitelkou češtiny a  dějepisu. Dlouhé černé vlasy měla sice

stažené do uzlu, ale ten jí povoloval a splýval na útlá ramena.

V  rozhalence košile se leskl drobný krystalek na jemném

řetízku a károvaná sukně odhalovala štíhlá lýtka. To vše jí

dodávalo na rafinovanosti, i  když ona si to zřejmě vůbec

neuvědomovala.

„Už jste někdy chodila na terapii?“ začal jsem, když mi

došlo, že tahle žena rozhodně nebude z těch, kdo ze sebe

bez pobídky vysypou cokoliv podstatného. „Já vím, ta kytka

hyne, uklízečka ji zase přelila,“ pokusil jsem se přilákat její

pohled od okna směrem ke mně.

„Nikdy,“ zavrtěla hlavou a nervózně zatěkala očima po

místnosti. Nenápadně jsem sledoval stopu jejího pohle

du. Odpadkový koš byl zase přecpaný papíry. Hromádka


20

neukli zených knih na polici. Obraz vlakového nádraží, kte

rý mi sem kdysi pověsila dnes už bývalá manželka. Potom se

naše pohledy konečně na okamžik střetly. Nejistě za mrkala

a na tváři se jí rychle začal rozlévat ruměnec.

„Tedy dobrá. Přišla jste ke mně na terapii. Máme tu spo

lu nějaký čas, který patří vám. A  můžeme ho strávit, jak

budete chtít,“ vysvětloval jsem jí. „Můžeme mlčet nebo si povídat, společně přemýšlet...“ Po těchto větách většinou u  klientů zaregistruji sotva znatelné, ale pro mě důležité uvolnění. V totéž jsem doufal i u Kristýny, ale nic takového

nepřišlo.

„Můžete si sama určit, co budeme dělat. Můžete si sama

říct, co od terapie očekáváte. A potom se rozhodneme — vy

i já —, jestli to spolu zkusíme. Oba si musíme být jisti, že je

mezi námi porozumění. Vy i já můžeme odmítnout. Neberte

si to osobně. Terapie spočívá ve vytvoření silného terapeu

tického vztahu. Buď to jde, nebo ne.“ Ani náznak uvolnění.

„Věděla jste, že až polovina lidí, kteří chodí do terapie, mají

špatně zvoleného terapeuta?“

Nejistě zavrtěla hlavou a nenápadně se vmáčkla hlouběji

do křesla. Tušil jsem, jakou asi představu o nás terapeutech

chová. Jako většina lidí pravdě podobně i ona považuje tera

peuta za jakousi nadpozemskou bytost, jejíž život se vymyká všem problémům běžných smrtelníků. A pokud se náhodou

nějaký objeví, vždy máme po ruce moudrou poučku či návod, jak ho rychle a  bezpečně zažehnat. A  nadto  — zcela jistě disponujeme zvláštní schopností k nahlížení do nitra

ostatních jedinců, kde potom sofi stikovaně opravujeme,

co dotyčný vesměs vlastní vinou pokazil. Kristýna alespoň

podle mě už na první pohled patřila k  lidem, kteří budou vždy hledat chyby a selhání především sami u sebe. Takové klienty jsem měl popravdě řečeno raději. Nikoliv proto, že

bych si tolik cenil jejich schopnosti uznat svou chybu. Tu

si obvykle stejně víc přivlastňovali, než by jim skutečně ná

ležela. Ale většinou vykazovali vyšší schopnost sebereflexe,

a práce s nimi pak bývala snazší.

„Ale taky vás chci upozornit, že terapie může být i velmi

těžká práce. Doslova dřina.“

Nejdřív jen mlčky přikývla, ale potom se přece jen roz

povídala. „Já vlastně ani nevím, jestli sem patřím.“ Znovu se posunula k úplnému okraji křesla, jako by se chtěla každou

chvíli zvednout a odejít. Přiměla mě tím k úsměvu.

„To si určíte vy sama.“ Bylo zřejmé, že v prostoru svobo

dy, který jsem jí právě nabídl, ještě víc znejistěla.

„Tak jsem to nemyslela... Spíš nevím, jestli mám tak vel

ký problém, abych ho musela řešit tímto způsobem...“ Těch pár vět vyslovila téměř s námahou. Začínal jsem chápat, že

na rozdíl od mnoha jiných klientů ode mě neočekává bez

břehou svobodu, ale spíš nalezení přesně ohraničeného

místa na mapě, na níž jasně uvidí únikové cesty.

„Nebojte, na to přijdete.“ Poprvé se mírně pousmála.

Smích je obranná reakce, kterou dáváme nepříteli najevo, že ho

nehodláme napadnout, přišla mi na mysl známá poučka.

„Pokuste se tedy prosím několika větami shrnout pro

blém, se kterým vám mám pomoci,“ vybídl jsem ji teď už přímočaře. Jestli byla až dosud nejistá, nyní ze sebe odpověď vysypala tak naléhavě, že mi připomněla děvče právě zkoušené před školní tabulí.

„Chtěla bych se naučit sama sobě víc věřit.“ Pobledlý ru

měnec v její tváři znovu ožil. Napadlo mě, jak dlouho si tuto

22

větu asi připravovala a kolikrát si ji nahlas zopakovala, aby

ji pak přede mnou v  pravý čas takhle vystřelila. Ona však

okamžitě o něco naléhavěji pokračovala, jako by první věta

jen prolomila hráz pro ty další, důležitější.

„Nevěřím si. Pochybuju o  sobě. O  svých rozhodnutích.

Netýká se to všeho. V něčem si věřím, úplně normálně. Ne

musím o  tom vůbec přemýšlet a  překonávat nějaké nepří

jemné pocity.“

„Přesně tak to bývá,“ přikývl jsem jen proto, abych

usměr nil vlnu, která se na mě teď navzdory mému první

mu dojmu valila. „V oblastech, kde si věříme, si svoje sebe

vědomí ani neuvědomujeme. To jen tam, kde nefunguje

tak, jak má, nám to dochází.“ Chvatně přikývla, jako by

mě teď ani neposlouchala a  jako by moje slova — na

rozdíl od těch, která proudila směrem od ní  — nebyla

důležitá.

„Spousta lidí na první pohled vůbec nepozná, že si ne

věřím. Ale ten, kdo mě zná blíž, to vidí. Na druhou stranu —

někdy trochu klamu tělem. Vím, že vypadám dost submi

sivně. Ale tak to není.“ Dojem děvčete z páté třídy dokázala

těmi několika větami přemalovat na obraz zatím neurčitého,

rozhodně však pokročilého výrazu. Od této chvíle mi bylo

jasné, že Kristýna bude jedním z  těch klientů, u  kterých

bývá terapeutické doprovázení komplikovanou poutí. A že

se musím připravit na cestu, na které i  já sám mnohokrát

ztratím směr, a cíl se pak může vyjevit zcela nečekaně. A to

prakticky kdekoliv.

„Často zareaguju sebejistě tam, kde to nikdo nečekal.

A všichni jsou překvapení,“ chrlila ze sebe. Její výrazný ob

ličej poutal mou pozornost. Až teprve teď jsem si všiml, jak prsty levé ruky urputně svírá opěrku časem poznamenaného křesla.

„Dobrá tedy,“ pokusil jsem se znovu rozhrnout alespoň

něco málo z toho přívalu, který se na mě tak nečekaně sesypal. „Povězte mi, v kterých oblastech si věříte a v kterých ne.“

Byla to hloupá pobídka a já jsem si to uvědomoval. Nemohl jsem přece čekat, že svůj život rozškatulkuje podle vzorce: věřím si — nevěřím si. Potřeboval jsem ale získat možnost pauzy, alespoň krátce se zamyslet.

„To je těžké takhle roztřídit,“ zaváhala a zhluboka se na

dechla. Krystalek na jejím krku vklouzl hlouběji mezi poro

zepnutý límeček blůzky.

„Nemám potíže v práci. Studovala jsem češtinu a historii.

Stačí, aby někdo nadhodil nějaké téma z oboru, a všechno

ze mě spadne.“ Hranou dlaně jako by chtěla smést červeň, která jí opět začala ulpívat ve tváři. Navzdory tomu jsem

mlčel a neposkytl jí jedinou známku ujištění. Chtěl jsem ji

alespoň na moment zahlédnout ve volném prostoru.

„Táta je restaurátor. Pořád seděl v knihách o umění. A já

s ním. Taky jsme spolu hodně chodili po památkách. Vždyc

ky jsem chtěla studovat dějiny. Ale nepředstavovala jsem si,

že budu učit na gymnáziu. Víc by mě bavila práce v muzeu

nebo galerii. Ale už jsem si ve škole zvykla... Mám tam přá

tele... Volné prázdniny...“ Nejistě se na mě podívala. Byl

nejvyšší čas ji vysvobodit. V  otevřeném prostoru působila jako vyplašené zvířátko. Pocítil jsem naléhavou potřebu vzít ji neprodleně pod ochranné křídlo, aby se mohla v bezpečí uklidnit a osvěžit. Za léta praxe jsem ale věděl, že nic takového by její problém ve skutečnosti nevyřešilo. Přesto právě u ní byl tento pocit mimořádně silný.

24

Potom se znovu kratince zasmála a povzdechla si: „Ideál

ní by bylo, kdyby člověk mohl své sebevědomí přesypávat

z jedné oblasti života do druhé.“

Její usměv budu mít rád, uvědomil jsem si.

„Ano, to by bylo hezké,“ využil jsem jejího uvolnění a po

bídl ji: „Do které oblasti byste si ho nejraději trochu při

sypala?“

Rozpačitě poodhrnula pramen vlasů, který jí sklouzl

do čela. „Asi mezi nás s Jáchymem. Chce sebevědomou part

nerku. A já jsem pravý opak. Pochybuju o sobě. Každé roz

hodnutí desetkrát zvažuju. Stačí maturitní ples ve škole a už

měsíc dopředu mám žaludek na vodě. Jenom proto, že budu

muset před nabitým sálem říct na zahájení pár vět. Přitom

ve škole stojím před třídou denně. Tohle Jáchymovi radši

ani neříkám,“ znovu se rozpačitě usmála. V tichu, které se

mezi námi rozhostilo, se mísilo napětí i očekávání.

„Dřív jsem se tím tolik nezabývala. Markovi podle mě

vyhovovalo, že si nevěřím. Mohl si dělat, co chtěl, a já jsem

neměla odvahu mu to vyčítat.“ Očima zkoumala špičky svých

lodiček.

„Jak dlouho jste byla vdaná?“

„Jen rok.“ Odmítavě zavrtěla hlavou, jako by mi chtěla

dát najevo, že o tom nechce mluvit.

„Rozumím. Takže teď vás sebevědomí trápí víc než dřív?“

„Já... já...“ jemně se zadrhla. Její výraz byl najednou ne

osobní a tak vzdálený, že jsem zapochyboval, zda vůbec mlu

ví ke mně. „Já vlastně ani nevím.“

Těšilo mě, že odpověděla právě takhle. Už proto, že

svým „nevím“ poskytla i  mně možnost neznat odpověď.

Alespoň ne hned.

25

„Můžeme po tom zkusit společně zapátrat,“ usmál jsem

se. Nejistě stáhla chodidla v  lodičkách k  okraji křesla. Od

poutala se od reality. Alespoň řečí svého těla. „Na otázky

budoucnosti někdy může odpovědět minulost,“ dodal jsem

ještě. Věděl jsem, že porozumí.

„Chcete se objednat na další termín?“ zeptal jsem se,

a když přikývla, zalistoval jsem diářem. Ani já jsem neviděl dů

vod, proč bych s ní do terapeutického vztahu neměl vstoupit.

Nejdřív si budete připadat vrženi do prostoru. Neohra­

ničené množství vln. Musíte začít vyprávět. Přinutit se.

Navzdory pocitu, že jste vřazeni mezi desítky dalších

klientů. Mezi ty, kdo se jako na běžícím pásu svěřují se

svými příběhy. Kdo mimoděk nervózně žmoulají v prs­

tech nitky vyčuhující z  opěrek starého křesla. Nená­

padně. Jako by během vyprávění potřebovali tahat za

minia turní záchranná lana. V  naději, že jim pomůžou

udržet se nad hladinou. Bude se vám to zdát banální.

Ale přesto — vyprávějte. Jinak v pravou chvíli nepozná­

te, která z těch nitek je skutečným záchranným lanem.

Kristýna se opřela o kliku velkých těžkých dveří. Do šedivé

ho průjezdu padl pruh světla. Protáhla se úzkou mezerou

na ulici a párkrát zamžikala. Někde by tu měl čekat Jáchym.

Přeletěla pohledem auta zaparkovaná podél chodníku, ale

nikde ho neviděla. Asi se zdržel. Zůstala stát před vraty, do

kterých se teď opíralo podzimní slunce.

26

Příšerně jsi tam žvanila, využil okamžitě chvilku klidu

kdosi z poroty v Kristýnině hlavě.

Chtěla jsem být upřímná, postavila se okamžitě do opozi

ce holka, která měla pocit, že především jí by se mělo u tera

peuta dostat zastání.

To ale neznamená, že tam budeš vykládat každou pitomost,

nedala se porota jen tak odbýt. Kristýna se podívala na ho

dinky. Kde ten Jáchym je? Znovu se rozhlédla po ulici. Ne,

nikde tu neparkuje. Nervózně přešlápla na místě. Má jen

dvě volné hodiny. A nemůže si dovolit přijít do školy pozdě.

Když už se chystala vyťukat na mobilu jeho číslo, objevil se

jí za zády. Skoro se lekla.

„Nebylo tu místo, stojím za rohem,“ zasmál se a objal ji.

V  té chvíli jako by velké těžké dveře pod náporem slunce

povolily a objevila se drobná postava ženy, se kterou se Kris

týna minula v čekárně. Rozpačitě se usmála.

„Uf,“ oddechla si, když konečně seděli v autě.

Jáchym si rychle zapnul pás a  stiskl tlačítko vyhřívání

sedadel. „Měla bys už nosit teplejší kabát. Jsi celá zmrzlá,“

sáhl jí na ruku. Kristýna nebyla na takovou starostlivost od

mužů zvyklá. Zpočátku měla dokonce dojem, že s ní Jáchym

zachází jako s malým dítětem. Párkrát mu proto žertem opá

čila, že už je velká holka a zvládne se o sebe postarat sama.

Ale časem si na jeho hýčkání zvykla a začala si ho užívat.

„Já vím,“ vzdychla. Byla ráda, že Jáchymovi zazvonil

mobil a kdosi na druhé straně linky ji vysvobodil z hovoru

o terapii. Nechtělo se jí mluvit. Připadalo jí, že nejdřív potře

buje vstřebat pocity, které se v ní mísily. V každém případě

byla dnes její nejistota o něco menší než před několika dny,

kdy zvedla sluchátko a  na druhém konci se ozval mužský

27

hlas: Jaký máte problém? Aha, samozřejmě. Vezmu. Příští tý­

den. V pondělí. Nemusíte se bát. Všechno probereme. Cenu znáte

z internetu... Ještě společenské fráze: Budu se těšit. Mějte se

hezky. Držte se.

Celé jí to připadalo nepřirozeně rychlé a podivně snadné.

Člověk se odhodlává vystavit celou svou duši někomu úplně

cizímu. A k tomu mají stačit tři strohé věty v telefonu? Jako

by pro terapii nefungovaly základní principy vztahu. Nejdřív

důvěra a potom pomalé poodhalování. Tady jako by platilo:

Odhal se a potom uvidíš, jestli budeš důvěřovat. Ale v pracovně

ve staré části města tomu tak nebylo. Vládlo tam jakési spon

tánní a  příjemné vědomí, že s  poklidně uplývajícím časem

může člověk nakládat neomezeně podle svého. Nedokáza

la přesně určit, čím jí terapeut připomínal otce. Snad tím

klidným tónem, kterým s  ní celou dobu mluvil, uvažovala.

Vtom Jáchym rozzlobeně položil mobil.

„Děje se něco?“ Kristýna si uvědomila, že vůbec nezare

gistrovala, co celou dobu řešil.

„Ale nic. Šéf chce nějaký papíry, který jsem mu už jednou

dodal. Zas to ztratil. Má ve věcech bordel.“

„To je asi všude,“ povzdechla si Kristýna, když si vzpo

mněla na štůsek písemek, které nepochopitelně zmizely

z  jejího kabinetu. Tedy ona byla bytostně přesvědčená, že

je tam přinesla. Dodnes je ovšem nenašla, i  když po nich

vyhlásila bezmála celostátní pátrání.

„Nehodilas je do koše? Omylem?“ zkoumala Magda. Jen

že ten už Kristýna prohrabala nejmíň třikrát. Pro jistotu

mrkla i do odpadu ve sborovně. Trpělivě vyčkávala, než po

slední z učitelek zmizí kdesi u kopírky, a potom se vrhla ke

košům. Uklízečka je jako vždy už nejmíň dva dny nevysypala, a tak měla Kristýna co dělat. Byla právě v nejlepším, když do sborovny nečekaně vpadl ten pitomec tělocvikář, co jí pořád civí na zadek. Zákon schválnosti. I ředitel by jí v té chvíli byl

milejší. „Aspoň jsi mu konečně dopřála trochu radosti. Když

už jsi mu dala košem,“ smála se Magda, když jí Kristýna

celou scénu líčila.

„Víš, jak je naštveš, když je to necháš napsat znovu? Rozdej jim dobrý známky, oni budou spokojení a nikdo nebude chtít písemku vidět,“ radila jí Magda zkušeně.

„Nechceš o tom mluvit?“ Jáchymův hlas vrátil Kristýnu

znovu do reality.

„Bylo to zatím jen seznámení,“ pokrčila rameny a Jáchym

se dál nevyptával. Věděl, že mu to za pár dnů řekne sama.

„Mám pro tebe dárek,“ zlehka jí poodhrnul vlasy padající do čela, když zastavil před budovou gymnázia.

„Fakt, ukaž?“ V Kristýně se probudila zvědavost.

„Až doma.“ Když Jáchym viděl její zklamání, musel se

znovu zasmát. „Už seš velká holka, to zvládneš,“ zavolal na

ni, když zavírala dveře.

Do školy vcházela se zvoněním.

Lampa stojící vedle knihovny vrhala tak málo světla, že Kris

týna nedokázala uhádnout, co Jáchym skrývá v dlani. Fíha,

zvědavě natáhla krk holka. Náušnice. Jemně tepaný kov,

štrasovaný drobnými krystalky.

„Asi mám zarostlé dírky.“ Sáhla si na ušní lalůček a pro

mnula otvůrek.


29

„Ty přece nezarůstají.“ Jáchym jí zkusil jednu náušni

ci opatrně navléknout. Háček vklouzl do dírky překvapivě

snadno.

„Vidíš, vždyť jsem to říkal.“ Nastavil jí před obličej malé

zrcátko.

Tak ty jsou přesný, vydechla obyvatelka Kristýniny hlavy.

„Jdou ti k  těm tmavým vlasům.“ Jáchym odhrnul prsty

několik těžkých pramenů, které jí splývaly po krku. Musela

uznat, že jí náušnice sluší.

„Jak tě to vůbec napadlo?“ zeptala se, zatímco zkoumala

svou tvář v zrcátku.

„Takhle se můžeš zeptat jenom ty. To byl ten Marek fakt

takovej kretén, že ti nedával žádný dárky? To snad dělaj

všichni chlapi, ne?“ Všimla si posměšku v jeho očích. I po

pěti letech od rozvodu pro ni bylo příliš ponižující mluvit

o nevydařeném manželství. Cítila za jeho rozpad vinu, aniž

přesně tušila proč. Zvlášť když se později ukázalo, že Mar

kův paralelní vztah začal už nějakou dobu před svatbou, pře

stál celé jejich roční manželství a  zdárně se dočkal i  jeho

rozpadu. Kristýna se dlouho pokoušela ze své beznadějné

situace vykoupit oddanou a  vytrvalou péčí, ale od Marka

si vždycky vysloužila jen pohrdání. Zůstala sama s  novo

rozeným dítětem, o které jeho otec nikdy neprojevil zájem.

Před Jáchymem však o  tom mlčela. Při narážkách na její

minulost pak těžila z toho, že ani Jáchym se nijak víc nevy

jadřoval k životu se svou bývalou ženou. Věděla jen to, že

Jitka trpěla těžkými úzkostmi, které řešila alkoholem. „Kvů

li chlastu byla schopná okrást i vlastní matku.“ To bylo vše,

co jí o jejich manželství řekl. Několik beznadějných let se ji

snažil dostat ze závislosti. Pak sama Jitka požádala o rozvod.


30

To Kristýna vyzvěděla od Magdy, které se Jáchym přece

jen víc svěřoval.

„Nebyla jsem na dárky zvyklá,“ odvedla hovor jinam. „Ne

zapomeň, že mě od čtyř let vychovával jen táta. Jako mimino

jsem náušnice měla. Jenže brzy mi byly malé a  zarůstaly

mi do lalůčku. V osmi letech mi je táta musel vyndat. Řvala

jsem u toho jako tur.“ Kristýna se zasmála. „Když tehdy vzal

ty kleštičky na šperky, myslela jsem, že mi chce uštípnout

ucho. O další jsem fakt nestála.“ Odložila zrcátko a posadila

se Jáchymovi obkročmo na klín. Zlehka opřela tvář o jeho

rameno. Ucítila už důvěrně známou vůni Jean Patou Joy.

„Nejvyšší čas, aby sis začala trochu užívat života. Zaslou

žíš si to.“ Jáchym obepjal rukama její zadek a  přitáhl si ji

blíž. „Dej si ještě víno,“ natáhl se ke stolku pro skleničku.

Kris týnu zaplavila příjemná únava. „Začínám být opilá.“

„To je účel.“ Chytil ji pevně za vlasy a přiložil jí sklenici

ke rtům. Se smíchem si usrkla. Věděla, co přijde. Jeho slova

kolem ní začala vířit jako obrazce z  listů plujících po roz

čeřené hladině. Cítila, že jí rozepíná háček u  podprsenky.

Zvedla ruce a se smíchem se nechala svléknout.

„Nevzbuď Toma,“ zašeptal. Potom ji prudce položil ob

naženým hrudníkem na desku pracovního stolu. Opatrně jí

svlékl kalhoty.

Kristýna ztichla. Tíže v  celém těle ji ukolébávala ke

spánku. Uslyšela známý zvuk kovové přezky Jáchymova

opasku. Otevřela oči a bloudila zrakem mezi hromádkami

učebnic a  sešitů, které nebyla stavu udržovat v  systematic

kém pořádku. Najednou se prudce zvedla. „Tamhle jsou,“

skoro vykřikla. Vypnula se na špičkách chodidel tak, aby

dosáhla na kupičku papírů, zasunutou mezi učebnicemi.


31

„Ty  ztracené písemky.“ Sápala se pro štůsek pomačkaných

listů, až ho konečně uchvátila. „Já věděla, že někde budou!“

„Fajn.“ Jáchym jí vytrhl papíry z ruky a položil je vedle

na stůl. „Ale teď je opravovat nebudeš, že ne?!“

Kristýna se uchichtla: „To fakt ne.“ Znovu se položila

hrudníkem na chladnou desku stolu a  nechala se pomalu

houpat. Lístečky rozfoukané do nekonečné dálky konejšily

mořskou hladinu.

Když se Kristýna ráno probudila, Jáchym už byl pryč. Pře

točila se na druhý bok a nasála vůni jeho polštáře. Dlouze

si vychutnávala jasnou stopu jeho každodenní přítomnosti

ve svém životě. Bydlel u ní teprve pár měsíců, ale osamělý

život po rozvodu si vybavovala už jen obtížně. Byla ráda, že

se nakonec nechal přesvědčit a přestěhoval se do jejího bytu

ve starém činžáku na okraji města. Nechápal, proč trvala na

tom, že do Prahy se stěhovat nebude.

„Copak ty nestojíš o lepší bydlení?“

„Jsem tu zvyklá. Nechci měnit Tomíkovi školku a  sobě

práci.“ O  tom konfliktu s  tátou Jáchymovi raději neříkala.

„Nemusíš hned do Prahy. Můžete si přece koupit něco

většího tady. Jezdí v autě za milion a budete se mačkat ve

starým tři plus jedna?“ vyčítal jí táta. A Kristýnu mrzelo, že

si už poněkolikáté neodpustil narážku na jeho životní styl.

Byla pravda, že Jáchym se životem v  luxusu nijak netajil.

Ale i  kdyby o  tom mlčel, dost jasně to o  něm vypovídalo

jeho výhradně značkové oblečení, drahé restaurace, které


32

se samozřejmostí vybíral, stejně jako vůně parfému nebo

hodinky, které nosil.

„A  co je na tom špatného, že má peníze?“ vztekala se,

když v tátově tváři viděla pochybnosti. Brala to jen jako další

útok na Jáchyma, se kterým se otec setkal ve skutečnosti

všehovšudy dvakrát.

Žárlí, to dělá každej otec, opovážila se hlesnout holka

v Kristýnině hlavě.

Podle tebe má táta přece vždycky pravdu, ne? uchechtl se

kdosi z poroty. Tak proč na něj nedáš?

Každej se někdy plete. I  táta. Holka se ale cítila provini

le. Věděla líp než kdo jiný, jak moc byla Kristýna na tátovi

závislá. Přece jen to byl on, kdo jí stál vždy nablízku, při

pravený kdykoliv jí hodit záchranné lano. Ale ani táta, ani

Jáchymovy peníze a naléhání ji nepřiměly opustit byt, který

milovala. Byly to sice jen tři malé místnosti ve třetím patře

v domě bez výtahu, ale také to bylo její dědictví po babičce

z máminy strany. Jediný hmatatelný důkaz o té části rodiny,

kterou nikdy nepoznala.

Kristýna se podívala na budík. Půl sedmé. Pomalu vstala,

otevřela okno, aby z  malé ložnice vyvětrala těžký vzduch.

Ještě má chvíli času. Natáhla na sebe župan a vydala se do

kuchyně. Postavila vodu na kávu a v obýváku pustila televizi.

Každé ráno tak budila Tomíka, kterého animované pohádky

zaručeně vylákaly z postele.

Na pracovním stole uviděla štůsek včera nalezených pí

semek. Nesmí je tady zapomenout. Raději je strčí do tašky

hned. V dětském pokoji bylo zatím stále ticho.

„Tomi, vstávej,“ přisedla si k Tomáškovi na postel a po

hladila ho po tmavých vlasech. Nedovedla si představit, že

33

tohle drobné děcko půjde za necelý rok do školy. Tomášek

si ospale promnul oči. „Už je Scooby Doo?“ Když zaslechl

hrající televizi, odkopal peřinu a  bleskurychle vystřelil do

obýváku. Kristýna sebrala z dětské židličky hromádku oble

čení a vydala se za ním.

„Pojedeme k dědovi. Vláčkem. V pátek.“ Pomohla mu pře

táhnout tričko přes hlavu a zapnula tuhý zip na rifličkách.

„Hurá!“ Tomáška výlet ke Kristýninu otci vždycky nadchl.

„Děda počká na peroně?“

„Kdes vzal prosím tě takové slovo?“ Musela se zasmát,

když viděla vážný výraz v jeho tvářičce.

„To říkal děda.“ Tomík si natáhl trenýrky vysoko na bříš

ko a běžel zpátky do dětského pokoje.

„Kam letíš? Jdeme do školky...“ Kristýna se pustila za ním.

„Jdu si sbalit auta.“ Tomík už už otvíral skříňku s hrač

kami.

„Až odpoledne,“ rázně ho popadla za ruku. „Ještě snída

ně, máš na stole křupinky.“ Moc dobře věděla, jak by to do

padlo. Tomík by se pustil do kramaření a přebírání autíček

a ona by pak přiběhla do školy na poslední chvíli. Na druhou

stranu — sama by si nejraději šla spakovat pár věcí už dnes.

K tátovi se těšila. Od té doby, co začala chodit s Jáchymem,

se s ním vídala mnohem míň. Chtěla tak využít příležitosti,

kdy Jáchym odjížděl na školení, aby mohla s  tátou strávit

delší čas.

Rychle Tomíkovi natáhla čepici a  zašněrovala boty.

V duchu byla spokojená, že se nedožadoval, aby k tátovi jeli

Kristýniným autem. Určitě bude pořádně vymrzlé a  kdoví

jestli má v ostřikovačích nemrznoucí kapalinu. A Jáchyma

tím teď obtěžovat nebude.

34

Druhé sezení, 13. října

Do čekárny jsem ze své pracovny vyšel právě ve chvíli, kdy

tam z chodby vpadla i udýchaná Kristýna. Bylo mi jasné, že

brala schody po dvou.

„Promiňte, jdu na poslední chvíli. Zdrželi mě ve sborov

ně,“ vysvětlovala, zatímco si překotně svlékala polodlouhý

černý kabát.

„Nemusíte spěchat.“ Otevřel jsem v  čekárně okno a  po

volil termostat radiátoru.

„Máte tu krásný výhled,“ usmála se Kristýna. Jako by jí

spěch pomohl zapomenout na nervozitu z  našeho sezení.

„Taky po čertech drahý,“ přikývl jsem. „Ale hezčí místo

pro pracovnu tady ve městě nenajdete.“

V době, kdy jsem jako terapeut začínal, byl dům ležící

blízko centra v dezolátním stavu, čemuž odpovídalo i téměř

symbolické nájemné. Tenkrát to pro mě byla jediná možnost,

jak si s minimálními náklady otevřít soukromou praxi. Ča

sem ale majitel dům opravil a úměrně tomu zvyšoval i ceny

pronájmů. A ačkoliv dnes byla suma na místní poměry ne

horázně vysoká, nechtěl jsem se místa, se kterým jsem za ta

léta tak srostl, vzdát.

Pozval jsem Kristýnu do pracovny.

„Jak jste se cítila po našem minulém setkání?“ Touto

univerzální otázkou nabízím klientům, se kterými se ještě

příliš neznám, možnost určit nadcházejícímu sezení směr.

V Kristýnině případě jsem ale okamžitě viděl, že to byla chy

ba. Volný neohraničený prostor jí nevyhovoval.

„Dobře,“ pokrčila sotva znatelně rameny. Potom si ner

vózně upravila pramen vlasů, který jí uvízl pod šátkem. Po kratičké odmlce ještě dodala: „Byla jsem ráda, že jsem tady

byla.“ Přesto jsem se nemohl ubránit dojmu, že mnohem

raději by odpověděla něco ve smyslu: Nevím. Normálně. Nebo jen mlčela.

„Můžeme dnes začít vyprávěním o  vašem dětství?“ na

vrhl jsem. Postavil jsem větu sice jako otázku, ale už když jsem ji kladl, bylo jasné, že jsem tím určil téma dnešního

sezení. Alespoň jsem tak soudil podle toho, že Kristýna oka

mžitě přikývla a  v  její tváři jsem zaznamenal úlevu. V  pev

ném rámci, který nastavuje někdo jiný, se cítí bezpečně. To už jsem věděl téměř jistě. Teď jsem však byl rád, že jsem

snad objevil způsob hovoru, který by jí mohl vyhovovat. Nej

prve vyprávěla o matce.

„Umřela, když mi byly čtyři,“ začala a  rukou bezděky

uhladila okraj šedivého svetříku, který jí obepínal útlé boky.

„Pamatuju si ji už jen nemocnou. Ale moc jsem si to teh

dy neuvědomovala. Zdála se mi krásná. Měla dlouhé černé

vlasy a  výrazné modré oči.“ Nemusela ji líčit dál. I  z  těch

několika slov bylo zřejmé, že její věrný obraz tu právě sedí přede mnou. Lehce přimhouřila oči, jako by jí prostředí mé pracovny zastíralo pohled do minulosti a  ona se na chvíli potřebovala skrýt za jemně nalíčená víčka.

„Z toho, jak umřela, si pamatuju jen to, jak jsem na tátu

pořád dokola dorážela, aby ji vzbudil. A taky to, že plakal.“

Potom se zamyslela. Prsty levé ruky svírala opěrku křesla, z které vyčuhovaly roztřepené konečky nití.

„Líbilo se mi, že jsem měla na pohřbu ty sváteční šatičky

z  besídky a  mohla jsem sypat kytky na cestičku ke hrobu.

Nechápala jsem, že to nikomu nevadí. Vyptávala jsem se lidí ve smutečním průvodu na různé nesmysly, ale nikdo

mi nechtěl odpovědět. Třeba co bude máma v  noci sama v  hrobečku dělat. Všichni mlčeli nebo plakali. Kromě nějaké neznámé ženy, která mě pořád chtěla utěšovat. Jenže

té jsem se já bála. Odtahovala jsem se od ní a  radši jsem

si odpovídala sama. Pár dní po pohřbu jsem doma tajně se

brala takovou těžkou károvanou deku a  v  příšerném slejváku běžela na hřbitov. Chtěla jsem maminku přikrýt. Aby jí

nebyla zima.“

Aniž si to uvědomovala, celkem věrně mi popisovala

imaginární svět dítěte, které prožilo ztrátu důležité osoby.

Zesnulého rodiče si uzavře do fantazijního světa a dál s ním

vede hovory a vytváří společné fiktivní zážitky. Tyto představy nebývají projevem poruchy. Spíše jen potvrzují schop

nost komunikační hry malých dětí, které ještě nedokážou pochopit smrt.

„Když mě táta u hrobu našel, chytil mě do náruče a od

nesl domů. A mlčel. Oba jsme byli zmáchaní na kost. Dívala jsem se mu do obličeje a zdálo se mi, že dokážu přesně rozpoznat, která kapka je voda a která slza. Tehdy jsem ho viděla plakat podruhé. Pak už nikdy. Nemluvil o tom, neplakal.“

„A co jiné vzpomínky na matku...“ Popravdě řečeno jsem

nečekal, že by si z tak raného dětství uchovala nějaké ucele

nější obrazy. Zatěkala očima po vyšisovaném koberci. Měl

bych ho vyměnit, uvědomil jsem si. Rekonstrukci pracovny jsem plánoval už dlouho. Zatím jsem ale nepokročil dál než k  tomu, že jsem celý záměr předal interiérové architektce, kterou mi doporučili známí.

„Něco málo... jenže... ani nevím, co je skutečná vzpomín

ka a co jsem si vyfantazírovala. Měla jsem ji za princeznu,

skoro na všechny fotky jsem jí přimalovala korunku. Vlastně


37

si spíš vybavuju její tvář na fotce než ve skutečnosti. Mrzí mě

to.“ Potom se zamyslela: „Ale není to jen lítost. Je to úplné

puzení se k ní nějak dostat. Získat ji zpátky. Zpřítomnit si ji.“

Pohlédla mi zpříma do tváře. V jejím výrazu se zračila

otázka, zda jí můžu porozumět. Také jsem si nebyl jistý.

Přesto jsem přikývl, ať pokračuje.

„Mám v hlavě jen útržky. Obrazy. I ty jsou možná zkres

lené. Často si prohlížím fotky, ale hlavně obrazy, které ma

lovala. Ilustrovala taky různé knížky. A ráda dělala takové

maličké grafiky. Jednu mám pověšenou doma, u sebe v lož

nici.“ Líčila mi obraz ženy, která má tak dlouhé vlasy, že se

proměňují v  řeku. Skáčou v  nich ryby a  mezi vlnami plují

květiny. „Ta žena mi připomíná mámu. Vybavuju si, jak vo

něla její kůže. Všechno ostatní vím jen z  tátova vyprávění.

Měla roztroušenou sklerózu. Umřela na ni.“ Kristýnin výraz

se proměnil. S pohledem upřeným kamsi za mě, k bodu, kte

rý v mé pracovně fyzicky neexistoval, pokračovala: „Prý to

šlo strašně rychle. Za pár měsíců od diagnózy skončila na

vozíku. A brzo poté už neudržela ani hrnek. Táta na to byl

úplně sám. Máma se prý za žádnou cenu nechtěla přestěho

vat z domku na vesnici zpátky do města. Bylo to podle ní jediné místo, kde se dalo v osmdesátých letech žít. A zachovat si aspoň trošičku pocit svobody.“

Cítil jsem, jak ve mně s  každým jejím slovem narůstá

únava. Na chvíli jsem si sundal brýle a promnul víčka. Její odosobněný výraz byl nepochybně projevem obranného mechanismu, který ji jako dítě chránil před neúnosnou bolestí

z matčiny smrti. Možná že v tom bude její hlavní problém, na

padlo mě. Vědomě jsem tu myšlenku ale odmítl. Odvykl jsem si dělat unáhlené závěry. Poučila mě o tom dávná zkušenost

s jednou z mých klientek. Přišla na první sezení a stěžovala si

na svého předchozího terapeuta. Shodou okolností jsem ho velmi dobře znal. Byl tak přesvědčený, že ví, v čem tkví můj pro­

blém, a chápe, jak se cítím, že nemělo sebemenší smysl mu něco

říkat. Nechtěla jsem marnit čas tím, že mu budu vyvracet jeho

mylná přesvědčení, vysvětlovala mi své důvody, proč terapii po několika sezeních ukončila. A ačkoliv jsem pochyboval

daleko víc o  ní než o  práci svého kolegy, do terapie jsem

ji nakonec přijal. Přímočarostí, kterou mě tenkrát přiměla vědomě odmítnout podbízející se rychlé závěry o událostech jejího života i o ní samé, mi udělila životní lekci.

Nebyl jsem si jistý, jak dlouho jsme mlčeli. Teprve po

chvíli mi došlo, že Kristýna asi čeká na mé souhlasné přikýv

nutí. Jako by se pro ni stalo vodítkem k dalšímu vyprávění.

„Táta tenkrát přestal brát zakázky mimo domov. Zůstal

s námi. Pracoval v dílně a staral se o mámu. Každé ráno bylo

stejné. Převlékl ji, nachystal snídani a  potom šel do dílny.

Vyrobil jí takový elektrický zvonek. Když ho stiskla, věděl, že

ho potřebuje, a přišel. Jenže já na něj zvonila daleko častěji

než máma. Nemohla jsem odolat. Ale táta se nezlobil. Vzal

mě a posadil mámě na klín. Listovala knížkami a vyprávěla

mi, dokud jsem neusnula.“ Její výraz náhle ožil. „Měla jsem velkou pannu s  mrkacíma očima. Máma mi vyprávěla, že panenka musí být statečná. Nejstatečnější.“ Byla přesvědče

ná, že matka se ji snažila připravit na to, co přijde. Zemřela v září. „Uprostřed slunce, to si pamatuju.“ Tak popsala dny, kdy se jí matka vytratila ze života. Až teď jsem si všiml jejích pevně propletených prstů, spojených v klíně.

„Nechcete trochu vody?“ nabídl jsem jí, abych nám obě

ma dopřál trochu odpočinku. Když přikývla, podal jsem

39

z  police nad umyvadlem sklenici a  natočil do ní chladnou

vodu. Opatrně usrkla a rychle ji postavila na stůl vedle kra

bice s papírovými kapesníky. Opět seděla jen na okraji křes

la, napjatá jako struna. Byl jsem rád, že protentokrát čas

terapie vypršel. Tápal jsem, kým Kristýna ve skutečnosti je.

Potřeboval jsem přemýšlet.

Budete pochybovat o  smyslu. Nejvíc budete pochybo­

vat sami o sobě. O indiciích, které dáváte. O tom, co je

v  tom všem podstatné. O  tom, jestli má pro terapeuta

smysl, aby se díval na dokumentární film o vašem živo­

tě. Může vůbec odhalit skutečný smysl detailů, které se

pod hladinou vyjevují jen v mlhavých záblescích? Může

kdesi v  temnotách mořské hlubiny včas rozpoznat ty,

které dříve nebo později rozhodnou o vás samých?

„Táááádýýý!!!“ Tomík se pokoušel co nejvíc vyklonit z okén

ka brzdícího vlaku. Kristýna ho držela za ramena a  táhla

zpátky do kupé. V duchu však jeho nadšení sdílela. Nakonec

neodolala a také vykoukla ven. I z té dálky mezi postavami

na zastávce tátu okamžitě poznala. Stál tam jako za starých

časů, když se odpoledním vlakem vracívala ze školy. Mírně

nahrbená záda, hnědou koženou tašku přes rameno. Jen

vlasy a vousy mu zešedivěly. Sotva vystoupili z vlaku, Tomík

se mu vrhl do náruče. Otec si ho vysadil na ramena.

„Hyjé, dědo, jedééém!“ vykřikoval. Za prázdnou vlako

vou zastávkou se v mlze rýsovaly střechy vesnických domků.

40

„Nech dědečka vydechnout,“ mírnila Kristýna rozdová dě

ného Tomáška. Tátovi se i v té lezavé zimě lesklo čelo potem.

Cesta k domu vedla přes celou vesnici. Kristýna si vyba

vila, jak nerada sama stoupala mezi zahrádkami a těšila se,

až konečně dojde k té opuštěné kamenné zřícenině, od kte

ré už byl jejich dům na dohled. Teď ale nikam nespěchala.

Vychutnávala si, že má před sebou celý víkend s tátou. Otec

vylovil z kapsy klíče a rychlým otočením otevřel.

„Už je zima, trochu jsem přitopil,“ usmál se na Kristýnu.

S úlevou položila v předsíni tašky na podlahu. Otec mezitím

rozsvěcoval v pokojích. Z kuchyně zavanulo příjemné teplo

z kachlových kamen.

„Máte rozestláno! Tomášek může hned do postele,“ za

mrkal otec šibalsky na klučíka, který se nadšeně vrhl do na

čechraných peřin.

„A bude pohádka?“

„To víš, že bude,“ zasmál se. Kristýna byla ráda, že otec

Tomáška uloží. Jakmile zavřel dveře do ložnice, vybalila

z  tašky pár svých věcí a  vydala se do koupelny. Rychle se

osprchovala, vysušila si vlasy a zabalila se do teplé osušky.

Nechtěla marnit čas, který mohla trávit s  tátou. Když ale

vyšla z  koupelny, otec nebyl ani v  ložnici, ani v  kuchyni.

Oknem zahlédla pruh světla, který dopadal na dvůr ze dveří

dílny. Hodila na sebe noční košili a kabát a vydala se za ním.

„Co tu děláš?“ zeptala se a  zvědavě si přitáhla nízkou

stoličku k otcovu pracovnímu stolu.

„Ále,“ mávl otec rukou, „farář chce, abych mu opravil

tenhle obraz.“ Přisunul blíž ke Kristýně malbu madony. „To

víš, peníze na to nemají, tak to dělám jen za režii.“ Mlčky

otce sledovala, jak vkládá čepel nože těsně nad plátek zlata

41

uloženého v knížečce. Postup znala. Teď pod něj ústy lehce

dmýchne, aby se plátek nadzvedl, a  on ho opatrně vyjme

a přenese na podušku.

„Natřeš mi to máčedlem?“ Už jako dítě zbožňovala, když

jí dovolil, aby mu v dílně pomáhala. Vzala štětec a sklenici,

které stály v  polici nad stolem, a  zatímco otec vykrajoval

kousky fólie, soustředěně natírala plochu k pozlacení.

„Pamatuješ, jak jsem jako malá vzala zlato do prstů?“

Otec se musel zasmát: „Tenkrát



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist